Archiv štítku: pagan black metal

Recenze

Wyrd – Hex

Napsat komentář
Wyrd - Hex

Země: Finsko
Žánr: atmospheric / pagan black metal
Datum vydání: 14.10.2019
Label: White Wolf Productions

Tracklist:
01. Hex
02. Ruins Upon Ruins
03. Natures Book Drawn in Blood
04. Seide
05. Misanthrope’s Dream
06. Pale Lake of Autumn
07. The Passage
08. Land of the Dying Sun
09. White Faces Silver Chimes

Hrací doba: 53:39

Odkazy:
facebook

Wyrd patří ke skupinám, jejichž tvorbu znám méně, než bych asi měl, a navíc si to u nich plně uvědomuji. Finská stálice, v jejímž čele stojí Narqath z Azaghal (i když tohle může být trochu zavádějící říkat, protože Wyrd i Azaghal pocitově mají srovnatelný věhlas), za svou historii vydala několik opravdu dobrých nahrávek. Řadový debut „Heathen“ (2001) s jednou více jak padesátiminutovou skladbou je kurva fantastický. Tuhle desku si pořád pouštím rád a s náramnou chutí. Stejně tak druhý dlouhohrající počin „Huldrafolk“ (2002) je výborný a stojí za to si jej občas připomenout.

Další tvorbu už mám ale najetou jen povrchně anebo vůbec. Doma v polici vlastním první díl dvojalba „Vargtimmen“, kompilačku „Wrath & Revenge“ se starými demosnímky a osmou desku „Kalivägi“, z níž si pamatuji především desetiminutovou „Talviyö“ s nádherným ústředním motivem. Se zbytkem už jsem docela na štíru a poslechnu si jen tak něco namátkou, což mě samotného překvapuje s ohledem na to, jak mě ty oblíbené věci z tvorby Wyrd baví. Jeden by si myslel, že alespoň nově vycházející nahrávky se budu obtěžovat sjet, nicméně třeba předešlé „Death of the Sun“ z roku 2016 jsem si dodnes neráčil pustit. Tak to prostě je. Lenost, flink a zahálka mi vždycky byly vlastní, a to takovým způsobem, že kvůli nim leckdy flákám i svoje koníčky.

Chápu však, že moje smutná existence vás asi nezajímá, nebaví anebo obojí najednou, tak se přesuňme zpátky k Wyrd. S vydáním „Hex“ jsem opět dostal náladu si tyhle Finy pustit, plus jsem také chtěl napravit křivdu, že jsme zde tuhle kapelu nikdy nerecenzovali. A když nic jiného, dle očekávání jsem si potvrdil, že jsem skutečně trochu debil, že Wyrd nemám naposlouchané více, protože „Hex“ je určitě fajn album. Určitě by bylo přehnané tvrdit, že má šanci se dotáhnout na dostřel nedostižné dvojici „Heathen“ / „Huldrafolk“, ale nepochybně se jedná o důstojnou nahrávku.

Posluchač by měl očekávat atmosférický black metal ve středním temou s výraznými a také výpravnými melodiemi a rovněž pohanskou / severskou atmosférou. Na rozdíl od hromady kvazi-pagan pičovinek, jichž se na metalové scéně stále pohybuje více, než by bylo potřeba, ačkoliv největší trend tohoto subžánru už dávno pominul, ale u Wyrd stále poznáte, že se jedná o black metal, nikoliv hloupé halekání, kde domnělé pohanství slouží jen jako generátor chytlavých motivů. U Wyrd je zvuk kytar příjemně zašpiněný a celková nálada spíš zádumčivá.

Netvrdím, že se jedná o nějaké veledílo, zbytečného nadhodnocování zase není třeba. „Hex“ je „jenom“ moc fajn album, nic většího v tom nemusíte hledat. Ačkoliv se jistým momentům podařilo vtisknout nějakou hloubku (vygradovaná pasáž „Misanthrope’s Dream“ nemá chybu; „Ruins Upon Ruins“ nebo „Natures Book Drawn in Blood“ jsou také povedené a nakonec mě dost baví i mezihry „Hex“, „The Passage“ a „White Faces Silves Chimes“), trans, jejž umí zprostředkovat poslech „Heathen“, se nachází daleko v nedohlednu. Navíc se najdou i slabší chvíle. Ústřední melodie „Seide“ je na můj vkus zbytečně rozverná a klidně bych si ten song odpustil, přestože některé riffy nechají vzpomenout na klasiky devadesátkového viking metalu. Také některé rychlejší pasáže v různých písních vyznívají trochu obyčejně a Wyrd v nich opouštějí svou osobitost.

Celkově vzato jsem ale s „Hex“ v pohodě. Vracet se docela určitě nebudu, ale myslím si, že se Wyrd na své jubilejní desáté řadovce nemají moc za co stydět a že své minulosti ostudu nedělají.

Recenze

Ehlder – Nordabetraktelse

1 komentář
Ehlder - Nordabetraktelse

Země: Švédsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 4.10.2019
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Stridskall
02. Ändlös
03. Döden i en döende kropp
04. Hedningadrapa
05. Gammelmod
06. Tagen
07. Varerytm i varganord

Hrací doba: 52:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordvis Produktion

Pod kapelou Lik ze Švédska si asi většina lidí představí stockholmský death metal. Ne, že bych jim to mohl mít za zlé, protože právě o téhle smečce je v posledních letech slyšet výrazně víc – pravidelně koncertuje a vydává u velkého labelu Metal Blade.

Na severu Švédska ovšem operuje ještě jedna formace téhož jména, které se ovšem správně píše velkými písmeny, tedy LIK, poněvadž jde o zkratku Lekamen illusionen kallet. Tahle skupina už je trochu obskurnější a posledních několik roků o ní bylo slyšet tak málo, až prakticky vůbec. Však poslední album „The Second Wind“ vyšlo už v roce 2011. Nyní se i tenhle LIK probouzí k životu – již proběhl první koncert v historii a pátá deska „Avgrundspoetens flamma“ má těsně před dokončením. Vyjít by měla v roce 2020.

Důvod, proč o tom hovořím, je docela jednoduchý – osobně mám muziku LIK hodně rád a myslím si, že všechna čtyři dosavadní alba jsou skvělá. V takových případech pak člověk rád sleduje i další aktivity členů, respektive v tomto případě jediného člena, jímž je Graav. Dříve hrával třeba u Armagedda, což také není neznámé jméno v odpovídajících kruzích. To už je ovšem minulost. Současnost patří jiným projektům. Vyjma návratu LIK jde o Graavehlder, kde Graav představuje svůj náhled na tradiční švédské písně, a pak Ehlder, kde nechává průchod svým choutkám po pohanském black metalu.

Graav se teď evidentně nudit nehodlá. O přípravách „Avgrundspoetens flamma“ jsme již hovořili. Debutové album Graavehlder by mělo být ohlášeno brzy a podle všeho rovněž vyjde v letošním roce. No, a co se Ehlder týče, tam už první dlouhohrající nahrávka „Nordabetraktelse“ vyšla, konkrétně tedy v říjnu. Pojďme se na ni podívat!

Osobně jsem si LIK tolik oblíbil, protože zvuk téhle kapely je jednoduše ojedinělý a atmosféra nevšední. Něco takového mám vždycky rád a zrovna LIK zní fakt zvláštně, leč hodně podmanivě. Graav má díky téhle originalitě jasně rozpoznatelný rukopis a platí to i pro jeho nové kapely. Stačí si pustit demo „I riden med död“ od Graavehlder a je to tam. Stačí si pustit „Nordabetraktelse“ od Ehlder a člověk je taky okamžitě doma. Liší se jen žánrový rámec, do jakého Graav svůj charakteristický rukopis pasuje. Na prvních třech deskách LIK to byl obskurní rock šlehnutý blackmetalovou estetikou, na té čtvrté šlo o větší „rokenrol“.

V případě Ehlder je to pagan black metal. Zkuste si představit ještě metalovější LIK – namíchaný dejme tomu s feelingem skupin jako Kampfar nebo Panphage. To mi na papíře zní hodně lákavě, ale finální podoba „Nordabetraktelse“ není až tak strhující, jak jsem osobně doufal. V některých momentech tam určitě lze cítit nálady a postupy typické pro Graavovu tvorbu, o tom není sporu. Obzvláště v rockovějších a šlapavějších pasážích to nejde přeslechnout a právě tyto mě na „Nordabetraktelse“ baví asi nejvíce. V rychlejších blackmetalových momentech se ta nevšednost trochu stírá, ale nemůžu zase tvrdit, že by šlo o něco, co by desku totálně dokurvilo.

Ehlder

Nechci totiž vůbec tvrdit, že by se „Nordabetraktelse“ nepovedlo. Vlastně je to dost fajn album. Nemůžu vůbec nic namítat proti skladbám jako „Döden i en döende kropp“ nebo „Hedningadrapa“. Když se třeba v závěru první jmenované i podprahové folkové tóny, tak to po té magii sahá. Jenom si stojím za tím, že obecně vzato „rockovější“ feeling LIK Graavově divnosti sedí víc.

Což ale nic nemění na tom, že mi dělá radost, že se Graav konečně probral z nečinnosti a zase začal tvořit. Ehdler se mi líbí a jediný skutečný problém na albu vidím ve „Varerytm i varganord“, což je píčovina jak mraky, ale beztak se jedná jen o bonus pro CD a digitální verzi. Přesto „Nordabetraktelse“ vnímám spíš jen jako takový chutný předkrm, protože od „Avgrundspoetens flamma“ i debutu Graavehlder toho čekám ještě víc.

Recenze

Knoest – Dag

Napsat komentář
Knoest - Dag

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric pagan black metal
Datum vydání: 15.6.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Ochtend
02. Middag
03. Avond
04. Nacht

Hrací doba: 32:27

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Knoest úplně nehrají hudbu, jakou bych měl v poslední době (kde poslední doba znamená už pár let) potřebu vyhledávat. Čas od času si něco pustím, většinou jde ale o staré známé a objevování nových jmen se příliš nevěnuji. Výjimečně však něco zkusím a touhle výjimkou se aktuálně stali právě nizozemští Knoest, kteří mají na kontě debut s jednoduchým názvem „Dag“. Pojďme na věc!

V sestavě Knoest najdeme hned dvě poměrně zajímavá jména. Tím prvním je bubeník Mink Koops, jenž do škopků mlátil i v mnoha dalších kapelách, jimž jsme se zde v posledních měsících věnovali – Fluisteraars, Nusquama, Solar Temple, Iskandr, dále hraje i v Galg. Druhým zajímavým muzikantem je zpěvák Joris van Gelre nebo také Joris Boghtdrincker nebo také Alfschijn, jehož můžete znát z kapel jako :Nodfyr: (první a doposud jediné EP „In een andere tijd“ vyšlo stejně jako „Dag“ pod značkou Ván Records) nebo dříve Wederganger či Heidevolk.

Z Jorisových dřívějších kapel jsou podle mě po hudební stránce suverénně nejzajímavější Wederganger (škoda jich), ale pro potřeby dnešní recenzi byste měli myslet spíš na ty Heidevolk. Ne náhodou šlo totiž o jednu z prvních skupin, na něž jsem si úvodním poslechu „Dag“ vzpomněl. Knoest sice nevyužívají folklórní nástroje a jejich muzika obecně je určitě víc black metal a atmospheric black metal než folk metal, jako je tomu u Heidevolk, ale přinejmenším co se týče specifického čistého vokálu, tu podobnost nelze přeslechnout.

Nehledě na skutečnost, že také Knoest do toho dávají kus pohanského srdíčka. Byť musím jedním dechem dodat, že je šlechtí fakt, že se na „Dag“ po většinu hrací doby dokázali vyvarovat nějakého zásadního kýče a že se tomu stále dá říkat black metal, aniž by se u toho člověk musel vyloženě stydět.

Nebo spíš takhle – tu a tam se Knoest vydají na hranu a i jejich muzika se o nějaký ten pagan kýč letmo otírá. Což asi dává smysl, protože tomu se jen těžko vyhnete, když za jeden z nejvýraznějších prvků nahrávky platí heroický výpravný čistý zpěv. Pořád se mi ale zdá, že si s tím Nizozemci poradili poměrně důstojně a ony výjezdy na tu hranu se dají přežít. Snad nikdy se nejedná o takový cukrkandl, aby to bylo vyloženě neodpustitelné.

Popravdě řečeno, na první poslech zní „Dag“ vlastně docela dobře a v kombinaci s rozumně krátkou stopáží (půlhodinku Nizozemci přelezli jen lehce) se to tváří poměrně slibně. Až jsem se divil, jak moc mi to připadá v pohodě. Zanedlouho se ale ukáže, že realita zas až tak růžová není. Pořád si myslím, že se na desce nacházejí i povedené nápady, zejména v „Avond“ a „Nacht“, ale pár rozumných motivů se najde také v „Middag“. Celkově však albu hodně rychle dochází dech; materiál prostě a jednoduše vykazuje nepříjemně nízkou životnost. A zatímco skladby dva až čtyři stále dokážu s určitými výhradami poslouchat i nyní, úvodní „Ochtend“ se mi ohrála tak brutálně, že k dalšímu puštění bych se pomalu musel nutit násilím.

V konečném součtu tedy nemohu „Dag“ nějak zásadně pochválit. Navzdory slibnému začátku to brzo zdechne a dál už nahrávka nemá moc co předat. Těch prvních několik poslechů je nepochybně ok a člověka neurazí, ale obecně vzato nejde o nic, co by si měl posluchač pamatovat nebo se k tomu snad i vracet. Za mě tedy důstojně odehraný průměr, jehož přidaná hodnota je velmi nízká.

Recenze

Popiół – Zabobony

Napsat komentář
Popiol - Zabobony

Země: Polsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.2.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Wybiło
02. Gdy słońce zgaśnie
03. Wilcze jagody
04. Ojcze nienasz
05. Chmury
06. A kysz
07. Umarli
08. Czerń

Hrací doba: 58:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Popiół je polská formace složená ze současných a bývalých členů Thy Worshiper, kteří zřejmě dostali chuť si spolu (opět) zahrát. Na jejich známější působiště ostatně odkazuje i název nového projektu, který byl pojmenován dle debutového alba Thy Worshiper, „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Ze sestavy Popiół ale zmiňovanou desku paradoxně nahrávali pouze kytarista/zpěvák Marcin Gąsiorowski (zde jako MAG) a kytarista Bartek (Bard), přičemž první jmenovaný v Thy Worshiper působí i dnes. Zpěvák/baskytarista Adam „Kubov“ Tuchowski v Thy Worshiper hrával dříve, ale na debutu se nepodílel, a bubeník Michał „DQ“ Kowal (dále znáte z Blaze of Perdition, Mord‘A‘Stigmata nebo Arkona) se ke kapele připojil teprve loni.

Popiół každopádně ve zmiňované sestavě natočili desku „Zabobony“, která vyšla letos v únoru, což už je sice nějaký ten měsíc, ale za připomenutí na tahle nahrávka myslím stojí stále. Kdo by ale očekával, že se Popiół budou na své prvotině nostalgicky obracet za soundem „Popiół (Introibo ad altare dei)“, ten možná bude po poslechu zklamán. „Zabobony“ má totiž určitě blíž k novějším Thy Worshiper než ke starým Thy Worshiper z devadesátých let, což mě osobně trošku překvapilo, ale ve finále to nevadí. Jednak tu stále jsou určité rozdíly, například že současní Thy Worshiper jsou ladění ještě víc folklórně, kdežto Popiół jsou víc metal, jednak se pořád jedná o super muziku. A to je nakonec to úplně nejdůležitější, na co bychom se měli ohlížet především.

Řekl jsem, že Thy Worshiper jsou naladěni víc folkově než Popiół, ale to neznamená, že by tyhle vlivy na „Zabobony“ nebyly ke slyšení. Deska se sice plně obejde bez folklórních nástrojů a staví čistě na zvuku klasické metalové sestavy dvou kytar, baskytary a bicích, ale ten nádech přírody tu je stále silně cítit a tvoří integrální součást nahrávky.

Chválím, že i v takových chvílích se Popiół obejdou bez zbytečné přepjatosti a kýče. Sice by byl opak zklamáním, když se jedná o tak zkušené borce, kteří mají na kontě výborná alba (a tím nemám na mysli nutně jen Thy Worshiper; nezapomeňme, že Gąsiorowski stojí třeba i za Wolfkhan), ale zmínku si to asi zaslouží. Snad jedinou chvilku, kdy se o něco takového Popiół otřou, má na svědomí vokální linka na začátku „Chmury“, ale naštěstí ani tady nejde o nic hrozného, aby to člověk nepřežil. Drtivá většina alba je ale vymyšlena vkusně, aniž by se rezignovalo na melodie, akustické momenty nebo obecně výrazné nápady. Na ty „Zabobony“ naštěstí skoupé není.

Naopak v té blackmetalové složce mi místy naskočila asociace, jakou jsem úplně neočekával. Některé pasáže, kupříkladu v „Ojcze nienasz“, mi totiž připomněli krajany Mgła. Docela zajímavé spojení, ale nutno rychle dodat, že jde jen o minoritní část hracího času. Obecně bude víc sedět přirovnání k formacím à la Jarun (Thy Worshiper snad není nutné zmiňovat, jejich jméno tu už ostatně padlo mockrát).

Vzato kolem a kolem je tedy „Zabobony“ velice povedená nahrávka, která předvádí, že pagan black metal nebo black / folk metal, jak je ctěná libost, lze hrát elegantně a nadbytečných póz. Velká spokojenost.

Recenze

Ophidian Forest – VotIVe

Napsat komentář
Ophidian Forest - VotIVe

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Nerthus
02. Baduhenna
03. Sandraudiga
04. Vagdavercustis
05. Nehalennia
06. Viradectis
07. Hella

Hrací doba: 50:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Dewar PR

Příjemná náhodná setkání mám moc rád. Člověk nic zvláštního nečeká, jen si to tak pustí na zkoušku a jeb ho – má před sebou skvělé album. I to v takových případech stačí ke spokojenosti, zase není třeba být nenažraný a prahnout po nějakém výjimečném či výlučném díle. Za takové bych „VotIVe“ určitě nepovažoval, to by zase bylo přehnané. I tak se nicméně jedná o hodně sympatické překvapení a desku, která mě velmi potěšila a s níž jsem strávil o poznání víc času, než bych si v předstihu vsadil…

Jak z předešlého odstavce asi nepřímo plyne, s Ophidian Forest jsem se doposud nesetkal. V případě „VotIVe“ se však nebavíme o prvotině. Ve skutečnosti se jedná již o čtvrté album téhle mezinárodní formace. Debut „Redbad“ vyšel v roce 2007 a mezi druhou a třetí deskou proběhlo několik let nečinnosti. Mně osobně Ophidian Forest až do nedávna unikali, přestože jejich předešlý dlouhohrající počin „Susurrus“ jsem letmo zachytil (protože jej na kazetě vydali Acephale Winter Productions, kteří nám pravidelně „spamují“ redakční mail, haha), ale těžce jsem jej odignoroval. Což možná byla chyba.

Pro zkompletování informačního servisu můžeme dodat, že asi nejvýraznějším jménem v sestavě Ophidian Forest je Otrebor z Botanist, jenž zde hraje na bicí. On a kytarista D pocházejí ze Spojených států amerických, které doplňuje nizozemský zpěvák a klávesista Amalgamoth.

První vteřiny úvodní skladby „Nerthus“ znějí trochu atypicky, protože Ophidian Forest svou čtvrtou desku rozjedou bicím sólem, které záhy doplní blackmetalový skřehot, což bych od daného žánru úplně nečekal. Ale to samozřejmě nemusí být špatně. Rychle jsem ale zjistil, že Ophidian Forest na „VotIVe“ servírují pagan black metal jak víno. V jejich podání je sice trochu atypický v porovnání s tím, co si většina z nás asi představí jako první pod tímhle pojmem, ale ani to není špatně. Vlastně spíš naopak. Ačkoliv se Ophidian Forest svým zvukem v jistých elementech odkazují na starší éry metalu, výsledná kombinace zní příjemně divně a ve finále působí docela svěžím dojmem ve sférách, kde převládá spíš klišé a opakování zavedených postupů.

Těmi staršími érami jsem měl na mysli zejména devadesátá léta, protože výstavba určitých riffů a pasáží na ně nechá vzpomenout dost jasně. I ta dobová atmosféra občas zavane. Chápu, že to někomu nemusí znít dvakrát lákavě, ale věřte tomu, že u Ophidian Forest to kurva ladí. I přes tyhle reminiscence bych nicméně „VotIVe“ neoznačoval jako zpátečnickou či zastydlou nahrávku.

Ophidian Forest

Ophidian Forest kupříkladu dávají velký prostor bicím, které v jejich zvuku zastávají zásadní roli. Bicí sólo na začátku „Nerthus“ zdaleka není jediné. Potěší i divné ladění kytary, jež místy zní, jako kdyby kytarista vedle Ophidian Forest hrál i v nějakém lo-fi experimental blacku a zapomněl si přeladit nástroj. Dost místa si uzurpují i klávesy, které také umějí zaznít příjemně zvláštně, zatímco jindy hutně pumpují atmosféru.

Síla „VotIVe“ ovšem netkví pouze ve zvuku, přestože je tento dost zajímavý sám o sobě. Ophidian Forest vedle toho vládnou smyslem pro vytváření fest působivých a epických momentů. Několikrát za album vypustí skoro až ohromující melodie, které nemají šanci omrzet ani při vysokém počtu poslechů. Finále „Nerthus“ nebo „Baduhenna“ jsou naprosté blaho, ale i v dalších písních lze najít výborné nápady. Jedinou skutečnou slabinu spatřuji až v závěrečné „Hella“ respektive v její první půli, která je zbytečně natahovaná a utahaná. Druhá část songu už se naštěstí pochlapí.

Celkově je však „VotIVe“ nečekaně silná záležitost. Ophidian Forest se mi přesně strefili do noty a jejich čtvrtá řadovka na mě zapůsobila mnohem víc, než bych v předstihu čekal. Vlastně bych vůbec nečekal, že mě nějaký nový pagan black metal může až takhle bavit, poněvadž většinou si v tomhle odvětví nejvíc užívám jen staré osvědčené fláky. Může to znít dost odvážně, ale „VotIVe“ se k nim myslím zařadí, jelikož zvukově i skladatelsky se jedná o tolik vymazlenou záležitost, že si nezaslouží zapadnout. Velké doporučení.

Recenze

Uuntar – Voorvaderverering

Napsat komentář
Uuntar - Voorvaderverering

Země: Nizozemsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.3.2019
Label: Heidens Hart Records

Tracklist:
01. Intrede
02. Een germaansche grafheuvel
03. Ganggraf
04. Lof op’t hunebed
05. Bloed om bloed
06. Uittrede

Hrací doba: 33:50

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records / Grands Sounds PR

Už jen dle názvů Uuntar a „Voorvaderverering“ musí být snad každému naprosto zřejmé, že v tomhle případě se budeme bavit o nizozemské formaci. Vzhledem k této skutečnosti asi nepřekvapí, že zmiňovaná debutová nahrávka vyšla pod křídly Heidens Hart Records, jejichž portfolio tvoří z velké části právě nizozemské formace.

Dvojnásob smysl to začne dávat v momentě, kdy prozradím, že jedním z dvojice muzikantů, kteří se za Uuntar skrývají, je Arjan Peeks, což je majitel Heidens Hart. Vedle toho o něm můžete vědět i z dalších relativně známých nizozemských kapel jako Cultus nebo Heimdalls Wacht a krátce se objevil také u Countess, což také není neznámá záležitost. Zde hraje pod jménem Herjann a obstarává vokál, kytaru a basu.

Druhý kolega z Uuntar mi přijde jako ten méně viditelný, což ale neznamená, že by snad Nortfalke (též známý jako Swerc nebo Maarten) za sebou neměl rozsáhlé portfolio undergroundových smeček. Já osobně jsem z jeho tvorby blíže obeznámem pouze s Kaeck, Kjeld a Tarnkappe, z nichž ani jedni mě nijak zásadně nezaujali, ale je evidentní, že jde o dalšího srdcaře, který ten podzemní metal hobluje už dlouhé roky. V Uuntar má na starosti bicí, klávesy a také přispěl kytarou.

Pojďme nicméně k samotnému „Voorvaderverering“. Sice už je to nějaký ten pátek, co nahrávka vyšla prvně (stalo se tak v březnu 2018, kdy se objevilo CD), ale to úplně nevadí. Můžete to klidně brát tak, že tahle recenze vznikla i ku příležitosti nového releasu alba na gramofonové desce, které proběhlo letos v únoru. Zajímavosti každopádně je, že „Voorvaderverering“ bylo natočeno již v roce 2010, takže k jeho vydání došlo celých osm let po jeho vzniku. Kdo by se v takovém případě babral s tím, že recenze přichází se zpožděním o jeden rok, což?

Jak název i kratší hrací doba naznačují, „Intrede“ je pouze atmosférickým intrem před tím stěžejním obsahem „Voorvaderverering“. Navnadit se mu ale daří docela přesvědčivě. O to větší rozčarování pak přijde se začátkem prvního regulérního songu „Een germaansche grafheuvel“. Jeho úvodní vteřiny totiž znějí dost odpudivě a okamžitě jsem si říkal, do jaké píčoviny jsem se to zase jednou pustil. Naštěstí se hned záhy ukáže, že jde o ojedinělý výstřelek, který se už v dalším průběhu desky neopakuje. Svou nejslabší chvilku si tedy „Voorvaderverering“ vybere hned na svém začátku, což mi přijde poněkud zvláštní, ale je to tak. Docela by mě zajímalo, co Uuntar vedlo k takovému rozjezdu, poněvadž zbytek hrací doby vyznívá násobně příjemněji.

Popsat muziku Uuntar vlastně není nijak těžké. Jedná se o výpravný hymnický black metal ve středním tempu s lehce syrovějším soundem. Představit byste si měli něco na styl polského projektu Graveland z éry na přelomu tisíciletí. Pokud se vám tedy alba jako třeba „Immortal Pride“ líbí, je dost velká šance, že vás bude bavit také „Voorvaderverering“, přestože se nizozemská dvojice na úroveň korunních děl Graveland (mezi něž „Immortal Pride“ rozhodně řadím!) určitě nedotahuje. Jiné momenty mi také připomněli ukrajinské Drudkh, což je myslím další jméno, na jaké by mnozí z vás mohli slyšet.

Určitě se jedná o příjemný poslech, který dokáže posloužit bez většího zaváhání (s nečestnou výjimkou v podobě už zmiňovaného úvodu „Een germaansche grafheuvel“). Osobně mi jednotlivé skladby mezi sebou trochu splývají, ale nijak mi to nevadí. Album sice nezní po celou dobu úplně stejně a jisté rozdíly mezi jednotlivými stopami jsou, ale já jsem prozatím nedostal potřebu mezi nimi víc rozlišovat. Spíš si užívám celkovou náladu, která je povedená, pohanská a má v sobě určitý nádech nostalgie vůči dřívějším časům, což lze ostatně vycítit i z povedené obálky. Možná právě díky tomuhle dojmu jsem si vzpomněl na Drudkh, protože z jejich muziky cítím něco obdobného.

Vyhrazená půlhodinka „Voorvaderverering“ každopádně utíká sympaticky rychle a za mě se jedná o povedenou záležitost. Samozřejmě vím a uznávám, že se nejedná o nic vyloženě úžasného nebo převratného, ale mně se tenhle druh black metalu líbí, a je-li proveden v kvalitě, jakou předvádějí Uuntar, poslechnu si to rád prakticky kdykoliv. Za mě tedy cajk.

Recenze

Theudho – De roep van het woud

Napsat komentář
Theudho - De roep van het woud

Země: Belgie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 30.8.2018
Label: Heidens Hart Records / Aurora Australis Records / Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Waar kraaien de ondergang bezingen
02. De roep van het woud
03. De alvenberg
04. De eik van Hakiloheim
05. Op de heilige ring gezworen
06. Saksenslacht
07. Slangentongen
08. Wolfstijd
09. Het moeraslicht
10. In de schaduw van de zwarte banier

Hrací doba: 55:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records / Grand Sounds PR

Theudho patří k těm skupinám, jež z nějakého důvodu vnímám jako stálice, které se na scéně pohybují už strašně dlouho, jako kdyby „odjakživa“. Skutečnost je nicméně taková, že tahle belgická formace za sebou ještě nemá ani dvacet let existence, byť se k nim nezadržitelně blíží. Na každý pád lze ale myslím bezpečně prohlásit, že za dobu svého působení si Theudho dokázali nějaké jméno vytvořit.

Přesto si jich třeba mladší příznivci metalové hudby nemuseli doposud úplně všimnout, ačkoliv před x lety stálo všechno pohansky-metalové, kam lze zařadit i Theudho, na vrcholu popularity. Jenže Theudho tomu moc zas tolik nedají a posledních několik let o nich nebylo prakticky slyšet. Aktuální deska „De roep van het woud“ vyšlo celých šest let po předchozím „When Ice Crowns the Earth“, což sice samozřejmě není ta nejdelší pauza mezi alby, jakou kdo kdy viděl, ale už je to dostatečně dlouhá doba, aby se kapela ztratila z očí. Což se Theudho tak trochu podařilo, alespoň tedy já jsem si jich nijak nevšímal, byť se nějaký ten menší počin tu a tam objevil.

Tím pádem jsem ani nezaregistroval, že u Theudho v mezičase došlo k jedné výrazné změně. Z regulérní kapely se totiž opět stal jednočlenný projekt, jako tomu bylo v rané éře Theudho. K tomu došlo v roce 2016. „De roep van het woud“ tedy zakladatel Jurgen S. nahrával celé sám. Trochu škoda, že ten návrat ke kořenům nedotáhl úplně dokonce a neobnovil i úplně původní název skupiny Þeuðo, který byl použit pouze na prvním demosnímku „Dies natalis solis invicti“ (2002).

Nebudu vám lhát, Theudho nikdy nepatřili k mým oblíbencům a doma si jejich (jeho) album nepustím, jak je rok dlouhý. Určitý respekt ale k tomuhle jménu chovám a v paměti jsem jej měl vždy uložené jako jednu z těch solidnějších pagan/blackmetalových formací. Což znamená, že jsem ochoten si pustit nově vydanou desku, ale zpětně se k tomu nevracím. Minulé „When Ice Crowns the Earth“ jsem si nicméně zapamatoval jako vcelku povedenou nahrávku s hezkým obalem a skvěle provedenými výpravnými momenty. Na něco takového jsem se tím pádem těšil i v případě „De roep van het woud“ a nijak jsem se nenechal odradit skutečností, že obal je tentokrát ledva poloviční (byť pořád lepší než třeba kýčovitá malůvka ještě předešlé řadovky „Cult of Wuotan“). Těšil jsem se marně.

„De roep van het woud“ je totiž vyčichlý pagan/blackový průměr. Takový pocit jsem z toho získal hned s prvním poslechem a už jsem se jej nezbavil při žádném z dalších dostaveníček. Čekal bych, že po šestileté přestávce bude nový materiál opravdu dobrý, ale novinka opravdu není žádný zázrak. Samozřejmě, že je poslouchatelná a neurazí, však jsem řekl, že jde o průměr, nikoliv sračku, ale i to se mi zdá zatraceně málo. Kór na takové jméno jako Theudho.

Theudho

Jednotlivé songy mi mezi sebou dost splývají, prakticky žádný z nich nedokáže přijít s natolik výrazným nápadem, aby jej to vyčlenilo z ostatních. Sem tam se objeví vcelku slušná pasáž, jako třeba ústřední motiv ve třetí „De alvenberg“, ale celkově vzato na mě deska pořád působí strašně obyčejně a vlastně nezáživně. Není tu prostě nic, kvůli čemu by se měl člověk pozastavit, neřkuli v budoucnu vracet.

Schválně jsem si pro srandu připomenul „When Ice Crowns the Earth“, jestli vzpomínky na minulý počin nejsou zahalené nostalgií; přece jen si myslím, že ta těch několik let jsem se posluchačsky dost posunul. Nicméně i z tohoto pokusu mi vyšlo, že problém skutečně tkví v kvalitách „De roep van het woud“, nikoliv v tom, že by se mi vzdálil styl, jejž Theudho hraje. „When Ice Crowns the Earth“ mi i přes nějaké poněkud humpolácké pasáže přijde o dost lepší, jsou tam povedené nápady a epické momenty jsou vážně dobré. Nic podobně zajímavého na „De roep van het woud“ nenacházím.

Je tedy na místě mluvit o zklamání. „De roep van het woud“ nabízí nevýraznou muziku, která neurazí, nenadchne, nijak nevzruší, jen tak prohučí okolo. Tohle poslouchat fakt nemusíte.

Recenze

Khors – Мудрiсть столiть

Napsat komentář
Khors - Мудрiсть столiть
Země: Ukrajina
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 11.9.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Крізь хмари минулого
02. Палаючі очі чорного лісу
03. Останнє листя
04. Де велич гiр обiймає простiр
05. Горизонтів гладінь
06. Мудрість століть
07. Лише час забере
08. Сутінки

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/100

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv jsem byl nabádán, abych nezačínal recenzi ve stylu “kapelu Khors jsem vůbec neznal”, nemohu si pomoct. Kapelu Khors jsem vůbec neznal do chvíle, než jsem se přihlásil k jejímu recenzování. Jsem však rád, že tato má neznalost přestala v průběhu minulých dnů a týdnů platit. Máme tu totiž zase jednou materiál, který stojí za to, a má interní databáze kapel, o kterých mám povědomí, se rozšířila o další zajímavé jméno.

Pokud bych měl Khors nějak stručně charakterizovat, tak bych použil následující zařazení – ukrajinský folkově laděný black metal. To je na jednu stranu relativně široký pojem, ale když to člověk prožene jakýmsi středně-hrubým filtrem, tak zjistí, že si je přinejmenším velká většina kapel z tohoto koutu metalové scény v základních rysech docela podobná. A to jak některá ta “politicky závadná” jména, anebo ta více méně braná za “ideologicky neškodá” a tudíž širší veřejností akceptovaná, jako Drudkh nebo blahé paměti Dragobrath. K těm druhým by šlo Khors připodobnit spíš, protože se vcelku intenzivně snaží držet se od politiky dál, nebo přinejmenším svá politická přesvědčení neventilují tak nahlas jako někdo. Na druhou stranu se procesu nahrávání alba “Мудрiсть столiть” aktivně účastnili Saturious a Astargh z kontroverzních Nokturnal Mortum… Nechtěl bych ale toto téma příliš rozebírat, vy, co to čtete, musíte mít dost vlastního rozumu, abyste si udělali názor. Základní tezí přitom je, že Khors vystupují jako “nepolitická kapela”.

Bylo možná trochu nefér začínat recenzi právě takhle, protože hudební těleso Khors si téměř jistě nezaslouží být házeno do jednoho pytle s nějakými “nácky”, nicméně raději takhle, než aby pak někdo říkal, že nebyl předem upozorněn a zpronevěřil se tím svému přesvědčení. Je to sice vcelku hloupost, ale i tací jsou mezi námi. Každopádně nastává čas přestat si hrát na agenta od Antify a věnovat se konečně samotné hudbě. Na rozdíl od výše zmíněných podobných kapel nedisponují Khors vlastním klávesákem, a proto se tohoto úkolu ujal právě Alexei “Saturious” Gorbov. Astargh přidal něco pomocných vokálů a přidal ruku k dílu během produkce. Základ hudební atmosféry je budován právě na klávesových melodiích a hutných kytarových riffech, v instrumentálních pasážích dojde i na kytary akustické a neztratí se ani bicí. Před chvílí použité slovo “atmosféra” je přitom poměrně výstižné – za úplně ukázkový atmo-black bych to neoznačil, ale vyskytnou se pasáže, co si s tímto žánrem nezadají. Poslouchá se to pochopitelně velmi pěkně.

Poměrně krátké album (jen necelých 38 minut) se dělí na dvě dvojice delších plnohodnotných skladeb, z nichž každá je obalena dvojicí kratších instrumentálních kousků. Dominují přitom oba nejdelší songy – “Палаючі очі чорного лісу” v první polovině alba a pak zejména “Лише час забере”, jehož majestát dosahuje takřka hvězdných výšin. Svůj lví podíl na tom všem má i skvělý vokál – nevím však, komu z dvojice kytaristů-zpěváků Helg a Jurgis ho přiřknout – je dokonce možné, že oběma. Nevím, přiznám se bez mučení, že natolik jsem Khors neovládl, abych tohle poznal. Každopádně ať už má zpěv na svědomí v té které pasáži kdokoliv, bez výjimky jde o skvěle odvedenou práci. Totéž mohu říct o výkonu za bicí sestavou Konstantina “Khaotha” Zmievskyho. Aleksandr “Khorus” Bogatikov se pak postaral o doplnění nezbytné basové složky.

Většina nahrávky zaslouží samá slova chvály, ovšem co se mi přeci jen naopak nelíbí, to jsou třeba bicí v úvodu “Мудрість столiть”, které mi tam svým zvukem působí velmi nepatřičně a rušivě. Taky bych řekl, že těch čistě instrumentálních pasáží je tam poněkud víc, než je zdrávo. Jsou sice velmi pěkné, ale přeci jen, aby zabíraly přes pětinu stopáže black metalového alba? Myslím, že bych asi radši slyšel místo prostředních dvou nějaký “plnohodnotný” song. Možná by také nebylo od věci spíše tyto mezihry trochu zkrátit a zařadit přímo doprostřed jednotlivých skladeb, ale kdo ví, třeba by to bylo naopak horší a kazilo by to dojem z oněch songů. Každopádně je to svým způsobem detail, o kterém se možná rozepisuju jen proto, abych našel alespoň nějaký předmět kritiky.

Nějaký ten kus cesty k hudební dokonalosti přeci jen albu “Мудрiсть столiть” schází. Nemohu říct, že bych při poslechu vyloženě slintal nadšením (snad s vyjímkou té “Лише час забере”), ale určitě jsem se nenudil a nemám pocit ztraceného času. Je-li vám ukrajinská blacková scéna milá a blízká, není důvod nesáhnout třeba právě po této desce. U mě se Khors zapsali velmi slušně – za osm bodů z deseti.

Další názory:

Na jednu stranu sice Khors více méně pokračují na tom svém atmosféricky black metalovém písečku, na němž se pohybovali již na předchozích nahrávkách, nicméně mi občas přijde, jako by se na “Мудрість столiть” v některých momentech (možná i nevědomky) snažili přiblížit fenomenálnímu “Голос сталі” od Nokturnal Mortum, avšak bylo by vůči Khors opravdu nefér něco v tomto duchu naznačovat, protože to do jisté míry opravdu může být jen můj osobní pocit… a hlavně to pranic nemění na faktu, že se “Мудрість столiть” mimořádně vyvedla a nebál bych se ji označit za doposud nejlepší desku v historii Khors. Album má celkově velice povedenou náladu, po celou svou délku vůbec nenudí, je skladatelsky propracované, což navíc korunuje pár naprosto úchvatných pasáží, jmenovitě například druhá půle “Палаючі очі чорного лісу” nebo působivé valivé chvilky v titulní “Мудрість столiть”. Musím se přiznat, že deska je vlastně ve výsledku lepší, než jsem od ní očekával, a opravdu mě baví, což jsem ochoten odměnit velmi vysokou známkou.
H.

Recenze

Panychida – Woodland Journey

1 komentář
Panychida - Woodland Journey
Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.11.2011
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Three Pillars
02. Rod Havrana (feat. Hoest of Taake)
03. Return from the Woodland Journey
04. The Place He’s Coming From (2011 re-recording)
05. Podŭ světomĭ dzvězdŭ (2011 re-recording)
06. Kračunŭ (2010)
07. Moon, Forest, Blinding Snow (2010)
08. Báchorka (2011 re-recording, feat. Míra Horejsek of Asgard)
09. Black Wings of Death (2010, originally recorded by Running Wild)
10. Posedlá (originally recorded by Törr, feat. Dan “Šakal” Švarc, ex-Törr)
11. Running Out of Rules (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)
12. Beneath the Gate of Sempiternal Bliss (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)

Hodnocení:
Ellrohir – 8,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida

Slovo dalo slovo a než se rok s rokem sešel, tak tu máme téměř exkluzivní recenzi na nové EP pagan bandy Panychida ze západočeské metalové bašty v Plzni nesoucí název “Woodland Journey”. Dobře, nebyl to rok, ale “jen” slabé dva měsíce od chvíle, kdy dílo coby příloha magazínu Pařát vyšlo, ale je pravda, že to mohlo být o nějakou chvilku dřív. Já se předně musím chlapcům z kapely omluvit, že mi zabralo takovou dobu, než se recenze urodila, ovšem promo CD mi přišlo v půlce zkouškového (a musím taky říct, že zhruba po měsíci od chvíle, kdy bylo její poslání domluveno, aby z toho nebyli venku tak lehce :)), takže dřív mi na to nezbyl čas. Dnes už ale směle do toho.

Na Panychidu jsem poprvé narazil relativně náhodou, když před časem předskakovali v Praze Turisas. Přes technické problémy mě vystoupení zaujalo a začal jsem tuhle kapelu víc pozorně sledovat. Už tehdy měli venku svůj debut, na podzim 2010 nás obdařili vcelku vydařeným druhým albem a nyní se vytasili s EP, které nabízí tři zbrusu nové hudební kousky a potom poměrně pestrý mix nových aranží, coverů a live nahrávek.

Album otvírá naprosto brilantně majestátní kytarový riff skladby “Three Pillars”. Vzápětí vstupuje hlas mladého zpěváka, který si nechává říkat Vlčák. A musím říct, že začátek je opravdu světový, v tom nejlepším slova smyslu. Tohle je, vážení, u mě pagan black, který se může směle měřit se světovou špičkou, a to včetně toho, že Vlčák skvěle zvládá angličtinu, což je věc, na kterou jste mě mohli vidět už několikrát u domácí scény žehrat. Celá úvodní skladba je jednoduše famózní – hutné kytary, vynikající zpěv, sem tam nějaký ten vzletný sborový refrén, zkrátka naprostá spokojenost.

Mé nadšení podtrhuje hned následující “Rod Havrana”, stejně jako v předchozím případě nový song. Tentokrát se zpívá česky a je to snad ještě lepší prožitek. “Havran se nebojí, má silný dráp, havran se nebojí, umí se rvát.” Po minutě a půl začíná kytarová melodie, která mě přivádí doslova k extázi. Ta vrcholí okolo času 2:20 u naprosto dokonalého skloubení hudby, textu a zpěvu, který dělá z “Rodu Havrana” kandidáta na skladbu roku, přinejmenším v rámci žánru. “Zachovej rod, zachovej rod!” Někde v rámci songu má hostovat slovutný Hoest z neméně slovutné skupiny Taake, ale přiznejme si, že moc to poznat není.

Je na čase zmínit, že krom nesporného skladatelského a textařského talentu spojeného s muzikálním nadáním členů nástrojové sekce je obrovskou devízou Panychidy právě pořád relativně nový zpěvák slující jménem Vlčák (pokud někdo znáte jeho pravé jméno nebo víte, kde je k nalezení, dejte vědět, já ho nikde nenašel). Když jsem se nějakou chvíli zpátky dozvěděl, že odchází původní válečník na tomhle postu, známý pro změnu pod zvláštní zkratkou GHM, říkal jsem si tehdy trochu “a jéje”, protože to byl právě GHM, který na mě tehdy na našem “prvním setkání” v Praze zapůsobil jako ohromný sympaťák. Navíc sympaťák velmi obstojně zpívající, čímž ihned stvrdil můj zájem o kapelu. Následovala etuda se zpěvačkou, jíž se stala Apia Mysteria, jemně působící dívka, která pravidelně udivuje další várky posluchačů při jejich seznámeních s pražskými Belligerence. Možná zní slovo “etuda” poněkud pejorativně a možná to ve skutečnosti fungovalo docela dobře, ale ať tak nebo tak, koncem léta 2009 povstal nový mladý bojovník a s jistým odstupem dnes říkám, že to bylo to nejlepší, co mohlo Panychidu potkat. Ač je Vlčák sotva plnoletý, tak má prostě hlas, co by jeden pohledal a kapele to s ním šlape výborně.

Sice musím poznamenat, že naprosté nadšení po prvních dvou skladbách s pokračující stopáží trošku opadlo, ale pořád jde o vynikající materiál. Jen už se zkrátka do mých uší nevpíjel tak intenzivně a nezanechal celkově tak hluboký dojem. Každopádně “Return from the Woodland Journey” drží nastolenou linii a stejně tak následující “The Place He’s Coming From”. Ta je ovšem kratší a nabídne i jakous takous akustickou vložku. Možná to není na první pohled patrné, ale jde o nově zaranžovanou skladbu ze samých počátků tvorby kapely. Podobně je na tom následující “Podŭ světomĭ dzvězdŭ”, která je navíc přetextovaná. Tenhle kousek se opět vymyká a neváhal bych ho zase označit za víc než hodnotný zážitek pro labužnického konzumenta pagan metalu. Možná mě někdo poučí, v jakém je to jazyce, to se mi dešifrovat nepodařilo (tipnul bych chorvatština?) [nikoliv chorvatština, ale staroslověnština – pozn. H.].

Než přikročíme k dalším částem, neodpustím si přece jen jistou dávku kritiky nad skladbou tohoto EP. Já bych totiž mnohem víc ocenil, kdyby se dílo skládalo z úplně nového a pak dejme tomu z toho nově upraveného a nahraného materiálu, i kdyby pak bylo třeba poloviční. Klidně mohlo skončit teď, po “Podŭ světomĭ dzvězdŭ“. Přišlo by mi to lepší, než stopáž natahovat na 50 minut pomocí dalších “bonusů” sestávajících z věcí přejatých z alba “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“, coverů a ukázek z plzeňského živáku. Možná to částečně pramení z faktu, že jde o přílohu Pařátu, nevím. Zřejmě to ale (a asi oprávněně) pro změnu ocení ti, kteří s kapelou zatím do styku nepřišli a mohou takto ochutnat řadovou desku a třeba po ní i pak zatoužit. Nebo mohou přičichnout k atmosféře živého vystoupení, i když to je poněkud diskutabilní, viz dále.

Je zase třeba říct, že výběr songů je dostatečně reprezentativní. Monumentální pseudo-intro “Kračunŭ“ plynule přechází v “Moon, Forest, Blinding Snow”, suverénně nejlepší kousek ze stejnojmenného alba, a to hlavně díky výrazné skočné melodii, kterou obsahuje. Potom je na řadě česky zpívaná “Báchorka”, vzniklá v kooperaci s Mírou Horejskem, zpěvákem brněnské blackové skupiny Asgard. Jeden by myslel, že je to taky nový výtvor, rafinovaně ukrytý mezi ty různé “bonusy”, ale ve skutečnosti jde zase “jen” o novou aranž a nový text starší skladby. Důležité však je, že to není vůbec špatné.

Tracklist pokračuje dvěma covery – s “Black Wings of Death” se vracíme na album z roku 2010, přičemž původně jde o výtvor Running Wild, což znalý fanoušek může snadno dešifrovat z výrazně odlišného způsobu hraní kytar, který německou pirátsko-power metalovou legendu výtečně imituje. Musím ale říct, že sem mi Vlčákův growl úplně nesedl. Odehráno je to ovšem skvěle. Potom je to “Posedlá” od Törr z už dvě desetiletí starého debutového alba “Armageddon”. Svou troškou do zde mlýna přispěl (dnes už hodně) bývalý kytarista Šakal (možná se pletu, ale sázel bych hlavně na ta velmi výrazná kytarová sólíčka, které se přeci jen poněkud vymykají obvyklé tvorbě Panychidy :)). Tady znalostí originálu nedisponuji, takže k provedení nemám výhrady. Musela to být moc pěkná sypačka z úsvitu black metalových dní.

Panychida

Celé EP je zakončeno dvěma živými nahrávkami, které podle tracklistu vznikly na festivalu Phantoms of Pilsen V, tedy koncem loňského října. Celkem k nim není moc co říct, snad jen, že zvukově jsou zachyceny dost kvalitně. Na druhou stranu není moc slyšet publikum, takže těžko mluvit o nějaké “atmosféře”. V podstatě by se to dalo vydávat i za nějakou tu trochu méně kvalitní studiovou nahrávku, nebýt pár Vlčákových vět a slabě slyšitelného aplausu vždy na začátku a na konci.

Sečteno a podtrženo, tohle se povedlo. U mě má sice “Woodland Journey” menší škraloup v podobě zbytečně zařazených položek v tracklistu, ale i každá ta “zbytečná” je stejně dostatečně kvalitní a navíc, jak jsem už psal, určitě to někomu naopak přijde vhod. No, a pokud dojde na hodnocení toho zbytku, tak můžu jenom sypat z rukávu nejrůznější superlativy. Na naší scéně patří Panychida ke špičce, a když na to přijde, nemusela by se ztratit ani ve světě, pokud bude pokračovat nadále v podobném duchu.

Další názory:

Těžko říct, jakým způsobem se vlastně na “Woodland Journey” dívat, jelikož spíš než klasické EP je to obyčejná best-of kompilačka, akorát s o něco větší výpovědní hodnotou, než bývá zvykem. Nejde mi ani tak o samotnou hudbu, protože ta je samozřejmě skvělá, neboť Panychida prostě umí, jak nejpozději ukázala předcházející deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”. Z mého pohledu ty nejzajímavější položky “Woodland Journey” jsou hned ty první tři, čili “Three Pillars”, “Rod Havrana” a “Return from the Woodland Journey”, jelikož se jedná o zcela nové skladby, tudíž není divu, že právě jim se vyplatí věnovat největší pozornost. Zejména druhá jmenovaná “Rod Havrana” s pidi příspěvkem samotného Hoesta z Taake (přiznám se, že jsem musel dlouho pátrat, než jsem to jeho “ugh” konečně zaslechl (smích)) se velmi povedla. Jedná se velmi kvalitní pagan black metal, což sice platí i o těch následujících položkách tracklistu, avšak člověku, který jako já ze zásady pohrdá čímkoliv, co není klasická dlouhohrající deska, trochu kalí úsudek fakt, že se jedná o znovunahrané verze starších songů, nijak nezměněné (maximálně přetextované) písničky z posledního alba, covery a živáky. Jak ale říkám, čistě po hudební stránce je to jinak velmi dobré. Suma sumárum, dejme tomu za sedm.
H.

Recenze

Aaskereia – Dort, wo das alte Böse ruht

Napsat komentář
Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht
Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 18.2.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Die Leichenhexe
02. Die Waldteufel
03. Mein Raum in der Finsterni
04. Winter
05. Pestritt zu Hel
06. Der boshafte Geist
07. Dort, wo das alte Böse ruht
08. Der schwarze Wald
09. Als der Blick erlosch

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože se všeho německého, co jen trochu zavání jakoukoliv formou paganu, bojím jako čert kříže a vyhýbám se tomu obrovským obloukem, občas se přece jenom dá narazit i na něco kvalitního. Víte, jak to chodí… ať už člověk chce nebo nechce, výjimky se prostě vždycky najdou. A ano, právě recenzovaná Aaskereia je tou výjimkou. Nejedná se sice o moc známou záležitost, ale to vůbec nevadí, protože o co míň lidí tyto germánské vlky zná, o to víc je jejich hudba lepší. Stylově se jedná o pohansky laděný black metal, jenž je velice vkusně okořeněn akustickou kytarou. Ta však v případě Aaskereia nemá úlohu pouhého doplňku, ale plnohodnotného nástroje.

Já osobně jsem s Aaskereiou přišel do styku – jak už to tak u podobně skvělých, ale málo známých projektů bývá – čirou náhodou. To ovšem neznamená, že by mi jejich debut “Mit Raben und Wölfen” z roku 2003 naprosto neuhranul. Skupina se tehdy předvedla se syrovou black metalovou nahrávkou, na níž byla černěkovová vichřice umně tlumena hojným využíváním již zmiňované akustické kytary, čistých vokálů a vpravdě epických pasážích se silnou atmosférou.

O rok starší minialbum “Zwischen den Welten…” sice neznělo tak překvapivě, ale na druhou stranu nabídlo kompaktnější, semknutější a vyzrálejší materiál, který vyzníval o něco více black metalověji, ale rozhodně nešel s kvalitou dolů. Od té doby se Aaskereia odmlčela a zavřela se nad ní voda. Když už jsem si pomalu začínal myslet, že kapela odumřela nadobro, objevilo se po sedmi letech vzduchoprázdna konečně druhé velké album “Dort, wo das alte Böse ruht”. To vyšlo 18. února letošního roku, což v překladu znamená, že recenze přichází trošku s křížkem po funuse, ale jak se říká – lepší pozdě než vůbec, zvláště když to skoro nikdo nezná. Tak pojďme na to…

“Dort, wo das alte Böse ruht” má svým vyzněním rozhodně blíže k “Zwischen den Welten…”, čili zní oproti debutu mnohem dospěleji a řekněme, že ne tak “naivně”, i když právě ta “naivita” byla jednou z nejsilnějších věcí “Mit Raben und Wölfen”. Ale podle mého názoru je to lepší takto, než aby Aaskereia vydávala dvě na chlup stejné desky pod dvěma názvy. “Dort, wo das alte Böse ruht” má mnohem blíže klasickému pojetí black metalu – například o úvodní “Die Leichenhexe” to platí tak moc, až jsem se na první poslech lekl, jestli Aaskereia na to, co jsem měl na téhle kapele rád, nerezignovala. Naštěstí alespoň skromné brnkání akustické kytary, ozývající se čas od času v pozadí, člověka trochu uklidní. Oproti tomu “Die Waldteufel” zní díky vysokému čistému vokálu hned ze začátku mnohem typičtěji. Takovým předělem na albu je čtvrtá, čistě akustická instrumentálka “Winter”. Po ní už tolik žádaná akustika dostává větší prostor, v některých případech dokonce i pomalu přebírá vůdčí úlohu nad kytarami elektrickými, viz taková “Der boshafte Geist”.

Závěr “Dort, wo das alte Böse ruht” se nese v duchu tří pro Aaskereiu netradičně dlouhých skladeb. Úplně závěrečná dvanáctiminutovka “Als der Blick erlosch” je s přehledem tou nejdelší kompozicí, jakou kdy skupina stvořila. Všechny tři se v průběhu několikrát přelévají z pomalých klidných pasáží do black metalové bouře a zpět a všechny nabízí výtečné epické momenty se silnou atmosférou. Zvláště již zmiňovaná poslední “Als der Blick erlosch” je opravdu skvělá; jako by v celé své délce shrnovala vše, co skupina předvedla v uplynulých více jak 40 minutách a ještě k tomu přidala něco málo navíc – jemné housle. Minimálně tahle skladba je opravdovou lahůdkou.

Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht

Něco mi napovídá, že dřív než tuto recenzi ukončím, musím říct minimálně ještě jednu věc. A jak tak o tom přemýšlím, možná jsem to měl vybalit hned na začátku – je to odpověď na otázku, jestli je “Dort, wo das alte Böse ruht” vlastně dobrá deska. A ona odpověď je vlastně hodně lehká – ano, jde o velmi dobrou věc. I přes docela výraznou změnu vyznění oproti debutu je “Dort, wo das alte Böse ruht” opravdu dobré. Zní komplexněji, sevřeněji, ale dokáže si zachovat ducha předchozí tvorby. Nabízí skvělou epickou atmosférou, ale pořád vyznívá dostatečně podzemně. Sice mi chvíli trvalo si na inovovaný sound zvyknout, ale po dostatečném naposlouchání mohu říct jen to, že jde o velice kvalitní nahrávku, která mne baví. Čekání bylo sice opravdu dlouhé, ale rozhodně se vyplatilo. I pokud máte nedůvěru k undergroundovým black metalovým projektům, věřte mi, že některé za poslech určitě stojí – a Aaskereia je rozhodně jedním z nich.