Archiv štítku: avantgarde metal

Thy Catafalque – Rengeteg

Thy Catafalque - Rengeteg
Země: Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Fekete mezők
02. Kel keleti szél
03. Trilobita
04. Kő koppan
05. Vashegyek
06. Holdkomp
07. Kék ingem lobogó
08. Az eső, az eső, az eső
09. Tar gallyak végül
10. Minden test fű

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 10/10
Zajus – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Co se vám vybaví, když se řekne Maďarsko? Drtivé většině asi světoznámé kulinářské speciality, milovníkům architektury překrásná renesanční budova Budapešťského parlamentu a politologům třeba tahanice se Slovenskem nebo problémy s extrémní pravicí. Že by se jednalo hudební velmoc, o tom rozhodně nemůže být řeč. Když pominu rockery Omega, kteří dali světu kultovní a mnohými převzatý song “Gyöngyhajú lány”, máme tu ještě Sear Bliss, folkaře Dalriada, ale dál ticho po pěšině. Anebo ne? Jak se to vezme. Thy Catafaque je projekt rodilého Maďara Tamáse Kátaie, který však v současnosti žije a tvoří ve skotském Edinburghu. Mám však za to, že každý Maďar, který to má v hlavě v pořádku, by neměl o národnostním ukotvení Thy Catafalque pochybovat, protože kdyby tak učinil, distancoval by se od hudebního tělesa, které na svém aktuálním počinu předvádí divy vpravdě nevídané…

Ale pěkně popořadě. Kdo by čekal, že se za starosvětsky a vznešeně znějícím jménem Thy Catafalque skrývá nějaký nově vzniknuvší pokusný projekt, ten je na omylu. Kapela (dá-li se tak toto těleso nazývat) funguje už více než dvanáct let a na kontě má pět řadových desek, z nichž si každá jedna vysloužila pochvalné reakce fanoušků i kritiky. Na rozdíl od předchozích je však “Rengeteg” plodem skladatelského umu a instrumentální zručnosti jen a pouze Tamáse Kátaie, který veškerou hudbu jak složil, tak i nahrál. Potom je to právě on, kdo si zaslouží vynést na Olymp, nebo alespoň k jeho branám, neboť jak přiblížím na následujících řádcích, “Rengeteg” je vskutku mimořádné dílo…

Proč? Z mnoha důvodů. Tak třeba naprostá originalita. I když by se album dalo přibližně zařadit někam do vod avantgardy a post-blacku, na první poslech je jasné, že nevzniklo v Norsku, kde se obdobným stylům daří velmi dobře. Ta originalita je tak zjevná, že je dokonce možné, že bych i bez jakéhokoli vědomí o původu Thy Catafalque po nějaké době snad dovedl odhadnout, ze které země pochází. Nejednou jsem se totiž přistihl, že celková melodika a nálada alba mi to Maďarsko prostě nějak připomínají. Je to tak, ať už to zní sebevíc směšně – obzvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že je album nazpíváno kompletně v maďarštině. A to je další plus. Čím dál tím více totiž oceňuji nahrávky, jejichž tvůrci přistoupí k použití rodného jazyka. Pokud je totiž sama hudba dobrá, neanglické texty dodají celku na přitažlivosti. Thy Catafalque pak budiž zářným příkladem, jak skvěle to může dopadnout. A když už tu opěvuji originalitu alba, nemohu nezmínit kytaru a klávesy. Jejich zvuk v kombinaci s občas použitým lehce ambientním samplem působí dokonale odlišně od všeho, co jsem doposud slyšel, a to si troufám tvrdit, že jsem toho neslyšel málo. Přidejte skvělý Tamásův vokál, jehož barva rovněž vykazuje notnou dávku svébytnosti, a máte album, v němž se snoubí všechny předpoklady pro fenomenální úspěch a dost možná i status legendy.

Ale i když předpoklady slibují zázraky, ne vždy na ně dojde. V případě “Rengeteg” se však není třeba obávat, protože tady se všechny dobré fragmenty poskládaly ve zcela fenomenální celek. Vezměte si obsah předchozího odstavce a pak si zkuste představit, že se všechno v něm obsažené promítlo do deseti skladeb, z nichž nejsou dvě stejné. Jste z toho trochu zmatení? Pak vězte, že “Rengeteg” není klasické album, na kterém je k nalezení nějaká ta vypalovačka, balada a epické finále. Asi nejbližší realitě bude, když album přirovnám k příběhu, který je vyprávěn samotnou hudbou a její postupnou proměnou. Jak to vypadá v praxi? První skladba “Fekete mezők” působí jako jakési intro z vypravěčovy současnosti. Následuje razantní změna a vlastní příběh se začíná odvíjet na necelých osmi minutách, které náleží skladbám “Kel keleti szél” a “Trilobita” – až bych řekl v optimistickém duchu. Vrcholem optimismu je skladba číslo čtyři – lyrická, něžná a fantasii jitřící “Kő koppan”.

Dále však ona radost čím dál tím více ustupuje jakési plíživé temnotě. Následující skladby tak představují gradující ticho před bouří, které vrcholí v okamžiku, kdy se do pochodového rytmu “Holdkomp” ozve hlas, který poznají ruští pamětníci druhé světové války. Takto zněl z rádií rozkaz k mobilizaci a naprosto stejným dojmem působí celá skladba. Vzápětí upadá ona pochmurnost a je nahrazena jakýmsi odhodláním, optimismem vojáka, jdoucího na frontu s přesvědčením, že zvítězí a přežije. Následuje však vystřízlivění a jakýsi symbolický pád do kómatu nebo podobného snového stavu vědomí. A finále? Black metal. Ve dvou závěrečných skladbách je přítomna jak temná, tak světlá strana emočního spektra a příběh končí. Jak? Nevím. A vlastně ani nevím, jestli tam nějaký příběh je. Ale i kdyby nebyl, já nejenže ho vidím, já ho vnímám snad všemi smysly. Vedle hudby samotné je pro mě pak asi tím hlavním, co dělá “Rengeteg” tak výjimečným albem…

Myslím, že kdybych chtěl, najdu ještě mnoho komplimentů, které bych mohl Tamásovi Kátaiovi za tak fenomenální dílo složit. Ve světle přecházejících řádků se to však jeví jako bezpředmětné. Kdo se nechá touto recenzí přemluvit k poslechu, ten dříve či později propadne, a kdo ne, toho by ani další ujištění asi nepřesvědčila. Jedno je však jisté. “Rengeteg” je naprosto fenomenální deska, v níž nachází “Róka hasa rádió”, tedy předchozí počin Thy Catafalque, důstojného nástupce. Pokud jste jen trochu ochotni naslouchat neortodoxní a skutečně jedinečné hudbě, “Rengeteg” je pro vás jasná povinnost. Povinnost, která se dost možná stane posedlostí…


Další názory:

Jsou věci, o nichž se prostě nediskutuje – slunce je žluté, tráva je zelená a Maďaři (resp. Maďar) Thy Catafalque po excelentním “Róka hasa rádió” stvořili další famózní klenot. “Rengeteg” je vskutku nádherná věc, opravdu, deska úžasná, že by toho člověk o ní chtěl napsat tolik, že ani neví, kde začít – možná to bude tím, že je to nahrávka, o níž by člověk mluvit ani neměl, spíš by ji měl oslavovat neustálým poslechem každý den, včera, dnes i zítra, pořád, dokola, znovu a ještě jednou až donekonečna. Alespoň já to tak praktikuji – snad už měsíc “Rengeteg” poslouchám doslova každý den, vlastně i několikrát denně, sice jsem to nepočítal, ale věřím, že minimálně takovou padesátku (ale spíš o dost víc, nechci ovšem zbytečně přehánět) poslechů jsem tomu již dal – a přesto nemám dost a chci ty unikátní skladby slyšet znovu a znovu. Nestává se mi to často, ale u nejnovějšího výtvoru Thy Catafalque se mi nedostává slov, věřím však, že mé nejvyšší možné hodnocení bude dostatečně výmluvné samo za sebe. Kdo tvrdí, že v roce 2011 už nevzniká výjimečná hudba, ten by se měl uráčit poslechnout si “Rengeteg”!
H.

Thy Catafalque jsem si oblíbil s jejich třetím albem “Tűnő idő tárlat”, bylo to však až následující “Róka hasa rádió”, kterým si mě tato maďarská kapela omotala kolem prstu. Thy Catafalque oplývají opravdu originálním zvukem, který jsem zatím neslyšel u žádné jiné kapely. Jejich hudba zní velmi zasněně, v některých pasážích skoro relaxačně. Vždy vám však alespoň náznakem dává najevo, že pod elektronickou slupkou tepe kytarové srdce, které může kdykoliv převzít řízení. Ty jemnější, elektronické pasáže, se mi však na hudbě Thy Catafalque líbily nejvíce. Obě předchozí alba oplývala silnou dvacetiminutovou skladbou, v jejímž středu dřímal opravdový elektronický klenot. Nejdelší skladbou na “Rengenteg” je “jen” čtrnáctiminutová “Vashegyek” a už to mě naplnilo nejistotou, přestože k ní nebyl nejmenší důvod. A bohužel musím prohlásit, že ona nejistota byla zčásti oprávněná. Sebevíc se ovšem snažím pochopit proč, tím víc zjišťuji, že vlastně nevím. Vše je, jak má být, Thy Catafalque stále hrají naprosto unikátní hudbu a navíc znějí o zase o kus vyspěleji. Autor veškeré hudby, nedoceněný génius Tamás Kátai, na “Rengenteg” posunul svou tvorbu opět o něco dále. Elektronické a kytarové části jsou lépe propojené a častěji než kdy dřív se spíše překrývají, než aby se střídaly. Jenže já se do něj jednoduše nemohu dostat a při poslechu se na něj nejsem schopen soustředit tak, jak to šlo s minulými alby. Ty si mou pozornost jednoduše vynutily, aniž bych chtěl. Nenechte se zmást, “Rentgenteg” je pořád jedním z nejlepších alb roku a hudba na něm dosahuje úrovně, na jakou se 99,99 % kapel nikdy nevyšplhá. Jenže já čekal víc.
Zajus


Shining – Live Blackjazz

Shining - Live Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Indie Recordings / Universal

CD tracklist:
01. Fisheye
02. The Madness and the Damage Done
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Goretex Weather Report
06. Winterreise
07. Exit Sun
08. HEALTER SKELTER
09. 21st Century Schizoid Man

DVD tracklist:
01. The Madness and the Damage Done
02. Fisheye
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Omen
06. Goretex Weather Report
07. Winterreise
08. Exit Sun
09. HEALTER SKELTER
10. 21st Century Schizoid Man
11. RMGDN [přídavek]

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Indie Recordings

Možná si někteří z vás vzpomenou, že tu kdysi dávno (konkrétně v únoru loňského roku) proběhla recenze na desku s názvem “Blackjazz” od experimentálně-jazz-metalových Norů Shining. Šlo o opravdu výtečnou nahrávku (tehdy udělené hodnocení 9/10 hovoří samo za sebe) plnou netradiční a originální muziky, která posluchače nenechá v klidu; dosti psychózní záležitost, co si budeme povídat, ale příznivci alternativních experimentů chrochtali blahy – zcela právem. S nadsázkou by se dalo říct, že Shining jsou odpovědí na to, na co se asi většina z vás bála zeptat – jak by asi tak mohla znít kombinace extrémního metalu a jazzu? To samozřejmě nebyl případ jenom a pouze “Blackjazz”, nýbrž i několika předchozích alb Shining (ne ovšem všech, nejstarší počiny jsou čistě jazzové záležitosti). Není ovšem moc velký problém položit i druhou otázku – jak zní takhle kombinace extrémního metalu a jazzu i v živém provedení? A bude to otázka pro našince obzvláště zajímavá, neboť se asi těžko dostane na vystoupení Shining, není-li zvyklý jezdit za koncertními zážitky za hranice. Od nynějška je však skupina schopna zodpovědět i tento dotaz – jejich odpovědí je počin “Live Blackjazz”.

Na začátek si nejprve uveďme několik technických informací. “Live Blackjazz” vychází jednak jako živé album, jednak jako DVD ve třech formátech – 2LP, jewelcase CD a digipack CD+DVD. Mně osobně přijde nejzajímavější onen DVD disk, což má vcelku logický důvod – je doplněn i o vizuální složku, která je zvláště v případě “Live Blackjazz” velice zajímavá, k čemuž se ještě dostaneme níže. Jinak má také DVD o dva songy více (včetně přídavku).

Co se týče výběru skladeb, nikoho asi nepřekvapí, že největší zastoupení má právě album, jehož název se objevuje i názvu živého počinu, čili “Blackjazz”, z předchozích došlo na tři kousky z “Grindstone” (2007) a jeden z “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005). A právě u nich je jen tak mimochodem velice zajímavé sledovat rozdíl mezi živou a studiovou verzí. Zatímco písničky z “Blackjazz” ještě ke své předloze z klasického alba nemají zas tak daleko, starší songy znějí mnohem ostřeji a živým provedením je ještě citelnější kontrast mezi kytarovými a experimentálními pasážemi. Jinak lze asi prohlásit, že všechny písně na “Live Blackjazz” vyznívají tak, jak to většinou v případě živáků bývá – tvrději a syrověji. Na druhou stranu, když si uvědomíte, co Shining produkují za styl a jaké psycho už je samotná studiová tvorba, slibuje poslech živých verzí zajímavý zážitek. A asi neprozradím nic šokujícího, když řeknu, že tomu tak opravdu je – a to říkám jako člověk, který povětšinou moc živá alba nemusí!

Poohlédneme-li se však na onen DVD disk, najdeme zde ještě více věcí k rozebrání. Shining totiž ten svůj koncert vybavili opravdu kvalitním vizuálem. Jednak je to vážně vydařená světelná show, která plně koresponduje a doplňuje to, co se právě v té dané chvíli line z reproduktorů; druhá zajímavost je už pouze předmětem samotného zpracování DVD, čímž mám na mysli kameru, jež se taktéž snaží pohybovat do rytmu hudby. A když si vezmete skladby typu “The Madness and the Damage Done” a jejich chaotickou rytmiku, zcela logicky vám vyjde, že chvílemi nejspíše půjde o velice šílené ztvárnění. K tomu nechybí ani netradiční záběry “až do huby” nebo rozmazaný obraz. Je vidět, že si Shining dali záležet na tom, aby i v tomto ohledu nepůsobili standardně, což já osobně opravdu oceňuji. Je pravda, že mnohem méně už asi “Live Blackjazz” ocení epileptici, ale jinak je to řešené výborně, člověk se u toho i přes značnou délku (cca 97 minut včetně přídavku) nenudí ani náhodou. Osobně bych jako vrchol celého koncertu viděl ve výtečné “Goretex Weather Report”, která má zde snad ještě větší koule než z alba.

Závěr je asi z výše zmíněného vcelku jasný – “Live Blackjazz” je dozajista velice povedený nosič. Na rozdíl od spousty jiných živáků, které působí spíše jako odfláknutá potřeba něco vydat, je na “Live Blackjazz” cítit, že je to počin, na němž si dal někdo sakra záležet a vypiplal jej do posledního detailu. Osobně nejsem velkým příznivcem živých alb, ale zrovna toto je případ, jenž má opravdu smysl.


Unexpect

Unexpect
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Unexpect

První pohled (Ježura):

Představte si takovou situaci – na festivalu se nachomýtnete k vystoupení kapely, o které jste slyšeli zajímavé zvěsti, ale sami jste její hudbě moc nedali, a do blízkosti pódia se tak připloužíte jen v lehkém očekávání potenciálního zážitku. Střih. Uplynulo třicet minut, a vy drahnou chvíli před koncem vystoupení odcházíte celí naštvaní na autogramiádu jiné grupy a v duchu si slibujete, že jestli ta výjimečná kapela, která vás za tu krátkou dobu vpravdě uchvátila, vůbec někdy ještě poctí svou návštěvou české luhy a háje, vy u toho budete, kdyby jste za to měli nechat výplatu. Střih. Uplynuly dva dny a vy celí u vytržení koukáte na velkoplošnou festivalovou obrazovku a nevěříte vlastním očím – Unexpect hrají za tři dny v místě vašeho bydliště, a to za cenu, za kterou je problém v centru Prahy sehnat něco slušného k snědku. Osud? Dost možná. Pokud v tom ale má prsty, právě jeho zásluhou v řádech sekund padá rozhodnutí, které se má naplnit úterního večera šestnáctého dne měsíce srpna…

Střih. Moje osoba rychlým krokem zkracující vzdálenost od nejbližší autobusové zastávky u vysočanského klubu Modrá Vopice, kde se má celá událost odehrát. Vzápětí s potěšením kvituji, že těžko uvěřitelné informace o vstupu nelhaly. Pln vzrůstajícího očekávání tak odkládám svých 120 korun a směřuji své kroky přes štěrkovaný dvůr do středu areálu klubu, abych zjistil, že se tu od mé poslední návštěvy moc nezměnilo. Jen venkovní prkenná stage v průběhu několika let postoupila své místo jakési dráze, sloužící mně neznámým účelům. Vše ostatní je ale tak, jak si to pamatuji. Venkovní kryté posezení, kulinářský koutek, zásobující hladové žaludky různými pečenými a grilovanými pokrmy, a především samotná budova klubu – stavení neuvěřitelně zanedbatelných rozměrů se stagí, u které mám vážné pochyby, jestli se na ni celý sextet vůbec vejde…

Následující hodina se utápí ve zrádných vodách mé zamlžené paměti. V té mi utkvěly jen lehké a rozmazané vzpomínky na popíjení cenově kapku nadsazeného piva chuti lehce nad hranicí konzumovatelnosti, etapovité nakupování veškerých originálních nosičů, které kapele zbyly po nájezdu nákupuchtivých účastníků šestnáctého ročníku Brutal Assaultu, a utrpení pod palbou nemístných vtípků od známých. Tomu všemu nastává konec s úderem deváté večerní a já víc než kdy předtím rostu nedočkavostí, jak zahraje kapela, která se doposud cpala rozličnými pochutinami z místní nabídky; jak budou reagovat fanoušci, kterých přišlo tak třikrát víc, než jsem si vůbec dovedl představit; jestli dokonale členitou a různorodou hudbu kapely nepohřbí nazvučení, o jehož úroveň jsem s přihlédnutím k místu konání choval nemalé obavy; a tak bych mohl pokračovat dále, však to většinou znáte z vlastní zkušenosti… Ovšem záhy poté, co Unexpect spustili svoji show, ze mě všechny drobné i větší obavy začaly postupně odpadávat, až mě opustily nadobro. Od prvních taktů téhle nepříčetně krásné jízdy totiž bylo všechno tak, jak by to být mělo, a dost možná ještě lépe…

Dění na pódiu se nepopisuje vůbec jednoduše. Věřím však, že nepochybím, když prohlásím, že mě těkání pohledem po jednotlivých členech Unexpect utvrdilo v jediné věci – každý jeden z nich má v těle trochu ďábla. Ať už hovořím o nepříčetně se tvářícím i hrajícím kytaristovi Syriakovi, půvabné a temperamentní zpěvačce Leïlindel, která musela své pohybové choutky oproti uhrančivému výkonu na Brutal Assaultu chtě nechtě krotit, nebo snad o baskytaristovi ChaotHovi, který své devítistrunné monstrum dovede využívat v plné šíři a ještě při tom stíhá vyvádět jak stižený tancem svatého Vladimíra. Ti všichni a neméně ani ostatní hudebníci dávali tím nejlepším způsobem najevo jak vášeň pro hudbu z vlastního pera, tak oddanost nadšenému publiku, které mě svoji odezvou překvapilo obdobně jako kapelu samotnou.

Setlist Unexpect:
01. In Velvet Coffins We Slept
02. Orange Vigilantes
03. Novaë
04. When the Joyful Dead Are Dancing
05. Summoning Scenes
06. Unfed Pendulum
07. The Quantum Symphony
08. Desert Urbania
09. Unsolved Ideas of a Distorted Guest
10. Chromatic Chimera

Malý prostor Modré Vopice, kterého jsem se zpočátku obával, totiž celé věci paradoxně prospěl. Na poměry ostatních koncertů pouhých padesát lidí, natěsnaných ve stísněném prostoru mezi pódiem a barem, totiž dovedlo vytvořit takovou atmosféru, o jaké se mně a dost určitě ani kapele nesnilo. Masivní skandování, hromový aplaus po každé skladbě a obecně vzato neuvěřitelné živelná energie subtilního davu tak v kombinaci s geniálně napsanou, perfektně nazvučenou a precizně a s vášní předvedenou hudbou stvořily naprosto unikátní symbiózu, která celý koncert pozvedla do nebeských výšin a mně osobně navodila značně extatické stavy, což se mi stává jen velmi zřídka. Důkazem entusiasmu obou stran budiž výlet nabuzeného basového virtuosa ChaotHa mezi první řady diváků, kde naplno popustil uzdu svému temperamentu a rozjel něco, co by se dalo přirovnat k jednomužnému pogu v kruhu nadšených fanoušků, to všechno pochopitelně za plného hráčského nasazení. Neuvěřitelné…

Necelá hodina a půl, povšechná euforie, jeden mohutně vyžádaný přídavek a pot, odkapávající z nadšených fanoušků i kapely, která nechala na pódiu všechno. Takové je finální skóre hlavní části večera, který však neskončil odchodem muzikantů za zaslouženým oddechem do útrob zázemí klubu. Bez výjimky všichni se totiž po nějaké době, vyhrazené bezprostřední regeneraci po náročném vystoupení, vrátili mezi lidi a ochotně diskutovali, podepisovali, pózovali a tiskli pravice. Už tak výjimečný večer tak pomohli proměnit v afterparty, kterou prostupovala přátelská atmosféra a až nečekaná vzájemnost většiny zúčastněných. Já osobně jsem se oddal užívání dozvuků celé události, jíž podobnou jsem ještě nezažil a v blízké budoucnosti dost určitě nezažiji, tedy alespoň do té doby, než se k nám Unexpect vrátí…

Unexpect

Střih.

Středa sedmnáctého srpna, dvacet nula nula, den poté. Sedím v práci, tupě zírám do monitoru a zmítají mnou živelné vzpomínky a zároveň těžké abstinenční příznaky po předchozím večeru. Co na tom, že se mi do uší linou tóny “Fables of the Sleepless Empire”, posledního klenotu kanadských mistrů, co si říkají Unexpect. Tenhle rok bude dlouhý…


Druhý pohled (Ježura):

Já si myslím, že kolega to všechno popsal a vystihnul takřka dokonale, že se pod jeho text můžu jenom s kudrlinkou podepsat a nedodávat v podstatě nic. Průběhem svojí cesty vás zdržovat nebudu – i když věřím, že nad historkami o mém tradičním bezradném bloudění po Praze by se pobavila většina z vás – jen k Ježurově popisu vystoupení Kanaďanů přidám další dávku superlativů, neboť jejich výkon v Modré Vopici si nic jiného než superlativy nezaslouží.

Souhlasím s kolegou, že lidí se nakonec přece jenom ukázalo víc, než se dalo očekávat vzhledem k faktu, že koncert byl v podstatě potvrzen pouhé čtyři dny (z toho minimálně dva o něm mohli vědět pouze návštěvníci Brutal Assaultu) a prost jakékoliv reklamy (pomineme-li pár několikavteřinových upoutávek na obrazovce zmiňovaného festivalu). Minimálně polovinu platících dle mého názoru tvořili lidé, kteří byli na Brutal Assaultu výkonem Unexpect natolik ohromeni, že neváhali vysypat na dnešní poměry takřka symbolické vstupné za kapelu takového formátu; zbytek byli návštěvníci tvorby Unexpect znalí, kteří věděli na co a proč jdou. Všichni bez rozdílu však vytvořili tak bouřlivou odezvu, že to pětici pánů a jednu slečnu na pódiu vybičovalo až k hraní na pomezí extáze a transu, což i přítomným divákům poskytovalo ty stejné pocity.

Unexpect

Jestli se k popsání koncertu Unexpect hodí jedno jediné slovo, pak by to bylo jistě “intenzivní”. Po všech stránkách a pro všechny. A to natolik, že jsem si naprosto jist, že i samotní hudebníci si vzpomínku na tento večer uchovají v hlavách ještě hodně dlouho. Popisovat, co všechno se tam dělo, je naprosto zbytečné a hlavně nemožné, protože stejně jako se v samotné hudební produkci Unexpect střídá nepředstavitelné množství různých motivů na nepředstavitelně malé časové ploše, i na jejich vystoupení se toho v jedné jediné vteřině dělo tolik, že nebylo v lidských silách všechno okem zachytit, natožpak to následně popsat.

Vím však absolutně jistě, že to byl zážitek tak unikátní, že nejenže se nebude jen tak opakovat, ale že se nebude opakovat snad už nikdy. Víte, opravdu málokdy se stane, že by se vystupující skupina spojila se svým publikem v jeden naprosto organický živelný celek a společně stvořily výjimečnou a neopakovatelnou událost. 16. srpna 2011 se to v Modré Vopici povedlo. Kdo tam byl přítomen, tak ví, o čem mluvím, a myslím, že může jen pokývat hlavou na souhlas nezapomenutelného večera. Kdo nebyl, ať přistoupí k nejbližší zdi a mlátí do ní hlavou. To, co se tam tehdy odehrálo, snad ani nejde popsat slovy…

A jen tak mimochodem, tohle bylo už podruhé v životě, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!


Unexpect – Fables of the Sleepless Empire

Unexpect - Fables of the Sleepless Empire
Země: Kanada
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 31.5.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Unsolved Ideas of Distorted Guest
02. Words
03. Orange Vigilantes
04. Mechanical Phoenix
05. The Quantum Symphony
06. Unfed Pendulum
07. In the Mind of the Last Whale
08. Silence the Parasite
09. A Fading Stance
10. When the Joyful Dead Are Dancing
11. Until Yet a Few More Deaths Do Us Part

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Je až k nevíře, že tak uznávaná skupina jako Unexpect právě vydává teprve třetí dlouhohrající album ve své historii a celkově teprve čtvrtý nosič vůbec (pozor, v tomto se často chybuje – mnozí považují za debut kapely teprve minulou desku z roku 2006, jenže Unexpect vydali svou prvotinu už v roce 1999 – dnes již polozapomenutý, ale skvělý kousek “Utopia”). Sice jí to trvá sakra dlouho, než se tato kanadská formace uráčí s něčím přijít, ale zase je to vždy naprostá lahůdka pro všechny příznivce šíleností stižené avantgardy. Minimálně pro mě (a dám krk na to, že nejen pro mě) byla novinka “Fables of the Sleepless Empire” netrpělivě vyčkávanou a vyhlíženou nahrávkou. Teď je konečně tady, tak se na to pojďme podívat…

Abych byl zcela upřímný, po prvním poslechu “Fables of the Sleepless Empire” jsem byl… ani ne překvapen, zklamán nebo rozčarován, ale něco mezi tím vším. Byl jsem totiž natěšený na přímé pokračování minulého majstrštyku “In a Flesh Aquarium”, naprosto bláznivé desky, kde všechny hudební nápady tryskaly v obrovských proudech a do všech stran, vzájemně se míchaly, proplétaly, zdánlivě spolu nesouvisely, ale jeden bez druhého nemohly být; hlava z toho šla kolem, ale bylo to ale něco úžasného, byť jen těžko chápatelného. Na “Fables of the Sleepless Empire” mi zpočátku vadilo, že to prostě není tak strašně ujeté, že ono je to vlastně už na první poslech docela stravitelné. A s tímhle názorem jsem album také opustil a přibližně týden jej nechal uležet…

…abych se na něj mohl později podívat s čistou hlavou. Až s odstupem mi to docvaklo – na “Fables of the Sleepless Empire” mi nejdříve vadilo to, že je tak snadno pochopitelné, ale jak jsem zjistil, Unexpect mě vlastně absolutně přechcali, protože jejich nová deska je v porovnání se svým předchůdcem tak snadno pochopitelná, až jsem ji nebyl schopen chápat. Pokud na tento zdánlivě naprosto blbě znějící fakt přistoupíte, máte už na půl vyhráno, abyste si vychutnali další hudební mňamku.

Nevím jak u vás, ale u mne většinou hudba funguje tak, že mi nejprve přijde složitá, ale čím víc ji poslouchám, tím více se v ní orientuji a tím se mi zdá jednodušší. “Fables of the Sleepless Empire” působí přesně naopak – zpočátku mi to přišlo na poměry Unexpect moc jednoduché, ale čím více to poslouchám, tím mi to přijde složitější a komplexnější a tím více objevuji nové a nové vrstvy.

Po čase zjistíte, že i “Fables of the Sleepless Empire” je album hodné Unexpect. Motivy, nápady, vyhrávky, melodie, zvuky, pazvuky, zpěvy, řevy – to všechno tam lítá páté přes deváté, ale oproti “In a Flesh Aquarium” mi přijde, že jsou jednotlivé prvky (a že jich je v každé kompozici minimálně tak tisíc) plynuleji zapuštěny do sebe. Ale když dojde na lámání chleba, dojde vám, že muzika Unexpect má na míle daleko k nějakému akademickému předvádění svých vlastních schopností a dokazování si, co všechno a jak složitě lze zahrát. Ve své podstatě jsou totiž Unexpect i přes nepopiratelnou složitost strašně hravá skupina, v mnohých případech jejich tvorba doslova přetéká uličnictvím a čtveráctvím, ale neustále a pořád zůstává inteligentní. V tom stejném okamžiku dokáže ale být i vážná zároveň. Je mi jasné, že takto řečeno to nejspíše zní dosti prapodivně, ale dle mého názoru tak “Fables of the Sleepless Empire” opravdu působí.

Možná by vás zajímaly nějaké nejlepší skladby, nějaké opravdu zajímavé momenty, které by vám neměly uniknout. Ode mě se jich však nedočkáte. Přijde mi absolutně irelevantní prozrazovat vrcholné momenty u desky, jež je z velké části o tom, že si to všechno, co se na ní skrývá, máte odkrýt sami. Nehledě na to, že na “Fables of the Sleepless Empire” je toho tolik, že ty vrcholy bude mít asi každý úplně někde jinde a že se navíc dají jen těžko popisovat. Možná si řeknete, že to zní jako otřepaná recenzentská klička, jak uniknout popisování jednotlivých písní, jenže v případě Unexpect tomu tak opravdu je. S klidem vám však mohu říct to, že se jedná o věc, která stojí nejenže za slyšení, ale i za vytrvalé poslouchání (snad cítíte ten rozdíl). Vymazlená nahrávka po všech stránkách – famózní obálkou počínaje, dogmaty zbavenou hudbou konče.


Solefald – Norrøn livskunst

Solefald - Norrøn livskunst
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Song til stormen
02. Norrøn livskunst
03. Tittentattenteksti
04. Stridsljod (Blackabilly)
05. Eukalyptustreet
06. Raudedauden
07. Vitets vidd i verdi
08. Hugferdi
09. Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part 3)
10. Til heimen yver havet

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook

Pořád to samé dokola začne být po nějakém čase zákonitě nuda, tudíž jsme se rozhodli naší sekci recenzí tentokráte namísto klasické kritiky ozvláštnit mírně netradiční formou recenze v podobě dialogu dvou redaktorů (H. a Earthworm) na téma dané desky – “Norrøn livskunst” od norských hledačů Solefald.

H.: Kolikrát jsi to už slyšel vlastně?

Earthworm: Asi osmkrát. Ale mám to už celkem v sobě.

H.: A baví tě to ještě, když to posloucháš teď podeváté?

Earthworm: Jo, baví. Proč? Tebe snad ne?

H.: Asi se jen ptám, ne? (smích) Mě to taky baví, to jo, ale třeba v porovnání s předchozími deskami to není taková extáze. Možná to bude tím, že “Norrøn livskunst” pokračuje v podstatě tam, kde skončila “Islandská odysea”, tudíž už to není takový překapivý šok, jako když jsem poprvé slyšel “Red for Fire” a pak “Black for Death”.

Earthworm: Já jsem ještě předchozí alba neslyšel, také nemůžu moc porovnávat.

H.: Jasně, no. Tak to se ti to asi bude líbit víc než mně. Jako ne že by to bylo špatné, to netvrdím, pořád se to poslouchá hodně dobře a má to všechny klady Solefald, ale snad jediné, co mě opravdu překvapilo, jsou zpěvy. V tom bych viděl nejsilnější stránku “Norrøn livskunst”. Ne že by starší nahrávky nebyly po téhle stránce propracované, ale tentokrát to v tomto ohledu podle mě kapela dotáhla k dokonalosti. Mám na mysli hlavně ty ženské vokály.

Earthworm: To jo… ze začátku mi tedy moc neseděly, ale jak jsem si zvyknul, je to super.

H.: Taky mě to ze začátku bouchalo do uší, ale jak to člověk slyší podruhé, potřetí, je to pecka.

Earthworm: Největší problém jsem měl s tou zpěvačkou v “Tittentattenteksti”, strašně jsem ji nejdříve nenáviděl.

H.: Hehe, právě jsem to chtěl říct. Ten hlas zní docela úchylně, určitě je to pohnané nějakým efektem, ale je to dobré ozvláštnění.

Earthworm: Jsem si zvyknul a líbí se mi to, taková solidní šílenost.

H.: Každopádně je dobré, že Solefald zkoušejí takovéhle netradiční věci. Alespoň to není nuda.

Earthworm: Je v tom hodně různorodých nápadů, třeba taková “Stridsljod (Blackabilly)”, to je úplně parádní věc.

H.: Avantgardní kapela se holt pozná…

Earthworm: Jaká skladba ti přijde nejlepší?

H.: Uff, to nevím… nevím, jestli nejlepší, ale hodně se mi líbí “Eukalyptustreet”. Hlavně jak graduje.

Earthworm: Pro mě to bude asi taky “Eukalyptustreet”. Já mám hlavně strašně rád saxofon, který je tu asi ve dvou skladbách, a jak jsi řekl, ta gradace tomu hodně dává.

H.: Hned úvodní “Song til stormen” je také výborná. Jsou tam opět výborné vokály. I taková “Raudedauden” se mi líbí. Té hodně pomáhá ten tvrdší nástup s blackovým zpěvem, který přijde hned po pomalé “Eukalyptustreet”. Zní to jako rána pěstí, v tom dobrém slova smyslu.

Earthworm: Pravda, každopádně si ale myslím, že někdy kolem šesté skladby to začíná klesat… kvalita…

H.: To souhlasím, v druhé polovině to trochu upadá oproti skvělé první půlce. Ještě “Vitets vidd i verdi” je hodně dobrá, ale u těch posledních songů mi už pozornost vždycky opadává. Nejsou vyloženě špatné, ale když to poslouchám v kuse jako desku (což poslouchám), tak se ke konci pomalu ztrácím.

Earthworm: Ta je asi nejlepší z druhé poloviny. Ale hlavně ta koncovka je taková mdlá.

H.: Koukám, že jsme na tom stejně. Já jsem třeba podle tracklistu hodně čekal od “Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part 3)”, právě protože už jen podle názvu by měla přímo navazovat na obě desky “Islandské odysey”, ale ten song mi přijde docela nevýrazný. Například ty sbory na pozadí v některých pasážích znějí dobře, ale vzhledem k tomu, že jsou docela zastrčené, dají se celkem v pohodě přeslechnout.

Earthworm: Nevýrazný je dobré slovo. Prostě to není špatné, ale nevýrazné, což je podle mě celkem důležitý aspekt, jelikož se jedná o avantgardu.

H.: Souhlas. Jinak mi také přijde, že albu docela ubírá načasování vydání. “Norrøn Livskunst” se mi dostalo do ruky v podstatě nastejno s takovými skvosty jako “Paracletus” od Deathspell Omega, “Marrow of the Spirit” od Agalloch nebo “Psychogrotesque” od Aborym a v porovnání s těmito všemi Solefald jasně prohrávají. Kdyby “Norrøn livskunst” vyšlo dejme tomu o měsíc dříve, určitě bych se na to také díval jinak.

Earthworm: No, já jsem kromě “Psychogrotesque” nic z toho, co jsi napsal, neslyšel, takže porovnávat nemůžu.

H.: A tak co si pustíš radši, “Psychogrotesque” nebo “Norrøn livskunst”? Já tedy radši otočím makarónské šílence (smích).

Earthworm: U mě by to bylo asi podle nálady, těžko říct. Pravda je, že “Psychogrotesque” funguje mnohem lépe jako celek než “Norrøn livskunst”.

H.: Každopádně to nic nemění na tom, že “Norrøn Livskunst” rozhodně není špatné. Mně osobně to bude i tak stát za koupi. Sice je pravda, že pro to nepoletím hned teď do obchodu, ale časem si to na 100% pořídím. Teď mám ale ještě pár žhavějších kandidátů na rozšíření sbírky.

Earthworm: Mně zase “Norrøn livskunst” zafungovalo jako dobrá návnada k naposlouchání zbytku diskografie Solefald


Umbrtka – IVO

Umbrtka - IVO
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 27.7.2010
Label: Werewolf Production

Tracklist:
01. Umbrtka
02. Popelář
03. Strava
04. Bagrem
05. Všechno
06. Týden
07. Doudlevce
08. Srdce
09. Nájezdníci
10. Petrohrad
11. Pivo Ivo
12. Šedesátiny

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na první poslech je nová dávka prachmatického metalu opět zase někde jinde než její předchůdci. Po intimnějším, polo-akustickém „Kovovém háji“ se na “IVO” (alias “Industriálním velkém obrození”) vracejí opět ostřejší kytarové riffy, ale… v podobě mnohem více avantgardnější než kdy dřív. I když i v minulosti se skupina nebála píchnout do něčeho neočekávaného, „IVO“ je v tomto směru jednoznačně nejdál. Umbrtka se čím dál tím více profiluje do projektu, který si sám na sebe ve svém současném rozpoložení neklade takřka žádné hranice. Ani v pomatení smyslů se současná podoba Umbrtky prostě nedá nazvat black metalem, jak tomu bývalo kdysi. V případě „IVO“ už bych se nebál označení čistá avantgarda, v některých skladbách ještě umírněnější, v jiných zase nezřízená takovým způsobem, až se člověk nestačí divit.

Otvírák „Umbrtka“ zní ještě relativně normálně. Mikrofonu se nechápe nikdo menší než Franta ŠtormMaster’s Hammer (objeví se však i ve více skladbách), díky jehož hlasu ze skladby tu a tam vystrkuje růžky právě odkaz této legendy, ale čistý vokál Tomáše Kofroně (alias ThrollmaseTrollech, jemuž patří velká pochvala, neboť o spoustu úžasných pasáží desky se stará právě on svým zpěvem) přehazuje výhybku nálad zase do jiné polohy. Po svižnějším přivítání zase přichází hodně pomalý a výtečný kousek „Popelář“ s „deštivou“ atmosférou, jež se s přimhouřením oka blíží právě ke „Kovovému háji“. Ale i podobné ne přímo stylové, ale i tak znatelné skoky lze přičíst „IVO“ k dobru, neboť se kapele podařilo vybalancovat onu hranici mezi rozmanitostí a násilnými zvraty na tu správnou stranu. V rámci jedné skladby a kolikrát i na ploše jen několika desítek sekund se bez problému misí blackmetalové klepanice, za chvíli zase melancholická pasáž, atmosféry plný kousek, avantgardní výlety, a co je nejlepší, nějakým zázrakem to drží pohromadě a zatraceně to baví.

Velkým kladem desky je bezesporu fakt, že v podstatě každá skladba obsahuje minimálně jednu, nebojím se říct, opravdu dokonalou pasáž. Kupříkladu v takové „Bagrem“ začíná navýsost skvělý kousek okolo 01:50, gradující neuvěřitelně povedeným čistým vokálem (opět Franta Štorm). Totální jízda je rovněž „Týden“, možná ten nejavantgardnější dílek celé skládačky, jemuž vládne hlavně ulítlý saxofon a vskutku hodně rozmanitá struktura, díky níž si nemůžete být jisti, co na vás vybafne za vteřinu. Rozhodně jeden z vrcholů „IVO“.

Na straně druhé je však nutno zmínit, že jisté songy na desce, zvláště v její druhé polovině, obsahují pasáže i trochu hlušší. Sice ne vyloženě slabé, tak daleko to nikdy nesklouzne, ale ani ne vyloženě silné. Díky tomu, že každá písnička obsahuje nějakou tu perličku, si „IVO“ přece jenom posluchačovu pozornost nenechá ani na chviličku proklouznout mezi prsty, i tak ale není album úplně ve všech momentech stoprocentní. Možná to bude dáno tím, že některé nápady jsou prostě tak moc dech beroucí, že ty ostatní vedle nich tolik nevyniknou…

Čemu se ale nedá vytknout takřka nic, je textová stránka. To je opravdu radost číst. Stejně jako v do jisté míry v hudební rovině, i v textech se Umbrtka může pyšnit sympatickou dávkou nadsázky, v jejímž rámci si bere na paškál vše od samotných členů kapely až po Varga VikerneseBurzum. Nezaměňujte však pojmy, nadsázka se nerovná chachacha texty, spíše jde o takový zdravý nadhled, což chvílemi zní více blackmetalově, než klišé typu „Satan, Satan, ou jééé“. Je však pravda, že to by se dalo vztáhnout i na samotnou muziku.

Byť se někomu může podle recenze zdát 7,5 málo, pro mě osobně to už znamená velice povedenou desku, kterou se bezesporu vyplatí zařadit do sbírky. A takovým albem „IVO“ jistojistě je. Pokud se mají tímhle směrem ubírat i další počiny Umbrtky, je to dle mého názoru cestu dobrá, a pokud se příště (počítám tak nejpozději za půl roku, hehe) podaří vše dotáhnout k dokonalosti, bude to výstřel na Měsíc. A pokud další deska opět uhne úplně jinam (jak to ostatně desky Umbrtky s oblibou dělají), i tak se rozhodně bude na co těšit.

P. S. Poslední záležitostí spojenou s „IVO“, kterou je v recenzi asi nutné zmínit, je hitovka „Šedesátiny“, neboli, jak všichni jistě vědí, překopávka zhovadilosti „Patnáctiny“ internetového kultu Luštěla. Těžko se věří, že jde udělat z takové debility tak výborná pecka, ale i to dokazuje očividný talent všech zúčastněných (myšleno samozřejmě Umbrtky, ne Luštěly). Ostatně, mrkněte na povedený klip…


Vulture Industries – The Malefactor’s Bloody Register

Vulture Industries - The Malefactor's Bloody Register
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 13.9.2010
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Crooks & Sinners
02. Race for the Gallows
03. The Hangman’s Hatch
04. The Bolted Door
05. This Cursed Flesh
06. I Hung My Heart on Harrow Square
07. Crowning the Cycle
08. Of Branded Blood

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

V obrovské záplavě nových nahrávek, které letošní září nabídlo, patřila mezi mé největší favority novinka „The Malefactor’s Bloody Register“ norské skupiny Vulture Industries, jejíž hudba mi uhranula už s jejím prvním dlouhohrajícím počinem „The Dystopia Journals“, který s rozdílem pouhopouhých tří dnů vyšel přesně tři roky před svým následovníkem. Ačkoliv první MySpace ukázka v podobě skladby „The Bolted Door“ (která se jen tak mimochodem později ukázala být jedním z vrcholů desky) naznačila, že se Vulture Industries v porovnání s debutem nechystají snížit kvalitativní laťku, až poslech celé desky mi ale jasně ukázal, že naděje do „The Malefactor’s Bloody Register“ vkládané rozhodně zbytečné nebyly.

Avantgardní metal (na některých stránkách lze najít dokonce označení avantgardní black metal, s black metalem toho však tito Norové moc společného nemají) v podání Vulture Industries není zkouškou, co všechno je posluchač s to skousnout (nic ale proti takovému přístupu, sám si to občas velice rád poslechnu), ale spíš jakousi jeho písničkovou podobou, byť to možná takhle řečeno nezní jako kdovíjaký klad. Snažím se tím říct, že spíše než avantgardu jako nekontrolovaný proud experimentu představují Vulture Industries avantgardu, která se i přes progresi a žánrovou nedefinovatelnost soustředí spíše na kvalitu jednotlivých písní, díky čemuž se „The Malefactor’s Bloody Register“ (a ostatně i „The Dystopia Journals“) velice dobře a lehce poslouchá, své avantgardnosti navzdory.

Vulture Industries do karet jistě hraje jejich snadno identifikovatelný a do jisté míry i originální sound. Jejich tvorba sice často bývá přirovnávána k dnes již nefungujícím Arcturus (nutno ale dodat, že se v jejich táboře opět něco málo začíná dít, viz potvrzení účasti na příštím ročníku ProgPower Festu v USA, ale to sem teď nepatří…), pokud však mám vyslovit svůj osobní názor, nějakou větší podobnost mezi oběma kapelami neslyším. A i kdyby, čert to vem, když Vulture Industries předvádějí to, co předvádějí…

Těžko se muzika Vulture Industries neznalému posluchači, který neměl tu čest s jejich debutem, popisuje. Nejlepším řešení opravdu bude, když album sami zkusíte. Já vám mohu říct jen to, že pokud máte v oblibě opravdu dobrou hudbu, tak rozhodně neprohloupíte. „The Malefactor’s Bloody Register“ je deska, která nabízí zábavu od začátku do konce, která se jen tak lehce neoposlouchá, která je prosta hluchých míst, ba naopak, nebojím se říct, některé nápady hraničí až s genialitou. Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést již zmiňovanou „The Bolted Door“ s naprosto neuvěřitelným refrénem. Zůstává mi rozum stát, jak někdo něco takového dokáže vymyslet. Velice silnou se mi však jeví každá skladba. Hudební kvalitu navíc umocňuje ještě textové zpracování silného a věčného tématu zločinu a trestu (a s tím spojená grafika).

Vulture Industries možná nepatří mezi skupiny, jimž není dopřávána velká pozornost ze strany médií, nehrají ve velkých halách, ani se neobjevují na obálkách časopisů. Daleko mají i do pozice, kdy by mohli být v určitých kruzích uznáváni jako kult. Vulture Industries je (alespoň v současné době) prostě a jednoduše kapela pro pár fajnšmekrů, což nesnižuje jejich kvality ani v nejmenším. Máte-li chuť na porci výborné a neokoukané hudby od neokoukané kapely, právě tito Norové jsou tou správnou volbou. Velká, opravdu velká chuťovka, která jen tak neomrzí!


Shining – Blackjazz

Shining - Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tomuhle já říkám avantgarda! Označovat norské Shining (pozor, neplést s depress blackovými Švédy stejného jména) jako metal by podle mě hodně zavádějící, i když je pravda, že jejich právě vydávaná (a zrovna teď i právě recenzovaná) novinka “Blackjazz” je zřejmě ten nejkytarovější materiál, jaký kdy stvořili. Kdo ví, jestli má na tom podíl i přechod pod metalovou firmu Indie Recordings (která má pod svými křídly i švédské jmenovce, aby to bylo správně zamotané)…

Přestože má deska v názvu slovíčko “jazz”, v porovnání s předchozími deskami “Grindstone” (2007) a “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005) je tam té jazzové složky o poznání méně. Oukej, já jsem přece jenom metalista, ne jazzman, ale o špetku víc takového saxofonu bych si klidně líbit nechal (kromě druhé “Fisheye” zaznívá ve větší míře totiž až na konci alba ve skladbách “Omen” nebo “21st Century Schizoid Man”). Tohle ale neberte jako zápor, nýbrž jenom jako takové konstatování, kapela se prostě vydala tímhle směrem, a pokud to je pořád dobrá muzika (a jakože to je hodně dobrá muzika), nemá posluchač sebemenší důvod si na něco stěžovat.

Pokud si ale myslíte, že s lehce umírněnější jazzovou složkou (zas ale netvrdím, že tam není vůbec, jen je trochu stažená do pozadí, abychom si rozuměli) vám to nezamotá hlavu, tak jste na omylu. Tohle je naprostá šílenost a záleží jen na tom, jestli máte podobné věci rádi. Já osobně ano, a pokud i vy, tak se vám “Blackjazz” líbit prostě musí.

Napoprvé se v tom není lehké zorientovat. Je to přesně ten typ hudby, kdy vám to s prvním poslechem přijde strašně nepřehledné, nesourodé, chaotické, jako kdyby si každý nástroj hrál sám za sebe něco úplně jiného a pak to jen někdo splácnul dohromady. Stačí dát ale albu trochu čas a zjistíte, že opak je pravdou, že všechno je do nejmenšího detailu promyšlené, má své pevné místo a svůj účel.

Je to těžká hudba a ne každý to docení. A faktem zůstává, že samotná kapela to svým posluchačům ani moc neusnadňuje. Stejně jako na minulé desce je tu například opět použitý (teď dokonce 2×) vtípek se dvěma stejně pojmenovanými skladbami, což ještě není tak hrozné, ale pasáže, které záměrně znějí, jako kdyby se vám zaseknul přehrávač, už tolik lidí nevydýchá. Z našeho pohledu (myšleno z pohledu metalisty) je to velmi netradiční hudba, pokud se však považujete za “open-minded” jedince a libujete si v inteligentní a náročné muzice, o níž musíte taky přemýšlet, je “Blackjazz” tou správnou volbou.


Abigor – Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…

Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...
Země: Rakousko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: End All Life Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Tak tyhle rakouské blázny jsem měl vždycky hodně rád. A to ať už se jedná o jejich starší tvorbu klasičtějšího ražení, nebo jejich současnou podobu chladně misantropického post-black metalu. Novinku “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” jsem tedy celkem logicky očekával s napětím, to, co však na ní Abigor zplodili, mě totálně posadilo na prdel.

“Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” je halucinogenní výlet mimo normální vnímání. Dvě 20 minutové ódy na chaos a obrovskou černou nicotu, která vcucne váš mozek a vrátí vám jej rozbombardovaný proudy ničeho z hlubokého vesmíru. Jako kdyby vám někdo místo krve nalil do žil písek, který zevnitř dře vaše smysly a trýzní vědomí strachem z nekonečné prázdnoty, času, který nezačíná a nekončí, který jen plyne a víří celým životem, vesmírem a existencí. Jehož vlivem se vše mění v prach, bezvýznamné nic v nekonečnu.

Tady selhávají veškerá přirovnání. Je to absolutní nic a absolutní všechno, chaos v prostoru proudících částic, labyrint myšlenek, v němž se ztratíte, obrovská hmota neúprosného času, která vás pohltí. Je to těžká deska, málokomu se bude líbit a málokdo ji pochopí, jestli ji vůbec lze pochopit.

Zlá.
Těžká.
Ubíjející.
Elektrizující.
Nepochopitelná.
Nepopsatelná.
Odporná.
Hnusná.
Zlá.

Nenávistná.
Neuchopitelná a Neexistující.
Nepředstavitelná.
Nekonečná a Nekončící.

Misantropická.
a
Odlidštěná.
a
Chaotická.

Abigor

To musíte slyšet, jinak nemáte šanci si představit, o co jedná. Musíte tu desku vnímat a ztrácet se v ní. Musíte ji nechat, aby byla sírou ve vašich žilách. Vše zní zdánlivě nesourodě. Kytara přechází mez mrknutí oka ze zběsilého sólování do nejhrubších riffů a zase zpátky jakoby nic. Bicí sází dvoukopákové palby jakoby bezhlavě a do ničeho. Kolem toho všeho lítá neuvěřitelná basa, která kouzlí takové věci, že celá kapacita vašeho mozku bude mít co dělat, aby to vůbec vstřebala. Do toho přidejte občasné těžké údery elektroniky, tikot hodit, ale třeba i chorály. “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” překypuje nápady, doslova je jimi napěchováno až po okraj a chvílemi až za okraj. Na první poslech to prostě není možné všechno pochytit, vnímat. Abigor si s posluchačem hrají a neustále jej udržují v napětí. Při poslechu téhle desky si člověk nemůže být ničím jistý.

Asi to bude znít jako klišé, ale tohle opravdu musíte slyšet. Slyšet a buď to milovat, nebo nenávidět. Já osobně jsem ta první možnost. Neuvěřitelné psycho. Z celé té post-black metalové éry Abigor, načaté počinem “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)”, považuji novinku za tu nejlepší, nejvyzrálejší… nejúchylnější, nejnepochopitelnější, ale skvělou. Výbornou. Excelentní. Bez hranic.

Máte z té recenze v hlavě guláš? To jste ještě neslyšeli to samotné album!


Ram-Zet – Neutralized

Ram-Zet - Neutralized
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 12.10.2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Norové Ram-Zet jsou jednou z těch skupin, u kterých platí přímá úměra, že čím méně jsou známější, tím je jejich hudba kvalitnější. A přestože v těchto dnech vydávají už svou čtvrtou řadovku s názvem “Neutralized”, je to stále ještě záležitost pro fajnšmekry. Avantgarda holt netáhne a v podstatě nikdy netáhla. Přitom právě Ram-Zet patří podle mého názoru mezi její nejlepší představitele.

Ram-Zet patří mezi tu hrstku hudebních skupin, o kterých si dovolím tvrdit, že jsou opravdu výjimečné. Jejich hudba má myšlenku a zároveň se vyhýbá nešvaru, jakým trpí spousta avantgardních formací – samoúčelnému exhibicionismu, kdy jejich nahrávky připomínají víc než hudbu co nejpestřejší přehlídku různých nástrojů a instrumentálních dovedností (aneb “že zahraju tohle sólo, u kterýho by si normální smrtelník polámal prsty”). Tak takhle přesně to u Ram-Zet nefunguje. Samozřejmě je jejich muzika na vysoké technické úrovni a promítá se v ní nepřeberné množství vlivů různých hudebních stylů, ale má to hlavu a patu.

“Neutralized”, stejně jako všechna předchozí alba Ram-Zet, není záležitost na jeden nebo dva poslechy. Naopak je to hudba hodně špatně stravitelná a na poslech těžká, ale jak do ní (alespoň částečně) proniknete, stane se z ní záležitost naprosto uhrančivá, od které se nejde odtrhnout. Muzika je to spíš pro “open-minded” jedince. Na “Neutralized” totiž bez problému narazíte na techno intra, bluesová sóla, ambientní klávesy, country či přímou citaci vážné hudby, a to celé zabalené velkou procí extrémního metalu. Vše je navíc podpořené vydatnou porcí houslí, které jsou u Ram-Zet plnohodnotným nástrojem už od debutu.

Výraznou složkou Ram-Zet jsou také vokály. Prvním je učebnicový blackový krákorák hlavního mozku Zeta, který obsluhuje také kytaru. Esem v rukávu je ale zpěvačka SfinX, jejíž hlas je jedním slovem neuvěřitelný! Časté používání tohoto slova možná zmírnilo jeho opravdový význam, ale teď je to ten případ, kdy neuvěřitelný znamená opravdu neuvěřitelný. Jen stěží dokážu chápat, že tolik různých hlasových poloh, výrazů a nálad takhle čistě a v takových výškách dokáže zvládnout jediný člověk.

Jen těžko se dají desky jako “Neutralized” popisovat slovy. Ten, kdo neslyšel, prostě neuvěří. A drtivá většina z těch, co slyšeli, nepochopí. Nejen novinkové album, ale celá tvorba Ram-Zet je jeden velký klenot. Tajný tip pro ty, kteří od hudby očekávají více než jen podklad k headbangingu. Pro mě osobně je tohle absolutní top letošního roku napříč všemi žánry. Při poslechu téhle skupiny mě prostě nenapadají dostatečná superlativa.