Když jsem k hodnocení dostal novou krátkohrající desku “Anima Sola” od maďarské mlátičky The Last Charge, pustil jsem si klip k songu “Order Through Chaos”. Fajn, tohle jsou týpci z té drsnější části hardcorové scény. Masky přes obličej a v klipu demonstrace a hořící auta (bůhví kde, tyhle šílenosti se snad v Maďarsku v ulicích nedějou…!), do toho nekompromisní beatdown pěkně od podlahy. Tento klip při poslechu trochu ovlivnil můj úsudek, nějak jsem se nemohl při těch maskách a brutálním zvuku ubránit představě legendárního jakože-mexického death/grindu Brujeria.
EPčko má snad 14 minut dohromady a pánové se vskutku činili, nacpat do té slabé čtvrthodinky snad všechno zlo, které v v sobě od vydání poslední desky nashromáždili. Zvuk alba mě příliš nenadchnul, “chlupaté”, hutné a uřvané kytary se už dneska nenosí, stejně jako většina dnešní scény jsem zmlsán moderní křišťálovou djentovou a metalcorovou produkcí, ale v tomhle případě se to asi dá odpustit, protože bych se klidně vsadil, že deska vznikala nějakým DIY postupem, jak už na hardcore scéně bývá často zvykem.
Když se přenesu přes ten zvuk, tak by se The Last Charge skladbou riffů dali možná přirovnat k mým oblíbencům Emmure, ovšem bez rapu, na mikrofonu spíš s někým, kdo připomíná Juana Bruja z již zmíněných Brujeria. A obojí mám dost rád, takže tuhle maďarskou smečku v žádném případě nemůžu nějak shodit, nicméně kapely se dneska množí geometrickou řadou a hardcore, kde je jenom názor a drhnutí kytar, dneska těžko může vybočit z průměru. Nejvtipnější na tom je, že jsem po zhlédnutí klipu nabyl dojmu, že jde o nekompromisní levičácké SXE bojovníky za práva zvířat nebo tak něco, pak jsem ale viděl klip ke staršímu tracku, kde kapela poskakuje na střeše paneláku v uniformních metalcorových outfitech, a skoro jsem se lekl, že jsem zrecenzoval špatnou kapelu. To je ale už jiná pohádka…
Hardcore jako žánr tady na blogu nebývá zastoupen příliš často, a občas je tedy třeba temné vody všech těch doomů a blacků rozčeřit něčím trochu akčnějším. Holanďané Manu Armata se o to pokoušejí více než úspěšně a zdaleka nejen svojí novou deskou “Surpass the Master”. Tedy nevím, jestli se dá vlastně hovořit o desce, sice se na novém počinu objevuje osm stop, což by u některého black metalu mohlo být klidně hodina a půl stopáže, zde se však dostáváme na strhující dobu trvání 18 minut. Možná by se teda spíš hodilo označení EP, byť kapela zřejmě počin prezentuje jako klasické album. Loni totiž vydali regulérní EP, svojí první oficiální nahrávku, která měla čtyři tracky a desetiminutovou stopáž. Pochopitelně. V tomto kontextu tedy označení “Surpass the Master” za regulérní desku dává smysl. Ale dost blábolení – co nám tedy Manu Armata letos přináší?
Deska začíná songem “Self Reliant”, jehož skoro půlku tvoří jakési intro v podobě samplu z jakéhosi filmu doplněné masivním riffováním. Po dvou minutách a 23 sekundách se nejdelší song z alba dosti plynule, jak jen to při tempu 190 BPM jde, přesune do další pecky “Close to the Heart”. Oba songy zdobí podobný skoro až punkový riff, což by se někomu nemuselo zdát, pokud by v hudbě hledal jakousi invenci, což ale u hardcoru, navíc takto přímočarého snad nikoho ani nemůže napadnout. Další nářez “Remain” začíná bez skrupulí od první vteřiny, skoro jako kdyby kapela dělala support v klubu nějaké větší hvězdě a měla striktních dvacet minut času, proto to tam sází bez přestávky jednu bombu za druhou. “Sideline” plní takovou tu úlohu čtvrtého odpočinkového songu na desce, aby si dal posluchač jako oddech, a sice tím, že obsahuje 20vteřinové intro a pak zase rubačka nanovo, tentokrát s hutným a nekompromisním gang vokálem na konci.
V pátém tracku “Torn” je vcelku zajímavý refrén v podobě kytarového sóla podbarveného jakýmsi policejním hlášením a sirénami. Refrén proto, že je to tam dvakrát a fakt mě to baví. Následuje “Ashamed” s oldschool skočným riffem, která mě možná na desce baví úplně nejvíc, zase s gang vokálem, kde se huláká o aroganci lidské rasy a o tom, jak bychom se měli stydět, tedy klasická hardcorová témata. Sedmička “Loyal to da Grave” má k dobru dva hosty v podobě kluků z kapely Chelsea Smile, ale jako kytaristovi mi skutečně nesedí riff ve sloce, který zní tak trochu cirkusově a do zbytku desky mi tak nějak nesedí.
No, každopádně postupně se přenášíme k závěru desky, jejž obstarává finální nakopávačka “Blinded” a hlavně dvakrát tak dlouhé outro, kterým je řeč Charlieho Chaplina, coby parodie na Adolfa Hitlera z filmu “Diktátor” (asi populární záležitost, už jsem tento projev popisoval v recenzi na první album tuzemských Area Core), co je však vcelku legrační, Manu Armata do songu naroubovali zvukovou stopu z fan YouTube videa, kde je Chaplinův projev podbarven písní “Time” od Hanse Zimmera. Těžko říct, zda si to Manu Armata vůbec uvědomili a hlavně jestli se o panu Zimmerovi aspoň zmínili v bookletu, nebo si skladbu oficiálně licencovali, každopádně mě to docela pobavilo a i potěšilo, protože “Time” je super.
No, abych to shrnul, “Surpass the Master” je prostě nekompromisní moshcorová sypačka s názorem, na jehož vyjádření čtvrt hodiny úplně stačí. Nářez od začátku do konce, deska nenechá člověka ani na chvíli vydechnout, takže vlastně krátká stopáž není na škodu. Sice album žádnou zvláštní invencí neoplývál, ale jelikož mám v oblibě přímočaré beatdowny typu bostonských Vanna nebo Francouzů Rise of the Northstar, tak mě Manu Armata dost baví. Co bych navíc chtěl ještě na desce vyzdvihnout, je celkový zvuk a produkce, protože na to, že jde o druhou studiovou nahrávku, tak je zvuk dost hutný a příjemný, což o sobě dneska nemůže říct kde kdo. Poslední věc, kterou bych chtěl pochválit, je obal, jenž mě fakt baví, je to taky příjemná změna oproti těm všem vesmírům a hipster motivům, které dneska na desky kapely umisťují v rámci trendu.
Země: Česká republika Žánr: hardcore Datum vydání: září 2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Klacky pod nohy
02. Zůstaň hladovej
03. Nebudu stejnej
04. Zpověď
05. Sedm vteřin
06. Tři směny
07. Můj život moje volba
08. Hymna ztracených duší
09. Jinak než bych chtěl
10. Sever
11. Triky
Když se řekne tuzemská hardcorová scéna, tak pardubičtí Streetmachine by měli být jménem, které si člověk, jemuž tato hudební odnož není vyloženě cizí, vybaví jako jedno z prvních, takže když přišla šance napsat si recenzi u příležitosti novinkového alba “Kult”, nebylo co řešit. Tahle parta má za sebou pět placek a v posledních letech si drží relativně vyrovnanou laťku co do kvality, a logicky jsem tak byl zvědavý, kam se kapela posune s novým pěvcem Valdou, jenž nahradil Míru, který se pakoval po vydání předešlého “Ber nebo nech bejt” v roce 2011.
Bylo by bláhové čekat, že Streetmachine, kteří v podstatě představují tuzemskou odpověď na zahraniční party jako Madball a Hatebreed, by na svém šestém albu něco měnili. Zvlášť, když to doposud tak dobře fungovalo. Pokud pominu změnu ústředního vokalisty, která je takovou změnou-nezměnou, protože Valda má barvu hlasu dosti podobnou Mírovi (snad jen není tak řízně agresivní, ale to je pouze můj dojem), tak je vše hezky pěkně při starém. Jádrem hudby Streetmachine jsou samozřejmě skočné podladěné hardcore kytary a rytmika, na kterých tenhle styl prostě stojí. Je nutno dodat, že Streetmachine se zhlédli v metalickém pojetí hardcoru, takže své nezastupitelné místo mají až thrashově rychlé riffy, jež činí jejich songy přeci jen o trochu zábavnější, protože takhle jsou většinou míchanicí rychlých pasáží s pomalejšími zasekávanými breakdowny, což je spojení, které už dnes nikoho nepřekvapí, ale pokud budu mluvit sám za sebe, tak od hardcore metalu vlastně ani nic víc ke spokojenosti nepotřebuji.
Technicky a papírově je tedy vše v pořádku, a když říkám vše, tak včetně zvuku ze studia StreetSound, který je oproti minulému studiovému zářezu hutnější a… jak bych to řekl… roztažený do šířky. Neřeže možná tak hluboko jako ten, jímž bylo ošetřeno “Ber nebo nech bejt”, ale i navzdory tomu si dovolím tvrdit, že by snesl srovnání se zahraničními produkty, protože nebýt toho, že Valda pěje česky (mimochodem, není vůbec špatný a je slyšet, že v kapele se rychle zabydlel), tak běžné ucho nepozná rozdíl od zvučnějších jmen ze zahraničí, což je pro tuzemskou partu dobrá vizitka.
Ale pojďme pomalu k samotnému “Kultu”. Jedenáct písní, 35 minut a žádné přestávky a úlevy. Takhle bych to nejlíp popsal. Celkem desítka nových songů Streetmachine, které doplnil cover vlastního válu “Triky” z debutu “Konec hry”, je poctivou prací na doposud popisované téma. Je pravda, že některé ze skladeb nemají takovou tu vnitřní chytlavost a agresi, která by z nich učinila podobné tutovky, jako jsou “Klacky pod nohy”, “Sedm vteřin” nebo klipová “Zůstaň hladovej”, ale jedná se o přehlédnutelné množství. Jmenovitě mluvím pouze o “Jinak než bych chtěl”, jež působí utahaně, nebo “Zpověď”, která je nevýrazná a ani po opakovaných posleších mi v hlavě neutkvěla. Jinak je to všechno poctivá testoteronová řežba, proti níž nelze najít křivého slova. Mohutné sbory jsou ke slyšení snad v každém úderném refrénu, ale kde mě ty vokální odpovídačky baví nejvíc, je “Nebudu stejnej”. Jeden z vrcholů “Kultu” se skrývá v podobě sedmé “Můj život moje volba”, kterou zdobí slayerovská kytarová vyhrávka a jejíž rychlý kytarový riff bude v živém provedení lámat vaz. Skvělá palba je taky “Sever” nebo “Můj život moje volba”, nicméně, když tak nad tím přemýšlím a koukám na tracklist, tak bych mohl na jejich místě uvést většinu z jeho položek.
Rád bych tady popisoval jednu skladbu za druhou, protože mám hardcore rád, ale ruku na srdce, pro nezasvěceného jsou všechny tyhle songy (a v pojetí Streetmachine to platí úplně stejně) naprosto stejné a stejně tak by taky dopadl jejich bližší rozbor. A to by byla škoda, protože to, co je na albu největší devízou, tedy její agresivita a zdravá chytlavost by se ztratila pod opakováním stejných přídomků pořád dokola, což nechci. Většině skladeb stačí hrací doba tří minut, aby solidně zlámala vaz, takže je snad jasné, že nějaké experimenty se od “Kultu” očekávat nevyplatí a řeknu to tak, že jestli hardcoru případný posluchač nepropadl díky největšímu jménu současnosti, kterým jsou Hatebreed, tak čeští Streetmachine na tom nic zřejmě nezmění, ale to neznamená, že by “Kult” měl zůstat bez povšimnutí, protože jestli někdo dělá tuhle hudbu u nás zatraceně dobře, tak jsou to zcela určitě Streetmachine.
Whitenoise je další ze zástupu kapel, které se daly dohromady již před dlouhou dobou, ale své první veřejné nahrávky vydávají až nyní, o několik let později. Dnes se na zoubek podíváme tel-avivským hudebníkům, kteří svou hudbu schovali pod termín “hardcore rock’n’roll”. Whitenoise (někde také jako White Noise) začali hrát již v roce 2004, kdy se členové kapely nacházeli v těžce školním věku – údajně mělo jít dokonce o “elementary school”. První autorskou hudbu jsme mohli zaslechnout o sedm let později, tedy v roce 2011 prostřednictvím debutového EP “New Breed”. V roce letošním jsou tu Whitenoise s druhým minialbem “The Herd”.
Novinkové EP toho však příliš nenabízí. Pakliže zapátráme v tracklistu, dozvíme se, že “The Herd” čítá celkem tři songy na ploše deseti minut a jedné vteřiny. Studiová tvorba Whitenoise je tedy vzhledem k dostupné diskografii poměrně chudá. To ale rozhodně neznamená, že hudba samotná bude špatná. Ona totiž není.
Mimoto, že Whitenoise mají hrát “hardcore rock’n’roll” (sakra, ta škatulka mi k té muzice sedne čím dál líp), kapela má na své sociální síti vyjmenovanou další hezkou řádku žánrů, jejímž zvukem je ovlivněna. Třeba vlivy oldschool hard rocku, kterými se skupina chlubí, jsou v některých pasážích, třeba druhé “Between the Lines”, opravdu zaznamenatelné. Většinou však jde o vcelku klasický hardcore, který umí znít čas od času agresivně, támhle zase melodičtěji, často i dost groovy. Whitenoise za to opravdu umí vzít jak technicky, tak i skladatelsky. EP baví od prvního poslechu a mně osobně nedělalo problém ho protočit i čtyřikrát dokola, což je u stylu, který mi není úplně blízký, slušná vizitka.
Ať jsou to rychlejší nebo pomalejší pasáže, Whitenoise to prostě šlape. Desetiminutová stopáž je na druhou stranu hodně zkreslující a je nemožné hádat, zda by taková hudba znělai na mnohem delší ploše. Dnes je to tedy bez hodnocení, ale o solidním potenciálu se s klidem na duši mluvit dá.
Už to začínalo vypadat, že se nového alba amerických hardcorových veteránů Sick of It All letos nedočkáme, když zničehonic bylo oznámeno “The Last Act of Defiance”, které stejně jako minulé “Based on a True Story” vychází čtyři roky po svém předchůdci. Jeden by řekl, že delší studiové pauzy mezi alby by měly předcházet neuspěchaným počinům a naopak servírovat svým fanouškům jen skutečné pecky, což Sick of It All splňují, jenom s tím rozdílem, že oni by stejné album nahráli, i kdyby na něj měli snad jen dva měsíce času.
Ale konec domněnkám. “The Last Act of Defiance” je klasická porce NYHC, takže vlastně nic moc, ale povězme si to na rovinu, copak někdo od Sick of It All čeká něco jiného? Určitě ne. Lou Koller a Pete Koller spolu s se svými souputníky Craigem Setarim a Armande Majidim jsou natolik oddaní svým kořenům, že očekávat nějaké ústupky je naprosto mimo mísu.
Novinka je nesmlouvavá, agresivní a plná skočných rytmů a pouličních vyřvávaček, kdy máte při poslechu pocit, že jste přímo v kotli a téměř každá ze skladeb by mohla být v tracklistu na prvním místě a plnit tak funkci vysokooktanového otvíráku. Popisovat jednotlivé songy s tím, že tu číhá rychlejší kousek (“Losing War”, “Sound the Alarm”, “Act Your Rage”) a tu zase zasekanější záležitost (“Road Less Traveled” a “Facing the Abyss”), je celkem zbytečné. Sick of It All na svém jubilejním desátém album přinášení semknutější nálož songů, než jak tomu bylo v případě minulého “Based on a True Story”, které mi přišlo i přes zachování všech stylových poznávacích znamení slabším výtvorem.
Samozřejmě si nemůžu odpustit přímé srovnání s letošním počinem stylových souputníků a dalších legend Madball, kteří mají venku “Hardcore Lives”. Přestože mám radši Madball a vždy si pustím jejich alba přednostněji před klasickými počiny Sick of It All, tak “The Last Act of Defiance” je mi přeci jen o malý kousek blíž. Možná za pár měsíců budu mluvit jinak, ale aktuálně z něj mám lepší pocit než před nějakou dobou z “Hardcore Lives”.
Čtyři roky trvalo, než se hardcorová legenda z New Yorku, Madball, vedená Freddym Cricienem, odhodlala k vydání nového studiového alba. Tahle kapela, která stala u zrodu stylu, během své kariéry neopustila hranice, jež kdysi sama pomáhala načrtnout, a novinka “Hardcore Lives” jako by se snažila dokázat, že HC opravdu žije. Ne, že by bylo nutno o tomto nějak pochybovat, ale co si budeme říkat, kapel, které ctí zásady tohoto životního stylu už příliš mnoho není nebo o nich (s výjimkou zasloužilých jmen) není slyšet tak moc, jako tomu bylo kdysi.
“Hardcore Lives” je přesně takové, jaké jsem očekával. Agresivní, upřímné, jednoduché a plné toho nejklasičtějšího NYHC, jaký si jen lze představit. Celkem 15 válů při délce lehce přes 30 minut dává jasně najevo, co od poslechu očekávat. No, a protože přesně to Madball přináší, tak nemám pocit, že bych při poslechu prahl po něčem jiném. Jasně, druhé “Set It Off” už nikdy nevznikne, ale přesto se dá novinka úplně v pohodě vyslechnout. A když s tím nemám problémy já, jakožto posluchač, který Madball sleduje poctivě a může tak mluvit o jejich tvorbě jako o opakování sebe sama, tak by deska neměla být na obtíž někomu, kdo si chce k legendě přičichnout vůbec poprvé.
Vypalovačky jako “Hardcore Lives”, “Doc Marten Stomp”, “True School” nebo “Mi Palabra” jsou přesně podle mého gusta. Skočné, úderné a chytlavé pecky. Ostatně, kdybych chtěl být precizní, tak tenhle popis bych klidně dokázal napasovat na všechny skladby, protože pokud budeme slovo hit chápat tak, jak jen to v rámci HC lze, tak žádná ze skladeb není z papírového hlediska nudná vycpávka. Nicméně, kdo hardcore neměl rád doposud, tak po vyslechnutí “Hardcore Lives” názor nezmění. Pokud si však odmyslíte to, že hardcore je pořád o tom samém (co si budeme nalhávat, tam se prostě nic jiného vymyslet nedá), tak jestli někdo to něco málo dokáže dělat vážně dobře, jsou to zcela jistě Madball. A “Hardcore Lives” budiž důkazem.
Datum: 26.7.2014 Místo: Česká Lípa, vodní hrad Lipý Účinkující: Backfist, Crippled Fingers, Diligence, Incarnate, Pertho, Pikodeath, Streetmachine, We All Gonna Die
Intro:
O severočeském městě Česká Lípa se rozhodně nedá tvrdit, že by to zrovna byla Mekka metalové muziky. Snad jediná kapela, která si vybudovala nějaké trochu slušnější jméno v rámci undergroundu, je dnes už nefungující death metalová formace Laniena Mentis; poslední dobou je poměrně slyšet o moderních Area Core a sem tam někomu může být trochu povědomé i jméno Unaffected Evolution, kteří se v roce 2010 mihli i na Brutal Assaultu. Skupin tu sice působí mnohem více, ale jde spíš o záležitosti lokálního významu.
Ani co do koncertů se nedá tvrdit, že by šlo o zrovna nejaktivnější město, ale v tomto ohledu (a už relativně dlouhodobě) tu fanoušky živí především kapela Incarnate, jež svého času v nedalekých Starých Splavech pořádala mezi místními již kultovní sešlosti Graveyard Full of Fun, kde jsem si i já osobně mnohokrát velice zodpovědně ožral držku (což bylo ještě v době, kdy jsem zastával filozofii, že jak se člověk neztříská na plech, tak to není metal… holt když je vám 16). Později se pořádání přesunulo do samotné České Lípy a došlo i na akce pod širým nebem s názvem Agressive Fest, které má pod palcem Kolouch, současný baskytarista Incarnate, a další známá postavička místní scény (dá se tomu vůbec říkat scéna?), tatér Judas, jinak také zpěvák a kytarista hardcorových Crippled Fingers a dříve i zpěvák death metalových Obscurum (o nichž jste beztak nikdy neslyšeli, protože toho za sebou moc nezanechali, nicméně já osobně jsem si i na jejich koncertech v okolí nejednou vylil tlamu).
Agressive Fest se koná na nádvoří místního vodního hradu Lipý, který byl založen ve 13. století… ačkoliv pojmenování hrad je už dnes možná lehce nadnesené, protože kdybyste městem okolo něj projížděli, není problém ho přehlédnout, jelikož jde jen o pár zdí oklo nádvoří (na němž se právě hrálo). Nicméně pro koncerty je to místo dost parádní (ostatně, tohle není zdaleka jediná akce, která se zde konala) a rozhodně je to lepší, než kdyby se hrálo někde na louce nebo tak něco… vlastně naopak, pro festiválek takovéhle velikosti je to místo jak dělané.
Muzika:
Hrát se začíná chvíli po půl páté, kdy se slova ujímá místní hardcorová formace Pertho. Odpoledne bylo teplé (ale naštěstí nebylo nesnesitelné vedro) a ospalé a podobně ospale vypadal i první set – v areálu ještě nebylo příliš lidí a ti, co už tam byli, spíš posedávali po lavičkách, koštovali první piva a dění na pódiu je zatím příliš nezajímalo. Jednoduše řečeno, Pertho hráli pro úplně prázdnou plochu – tedy s výjimkou pěti malých holčiček, které na jejich ničím výjimečný hardcore tancovaly, jak kdyby to byla diskotéka od šmoulů – a to prosím není vtip, opravdu patřily tak do mateřské školy. Ani se nelze divit, že při takové konstelaci se skupina příliš nepřetrhla a i její výkon byl trochu ospalý… s nadsázkou si tam prostě odehráli veřejnou zkoušku. Ve výsledku to celé působilo tak záživně, že i já jsem se radši věnoval svému pivu. Na druhou stranu ale musím říct, že jsem Pertho viděl už hodněkrát a tohle byl jejich suverénně nejhorší koncert, ten zbytek byl zábavnější, čili to do jisté míry bude jistě dáno i tou situací… ale zase je pravda, že to bylo snad poprvé, co jsem je neviděl ožralý jak čuně, tak nevím, jestli mi ten zbytek nepřišel zábavnější spíš kvůli tomu chlastu.
Jako druzí se slova ujímají pražští Diligence, kteří na sebe před nedávnem upozornili povedeným EP “Amendment”. Počet lidí před pódiem se jim naštěstí už zvedl a v průběhu setu se dokonce objevil první hrozič. Co je ovšem ještě důležitější, minimálně o dvě třídy nahoru šla úroveň toho, co se dělo na samotném pódiu. Ačkoliv toho jako Diligence vlastně prozatím nemají odehráno tolik, šlapali do toho opravdu dobře a hlavně baskytarista Milan a zpěvačka Dahlien podali opravdu výtečný výkon. Zároveň šlo o technicky suverénně nejvymakanější muziku za celý den, a jak si osobně podobné žánry doma příliš nepouštím (ačkoliv je pravda, že zrovna ípko Diligence mě bavilo), tak živě je to super a na to lítání po hmatnících se kouká fakt dobře. Hrálo se samozřejmě hojně právě z “Amendment”, ale jestli se nemýlím (snad nekecám), zazněly i nějaké nové kusy, přičemž jeden z nich zněl opravdu skvěle. Hned na začátek jeden z vrcholů Agressive Festu, možná rovnou ten úplně největší, akorát škoda, že přišel tak brzo, protože trochu pozdější (lepší) čas by Diligence slušel asi o trochu víc.
Sestavu tvořilo osm skupin a dobrá polovina z nich byl hardcore. Ten se tedy v programu objevoval vždy obkapelu a na liché pozici. Jak druzí z těchto HC smeček nastoupili liberečtí Backfist. Jestli jsem výše o technickém death metalu tvrdil, že jej doma příliš neposlouchám, tak hardcore neposlouchám už vůbec, protože mi to všechno zní stejně (ale nic proti tomu, fandům hardcoru zase určitě zní stejně všechen můj black metal), což se potvrdilo i tentokrát. Když totiž Backfist na konci svého setu vystřihli cover “Set It Off” od Madball, neslyšel jsem v tom hudebně žádný rozdíl oproti jejich vlastní tvorbě. Sem tam nějaký ten houpavý riff, tuhle nálož škrkavých riffů, nasraný řev a samozřejmě nesměly chybět ani sborové vokály. Na druhou stranu se ale musí nechat (a to fakt uznávám), že snad všechny HC kapely jdou do živého vystupování naplno a oč méně je to (pro mě) hudebně zajímavé, o to víc je to nadupané energií. A i tohle Backfist potvrdili, protože se určitě nešetřili a jeli na plný plyn – a bylo to dost na to, aby šlo o zábavný koncert.
Pikodeath jsem živě neviděl už pěkných pár roků – když jsem je vlastně viděl naposledy, tak to ještě byla čistě česká kapela a v jejich čele stál obrovitý zpěvák s krakonošským plnovousem a chroptěl zpoza plynové masky. Dneska už sestavu Pikodeath tvoří z půlky Němci a do mikrofonu huláká Loppi, který zase vyniká úctyhodnou sbírkou tetování – během setu se samozřejmě nezapomněl svléknout do půl těla a svou sbírku omalovánek ukázat. Tak jako tak, Pikodeath mají konečně těsně před vydáním své debutové placky “Tief in dir”, z níž se také v České Lípě dost hrálo, nicméně samozřejmě došlo i na nějaký ten starší kousek. Aktivita lidí zpočátku nebyla příliš velká, ale přesně dle hesla, že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, si Loppi pro lidi z pódia došel, jeden vál odzpíval v publiku, což asi pomohlo, jelikož od následující písničky už si Pikodeath na odezvu stěžovat nemohli. Nakonec se stali i první kapelou, u níž si lidi vyřvali přídavek.
Nad Českou Lípou se pomalu začíná smrákat a na řadu přichází místní hardcorová úderka Crippled Fingers. Ta je aktuálně bez zpěváka, takže aby koncert mohla odehrát, pozvala si jako hosty rovnou tři vokalisty – Mílu z We All Gonna Die, Mázu z I Warned You a Nera z Incarnate. Poslední jmenovaný se ovšem objevil jen v jedné písničce, takže většina vystoupení byla v režii prvních dvou, kteří se po každé písničce střídali. A právě tohle neustále měnění dalo koncertu obrovský spád a tah na bránu a už tak energické kapele (oukej, to se týká hlavně kytaristy/zpěváka Judase, baskytarista s bubeníkem se moc neprojevovali, což je ale hlavně u bubeníka pochopitelné) přidali ještě víc energie. Navíc to hodně nakoplo i samotnou muziku, jež byla prostě normální hácéčko, ale hostující vokalisté rozhodně nepředváděli takový ten klasický HC řev, nýbrž growling, scream a občas i nějaké to grindové kvíknutí, díky čemuž to hned bylo úplně jinde. Především borec z We All Gonna Die show táhnul hodně dopředu, což si posléze zopakoval ještě jednou s vlastní skupinou. Mimoto byl ještě zajímavý předposlední song, jehož jménu vám však neřeknu, protože “nemá jméno… tak si ho klidně pojmenujte, jak chcete”, jak prohlásil Judas. Dobře tedy, pro potřeby článku si jej pojmenuju třeba “Kurva”… při “Kurvě” se z pódia odporoučel baskytarista, protože údajně neměl čas na to, aby chodil na zkoušky a písničku se naučil, což je obzvláště vtipné vzhledem k tomu, že hostující zpěváci, kteří se skupinou normálně nehrají, na to čas měli. Asi aby se vyrovnal standard čtyř lidí na pódiu, tak při absenci baskytaristy naskočili oba hosti, takže rachot to byl pořád stejný.
V téhle chvíli měli podle původního programu nastoupit Modern Day Babylon, ale ti několik dnů před akcí opustil bubeník, tudíž se museli omluvit a na jejich místo narychlo naskočili právě We All Gonna Die. Ti předvedli takovou normální moderní deathcorovou sekanici plnou breakdownů, secvičených pohybů a dalších klasik… v jednu chvíli nechyběl ani typický postoj s krycím názvem “pterodaktyl”, který svého času s oblibou propagoval Mitch Lucker ze Suicide Silence… ono co si budeme povídat, i podle hudby se zdálo, že We All Gonna Die zrovna Suicide Silence poslouchají docela rádi. Vystoupení ovšem ukrutně táhli opět zpěváci, kteří byli dva – k výše zmiňovanému Mílovi se přidal ještě kolega Andreas a oběma to blinkalo opravdu dobře. V jedné skladbě (tuším, že šlo o “Zombies Eat My Brain” z debutového ípka “Words Carrying the Plague”) se jako host opět objevil Máza z I Warned You, takže v jednu chvíli na pódiu řádili rovnou tři growleři. Co se výkonu týče, platí vesměs to samé co u hácečék – jak je to do sluchátek nuda, na koncertech tohle vraždí a vzhledem k tomu, že We All Gonna Die se vážně nešetřili, bylo o výbornou zábavu opětovně postaráno.
Do této chvíle Agressive Fest co do kapel probíhal dost parádně a s výjimkou úvodních Pertho mě prozatím všichni vystupující upřímně bavili, byť hudebně ve většině případů nejde o nic, co bych měl potřebu normálně poslouchat. Tuhle sérii přerušila paradoxně kapela, jejíž jméno bylo v sestavě suverénně to největší a nejznámější – Streetmachine. Nechápejte mě špatně, samotným muzikantům nejde vlastně nic vyčítat, protože to jsou zkušení frajeři a nikdo z nich nic neošidil. Stejně tak i kotel měli dobrý – sice ne moc velký co do počtů lidí, ale zase důstojný co do velikosti a zběsilosti (což také zpěvák Valda nejednou upřímně ocenil). Po všech stránkách šlo tedy o výborný set… který mě ovšem skoro nebavil. Muzice Streetmachine jsem nikdy nepřišel na chuť a snad jediná písnička, co mě od nich baví, je feat s Řezníkem a DeSadem alias Sodomou Gomorou, což byl asi ten důvod, proč mě to moc nevzalo. Nicméně v tomhle případě uznávám, že to asi opravdu byla chyba na mojí straně, protože samotným Streetmachine nešlo nic vytknout, jelikož formálně předvedli nadupaný set plný skladeb z aktuální fošny “Kult” (jež má těsně před vydáním) hodný největšího jména na plakátě.
Po Streetmachine se spustil déšť, který sice nebyl nijak zvlášť vydatný, rozhodně nešlo o žádný slejvák, ale i tak vyhnal z areálu většinu lidí, až to chvíli vypadalo, že závěreční Incarnate dopadnou podobně jako úvodní Pertho a dají si veřejnou zkoušku. To se však nakonec nestalo a nějaké to publikum jim vydrželo i přes déšť a (nyní už) hodinové zpoždění programu. Kdo ale odešel, ten o nic zvláštního nepřišel, protože Incarnate na pódiu nepředváděli vůbec nic výjimečného – ani co do muziky, ani co do výkonu. Hudebně šlo o normální grind, jakého je všude spousta (já vím, že když se to řekne takhle, tak to zní hnusně, ale je to prostě pravda)… což o to, snad ani jedna z předchozích kapela nebyla žádným výkvětem originality, ale všechny to doháněly nasazením a vervou, což však se statickými muzikanty dost dobře nejde. Jedině zpěvák Nero se trochu snažil, občas skočil mezi lidi a do mikrofonu předváděl solidní chlívek, ale ani to nebylo dost na to, abych se někde v druhé polovině vystoupení nevytratil na cestu domů. Na závěr ještě dodejme, že pro Incarnate šlo na delší dobu o poslední vystoupení, jelikož bubeník Mille musí na operaci ramene.
Outro:
Ve výsledku byl Agressive Fest určitě hodně podařenou akcí, organizačně i hudebně. Vlastně víc, než jsem osobně doufal, protože abych byl upřímný, nešel jsem tam ani tak proto, že by mě zajímaly ty skupiny (dobře, na Diligence jsem se podívat chtěl), ale spíš z nudy a hlavně proto, že už jsem na nějaké muzice nebyl pěkně dlouho (naposledy snad Oranssi Pazuzu, jestli si správně vzpomínám, což už je nějaký měsíc). I s tímhle přístupem mě však většina vystupujících překvapila a rozhodně se bylo na co dívat, protože minimálně kapely jako Backfist, Crippled Fingers nebo We All Gonna Die šly do svých vystoupení na 100 % a předvedly výborné výkony.
Co se týče organizace, osobně jsem žádné problémy nezpozoroval a zdálo se mi, že bylo všechno v pořádku… všechno to byla taková pohodička. Sice se postupně díky sem tam přidávání nebo protáhlé zvukovce nabral menší skluz v programu (jak bylo řečeno, Incarnate začínali v půl jedné ráno s hodinovou sekerou), ale nešlo o nic zásadního a u akce takových rozměrů se s tím i tak nějak počítá. Občas byla trochu větší fronta na pivo, protože byl jen jeden výčep, ale taky se nejednalo o žádný průser a šlo jen o pár minut. Pivo (Svijany) navíc bylo dost solidně pitelné, takže i tohle bez problémů. Lidí prý dorazilo nějakých +/- 200 hlav, což je myslím dost slušné (většina metalových koncertů v Praze si o takových číslech může nechat leda tak zdát… hodně dobré zahraniční smečky tam kolikrát hrají pro sedm, osm platících), takže snad i pořadatelé můžou spokojení. Tím pádem – po všech stránkách povedený festiválek.
Kombinaci black metalu a hardcoru mám osobně opravdu rád, protože tyhle věci dost často bývají tak extrémní a agresivní výplachy, že se jim vyrovná jen máloco. Přesně do téhle sorty spadá taktéž dánská pětice Hexis, která za čtyři roky svého působení nasbírala už nejeden neřadový nosič, ale s klasickou dlouhohrající fošnou vyrukovala až letos v lednu. Ta fošna se jmenuje “Abalam” a právě teď si o ní v krátkosti popovídáme…
Stačí se podívat jenom na tracklist a je takřka ihned jasné, jakým stylem na to Hexis jdou – krátké úderné šlehy bez slitování, obrovský tlak a obrovsky nemocná atmosféra. A přesně tak to také je. Jakmile skončí trochu přidušené a zastřené intro “Faciem” a rozjede se první sprška black metalové chorobnosti a hardcorové údernosti v podobě “Tenebris”, je vymalováno. Hexis ihned nasadí brutální a neskutečně agresivní tempo, které do konce “Abalam” poleví jen málokdy. V podstatě všechny songy na sebe navíc naprosto plynule navazují, takže o to větší ten pocit jednolitého nasraného monolitu je. Skoro všechny písničky se sice víceméně nesou podle jednoho mustru, nuda to však naštěstí není, čemuž napomáhá i kratší délka, která je zcela adekvátní hudební náplni.
Z celé nahrávky nejvíce vystupuje až závěrečná “Inferis”, která se svými devíti minutami zabírá v podstatě čtvrtinu “Abalam”. Oproti zbytku desky výrazně ubere na tempu i na agresi, ale to ve výsledku rozhodně neznamená, že by byla na poslech lehčí nebo snad dokonce příjemnější, protože odporná atmosféra jí prostupuje úplně stejně jako při vyhlazovačkách typu “Exterminati”, “Desolatum” nebo “Exhausit”.
Je pravda, že jsem v tomhle specifickém subžánru slyšel už i působivější věci než “Abalam”, ale to nic nemění na tom, že i Hexis natočili hodně drtivou nálož, která mě velmi baví. Jak už jsem zmínil, rozhodně v tom hraje roli i to, že podobné prasárny jsou přesně moje krevní skupina, ale nemůžu si pomoct, za mě prostě super.
Země: Velká Británie Žánr: hardcore / thrash metal Datum vydání: 17.2.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. H8 Ball
02. Broke
03. Soul Possesed
04. Scarred for Life
05. Debt to Society
06. Skinhead Shaped Dent
07. Need a Reason
08. Die Again
09. Damned Disgrace
10. Drag Me to Hell
Málokdy se přes všechnu změť hudby dostanu k hardcoru (pokud nejde o post-hardcore a jeho pokrevní svazky s dalšími post-žánry), pokud se tak už ale stane, většinou si ze záplavy kapel a všemožných subžánrů pečlivě vybírám, neboť čistý hardcore nepatří mezi mnou nejvyhledávanější vody. Britští Def Con One sice nejsou zrovna ukázkovým příkladem pečlivě vybrané kapely, přesto jsem byl zvědav, s čím se vytasí na své druhé řadovce, docela lakonicky nazvané “II”. O Def Con One jsem popravdě nikdy dřív neslyšel. Dva zářezy na pažbě, stálá sestava a šestnáct let existence (ano, kapela funguje podle všeho od roku 1998, ačkoliv své první EPko vydala před třemi lety) však naznačují, že i přes relativní míru utajení před širokou veřejností má tahle vojenská jednotka už něco za sebou a nebojí se prát to do lidí pořádně ostrým střelivem. Nezbývá tedy než stisknout tlačítko play a vyhlásit nejvyšší stav branné povinnosti podruhé.
A protože nasazení britské jednotky v nepřátelském terénu netrvá příliš dlouho a pánové rozhodně nepřišli na lidi mávat ani rozdávat úsměvy od ucha k uchu, nikoho snad nezarazí, že album začíná pěkně zostra. Kulometná palba pročísne vzduch štěkavým riffem a poctivým řevem velitele Daveyho Meikleho a naštvané tempo si úvodní skladba drží až do svého konce. Další píseň “Broke” je na tom velmi podobně, již ve třetí skladbě “Soul Possesed” se ale začíná ukazovat, že tohle čistě hárdkórová řvanice nebude a začínají se projevovat výrazné vlivy heavy/thrash metalu. Poměr žánrů je docela těžko odhadovat, žádná další píseň není ani čistě hardcorová, ani thrashová, kapela si dohromady míchá svojí explosivní směsku a docela dobře jí to šlape, alespoň v první polovině. Respektive ono by jí to šlapalo i v té polovině druhé, ale to by do alba nesměli zařadit utahanou hevíkovou baladu “Die Again”. Chápu, že nějaký slaďák za padlé asi není úplně od věci, popravdě skladba sama o sobě vlastně není tak špatná, jak by se mohlo z mého povídání tady zdát, ale prostě si nemohu pomoci, podle mě by si deska vystačila docela dobře i bez ní. Jestli jsem ale něco opravdu nepochopil, tak je to poslední osmiminutový flák “Drag Me to Hell”, který se ale v půlce utne a nastanou tři minuty ticha, ze kterého vás vytrhne až závěrečný minutový riff. Texty jsem podle poslechu většinou nedokázal rozluštit, takže nevím, jestli si to vysvětlovat tak, že tuhle partu mariňáků peklo nezvládne umlčet na delší dobu, než jsou tři minuty, nebo nějak jinak, ale takhle velká proluka mi vážně přišla mimo.
To je na úkor skladeb asi jediná výtka, protože všechny ostatní fungují jako dobře udržovaný tank a člověk si při poslechu zvesela podupává nohou do rytmu. Nejvíc mě bavil asi předěl první a druhé půle alba. Dvojici skladeb “Debt to Society” a “Skinhead Shaped Dent” vážně nemám co vytknout, obzvláště pak první jmenované. V druhé pak zpěvák Davey efekně zapojuje i čistý, typicky heavy metalový zpěv, který také zvládá docela dobře. Horší je to ovšem se zvukem. Sám o sobě je v pořádku, alespoň na první poslech. Není sterilní, správně nakřáplý, nasranou image alba posouvá ještě o trochu výše. Je dobře slyšet kytara, výrazná basová linka i vokály, ale co je vážně utrpením, jsou bicí. Nechci tu nějak moc rozdmýchávat ohrané (a bohužel stále aktuální) téma loudness war, ale pokud bych někdy hledal udušenější bicí, zejména kopák, nejspíš bych se u hledání trochu zapotil. Zprvu jsem tomu nepřikládal nějakou důležitost, ostatně reproduktory mého notebooku sebekvalitnější bicí degradují na partu dětí se zapalovačem a krabicí malých petard, po poslechu na kvalitnější reprosoustavě už byly nedostatky docela jasně zřetelné. Přitom je to docela škoda, protože bicman Antton neodvádí vůbec špatnou práci.
I po sečtení všech nedostatků desky ale mohu tvrdit, že “II” je stále nadprůměrné album. Není sice nijak objevné, co si budeme povídat, v hardcoru už toho dneska moc nevymyslíte, tím spíš když zabrousíte k thrashi nebo starému dobrému heavy metalu, nic to ale nemění na tom, že mě těch několik poslechů docela bavilo a nebýt trochu jalového závěru a pokaženého zvuku bicích, nemám s ním žádný problém. Trochu jsem se obával toho, že album bude jednolitá placka, která sice bude náser, ale pořád jeden a ten samý náser, toto očekávání se však nakonec ukázalo jako liché a s klidným svědomím mohu říct, že Def Con One si svých sedm bodů zaslouží.
Země: Slovensko Žánr: hardcore / crossover Datum vydání: 2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Stop the Sunrise
02. Swan Song
03. Follow
04. Summer Deceives
05. Dancer on the Rocks
06. Hangover of Life
07. Whisper in Terror
08. Best Solutions
09. The Little Match Girl Part I
10. The Little Match Girl Part II
11. Pressed to the Wall
12. Poisonous Nicole [Nicole Scherzinger cover]
Fishartcollection? Nějaký ten pátek zpátky jsem si říkal, co že to je za hloupý název pro kapelu a že to beztak bude zase nějaká kravina. A jak se můj názor změnil od doby, kdy jsem jejich debutové album “In Oil” vložil do poprvé do přehrávače? Nadějná kapela, která na slovenské scéně působí jako poměrně neotřelý zástupce moderně pojatého HC, crossoveru, death metalu, math metalu a já nevím čeho všeho ještě, protože Fishartcollection toho na novince předvádí dost a nelze je žánrově popsat v celé jejich šíři, aniž by se v tom člověk řádně nezamotal, takže se do toho radši nebudu pouštět a zůsteme prozatím u označení crossover, protože do něj lze hodit prakticky vše.
K samotné kapele jen velmi krátce, protože vzhledem k tomu, že ona sama svou historii vtipně shrnula prohlášením “Napadlo nás, že by sme mohli spolu dačo skúsiť, tak skúšame…”, toho moc k vyprávění ani není. Ale co, vadit to nebude, hlavní je hudba a ta je v tomto případě dostatečně kvalitní, aby mluvila sama za sebe. Ačkoli by se dle výše uvedeného výčtu hudebních stylů mohlo zdát, že v ní najdete od všeho něco a celkový výsledek vyzní jako neforemný mišmaš, tak Fishartcollection mají úplně jasno v tom, jak chtějí znít, a přesně tak znějí. V několik rovinách se na sebe skládají drsné, či naopak melodicky hypnotické vokály, psychotické kytarové vyhrávky, ostré riffy, hardcorově explozivní bicí a samozřejmě i něco navíc v podobě různých samplů či kláves. To vše je samozřejmě ošetřeno moderním zvukem, který mi sice přišel místy (začátek “Follow”) tak nějak nečitelný a málo dynamický, ale je možné, že to je jen můj osobní dojem.
Zjednodušeně by se dalo říct, že klasická skladba z dílny Fishartcollection má něco přes tři minuty a staví na hodně agresivních, ze řetězů utržených kytarách a sólových vyhrávkách, přičemž tato kombinace zní jako zámořská formulace mathcoru a třeba pro mne osobně nejedna skladba připomínala The Dillinger Escape Plan, případně starší Norma Jean, kterým jsou Fishartcollection ještě blíž. Hlavní kytarové riffy jsou většinou pořádně tvrdé, ovšem při ponechání jisté dávky technického vyznění, takže se nejedná o vyloženě animální atak. Obecně je “In Oil” nahrávka rozmanitá, barevná a přestože jednotlivé skladby znějí na první poslech stejně a takřka bez rozdílů, tak po několika posleších vyplavou na povrch zdánlivě nenápadné momenty, které je odliší. I díky tomu se tak z alba nestala záležitost jednoho, dvou poslechů, po nichž upadá chuť se do něj pouštět, což je jedna z jeho největších předností. Snad jedinou regulérní písní, která bez problémů vyčnívá hned po prvním otočení, je závěrečná “Poisonous Nicole”, což je cover “Poison” popové hvězdičky Nicole Scherzinger. Originál jsem sice poprvé slyšel až takhle zpětně, ale verze od Fishartcollection má neuvěřitelné grády a přesně takhle by se měly dělat předělávky. Tedy nejen slepě následovat vzor, nýbrž vložit do jeho výtvoru svůj vlastní ksicht, a výsledkem v tomto případě budiž největší a nejšlapavější hitovka celé desky.
Přestože je album dostatečně vyrovnané, tak já osobně jsem neměl problém si najít nosné body, které mi hlavně prvních pár poslechů pomáhaly jako průvodce lehce chaotickou náplní, protože takhle mi “In Oil” zpočátku znělo. Jako snaha předvézt co nejvíc na co nejmenší ploše. Víc mne zaujaly tvrdé ataky jako “Dancer on the Rocks” než melodičtější kusy typu “Hangover of Life”. Musím však dodat, že i vypalovačce “Dance on the Rocks” nechybí jakožto klasický protiklad k nervním vyhrávkám a sekaným riffům nějaká ta melodie v refrénu. Zpěvák Peter Hija, který má veškeré zpěvy na starosti, předvádí velmi dobrou práci, jíž nechybí variabilita v podobě klasického střídání hlubokého growlu, kterým odpíchne úvodní “Stop the Sunrise”, nasraného řevu, jímž zaútočí ve “Swan Song”, až po vyloženě zpěvné pasáže, kterými překvapí třeba ve zmíněné “Hangover of Life”. Vzhledem k tomu, že tyto polohy je schopen vystřídat i v rámci skladby jediné, tak máte pocit, že se neustále něco děje. Do jisté míry nepředvídatelná kompoziční stránka tomuto pocitu napomáhá také, takže se nabízí spíš otázka, jestli je na “In Oil” vůbec něco špatně. Popravdě mě nenapadá nic velkého. Přestože jsem si našel skladbu, která mě vyloženě nezaujala (“Summer Deceives”), tak to není na úkor celkového dojmu, protože slabých míst je na albu jen minumum. Těch vyloženě povedených je zaplaťpánbůh víc, přičemž já si jako vrchol budu pamatovat “Whisper in Terror” nebo už zmíňěné pecky “Dancer on the Rocks” a “Poisonous Nicole”.
Nebudu lhát, když řeknu, že pro mne jsou doposud neznámí Fishartcollection jedním z nejzajímavějších moderně metalových uskupeních našich východních bratrů (a vlastně i u nás bych těžko hledal kapele rovného). “In Oil” je totiž album vyspělé, vyrovnané a hlavně je z něj cítit jasná vize udělat něco relativně nového. Nemyslím teď vyloženě v celosvětovém měřítku, protože na to ještě Fishartcollection musí zabrat, ale s omezením se na bývalé Československo by se ztratit neměli a upřímně doufám, že o této skupině ještě v budoucnu uslyším, protože by byla škoda, kdyby zapadla v kopě napodobenin zahraničního metalcoru bez výrazu, k němuž má relativně blízko, a přesto je po chvíli krásně slyšet, jak jsou od něj borci ve všech směrech daleko.
