Archiv štítku: avantgarde metal

Ram-Zet – Freaks in Wonderland

Ram-Zet - Freaks in Wonderland
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 24.1.2012
Label: Buil2Kill Records

Tracklist:
01. Story Without a Happy End
02. I Am
03. Mojo
04. Land of Fury
05. Madre
06. Circle
07. The Sign
08. As the Carpet Silent Falls

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – bez hodnocení
Madeleine Ailyn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook

Vydání páté desky norských Ram-Zet provázelo několik odkladů, díky čemuž nakonec “Freaks in Wonderland” vyšlo o pár týdnů později, než bylo původně plánováno, ale nakonec to klaplo u jakési italské firmičky, o níž jsem já osobně jaktěživ neslyšel. Nicméně i tak jsem se na nový materiál těšil, ostatně jako vždy, jelikož se nijak netajím tím, že Ram-Zet patří již dlouhé roky mezi mé oblíbence. Objevil jsem je kdysi pomocí jedné náhodné V/A kompilačky (ani nevím, zdali se jednalo o něco oficiálního, tak moc už mi paměť neslouží), kde se vyskytovala skladba “Sense” z debutu “Pure Therapy”, a od té doby jejich kroky sleduji. O všech čtyřech předchozích albech mohu s klidem prohlásit, že se mi opravdu líbí, sem tam třeba něco není až zas tak dechberoucí (viz “Intra”), ale to už je holt úděl těch skupin, jež na žádných dvou deskách neznějí stejně. Rozhodně se však nedá tvrdit, že by Ram-Zet měli na kontě nějakou špatnou nebo slabou nahrávku, což je také důvod, proč od každé další fošny nečekám nic menšího, než že to bude skvělá věc…

Po prvním poslechu mi ovšem “Freaks in Wonderland” přišlo bez přehánění jako velké zklamání. Ne vyloženě špatná věc, ale v porovnání s předchozím “Neutralized”, které je s odstupem času možná ta nejlepší placka Ram-Zet hned po doposud nepřekonaném “Pure Therapy”, působící malinko nevýrazně. Musím říct, že možná nebýt recenze, jež je zpravidla doprovázena patřičným náslechem nahrávky, nejspíš bych asi “Freaks in Wonderland” moc neposlouchal. Jistě bych se k němu zkusil vrátit časem, to ano, desky oblíbených kapel se přece jen tak nezahazují, ale v současné době bych to asi mockrát neotočil, jelikož prvních pár poslechů bylo malinko rozpačitých.

Naštěstí se zanedlouho po vícero posleších ukázalo, že “Freaks in Wonderland” tak trochu klame tělem a nakonec se v žádném případě nejedná o zklamání. Už jen z toho asi vcelku jasně vyplývá, že se jedná o počin, který si žádá svůj čas, než mu člověk přijde na kobylku. Jenže když se mu to povede, ihned záhy přijde na to, že ani na “Freaks in Wonderland” Ram-Zet neztratili nic z toho, v čem v minulosti vynikali a co dělalo jejich muziku tak dobrou. Kapela vždy dokázala do své muziky napasovat opravdu extázní momenty na hranici hudební dokonalosti – ne, že by tam byly neustále, ale objevovaly se. Na “Freaks in Wonderland” jsou trochu více zahrabané a skryté, nejsou až tak na očích (resp. uších), ale dřív či později se vyloupnou – a opět je to opravdu excelentní. Dalším výrazným rysem muziky Ram-Zet vždy bylo to, že skupina doslova plýtvá nápady a dokáže na ploše několika minut v rámci jedné písně vystřídat tolik motivů, že by s tím jiní borci vystačili na celé dlouhohrající album. Ani to na nejnovějším albu nechybí, což je také super.

Stylově je “Freaks in Wonderland” rozkročeno někde na půl cesty mezi deskami “Intra” a “Neutralized”. Od té první si bere především agresivitu, kytarovější vyznění a s tím spojenou velkou dávku riffů, které svou krkolomností a zasekaností připomínají právě některé momenty “Intra”. Od “Neutralized” si pak novinka půjčuje pestrost a znatelný avantgardní nádech. Zajímavé je také v rámci celé diskografie Ram-Zet sledovat vývoj vokálů – na “Freaks in Wonderland” se totiž zase potvrzuje, že Ram-Zet se již definitivně stali kapelou se zpěvačkou, kytarista Zet už v podstatě jen přicmrndává, přestože mi jeho hlas přijde využit o něco více než na “Neutralized”, hlavní slovo má už zpěvačka SfinX… když to srovnáme se staršími počiny, které celé nazpíval Zet a ženské vokály zde byly jen jako koření, role se v podstatě obrátila. Ne k horšímu, ani ne k lepšímu, prostě jen k něčemu jinému.

Za nejsilnější část “Freaks in Wonderland” považuji hlavně střed desky, počínaje rozmanitou “Mojo” s až hitovým (rozuměj snadno zapamatovatelným) refrénem, pokračuje trochu ostřejší “Land of Fury” (právě v ní dostává o něco větší prostor Zet), konče výtečnou “Madre”. Samozřejmě i další songy jsou opravdu dobré, avšak s vyjmenováváním kompletního tracklistu se netřeba zdržovat. Speciální zmínku by si snad zasloužila už jen závěrečná “As the Carpet Silent Falls”, jež je na poměry Ram-Zet docela netypická, taková relativně poklidná, vybuchující jen v jistých momentech.

V konečném součtu vychází verdikt vcelku jednoznačně – “Freaks in Wonderland” je určitě výborná nahrávka, která stojí za slyšení, obzvláště je doporučení na místě pro příznivce toho druhu avantgardy, jež ještě není “neposlouchatelná” pod nánosem šíleností a mimožánrových výletů. Ram-Zet se stále více méně drží v metalových mantinelech (až na několik málo výjimek, to jsou ovšem pouze několikavteřinové záležitosti), ale činí tak s o poznání větší kreativitou a chutí znít rozpoznatelně, že to mezi běžnými metalovými skupinami běžné není ani náhodou. Sice je poslech “Freaks in Wonderland” trochu běh na dlouhou trať, ale nakonec to za ten čas stojí…

Ram-Zet


Další názory:

K Ram-Zet chovám podivný vztah. Většinou když si od nich něco pustím, nějak to nefunguje a za chvíli to zase vypnu, i když vím, že je to opravdu výjimečná muzika. Jednou za čas ale přijde vzácný okamžik, kdy se mlhy rozestoupí, já jim žeru naprosto všechno a rozplývám se u toho blahem. A novinka “Freaks in Wonderland” v tohle zajetém trendu pokračuje. Je sice trochu hravější než předchozí počiny, ale šílená a naprosto jedinečná schizofrenní nátura přetrvala, což je jedině dobře. Když má ale dojít na hodnocení, jsem v koncích. Na číselné vyjádření kvality tohoto alba jsem prostě malý pán, takže se ho protentokrát alibisticky zřeknu a nechám verdikt na každém z posluchačů. Každopádně však platí, že pokud hledáte opravdu neotřelou muziku a s Ram-Zet jste ještě nepřišli do styku, honem to napravte – klidně prostřednictvím “Freaks in Wonderland”, protože pokud se vám poštěstí a budete při tom ve správném duševním rozpoložení, čeká vás mimořádný zážitek…
Ježura

Už jsem vám někdy říkala, jak nesnáším škatulkování? Člověk si někde přečte, že kapela je taková a taková, pak si poslechne desku a je úplně někde jinde. Tím jsem chtěla naznačit asi tak to, že bych se opravdu vyvarovala tvrzení, že nová deska Ram-Zet, “Freaks in Wonderland”, je avantgarda (snad je to jen úhel pohledu, jakým tenhle pojem specifikujeme, ale na mě jsou prostě moc “uhlazení”). Možná, že je to nějaká extrémní věcička. Možná je to něco industriálního. Já nevím, asi bych se na ty škatulky v tomhle případě vykašlala úplně. Nemá to žádný význam. “Freaks in Wonderland” je totiž v důsledku všechno, co si můžete přát a ještě něco navíc. Jako by to byl průřez všemi styly, které by vás v minutě napadly, a nakonec jsou tam i ty, co by vás nenapadly. A pak nakonec i ty, o kterých jste v životě neslyšeli. Ale uznejte, že v tuhle chvíli tady začíná umění Ram-Zet. Stejně jako je umění tvořit power metal, který by měl v určitém smyslu svůj vlastní rukopis (to není zrovna dobré přirovnání, protože tady už umění přechází v nadlidský výkon), stejně tak geniální je namixovat všechny styly dohromady a udělat z toho tak slušně stravitelnou desku, jako je právě tahle. A v tom je ten můj celý háček s avantgardou, pro mě to vždycky bude něco šíleného a nestravitelného na pár prvních poslechů. U zmiňovaných Norů je právě opak pravdou. Na albu najdete osm songů, které se tváří, že spolu nemají nic společného. Tedy, alespoň mně se to tak zdá. Zvláštní je, že mi to tak nějak vůbec nevadilo. Prostě si poslechnete jeden, druhý a ty další, a stejně tak si to můžete dát od posledního k prvnímu. Občas si položíte otázku: Co je zas tohle? A chvíli přemýšlíte, co by vlastně mohlo vydávat takový zvuk, a jediná věc, kterou si můžete být 100% jistí, že ji rozeznáte, jsou vokály. Zet zní šíleně psychedelicky, na můj vkus někdy až moc (i když je to nejspíš záměr). Ovšem se SfinX se báječně doplňují. Jako ostatně všechno na “Freaks in Wonderland”. Zakončila bych to tím, že pochybovat o tom, zda je to kvalitní deska, by byla drzost. Je dobře a detailně provedená. A je to dobrá cesta, jak se cítit jako Alenka v Říši divů, a přitom si ze sebe nenechat vymlátit duši nebo nepřijít o rozum. Mnohem přijatelnější i pro trochu ortodoxnější a mírnější duše.
Madeleine Ailyn


Lunatic Gods

Lunatic Gods - Vlnobytie
Země: Slovensko
Žánr: avantgarde black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Hirax
Počet otázek: 19

Odkazy:
facebook / bandzone

Až se bude na konci letošního roku bilancovat skóre na česko-slovenské metalové scéně, “Vlnobytie” bude bezesporu patřit mezi ty počiny, na něž si člověk vzpomene mezi prvními. Důvod je jednoduchý – právě zde totiž kapela dovedla svůj originální mix experimentu, extrémního metalu a nyní už i folklóru takřka k dokonalosti. Výsledkem je opravdu vynikající dílko, které vydrží po mnoho poslechů – tím spíš, že ona zajímavost není dána pouze hudební složkou, ale ostatními okolnostmi, především texty. Není tedy divu, že jsem využili možnosti zeptat se na pár otázek, na něž se jal odpovídat kytarista Hirax…


Zdravím na Slovensko! Dovolil bych si přeskočit formality typu gratulací k nové desce a spustil bych rovnou zostra. Proč to trvalo tak dlouho, než “Vlnobytie” vyšlo? Pokud mne paměť nešálí, mělo být CD původně venku již v září, nebo ne? Kromě toho, první skladbu “Duša plná ozvien” jste zveřejnili v polovině června, tudíž předpokládám, že již tehdy bylo album hotové. Jenže nakonec se objevilo až v únoru dalšího roku. Proč? Není to trochu frustrující, dodělat desku a čekat tolik měsíců?

Hľadali sme vydavateľa. S postupujúcou krízou, ktorá pochovala veľa malých labelov a veľké oslabila, som bol rád, že nám aspoň kde-tu odpisovali. Nakoniec sa však našla agentúra Duna, slovenská silná firma zaoberajúca sa skôr organizovaním obrovských konecertných podujatí a “Vlnobytie” vydala. Frustrujúce? Keď meškáte dva roky, nejaký ten mesiac vás už netrápi…

Předpokládám, že v onom odkladu hrálo jistou roli hledání firmy, která by “Vlnobytie” vydala. Proč nakonec padla volba právě na agenturu DUNA? Pokud se nemýlím, předchozí “Ante Portas” vyšlo u tvé vlastní firmy… nebylo by tedy lehčí to zopakovat a i “Vlnobytie” vydat tímto způsobem?

Ja už som nechcel vydávať CD vlastnej kapele a vysvetľovať spoluhráčom, že CD nosiče sa vôbec nepredávajú. Poznáš to určite sám z vlastnej životnej skúsenosti – človek si bude neustále namýšľať, že mu bolo odobraté. Takto som mimo hry a je to tak dobré.

Jestli správně počítám, před samotným vydáním “Vlnobytie” jste na svůj Bandzone nahráli celkem šest písní, což je více jak polovina alba. Chápu, že nějaká ta propagace být musí, ale není to v takovém počtu až kontraproduktivní? Třeba já osobně jsem na nahrávku opravdu těšil, ale ty později zveřejněné písničky už jsem si ani nepouštěl, abych měl také nějaké překvapení na plnohodnotný poslech. (smích) Nebo si naopak myslíš, že je to lepší, aby si poté fanoušek nekupoval zajíce v pytli?

V tejto dobe to ináč nejde. My tie skladby zverejníme všetky, veď kto chce, album si stiahne aj teraz raz-dva. Som ale rád, že veľa ľudí pochopilo, že držať digipack “Vlnobytie” v ruke je disponovať jedným rozmerom naviac. Cez obal, texty a predslovy k piesňam sa uzatvorí celý kruh. “Vlnobytie” nie je len o tónoch, je to celá jedna veľká nálada. Kto si album iba stiahne, minimálne tretina diela mu ujde.

Pojďme už k samotnému materiálu. Zdá se mi, že čím dál tím více se ve vaší muzice objevují folkové motivy. Na takovém “Mythus” byly v podstatě minimální, na “Ante Portas” jich znatelně přibylo, ale v případě “Vlnobytie” už se v některých pasážích stávají doslova tím hlavním, což dříve nebývalo. Souhlasil bys s tím? Považuješ to spíš za přirozený vývoj hudby, nebo tak činíte záměrně? Je tohle cesta, po níž Lunatic Gods hodlají do budoucna kráčet? Dle mého soudu s tím souvisí i posun v textech, kde se více než kdy jindy objevují, řekněme, slovenská témata…

Keby sme to vedeli, spravili by som to tak aj na “Ante Portas”. Ale vtedy sme to tak ešte necítili a hlavne by sme to nespravili od srdca. Teraz je to všetko v rovnováhe, v takejto miere sme usúdili, že tam tie národné motívy majú byť. S príklonom k folklóru som sa pri písaní textov automaticky prikláňal k truhlici pamäti národa, ináč to nešlo. Nemôžeš hrať country a spievať proti prírode. Teda môžeš, ale nikto ťa nebude počúvať…

S tím se ostatně pojí i využití houslí nebo cimbálu. Rozhodli jste se tyto nástroje na desku zakomponovat právě pro posílení té lidové složky? Myslíš, že i v budoucnu bude v muzice Lunatic Gods místo pro podobné nástroje, které nejsou pro metal zrovna typické? Nemám na mysli jen instrumenty typu cimbál nebo housle, ale třeba i saxofon, který se na “Vlnobytie” rovněž objevuje…

Ja som už dávno vyhlasoval, že si Lunatic Gods predstavujem ako cimbálovku prepojenú s metalistami. Upotení cigáni mastiaci na husliach a cimbál pekelné motívy a my do toho ako kavaléria riforezačov. Nádhera. Melodika spojená s extrémom. Vždy som chcel spájať peklo s nebom.

Lunatic Gods

Mezi ty nejzajímavější kousky desky jistě patří i skladby “Od priadok po zimný čas” a “Na krížnych cestách”, alias Dobšínského povídka “O krásnej Ibronke” v hudební formě. Mohl bys nám říct, proč jste se rozhodli inspirovat se právě u Pavola Dobšínského a proč jste si od něj vybrali právě o “O krásnej Ibronke”? Osobně mne až překvapilo, že se jedná doslova o zhudebnění povídky, nikoliv jen její převyprávění, že text obou písní je v podstatě poskládán z úryvků ze samotné předlohy. Lze to tedy chápat tak, že vám šlo především o co nejvěrnější ztvárnění? Šlo v tomto případě o ojedinělou záležitost, nebo si myslíš, že byste se do něčeho podobného mohli pustit i na dalších albech?

Tip na zhudobnenie tejto poviedky nám dal náš grafik Mišo Šesták. Dobšínsky je naozaj morbídny, určite ho budem čítať mojej malej Sárke. Ale skutočne neviem, čo príde do budúcnosti. Možno zhudobníme nejakú jeho ďalšiu povesť, možno nejakú trávnicu a možno nič. Neviem, snažíme sa nerobiť muziku prvoplánovo.

Dále bych se rád také zeptal podrobněji na text “Zbojnícka”, vyprávějící o zbojníkovi Emilu Malatném. Jedná se smyšlenou postavu nebo má nějaký reálný základ? Osobně se mi nějaké bližší informace dohledat nepodařilo, tudíž předpokládám, že první možnost je správně… mýlím se? Ať tak či onak, můžeš nám o něm povědět něco víc? Když se řekne “Slovensko” a “zbojník” v jedné větě, každému se automaticky vybaví Juraj Jánošík – je zde nějaká souvislost?

Slovensko malo veľmi veľa zbojníkov, len sa o nich nevie. Také sú zákony hostórie. Prežije len pár mien, nad ktorými svietia hviezdy zviditeľnenia. Emil Malatný určite raz žil, veď o ňom spievame.

Podobně se musím zeptat i na skladbu “Starecká” – je příběh o staříkovi, který vyvraždí svou rodinu, smyšlený nebo je postaven na nějaké konkrétní události? Tady je ta otázka jistě na místě, protože vím o tom, že alespoň u nás v Čechách se minimálně jeden podobný případ v roce 1968 opravdu odehrál… Takové otázky realita nebo výmysl mi u “Vlnobytie” přijdou důležité vzhledem k faktu, že u popisu písní jsou uvedeny i roky, kdy se jejich děj odehrává, tudíž si člověk nemůže být jistý, zdali se jedná o historický základ nebo “jen” do detailů propracovanou fikci – jak to tedy je?

Odpoveď je podobná predchádzajúcej. Podobných prípadov bolo nespočetne veľa, len sa o nich nepíše. Aj v našej dobe masovej medializácie sa informácie vyprodukované dobou za tridsať rokov stratia. Dopátra sa k nim jedine majster hľadač…

Obecně jsem si všiml, že se na “Vlnobytie” objevují nepříliš pozitivní témata textů… zbojnictví, vyvraždění rodiny, problematika práva první noci v “Právo prvej pomsty”, pohřbení zaživa v “Duša plná ozvien” (i když okrajově), ani ta Ibronka není zrovna četba pro dítka předškolního věku (a tak dále)… když si to dáme dohromady se vzrůstajícím vlivem folklóru, vychází mi, že lidovou tvorbu nevnímáte jako něco veselého. Je to tak? Pokud ano, jak se v tom případě díváš na současný stále ještě trvající trend folk metalu, který naopak folk v mnoha případech prezentuje pouze v podobě bujarých pitek a všudypřítomné zábavy? Třeba mně osobně tohle sranda pojetí přijdou absolutně mimo mísu…

Naši otcovia a matere spievali o pití, jebačke, zábave, ale hudba a spev slúžil aj na vyplakanie duše utrápenej životnými ranami, ťažkou drinou a chudobou. Národná folklór je slovenské blues pre masy. Ľudia prišli z polí, niečo pojedli, vypili a začali hrať a spievať. Bola to ich jediná cesta k uvoľneniu sa, relaxu, zábave. Nebolo kín, televízie, internetu, mobilov. Boli len umastené husličky, klobúk s pierkom, pálenka a susedia.

Lunatic Gods

Na “Vlnobytie” i na minulé “Ante Portas” se objevila jedna delší instrumentálka. Je to náhoda, nebo se, řekněme, jedná o tradici Lunatic Gods?

Na každou jednom albume už od debutu “Inhuman and Insensible” máme vždy jednu inštrumentálku. Áno, už je to taká milá tradícia. Najlepšie na tom ale je, že nikdy nevieme, ktorá pieseň sa ňou stane. Lebo mi dokážeme spraviť inštrumentálku z hociktorej skladby, do ktorej sa nenapíše text, hehe.

K minulé desce “Ante Portas” vznikl videoklip “Balada o makovom mlynčeku”. Chystáte nějaké video k “Vlnobytie”? Jestli ano, mohl bys nám k němu něco prozradit? Například k jaké skladbě, jestli půjde opět o animovanou záležitost nebo bude forma jiná, kdy by se mohl objevit finální výsledek atp.…

Chystáme klipy k obidvom Ibronkám – to by mali byť kreslené klipy. Nie animované, ale asi 200 kreslených obrázkov, ktoré poskladáme do jedného deja. No a potom taký hraný klip k “Duši plnej ozvien”. Neviem, kedy budú hotové. Dúfam, že ešte pred letom.

Malá vsuvka k předchozímu albu. Zmiňoval jsem klip “Balada a makovom mlynčeku” a právě na něj bych se rád zeptal. Jedná se totiž o opravdu zajímavý netradiční kousek. Čí to byl nápad, zpracovat celou záležitost právě tímto způsobem? Kdo se postaral o animaci? Dali jste režisérovi při zpracování volnou ruku, nebo jste si v kapele výsledek hlídali?

Klip spravil Martin Ferko, moravský klipový mág. Nie, je to človek, ktorému som nikdy nemusel nič vravieť. Klip na “Mlynček” spravil sám a dodal tak skladbe ďalší rozmer. Keď som ten klip videl, bolo to bez slov. Martin je veľký talent, ovláda veľa technológií výroby klipov. Keby sa narodil v Amerike, je milionár a robí klipy pre prvú ligu pop umelcov. My mu moc ďakujeme za jeho spoluprácu. Vždy bol kreatívny, profesionálny a zodpovedný. Žiaľ, doba sťahovania muziky uzavrela časť finančného toku pre kapely, preto sa klipy robia za pár korún a na kolene.

Co přesně vyjadřuje artwork “Vlnobytie”? Nejdominantnější je na něm onen pán – kdo to je? Vypadá, jako kdyby měl na sobě nějakou uniformu – to má nějakou souvislosti s onou inspirací v minulosti? Kromě toho se zde objevují motivy oběšence, mrtvol, stromu – ty mají jaký význam?

Tie fotografie nemajú priamu väzbu, sú to len zábery, ktoré znásobili náladu a energiu albumu. Pán na titulke je pravdepodobne kňaz. Ale má originálny výraz, vďaka ktorému sa nám zapáčil. Človek nevie, či je smutný, alebo práve v šialenstve zabil vlastného koňa rýľom.

Lunatic Gods

Opět odbočka k “Ante Portas” – co jeho přebal? Co bys nám řekl o něm? Je to asi nejúchylnější obálka v historii Lunatic Gods (smích)…

To je dielo Miša Šestáka, nášho nehrajúceho člena. My len načrtneme cestu a on to celé dotvorí. Pri “Ante Portas” sme mu do toho ale kecali najmenej, to nosil v hlave dlho. Skôr teraz, pri “Vlnobytí”, sme mu asi tri prvé návrhy zamietli.

Poslední dotaz k “Vlnobytie”. Název desky je zajímavá slovní hříčka. Mohl bys ji pro ty, kterým to třeba nedocvaklo, objasnit? Rovnou to můžeme spojit s dalším dotazem – proč jste si vybrali právě tohle jméno?

Bytie myslené ako žitie ide vo vlnách. Po prežitých ranách osudu prichádzajú dni radosti a takto dookola ako vlnobitie. Aby sme sa nabili, dočerpávame silu cez kľudné obdobia. Sme tu na učení, v bolestiach sú zabalené najväčšie dary. Škoda, že ľudia svoje pády, choroby a ublíženia neanalyzujú. Ušetrili by si veľa cesty a energie. Preto “Vlnobytie” – život vo vlnách.

Osobně se musím přiznat, že více otázek mne v této chvíli ohledně “Vlnobytie” nenapadá, proto bych si dovolil naše malé povídání zakončit několika nehudebními otázkami. Pokud vím, jsi činný i na literárním poli… považuješ sám sebe více za hudebníka nebo za spisovatele? Kolik knih máš aktuálně na kontě? Dají se sehnat i v českém jazyce? Pokud se nemýlím, nejsou ti cizí ani básně – baví tě víc próza nebo poezie?

Posledné roky som skôr spisovateľ, aj keď to slovo sa na mňa moc nehodí. Mám vydaných 6 románov, tri cestopisy a tri básnické zbierky. Dva romány a to debut “Jednou i v pekle vyjde slunce” a titul “Vteřinu před zbláznením”, vyšli aj v českom jazyku. Stačí si dať do googlu, učite vám nájde nejaký knižný web, ktorý ich ponúka. Básne? Ja nepíšem básne. Iba také krátke náladovky. Nerobím s perom nič iné, ako s gitarou či s fotoaparátom. Proste všetko prenechávam srdcu, ono sa chce vypísať, stvoriť samého seba v iných dimenziách. Keď nad vecami kalkulujete, ľudia to prekúknu, vycítia, že špekulujete. Čoraz viac sa sem rodia otvorenejšie duše, ktoré nerozumejú súťaživosti, závisti, ohováraniu. Sú láska sama, pocit je pre nich základ.

Patříš k těm autorům, kteří se věnují čistě jenom své tvorbě, a nic dalšího je nezajímá, nebo sám patříš i mezi čtenáře? Pokud to druhé, jaký druh literatury máš rád? Zaujala tě třeba nějaká kniha v poslední době? Ostatně, na něco podobného se můžeme zeptat i ohledně muziky, čili – posloucháš také cizí hudbu? Jací jsou tvoji oblíbení interpreti (ať už z domácí nebo ze zahraniční scény?

Napriek tomu, že mám málo času, čítam veľa. Teraz som dočítal hudobné knihy o slovenských obroch, Jarovi Filipovi a Dežkovi Ursinym. Prekvapili ma úžasne fantasy sci-fi od China Miéville. Na záchode každé ráno skláňam poklonu slovenským poetom Válekovi a Mihálikovi. Dočítal som úžasnú knihu “Koncept kontinua” ohľadne toho, že všetky defekty a obavy duše vznikajú v detstve, kde americká autorka porovnáva juhoamerických Indiánov versus my, západní, civilizovaní a vystrašení roboti. To súvisí s malou Sárkou, ako aj kniha “Bez plenky”, kde som sa dozvedel, čo všetko sme pred sto rokmi považovali za bežne a prirodzené, a teraz je to zlé. Oprášil som aj Coelha “Piata hora” a Vonneguta a jeho “Galapágy”. Posledne menovaného autora vďaka jeho sarkazmu milujem.

Lunatic Gods

Jestli mne paměť nešálí, věnuješ se také cestopisům. Které exotické země už jsi navštívil? Kde se ti líbilo nejvíce? Dostal ses třeba někdy do nějaké nebezpečné situace? Kam bys čtenářům doporučil si zajet a do které oblasti bys naopak nikdy nikoho neposlal?

Ja to nerád menujem, to nie sú závody o počte. A všade mi bolo nádherne, teda ak nerátam cestu okolo sveta, kedy som bol dva mesiace preč a to mi už veľmi chýbala priateľka. Ale aspoň sa mi tam utriasli životné rozhodnutia. Každý kút našej Matičky Zeme je nádherný. Bol by hriech vyzdvihovať nejakú oblasť. Ale milujem Áziu a Strednú Ameriku, lebo ľudia sú tam šťastní, pokojní a spokojní. Chcel by som sa pozrieť ešte do Južnej Ameriky, do Peru a Venezuely, tam ma to láka. Kam zajet? Určite do Indie a Afriky, aby každý pochopil, čo všetko máme.

Na závěr bych tě namísto obligátního vzkazu čtenářům požádal, jestli bys nám nemohl převyprávět nějakou zábavnou příhodu z tvých cest po světě, je-li nějaká. Děkujeme za rozhovor a ať se daří!

Hu-he, tých zážitkov je veľa. Ale najväčšie erupcie energiu sú pri strete ľudí iných kultúr. Dosť som sa zabával práve s tými, na ktorých by som to nepovedal, teda s Nemcami, Kórejcami a Japoncami. Španieli sú radosť sama, tí ma nikdy neprekvapili. A dosť crazy noc som zažil pri oslave mojich 40-tych narodením, keď som sa doslova ožral z rumu s troma moslimskými Fidžanmi a do rána preberal masturbáciu, mnohoženstvo a sex s viacerými manželkami, sex počas menštruácie a podobné témy úplne vzdialené Európanovi.

Ďakujem za podporu, dôležité stránky sú dolu… Hirax / Lunatic Gods

Stránky LUNATIC GODS:

FACEBOOK: http://www.facebook.com/lunaticgods
BANDZONE: http://bandzone.cz/lunaticgods

Distribúcia “Vlnobytia” v Čechách:
PAŘÁT: http://www.paratmagazine.com/component/k2/item/1569-lunatic-gods-vlnobytie
SHINDY: http://www.shindy.cz

Distribúcia “Vlnobytia” na Slovensku:
HIRAX Shop: http://www.hiraxshop.sk/hudobne-nosice/cd/shop-49616/lunatic-gods
SPIKESTREETShop: http://www.spikestreetshop.sk/spikestreetshop/eshop/0/3/5/6332-LUNATIC-GODS-Vlnobytie-digipack-cd


Umbrtka

Umbrtka
Datum: 18.2.2012
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Umbrtka

Žilo bylo jedno básnicko-hudební prachmatické těleso. Toto těleso již od počátku své existence představovalo něco neotřelého, a jak už to v případě takových neotřelých těles bývá, za ta dlouhá léta existence se našli mnozí, kteří se jej rozhodli věrně následovat. Naše těleso však vedle samotné tvorby donedávna vyčnívalo z řady jiných těles ještě jedním charakteristickým rysem. Až na tři pomíjivé a veřejnosti utajené výjimky, které se sluší zmínit snad jen pro úplnost, totiž nenabídlo svým věrným následovníkům jediné regulérní vystoupení. Sobota 18. února léta Páně 2012 však vešla do dějin jako den, kdy se uskutečnila událost, na kterou lákaly šedavé letáky s všeříkajícím textem: Umbrtka – šedý metal přijíždí do Prahy”…

Ano, tajné přání mnohých se stalo skutkem a šedý metal do Prahy skutečně přijel. Faktem však zůstává, že i když jsem si dlouho nebyl jistější ničím jiným než právě účastí na tomto koncertu, jímaly mě nejrůznější obavy. Důvody k nejistotě byly veskrze racionální. Mám totiž v živé paměti slova Lorda Morbivoda stran nevhodnosti Umbrtčího hudebního materiálu k živé prezentaci. K tomu stačí přidat neslavnou zkušenost, jakou jsem v libeňském klubu Exit-Us nabyl loňského roku, a obavy jsou najednou velmi aktuální. Myšlenky na toto téma se mi honily hlavou i v okamžiku, kdy jsem vstoupil. Ale nebudu vás napínat – velmi záhy vzaly za své i ty nejnepatrnější pochyby…

Vinou lehkého zpoždění pro mě koncert započal až s druhou skladbou jménem “Umbrtkovo nádraží”. Prakticky okamžitě a s nemalým překvapeném jsem si všiml krystalicky čistého a dokonale vyváženého zvuku. To jsem vážně nečekal a netuším, jaká kouzla a čáry tady zafungovaly. Ale na druhou stranu, když je zvukař schopný a za celý večer má zahrát jedna jediná kapela, jde dosáhnout mnohem lepšího výsledku než při běžné kulturní události podobného ražení. A jelikož byla zvuku evidentně věnována dostatečná pozornost ještě před samotným koncertem, nebylo zapotřebí dalších úprav v jeho průběhu, a proto si svoji exkluzivní kvalitu udržel po celý večer. Jako liché se nakonec ukázaly i obavy o působení zhudebněného prachmatismu naživo. Dvanáctiletá historie Umbrtky skýtá skutečně bohatou studnici skladeb, ze kterých páni vybrali a následně nazkoušeli (ne)celých devatenáct skladeb a sluší se říct, že ani jedna nepůsobila nepatřičně.

Setlist Umbrtka:
[úvodní slovo]
[sestava 1: Throllmas – baskytara, Egon – kytara, Morbivod – kytara]
01. Legenda o špinavé rouře
02. Umbrtkovo nádraží
03. Trolej
04. Umírající bezdomovec
05. Zdistav Umbrtka
[sestava 2: Throllmas – baskytara, Opat – kytara, Morbivod – kytara]
06. Umbrtkovo dětství
[sestava 3: Throllmas – baskytara, Opat – kytara, Egon – kytara]
07. Umbrtkovo tramvaj
[pauza]
[sestava 4: Morbivod – baskytara, Opat – kytara, Egon – kytara; 10-12 ženský zpěv]
08. Popelář
09. Stroje zůstanou
10. Jaro nevidět [jen bicí + zpěv]
11. Slečna s knihou [jen bicí + zpěv]
12. V Jeho den
13. Šedesátiny
14. Chrám práce
15. Slunce
16. Trakce a vozba do boha
17. Zdroj všeho šedého
18. Umbrtkombinát
[přísaha (“Opakujte po mně…”)]
19. Pivo Ivo
– – – – –
20. Popelář
21. Šedesátiny
22. Umbrtkovo tramvaj

Hrálo se především ze starších alb a publikum tak mohlo zakusit syrového prachmatismu. Zazněly tak třeba skladby “Legenda o špinavé rouře”, “Zdistav Umbrtka”, “Trakce a vozba do boha” nebo “Slunce”. Velmi speciálním zážitkem bych nazval lehce kabaretní počin “Umbrtkovo tramvaj”, kdy se Lord Morbivod s bravurou zhostil čistého vokálu a minimálně na mě tak skrze tuto skladbu zanechal značný dojem. Zkrátka však nepřišli ani příznivci experimentálních počinů původem z nejnovějšího alba “Spočinutí”. Zazněly z něj hned tři a i toto byl velmi unikátní zážitek. Už názvy “V Jeho den”, “Slečna s knihou” a “Jaro nevidět” (electro dance verze) totiž napovídají, že se jejich prezentace zhostila sama tajuplná pěvkyně, která svůj hlas propůjčila i studiovým verzím příslušných skladeb. Zvládla to s bravurou a třeba skladba “V Jeho den” mě oslovila mnohem více než z desky…

Vzpomenutím příspěvku sličné a talentované zpěvačky jsem však nakousl další téma, kterým není nic menšího než koncertní sestava. Ta se v průběhu večera průběžně obměňovala a nástrojů se vedle stabilních členů Umbrtky chopili muzikanti, kteří se angažují v ostatních projektech Lorda Morbivoda. Na pódiu se tedy krom slečny zpěvačky postupně vyskytli tito lidé – Morbivod (vokály, kytara, baskytara), Strastinen (vokály), Well (vokály), Egon (kytara), Opat (kytara), Sheafraidh (bicí) a Throllmas (vokály, baskytara). Poslední z členů Umbrtky, Karl, nedorazil – údajně kvůli nemoci.

Hodnotit vystoupení Umbrtky jako pouhý koncert by nebylo moc šťastné. Jak jsem již zmínil v úvodu, Umbrtka je těleso velmi činorodé nejen na poli hudebním, a tak měl po strop naplněný Exit-Us příležitost zaslechnout několikero vstupů pana Strastinena, který v pauzách mezi skladbami přednášel své básně. Za zmínku rozhodně stojí emotivní přednes básně “Dědek hoven”, jejíž hudební doprovod se v závěru spontánně zvrhl v cover verzi Rammstein a jejich kultovky “Du hast”, což výsledný efekt jedině znásobilo. Ušetřeni jsme nezůstali ani svérázného humoru především z Morbivodových úst. Celá událost tak dostala zcela jiný rozměr a já osobně bych se ji nebál přirovnal k velmi vkusnému kabaretnímu vystoupení. Nadšené publikum totiž umělce neodměňovalo jen hromovým potleskem, ale také srovnatelným množstvím zcela upřímného smíchu a to se, uznejte sami, na vesměs metalovém koncertě nestává každý týden…

Co víc dodat. Koncert Umbrtky se dá považovat za zcela mimořádnou záležitost. Krom již zmíněných objektivních pozitiv se totiž muzikantům podařil skutečně husarský kousek, a to dokonale vkusně vyvážit recesi a nadhled s vážností. Kdo se nezúčastnil se může jen domýšlet, jaký byl pocit vnímat tuto vzácnou rovnováhu z první ruky. Stejně tak zůstane ochuzen o nestrojené nadšení muzikantů a jejich sounáležitost s obdobně nadšeným davem lidí…

Ještě teď mi to připadá až neuvěřitelné. Mohlo se pokazit úplně všechno. Nepokazilo se však nic a výsledkem není nic menšího než naprostý triumf. Jestliže bude nějaké příště (a já věřím, že dříve nebo později bude), rozhodně si jej nenechám ujít. Jsem totiž náramně zvědavý, jakým způsobem mě Umbrtka překvapí tentokrát. Do té doby ale uctivě do záklonu a vzývat Pána…


Thy Catafalque – Rengeteg

Thy Catafalque - Rengeteg
Země: Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Fekete mezők
02. Kel keleti szél
03. Trilobita
04. Kő koppan
05. Vashegyek
06. Holdkomp
07. Kék ingem lobogó
08. Az eső, az eső, az eső
09. Tar gallyak végül
10. Minden test fű

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 10/10
Zajus – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Co se vám vybaví, když se řekne Maďarsko? Drtivé většině asi světoznámé kulinářské speciality, milovníkům architektury překrásná renesanční budova Budapešťského parlamentu a politologům třeba tahanice se Slovenskem nebo problémy s extrémní pravicí. Že by se jednalo hudební velmoc, o tom rozhodně nemůže být řeč. Když pominu rockery Omega, kteří dali světu kultovní a mnohými převzatý song “Gyöngyhajú lány”, máme tu ještě Sear Bliss, folkaře Dalriada, ale dál ticho po pěšině. Anebo ne? Jak se to vezme. Thy Catafaque je projekt rodilého Maďara Tamáse Kátaie, který však v současnosti žije a tvoří ve skotském Edinburghu. Mám však za to, že každý Maďar, který to má v hlavě v pořádku, by neměl o národnostním ukotvení Thy Catafalque pochybovat, protože kdyby tak učinil, distancoval by se od hudebního tělesa, které na svém aktuálním počinu předvádí divy vpravdě nevídané…

Ale pěkně popořadě. Kdo by čekal, že se za starosvětsky a vznešeně znějícím jménem Thy Catafalque skrývá nějaký nově vzniknuvší pokusný projekt, ten je na omylu. Kapela (dá-li se tak toto těleso nazývat) funguje už více než dvanáct let a na kontě má pět řadových desek, z nichž si každá jedna vysloužila pochvalné reakce fanoušků i kritiky. Na rozdíl od předchozích je však “Rengeteg” plodem skladatelského umu a instrumentální zručnosti jen a pouze Tamáse Kátaie, který veškerou hudbu jak složil, tak i nahrál. Potom je to právě on, kdo si zaslouží vynést na Olymp, nebo alespoň k jeho branám, neboť jak přiblížím na následujících řádcích, “Rengeteg” je vskutku mimořádné dílo…

Proč? Z mnoha důvodů. Tak třeba naprostá originalita. I když by se album dalo přibližně zařadit někam do vod avantgardy a post-blacku, na první poslech je jasné, že nevzniklo v Norsku, kde se obdobným stylům daří velmi dobře. Ta originalita je tak zjevná, že je dokonce možné, že bych i bez jakéhokoli vědomí o původu Thy Catafalque po nějaké době snad dovedl odhadnout, ze které země pochází. Nejednou jsem se totiž přistihl, že celková melodika a nálada alba mi to Maďarsko prostě nějak připomínají. Je to tak, ať už to zní sebevíc směšně – obzvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že je album nazpíváno kompletně v maďarštině. A to je další plus. Čím dál tím více totiž oceňuji nahrávky, jejichž tvůrci přistoupí k použití rodného jazyka. Pokud je totiž sama hudba dobrá, neanglické texty dodají celku na přitažlivosti. Thy Catafalque pak budiž zářným příkladem, jak skvěle to může dopadnout. A když už tu opěvuji originalitu alba, nemohu nezmínit kytaru a klávesy. Jejich zvuk v kombinaci s občas použitým lehce ambientním samplem působí dokonale odlišně od všeho, co jsem doposud slyšel, a to si troufám tvrdit, že jsem toho neslyšel málo. Přidejte skvělý Tamásův vokál, jehož barva rovněž vykazuje notnou dávku svébytnosti, a máte album, v němž se snoubí všechny předpoklady pro fenomenální úspěch a dost možná i status legendy.

Ale i když předpoklady slibují zázraky, ne vždy na ně dojde. V případě “Rengeteg” se však není třeba obávat, protože tady se všechny dobré fragmenty poskládaly ve zcela fenomenální celek. Vezměte si obsah předchozího odstavce a pak si zkuste představit, že se všechno v něm obsažené promítlo do deseti skladeb, z nichž nejsou dvě stejné. Jste z toho trochu zmatení? Pak vězte, že “Rengeteg” není klasické album, na kterém je k nalezení nějaká ta vypalovačka, balada a epické finále. Asi nejbližší realitě bude, když album přirovnám k příběhu, který je vyprávěn samotnou hudbou a její postupnou proměnou. Jak to vypadá v praxi? První skladba “Fekete mezők” působí jako jakési intro z vypravěčovy současnosti. Následuje razantní změna a vlastní příběh se začíná odvíjet na necelých osmi minutách, které náleží skladbám “Kel keleti szél” a “Trilobita” – až bych řekl v optimistickém duchu. Vrcholem optimismu je skladba číslo čtyři – lyrická, něžná a fantasii jitřící “Kő koppan”.

Dále však ona radost čím dál tím více ustupuje jakési plíživé temnotě. Následující skladby tak představují gradující ticho před bouří, které vrcholí v okamžiku, kdy se do pochodového rytmu “Holdkomp” ozve hlas, který poznají ruští pamětníci druhé světové války. Takto zněl z rádií rozkaz k mobilizaci a naprosto stejným dojmem působí celá skladba. Vzápětí upadá ona pochmurnost a je nahrazena jakýmsi odhodláním, optimismem vojáka, jdoucího na frontu s přesvědčením, že zvítězí a přežije. Následuje však vystřízlivění a jakýsi symbolický pád do kómatu nebo podobného snového stavu vědomí. A finále? Black metal. Ve dvou závěrečných skladbách je přítomna jak temná, tak světlá strana emočního spektra a příběh končí. Jak? Nevím. A vlastně ani nevím, jestli tam nějaký příběh je. Ale i kdyby nebyl, já nejenže ho vidím, já ho vnímám snad všemi smysly. Vedle hudby samotné je pro mě pak asi tím hlavním, co dělá “Rengeteg” tak výjimečným albem…

Myslím, že kdybych chtěl, najdu ještě mnoho komplimentů, které bych mohl Tamásovi Kátaiovi za tak fenomenální dílo složit. Ve světle přecházejících řádků se to však jeví jako bezpředmětné. Kdo se nechá touto recenzí přemluvit k poslechu, ten dříve či později propadne, a kdo ne, toho by ani další ujištění asi nepřesvědčila. Jedno je však jisté. “Rengeteg” je naprosto fenomenální deska, v níž nachází “Róka hasa rádió”, tedy předchozí počin Thy Catafalque, důstojného nástupce. Pokud jste jen trochu ochotni naslouchat neortodoxní a skutečně jedinečné hudbě, “Rengeteg” je pro vás jasná povinnost. Povinnost, která se dost možná stane posedlostí…


Další názory:

Jsou věci, o nichž se prostě nediskutuje – slunce je žluté, tráva je zelená a Maďaři (resp. Maďar) Thy Catafalque po excelentním “Róka hasa rádió” stvořili další famózní klenot. “Rengeteg” je vskutku nádherná věc, opravdu, deska úžasná, že by toho člověk o ní chtěl napsat tolik, že ani neví, kde začít – možná to bude tím, že je to nahrávka, o níž by člověk mluvit ani neměl, spíš by ji měl oslavovat neustálým poslechem každý den, včera, dnes i zítra, pořád, dokola, znovu a ještě jednou až donekonečna. Alespoň já to tak praktikuji – snad už měsíc “Rengeteg” poslouchám doslova každý den, vlastně i několikrát denně, sice jsem to nepočítal, ale věřím, že minimálně takovou padesátku (ale spíš o dost víc, nechci ovšem zbytečně přehánět) poslechů jsem tomu již dal – a přesto nemám dost a chci ty unikátní skladby slyšet znovu a znovu. Nestává se mi to často, ale u nejnovějšího výtvoru Thy Catafalque se mi nedostává slov, věřím však, že mé nejvyšší možné hodnocení bude dostatečně výmluvné samo za sebe. Kdo tvrdí, že v roce 2011 už nevzniká výjimečná hudba, ten by se měl uráčit poslechnout si “Rengeteg”!
H.

Thy Catafalque jsem si oblíbil s jejich třetím albem “Tűnő idő tárlat”, bylo to však až následující “Róka hasa rádió”, kterým si mě tato maďarská kapela omotala kolem prstu. Thy Catafalque oplývají opravdu originálním zvukem, který jsem zatím neslyšel u žádné jiné kapely. Jejich hudba zní velmi zasněně, v některých pasážích skoro relaxačně. Vždy vám však alespoň náznakem dává najevo, že pod elektronickou slupkou tepe kytarové srdce, které může kdykoliv převzít řízení. Ty jemnější, elektronické pasáže, se mi však na hudbě Thy Catafalque líbily nejvíce. Obě předchozí alba oplývala silnou dvacetiminutovou skladbou, v jejímž středu dřímal opravdový elektronický klenot. Nejdelší skladbou na “Rengenteg” je “jen” čtrnáctiminutová “Vashegyek” a už to mě naplnilo nejistotou, přestože k ní nebyl nejmenší důvod. A bohužel musím prohlásit, že ona nejistota byla zčásti oprávněná. Sebevíc se ovšem snažím pochopit proč, tím víc zjišťuji, že vlastně nevím. Vše je, jak má být, Thy Catafalque stále hrají naprosto unikátní hudbu a navíc znějí o zase o kus vyspěleji. Autor veškeré hudby, nedoceněný génius Tamás Kátai, na “Rengenteg” posunul svou tvorbu opět o něco dále. Elektronické a kytarové části jsou lépe propojené a častěji než kdy dřív se spíše překrývají, než aby se střídaly. Jenže já se do něj jednoduše nemohu dostat a při poslechu se na něj nejsem schopen soustředit tak, jak to šlo s minulými alby. Ty si mou pozornost jednoduše vynutily, aniž bych chtěl. Nenechte se zmást, “Rentgenteg” je pořád jedním z nejlepších alb roku a hudba na něm dosahuje úrovně, na jakou se 99,99 % kapel nikdy nevyšplhá. Jenže já čekal víc.
Zajus


Shining – Live Blackjazz

Shining - Live Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Indie Recordings / Universal

CD tracklist:
01. Fisheye
02. The Madness and the Damage Done
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Goretex Weather Report
06. Winterreise
07. Exit Sun
08. HEALTER SKELTER
09. 21st Century Schizoid Man

DVD tracklist:
01. The Madness and the Damage Done
02. Fisheye
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Omen
06. Goretex Weather Report
07. Winterreise
08. Exit Sun
09. HEALTER SKELTER
10. 21st Century Schizoid Man
11. RMGDN [přídavek]

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Indie Recordings

Možná si někteří z vás vzpomenou, že tu kdysi dávno (konkrétně v únoru loňského roku) proběhla recenze na desku s názvem “Blackjazz” od experimentálně-jazz-metalových Norů Shining. Šlo o opravdu výtečnou nahrávku (tehdy udělené hodnocení 9/10 hovoří samo za sebe) plnou netradiční a originální muziky, která posluchače nenechá v klidu; dosti psychózní záležitost, co si budeme povídat, ale příznivci alternativních experimentů chrochtali blahy – zcela právem. S nadsázkou by se dalo říct, že Shining jsou odpovědí na to, na co se asi většina z vás bála zeptat – jak by asi tak mohla znít kombinace extrémního metalu a jazzu? To samozřejmě nebyl případ jenom a pouze “Blackjazz”, nýbrž i několika předchozích alb Shining (ne ovšem všech, nejstarší počiny jsou čistě jazzové záležitosti). Není ovšem moc velký problém položit i druhou otázku – jak zní takhle kombinace extrémního metalu a jazzu i v živém provedení? A bude to otázka pro našince obzvláště zajímavá, neboť se asi těžko dostane na vystoupení Shining, není-li zvyklý jezdit za koncertními zážitky za hranice. Od nynějška je však skupina schopna zodpovědět i tento dotaz – jejich odpovědí je počin “Live Blackjazz”.

Na začátek si nejprve uveďme několik technických informací. “Live Blackjazz” vychází jednak jako živé album, jednak jako DVD ve třech formátech – 2LP, jewelcase CD a digipack CD+DVD. Mně osobně přijde nejzajímavější onen DVD disk, což má vcelku logický důvod – je doplněn i o vizuální složku, která je zvláště v případě “Live Blackjazz” velice zajímavá, k čemuž se ještě dostaneme níže. Jinak má také DVD o dva songy více (včetně přídavku).

Co se týče výběru skladeb, nikoho asi nepřekvapí, že největší zastoupení má právě album, jehož název se objevuje i názvu živého počinu, čili “Blackjazz”, z předchozích došlo na tři kousky z “Grindstone” (2007) a jeden z “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005). A právě u nich je jen tak mimochodem velice zajímavé sledovat rozdíl mezi živou a studiovou verzí. Zatímco písničky z “Blackjazz” ještě ke své předloze z klasického alba nemají zas tak daleko, starší songy znějí mnohem ostřeji a živým provedením je ještě citelnější kontrast mezi kytarovými a experimentálními pasážemi. Jinak lze asi prohlásit, že všechny písně na “Live Blackjazz” vyznívají tak, jak to většinou v případě živáků bývá – tvrději a syrověji. Na druhou stranu, když si uvědomíte, co Shining produkují za styl a jaké psycho už je samotná studiová tvorba, slibuje poslech živých verzí zajímavý zážitek. A asi neprozradím nic šokujícího, když řeknu, že tomu tak opravdu je – a to říkám jako člověk, který povětšinou moc živá alba nemusí!

Poohlédneme-li se však na onen DVD disk, najdeme zde ještě více věcí k rozebrání. Shining totiž ten svůj koncert vybavili opravdu kvalitním vizuálem. Jednak je to vážně vydařená světelná show, která plně koresponduje a doplňuje to, co se právě v té dané chvíli line z reproduktorů; druhá zajímavost je už pouze předmětem samotného zpracování DVD, čímž mám na mysli kameru, jež se taktéž snaží pohybovat do rytmu hudby. A když si vezmete skladby typu “The Madness and the Damage Done” a jejich chaotickou rytmiku, zcela logicky vám vyjde, že chvílemi nejspíše půjde o velice šílené ztvárnění. K tomu nechybí ani netradiční záběry “až do huby” nebo rozmazaný obraz. Je vidět, že si Shining dali záležet na tom, aby i v tomto ohledu nepůsobili standardně, což já osobně opravdu oceňuji. Je pravda, že mnohem méně už asi “Live Blackjazz” ocení epileptici, ale jinak je to řešené výborně, člověk se u toho i přes značnou délku (cca 97 minut včetně přídavku) nenudí ani náhodou. Osobně bych jako vrchol celého koncertu viděl ve výtečné “Goretex Weather Report”, která má zde snad ještě větší koule než z alba.

Závěr je asi z výše zmíněného vcelku jasný – “Live Blackjazz” je dozajista velice povedený nosič. Na rozdíl od spousty jiných živáků, které působí spíše jako odfláknutá potřeba něco vydat, je na “Live Blackjazz” cítit, že je to počin, na němž si dal někdo sakra záležet a vypiplal jej do posledního detailu. Osobně nejsem velkým příznivcem živých alb, ale zrovna toto je případ, jenž má opravdu smysl.


Unexpect

Unexpect
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Unexpect

První pohled (Ježura):

Představte si takovou situaci – na festivalu se nachomýtnete k vystoupení kapely, o které jste slyšeli zajímavé zvěsti, ale sami jste její hudbě moc nedali, a do blízkosti pódia se tak připloužíte jen v lehkém očekávání potenciálního zážitku. Střih. Uplynulo třicet minut, a vy drahnou chvíli před koncem vystoupení odcházíte celí naštvaní na autogramiádu jiné grupy a v duchu si slibujete, že jestli ta výjimečná kapela, která vás za tu krátkou dobu vpravdě uchvátila, vůbec někdy ještě poctí svou návštěvou české luhy a háje, vy u toho budete, kdyby jste za to měli nechat výplatu. Střih. Uplynuly dva dny a vy celí u vytržení koukáte na velkoplošnou festivalovou obrazovku a nevěříte vlastním očím – Unexpect hrají za tři dny v místě vašeho bydliště, a to za cenu, za kterou je problém v centru Prahy sehnat něco slušného k snědku. Osud? Dost možná. Pokud v tom ale má prsty, právě jeho zásluhou v řádech sekund padá rozhodnutí, které se má naplnit úterního večera šestnáctého dne měsíce srpna…

Střih. Moje osoba rychlým krokem zkracující vzdálenost od nejbližší autobusové zastávky u vysočanského klubu Modrá Vopice, kde se má celá událost odehrát. Vzápětí s potěšením kvituji, že těžko uvěřitelné informace o vstupu nelhaly. Pln vzrůstajícího očekávání tak odkládám svých 120 korun a směřuji své kroky přes štěrkovaný dvůr do středu areálu klubu, abych zjistil, že se tu od mé poslední návštěvy moc nezměnilo. Jen venkovní prkenná stage v průběhu několika let postoupila své místo jakési dráze, sloužící mně neznámým účelům. Vše ostatní je ale tak, jak si to pamatuji. Venkovní kryté posezení, kulinářský koutek, zásobující hladové žaludky různými pečenými a grilovanými pokrmy, a především samotná budova klubu – stavení neuvěřitelně zanedbatelných rozměrů se stagí, u které mám vážné pochyby, jestli se na ni celý sextet vůbec vejde…

Následující hodina se utápí ve zrádných vodách mé zamlžené paměti. V té mi utkvěly jen lehké a rozmazané vzpomínky na popíjení cenově kapku nadsazeného piva chuti lehce nad hranicí konzumovatelnosti, etapovité nakupování veškerých originálních nosičů, které kapele zbyly po nájezdu nákupuchtivých účastníků šestnáctého ročníku Brutal Assaultu, a utrpení pod palbou nemístných vtípků od známých. Tomu všemu nastává konec s úderem deváté večerní a já víc než kdy předtím rostu nedočkavostí, jak zahraje kapela, která se doposud cpala rozličnými pochutinami z místní nabídky; jak budou reagovat fanoušci, kterých přišlo tak třikrát víc, než jsem si vůbec dovedl představit; jestli dokonale členitou a různorodou hudbu kapely nepohřbí nazvučení, o jehož úroveň jsem s přihlédnutím k místu konání choval nemalé obavy; a tak bych mohl pokračovat dále, však to většinou znáte z vlastní zkušenosti… Ovšem záhy poté, co Unexpect spustili svoji show, ze mě všechny drobné i větší obavy začaly postupně odpadávat, až mě opustily nadobro. Od prvních taktů téhle nepříčetně krásné jízdy totiž bylo všechno tak, jak by to být mělo, a dost možná ještě lépe…

Dění na pódiu se nepopisuje vůbec jednoduše. Věřím však, že nepochybím, když prohlásím, že mě těkání pohledem po jednotlivých členech Unexpect utvrdilo v jediné věci – každý jeden z nich má v těle trochu ďábla. Ať už hovořím o nepříčetně se tvářícím i hrajícím kytaristovi Syriakovi, půvabné a temperamentní zpěvačce Leïlindel, která musela své pohybové choutky oproti uhrančivému výkonu na Brutal Assaultu chtě nechtě krotit, nebo snad o baskytaristovi ChaotHovi, který své devítistrunné monstrum dovede využívat v plné šíři a ještě při tom stíhá vyvádět jak stižený tancem svatého Vladimíra. Ti všichni a neméně ani ostatní hudebníci dávali tím nejlepším způsobem najevo jak vášeň pro hudbu z vlastního pera, tak oddanost nadšenému publiku, které mě svoji odezvou překvapilo obdobně jako kapelu samotnou.

Setlist Unexpect:
01. In Velvet Coffins We Slept
02. Orange Vigilantes
03. Novaë
04. When the Joyful Dead Are Dancing
05. Summoning Scenes
06. Unfed Pendulum
07. The Quantum Symphony
08. Desert Urbania
09. Unsolved Ideas of a Distorted Guest
10. Chromatic Chimera

Malý prostor Modré Vopice, kterého jsem se zpočátku obával, totiž celé věci paradoxně prospěl. Na poměry ostatních koncertů pouhých padesát lidí, natěsnaných ve stísněném prostoru mezi pódiem a barem, totiž dovedlo vytvořit takovou atmosféru, o jaké se mně a dost určitě ani kapele nesnilo. Masivní skandování, hromový aplaus po každé skladbě a obecně vzato neuvěřitelné živelná energie subtilního davu tak v kombinaci s geniálně napsanou, perfektně nazvučenou a precizně a s vášní předvedenou hudbou stvořily naprosto unikátní symbiózu, která celý koncert pozvedla do nebeských výšin a mně osobně navodila značně extatické stavy, což se mi stává jen velmi zřídka. Důkazem entusiasmu obou stran budiž výlet nabuzeného basového virtuosa ChaotHa mezi první řady diváků, kde naplno popustil uzdu svému temperamentu a rozjel něco, co by se dalo přirovnat k jednomužnému pogu v kruhu nadšených fanoušků, to všechno pochopitelně za plného hráčského nasazení. Neuvěřitelné…

Necelá hodina a půl, povšechná euforie, jeden mohutně vyžádaný přídavek a pot, odkapávající z nadšených fanoušků i kapely, která nechala na pódiu všechno. Takové je finální skóre hlavní části večera, který však neskončil odchodem muzikantů za zaslouženým oddechem do útrob zázemí klubu. Bez výjimky všichni se totiž po nějaké době, vyhrazené bezprostřední regeneraci po náročném vystoupení, vrátili mezi lidi a ochotně diskutovali, podepisovali, pózovali a tiskli pravice. Už tak výjimečný večer tak pomohli proměnit v afterparty, kterou prostupovala přátelská atmosféra a až nečekaná vzájemnost většiny zúčastněných. Já osobně jsem se oddal užívání dozvuků celé události, jíž podobnou jsem ještě nezažil a v blízké budoucnosti dost určitě nezažiji, tedy alespoň do té doby, než se k nám Unexpect vrátí…

Unexpect

Střih.

Středa sedmnáctého srpna, dvacet nula nula, den poté. Sedím v práci, tupě zírám do monitoru a zmítají mnou živelné vzpomínky a zároveň těžké abstinenční příznaky po předchozím večeru. Co na tom, že se mi do uší linou tóny “Fables of the Sleepless Empire”, posledního klenotu kanadských mistrů, co si říkají Unexpect. Tenhle rok bude dlouhý…


Druhý pohled (Ježura):

Já si myslím, že kolega to všechno popsal a vystihnul takřka dokonale, že se pod jeho text můžu jenom s kudrlinkou podepsat a nedodávat v podstatě nic. Průběhem svojí cesty vás zdržovat nebudu – i když věřím, že nad historkami o mém tradičním bezradném bloudění po Praze by se pobavila většina z vás – jen k Ježurově popisu vystoupení Kanaďanů přidám další dávku superlativů, neboť jejich výkon v Modré Vopici si nic jiného než superlativy nezaslouží.

Souhlasím s kolegou, že lidí se nakonec přece jenom ukázalo víc, než se dalo očekávat vzhledem k faktu, že koncert byl v podstatě potvrzen pouhé čtyři dny (z toho minimálně dva o něm mohli vědět pouze návštěvníci Brutal Assaultu) a prost jakékoliv reklamy (pomineme-li pár několikavteřinových upoutávek na obrazovce zmiňovaného festivalu). Minimálně polovinu platících dle mého názoru tvořili lidé, kteří byli na Brutal Assaultu výkonem Unexpect natolik ohromeni, že neváhali vysypat na dnešní poměry takřka symbolické vstupné za kapelu takového formátu; zbytek byli návštěvníci tvorby Unexpect znalí, kteří věděli na co a proč jdou. Všichni bez rozdílu však vytvořili tak bouřlivou odezvu, že to pětici pánů a jednu slečnu na pódiu vybičovalo až k hraní na pomezí extáze a transu, což i přítomným divákům poskytovalo ty stejné pocity.

Unexpect

Jestli se k popsání koncertu Unexpect hodí jedno jediné slovo, pak by to bylo jistě “intenzivní”. Po všech stránkách a pro všechny. A to natolik, že jsem si naprosto jist, že i samotní hudebníci si vzpomínku na tento večer uchovají v hlavách ještě hodně dlouho. Popisovat, co všechno se tam dělo, je naprosto zbytečné a hlavně nemožné, protože stejně jako se v samotné hudební produkci Unexpect střídá nepředstavitelné množství různých motivů na nepředstavitelně malé časové ploše, i na jejich vystoupení se toho v jedné jediné vteřině dělo tolik, že nebylo v lidských silách všechno okem zachytit, natožpak to následně popsat.

Vím však absolutně jistě, že to byl zážitek tak unikátní, že nejenže se nebude jen tak opakovat, ale že se nebude opakovat snad už nikdy. Víte, opravdu málokdy se stane, že by se vystupující skupina spojila se svým publikem v jeden naprosto organický živelný celek a společně stvořily výjimečnou a neopakovatelnou událost. 16. srpna 2011 se to v Modré Vopici povedlo. Kdo tam byl přítomen, tak ví, o čem mluvím, a myslím, že může jen pokývat hlavou na souhlas nezapomenutelného večera. Kdo nebyl, ať přistoupí k nejbližší zdi a mlátí do ní hlavou. To, co se tam tehdy odehrálo, snad ani nejde popsat slovy…

A jen tak mimochodem, tohle bylo už podruhé v životě, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!


Unexpect – Fables of the Sleepless Empire

Unexpect - Fables of the Sleepless Empire
Země: Kanada
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 31.5.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Unsolved Ideas of Distorted Guest
02. Words
03. Orange Vigilantes
04. Mechanical Phoenix
05. The Quantum Symphony
06. Unfed Pendulum
07. In the Mind of the Last Whale
08. Silence the Parasite
09. A Fading Stance
10. When the Joyful Dead Are Dancing
11. Until Yet a Few More Deaths Do Us Part

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Je až k nevíře, že tak uznávaná skupina jako Unexpect právě vydává teprve třetí dlouhohrající album ve své historii a celkově teprve čtvrtý nosič vůbec (pozor, v tomto se často chybuje – mnozí považují za debut kapely teprve minulou desku z roku 2006, jenže Unexpect vydali svou prvotinu už v roce 1999 – dnes již polozapomenutý, ale skvělý kousek “Utopia”). Sice jí to trvá sakra dlouho, než se tato kanadská formace uráčí s něčím přijít, ale zase je to vždy naprostá lahůdka pro všechny příznivce šíleností stižené avantgardy. Minimálně pro mě (a dám krk na to, že nejen pro mě) byla novinka “Fables of the Sleepless Empire” netrpělivě vyčkávanou a vyhlíženou nahrávkou. Teď je konečně tady, tak se na to pojďme podívat…

Abych byl zcela upřímný, po prvním poslechu “Fables of the Sleepless Empire” jsem byl… ani ne překvapen, zklamán nebo rozčarován, ale něco mezi tím vším. Byl jsem totiž natěšený na přímé pokračování minulého majstrštyku “In a Flesh Aquarium”, naprosto bláznivé desky, kde všechny hudební nápady tryskaly v obrovských proudech a do všech stran, vzájemně se míchaly, proplétaly, zdánlivě spolu nesouvisely, ale jeden bez druhého nemohly být; hlava z toho šla kolem, ale bylo to ale něco úžasného, byť jen těžko chápatelného. Na “Fables of the Sleepless Empire” mi zpočátku vadilo, že to prostě není tak strašně ujeté, že ono je to vlastně už na první poslech docela stravitelné. A s tímhle názorem jsem album také opustil a přibližně týden jej nechal uležet…

…abych se na něj mohl později podívat s čistou hlavou. Až s odstupem mi to docvaklo – na “Fables of the Sleepless Empire” mi nejdříve vadilo to, že je tak snadno pochopitelné, ale jak jsem zjistil, Unexpect mě vlastně absolutně přechcali, protože jejich nová deska je v porovnání se svým předchůdcem tak snadno pochopitelná, až jsem ji nebyl schopen chápat. Pokud na tento zdánlivě naprosto blbě znějící fakt přistoupíte, máte už na půl vyhráno, abyste si vychutnali další hudební mňamku.

Nevím jak u vás, ale u mne většinou hudba funguje tak, že mi nejprve přijde složitá, ale čím víc ji poslouchám, tím více se v ní orientuji a tím se mi zdá jednodušší. “Fables of the Sleepless Empire” působí přesně naopak – zpočátku mi to přišlo na poměry Unexpect moc jednoduché, ale čím více to poslouchám, tím mi to přijde složitější a komplexnější a tím více objevuji nové a nové vrstvy.

Po čase zjistíte, že i “Fables of the Sleepless Empire” je album hodné Unexpect. Motivy, nápady, vyhrávky, melodie, zvuky, pazvuky, zpěvy, řevy – to všechno tam lítá páté přes deváté, ale oproti “In a Flesh Aquarium” mi přijde, že jsou jednotlivé prvky (a že jich je v každé kompozici minimálně tak tisíc) plynuleji zapuštěny do sebe. Ale když dojde na lámání chleba, dojde vám, že muzika Unexpect má na míle daleko k nějakému akademickému předvádění svých vlastních schopností a dokazování si, co všechno a jak složitě lze zahrát. Ve své podstatě jsou totiž Unexpect i přes nepopiratelnou složitost strašně hravá skupina, v mnohých případech jejich tvorba doslova přetéká uličnictvím a čtveráctvím, ale neustále a pořád zůstává inteligentní. V tom stejném okamžiku dokáže ale být i vážná zároveň. Je mi jasné, že takto řečeno to nejspíše zní dosti prapodivně, ale dle mého názoru tak “Fables of the Sleepless Empire” opravdu působí.

Možná by vás zajímaly nějaké nejlepší skladby, nějaké opravdu zajímavé momenty, které by vám neměly uniknout. Ode mě se jich však nedočkáte. Přijde mi absolutně irelevantní prozrazovat vrcholné momenty u desky, jež je z velké části o tom, že si to všechno, co se na ní skrývá, máte odkrýt sami. Nehledě na to, že na “Fables of the Sleepless Empire” je toho tolik, že ty vrcholy bude mít asi každý úplně někde jinde a že se navíc dají jen těžko popisovat. Možná si řeknete, že to zní jako otřepaná recenzentská klička, jak uniknout popisování jednotlivých písní, jenže v případě Unexpect tomu tak opravdu je. S klidem vám však mohu říct to, že se jedná o věc, která stojí nejenže za slyšení, ale i za vytrvalé poslouchání (snad cítíte ten rozdíl). Vymazlená nahrávka po všech stránkách – famózní obálkou počínaje, dogmaty zbavenou hudbou konče.


Solefald – Norrøn livskunst

Solefald - Norrøn livskunst
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Song til stormen
02. Norrøn livskunst
03. Tittentattenteksti
04. Stridsljod (Blackabilly)
05. Eukalyptustreet
06. Raudedauden
07. Vitets vidd i verdi
08. Hugferdi
09. Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part 3)
10. Til heimen yver havet

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook

Pořád to samé dokola začne být po nějakém čase zákonitě nuda, tudíž jsme se rozhodli naší sekci recenzí tentokráte namísto klasické kritiky ozvláštnit mírně netradiční formou recenze v podobě dialogu dvou redaktorů (H. a Earthworm) na téma dané desky – “Norrøn livskunst” od norských hledačů Solefald.

H.: Kolikrát jsi to už slyšel vlastně?

Earthworm: Asi osmkrát. Ale mám to už celkem v sobě.

H.: A baví tě to ještě, když to posloucháš teď podeváté?

Earthworm: Jo, baví. Proč? Tebe snad ne?

H.: Asi se jen ptám, ne? (smích) Mě to taky baví, to jo, ale třeba v porovnání s předchozími deskami to není taková extáze. Možná to bude tím, že “Norrøn livskunst” pokračuje v podstatě tam, kde skončila “Islandská odysea”, tudíž už to není takový překapivý šok, jako když jsem poprvé slyšel “Red for Fire” a pak “Black for Death”.

Earthworm: Já jsem ještě předchozí alba neslyšel, také nemůžu moc porovnávat.

H.: Jasně, no. Tak to se ti to asi bude líbit víc než mně. Jako ne že by to bylo špatné, to netvrdím, pořád se to poslouchá hodně dobře a má to všechny klady Solefald, ale snad jediné, co mě opravdu překvapilo, jsou zpěvy. V tom bych viděl nejsilnější stránku “Norrøn livskunst”. Ne že by starší nahrávky nebyly po téhle stránce propracované, ale tentokrát to v tomto ohledu podle mě kapela dotáhla k dokonalosti. Mám na mysli hlavně ty ženské vokály.

Earthworm: To jo… ze začátku mi tedy moc neseděly, ale jak jsem si zvyknul, je to super.

H.: Taky mě to ze začátku bouchalo do uší, ale jak to člověk slyší podruhé, potřetí, je to pecka.

Earthworm: Největší problém jsem měl s tou zpěvačkou v “Tittentattenteksti”, strašně jsem ji nejdříve nenáviděl.

H.: Hehe, právě jsem to chtěl říct. Ten hlas zní docela úchylně, určitě je to pohnané nějakým efektem, ale je to dobré ozvláštnění.

Earthworm: Jsem si zvyknul a líbí se mi to, taková solidní šílenost.

H.: Každopádně je dobré, že Solefald zkoušejí takovéhle netradiční věci. Alespoň to není nuda.

Earthworm: Je v tom hodně různorodých nápadů, třeba taková “Stridsljod (Blackabilly)”, to je úplně parádní věc.

H.: Avantgardní kapela se holt pozná…

Earthworm: Jaká skladba ti přijde nejlepší?

H.: Uff, to nevím… nevím, jestli nejlepší, ale hodně se mi líbí “Eukalyptustreet”. Hlavně jak graduje.

Earthworm: Pro mě to bude asi taky “Eukalyptustreet”. Já mám hlavně strašně rád saxofon, který je tu asi ve dvou skladbách, a jak jsi řekl, ta gradace tomu hodně dává.

H.: Hned úvodní “Song til stormen” je také výborná. Jsou tam opět výborné vokály. I taková “Raudedauden” se mi líbí. Té hodně pomáhá ten tvrdší nástup s blackovým zpěvem, který přijde hned po pomalé “Eukalyptustreet”. Zní to jako rána pěstí, v tom dobrém slova smyslu.

Earthworm: Pravda, každopádně si ale myslím, že někdy kolem šesté skladby to začíná klesat… kvalita…

H.: To souhlasím, v druhé polovině to trochu upadá oproti skvělé první půlce. Ještě “Vitets vidd i verdi” je hodně dobrá, ale u těch posledních songů mi už pozornost vždycky opadává. Nejsou vyloženě špatné, ale když to poslouchám v kuse jako desku (což poslouchám), tak se ke konci pomalu ztrácím.

Earthworm: Ta je asi nejlepší z druhé poloviny. Ale hlavně ta koncovka je taková mdlá.

H.: Koukám, že jsme na tom stejně. Já jsem třeba podle tracklistu hodně čekal od “Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part 3)”, právě protože už jen podle názvu by měla přímo navazovat na obě desky “Islandské odysey”, ale ten song mi přijde docela nevýrazný. Například ty sbory na pozadí v některých pasážích znějí dobře, ale vzhledem k tomu, že jsou docela zastrčené, dají se celkem v pohodě přeslechnout.

Earthworm: Nevýrazný je dobré slovo. Prostě to není špatné, ale nevýrazné, což je podle mě celkem důležitý aspekt, jelikož se jedná o avantgardu.

H.: Souhlas. Jinak mi také přijde, že albu docela ubírá načasování vydání. “Norrøn Livskunst” se mi dostalo do ruky v podstatě nastejno s takovými skvosty jako “Paracletus” od Deathspell Omega, “Marrow of the Spirit” od Agalloch nebo “Psychogrotesque” od Aborym a v porovnání s těmito všemi Solefald jasně prohrávají. Kdyby “Norrøn livskunst” vyšlo dejme tomu o měsíc dříve, určitě bych se na to také díval jinak.

Earthworm: No, já jsem kromě “Psychogrotesque” nic z toho, co jsi napsal, neslyšel, takže porovnávat nemůžu.

H.: A tak co si pustíš radši, “Psychogrotesque” nebo “Norrøn livskunst”? Já tedy radši otočím makarónské šílence (smích).

Earthworm: U mě by to bylo asi podle nálady, těžko říct. Pravda je, že “Psychogrotesque” funguje mnohem lépe jako celek než “Norrøn livskunst”.

H.: Každopádně to nic nemění na tom, že “Norrøn Livskunst” rozhodně není špatné. Mně osobně to bude i tak stát za koupi. Sice je pravda, že pro to nepoletím hned teď do obchodu, ale časem si to na 100% pořídím. Teď mám ale ještě pár žhavějších kandidátů na rozšíření sbírky.

Earthworm: Mně zase “Norrøn livskunst” zafungovalo jako dobrá návnada k naposlouchání zbytku diskografie Solefald


Umbrtka – IVO

Umbrtka - IVO
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 27.7.2010
Label: Werewolf Production

Tracklist:
01. Umbrtka
02. Popelář
03. Strava
04. Bagrem
05. Všechno
06. Týden
07. Doudlevce
08. Srdce
09. Nájezdníci
10. Petrohrad
11. Pivo Ivo
12. Šedesátiny

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na první poslech je nová dávka prachmatického metalu opět zase někde jinde než její předchůdci. Po intimnějším, polo-akustickém „Kovovém háji“ se na “IVO” (alias “Industriálním velkém obrození”) vracejí opět ostřejší kytarové riffy, ale… v podobě mnohem více avantgardnější než kdy dřív. I když i v minulosti se skupina nebála píchnout do něčeho neočekávaného, „IVO“ je v tomto směru jednoznačně nejdál. Umbrtka se čím dál tím více profiluje do projektu, který si sám na sebe ve svém současném rozpoložení neklade takřka žádné hranice. Ani v pomatení smyslů se současná podoba Umbrtky prostě nedá nazvat black metalem, jak tomu bývalo kdysi. V případě „IVO“ už bych se nebál označení čistá avantgarda, v některých skladbách ještě umírněnější, v jiných zase nezřízená takovým způsobem, až se člověk nestačí divit.

Otvírák „Umbrtka“ zní ještě relativně normálně. Mikrofonu se nechápe nikdo menší než Franta ŠtormMaster’s Hammer (objeví se však i ve více skladbách), díky jehož hlasu ze skladby tu a tam vystrkuje růžky právě odkaz této legendy, ale čistý vokál Tomáše Kofroně (alias ThrollmaseTrollech, jemuž patří velká pochvala, neboť o spoustu úžasných pasáží desky se stará právě on svým zpěvem) přehazuje výhybku nálad zase do jiné polohy. Po svižnějším přivítání zase přichází hodně pomalý a výtečný kousek „Popelář“ s „deštivou“ atmosférou, jež se s přimhouřením oka blíží právě ke „Kovovému háji“. Ale i podobné ne přímo stylové, ale i tak znatelné skoky lze přičíst „IVO“ k dobru, neboť se kapele podařilo vybalancovat onu hranici mezi rozmanitostí a násilnými zvraty na tu správnou stranu. V rámci jedné skladby a kolikrát i na ploše jen několika desítek sekund se bez problému misí blackmetalové klepanice, za chvíli zase melancholická pasáž, atmosféry plný kousek, avantgardní výlety, a co je nejlepší, nějakým zázrakem to drží pohromadě a zatraceně to baví.

Velkým kladem desky je bezesporu fakt, že v podstatě každá skladba obsahuje minimálně jednu, nebojím se říct, opravdu dokonalou pasáž. Kupříkladu v takové „Bagrem“ začíná navýsost skvělý kousek okolo 01:50, gradující neuvěřitelně povedeným čistým vokálem (opět Franta Štorm). Totální jízda je rovněž „Týden“, možná ten nejavantgardnější dílek celé skládačky, jemuž vládne hlavně ulítlý saxofon a vskutku hodně rozmanitá struktura, díky níž si nemůžete být jisti, co na vás vybafne za vteřinu. Rozhodně jeden z vrcholů „IVO“.

Na straně druhé je však nutno zmínit, že jisté songy na desce, zvláště v její druhé polovině, obsahují pasáže i trochu hlušší. Sice ne vyloženě slabé, tak daleko to nikdy nesklouzne, ale ani ne vyloženě silné. Díky tomu, že každá písnička obsahuje nějakou tu perličku, si „IVO“ přece jenom posluchačovu pozornost nenechá ani na chviličku proklouznout mezi prsty, i tak ale není album úplně ve všech momentech stoprocentní. Možná to bude dáno tím, že některé nápady jsou prostě tak moc dech beroucí, že ty ostatní vedle nich tolik nevyniknou…

Čemu se ale nedá vytknout takřka nic, je textová stránka. To je opravdu radost číst. Stejně jako v do jisté míry v hudební rovině, i v textech se Umbrtka může pyšnit sympatickou dávkou nadsázky, v jejímž rámci si bere na paškál vše od samotných členů kapely až po Varga VikerneseBurzum. Nezaměňujte však pojmy, nadsázka se nerovná chachacha texty, spíše jde o takový zdravý nadhled, což chvílemi zní více blackmetalově, než klišé typu „Satan, Satan, ou jééé“. Je však pravda, že to by se dalo vztáhnout i na samotnou muziku.

Byť se někomu může podle recenze zdát 7,5 málo, pro mě osobně to už znamená velice povedenou desku, kterou se bezesporu vyplatí zařadit do sbírky. A takovým albem „IVO“ jistojistě je. Pokud se mají tímhle směrem ubírat i další počiny Umbrtky, je to dle mého názoru cestu dobrá, a pokud se příště (počítám tak nejpozději za půl roku, hehe) podaří vše dotáhnout k dokonalosti, bude to výstřel na Měsíc. A pokud další deska opět uhne úplně jinam (jak to ostatně desky Umbrtky s oblibou dělají), i tak se rozhodně bude na co těšit.

P. S. Poslední záležitostí spojenou s „IVO“, kterou je v recenzi asi nutné zmínit, je hitovka „Šedesátiny“, neboli, jak všichni jistě vědí, překopávka zhovadilosti „Patnáctiny“ internetového kultu Luštěla. Těžko se věří, že jde udělat z takové debility tak výborná pecka, ale i to dokazuje očividný talent všech zúčastněných (myšleno samozřejmě Umbrtky, ne Luštěly). Ostatně, mrkněte na povedený klip…


Vulture Industries – The Malefactor’s Bloody Register

Vulture Industries - The Malefactor's Bloody Register
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 13.9.2010
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Crooks & Sinners
02. Race for the Gallows
03. The Hangman’s Hatch
04. The Bolted Door
05. This Cursed Flesh
06. I Hung My Heart on Harrow Square
07. Crowning the Cycle
08. Of Branded Blood

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

V obrovské záplavě nových nahrávek, které letošní září nabídlo, patřila mezi mé největší favority novinka „The Malefactor’s Bloody Register“ norské skupiny Vulture Industries, jejíž hudba mi uhranula už s jejím prvním dlouhohrajícím počinem „The Dystopia Journals“, který s rozdílem pouhopouhých tří dnů vyšel přesně tři roky před svým následovníkem. Ačkoliv první MySpace ukázka v podobě skladby „The Bolted Door“ (která se jen tak mimochodem později ukázala být jedním z vrcholů desky) naznačila, že se Vulture Industries v porovnání s debutem nechystají snížit kvalitativní laťku, až poslech celé desky mi ale jasně ukázal, že naděje do „The Malefactor’s Bloody Register“ vkládané rozhodně zbytečné nebyly.

Avantgardní metal (na některých stránkách lze najít dokonce označení avantgardní black metal, s black metalem toho však tito Norové moc společného nemají) v podání Vulture Industries není zkouškou, co všechno je posluchač s to skousnout (nic ale proti takovému přístupu, sám si to občas velice rád poslechnu), ale spíš jakousi jeho písničkovou podobou, byť to možná takhle řečeno nezní jako kdovíjaký klad. Snažím se tím říct, že spíše než avantgardu jako nekontrolovaný proud experimentu představují Vulture Industries avantgardu, která se i přes progresi a žánrovou nedefinovatelnost soustředí spíše na kvalitu jednotlivých písní, díky čemuž se „The Malefactor’s Bloody Register“ (a ostatně i „The Dystopia Journals“) velice dobře a lehce poslouchá, své avantgardnosti navzdory.

Vulture Industries do karet jistě hraje jejich snadno identifikovatelný a do jisté míry i originální sound. Jejich tvorba sice často bývá přirovnávána k dnes již nefungujícím Arcturus (nutno ale dodat, že se v jejich táboře opět něco málo začíná dít, viz potvrzení účasti na příštím ročníku ProgPower Festu v USA, ale to sem teď nepatří…), pokud však mám vyslovit svůj osobní názor, nějakou větší podobnost mezi oběma kapelami neslyším. A i kdyby, čert to vem, když Vulture Industries předvádějí to, co předvádějí…

Těžko se muzika Vulture Industries neznalému posluchači, který neměl tu čest s jejich debutem, popisuje. Nejlepším řešení opravdu bude, když album sami zkusíte. Já vám mohu říct jen to, že pokud máte v oblibě opravdu dobrou hudbu, tak rozhodně neprohloupíte. „The Malefactor’s Bloody Register“ je deska, která nabízí zábavu od začátku do konce, která se jen tak lehce neoposlouchá, která je prosta hluchých míst, ba naopak, nebojím se říct, některé nápady hraničí až s genialitou. Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést již zmiňovanou „The Bolted Door“ s naprosto neuvěřitelným refrénem. Zůstává mi rozum stát, jak někdo něco takového dokáže vymyslet. Velice silnou se mi však jeví každá skladba. Hudební kvalitu navíc umocňuje ještě textové zpracování silného a věčného tématu zločinu a trestu (a s tím spojená grafika).

Vulture Industries možná nepatří mezi skupiny, jimž není dopřávána velká pozornost ze strany médií, nehrají ve velkých halách, ani se neobjevují na obálkách časopisů. Daleko mají i do pozice, kdy by mohli být v určitých kruzích uznáváni jako kult. Vulture Industries je (alespoň v současné době) prostě a jednoduše kapela pro pár fajnšmekrů, což nesnižuje jejich kvality ani v nejmenším. Máte-li chuť na porci výborné a neokoukané hudby od neokoukané kapely, právě tito Norové jsou tou správnou volbou. Velká, opravdu velká chuťovka, která jen tak neomrzí!