Země: Německo Žánr: pagan black metal Datum vydání: 7.1.2011 Label: Lupus Lounge Tracklist: I. Sól I – Der Dorn im Nebel 01. Gefrierpunkt 02. Kollapsar 03. Under dem Gletscher 04. Nebelspinne 05. Praeludium Eclipsis 06. Tiefer als der Tag 07. Nur Fragmente… 08. Ende 1.3 II. Sól II – Zweige der Erinnerung 01. Europa nach dem Eis 02. Aschevolk 03. Die Mühle 04. Rattenkönig 05. Moorgänger 06. Lichtmess 07. Sól Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: facebook / bandcamp

Nemám tucha, jak to vypadalo na debutu “Frostnacht” z roku 2005, neboť ten jsem doposud neslyšel, ale na čtyři léta staré desce “Baldr ok íss” předvádělo duo Helrunar (tehdá vlastně ještě trio) velice povedený, pohansky laděný black metal. Až se člověk divil. Jak se totiž v jedné větě zmíní Německo a jakákoliv hudební souvislost s pohanstvím, hned si začínám myslet něco o pivem nasáklých, kýčovitých srajdách. Jedna kapela jako druhá a všechny stejně špatné – kvalitní to klystýr pro ubohého posluchače. Ale jak nás učí známé pořekadlo – čest výjimkám, a to je i případ právě Helrunar. Zapomeňte na imbecilní alkoholové skotačení, Helrunar, to je, nebojím se říci, opravdu sofistikovaná muzika. Skupina si potrpí na kvalitní, s rozvahou budované atmosféře mlhou opředených časů a míst…

Přesto by se na první pohled mohlo zdát, že si Helrunar s novinkou “Sól” ukousli možná až moc velké sousto. Jedná se totiž o hodinu a půl dlouhé dílo, skládající ze dvou částí “Sól I – Der Dorn im Nebel” a “Sól II – Zweige der Erinnerung” (technická poznámka – “Sól II” je spodní obal, “Sól I” prostředí a ten vrchní náleží společnému vydání – obě desky vyšly jako separátní digipacky a pak také společně jako na 1000 kusů limitovaný luxusní artbook s úctyhodným 54 stránkovým bookletem). Hodina a půl, to už je opravdu moře času, moře, které skýtá mnohá úskalí. Na jednu stranu má skupina možnost na tak obrovské ploše rozehrát vskutku velkolepou hru, budovat atmosféru, pracovat s konceptem, hrát si s kompozicí, a pokud tohle všech zvládne, může vzniknout opravdové veledílo v plném rozsahu významu tohoto slova, majstrštyk, který bude brát dech. Jedním dechem je však nutné dodat, že na něco takového musí míti ona skupina opravdu, jak se říká, Filipa, jinak místo epického monumentu může vzniknout rozblemcaná a nudící břečka. Přece jenom to není jen tak, získat si posluchačovu pozornost na hodinu a půl a bavit jej po celou tu dobu. Otázka, jíž právě hodlám položit, je dle mého názoru nasnadě – jsou to právě Helrunar, kdo má Filipa, nebo patří do druhé sorty?

Jak už to u podobných záležitostí bývá, není to pranic lehkého proniknout do útrob takovýchto monumentů, a nelze tudíž zcela jednoznačně a objektivně určit kvality “Sól”. Jinak to bude vidět člověk, který skončí hned na prahu stezky s prvním poslechem, a jinak to bude hodnotit ten, kdo kráčel po dosud nevyšlapané cestě mnohem dál do hlubin mlhy. Jedna věc je však jistá – celý koncept “Sól” plně naplňuje význam slov “hudební odysea” a to se všemi klady i zápory, které se s tím pojí. Helrunar na své třetí desce stvořili věc, na jejíž plné docenění si musíte vyhradit čas… spoustu času, zkoumat všechna zákoutí kousek po kousku, skládat tuto obrovskou mozaiku nádherných detailů střípek po střípku. Pokud však dojdete až takhle daleko, otevře se vám podívaná vskutku delikátní. Ano, je to tak – Helrunar Filipa mají…

Jak již bylo několikrát naznačeno, prim hraje atmosféra, jíž je podřízeno takřka vše, ale Helrunar ctí, že s ní opravdu umějí pracovat. Tempo je převážně střední, místy až pomalé, přičemž ty rychlejší věci jsou spíše výjimkou, koření, díky němuž Helrunar dokáží udržet posluchače napnutého. Možná paradoxně do této kategorie spadá hned úvodní “Kollapsar”, která se rozbouří po mluveném intru “Gefrierpunkt”. Vysvobození přijde až po dvou minutách, kdy sbor oznámí pomalou, avšak postupně gradující pasáž s krkavčím vokálem a mrazivými vyhrávkami. Helrunar dokážou své nápady gradovat i v rámci jedné písničky, nepracují totiž s velkými plochami jen v rámci celého “Sól”, ale i v rámci jednotlivých skladeb – vždyť písně nad osm minut nejsou nikterak výjimečné. “Unter dem Gletscher” naopak plyne takřka po celou svou délku pomalu jako mlha po hřebenech hor a až ke konci vybuchuje v kopákové palbě, avšak je nutné si uvědomit, že i ta je v podání Helrunar nápaditá – čistý hlas v pozadí a neskutečně mrazivé melodie tomu dodávají neuvěřitelnou šťávu.

Možná to bude znít jako klišé, ale “Sól” je velice vyrovnaná kolekce, v každém jejím dílku lze najít vskutku povedené momenty – možná ne vždy tak úplně překvapující, ale zcela dozajista povedené. “Nebelspinne” zaujme opět chytře vystavěnými party sólové kytary, “Praeludium Eclipsis” je zase monolitickou mezihrou, která se tříští do zběsilé “Tiefer als der Tag”, ale ani v ní není nouze o ozvláštnění – jak jinak si lze vysvětlit akustické intermezzo, vyplňující takřka polovinu skladby? “Nur Fragmente…” pokračuje v akustickém kolébání, je klidem před závěrečnou bouří “Sól I – Der Dorn im Nebel” – “Ende 1.3”.

“Sól II – Zweige der Erinnerung” opět začíná klidným intrem “Europa nach dem Eis”, nepřelévá se však do zdrcující jízdy, nýbrž do místy až doomového umíráčku. “Sól II – Zweige der Erinnerung” mi přijde, že celkově klade ještě větší důraz na atmosféru a dává jí opravdu naplno rozeznít v mohutných hudebních plochách, mnohem více než v první části se ozývají krystalická kytarová sóla, díky nimž jednotlivé skladby dostávají zase o něco jiný rozměr. Důkazem budiž téměř jedenáctiminutový epos “Rattenkönig”, který právě v tomto ohledu vyniká nad ostatní. Naopak “Moorgänger” se blíží téměř až k hodně chorému viking metalu ve zdrcujícím tempu s akustickou vsuvkou.

Absolutní extáze a vyvrcholení celého “Sól” ale přichází až po další mezihře “Lichtmess” – v titulní písni “Sól”, jež je všemu, co Helrunar v předchozích minutách předvedli, onou pověstnou třešničkou na dortu. Shrnuje vše podstatné a dále to rozvíjí, přidává navrch melancholii a tesknou náladu, která přímo tryská z více jak pětiminutového prog-rockového sóla, celou desku uzavírajícího. Že takto zní nádhera? Ano, zní.

Ačkoliv mne “Baldr ok íss” stále baví a čas od času se k němu i po nějakých těch třech, čtyřech letech s chutí vrátím – nedávno jsem jej poslouchal pro osvěžení paměti před poslechem novinky a neslyšel jsem nic jiného než velice dobrý materiál – “Sól” je někde úplně jinde a nečekal jsem, že by se hudba Helrunar mohla někdy dostat až do takto uhrančivé podoby. V celém “Sól” cítím obrovskou hloubku a myšlenku, fakt, že ani po mnoha intenzivních posleších mne neopouští chuť dále a dále objevovat, mi velí udělit vysokou známku. Není to povedená žánrová jednohubka, dovolím si říct, že je to mnohem víc – nádherný žánrový klenot. Jsem si takřka jistý, že toto album ve zkoušce časem obstojí se ctí a i za pár let se k němu budu pořád vracet. Jedním slovem? Krása!

Prozatím nechávám hodnocení takové, jaké je, ale něco mi našeptává, že tento opus má šanci se ještě vyšplhat na čistokrevnou devítku, což už značí opravdovou elitu.