Archiv štítku: FRA

Francie

9 Fake Reasons – Days of Downfall

9 Fake Reasons - Days of Downfall
Země: Francie
Žánr: alternative metal / rock
Datum vydání: 29.9.2014
Label: Dooweet Records

Tracklist:
01. Show Me Your Scars
02. Oblivion
03. I’m Not a Hero
04. Poison
05. Breathe
06. Are You Ready
07. Insane
08. Hate After Confusion
09. Throught the Dark
10. Outcome

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Jakkoli se život hudebního publicisty může zdát být složeným ze samých příjemných záležitostí (asi proto nám podobných nýmandů chodí po světě tolik), není to tak úplně pravda. Ani prostitutky gratis jako pozornost od vydavatelů totiž občas nezvládnou vyvážit tu ohromnou prudu, jakou je probírání se tunami anonymních promonahrávek, které chodí do redakce na recenze a které většinou nejsou nic moc, pokud se tedy rovnou nejedná o totální sračku. Naštěstí se ale občas stává, že člověk narazí na desku, k jejímuž poslechu se vlastně nemusí moc přemlouvat a nakonec to skončí tak, že se u ní ještě obstojně baví. A dnes se přesně na jednu takovou nahrávku podíváme…

Popravdě, až na povedený obal a celkem cool název na první pohled vůbec nic nenapovídá tomu, že by mohlo jít o něco slušného, a trocha pátrání o tom, co jsou 9 Fake Reasons zač, tomu také moc nepřidá. Kapela se totiž dala dohromady teprve tři roky nazpět a kromě dva roky starého eponymního ípka a dvou o něco mladších singlů nemá na kontě zatím nic – samozřejmě kromě debutu “Days of Downfall”, o němž se právě bavíme. Jenže jak se nezřídka kdy stává, že takováhle konstelace okolností vyústí v desku, která je v lepším případě amatérská a nevyzrálá, sem tam se stane, že to vyjde i na první dobrou – jako třeba právě teď.

Tak předně – pařížští 9 Fake Reasons sice fungují ty tři roky, o nichž tu už řeč byla, ale vsadil bych koule, že tihle muzikanti rozhodně mají nějakou historii. “Days of Downfall” totiž ani náznakem nezní, jako by si kucí před těmi třemi lety koupili ve frcu své první nástroje a dali se do díla. Naopak jde o muziku vyzrálou, kompozičně promakanou a v rámci možností i technicky na výši a až na naprosté minimum konkrétních momentů v tomto ohledu nemám naprosto žádné výhrady. A to je pro kapelu dost solidní vizitka vzhledem k tomu, že pro takové ty nařvané a drsňácké moderní metaly nebo crossovery, o které se “Days of Downfall” otírá, moc rád nemám.

Abychom byli přesní, 9 Fake Reasons hrají takovou směsku moderního a lehce alternativního metalu s poměrně klasickým rockem a funguje jim to náramně. O žádném násilném roubování žánrů na sebe navzájem nemůže být ani řeč, protože tohle dělení je spíš pocitové a vlastní muzika je velmi konzistentní. Pro upřesnění – z celkové perspektivy to vypadá tak, že ta drsnější, metalovější tvář 9 Fake Reasons vystrkuje růžky spíše ve slokách, zatímco refrény jsou melodické, ale dogma to určitě není. Třeba taková pětka “Breath” to na poli vokálu obrací úplně na opak a zpestření je to určitě příjemné.

Co konkrétně krom vágního prohlášení, že je ta deska dobře napsaná, přidává “Days of Downfall” na přitažlivosti? Tak určitě je to dílem spousty solidních nápadů, díky nimž je instrumentál zajímavý a člověka ani nenapadne, že by si snad měl místo toho pouštět něco jiného. Pochválit musím rovněž citlivé využití kláves, které zvuk desky vážně moc příjemně obohacují, ale přitom nejsou skoro vůbec na očích a prim hraje klasická nástrojová sestava. To nejlepší ale teprve přijde. 9 Fake Reasons mají vůči konkurenci ohromnou výhodu v osobě zpěváka a zároveň také kytaristy Charlese Muldera (jestli se tak skutečně jmenuje nebo má jenom rád “Akta X”, to bohužel nevím). Ten obstarává jak ostřejší polohy, které se pohybují od špinavého řevu až po vzácně použitý ovšem zcela regulérní growl, tak čistý vokál a právě čistý zpěv patří k tomu nejlepšímu, co je na “Days of Downfall” k nalezení. Pan pěvec je totiž obdařen opravdu parádním hlasem, jenž v kombinaci s dobrými melodickými linkami refrénů nesnese sebemenší výtku a je vážně radost jej poslouchat.

A absolutní trumf? Věřte nebo ne, ale jsou to ty refrény. Právě v nich naplno propuká Charlesův vokální potenciál a navíc mají tak dobré melodie, že naprostou většinu skladeb jejich refrén posílá o několik pater výš a v konečném výsledku jsou to právě refrény, které z “Days of Downfall” dělají opravdu povedenou desku, jakkoli ten zbytek není vůbec zlý. Jako oblíbené skladby bych mohl jmenovat snad všechny kromě “Are You Ready”, jež mi moc nesedla a proti zbytku desky mi přijde o dost slabší, ale až na závěrečnou atmosférickou a velice dobrou instrumentálku “Outcome” jsou to právě refrény, díky kterým mě ty skladby fakt baví.

Z 9 Fake Reasons potažmo jejich první desky “Days of Downfall” se zkrátka vyklubalo vážně příjemné překvapení. Je to deska ve všech směrech podařená, vyvážená, na poslech velice jednoduchá ale přitom ne triviální a hlavně baví – a právě to je důvod, proč hodnotím takhle vysoko. I když jsem totiž původně uvažoval o půl stupně nižší známce, nakonec mi došlo, že od té doby, co jsem si “Days of Downfall” poprvé pořádně poslechl, se na další poslechy těším, zatraceně mě to baví a vrchem mi to ještě zvedá náladu a to je mnohem víc, než jsem si od dalšího z mnoha anonymních promáčů vůbec mohl slibovat.


Grand March – One Crowded Hour…

Grand March - One Crowded Hour...
Země: Francie
Žánr: folk / rock
Datum vydání: 22.4.2014
Label: #14 Records

Tracklist:
01. Running on My Own
02. The Dark Horse
03. Lady Belle
04. Let There Be Light
05. Walk It Down
06. Pistols and Guns
07. On My Mind
08. Sister Beware
09. Hard Times to Come

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
#14 Records

Grand March by klidně mohl být dost parádní název pro nějakou vykrádačku švédského black metalového komanda Marduk, ve skutečnosti však tato skupina nemá s nějakým metalem společného zhola nic. Tihle Američané totiž… počkat, vážně jsem řekl Američané? Pardon, to bylo nedopatřením. Grand March jsou totiž Francouzi, konkrétně sídlící ve Štrasburku. Kdyby vám ale jejich hudbu někdo pustil jen tak, aniž by vám o ní cokoliv řekl, s velkou pravděpodobností byste si tipnuli, že opravdu pochází ze zámoří.

Grand March na své nové desce “One Crowded Hour…” produkují velice lehký a provzdušněný rock, nebo spíše ještě lépe řečeno folk rock (plus nejeden další vliv), jímž opravdu prostupuje takový mírně americký feeling. Tedy alespoň zpočátku během prvních poslechů mi to tak přišlo, později už tolik ne, což však bude nejspíš dáno tím, že jsem si na tu hudbu prostě a jednoduše zvyknul. Možná na tom třeba budete podobně, možná to tam nebudete cítit vůbec, možná vás ten pocit neopustí jako mě, ale rozhodně byste prohloupili, kdybyste alespoň nezkusili, do jakého z těchto tří možností spadnete, protože ať už Grand March hrají cokoliv, zcela nepochybně je to hodně moc super.

Je velice příjemné, že ve své podstatě se na “One Crowded Hour…” nenachází vůbec nic složitého, ať už co do žánru, jeho pojetí nebo přístupu, naopak je to vlastně velmi jednoduché, možná až prosté. Grand March se totiž soustředili na ten úplně nejtriviálnější způsob, jakým dělat hudbu – soustředili prostě na písničky. Nejsou to žádné dvacetiminutové monolity plné uhrančivé gradace a zvukové masy, jsou to prostě jenom moc příjemné jednoduché písničky a “One Crowded Hour…” není nic jiného než příjemné jednoduché písničkové album.

Nemám sebemenších pochyb o tom, že když se to řekne takhle, nejspíš si řeknete, že to asi nic moc zvláštního nebude. Jenže jakkoliv jsem mluvil o jednoduchosti, Grand March vám hravě ukážou, že to se nijak nevylučuje s tím, aby šlo pořád o inteligentní záležitost, která má co říct; že jednoduše se automaticky nerovná hloupě – a právě v tom je ten vtip, ono pověstné jádro pudla, třešnička na dortu, gró a dalších tisíc pojmenování, jaké si jen vymyslíte pro to, co je stěžejní. A to už by mohlo znít trochu zajímavěji, no ne?

Především, muzika Grand March se sice na první pohled opravdu tváří jednoduše a přívětivě (protože taková je), zároveň však ukrývá velké množství velmi chytrých detailů a právě (ovšem nejen) díky nim se to tak hezky poslouchá… tak hezky a tak dlouho. Asi na tom budeme stejně, že když se o něčem řekne, že je to písničková deska, tak si zrovna nepředstavíme něco, co by nám vydrželo na nějaký dvojciferný počet poslechů, ale opět chyba lávky – přinejmenším u mě “One Crowded Hour…” vážně funguje již dlouhou dobu a v žádném případě to nevypadá, že by to mělo nějak brzo přestat. A popravdě řečeno, poslední dobou nevychází zas tolik alb, o nichž bych mohl tohle tvrdit. Nějaká vyložená genialita to sice stále není, ale to vůbec nevadí, když to takhle parádním způsobem funguje i ve stávající podobě.

Přejděme už však ke konkrétním skladbám, nezmíním však každou do jedné, abyste neřekli, že vám vykecám úplně všechno. Nicméně pojďme na věc a začněme třeba hned s úvodním kouskem “Running on My Own”. Ten je sice velmi dobrý, ale nedá vám úplně přesnou představu o tom, co se bude dít v následující půlhodince, jelikož jde asi o nejrockovější song celé kolekce. Na druhou stranu se tu ale hned ve skvělém světle ukáže zpěvačka Hélène Braeuner, jejíž vokál patří mezi další ozdoby “One Crowded Hour…”. Sice to možná není nejoriginálnější hlas, jaký jste kdy slyšeli, ale do samotné muziky pasuje přímo výtečně a stejně jako u všeho dalšího na desce – i zde je radost to poslouchat.

To o té chytré muzice a chytrých detailech Grand March poprvé v plné síle předvedou ve druhé “The Dark Horse”. Klidnou kytaru, umírněnou rytmiku a opět výtečnou Hélène zde totiž v pozadí doplňují fantastické klávesy, díky nimž si možná vzdáleně vzpomenete na psychedelii ze 60. let nebo na nějakou krautrockovou zkouřenost (které tento odkaz udržují dodnes) v mnohem stravitelnějším a jednodušším podání… ostatně, rozhodně to není naposled, co hudba Grand March působí trochu vintage dojmem. Ale funguje to úžasně a pro mě osobně se jedná o jeden z vrcholů “One Crowded Hour…”. Podobnými klávesami se na chvilinku blýskne třeba i “Let There Be Light”, ale zde už opravdu hrají roli pouhého doplňku, protože mnohem větší pozornost na sebe poutá třeba povedená pasáž s harmonikou těsně před polovinou písně nebo gradace do zajímavého kytarového sóla s trochu bluesovým feelingem.

Začíná vám připadat, že to až tak jednoduché nebude a že to naopak začíná znít jako splácanina kdovíčeho? Nerad vám to říkám, ale opět špatně… jednak všechny tyhle vlivy nijak nenarušují onu lehkost a písničkovou formu, jednak je zde vše zapracováno tak přirozeným a nenásilným způsobem, že kdybych vám to takhle explicitně neřekl, tak byste si toho možná ani sami nevšimli… ostatně já sám jsem to tam také neobjevoval na první nebo druhý poslech. Co jsem však na první poslech rozhodně objevil, to byl chytlavý country song “Sister Beware”, v němž dostává spoustu prostoru banjo.

“One Crowded Hour…” deskou roku asi nebude, ale přesto nijak nebudu zastírat fakt, že mě tenhle počin opravdu upřímně potěšil a že jsem si jeho poslech mezi tunami průměrného death a thrash metalu, který tu mám aktuálně na stole, vyloženě užíval. Možná vám bude připadat, že to s osmičkou přeháním, ale když si vezmu, že si mě nahrávka Grand March získala hned na první poslech, že mě pořád bavila i po deseti posleších, že mě dokonce pořád bavila i po dvaceti posleších a že mě vlastně baví pořád, tak by zase bylo nefér to neocenit výbornou známkou… Tím spíš, když “One Crowded Hour…” výborné prostě je…


Další názory:

“One Crowded Hour…” je jednou z těch desek, které jsou co do věhlasu svých tvůrců i charakteru své hudební náplně absolutně nenápadné, ale přesto jim nečiní žádný problém omotat si člověka okolo prstu. Je to formálně jednoduché, uvolněné a klidné album, které nikam nespěchá a nechává posluchače pochutnat si na nezaměnitelně bluesové náladě tohohle technicky vzato folk rocku, ale přitom není ani omylem triviální, a celou deskou včetně přímočařejších nebo, chcete-li, veselejších písniček se táhne jemně melancholická nit, která “One Crowded Hour…” dodává ohromné kouzlo. Jednoduchá, ale pestrá, barvitá a promyšlená kompozice v kombinaci s lehounce zastřeným a na každý pád krásným vokálem zpěvačky Hélène Braeuner funguje naprosto ukázkově, a když tuhle desku poslouchám, hřeje mě příjemný pocit, že je na ní naprosto všechno tak, jak by být mělo. Ačkoli mezi devítkou skladeb mám své favority, jmenovat je nebudu, protože každý song je opravdu výborný a Grand March ani na moment neslevují z vysoko nasazené kvalitativní laťky. “One Crowded Hour…” je prostě opravdu nesmírně povedená deska, pro mě osobně určitě jeden z objevů roku a nemám nejmenších pochyb, že se v mém playlistu zabydlí pohodlně a na dlouho. Potom tedy není divu, že jde hodnocení tak vysoko…
Ježura


Thanatic Eyes – The Suffering Mechanisms

Thanatic Eyes - The Suffering Mechanisms
Země: Francie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 24.2.2014
Label: Thanatos Production

Tracklist:
01. Guilty
02. Euthanatized
03. Dark Santa Claus
04. Rings
05. The Tormentor
06. Independant
07. Hypnotized
08. War
09. A Short Moment of Peace…
10. … Before You Die

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Nechci být k mladé francouzské smečce Thanatic Eyes nějak nespravedlivý a přehnaně kritický hned takhle v úvodu povídání o její debutové desce “The Suffering Mechanisms”, ale tím nejzajímavějším na této kapele je pro mne fakt, že za bicími sedí místo urostlého borce, jehož bych tam dle instrumentální agrese bicích stop tipoval, mladá slečna Clémence. Možná to zní, že si dělám legraci, ale bohužel je to tak. Hudba je totiž v případě této pětice natolik obyčejná, že jsem měl hned po prvním poslechu chuť tomu nasolit čtyři body a dál se s tím nijak nezdržovat. Nakonec jsem “The Suffering Mechanisms” dal ještě chvilku času a nechal jej vyzrát, a přestože se můj názor lehce pozměnil, pocit z průměrné desky, na niž posluchač při troše snaze narazí na každém rohu, nezmizel.

Thanatic Eyes vznikli v roce 2011 v Paříži a na svém kontě si zatím nesou eponymní debutové EP “Thanatic Eyes”, po němž přišlo na řadu letošní plnohodnotné album, které se kapela vydala propagovat napříč Evropou a neopomněla navštívit ani naše hlavní město. Celkem desítka songů má jednu obrovskou výhodu, díky které jsem měl chuť se k desce pravidelně vracet. Nebo jinak, věděl jsem, že kvůli recenzi to poslouchat musím a nečinilo mi to obtíže. Že bych si “The Suffering Mechanisms” vybral sám z hromady alb, to by asi nehrozilo. Zpět té výhodě. Takřka všechny skladby mají obrovský tah na branku, jenž je sice občas negován neukočírovanou stopáží, ale neděje se tak zas tak často, aby bylo nutné album úplně odstřelit. Ve výsledku si je posluchač vědom, že ačkoli to není vyložený zázrak, tak si Thanatic Eyes alespoň na nic nehrají a bez okolků si drtí ten svůj thrash metal.

Sympatické je, že se neobrací směrem k 80. létům vyloženě vykradačsky, ale stočili kormidlo inspirace směrem k aktuálnímu pojetí, takže krom moderně nabroušeného soundu se do skladeb podařilo vměstnat breakdowny, zasekávačky nebo třeba hardcorové pokřiky. Navíc, vokalista Flo není úplně klasický thrash metalový řvoun a spíš než do Thanatic Eyes bych si jej dokázal představit v moderní něco-core partě, kde by ten svůj křik dokázal naplno zužitkovat. Takhle působí občas skoro rušivě. Příkladně v pomalejší “Ring”, kde se nad kytarovými hradbami vznáší líbivá melodie a do toho odsekává Flo v duchu trendového metalcoru. Naštěstí se tu a tam objeví nějaký překvapivý moment, jenž i slabší skladbu dokáže ozvláštnit, což je v případě “Rings” vkusná klavírně-akustická pasáž v její polovině. Je samozřejmě dobře, že se k tomuto nesahá přehnaně často, protože by to ztratilo punc originality a překvapení, ale stejně bych si poklidnějších pasáží užil rád častěji než jen v úvodu “Hypnotized” nebo v předehře “A Short Moment of Peace…”.

Skladby samotné jsou ve své podstatě jedna jako druhá. Všechny jsou postaveny na sehranosti kytarového dvojspřeží Loïc a Xavier, kteří si třeba v úvodní “Guilty” dost pěkně vyhrají. Pravé thrashové hody přijdou s nadcházející “Euthanatized”, jejíž první polovina je esencí toho nejrychlejšího, co na “The Suffering Mechanisms” lze vůbec najít. Díky vypjatému corovému vokálu se v některých momentech dá hovořit takřka o ovlivnění death metalem, který je možno třeba z “Dark Santa Klaus” vycítit i v práci rytmické sestavy a kvílivých kytar.

Ačkoli je na albu pouhá desítka položek, tak takový ten nepříjemný pocit, že se vlastně opakuje stále jedna a tatáž, se dostaví relativně brzy. Nevím, v které minutě při prvním poslechu jsem se začal nudit, ale můžu říct, že někdy po “The Tormentor”, kterou tvrdí podivně chrastící baskytara v pozadí (ve videu níže slyšet nejde), už jsem si těch opravdu povedených pasáží nacházel pravidelně čím dál míň. Z druhé poloviny se mi totiž líbí snad jen agresivní bruska “War”. Jinak není o čem básnit, protože je to takový ten běžný standard, jenž bohužel na první nabušenější půli nestačí. A když už se najde nějaký opravdu zajímavý moment jako kytarové sólo v závěrečné “…Before You Die”, tak jej pohřbí nemalé množství vaty v okolí.

Jak bych to řekl… takových alb už tady bylo a bude, že věřím tomu, že si na Thanatic Eyes a “The Suffering Mechanisms” v budoucnu jen stěží vzpomenu. Ono je to všechno po technické stránce úplně v pořádku (zvlášť na mladou a troufám si říct, že ještě nevyzrálou kapelu), ale ať jsou album, zvuk a instrumentální výkony nabroušeny jako krásný diamant do pravidelného tvaru, tak to hlavní, čímž je v tuto chvíli hudební náplň, se za tyto na oko hezká pozlátka neschová. A na to “The Suffering Mechanisms” dojíždí nejvíc – na přílišnou tuctovost.


Schoolyards – Stubborn

Schoolyards - Stubborn
Země: Francie
Žánr: post-hardcore / metalcore
Datum vydání: 2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Stubborn
02. Can’t Turn Back
03. Fear
04. Troops of Doom

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Memories of a Dead Man

Schoolyards nemají na krku ještě ani rok života a už přispěchali na trh se svou kůží v podobě prvního EP jménem “Stubborn”. Francouzská pětice tedy vyložených zkušeností moc nabídnout nemůže, ale jak je tomu zvykem, její členové nabírali zkušenosti ve svých předešlých a současných působištích. V případě Schoolyards je v tomto ohledu nejzajímavější dvojice kytaristů Tony Garcia a B3N (civilně Ben Bedrun). Proč? Není to tak dávno, co jsem zde sepisoval recenzi skvělého alba “Ashes of Joy” francouzských progresivních metalistů Memories of a Dead Man a schválně, jestli uhádnete, která dvojice tam hrála na kytary? Je to tak jednoduché, že odpověď ani nemusím prozrazovat a všichni víte, kam tím mířím, no ne?

Co už ale úplně jasné není, je, zda se borci vytáhli se stejně namakaným materiálem i pod hlavičkou svého bočního projektu Schoolyards, a rovněž se nabízí otázka, co vlastně hrají. Nebudu se dlouho zdržovat se srovnáváním s kapelou, kterou beztak neznáte, to se nebojte, ale jen pro pořádek se sluší říct, že Schoolyards jsou mnohem přímočařejší a jednodušší záležitostí, která sází na energičnost vlastního materiálu, takže pokud má někdo choutky po trošce progrese, tak rovnou říkám, že se bude jednat pouze o tužby a nenaplněná přání. Schoolyards se během své krátké kariéry našli v melodickém metalcoru a post-hardcoru, který má poměrně blízko k jednodušší verzi takových The Dillinger Escape Plan. Tuto asociaci pochopíte minimálně díky zabarvení vokálu zpěváka Joea, jenž zní v agresivnějších pózách celkem jako Greg Puciato. Hudebně to sice není tak zběsilé jako výše uvedená parta, ale kdo si dokáže představit jejich přístupnější a melodičtější songy říznuté metalcorem, tak může odtušit vyznění “Stubborn”

Se čtyřmi skladbami, z nichž každá trvá něco mezi třemi až čtyřmi minutami, se toho moc vymyslet nedá, takže pokud kapela nechce, aby její krátkohrající počin zapadnul v hromadě jí podobných, tak by v ideálním případě měla být ona čtveřice písní od podlahy řízná a chytlavá, aby hned první poslech bylo jasné, zda borci umí, nebo ne. A to se Schoolyards docela povedlo. “Stubborn” sice není žádná novátorská práce a posluchač, který je v daném stylovém zaměření zběhlejší než já, si asi bude tlouct do hlavy, že to je naprosto tuctová záležitost, ale čtyři songy, které pětice nadrtila, jsou z mého pohledu téměř všechny úplně v pohodě a bez vyšších ambicí splňuje očekávání od přímočaré hudby, jakou “Stubborn” bezesporu je.

Jednotlivé vály by se daly jednoduše shrnout jako směsice moderních riffů, sem tam nějakých melodických vyhrávek a vokálních linek, kdy se přechází od neurvalejších slok k chytlavým refrénů, které ale nejsou zase tak vlezlé, protože o vyloženě melodickém vokálu po vzoru metalcorových part si nechte zdát. Špetku hardcorových ingrediencí v podobě sborových vokálů a občasných rytmických zasekávaček netřeba zmiňovat. Asi nejvíce tomuto popisu odpovídá úvodní dvojice “Stubborn” a ultra-chytlavá “Can’t Turn Back”. Ty zároveň vidím kvalitativně o něco výš než následující dvě položky, jimž energičnost nechybí, ale třeba temnější “Fear” je až zbytečně utahaná. Jako takovému momentu oživení jí samozřejmě nelze zazlívat to, že se rozhodla vystoupit ze stínu úderných prvních dvou kusů, ale kdyby alespoň nepůsobila tak plytce a bez života. Závěrečná “Troops of Doom” není coverem brazilské Sepultury, jak by název mohl napovídat, ale díky tempu, které nikam nespěchá, a houpavému kytarovému riffu bych se nebál pasovat ji do pozice skladby s nejvíce hardcore náladou. Jak už jsem říkal, kvalit prvních dvou kusů nedosahuje, ale díky velmi jednoduché struktuře, která je narušena poklidnou pasáží v druhé polovině, se rychle dostává pod kůži. A to je vlastně charakteristické pro celé EP.

Jediné, čeho se obávám, je trvanlivost “Stubborn”, která nebude kdovíjak dlouhá, ale jako taková předzvěst věcí příštích, která má chvilkově zasytit fanoušky kapely, to Schoolyards udělali docela dobře, protože jejich prvotní EP je lehce poslouchatelné, a pokud nečekáte nic vyloženě velkého, tak i zábavné. A tak jsem k “Stubborn” přistupoval. Jako ke krátkodobé záležitosti, která mě na chvíli slušně namlsá, a když už nic, tak mě možná mě donutí oprášit alba kapel, z nichž čerpá. A to se taky stalo, takže svým způsobem ve mně zavládla spokojenost, ačkoli vyšší známku vytasit prostě nemůžu.


Arcania – Dreams Are Dead

Arcania - Dreams Are Dead
Země: Francie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: květen 2014
Label: Great Dane Records

Tracklist:
01. Intro
02. Watch Us Dying
03. Rise and Never Fall
04. Face in a Mirror
05. Dreams Are Dead
06. Inside the Crown
07. Dreams End All Days
08. Suffering for an Answer
09. A Scar in Our Mind
10. Days End All Dreams

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Nebudu se s tím tentokrát moc párat a zdržovat úvodními řečmi, takže přejděme rovnou k představení této sebranky, která letos vydává svou novinku “Dreams Are Dead”. Francouzská čtveřice Arcania vznikla již v roce 1999, ačkoli tehdy započala svůj jepičí život pod jménem Silverskull, od něhož kapela upustila ani ne po roce a přetransformovala se na svou současnou podobu. První počiny pak na sebe nenechaly dlouho čekat, protože v letech 2001 a 2002 kapela vyrukovala s prvními demosnínky, na něž navazovalo živé album “Live Is Not Dead” a hlavně eponymní EP z roku 2004. Poté, jako by se voda nad Arcania na pár let zavřela a trvalo šest let, než borci vydali svůj regulérní debut “Sweet Angels Dust”. No, a správně tušíte, že se rychle přesouváme do současnosti k “Dreams Are Dead”, jež tak získává pořadové číslo dvě v diskografii této mladé čtveřice.

Koukám, že jsem ještě nezmínil hudební styl, který by tento počin charakterizoval, tak vězte, že se jedná o thrash metal. Přesněji řečeno melodický a moderně laděný thrash metal. Ne, že bych nezaznamenal nějaké odkazy na klasická alba (přeci jen ty riffy jsou místy dost provařené), ale přesto se Arcania rozhodla atakovat mladší posluchače, kteří se neštítí kapel jako Trivium, dnes už nefungujících Sanctity nebo vzdáleně franouzské drtičky Gojira. Prvně jmenovaní by mohli stahovat vaše úvahy o “Dreams Are Dead” směrem k metalcoru, ale toho se bát nemusíte. Arcania se shlédla někde tam, kde Trivium byli s albem “The Crusade”. Některé momenty mi dokonce znějí, jako by je zámořským hvězdám Arcania ukradla, ale to je pouze můj dojem.

Co je hlavní, je fakt, že Arcanii se podařilo sestavit album, které prostě a jednoduše baví. Není to žádné velké umění, ale poslouchá se to úplně pohodově. Tedy, alespoň zpočátku, ale k tomu se ještě dostanu. Zprvu jsem měl totiž dojem, že jediným slabým článkem, který mě vyloženě sral, byla 11minutová instrumentálka “Dreams End All Days”, jež se nachází na pozici číslo sedm a strašně brzí dobře rozjeté album. Ne, že bych neměl pochopení pro instrumentální kusy, mám je rád, ale tenhle neřadím k nejpovedenějším, protože krom krátké akustické pasáže v šesté minutě a několika krátkých výjezdů kytar v druhé polovině mi pořád přišla tak nějak stejná. Žádné změny nálad nebo temp. Nic. Nekonečné omílání jedné kytarové linky není to, co bych chtěl snášet takhle dlouhou dobu, takže sorry, ale tohle zcela určitě ne.

Abych ale dokončil nakousnuté tvrzení, že se album poslouchá úplně bezproblémově, tedy hlavně zpočátku… “Dreams Are Dead” je jedním z těch alb, která strašně rychle odpadnou. Zkraje si mě dokázalo udržet i navzdory své téměř hodinové stopáži, ale s přibývajícími poslechy to bylo čím dál horší. Přiznávám, že po nějakých třech týdnech už jsem ho měl spíš jako podklad k jiné práci na počítači, protože není potřeba se nějak snažit a to album je tak příjemně melodické, že neruší a na pozadí si hezky plyne, ale na druhou stranu dodávám, že i přesto, že jsem jej neposlouchal soustředně, tak si ke mně často našlo cestu skrze velmi povedené refrény (neplést s vlezlým čístým zpěvem), které některé vyloženě průměrné kusy táhnou vzhůru (“A Scar in Our Mind”).

Osobně považuji první polovinu alba za lepší a rozhodně vyrovnanější, protože tu druhou hyzdí už zmíněná instrumentálka, dále instrumentální závěr “Days End All Dreams”, jehož orchestrální nádech je sice příjemný a postupná gradace druhé půle mi vzdáleně připomněla postupy Hanse Zimmera, ale je zbytečně rozvláčná, a nakonec ještě nevýrazná “Suffering for an Answer”. To takové “Watch Us Dying” a “Dreams Are Dead” jsou jiné kafe a posluchače parádně nastartují. Hlavně “Watch Us Dying” je z mého pohledu jasná hitovka a jedna z nejlepších skladeb na desce, která si svou pozici otvíráku alba plně zaslouží, protože je to taková ta píseň, kteřá hned na úvod správně nakopne. Velkým kladem je zpěvák Cyril Peglion, jehož vokál je tak akorát melodický a agresivní zároveň, že připomíná něco jako mutanta mezi Mattem Heafym a Joe Duplantierem a do takto melodicky pojatého thrashe vážně padne.

Nemyslím si, že má smysl provázet vás první půlí desky skladbu po skladbě, takže si vyberu už jen “Rise and Never Fall”, která vyniká výrazným kontrastem mezi rychlejší kytarovou slokou a velmi melodickým refrénem. Někde v půli její stopáže pak Peglion sáhne po death metalovém chropotu, ke kterému se jinak běžně neuchyluje, a ve spojení s rychlými technickými kytarami máte najedou pocit, že posloucháte death metalovou partu. Vážně skvělý kus, který nabourává předešlé tvrzení o nedlouhé zábavnosti nahraného materiálu. Další velmi zdařilou věcí je delší “Inside the Crown”, která své sedmiminutové délky využila báječně a místo toho, aby nudila omíláním stále stejného, tak překvapí několika změnami temp, kdy hlavně to utahané riffování ve čtvrté minutě mě baví. Připočtěte fešné kvílivé kytarové sólo, která jsou mimochodem obecně velmi povedená. Ale bavit se o instrumentální jistotě jednotlivých členů je naprosto zbytečné. Stejně tak se pozastatovat nad čistým, melodickým, ale přesto hutným zvukem, který už je samozřejmost. Ovšem potěší, to zase jo.

Přiznávám, že kdybych albu nedával tak moc času a recenzi psal někdy před dvěma týdny, kdy jsem album točil takřka bez ustání, tak tomu vyvalím snad i vysokou osmičku a nemám s tím žádný problém, ale “Dreams Are Dead” se časem uleželo, usadilo a počáteční nadšení holt vyprchalo. Arcania sice nenatočila špatné album (tomu ostatně svědčí i výsledná známka), ale střízlivým pohledem musím říct, že žádná pecka to taky není. Ať mě to bavilo sebevíc, tak druhá polovina je prostě výrazně slabší a táhne album zbytečně dolů. I tak si budu tuhle partu pamatovat jako velmi zdařilou odpověď na melodičtější variantu thrash metalu, kterou si čas od času mile rád dopřeji. Lepší šestka.


Burzum – The Ways of Yore

Burzum - The Ways of Yore
Země: Francie / Norsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. God from the Machine
02. The Portal
03. Heill Óðinn
04. Lady in the Lake
05. The Coming of Ettins
06. The Reckoning of Man
07. Heil Freyja
08. The Ways of Yore
09. Ek fellr (I Am Falling)
10. Hall of the Fallen
11. Autumn Leaves
12. Emptiness
13. To Hel and Back Again

Hodnocení:
Skvrn – 6,5/10
H. – 6/10
Thy Mirra – 8/10

Odkazy:
web

Nezačít recenzi na nahrávku Varga Vikernese jmenováním tím, jakými že kontroverznostmi se tenhle chlapík proslavil, by bylo celkem zvláštní. Ani já si nedovolím rebelovat a přispěji svou troškou do mlýna. Pominu-li teď Vargovy přinejmenším sporné názory, ani hudební složka nemá k té rozporuplnosti daleko a především jeho tvorba po návratu z vězení je hodně diskutovaným tématem. Někteří odsuzovali hudbu Burzum za přílišný amatérismus ještě před Vargovým nástupem do vězení, víc a víc kritiky však přicházelo až postupem let po Vikernesově propuštění.

Zatímco první dvě desky “Belus” a “Fallen” byly přijaty veskrze kladně, u “Umskiptar”, jakožto doposud poslední metalové nahrávce Burzum, byla odezva chladnější. To se však ještě nemohlo rovnat rozhořčení, které způsobilo vydání “Sôl austan, Mâni vestan”, desky, která alespoň dle žánrového zařazení měla následovat ambientní nahrávky “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”, nahrávaných během pobytu v chládku. I já jsem, stejně jako většina fanoušků tvorby Burzum, neskákal nadšením, přesto jsem byl před vydáním “Sôl austan, Mâni vestan” vydáním docela natěšen… a ve finále následně zklamán. Na ujasněnou – “Hliðskjálf” pokládám hned po kultovních počinech “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” za to nejlepší, co z dílny Burzum kdy vyšlo, a proto byla má očekávání vysoko. A i když si “Sôl austan, Mâni vestan” v některých momentech zachovávalo několik charakteristických rysů položených právě na “Hliðskjálf”, nemohl jsem si pomoct – i přes nezaměnitelný rukopis Burzum to byla docela nuda. Není tedy s podivem, že očekávání spojená s vydáním letošního “The Ways of Yore”, klesla na “Burzumovské minimum”.

Co se týče celkového pojetí skladatelského i zvukového, “The Ways of Yore” osciluje na pomezí loňského předchůdce a již zmiňovaných patnáct let starých “vězeňských” nahrávek. Zatímco svým minimalistickým přístupem má blíže “Sôl austan, Mâni vestan”, soundem kláves se přibližuje ke starým ambientním nahrávkám. A zrovna tenhle kompromis mi docela vyhovuje. Loňskému albu se sice nedala upřít zajímavost, ale na mě to bylo až moc relaxační, až moc uklidňující a na můj vkus se tam toho zajímavého odehrávalo fakt málo. To letoší novinka se v tomhle ohledu značně pochlapila. Takřka ve všech ohledech je rozmanitější a přesto si zachovává celistvost. Rozmanitější samozřejmě v kontextu Vargovy ambientní tvorby, protože tyhle nahrávky nikdy nebyly o nějakých divokých klávesových mixech, ale o minimalismu a skromném budování (neskromné) atmosféry. Na “The Ways of Yore” se všechny skladby pevně drží svého útlého klávesového tématu, který se v rámci písně rozvíjí. Řekl jsem rozmanitější – onu rozmanitost chápejte tak, že jednotlivé skladby se mezi sebou liší víc než na loňském předchůdci, ve skutečnosti však o nic vyloženě pestrého nejde.

Když už jsem u té (ne)pestrosti, největším progresem prošly vokály. Většinou se Vargův hlas omezil na bestiální black metalový řev, v pozdějších nahrávkách hlavně na šepot a mluvené slovo, což je především případ “Umskiptar”. Na novince se dostává do popředí zejména klasické mluvené slovo. A zrovna před touhle složkou hudby musím jedině smeknout – měl bych-li jmenovat jediný atribut současné tvorby Burzum, vybral bych tuto hlasovou polohu. Záměrně neříkám obecně vokál, protože ve vokální složce vězí i největší slabina desky. Můj hudební sluch totiž ohromně trpí v oslavných ódách “Heill Óðinn” a “Ek fellr (I Am Falling)”, kde dojde na čistý vokál. Kolikrát jsem čítával narážky na Vikernesův instrumentální i zvukový amatérismus a nebyl s to se s těmito názory ztotožnit. Nyní to je poprvé, kdy je onen způsob “udělej si sám” na škodu. Rozhodně nejsem zastáncem přeprodukovaných shitů připravených bořit prodejní hitparády, ovšem tady si Varg ukousnul příliš velké sousto. Se vším respektem na onen zpěv v současné formě prostě nemá a bez jakékoli studiové záplaty to zní hrozně.

Dvě písně zabité touto slabinou je nakonec finální počet a zbytek je naštěstí v pohodě. Představa, že by byly všechny skladby “obdařeny” těmito vokály, je už teď přinejmenším za uši tahající. Zbytek skladeb se vyznačuje buď ryze instrumentálním charakterem, nebo vzpomínaným mluveným slovem, které katapultovalo dvojici skladeb “The Coming of Ettins”, “The Reckoning of Man” mezi to nejlepší z “The Ways of Yore”, u té druhé bych se nebál říct, že jde o jednu z nejlepších věcí “post-arestální” tvorby Burzum. Jednoduché klávesové téma, mluvené slovo, a to celé dokola sedm minut. Opravdu jde na tomto jednoduchém principu vystavět výbornou skladbu? Ano. Poslechněte, je to síla. Hlavně za tmy.

Zbytek alba se nese v podobném duchu, ale taková jiskra (jak typické toto slovo pro Vargovo konání), kterou jsem našel na dvou jmenovaných skladbách, se ne a ne objevit. A to platí i pro dva závěrečné songy “Emptiness” a “To Hel and Back”, přetvořené písně z “Hvis lyset tar oss” a “Fallen”. Docela jsem se těšil, až uvidím, jak se s tím Varg popral, ale svým předlohám se nové verze veskrze vůbec nepodobají. Ony pověstné chrastivé kytary a šlapání bicího automatu čistě ambientní formou prostě nahradit nejde.

Patříte-li mezi ty, kteří si stojí za tím, že Burzum nenahrál od roku 1993 kloudnou desku, “The Ways of Yore” vás asi nepotěší a koneckonců byste asi ani nedočetli až sem. Ti, kteří jsou toho názoru, že Varg ze sebe dostává to nejlepší až na ambientních počinech (ano, i takové jsem potkal), budou nepochybně nadšeni. A já? Já stojím někde uprostřed. Osobně mě baví “The Ways of Yore” o dost víc než jeho předchůdce, leč na nějaké posluchačské orgie to teda není. Rozhodně se nedá říct, že by mi byla nová tvorba Burzum proti srsti, ale že bych ani nedokázal dospat, jak si zase pustím “The Ways of Yore”, to zrovna taky ne. S čistým štítem však můžu prohlásit, že album je to dobře poslouchatelné, dá sjet několikrát za sebou, ovšem na nějaké vyloženě soustředěné poslechy to prostě není – jde o velice uklidňující, meditativní záležitost, hodící se spíš k jiné činnosti. A když už si budu vybírat nějakou relaxační muziku, přiznávám se, “The Ways of Yore” to nebude.


Další názory:

I přes značnou dávku kontroverze byl Burzum vždy projektem, jehož muziku jsem bez výhrad a takřka nekriticky miloval. Dnes již dávno klasické desky z první poloviny 90. let, ambientní počiny z konce 90. let a vlastně i první dvě nahrávky po Vargově propuštění na svobodu jsou a už asi navždy budou věci, na něž nedám dopustit. V posledních letech se ovšem tato neotřesitelná pozice otřásla a něco se změnilo… a rozhodně to není tím, že bych se já svým vkusem posunul do míst, kde by mě Burzum nezajímal. Ačkoliv bych si ještě tak tři roky zpátky ani nepomyslel, že něco takového někdy řeknu, tak jestli to takhle půjde dál, novým albům Burzum už nejspíš úplně přestanu věnovat pozornost. Po velmi nepovedeném “Umskiptar” a sice pěkně poslouchatelném, ale veskrze nijakém ambientu na “Sôl austan, Mâni vestan” je tu další ambient… který je opětovně veskrze nijaký. “The Ways of Yore” se sice hezky poslouchá, ale tím to tak končí, protože na rozdíl od staré (a to i té ambientní) tvorby Burzum nenabízí nic extra výjimečného. Je to jen taková klávesová relaxace, jež funguje jako pohodový podklad k usínání, ale na víc jednoduše nemá. Buďme upřímní… kdyby na obalu “The Ways of Yore” nebyl nápis Burzum, nahrávka by jen prošuměla bez nějakého většího zájmu, což by vlastně +/- odpovídalo tomu, jak dobrá je. Jak říkám, poslouchat se to dá, ale není to vůbec nic zvláštního a tu slabší šestku možná dávám spíš z úcty ke jménu…
H.

Potom, co Varg Vikernes skončil s black metalem a začal se věnovat pouze a výhradně ambientu, ztratil v očích mnoha “trve” fans svojí atraktivitu, ne však tak v mých. Osobnost Varga Vikernese mě už spoustu let z různých důvodů fascinuje, a tak jsem se postupně stal pravidelným čtenářem jeho webu, blogu i knih, které píše. Z mého pohledu se mi vlastně líbí veškerá jeho tvorba, protože Varg dělá všechno, co stvoří, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přičemž vychází ze svých pocitů a tak mi to přijde správně, to na hudebnících nejvíc oceňuju. “The Way of Yore” se jako ambientní album těžko hodnotí, primární poslech není účelem téhle hudby. Místy to zní jako soundtrack k lokacím z “World of Warcraft”, to mě baví. Mantra “Heill Óðinn” je mimochodem earworm, kterého jsem z hlavy nemohl dostat tak týden. Pokud se člověk ponoří do Vargových myšlenek a pocitů, zákonitě mu, stejně jako ostatní Vargovy počiny, musí “The Way of Yore” dávat smysl. S takovou nelze než hodnotit album pozitivně, ale na druhou stranu férově, ne, že by Varg vytvořil nějakou super převratnou pecku, je to prostě fajn záležitost.
Thy Mirra


Morzhol – MMXI

Morzhol - MMXI
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2014
Label: Projekt’Ill

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

Morzhol z dálky nevypadají nijak zvláštně, prostě další pravověrně black metalová smečka z Francie… že své první dlouhohrající album “MMXI” vydávají až v době, kdy byla jejich činnost ukončena, také není nic vyloženě neviděného, neslyšeného. Stačí se ovšem podívat jen na tracklist “MMXI” a ihned vám dojde, že něco trochu zvláštního a ne úplně tradičního tu přece jen bude. Ano, opravdu se jedná o jeden tři čtvrtě hodiny dlouhý song, jehož monstrózní stopáž je vyplněna pouze podzemním black metalem…

Jak už název skladby napovídá, ve skutečnosti to je vlastně šest songů v jedné stopě, ale upřímně řečeno, při poslechu vám to beztak bude připadat jako jeden 43minutový kus… tedy, přinejmenším alespoň já osobně jsem jaksi nebyl schopen rozklíčovat, kde končí jedna “podskladba” a začíná další, téměř žádná přerušení se nekonají a celá stopáž je zcela plynulá.

Naštěstí se ale nejedná o monotónní hoblovačku po celou dobu, což by při dané délce bylo totální zvěrstvo a od Morzhol holá sebevražda. Když se o něco podobného pokoušeli třeba Norové Throne of Katarsis na svém debutu, tak i těch +/- 10 minut na píseň bylo hodně hraničních, natožpak 43 minut… Výsledná podoba “MMXI” je však trochu rozmanitější, což je jenom dobře. Sice byste neměli očekávat nějaké progresivní obraty a nečekané zvraty, pořád je to po celou dobu takové zlo, že by z toho papež chytil opruzeniny na řitním věnci, kdyby to slyšel, ale i tak je v “I – VI” cítit nějaký vývoj a i přes značně podzemní vyznění i přístup se nejedná o nějakou primitivnost. Některé momenty jsou vysloveně skvělé, velmi potěší hodně ohulená a parádně slyšitelná basa, skoro pořád se děje něco zajímavého a vokál je rovněž poměrně proměnlivý…

To vše ve výsledku znamená, že i když se “MMXI” tváří jako nestravitelná záležitost (a co si budeme povídat, ono to lehce vstřebatelné opravdu není), Morzhol dokážou posluchačovu pozornost udržet po celou dobu a i díky tomu se jedná o povedenou desku.


The Great Old Ones – Tekeli-li

The Great Old Ones - Tekeli-li
Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.4.2014
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Je ne suis pas fou
02. Antarctica
03. The Elder Things
04. Awakening
05. The Ascend
06. Behind the Mountains

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / youtube

Francouzská formace The Great Old Ones toho prozatím vlastně ještě moc nestihla, ve skutečnosti před aktuální novinkou “Tekeli-li” vydala pouze jednu dlouhohrající desku “Al Azif” a pak jeden nepříliš zajímavý singl (obsahoval totiž jen jednu skladbu – cover “Bachelorette” od Björk), přesto byl právě tento druhý velký počin ne úplně zanedbatelným počtem lidí poměrně očekáván – a upřímně, já jsem patřil mezi ně. The Great Old Ones totiž na “Al Azif” předvedli opravdu povedený atmosférický black metal s mírnými vlivy ambientu. Viděl jsem sice už i označení post-black metal, ale to je podle mě trochu zavádějící…

Zasvěceným napoví už samotné jméno kapely, čemu se asi tak budou tito Francouzi ve své tvorbě věnovat. No, vlastně ani zas tak zasvěcení být nemusíte, protože komu při názvu The Great Old Ones v hlavě okamžitě nenaskočí Howard Phillips Lovecraft, ten by se měl spíš stydět. Opravdový znalci totiž podle názvu nové desky “Tekeli-li” poznají rovnou i to, že se francouzští black metalisté budou na své novince nejspíše věnovat slavnému Lovecraftovu dílu “At the Mountains of Madness” neboli “V horách šílenství” – a opravdu je tomu tak, protože celý koncept “Tekeli-li” se točí právě okolo tohoto majstrštyku, který je třeba pro mě osobně jednou z mých nejoblíbenějších věcí od Lovecrafta vůbec. Tak či onak, nyní se podíváme na to, jak se deska povedla… v minirecenzi na “Al Azif” jsem svého času prohlásil, že mocný Cthulhu by mohl mít radost… dá se to říct i o “Tekeli-li”?

Novince jsem věnoval nějaký ten poslech, podrobil ji svému zaručeně odbornému posudku a verdikt je následující – rozhodně ano, dá! Dokonce si myslím, že z “Tekeli-li” by Cthulhu mohl mít ještě větší radost… když tedy samozřejmě pomineme fakt, že se “V horách šílenství” vůbec nevyskytuje. Pojďme už však na samotnou muziku. “Al Azif” nabídlo vrstvené kompozice delšího rázu, jež se hodně vágně řečeno pohybovaly na ose mezi black metalem povětšinou ve středním až pomalejším tempu s výjezdy do rychlejších momentů, sem tam probleskl nějaký ten náznak ambientu, nejdůležitější roli hrála atmosféra. Není žádným překvapením, že “Tekeli-li” víceméně pokračuje v obdobné hudební formě a právě vyřčený hrubý popis debutu by šel vlastně vztáhnout i na novinku. Nicméně…

…nicméně i přesto se nedá tvrdit, že by bylo “Tekeli-li” jen pouhou kopírkou svého předchůdce. Spíš bych se nebál říct, že novinka jednoduše navazuje a tu formuli, jakou si The Great Old Ones definovali už na “Al-Azif”, posunuje ještě o kus dopředu. Zvukově je “Tekeli-li” ještě o něco hutnější (pochvala za krásně slyšitelnou baskytaru!), ale hlavně kompozice se mi zdají ještě uhrančivější, silnější a po všech směrech propracovanější. Důležitá je ovšem jiná věc – již jsem zmínil, že na “Al-Azif” hrála hlavní roli atmosféra, takže stěžejní je pro mě to, že na “Tekeli-li” nic ze své síly neztratila, naopak je možná je o kus koncentrovanější a působivější. A to je upřímně přesně to, v co jsem před vydáním doufal.

Skladby jsou sice relativně rozsáhlé (nepočítáme-li úvodní intro “Je ne suis pas fou”, pak má nejkratší kus “The Ascend” sedm a půl minuty, nejdelší “Behind the Mountains” naopak téměř 18), takže by se mohlo zdát, že – jak už tomu ostatně u podobných záležitostí bývá – že půjde o poměrně monotónní hudbu, ve skutečnosti to ovšem není tak úplně pravda. “Tekeli-li” je především masivní stěna zvuku, tudíž na první poslech opravdu může působit monotónně, ale jakmile se v tom člověk začne orientovat, tak zjistí, že všechny písně jsou ve své podstatě relativně pestré a v žádném případě nenudí, ačkoliv táhnou za stejný provaz a nesou se v podobném duchu.

Přesně dle očekávání (ostatně u podobných nahrávek je to skoro i nepsané pravidlo) je naprostým vrcholem celého snažení kapely ten nejdelší a nejrozmáchlejší opus – v tomto případě “Behind the Mountains”. Opravdu je tomu tak a mě osobně si The Great Old Ones tímhle 18minutovým kolosem opravdu získali. Nejsilnější atmosféra, nemocnější nápady, nejlepší pocit z výsledku… všechno, co je ke slyšení v předcházejících minutách (“Behind the Mountains” desku samozřejmě zakončuje) je zde shrnuto v ještě působivějším podání. Přesně takhle to má vypadat!

Nechci ovšem vzbudit dojem, že by ostatní písně byly jen chudými příbuznými, protože tak to rozhodně není. Naopak, všechny mají dost velké kouzlo, jde jen o to, že “Tekeli-li” prostě postupně a přirozeně spěje a graduje do onoho majestátního závěru v podání “Behind the Mountains”. Jinak vysokou laťku nastaví hned první regulérní věc “Antarctica”, jež ještě společně s “Awakening” patří k dalším mým oblíbeným skladbám… například moment v polovině “Awakening”, kdy se The Great Old Ones po poklidnější vsuvce rozjedou a především bubeník Léo Isnard se na chvilinku vyloženě urve ze řetězu, patří k těm, na něž se při poslechu vyloženě těším. Nicméně ani “The Elder Things” a instrumentální “The Ascend”, kterou zdobí skvělý oddechový závěr téměř plynule přecházející ve vrcholovou “Behind the Mountains”, nastavenou úroveň v žádném případě nepodlézají.

Od “Tekeli-li” jsem jednoduše dostal přesně to, co jsem od The Great Old Ones požadoval – nahrávku ve stylu “Al Azif”, avšak dotaženou na ještě lepší a vyšší úroveň. Skvělý atmosférický black metal, který si umí člověka získat a na nějakou dobu jej nepustit nikam dál. Za mě obrovská paráda a zcela zasloužená osmička…


Další názory:

Jako fanoušek extrémního metalu a tvorby H. P. Lovecrafta v jedné osobě si celkem dávám pozor na kapely, které tyto dva světy ve své hudbě propojují, a sluchovody už mi tak prošla celá řada muziky, ze které tak trochu čouhají chapadla. A kdybych měl sestavit pomyslný žebříček kvality, novinka The Great Old Ones by se umístila zatraceně vysoko. “Tekeli-li” bere Lovecraftův opus magnum za své na jednu stranu citlivě, vkusně a s úctou, na druhou stranu ale vypráví kýžený příběh s místy až strhující intenzitou a každý, kdo dílo “V horách šílenství” četl, musí uznat, že se The Great Old Ones podařilo přenést zlověstnou a zároveň majestátní atmosféru předlohy s nebývalou grácií. Nebudu tu opisovat kolegu a povídat, jak toho výsledku The Great Old Ones dosahují, ale “Tekeli-li” funguje opravdu parádně, a i když je celá skvělá, dlouho tušená závěrečná gradace v podobě skvostných “The Ascend” a “Behind the Mountains” je vážně mocná záležitost. Debut “Al Azif” jsem neslyšel, ale s “Tekeli-li” si mě The Great Old Ones získali ve velkém stylu. Berte to prosím jako doporučení pro každého Lovecraftofila a koneckonců i pro všechny fanoušky dobré hudby…
Ježura

Od prvního seznámení s The Great Old Ones jsem si říkal, že tohle je trefa do černého. Rozhodně nemůžu říct, že bych byl největším odborníkem přes Lovecrafta, to vůbec… ale přesto. Kapela se nejenže tváří unikátně, ale ona unikátní prostě je. Celé to kolem The Great Old Ones má totiž hlavu a patu a zároveň svou vlastní tvář, což je v dnešní době asi největší kompliment. Ono svým způsobem konání The Great Old Ones zas tak průlomové a svérázné není, ovšem jako celek to všechno vypadá poměrně neotřele. Co jde říct o celkovém pocitu z The Great Old Ones, jde říct i o samotné hudbě. Kapela tím v zásadě neříká něco úplně nového, ale opět je to nesmírně silné jako celek, jako jednolité pásmo skvělého francouzského blacku. Od artworku až po hudbu je “Tekeli-li” nesmírně komplexní záležitostí, propracovanou až do posledního puntíku, respektive tónu. Co víc si přát?
Skvrn

Architect of Seth – The Persistence of Scars

Architect of Seth - The Persistence of Scars
Země: Francie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 2.12.2014
Label: Great Dane Records

Tracklist:
01. LFDY
02. Engender of Confusion
03. Transhumance Astrale
04. Embrace of Anguish
05. Hybrid Consuming Flesh
06. Tears Empty of Sadness
07. Teacher of Nocturna

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Není úplně běžným zvykem, aby v řadách technické death metalové kapely stála pouhá dvojice hudebníků namísto běžnější čtveřice až pětice, ale francouzští Architect of Seth jsou výjimkou. Tohle duo, jehož členové Paul Rousseaux a Yohann Kochel se dali dohromady v roce 2006 ve francouzském Caen, si vystačí samo a jeho tvorba tím zdánlivě vlastně vůbec nijak netrpí. To, jak album hodlají prezentovat živě, už je jiná věc, nicméně minimálně v té studiové podobě není na první poslech “The Persistence of Scars” žádný nedodělek.

Proč nedodělek? Narovinu, když se řekne, že kapelu tvoří dva hudebníci, tak první, co mne napadne, je, že jsou to oba multiinstrumentalisti, kteří si holt všechno obstarají sami, anebo že se někde začne šidit. Zpravidla na postu bubeníka, kterého nahradí bicí automat, jenž je mi značně proti srsti. Jasně, jsou i výjimky jako Blut aus Nord, kde dokonce ten bicí automat přispívá k dotažení chladně industriální atmosféry, ale obecně vzato živého hráče (tím spíš v death metalu, kde by živelnost měla být jedním z hlavních aspektů) těžko nahradit. “The Persistence of Scars” je tím druhým případem. Bicí programoval řvoun a kytarista Paul a musím říct, že tady je výsledek až překvapivě reálný. Neříkám, že v některých místech to nelze nepoznat, ale celkově je konečný výstup lepší standard. Co však zamrzí, je absence baskytary, protože ať jsem špónoval uši jak jen to šlo, tak ani její náznak jsem nezachytil (možná s výjimkou chvilkového záblesku ve třetí minutě “Tears of Sadness”), takže buď se ve výsledném mixu ztratila za hradbou stop technických kytar a bicích sypaček, nebo si prostě borci řekli, že úplně zbytečné se jí zabývat. Osobně bych vsadil spíš na druhou možnost.

Ale co, vem čert, kolik lidí tam hraje nebo fakt, že není slyšet basa (pokud tam vůbec je), protože i tu bych oželel, kdyby se borci vyprsili s parádním materiálem. A to “The Persistence of Scars” není. Z celé nahrávky mám nepříjemný pocit, že se až moc tlačí na pilu. Že se až moc chce ukázat, jak jsou na tom instrumentálně pánové dobře, až se zapomnělo na to, že hudba musí bavit, že si z ní posluchač musí něco odnést a ne počítat kolik riffů a rytmů se v jedné písni vystřídá. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale to už je spíš sport a trumfování se v tom, kdo toho ze svých nástrojů vyloudí víc. Dalo by se oponovat, že co bych chtěl od technického death metalu, ale “The Persistence of Scars” má své nejsilnější momenty tam, kde se jede v rychlém tempu a bez zbytečných příkras se drhne poctivý hutný death metal, který má sice do vyložené jednoduchosti daleko, ale má jistý tah na branku. To však platí do té chvíle, než se začne přecházet od motivu k motivu (tu nějaká zběsilost, hned na to zasekávačka, sóla a vyhrávky a navrch klávír nebo klávesy), tak to zní strašně chaoticky a hlavně “djentově” uměle.

Ve prospěch Architect of Seth hovoří jednoznačně přívětivá stopáž, která album ukončuje po sedmi skladbách, jejichž průměrná hrací doba se pohybuje někde kolem pěti minut, jenže i navzdory ní je “The Persistence of Scars” zbytečně rozvláčné. Zdá se, že té kritiky padá docela dost, ovšem zase to nechápejte tak, že se to nedá poslouchat, samozřejmě, že dá. Místy dokonce dost dobře, ale jako celek deska stojí a padá s nevyhraněností, již se nepodařilo přetavit v kompoziční neotřelost. A to je rozhodně špatně.

Mezi vyloženě povedené momenty, které album drží takříkajíc nad vodou, patří úvodní “LFDY”, na níž mě hodně překvapila úvodní minuta, která v žádném případě nezní, že by měla přijít death metalová smršť a očekával bych spíš něco jako epické Bathory nebo britskou doomovou zatěžkanost, protože ta akustika ke zbytku skladbu neladí, ale je to příjemné osvěžení. Po chvilkové death metalové hrubosti se “LFDY” začne plnit kytarovými vyhrávkami a kvíleními, které mi v danou chvíli ještě přijdou v pohodě, protože zde to jako celek funguje celkem bez problému. Možná by “LFDY” slušelo zkrátit o závěrečné minutové natahování, ale dá se to přežít. Stejné platí pro dynamickou hrnbu “Engender of Confusion”, jejíž první polovina je zdrcující. A takhle bych mohl pokračovat napříč téměř všemi skladbami, protože v každé se najde nějaká pasáž, která mě normálně posadí na prdel, jenže o chvíli dál se zase začne vařit z vody a chvilkové nadšení je pryč.

Jedna z písní, jež nebaví jako celek, je příkladně “Embrace of Anguish”, která to s tou variabilitou přehání a neustálé kytarové hračičkářství je ke škodě věci. Jak se pak do této skladby zatoulalo piáno, jež doslova przní čtvrtou minutu už tak slabé písně, je mi vážně záhadou. V následující hutné “Hybrid Consuming Flesh” klavír alespoň rozehrává zajímavý harmonický souboj s kytarami (dokud tedy nedostane sólování hlavní roli), ale v předchozím válu je to špatně. Přihoďme závěrečnou nudu “Teacher of Nocturna”, na níž je nejzajímavější akustický závěr, a je zřejmé, že radostí skákat nemůžu, ačkoli jsem “The Persistence of Scars” dával dostatek času, abych jej pořádně vstřebal.

Nenechte se zmást tím, jak na první poslech působí Architect of Seth profesionálně a díky modernímu zvuku “The Persistence of Scars” budí dojem opravdu dobré nahrávky, která je ve všech ohledech žánrovým nadprůměrem, ale to je asi tak všechno, díky čemu bych si tohle měl myslet. “The Persistence of Scars” nemá atmosféru, která by mě pohltila a hlavně – technické finesy nemají ten správný dopad, protože normálně by si měl člověk říkat, že to je skvěle zahrané, že nejsou hráči žádné nuly a že to funguje dohromady i při vší té komplexnosti. Ale tohle má být u desky jako celku. A to si u Architect of Seth říci nemůžu, protože to, co by mělo být ve prospěch jednolitého monolitu vyvážené do posledního detailu, zde působí jako prázdné fráze.


Fleshdoll – Feeding the Pigs

Fleshdoll - Feeding the Pigs
Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.10.2014
Label: Great Dane Records

Tracklist:
01. Feeding the Pigs
02. Collateral Murder
03. A Feast for the Rats
04. The Wolf
05. Dead Monochrome
06. The Hollow Men
07. The Shadow of a Man
08. Ecstatic Random Carnage
09. King of Patusan
10. North Sentinel Island

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Brutal death metalová sebranka jménem Fleshdoll pochází z hlubin slunné Francie a na kontě má zatím tři řadová alba, z nichž si dnes budeme vyprávět o posledním, loni v říjnu vydaném “Feeding the Pigs”. Přechozí tvorbu v podobě alb “[W.O.A.R.G.]” (2005) a “Animal Factory” (2010) jsem zatím neměl tu čest poslechnout, takže nebudu hodnotit v kontextu celé diskografie, ale pouze a jen na základě imprese z aktuální novinky.

Francouzská metalová produkce je tradičně hodně drsná a výživná – nejinak je tomu i v případě Fleshdoll. Zapomeňte na nějaká pomalá intra nebo nedomrlé úvody, tihle týpci jdou na věc pěkně bez okolků a hoblují, jako by byl v sázce jejich vlastní život. Stylem bych je přirovnal k belgickým řezníkům Aborted, jejichž tvorbu Fleshdoll, zdá se, napodobují nebo se jí alespoň inspirují. Náplní textů jsou jednoduše jen humor a brutalita, což v tomto žánrovém zasazení zřejmě nikoho nepřekvapí.

Úplně obecně bych “Feeding the Pigs” zařadil mezi tu lepší sortu brutal deathových desek. Sice jde o pekelný záhul, ale naneštěstí ne takový, ve kterém by se posluchač zmateně ztrácel. Dost často mají totiž podobná alba tendence být až moc přehvízdlá a zdání tvrdosti se dosahuje na úkor poslouchatelnosti a zvukové kvality. Pocit jednotvárnosti se naštěstí také nedostavuje, a ačkoliv jedou skladby ve stále stejném tempu (tedy většinou), dají se jednoduše rozeznat jedna od druhé a každá má nějaké to zajímavé eso v rukávu. Tu šikovný riff, tady zase bubenické sólo nebo dobře vygradovaná melodická linka.

Zvuk je v případě “Feeding the Pigs” solidní, a ačkoliv jde o menší kapelku žánru, který nemá miliónové zástupy fanoušků, je provedení a produkce překvapivě na vysoké úrovni. To mi zase trošku evokuje belgické kolegáčky z Aborted (jestlipak třeba nehrávají občas po večer doma v garáži společně?). Líbí se mi bicí Samuela Santiaga i basa, o kterou se stará Flobeer. Dokonce jsou basové linky výborně čitelné a ve zbytku nezanikají, což se nevidí tak často. Dvě kytary v podání pánů, kteří si říkají Pat a Chili, jsou také dobře rozeznatelné, správně neučesané a slušně zahrané. Ačkoliv nemají tihle kluci zřejmě moc předchozích zkušeností z dalších kapel (až na bubeníka), šlape jim to spolu výborně a celkově mám z podaných hudebních výkonů a nazvučení velmi dobrý pocit.

Vokál si v případě podobného uskupení jistě zaslouží vlastní odstavec, protože jde většinou o aspekt, který rozhoduje o tom, zda je deska (potažmo kapela) pro posluchače atraktivní a zda dokáže nalákat. Ne každé zvracení se dá totiž pokládat za hudební vyjádření a i grindový pokus o zpěv může být k zblití (doslova). U Fleshdoll se o grow, piq squeal a další vylomeniny stará chlapík Bastich a nutno říci, že rozsah má solidní a podává v rámci žánru velmi přesvědčivý výkon. Vokál zní přesně tak brutálně, jak by vzhledem k hudební náplni desky měl. Nikde jsem nezaznamenal žádné zaškobrtnutí nebo nejistotu. Po třech řadovkách už by to bylo stejně s podivem.

Asi není potřeba vyjadřovat se konkrétně ke všem skladbám, takže vypíchnu jen ty nejzajímavější. Úvodní “Feeding the Pigs” nasadí hned od začátku vražedné tempo se strhující prací kytar. Název “A Feast for the Rats” zní patřičně děsivě a píseň samotná zaujme slušnou gradací a struhující skladbou. “The Hollow Men” je asi jediný o něco pomalejší kousek, zato bych řekl, že nejzajímavější. Skvělá spolupráce všech nástrojů, vyvážená a rovnoměrně rozvržená stavba dělá z toho songu adepta na nejlepší věc. Výborné sólování v “The Shadow of a Man” si také zaslouží zmínku. Závěrečný nářez “North Sentinel Island” důstojně desku završuje.

Feeding the Pigs” je rozhodně zábavná deska, která má fanouškům brutální odnože death metalu co nabídnout. Neoplývá sice tunami svěžích nápadů, ale postupy, se kterými pracuje, předkládá přesvědčivě. Největším plusem je bezpochyby technická kvalita nahrávky a vyvážené skladby podpořené kvalitními hráčskými výkony. Máte-li rádi svižnější muziku a tvrdší growl snídáte společně s kukuřicnými lupínky, berte všemi deseti. Sedm a půl bodíku.