Archiv štítku: experimental metal

Minirecenze, Recenze

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer | Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Napsat komentář
Viranesir - Suffering, Fear, Lucifer
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 10.2.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Fuck You Vermin
02. I Love Torturing Defenseless Creatures and Eating Them
03. Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika
04. Middle East Should Be Wiped Out the World, Kill Us Too If You Have To
05. Murder Citation Guide
06. War Is a Political Language
07. If They Are So Equal, Then Why Aren’t They Better?

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer

Možná si vzpomenete, že se zde před nějakým časem objevila recenze na debutové album experimentálně black metalového projektu s prapodivným názvem Blliigghhtted, který pocházel z Turecka. Dnes se do této země vrátíme, dokonce i do stejného žánru… a dokonce i k úplně stejným lidem…

Jádro veškerého dění tkví ve vydavatelství Merdümgiriz, pod jehož křídly nachází útočiště jen velice omezený počet (v řádu jednotek) skupin a projektů, přičemž takřka všechny jsou vzájemně personálně propojeny skrze tři lidi, jimiž jsou Merdümgiriz (ano, říká si stejně jako onen label), Ruhanathanas (což je jen tak mimochodem dívka, ačkoliv to tak podle pseudonymu nemusí na první pohled vypadat) a nakonec Emir Toğrul, který všechny nosiče vydávané pod onou firmou vyrábí ručně. Těmi propojenými projekty pak jsou kromě již zmiňovaných Blliigghhtted ještě Viranesir a Yayla, přičemž jejich vznik je seřazen přesně opačně, než jsem je vyjmenoval.

Skupina Viranesir, jejímž hlavním mozkem je Emir Toğrul, ačkoliv i oba další zmiňovaní uličníci se v ní nějakým způsobem angažují, tedy nevznikla jako první, ze všech tří projektů je však co do vydávaných nosičů nejčilejší. První deska vyšla v roce 2013 a aktuálně recenzované „Suffering, Fear, Lucifer“, jež se objevilo letos v únoru, je pak už pátou plackou. A jak vidno, neskromná kadence zjevně nebude mít jen tak konce, jelikož než jsem se k sepsání recenze dokopal, stačilo již vyjít další album „Kaos Garden: Burn the Homeless“ (v dubnu) a čerstvě, sotva před týdnem, také split „Unity / Solaris“ se zámořskou bandou Survival, o němž ještě v krátkosti pohovoříme v druhé části článku.

Nejprve se však pojďme podívat na „Suffering, Fear, Lucifer“, které je pro mě osobně prvním seznámením s muzikou Viranesir – krásně dle hesla „hoďte ho do vody“ začínám přímo uprostřed diskografie. Jednu věc ovšem těmhle tureckým bláznům musím rozhodně nechat – ačkoliv jsem byl zocelen poslechem „Zeroes“ od Blliigghhtted, ačkoliv jsem vycvičen poslechem velkého množství pošukaných šíleností a od „Suffering, Fear, Lucifer“ jsem předem neočekával vrchol normálnosti, i tohle album mi podobně jako zmiňované „Zeroes“ dalo docela zabrat.

Zajímavé přitom je, že se hudba Viranesir od Blliigghhtted zas až tak neliší – přinejmenším tedy co se „Suffering, Fear, Lucifer“ týče. Navíc je právě tahle fošna svým způsobem o kousek stravitelnější než „Zeroes“, nicméně onu stravitelnosti berte s velkou rezervou, jelikož „Suffering, Fear, Lucifer“ je stále marast jako prase. Deska trvá pouhopouhých necelých 28 minut, a přesto upřímně říkám, že na první pokus jsem ji až do konce nedoposlouchal…

„Suffering, Fear, Lucifer“ totiž s naprostým přehledem ukazuje, jak zní špinavá garáž. Zároveň s tím však ukazuje i to, jak zní experiment v black metalu. „Suffering, Fear, Lucifer“ je totiž obé najednou – syrovost a experiment jdou ruku v ruce, pak si zasouloží a vznikne hodně prazvláštně znějící humus. Nakonec ještě štěstí, že má to album jen těch 28 minut, protože těžko říct, jak by se to vůbec dalo strávit, kdyby to mělo hodinu.

Zajímavé je však i to, že „Suffering, Fear, Lucifer“ nejenže zní podobně jako „Zeroes“, ale nakonec na mě obě alba působí takřka stejně a stejně probíhalo i jejich vstřebávání. V oné první recenzi jsem napsal: „Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu.“ Stačilo by mi vyměnit jen 43 za 28 a mohl bych to samé napsat i o „Suffering, Fear, Lucifer“.

V tom brajglu, který se místy opravdu blíží úrovni chaotické kombinace bzučení a sypání brambor (rozuměj kytarových včelínů a bicího mlácení), se totiž vážně ukrývá i množství zajímavých a zvláštních momentů, divných melodií, sjetých vokálů, výtečných rytmických přechodů a dalších ve špíně ukrytých legrácek. A jak postupně narůstá počet poslechů a s ním se postupně všechny tyhle zajímavé věci posluchači odkrývají jedna vedle druhé, roste ohromným způsobem i zábavnost nahrávky. A vzhledem k tomu, kolik tam toho všeho je, se nakonec „Suffering, Fear, Lucifer“ vypracuje z desky, jež zní na první pokus téměř neposlouchatelně, až k desce, od níž lze jen těžko odtrhnout sluch. Inu, jak se říká: trpělivost přináší růže, byť jsou ty růže v tomto případě velmi zaprasené.

Aby byl ovšem dojem turecké divnosti úplně kompletní, je nutno k celkovému obrazu připočíst rovněž lyrickou stránku, jež si s tou hudební v šílenosti v ničem nezadá a nechybí jí řádná dávka hodně svojského nadhledu. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést pouhý název songu „Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika“ (a to ty texty jen mimochodem píše ta holka)…

Jen těžko lze věci jako „Suffering, Fear, Lucifer“ skutečně doporučovat každému posluchači na potkání. Řadíte-li se ovšem mezi dobrodružnější příznivce black metalu, pak se na tuhle záležitost neváhejte podívat.

Survival / Viranesir - Unity / Solaris
Země: USA / Turecko
Žánr: thrash metal / hardcore / experimental black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Merdümgiriz

Odkazy Survival:
facebook / bandcamp

Odkazy Viranesir:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Vzhledem k tomu, že o Viranesir jsme si podrobněji povídali výše, začněme část o splitu „Unity / Solaris“ menším představením té druhé (na samotném nosiči vlastně spíš první) formace, jež se na tomhle počinu společně s Viranesir podílela. Jsou jí Američané Survival, kteří aktuálně fungují šestým rokem. Obecně nejsou ve vydávání nahrávek až takoví bombarďáci jako jejich turečtí kolegové, nicméně i oni už stihli vyjma tohoto splitu letos vydat dvě řadové desky, jmenovitě „Shayda:1“ a „Hapiness“. Co se předchozích let týká, Survival mají na kontě ještě jedno řadové album („Love God“ – 2012) a pak nějaké ty neřadové kraťasy.

Kámen úrazu však tkví v tom, co Survival hrají. Jestli čekáte podobnou zhůvěřilost jako Viranesir, pak při poslechu narazíte podobně jako já – Američané totiž produkují jakousi směsku thrash metalu, hardcoru a špetky groove metalu. Kombinace je to značně neoriginální stejně jako vlastní výsledek. Jako jediný trochu zajímavější track mi připadá druhá „Mother of Alchemy“, již si člověk zapamatuje díky houpavému riffu, vibrující baskytaře a také dvěma solidním kytarovým sólům. Potenciálně interesantně se rozjíždí i „Persevere“, kterou otevře klidnější intro, ale zanedlouho Survival opětovně vytáhnou svoji neobjevnou klasiku.

Vezmu-li „Unity“ (tak se jmenuje strana Survival na splitu) jako celek, tak ani ta jedna slušnější věc to nezachraňuje a stále se dle mého skromného názoru jedná o docela nudnou záležitost. Jasně, nemám problém přiznat, že to, co Survival hrají, není zrovna můj šálek kávy a drtivá většina obdobně laděných formací mi prostě zní na chlup stejně, ale i tak si nemohu pomoct – příspěvek Survival mě jednoduše nebaví.

S o poznání větší nadějí jsem se upíral ke straně Viranesir, jež byla pojmenována „Solaris“. Nicméně přítomná čtveřice skladeb (z nichž jedna je navíc jen coverem) bohužel citelně zaostává za tím, co je ke slyšení na „Suffering, Fear, Lucifer“. Zprvu se to tak nemusí zdát, protože zdánlivě je vše stále na svém místě a několik povedených momentů se rozhodně najde (zejména v písních „Love“ a „Night of the Mare“ – druhá jmenovaná je onou předělávkou a původně pochází od belgických gotiků Poésie noire). Netrvalo to však příliš dlouho, aby mi došlo, že opakované poslechy „Solaris“ mi zdaleka nečiní takovou radost jako opakované poslechy „Suffering, Fear, Lucifer“. Řečeno jinými slovy, „Solaris“ se prostě tuze rychle ohraje.

Vyjma slabšího materiálu od Viranesir a nudného materiálu od Survival (což je samo o sobě dost) má „Unity / Solaris“ ještě jeden obrovský neduh, který jsem sice doposud nezmínil, avšak myslím, že musí být zřejmý jen z povídání o žánrech. Ty kapely se totiž k sobě absolutně, ale absolutně nehodí. Možná, že spolu jsou kámoši (což asi ano, když pod Merdümgiriz vyšla poslední deska Survival), ale hudebně i náladou jsou si obě formace na světelné roky vzdálené a společně na jednom nosiči k sobě vůbec nepasují. Když vše sečtu dohromady, tak tento split k poslechu doporučit nemohu.

Recenze

Blliigghhtted – Zeroes

Napsat komentář
Blliigghhtted - Zeroes
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 31.3.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Purge Me Satan
02. Seven Zeroes

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

U dnešní recenze by měli okamžitě zpozornět všichni ti, kdo si libují v opravdu hodně divných kapelách, jejichž muzika nezní jako muzika všech okolo. Ne nutně z toho důvodu, že by šlo o tak originální záležitost, jako spíš opravdu jen proto, že je to tak divné. Tak či onak je však výsledek – tedy že je před vámi něco, co se neslyší hned tak na každém rohu – v podstatě stejný. A právě teď si o jednom takovém případu povíme – ostatně, už jen docela šílené jméno Blliigghhtted, které tak trochu zní, jako kdyby se při jeho vymýšlení někdo poblliil, leccos napovídá…

Co jsou ti Blliigghhtted tedy vlastně zač? Kapela je to v podstatě nová – vždyť datum jejího založení se datuje teprve do loňského roku, kdy taktéž vyšel první demosnímek s názvem „Which of You Have Done This?“, na nějž jsem sice narazil, nicméně jsem jej neposlouchal. Letošní dlouhohrající debut „Zeroes“ však naznačuje, že to možná byla chyba, avšak než se stihnu zakecat, vraťme se zpátky k samotné skupině, protože pár zajímavostí, které za zmínku stojí, tu ještě je. Ono se totiž nejedná jen o to, že formace pochází z Turecka, což vážně není typická metalová země, protože hlavní postavou Blliigghhtted je žena, což je ještě méně obvyklé. Zkuste si to říct nahlas – experimentální black metal z Turecka, který hraje ženská. Hlavně mi netvrďte, že na něco takového nejste zvědaví.

Ruhanathanas, jak si ona dáma říká, však není jedinou členkou sestavy, protože ji v Blliigghhtted doplňují ještě dva kořeni Merdümgiriz a Emir Toğrul. Všichni tihle tři se nějakým způsobem motají kolem ambientně black metalového projektu Viranesir, což je kapela posledně jmenovaného, v níž se ti další dva objevují jako hosté.

Přesuňme se už však konečně k samotnému „Zeroes“, byť říkám rovnou a na rovinu, že v tomhle případě to nebude zrovna triviální tu nahrávku nějakým způsobem popsat, a to nejen kvůli žánru, ale i kvůli faktu, že se na desce nacházejí pouze dvě sáhodlouhé kompozice. „Purge Me Satan“ i „Seven Zeroes“ si totiž naprosto hravě poradily s přelezením dvacetiminutové stopáže, což už je pořádná dávka muziky. Je tedy myslím zřejmé, že „Zeroes“ asi nebude zrovna lehkým počinem na strávení, přesto si dovolím tvrdit, že se vyplatí s tureckou šíleností trochu zaválčit a věnovat albu nějaký ten čas.

Ono totiž… nebudeme si nic nalhávat. Zpočátku zní „Zeroes“ docela příšerně. Jakmile placku vrazíte do přehrávače, hned od prvních vteřin „Purge Me Satan“ se na vás vyvalí zahuhlaný a špinavý sound, u něhož by asi nebylo úplně od věci mluvit o nekvalitě (byť mně osobně nijak nevadí), a chaotické cosi plné nečitelných hrubých riffů. Vzhledem k tomu, že se Blliigghhtted pohybují v takových dlouhých plochách, hrají hudbu, která by byla nepřehledná s jakýmkoliv soundem, a že to svým posluchačům obecně nijak neusnadňují v jakémkoliv ohledu, je takřka nemožné se v tom hned na první dobrou zorientovat. Minimálně počáteční poslech se tedy nese v duchu změti čehosi, co sice hudbu připomíná, ale že by z toho byl člověk odvařený, to asi ne.

Určitě je tohle přesně ten typ muziky, jež u spousty lidí poletí hned do koše, přesto má v sobě „Zeroes“ něco, co přinejmenším mě osobně donutilo to nevypnout. Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po prvním uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu. A přesně v tomto stylu jsem pokračoval až do doby, než jsem zjistil, že jsem se v „Zeroes“ nejen začal konečně orientovat, ale že se mi ta dávka tureckého hnusu začala tuze líbit.

Abychom si ale rozuměli… sice jsem řekl, že jsem se v tom začal orientovat, berte to však s rezervou, jelikož „Zeroes“ je nahrávka, v níž se úplně stoprocentně nevyznáte snad nikdy. Já jsem to slyšel už dostkrát, ale pořád to jako celek nepůsobí ani o píď jinak než jako labyrint šílenstvím načichlých riffů a záhrobního řevu, zpoza nichž tu a tam vykoukne nějaká melodie (ty ovšem nejsou o nic normálnější) nebo (dark) ambientní pasáž (to se týká především druhé „Seven Zeroes“). Spíše si po tom větším množství poslechů člověk zvykne na tu divnost, jež „Zeroes“ bezesporu obepíná, a začne konečně naplno vstřebávat tu atmosféru.

Blliigghhtted

Ona je to totiž právě atmosféra, díky níž „Zeroes“ prostě funguje tak skvělým způsobem, jakým funguje. Těžko říct, jak se to Blliigghhtted povedlo, ale ta deska má skutečně hloubku. Není to nic lehkého na (d)ocenění, ani netvrdím, že to zvládne každý, neboť tohle je přesně ten druh hudby pouze pro „vyvolené“, ale je to tam, vážně to v tom je. A jak už tomu u podobných záležitostí prostě bývá, jakmile člověk překoná jakousi pomyslnou hranici a oné atmosféře propadne, pak už pro něj cesta zpátky není.

Jak už nejednou padlo, Blliigghhtted nahráli skutečně divný kus muziky. Přesto jsem ochoten se podepsat pod její doporučení, protože jestli máte buňky na různé hudební zvrhlosti a také vám nechybí nepostradatelná dávka trpělivosti, pak před sebou máte desku, u níž stojí za to se v dnešní uspěchané době zastavit. Sice bych se zdráhal mluvit o nějaké skutečné výjimečnosti, ale o tom, že „Zeroes“ má sílu, už sporu není…

Recenze

Thaw – Earth Ground

Napsat komentář
Thaw - Earth Ground
Země: Polsko
Žánr: black metal / noise / experimental
Datum vydání: 10.10.2014
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
01. First Day
02. Afterkingdom
03. Sun
04. No Light
05. Second Day
06. Soil
07. Winter’s Bone
08. Last Day

Odkazy: facebook / bandcamp

K recenzi poskytl: Against PR

O eponymní prvotině černokovových hlukařů Thaw jste si u nás již něco málo přečíst mohli. Tenkrát jsem byl celý paf z toho, jakým způsobem tahle polská čtveřice smíchala odlidštěný black metal, hluk a dark ambient. Oznámení druhé desky “Earth Ground” po méně než roce od vydání však nutně vzbudilo otázky směřující ke kvalitě, hudebnímu posunu a dalším vlastnostem. Nedával jsem přílišnou naději tomu, že by mě pokračování usadilo na zadnici tak, jako se tomu stalo před cirka rokem a půl. Doufal jsem však alespoň v udržení standardu, kvality a pestrosti nápadů, která mě baví pokaždé, když se k “Thaw” vrátím.

“Earth Ground” otevírá, stejně jako předchůdce, atmosférické intro. Ticho před bouří rušené jen brumlající kytarou se po minutě a půl přelije v poctivý black metalový vál a rozjíždí antihumánní mašinerii. “Afterkingdom”, která vyšla již dříve samostatně, je solidním otevírákem alba a moc se s posluchačem nemaže. Plive jeden jedovatý riff z druhým a vokály jsou stoprocentním koncentrátem zloby, hněvu a bolesti. S následující “Sun” se stupňuje atmosféra a zahušťuje se. K mírnému překvapení jde brutální elektronika i ambient stranou a skladba je i v neklidnější částech takřka čistě kytarová. Jen v pozadí v poklidu tepe syntetizátor a tu a tam nějakou pasáž přibarví. Až v samém závěru se syrovost kytarových strun na pár okamžiků střídá s pohlcující temnotou ambientu.

Nicméně navzdory očekávání je i další skladba “No Light” především o strunných nástrojích, stejně jako každá další snad kromě vložky “Second Day”, která je naprostou hlukovou zběsilostí. Přesto se nedá říct, že by Thaw zjemnili, spíše syrovost střídá syrovost. Místo hluku vás zavalí chladnými riffy a řadou vypjatých, perfektně vygradovaných momentů, které jdou až na kost. “Earth Ground” vám nedá vydechnout, snad až na trochu mírnější “Sun”, jinak je to ale čirá zloba, která si vás získá, podmaní a ovládne. A pokud přece jen ne, ambice pro to má velmi slušné. Přesto je pro mě v jistém ohledu trochu zklamáním. Ano, není to kopírka debutu, to ani v nejmenším, ale Thaw jsem si po debutu spojil s experimenty a zapojováním dalších žánrů mimo black metal. V tom je aktuální počin spíše krokem zpět, protože právě to, co mi na “Thaw” učarovalo, prostě na “Earth Ground” takřka není k nalezení. Riffy jsou mnohdy výborné, skladby mají spád, gradují, bobtnají, rostou a snaží se na vás vyždímat, co největší množství hnusu jen můžou. Tomu nahrává i skvělý zvuk, který zvrácenou náladu alba jen podtrhuje. Ale prostě mi pořád něco chybí.

V jednom ohledu ale novinka naprosto exceluje: vokály. Maniakální výkon M. je místy takřka famózní. Od předchozí desky udělal obrovský skok a paleta skřeků a pazvuků, které jeho hrdlo vyluzuje, je občas dost těžko představitelná. V některých skladbách, jako je třeba “No Light”, se ještě drží v mezích dejme tomu tradičního blackového řevu. Ale to, co ze sebe sype třeba v “Afterkingdom” nebo “Winter’s Bone”, to je radost poslouchat. Deska na pěveckém výkonu sice ani omylem nestojí, nicméně vyluzované zvuky rozhodně neurazí.

I přes výtky však má “Earth Ground” rozhodně co nabídnout. Mám dojem, že tahle smečka až příliš dobře ví, co dělá, než aby nahrála špatnou desku. V ohledu na rok a půl starý, silně rozmanitý počin může kytarová novinka působit možná až trochu jednotvárně, to ano. Na druhou stranu, kapela se zaměřila na jednu konkrétní formu, kterou probádala mnohem víc do hloubky a ani zdaleka neudělala špatně. Jen díky mírně konzervativnějšímu přístupu se onen wow efekt “Thaw” zkrátka nedostavil.

Další názory:

Poláci Thaw se se svým eponymním debutem docela blýskli a jejich humusácký black metal s výjezdy do hájemství noisu, dronu a ambientu skutečně překvapil a hlavně – bavil. Pokračování “Earth Ground” už však bylo v jiné pozici, to naopak mělo potvrdit, že “Thaw” nebyla jen náhoda, zde už jistá očekávání na místě byla. Osobně jsem doufal, že kapela bude ještě víc experimentovat a zkombinuje black metalovou syrovost s hlukem do ještě organičtějšího celku, avšak Thaw se vydali přímo opačným směrem a jejich novinka je vesměs čistokrevný black metal, v němž jsou ty další vlivy (až na výjimky jako třeba noisovka “Second Day”) slyšet spíš pocitově. Na jednu stranu je to trochu škoda, ale na tu druhou je “Earth Ground” i přesto pořád setsakra skvělé album, které nepostrádá atmosféru a myšlenku (skladby jako “No Light” či “Winter’s Bone” jsou excelentní), a kdybych tvrdil, že mě ten poslech nebaví, tak by to rozhodně nebyla pravda. Ačkoliv jsem tedy dostal trochu něco jiného, než v co jsem doufal, odcházím nakonec spokojen a na další porci muziky budu zvědavý. I když Thaw nyní oproti debutu znějí možná o něco konvenčněji, mluvit v jejich případě o zajímavé kapele je stále bezesporu na místě.
H.

Minirecenze

Katakombi – Katakombi

Komentáře: 2
Katakombi - Katakombi
Země: Finsko
Žánr: experimental doom / death metal
Datum vydání: 9.5.2014
Label: Hämähäkki Music

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Atreides – 7,5/10

Průměné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled (H.):

Finové Katakombi mě okamžitě zaujali už jen svojí žánrovou škatulkou. Nevím, jak to máte nastavené vy, ale když mi někdo řekne, že se jedná o experimentální extrémní doom metal, tak jsem hned zvědavý, co to bude zač. Jestli se vám z tohoto žánrového zařazení zdá, že by se mohlo jednat o pořádnou sílu, tak se vám to zdá rozhodně dobře, protože Katakombi (v nichž mimo jiné působí třeba bubeník dnes již nefungujících výtečných avantgardistů Candy Cane) na svém prvním eponymním EP (jemuž předcházelo pouze demo “Hämärän vartija” před dvěma roky) silnou muziku rozhodně hrají.

“Katakombi” vyšlo jako 12” vinyl, jehož první stranu zabírá čtrnáctiminutová “Väärä kuu”, jež je zároveň asi i tím nejexperimentálnějším, co Finové na počinu nabízí. Skladba se rozjíždí velice plíživě, pouze za pomoci tichých psychedelických syntezátorů a brnkání na baskytaru. V tomto duchu song plyne dlouhé minuty, ale docela překvapivě to nějakým způsobem funguje a baví. Až někdy ve třetině se Katakombi někam posunou, aby postupně přes několik výjezdů a další minimalistický močál píseň dovedli k ohlušujícímu závěru.

Zatímco “Väärä kuu” je hlavně bahno, kolegyně ze strany B, tedy “Liejuhaudan vanki” a “Sokea jumala”, jsou víc metalové (byť experiment v nich stále je cítit) a mnohdy působí doslova jako buldozer, čemuž napomáhají místy až sludgem nasáknuté riffy. Tak jako tak, i zde Katakombi evidentně vědí jak na to, aby z toho vznikla dost zajímavá muzika. Za zmínku rozhodně stojí také to, že v některých momentech (především tehdy, když kapela ke slovu pustí syntezátor) jsem si vzpomněl na psychedelické krajany Oranssi Pazuzu (což je rozhodně plus, protože Oranssi Pazuzu mám v hodně velké oblibě), byť zas tolik společného skupiny nemají.

Každopádně, Katakombi mě na svém EP rozhodně zaujali a určitě se budu snažit si pohlídat i jejich další studiové počiny. Už teď je to opravdu skvělé, a kdyby se povedlo na případném dlouhohrajícím debutu posunout ještě dál (nevadilo by mi ještě krapet přidat na psychedelii a synťácích), tak to bude obrovský náser.

Druhý pohled (Atreides):

Že je Finsko jednou z nejsilnějších zemí v rámci produkce solidního doom metalu, to není žádným tajemstvím. Málokoho proto překvapí, když se v zemi tisíců jezer vylíhne nová, kvalitní a uhrančivá smečka, což Katakombi splňují na svém letošním ípku prakticky bezezbytku. Po jednom vydaném demáči by se dalo jejich eponymní dílko považovat za první vážněji míněný počin, na kterém v rámci necelé půlhodiny představují svoji tvorbu.

Dopředu vám říkám, že jestli něco nemám na EP takového ražení rád, tak je to samotný formát. Materiál, který na něj Katakombi nacpali, by totiž kvalitativně obstál i na plnohodnotné nahrávce a těch 26 minut v jejich přítomnosti utíká jako voda, ačkoliv tempo je dosti pomalé. Tři skladby jsou napěchované atmosférou, a ačkoliv v jádru nejde o vyloženě složitou hudbu, proniknout závojem psychedelie a zmaru vyžaduje určitou dávku trpělivosti a občas i vhodné rozpoložení.

“Katakombi” začíná pomalu a první, nejdelší skladba “Väärä kuu” z ničeho buduje zádumčivé prostředí, jež nějakých deset minut pomalu graduje k samému, nesmírně hutnému závěru, kdy se pánové konečně opřou do nástrojů. Tenhle minimalistický, téměř rituální přístup funguje na výbornou. Druhé dvě skladby “Liejuhaudan vanki” a “Sokea jumala” pak na závěr prvé skladby navazují v poněkud živějším duchu, nicméně stále jsou především o atmosféře a nabízí mazlavé, špinavé riffy i temné, ambientní momenty.

Celou nahrávku podtrhává čitelný, mírně zahulený zvuk, díky němuž zní žalostný vokál a kvílivé kytarové sólo v závěru druhé “Liejuhaudan vanki” tak odporně a zle, že běhá mráz po zádech. Upřímně doufám, že to tahle banda nezabalí a dokope se alespoň k první řadovce, protože “Katakombi” se u mě zapsalo velice, velice dobře.

Recenze

Suruni – Ikuus

Napsat komentář
Suruni - Ikuus
Země: Finsko
Žánr: experimental lo-fi black metal
Datum vydání: 27.3.2014
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Ei se ollut vahinko
02. Elämän Kevät
03. Ikuus
04. Akana
05. Kirkkauden virtaus
06. Ismi
07. Vastaus
08. Lopuksi

Hodnocení:
H. – 3,5/10
Atreides – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Já upřímně nejsem zrovna zastánce prznění českého jazyka tím, že se v něm používají anglická slova (nemám na mysli převzatá), stejně tak ani nejsem příznivcem různých těch zkratek a patvarů, které je posledních pár roků v módě používat především v internetové komunikaci. V případě desky “Ikuus” se sem ale jeden podobný patvar docela hodí, protože pro něj čeština prostě nemá takhle úderný ekvivalent – tohle album je totiž těžké wtf.

Začněme ale ještě jednou a trochu méně zmateně. Suruni je finská kapela (záměrně ještě neříkám styl, k tomu se dostaneme záhy a právě ten je zdrojem onoho “wtf efektu”), jejíž název lze do naší mateřštiny přeložit jako “Zármutek”. Kapela funguje od roku 2011 a doposud měla na kontě pouze jedno EP “Antropomorfism” z roku 2012. Letos, konkrétně řečeno v dubnu, vyšel dlouhohrající debut, jehož název zní “Ikuus”. O co tu tedy kráčí?

Dokážete si představit experimentální lo-fi black metal? Jestli ne, tak to nás až donedávna bylo víc… a právě s “Ikuus” máte možnost to změnit a podívat se na to, jak to vypadá, podobně jako jsem to před časem udělal já sám. Nicméně, nerad to říkám, ale právě studijní důvody (to abyste se dozvěděli, jak zní něco takového, kde už škatulka vypadá dost šíleně) jsou asi tím největším argumentem, proč prvotinu Suruni doporučit k poslechu. Po hudební stránce už je to takové… no, prostě divné jak prase. Až moc…

Já osobně mám syrový chrastivý a prasácký lo-fi black metal rád. Opravdu ano, patřím k těm několika málo postižencům, kteří podobné věci fakt dobrovolně a dokonce i rádi poslouchají a líbí se jim. Stejně tak mám v oblibě i experimentální black metal. Ale jak Suruni ukazují, spojit tyhle dvě věci dohromady je dost velká magořina.

Zvuk “Ikuus” je přesně takový, jaký si představíte, když vám někdo řekne, že se jedná o lo-fi black metal. Je to zahuhlaný bzučivý chlív, jak kdyby to Suruni pomalu natáčeli tím stylem, že doprostřed zkušebny postaví nepříliš kvalitní magneťák a už jedou. I když takhle to nejspíš nebylo, neboť se jedná o jednočlenný projekt, což je škoda, protože mi to boří takovou pěknou teorii o způsobu nahrávání. Každopádně, tahle black metalová složka je spíše pomalejšího rázu, možná středně rychlého, v podstatě žádné vichřice se nekonají. Kromě toho je ten black metal vlastně dost primitivní… bicí jsou jen takové prostě mlácení, kytary skřípou víc jak schody ve tři ráno nebo padesát let nenamazané kovové dveře, prostě klasika. Baskytary si většinou ani nevšimnete, že tam nějaká je, pokud si teda třeba nevezme hlavní slovo jako třeba v první polovině osmiminutové “Ismi”.

No, a do tohohle náhodně rozházejte nějaké akustické vyhrávky (“Ei se ollut vahinko”, “Kirkkauden virtaus”, “Lopuksi”). Pak přidejte kousek jako “Ismi”, který ve své první půli úplně dlabe na kytaru a na místo ní suverénně nabízí jen basu, aby se v závěru zvrhl do nesmyslné kakofonie, jež zní, jak kdybyste kocourovi skřípli kulky do svěráku a on na vás začal prskat. Nesmí chybět nějaké to sólování jako třeba na začátku “Vastans” nebo rovnou naprosto totálně ujeté momenty jako třeba harmonika v “Akana”. Kromě toho je ještě většina “Ikuus” instrumentální, což je ale vlastně docela dobře, protože vždycky, když se zpěv ozve, tak si říkám, že si jej Sakari Piisti, onen jediný člen Suruni, klidně mohl nechat, protože nestojí za nic… no, popravdě ten vokál stojí za hovno, ale nechtěl jsem být kurva sprostý.

Je asi jasné, že takovýhle bláznivý koktejl polo-akustického raw black metalu může dopadnout buď jako fakt originální, neotřelá a zajímavá záležitost, na jakou nenarazíte na každém rohu, nebo jako absolutní blbost. A jakkoliv jsem osobně nakloněn všem hudebním experimentům, v případě je “Ikuus” je bohužel správně ta druhá možnost. V tom úplně nejzákladnějším jádru je ta myšlenka Suruni možná dobrá, ten koncept a pojetí jsou zajímavé, ale finální výsledek bohužel vypadá tak, že opravdu dobré je jen minimum z těch 37 minut, co počin trvá. Konkrétně jde především o onu harmonikovou “Akana”, která je tak mimo, až je to vlastně zábavné, a možná ještě první půli “Ismi”. Zbytek ovšem balancuje někde na hraně mezi rozpačitým a neposlouchatelným.

Máme tu dvě možnosti. První je ta, že Suruni je čisté umění, k jehož pochopení, ocenění a docenění jsem ještě nebyl schopen mentálně dozrát, a tudíž jsem to nepochopil a ta genialita “Ikuus” mi zůstala skryta, protože jsem ignorant, barbar a nekulturní hovado. Druhou možností je to, že ta deska je prostě a jednoduše debilita. A vzhledem k tomu, že nemám v plánu tu sám sobě veřejně nadávat do ignorantů, musím hlasovat pro tu druhou možnost a prohlásit “Ikuus” za debilitu.

Možná, že někde hluboko uvnitř v tom je ukrytý potenciál… akorát je ukrytý až moc dobře. Uznávám, že by si “Ikuus” nejspíš zasloužilo ještě méně bodů, ale za těch několik málo ne úplně marných momentů a hlavně za to, že je mi sympatické, když někdo zkouší takhle šílené experimenty, dám čtyři… anebo ne, radši ještě o půl bodu míň. Na rovinu říkám, že ta základní hudební filozofie Suruni a odvaha zkusit to jinak se mi líbí mnohem víc než to, jak ta muzika v reálu zní…

Další názory:

Tak nějak nevím, co si o téhle desce vlastně myslet, protože takhle rozporuplný počin jsem v uších už hodně dlouho neměl (když pominu, že si sem tam pustím Babymetal). Abych byl konkrétnější – základ “Ikuus” je jako takový dobrý. Možná i víc než dobrý. Bohužel to, co už je na tom základu postavné, už tak slavné zdaleka není, a ačkoliv podobně jako kolega nade mnou oceňuji, že se pokouší k hudbě přistupovat jinak než většina scény… ale pokud už chce vydávat desku a myslet to vážně, opravdu by neškodilo k celé věci i seriózně přistupovat. “Ikuus” mi v tomto ohledu připomíná moje pokusy, kdy jsem v zápalu nadšení blbnul s akustikou a na starý mikrofon určený pro VOIP nahrával black metal. Jak strašně něco takového zní, si jistě domyslíte sami a Suruni na tom v případě debutu nejsou o mnoho lépe. Tohle se snad ani nedá omluvit polními podmínkami, tohle je prostě kanál, který v zásadě dobré nápady nijak nezachrání. Nelámu nad Suruni hůl, protože někde v hloubi potenciál bezpochyby má – jen by jej mohl proměnit do stavu, kdy je člověk bude moci poslouchat bez trvalých následků.
Atreides

Minirecenze

Humano – Humano

Napsat komentář
Humano - Humano
Země: Argentina
Žánr: avantgarde / experimental black metal
Datum vydání: 21.3.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Humano je jednočlenný projekt z Argentiny, pod nímž je podepsán jistý Gabriel, jenž v portfoliu žádné jiné kapely podle všeho nemá. Pokud tomu tak doopravdy je a Humano je jeho prvním pořádným hudebním počinem, tak tím spíš si to zaslouží uznání, protože stejnojmenná debutová deska “Humano” je hodně povedenou a zajímavou záležitostí…

Humano se pohybuje někde na hranici mezi avantgardním a experimentálním black metalem. Jak se to ve výsledku promítá do samotné hudby, si povíme za maličkou chviličku, ale hned předešlu, že ve finále ta produkce zní hodně neotřele, svojsky a nebojím se říct, že až originálně, což je věc, které si na “Humano” cením asi úplně nejvíce. Co se týče onoho zvuku, tak deska je ve své podstatě dost melodická, ale všechny ty melodie jsou strašně nezvyklé a na první poslech znějí trochu prapodivně, místy skoro až naivně, jenže ono si to vcelku brzy sedne, začne to fungovat a ona “naivita” (nepřehlédněte uvozovky) tvoří jedno z poznávacích znamení nahrávky, díky němuž je celková atmosféra taková “jiná”.

Mezi další výrazné elementy “Humano” pak zcela jistě patří také hodně vytažená baskytara a rovněž poměrně svojsky pojatý čistý zpěv, jenž tvoří naprosto drtivou většinu vokální složky desky; řev se ozývá jen minimálně, ale když už, nemá daleko k typickému sebevražednému vřískání vokalistů depressive black metalových kapel. To občas nechte pročísnout nějakou klidnější pasáží s akustickou kytarou a ve výsledku máte pestrou mozaiku, kterou rozhodně neuslyšíte na každém rohu. Z konkrétních skladeb bych pak jen heslovitě vyzdvihnul “El hijo del hombre”, hezky vygradovanou “Encadenado” a především excelentní “Las bestias del cielo”, jež je pro mě jednoznačným vrcholem “Humano”.

Ve výsledku se jedná o hodně velké a příjemné překvapení. Pokud patříte k lidem, kteří neustále hledají něco neobvyklého a mají zájem zkoušet něco nového netradičního, rozhodně si “Humano” sežeňte. Jakmile si na to trochu zvyknete, album vás určitě začne hodně bavit.

Minirecenze

Locrian – Return to Annihilation

Napsat komentář
Locrian - Return to Annihilation
Země: USA
Žánr: black metal / drone / experimental
Datum vydání: 25.6.2013
Label: Relapse Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Return to Annihilation” je na první pohled poměrně nenápadná deska. Tento dojem při úvodním poslechu může podpořit i úvodní skladba “Eternal Return”, která je asi tou nejméně záživnou položkou počinu a člověk by podle ní řekl, že půjde o nahrávku, která bude spíše operovat v oněch v současné době tolik oblíbených post-žánrech. Jak se ovšem záhy ukáže, obojí je tak trochu klam. Jakmile totiž člověk dá “Return to Annihilation” šanci, to album dokáže opravdu vyrůst a po celý zbytek své délky nabízí už jenom kompozice, které první song s naprostým přehledem strčí do kapsy. Pokud byste se mě zeptali, úvodní písničku bych s klidem vyrazil pryč a nechal desku začít až s “A Visitation from the Wrath of Heaven”, s níž Locrian konečně rozehrávají v hlavičce napsanou žánrovou kombinaci black metalu, který jako black metal působí spíše jen pocitově než opravdu hudebně, lehčího dronu, lehčího noisu a ambientních vlivů.

Locrian vyloženě excelují v jedné věci – v gradaci. Právě postupné narůstání jednotlivých skladeb a zahušťování a přidávání motivů je to, co se mi na “Return to Annihilation” zamlouvá nejvíce. Vcelku logicky by člověk řekl, že se to bude úplně nejlépe dařit v těch nejdelších písničkách “A Visitation from the Wrath of Heaven” a “Obsolete Elegies”, což je na jednu stranu pravda, ale neznamená to, že by zbylé kusy vyloženě zaostávaly, protože třeba taková titulní “Return to Annihilation” je doslova výtečná a i v ní Locrian předvádějí to postupné budování kompozice. Tou nejzajímavější položkou alba pro mě ovšem je přece jenom závěrečná čtvrt hodinovka “Obsolete Elegies”, jež nabízí rovnou dvě vyvrcholení. První polovinu roste, aby se následně po kytarové pasáži opět zlomila a začala gradovat od nuly, tentokrát ale do jediného vyloženě black metalové kousku desky, který se postará o fenomenální tečku za celým počinem.

Pořád platí, že “Return to Annihilation” není žádný vyložený trhák, spíš nenápadná věc, ale když to člověk zkusí, zjistí, že je to vlastně mnohem lepší, než se může zdát.

Minirecenze

Malvoisie – Weltschmerz

Napsat komentář
Malvoisie - Weltschmerz
Země: Švýcarsko
Žánr: experimental noise black metal
Datum vydání: 29.6.2013
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
bandcamp

První pohled (H.):

Zatímco kolega pode mnou je z “Weltschmerz” poměrně nadšený, moje pocity z desky jsou více než rozporuplné. Nejde o to, že bych nebyl schopen podobnou muziku ocenit, protože by to bylo až příliš “mimo”, mně podobné úchylnosti vůbec nevadí, ba právě naopak se mi to líbí a dost něco na tenhle způsob vyhledávám, ale samozřejmě nesežeru úplně všechno, pořád v tom musím cítit nějakou atmosféru a kvalitu (ať už danou čímkoliv), ale to jsem u Malvoisie tak nějak nenašel.

Nejde o to, že by ta muzika byla úplně marná, to rozhodně není, vlastně se na “Weltschmerz” najdou i motivy, které bych se nebál označit za vyloženě skvělé… a většinou se jedná o ty pomalejší pasáže. Jenže na druhou stranu se zde vyskytují i momenty, které mi přijdou vyloženě debilní, a říkám si, jestli to Malvoisie nemysleli spíš jako recesi, což je něco, na co byste u nahrávky tohoto druhu neměli pomyslet ani v nejmenším. A když se tak stane, tak je prostě něco špatně. A přestože tam takových věcí vlastně zas tolik není, ve výsledku to konečný dojem pošle úplně do kopru. V drtivé většině případů na mě takhle působí rychlé a chaotičtější kousky, kdy se Malvoisie vydají až někam na hranici noisu, což je tedy evidentně něco, co švýcarskému duu zrovna moc nejde. Třešničkou na dortu jsou pak úplně pošukané vokály, které se mi s prominutím zdají naprosto debilní. Takovéhle neurčité vřískání bez hlavy a paty, jak jej předvádějí Malvoisie, totiž působí spíše směšně než nějak strašidelně nebo misantropicky…

V pomalejších pasážích s “Weltschmerz” nemám problém, vlastně bych i řekl, že se mi to docela líbí, především když se pořádně ozve baskytara, ale jak již bylo řečeno, místy trochu směšné vřeštění paviánů a místy trochu idiotsky působící chaos těm několika zajímavějším momentům absolutně podřezává větev. Vyslovený průser to sice není, ale nad průměr se Malvoisie v mých očích vážně nevyškrábali.

Druhý pohled (Skvrn):

Malvoisie je podzemní black metalový projekt se vším všudy. Od skromného počtu dosažitelných informací o kapele až po samotnou hudbu. Malvoisie tvoří pánové Nocturnalpriest a Trypanosor, nutno dodat, že se oba činí skvěle. Kapela se motá kolem především kazetového labelu Infernal Kommando Records, která mimochodem zaštiťuje několik kontroverzních kapel těžkého undergroundu. “Weltschmerz” však zatím vyšlo podle dostupných informací pouze na vlastní náklady projektu, a to digitální formou. Obal zdobí skvostný artwork, který dokonale koresponduje s hudbou Malvoisie a je prací francouzského Maxima Taccardiho. Teď už ale dost úvodních řečí a pojďme se podívat na zoubek samotné hudbě.

K muzice Malvoisie mě napadá hned několik přívlastků, hodně, ale opravdu hodně nemocná, antihumánní, okultní a v neposlední řadě těžko uchopitelná. Třeba takový refrén je pro Malvoisie zřejmě termínem neznámým, párkrát se dá zachytit jen o jakési kytarové mazanice, jež si však ve většině případů odporují s harmonií. Nelidské skřeky plné bázně a děsivosti okultních obřadů se na vás valí a vy můžete udělat dvě věci – utéct, nebo si takovou nemocnost vychutnat spolu s hudebníky tak jako já. Texty k mání nikde nejsou, každopádně nejsem schopen říct, zda písně mají nějaká slova, a pokud mají, láskyplná vyznání to nejspíš nebudou.

Švýcaři tvořili s cílem udělat šílenou zvrácenost a je podstatné dodat, že se jim to povedlo. Nahrávka ani náhodou nezní směšně, jak se to u takovýchto “za každou cenu zlých” kapel stává. Hodnotit počiny jako “Weltschmerz” je nesmírně ošemetné, třeba z hlediska skladatelského umu bychom se nad průměr dostali jen stěží. Deska na mě však působí upřímně a jako celek s obalem mi dává smysl, a toho si vážím, i když vám neřeknu jestli si ještě takovou hudbu ve volné chvíli pustím. Pokud se čas od času nebráníte poddat takovýmto ujetostem, “Weltschmerz” je pro vás na míru šité a rádi si ještě připočtete bodík navíc.

Minirecenze

Jute Gyte – Discontinuities

Napsat komentář
Jute Gyte - Discontinuities
Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 4.3.2013
Label: Jeshimoth Entertainment

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
bandcamp

Pokud se k něčemu stavím v hudbě už předem poněkud nedůvěřivě, je to nadprodukce, kdy hudebníci pálí jedno album za druhým ve velké kadenci. Vadí mi to proto, že se v takových případech dost často stává, že kvalita ustoupí kvantitě. Není divu, že s takovým přístupem se mi příliš nechtělo ani do poslechu zámořské kapely Jute Gyte…

Produkce tohoto jednočlenného projektu je totiž totální šílenost… od roku 2006, kdy vyšel debut “Apidya”, je “Discontinuities” už 21. dlouhohrajícím albem. Ano, čtete správně, 21 desek za sedm let a do toho ještě tři EP taktéž s novou muzikou. A nutno ještě dodat, že opravdové tvůrčí vzplanutí chytil Adam Kalmbach, člověk stojící za Jute Gyte, až v roce 2010, když k dnešnímu dni vyšlo za posledních tři a půl roku 16 z těch 21 alb. Jen letos zatím tři počiny. Uff…

Byl jsem ale docela překvapený tím, že i přes takhle šílenou kadenci “Discontinuities” rozhodně není odpadem, vlastně je to naopak docela dobrá nahrávka – v rámci svého stylu. Adam Kalmbach vůbec na nic nečeká a hned s první vteřinou “The Haunting Sense of an Unrepeatable Unidirectional Vector” se bez varování pustí zahuhlaný black metalový bordel s trochu horším soundem – ale ne úplně praváckým, to zase existují i mnohem větší chlívy. Muzika je poměrně monotónní (ale zase ne úplně beze změn) a přesně dle vzoru dávných žánrových klasik se “uživí” i nějaký ten přehmat nebo nedokonalost. Hlavní je spontánnost.

A kde je v tom ukrytý ten experiment zmiňovaný v žánrové škatulce hlavičky? Jednoduše… “Discontinuities” je místy takový chaos, až hudba s přimhouřením oka přechází až někam na hranici soft noisu. Také mnohé kytarové rejstříky a hmatníkové jízdy, které jsou zde k slyšení, nejsou v klasickém black metalu zrovna standardním výrazivem.

Těžko říct, jak jsou na tom zbylá alba Jute Gyte, ale “Discontinuities” samo o sobě je prostě zajímavým počinem a v jeho monotónnosti mu ani více jak hodinová délka neškodí. Nicméně je to muzika spíš pro pokročilejší v podobných odvětvích…

Minirecenze

The Meads of Asphodel – Sonderkommando

Napsat komentář
The Meads of Asphodel - Sonderkommando
Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 6.4.2013
Label: Candlelight Records

Hodnocení:
Stick – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Cože? Deska pojmenovaná “Sonderkommando”? Ale netřeba mít strach, prvotní “pro-nazi” pocit se ztratí s prvními tóny desky. Z celého alba totiž sálá velmi provokativní nadhled a cit pro ironii. Pohoršeni budou snad jen opravdu útlocitní. Britští The Meads of Asphodel v letošním roce přišli se svou pátou deskou a je jasné, že jejich experimentální pojetí žánru black metalového (a nejen jeho) pokračuje pořád na plné obrátky.

Takovým elementárním shrnutím toho, o čem vlastně jejich muzika je, se stává už úvodní titulka, překračující 12 minut hracího času. To je v pravdě velké sousto na strávení hned při začátku. Ale při tom, jak je vše kompozičně provrstvené, promyšlené to uteče jako nic. Přes Hitlerův projev se dohrabeme do floydovských pasáží, které jsou rázem přejety nekompromisní black metalovou mašinou, od které střílejí melodické vyhrávky na všechny strany. Takhle napsáno to opravdu zní jako chaos, na první poslech je to možná opravdu až příliš těžko stravitelné. Navíc když black metal je zde pouze jako základ. Tady totiž není nouze o výlety na punková kolbiště či power metalové sekání hlav drakům. Přitom všem to ale nezní nijak rozháraně.

Hlavní příčinou může být i to, že deska má více jak hodinu. To je stopáž, která je překážkou i mnohem známějším a “slavnějším” spolkům. Udělat tak dlouhé album, aby u něj člověk nekoukal na hodinky, jestli už by neměl být konec, není vůbec žádná sranda. Nicméně u počinu téhle chásky jsem se nudit vůbec nezačal. Pravda, při jejich schopnosti zahrát v hodině téměř jakýkoliv žánr, se občas objeví skladba, která mi příliš nejede přes zuby, ale to rychle přejde a za chvíli přichází zase věc, která mi dokáže srazit čelist.

Zvukovou banku alba kromě typických nástrojů dobarvují i všemožné samply a “běžné” zvuky. To posiluje atmosféru některých skladeb velmi mocně. Dobře funguje rozmluva se smrtí ve skladbě “Lamenting Weaver of Horror” (ve které si zahrál synátor zpěváka Metatrona). Celá kapela je vyhraná, kytary nejsou nezajímavé a často dost lahodné na poslech. Rytmika bicích u takové muziky nemůže být jednotvárná, takže André Kjelbergvik Thung plní vaši hlavu různými delikátními hračičkami se svou soupravou a barevnými rytmy. Zkrátka nezůstává ani basa, kterou lze celkem dobře slyšet a občas dostane i svůj samostatný prostor pro sebe. Třešničkou jsou pak už jen vokály, které jsou naprosto excelentní, a to jak agresivní, tak ty čisté hymnické.

Základy kapely leží v black metalu, ale mnoho black metalových fans toto dílko neskousne. Při dostatečné míře otevřenosti však album má čím zaujmout a nudit určitě nebude. Británie není zrovna black metalová velmoc, řekl bych, ale když už se z jejích luhů a hájů nějaká ta smečka dostane ven, umí pracovat originálně a tím pádem se stát tím lepším z toho, co současná podoba žánru nabízí.

Další názory:

The Meads of Asphodel jsou už dávno kapelou, od níž jsme zvyklí dostávat nádherně pošukanou muziku, která sice formálně bývá označována jako experimentální black metal, nicméně je to označení zcela nedostačující k tomu, co tihle Britové produkují. Předchozí “The Murder of Jesus the Jew” se mi sice zdá ještě šílenější než aktuální “Sonderkommando”, nicméně i o nejnovějším kusu z dílny The Meads of Asphodel bezezbytku platí, že se jedná o muziku na hony vzdálenou běžnému pojetí metalu, je to plné šílených nápadů, prapodivných kreací a dalších podobných kratochvílí. Z konkrétních songů mě určitě nejvíc zaujala hned dlouhá úvodní titulka “Sonderkommando”, hitová “Wishing Well of Bones” a dvoudílný opus “Children of the Sunwheel Banner”. Nicméně i další písničky ukrývají nejednu lahůdkovou pasáž, viz třeba úžasný čistý vokál v “Sins of the Pharaohs”. Jako celek se mi sice “The Murder of Jesus the Jew” líbilo o něco víc, ale i přesto je “Sonderkommando” výborná věc.
H.