Archiv štítku: SVK

Slovensko

Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


My Live Evil – Próra v tyči

My Live Evil - Próra v tyči

Země: Slovensko
Žánr: avantgarde / experimental / classical
Datum vydání: 8.2.2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Dein schones Flane und du und du und du
02. Oh Ludwig
03. Zahrad

Hrací doba: 26:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi si představíme zase jednu pozoruhodnou šílenost – anebo spíš šialenosť s ohledem na původ My Live Evil. Tahle slovenská formace se totiž na svém čtvrtém počinu představuje ve víru experimentu, invence a nutkání pojmout věci trochu jinak, než je běžně zvykem. Přitom se ale v případě „Próra v tyči“ nejedná o bezduchou improvizační masturbaci, nýbrž o album, jímž se prolíná ústřední myšlenka. Která je nakonec dost důležitá a bez níž nahrávka nemůže fungovat ani zdaleka tak uspokojivým způsobem, jakým funguje s ní.

Předně si zkusíme rozebrat název „Próra v tyči“, což bude úvodní krůček k uchopení tohoto proudu zvuků, jenž na první poslech zní pouze jako experimentální guláš. Prora je mamutí megalomanský komplex, který v letech 1936-1939 vybudoval nacistický režim na pláži na ostrově Rujána. Ten měl sloužit jako dovolenkový resort pro německé občany a byl vyprojektován, aby dokázal pojmout až neuvěřitelných 20 000 lidí zároveň. Veškeré pokoje byly s výhledem na moře, protože i obyčejný německý dělník měl mít nárok na dovolenou na pláži s výhledem na moře.

Co se oné tyče týče (krásné spojení, ne?), předpokládám, že bude mít souvislost se samotnými My Live Evil a jejich koncertní prezentací, která ostatně přímo souvisí i s „Próra v tyči“, jelikož jde o živé album. Vedle dvou hudebníků, Alexandera Platznera a Miroslava Tótha, je totiž součástí i Shiva, jež na pódiu předvádí pole dance. A myslím, že právě odsud se vzala ona tyč v názvu.

Hudební náplň „Próra v tyči“ ovšem souvisí víc s Prorou. My Live Evil si totiž položili zajímavou otázku – jakou hudbu mohli poslouchat Němci relaxující na dovolené na pláži u Baltského moře, zatímco jejich armáda rozpoutala po celé Evropě válečné peklo?

Odpovědí je právě „Próra v tyči“ – 26minutová magořina, která míchá pasáže skladeb (klasických) německých, rakouských a francouzských skladatelů (Anton Bruckner, Richard Wagner, Serge Gainsbourg) se saxofonovým zvěrstvem. Srážkou dvou zdánlivě protichůdných světů vzniká symfonicko-experimentální eskapáda, v níž se plynule střídá teatrálnost, vzletnost, temnota i hluková kakofonie, přičemž právě poslední jmenovaná poloha má asi ze všech navrch.

Na první poslech z toho jde skutečně hlava kolem a „Próra v tyči“ se tváří jako neuchopitelná nahrávka, na níž je nejsrozumitelnější potlesk publika (live album, pamatujeme?). Stačí se ovšem nenechat odradit, poněvadž prvotní zhrození dost rychle přejde. Přinejmenším v mém případu tomu tak bylo. Záhy jsem zjistil, že čím déle „Próra v tyči“ poslouchám, tím víc nahrávce nejenže rozumím, ale tím víc si ji také užívám.

Na jednu stranu je to nesporně zvrhlé, ale svým způsobem je ta kombinace dost fascinující a lákavá, až jsem si nejednou říkal, že by deska klidně mohla být i delší a vůbec by mi to nevadilo. Prezentovaná sonická avantgarda totiž stojí někde napůl cesty mezi šílenstvím a genialitou. Zcela nepochybně se nejedná o počin, jaký bych musel slyšet každý den, ale jsem si docela jistý, že čas od času se k němu rozhodně vrátím. Na to je „Próra v tyči“ příliš nevšední, aby se na ni jen prášilo v poličce…


Porenut – Manifest

Porenut - Manifest

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.12.2017
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. A.D.I.
02. Manifest

Side B:
03. From Dawn to Death [Luror cover]

Hrací doba: 08:36

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Protože o slovenské formaci Porenut na našich doposud nepadla jediná zmínka, dovolím si dnešní povídání vzniknuvší ku příležitosti vydání sedmipalcového singlu „Manifest“ začít trochu zeširoka, abych kapelu ve stručnosti představil.

„Povedal mi: ‚Napíš manifest!‘
No tak som ceruzu zovrel v päsť
v rezolútnom odhodlaní,
že vydolujem dogmy z hlavy…“
(Manifest)

Čtveřici tvoří lidé, pro něž Porenut není jediným želízkem v undergroundovém ohýnku. Kupříkladu zakladatel Porenut se dále angažuje v Satanic Vomit a hrával v živé sestavě Warmarch, s nimiž (a dále ještě s Caeremoni) Porenut ostatně sdíleli i koncertní kazetové splitko „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ z roku 2015. Bubeník Svjatogor zase hrával v relativně známých Nevaloth, než se skupina rozpadla, a věnuje se i grafice.

Co se tvorby týče, mají Porenut na kontě jednu desku „Mislife“ z roku 2013 a několik dalších neřadových záležitostí, z nichž asi nejvýraznější je o rok mladší EP „Sebaklam“. Aktuálně Slováci pracují na druhém řadovém albu „Post-Nihil Era“, čímž se plynule dostáváme k „Manifestu“, jenž vyšel na sedmipalcovém vinylu u Nomad Sky Diaries v limitované edici 44 kopií (13 černých, 31 průhledných)…

Singl totiž mimo jiné obsahuje jednu ukázku z chystaného alba. Ačkoliv to nebylo explicitně specifikováno (přinejmenším já si toho nevšiml), předpokládám, že půjde o titulní věc. Vedle toho se zde nachází i starší materiál, „čo zaberal miesto na HDD“. V jednom případě jde o vlastní song (ač s převzatým textem) a ve druhém o předělávku.

Strana A začíná výbornou skladbou „A.D.I.“, pro jejíž text posloužila báseň „Chci-li zmizet beze stopy“ od J. H. Krchovského. Jde o záležitost ve středním tempu a silnou atmosférou, která postupně houstne, jak se na ústřední kytarovou linku nabalují další vrstvy. Za mě parádní song, který si vydání rozhodně zasloužil.

„Debilnosť rýmov sa vyčerpáva,
tekutý mozog scelí káva.
Červivé jablko jak naschvál padá,
samozrejme, jeb do pohára… Kurva!“
(Manifest)

Titulní „Manifest“ už představuje Porenut v pozici blíže tomu, co bychom mohli pocitově nazvat standardním blackmetalovým výrazem. Naštěstí ale ne úplně standardním. Opět se ukazuje, do jakých směrů a v jakých detailech lze ohýbat blackmetalová dogmata, aby to neznělo všechno stejně, a přitom to ani o píď neuhnulo z akustické estetiky žánru. Kupříkladu práce na bicích je v dobrém slova smyslu zvláštní a poměrně daleko od typického blast beatu. Porenut navíc dokážou vytvořit auru určitého nadhledu a absurdity, ale ne v tom smyslu, že by se jednalo jen o vtípek či parodii. Svůj podíl má na tom určitě i zábavný text, jenž předešlé písni nezůstává mnoho dlužen. Nakonec možná právě textové stránky si na celém „Manifestu“ cením nejvíce.

Porenut – Manifest

B strana vinylu pak ukrývá nejméně zajímavou položku tracklistu – předělávku „From Dawn of Death“ od německého seskupení Luror. Track pochází z první řadovky „The Iron Hand of Blackest Terror“, kterou řadím ke svým oblíbeným. Ale tím spíš nemám moc důvod, proč bych se měl po tomhle coveru utlouct. Podání Porenut nezní ani zdaleka tak syrově a nenávistně jako originál, což mi v tomto případě přijde jako krok zpět.

Jinými slovy, B strana „Manifestu“ mě vlastně ani nezajímá. Zato strana A, o niž tu jde především, je povedená a lze ji bez obav považovat za solidní jednohubku ze slovenských luhů a hajů.

„A keďže zjavne neviem čo s týmto životom,
nespíšem manifest, a furt budem kokotom!“
(Manifest)


Algor – Úder pohanského hnevu (2003)

Algor - Úder pohanského hnevu (2003)

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Rok vydání: 2003
Label: Eclipse Productions / Stuza Productions

Tracklist:
01. Vzplanutie slovanskej nenávisti
02. Pohanský boj
03. Vládca zimnej krajiny
04. Čas odplaty
05. Výzva k pomste
06. Slovanská krv
07. V objatí lesnej ríše
08. Príchod bielej kráľovny
09. Moc ducha pohanského
10. Tajomstvo jaskyne

Hrací doba: 46:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Při dnešním putování do hudební minulosti si zavzpomínáme na nahrávku, které se během těch let od vydání na československé blackmetalové scéně dostalo kultovního statusu. A to možná hodnotím ještě docela střízlivě. Nač chodit kolem horké kaše – „Úder pohanského hnevu“ je s odstupem jedno z nejvíc zásadních děl slovenského black metalu a jedno z nejvýraznějších alb syrového black metalu, která po roce 2000 ve střední Evropě vyšla.

Existence Algor – což v překladu z latiny znamená „chlad“ anebo „zima“ – se začala psát již na konci devadesátých let. Na nejstarších fotografiích jsou k vidění tři muzikanti, ale skupina je známá především jako dvoučlenná – Slavfist (dále Krolok, Malokarpatan nebo ex-Hromovlad) za bicími a Aldaron na strunných nástrojích a zpěvu. A právě v takové sestavě Algor také natočili svůj dlouhohrající debut „Úder pohanského hnevu“.

Později na druhé desce „Hierofánia“, která vyšla přesně o deset let později, se Algor transformovali v docela jinou formaci, ale na „Úderu pohanského hnevu“ se prezentovali nenávistným syrovým black metalem s pohansko-slovanskou tematikou a výrazně zimní atmosférou. O spoustě blackmetalových nahrávek se říkává, že mají mrazivou náladu, ale „Úder pohanského hnevu“ patří k těm nemoha, na něž tohle skutečně sedí. Některé riffy jsou zde totiž skutečně ledové, až by se s nadsázkou dalo říct, že Aldaron měl snad struny potažené jinovatkou.

„Perúnov hnev sa preháňa oblohou
Temnota zostřila k lesom
Plamene slovanskej zloby
Šlahajú k mrazivým nebesám
Nenávisť vzplanula v našich srdciach
Túžba po pomste je silná
Přišiel čas pre úder pohanského hnevu!!!“

K náladě ostatně značně přispívá i relativně jednoduchá, leč vysoce efektivní vizuální stránka počinu. Černobílá obálka i fotky v hlubokém zasněženém lese s corpse paintem sice naplňují veškerá žánrová klišé, ale to vůbec nijak nevadí, poněvadž tahle stylizace celkovou atmosféru hudby vystihuje naprosto dokonale. „Úder pohanského hnevu“ je přece žánrově naprosto čistá ortodoxní záležitost bez jakýchkoliv příměsí. Ale i v tom nakonec tkví její nepochybné kouzlo.

Algor zde totiž veškeré v té době již dávno známé ingredience přetavili v blackmetalový manifest, jehož aura je i navzdory formálnímu opakování již řečeného velice silná a ojedinělá. Až by se chtělo dodat, že z tohoto úhlu pohledu by „Úder pohanského hnevu“ mohl fungovat jakožto etalon z toho, jak by se dalo či dokonce mělo pracovat s vlivy.

Algor

Slováci zde dokázali něco, co umí jen hrstka kapel – i ve vysokých rychlostech a s velkým počtem sypaček nabízejí zapamatovatelné riffy, které navíc doplňují neméně dobré kytarové melodie. Jinými slovy se nejedná o bezhlavý blast beast, aniž by byl tento doplněn kvalitní skladatelskou stránkou. Právě na to, že i při nenávistném black metalu je stále nutno mít nějaký talent a schopnosti, mnoho kapel zapomíná a sype až do bezvědomí. Algor k takovým nepatří, a (nejen) proto si mohou s klidem dovolit i krátké akustické vsuvky jako třeba na začátku „Vládca zimnej krajiny“ nebo v „Slovanské krvi“ bez narušení celkové atmosféry.

Snad jediné, co se mi za ty roky ohrálo, je úvodní, ani ne dvouminutový flák „Vzplanutie slovanskej nenávisti“. S výjimkou jeho ale „Úder pohanského hnevu“ dokázal zestárnout s gracií a dodnes zvládne suverénně vtáhnout, ačkoliv jsem jej za ty roky slyšel nesčetněkrát. Zkouškou času tedy album prošlo úspěšně, aniž by ztratilo cokoliv ze své poutavosti. Jak jinak se pozná nadčasová deska než právě takhle?

Algor - Úder pohanského hnevu (2003)

„Ďakujeme všetkým, ktorý nás podporili a podporujú v našej činnosti a stoja za myšlienkou nášho spoločného boja v snahe o ozivenie a navrátenie pravej slovanskej kultúry pradávneho dedičstva a pohanskej viery našich predkov. Nech nám bohovia dajú sílu vzdorovať a nenávidieť!!!“

„Úder pohanského hnevu“ původně vyšel v roce 2003 na kompaktním disku na dnes již nefunkční kultovní značce Eclipse Productions v limitaci 1000 kusů a také na audiokazetě u ukrajinských Stuza Productions, na níž se objevil i bonus v podobě předělávky „Unholy Black Metal“ od Darkthrone (což je ostatně dost příhodné, protože k Darkthrone z raných devadesátek má tahle nahrávka obecně blízko). Roku 2011 přibyla díky Hexencave Productions i gramofonová deska, jichž bylo vylisováno 250 a měly odlišnou obálku oproti původnímu CD. Všechny edice jsou již oficiálně vyprodané a lze je sehnat pouze na aukčních portálech z druhé ruky. Kdo vlastní kteroukoliv z těchto verzí, má ve sbírce jedno z nejlepších slovenských metalových alb.


900piesek – IV.II.VII

900piesek - IV.II.VII

Země: Slovensko
Žánr: noise / ambient
Datum vydání: 2.1.2018
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. I.I.I

Side B:
02. III.III.III

Hrací doba: ~2 min

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

900piesek je docela činorodý jednočlenný projekt na slovenské experimentální/hlukové scéně. Přesto jsme si jej zde v recenzích doposud nepředstavili, ačkoliv má Matúš Mikula na kontě několik zajímavých nahrávek, vlastních i kolaboračních. Na druhou stranu, je docela příhodné si první recenzi 900piesek na našich stránkách odbýt prostřednictvím tak zvláštního počinu jako „IV.II.VII“.

Ona zvláštnost „IV.II.VII“ spočívá především v jeho formě, která je diplomaticky řečeno značně netradiční. Slovenský label Nomad Sky Diaries totiž nahrávku pustil do světa v limitaci pouhých třinácti kopií, které jsou k dispozici na průhledném čtyřpalcovém vinylu manuálně vyřezaném (takzvaný „lathe cut“) slovenskou firmičkou Archipelag Vinyl. Čtyřpalec je ukrytý v kartonové kapse o něco menší než formát A4 (o pár čísel menší na každé straně) společně s kartou z tvrdého papíru obsahující jen to nejzákladnější info – tracklist, odkazy a limitaci (včetně ručního očíslování každé kopie).

Jedna věc je jistá – ať už bude hudební náplň „IV.II.VII“ jakákoliv, minimálně svým formátem, formou vydání a také limitací jde o tuze neotřelou věcičku, která se nevidí na každém rohu. Minimálně z tohoto titulu můžeme „IV.II.VII“ bez sebemenších obav označit jako raritu. A to takového kalibru, že by zajisté potěšila každého hudebního fetišistu, jenž si potrpí na to, aby měl ve své sbírce co nejdivnější a nejobskurnější nosiče. Všichni takoví blázni mezi vámi mohou „IV.II.VII“ považovat za žhavý tip, čím si svou sbírku ještě víc vyšperkovat.

Forma je jedna věc. A byť i ta bezesporu potěší – obzvláště v případech, jako je tenhle – pořád se bavíme o hudební nahrávce. Čímž nenápadně naznačuji, že by nás zde v konečném důsledku měl přece jenom zajímat víc obsah než forma. Inu, pojďme se na něj podívat.

Nejprve se zkuste zamyslet nad tím, kolik minut hudby se vejde na standardní dvanáctipalcové vinyly. Pak si vzpomeňte, kolik minut hudby se vleze na sedmipalcové vinyly. A nyní si uvědomte, že se zde bavíme o čtyřpalcovém vinylu. Asi je zřejmé, že jeho stopáž bude tuze kraťoučká – každá strana nabízí pouhou minutu hudby (cca). Přesto jsou obě strany „IV.II.VII“ docela odlišné.

Na straně A se nachází kompozice s názvem „I.I.I“. Ta nabízí sonickou masáž bez kompromisů – minuta konstantního hluku, který ani na vteřinku neuhne ze svého. Strana B skrývá stopu „III.III.III“, jež je naopak těžce minimalistická. Jedná se o sotva znatelný šum, z něhož vystupuje jeden utlumený zvuk. Toť vše.

900piesek - IV.II.VII

Což je vlastně trochu škoda. Dvakrát jedna minuta totiž není – už jen z podstaty své krátkosti ani nemůže být – dostatečnou plochou pro zprostředkování jakéhokoliv hlubšího zážitku. Hodně je to znát hlavně na „I.I.I“, protože tenhle neměnný homogenní zvuk by měl potenciál a myslím, že bych ho rozhodně vydržel poslouchat (a dokonce chtěl poslouchat) o poznání déle než pouhou jednu minutu. Nicméně – smůla.

Takhle to prostě je – „IV.II.VII“ díky své stopáži nemůže mít ambice být nějakým hudebním prožitkem. Jedná se o pouhou jednohubku vydanou ve velice lákavé formě. Ale nakonec – i to je docela sympatické a jako raritka se to ve sbírce vyjímá moc hezky.


Malokarpatan – Nordkarpatenland

Malokarpatan - Nordkarpatenland

Země: Slovensko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 31.10.2017
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Nordkarpatenland
02. V okresném rybníku hastrman už po stáročá vyčína
03. Ked starého Bartolína ze šenku na táčkach zvážali
04. Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit
05. Nedlho po púlnoci opacha sa doplazila z dzíry
06. V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva
07. Ked gazdovi upeleší sa v chyži nezdoba zmok
08. V rujnovej samote pocichu dumá lovecký zámek zvlčilého grófa
09. Na horárni ve folvarku šafári rohatý jáger
10. Ve starém mlyne čerti po nocách mariáš hrávajú

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

Klidně bych se nebál tvrdit, že Malokarpatan jsou cosi jako vycházející hvězda slovenské blackmetalové scény. V tomto ohledu stoupají podobně jako před několika lety čeští Cult of Fire (ačkoliv musíme sportovně uznat, že hlavním skladatelem je zde také Slovák), nabalují na sebe hromadu pozornosti, a to nikoliv jen na zaprděné československé scéničce, ale i v zahraničí. Vždyť letošní placku „Nordkarpatenland“ vydali Invictus Productions (kteří pod sebou dále mají namátkou Obscure Burial, Qrixkuor, Predatory Light nebo Malthusian a v minulosti vydali jména jako Bölzer, Negative Plane či Antediluvian). Ani nemluvě o tom, že do svého top-listu pro letošní rok album zařadil i sám Fenriz, haha!

Nicméně, já to Malokarpatan jen přeju – a to nejenom kvůli tomu, že je dobře, že si někdo venku konečně začíná pořádně všímat i blackmetalových kapel z někdejšího Československa. Primárním důvodem je, že formaci složené z ostřílených borců z kapel jako Krolok, Remmirath, Temnohor nebo Algor to parádně šlape. Ostatně, „Nordkarpatenland“ budiž snad dostatečným důkazem.

Skvělá (!) obálka z dílny slovenského talentu Dávida Glomby pod sebou ukrývá dva hlavní náladové i stylové proudy. Jedním je láska k oldschoolovému proto-metalu, která z „Nordkarpatenland“ čpí takřka na každém rohu. Pomalu víc než black metal hrají Malokarpatan blackový heavy metal – myšleno v tom nejlepším možném slova smyslu! Spousta riffů je fakticky regulérní hevík, ale se špinavějším blackmetalovým soundem a vychlastaným vokálem. Ani nemluvě o mnohých parádních kytarových sólech. Co si budeme povídat, je to kurevsky fajn a podobně jako u spřízněných Krolok (jejichž celá sestava hraje i v Malokarpatan) a na jejich letošním debutu „Flying Above Ancient Ruins“ je z toho na hony cítit, že těmhle chalanům vůbec není cizí láska k metalu staré školy. Akorát u Krolok se to projevovalo v trochu víc blackmetalovém hávu.

Co se onoho „hevíkaření“ týče, asi vrchol přichází v sedmé skladbě „Ked gazdovi upeleší sa v chyži nezdoba zmok“, která se v jednom momentě vytasí s tak dokonalou vykrádačkou Iron Maiden, že lépe už to citovat snad ani nejde. Říkám sice vykrádačka, ale opět – myslím to jenom v dobrém, protože tohle do celkového ladění „Nordkarpatenland“ sedne jak prdel na hrnec a posluchače opravdu potěší. Paráda jak svině.

Druhým náladovým proudem „Nordkarpatenland“ mám samozřejmě na mysli rurální nádech muziky Malokarpatan. Slováci nepoužívají vyloženě folkové nástroje, přesto jejich hudbě nechybí výrazný vesnický ráz. Může za to množství různých folklórních případně atmosférických inter a meziher, s nimiž se ve větší či menší míře vytasí úplně každá píseň na desce. Některé z těchto atmo-chvilek jsou skutečně výstavní.

Malokarpatan

Vše jde ovšem ruku v ruce. Není to o tom, že by „Nordkarpatenland“ mělo dvě odlišné tváře. Dřevní riffování ve finále odpovídá tomu, co folklórní předehry načínají, a plnou měrou se podílejí na tom, že album jako celek působí krásně vesnickým a „vidláckým“ (opět v pozitivním slova smyslu) dojmem. Z „Nordkarpatenland“ je cítit atmosféra zapadlé vísky, kde lišky dávají dobrou noc, kde fotři po večerech v místním hostinci prolévají hrdlo kořalkou, kde se v lese za chalupou prohání nadpřirozená havěť a čerti v nedalekém starém mlýně po nocích mastí mariáš.

S „Nordkarpatenland“ panuje obrovská spokojenost. Deska boduje skvělou specifickou atmosférou, která je podle mě tím hlavním důvodem, proč na Malokarpatan letí tolik lidí v zahraničí – protože ta kapela dělá svou muzikou s nenahraditelnou lokální náladou. Master’s Hammer kdysi vyváželi okultní švejkovský black metal. Malokarpatan nyní začali vyvážet folklórní jánošíkovský black metal. A výsledkem je jedno z nejvýraznějších alb letošního roku v československém metalu.


Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: torture horror

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)


Sorgoth – Impurity

Sorgoth - Impurity

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Post mortem
03. Inhuman
04. Shadow Under Ice
05. Snow of Funeral Ash
06. Scars and wounds 05:49

Hrací doba: 23:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Poslední roky mám pocit, že na poli pravověrného syrového black metalu Česká republika příliš neexceluje a s výjimkou Triumph, Genus a Kultu ofenzivy (za nimiž ovšem stojí titíž lidé) tu nějakou zásadně dobrou a jakž takž fungující formaci z tohoto ranku nevidím (anebo si na ni teď z hlavy nevzpomínám). Spíš si tu jedeme ten svůj „švejkovský“ blek metl à la Master’s Hammer (což není myšleno ve zlém), anebo ty pokusy dopadají ostudně. Chtě nechtě musí našinec přiznat, že slovenští sousedé nás v téhle kategorii porážejí a rodí se u nich zajímavější věci.

Začínající formace Sorgoth z městečka Bytča na severozápadním Slovensku však se svým debutovým počinem „Impurity“ pravděpodobně nebude nejvíc na očích, spíš bych předpovídal, že letos zůstane ve stínu nahrávek jako „Flying Above Ancient Ruins“ od Krolok či „Nordkarpatenland“ od Malokarpatan. Na jednu stranu asi právem, poněvadž „Impurity“ kvalit právě jmenovaných skutečně nedosahuje. Na stranu druhou to ale neznamená, že by Sorgoth hráli špatně a že by snad jejich prvotina zasluhovala podobné opovržení jako zoufalosti od českých sraček typu Katarze nebo Buer. Takhle špatně na tom Slováci rozhodně nejsou.

„Impurity“ je albem, které nepřináší nic nového, inovativního či dosud neslyšeného. Ani nedokáže nabídnout vlastní ksicht, osobitost či nějakou specifickou atmosféru. Vlastně ani nesestřelí nějakým nezemským fanatismem nebo vzteklostí. Tohle nejsou přednosti, jaké byste u Sorgoth měli hledat. Respektive se o to můžete pokusit, ale předem vás upozorňuji na to, že půjde o neúspěšné pátrání.

Přesto všechno je „Impurity“ poctivá nahrávka, která si na nic nehraje. A poctivá takovým způsobem a natolik sympaticky, že to vlastně docela stačí. U špinavého black metalu to může znít podivně a nepatřičně, ale ta deska se poslouchá moc příjemně a navzdory výše zmiňovaným formálním nedostatkům si v ní člověk najde zalíbení, protože Sorgoth černý kov kutají relativně přesvědčivě. Spousta riffů a motivů je povědomá, je znát, že hoši mají základy severského black metalu poctivě naposlouchané, ale když přijdou kytarové vyhrávky v refrénu „Post mortem“, ve „Snow of Funeral Ash“ nebo v závěru „Inhuman“, tak to zní cool a ne že ne.

O trochu horší je to ovšem s trvanlivostí nahrávky. „Impurity“ sice nepatří k počinům, které by zdechly hned po dvou přehráních, nějakou chvilku vydrží, ale ne zas tak dlouho. Desku jsem podrobil relativně intenzivnějšímu poslechu, takže mohu říct, že se prostě ohraje. Sorgoth přece jenom neprodukují nic komplikovaného, a jak to zpočátku chytne, zanedlouho už budete desku znát příliš na to, aby vám měla dál co předávat. Její kouzlo rozhodně vyprchá dříve než třeba u výše jmenovaného „Flying Above Ancient Ruins“, které objektivně vzato rovněž nehýří nějakou velkou originalitou. Relativně brzký dojezd jistě částečně zapříčiňuje i krátká hrací doba, která se vyšplhala na pouhých 23 a půl minuty (z nichž minutu a půl navíc ukrajuje intro stvořené taktéž slovenským projektem 900piesek). V takovém případě je asi docela zřejmé, že nebude problém to proposlouchat skrz naskrz.

Abychom ale skončili na pozitivnější notě, protože „Impurity“ si žádné opovržení přece jenom nezaslouží, musím říct, že pár příjemných chvilek jsem ve společnosti Sorgoth strávil, byť nepopírám, že zde není žádný důvod, proč by mělo smysl se k počinu zpětně vracet. Jako prvotní ukázka tvorby to ale nakonec funguje obstojně a ukazuje se tu i nějaký potenciál, jejž by šlo v budoucnu rozvinout. I vzhledem k mládí kapely a mládí muzikantů tu ten prostor je, tak doufejme, že jej Sorgoth využijí.


Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Krolok - Flying Above Ancient Ruins

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.4.2017
Label: Hexencave Productions

Tracklist:
01. Flying Above Ancient Ruins
02. Hunger of Her Eyes
03. Count Von Krolock
04. The Wanderer Ascends (Father of Sorrows and Past)
05. At the End of a New Age

Hrací doba: 34:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krolok se sice v letošním roce prezentují prvním dlouhohrajícím materiálem „Flying Above Ancient Ruins“, přesto nejde o záležitost, jakou až doposud nešlo zachytit. Projekt existuje již několik let, vydal klasickou řádku neřadových nosičů a hlavně – angažují se zde poměrně známá jména slovenského blackmetalového podzemí. Jmenovitě to jsou HVRemmirath, Peter z téže kapely a Miroslav alias Slavfist známý díky Algor a dříve i Hromovlad. A v neposlední řadě jsou všichni tři právě jmenování také členy Malokarpatan.

Ačkoliv to jsou právě Malokarpatan, čí věhlas jde poslední dobou prudce nahoru, naštěstí ani Krolok nezůstávají úplně opomíjeni. O tom myslím dostatečně svědčí skutečnost, že na Bandcampu kapely je u obyčejného jewelcase CD „Flying Above Ancient Ruins“ k dostání posledních pár kusů a všechny ostatní nosiče jsou už delší dobu beznadějně vyprodané. A hnedka zkraje mohu prozradit, že jde o zájem zasloužený, protože skvělá obálka od Dávida Glomby (Cult of Fire, Malokarpatan, Svartidauði, Shrine of Insanabilis ad.) pod sebou skrývá parádní blackmetalovou fošnu.

Asi nebude od věci okamžitě upozornit, že Krolok nejsou určeni těm z vás, kdo za každých okolností vyžadujete originalitu, svěží přístup nebo novátorský náhled na žánr. Takoví Krolok nejsou ani náznakem. Je evidentní, že zde se vzývá black metal ve stylu a formě, jaká byla vlastní devadesátým letům minulého století. To pro někoho může znít lákavě už takhle samo o sobě, pro někoho to naopak bude znít až odpudivě, ale ať už patříte do jakékoliv z obou jmenovaných sort, vězte, že „Flying Above Ancient Ruins“ má navzdory dodržování tradiční receptury vysokou kvalitu i charisma. Z desky je cítit oddanost žánru i zápal, ale zároveň s tím i vysoké schopnosti, díky čemuž se ani zdaleka nejedná o nahrávku, kde by nadšení převyšovalo vlastní obsah. Ve finále je tedy „Flying Above Ancient Ruins“ albem, jehož existence dává smysl i v roce 2017, přestože čerpá z dávno zašlých pramenů.

Nicméně abych nevzbudil špatný dojem a netlačil Krolok někam, kde ve skutečnosti nejsou, musím ještě několik věcí upřesnit. „Flying Above Ancient Ruins“ není ortodoxní vichřicí, ani ambientně laděných derivátem Burzum, ani parazitem na severské atmosféře. Slováci drhnou syrový atmosférický black metal, jehož velkou část zabírají střední tempa (nikoliv však prvoplánová black’n’rollová chytlavost). Skladby jsou relativně delší (čtyři z pěti čítají plus mínus sedm minut), ale jsou dostatečně propracované (kompozice je chytřejší, než se na první poslech může zdát) a mohou se pochlubit dostatečně netriviální strukturou na to, aby dokázaly udržet posluchačovu pozornost. A to i navzdory, že se mnohdy vytasí s až archetypálními žánrovými riffy, z nichž mnohé vám mohou být i povědomé, ale jejich podání má dostatečný šmrnc na to, aby to vůbec ničemu nevadilo.

Upřímně řečeno, vím, že Krolok nepředvádějí žádný zásadní a výlučný příspěvek do blackmetalového žánru, a také vím, že „Flying Above Ancient Ruins“ formálně nenabízí nic převratného. Ale i navzdory tomu mě ta deska ohromně baví a ani vysoký počet poslechů jí neničí fazónu. Někdy je mnohem příjemnější a hodnotnější hrát poutavým způsobem osvědčené postupy než se krkolomně snažit o originalitu lámanou přes koleno. V black metalu se tomu tuším říká feeling a toho mají Krolok na rozdávání. Skvělá záležitost, kterou byste rozhodně neměli minout.


Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Bölzer

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

Svartidauði

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.