Ve franckouzkém Lille založená kapela Dead Season vydala loni po dlouhých třinácti letech existence debutové album “From Rust to Dust”. Protože 13 let je dlouhá doba, měla pětice muzikantů v hlavě pěkně množství materiálu, jehož části se na debut samotný nedostaly. Aby však nepřišla práce nazmar, dochází k jejich vydání letos v podobě EP “Dusting the Rust”.
Pokud bych měl hudbu Dead Season charakterizovat pomocí jiné kapely, řekl bych, že Dead Season znějí jako VultureIndustries) s moderním zvukem progresivního metalu místo historické teatrálnosti. To je kvůli vysokým kvalitám i originalitě zmíněné kapely hodně odvážné tvrzení, ovšem jisté pouto tu opravdu je (jinak bych si na VultureIndustries ostatně nevzpomněl).
Dead Season jsou značně neposední a jejich hudba tak překypuje nápady, což lze ilustrovat již na úvodní (a nejdelší) “An Inner Battle”. Po poměrně jednoduchém metalovém rozjezdu nastoupí čistý vokál ve stylu Bjørnara Nilsena, ovšem ani ten, stejně jako žádný jiný prvek, nevydrží dlouho. Dojde na mnohem tvrdší sekci, proložení zajímavé opakované gradace hudby agresivní promluvou, která se táhne poměrně dlouho po celém středu skladby. Za zmínku stojí pak zapojení akustické kytary a agresivní splašená basa v celém průběhu. Dojde i na hodně povedené kytarové sólo. Důležité je, že tato škála výrazů neztrácí spojitost. Ne všechny skladby na EP navíc drží stejné schéma: “Remix Instru” je dobrá rostoucí instrumentální skladba a “Zombies Are Swinging” veselé prolnutí metalu s jazzovým big bandem (všeobecně jedno z nejlepších prolnutí kytar a orchestru za poslední dobu).
Co se samotného provedení týče, většina skladeb je výtečná (zejména zmíněná “An Inner Battle” a následná “Indigestible Mash”), snad jen první polovina “The Whore Who Pays You” na mě nepůsobí tak dobrým dojmem. Celkově jsem ale pozitivně překvapen kvalitou a nápaditostí “Dusting the Rust”, zvláště když jde jen o “béčkový” materiál.
Musím se naprosto otevřeně přiznat k tomu, že jsem docela dlouho neměl tu čest s nahrávkou tak, dejme tomu, svéráznou, jako je čtyřskladbové ípko “La musique de Plaisir Vallée” od francouzské kapely takřka stejného jména – Plaisir Vallée. Že nepůjde o nic úplně ortodoxního, napovídá už obálka, na níž se potkává doutník pokuřující žlutý zajíc v královském plášti s modrým slonem a modrým krocanem v cylindrech – to vše v popředí zářivě růžové krajinky. Děsná zkouřenost, to vám povím.
Hudebně to (naštěstí nebo bohužel?) není až zase takové wtf, ale svérázné je to pořád, a to docela dost. Poprvé jsem si říkal, že mi to asi nejvíce přípomíná situaci, jako by pár let starý britský pop objev Mika přesedlal na sluníčkový a řádně stylizovaný rock. Proč zrovna Mika? Protože zpěvák (a kytarista) Adrien Balency rovněž zpívá fakt hodně vysoko a také proto, že melodika Plaisir Vallée je tomu zlomku Mikovy tvorby, který znám, dost příbuzná – snad i proto, že oba interpreti sdílejí určitý retro feeling.
A jaké to je? Rozhodně nemůžu říct, že by to bylo špatné. Když se člověk probere z prvotního šoku, který může nastat, poslouchá se to vlastně docela příjemně a “La musique de Plaisir Vallée” posluchače dost možná přiměje i k pohvizdování nějaké té melodie nebo podupání do rytmu. Žádný zázrak to sice není ani omylem, ale určitě si dovedu představit, že se to někomu strefí do vkusu. Akorát trochu zamrzí, že první skladba “Duel au soleil couchant” – ač sama naprosto v pohodě – do celkové nálady EP úplně nezapadá a dělá dojem, že by jí to mnohem víc slušelo uprostřed trochu většího celku. I tak je ale “La musique de Plaisir Vallée” docela sympatická jednohubka, která dovede zpestřit den.
Země: Francie Žánr: hard rock Datum vydání: 10.6.2014 Label: Dooweet Records
Tracklist:
01. Misunderstood
02. Without You
03. A Letter to a Grave
04. Insomnia
05. Over & Over
06. Already Gone
07. Dear Morpheus
08. Hard to Breathe
09. Judgement Day
10. You Should Have Left Me
11. Eternal Regrets
Čtveřice Evenline vznikla v roce 2009 ve Francii a přesto byste na základě jejího debutového počinu “Dear Morpheus” ani v nejmenším neřekli, že tahle tato formace nepochází ze zámoří. Jejich hudba by se totiž ze všeho nejlíp dala charakterizovat jako americký hard rock orientovaný směrem na rádiové étery. Já vím, že to je hodně široký pojem, takže když nad tím přemýšlím, tak bych to zúžil na takovou hybridní směsice tvrdších Nickelback a Alter Bridge, protože tahle jména jsou přesně to, co z většiny jejich písní slyším. Ale k tomu až později.
“Dear Morpheus” je vůbec prvním albem této party, která se ve svém životopise chlubí tím, že její největší úspěch bylo předskakování právě zmíněným Alter Bridge na jednom koncertu jejich evropského turné, čemuž se zas tak nedivím. Pominu to, že Evenline nejsou známí, ale jejich písně jsou pro živá vystoupení svým způsobem jako stvořené. Jsou hitové, snadno zapamatovatelné a přesto umí ve slokách kytarově zaburácet, takže nezní až tak moc popově, aby si při rockovém koncertě člověk říkal, co to tam na pódiu haleká za buzny. Je fakt, že taková ta prvoplánová líbivost není zrovna věc, která by dělala rockovou desku kvalitním počinem, ale Evenline se jaksi podařilo vybalancovat vtíravé melodie s lehkou ostrostí, takže i když třeba vyložená hitovka “Without You” po celou dobu zní jako tuctový post-grunge, tak s neuvěřitelnou lehkostí pánové do samého závěru propašovali něco málo moderních zasekávaček a corové hrubosti, aniž by to znělo uměle a nuceně.
Ještě upozorním, že pokud stejně jako já pod názvem “Dear Morpheus” očekáváte lyrický příběh alespoň vzdáleně inspirovaný “Matrixem” (víc Morpheů neznám, tak nevím, na koho jiného by tím názvem měli narážet), tak vás zklamu, protože se tak neděje. Žádný jednotný koncept skladby nespojuje (alespoň ne zdánlivě), takže pro mě se jedná o album s jedenáctkou rockových songů, které díky silnému melodickému základu můžou fungovat úplně stejně jednotlivě jako dohromady. No, abych to upřesnil, tak jednotlivě ty skladby vlastně fungují o malý kousek lépe než jako celek.
Kupodivu mi nevadí delší stopáž, jež se zastavila na 50 minutách, ale i po vícero posleších mi jednotlivé skladby splývají. Já vím, co víc čekat od hudby, kde se veškerá progrese zastavila na pravidelném střídání slok a refrénů, ale přece jen by nějaká rychlejší vypalovačka přišla vhod jako pořádné vzpružení. Takhle většina válů zní skoro stejně, a pokud si pustíte přiložené “video” k “Without You”, tak máte teoretickou představu, jak zní ten zbytek. Takřka stejná tempa, zpěvák Aarno Gueziec taky jen málokdy (mimo občasné uřvané momenty) zabrousí jinam, než do hezky zpěvných vod vzdáleně připomínající Scotta Stappa z Creed, takže to na variabilitě nepřidá. A může se snažít občas hezky od podlahy si zařvat (“Misunderstood”), ale na album to nikam výrazně neposouvá, protože takových momentů moc není a splynou.
Na obranu “Dear Morpheus” však můžu říct, že jsem si našel několik pamětihodných momentů a celých písní, za něž můžu být jako posluchač vděčný, protože bez nich by album bavilo mnohem méně. Předně je to úvodní “Misunderstood”, která je díky houpavému rytmu a už zmíněnému agresivnímu Aarnovi na rozdíl od zbylých skladeb přeci jen někde jinde. Možná více směrem k modernímu metalu, trošku k nu-metalu, nazývejme to jakkoli, ale prostě směrem k tvrdším vodám. Chytlavá “Without You” už představena byla, a přestože to je jedna z těch mnoha velmi podobných písní, tak její silný melodický refrén ji staví o malý kousek výš, protože hlavně díky němu ji lze odlišit od zbytku.
Hodně se mi líbí i skladba titulní, která se zastavila až na sedmi minutách hrací doby, ale vůbec to není na obtíž. Naopak mi přijde jako nejsilnější kousek, který vzdáleně evokuje funkci stejně dlouhé “Blackbird” na stejnojmenném albu Alter Bridge. V záplavě těch klasických čtyřminutových songů se dá na větší ploše pracovat se stavbou písně, takže po třech minutách klasického hard rocku se jako pomyslný klid před bouří celá kapela stáhne do pozadí a připravuje si pomalu půdu pro závěrečný atak.
Co naopak nemusím, jsou nevýrazné pokusy na téma moderní alternativní metal jako “Insomnia” nebo naopak přeslazené pomalé záležitosti typu “Already Gone” a “You Should Have Left Me”. Hlavně “Already Gone” je jako ze seriálového soundtracku pro náctileté puberťačky. Neříkám, že silný melodický potenciál ji nestaví do pozice možného hitu, ale já vždycky radši uvítám buď kytarovější věci jako dříve zmíněné písně, nebo když už pokus o baladu, tak tesknější “Eternal Regrets”, která je ve své první polovině daleko uvěřitelnější než výše uvedená dvojice plytkých pokusů.
“Dear Morpheus” není vlastně špatná deska. Trpí sice nedostatky, na něž dojíždí i daleko slavnější spolky, ale myslím, že kdyby stejný materiál vyšel pod hlavičkou slovutnějších těles, tak bych byl ve své podstatě spokojený. Protože pokud pominu poměrně jednotvárnou náladu, jež z prvotiny Evenline dýchá, tak ty písně se v mnoha případech dost dobře poslouchají. A to je přeci u této hudby to hlavní. Že to nemá příliš dlouhou životnost a nezíská to Nobelovu cenu za revoluční přístup k hudbě, je celkem fuk. V rámci žánru, v jehož stopách Evenline kráčí, je “Dear Morpheus” jedno z těch lepších alb.
Unswabbed jsou klasickým případem kapely, o které jsme tady psali už nesčetněkrát. Přestože to nejsou žádní nováčci a na svých ramenou už nesou několik studiových výtvorů, tak je to parta naprosto neznámá. Tedy alespoň v našich končinách. I když bych se divil, kdyby tomu v domovské Francii bylo jinak, protože jakmile mám nemalý problém dohledat si na internetu alespoň hrubou historii a diskografii dané kapely, tak nepředpokládám, že se jí podařilo udělat se svým snažením velkou díru do světa. A Unswabbed se o to nyní snaží prostřednictvím novinkového EP s titulem “Tales from the Nightmares Vol. 1”.
Pokud bych vám chtěl nějak zrychleně tuto čtveřici představit, tak bych zcela určitě vypíchnul fakt, že její vznik se datuje k roku 1996 a na svém kontě má čtyři plnohodnotná alba, z nichž to první “Unswabbed” vyšlo teprve v roce 2004 a poslední “Intact” je tři roky starou záležitostí, na níž se nyní navazuje pětiskladbovým EP. Jen pro pořádek ještě můžu zmínit, že Unswabbed fungují v klasické formaci skládající se z bicích, baskytary, jedné kytary a vokálu. To by jen tak na okraj mohlo stačit a můžeme se tak podívat na “Tales from the Nightmares Vol. 1” z bližší perspektivy.
Hned první věcí, která mě mile překvapila, je solidní zvuk, jenž hodně těží ze zámořské alternativně metalové scény říznutou nu-metalovými rytmy. Kytary jsou dost podladěné a hrají poměrně jednoduché a lehce zapamatované riffy, které tvoří silný základ každé ze skladeb. Rytmika sice nepředvádí žádné ohlušující orgie, ale dojem, že mi v žádném momentě nepřišly třeba bicí nikterak na obtíž nebo nezněly vyloženě tuctově, je pro mne znamením, že odvádí solidní práci, na niž se lze spolehnout. Totéž platí pro zpěváka Seba, jehož hlas se do této hudby hodí. Jeho vokál je tak akorát agresivní a melodický, že místy připomene Jonathana Davise z KoRn, jindy zase méně naleštěného Davida Drainmana z Disturbed, ale to je pouze můj dojem. V žádném případě nečekejte vyloženou kopírku těch největších jmen žánru.
V takto moderně pojaté hudbě je samozřejmě velký důraz kladen na čistý zvukový projev, o který se na “Tales from the Nightmares Vol. 1” bát zcela určitě nemusíte. Když si k tomu připočtete, že pětice skladeb, která se na tomto EP sešla, se v každém ohledu snaží ukázat skladatelský a aranžérský rozhled, jímž Unswabbed disponují, tak je zaděláno na celkem slušný počin.
Úvodní “Come to Me” je stylově naprosto jasná odpověď na téma střídaní slok, kde je agrese držena pod pokličkou jako bublající voda, se vzletnou melodií v refrénech. Ten se mimochodem v “Come to Me” dost povedl a skladba jako taková by se určitě uplatnila v rockových rádiích. Druhá půle, kde překvapí tribal bubínky a explozivní vokál Seba, který v dalších písních své hlasivky už takhle nenapne, pouze připravují půdu pro závěrečné opakování ústředního motivu z refrénu, nicméně i přes velmi jednoduchou stavbu je tato píseň jedním z nejlepších momentů počinu. Následující “Wake Me Up” je pak tím úplně nejlepším kouskem. Přestože se zde hodně oživí nálada tolik podobná velikánům KoRn, tak houpavý kytarový riff a pomalá pasáž v prostředku písně jsou momenty, jež mě baví i po relativně dlouhé době, co mám Unswabbed nahrané v přehrávači. No, a ten dětský sbor, který celou píseň prostupuje, je dokonalý.
“Hold the Line” začíná jako pokus o akusticky poklidný song, ale dlouho jí tohle snažení nevydrží, protože ani ne po minutě se probudí kytara a s ní se do toho opře taky zpěvák. Takto se struktura písně ještě jednou opakuje, ale druhá půle, kde se zhutní její dosavadní průběh, je ještě lepší. Následující “Dead End Zone” je krátká, odlehčená píseň, jejíž hlavní kytarový motiv je víc rock než metal. V refrénu pak bicí najednou na jednoduchý pochodový rytmus, který spolu s velmi hitovým refrénem utváří dojem až tanečně-rockové hitovky. Jako takové odlehčení je to bezesporu velmi povedená záležitost, nad níž však není radno příliš přemýšlet, protože ve své podstatě je to naprosto stupidní odrhovačka. Ovšem chytlavá, to se musí nechat. No, a finální “Pull the Trigger Again” je na závěr možná už tak trochu navíc, protože zaprvé “pouze” kombinuje první dvě písničky a zadruhé její melodický potenciál zaostává za prvními čtyřmi skladbami. Neříkám, že všechny songy musí být vlezlé až hanba, ale nebýt slušně vygradované druhé půle, tak mě tenhle kus zas tak moc nevzal.
Ale netřeba zoufat, protože v konečném výsledku “Tales from the Nightmare Vol. 1” dost příjemně překvapilo. Nečekal jsem nic a dostal jsem tak akorát krátkou a mému uchu lahodící porci melodického alternativního metalu. Starší alba si sice dohledávat nebudu, nicméně na Facebookovém profilu Unswabbed se mihla informace, že už se připravuje “Tales from the Nightmare Vol. 2”, takže pokud se ke mně dostane, tak si jej zcela určitě poslechnu, protože první díl mě kupodivu baví. A to je mnohem víc, než bych papírově od této hudby čekal.
Máte už po krk jednočlenných black metalových projektů? Jestli ano, neváhejte ihned zavřít okno prohlížeče, jelikož právě teď se před vámi začíná rozehrávat recenze na další jednočlenný black metalový projekt. Tento konkrétní se jmenuje Ars Moriendi a pochází z regionu Auvergne, který se nachází ve střední Francii.
Jednu nespornou výhodu jednočlenné projekt mají – není takřka žádná práce s vyjmenováním sestavy. Ars Moriendi vede jistý Arsonist, který zde naprosto nečekaně ovládá zpěv i veškeré nástroje. Ve svém portfoliu má i nějaká další jména, ať jako regulérní člen nebo v rámci hostování, nicméně ani v jednom případě se nejedná o nic známého, tudíž nemá smysl se tím zdržovat. Ars Moriendi je už jenom co do počtu vydaných nosičů zcela jasně jeho hlavním působištěm. V rámci obligátní historické omáčky ještě dodejme, že aktuálně recenzované album “La singulière noirceur d’un astre” je třetí řadovou deskou projektu a přichází tři roky po minulém “Du tréfonds d’un être”, což je na poměry jednočlenných skupin, které mají většinou ve zvyku střílet každý rok jednu placku, docela slušný rozptyl. Vyplatil se?
Sotva jsme si řekli, že je Ars Moriendi black metalovým projektem, a hned to musíme trochu poupravit, protože tak úplně stoprocentně to pravda není. Rozhodně je fakt, že black metal má na “La singulière noirceur d’un astre” hlavní slovo a že se deska na první pohled tváří jako čistě black metalová záležitost, ale při bližším průzkumu se ukáže, že o nějakou čistokrevnou sypačku nebo přehlídku vší žánrové ortodoxnosti nejde. Prim na “La singulière noirceur d’un astre” hraje atmosféra, což se samozřejmě s tím, že jde o čistokrevný black metal, přímo vylučovat nemusí. Značnou část projevu Ars Moriendi ovšem tvoří pasáže, jež s black metalem příliš společného nemají. Nebo lépe řečeno, ony vlastně dýchají vesměs totožnou náladou jako ty kusy, kde Arsonist pálí z black metalových hlavní, akorát jim jakoby “chybí” riffy. Ono se to špatně popisuje, protože se nedá říct, že se vyloženě zajíždělo do jiných stylů, ale většinou to ani nezní jako něco, co byste čekali od black metalové nahrávky.
Někde jsem četl cosi o dark metalu, což je škatulka natolik volná, že to tak klidně můžeme nazvat, názornější ovšem bude, když si vyzkoušíte třeba třetí skladbu “De ma dague…”, v níž je to asi nejpatrnější a snad i proto je pro mě nejspíš vrcholem “La singulière noirceur d’un astre”. Píseň začíná s výraznou baskytarou, umírněnými bicími, kytarovým vybrnkáváním a tu a tam se v pozadí ozve i syntezátor, je to záležitost relativně jednoduchá, ale opravdu výborná atmosféra se tomu nedá upřít ani náhodou. Tato pasáž nakonec doroste do pomalého black metalového riffu, ale i zde dokáže Arsonist přijít se skvělými nápady, jako je třeba úžasná melodie v čase 2:18 nebo výtečně zrychlení o půl minuty později. Následuje minimalistický předěl, jenž se posléze opět navrátí k úvodnímu motivu – ten se po nějakém čase začne prolínat s parádním riffem, který song dovede do finiše.
Je pravda, že ostatní čtyři písně jsou asi o kousek víc black metalové (nejvíce se mi zdá druhá “Verite”, ačkoliv i zde dojde třeba k netypickému sólu a v její střední pasáži k delšímu zvolnění), ale ve všech případech je stále co poslouchat. Nehledě na fakt, že i v tom black metalu je Arsonist evidentně silný a hlavně na výborné (byť nijak složité) riffy má rozhodně čuch. Stejně tak mu nedělá problém přijít s velice dobrou melodií, své rozhodně dělá i chytré využití kláves, které jsou spíše v pozadí a zastrčené za ostatními nástroji, přesto dokážou celé album posunout ještě o kousek dál. Méně je někdy více a v tomhle případě se to přesně potvrzuje, protože výsledek je skvělý.
Důležité je ovšem to, že ať se Arsonist pustí do jakékoliv hudební polohy, vždy to dává smysl a hlavně je to opravdu dobré, funguje to a ona pověstná atmosféra tomu nechybí. A to platí po celou dobu trvání “La singulière noirceur d’un astre”. V překladu to znamená, že se jedná o velmi povedenou nahrávku, která mě baví takovým způsobem, že jsem to vlastně ani nečekal. A vzhledem k tomu, že zároveň s tím se hudebně (trochu větší délce skladeb navzdory) nejedná o nic nestravitelného, nemusím se rozpakovat doporučit Ars Moriendi a tuhle desku konkrétně dál. Jakkoliv je to totiž na první pohled nenápadná věc, ve skutečnosti je mnohem lepší a uvěřitelnější než většina těch sterilních navoněných placek od Nuclear Blastu a jim podobných.
Další názory:
Poslední dobou mám dojem, že dobrého atmosférického black metalu není nikdy dost, a pokud je tak dobrý jako “La singuliere noirceur d’un astre”, klidně by ho mohlo být i víc. O co vlastně jde, dobře popsal kolega v odstavcích výše, a mně tak nezbývá než vypíchnout některé z postřehů, které mi nejvíce utkvěly v paměti. Tak předně tu máme úvod desky. Ten úvodní ženský řev by si mohli Ars Morendi klidně i odpustit, ale to, jak se následný trip-hopový rozjezd přelije do pravé black metalové smršti, má něco do sebe. A právě toto spojení nalezneme na desce téměř na každém kroku a málokdy vás zklame. Stejně jako ve skladbě úvodní funguje skvěle i v “De ma dague…” a vlastně i ve všech ostatních písních. I v textech všudypřítomná francouzština na albu zanechala výraznou stopu. Mám obecně rád, když jsou texty v domácím jazyce kapely místo všudypřítomné angličtiny, i když mě to připraví o možnost si v nich počíst, a ze všech hatmatilek, kterým nerozumím, zaujímá francouzština výsadní postavení. A to i přesto, že je jasné, že ryčící Arsonist jaksi postrádá svůdnost třeba takové Audrey Sylvain. V kostce: pokud budu na “La singuliere noirceur d’un astre” pohlížet jako na celek, vlastně nemůžu být zklamán. Nejde sice o album, které by mě posadilo na zadek, ale o hodně dobrou práci zasluhující pozornost každopádně ano. Zajus
Arkan je kapela, jejíž jméno v našich končinách umí skloňovat jen nemnoho lidí, přičemž já sám jsem se k nim přidal teprve před několika lety na koncertě Orphaned Land, kteří s sebou právě Arkan přivezli jako support. Že to nebude žádná parta nýmandů mi došlo v okamžiku, kdy Arkan – tehdy relativně čerstvě po vydání svého druhého alba “Salam” – dost těžce nakopali prdele všem ostatním kapelám večera, Orphaned Land nevyjímaje, a od té doby je vedu v patrnosti a čekám, kdy se jim konečně podaří získat si mě i studiovým materiálem, protože několik pokusů proniknout do krás “Salam” respektive debutu “Hilal”, jež jsem podnikl, se nesetkalo s vyloženým úspěchem, ačkoli si nemyslím, že by byla chyba na straně kapely. Starším počinům Arkan ale dám rozhodně šanci poté, co jsem strávil docela dlouhou dobu ve společnosti desky “Sofia”, pod jejíž zástavou se Arkan vrátili na scénu takřka rovné tři roky od vydání “Salam”. “Sofia” totiž uspěla tam, kde její dva předchůdci selhali.
Když už jsem recenzi načal prohlášením, že Arkan u nás moc lidí nezná, asi by se slušelo je trochu představit. Kapela oficiálně sídlí v Paříži, ale až na kytaristu Florenta Janniera pocházejí všichni členové ze severní Afriky, konkrétně z Alžírska a Maroka. Není tedy žádné překvapení, že Arkan patří k stále početnější suitě kapel, které metal propojují s typicky arabským melodickým výrazivem. V případě Arkan tu metalovou složku zastupuje – nebo spíš zastupoval – melodický death metal. Ten přítomný čas ale opravdu není na místě, protože na “Sofia” se výraz kapely posunul trochu jinam…
Maje v paměti ten energický nářez, kterým mě Arkan onoho podzimního večera dokonale uzemnili, pro mě byla “Sofia” docela překvapením. Celé album se totiž nese v duchu podstatně klidnějším, a i když z toho jsou melodic death metalové základy pořád cítit, rozhodně výraznější je tu příklon k doom nebo snad i gothic metalovému charakteru. V žádném případě ale nejde o nic vyhraněného a dalo by se tvrdit, že tvář, kterou Arkan na “Sofia” nastavují, je poměrně ojedinělým a veskrze originálním průnikem všech zmíněných vlivů, aniž by však k některému sklouzávala víc než k ostatním. A pak je tu samozřejmě ten arabský faktor, jenž je na “Sofia” opravdu všudypřítomný. Arkan totiž nespoléhají jen na akustické vložky a mezihry, které by navozovaly nezaměnitelnou atmosféru blízkého východu, ale tuhle atmosféru pomáhají budovat i riffy a většina melodií, a před tím, jak se to kapele daří, musím uznale smeknout. Není na tom vůbec nic křečovitého nebo násilného, ale průnik západního i východního hudebního světa je zde předveden mimořádně citlivě a především naprosto uvěřitelně.
Ze středoevropského úhlu pohledu se dá prohlásit, že blízkovýchodní melodika je svým způsobem od přírody melancholická. Arkan ale tuhle “přirozenou” melancholii dovedli mnohem dál a “Sofia” se dá s trochou nadsázky považovat za jeden 50 minut dlouhý žalozpěv. Samozřejmě netvrdím, že by to byla nějak funeral doomová tryzna, s tím tohle album nemá lautr nic společného, ale je to zřetelně cítit jak ze samotné hudby, tak z textů, a to i navzdory jejich abstrakci. A musím říct, že je to tak dobře. Albu to totiž propůjčuje mimořádně ucelenou a těžko zaměnitelnou tvář, a vzhledem k tomu, že je celá deska velice dobře napsaná a přímo výborně nazpívaná, výsledek stojí za to.
První na ráně je jednoznačně vokál. 90 % zpěvu obstarává krásným hlasem obdařená Sarah Layssac a právě ona dále upevňuje onu jedinečnou náturu desky, protože její zpěv se k tomu všemu hodí jako žádný jiný. Člověk jí ten smutek v hlase bez mrknutí oka věří, což je dobře zejména vzhledem k tomu, že by celé album mělo pojednávat o nějaké blíže nespecifikované, ovšem v každém případě smutné osobní zkušenosti některého z členů kapely. Na tvrdě metalové kořeny přímo odkazuje využití parádního Jannierova growlu, a i když mě zpočátku mrzelo, že nedostal prostor ve více než jen několika málo skladbách, nakonec je to takhle v pořádku, protože když už se ozve, je to velmi příjemné zpestření. Při nepříliš soustředěném poslechu však za výraznými vokály trochu zaniká instrumentální složka, což je škoda, protože i zde je rozhodně o co stát. Zejména kytary jsou pěkně členité, nápadité, na poslech zajímavé, nezřídka kdy nabízejí opravdu pěkné momenty a jejich party jsou bez debat dílem zkušeným muzikantů s citem pro skladatelské řemeslo.
Protože jsem zatím chválil, skoro to začíná vypadat, že se Arkan pochlapili ve velkém stylu a natočili vážně výbornou desku. No, ono to tak skoro je, ale jedna drobnost k tomu přeci jen chybí. Navzdory tomu, že jsou všechny skladby vážně povedené (a některé přímo vynikající), všechny jsou si také navzájem dost podobné, nijak výrazně se neliší a ve výsledku “Sofia” trochu splývá, což je ohromná škoda, protože být to trochu pestřejší, tak máme co do činění s opravdu výtečným počinem. Takhle je to “jen” hodně podařené album.
Tahle jediná zásadnější výtka, kterou k desce mám, jde ale snadno eliminovat. Ono totiž stačí si “Sofia” pustit v klidu do sluchátek, poslouchat ji aktivně a ne jako podklad a v takovém případě vám deska ochotně odhalí svoje četné klady. Já tvrdím, že to za to rozhodně stojí, protože když jsem se k tomu samému uchýlil já, najednou mi došlo, že Arkan nahráli desku, s níž mě definitivně ujistili o tom, že jsem do nich svou důvěru nevložil zbytečně, a která mi zprostředkovala spoustu příjemných zážitků. Vyzkoušejte, nebudete litovat!
Další názory:
Jméno Arkan registruji již nějakou dobu, ale jak už tomu tak bývá, jaksi jsem se nikdy nedostal k tomu, abych se na jejich tvorbu podíval podrobněji. To se mění nyní s novinkou “Sofia”, a i když nemohu tvrdit, že bych měl potřebu jít okamžitě mlátit hlavou do zdi, že jsem to nezkusil dřív, pořád musím uznat, že naše první setkání s Arkan dopadlo velmi dobře. Paradoxně k tomu však nemám moc co říct… je to jednoduše hodně příjemná hudba, kapela umí výtečně pracovat s orientem nasáklými melodiemi, přičemž právě ty melodie jsou tím, na čem “Sofia” stojí, ale naštěstí nepadá. Druhým nejzajímavějším prvkem na desce je pak zpěvačka Sarah Layssac, jejíž vokál do takovéhle muziky naprosto sedne a poslouchá se to strašně dobře. Nejsilnější chvilky podle mě Arkan měli v písničkách jako “Hayati” nebo “Deafening Silence”, které jsou tedy mými vrcholy, ale jinak si počin drží svou nastavenou úroveň celou dobu, takže dobrá známka je rozhodně na místě… H.
I když je to už nějaký pátek, co jsem Arkan naposledy slyšel, zdá se mi, že na novince “Sofia” trochu změkli. A to vůbec nemyslím ve zlém, protože tady se o nějakém okatém příklonu ke komerci, který se v tomto spojení nabízí, nemůžeme bavit. Jestli jsem měl doposud Arkan zaškatulené jako melodický death metal načichlý orientálnem, “Sofia” se do téhle sorty nevejde. Death metal se totiž až na pár momentů s hrubějším vokálem (“Wingless Angel”, “Scar of Sadness”) takřka vytratil a vše se nyní orientuje na dámu za mikrofonem. Celá deska se odehrává v relativně pomalém tempu, což mě při prvních posleších docela odrazovalo a albu jsem nechal pár dní na uležení. A heleme se, den se se dnem sešel a z počátku nudné záležitosti se vyklubala hodně příjemná záležitost. Sice to není na nějaké velké glorifikování, přesto “Sofia” své kvality ukazuje. Nikterak zbrkle, ale pomalu, nenápadně, úměrně tempu a náladě celé desky. Zatím to však na víc než šest a půl není. Zatím… Skvrn
Země: Francie Žánr: death metal / deathcore Datum vydání: 7.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Intro
02. Heboïdophrenie
03. Feast of Death
04. Decay
05. The Butcher
06. Rotten
07. Bonnet M
08. Death to All
09. Morbid Satyriasis
10. Cadaver
11. Outro
Někdy před sedmi lety jsem se zamiloval do death metalu. Bylo to díky Gorefest a jejich rozlučkovému počinu “Rise to Ruin”. Od té doby jsem měl death metal za svůj nejoblíbenější žánr a s úžasem jsem několik let zjišťoval, kam až se s ním dá zajít. Možná nejvíce mě pak bavily kapely, které spojily sílu death metalu s energií hardcoru – jednoduše vzaly smrtící kov jako základ a do něj rozsypaly nějaké ty halekavé refrény a stále stejné chytlavé riffy. Tato úchylka, chce se mi říci, mě sice rychle přešla, ale nedávno jsem si na ni vzpomněl. Bylo to ve spojitosti s debutovým albem francouzské skupiny Heboïdophrenie, ze které jsem v prvních posleších měl přesně takový dojem: že nejde o deathcore, nýbrž o míšení death metalu s hardcorem ještě na základnější úrovni. S určitým odstupem však poznávám, že je to trochu jinak, a o tom vám nyní budu vyprávět.
“Origin of Madness”, jak se debutový počin Heboïdophrenie jmenuje, se totiž vyznačuje jiným druhem spojení. Pokud se v něm budete rýpat, víc než průměrnou death metalovou desku nenaleznete. Vážně, nic tu není. O něco zajímavější je to však jen při letmém poslechu. Těžko si tento jev vysvětlit, ale ve chvíli kdy “Origin of Madness” hraje jen tak tiše v pozadí, pocítíte rázem jeho -corovou podstatu (první polovinu slovíčka vynechávám záměrně, neb o ní tu nejde). Jinými slovy, dokud “Origin of Madness” nevnímáte, máte z něj dojem docela pěkně odsýpající desky. Když se ovšem zaměříte na detaily, už to tak slavné nebude.
Vyjma intra, jež tvoří půlminuta ruchu na pozadí dívčího jekotu (jaká to nápaditost), je deska jeden monotónní kolotoč. Střídáme zasekávané kytary s kytarami složitějšími (byť ne o moc), špatně slyšitelnou basu s basou neslyšitelnou a dvě tempa v podání bicích: rychlý náklep a pomalejší “vyťukávání”. Zatímco bicí mohu kritizovat jen relativně málo, neboť v materiálu, který na “Origin of Madness” uslyšíme, ostatně nic jiného provádět nelze a navíc několik zajímavých momentů, v nichž bicí hrají velkou roli, uslyšíme, s kytarami je to jinak. Oba kytaristi mají na Encyclopaedia Metallum označení “lead”, tedy označení běžně používané pro sólové kytaristy. Těch chvil, kdy by si však alespoň jeden z nich toto označení zasloužil, není mnoho. Nedávno jsem tu kritizoval jiné nováčky Vile Regression za to, že ve svém technickém pojetí death metalu pozapomněli na to trošku zapamatovatelnosti, kterou deska mít potřebuje. Jak rád nyní vzpomínám alespoň na tu techničnost, která zde bolestivě chybí. Kytary jsou jednoduše tak mdlé, jak jen to ještě na úrovni poslouchatelnosti jde.
Je tak trošku ironií, že čest kapely zachraňuje ten poslední, od koho byste to čekali. Zpěv je to, co na žánrově spřízněných počinech kritizuji nejčastěji. Dokonce si nevybavuji, kdy jsem ho naposledy nekritizoval. Přesto je zde pán jménem …W…, který svým projevem alespoň v malé míře rozjasní tu šeď alba. Většinu času si jede typický death metalový murmur, umí však přejít i do vyšších poloh a ve správné chvíli nasadí všemu korunu správným prasečím zakvílením. Možná i díky tomu jsem si tak vzpomněl na českou partu Poppy Seed Grinder a jejich basáka/vokalistu Rastislava z období poslední desky “Humanophobia”.
Pojďme se podívat na těch pár zajímavých momentů, jež na “Origin of Madness” nalezneme. Čtvrtá “Decay” je postavena okolo povedeného motivu, který se bohužel jen krátce objeví v její druhé minutě. V “Rotten” nalezneme první kytarové sólo, a ačkoli jde o zpříjemnění poslechu, k zázrakům je ještě cesta daleká. V osmé “Death to All” (zajímavé momenty jsou rozmístěny ob skladbu, asi aby kapela šetřila nápady) zase vynikne chvíle, kdy kytary utichnou a na pár vteřin dostanou prostor bicí. A tak první opravdu hodně povedený materiál přijde až v předposlední “Cadaver”, která je ze všech skladeb nejdelší a taky je v ní nahromaděno nejvíce nápadů. Kromě dobrého závěru skladby, který by fungoval i jako solidní závěr desky, čemuž brání následné outro, se skladba blýskne i sólem hostujícího Nicolase Albernyho z Gorod.Gorod jsou bez debat kapela na jiné úrovni, a tak i Albernyho sólo učiní z “Cadaver” mnohem lepší skladbu, bohužel jen velice krátce. Úroveň techničnosti nasazenou Albernym si pak udrží i instrumentální outro, které ukazuje, že kapela hrát umí, když se jí chce.
V minulých odstavcích jsem album kritizoval a rozhodně nyní nenastává moment, kdy řeknu, že si to vlastně nezaslouží. Nerad bych však zakončil recenzi a zanechal ve čtenáři dojem, že je “Origin of Madness” ta nejslabší deska na světě, to rozhodně není pravda. Ukazuje se však, že je přinejmenším nezajímavá. Ten nádech hardcoru, na němž jsem vystavěl úvod, na ní opravdu je, jenže je to jako s obsahem jablek v jablečném džusu. Myslíte si, že tam je, jenže ve skutečnosti je ho jen velmi malé množství, a váš dojem byl tak spíše iluzorní. A to co zbývá, byste pít nechtěli. Heboïdophrenii tak hodnotím lehce pod průměr. Žádný průser, ale také žádný důvod poslouchat ji znova.
Země: Francie Žánr: alternative Datum vydání: 13.5.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Ultra Black
02. 2001
03. The Eye
04. Lights
05. Symmetry of Accident
06. Black Kiss
07. Hello You
08. Hello You Inside Me
09. Disposable
10. Black White Chaos
11. Life Cycle
Z příchozích promo materiálů mám v posledních pár měsících pocit, že ve Francii rostou rockové kapely stejně rychle, jako houby po dešti. A ještě rychleji vydávají své debutové počiny, protože i dnes recenzovaná deska není ničím jiným, než první vlaštovkou v diskografii. Jenže na rozdíl od předchozích kapel, které se ke mně z Francie dostaly, hraje umělec vystupující jako Emmanuel A., na trochu jinou notu. Namísto živelnosti a vitalismu tak tentokrát mám co dočinění s atmosférickou nahrávkou, která staví hlavně na pocitech, náladách a jemných melodiích. Velmi často pochmurných a zádumčivých.
Ačkoliv je pod prvotinou “La découverte” podepsána čtveřice hudebníků, nejdůležitějším z nich je právě Emmanuel, který pěje, hraje na piano (harmonium) a má pod palcem veškeré synťáky. Zbylá tři jména (Jennie D., Rilent T. a Mathew C.) fungují dle všeho spíše jako živý doprovod, protože Emmanuel veškerou hudbu skládá sám, a aby té mateřské lásky nebylo málo, tak “La découverte” autor sám rovnou i produkoval. Nezní vám to trochu egoisticky? Že ne? Nu, pak se pusťme do hudby samotné.
Ta začíná dvojminutovou písní postavenou na klávesách, vokálu, sem tam bicích a gradující shoegazové kytaře. Člověk si řekne, že na rozjezd docela slušné, tím spíš, že “Ultra Black” docela solidně graduje. Bohužel, je to poprvé a naposledy, co se na albu objevil shoegazový prvek a poprvé na hodně dlouhou dobu, co se objevila kytara vůbec. Emmanuel svůj projekt označuje na prvním místě jako dark rock, nicméně zrovna “La découverte” z toho rocku příliš mnoho nepobrala – vyjma nějakých tří písní, přičemž dvě z nich mají kolem dvou minut. Naštěstí absence rockové muziky není ukazatelem průseru, protože zbytek alba není špatný.
Sic je základem alba trojice klavír, bicí a Emmanuelův vokál, sem tam se do toho vloží synťáky, a když dá vůle boží, tak i viola. Základ pro citlivé dušičky jak vyšitý, černá žluč pomalu obtéká a pohlcuje snad úplně všechno, posluchače nevyjímaje. Zaujme “The Eye”, hlavně díky lehkým vlivům elektroniky, příjemná je i “Symmetry of Accident”. Bohužel, pokud jsem řekl, že zbytek alba není špatný, neznamená to, že by se na “La découverte” nenašly žádné mouchy nebo horší kusy. Právě naopak… a ačkoliv vyloženě špatných skladeb není mnoho, much a nedodělků je rozhodně víc, než by se mi líbilo.
Když začnu od problémů celku, deska se neskutečně vleče. Nikdy bych nevěřil, že 37 minut může trvat tak strašně dlouho. V průběhu alba chybí cokoliv, co by mu udalo nějaký směr, dráhu, cíl, cokoliv, k čemu by mohlo směřovat. Skladby jako takové vyloženě špatné nejsou (jediným vyloženě protivným kusem je “Hello You Inside Me”), ale všechna ta melancholie je dohromady až příliš vláčná a místy vážně nezáživná. Kdyby Emmanuel vytáhl kytaru častěji než na začátku, podruhé v “Black Kiss” a naposledy v “Disposable”, rozhodně by neudělal špatně, “La découverte” by to pomohlo víc než praseti drbání.
V druhé řadě tu je Emmanuelův vokál, který provází všechny skladby, ať již zpěvem nebo mluveným slovem. Občas je k slyšení i příjemný hlas Jennie D., nicméně téměř ve stopovém množství, zato Emmanuelův smutný vokál je doslova k pláči. Ne, že by byl falešný (jakože občas taky je), ale je žalostně nevýrazný, nemá prakticky co nabídnout. Nejsou v něm téměř žádné emoce, a pokud se album z jakýchkoliv důvodů vleče, fádní vokál je rozhodně jeden z nich. Emmanuel A. není špatný skladatel, hráč, a když jsme u toho, tak ani producent, alespoň co se zvuku týče. Ale na zpěv ať si sežene vokalistu, který dá jeho skladbám další střípek do výraziva.
Pokud tedy album na něčem dojíždí, dalo by se to shrnout jako Emmanuel sám. Ostatně, když se podívám na materiály, jsou jeho osobou doslova prošpikované a mám dojem, že na začínajícího umělce ze sebe dělá víc, než je. Ale abych to nějak shrnul: Jsou lidé, kteří dokáží nahrát desku sólo a nepotřebují k tomu nikoho dalšího. Autor by si však měl uvědomit, že mezi ně ke své smůle nepatří. Bohužel ani mezi ty, kteří mají o své hudbě jasnou představu a vizi, za kterou by měla jít, a tu přenést nejen do tónů a melodií, ale do celé struktury alba. “La découverte” je totiž pro mě spíš pouhou sbírkou skladeb, kdy každá je sama o sobě až na výjimky pěkná (sic rock to ve většině případů není ani omylem), jako celek ale neříká vůbec nic. Potenciál by přitom byl – a ne zrovna malý.
Je téměř výjimkou, aby kapela byla ve svých promo materiálech téměř naprosto upřímná a neslibovala hory doly. Zpravidla platí, že čím velkohubější kecy, tím větší bullshit vám nakonec naservíruje, čímž si chtě nechtě sere do úst. Mladá francouzská parta Fred & the Living Deads je však ke své cti k posluchači nebývale pravdomluvná a svoji muziku vystihuje naprosto střízlivě – a z velké části naprosto pravdivě. A jaký že materiál tahle čtveřice Francouzů na svém eponymním debutu vlastně představuje?
V zásadě “jen” klasickou, vcelku jednoduchou, chtělo by se říct až obyčejnou rockovou muziku. Což rozhodně není špatně, protože i když je “Fred & the Living Deads” teprve prvotinou, rozhodně má co nabídnout. Kapela se na první poslech vykašlala na nějaké hrátky se žánrem a místy možná až příliš okatě sází na jistotu. Kytary, basa, bicí, vokál a sem tam nějaký synťák je všechno, s čím si po celých 25 minut hrací plochy vystačí. Stejně tak se dá mluvit o výrazivu – nic, co by kohokoliv překvapilo. V rámci žánrových mantinelů se namísto toho snaží o vytvoření chytlavých melodií a silných refrénů, což se jim daří.
Třeba hned druhá “Strawberry Joe” nebo “Shelter” jsou postavené na vynikajících sborových refrénech, neztratí se i “Live My Life”, která je okořeněná snad nejpovedenější melodií na albu. Těžko ale vybírat nejlepší kus, který by zbylou pětici skladeb válcoval na všech frontách. Jednotlivé písně jsou velmi vyrovnané a každá nabízí něco trochu jiného. Nejlepší na tom je, že “Fred & the Living Deads” není ani instrumentálně a skladatelsky blbý počin, jakkoliv to není hlavní stavební kámen tohoto ípka. Práce kytar je na poměry žánru a velice dobrá. Najdou se ostřejší riffy, jako je tomu v již zmiňované “Strawberry Joe”, vedle nich ale i jemnější vyhrávky v čele s “Infection”, z níž je nejvíce cítit melancholická nálada. Povedená je i rytmické sekce, která žene skladby kupředu v docela svižných tempech, hlavně rytmika bicích potěší propracovaností.
Když půjdu čistě po pocitech, je z “Fred & the Living Deads” cítit zápal a nadšení pro věc. Deska, sic není inovativní, má energie na rozdávání a upřímně mě baví. Živelnost se sem tam snoubí s trochou melancholie pro měkčí srdce, z čehož vznikají pro mě nejlepší momenty celého alba. Pro mladé rockové bandy z Francie (alespoň ty, které se dostanou k mým uším – a v poslední době jich nebylo zrovna málo) je to vůbec jakési poznávací znamení. V zajetých kolejích dokáží vytvářet nahrávky na velmi dobré úrovni, kterým člověk věří, že jdou zkrátka od srdce a nejen díky tomu se jen tak neoposlouchají. A když se k tomu přidá dobrá instrumentální stránka a třebas i dobrý vokál, což hlavní persóna alba, Fred Labudka, rozhodně splňuje.
Pozitivní dojem z desky nakonec podtrhuje i velmi dobrá úroveň produkce. V zásadě nemůžu albu moc co vytknout. Skladby fungují, baví a neoposlouchají se na prvních pár poslechů. I po intenzivním poslechu mi pořád mají co nabídnout, což se mi u rockové muziky zas tak často nestává. Fred & the Living Deads skutečně nelžou, když tvrdí, že jejich hudba je chytlavá a úderná. Vzhledem k tomu, že jde o debut je možná hodnocení trochu nadsazené, ale “Fred & the Living Deads” splňuje všechno, co od rocku očekávám, a ještě přidává něco navrch. Rozhodně by neškodilo, kdyby se k ípku přidali ještě dvě, tři skladby, aby z toho byla plnohodnotná deska, protože šest písní vážně uteče jako voda, ale to snad nelze brát ani jako výtku. Zasloužených sedm a půl bodu.
Jste-li relativně neznámá kapela a chcete-li o sobě dát vědět, mám pro vás jeden tip: nevymýšlejte nové žánry a nesnažte se tvrdit, že jste jejich průkopníci. Alespoň to učinila zde recenzovaná kapela ACOD (případně její vydavatel). Zvláště když hrajete úplně běžný melodický death metal, vážně. Radši dejte do pořádku tagy souborů, které posíláte recenzentům. Ušetříte jim práci a nevyvoláte v nich od prvních momentů dojem, že jste banda namyšlených blbců.
To jen obecně na úvod, pojďme však nyní ke kapele, která ve mně zmíněné zamyšlení vyvolala. ACOD nejsou úplní nováčci, mají za sebou již dvě dlouhohrající alba. Dnes se však podíváme na letos vydané EP “Another Path…”. V pětici kratších skladeb kapela prezentuje, jak jsem již zmínil, melodický death metal poněkud tvrdšího zaměření. Většina její hudby se odehrává v rychlejších tempech, kapelu táhnou dopředu hlavně splašené bicí, které jen málokdy upustí od rychlého kvapíku. Když kapela jede naplno, je to docela fajn poslech, ačkoli vám zaručím, že pokud jste už nějaké metalové album v posledních letech slyšeli, nepůjde o nic převratného. Pro mě zajímavější momenty nastávají, když kapela zvolní. Druhá polovina “Black Wings” oplývá solidním sólem, v “Unleash the Fools” se kapela naopak nebojí zvolnit do plně akustické mezihry.
Ruku v ruce s popisem hudby tak stojí otázka vokálů. Většinu času uslyšíme dobrý, těžko kritizovatelný hluboký growling, který se k hudbě ACOD hodí. Ne výjimečně však narazíme na čistý zpěv, který už tak zázračný není. Když se zpěvák snaží konkurovat growlingu v rychlejších sekcích, jako by sahal na hranici svých možností, nebo spíše za ni. Naopak v pomalejších momentech (zmíněná “Unleash the Fools” či pár momentů v “Words of War“) je mnohem více ve svém živlu.
Nejpozitivnější vlastností “Another Path…” je, že velmi obratně střídá death metalové postupy se snadno zapamatovatelnými melodiemi, jenže to by měl být v podobné hudbě standard, ne úspěch zasluhující nový žánr.
