Archiv štítku: doom metal

Recenze

Albez Duz – The Coming of Mictlan

Komentáře: 2
Albez Duz - The Coming of Mictlan
Země: Německo
Žánr: occult doom / gothic metal
Datum vydání: 12.9.2014
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Heaven’s Blind
02. Fire Wings
03. Mictlan
04. Feathered Snake
05. Drowned
06. Servants of Light
07. Twist in My Sobriety [Tanita Tikaram cover]

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Není žádným tajemstvím, že hudební scénou hýbou různé vlny, a to i na undergroundové scéně… normálně bych řekl, že to jsou módní vlny, ale zrovna v případě kapely, o níž si v dnešní recenzi budeme povídat, se mi podobné pojmenování, které mně osobně zní dosti pejorativně, nechce používat. Tak jak tak, onou vlnou mám zrovna teď na mysli jakési “hnutí” skupin, jejichž tvorba se co do hudební i lyrické stránky točí okolo okultismu. A právě do této okultní sorty spadá rovněž německé duo Albez Duz…

Nicméně i přes takovýhle úvod vůbec nechci naznačovat, že by snad Albez Duz byli nějací trendoví sráči, protože jejich produkce je natolik kvalitní a působivá, že by vůči nim bylo něco takového hodně nefér. Tak jako tak, Albez Duz jsou z Berlína a jejich název pochází ze staré hornoněmčiny – “albez” znamená “labuť” a “duz” cosi jako “hlučnost”. Samotný projekt funguje už nějakých pár let, ale ne zvlášť dlouho, a za tu dobu stihl vydat jeden demosnímek, eponymní dlouhohrající debut “Albez Duz” z roku 2009 a konečně v letošním roce i druhou desku “The Coming of Mictlan”, jež bude předmětem našeho skromného povídání.

Albez Duz svůj styl nazývají jako occult doom rock, což vlastně docela přesně říká, co lze od téhle skupiny očekávat. Němci totiž staví na hutném a rozvážném doom metalu, do něhož tu a tam promluví i lehký vliv gothic metalu. Jestli vás ale napadlo něco o princeznách v korzetu a tunách neoklasických kláves, tak na to okamžitě zapomeňte, protože v tomto případě mám na mysli takový ten starý gothic metal, který má spíš než k tomu, co si dnes většina lidí pod tímhle pojmem představí, blíže k death metalu… jednoduše něco jako staří Paradise Lost či Tiamat. A to vše zalijte oním zmiňovaným okultismem. Recept vcelku jednoduchý, ale výsledek je obdivuhodný.

Nelze tvrdit, že by Albez Duz objevovali Ameriku a přišli s něčím, co tu doposud nebylo. Naopak, z jejich hudby uslyšíte vliv nejedněch doomových velikánů jako třeba Candlemass, My Dying Bride, Saint Vitus, pokud nechceme jít ještě dál až někam k raným Black Sabbath. Důležité je ovšem to, že ačkoliv jsou všechny tyto vlivy na “The Coming of Mictlan” znatelné, Albez Duz na jejich základech pouze staví a navrch přidávají svou vlastní interpretaci a svůj vlastní ksicht. Jejich tvorba tím pádem v žádném případě nepůsobí dojmem nějaké laciné kopírky, nýbrž jako vyzrálá, promyšlená a působivá hudba, která s přehledem míří za titulem nejlepší doom metalové desky letošního roku.

Já jsem to tedy ještě natvrdo neřekl, neboť jsem nechtěl sypat superlativy hned od začátku, což by mohlo vypadat trochu nesoudně, ale déle už to nemá cenu odkládat – tím hlavním, díky čemu je “The Coming of Mictlan” tak úžasná deska, je atmosféra, která je naprosto fenomenální. Albez Duz totiž dokázali vytvořit přesně to, co od hudby postavené na atmosféře člověk očekává – naprosto hypnotická nálada, od níž se člověk nemůže odtrhnout, mrazení v zádech a schopnost posluchače doslova uhranout. To vše navíc Albez Duz podtrhli několika naprosto skvostnými momenty, v nichž je ukryta taková síla, že v těchto chvílích Němci sahají takřka po desítkovém hodnocení. A to zcela vážně.

Ono popravdě řečeno, rozjezd “The Coming of Mictlan” tomu tak úplně neodpovídá – i ten je sice výtečný, ale není až tak silný, aby vás opravdu srazil. Netrvá ovšem dlouho a Albez Duz začnou tahat z rukávu naprostá esa a i hodnocení “výtečný” pro ně začne být málo. Asi první z takových naprosto pohlcujících momentů přichází s “Feathered Snake” s několika úchvatnými pasážemi a zejména s excelentním závěrem, po němž už pokračuje jen čirá fantazie. Poklidná “Drowned” je naprostý skvost, u něhož se dostavuje ono zmiňované mrazení v zádech takřka při každém poslechu. “Servants of Light” pak v tomto ohledu nijak nepolevuje a díky monumentálním riffům a atmosféře tak hutné, že by se dala krájet, si člověk vzpomene třeba na poslední desku The Ruins of Beverast… což mi připomíná, že komu se “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” líbilo, pro toho je “The Coming of Mictlan” skoro povinnost, protože obě skupiny mají mnoho společného, aniž by snad jedna vykrádala druhou.

To však stále není všechno, protože na úplný závěr desky si Albez Duz připravili další klenot – naprosto fantastickou předělávku “Twist in My Sobriety” původně od německo-britské pop/folkové zpěvačky Tanity Tikaram. Už samotný originál má velice působivou atmosféru, jíž převod do mohutného doom metalu vůbec nijak neuškodil a vlastně ji v jistém slova smyslu ještě posílil. Co si budeme povídat, tohle je přesně ten způsob, jakým se mají dělat covery – vzít původní podobu, nezničit její esenci, ale předvést ji ve vlastní interpretaci a přidat k ní navíc něco vlastního.

“The Coming of Mictlan” je nahrávka, jež na mě opravdu mocně zapůsobila. Tohle je záležitost, jakou mohu s naprosto klidným svědomím doporučit všem, kteří chtějí slyšet hudbu, jež má duši. Celé album obepíná velice působivá atmosféra, díky níž jsou i ty písně, které jsou vedle těch vrcholných momentů zdánlivě “slabší”, stále naprosto skvělé. Zcela upřímně říkám, že lepší doom metalové album jsem letos doposud neslyšel, a vzhledem k tomu, že máme konec října, hodně bych se divil, kdyby se ještě objevil někdo, kdo by Albez Duz mohl vyzvat na souboj o žánrového krále roku.

Další názory:

Tak tomu říkám překvapení. Z naprosto neznámých Albez Duz a jejich druhého alba “The Coming of Mictlan” se vyklubal opravdu asi nejlepší žánrový počin, který jsem letos slyšel. Je tam vše, co od dobré doomové nahrávky v klasickém heavy metalovém střihu očekávám. Chytré skladby, podmanivý vokál Alfonsa Brita Lopeze a hlavně dechberoucí atmosféra, která album táhne nahoru až neskutečným způsobem. Jasně, není to nic nového pod sluncem, protože hudebně si ke snad ke každé z písní dokážu přirovnat odpovídající výtvor legendárních jmen, které už padly v hlavní recenzi, ale z Albez Duz je slyšet uhrančivě nenásilná nátlakovost, která funguje i bez vyloženě ničivých kytarových riffů, jež by zastínily vše ostatní. Taková “Fire Wings” nebo “Feathered Snake” jsou mi nejblíže, ovšem dělit takhle jednotnou záležitost na jednotlivé kousky není úplně fér, protože její síla je v celistvosti. A ten cover “Twist in My Sobriety” na závěr? Třešnička na dortu. “The Coming of Mictlan” je prostě od začátku do konce vynikající záležitost. Tečka.
Kaša

Kolegové nade mnou mluví o druhé desce německých Albez Duz jen v superlativech a já si nemůžu pomoci, ale musím taky. Protože jak už tu zaznělo, takhle dobrou doomovku jsem letos snad ještě neslyšel. Sedí naprosto všechno a já nevím, od čeho bych začal. Snad tím nejmocnějším – atmosférou. Hypnotická, uhrančivá, nasáklá černou magií, opiáty a silným nádechem okultna. Za vším tím kouřem z kadidla najdete velmi solidní porci hutných riffů, pasáží a především. Za nimi si do rytmu bicích brumlá baskytara. Nad celou scenérií se vznáší famózní vokál Alfonsa Brita Lopeze, jenž celou záležitost posouvá minimálně o třídu, dvě výš. Spolu s rychlejším tempem ve střední části “Mictlan” nebo v úvodu a závěru “Servants of Light” (která mi svojí monumentálností zůstala v hlavě nejvíc) dává vzpomenout, že Albez Duz svůj doom metal silně koření okultním gothic rockem. Kapela mě potěšila i neofolkovou krasotinou “Drowned”, která mi díky vokálům dost připomíná Fire + Ice, a kdybych neznal originál “Twist in My Sobriety”, ani omylem bych netipoval, že by to mohl být cover osmdesátkové popiny. “The Coming of Mictlan” je silná deska, a pokud další směřování Albez Duz bude mířit ještě výš, tak snad budu tahat devítky a vyšší.
Atreides

Recenze

Electric Wizard – Time to Die

Napsat komentář
Electric Wizard - Time to Die
Země: Velká Británie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 29.9.2014
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Incense for the Damned
02. Time to Die
03. I Am Nothing
04. Destroy Those Who Love God
05. Funeral of Your Mind
06. We Love the Dead
07. SadioWitch
08. Lucifer’s Slaves
09. Saturn Dethroned

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
Atreides – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se v souvislosti s britskou doom metalovou legendou Electric Wizard a jejich nadcházejícími alby dá něco říct, tak jsou to dvě věci. Už předem můžete říct, jak bude jejich deska znít, protože tahle čtveřice se drží té své zadumané tryzny tak pevně, jak jen to je možné. Jakákoli invence není na pořadu dne ani v případě jejich osmého studiového počinu, který nese název “Time to Die”. To však není na škodu, protože jestli se člověk může na některou doomovou kapelu ve všech ohledech spolehnout, tak jsou to (mimo jiné) tito nositelé odkazu debutového alba Black Sabbath. No a ta druhá, pravděpodobně ještě důležitější věc, která mne v souvislosti s Electric Wizard napadá, je, že za celou svou kariéru, která započala zkraje 90. let, nevydali vyloženě špatné album a udržují si takový svůj klasický standard, který je ovšem v porovnání s žánrovou konkurencí zatraceně vysoký, takže jsou jejich alba očekávána velmi netrpělivě.

A přesně tak to bylo i v případě letošní porce nové muziky, “Time to Die”. Samozřejmě, že jsem nečekal žádné stylové úkroky, ale pravidelně se těším, až si budu moct pustit ten jejich doom plný okultismu a neklidné, velmi pomalé a uhrančivé atmosféry. Ta je umocňována hororovými či satanisticky laděnými lyrickými náměty, které se občas vypořádávají i s tématem drogové závislosti, což je na novince případ hned úvodní deprese “Incense for the Damned”, v níž chybí jen psychedelické kytarové ozvěny, které by podtrhovaly repetitivní přednes textu “We wanna get high before we die” v samém závěru tohoto úvodního majstrštyku.

S klidným srdcem můžu říct, že kdo už někdy slyšel některé z klasičtěji pojatých doom metalových alb, tak by měl mít jasno, co od “Time to Die” a vlastně od kteréhokoli předdchozího alba Electric Wizard očekávat. Jasně, jednou je výsledek o trochu lepší (“Dopethrone”), jindy zase méně výrazný, což je případ předchozího “Black Masses”, ovšem stavební kameny v podobě husté a pomalé atmosféry jsou stále neměnné.

Když už jsem zmínil onu až depresivní atmosféru, tak je nutné říct, že se o ni stará hlavně nekonečné opakování pomalých kytarových riffů, jež v sobě pod tím zkresleným zvukem skrývají špetku bluesových kořenů a krásně bublající baskytara, která má na konečný sound snad ještě větší dopad než ony kytarové linky dvojice Jus Oborn a Lizy Buckingham, která se od svého příchodu do kapely rychle zabydlela a jejíž spolupráce s hlavním mozkem Electric Wizard je album od alba rozpoznatelnější. Jejich kytarové toulky historií jsou i navzdory jasné orientaci směrem k minimalismu jedním z nejsilnějších prvků. Citace klasických postupů ve stylu Tonyho Iommiho z Black Sabbath je zřejmá, nicméně už mají takový ten svůj zvukový háv, takže když spustí kvílivé kytarové sólo v “We Love the Dead”, tak na mě dýchne atmosféra alb předešlých a okamžitě se mi vybaví jejich majstrštyk v podobě geniálního “We Live” a příkladně kytarová práce v titulní kompozici.

I přes hodinovou stopáž a hodně pomalá tempa však není “Time to Die” počinem nudným a nezáživným. Posluchačům, kteří doom metal mají rádi, nic takového vysvětlovat nemusím, protože vědí, že tyhle desky jsou o atmosféře, o schopnosti čapnout posluchače do svých spárů a provést jej deštivými britskými bažinami, od nichž tyhle kapely získávají tu utahanost ještě před samotným vznikem, protože snad žádná doom metalová krajina není tak rozpoznatelná jako právě Anglie. Pro ty, kteří doom metalu zrovna neholdují, bych toto album v žádném případě nedoporučil jako pomyslný začátek vzájemného vztahu, protože “Time to Die” není na poslech zrovna nejjednodušší počin. On už pohled na seznam skladeb, jenž se při devíti položkách ustálil na více než hodinové hranici, neznačí posluchačský zážitek rovnající se jízdě na horské dráze. Tady se nikam nespěchá. Bicí jsou tak minimalistické a pomalé, jak jen to jde, a třeba polovina “Lucifer’s Slaves” je v tomto asi nejlepší ukázkou, že i to málo má pořádnou hloubku.

Electric Wizard

Má vůbec smysl nějak přibližovat jednotlivé písně a z každé vyzdvihovat nějaký moment, aby bylo jasné, že těch opravdu mňamózních, na nichž si styloví nadšenci smlsnou, je na “Time to Die” hodně? Já myslím, že ne. Zaprvé bychom tady opravdu dlouho, protože popisovat detailně desetiminutové opusy jako “Incense for the Damned” a “I Am Nothing”, které jsou spolu s kratší rockovou “SadioWitch” a démonickou “Lucifer’s Slaves” vrcholy počinu, je běh na dlouhou trať, a zadruhé je tohle jeden z těch případů, kdy je nutné zvednout zadek a album si pustit. Tedy, co si budeme říkat, tohle by bylo aplikovatelné na každou desku, jenomže zatímco některá alba lze celkem slušně přiblížit, tak pro pochopení “Time to Die” je nutné do něj vložit nemalé množství úsilí a času.

Zjednodušeně řečeno lze povídání zakončit konstatováním, že Electric Wizard natočili desku, kterou od nich každý čekal a která si nic nezadá s předchozími zářezy, takže potud je všechno v pořádku. Pokud se bojíte toho, že stejný vtip už na osmý pokus nemusí fungovat tak dobře jako v prvních třech případech, tak na tyhle pochyby rychle zapomeňte. “Time to Die” je důkazem, proč se tato parta celkem rychle stala jedním z předních představitelů doom metalového řemesla. Za takhle vyspělý materiál by se totiž nemusela stydět ani ta nelegendárnější jména.

Další názory:

Electric Wizard pořád umí, o tom žádná. Ostatně, kdyby ne, dávno na ně sedá prach, což se naštěstí neděje, i když pořád hrají to svoje a nijak se nemění. Co vám budu povídat, i přesto, že jsem se k poslednímu “Black Masses” doposud nedostal, protože jsem se zasekl u tvorby z přelomu tisíciletí, dalo se očekávat, s čím Britové na “Time to Die” přijdou. Jenže když vedle sebe postavím starší tvorbu (třeba “Dopethrone”) a novinku, už mi to zkrátka nepřijde zdaleka tak usazující, jak by mohlo být. První polovina v čele s titulkou a výbornou “I Am Nothing” mě baví, ale jak se album přehoupne do druhé části, už to zkrátka tak slavné není a u dojezdu usínám nudou, a to i přesto, že předposlední “Lucifer’s Slaves” není špatná skladba, jen prostě nemá dost síly na to, aby v závěru dostatečně vynikla. Neříkám, že by Britové na svém receptu měli něco vyloženě měnit, ona tajemná, drogami nasáklá esence, kterou jsem si na nich zamiloval, tu je pořád v jádru přítomná. Jen těch kulervoucích nápadů, které člověku lámou vaz, na “Time to Die” v porovnání se starší tvorbou už tolik není. V kontextu scény můžu mluvit o solidním počinu, a kdyby “Time to Die” bylo první deskou, kterou od Electric Wizard slyším, asi bych hodnotil stejně nebo i výš než kolega nade mnou. Na poměry kapely jde však o slabší nadprůměr.
Atreides

Recenze

Spectral Haze – I.E.V.: Transmutated Nebula Remains

Napsat komentář
Spectral Haze - I.E.V.: Transmutated Nebula Remains
Země: Norsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. I.E.V. I – Circumambulating Mount Meru
02. Mercurian Mantra
03. Black Gandharvas
04. I.E.V. II – Observing the Centre of Infinity
05. Descent Through the Intravoidal
06. Triads and Trishulas

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nijak se netajím tím (a v redakci nejsem zdaleka sám), že mám v oblibě bordel, hluk, psychedelii, hudbu těžko stravitelnou a náročnou, která vám vezme dech z plic, usadí vás na prdel, v ideálním případě ve vás zanechá svůj otisk, nějakým způsobem se na vás podepíše a podpoří vaší diagnózu audiofilního magora. Nemusím snad podotýkat, že v tom lepším smyslu slova. Upřímně mám radost pokaždé, když nám do redakce dorazí promo, které od pohledu vypadá, že by mohlo nabídnout alespoň něco z výše vypsaného – a nemusím snad podotýkat, že vyklube-li se ze zaslané desky skutečně kvalitní materiál, křivka radosti stoupá exponenciálně vzhůru.

Přesně do téhle kategorie bych zařadil Spectral Haze z norského Osla, pohybující se někde mezi psychedelickým rockem, stonerem a doom metalem. Čtveřice hudebníků se dala dohromady před nějakými třemi lety a na kontě má zatím jen eponymní demáč, který si sice délkou nezadá s plnohodnotnou řadovkou, prvním regulérním zářezem na pažbě je ale až deska krkolomného názvu “I.E.V.: Transmutated Nebula Remains”. A zkraje přiznám, že Spectral Haze se s ní zařízli hluboko. Už na první poslech je jasné, že za touhle deskou nestojí banda cucáků – většina členů působí nebo působila v dalším kvantu kapel, přičemž kytarista Sönik Slöth (ano, takhle ujeté přezdívky mají všichni členové kapely) podle Metal-Archives údajně působil i v Mare. I profesionálně odvedený, parádní artwork přispívá dojmu, že tohle nebude jen tak ledajaká deska, a sic přebal ani složení kapely o kvalitě alba nemusí vypovídat zhola nic, člověk se při poslechu příliš nediví, proč mu Spectral Haze naservírovali to, co naservírovali. Totiž, poctivý psychedelický nářez.

Kapela přitom nepoužívá nic, co už dávno neobjevili jiní nebo co by ještě nebylo našim uším známo. Jen berou základní kameny žánrů, z nichž vycházejí, a umně je míchají dohromady takovým způsobem, že občas padá čelist k zemi. Že protiklady přitahují, se neříká nadarmo a tady to platí dvojnásob, protože vzdušný sedmdesátkový psychedelic rock reaguje se zemitým stoner/doomem na výbornou a výsledkem není nic jiného než enormní množství uvolněné energie. Hutná basa dává dobrý základ jak pomalým, zatěžkaným riffům, tak zdrogovanému rokenrolu vhodně podpořeným syntetizátory. Nad tím vším se vznáší Spacewülffův zastřený vokál, který jako by byl (a dost pravděpodobně i je) v naprosto jiné galaxii. Pomyslnou třešinkou na dortu je výborný zvuk dotvářející atmosféru alba. Dobře vyvážený, s mírně větším důrazem na baskytaru, která z pozadí vystupuje víc, než bývá zvykem. Zároveň z něj táhnou opiáty a garáž na sto honů, což zvuk činí stonerově zahuhlaným a příjemně oldschoolovým.

Ke skladbám přistupují Spectral Haze dvojím způsobem, přičemž v obou případech mají co nabídnout. Na jedné straně stojí monumentální opusy “Black Gandharvas” a “Triads and Trishulas”, vystavěné na dlouhých atmosférických pasážích, postupném nabalování motivů a střídání temp, přičemž oba kusy jsou ve frenetických závěrech perfektně vygradované. Je vidět, že dostatek prostoru dokážou perfektně využít a skladby nejsou nastavovanou kaší. Jsou zásaditější, na většině plochy pomalejší, mohutnější. Mnohem víc z nich je cítit vliv stoneru a doomu. Naproti tomu kratší, živelnější skladba “Descent Through the Intravoidal” je ztělesněnou esencí zdrogovaného rokenrolu a nezadržitelně se řítí vpřed. Svižný rytmus tu dělá své, stejně jako vypjatější zpěv. V půlce sice maličko zpomalí do šlapavé, rockové polohy, ale jen proto, aby se následně přehoupla do ještě rychlejšího a zběsilejšího závěru. “Mercurian Mantra” je pak trochu pomalejší a většinu času se nese v jednom tempu, na druhou stranu ale nabízí ucelenější strukturu, nejsilnější riffy na desce a opět výborný závěr. Intro a tříminutová mezihra jsou taky povedené a docela dobře zbylé skladby doplňují, ale v zásadě nejde o nic, bez čeho bych se neobešel.

V podstatě jsem nenašel nic, co bych mohl desce vyloženě vytknout. Sice by skladby mohly občas být ještě o něco intenzivnější a sem tam víc tlačit na pilu, nic to ale nemění na tom, že tahle deska se jen tak neomrzí. Spectral Haze na ní nacpaly opravdu úctyhodné množství výborných nápadů a postarali se o to, že těch 45 minut je prostě jízda téměř od začátku do konce a k tomu, aby mě doslova usadili na prdel, skutečně nechybí mnoho. A skoro bych dal ruku do ohně, že ve všech těch vyhrávkách, sólech a psychedelickém víření s odstupem času najdu něco, čeho jsem si dřív nepovšiml, a já zůstanu zírat do blba a slintat jak stižený mrtvicí, protože “I.E.V: Transmutated Nebula Remains” roste doslova s každým poslechem. Nezbývá než se modlit, ať se tahle banda ukáže i v našich končinách, protože tohle nevidět živě, to by byl hřích. Zatím tedy za “pouhých” sedm a půl.

Minirecenze

Disharmonic – Il rituale dei non morti

Napsat komentář
Disharmonic - Il rituale dei non morti
Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.7.2014
Label: Beyond… Productions

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Disharmonic je na první pohled docela zajímavá formace. Už jen podle fotek, ale i podle oficiální škatulky “occult ritualistic doom metal”… nevím, jak to působí na ostatní, ale třeba já jsem hned zvědavý, jaké to bude. Disharmonic navíc nejsou žádní začátečníci, protože fungují již od 90. let… v roce 2003 se sice po vydání první velké desky “The Black Dance of Evil Spirits” rozpadli, nicméně v roce 2011 přišla obnova a druhé album “Carmini Mortis”, na které nyní okultní Italové navazují novým minialbem “Il rituale dei non morti”.

Pokud je stěžejní otázkou každé recenze, jestli je ta hudba dobrá nebo špatná, v případě Disharmonic se nebojím vcelku jednoznačně říct – dobrá. Tedy, v zásadě. Je tu totiž několik docela výrazných “ale”. Začněme ovšem u toho dobrého – “Il rituale dei non morti” má opravdu solidní atmosféru, což je velice pozitivní. Tuto atmosféru pak vydatně podporuje i lehce zastřený sound, jenž podobnému stylu sedí. Stejně tak je super, že i navzdory několika neduhům (k nimž se hned dostaneme) se jedná o svým způsobem docela zábavnou nahrávku. Rovněž se nedá tvrdit, že by Disharmonic neuměli přijít s dobrým motivem, protože i takové tam jsou.

Problém ovšem tkví v tom, že Italové celé “Il rituale dei non morti” vystavěli okolo jedné konkrétní pasáže s takovým “opilým” riffem. Ten sám o sobě není špatný, nicméně zůstává otázkou do pranice, jestli je tak geniální, aby bylo nutné, aby se v hudbě vždy po pár minutách vracel jak bumerang, a to v každé skladbě. Vážně, tenhle motiv Disharmonic bez ostychu narvali do všech třech písní a dávají si pořádně záležet na tom, aby jej posluchači omlátili o hlavu. To ve výsledku znamená, že tenhle jeden riff může odhadem klidně tvořit i polovinu celkové stopáže… a to je prostě moc. Jediné, co si tak z poslechu pořádně zapamatujete, je právě tento riff, přičemž vám ještě díky jeho neustálému omílání za chvíli poleze krkem. A to je velká škoda, protože jinak je v té hudbě dost slušný potenciál…

Recenze

Monolith – Dystopia

Napsat komentář
Monolith - Dystopia
Země: Německo
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 11.4.2014
Label: Final Gate Records

Tracklist:
01. Won’t Come Down
02. Cosmic Fairy
03. Hole
04. Dystopia
05. Acid Rain
06. Sleepless Eyes
07. Rainbow

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Povídání o Monolith nelze začít jinak než u vlny retro kapel, které se svou hudbou snaží vzkřísit 70. léta. Ať už bychom jako přední zástupce tohoto trendu, který nemalým způsobem promlouvá do aktuálního dění na rock/metalové scéně, označili rockové Graveyard, doomovější Witchcraft, heavy metalové The Sword nebo naopak psychedelické mágy Kadavar, tak bychom pokaždé skončili u jednoho jediného jména. Black Sabbath. Některé kapely se k jejich odkazu hlásí více, jiné zase méně, nicméně dopad asi nejvlivnější kapely heavy metalu je dodnes znatelný a u těchto spolků to platí dvojnásob. A právě Monolith jsou jednou z kapel, která do tohoto ranku zapadá snad ještě víc než všechny ostatní, se kterými jsem se doposud setkal, ale k tomu se ještě dostaneme.

Nejdříve troška suchých faktů o Monolith. Tahle trojice vznikla v německých Brémách v roce 2010 a “Dystopia” je její první album. Předcházelo mu loňské čtyřskladbové EP “Monolith”, na kterém už byla jasně definovaná tvář kapely jakožto nositelky odkazu heavy doom metalu se silným psychedelickým nádechem. Výsledek zní přesně tak, jak lze od podobné hudby očekávat. Pomalé, hodně pomalé jednoduché kytarové riffy, které jdou ruku v ruce se stejně neuspěchanou rytmikou. Některé ze skladeb mají dokonce slabý blues rockový nádech, kdy zejména ústřední kytarová linka v “Sleepless Eyes” tento dojem umocňuje ze všech nejvíc. Jinak však pomalé doomové plochy hrají prim, to je doufám jasné.

Protože nejsou Monolith ani tak o instrumentální dokonalosti a album zní ve všech ohledech staře, tak je odpovídajícím způsobem ošetřen taky zvuk desky, který je takovým tím hybridem mezi moderním nazvučením, kdy jsou nástroje relativně čisté a uhlazené (myšleno tak, že se zvuk neslévá do jedné koule), ovšem i tak zní album jako by vypadlo ze stroje času, který jej poslal kupředu o dobrých 40 let. Zapomeňte na moderní vychytávky, aranže a jiné doplňky. “Dystopia” si vystačí s kytarou, baskytarou a bicími, které jsou řádně zatěžkané, jak si stará doom metalová tvorba žádá. Nikam se nespěchá, ale neznamená to, že by “Dystopia” byla vyloženě nudným počinem, který se 40 minut táhne v jedné rovině a posluchače uspává, spíš než aby bavil. Za to můžou samozřejmě jednotlivé skladby, které jsou účelně postavené tak, aby byly hezky po staru jednoduše zapamatovatelné. Vzhledem k tomu, že jejich vrcholy přichází s refrény, tak to ani nedá takovou práci najít si individuální vrcholy.

Pokud to doposud znělo až příliš idylicky, tak vězte, že “Dystopia” má jednu obrovskou nevýhodu. Zní totiž úplně jako zbytky ze starých alb Black Sabbath. Zpěvák Ralf Brummerloh je dokonalou kopií Ozzyho Osbourna, a kdyby mi to nikdo neřekl, tak vsadím svoje boty na to, že na albu se použily nahrávky jeho vokálů z mladých let. Nevím, jestli se musel Ralf nějak školit, aby zněl jako Ozzy, nebo je jeho hlas takhle zabarvený už od přírody, ale ta iluze je tak dokonalá, až mě to od Monolith mírně odrazuje. Nemám nic proti tomu, když kapela čerpá inspiraci z tvorby svých idolů, to je koneckonců úplně normální a v pořádku, ale tohle už je daleko za čárou kopie, protože tohle je kopírka jak vyšitá, a komu Ozzyho vokál nevodí a Black Sabbath za jeho působení nemusí, tak od tohohle díla rychle ruce pryč.

Ony samy o sobě ty skladby nejsou špatné a třeba úvodní trojice “Won’t Come Down”, “Hole” a “Cosmic Fairy” je vlastně dost dobrá. První je houpavě doomová skladba, v refrénu zadumanější, kdežto “Cosmic Fairy” je prvoplánově hitová s výmluvným refrénem, který se mi vážně líbí. Na stejné rádiové vlně se nese ještě následující “Hole”, jež je taky hodně chytlavá, nenáročná a na první poslech přístupná i díky kytarovému riffu, jenž skladbu pomalu, ale jistě tlačí kupředu, a pokud se o některé ze skladeb dá říct, že alespoň zdánlivě opouští utahanou doomovou atmosféru, tak je to právě “Hole”. Následující “Dystopia” není špatná. Má silnou sedmdesátkovou atmosféru a kytarové sólo, které se táhne takřka celou druhou polovinu, se mi líbí, ale taková pecka jako předešlé kousky to už bohužel není. Možná by slušelo ji trochu zkrátit, což je případ i pro “Rainbow”, k níž se hned dostanu. No, a dvojice “Acid Rain” a “Sleepless Eyes” jsou takové méně výrazné sestry prvotřídních koček z úvodu alba, takže je nebudu příliš řešit a jen řeknu, že podtrhují sestupující pozornost, která mě při poslechu “Dystopia” pravidelně přepadá.

Stranou na samý závěr zůstává devítiminutová “Rainbow”, která má na sobě nejvíc psychedelického poprašku ze všech skladeb. Jde o takřka instrumentální kousek, protože zpěvu je v porovnání s dlouhými plochami plných kytarového vazbení a neurčitostí nepoměrně málo. Celé mi to zní jako jeden velký experiment ze zkušebny, který má neklidně zádumčivou atmosféru, nicméně skladba jako taková se takřka nevyvíjí a celých devět minut jsem tak čekal něco, co nakonec nepřišlo, tedy nějaký moment překvapení nebo náznak oživení, což je u takhle dlouhé skladby trestuhodná chyba. Závěrečné dvě minuty, kdy se zopakuje kytarový motiv z úvodu, to nezachrání, a “Rainbow” tak zanechává za “Dystopia” rozporuplné pocity.

Na jednu stranu je na “Dystopia” a vlastně samotných Monolith příjemný fakt, že dokázali autenticky přenést 40 let starou atmosféru do současnosti a postavit si na tom kariéru, ale na druhou stranu je to prostě a jednoduše obyčejná kopírka, která poupravila nápady ze starých alb Black Sabbath, aby to, co už je velmi zjevné, nebylo přímo do očí bijící. Možná, když mě někdy v budoucnosti popadne zase jednou sabbathovská mánie, tak se k albu vrátím a možná si ho i užiji o poznání víc než aktuálně, ale v tuto chvíli je pro mě výsledek pouze obyčejná retro deska, která je o několik tříd horší než její předlohy, což není nic, kvůli čemu bych se k “Dystopia” měl vracet. Ale ti z vás, kteří vstávají a usínají za zvuků “Paranoid” a “Black Sabbath”, tak s chutí do toho. Ostatní si radši pusťte toho “Paranoida”…

Recenze

Earth – Primitive and Deadly

Napsat komentář
Earth - Primitive and Deadly
Země: USA
Žánr: doom / drone / stoner metal
Datum vydání: 1.9.2014
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Torn by the Fox of the Crescent Moon
02. There Is a Serpent Coming
03. From the Zodiacal Light
04. Even Hell Has Its Heroes
05. Rooks Across the Gate

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Tvorbu americké kapely Earth, jež ve svých dronových začátcích ovlivnila mnoho budoucích žánrových ikon jako Sunn O))), jsem vždy považoval za takovou hru, na niž posluchač buď přistoupí a bude se královsky bavit, nebo nepřistoupí a pak bude jejich produkci považovat za zaranžované melancholické nic. Pokud se má do hudby skutečně dostat, musí hltat atmosféru a užívat si každičký náladotvorný postup, vdechovat každý decibel a musí se ponořit do dlouhých, často repetetivních či variujících melancholických pasáží. Zatímco u prvních drone/doomových počinů toto platilo nejméně trojnásob (což se dá říci asi o žánru samotném), nové desky balancující mezi post-rockem, doom metalem a country nabízí o poznání lépe lépe poslouchatelnou, přesto však pro netrpělivého posluchače spíše zdlouhavou hudbu, kde prim hraje atmosféra. Za prvního a nejreprezentativnějšího zástupce nového stylu platí asi zejména “Hex; Or Printing in the Infernal Method”, jež mi náladou evokovalo (a vzhledem k jedné dobové recenzi jednoho konkurenčního webu nejen mně) soundtrack jednoho z mých nejoblíbenějších filmů, “Mrtvého muže”, specifického poetického westernu od Jima Jarmusche. Zadumané kytarové linky, rozvleklé tempo, představa putování melancholicky vyprahlým jihem Severní Ameriky. To zní skvěle, ne?

A tento model, jež je zde obohacen o hutnější a (jak i obal napovídá) pestřejší zvuk, byl na nové desce nazvané “Primitive and Deadly” doveden takřka k dokonalosti. Tentokrát na mě Earth působí přístupněji, vstřícněji a přehledněji, ovšem stále držící se svého osobitého zvuku a způsobu tvorby a práce s motivy. Tady kytarový zákrut, jinde melancholické vokály, konstantně pohlcující atmosféra a to vše zabaleno do fascinujícího zvuku, z něhož zádumčivá nálada čiší. Každá skladba obstojí samostatně, jako celek pak deska fantasticky drží pohromadě, a i když jde namítat, že jsou si skladby navzájem místy trochu podobné, člověka atmosféra přiměje stále poslouchat dál. Instrumentace je podřízena nápadům a náladě, každý přispívá svou trochou do mlýna ve prospěch zdařilého hypnotického celku. A má to sílu, zatracenou sílu.

První skladba “Torn by the Fox of the Crescent Moon” ihned odhalí směr, jakým se bude deska ubírat. Úvod na základě gradace jednoho motivu zdůrazní zakvílení kytar a přichází pozvolný přechod k hlavním postupům, u nichž se melancholická atmosféra dá krájet. Je zde evidentní zpřehlednění songwritingu, což pomáhá člověku lépe se orientovat se v atmosférickém oceánu a patřičně si vychutnat každou nuanci v rámci vzletně hrubých kompozic. Skladba je celá instrumentální a hned jedna z mých nejoblíbenějších. Následující “There Is a Serpent Coming” pak předvede doomovější tvář obohacenou o zpěv hostujícího Marka Lanegana. “From the Zodiacal Light” je jedenáctiminutovým opusem, jenž jako by kombinoval to nejlepší s obou předchozích, tentokrát se zde objeví postapokalyptické bluesové vokály hostující zpěvačky Rabi Shabeen Qazi (z psychedelicky rockové kapely Rose Windows), jež celou skladbu neuvěřitelně posunují vzhůru. Fanoušci hypnotických sól si přijdou na své v “Even Hell Has Its Heroes” a mně pomalu docházejí nápady na adjektiva, jimiž bych mohl popsat nádhernou pohlcující atmosféru, jež je na celém albu přítomna. Zkrátka, to se musí slyšet. U poslechu závěrečné “Rooks Across the Gate” pak jen slintám blahem…

“Primitive and Deadly” je svěží deska, jež i přes klasický zvuk založený na “Hexovském” modelu posouvá tvorbu Earth zase o kousek dál směrem k přehlednějším, ovšem o to více pohlcujícím, kompozicím. Díky tomu má potenciál zaujmout i posluchače, kterým dřívější tvorba (a teď nemyslím jen ony hlubinné drone/doomové počiny) přišla moc suchá a neuchopitelná. Jste-li přívrženci melancholie v hudbě, neváhejte ani vteřinu, neboť tahle deska má zkrátka sílu…

Reporty

Wolvserpent, Argonaut

Napsat komentář
Wolvserpent
Datum: 25.9.2014
Místo: Praha, 007
Účinkující: Argonaut, Wolvserpent

Když jsem byl ještě náctiletý idiot (což o to, idiot jsem možná stále, to neumím úplně posoudit, ale alespoň už nejsem náctiletý), považoval jsem americkou metalovou scénu za něco horšího oproti té evropské. Samozřejmě, výjimky byly, o tom žádná, ale obecně jsem si myslel tuhle kravinu. Sice nemohu tvrdit, že by se stav věcí v posledních letech přímo obrátil, ale minimálně se změnil v tom, že jsem si k zámořské tvrdé muzice našel cestu a vytvořil jsem si k ní jistý vztah. A také bych si dovolil tvrdit, že jsou žánry, v nichž Američané nám Evropanům dávají těžce na budku, čímž však v žádném případě nemyslím před pár lety populární metalcore a aktuálně populární djent, protože obě tyhle záležitosti mi přijdou (opět – až na absolutní výjimky) jako trendové blbosti a je úplně jedno, jestli je ta kapela z USA, z Čech nebo ze Somálska.

Američané však podle mě vedou na poli sludge, drone/doomu a podobných těžkých (a zatěžkaných) záležitostí. A právě do zmiňované druhé škatulky spadá rovněž duo Wolvserpent ze státu Idaho, které v loňském roce vydalo excelentní desku “Perigaea Antahkarana” s neskutečně hutnou a hypnotickou atmosférou. A když se člověk dozví, že takové zlo hraje na Sedmičce a za dvě stovky peněz, je o náplni jednoho čtvrtečního večera hned rozhodnuto…

Wolvserpent přijeli sami bez doprovodu, takže jim společnost na koncertě dělal domácí support v podobě stonerové party Argonaut. Když jsem dorazil do klubu, na pódiu stála (resp. z jedné poloviny seděla) americká dvojice a ladila zvuk… jakmile doladila, došlo k menšímu úklidu a své nádobíčko vybalili (žádné dvojsmysly) právě Argonaut. Chvíli nato hradecká čtveřice spustila svůj upřímný rokenrol. Na rovinu říkám, že Argonaut nejsou zrovna záležitost, jakou bych si s nadšením denně pouštěl do sluchátek (aby mě někdo špatně nepochopil, že mám něco proti té kapele, mám na mysli obecně tenhle druh hudby), ale živě mě to nejenže nenudí, naopak mě to i baví – a bavili mě i Argonaut. On to teda nebyl úplně geniální koncert, přišlo mi, že sem tam něco ujelo (ale možná se mi to zdálo a byl to umělecký záměr, úplně dopodrobna tuhle formaci naposlouchanou nemám), vokálům moc nebylo rozumět, ale ono to tak nějak vůbec nevadilo, jelikož ze skupiny vyzařovala pohoda, nestrojenost a právě zmiňovaná upřímnost, což se nakonec ukázalo být důležitějším faktorem, než aby každý akord seděl na sto procent. Skupina moc nekecala, jen sem tam vtípek (“Hele, Jirko, zkus si naladit… já jsem si naladil a je to fakt super pocit… něco jak když se vychčiješ.”), takže to odsýpalo rychle. K tomu, že se člověk neměl šanci začít nudit, dozajista přispělo i to, že Argonaut hráli velice krátce, možná až moc, protože nějakou jednu nebo dvě písničky navrch bych osobně klidně snesl.

Největší nevýhodou Argonaut ovšem bylo to, že se jejich muzika k hlavnímu programu moc nehodila. Ono je ale pravda, že mě nenapadá zrovna moc českých kapel, které by se náladou své hudby blížily k Wolvserpent, takže je to nakonec jedno. Hlavní byl fakt, že vzápětí už se na pódium vypravila zámořská dvojice a opravdu jen ve dvojici, jelikož Wolvserpent žádné další koncertní muzikanty nemají a vystačí si ve dvou. I díky tomu by si někdo mohl vzpomenout třeba na Jucifer, kteří to mají rozdělené obdobně, ale rozdíly mezi oběma formacemi jsou velké a rozhodně nekončí jen tím, že jsou nástroje mužské a ženské části sestavy prohozené.

Zvuk Wolvserpent není zrovna jednoduchý, naopak je dost hluboký a členitý, a to takovým způsobem, že ve dvou lidech to živě dost dobře nejde zahrát všechno. Není tedy divu, že si kapela vypomáhala i samply, které společně s kytarou a vokálem ovládal Blake Green. Kromě toho měl k dispozici i široký výběr pedálů, s nimiž sound své kytary různě lámal a modifikoval. Zároveň však různé zvuky “chytal” a nechával je pomocí samplu dál rezonovat, zatímco na “zachycený” riff začal stavět další a takto hudbu postupně vrstvil. A vlastně se to netýkalo jen jeho vlastního nástroje, ale i houslí kolegyně Brittany McConnell.

Brittany se však obecně věnovala spíše bicím a housle brala do ruky jen málo, nicméně tak to bylo v pořádku, jelikož i na desce mají housle spíše menší prostor a uplatňují se především v nekytarových předehrách dlouhých opusů. Pozitivní ovšem, že ani tato “intra” (která jsou mnohdy tak dlouhá, že je trochu na hlavu to nazývat intrem – proto uvozovky) nebyla živě nijak šizena a Wolvserpent je hráli. I přesto však (zcela logicky) měla navrch mohutná zvuková stěna kytary a bicích, do níž tu a tam svým zvířecím vokálem vstupoval Blake. Snažení Wolvserpent hodně pomáhal i skvělý zvuk, jenž byl hodně nahlas, jak se na drone/doom sluší a patří, ale ne tak moc, aby z toho posluchače fyzicky bolely uši. A především – sound byl i přes hlasitost nádherně čitelný a takřka bezchybný. V této konstelaci pak již pro Wolvserpent nebyl problém předvést onu hutnou atmosféru svých desek i v živém provedení. Nebyly k tomu potřeba žádné rekvizity, svícny, kápě… bylo jen nějaké menší kadidlo, nic víc a stejně byli Američané víc okultní než většina black metalu. Jednoduše řečeno, bylo to silné, a to setsakra hodně.

Jediným mínusem vystoupení Wolvserpent se tak stala jeho délka, protože zazněly pouhopouhé tři skladby (jestli jsem správně počítal), mezi nimiž určitě nechyběly “Within the Light of Fire” a “In Mirrors of Water” z “Perigaea Antahkarana”… tou třetí si nejsem jistý, protože už jsem trochu v transu z hutné atmosféry takové detaily nevnímal. Ono je pravda, že při délce kompozic Wolvserpent ony tři písně i tak vydaly asi na hodinu času, ale i tak… jestli jsem u Argonaut řekl, že bych nějaký song navíc klidně snesl, u Wolvserpent bych jej snesl zcela určitě. Nicméně nedalo se svítit, po posledním tónu Blake Green pronesl prostě “Thank you” (což byla jen tak mimochodem první slova kapely směrem k publiku), Brittany McConnell se na lidi usmála (což jen tak mimochodem dělala při potlesku po každé skladbě) a Wolvserpent byli pryč.

Na druhou stranu, i ta hodina byla natolik intenzivní, že opravdový důvod ke stížnostem není žádný. Výsledkem byl totiž i tak nejlepší koncert, co jsem letos viděl, čehož tedy nebyl úplný problém dosáhnout, jelikož letos ty akce prozatím pěkně flákám, ale na tom, že vystoupení Wolvserpent bylo úžasné, to nemění zhola nic.

Recenze

Cardinals Folly – Our Cult Continues!

Napsat komentář
Cardinals Folly - Our Cult Continues!
Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 19.8.2014
Label: Shadow Kingdom Records

Tracklist:
01. Chant of Shadows
02. Morbid Glory
03. The Black Baroness
04. Our Cult Continues!
05. Sighisoaran
06. Walvater Unveiled
07. The Lover’s Crypt
08. Fallout Ritualist

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Jsou kapely, které se na první pohled tváří velice zajímavě, ale když se do jejich tvorby naplno pustíte, tak zjistíte, že na nich vlastně není zajímavého zhola nic. Někdy se může stát i to, že tam, kde jste očekávali kvalitní muziku, najdete něco, co vám přijde vysloveně debilní. Finové Cardinals Folly jsou právě tento případ.

Říkám to snad v každé recenzi na doom metal, nyní to řeknu znova a navíc je mi jasné, že to ani zdaleka neříkám naposled, ale tenhle žánr je prostě hodně konzervativní záležitost. Nicméně zrovna u něj mi to nějakým způsobem nevadí a mám jej upřímně rád. Jakmile to má tu správnou ponurou atmosféru (o niž tam jde a vždycky šlo především, ani nezkoušejte tvrdit opak!), tak sere pes na to, že to tu už bylo – pomalé a táhlé riffy jsou prostě moje parketa a věřím tomu, že rozhodně nejsem a že se mezi vámi najde víc příznivců doom metalu. Co s tím mají společného Cardinals Folly?

Cardinals Folly s tím mají společné to, že na první pohled vypadají tak doomově, až se hory zelenají. Výborná obálka a fotky kapely na hřbitově (sice je to klišé, ale… já říkal, že doom je konzervativní) jsou sice cool, ale když pak pustíte desku “Our Cult Continues!” a Finové na vás vybalí intro jako “Chant of Shadows”, tak prostě čekáte, že i zbytek nahrávky bude takhle skvělý. Nechci znít přehnaně melodramaticky, ale jen těžko vymyslíte lepší rozjezd doomového alba než “Chant for Shadows”. Výrazná basa, dětský recitál a postupný růst do rituálního vrcholu, který se táhne přes půl úvodní skladby. Je v tom silná atmosféra, posluchače to napne, je to zábavné a prostě má tenhle kus úplně všechno, co zbytek “Our Cult Continues!” tak zoufale postrádá.

Dohraje “Chant of Shadows”, posluchač namlsán perfektním intrem očekává velké věci a prvních pár baskytarových vteřin “Morbid Glory” tuto naději ještě nepohřbí. Když se ale po čtvrt minutě přidají i bicí a hlavně kytary, tak je to opravdu nepříjemná rána, jak amatérsky to zní. A když posléze nastoupí Mikko Kääriäinen se svým vokálem, který je ve svých nejsilnějších momentech jen nic moc, po většinu čase je ovšem totálně jalový, všechny naděje na kvalitní desku jsou okamžitě spláchnuty hluboko do jisté porcelánové mísy, jíž se v odborných kruzích přezdívá hajzl.

Já fakt netuším, jestli jsem si jenom nezapomněl pořádně umýt maz v uších, ale to, co Cardinals Folly předvádějí, je těžký podprůměr a v některých momentech dokonce i zoufalost. Generické riffy bez jakékoliv šťávy útočí ze všech stran, hodně marný vokál tomu rozhodně nepřidává, spíš naopak, a dílo zkázy dokonává dost nepovedený sound, jehož špinavost na mě nepůsobí jako umělecký záměr, ale prostě a jednoduše jako neumětelství.

Výsledek je pak zřejmý – je jím totální nuda, v níž se zcela hravě ztratí i těch několik málo trochu slušnějších pasáží, jakými jsou třeba úryvky “Sighisoaran” nebo “Walvater Unveiled”. Právě tyto společně s “Chant of Shadows” ukazují, že nějaký potenciál by tam klidně být mohl, ale na to, aby se tento potenciál opravdu mohl projevit, by Cardinals Folly potřebovali mnohem lepšího zpěváka a mnohem větší dávku sebereflexe a soudnosti. Pochybuji však, že se to někdy otočí k lepšímu vzhledem k tomu, že onen zpěvák je posledním zakládajícím členem v sestavě a tudíž má logicky asi hlavní slovo.

“Our Cult Continues!” je pro mě těžkým zklamáním. Po desce jsem sáhnul, aniž bych znal předchozí debutový počin “Such Power Is Dangerous!” z roku 2011, a doufal jsem, že dostanu poctivý doom metal, který si na nic nehraje a drhne to pěkně dřevně a bez přetvářky. Namísto toho jsem dostal nudu, na kterou je škoda vylisovaných CDček. Občas si říkám, jestli se ty kapely vůbec samy sebe uráčí poslechnout, že pouští do světa takové blbosti, a hlavně jestli si to vůbec poslechnou ty labely, když jim to vydávají…

Recenze

Dwell – Far Dark Helm

Napsat komentář
Dwell - Far Dark Helm
Země: USA
Žánr: doom/post-metal
Datum vydání: 10.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. To Scry on Lamentations
02. Far Dark Helm Pt. I
03. Far Dark Helm Pt. II
04. Far Dark Helm Pt. III

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook /bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Sludge a další jemu podobné odnože mám ve své podstatě rád. Jsou to žánry, které přinášejí zase jiný pohled na lidské emoce a stránky lidského života. Navíc jde (stejně jako u ostatních žánrů) o dost rozvětvené odvětví, tudíž by se dalo říci, že si své v těchto bahenních vodách nalezne každý. Každopádně stejně jako u jiných platí, že těch kapel je opět opravdu hodně a scéna jakožto i posluchači už docházejí do stavu přehlcenosti. Každý máme svoje oblíbence a na nové kapely pohlížíme s jakousi nedůvěrou, byť je mi scéna a lidé, kteří ji tvoří, nesmírně sympatická. Další plusy u mě spousta skupin dostává za DIY přístup a ochotu hrát i na těch nejzaplivanějších místech o velikostech menších obýváků.

Do prvního poslechu debutového počinu (vyjma rok starého dema) americké trojice Dwell s názvem “Far Dark Helm” jsem vstupoval se značnou skepsí. Čtyři skladby (z toho tři tvoří v podstatě jednu rozdělenou na tři části), všechny bezmála deset minut hracího času, k tomu podivný rozvláčný úvod bez výraznějších motivů a podivný zvuk tomu taky nepřidal. Bez okolků, při prvním poslechu jsem to vypnul v polovině druhé skladby s tím, že se k tomu určitě vrátím, musím na to přece napsat recenzi, ale momentálně mi to tak celé lezlo na nervy, že jsem nemohl v martyriu pokračovat. Říkal jsem si, že to nakonec za moc stát nebude a vlepím tomu nějakou průměrnou známku.

Týden se s týdnem sešel, moravské počasí začalo chrlit téměř neustálé provazce deště na naše hlavy a já opět usedl k poslechu této těžce prostupné nahrávky. A hle, najednou vše začínalo pomalu dávat smysl. “To Scry on Lamentations” je masivní, veškeré jemné srsti zbavená bestie, připravená rozdrásat nepřipravené na kusy. Činí tak za pomocí temných a velice pomalých riffů dvou kytar (u této bandy absentuje baskytara) a zvířecího řevu Tuckera Adlemana. Pomalu rostoucí hradba smrdutých riffů je však náhle protržena vyhrávkami a zrychlením tempa. Ve své třetině se celá skladba najednou zvrhne v hardcorovou zběsilost, za kterou by se nemusel stydět kdejaký klasik. Ve svém průběhu však nakonec spadne zadumaného vybrnkávání s echující kytarou na pozadí.

Takový je v podstatě recept Dwell, berou si ze všeho kousek a to spojují do dlouhých monolitů, které ze začátku působí šíleně nepropustně, ale postupně odhalují své vrstvy a zažírají se svými motivy do mozku bezbranných posluchačů. Je tu špína, je tu agrese, je tu deprese. To všem smícháno v otrávený koktejl, který zaručeně infektuje mozek. Trilogie “Far Dark Helm I-III” je pak procházkou temnými zákoutími mysli. Na depresivní atmosféře přidávají i použité repliky z Lynchovy “Duny”. Ve druhé skladbě se zaměřujeme spíše na post-rockové pole, chmurné tóny v úvodu, podbarvované téměř šamanským bubnováním a drobnými vyhrávkami dohromady tvoří jakousi potemnělou mantru, která hypnotizuje a omotává do svých spárů. Většinu doby se frčí na instrumentální post-rockové vlně, ale hardcorová zběsilost následovaná totální doomovou zachmuřeností na sebe nedávají dlouho čekat. Třetí skladba zase navazuje tam, kde předchozí přestala. Přirozeně rozvede finále a celou nahrávku zakončuje. Celý koncept se týká jakési skryté kontroly lidské mysli, tedy věznění myšlenek i lidských činů. Ideální soundtrack k četbě nějaké depresivní antiutopie.

Deska přesahuje stopáží krátce půl hodinky, ale i tak je to zážitek. Jak říkám, první poslech může být přímo odrazující, ale jakmile se vám trefí tihle maníci do nálady, jste nenávratně ztraceni v jejich změti špinavého sludge. Hlavně nečekejte příliš melodických kudrlinek, tady se jede poněkud jiná, nelíbivá liga, a tak když už se ozve melodie, spíš rozhodí a znepokojí, než že by ukonejšila. Debut je vyzrálý a inteligentní. Tomuhle dejte šanci i přesto, že vám bude nadávat, blít a plivat na vás. Kdo vytrvá, nebude litovat a bude se parádně bavit.

Minirecenze

Katakombi – Katakombi

Komentáře: 2
Katakombi - Katakombi
Země: Finsko
Žánr: experimental doom / death metal
Datum vydání: 9.5.2014
Label: Hämähäkki Music

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Atreides – 7,5/10

Průměné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled (H.):

Finové Katakombi mě okamžitě zaujali už jen svojí žánrovou škatulkou. Nevím, jak to máte nastavené vy, ale když mi někdo řekne, že se jedná o experimentální extrémní doom metal, tak jsem hned zvědavý, co to bude zač. Jestli se vám z tohoto žánrového zařazení zdá, že by se mohlo jednat o pořádnou sílu, tak se vám to zdá rozhodně dobře, protože Katakombi (v nichž mimo jiné působí třeba bubeník dnes již nefungujících výtečných avantgardistů Candy Cane) na svém prvním eponymním EP (jemuž předcházelo pouze demo “Hämärän vartija” před dvěma roky) silnou muziku rozhodně hrají.

“Katakombi” vyšlo jako 12” vinyl, jehož první stranu zabírá čtrnáctiminutová “Väärä kuu”, jež je zároveň asi i tím nejexperimentálnějším, co Finové na počinu nabízí. Skladba se rozjíždí velice plíživě, pouze za pomoci tichých psychedelických syntezátorů a brnkání na baskytaru. V tomto duchu song plyne dlouhé minuty, ale docela překvapivě to nějakým způsobem funguje a baví. Až někdy ve třetině se Katakombi někam posunou, aby postupně přes několik výjezdů a další minimalistický močál píseň dovedli k ohlušujícímu závěru.

Zatímco “Väärä kuu” je hlavně bahno, kolegyně ze strany B, tedy “Liejuhaudan vanki” a “Sokea jumala”, jsou víc metalové (byť experiment v nich stále je cítit) a mnohdy působí doslova jako buldozer, čemuž napomáhají místy až sludgem nasáknuté riffy. Tak jako tak, i zde Katakombi evidentně vědí jak na to, aby z toho vznikla dost zajímavá muzika. Za zmínku rozhodně stojí také to, že v některých momentech (především tehdy, když kapela ke slovu pustí syntezátor) jsem si vzpomněl na psychedelické krajany Oranssi Pazuzu (což je rozhodně plus, protože Oranssi Pazuzu mám v hodně velké oblibě), byť zas tolik společného skupiny nemají.

Každopádně, Katakombi mě na svém EP rozhodně zaujali a určitě se budu snažit si pohlídat i jejich další studiové počiny. Už teď je to opravdu skvělé, a kdyby se povedlo na případném dlouhohrajícím debutu posunout ještě dál (nevadilo by mi ještě krapet přidat na psychedelii a synťácích), tak to bude obrovský náser.

Druhý pohled (Atreides):

Že je Finsko jednou z nejsilnějších zemí v rámci produkce solidního doom metalu, to není žádným tajemstvím. Málokoho proto překvapí, když se v zemi tisíců jezer vylíhne nová, kvalitní a uhrančivá smečka, což Katakombi splňují na svém letošním ípku prakticky bezezbytku. Po jednom vydaném demáči by se dalo jejich eponymní dílko považovat za první vážněji míněný počin, na kterém v rámci necelé půlhodiny představují svoji tvorbu.

Dopředu vám říkám, že jestli něco nemám na EP takového ražení rád, tak je to samotný formát. Materiál, který na něj Katakombi nacpali, by totiž kvalitativně obstál i na plnohodnotné nahrávce a těch 26 minut v jejich přítomnosti utíká jako voda, ačkoliv tempo je dosti pomalé. Tři skladby jsou napěchované atmosférou, a ačkoliv v jádru nejde o vyloženě složitou hudbu, proniknout závojem psychedelie a zmaru vyžaduje určitou dávku trpělivosti a občas i vhodné rozpoložení.

“Katakombi” začíná pomalu a první, nejdelší skladba “Väärä kuu” z ničeho buduje zádumčivé prostředí, jež nějakých deset minut pomalu graduje k samému, nesmírně hutnému závěru, kdy se pánové konečně opřou do nástrojů. Tenhle minimalistický, téměř rituální přístup funguje na výbornou. Druhé dvě skladby “Liejuhaudan vanki” a “Sokea jumala” pak na závěr prvé skladby navazují v poněkud živějším duchu, nicméně stále jsou především o atmosféře a nabízí mazlavé, špinavé riffy i temné, ambientní momenty.

Celou nahrávku podtrhává čitelný, mírně zahulený zvuk, díky němuž zní žalostný vokál a kvílivé kytarové sólo v závěru druhé “Liejuhaudan vanki” tak odporně a zle, že běhá mráz po zádech. Upřímně doufám, že to tahle banda nezabalí a dokope se alespoň k první řadovce, protože “Katakombi” se u mě zapsalo velice, velice dobře.