Archiv štítku: pagan black metal

Theudho – De roep van het woud

Theudho - De roep van het woud

Země: Belgie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 30.8.2018
Label: Heidens Hart Records / Aurora Australis Records / Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Waar kraaien de ondergang bezingen
02. De roep van het woud
03. De alvenberg
04. De eik van Hakiloheim
05. Op de heilige ring gezworen
06. Saksenslacht
07. Slangentongen
08. Wolfstijd
09. Het moeraslicht
10. In de schaduw van de zwarte banier

Hrací doba: 55:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records / Grand Sounds PR

Theudho patří k těm skupinám, jež z nějakého důvodu vnímám jako stálice, které se na scéně pohybují už strašně dlouho, jako kdyby „odjakživa“. Skutečnost je nicméně taková, že tahle belgická formace za sebou ještě nemá ani dvacet let existence, byť se k nim nezadržitelně blíží. Na každý pád lze ale myslím bezpečně prohlásit, že za dobu svého působení si Theudho dokázali nějaké jméno vytvořit.

Přesto si jich třeba mladší příznivci metalové hudby nemuseli doposud úplně všimnout, ačkoliv před x lety stálo všechno pohansky-metalové, kam lze zařadit i Theudho, na vrcholu popularity. Jenže Theudho tomu moc zas tolik nedají a posledních několik let o nich nebylo prakticky slyšet. Aktuální deska „De roep van het woud“ vyšlo celých šest let po předchozím „When Ice Crowns the Earth“, což sice samozřejmě není ta nejdelší pauza mezi alby, jakou kdo kdy viděl, ale už je to dostatečně dlouhá doba, aby se kapela ztratila z očí. Což se Theudho tak trochu podařilo, alespoň tedy já jsem si jich nijak nevšímal, byť se nějaký ten menší počin tu a tam objevil.

Tím pádem jsem ani nezaregistroval, že u Theudho v mezičase došlo k jedné výrazné změně. Z regulérní kapely se totiž opět stal jednočlenný projekt, jako tomu bylo v rané éře Theudho. K tomu došlo v roce 2016. „De roep van het woud“ tedy zakladatel Jurgen S. nahrával celé sám. Trochu škoda, že ten návrat ke kořenům nedotáhl úplně dokonce a neobnovil i úplně původní název skupiny Þeuðo, který byl použit pouze na prvním demosnímku „Dies natalis solis invicti“ (2002).

Nebudu vám lhát, Theudho nikdy nepatřili k mým oblíbencům a doma si jejich (jeho) album nepustím, jak je rok dlouhý. Určitý respekt ale k tomuhle jménu chovám a v paměti jsem jej měl vždy uložené jako jednu z těch solidnějších pagan/blackmetalových formací. Což znamená, že jsem ochoten si pustit nově vydanou desku, ale zpětně se k tomu nevracím. Minulé „When Ice Crowns the Earth“ jsem si nicméně zapamatoval jako vcelku povedenou nahrávku s hezkým obalem a skvěle provedenými výpravnými momenty. Na něco takového jsem se tím pádem těšil i v případě „De roep van het woud“ a nijak jsem se nenechal odradit skutečností, že obal je tentokrát ledva poloviční (byť pořád lepší než třeba kýčovitá malůvka ještě předešlé řadovky „Cult of Wuotan“). Těšil jsem se marně.

„De roep van het woud“ je totiž vyčichlý pagan/blackový průměr. Takový pocit jsem z toho získal hned s prvním poslechem a už jsem se jej nezbavil při žádném z dalších dostaveníček. Čekal bych, že po šestileté přestávce bude nový materiál opravdu dobrý, ale novinka opravdu není žádný zázrak. Samozřejmě, že je poslouchatelná a neurazí, však jsem řekl, že jde o průměr, nikoliv sračku, ale i to se mi zdá zatraceně málo. Kór na takové jméno jako Theudho.

Theudho

Jednotlivé songy mi mezi sebou dost splývají, prakticky žádný z nich nedokáže přijít s natolik výrazným nápadem, aby jej to vyčlenilo z ostatních. Sem tam se objeví vcelku slušná pasáž, jako třeba ústřední motiv ve třetí „De alvenberg“, ale celkově vzato na mě deska pořád působí strašně obyčejně a vlastně nezáživně. Není tu prostě nic, kvůli čemu by se měl člověk pozastavit, neřkuli v budoucnu vracet.

Schválně jsem si pro srandu připomenul „When Ice Crowns the Earth“, jestli vzpomínky na minulý počin nejsou zahalené nostalgií; přece jen si myslím, že ta těch několik let jsem se posluchačsky dost posunul. Nicméně i z tohoto pokusu mi vyšlo, že problém skutečně tkví v kvalitách „De roep van het woud“, nikoliv v tom, že by se mi vzdálil styl, jejž Theudho hraje. „When Ice Crowns the Earth“ mi i přes nějaké poněkud humpolácké pasáže přijde o dost lepší, jsou tam povedené nápady a epické momenty jsou vážně dobré. Nic podobně zajímavého na „De roep van het woud“ nenacházím.

Je tedy na místě mluvit o zklamání. „De roep van het woud“ nabízí nevýraznou muziku, která neurazí, nenadchne, nijak nevzruší, jen tak prohučí okolo. Tohle poslouchat fakt nemusíte.


Khors – Мудрiсть столiть

Khors - Мудрiсть столiть
Země: Ukrajina
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 11.9.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Крізь хмари минулого
02. Палаючі очі чорного лісу
03. Останнє листя
04. Де велич гiр обiймає простiр
05. Горизонтів гладінь
06. Мудрість століть
07. Лише час забере
08. Сутінки

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/100

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv jsem byl nabádán, abych nezačínal recenzi ve stylu “kapelu Khors jsem vůbec neznal”, nemohu si pomoct. Kapelu Khors jsem vůbec neznal do chvíle, než jsem se přihlásil k jejímu recenzování. Jsem však rád, že tato má neznalost přestala v průběhu minulých dnů a týdnů platit. Máme tu totiž zase jednou materiál, který stojí za to, a má interní databáze kapel, o kterých mám povědomí, se rozšířila o další zajímavé jméno.

Pokud bych měl Khors nějak stručně charakterizovat, tak bych použil následující zařazení – ukrajinský folkově laděný black metal. To je na jednu stranu relativně široký pojem, ale když to člověk prožene jakýmsi středně-hrubým filtrem, tak zjistí, že si je přinejmenším velká většina kapel z tohoto koutu metalové scény v základních rysech docela podobná. A to jak některá ta “politicky závadná” jména, anebo ta více méně braná za “ideologicky neškodá” a tudíž širší veřejností akceptovaná, jako Drudkh nebo blahé paměti Dragobrath. K těm druhým by šlo Khors připodobnit spíš, protože se vcelku intenzivně snaží držet se od politiky dál, nebo přinejmenším svá politická přesvědčení neventilují tak nahlas jako někdo. Na druhou stranu se procesu nahrávání alba “Мудрiсть столiть” aktivně účastnili Saturious a Astargh z kontroverzních Nokturnal Mortum… Nechtěl bych ale toto téma příliš rozebírat, vy, co to čtete, musíte mít dost vlastního rozumu, abyste si udělali názor. Základní tezí přitom je, že Khors vystupují jako “nepolitická kapela”.

Bylo možná trochu nefér začínat recenzi právě takhle, protože hudební těleso Khors si téměř jistě nezaslouží být házeno do jednoho pytle s nějakými “nácky”, nicméně raději takhle, než aby pak někdo říkal, že nebyl předem upozorněn a zpronevěřil se tím svému přesvědčení. Je to sice vcelku hloupost, ale i tací jsou mezi námi. Každopádně nastává čas přestat si hrát na agenta od Antify a věnovat se konečně samotné hudbě. Na rozdíl od výše zmíněných podobných kapel nedisponují Khors vlastním klávesákem, a proto se tohoto úkolu ujal právě Alexei “Saturious” Gorbov. Astargh přidal něco pomocných vokálů a přidal ruku k dílu během produkce. Základ hudební atmosféry je budován právě na klávesových melodiích a hutných kytarových riffech, v instrumentálních pasážích dojde i na kytary akustické a neztratí se ani bicí. Před chvílí použité slovo “atmosféra” je přitom poměrně výstižné – za úplně ukázkový atmo-black bych to neoznačil, ale vyskytnou se pasáže, co si s tímto žánrem nezadají. Poslouchá se to pochopitelně velmi pěkně.

Poměrně krátké album (jen necelých 38 minut) se dělí na dvě dvojice delších plnohodnotných skladeb, z nichž každá je obalena dvojicí kratších instrumentálních kousků. Dominují přitom oba nejdelší songy – Палаючі очі чорного лісу” v první polovině alba a pak zejména “Лише час забере”, jehož majestát dosahuje takřka hvězdných výšin. Svůj lví podíl na tom všem má i skvělý vokál – nevím však, komu z dvojice kytaristů-zpěváků Helg a Jurgis ho přiřknout – je dokonce možné, že oběma. Nevím, přiznám se bez mučení, že natolik jsem Khors neovládl, abych tohle poznal. Každopádně ať už má zpěv na svědomí v té které pasáži kdokoliv, bez výjimky jde o skvěle odvedenou práci. Totéž mohu říct o výkonu za bicí sestavou Konstantina “Khaotha” Zmievskyho. Aleksandr “Khorus” Bogatikov se pak postaral o doplnění nezbytné basové složky.

Většina nahrávky zaslouží samá slova chvály, ovšem co se mi přeci jen naopak nelíbí, to jsou třeba bicí v úvodu “Мудрість столiть”, které mi tam svým zvukem působí velmi nepatřičně a rušivě. Taky bych řekl, že těch čistě instrumentálních pasáží je tam poněkud víc, než je zdrávo. Jsou sice velmi pěkné, ale přeci jen, aby zabíraly přes pětinu stopáže black metalového alba? Myslím, že bych asi radši slyšel místo prostředních dvou nějaký “plnohodnotný” song. Možná by také nebylo od věci spíše tyto mezihry trochu zkrátit a zařadit přímo doprostřed jednotlivých skladeb, ale kdo ví, třeba by to bylo naopak horší a kazilo by to dojem z oněch songů. Každopádně je to svým způsobem detail, o kterém se možná rozepisuju jen proto, abych našel alespoň nějaký předmět kritiky.

Nějaký ten kus cesty k hudební dokonalosti přeci jen albu “Мудрiсть столiть” schází. Nemohu říct, že bych při poslechu vyloženě slintal nadšením (snad s vyjímkou té “Лише час забере”), ale určitě jsem se nenudil a nemám pocit ztraceného času. Je-li vám ukrajinská blacková scéna milá a blízká, není důvod nesáhnout třeba právě po této desce. U mě se Khors zapsali velmi slušně – za osm bodů z deseti.


Další názory:

Na jednu stranu sice Khors více méně pokračují na tom svém atmosféricky black metalovém písečku, na němž se pohybovali již na předchozích nahrávkách, nicméně mi občas přijde, jako by se na “Мудрість столiть” v některých momentech (možná i nevědomky) snažili přiblížit fenomenálnímu “Голос сталі” od Nokturnal Mortum, avšak bylo by vůči Khors opravdu nefér něco v tomto duchu naznačovat, protože to do jisté míry opravdu může být jen můj osobní pocit… a hlavně to pranic nemění na faktu, že se “Мудрість столiть” mimořádně vyvedla a nebál bych se ji označit za doposud nejlepší desku v historii Khors. Album má celkově velice povedenou náladu, po celou svou délku vůbec nenudí, je skladatelsky propracované, což navíc korunuje pár naprosto úchvatných pasáží, jmenovitě například druhá půle Палаючі очі чорного лісу” nebo působivé valivé chvilky v titulní “Мудрість столiть”. Musím se přiznat, že deska je vlastně ve výsledku lepší, než jsem od ní očekával, a opravdu mě baví, což jsem ochoten odměnit velmi vysokou známkou.
H.


Panychida – Woodland Journey

Panychida - Woodland Journey
Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.11.2011
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Three Pillars
02. Rod Havrana (feat. Hoest of Taake)
03. Return from the Woodland Journey
04. The Place He’s Coming From (2011 re-recording)
05. Podŭ světomĭ dzvězdŭ (2011 re-recording)
06. Kračunŭ (2010)
07. Moon, Forest, Blinding Snow (2010)
08. Báchorka (2011 re-recording, feat. Míra Horejsek of Asgard)
09. Black Wings of Death (2010, originally recorded by Running Wild)
10. Posedlá (originally recorded by Törr, feat. Dan “Šakal” Švarc, ex-Törr)
11. Running Out of Rules (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)
12. Beneath the Gate of Sempiternal Bliss (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)

Hodnocení:
Ellrohir – 8,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida

Slovo dalo slovo a než se rok s rokem sešel, tak tu máme téměř exkluzivní recenzi na nové EP pagan bandy Panychida ze západočeské metalové bašty v Plzni nesoucí název “Woodland Journey”. Dobře, nebyl to rok, ale “jen” slabé dva měsíce od chvíle, kdy dílo coby příloha magazínu Pařát vyšlo, ale je pravda, že to mohlo být o nějakou chvilku dřív. Já se předně musím chlapcům z kapely omluvit, že mi zabralo takovou dobu, než se recenze urodila, ovšem promo CD mi přišlo v půlce zkouškového (a musím taky říct, že zhruba po měsíci od chvíle, kdy bylo její poslání domluveno, aby z toho nebyli venku tak lehce :)), takže dřív mi na to nezbyl čas. Dnes už ale směle do toho.

Na Panychidu jsem poprvé narazil relativně náhodou, když před časem předskakovali v Praze Turisas. Přes technické problémy mě vystoupení zaujalo a začal jsem tuhle kapelu víc pozorně sledovat. Už tehdy měli venku svůj debut, na podzim 2010 nás obdařili vcelku vydařeným druhým albem a nyní se vytasili s EP, které nabízí tři zbrusu nové hudební kousky a potom poměrně pestrý mix nových aranží, coverů a live nahrávek.

Album otvírá naprosto brilantně majestátní kytarový riff skladby “Three Pillars”. Vzápětí vstupuje hlas mladého zpěváka, který si nechává říkat Vlčák. A musím říct, že začátek je opravdu světový, v tom nejlepším slova smyslu. Tohle je, vážení, u mě pagan black, který se může směle měřit se světovou špičkou, a to včetně toho, že Vlčák skvěle zvládá angličtinu, což je věc, na kterou jste mě mohli vidět už několikrát u domácí scény žehrat. Celá úvodní skladba je jednoduše famózní – hutné kytary, vynikající zpěv, sem tam nějaký ten vzletný sborový refrén, zkrátka naprostá spokojenost.

Mé nadšení podtrhuje hned následující “Rod Havrana”, stejně jako v předchozím případě nový song. Tentokrát se zpívá česky a je to snad ještě lepší prožitek. “Havran se nebojí, má silný dráp, havran se nebojí, umí se rvát.” Po minutě a půl začíná kytarová melodie, která mě přivádí doslova k extázi. Ta vrcholí okolo času 2:20 u naprosto dokonalého skloubení hudby, textu a zpěvu, který dělá z “Rodu Havrana” kandidáta na skladbu roku, přinejmenším v rámci žánru. “Zachovej rod, zachovej rod!” Někde v rámci songu má hostovat slovutný Hoest z neméně slovutné skupiny Taake, ale přiznejme si, že moc to poznat není.

Je na čase zmínit, že krom nesporného skladatelského a textařského talentu spojeného s muzikálním nadáním členů nástrojové sekce je obrovskou devízou Panychidy právě pořád relativně nový zpěvák slující jménem Vlčák (pokud někdo znáte jeho pravé jméno nebo víte, kde je k nalezení, dejte vědět, já ho nikde nenašel). Když jsem se nějakou chvíli zpátky dozvěděl, že odchází původní válečník na tomhle postu, známý pro změnu pod zvláštní zkratkou GHM, říkal jsem si tehdy trochu “a jéje”, protože to byl právě GHM, který na mě tehdy na našem “prvním setkání” v Praze zapůsobil jako ohromný sympaťák. Navíc sympaťák velmi obstojně zpívající, čímž ihned stvrdil můj zájem o kapelu. Následovala etuda se zpěvačkou, jíž se stala Apia Mysteria, jemně působící dívka, která pravidelně udivuje další várky posluchačů při jejich seznámeních s pražskými Belligerence. Možná zní slovo “etuda” poněkud pejorativně a možná to ve skutečnosti fungovalo docela dobře, ale ať tak nebo tak, koncem léta 2009 povstal nový mladý bojovník a s jistým odstupem dnes říkám, že to bylo to nejlepší, co mohlo Panychidu potkat. Ač je Vlčák sotva plnoletý, tak má prostě hlas, co by jeden pohledal a kapele to s ním šlape výborně.

Sice musím poznamenat, že naprosté nadšení po prvních dvou skladbách s pokračující stopáží trošku opadlo, ale pořád jde o vynikající materiál. Jen už se zkrátka do mých uší nevpíjel tak intenzivně a nezanechal celkově tak hluboký dojem. Každopádně “Return from the Woodland Journey” drží nastolenou linii a stejně tak následující “The Place He’s Coming From”. Ta je ovšem kratší a nabídne i jakous takous akustickou vložku. Možná to není na první pohled patrné, ale jde o nově zaranžovanou skladbu ze samých počátků tvorby kapely. Podobně je na tom následující “Podŭ světomĭ dzvězdŭ”, která je navíc přetextovaná. Tenhle kousek se opět vymyká a neváhal bych ho zase označit za víc než hodnotný zážitek pro labužnického konzumenta pagan metalu. Možná mě někdo poučí, v jakém je to jazyce, to se mi dešifrovat nepodařilo (tipnul bych chorvatština?) [nikoliv chorvatština, ale staroslověnština – pozn. H.].

Než přikročíme k dalším částem, neodpustím si přece jen jistou dávku kritiky nad skladbou tohoto EP. Já bych totiž mnohem víc ocenil, kdyby se dílo skládalo z úplně nového a pak dejme tomu z toho nově upraveného a nahraného materiálu, i kdyby pak bylo třeba poloviční. Klidně mohlo skončit teď, po Podŭ světomĭ dzvězdŭ. Přišlo by mi to lepší, než stopáž natahovat na 50 minut pomocí dalších “bonusů” sestávajících z věcí přejatých z alba Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow, coverů a ukázek z plzeňského živáku. Možná to částečně pramení z faktu, že jde o přílohu Pařátu, nevím. Zřejmě to ale (a asi oprávněně) pro změnu ocení ti, kteří s kapelou zatím do styku nepřišli a mohou takto ochutnat řadovou desku a třeba po ní i pak zatoužit. Nebo mohou přičichnout k atmosféře živého vystoupení, i když to je poněkud diskutabilní, viz dále.

Je zase třeba říct, že výběr songů je dostatečně reprezentativní. Monumentální pseudo-intro “Kračunŭ plynule přechází v “Moon, Forest, Blinding Snow”, suverénně nejlepší kousek ze stejnojmenného alba, a to hlavně díky výrazné skočné melodii, kterou obsahuje. Potom je na řadě česky zpívaná “Báchorka”, vzniklá v kooperaci s Mírou Horejskem, zpěvákem brněnské blackové skupiny Asgard. Jeden by myslel, že je to taky nový výtvor, rafinovaně ukrytý mezi ty různé “bonusy”, ale ve skutečnosti jde zase “jen” o novou aranž a nový text starší skladby. Důležité však je, že to není vůbec špatné.

Tracklist pokračuje dvěma covery – s “Black Wings of Death” se vracíme na album z roku 2010, přičemž původně jde o výtvor Running Wild, což znalý fanoušek může snadno dešifrovat z výrazně odlišného způsobu hraní kytar, který německou pirátsko-power metalovou legendu výtečně imituje. Musím ale říct, že sem mi Vlčákův growl úplně nesedl. Odehráno je to ovšem skvěle. Potom je to “Posedlá” od Törr z už dvě desetiletí starého debutového alba “Armageddon”. Svou troškou do zde mlýna přispěl (dnes už hodně) bývalý kytarista Šakal (možná se pletu, ale sázel bych hlavně na ta velmi výrazná kytarová sólíčka, které se přeci jen poněkud vymykají obvyklé tvorbě Panychidy :)). Tady znalostí originálu nedisponuji, takže k provedení nemám výhrady. Musela to být moc pěkná sypačka z úsvitu black metalových dní.

Panychida

Celé EP je zakončeno dvěma živými nahrávkami, které podle tracklistu vznikly na festivalu Phantoms of Pilsen V, tedy koncem loňského října. Celkem k nim není moc co říct, snad jen, že zvukově jsou zachyceny dost kvalitně. Na druhou stranu není moc slyšet publikum, takže těžko mluvit o nějaké “atmosféře”. V podstatě by se to dalo vydávat i za nějakou tu trochu méně kvalitní studiovou nahrávku, nebýt pár Vlčákových vět a slabě slyšitelného aplausu vždy na začátku a na konci.

Sečteno a podtrženo, tohle se povedlo. U mě má sice “Woodland Journey” menší škraloup v podobě zbytečně zařazených položek v tracklistu, ale i každá ta “zbytečná” je stejně dostatečně kvalitní a navíc, jak jsem už psal, určitě to někomu naopak přijde vhod. No, a pokud dojde na hodnocení toho zbytku, tak můžu jenom sypat z rukávu nejrůznější superlativy. Na naší scéně patří Panychida ke špičce, a když na to přijde, nemusela by se ztratit ani ve světě, pokud bude pokračovat nadále v podobném duchu.


Další názory:

Těžko říct, jakým způsobem se vlastně na “Woodland Journey” dívat, jelikož spíš než klasické EP je to obyčejná best-of kompilačka, akorát s o něco větší výpovědní hodnotou, než bývá zvykem. Nejde mi ani tak o samotnou hudbu, protože ta je samozřejmě skvělá, neboť Panychida prostě umí, jak nejpozději ukázala předcházející deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”. Z mého pohledu ty nejzajímavější položky “Woodland Journey” jsou hned ty první tři, čili “Three Pillars”, “Rod Havrana” a “Return from the Woodland Journey”, jelikož se jedná o zcela nové skladby, tudíž není divu, že právě jim se vyplatí věnovat největší pozornost. Zejména druhá jmenovaná “Rod Havrana” s pidi příspěvkem samotného HoestaTaake (přiznám se, že jsem musel dlouho pátrat, než jsem to jeho “ugh” konečně zaslechl (smích)) se velmi povedla. Jedná se velmi kvalitní pagan black metal, což sice platí i o těch následujících položkách tracklistu, avšak člověku, který jako já ze zásady pohrdá čímkoliv, co není klasická dlouhohrající deska, trochu kalí úsudek fakt, že se jedná o znovunahrané verze starších songů, nijak nezměněné (maximálně přetextované) písničky z posledního alba, covery a živáky. Jak ale říkám, čistě po hudební stránce je to jinak velmi dobré. Suma sumárum, dejme tomu za sedm.
H.


Aaskereia – Dort, wo das alte Böse ruht

Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht
Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 18.2.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Die Leichenhexe
02. Die Waldteufel
03. Mein Raum in der Finsterni
04. Winter
05. Pestritt zu Hel
06. Der boshafte Geist
07. Dort, wo das alte Böse ruht
08. Der schwarze Wald
09. Als der Blick erlosch

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože se všeho německého, co jen trochu zavání jakoukoliv formou paganu, bojím jako čert kříže a vyhýbám se tomu obrovským obloukem, občas se přece jenom dá narazit i na něco kvalitního. Víte, jak to chodí… ať už člověk chce nebo nechce, výjimky se prostě vždycky najdou. A ano, právě recenzovaná Aaskereia je tou výjimkou. Nejedná se sice o moc známou záležitost, ale to vůbec nevadí, protože o co míň lidí tyto germánské vlky zná, o to víc je jejich hudba lepší. Stylově se jedná o pohansky laděný black metal, jenž je velice vkusně okořeněn akustickou kytarou. Ta však v případě Aaskereia nemá úlohu pouhého doplňku, ale plnohodnotného nástroje.

Já osobně jsem s Aaskereiou přišel do styku – jak už to tak u podobně skvělých, ale málo známých projektů bývá – čirou náhodou. To ovšem neznamená, že by mi jejich debut “Mit Raben und Wölfen” z roku 2003 naprosto neuhranul. Skupina se tehdy předvedla se syrovou black metalovou nahrávkou, na níž byla černěkovová vichřice umně tlumena hojným využíváním již zmiňované akustické kytary, čistých vokálů a vpravdě epických pasážích se silnou atmosférou.

O rok starší minialbum “Zwischen den Welten…” sice neznělo tak překvapivě, ale na druhou stranu nabídlo kompaktnější, semknutější a vyzrálejší materiál, který vyzníval o něco více black metalověji, ale rozhodně nešel s kvalitou dolů. Od té doby se Aaskereia odmlčela a zavřela se nad ní voda. Když už jsem si pomalu začínal myslet, že kapela odumřela nadobro, objevilo se po sedmi letech vzduchoprázdna konečně druhé velké album “Dort, wo das alte Böse ruht”. To vyšlo 18. února letošního roku, což v překladu znamená, že recenze přichází trošku s křížkem po funuse, ale jak se říká – lepší pozdě než vůbec, zvláště když to skoro nikdo nezná. Tak pojďme na to…

“Dort, wo das alte Böse ruht” má svým vyzněním rozhodně blíže k “Zwischen den Welten…”, čili zní oproti debutu mnohem dospěleji a řekněme, že ne tak “naivně”, i když právě ta “naivita” byla jednou z nejsilnějších věcí “Mit Raben und Wölfen”. Ale podle mého názoru je to lepší takto, než aby Aaskereia vydávala dvě na chlup stejné desky pod dvěma názvy. “Dort, wo das alte Böse ruht” má mnohem blíže klasickému pojetí black metalu – například o úvodní “Die Leichenhexe” to platí tak moc, až jsem se na první poslech lekl, jestli Aaskereia na to, co jsem měl na téhle kapele rád, nerezignovala. Naštěstí alespoň skromné brnkání akustické kytary, ozývající se čas od času v pozadí, člověka trochu uklidní. Oproti tomu “Die Waldteufel” zní díky vysokému čistému vokálu hned ze začátku mnohem typičtěji. Takovým předělem na albu je čtvrtá, čistě akustická instrumentálka “Winter”. Po ní už tolik žádaná akustika dostává větší prostor, v některých případech dokonce i pomalu přebírá vůdčí úlohu nad kytarami elektrickými, viz taková “Der boshafte Geist”.

Závěr “Dort, wo das alte Böse ruht” se nese v duchu tří pro Aaskereiu netradičně dlouhých skladeb. Úplně závěrečná dvanáctiminutovka “Als der Blick erlosch” je s přehledem tou nejdelší kompozicí, jakou kdy skupina stvořila. Všechny tři se v průběhu několikrát přelévají z pomalých klidných pasáží do black metalové bouře a zpět a všechny nabízí výtečné epické momenty se silnou atmosférou. Zvláště již zmiňovaná poslední “Als der Blick erlosch” je opravdu skvělá; jako by v celé své délce shrnovala vše, co skupina předvedla v uplynulých více jak 40 minutách a ještě k tomu přidala něco málo navíc – jemné housle. Minimálně tahle skladba je opravdovou lahůdkou.

Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht

Něco mi napovídá, že dřív než tuto recenzi ukončím, musím říct minimálně ještě jednu věc. A jak tak o tom přemýšlím, možná jsem to měl vybalit hned na začátku – je to odpověď na otázku, jestli je “Dort, wo das alte Böse ruht” vlastně dobrá deska. A ona odpověď je vlastně hodně lehká – ano, jde o velmi dobrou věc. I přes docela výraznou změnu vyznění oproti debutu je “Dort, wo das alte Böse ruht” opravdu dobré. Zní komplexněji, sevřeněji, ale dokáže si zachovat ducha předchozí tvorby. Nabízí skvělou epickou atmosférou, ale pořád vyznívá dostatečně podzemně. Sice mi chvíli trvalo si na inovovaný sound zvyknout, ale po dostatečném naposlouchání mohu říct jen to, že jde o velice kvalitní nahrávku, která mne baví. Čekání bylo sice opravdu dlouhé, ale rozhodně se vyplatilo. I pokud máte nedůvěru k undergroundovým black metalovým projektům, věřte mi, že některé za poslech určitě stojí – a Aaskereia je rozhodně jedním z nich.


Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand

Primordial - Redemption at the Puritan's Hand
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black / pagan metal
Datum vydání: 23.4.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. No Grave Deep Enough
02. Lain with the Wolf
03. Bloodied Yet Unbowed
04. God’s Old Snake
05. The Mouth of Judas
06. The Black Hundred
07. The Puritan’s Hand
08. Death of the Gods

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Před pár dny jsem tu lamentoval na současnou pagan metalovou scénu u příležitosti recenze “Finis terræ” od Němců Kromlek, kteří si za svůj tuctový a nezáživný počin odnesli velice nelichotivou známku. Dnes se však podíváme na druhou stranu spektra. I přes onu obrovskou záplavu nanicovatých skupin, které scénu za posledních několik let zaplavily, stále existují opravdu kvalitní (v tomto případě) folk metalové kapely, jejichž hudba ční nad trapnými pokusy trendařů s rohatými helmami jako monument. Že to jsou povětšinou formace staršího data vzniku, to je prostě a jednoduše nepopiratelný fakt, avšak jak se říká – čest výjimkám.

Mezi tyto skupiny patří naprosto bezesporu i Irové Primordial, kteří od roku 1987, kdy byl zaznamenán jejich vznik, urazili velice dlouhou a trnitou cestu. Ta cesta je však lemována dechberoucími hudebními eposy, jejichž poslech na člověka hluboce působí. Není tedy divu, že v současné době už je příchod každé novinky Primordial očekávanou událostí pro opravdové fajnšmekry – tím spíš, že o kapele platí ona pověstná formulka o zrání vína úměrně s délkou působnosti na scéně. Stačí vzpomenout jen dva poslední počiny “The Gathering Wilderness” z roku 2005 a zejména nádherný klenot “To the Nameless Dead” z roku 2007, aby bylo jasné, že ani na aktuální dílo “Redemption at the Puritan’s Hand” nelze klást malé nároky…

Příznivce předchozí tvorby Primordial, kteří novinku doposud neslyšeli (což je ovšem naivní představa – fanouškům už deska jistě dávno leží v uších), mohu ujistit, že ani “Redemption at the Puritan’s Hand” neslevuje z ničeho, na co jsme byli od Primordial zvyklí. Hned od prvních vteřin vás opět obepne ona unikátní a nezaměnitelná atmosféra jakési melancholie a smutku, ne však ubrečenosti; má v sobě i přes výrazný klid a pomalé tempo takovou vnitřní tíživost. Přirovnal bych to k velkým černým mračnům na obloze, z nichž neprší a nelétají blesky, přesto působí pochmurně. Je v tom kus neklidného irského ducha, kus přírody, kus úcty k tradicím a hlavně obrovský kus neskutečně krásné muziky, která má hloubku a smysl. Kolik současných pagan metalových kapel o sobě tohle může tvrdit?

Ze všech těch skvělých skladeb, které Primordial tentokrát složili, bych dozajista vypíchnul výtečnou “Lain with the Wolf”, jíž otevírá působivé intro. Píseň se nikam nežene, ale pomalu, zato však nepřetržitě nabírá na síle; neotevře se vám hned, bude vás však pomalu přesvědčovat, že to, co zrovna slyšíte, je něco moc dobrého. To se dá ostatně vztáhnout na celé “Redemption at the Puritan’s Hand”.

Velice silní jsou Primordial v opravdu pomalých a klidných, až přemýšlivých pasážích, což dokazuje kupříkladu první polovina epické “Bloodied Yet Unbowed”, která se ale nakonec zvrhne do jednoho z nejrychlejších kousků “Redemption at the Puritan’s Hand”. Avšak všudypřítomné charakteristické melodie vás ani na vteřinku nenechají na pochybách, koho že to posloucháte. Oproti tomu nádherná “The Mouth of Judas”, jež by se s nadsázkou (byť nadsázka není zrovna to, co by se k projevu Primordial hodilo) dala nazvat baladou, už nabízí pomalé tempo po celou svou délku, neznamená to však, že by se posluchač nudil – právě naopak, “The Mouth of Judas” je možná tou nejpůsobivější položkou alba.

Pokud na minutku odhlédneme od naprosto úžasné hudební stránky, mají Primordial ještě jedno obrovské eso v rukávu, kterým konkurenci drtivě přebíjejí – je jím zpěvák Alan Nemtheanga, jehož čistý hlas je prostě něco neskutečného, neoposlouchatelného. Je to právě on, kdo je v muzice Primordial onou pověstnou třešničkou na dortu, která tomu nasazuje korunu. K tomu si navíc připočtěte, že z jeho úst ještě vycházejí velice dobré texty. Primordial je prostě skupina, v níž jsou všechny dílky na svém místě a konečný obraz je tak jedním slovem excelentní.

Snad jedinou chybičkou “Redemption at the Puritan’s Hand” je to, že předchozí opus “To the Nameless Dead” zůstává nepokořen. Nijak to kvality novinky nesnižuje, to ne, ale člověku znalému předchozí tvorbě to může maličko vadit. Nic to ale nemění na tom, že i “Redemption at the Puritan’s Hand” je prostě a jednoduše dechberoucí dílo, které člověka nutí poslouchat to až do zblbnutí. A tak to přece máme rádi…

Primordial


Další názory:

Primordial jsou kapela, o které jsem donedávna slyšel jenom pár letmých zkazek. Jejich kvalita však kvantitu bohatě vyvážila, a tak jsem bral hodnocení “Redemption at the Puritan’s Hand” jako příležitost přičichnout k pagan blackové formaci, která si v jistých kruzích pomalu buduje kultovní status. Moje očekávání však nabobtnala do takové míry, že po poctivém náslechu albu musím chtě nechtě přiznat, že to zase taková bomba není. Přes naprostou absenci zkušeností s předchozí tvorbou mi “Redemption at the Puritan’s Hand” přijde jako lehce nadprůměrné album kapely, která má svůj pevný status, svoji nezaměnitelnou tvář a aktuálně buď nechce, nebo se jí prostě nepodařilo dosáhnout na úroveň, kterou stanovil předcházející a mnohými vychvalovaný opus “To the Nameless Dead”. Co je však na poměry Primordial průměrem, to v značně zahnívajícím bazénku současné velké pagan scény patří bez debat na samotný vrchol. Výsledné hodnocení pak můžete brát jako pomyslný průsečík těchto dvou stanovisek…
Ježura


Kampfar – Mare

Kampfar - Mare
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 25.3.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Mare
02. Ildstemmer
03. Huldreland
04. Bergtatt
05. Trolldomspakt
06. Volvevers
07. Blitzwitch
08. Nattgang
09. Altergang

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kampfar jsem měl vždy opravdu rád. Je to kapela s naprosto unikátním feelingem a jasně rozpoznatelným zvukem. První dvě desky “Mellom Skogkledde Aaser” (1997) a “Fra Underverdenen” (1999) bych se nebál ani náhodou označit za klenoty pohanského black metalu. I nahrávky po sedmileté pauze (žádný rozpad – Kampfar během té doby jen tak trochu pospávali) jsou úžasné, a to jak “Kvass” (2006), tak “Heimgang” (2008). Skupina vždy tvrdila, že ona velice specifická atmosféra jejich hudby pramení z kombinace hudebního cítění dvou hlavních protagonistů, kteří Kampfar v roku 1994 nastartovali (až do roku 2003 šlo o dvoučlenný projekt) – black metalových kořenů zpěváka (a dříve i bubeníka) Dolka a folkových kořenů kytaristy (dříve i baskytaristy) Thomase. Jenže před vydáním pátého dlouhohrajícího opus “Mare” nastala otázka, jíž si fanoušci kapely do té doby snad ani nepřipouštěli, že by mohla nastat – co se stane, když jeden z této ústřední dvojice odejde? Ztratí pak Kampfar svou charakteristickou tvář, díky níž jsou tím, čím jsou?

Thomas, jehož typická kytara byla po dlouhé roky zřejmě tím největším poznávacím znamením Kampfar, svůj odchod oznámil v prosinci loňského roku. Stačí si trochu ujasnit časové období a je nad slunce jasné, že “Mare” na výše položenou otázku odpovídá tak napůl. Na jednu stranu se Thomas už na nahrávání novinky nepodílel, ale svůj otisk na albu zanechal při skládání materiálu. Upřímně by mě velice zajímalo, na kterých skladbách konkrétně se podílel, neboť některé položky “Mare” znějí přesně v duchu v Kampfar, zatímco v jiných se onen pohanský feeling, podpořený mrazivý melodiemi, ustupuje spíše klasičtějšímu pojetí (melodického) black metalu. Jako kdyby Thomas do některých písní vložil svůj um a do některých ne.

Nechápejte mne špatně. “Mare” je stále relativně dobré album a některé skladby jsou opravdu skvělé, viz třeba “Huldreland”, “Bergtatt” nebo “Volvevers”… jiné ale, proč chodit kolem horké kaše, vcelku dost zaostávají, jako například “Ildstemmer” nebo nemastná-neslaná “Blitzwitch”. A to mně osobně přijde opravdu škoda, jelikož od Kampfar jsme byli vždy zvyklí na požitkářský posluchačský zážitek od první vteřiny do poslední. Z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že “Mare” je nejspíše to nejslabší album, jaké kdy Kampfar vydali. Není vyloženě špatné, jen nejméně povedené… nebo konkrétněji řečeno, jisté písničky jej trochu táhnou dolů.

Kapela po odchodu jednoho ze svých hlavních tahounů snad ani nemůže zůstat stejná, což uznávám a respektuji a zároveň nemám rozhodně nic proti progresi (byť svým způsobem “vynucené”), ale jsem toho názoru, že se progrese musí držet v rozumných mantinelech… myšleno, že musí zachovat ducha skupiny. A to se “Mare” nedaří na 100%. Nerad to říkám, zvláště v případě Kampfar, jejichž hudbu jsem vždy považoval za výjimečnou, ale novinka z jejich dílny je pro mne osobně spíše zklamáním.

Kampfar

Přese všechno na mě “Mare” působí spíš jako v takovém mezidobí, jako odraz vakua mezi obdobím KampfarThomasem a obdobím Kampfar bez Thomase. Jsem toho názoru, že až další deska naplno ukáže, jak moc je kapela bez jednoho ze svých hlavních pilířů ještě životaschopná. Ale to už se bavíme o budoucnosti, k níž máme ještě relativně daleko. Co se týče samotného “Mare”, já osobně si jej koupím – už jen z toho důvodu, aby mi na polici na místě vyhrazeném pro Kampfar nechyběl jeden dílek skládanky… pokud ale dostanu zase někdy chuť na dávku mrazivého pohanského black metalu, myslím, že sáhnu radši po starších fošnách Kampfar


Helrunar – Sól

Helrunar - Sól
Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
I. Sól I – Der Dorn im Nebel
01. Gefrierpunkt
02. Kollapsar
03. Under dem Gletscher
04. Nebelspinne
05. Praeludium Eclipsis
06. Tiefer als der Tag
07. Nur Fragmente…
08. Ende 1.3

II. Sól II – Zweige der Erinnerung
01. Europa nach dem Eis
02. Aschevolk
03. Die Mühle
04. Rattenkönig
05. Moorgänger
06. Lichtmess
07. Sól

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nemám tucha, jak to vypadalo na debutu “Frostnacht” z roku 2005, neboť ten jsem doposud neslyšel, ale na čtyři léta staré desce “Baldr ok íss” předvádělo duo Helrunar (tehdá vlastně ještě trio) velice povedený, pohansky laděný black metal. Až se člověk divil. Jak se totiž v jedné větě zmíní Německo a jakákoliv hudební souvislost s pohanstvím, hned si začínám myslet něco o pivem nasáklých, kýčovitých srajdách. Jedna kapela jako druhá a všechny stejně špatné – kvalitní to klystýr pro ubohého posluchače. Ale jak nás učí známé pořekadlo – čest výjimkám, a to je i případ právě Helrunar. Zapomeňte na imbecilní alkoholové skotačení, Helrunar, to je, nebojím se říci, opravdu sofistikovaná muzika. Skupina si potrpí na kvalitní, s rozvahou budované atmosféře mlhou opředených časů a míst…

Přesto by se na první pohled mohlo zdát, že si Helrunar s novinkou “Sól” ukousli možná až moc velké sousto. Jedná se totiž o hodinu a půl dlouhé dílo, skládající ze dvou částí “Sól I – Der Dorn im Nebel” a “Sól II – Zweige der Erinnerung” (technická poznámka – “Sól II” je spodní obal, “Sól I” prostředí a ten vrchní náleží společnému vydání – obě desky vyšly jako separátní digipacky a pak také společně jako na 1000 kusů limitovaný luxusní artbook s úctyhodným 54 stránkovým bookletem). Hodina a půl, to už je opravdu moře času, moře, které skýtá mnohá úskalí. Na jednu stranu má skupina možnost na tak obrovské ploše rozehrát vskutku velkolepou hru, budovat atmosféru, pracovat s konceptem, hrát si s kompozicí, a pokud tohle všech zvládne, může vzniknout opravdové veledílo v plném rozsahu významu tohoto slova, majstrštyk, který bude brát dech. Jedním dechem je však nutné dodat, že na něco takového musí míti ona skupina opravdu, jak se říká, Filipa, jinak místo epického monumentu může vzniknout rozblemcaná a nudící břečka. Přece jenom to není jen tak, získat si posluchačovu pozornost na hodinu a půl a bavit jej po celou tu dobu. Otázka, jíž právě hodlám položit, je dle mého názoru nasnadě – jsou to právě Helrunar, kdo má Filipa, nebo patří do druhé sorty?

Jak už to u podobných záležitostí bývá, není to pranic lehkého proniknout do útrob takovýchto monumentů, a nelze tudíž zcela jednoznačně a objektivně určit kvality “Sól”. Jinak to bude vidět člověk, který skončí hned na prahu stezky s prvním poslechem, a jinak to bude hodnotit ten, kdo kráčel po dosud nevyšlapané cestě mnohem dál do hlubin mlhy. Jedna věc je však jistá – celý koncept “Sól” plně naplňuje význam slov “hudební odysea” a to se všemi klady i zápory, které se s tím pojí. Helrunar na své třetí desce stvořili věc, na jejíž plné docenění si musíte vyhradit čas… spoustu času, zkoumat všechna zákoutí kousek po kousku, skládat tuto obrovskou mozaiku nádherných detailů střípek po střípku. Pokud však dojdete až takhle daleko, otevře se vám podívaná vskutku delikátní. Ano, je to tak – Helrunar Filipa mají…

Jak již bylo několikrát naznačeno, prim hraje atmosféra, jíž je podřízeno takřka vše, ale Helrunar ctí, že s ní opravdu umějí pracovat. Tempo je převážně střední, místy až pomalé, přičemž ty rychlejší věci jsou spíše výjimkou, koření, díky němuž Helrunar dokáží udržet posluchače napnutého. Možná paradoxně do této kategorie spadá hned úvodní “Kollapsar”, která se rozbouří po mluveném intru “Gefrierpunkt”. Vysvobození přijde až po dvou minutách, kdy sbor oznámí pomalou, avšak postupně gradující pasáž s krkavčím vokálem a mrazivými vyhrávkami. Helrunar dokážou své nápady gradovat i v rámci jedné písničky, nepracují totiž s velkými plochami jen v rámci celého “Sól”, ale i v rámci jednotlivých skladeb – vždyť písně nad osm minut nejsou nikterak výjimečné. “Unter dem Gletscher” naopak plyne takřka po celou svou délku pomalu jako mlha po hřebenech hor a až ke konci vybuchuje v kopákové palbě, avšak je nutné si uvědomit, že i ta je v podání Helrunar nápaditá – čistý hlas v pozadí a neskutečně mrazivé melodie tomu dodávají neuvěřitelnou šťávu.

Možná to bude znít jako klišé, ale “Sól” je velice vyrovnaná kolekce, v každém jejím dílku lze najít vskutku povedené momenty – možná ne vždy tak úplně překvapující, ale zcela dozajista povedené. “Nebelspinne” zaujme opět chytře vystavěnými party sólové kytary, “Praeludium Eclipsis” je zase monolitickou mezihrou, která se tříští do zběsilé “Tiefer als der Tag”, ale ani v ní není nouze o ozvláštnění – jak jinak si lze vysvětlit akustické intermezzo, vyplňující takřka polovinu skladby? “Nur Fragmente…” pokračuje v akustickém kolébání, je klidem před závěrečnou bouří “Sól I – Der Dorn im Nebel”“Ende 1.3”.

“Sól II – Zweige der Erinnerung” opět začíná klidným intrem “Europa nach dem Eis”, nepřelévá se však do zdrcující jízdy, nýbrž do místy až doomového umíráčku. “Sól II – Zweige der Erinnerung” mi přijde, že celkově klade ještě větší důraz na atmosféru a dává jí opravdu naplno rozeznít v mohutných hudebních plochách, mnohem více než v první části se ozývají krystalická kytarová sóla, díky nimž jednotlivé skladby dostávají zase o něco jiný rozměr. Důkazem budiž téměř jedenáctiminutový epos “Rattenkönig”, který právě v tomto ohledu vyniká nad ostatní. Naopak “Moorgänger” se blíží téměř až k hodně chorému viking metalu ve zdrcujícím tempu s akustickou vsuvkou.

Absolutní extáze a vyvrcholení celého “Sól” ale přichází až po další mezihře “Lichtmess” – v titulní písni “Sól”, jež je všemu, co Helrunar v předchozích minutách předvedli, onou pověstnou třešničkou na dortu. Shrnuje vše podstatné a dále to rozvíjí, přidává navrch melancholii a tesknou náladu, která přímo tryská z více jak pětiminutového prog-rockového sóla, celou desku uzavírajícího. Že takto zní nádhera? Ano, zní.

Ačkoliv mne “Baldr ok íss” stále baví a čas od času se k němu i po nějakých těch třech, čtyřech letech s chutí vrátím – nedávno jsem jej poslouchal pro osvěžení paměti před poslechem novinky a neslyšel jsem nic jiného než velice dobrý materiál – “Sól” je někde úplně jinde a nečekal jsem, že by se hudba Helrunar mohla někdy dostat až do takto uhrančivé podoby. V celém “Sól” cítím obrovskou hloubku a myšlenku, fakt, že ani po mnoha intenzivních posleších mne neopouští chuť dále a dále objevovat, mi velí udělit vysokou známku. Není to povedená žánrová jednohubka, dovolím si říct, že je to mnohem víc – nádherný žánrový klenot. Jsem si takřka jistý, že toto album ve zkoušce časem obstojí se ctí a i za pár let se k němu budu pořád vracet. Jedním slovem? Krása!

Prozatím nechávám hodnocení takové, jaké je, ale něco mi našeptává, že tento opus má šanci se ještě vyšplhat na čistokrevnou devítku, což už značí opravdovou elitu.