Archiv štítku: RUS

Rusko

Little Big – Funeral Rave

Little Big - Funeral Rave
Země: Rusko
Žánr: rave
Datum vydání: 19.12.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. To Party
02. Brighton Beach
03. Give Me Your Money (feat. Tommy Cash)
04. The Sign
05. Big Dick
06. Fucking Asshole
07. Kind Inside, Hard Outside
08. Dead Unicorn
09. Hateful Love
10. Funeral Rave
11. Polyushko Polye

Hrací doba: 43:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

„With Russia from Love“ (to není překlep), předchozí album ruské rave formace Little Big, mě dost bavilo. Samozřejmě, nejednalo se o žádnou inteligentní nebo intelektuální produkci, ale to snad člověk u takového žánru, který už ze své podstaty nemá vyšších ambicí než jen roztančit parket pod pódiem, ani nemůže očekávat a chtít. „With Russia from Love“ ovšem fungovalo díky jiné zbrani, jíž byla vysoká koncentrace prudce neodbytných hitovek, které měly potenciál na to, aby se takřka okamžitě vryly do hlavy a už se odsud nehnuly. Jistě, několik málo slabších a zbytečných věcí se tu našlo, ale těch bylo naštěstí minimum a obecně vzato to bylo album natřískané skoro až nechutně hitovými peckami, které mě baví i s takovýmhle odstupem…

Když tedy Little Big vydali svojí druhou placku „Funeral Rave“, na nic jsem nečekal a vrhnul jsem se na poslech s vidinou další luxusní párty fošny, kterou budu nějaký čas sjíždět, i když na žádné párty nechodím. Na druhou stranu, singlové a videoklipové věci, které měly na vydání „Funeral Rave“ navnadit, byly značně nevyrovnané. Ještě se k nim dostaneme podrobněji, ale ve zkratce lze říct, že před vydáním Little Big nabídli jednu další ultimátní šlehu „Give Me Your Money“, jednu vcelku ucházející, avšak ne tak pekelně chytlavou věc „Dead Unicorn“ a jeden nic moc song „Kind Inside, Hard Outside“. Navzdory téhle nevyrovnanosti jsem ovšem flintu do žita neházel, protože tentokrát ve mně převládal optimista (a to u mě není zrovna pravidlem), takže jsem se na „Funeral Rave“ těšil…

Bohužel ale musím říct, že ona singlová nevyrovnanost jako by skutečně reprezentovala i výslednou desku, která je taktéž nevyrovnaná. Co si budeme nalhávat, rave je čistokrevně taneční muzika a v takové nelze album postavit na nějakém konceptu, jednolité atmosféře nebo originálním zvuku. Aby tohle fungovalo, je prostě nutné to nacpat hity skrz naskrz. Žádné polovičaté oukej songy, ale fakt hity, které člověka roztancují, i když nebude chtít. Na „With Russia from Love“ se tohle rozhodně povedlo. Několik málo blbých věcí jako úvodní titulní kus nebo finální „Freedom“ tu sice bylo, ale jinak tu převládaly fakt mocné pecky jako „Life in da Trash“, „Public Enemy“, „Every Day I’m Drinking“, „What a Fuckin‘ Day“ nebo hymnická „Russian Hooligans“.

A to je přesně to, na čem „Funeral Rave“ strádá, protože takových kulervoucích tracků je tu prostě málo. Jedním z nich je jednoznačně singl „Give Me Your Money“, v němž se Little Big spojili s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle je písnička, jež se může díky svému apokalyptickému tahu na bránu bez obav postavit vedle čehokoliv z první desky, a nádherně ujetý klip, kde se to hemží twerkujícími selkami a saunováním s dvousetkilovými hrošicemi, je jen třešničkou na dortu. Dalšími povedenými kousky pak jsou „Big Dick“ s vtipným textem a „Fucking Asshole“ s prudce zábavným refrénem, které obě paradoxně bodují právě tím, že na rozdíl od zbytku nejsou tak zbytečně agresivní.

Aby totiž ona hitovost fungovala, je prostě nutné vymyslet silné motivy a slogany, dokonce i v taneční muzice, přes to vlak prostě nejede. Na tohle ovšem Little Big trochu rezignovali, protože tuhle sympatickou hitovost vyměnili za sice jednodušší, ale mnohem imbecilnější přístup, kdy do posluchače cpou prvoplánově uřvanou diskošku, jež není o nic lepší než dementnosti typu eurodance. Takové jsou třeba „To Party“, již alespoň trochu nad vodou drží refrény zpěvačky Olympie, „The Sign“, nijaká „Kind Inside, Hard Outside“, kterou nezachrání ani pokus o vzletný refrén, a finální dvojice „Funeral Rave“ a „Polyushko Polye“. V posledních dvou zmiňovaných se alespoň několik vcelku příjemných motivů najde, a kdyby tohle byly nejslabší věci na nahrávce, tak bych asi byl hodně spokojený, ale dokud mají patřit k tomu lepšímu, co „Funeral Rave“ nabízí, tak je to docela problém. Z těchto songů postavených na bušícím a násilně tanečním beatu a mnohde i s náznaky techna bych vzal na milost snad jen ten titulní kousek.

Trochu stranou pak stojí poslední trojice písniček, které jsem ještě nezmínil. Jednou z nich je singl „Dead Unicorn“, v němž je znatelný vliv dubstepu. Jako samostatná věc mě tenhle track moc nebral, i když postupem času jsem si na něj docela zvykl, nicméně v rámci celého „Funeral Rave“ nakonec patří k tomu sympatičtějšímu. Pořád mi ale přijde, že to není moc vhodně vybraný singl, protože na tenhle status „Dead Unicorn“ postrádá nějaký opravdu výrazný a zapamatovatelný motiv, naopak se zde mezi sebou mlátí několik vcelku vyrovnaných motivů jako třeba natlakovaný refrén se skandováním názvu songu nebo zpěvná pasáž. Jako standardní skladba v pohodě, ale jako singl mi to moc nesedí.

Přejděme ale k dalším dvěma vystupujícím písním, které jsou na tom už bohužel trochu hůř. Ještě snesitelná je plážová pohodovka „Brighton Beach“, jež mě sice nijak zvlášť nevzrušuje, ale ani mě nějak extrémně neuráží. Osobně si ale myslím, že by jí víc slušela pozice někde v polovině alba, ne hned jako druhý song. Naproti tomu „Hateful Love“ je nefalšovaná podbízivá sračka, již jsem už po prvním poslechu okamžitě začal nenávidět. Při vší úctě, tenhle track je fakt brutální přešlap.

Little Big

Co si budeme dále povídat – Rusům se jednoduše nepodařilo vyrovnat laťku nastavenou zábavným debutem. Několik parádních věcí se sice najde i zde, ale oproti „With Russia from Love“ jich je o poznání méně a na jejich místo nastoupily mnohdy i vyloženě otravné kusy. Bez problémů se přiznám k tomu, že songy jako „Give Me Your Money“, „Big Dick“ nebo „Fucking Asshole“ si v pohodě budu pouštět i v budoucnu, ale album jako celek je spíš zklamání. Až na výjimky (příšerná „Hateful Love“) sice pořád poslouchatelné, ale na druhou stranu… teoreticky je poslouchatelné cokoliv, záleží jen na tom, jakou mírou vůle a sebezapření je člověk vybaven.

Nicméně abychom byli féroví, je nutno uznat, že Little Big nejsou albová kapela, takže ve finále to stejně dopadne tak, že si plně vystačím s těmi největšími peckami z YouTube, a vlastně budu vcelku spokojený. Ostatně, dopadlo to takhle i s „With Russia from Love“, které bylo metrikou desky lepší než „Funeral Rave“


Devilgroth – Landschaft

Devilgroth - Landschaft
Země: Rusko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Narcoleptica Prod.

Tracklist:
01. Das Tor in die Reiche der Kälte
02. Echo des Gottes der Kälte
03. Das Schweigen der Berge
04. Die ewige Nacht
05. Nordlicht
06. Schneesturm

Hrací doba: 57:33

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Narcoleptica Prod.

Na ruskou podzemní smečku Devilgroth jsem poprvé narazil v loňském roce, když tato vydala album „Altar“. A upřímně říkám, že jediný důvod, proč jsem tomu věnoval vůbec nějakou pozornost, je extrémně směšná fotka kapely na Metal-Archives. Sem tam mám prostě náladu si pustit nějaký failový black metal, přičemž právě tu failovost lze dost dobře odhadnout právě podle fotek. Možná vás napadne, proč by někdo něco takového dělal, což je dobrá poznámka, a sám vlastně nevím proč… možná trochu sport, možná škodolibost, možná prachobyčejné záchvaty masochismu…

Každopádně, tohle přece jenom nejsou věci, na něž bych se vyloženě třásl a nemohl se dočkat, až si to pustím, takže se kolikrát stane, že si to jen stáhnu a nakonec se na to jaksi vydlabu, což se přesně stalo i u Devilgroth. Nicméně, zrovna tahle parta z Novosibirsku je co do vydávání alb dost činorodá, takže letos přispěchala s novou plackou „Landschaft“, která se mi už do přehrávače dostala. Než se ale uvolím k tomu, abych se s vámi podělil o svoje dojmy z poslechu (a nedělejte, že vás to nezajímá!), tak jen pro pořádek dodám, že ona poznámka o činorodosti nebyla plácnutá jen tak zbůhdarma. „Landschaft“ je totiž už devátou řadovkou Devilgroth od roku 2010.

Základní gró „Landschaft“ je přesně takové, jaké jsem očekával (což vlastně nepřímo dokazuje, že jsem cosi jako novodobá Sibyla, neasi) – jedná se o naprosto syrový podzemní black metal. Na druhou stranu, jak se záhy ukázalo, s onou proklamovanou failovostí to zas až tak jednoznačné není. Nechápejte to hned tak, že bych tím chtěl naznačit, že se z „Landschaft“ vyklubalo nějaké extrémní překvapení, protože to fakticky ne. Ono co si budeme nalhávat… když nic jiného, z muziky Devilgroth doslova čpí extrémní neoriginalita, prostě je to taková ta obligátní mrazivá garáž, jež jakoukoliv osobitost neviděla ani z rychlíku. Navíc mě na „Landschaft“ prudce dráždí jedna věc – fakt sorry, ale spousta pasáží zní prostě regulérně amatérsky, přičemž „amatérsky“ nyní myslím jakožto synonymum pro „fakt špatně“. Především se tak děje v rychlých black metalových momentech, což je nezanedbatelná část alba.

Nicméně, nemůžu tvrdit, že by ten počin stál za spláchnutí do hajzlu po celou dobu svého trvání. Na „Landschaft“ se totiž nachází i poměrně dost ambientních pasáží, které jsou možná až nečekaně slušné. Samozřejmě, ani v nich to originalitou moc nečiší, ale zase na druhou stranu, když se pustíte do takového toho „cold landscapes“ ambientu, tak tam toho není moc co k vymýšlení. Stejně tak je pravda, že ve středních tempech se najdou i některé poměrně chytlavé riffy a že ne úplně všechny rychlé pasáže jsou tak špatné. Nehledě na fakt, že se mi líbí i přebal, který taktéž není ničím nevídaným, ale k takovéhle hudbě mi to sedí a baví mě to. V neposlední řadě tomu celému nelze upřít tu mrazivou náladou, již to prostě má.

„Landschaft“ tedy není vysloveně špatným počinem, své mouchy však bezesporu má. Z jistého úhlu pohledu je to vlastně i škoda, že Devilgroth nemají v některých momentech trochu větší odstup od vlastní tvorby a nedokážou k tomu přistoupit s trochu větší soudností, protože vylepšit ony poměrně amatérsky působící chvíle, pak by se mohlo jednat o slušnou podzemní žánrovou jednohubku. V současné podobě však do něčeho takového Rusům ještě něco schází a jejich úroveň je na vcelku příjemně poslouchatelném průměru.

Což o to, tohle – tedy říct, že v tom je nějaký potenciál, nějaké nápady mají smysl, ale je zde co zlepšovat – by vlastně nebyl zas až tak špatný výsledek, pokud by se ale jednalo o debut. Musím ale připomenout, že „Landschaft“ je už devátým dlouhohrajícím počinem Devilgroth, a tento fakt onen zdánlivě ucházející výsledek trochu kazí. Nejsem si tak úplně jistý, nakolik má smysl u formace s tolika deskami prohlásit, že v tom je potenciál do budoucna… spíš asi nemá.

Vzato kolem a kolem, čekal jsem, že to bude mnohem horší, takže z jistého úhlu pohledu se dá říct, že „Landschaft“ trochu překvapilo. Pokud máte v oblibě takový ten mrazivý zimní ambientní black metal, tak se to dá strávit bez problémů. Kdybyste se mě ale zeptali, zdali mě deska přesvědčila k průzkumu starší tvorby Devilgroth nebo k podrobnému sledování jejich dalších kroků, tak v obou případech zní odpověď: ne.

Devilgroth - Landschaft


Asian Women on the Telephone, Poprvé za peníze

Asian Women on the Telephone
Datum: 9.12.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Asian Women on the Telephone, Poprvé za peníze

Řekl bych, že jsou takové dvě hlavní motivace, proč jít na koncert – a nijak nezastírám, že to tvrdím na základě hesla dle sebe soudím tebe, protože u mě to funguje přesně takhle. Ten hlavní a nejčastější důvod je asi zřejmý – člověk má tu kterou kapelu rád a chce ji prostě vidět hrát i živě. Jasně, občas kvůli tomu uvidí i nějaké ty předkapely, které má třeba úplně na párku, ale to je zase jiná věc. Nicméně druhým a ne zas až tak výjimečným důvodem může být prachobyčejná zvědavost. Jednoduše ten moment, kdy muziku té kapely pořádně neznáte, ale tušíte, že by vás to mohlo oslovovat, tak jako první setkání zvolíte právě koncert, anebo jste prostě obeznámeni s faktem, že se jedná o naprostou vyhulenost a chcete to vidět na vlastní oči. A právě to poslední byl pro mě případ i Asian Women on the Telephone.

Než ale nastal čas na tenhle ruský experiment (už jen tohle v kombinaci s tím názvem!), představil se na rozehřátí projekt s roztomilým jménem Poprvé za peníze. Což byla taky docela solidní nenormálnost. Někde jsem našel, že to kdosi pojmenoval jako „brutální, autistické blues“, což je takový hezký eufemismus pro nezřízené vzývání boha improvizace pomocí pazvuků. Vystoupení vypadalo asi tak, že šlo o jednu holku, jež v kleku popř. v dřepu měla vedle sebe položenou kytaru, jejíž struny týrala (a to jakože doslova) všemožnými předměty, které jí přišly pod ruku, a to vše do šumivého backgroundu regulovaném čudlíky a knoflíky. Občas třeba došlo i na plastikovou flétnu nebo chrastění na činelu, aby ke konci performance ono pozadí na chvíli zesílilo do noisové síly a pak přišel šlus. Celé to trvalo bezmála půl hodinky.

Způsoby, jakým se k podobným antihudebním záležitostem postavit, jsou vesměs dva. Buď nechcete vypadat jako nekulturní hovado a naopak chcete působit dojmem intelektuála, který má smysl pro avantgardu, tak to prohlásíte za alternativní umění, anebo prostě řeknete, co si myslíte, a sice že je to píčovina jak mraky. Který přístup zvolit, to je samozřejmě na každém. Mě osobně ale tyhle srandy živě docela baví a i Poprvé za peníze bylo v pohodě, byť nijak nezastírám, že už jsem viděl i lepší podobné vtípky…

Uběhlo sotva deset minut a už začínalo to stěžejní, kvůli čemu se akce konala, tedy Asian Women on the Telephone. Jedním z hlavních lákadel byla určitě vizuální složka, protože tihle ruští uličníci (resp. dva uličníci a jedna uličnička) na koncerty pokaždé vyjíždějí v jiných převlecích (doporučuju si pogooglit obrázky – některé masky mají fakt říz). V Praze na sobě měli jakési šedo-červené „koberce“, které byly spíš úspornější, takže bylo fakt v pohodě vidět, že jsou pod tím naostro (jestli to fakt bylo z koberců, tak na některých místech to mohlo docela dřít, heh). Oblekům však vévodily vysoké masky, které vypadaly docela přísně.

Nicméně bylo hodně příjemné, že Asian Women on the Telephone měli co říct i hudebně a hlavně po Poprvé za peníze vyniklo, že jakkoliv ta jejich produkce stále snese nálepku experimentální, pořád jsou v tom cítit skladby (fakt, jednu písničku, jmenovitě „Beach in Father‘s Name“, jsem dokonce i poznal!). Jak se říká – kde není žádný rytmus, tam ani čert nebere, jenže Asian Women on the Telephone tedy rytmus měli, a to setsakra parádní. Jak jsem již naznačil na začátku článku, já muziku té kapely fakt nijak podrobně neznám a vesměs jsem slyšel jen počin „You Have Reached Your Destination“, na nějž padla volba především proto, že aktuálně na Bandcampu vyskočí jako první. Když jsem to ale poslouchal, rozhodně mi nepřišlo, že by to pak živě mohlo znít takhle…

Asian Women on the Telephone totiž byli – fakt se to takhle nebojím říct – regulérně taneční. Tepající rytmika, občas perkuse, občas baskytara, ale mělo vážně koule, drive a takovou tu zdravou nakažlivost. Jasně, do toho jely samozřejmě i další věci jako třeba vyšinuté vokály nebo saxofonové výjezdy, ale ten hlavní dojem, jaký jsem si z koncertu odnesl, je ten, že to bylo – v tom nejlepším slova smyslu! – taneční. Já jsem se u toho ohromně bavil a (vážně si nedělám srandu) budu si to pamatovat ještě dlouho, protože to bylo fakt mocné. Poutavá vizuální stránka, nečekaná tanečnost a stále sjetý experimentální feeling totiž v konečném součtu vykoply faktor zábavy pekelně vysoko. Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo skutečně super.

Abych to shrnul, tak koncert Asian Women on the Telephone byl takříkajíc instantní kult – vystoupení, které je ve vašich očích legendární ještě dřív, než skončí, a o němž budete s obrovským nadšením vykládat všem kámošům, co tam nebyli, ještě několik let potom. Je však trochu škoda, že svědků něčeho takového byla jen hrstka, protože jsem v klubu napočítal všehovšudy dvacet lidí – včetně všech vystupujících, pořadatelů, zvukaře a obsluhy baru. Takže ano, počítáte správně, platících bylo možná tak deset. A obzvláště v kontextu toho, jak parádní to bylo, je to dost tristní číslo…


Project VIII – Чистилище

Project VIII - Чистилище
Země: Rusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.5.2015
Label: Narcoleptica Prod.

Tracklist:
01. Холодноечёрноебесконечное
02. Бесполезное ожидание
03. Безмолвный лес
04. Отрицание
05. Безбожие
06. Пустой
07. Чистилище
08. Суицид

Hrací doba: 38:06

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Narcoleptica Prod.

Ruská metalová scéna je sice hodně rozsáhlá, ale také poměrně uzavřená a drtivá většina kapel nikdy nepřekročí hranice své rozlehlé domoviny, díky čemuž Rusové vyvážejí ven jen minimum metalových skupin. Nicméně, po rozmachu internetu se v tomto ohledu situace poněkud zlepšila, takže už není zas až takový problém, aby se ruské kapely dostaly i do našich přehrávačů. Konkrétně do toho mého přehrávače se takovýmhle způsobem v nedávné době dostali jistí Project VIII, jejichž domovským městem je dálný Vladivostok na samém východě Ruské federace.

Project VIII je šestičlenná formace, jejíž členové sice ve svých portfoliích již nějaká dřívější působiště mají, nicméně se ve všech případech jedná pouze o lokální kapely, o nichž nikdo z nás beztak nikdy neslyšel. Tak či onak, Project VIII je nový projekt (jak příznačné pojmenování vzhledem k názvu), jenž má aktuálně na kontě debutovou placku, jejíž název zní „Чистилище“, což v překladu znamená „Očistec“.

Poslech „Чистилище“ však žádným očistcem není, ať v tom dobrém či špatném významu. Debut Project VIII totiž zdaleka není tak působivý a pohlcující, dokonce ani tak extrémní, aby se dalo mluvit o očistném poslechu v tom smyslu, jakým dobře funguje kupříkladu noisová hudba; zároveň ale zdaleka není tak špatný, aby jeho poslouchání bylo nějakým utrpením. Ve skutečnosti je nahrávka tak nějak mezi tím, ale možná trochu překvapivě inklinuje spíše k tomu dobrému dojmu. „Чистилище“ je totiž vcelku povedená deska – sice ne tak, aby člověka vyloženě položila, ale i tak určitě lepší, než jsem v předstihu očekával.

Project VIII sami sebe označují jako depresivní black metal, což se asi dá přijmout, nicméně jak už tomu tak bývá, spíš jen jako čistě formální označení, jelikož nějak obzvlášť depresivní ta muzika vážně není. Žiletky a oprátky tedy můžete nechat bez povšimnutí dále spát. To už to má spíš blíže k nějaké melancholii, i když vysloveně melancholická muzika to také není. Tak či onak, Rusy rozhodně ctí to, že „Чистилище“ není takový ten vysloveně neobjevný depressive black metal à la Nocturnal Depression a nezní to jako tisíc dalších úplně stejně laděných skupin. Ani ten vokál není takový ten typický uječený „sebevražedňák“.

Nicméně, nejdůležitější je to, že se „Чистилище“ poslouchá fakt hodně dobře a dokáže člověka zabavit — a obojí o poznání lépe, než byste čekali od úplně neznámé debutující formace z dálného východu. Netvrdím, že snad Project VIII nahráli nějaký vyslovený majstrštyk, jenž by převrátil vaše vnímání hudby, protože do něčeho takového má tohle album přece jen na světelné roky daleko, ale to nic nemění na tom, že ta muzika má hlavu a patu, melodie výborně fungují a nejsou vtíravé, přiteplalé, klišovité, ani jim nejde přisoudit žádný jiný negativní přívlastek. Trochu té atmosféry se taktéž dostaví, byť o hypnóze či posluchačském transu se mluvit nedá, a nějaké ty povedené momenty, které člověku utkví v hlavě, se rovněž najdou. Stručně řečeno – celých 38 minut, na nichž se stopáž „Чистилище“ zastavila, ubíhá ve velmi příjemném a nenudícím duchu.

Project VIII - Чистилище

Abych se byl upřímný, tak trochu jsem očekával, že to bude volovina, že přetrpím několik poslechů a pak si v recenzi zase jednou s chutí zanadávám. Nicméně, o to víc potěšilo, že se z „Чистилище“ nakonec vyklubala tak sympatická nahrávka… nemůžu sice tvrdit, že bych z toho vyloženě seděl na prdeli, ale ten poslech mě bavil a dokážu si úplně v pohodě představit, že si to někdy v budoucnu rád pustím i znovu, což rozhodně není tak úplně málo. A jestli to doporučuji k poslechu i vám? Inu, nevidím důvod, proč bych měl kohokoliv odrazovat — rozhodně mi dává větší smysl poslouchat věci jako Project VIII, než zabíjet čas s přeprodukovaným „Nuclear Blast metalem“.


City of Echoes – Wishful Thinking

City of Echoes - Wishful Thinking
Země: Rusko
Žánr: post-rock / ambient
Datum vydání: 24.5.2015
Label: lasthopewindow

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
City of Echoes

Recenzuje-li člověk nějakou známou, neřkuli legendární skupinu, tak to nutnost není, ale když se recenze týká nějakého málo známého (případně takřka neznámého) projektu, asi by se slušelo jej na začátku v krátkosti představit – a právě to bude i dnešní případ. Tak tedy – přivítejte City of Echoes.

Jedná se o jednočlenný projekt pocházející z jihozápadní části Ruska. Nemýlím-li se, jméno City of Echoes se vynořilo teprve v letošním roce, kdy také vyšel první počin v podobě minialba „Wishful Thinking“ (bystře tušíte, že právě o něm si budeme povídat). Jak už tomu tak ale bývá, za kapelou stojí člověk, jenž už za sebou něco málo má, byť nějaká díra do světa to také není. City of Echoes je totiž dítkem Alexe Buharina, který už vytvořil pár počinů pod hlavičkami skupin jako Winds with Hands nebo One Day of December (minirecenzi na EP první jmenované jste jen tak mimochodem u nás stránkách již mohli zachytit).

Ke kompletnímu představení City of Echoes již zbývá doplnit pouze žánr, v němž se muzika projektu pohybuje. Je jím post-rock líznutý troškou toho ambientu. Právě to mi jen tak mezi námi připadá trošku zvláštní, jelikož v podobných post-vodách se pohybují i obě výše zmiňované skupiny, pročež mi není jasné, proč bylo nutno vytvořit už třetí projekt víceméně stejného zaměření. Jistě, je pravda, že City of Echoes míří více do post-rocku, zatímco styl obou jeho „předchůdců“ náležel spíše do post-metalového šuplíčku, ale když na to přijde, podle mě by se to klidně uživilo pod jedním jménem. Ale asi to je umělecký záměr, tak budiž…

Již z nastíněného žánrového směřování je myslím docela jasné, že se „Wishful Thinking“ bude snažit především o jemnější atmosféru. Pozitivní je ovšem to, že se to skutečně daří, a i když se vlastně jedná o zcela neznámou záležitost, ta muzika je vážně dobrá. Nálada je příjemně zasněná, vysoce melancholická, zároveň však není nijak uplakaná, což bývá něco, s čím mám mnohdy v post-rocku obrovský problém. „Wishful Thinking“ však tímto netrpí – ve třech skladbách. Právě „The Absence of Truth“, „Empty Expectations“ a minimalistická „Endless Journey“ jsou tím hlavním důvodem, proč EP za slyšení stojí. Docela mě překvapila výrazná rytmika, jež je tím hlavním elementem, který muziku City of Echoes táhne kupředu. Například baskytara v „The Absence of Truth“ je bez přehánění excelentní a zejména díky ní je právě tato píseň vrcholem celého „Wishful Thinking“.

Potíž mám pouze s titulním kouskem, v němž rytmika trochu ustupuje a hlavní slovo přebírá typická zvonivá post-rocková kytara – a rázem to zní úplně tak trochu „teple“, což je právě ten důvod, proč spoustu post-věcí nedokážu strávit. Třeba v takové „Empty Expectations“ se kytara ještě drží v rozumných mezích, díky čemuž písnička funguje, ale v titulní skladbě je na můj vkus příliš veselá. Titulka je však naštěstí jedinou kaňkou celého EP, neboť zbytek je překvapivě dobrý a bez vytáček říkám, že se mi líbí.


Welicoruss – Аз есмь

Welicoruss - Аз есмь
Země: Rusko / Česká republika
Žánr: symphonic black / pagan metal
Datum vydání: 31.1.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Интро
02. Аз есмь
03. Голос тысячелетия
04. Сыны севера
05. Волошба
06. Огни родных земель
07. Мост надежды
08. Дольмен
09. Карна
10. Осколки
11. Аутсайдер
12. Аз есмь – Эпилог

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Welicoruss

Pokud jste poslední rok nebo dva nežili v (metalové) jeskyni a tu a tam po všech těch internetech zabrouzdáte na nějaký ten web o tvrdé kytarové muzice, o jméno Welicoruss jste již s největší pravděpodobností přinejmenším zavadili – tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Tahle skupina totiž – tedy alespoň mně to tak přišlo – byla v poslední době dost vidět, a to nejen na oné internetové frontě, ale i na té koncertní (nevím jak vy, ale já jsem si tedy loga téhle kapely všímal na spoustě plakátů). A její aktivity byly hodně vidět právě u nás, jelikož Alexey Boganov, lídr téhle původem ruské formace, před dvěma lety přesídlil do Prahy, kde dal dohromady novou sestavu.

Tak či onak, za mě je to dobrý přístup, protože jde vidět, že Welicoruss se snaží jít svému metalovému štěstí naproti a na rozdíl od jiných případů nečekají na zadku, až to přijde samo (což se samozřejmě dost určitě nestane). Jedna věc však při tom všem skupině citelně chyběla – konečně nová nahrávka. Dlouhohrající debut „Зимняя лунная симфония“ vyšel už v roce 2008 a následné EP „Апейрон“ o rok později… od té doby už byl na studiové frontě klid, který sice Welicoruss tu a tam pročísli třeba videoklipem, jímž lákali na další, dlouho chystanou desku s názvem „Аз есмь“. Ta nakonec vyšla až koncem ledna letošního roku a nyní se na ni v krátkosti podíváme…

První dojem, který si člověk z jejího poslechu asi odnese (přinejmenším v mém případě tomu tak bylo), je ten, že Welicoruss zjevně nejsou ambiciózní jen v obecném počínání okolo kapely, ale i ve své muzice samotné. Právě „ambiciózní“ je asi to nejpřesnější adjektivum, jímž lze „Аз есмь“ popsat, jelikož z desky doslova sála snaha vytvořit působivé dílo. Welicoruss nabízejí vrstevnaté propracované kompozice plné nánosů epických kláves a neméně epických melodií, různorodých vokálů… zároveň to však dělají takovým způsobem, aby to nebylo nějak těžce stravitelné, naopak je znát, že navzdory snaze vytvořit majestátní opus kapela stále cílí na širší metalové publikum (byť třeba ne vědomě a leze to tak z nich přirozeně, to už samozřejmě nejsem schopen posoudit). Tomu ostatně napovídá i stále písničková forma desky nebo velká porce zapamatovatelných momentů. Na druhou stranu z toho ale nečiší nějaká vyložená podbízivost, takže proti takovému přístupu asi nelze něco principiálně namítat.

Hlavní ingredience, z nichž Welicoruss ten svůj epický koktejl kuchtí, jsou tu dvě. Tou první a také tou nejhlavnější je bezesporu symfonický black metal, který je, řekněme, „dimmuborgirovského“ typu, tedy velmi pompézní a bez sebemenších problémů stravitelný i pro středněproudového posluchače metalu… jednoduše takový ten black metal, o němž si fandové kapel jako Bestial Mockery myslí, že nemá s black metalem nic společného. Proti tomu v zásadě nic moc nemám, nicméně mi trochu vadí jiná věc, která je také tím hlavním problémem, jejž s „Аз есмь“ mám. Úplně na první poslechy to možná ještě nevyplyne, ale jakmile jsem se do té nahrávky ponořil trochu víc, začalo mi připadat, že navzdory vší té ambicióznosti a výpravnosti je to takové trochu prázdné. Jako kdyby epičností „Аз есмь“ nejen začínalo, ale i končilo a uvnitř pocitově nic moc nebylo.

O poznání sympatičtější jsou mi Welicoruss v té své druhé poloze, kterou by šlo nazvat pagan metalem. V průběhu celé desky totiž porůznu vykukuje folklórní nádech, který „Аз есмь“ nejen oživuje, ale z mého pohledu dokonce představuje i jeho vrcholné momenty. Jako důkaz může posloužit třeba výtečná střední pasáž ve videoklipové skladbě „Сыны севера“ anebo bohatýrská „Огни родных земель“, jež je jednou z nejzajímavějších skladeb na celém „Аз есмь“. Na jednu stranu si říkám, že je trochu škoda, že podobných věcí na desce není ještě víc, ale na tu druhou mi připadá, že do jisté míry možná fungují tak dobře právě díky tomu, že je Welicoruss dávkují s rozumem.

Jako celek však na mě „Аз есмь“ stále působí takovým dojmem, že formálně je všechno vlastně naprosto skvělé, technicky bezchybné a že se jedná o album, jež se v tomto ohledu může bez sebemenších obav postavit do ringu proti jakékoliv západní produkci těch nejznámějších metalových kapel, ale vnitřně jsem se s ním nedokázal ztotožnit a prostě mi tam pořád něco nesedí. Dlouho jsem přemýšlel, jak tohle přesněji popsat, aby to bylo pochopitelné, až jsem vymyslel pojem „Nuclear Blast metal“, který na Welicoruss sedne jako ulitý. A to i v tom smyslu, že zatímco někdo jej může stejně jako já chápat v negativním smyslu, pro jiného to bude naopak pozitivum. Hudebně je to takový „chytřejší mainstream metal“ a tomu, kdo si v podobných věcech libuje, může novinka Welicoruss klidně připadat jak veledílo… kdo ne, dopadne nejspíš stejně jako já.

„Аз есмь“ ve své podstatě není špatná deska, rozhodně není hloupá, nelze jí upřít kvalitu a po technické stránce i takřka bezchybnost. Stejně tak se na ní nachází i několik sympatických věcí, což se netýká jen zmiňovaných folkových vlivů, ale také velice dobrých vokálů, dalších povedených motivů (třeba skvělé sólo v „Аутсайдер“ – škoda, že tak kraťoučké) nebo užívání ruštiny namísto standardizované angličtiny. Vlastně proti tomu poslechu žádnou velkou averzi nemám, akorát to poslouchání s radostí nechám na někom jiném.


Ария – Через все времена

Ария - Через все временa
Země: Rusko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 25.11.2014
Label: M2BA

Tracklist:
01. Через все времена
02. Город
03. Блики солнца на воде
04. Не сходи с ума!
05. Время затмений
06. Точка невозврата
07. Ангелы неба
08. Атака мертвецов
09. Зов бездны
10. Бегущий человек

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rusko není země, Rusko je životní styl, koluje v internetových vtipech. Jenže jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu. Rusko je totiž nejen velká země, ale také poměrně specifická, v jistých oblastech snad dokonce uzavřená. A opravdu nyní nemám na mysli to, že Rusové moc nepoužívají Facebook, protože mají své vlastní, ruské sociální sítě, spíše jsem mířil na hudební a v tomto případě konkrétně metalovou scénu.

Říkává se, že ruská metalová scéna je silná, a já osobně si myslím, že je to pravda – a nejen silná, ale i poměrně velká. A zároveň podle mě i docela uzavřená. Když si totiž vezmete, kolik ruských metalových skupin si dokázalo vydobýt opravdu mezinárodní úspěch a věhlas, nepochybuji o tom, že z většiny lidí by jako odpověď na tuto otázku vypadlo maximálně tak: “err, Аркона?” Možná by vám někdo před nosem zamával ještě s Темнозорь, kteří přece jenom mají na undergroundové scéně dost zvučné jméno, ale to je asi tak všechno.

Přesto je v tomto státě velké množství dalších metalových kapel, z nichž některé nejsou žádní cucáci a asi nejžárnějším příkladem tohoto jsou moskevští heavy metalisté Ария. Tuhle bandu totiž netvoří žádní zelenáči, naopak jsou to dnes už nefalšovaní veteráni, kteří fungují nepřetržitě od půlky 80. let, pravidelně vydávají nová alba a ani rozštěpení sestavy na dvě skupiny (tou druhou je Кипелов podle tehdejšího zpěváka) v roce 2002 ji nezastavilo. V jejich rodné zemi se jim rozhodně daří, jelikož zde mají komerční úspěch i pozornost médií, a to dokonce i velkých, a když svého času probíhalo hlasování o deset nejvíc zásadních rockových kapel z Ruska, samozřejmě se zde umístili – dokonce jako jediná heavy metalová kapela. S nadsázkou řečeno by se dalo říct, že Ария je takový ruský Arakain – ve své domovině je to taktéž legenda, ale metr za hranicemi už ji nezná téměř nikdo. Tak či onak, Ария vydala koncem listopadu loňského roku své nové, celkově již třinácté studiové album “Через все времена”, o němž si nyní v krátkosti popovídáme.

Ačkoliv jsem výše humorně kapelu nazval “ruským Arakainem“, hudebně toho spolu obě formace nemají mnoho společného a použil jsem to spíše vzhledem k podobné pozici. Přesto by šlo pro Rusy toto pojmenování použít s jinou skupinou – Ария je hudebně totiž “ruský Iron Maiden“. Sice ne vždy a od začátku do konce, protože čistokrevná kopírka to zase není, přesto se Ария svým zvukem k britským titánům mnohdy blíží a v některých případech tak blízko, že kdyby Iron Maiden zpívali rusky, rozdílu byste si pomalu ani nevšimli. A platí to i o nejnovější desce – hned v úvodním titulním tracku “Через все времена” onen vliv “Železné panny” cítím, stejně tak jako třeba v refrénu “Город” atd.

Ono tohle by mi vlastně ani nijak zvlášť nevadilo – ostatně, kdo se někdy s tvorbou Ария v minulosti setkal, toho tato podobnost překvapit asi nemůže. O něco hůře ovšem snáším fakt, že je “Через все времена” takové… no, trochu nic moc. Já osobně nejsem na tvorbu kapely nějaký pomazaný odborník, ale některá alba znám a docela se mi líbila. Třeba i předcházející “Феникс” z roku 2011 šlapal hodně solidně a kupříkladu o takovém “Крещение огнём” z roku 2003 bych se nebál tvrdit, že ho mám rád, jelikož některé songy z něj jsou skutečně parádní (třeba titulní hymna je vážně skvělá).

Aria

Jenže i když jsem k “Через все времена” nepřistupoval s tím, že by snad Ария mé nejoblíbenější album pokořila a dala na výtečné “Крещение огнём” zapomenout, rozhodně jsem nečekal, že se budu… no, místy vlastně úplně normálně nudit. Začátek je ještě docela v klidu a úvodní čtveřice skladeb “Через все времена”, “Город”, “Блики солнца на воде” a “Не сходи с ума!” se poslouchá docela příjemně. Netvrdím sice, že je to nějaká genialita, protože do té má Ария přece jen daleko, ale pokud má člověk chuť na nenáročný a žánrově úplně čistokrevný heavy metal a nevadí mu, že to zpěvák bude žvatlat v ruštině, pak taková “Не сходи с ума!” splní účel jak nic.

Od páté “Время затмений” mě však “Через все времена” začíná bavit o poznání méně, a když Rusové hned vzápětí na šesté pozici vybalí uondanou klišovitou baladu “Точка невозврата”, tak prostě odpadnu a ani návrat k metalovým kytarám s následnou “Ангелы неба” mě nedokáže vrátit do sedla, protože na to má tahle písnička až příliš nevýrazný refrén a neobsahuje takřka žádné chytlavější riffy. “Атака мертвецов” je na tom bohužel stejně tak a další, tentokrát trochu rozmáchlejší balada “Зов бездны” chuť rovněž nespraví, byť je o něco stravitelnější než její kolegyně “Точка невозврата”. Alespoň finální “Бегущий человек”, v níž se nachází docela zajímavě výrazná práce s baskytarou, vrátí trochu života do žil, ale abych řekl pravdu, rozhodně ne vždy jsem se až takhle daleko při poslechu “Через все времена” dostal.

Vlastně jsem ve stručnosti shrnul kompletní desítku skladeb – a myslím, že prostou matematikou jste si již dokázali udělat obrázek, kde se asi můžeme pohybovat, když je polovina tracků slušná a solidně se poslouchající a polovina je nic moc až vyloženě nudná. Jinými slovy, na přesně hodinovou délku je materiál na “Через все времена” až příliš rozmělněný slabšími kusy, což má za následek, že posluchač desku hodně rychle opustí a nejspíš už nikdy se k ní nevrátí. Neříkám, že je to placka neposlouchatelná, protože i ty nejméně dobré věci se stále dají strávit, aniž by to člověku cokoliv udělalo, navíc ty nejlepší věci se poslouchají fakt příjemně, ale celkově vzato podle mě tentokrát Ария nenabídla vůbec, ale vůbec nic, kvůli čemu by tato nahrávka neměla zapadnout do hlubin bezejmenného davu alb, na něž si už za rok nevzpomene takřka nikdo. Škoda.


Second to Sun – Three Fairy Tales

Second to Sun - Three Fairy Tales
Země: Rusko
Žánr: progressive deathcore
Datum vydání: 18.8.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

Musím říct, že tohle je teda opravdu divná záležitost. Nicméně je to bohužel asi tak to nejlepší, co se o “Three Fairy Tales” dá říct… ačkoliv já mám pro divnou muziku skutečně pochopení, prostě ne všechno, co zní trochu jinak, je automaticky dobré. A hudba ruské kapely Second to Sun je přesně ten případ…

Základem muziky Second to Sun je deathcore. Nečekejte však po úvodním odstavci nějaký nový a ojedinělý sound. Sice jsem tomu v hlavičce minirecenze přiřadil přídomek progresivní, ale ve skutečnosti je to absolutně generické deathcore/djent riffování. Jestli jste si tedy nyní představili nějakou moderně metalovou muziku, jste na správné cestě. Second to Sun do toho – a někdy bohužel i lehce násilně – roubují další záležitosti. Nebo spíš takhle… tu a tam od tohohle moderního přeprodukovaného riffování přejdou k něčemu, co zní jako nepříliš povedený kinder black metal. A aby toho nebylo náhodou málo, to vše ještě zalili spoustou sci-fi kláves a kláves, které jako by utekly z repertoáru takových Dark Tranquillity. Ještě pořád nemáte dost? Nevadí, tak do několika pasáží naházíme ještě další klávesy, které by se zase neztratily v nějakém neoklasickém power metalu. Uff…

Když se to takhle všechno vypíše, tak vám to asi bude připadat jako taková docela hovadina. Jenže ono to tak blbě skutečně zní. Na jednu stranu je samozřejmě sympatické, že se Second to Sun pokoušejí přijít s něčím, co by mělo znít alespoň trochu jinak, ale to, že na poměrně generický základ začnete nesmyslně připlácávat další věci, které vám náhodně přijdou pod ruku, podle mě není ten úplně nejlepší recept. Výsledkem je pak totiž nepříliš povedená nuda jako v případě “Three Fairy Tales”. Když na to přijde, tak se těch 11 minut dá poslechnout a přežít, akorát je to tak trochu ztráta času…


Сивый Яр – Из тьмы вымерших дeревень

Сивый Яр - Из тьмы вымерших дeревень
Země: Rusko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 18.11.2014
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Плачут вдали почерневшие нивы
02. Только бездна внемлет нам теперь
03. Из тьмы вымерших деревень
04. Поднимались туманные дали
05. С прощальной песней птиц
06. Сникли бархатные травы

Odkazy: bandcamp

K recenzi poskytl: Against PR

Je pravda, že loňský rok nebyl na poli pagan metalové muziky zrovna nejsilnější, a ačkoliv pod pojmem “pagan metal” skutečně nemyslím všechny ty trendové hopsačky, do velké míry to jistě souvisí i s faktem, že onen největší boom všeho folkového a pohanského v metalu už je nejspíš za námi. Stále jsou ovšem kapely, které tu byly ještě předtím, přičemž to jsou právě ony a také nově nastoupivší generace muzikantů vycházejících právě z tohoto původního odkazu, kdo tenhle žánr v jeho kvalitní podobě udržuje a nejspíš i nadále bude udržovat při životě. Rok 2014 tak možná nebyl v téhle oblasti bohatý na kvantitu, několik vysoce zajímavých počinů však přece jen vyšlo a rozhodně se nejedná jen o irské veterány Primordial nebo nadějný skotský projekt Saor, o jehož jméně se v posledních měsících hovoří čím dál tím častěji (i když já osobně si myslím, že je mnohdy až zbytečně vynášen do nebes). Právě teď se na jednu takovou záležitost podíváme…

Není žádným tajemstvím, že na poli pohanského metalu patří mezi největší odborníky východoevropské země bývalého Sovětského svazu – minimálně v Rusku a na Ukrajině lze z tohoto subžánru najít obrovské množství vysoce kvalitních skupin. A právě z Ruska, konkrétně tedy z Leningradské oblasti na severozápadě evropské části země, pochází i jednočlenný projekt Сивый Яр, za nímž stojí jistý Vladimir. Kapela funguje od roku 2006 a loni na podzim vydala svou čtvrtou desku “Из тьмы вымерших деревень”, která přišla jen rok a půl po svém předchůdci “Как прежде плыли зори”. Jestli se vám nechce číst dál, tak vám mohu prozradit rovnou, že za slyšení určitě stojí…

Abychom si však úplně rozuměli, je nutné se ještě na malou chvilku otravovat s otravnými žánry. Mluvil jsem o pohansky metalové hudbě, a kdyby to bylo v případě Сивый Яр mimo mísu, tak bych to nedělal, to je nejspíš zřejmé. To ovšem neznamená, že byste snad od “Из тьмы вымерших деревень” měli očekávat folk metal – na desce totiž rozhodně neuslyšíte plejádu lidových nástrojů a folklórní melodie. Сивый Яр je pagan black metal… svou atmosférou a tematikou sice pohansky laděný, přesto však stále black metal. Jistě, stěžejní je především to, že je ta muzika dobrá, ale zaznít to přece jen muselo, aby bylo jasné, že nepůjde o nějakou folkařinu.

Nahrávku otevře krátké, leč povedené intro “Плачут вдали почерневшие нивы”, u něhož by mi – navzdory jeho relativnímu minimalismu – ani nevadilo, kdyby bylo o něco delší než jen 55 vteřin. Nedá se však svítit, slova se ujímá první regulérní kus “Только бездна внемлет нам теперь”. Kdo by ovšem čekal, že do toho na rozjezd Vladimir kopne a nasadí nějakou vichřici, nedočká se, jelikož přijde střední tempo a hra na atmosféru za pomoci kytarových (avšak nevtíravých) melodií. Ve středním tempu se ostatně nese většina nahrávky a jedinou skutečně rychlejší pasáž nabídne leda tak čtvrtá “Поднимались туманные дали”, byť ani v té to není žádný extrém, vedle něhož by se sypací blasfemické black metaly mohly jít zahrabat. Možná trochu paradoxně je ovšem “Поднимались туманные дали” asi tím nejméně zábavným kouskem na “Из тьмы вымерших деревень”, byť i ona je stále velice dobrá a nabízí řadu povedených melodií a motivů.

Úplně nejvíc to Сивый Яр sluší právě ve středním tempu s lehounce výpravnějším nádechem. Asi nejvíce v tomto exceluje nejdelší (byť o kousek) a zároveň titulní skladba “Из тьмы вымерших деревень”, která v sobě ukrývá hned několik opravdu skvělých momentů a nápadů. Nicméně ani zbylé písničky nepostrádají myšlenku a třeba taková “С прощальной песней птиц” zase boduje příjemnou rozmanitostí a hned několika zvraty, aby po poměrně klidném rozjezdu nakonec dospěla až k další rychlé pasáži ve svém závěru.

Je pravda, že Сивый Яр nenabízí nic vyloženě neslyšeného, přesto “Из тьмы вымерших деревень” funguje a nabízí několik výtečných momentů. S postupem času bohužel nahrávka začne trochu uvadat, a jakmile se člověk dostane na dvojciferný počet poslechů, tak už to přestává mít takovou sílu. Na druhou stranu, první desítka poslechů “Из тьмы вымерших деревень” je zase vysoce zábavná a stojí za to ji absolvovat. Pokud máte rádi pagan black metal a loňský rok vám přišel poměrně chudý, pak není vůbec co řešit a novinku Сивый Яр si určitě obstarejte…


Inquisition, Archgoat, Ondskapt

Inquisition poster
Datum: 22.1.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Archgoat, Blackdeath, Inquisition, Ondskapt

H.: Jsou akce, u nichž tak nějak pořád přemýšlíte, jestli jít nebo nejít, a nakonec se rozhodnete až na poslední chvíli podle momentální nálady. A pak jsou koncerty, u nichž vám je už dlouho dopředu jasné, že tam prostě musíte být, i kdybyste tam měli chcípnout. Když vyjede na turné zámořská black metalová kultovka Inquisition, je to tahák sám o sobě, ale když s sebou dvojice DagonIncubus veze tak parádní support jako Archgoat, Ondskapt a Blackdeath, je jasné, že tohle je právě jedna z těch akcí, jež člověk vynechat nemůže, i kdyby den předtím chytil extrémní sračku.

H.: Evidentně jsem zdaleka nebyl sám, kdo to viděl podobně, protože se ve čtvrtek 22. ledna na Nové Chmelnici sešel úctyhodný počet černokněžníků (fakt, lidi oblečené v jiné barvě byste napočítali na prstech jedné ruky) a k vidění byla opravdu velká část známých ksichtů domácí black metalové scény. Kulisa pod pódiem tedy byla díky plnému klubu připravena a už šlo jen o to, co se bude dít na pódiu…

H.: Jako první se slova ujala ruská smečka Blackdeath, jejíž fošnu s nádherným názvem “Satan macht frei” jsem svého času točil jak blázen, ačkoliv ve skutečnosti muzika téhle kapely žádný extrémní zázrak není. Naživo jim ten jejich špinavý black metal ovšem docela šlapal… začátek se nesl v syrovějším duchu, ale ke konci padly i dvě trochu melodičtější věci (na poměry Blackdeath, samozřejmě), takže to nebyla jen jednotvárná sypačka. Samotná kapela taktéž docela zábavná, ať už šlo o kytaristu Abysslookera, jenž na svou kytaru hrál docela s nasazením, jeho bráchu Para Belluma, který ovšem víc než výkonem bavil spíš čapkou à la Milan FrasLaibach, nebo bubenici Mayu, která se s tím taky nemazala a uměla slušně zasypat. Sice nemůžu tvrdit, že by to byl nějak zvlášť geniální a nezapomenutelný koncert, ale kdybych zase řekl, že jsem se při vystoupení Rusů nebavil, tak bych kecal. Rozjezd večera se tedy povedl slušně a dál už mělo přijít skutečné peklo…

Ježura: Od Blackdeath jsem sice neočekával vlastně nic, ale díky páně šéfredaktorovu těšení jsem nakonec naznal, že by to třeba mohlo být zajímavé, a tak jsem byl docela zvědavý, jak se s tím pánové a dáma poperou. A nakonec to určitě nebylo špatné. Prostě takový oukej black klasického střihu ve slušném provedení, ale rozhodně žádný velký zázrak. Kapele to odsýpalo přijatelně, ale že bych se zase nějak bavil, to také říct nemůžu. Popravdě jsem vlastně většinu setu strávil očumováním pohledné slečny za bicí soupravou a vlastní muzika mě až na pár zajímavých momentů nijak extra nezaujala. Na rozjezd však Blackdeath zafungovali obstojně, o tom žádná.

H.: Upřímně jsem se těšil na všechny čtyři kapely, kdybych měl ovšem předem vybrat jen jednoho největšího favorita, ukázal bych na švédské démony Ondskapt – mimo jiné i kvůli příslibu, že na tomto turné budou přehrávat svůj mocný debut “Draco sit mihi dux”, což byl prostě tahák jako prase. O to větší pak bylo rozčarování ze samotného výsledku, byť to do jisté míry asi nebyla chyba kapely. Že si Acerbus za celý koncert nebyl schopen srovnat mikrofon, dejme tomu, to byl třeba umělecký záměr… špatný zvuk už ale asi uměleckým záměrem nebyl. Trpěl hlavně vokál, který byl slyšet spíš tak trochu náhodně, někdy ano, někdy ne. První dvě písně byly naprosto zabité a možná někde až u “III” to jakž takž začalo fungovat, byť oproti tomu, jak silné je tohle z desky, to nebylo skoro nic. Kromě toho většinu vystoupení svítila muzikantům do obličeje světla, což dost brutálně žralo hlavně bubeníka E. L., jenž hned po prvním songu gestikuloval, aby to někdo zhasnul a později se zvedl, aby to šel vysvětlit osobně. Technické problémy však evidentně pokračovaly, takže to nakonec dopadlo tak, že E. L. před poslední skladbou nasraně seknul paličkami a opustil pódium. Kolegové jej docela překvapeně následovali, takže finální “VI” nakonec vůbec nezazněla. Řečeno v krátkosti – špatný zvuk, nasraná kapela a z toho plynoucí nepovedené vystoupení, což nezachránil ani Acerbus se svým zlo-převlekem, díky němuž musel vykrást snad půlku nějaké kostnice. Mluvit o zklamání je v tomhle případě rozhodně na místě, jelikož u Ondskapt byla očekávání setsakra vysoko.

Ježura: Ondskapt, to je stran tohoto koncertu velké téma. Vlastně všichni z mého okolí, co se na jejich vystoupení vážně těšili, posléze nešetřili kritikou. Jenže já tentokrát musím oponovat, protože se mi to líbilo. Ono to asi bude tím, že ze studiovek Ondskapt neznám vůbec nic, ale i přes mizerně nazvučený vokál jsem si to nakonec užil velmi obstojně. Podle všeho je totiž “Draco sit mihi dux” tak výtečná fošna, že mě zaujala i v takhle osekané podobě. Jasně, je vážně škoda, že si to Onskapt takhle vyžrali, a předčasný odchod bubeníka (který mimochodem sypal úplně fantasticky) také nepotěšil, ale přesto na mě pánové zanechali dobrý dojem a příště se k návštěvě jejich vystoupení určitě nenechám dlouho přemlouvat. Jestli se totiž ten reparát podaří, bude to opravdu pecka.

Ondskapt

H.: Že celý večer nemusí být ještě kompletně pohřbený, to hned vzápětí dokázali severští rouhači Archgoat se svým násilným black/death metalem se záhrobním murmurem. Finové to drtili až nelidsky dobře a ten jejich agresivní nářez doslova zabíjel, což bylo vidět i na vydatném kotli, který se rozjel hned při první sypačce. Sice nechápu, jak může někdo pogovat zrovna na tenhle typ hudby, ale nejspíš to asi někdo vidí jinak než já. Všichni tři muzikanti do toho sice jeli naplno, ale speciální zmínku si zaslouží především bubeník Sinisterror, protože to byl řezník jako svině a žhavil bicí soupravu doběla. I zvuk byl zrovna v případě Archgoat přinejmenším poslouchatelný, takže Finům nestálo nic v cestě k titulu suverénně nejlepší skupiny večera.

Ježura: Říkám si, že už budu asi trochu za vola, když ani Archgoat nepatří ke kapelám, které bych znal, natož je měl naposlouchané, ale co se dá dělat. Nicméně právě Archgoat rovněž předvedli ukázkový případ toho, jak se získávají noví fanoušci – od začátku do konce totiž zabíjeli jako by se nechumelilo. Zničující riffy, zběsilé sypačky a výtečná pódiová prezentace (Sinisterror byl vážně naprosto famózní) podpořené solidním zvukem a poměrně slušně fanatickým přístupem fanoušků se postaraly o objektivně nejlepší vystoupení večera. Byla to prostě šleha jako kráva, nic míň.

H.: No, vzhledem k tomu, že jsem už dopředu prozradil, že nejlepší vystoupení akce předvedli Archgoat, je asi jasné, že na Inquisition se opětovně něco podělalo. A jak jistě správně tušíte, samozřejmě to byl zase zvuk. Jenže jestli byl zvuk u Ondskapt špatný, tak tohle bylo ještě mnohem horší, jelikož to, co lezlo z beden, byla s prominutím neposlouchatelná mrdka. Nikdy v životě bych neřekl, že jedna kytara a jedny bicí jdou nazvučit takhle prasácky, protože to byla fakt šílenost a poslouchat se to prostě nedalo. Zejména Dagonova kytara byla naprosto zabitá a hlavně byla totálně nečitelná i v momentech, kdy hrál Dagon sám, což jsem snad ještě nikdy nezažil. Navíc to nebylo dáno tím, kde jsem stál, protože jsem vyzkoušel snad všechny pozice v sále – vlevo, vpravo, vepředu, vzadu, uprostřed a všude na hovno. V tomhle klubu jsem byl už mnohokrát, ať už šlo o současnou Novou Chmelnici nebo předchozí Exit Chmelnice před přestavbou, ale ještě nikdy jsem tady neslyšel takhle extrémně špatný zvuk, jako byl tentokrát na Inquisition.

H.: Což o to samotní Inquisition byli skvělí a bylo vidět, že je tohle kultovní duo na pódiu naprosto suverénní, mělo to šťávu a klidně by to mohlo mít i atmosféru… ale prostě nemělo, když songy z alb, která znáte téměř nazpaměť, pomalu nejdou poznat a když ty charakteristické melodie kapely znějí, jak když sere pes. Říkám to nerad, protože mám tuhle skupinu vážně rád a třeba “Nefarious Dismal Orations” nebo “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” jsou absolutně kulervoucí fošny, ale i oni byli nemalým zklamáním, byť v tom byli nevinně, protože oni sami hráli suprově.

Ježura: Vzhledem k tomu, co jsem tu povídal o své znalosti předchozí trojice kapel, je asi nasnadě, že to byli Inquisition, na které jsem přišel a na které jsem se těšil suverénně nejvíc. Tedy ne, že bych je měl najeté tolik jako někteří jiní, ale o kvalitách produkce této americko-kolumbijské dvojice prostě nelze vést debatu, takže když člověk dostane příležitost vidět Inquisition konečně jinak než za zadních částí po strop narvané třetí stage na Brutal Assaultu, těžko se odolává. Očekávání byla tedy vysoká a mé uspokojení ve výsledku také, i když si s odstupem nejsem moc jistý proč. Vystoupení Inquisition jsem si vážně užil a od chvíle, kdy jsem se dostal do první řady, to platí dvojnásob, protože jsem se dostal do rauše a akorát mlátil hlavou. A v tom rauši mi pak ani nevadilo, že Dagonův žabí vokál není vůbec slyšet a větší část melodií také nějak zaniká. Nějak tedy nevím, jak to mám celé zhodnotit. Ale co, i když to mělo jisté (a vlastně docela podstatné) vady na kráse, užil jsem si to fakt parádně a výkon samotných Inquisition také nesnese výtku, takže palec nahoru a příště si dám ochotně repete.

H.: Z akce, která měla letošní sezónu odpálit ve velkém stylu, tak člověku zůstal hodně rozporuplný pocit. Archgoat sice vraždili a Blackdeath byli v pohodě, ale Inquisition byli zklamáním a Ondskapt neměli daleko k průseru. Sestava byla papírově extrémně silná, nicméně večer přesto zůstal daleko za očekáváním, i když hlavní vinu na tom nenesou kapely, ale zvuk. Avšak i tak je to obrovská škoda, protože tenhle line-up měl potenciál přinést mnohem větší zážitek…

Ježura: Pokud mám hodnotit akci jako celek, budu o kousek smířlivější než H. Je sice pravda, že to mohlo být o pořádný kus lepší, ale díky své neznalosti třech čtvrtin lineu-pu (budiž blahoslavena!) nemusím trpět nenaplněným očekáváním. Pro mě to byla prostě zdařilá black metalová akce a vynaložených nákladů rozhodně nelituji, i když to páteční ráno v práci bylo po třech hodinách spánku poměrně krušné.