Archiv štítku: funeral doom metal

Recenze

Luna – Ashes to Ashes

Napsat komentář
Luna - Ashes to Ashes
Země: Ukrajina
Žánr: symphonic funeral doom metal
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Ashes to Ashes

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Dneska nebudeme chodit kolem horké kaše a řekneme si to hned na začátku a pěkně na rovinu. “Ashes to Ashes” fakt není album pro každého. Spíš naopak, je to deska, již bude schopno doposlouchat jen minimum lidí. A abych vás většinu hned na začátku odradil, řeknu vám proč. Ukrajinský projekt Luna produkuje doom metal a to, co z něj dělá tak nestravitelnou záležitost, je především délka. Ano, “Ashes to Ashes” opravdu obsahuje jen jednu jedinou skladbu, která opravdu trvá monstrózních 57 minut. Vážně máte chuť si to pustit?

Dobrá, to by bylo, snad nám tu nyní zbyli už jenom příznivci doom metalu, jejichž poslechové ústrojí je na takovéhle kolosální kompozice zvyklé. Inu, žádné power metalisty už tu nikde okolo nevidím, tak se můžeme vrhnout na samotnou recenzi…

Luna je skupinou, jež pochází z hlavního města Ukrajiny, Kyjeva. I když, slovo skupina je lehce nadnesené, jelikož ve skutečnosti se jedná o jednočlenný projekt, v němž se angažuje jistý Anton Demort (respektive Антон Деморт, abychom byli přesní). Ten dále působí ještě v doom/death metalové kapele Amily, pro níž už pojmenování kapela není nadnesené, protože se v sestavě nachází vícero osob. Tak či onak, Anton před nedávnem vydal v rámci svého nového projektu Luna debutovou desku “Ashes to Ashes”, a to rovnou u zavedeného doom metalového vydavatelství Solitude Productions, jehož vydavatelské aktivity musí každý fanda doomu bedlivě sledovat, jelikož jen málokdo je v tomhle žánru zajímavějším labelem.

Jak již bylo řečeno, na první pohled tím hlavním rysem “Ashes to Ashes” je jeho vskutku obludná délka. K tomu přidejte, že jde ještě čistě o instrumentální záležitost – to asi aby toho náhodou nebylo málo (dobře, jednou okolo 34. minuty se tam nějaké krátké zachrchlání objeví, ale to se v podstatě nedá počítat). Tohle je konstelace, s níž si interpret může úplně monstrózně nabít držku, protože udržet posluchačovu pozornost hodinu v kuse je nad síly většiny kapel i na rozdrobeném prostoru (třeba) deseti songů, natožpak na ploše jednoho kolosu, tím spíš, když je ještě navíc instrumentální. Anton Demort ovšem – a to zcela vážně všechna čest – na “Ashes to Ashes” s přehledem dokazuje, že si rozhodně neukousl větší sousto, než je schopen spolknout. Jakkoliv je tahle výchozí pozice hodně těžká a výsledku jsem nevěřil, ta deska je opravdu skvělá a hned od prvního poslechu mě skutečně baví.

Velice zajímavá je konkrétnější škatulka toho, co Luna hraje. Výše jsem se zmiňoval o doom metalu, což není tak úplně pravda. Pokud si jméno Luna zadáte do všemocné Encyclopaedia Metallum, vyplivne to na vás škatulku symphonic funeral doom/death metal. Funeral doom/death asi jen někoho nepřekvapí… je to jednoduše kurva pomalé a extrémní, prostě pohřební klasika, jakou jsem tu již trochu jinými (a vlastně stále stejnými) slovy popisoval v asi tak padesáti recenzích. Nicméně ono slovíčko “symphonic” je zajímavější a vlastně právě z něj plyne ona složka hudby Luna, díky níž je “Ashes to Ashes” tak povedená nahrávka.

Opravdu nečekejte žádné symfonické kejkle a užití orchestru tak monumentální, že by se i Nightwish styděli. Ve skutečnosti ono “symphonic” neznačí nic jiného než klávesy, jichž je na “Ashes to Ashes” opravdu hodně a prostupují celými 57 minutami. Všechny pomalé riffy a rytmika vlastně slouží spíš skoro jako podklad, takže při absenci vokálu hrají klávesy suverénně první housle a dokonce svým způsobem právě zpěv suplují, protože to jsou právě ony, kdo k posluchači “promlouvá”. Nezřídka kdy se jich navíc nachází víc vrstev na sobě, takže je i co objevovat. To je podle mě zajímavý tah, který ovšem Antonovi do puntíku vyšel, protože, věřte tomu nebo ne, je to dost na to, aby byl posluchač držen v napětí celou hodinu.

Suplovat vokál klávesami je sice dozajista zajímavé, ale nebude vám to k ničemu, když vaše muzika bude pořád postrádat tu nejdůležitější věc – dobré nápady. Je jedno, jestli hrajete monotónní black metal postavený na atmosféře nebo stadiónový rock s chytlavými refrény, bez kvalitních nápadů se nikam nehnete a dopadnete jak všechny ty skupiny, jimž v ostatních recenzích střílím průměrné až podprůměrné známky. Na “Ashes to Ashes” se ovšem (naštěstí!) nachází spousta výborných momentů.

Do nějaké nudy kompozice nespadne snad ani jednou a po celých 57 minut je laťka nastavena pekelně vysoko, přesto se zde nachází několik excelentních momentů, které rozhodně stojí za to, abychom je tu jmenovitě vypíchli (samozřejmě s dodatkem, že to zdaleka není všechno). Tak pojďme na věc:

– čas po 22:00 s výtečným riffem a až ambientním vyťukáváním (přičemž na pozadí nechybí další majestátní klávesy),
– 30. minuta s parádním (skoro až hororovým) motivem kláves,
– v čase 31:30 působivě provedený zvrat do stejné pasáže jako v prvním bodě,
– klávesy à la Skepticism okolo 41:00,
– gradace do fantastického kousku s houslemi (nejspíš?) ve 42:30, možná vrchol celého “Ashes to Ashes”,
– kytara, která se konečně pořádně dostane ke slovu v 50. minutě.

Toliko jen velmi kraťoučký a stručný sestřih toho, co se zde děje… a zdaleka ne úplný, protože jak jste si jistě všimli, záměrně jsem zcela vynechal prvních 20 minut a další dlouhé minuty mezi zmiňovanými momenty. Tak jako tak rozhodně je co poslouchat a hlavně co objevovat. A to je skvělé.

“Ashes to Ashes” asi (vlastně docela určitě) nebude deska roku, ale je to výtečné překvapení a ta hodina strávená s tímhle opusem je setsakra skvělá, zábavná a uhrančivá. Tím pádem prostě nemůžu jinak a po Beneath the Storm musím už podruhé v krátké době vysypat vysokou známku pro funeral doom metalové album. A i tentokrát musím recenzi zakončit zcela totožnými slovy: Jestli máte rádi extrémní doom metal, rozhodně neváhejte a “Ashes to Ashes” běžte vyzkoušet!

Recenze

Beneath the Storm – Evil Reflection

Napsat komentář
Beneath the Storm - Evil Reflection
Země: Slovinsko
Žánr: funeral doom / sludge metal
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. To Dust
02. Helen
03. Silent Exhale
04. Oceans of Sleep
05. The Endless Void
06. Frozen

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Mezi tunami alb, která nám chodí do redakce na recenze, se přece jenom tu a tam vyskytne nějaké velice příjemné překvapení. Formace s názvem Beneath the Storm patří právě mezi takové. Jedná se o jednočlenný projekt ze Slovinska, a jak je většinou člověk zvyklý, že jednočlenné projekty bývají black metalové, v tomto případě se budeme pohybovat v jiném, byť stále extrémním žánru. Shimon, jak se onen jediný člen Beneath the Storm jmenuje, totiž do světa pouští (v základě) funeral doom metal. V loňském roce se objevil debutový počin s názvem “Temples of Doom” a už letos přichází jeho pokračování v podobě desky “Evil Reflection”, která bude středobodem našeho skromného povídání.

Výše jsem řekl, že Beneath the Storm produkuje v základě funeral doom metal, což je sice vlastně pravda, protože muzika na “Evil Reflection” obsahuje vše, co člověk od toho stylu očekává, a veškeré žánrové výrazivo se zde nachází. Pokud by se mezi vámi náhodou našel někdo, kdo by tápal, co to znamená typické funeral doom metalové výrazivo, pak to v rychlosti zopakujeme – ultra pomalé záhrobní (odsud funeral) tempo, mohutné riffy, growling hlubší než Macocha, navrch samozřejmě v žádném případě nesmí chybět hutná a značně neveselá atmosféra. Abychom ovšem byli úplně přesní, je nutné dodat, že Beneath the Storm k tomuhle receptu přidává velice jemný, ale znatelný poprašek žánrů jako sludge nebo drone. A možná, že právě tohle je ta věc, která v té muzice dělá takové divy.

Na první pohled hraje drtivá většina funeral doom metalových kapel nemlich to stejné, protože onen obecný žánrový popis, který byl vyřčen výše, by se dal vlastně vztáhnout na drtivou většinu (ne-li na všechny) funeral doom metalové formace. Jediným měřítkem, jímž se tedy dá kvalita jednotlivých skupin posoudit, je to nejabstraktnější možné měřítko – pověstný pocit, který hudba v člověku vyvolává. Nicméně tohle měřítko funguje, protože zatímco jedna kapela drhne riffy ve šnečím tempu a je to nuda, druhá drhne riffy ve šnečím tempu a je to uhrančivá síla. Do jaké z těchto možností tedy spadá “Evil Reflection”?

Osobně jsem to vůbec nečekal, ale do té druhé, protože o muzice Beneath the Storm bych se – čistě na základě onoho abstraktního pocitu – nebál tvrdit, že je silná. Spíš jsem očekával, že to bude ta nuda, ale ani náhodou, protože “Evil Reflection” nabízí skvělou dusivou atmosféru, spoustu výtečných momentů (zejména kytarová práce je na albu setsakra výborná) a nemá sebemenší problém utáhnout celou hodinovou délku. V prvním songu “To Dust” se sice nahrávka ještě netváří nijak zvlášť výjimečně, spíš jako sice solidní, ale jinak vcelku obyčejný funeral doom, ale už někde v půlce druhé “Helen” se poprvé ukáže opravdu zničující riff, přičemž jemu podobné se v dalším průběhu desky objevují s až nebývalou samozřejmostí. Navíc je “Evil Reflection” (snad díky onomu zmiňovanému koření v podobě sludge) na svůj žánr možná až překvapivě dynamickou záležitostí, což z něj dělá ještě o něco víc přitažlivý počin.

Už začátek alba je sice velmi dobrý, ale to hlavní, proč si “Evil Reflection” zaslouží tak vysokou známku, se začne dít až v jeho druhé polovině. S přibývajícími minutami totiž deska postupně roste, je čím dál tím lepší a nejpozději od čtvrté “Oceans of Sleep” už je to prostě absolutně výtečné a obrovsky mě to baví. A když říkám, že “Evil Reflection” s postupující hrací dobou narůstá, asi nikoho nepřekvapí, když nyní prohlásím, že absolutním vrcholem nahrávky tak je téměř 18minutový opus “Frozen”, v němž Beneath the Storm s naprostým přehledem rozehrává první funeral doomovou ligu a směle může vyrazit konkurovat i mnohem zavedenějším spolkům.

Jak jsem již řekl, v žádném případě jsem to nečekal, ale “Evil Reflection” je na poměry svého žánru obrovská kvalita a pro mě osobně velký příslib do budoucna. Odteď budu kroky Beneath the Storm rozhodně sledovat dál, protože na svém druhém velkém počinu mě tento Slovinec přesvědčil, že talent mu tedy nechybí ani v nejmenším. Upřímně, už nějaký ten pátek jsem neslyšel funeral doom metalové album, jež by mě bavilo takovýmhle způsobem, což také neváhám ocenit patřičně vysokou (ale zaslouženou!) známkou. Jestli máte rádi extrémní doom metal, rozhodně neváhejte a “Evil Reflection” běžte vyzkoušet!

Recenze

Doom:VS – Earthless

Napsat komentář
Doom:VS - Earthless
Země: Švédsko
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 5.5.2014
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Earthless
02. A Quietly Forming Collapse
03. White Coffins
04. The Dead Swan of the Woods
05. Oceans of Despair
06. The Slow Ascent

Hodnocení:
H. – 7/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Je takovým nepsaným pravidlem, že když se nějaký muzikant ze zavedené kapely pouští do svého vedlejšího projektu, většinou tak činí proto, aby si od hudby své domovské formace trochu odpočinul, vyzkoušel si něco malinko jiného a lidově řečeno si takříkajíc zabejčil. Většinou, ale ne vždy… a do té kategorie “ne vždy” víceméně spadá rovněž Johan Ericson ze švédské doomové stálice Draconian. Nicméně jak už jen název jeho bočního projektu Doom:VS napovídá, i v tomto případě je to záležitost opět doomová…

Naštěstí však samozřejmě nejde o úplně jednu a tu samou muziku. Draconian rozhodně nejsou čistokrevným doomem a vlastně jsem je za doomovou kapelu označil především proto, aby mi to sedělo do toho začátku. Jinak totiž Draconian tvoří muziku, která zcela znatelně čerpá z odkazu prvních tří desek (dnes již bohužel nefunkčních) Norů Theatre of Tragedy, tedy se jedná o jakýsi gothic/doom/death metal.

V rámci Doom:VS sice Johan Ericson zůstává věrný doom metalovému žánru, pustil se ovšem na pole jeho pohřební podoby – v překladu řečeno, Doom:VS je funeral doom metal. O úplně novou akvizici se nejedná, jelikož Johan tento projekt přivedl k životu už v roce 2004 a od té doby vydal dvě velká alba – “Aeternum Vale” (2006) a “Dead Words Speak” (2008). Jak už jistě všichni správně tuší (a to včetně těch, kteří nepatří k zasvěceným v historii této skupiny), v letošním roce na zmiňované dvě nahrávky navázala třetí dlouhohrající deska, jíž byl dán do vínku název “Earthless” – a ano, přesně ona je tím, o čem si dnes budeme povídat.

První dva počiny “Aeternum Vale” a “Dead Words Speak” se mi vlastně dost líbily, tudíž jsem se stejným požadavkem – tedy aby se mi to líbilo – přistupoval rovněž k poslechu “Earthless”. Jednoduše řečeno, Johan Ericson tento požadavek dokázal splnit, díky čemuž mohu s naprostým klidem prohlásit, že se mi “Earthless” opět líbí. Nicméně na druhou stranu, kdybyste po mně chtěli srovnání s jeho předchůdci, i přes její nepopiratelnou kvalitu bych musel právě novinku označit jako tu nejslabší ze všech tří doposud vydaných dlouhohrajících nahrávek. I když… říct “nejslabší” nejspíš vzbuzuje dojem, že to není nic moc, takže se radši poopravím a řeknu, že “Earthless” je stále dobré, akorát prostě nejméně dobré.

Nabízí se úplně klasická obligátní otázka – v čem je problém? No… to máte tak, já to vlastně ani neumím pořádně říct, ve své podstatě vlastně vůbec nikde. Jak již bylo řečeno, kvalitativně je “Earthless” opět na velice vysoké úrovni, pouze pocitově mě “Aeternum Vale” i “Dead Words Speak” bavilo o něco více. Což samozřejmě může být jen subjektivní záležitost, jelikož tak či onak, pořád platí, že Johan i na “Eartless” dokázal přijít s nejedním výtečným momentem a skvělou melodií.

Co do výraziva se od minula nic moc nezměnilo a Johan Ericson stylově pokračuje po stále stejné cestě. Co to znamená, ptáte se? Pokud si vezmeme pouze množinu funeral doom metalové scény (dá se tomu vůbec říkat scéna?), pak Doom:VS patří rozhodně k těm nejstravitelnějším záležitostem. Ano, samozřejmě, muzika je stále velice pomalá, nechybí ani hluboký growling a další zcela nezbytné propriety tohoto specifického subžánru, ale když to řeknu takhle blbě, prostě to ani zdaleka není takové zlo, jaké umějí vykouzlit jiné kapely. Jednoduše to není žádný Esoteric nebo tak něco, nekonají se mnohaminutové monotónní a neprostupné kytarové stěny, žádná sžírající deprese. Doom:VS je na poměry funeral doom metalu vlastně docela zapamatovatelná (fakt tam jsou i záchytné body!) a melodická záležitost, jejíž atmosféra je spíše melancholická. To není špatně, jen říkám, jak to je… a jak ten nejextrémnější funeral doom, tak i to podání Doom:VS má něco do sebe, o tom žádná.

Nyní už jsem vlastně řekl vše, co jsem na adresu “Earthless” říct chtěl. Jde o povedenou nahrávku, jež si svou nastavenou laťku kvality drží po celou hrací dobu… kdybyste mě hodně nutili, asi bych vypíchnul “White Coffins” a titulní “Earthless”, ale to je jedno, protože album je povedené jako celek. A pokud jste se s Doom:VS doposud nesetkali, jistě se vám “Earthless” bude líbit o poznání víc než mně, protože vás nebude trápit, že “Aeternum Vale” i “Dead Words Speak” byly ještě o něco lepší. A pokud jste se doposud nesetkali s funeral doom metalem obecně, právě Doom:VS je skupina, s níž byste začít mohli, protože právě díky své (na poměry žánru) stravitelnosti by se vám zalíbit mohla… co si budeme povídat, začínat třeba se zmiňovanými Esoteric, to byste se asi se zlou potázali, protože to už jsou věci spíš pro zkušené funeral doom metalové matadory…

Další názory:

To pro mne je deska “Earthless” prvním seznámením s Doom:VS a klidně přiznám, že jsem o ní zavadil jen tak náhodou, když jsem si procházel albové novinky a strašně se mi zalíbil její obal. Neměl jsem sebemenší ponětí, kdo za albem stojí. Při bližším pohledu a zjištění, že za jménem Doom:VS se skrývá Johan Ericson z Draconian, jsem však očekával něco trošku jiného. Nakonec jsem dostal táhlé a hutné kytarové riffy, hluboký growling a nepěknou atmosféru, která z “Earthless” srší na všechny strany, ale jak už kolega zmínil v hlavní recenzi, album je to relativně melodické. To mi osobně taky nevadí, protože tomu nejzáhrobnějšímu doom metalu vyloženě neholduji, ale přesto na těch albech obdivuji tu atmosféru, která “Earthless” tak nějak chybí. Nicméně, to nemění nic na tom, že Doom:VS upatlal dohromady desku, která baví a kterou bych já osobně doporučil jako takový pomyslný start začínajícím posluchačům daného stylu, protože ten extrém zde není vyveden do takového extrému. Nejlepší songy? Těžko říct… Mně se hodně líbí úvodní titulka a melodická “Oceans of Despair” s opravdu vyvedenou kytarovou linkou, ale povedené jsou vlastně všechny. A protože nemám s čím srovnávat, tak můžu s klidným srdcem udělit o malinko vyšší hodnocení.
Kaša

Minirecenze

Ea – A Etilla

Napsat komentář
Ea - A Etilla
Země: ?
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 13.1.2014
Label: Solitude Productions

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
bandcamp

Ea je dost zvláštní skupina… oficiálně o ní nejsou známé vůbec žádné informace a neoficiálně vlastně v podstatě také ne. Neví se, kdo tam hraje, dokonce ani odkud ta kapela pochází, i když podle všeho to vypadá, že se jedná buď o Rusko, nebo Spojené státy americké. Ví se pouze dvě věci – že tvorba Ea vychází z textů starověkých civilizací a že hudebně jde to naprosto skvostný funerální doom metal. Sice se přiznám, že by mě osobně také o Ea zajímalo víc věcí, ale čert to vem, lepší výborná hudba a minimum informací než naopak.

Nepochybuji o tom, že všichni hledači klenotů na extrémně doom metalové scéně už o této prapodivné formaci jistě slyšeli, ale pokud se mezi vámi najdou tací, kteří funeral doom metalu fandí a jméno Ea doposud neznají, rozhodně byste se na něj měli co nejdříve podívat, jelikož se jedná o opravdu výtečnou záležitost. Já osobně bych se dokonce nebál zařadit Ea mezi své nejoblíbenější funeral doom metalové projekty…

Podobně jako na předcházejícím opusu “Ea” z roku 2012, i nyní skupina nabízí na novém albu pouze jednu jedinou skladbu o vpravdě monumentální délce, která se zastavila jen těsně pod hranicí 50 minut. Jenže jakkoliv se to může zdát jako dost nestravitelná záležitost, ve skutečnosti je všech těch 50 minut natřískáno excelentním funeral doom metalem té nejvyšší kvality, kde rozhodně není nouze o obrovskou porci hypnotické atmosféry a uhrančivých pasáží. Dokonce se mi zdá, že novinka “A Etilla” je ještě mocnější a působivější než její předchůdce “Ea”.

Samozřejmě, pro lidi, kteří extrémnímu doom metalu neholdují, to bude až příliš monotónní věc, která nepůjde poslouchat, ale ve skutečnosti v žádném případě nejde o muziku, jež by stála jenom na utahaných riffech a pomalém tempu – jak už bylo řečeno, “A Etilla” je (na poměry funeral doom metalu) narvaná velkým množstvím úžasných nápadů. Tahle kapela jednoduše umí…

Minirecenze

Ataraxie – L’être et la nausée

Napsat komentář
Ataraxie - L'être et la nausée
Země: Francie
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 1.9.2013
Label: Weird Truth Productions / Ostra Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ataraxie, francouzští vyznavači extrémně pomalého, depresivního a maximálně záhrobního doom metalu okořeněného občasným brutálním death metalovým výjezdem, si dali s novou deskou poměrně načas. Předchozí “Anhédonie” vyšla v květnu 2008, tudíž to trvalo celých pět let, než se objevila novinka “L’être et la nausée”, ale na druhou stranu, když už do toho tahle formace práskne, je to fakt pořádná nálož hudby. Debut “Slow Transcending Agony” trval ještě vcelku rozumných 51 minut, ale “Anhédonie” se vyšplhala na 74 a novinka “L’être et la nausée” už jako dvojalbum na bezmála 80 minut…

To už je setsakra dlouhá doba, zvlášť na to, když si vezmete, co Ataraxie hrají za muziku. Funeral doom metal v jejich podání se táhne jak šnek, je to naprosté bahno, s nadsázkou je to kadence tak jednoho riffu za půl minuty, žádné sraní s posluchačem, ale naprostý, hnusný a depresivní marast bez smilování, přesně tak, jak to mají příznivci jednoho z nejokrajovějších žánrů rádi. Je pravda, že – jak už ostatně bylo zmíněno – to Ataraxie čas od času proloží chorobnou death metalovou pasáží (v tomto ohledu je na novince nejostřejší asi začátek “Face the Loss of Your Sanity”, jenž nabídne čistou sypačku), přesto to hlavní, co si z “L’être et la nausée” odnesete, budou jak smrt pomalé a táhlé riffy.

Nyní ovšem zpátky k nevyřečené otázce, od níž jsme trochu odbočili… není těch 80 minut na něco takového příliš? Tím spíš, že i samotné skladby jsou vážně dlouhé, v případě finální “Nausée” až extrémních 27 minut. Určitě je pravda, že jen tak z fleku to dá asi málokdo z nás, nicméně na druhou stranu, hudba Ataraxie a funeral doom metal obecně není záležitost, kterou byste si pustili jen tak. Na něco takového musíte vysloveně náladu a naprosto specifické rozpoložení mysli, abyste to zvládli, jenže když se do tohoto stavu dostanete… osobně jsem dokázal “L’être et la nausée” otočit i třikrát (!) bezprostředně za sebou. A to je moje odpověď na otázku, jestli 80 minut funeral doom metalu není přehnaných…

Recenze

Thaclthi – …erat ante oculos

Napsat komentář
Thaclthi - …erat ante oculos
Země: Itálie
Žánr: funeral doom / death / black metal
Datum vydání: 13.11.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Hinthial
02. E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà
03. Ixaxaar
04. The Trip Was Infra Green [Unholy cover]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Dobrá, s tím, že jsou kdovíodkud a hraje tam kdovíkdo, jsem to možná malinko přehnal. O Thaclthi se sice říká, že je to “skupina beze jmen, bez tváře a bez minulosti”, ale pokud je mi známo, formace pochází z Itálie, občanská jména sice tak trochu neznámá opravdu jsou, ale pokud vám stačí pseudonymy, hrají zde jistí Hinthu, Thaurx a Rathlth, přičemž druhé zmiňované jméno by mělo patřit ženě, ale nutno dodat, že to vím pouze z té jediné a docela tmavé fotky, kterou Thaclthi mají. Vzhledem k tomu, že se nejedná o zrovna provařené jméno, by se možná slušelo se ještě chvilku zdržet úvodní omáčkou a objasnit si, odkud se vzalo ono hodně prapodivné jméno Thaclthi, jehož zapamatování je poměrně solidní výkon a na jeho výslovnosti bych si jistě polámal jazyk. To pochází ze starého etruského textu “Liber Linteus Zagrabiensis” z 3. století před naším letopočtem. Tento text je doposud z velké části nepřeložen kvůli minimálním znalostem etruského jazyka, nicméně “thaclthi” by prý mělo znamenat “v tichosti”. Samotná hudební produkce Thaclthi ovšem úplně tichá není – ve své hlučnosti a extrémnosti je ovšem až introvertní.

Výše jsem zmiňoval, že mne “…erat ante oculos” poměrně překvapilo tím, o jak těžkou záležitost se jedná – to se stalo především z toho důvodu, že jsem tak trochu neočekával, že by se z Thaclthi mohlo vyklubat něco takového, poměrně záhy jsem si na to ale zvyknul, a pokud i vy máte nějaké zkušenosti s poslechem nějakých těch hudebních šíleností, jistě dokážete přelouskat i “…erat ante oculos”. Nicméně z obecného hlediska se zcela jistě jedná o muziku, jež bude platit za poměrně nestravitelnou záležitost a s níž by vás i většina metalových posluchačů poslala do kopru s tím, že jde jen o zahuhlaný nečitelný bordel bez hlavy a paty. Jestli si však podobně jako já myslíte, že hudba, která není chytlavá, nemá zapamatovatelné momenty a nemá melodie, může být také setsakra dobrá, pak právě vám je “…erat ante oculos” určeno.

Thaclthi se pohybují někde na hranici mezi funeral doom/death metalem a black metalem s občasnými náznaky ambientu. Jak žánrové vymezení, tak i tracklist s pouze čtyřmi kompozicemi naznačuje, že asi půjde o dlouhé monolitické kusy – a světě div se, přesně tak tomu je. Tedy… ne ale všude. První “Hinthial” je totiž i přes svou sedmiminutovou délku jen jakýmsi intrem, jehož náplní není nic jiného než poměrně neurčitý šum a jakýsi neidentifikovatelný zastřený šepot. Proč ne, je to intro, ale možná by tomu na takovou náplň slušela nějaká ta minutka dolů… i když nemůžu tvrdit, že bych měl byť i jen jednou potřebu “Hinthial” přeskočit. Takže to asi bude nějak fungovat… Druhý song, jenž z “…erat ante oculos” lehce vybočuje, je ten poslední, “The Trip Was Infra Green”. Jedná se totiž jen o předělávku – původní píseň pochází z roku 1993 z desky “From the Shadows” od finských doomařů Unholy. Jejich tvorba je pro mne bohužel doposud španělskou vesnicí, protože jejich jméno stále ještě figuruje na stále ještě předlouhém seznamu skupin, které bych znát měl a neznám, tudíž nedokážu posoudit povedenost coveru oproti originální verzi. Samotný song je však dobrý a do kontextu zbytku relativně sedí, byť je oproti vlastní produkci Thaclthi laděný do čistšího doom metalu.

Z toho nám ovšem vychází, že vlastní tvář Thaclthi tedy představují jenom dvě skladby. To je sice pravda, ale nebojte, i tak se jedná o pořádnou nálož muziky, jelikož dohromady tyto dva kusy přesahují hranici 37 minut – jen samotná “Ixaxaar” totiž trvá úctyhodných 22 minut. Hudební výplň této doby je poměrně zřejmá a více či méně jasně definovaná – velký tlak, neprostupná masa zvuku, hutná atmosféra a žánrově již zmiňovaný projev, u něhož se člověk nemůže rozhodnout, zdali se více kloní k funerálnímu doomu nebo k black metalu… a když náhodou třeba zabrousí spíše do doomových vod, neustále z něj odkapává black metalová odpornost a naopak. Hned co skončí intro “Hinthial” se na vás se začátkem “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà” vyvalí jedna z nejzběsilejších pasáží, které “…erat ante oculos” nabízí. Po dvou minutách extrémního inferna se zase krutě zpomalí a Thaclthi na vás vypustí brutální bahno.

Podobným způsobem italské trio pracuje téměř na celé ploše nejen “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà”, ale i “Ixaxaar”, nicméně ve finále to vůbec nevadí – není žádným tajemstvím, že když se obdobné záležitosti umí udělat a výsledkem opravdu je atmosféra, což se v tomto případě povedlo, tak nějaká monotónnost vůbec nevadí, ba naopak je vlastně i žádoucí. U Thaclthi je však ona monotónnost vlastně jen zdánlivá a spíše pocitová, jelikož to tempo se ze zběsilostí přes střední rychlost až k umíráčkům přelévá relativně často a také se dost často proměňují samotné riffy, ale je pravda, že to si člověk uvědomí až při pozdějších posleších.

Thaclthi

Co se týče oněch zmiňovaných ambientních vlivů, ty jsou na “…erat ante oculos” vlastně minimální, ale pořád tam jsou a při soustředěném poslechu dokážou kdejakou pasáž okamžitě posunout o mílové kroky kupředu – a v podstatě vždy je to provedeno takovým způsobem, že by mi vůbec nevadilo, kdyby tak Thaclthi činili ještě o trochu častěji. Pěkným příkladem může třeba pasáž “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà”, která začíná na konci deváté minuty skladby. Pokud bych měl ovšem mezi oběma písněmi zvolit tu lepší, asi bych nakonec ukázal na ten delší opus, “Ixaxaar”, především díky uhrančivé rituální několikaminutové téměř nemetalové pasáži uprostřed, po níž se Thaclthi nadechnou k další nemilosrdné dávce kytarového hnusu.

Ve výsledku se mi “…erat ante oculos” rozhodně líbí a za samotnou hudbu nemám sebemenší důvod Thaclthi nepochválit, protože tohle je přesně ta záležitost, která mě jednoduše oslovuje. Pokud by jinak slušný úvod “Hinthial” nebyl tak zbytečně dlouhý a pětinu celkové stopáže by netvořila předělávka, dal bych minimálně o půl bodu více. Nicméně i přesto – pokud vám hudební deprese nejsou cizí, rozhodně “…erat ante oculos” stojí za zkoušku.

Recenze

Aphonic Threnody – First Funeral

Napsat komentář
Aphonic Threnody - First Funeral
Země: international
Žánr: funeral metal
Datum vydání: září 2013
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 11.8.2013, Terror from Hell Records

Tracklist:
01. The Threnody
02. Eyes’ Light Faded Away
03. Life Calls Death
04. Hollow

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Pokud jste o kapele Aphonic Threnody doposud neslyšeli, je to úplně v pohodě, já osobně donedávna taky ne. Není se ovšem moc co divit – jedná se totiž o docela nový mezinárodní projekt, v němž se potkávají lidé z Velké Británie, Itálie a Maďarska, v živé sestavě pak najdeme i další země. Asi nejznámějším jménem projektu je Kostas Panagiotou z Pantheist a Wijlen Wij, ovšem ani ostatní členové nejsou žádní amatéři a mají za sebou pěkných pár působišť v rámci metalového extrémního undergroundu. Jak je ze jmenovaných dvou skupin možná už jasné, Aphonic Threnody se asi nebudou pohybovat v rámci nějaké rádiového pop rocku; pokud vás ovšem napadlo něco o funeral doom metalu, pak je to odhad zcela správný. Tak se tedy pojďme podívat, jak debutové EP s velice příznačným názvem “First Funeral” dopadlo…

Není žádným tajemstvím, že doom metal je poměrně konzervativní žánr… poměrně dost. A neplatí to jen o odnoži s oním magickým pohřebním přídomkem, ale o doom metalu celkově. Co si budeme povídat, asi každý z vás by dal z fleku dohromady formální recept toho, jak zní drtivá většina doomových kapel. Soustředíme-li se pouze na zástupce funerálního subžánru, bude to dost lehké… ulta pomalé tempo, ultra hluboký growling, ultra hutná atmosféra a ultra velká deprese. Nic z toho se ovšem nevylučuje s tím, že některé skupiny z tohoto stylu stále mají svůj vlastní ksicht a docela nezaměnitelný sound. Nemá cenu nikterak milého čtenáře napínat, protože to, co teď zazní, už stejně tuší – je to tak, ani Aphonic Threnody nejsou žádní inovátoři a i na jejich tvorbu se dá bez větších problémů vztáhnout ona obecná formulka, kterou jsme vyslovili o pár řádků výše… ultra pomalé tempo, ultra hluboký growling a dál už to znáte.

Nutno ovšem upozornit na jednu důležitou věc, obzvlášť v tomto případě důležitou – i na takovémhle základu něčeho, co už vlastně bylo mnohokrát řečeno a předvedeno, lze stále postavit nahrávku, jež bude nejen dobrá, ale dokonce přímo skvělá. A jak už možná tušíte, právě tohle se Aphonic Threnody povedlo. “First Funeral” formálně opravdu není nějaká výjimečná záležitost a na té nahrávce technicky vzato neuslyšíte nic, co se už neobjevilo někde jinde, ale mezinárodní pětice ten svůj pohřební lektvar dokázala namíchat výtečně. Má to tu tolik potřebnou dusivou atmosféru, hrubé, roztahané a pomalé riffy se s přehledem a intenzitou zadírají pod kůži stejně tak jako extrémní murmur. Sem tam navíc probleskne sice dost úsporná, ale o to funkčnější kytarová melodie, jak to Aphonic Threnody ukázkově předvádějí třeba hned na začátku druhé tryzny “Eyes’ Light Faded Away”. Celkově asi nic výjimečného, řeknete si možná, ale v opravdu skvělém provedení, odvětím vám já.

Pokud máte o funeral doom metalové scéně nějaký přehled a víte, na jaký že nástroj to hraje výše zmiňovaný Kostas Panagiotou, musí vám být jasné, že ve výčtu nástrojů doposud nebyly zmíněny klávesy, které tu samozřejmě přítomny jsou. Aphonic Threnody však s nimi zacházejí velice opatrně a nechávají je hrát pouze v pozadí jako doplněk samotné hlavní linky – a ještě ne po celou dobu. Stejnou roli zde hraje ještě jeden na metalové poměry stále ještě relativně nezvyklý nástroj, jenž je využíván v ještě mnohem menší míře. Je jím cello, které má na starosti maďarský hudebník Ábel Libisch. Když ale sem tam probleskne, stejně jako v případě kláves se jedná o hodně povedené momenty, díky nimž nahrávka přesně v duchu provařeného hesla, že méně je někdy více, dostává ten správný šmrnc. Takzvaně první housle však stále hraje především kytara a vokál, což jsou nejvýraznější prvky “First Funeral”, ale i jen s nimi (samozřejmě za podpory rytmické sekce) dokážou Aphonic Threnody taky utáhnout pořádný kus muziky.

Že jsou samotné kompozice poměrně delšího rázu, to překvapí asi málokoho. Všechny čtyři kusy se vešly do rozmezí mezi devíti a desíti minutami, díky čemuž by mohly na první pohled dost splývat, ale když si “First Funeral” trochu sedne a v přehrávači se na chvíli ohřeje, nebude trvat dlouho a zjistíte, že každá píseň má několik hodně vydařených motivů, které ji odlišují od zbytku. Je pravda, že zpočátku padá hlavní díl pozornosti především na “The Threnody” a “Eyes’ Light Faded Away”, ale to jen díky tomu, že stojí na prvních dvou pozicích. “Life Calls Death” a “Hollow” za svými kolegyněmi nikterak nezaostávají, takže ve výsledku je “First Funeral” počinem hezky silným a vyrovnaným. Pokud bych ale přece jenom musel volit nějaký vrchol, nakonec bych po menším souboji zvolil až závěrečnou “Hollow”, neboť obsahuje několik doslova bravurních momentů a celé EP naprosto skvěle uzavírá a jen podtrhuje hodně dobrý celkový dojem.

Finální verdikt je asi docela jasný a také jednoznačný – “First Funeral” je hodně příjemné překvapení (tak příjemné, jak příjemná jen může být tak neveselá muzika jako funeral doom metal), které se sice nese v jasně nalinkovaných mantinelech svého žánru, ale nakonec mu to vůbec nevadí. Rozhodně bych se nestyděl hudbu Aphonic Threnody doporučit každému fandovi kvalitního hřbitovního doomu a zároveň také prohlásit, že se rozhodně vyplatí sledovat i budoucí aktivity a počiny kapely, protože jestli na nich pánové udrží nastavenou laťku, mohla by tu vyrůst setsakra dobrá funerální smečka – ten potenciál tam v tom zcela jistě je. A jak to tak vypadá, nebude trvat zas tak dlouho, než se o tom přesvědčíme, jelikož Aphonic Threnody již začali s natáčením dlouhohrající desky s názvem “When Death Comes”…

Další názory:

Je to přesně tak, jak píše kolega v recenzi. Aphonic Threnody sice nejsou žádní styloví objevitelé, kteří by posunovali hranice žánru, protože vlastně jen vzali to, co před nimi bylo vyřčeno již mnohokrát, ale tahle parta to dělá tak sympatickým způsobem, že bych se obloukem vyhnul označení jako vykrádání a kopie. Pomalé riffy, letmé melancholické melodie, ponurá atmosféra a growling tak hluboký, že už to víc ani nejde. To jsou typické aspekty, které v případě “First Funeral” drží pohromadě velmi pevně. Chvíli mi trvalo, než jsem si ve skladbách dokázal udělat nějaký pořádek, jenž mi umožnil je od sebe oddělit, ale to se při pohledu na stopáž jednotlivých kousků dá tak trochu očekávat. Nejedná se o procházku růžovou zahradou, to v žádném případě. Osobně jsem si nejvíc oblíbil třetí “Life Calls Death” s klidným úvodem, který po chvíli zmizí pod nánosem přímočarého, leč velmi pomalého riffu, který ji protkává. Pronikavá sólová kytara v její druhé polovině má přímo uhrančivý tón, takže nemám nad čím přemýšlet. Jako celek se oněch 40 minut dá zvládnout úplně bez problémů, jen to chce chvilku času, než se do “First Funeral” dostanete, ovšem tohle platí pro celý žánr, takže zkušený posluchač by neměl mít převeliké obtíže. Velmi povedená deska, která stojí za šanci.
Kaša

Recenze

Ahab – The Giant

Komentáře: 2
Ahab - The Giant
Země: Německo
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 25.5.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Further South
02. Aeons Elapse
03. Deliverance (Shouting at the Dead)
04. Antarctica the Polymorphess
05. Fathoms Deep Below
06. The Giant

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ahab původně vznikli pouze jakožto boční projekt několika členů Midnattsol; jejich snažení následně vyústilo v první desku “The Call of the Wretched Sea”, kterou já osobně dodnes považuji za obrovský klenot a jedno z nejlepších funeral doom metalových alb, která znám. Což je o to více s podivem, že toho času hlavní působiště hudebníků, tedy Midnattsol, je (a vždy byl) naprosto neškodný bezzubý čajíček, pro nějž je i průměrné hodnocení pochvalou. Zjevně to časem došlo i kytarové dvojici Daniel Droste – Chris Hector, pánové Midnattsol jeden po druhém opustili a začali se spolu s ostatními kolegy z Ahab naplno věnovat plavbě po pohřebním moři, v němž se ukrývalo až podivuhodně mnoho potenciálu. Zatímco z “The Call of the Wretched Sea” dodnes naskakuje husí kůže, z pokračování “The Divinity of Oceans” jsem byl opravdu nadšený pouze krátce po vydání, postupem času můj postoj k albu poněkud ochladl. Byť se bezesporu jedná o dobrou záležitost, na svého předchůdce jednoduše neměla – což byl možná její úplně největší prohřešek, jinak se totiž také jednalo o velmi kvalitní funeral doom, který výrazivo Ahab posunul mílovými kroky kupředu. A co na to aktuální “The Giant”?

Nutno hned zpočátku říct, že mezi “The Divinity of Oceans” a “The Giant” ani zdaleka není tak velký posun, jaký byl mezi “The Call of the Wretched Sea” a “The Divinity of Oceans”; přijde mi, že novinka spíše dále rozvíjí cestu nastolenou jejím starším bratříčkem. Nutno ovšem také dodat, že se jí to tentokrát opravdu daří po všech stránkách lépe. Zatímco “The Divinity of Oceans” bylo v některých pasážích až přespříliš rozvleklé, na “The Giant” jsem si něčeho takového nevšiml ani v nejmenším, ba právě naopak, třetí dlouhohrající počin Ahab je opět opravdu skvělou záležitostí, která je plná výtečných momentů. Ačkoliv famózní kolos “The Call of the Wretched Sea” zůstal stále nepokořen, pranic to nemění na faktu, že “The Giant” má toho hodně co říct.

Co tedy vlastně “The Giant” nabízí? Vzhledem k faktu, že jde o pohřební doom metal, asi by bylo nošením vody do moře, kdybych řekl, že by měl posluchač očekávat pomalé tempo. Nejedná se už ovšem o takový surový a hutný doom, jaký Ahab nabízeli na “The Call of the Wretched Sea”, stejně jako v případě “The Divinity of Oceans”, i na nejnovějším albu najdete kromě masivní kytarové stěny také (byť to na první pohled může vzhledem k žánru vypadat trochu divně) spoustu vyloženě oddychových pasáží s čistým zpěvem. Právě na nich je jen tak mimochodem opravdu znatelné, v jak kvalitního zpěváka se Daniel Droste za těch pár let vypracoval. Zatímco na debutu se prezentoval pouze obhroublým growlingem (který však do té muziky pasoval, netvrdím, že ne), nyní je jeho projev mnohem pestřejší. Taktéž celková nálada a atmosféra “The Giant” pokračuje ve stopách druhého alba – stále je značně neveselá, nicméně už to není vyložená depka jako na první desce. Přesto je myslím vcelku jasné, že příznivci veselé muziky by se od “The Giant” měli držet dál… ale tak už to holt u doomu bývá – ocení jej povětšinou pouze ti posluchači, jimž podobné umíračky nejsou cizí od přírody.

I tak je ale nutné zmínit, že sem tam Ahab i na “The Giant” pořádně zahrozí hlubokými monumentálními rify, které dají vzpomenout právě na “The Call of the Wretched Sea”. Příkladem mohou být třeba hned obě první skladby “Further South” a “Aeons Elapse”, jež obě začínají v poklidném duchu, ale právě díky tomuto kontrastu poté kytarová hradba vynikne ještě více. V “Aeons Elapse” – když už jsme u toho – stojí za zmínku také velice výrazná sólová kytara v poslední třetině písně. Celkově se dá říct, že všechny skladby jsou na “The Giant” na poměry svého žánru dost dynamické a proměnlivé, přelévají se z klidnějších momentů do těch tvrdších a zase zpátky, což má za následek jednu velmi příjemnou věc – posluchač se ani na chvíli nenudí. A to je dle mého názoru právě to důležité. Pokud bych měl vyzdvihnout jednu konkrétní položku, asi bych po mírném váhání (přece jenom se v tomto případě nedá hovořit o nějakých hitovkách) sáhnul po čtvrté “Antarctica the Polymorphess” s fantastickým rozjezdem a ještě fantastičtějším závěrem, v němž se ke slovu opět dostává úžasná sólová kytara.

V konečném součtu je myslím vcelku jasné, že Ahab nahráli výborné album – opět. Ne sice tak působivé a hypnotické jako geniální debut, který už dle mého názoru nebude překonán, ale rozhodně působivější a zábavnější než “The Divinity of Oceans”. Verdikt je tedy zřejmý – “The Giant” lze doporučit každému milovníkovi pořádného doomu. Zklamán podle mě rozhodně nebude…

Minirecenze

Pantheist – Pantheist

Napsat komentář
Pantheist - Pantheist
Země: Velká Británie
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 1.4.2011
Label: Grau Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Pantheist, funeral doom metalová kapela z Velké Británie, se opět rozhodla vydat další desku. Její poslední výtvor nesl název “Unveiling the Signs” – ano, split CD s Dissolving of Prodigy a dalšími. Jedná se o už o čtvrté album během jedenáctileté historie. Nejde tedy o žádné nováčky a na scéně už mají poměrně slušné jméno.

Kapela se vyvíjela s každou deskou, ze začátku byla mnohem více funeral a s posledními výtvory docela “vyměkla”. Už se nejedná o takovou obrovskou depku jako dříve. Atmosféra, která je v doom metalu nejdůležitější, je ale stále výborná. Velký dík za to patří klávesám, které v tomto žánru u některých kapel moc nemusím, zde mi ale perfektně pasují a užívám si je. Co se týče změny, tak starší desky Pantheist zas tak projeté nemám, když to ale třeba porovnám s pár songy z roku 2001, dnešní materiál se mi líbí mnohem více. Je to asi tím, že funeral nepatří mezi mé speciality. Že už to není pořádná depka co dříve, poznáte hned v druhém songu “Broken Statue” se zpěvem. Hudba je taková klidná, veselá a dovedu si ji třeba i představit v nějakém videu, kde jsou veselé fotky z historie a hezky vzpomínate. Celý song by se tam rozhodně nehodil, je tam ale jedna pasáž zhruba v první půlce, která tomu přesně odpovídá. Pokud vás zajímá první song, který jsem přeskočil, tak to je pouze instrumentální “One of These Funerals”. Musím ale řici, že čistě instrumentální v jejich provedení zní velice zajímavě. Určitě bych se nebránil, kdyby zkusili vytvořit takto celou desku.

Nejlepším prvkem jsou tu pro mě klávesy, bez kterých by se ta deska mohla rovnou zrušit (smích). Ne, vážně, klávesy mě tu opravdu zaujaly a přidáte-li k tomu kvalitní doomové riffy, poslech v některých pasážích je opravdu výborný. Bohužel se to střídá se slabšími momenty, kdy jsem se trošku nudil. Třeba v “The Storm”, kde mě chytnul začátek, ale jakmile už to jelo moc dlouho (celý song má 11 minut), tak jsem měl chuť to přetočit o kousek dál. Zrovna tyhle dvě písničky uprostřed, “The Storm” a “Be Here”, které mají přes 10 minut obě, mě moc nezaujaly. Mnohem lépe na tom jsou všechny ostatní kousky, třeba “Brighter Days”, která společně s titulní “One of These Funerals” patří k tomu nejlepšímu.

Pantheist na “Pantheist” předvádí poměrně slušný výkon. Myslím si ale, že potenciál je tu mnohem větší. Některé části jsou opravdu skvěle chytlavé, ale jsou tu i naprosto opačné, kdy mě to vůbec nebaví. Čistě instrumentální Pantheist by mohli znít mnohem zajímavě. Doporučuji se při poslechu zaměřit jen na klávesy, ty se mi opravdu moc líbí. Celkově mám pocit, že tomu chybí něco málo, a mohlo by to dostat mnohem vyšší hodnocení. Takhle je to slušná sedmička, ale nemá to daleko od průměrnější šestky.

Další názory:

Funeral doom metal je poněkud konzervativní žánr. Když si pouštím takovou hudbu, nejsem zvědavý na žádné progresivní veletoče, ale chci dostat pomalou, hutnou depku, která se člověku zažere pod kůži. Právě tohle je nejspíš ten důvod, proč mi Pantheist se svým pojetím funeral doom metalu nikdy zrovna moc neseděli… jsou prostě moc “veselí”. Jejich muzika vyzařuje jakýsi klid, chvílemi vlastně i pozitivní emoce a mnohem víc než nějakou depresi nabízí spíše melancholii. Jenže právě to mi v kombinaci s ultra pomalým tempem neleze pod vousy. Co se konkrétně novinky “Pantheist” týče, moc tomu nepřidává ani spousta patetických momentů a zpěv, který mi nezřídka doslova drásá uši (v obou těchto ohledech s přehledem “exceluje” “Be Here”). Na druhou stranu se ale “Pantheist” nedá šmahem odsoudit, protože zároveň obsahuje i nemálo opravdu výtečných pasáží, skvělých kompozičních postupů a výborných hudebních nápadů – především v dlouhých instrumentálních plochách. Upřímně jsem přesvědčen o tom, že kdyby “Pantheist” bylo čistě instrumentální, zamlouvalo by se mi mnohem více. Takhle je to však deska obrovských kontrastů, kde si některé momenty opravdu užívám, jiné mě ale doslova a do písmene serou…
H.

Minirecenze

Colosseum – Chapter 3: Parasomnia

Napsat komentář
Colosseum - Chapter 3: Parasomnia
Země: Finsko
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 9.3.2011
Label: Firedoom Music

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Vydání “Chapter 3: Parasomnia” provází jeden neveselý fakt – smrt hlavního mozku Colosseum, Juhani Palomäkiho, jinak také člena o něco známějších Yearning, jenž zemřel ve věku nedožitých 32 let, těsně po dokončení této desky, která tudíž vychází až posmrtně jako jakési memorandum tohoto finského hudebníka, s jehož smrtí Colosseum i Yearning zanikli…

Kdo někdy měl tu čest s předcházejícími počiny “Chapter 1: Delirium” a “Chapter 2: Numquam”, jistě mi dá za pravdu, že Colosseum sice nepatří k naprosté špičce funeral doom metalu, ale že jsou jednou z těch kapel, jež odvádějí onu řekněme “černou práci” – nejsou lídry svého stylu, posunující jeho hranice, ale formací, která udržuje funeral doom v jeho ryzí formě muzikou na nic si nehrající – pěkně pomalu, dlouze a hlavně depresivně. To jsou atributy, které by se ve zkratce daly označit za stěžejní ve svém žánru a za stěžejní i v tvorbě Colosseum. Nepleťte si však pojmy – žánrově ryzí nemusí nutně znamenat průměrné…

Stěžejní kompozicí “Chapter 3: Parasomnia” se jeví hned úvodní, téměř dvaadvacetiminutový opus “Dilapidation and Death”, který ukazuje největší přednosti Colosseum. Je to například na poměry žánru možná až překvapivě proměnlivá struktura, jež v sobě konkrétně v případě “Dilapidation and Death” ukrývá několik velice skvělých momentů – těmi jsou možná trochu paradoxně ty pasáže, kdy se hudba nejvíce vyklidní, kdy se namísto těžkých riffů ozvou výrazné kytarové melodie, mnohdy ještě v pozadí podbarvené klávesovými linkami. Nečekejte ale klávesy ve stylu krajanů Skepticism, králů pohřebního doom metalu, v případě Colosseum jde spíše o lehké doteky, které mnohdy nemají moc daleko k ambientním polohám. Bavíme-li se stále ještě o “Dilapidation and Death”, výtečná je kupříkladu část začínající těsně před devátou minutou a pomalu trvající téměř až do dvanácté.

Vynecháme-li takřka čtyřminutovou mezihru “Questioning Existence”, která je ve své monotónnosti a minimalismu také velice zajímavá, plynou zbylé tři skladby v relativně obdobném mustru, tudíž je nemá moc cenu rozebírat, takže už jen v krátkosti. V “Passage to Eternity” je vrcholem výborná kytarová melodie, začínající v čase okolo 9:15; “On the Strand of Nightmares” se vyznačuje především výtečnou gradaci – takové poslední tři, čtyři minuty mají opravdu šťávu; závěrečná “Parasomnia” působí tak trochu napůl jako předlouhé outro, především díky četným pasážím, v nichž kytara hraje druhé housle, napůl jako klasická píseň s hutnými kytarami a majestátními klávesami.

Celkově je “Chapter 3: Parasomnia” spíše záležitostí jen pro fanoušky doom metalového extrému. Obyčejný smrtelník, jehož uši nejsou navyknuty na podobné hudební očistce, se bude v desce ztrácet. Ani v rámci svého specifického žánru se, jak již bylo výše zmíněno, nejedná o nic přelomového, přesto má album jistě své kouzlo, takže pokud vám není funeral doom cizí, jistě si labutí píseň Colosseum poslechněte…