Archiv štítku: RUS

Rusko

Goatpsalm – Downstream

Goatpsalm - Downstream

Země: Rusko
Žánr: doom / black metal / dark ambient
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
01. Grey Rocks
02. Flowers of the Underworld
03. White Sea
04. Orphan
05. Of Bone and Sinew
06. The Waylayer (A Great Spring Hunger)
07. Downstream

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Může se vám to zdát nefér (ono to svým způsobem nefér i je), ale většinou nijak zvlášť nehořím touhou uctívat populární (byť někdy třeba jen v omezené míře populární) kapely nebo formace, kolem nichž se vytváří hype. Kolikrát se mi už stalo, že jsem objevil nějakou skupinu, bavilo mě to, ale když si za pár let vydobyla větší věhlas, tak trochu jsem ji opustil. Samozřejmě ne čistě z principu, ale prostě nějak podvědomě mě to přestalo tak táhnout.

Jestli je mi něco naopak velice sympatické, tak to jsou ty opravdu undergroundové projekty, které fungují spíše ve skrytu, a i když třeba v jistých kruzích mohou mít jméno, v obecném povědomí nejsou. Kombinace nepříliš viditelné kapely pro fajnšmekry s  působivou muzikou je pro mě jakožto posluchače takřka ideální stav a právě takovéhle věci si s náramnou oblibou vyhledávám, vyzobávám a následně vychutnávám. Dnes si povíme o skupině, jež přesně taková kritéria splňuje do puntíku.

Základy ruského projektu Goatpsalm sahají do roku 2009 a jsou propojeny s black/deathmetalovou smečkou Sickrites, jejíž dva členové se pustili do bokovky. Tou je právě Goatpsalm a v jejím rámci se vydali do poněkud odlišných vod. Doposud vyšla tři alba, z nichž první dvě bohužel neznám. Do drápů se mi dostala až letošní novinka „Downstream“, do jejíhož poslechu jsem se pustil s tím, že se to tváří relativně solidně, ale když z toho vyleze kravina, tak to snad nějak přežiju. Nicméně, hned s prvním poslechem jsem měl jasno, že tohle bude docela síla a že jakmile budu mít chvíli čas, rozhodně si dostuduji i starší tvorbu.

Když tak o tom přemýšlím, tak se v poslední době neobjevilo moc kapel, které bych do té doby neznal a které by na mě zapůsobily tolik jako Goatpsalm. Nebudeme dále chodit kolem horké kaše – „Downstream“ je excelentní deska, jež rozhodně stojí za slyšení. Aniž bych blíže specifikoval žánr nebo znění formace, buďte si jistí tím, že jestli v hudbě hledáte atmosféru s velkým A, tak toto je záležitost, již byste si v žádném případě neměli nechat proklouznout mezi prsty. Rituální atmosféra sice není jedinou zajímavou věcí na „Downstream“ (mimo jiné i díky tomu, že album boduje ve více rovinách, je to tak dobré), avšak vzato kolem a kolem je to nakonec právě ona, co je stěžejní – a na „Downstream“ se onu náladotvornost podařilo skutečně dotáhnout, výsledkem čehož je pohlcující a sugestivní záležitost.

V úplném jádru je to vlastně doommetalové album. V žádném případě však nejde o typickou žánrovou záležitost, jež by si rochnila ve stylovém klišé – naopak, produkce Goatpsalm má nějaký přesah, což patří k jejím velkým přednostem. Asi moc nepřekvapí lehce blackmetalový odér, který nahrávkou nesporně prostupuje, i když spíš než typické blackmetalové atributy čekejte abstraktnější přítomnost. Jako kdyby se black metal jen vznášel jako opar v pozadí, skrytě tahal za nitky a zahušťoval atmosféru, než aby přímo vstupoval do děje a explicitně se vystavoval na odiv.

Goatpsalm

Co však překvapit může, to je další plejáda nástrojů, jimiž Goatpsalm album koření. Vedle kláves na „Downstream“ se těšte třeba na akustické kytary, flétny, zvonky, brumle či dokonce sanšin. Nicméně, Rusové tohle všechno využívají velice střízlivě a s rozumem, v jejich podání nejde o žádnou samoúčelnost a přítomnost těchto nástrojů není jen tak na efekt. Úplně stejně jako kytara nebo bicí, i všechny tyhle jmenované instrumenty pracují pro celek, pro atmosféru a pro to, aby byly skladby pokud možno co nejpůsobivější…

…čímž se dostáváme k další věci, která si zaslouží vypíchnout a hlavně pochválit. Goatpsalm totiž své kompozice stavějí opravdu chytře, doslova je budují, pomalu rozvíjejí, nechávají posluchače, aby se v jejich útrobách utopil. Jedná se o povětšinou rozvážné kusy, jejichž nálada se ovšem stupňuje, konstantně narůstá a mocně graduje. Především ty nejdelší kusy, úvodní dvojice „Grey Rocks“„Flowers of the Underworld“ a finální „Downstream“, jsou jednoduše úžasné a třeba druhé jmenované prostě nejde odolat. Všechny nabízejí množství výtečných momentů a nenudí ani minutu.

Střed desky, v němž se nacházejí tři kratší kusy, tak může působit trochu slaběji, nicméně i zde je laťka skutečně vysoko. Šestiminutová „Orphan“ rovněž funguje na výbornou a třeba závěr, v němž se proplétá kytarový riff a brumle, je prostě parádní. Nejhybnější a nejmetalovější čtyřminutovka „Of Bone and Sinew“ nakonec z celého počinu působí asi nejobyčejnějším dojmem, ale to spíš jen proto, že stojí vedle tak silné konkurence, protože obecně vzato se i v tomhle případě bavíme o nadprůměru.

Nakonec tu pak jsou dvě kompozice, v nichž se metal neobjevuje vůbec a Goatpsalm v nich nabízejí cosi jako ethno dark ambient. Především třetí „White Sea“ je úžasná a může se směle měřit i s oběma úvodními působivými kolosy. Předposlední „The Waylayer (A Great Spring Hunger)“ se zpočátku tváří velmi minimalisticky, ale nakonec i ona začne nabírat na síle, když se z pozadí pozvolně začne vynořovat melodie, jež se za čas stane ústředním motivem písně, kolem něhož Rusové staví další linky. Věřte tomu, že to je setsakra super.

Goatpsalm

Nemůžu si pomoct, jsem z „Downstream“ vlastně až nadšený. Nečekal jsem toho mnoho, ale muzika Goatpsalm mi vytřela zrak (sluch). Tohle je pro mě osobně povinná koupě, protože „Downstream“ je přesně tím typem desky, jakou chci mít ve svojí sbírce. Hodně velké a hodně příjemné překvapení, a jak již padlo – záležitost, kterou není radno minout.


Сивый Яр – Поминальные холсты

Сивый Яр - Поминальные холсты
Země: Rusko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 23.9.2015
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Zdá se, že Vladimir, lídr ruského jednočlenného projektu Сивый Яр, se asi nerad fláká, a tak své posluchače pravidelně zásobuje novou muzikou. A tím „pravidelně“ mám na mysli každý rok. Od letopočtu s kódovým označením 2009 totiž s železnou pravidelností vychází nová muzika Сивый Яр každý rok, a když se náhodou stane, že není k mání nová dlouhohrající deska, objeví se alespoň nějaké EP.

Ani rok 2015 nebyl v tomto ohledu výjimkou, protože právě zde Сивый Яр naservíroval již třetí album ve třech letech. Po „Как прежде плыли зори“ z roku 2013 a „Из тьмы вымерших деревень“ z roku 2014 se v září objevila deska s názvem „Поминальные холсты“, která si neklade menšího cíle, než posluchači nabídnout další cca 40 minut kvalitního pagan black metalu.

Musím říct, že předchozí „Из тьмы вымерших деревень“ mě svého času docela bavilo. Sice začalo být hodně brzo cítit, že to není nesmrtelný materiál a po nějakém čase mu takříkajíc došel dech, ale několik prvních poslechů bylo velice příjemných a dobře jsem se u nich bavil. Stejné požadavky jsem tedy kladl i na novinku „Поминальные холсты“. Bohužel však musím říct, že tato u mě nezvládla ani tohle…

Nemůžu si prostě pomoct, ale „Поминальные холсты“ mě na rozdíl od svého přímého předchůdce nedokázalo zaujmout. Recept Сивый Яр je sice i na novém albu vesměs stejný jako předtím, což znamená pohansky laděný (a to i bez přítomnosti čehokoliv folkového) black metal spíše v povětšinou rozvážnějším tempu a na ploše relativně delších skladeb. Nicméně, tentokrát to prostě nemá nějakou velkou sílu. O „Из тьмы вымерших деревень“ jsem v dobové recenzi prohlásil, že postupem času sice nahrávka začne uvadat, ale prvních deset poslechů je velmi zábavných a stojí za to je absolvovat. U „Поминальные холсты“ jsem se takhle nebavil ani během prvních poslechů, ani později v době, kdy už jsem měl novinkou z důvodu recenze naposlouchanou mnohem více.

Formálně vlastně nelze „Поминальные холсты“ nic moc vytýkat, protože Vladimir vaří z kvalitních ingrediencí. Zkušeně staví mnohaminutové skladby, dokáže přijít s kytarovými riffy i melodiemi, které zdobí nevtíravá patina epičnosti, ale umí to proložit i trochou toho zasypání, aby se nejednalo o monotónní umíráček. Pochvalu vlastně zaslouží i baskytara, jež je hezky slyšitelná a spokojeně si brumlá ve spodních vrstvách po celou dobu trvání „Поминальные холсты“. Když se nad tím ale zamyslím, tak mě na novince nejvíce baví vokál, který se díky své uječenosti skoro blíží k takovému tomu typickému vřískotu z hájemství depressive black metalu. Postrádá to ovšem nějaký výraznější feeling či atmosféru, díky nimž by to celé drželo pohromadě a obmotalo si to posluchače kolem prstu.

Jako celek je pro mě „Поминальные холсты“ lehkým zklamáním. Nečekal jsem od té desky žádné veledílo ani opus, jenž by dokázal zahýbat se žebříčkem nejlepších alb roku, ale doufal jsem v sympatickou nahrávku, s níž milerád nějaký ten poslech strávím. Avšak vzhledem k tomu, jak mě deska (ne)zaujala, bych se nebál na rovinu říct, že jsem čekal o poznání víc, než jsem dostal…


Little Big – Funeral Rave

Little Big - Funeral Rave
Země: Rusko
Žánr: rave
Datum vydání: 19.12.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. To Party
02. Brighton Beach
03. Give Me Your Money (feat. Tommy Cash)
04. The Sign
05. Big Dick
06. Fucking Asshole
07. Kind Inside, Hard Outside
08. Dead Unicorn
09. Hateful Love
10. Funeral Rave
11. Polyushko Polye

Hrací doba: 43:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

„With Russia from Love“ (to není překlep), předchozí album ruské rave formace Little Big, mě dost bavilo. Samozřejmě, nejednalo se o žádnou inteligentní nebo intelektuální produkci, ale to snad člověk u takového žánru, který už ze své podstaty nemá vyšších ambicí než jen roztančit parket pod pódiem, ani nemůže očekávat a chtít. „With Russia from Love“ ovšem fungovalo díky jiné zbrani, jíž byla vysoká koncentrace prudce neodbytných hitovek, které měly potenciál na to, aby se takřka okamžitě vryly do hlavy a už se odsud nehnuly. Jistě, několik málo slabších a zbytečných věcí se tu našlo, ale těch bylo naštěstí minimum a obecně vzato to bylo album natřískané skoro až nechutně hitovými peckami, které mě baví i s takovýmhle odstupem…

Když tedy Little Big vydali svojí druhou placku „Funeral Rave“, na nic jsem nečekal a vrhnul jsem se na poslech s vidinou další luxusní párty fošny, kterou budu nějaký čas sjíždět, i když na žádné párty nechodím. Na druhou stranu, singlové a videoklipové věci, které měly na vydání „Funeral Rave“ navnadit, byly značně nevyrovnané. Ještě se k nim dostaneme podrobněji, ale ve zkratce lze říct, že před vydáním Little Big nabídli jednu další ultimátní šlehu „Give Me Your Money“, jednu vcelku ucházející, avšak ne tak pekelně chytlavou věc „Dead Unicorn“ a jeden nic moc song „Kind Inside, Hard Outside“. Navzdory téhle nevyrovnanosti jsem ovšem flintu do žita neházel, protože tentokrát ve mně převládal optimista (a to u mě není zrovna pravidlem), takže jsem se na „Funeral Rave“ těšil…

Bohužel ale musím říct, že ona singlová nevyrovnanost jako by skutečně reprezentovala i výslednou desku, která je taktéž nevyrovnaná. Co si budeme nalhávat, rave je čistokrevně taneční muzika a v takové nelze album postavit na nějakém konceptu, jednolité atmosféře nebo originálním zvuku. Aby tohle fungovalo, je prostě nutné to nacpat hity skrz naskrz. Žádné polovičaté oukej songy, ale fakt hity, které člověka roztancují, i když nebude chtít. Na „With Russia from Love“ se tohle rozhodně povedlo. Několik málo blbých věcí jako úvodní titulní kus nebo finální „Freedom“ tu sice bylo, ale jinak tu převládaly fakt mocné pecky jako „Life in da Trash“, „Public Enemy“, „Every Day I’m Drinking“, „What a Fuckin‘ Day“ nebo hymnická „Russian Hooligans“.

A to je přesně to, na čem „Funeral Rave“ strádá, protože takových kulervoucích tracků je tu prostě málo. Jedním z nich je jednoznačně singl „Give Me Your Money“, v němž se Little Big spojili s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle je písnička, jež se může díky svému apokalyptickému tahu na bránu bez obav postavit vedle čehokoliv z první desky, a nádherně ujetý klip, kde se to hemží twerkujícími selkami a saunováním s dvousetkilovými hrošicemi, je jen třešničkou na dortu. Dalšími povedenými kousky pak jsou „Big Dick“ s vtipným textem a „Fucking Asshole“ s prudce zábavným refrénem, které obě paradoxně bodují právě tím, že na rozdíl od zbytku nejsou tak zbytečně agresivní.

Aby totiž ona hitovost fungovala, je prostě nutné vymyslet silné motivy a slogany, dokonce i v taneční muzice, přes to vlak prostě nejede. Na tohle ovšem Little Big trochu rezignovali, protože tuhle sympatickou hitovost vyměnili za sice jednodušší, ale mnohem imbecilnější přístup, kdy do posluchače cpou prvoplánově uřvanou diskošku, jež není o nic lepší než dementnosti typu eurodance. Takové jsou třeba „To Party“, již alespoň trochu nad vodou drží refrény zpěvačky Olympie, „The Sign“, nijaká „Kind Inside, Hard Outside“, kterou nezachrání ani pokus o vzletný refrén, a finální dvojice „Funeral Rave“ a „Polyushko Polye“. V posledních dvou zmiňovaných se alespoň několik vcelku příjemných motivů najde, a kdyby tohle byly nejslabší věci na nahrávce, tak bych asi byl hodně spokojený, ale dokud mají patřit k tomu lepšímu, co „Funeral Rave“ nabízí, tak je to docela problém. Z těchto songů postavených na bušícím a násilně tanečním beatu a mnohde i s náznaky techna bych vzal na milost snad jen ten titulní kousek.

Trochu stranou pak stojí poslední trojice písniček, které jsem ještě nezmínil. Jednou z nich je singl „Dead Unicorn“, v němž je znatelný vliv dubstepu. Jako samostatná věc mě tenhle track moc nebral, i když postupem času jsem si na něj docela zvykl, nicméně v rámci celého „Funeral Rave“ nakonec patří k tomu sympatičtějšímu. Pořád mi ale přijde, že to není moc vhodně vybraný singl, protože na tenhle status „Dead Unicorn“ postrádá nějaký opravdu výrazný a zapamatovatelný motiv, naopak se zde mezi sebou mlátí několik vcelku vyrovnaných motivů jako třeba natlakovaný refrén se skandováním názvu songu nebo zpěvná pasáž. Jako standardní skladba v pohodě, ale jako singl mi to moc nesedí.

Přejděme ale k dalším dvěma vystupujícím písním, které jsou na tom už bohužel trochu hůř. Ještě snesitelná je plážová pohodovka „Brighton Beach“, jež mě sice nijak zvlášť nevzrušuje, ale ani mě nějak extrémně neuráží. Osobně si ale myslím, že by jí víc slušela pozice někde v polovině alba, ne hned jako druhý song. Naproti tomu „Hateful Love“ je nefalšovaná podbízivá sračka, již jsem už po prvním poslechu okamžitě začal nenávidět. Při vší úctě, tenhle track je fakt brutální přešlap.

Little Big

Co si budeme dále povídat – Rusům se jednoduše nepodařilo vyrovnat laťku nastavenou zábavným debutem. Několik parádních věcí se sice najde i zde, ale oproti „With Russia from Love“ jich je o poznání méně a na jejich místo nastoupily mnohdy i vyloženě otravné kusy. Bez problémů se přiznám k tomu, že songy jako „Give Me Your Money“, „Big Dick“ nebo „Fucking Asshole“ si v pohodě budu pouštět i v budoucnu, ale album jako celek je spíš zklamání. Až na výjimky (příšerná „Hateful Love“) sice pořád poslouchatelné, ale na druhou stranu… teoreticky je poslouchatelné cokoliv, záleží jen na tom, jakou mírou vůle a sebezapření je člověk vybaven.

Nicméně abychom byli féroví, je nutno uznat, že Little Big nejsou albová kapela, takže ve finále to stejně dopadne tak, že si plně vystačím s těmi největšími peckami z YouTube, a vlastně budu vcelku spokojený. Ostatně, dopadlo to takhle i s „With Russia from Love“, které bylo metrikou desky lepší než „Funeral Rave“


Devilgroth – Landschaft

Devilgroth - Landschaft
Země: Rusko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Narcoleptica Prod.

Tracklist:
01. Das Tor in die Reiche der Kälte
02. Echo des Gottes der Kälte
03. Das Schweigen der Berge
04. Die ewige Nacht
05. Nordlicht
06. Schneesturm

Hrací doba: 57:33

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Narcoleptica Prod.

Na ruskou podzemní smečku Devilgroth jsem poprvé narazil v loňském roce, když tato vydala album „Altar“. A upřímně říkám, že jediný důvod, proč jsem tomu věnoval vůbec nějakou pozornost, je extrémně směšná fotka kapely na Metal-Archives. Sem tam mám prostě náladu si pustit nějaký failový black metal, přičemž právě tu failovost lze dost dobře odhadnout právě podle fotek. Možná vás napadne, proč by někdo něco takového dělal, což je dobrá poznámka, a sám vlastně nevím proč… možná trochu sport, možná škodolibost, možná prachobyčejné záchvaty masochismu…

Každopádně, tohle přece jenom nejsou věci, na něž bych se vyloženě třásl a nemohl se dočkat, až si to pustím, takže se kolikrát stane, že si to jen stáhnu a nakonec se na to jaksi vydlabu, což se přesně stalo i u Devilgroth. Nicméně, zrovna tahle parta z Novosibirsku je co do vydávání alb dost činorodá, takže letos přispěchala s novou plackou „Landschaft“, která se mi už do přehrávače dostala. Než se ale uvolím k tomu, abych se s vámi podělil o svoje dojmy z poslechu (a nedělejte, že vás to nezajímá!), tak jen pro pořádek dodám, že ona poznámka o činorodosti nebyla plácnutá jen tak zbůhdarma. „Landschaft“ je totiž už devátou řadovkou Devilgroth od roku 2010.

Základní gró „Landschaft“ je přesně takové, jaké jsem očekával (což vlastně nepřímo dokazuje, že jsem cosi jako novodobá Sibyla, neasi) – jedná se o naprosto syrový podzemní black metal. Na druhou stranu, jak se záhy ukázalo, s onou proklamovanou failovostí to zas až tak jednoznačné není. Nechápejte to hned tak, že bych tím chtěl naznačit, že se z „Landschaft“ vyklubalo nějaké extrémní překvapení, protože to fakticky ne. Ono co si budeme nalhávat… když nic jiného, z muziky Devilgroth doslova čpí extrémní neoriginalita, prostě je to taková ta obligátní mrazivá garáž, jež jakoukoliv osobitost neviděla ani z rychlíku. Navíc mě na „Landschaft“ prudce dráždí jedna věc – fakt sorry, ale spousta pasáží zní prostě regulérně amatérsky, přičemž „amatérsky“ nyní myslím jakožto synonymum pro „fakt špatně“. Především se tak děje v rychlých black metalových momentech, což je nezanedbatelná část alba.

Nicméně, nemůžu tvrdit, že by ten počin stál za spláchnutí do hajzlu po celou dobu svého trvání. Na „Landschaft“ se totiž nachází i poměrně dost ambientních pasáží, které jsou možná až nečekaně slušné. Samozřejmě, ani v nich to originalitou moc nečiší, ale zase na druhou stranu, když se pustíte do takového toho „cold landscapes“ ambientu, tak tam toho není moc co k vymýšlení. Stejně tak je pravda, že ve středních tempech se najdou i některé poměrně chytlavé riffy a že ne úplně všechny rychlé pasáže jsou tak špatné. Nehledě na fakt, že se mi líbí i přebal, který taktéž není ničím nevídaným, ale k takovéhle hudbě mi to sedí a baví mě to. V neposlední řadě tomu celému nelze upřít tu mrazivou náladou, již to prostě má.

„Landschaft“ tedy není vysloveně špatným počinem, své mouchy však bezesporu má. Z jistého úhlu pohledu je to vlastně i škoda, že Devilgroth nemají v některých momentech trochu větší odstup od vlastní tvorby a nedokážou k tomu přistoupit s trochu větší soudností, protože vylepšit ony poměrně amatérsky působící chvíle, pak by se mohlo jednat o slušnou podzemní žánrovou jednohubku. V současné podobě však do něčeho takového Rusům ještě něco schází a jejich úroveň je na vcelku příjemně poslouchatelném průměru.

Což o to, tohle – tedy říct, že v tom je nějaký potenciál, nějaké nápady mají smysl, ale je zde co zlepšovat – by vlastně nebyl zas až tak špatný výsledek, pokud by se ale jednalo o debut. Musím ale připomenout, že „Landschaft“ je už devátým dlouhohrajícím počinem Devilgroth, a tento fakt onen zdánlivě ucházející výsledek trochu kazí. Nejsem si tak úplně jistý, nakolik má smysl u formace s tolika deskami prohlásit, že v tom je potenciál do budoucna… spíš asi nemá.

Vzato kolem a kolem, čekal jsem, že to bude mnohem horší, takže z jistého úhlu pohledu se dá říct, že „Landschaft“ trochu překvapilo. Pokud máte v oblibě takový ten mrazivý zimní ambientní black metal, tak se to dá strávit bez problémů. Kdybyste se mě ale zeptali, zdali mě deska přesvědčila k průzkumu starší tvorby Devilgroth nebo k podrobnému sledování jejich dalších kroků, tak v obou případech zní odpověď: ne.

Devilgroth - Landschaft


Asian Women on the Telephone, Poprvé za peníze

Asian Women on the Telephone
Datum: 9.12.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Asian Women on the Telephone, Poprvé za peníze

Řekl bych, že jsou takové dvě hlavní motivace, proč jít na koncert – a nijak nezastírám, že to tvrdím na základě hesla dle sebe soudím tebe, protože u mě to funguje přesně takhle. Ten hlavní a nejčastější důvod je asi zřejmý – člověk má tu kterou kapelu rád a chce ji prostě vidět hrát i živě. Jasně, občas kvůli tomu uvidí i nějaké ty předkapely, které má třeba úplně na párku, ale to je zase jiná věc. Nicméně druhým a ne zas až tak výjimečným důvodem může být prachobyčejná zvědavost. Jednoduše ten moment, kdy muziku té kapely pořádně neznáte, ale tušíte, že by vás to mohlo oslovovat, tak jako první setkání zvolíte právě koncert, anebo jste prostě obeznámeni s faktem, že se jedná o naprostou vyhulenost a chcete to vidět na vlastní oči. A právě to poslední byl pro mě případ i Asian Women on the Telephone.

Než ale nastal čas na tenhle ruský experiment (už jen tohle v kombinaci s tím názvem!), představil se na rozehřátí projekt s roztomilým jménem Poprvé za peníze. Což byla taky docela solidní nenormálnost. Někde jsem našel, že to kdosi pojmenoval jako „brutální, autistické blues“, což je takový hezký eufemismus pro nezřízené vzývání boha improvizace pomocí pazvuků. Vystoupení vypadalo asi tak, že šlo o jednu holku, jež v kleku popř. v dřepu měla vedle sebe položenou kytaru, jejíž struny týrala (a to jakože doslova) všemožnými předměty, které jí přišly pod ruku, a to vše do šumivého backgroundu regulovaném čudlíky a knoflíky. Občas třeba došlo i na plastikovou flétnu nebo chrastění na činelu, aby ke konci performance ono pozadí na chvíli zesílilo do noisové síly a pak přišel šlus. Celé to trvalo bezmála půl hodinky.

Způsoby, jakým se k podobným antihudebním záležitostem postavit, jsou vesměs dva. Buď nechcete vypadat jako nekulturní hovado a naopak chcete působit dojmem intelektuála, který má smysl pro avantgardu, tak to prohlásíte za alternativní umění, anebo prostě řeknete, co si myslíte, a sice že je to píčovina jak mraky. Který přístup zvolit, to je samozřejmě na každém. Mě osobně ale tyhle srandy živě docela baví a i Poprvé za peníze bylo v pohodě, byť nijak nezastírám, že už jsem viděl i lepší podobné vtípky…

Uběhlo sotva deset minut a už začínalo to stěžejní, kvůli čemu se akce konala, tedy Asian Women on the Telephone. Jedním z hlavních lákadel byla určitě vizuální složka, protože tihle ruští uličníci (resp. dva uličníci a jedna uličnička) na koncerty pokaždé vyjíždějí v jiných převlecích (doporučuju si pogooglit obrázky – některé masky mají fakt říz). V Praze na sobě měli jakési šedo-červené „koberce“, které byly spíš úspornější, takže bylo fakt v pohodě vidět, že jsou pod tím naostro (jestli to fakt bylo z koberců, tak na některých místech to mohlo docela dřít, heh). Oblekům však vévodily vysoké masky, které vypadaly docela přísně.

Nicméně bylo hodně příjemné, že Asian Women on the Telephone měli co říct i hudebně a hlavně po Poprvé za peníze vyniklo, že jakkoliv ta jejich produkce stále snese nálepku experimentální, pořád jsou v tom cítit skladby (fakt, jednu písničku, jmenovitě „Beach in Father‘s Name“, jsem dokonce i poznal!). Jak se říká – kde není žádný rytmus, tam ani čert nebere, jenže Asian Women on the Telephone tedy rytmus měli, a to setsakra parádní. Jak jsem již naznačil na začátku článku, já muziku té kapely fakt nijak podrobně neznám a vesměs jsem slyšel jen počin „You Have Reached Your Destination“, na nějž padla volba především proto, že aktuálně na Bandcampu vyskočí jako první. Když jsem to ale poslouchal, rozhodně mi nepřišlo, že by to pak živě mohlo znít takhle…

Asian Women on the Telephone totiž byli – fakt se to takhle nebojím říct – regulérně taneční. Tepající rytmika, občas perkuse, občas baskytara, ale mělo vážně koule, drive a takovou tu zdravou nakažlivost. Jasně, do toho jely samozřejmě i další věci jako třeba vyšinuté vokály nebo saxofonové výjezdy, ale ten hlavní dojem, jaký jsem si z koncertu odnesl, je ten, že to bylo – v tom nejlepším slova smyslu! – taneční. Já jsem se u toho ohromně bavil a (vážně si nedělám srandu) budu si to pamatovat ještě dlouho, protože to bylo fakt mocné. Poutavá vizuální stránka, nečekaná tanečnost a stále sjetý experimentální feeling totiž v konečném součtu vykoply faktor zábavy pekelně vysoko. Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo skutečně super.

Abych to shrnul, tak koncert Asian Women on the Telephone byl takříkajíc instantní kult – vystoupení, které je ve vašich očích legendární ještě dřív, než skončí, a o němž budete s obrovským nadšením vykládat všem kámošům, co tam nebyli, ještě několik let potom. Je však trochu škoda, že svědků něčeho takového byla jen hrstka, protože jsem v klubu napočítal všehovšudy dvacet lidí – včetně všech vystupujících, pořadatelů, zvukaře a obsluhy baru. Takže ano, počítáte správně, platících bylo možná tak deset. A obzvláště v kontextu toho, jak parádní to bylo, je to dost tristní číslo…


Project VIII – Чистилище

Project VIII - Чистилище
Země: Rusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.5.2015
Label: Narcoleptica Prod.

Tracklist:
01. Холодноечёрноебесконечное
02. Бесполезное ожидание
03. Безмолвный лес
04. Отрицание
05. Безбожие
06. Пустой
07. Чистилище
08. Суицид

Hrací doba: 38:06

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Narcoleptica Prod.

Ruská metalová scéna je sice hodně rozsáhlá, ale také poměrně uzavřená a drtivá většina kapel nikdy nepřekročí hranice své rozlehlé domoviny, díky čemuž Rusové vyvážejí ven jen minimum metalových skupin. Nicméně, po rozmachu internetu se v tomto ohledu situace poněkud zlepšila, takže už není zas až takový problém, aby se ruské kapely dostaly i do našich přehrávačů. Konkrétně do toho mého přehrávače se takovýmhle způsobem v nedávné době dostali jistí Project VIII, jejichž domovským městem je dálný Vladivostok na samém východě Ruské federace.

Project VIII je šestičlenná formace, jejíž členové sice ve svých portfoliích již nějaká dřívější působiště mají, nicméně se ve všech případech jedná pouze o lokální kapely, o nichž nikdo z nás beztak nikdy neslyšel. Tak či onak, Project VIII je nový projekt (jak příznačné pojmenování vzhledem k názvu), jenž má aktuálně na kontě debutovou placku, jejíž název zní „Чистилище“, což v překladu znamená „Očistec“.

Poslech „Чистилище“ však žádným očistcem není, ať v tom dobrém či špatném významu. Debut Project VIII totiž zdaleka není tak působivý a pohlcující, dokonce ani tak extrémní, aby se dalo mluvit o očistném poslechu v tom smyslu, jakým dobře funguje kupříkladu noisová hudba; zároveň ale zdaleka není tak špatný, aby jeho poslouchání bylo nějakým utrpením. Ve skutečnosti je nahrávka tak nějak mezi tím, ale možná trochu překvapivě inklinuje spíše k tomu dobrému dojmu. „Чистилище“ je totiž vcelku povedená deska – sice ne tak, aby člověka vyloženě položila, ale i tak určitě lepší, než jsem v předstihu očekával.

Project VIII sami sebe označují jako depresivní black metal, což se asi dá přijmout, nicméně jak už tomu tak bývá, spíš jen jako čistě formální označení, jelikož nějak obzvlášť depresivní ta muzika vážně není. Žiletky a oprátky tedy můžete nechat bez povšimnutí dále spát. To už to má spíš blíže k nějaké melancholii, i když vysloveně melancholická muzika to také není. Tak či onak, Rusy rozhodně ctí to, že „Чистилище“ není takový ten vysloveně neobjevný depressive black metal à la Nocturnal Depression a nezní to jako tisíc dalších úplně stejně laděných skupin. Ani ten vokál není takový ten typický uječený „sebevražedňák“.

Nicméně, nejdůležitější je to, že se „Чистилище“ poslouchá fakt hodně dobře a dokáže člověka zabavit — a obojí o poznání lépe, než byste čekali od úplně neznámé debutující formace z dálného východu. Netvrdím, že snad Project VIII nahráli nějaký vyslovený majstrštyk, jenž by převrátil vaše vnímání hudby, protože do něčeho takového má tohle album přece jen na světelné roky daleko, ale to nic nemění na tom, že ta muzika má hlavu a patu, melodie výborně fungují a nejsou vtíravé, přiteplalé, klišovité, ani jim nejde přisoudit žádný jiný negativní přívlastek. Trochu té atmosféry se taktéž dostaví, byť o hypnóze či posluchačském transu se mluvit nedá, a nějaké ty povedené momenty, které člověku utkví v hlavě, se rovněž najdou. Stručně řečeno – celých 38 minut, na nichž se stopáž „Чистилище“ zastavila, ubíhá ve velmi příjemném a nenudícím duchu.

Project VIII - Чистилище

Abych se byl upřímný, tak trochu jsem očekával, že to bude volovina, že přetrpím několik poslechů a pak si v recenzi zase jednou s chutí zanadávám. Nicméně, o to víc potěšilo, že se z „Чистилище“ nakonec vyklubala tak sympatická nahrávka… nemůžu sice tvrdit, že bych z toho vyloženě seděl na prdeli, ale ten poslech mě bavil a dokážu si úplně v pohodě představit, že si to někdy v budoucnu rád pustím i znovu, což rozhodně není tak úplně málo. A jestli to doporučuji k poslechu i vám? Inu, nevidím důvod, proč bych měl kohokoliv odrazovat — rozhodně mi dává větší smysl poslouchat věci jako Project VIII, než zabíjet čas s přeprodukovaným „Nuclear Blast metalem“.


City of Echoes – Wishful Thinking

City of Echoes - Wishful Thinking
Země: Rusko
Žánr: post-rock / ambient
Datum vydání: 24.5.2015
Label: lasthopewindow

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
City of Echoes

Recenzuje-li člověk nějakou známou, neřkuli legendární skupinu, tak to nutnost není, ale když se recenze týká nějakého málo známého (případně takřka neznámého) projektu, asi by se slušelo jej na začátku v krátkosti představit – a právě to bude i dnešní případ. Tak tedy – přivítejte City of Echoes.

Jedná se o jednočlenný projekt pocházející z jihozápadní části Ruska. Nemýlím-li se, jméno City of Echoes se vynořilo teprve v letošním roce, kdy také vyšel první počin v podobě minialba „Wishful Thinking“ (bystře tušíte, že právě o něm si budeme povídat). Jak už tomu tak ale bývá, za kapelou stojí člověk, jenž už za sebou něco málo má, byť nějaká díra do světa to také není. City of Echoes je totiž dítkem Alexe Buharina, který už vytvořil pár počinů pod hlavičkami skupin jako Winds with Hands nebo One Day of December (minirecenzi na EP první jmenované jste jen tak mimochodem u nás stránkách již mohli zachytit).

Ke kompletnímu představení City of Echoes již zbývá doplnit pouze žánr, v němž se muzika projektu pohybuje. Je jím post-rock líznutý troškou toho ambientu. Právě to mi jen tak mezi námi připadá trošku zvláštní, jelikož v podobných post-vodách se pohybují i obě výše zmiňované skupiny, pročež mi není jasné, proč bylo nutno vytvořit už třetí projekt víceméně stejného zaměření. Jistě, je pravda, že City of Echoes míří více do post-rocku, zatímco styl obou jeho „předchůdců“ náležel spíše do post-metalového šuplíčku, ale když na to přijde, podle mě by se to klidně uživilo pod jedním jménem. Ale asi to je umělecký záměr, tak budiž…

Již z nastíněného žánrového směřování je myslím docela jasné, že se „Wishful Thinking“ bude snažit především o jemnější atmosféru. Pozitivní je ovšem to, že se to skutečně daří, a i když se vlastně jedná o zcela neznámou záležitost, ta muzika je vážně dobrá. Nálada je příjemně zasněná, vysoce melancholická, zároveň však není nijak uplakaná, což bývá něco, s čím mám mnohdy v post-rocku obrovský problém. „Wishful Thinking“ však tímto netrpí – ve třech skladbách. Právě „The Absence of Truth“, „Empty Expectations“ a minimalistická „Endless Journey“ jsou tím hlavním důvodem, proč EP za slyšení stojí. Docela mě překvapila výrazná rytmika, jež je tím hlavním elementem, který muziku City of Echoes táhne kupředu. Například baskytara v „The Absence of Truth“ je bez přehánění excelentní a zejména díky ní je právě tato píseň vrcholem celého „Wishful Thinking“.

Potíž mám pouze s titulním kouskem, v němž rytmika trochu ustupuje a hlavní slovo přebírá typická zvonivá post-rocková kytara – a rázem to zní úplně tak trochu „teple“, což je právě ten důvod, proč spoustu post-věcí nedokážu strávit. Třeba v takové „Empty Expectations“ se kytara ještě drží v rozumných mezích, díky čemuž písnička funguje, ale v titulní skladbě je na můj vkus příliš veselá. Titulka je však naštěstí jedinou kaňkou celého EP, neboť zbytek je překvapivě dobrý a bez vytáček říkám, že se mi líbí.


Welicoruss – Аз есмь

Welicoruss - Аз есмь
Země: Rusko / Česká republika
Žánr: symphonic black / pagan metal
Datum vydání: 31.1.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Интро
02. Аз есмь
03. Голос тысячелетия
04. Сыны севера
05. Волошба
06. Огни родных земель
07. Мост надежды
08. Дольмен
09. Карна
10. Осколки
11. Аутсайдер
12. Аз есмь – Эпилог

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Welicoruss

Pokud jste poslední rok nebo dva nežili v (metalové) jeskyni a tu a tam po všech těch internetech zabrouzdáte na nějaký ten web o tvrdé kytarové muzice, o jméno Welicoruss jste již s největší pravděpodobností přinejmenším zavadili – tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Tahle skupina totiž – tedy alespoň mně to tak přišlo – byla v poslední době dost vidět, a to nejen na oné internetové frontě, ale i na té koncertní (nevím jak vy, ale já jsem si tedy loga téhle kapely všímal na spoustě plakátů). A její aktivity byly hodně vidět právě u nás, jelikož Alexey Boganov, lídr téhle původem ruské formace, před dvěma lety přesídlil do Prahy, kde dal dohromady novou sestavu.

Tak či onak, za mě je to dobrý přístup, protože jde vidět, že Welicoruss se snaží jít svému metalovému štěstí naproti a na rozdíl od jiných případů nečekají na zadku, až to přijde samo (což se samozřejmě dost určitě nestane). Jedna věc však při tom všem skupině citelně chyběla – konečně nová nahrávka. Dlouhohrající debut „Зимняя лунная симфония“ vyšel už v roce 2008 a následné EP „Апейрон“ o rok později… od té doby už byl na studiové frontě klid, který sice Welicoruss tu a tam pročísli třeba videoklipem, jímž lákali na další, dlouho chystanou desku s názvem „Аз есмь“. Ta nakonec vyšla až koncem ledna letošního roku a nyní se na ni v krátkosti podíváme…

První dojem, který si člověk z jejího poslechu asi odnese (přinejmenším v mém případě tomu tak bylo), je ten, že Welicoruss zjevně nejsou ambiciózní jen v obecném počínání okolo kapely, ale i ve své muzice samotné. Právě „ambiciózní“ je asi to nejpřesnější adjektivum, jímž lze „Аз есмь“ popsat, jelikož z desky doslova sála snaha vytvořit působivé dílo. Welicoruss nabízejí vrstevnaté propracované kompozice plné nánosů epických kláves a neméně epických melodií, různorodých vokálů… zároveň to však dělají takovým způsobem, aby to nebylo nějak těžce stravitelné, naopak je znát, že navzdory snaze vytvořit majestátní opus kapela stále cílí na širší metalové publikum (byť třeba ne vědomě a leze to tak z nich přirozeně, to už samozřejmě nejsem schopen posoudit). Tomu ostatně napovídá i stále písničková forma desky nebo velká porce zapamatovatelných momentů. Na druhou stranu z toho ale nečiší nějaká vyložená podbízivost, takže proti takovému přístupu asi nelze něco principiálně namítat.

Hlavní ingredience, z nichž Welicoruss ten svůj epický koktejl kuchtí, jsou tu dvě. Tou první a také tou nejhlavnější je bezesporu symfonický black metal, který je, řekněme, „dimmuborgirovského“ typu, tedy velmi pompézní a bez sebemenších problémů stravitelný i pro středněproudového posluchače metalu… jednoduše takový ten black metal, o němž si fandové kapel jako Bestial Mockery myslí, že nemá s black metalem nic společného. Proti tomu v zásadě nic moc nemám, nicméně mi trochu vadí jiná věc, která je také tím hlavním problémem, jejž s „Аз есмь“ mám. Úplně na první poslechy to možná ještě nevyplyne, ale jakmile jsem se do té nahrávky ponořil trochu víc, začalo mi připadat, že navzdory vší té ambicióznosti a výpravnosti je to takové trochu prázdné. Jako kdyby epičností „Аз есмь“ nejen začínalo, ale i končilo a uvnitř pocitově nic moc nebylo.

O poznání sympatičtější jsou mi Welicoruss v té své druhé poloze, kterou by šlo nazvat pagan metalem. V průběhu celé desky totiž porůznu vykukuje folklórní nádech, který „Аз есмь“ nejen oživuje, ale z mého pohledu dokonce představuje i jeho vrcholné momenty. Jako důkaz může posloužit třeba výtečná střední pasáž ve videoklipové skladbě „Сыны севера“ anebo bohatýrská „Огни родных земель“, jež je jednou z nejzajímavějších skladeb na celém „Аз есмь“. Na jednu stranu si říkám, že je trochu škoda, že podobných věcí na desce není ještě víc, ale na tu druhou mi připadá, že do jisté míry možná fungují tak dobře právě díky tomu, že je Welicoruss dávkují s rozumem.

Jako celek však na mě „Аз есмь“ stále působí takovým dojmem, že formálně je všechno vlastně naprosto skvělé, technicky bezchybné a že se jedná o album, jež se v tomto ohledu může bez sebemenších obav postavit do ringu proti jakékoliv západní produkci těch nejznámějších metalových kapel, ale vnitřně jsem se s ním nedokázal ztotožnit a prostě mi tam pořád něco nesedí. Dlouho jsem přemýšlel, jak tohle přesněji popsat, aby to bylo pochopitelné, až jsem vymyslel pojem „Nuclear Blast metal“, který na Welicoruss sedne jako ulitý. A to i v tom smyslu, že zatímco někdo jej může stejně jako já chápat v negativním smyslu, pro jiného to bude naopak pozitivum. Hudebně je to takový „chytřejší mainstream metal“ a tomu, kdo si v podobných věcech libuje, může novinka Welicoruss klidně připadat jak veledílo… kdo ne, dopadne nejspíš stejně jako já.

„Аз есмь“ ve své podstatě není špatná deska, rozhodně není hloupá, nelze jí upřít kvalitu a po technické stránce i takřka bezchybnost. Stejně tak se na ní nachází i několik sympatických věcí, což se netýká jen zmiňovaných folkových vlivů, ale také velice dobrých vokálů, dalších povedených motivů (třeba skvělé sólo v „Аутсайдер“ – škoda, že tak kraťoučké) nebo užívání ruštiny namísto standardizované angličtiny. Vlastně proti tomu poslechu žádnou velkou averzi nemám, akorát to poslouchání s radostí nechám na někom jiném.


Ария – Через все времена

Ария - Через все временa
Země: Rusko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 25.11.2014
Label: M2BA

Tracklist:
01. Через все времена
02. Город
03. Блики солнца на воде
04. Не сходи с ума!
05. Время затмений
06. Точка невозврата
07. Ангелы неба
08. Атака мертвецов
09. Зов бездны
10. Бегущий человек

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rusko není země, Rusko je životní styl, koluje v internetových vtipech. Jenže jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu. Rusko je totiž nejen velká země, ale také poměrně specifická, v jistých oblastech snad dokonce uzavřená. A opravdu nyní nemám na mysli to, že Rusové moc nepoužívají Facebook, protože mají své vlastní, ruské sociální sítě, spíše jsem mířil na hudební a v tomto případě konkrétně metalovou scénu.

Říkává se, že ruská metalová scéna je silná, a já osobně si myslím, že je to pravda – a nejen silná, ale i poměrně velká. A zároveň podle mě i docela uzavřená. Když si totiž vezmete, kolik ruských metalových skupin si dokázalo vydobýt opravdu mezinárodní úspěch a věhlas, nepochybuji o tom, že z většiny lidí by jako odpověď na tuto otázku vypadlo maximálně tak: “err, Аркона?” Možná by vám někdo před nosem zamával ještě s Темнозорь, kteří přece jenom mají na undergroundové scéně dost zvučné jméno, ale to je asi tak všechno.

Přesto je v tomto státě velké množství dalších metalových kapel, z nichž některé nejsou žádní cucáci a asi nejžárnějším příkladem tohoto jsou moskevští heavy metalisté Ария. Tuhle bandu totiž netvoří žádní zelenáči, naopak jsou to dnes už nefalšovaní veteráni, kteří fungují nepřetržitě od půlky 80. let, pravidelně vydávají nová alba a ani rozštěpení sestavy na dvě skupiny (tou druhou je Кипелов podle tehdejšího zpěváka) v roce 2002 ji nezastavilo. V jejich rodné zemi se jim rozhodně daří, jelikož zde mají komerční úspěch i pozornost médií, a to dokonce i velkých, a když svého času probíhalo hlasování o deset nejvíc zásadních rockových kapel z Ruska, samozřejmě se zde umístili – dokonce jako jediná heavy metalová kapela. S nadsázkou řečeno by se dalo říct, že Ария je takový ruský Arakain – ve své domovině je to taktéž legenda, ale metr za hranicemi už ji nezná téměř nikdo. Tak či onak, Ария vydala koncem listopadu loňského roku své nové, celkově již třinácté studiové album “Через все времена”, o němž si nyní v krátkosti popovídáme.

Ačkoliv jsem výše humorně kapelu nazval “ruským Arakainem“, hudebně toho spolu obě formace nemají mnoho společného a použil jsem to spíše vzhledem k podobné pozici. Přesto by šlo pro Rusy toto pojmenování použít s jinou skupinou – Ария je hudebně totiž “ruský Iron Maiden“. Sice ne vždy a od začátku do konce, protože čistokrevná kopírka to zase není, přesto se Ария svým zvukem k britským titánům mnohdy blíží a v některých případech tak blízko, že kdyby Iron Maiden zpívali rusky, rozdílu byste si pomalu ani nevšimli. A platí to i o nejnovější desce – hned v úvodním titulním tracku “Через все времена” onen vliv “Železné panny” cítím, stejně tak jako třeba v refrénu “Город” atd.

Ono tohle by mi vlastně ani nijak zvlášť nevadilo – ostatně, kdo se někdy s tvorbou Ария v minulosti setkal, toho tato podobnost překvapit asi nemůže. O něco hůře ovšem snáším fakt, že je “Через все времена” takové… no, trochu nic moc. Já osobně nejsem na tvorbu kapely nějaký pomazaný odborník, ale některá alba znám a docela se mi líbila. Třeba i předcházející “Феникс” z roku 2011 šlapal hodně solidně a kupříkladu o takovém “Крещение огнём” z roku 2003 bych se nebál tvrdit, že ho mám rád, jelikož některé songy z něj jsou skutečně parádní (třeba titulní hymna je vážně skvělá).

Aria

Jenže i když jsem k “Через все времена” nepřistupoval s tím, že by snad Ария mé nejoblíbenější album pokořila a dala na výtečné “Крещение огнём” zapomenout, rozhodně jsem nečekal, že se budu… no, místy vlastně úplně normálně nudit. Začátek je ještě docela v klidu a úvodní čtveřice skladeb “Через все времена”, “Город”, “Блики солнца на воде” a “Не сходи с ума!” se poslouchá docela příjemně. Netvrdím sice, že je to nějaká genialita, protože do té má Ария přece jen daleko, ale pokud má člověk chuť na nenáročný a žánrově úplně čistokrevný heavy metal a nevadí mu, že to zpěvák bude žvatlat v ruštině, pak taková “Не сходи с ума!” splní účel jak nic.

Od páté “Время затмений” mě však “Через все времена” začíná bavit o poznání méně, a když Rusové hned vzápětí na šesté pozici vybalí uondanou klišovitou baladu “Точка невозврата”, tak prostě odpadnu a ani návrat k metalovým kytarám s následnou “Ангелы неба” mě nedokáže vrátit do sedla, protože na to má tahle písnička až příliš nevýrazný refrén a neobsahuje takřka žádné chytlavější riffy. “Атака мертвецов” je na tom bohužel stejně tak a další, tentokrát trochu rozmáchlejší balada “Зов бездны” chuť rovněž nespraví, byť je o něco stravitelnější než její kolegyně “Точка невозврата”. Alespoň finální “Бегущий человек”, v níž se nachází docela zajímavě výrazná práce s baskytarou, vrátí trochu života do žil, ale abych řekl pravdu, rozhodně ne vždy jsem se až takhle daleko při poslechu “Через все времена” dostal.

Vlastně jsem ve stručnosti shrnul kompletní desítku skladeb – a myslím, že prostou matematikou jste si již dokázali udělat obrázek, kde se asi můžeme pohybovat, když je polovina tracků slušná a solidně se poslouchající a polovina je nic moc až vyloženě nudná. Jinými slovy, na přesně hodinovou délku je materiál na “Через все времена” až příliš rozmělněný slabšími kusy, což má za následek, že posluchač desku hodně rychle opustí a nejspíš už nikdy se k ní nevrátí. Neříkám, že je to placka neposlouchatelná, protože i ty nejméně dobré věci se stále dají strávit, aniž by to člověku cokoliv udělalo, navíc ty nejlepší věci se poslouchají fakt příjemně, ale celkově vzato podle mě tentokrát Ария nenabídla vůbec, ale vůbec nic, kvůli čemu by tato nahrávka neměla zapadnout do hlubin bezejmenného davu alb, na něž si už za rok nevzpomene takřka nikdo. Škoda.


Second to Sun – Three Fairy Tales

Second to Sun - Three Fairy Tales
Země: Rusko
Žánr: progressive deathcore
Datum vydání: 18.8.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

Musím říct, že tohle je teda opravdu divná záležitost. Nicméně je to bohužel asi tak to nejlepší, co se o “Three Fairy Tales” dá říct… ačkoliv já mám pro divnou muziku skutečně pochopení, prostě ne všechno, co zní trochu jinak, je automaticky dobré. A hudba ruské kapely Second to Sun je přesně ten případ…

Základem muziky Second to Sun je deathcore. Nečekejte však po úvodním odstavci nějaký nový a ojedinělý sound. Sice jsem tomu v hlavičce minirecenze přiřadil přídomek progresivní, ale ve skutečnosti je to absolutně generické deathcore/djent riffování. Jestli jste si tedy nyní představili nějakou moderně metalovou muziku, jste na správné cestě. Second to Sun do toho – a někdy bohužel i lehce násilně – roubují další záležitosti. Nebo spíš takhle… tu a tam od tohohle moderního přeprodukovaného riffování přejdou k něčemu, co zní jako nepříliš povedený kinder black metal. A aby toho nebylo náhodou málo, to vše ještě zalili spoustou sci-fi kláves a kláves, které jako by utekly z repertoáru takových Dark Tranquillity. Ještě pořád nemáte dost? Nevadí, tak do několika pasáží naházíme ještě další klávesy, které by se zase neztratily v nějakém neoklasickém power metalu. Uff…

Když se to takhle všechno vypíše, tak vám to asi bude připadat jako taková docela hovadina. Jenže ono to tak blbě skutečně zní. Na jednu stranu je samozřejmě sympatické, že se Second to Sun pokoušejí přijít s něčím, co by mělo znít alespoň trochu jinak, ale to, že na poměrně generický základ začnete nesmyslně připlácávat další věci, které vám náhodně přijdou pod ruku, podle mě není ten úplně nejlepší recept. Výsledkem je pak totiž nepříliš povedená nuda jako v případě “Three Fairy Tales”. Když na to přijde, tak se těch 11 minut dá poslechnout a přežít, akorát je to tak trochu ztráta času…