Archiv štítku: avantgarde metal

Umbrtka – IVO

Umbrtka - IVO
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 27.7.2010
Label: Werewolf Production

Tracklist:
01. Umbrtka
02. Popelář
03. Strava
04. Bagrem
05. Všechno
06. Týden
07. Doudlevce
08. Srdce
09. Nájezdníci
10. Petrohrad
11. Pivo Ivo
12. Šedesátiny

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na první poslech je nová dávka prachmatického metalu opět zase někde jinde než její předchůdci. Po intimnějším, polo-akustickém “Kovový háj” se na “IVO” (alias “Industriální velké obrození”) vrací opět ostřejší kytarové riffy, ale… v podobě mnohem více avantgardnější než kdy dřív. I když i v minulosti se skupina nebála píchnout do něčeho neočekávaného, “IVO” je v tomto směru jednoznačně nejdál. Umbrtka se čím dál tím více profiluje do projektu, který si sám na sebe ve svém současném rozpoložení neklade takřka žádné hranice. Ani v pomatení smyslů se současná podoba Umbrtky prostě nedá nazvat black metalem, jak tomu bývalo kdysi. V případě “IVO” už bych se nebál označení čistá avantgarda, v některých skladbách ještě umírněnější, v jiných zase nezřízená takovým způsobem, až se člověk nestačí divit.

Otvírák “Umbrtka” zní ještě relativně normálně. Mikrofonu se nechápe nikdo menší než Franta ŠtormMaster’s Hammer (objeví se však i ve více skladbách), díky jehož hlasu ze skladby tu a tam vystrkuje růžky právě odkaz této legendy, ale čistý vokál Tomáše Kofroně (alias ThrollmaseTrollech, jemuž patří velká pochvala, neboť o spoustu úžasných pasáží desky se stará právě on svým zpěvem) přehazuje výhybku nálad zase do jiné polohy. Po svižnějším přivítání zase přichází hodně pomalý a výtečný kousek “Popelář” s “deštivou” atmosférou, jež se s přihmouřením oka blíží právě ke “Kovovému háji”. Ale i podobné ne přímo stylové, ale i tak znatelné skoky lze přičíst “IVO” k dobru, neboť se kapele podařilo vybalancovat onu hranici mezi rozmanitostí a násilnými zvraty na tu správnou stranu. V rámci jedné skladby a kolikrát i na ploše jen několika desítek se bez problému misí black metalové klepanice, za chvíli zase melancholická pasáž, atmosféry plný kousek, avantgardní výlety a co je nejlepší, nějakým zázrakem to drží pohromadě a zatraceně to baví.

Velkým kladem desky je bezesporu fakt, že v podstatě každá skladba obsahuje minimálně jednu, nebojím se říct, opravdu dokonalou pasáž. Kupříkladu v takové “Bagrem” začíná navýsost skvělý kousek okolo 01:50, gradující neuvěřitelně povedeným čistým vokálem (opět Franta Štorm). Totální jízda je rovněž “Týden”, možná ten nejavantgardnější dílek celé skládačky, jemuž vládne hlavně ulítlý saxofon a vskutku hodně rozmanitá struktura, díky níž si nemůžete být jisti, co na vás vybafne za vteřinu. Rozhodně jeden z vrcholů “IVO”.

Na straně druhé je však nutno zmínit, že jisté songy na desce, zvláště v její druhé polovině, obsahují pasáže i trochu hlušší. Sice ne vyloženě slabé, tak daleko to nikdy nesklouzne, ale ani ne vyloženě silné. Díky tomu, že každá písnička obsahuje nějakou tu perličku, si “IVO” přece jenom posluchačovu pozornost nenechá ani na chviličku proklouznout mezi prsty, i tak ale není album úplně ve všech momentech stoprocentní. Možná to bude dáno tím, že některé nápady jsou prostě tak moc dechberoucí, že ty ostatní vedle nich tolik nevyniknou…

Čemu se ale nedá vytknout takřka nic, je textová stránka. To je opravdu radost číst. Stejně jako v do jisté míry v hudební rovině, i v textech se Umbrtka může pyšnit sympatickou dávkou nadsázky, v jejímž rámci si bere na paškál vše od samotných členů kapely až po Varga VikerneseBurzum. Nezaměňujte však pojmy, nadsázka se nerovná chachacha texty, spíše jde o takový zdravý nadhled, což chvílemi zní více black metalově, než klišé typu “Satan, Satan, ou jééé”. Je však pravda, že to by se dalo vztáhnout i na samotnou muziku.

Byť se někomu může podle recenze zdát 7,5 málo, pro mě osobně to už znamená velice povedenou desku, kterou se bezesporu vyplatí zařadit do sbírky. A takovým albem “IVO” jistojistě je. Pokud se mají tímhle směrem ubírat i další počiny Umbrtky, je to dle mého názoru cestu dobrá, a pokud se příště (počítám tak nejpozději za půl roku, hehe) podaří vše dotáhnout k dokonalosti, bude to výstřel na Měsíc. A pokud další deska opět uhne úplně jinam (jak to ostatně desky Umbrtky s oblibou dělají), i tak se rozhodně bude na co těšit.

P. S. Poslední záležitostí spojenou s “IVO”, kterou je v recenzi asi nutné zmínit, je hitovka “Šedesátiny”, neboli, jak všichni jistě vědí, překopávka zhovadilosti “Patnáctiny” internetového kultu Luštěla. Těžko se věří, že jde udělat z takové debility tak výborná pecka, ale i to dokazuje očividný talent všech zúčastněných (myšleno samozřejmě Umbrtky, ne Luštěly). Ostatně, mrkněte na povedený klip…


Deathspell Omega – Paracletus

Deathspell Omega - Paracletus
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Epiklesis I
02. Wings of Predation
03. Abscission
04. Dearth
05. Phosphene
06. Epiklesis II
07. Malconfort
08. Have You Beheld the Fevers?
09. Devouring Famine
10. Apokatastasis Pantôn

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Žádné oficiální stránky, žádné fotografie, žádná jména členů, samozřejmě ani žádné koncerty a informace o kapele jen minimální. Jediné, čím se francouzský projekt Deathspell Omega prezentuje, je pouze a jenom hudba. Ale zrovna v případě těchto ďáblů je i tohle více než dost. Pekelná jáma svůj chřtán neotvírá často, ale když se tak stane, je to událost. A jsou to právě desky Deathspell Omega, které jsou zhudebněním výplodů té sirné propasti. Nebudu přehánět ani v nejmenším, když řeknu, že to, co Deathspell Omega předvádějí, nikde jinde neuslyšíte, neboť jejich muzika dýchá něčím neskutečně neobyčejným.

NEZMĚRNÝ…

Víte, stává se mi opravdu málokdy, abych si s recenzí nevěděl vůbec rady, v případě “Paracletus” jsem však v koncích. Již delší dobu si lámu hlavu, jak podstatu tohoto veledíla uchopit a vyjádřit slovy, čím déle o tom ale přemýšlím, tím blíže se dostávám do bodu, kdy pochybuji, zdali je to vůbec možné. Častokrát jsem tu kritizoval různé nahrávky s tím, že v pozadí jejich hudby necítím něco hlubšího, takový ten těžko popsatelný pocit, který se vyskytuje jen u těch nejlepších. Jenže z “Paracletus” tento pocit něčeho výjimečného, něčeho navíc doslova tryská na všechny strany, z každé noty a z každého z tónů. A paradoxně, čím více ho tam je, tím více je deska neuchopitelnější a neurčitější a hůře popsatelná.

…NEUCHOPITELNÝ…

Nemá cenu tvrdit opak, rovnou vám povím, že Deathspell Omega je opravdu těžká hudba (i když je zase fakt, že “Paracletus” je o něco lépe vstřebatelnější než minulé disharmonické inferno “Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum”, ale o tom až později…), takže pokud nemáte na podobný chaos cvičené ucho, jen stěží se vám to asi může líbit, což je jen tak mimochodem i případ níže hodnotícího kolegy, který s obdobně extrémními formami umění zas tolik zkušeností nemá. Ale i to je jedna z věcí, jež mě osobně na Deathspell Omega přitahují – nejedná se u hudbu, kterou by byl schopen poslouchat jen tak někdo, ale o hudbu, která si žádá svého posluchače. “Paracletus” (a ostatně celá novější tvorba Deathspell Omega) není záležitost, již byste si mohli pustit k práci, k vaření nebo při jízdě autem. “Paracletus” vyžaduje od svého posluchače, aby se na něj plně soustředil a přemýšlel o jeho významu. Deathspell Omega netvoří díla vhodná k relaxaci a už vůbec ne k tomu, aby se při nich posluchač bavil. Je to něco jako hudební očistec, jehož plné vstřebání není určeno slabším povahám.

…NEUVĚŘITELNÝ…

Abych čistě náhodou nebyl špatně pochopen, “Paracletus” není žádný extrém pro extrém, ani pouhá snaha posouvat hranice poslouchatelnosti. Něco takového vypadá naprosto jinak a jedná se o skupiny, jejichž muzika většinou hlubší myšlenky uvnitř neskrývá. A to se o Deathspell Omega tvrdit nedá ani v nejmenším. Ano, využívají sice extrémního výraziva, ale ne samoúčelně ani bezúčelně, nýbrž jako prostředek uměleckého vyjádření, řekneme-li to takto. Avšak zároveň v chorobném hudebním labyrintu zbývá dost zákrut a uliček, v nichž číhají doteky avantgardy, progrese či experimentu. Ačkoliv se vás kolega ve svých pár řádcích bude snažit přesvědčit o opaku, o nějaký obyčejný black metal se nejedná ani v nejmenším, spíš by se slušelo říci, že nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Právě naopak, přednes Deathspell Omega je vysoce netradiční, originální a neopakovatelný. O kolika současných skupinách lze toto tvrdit?

Deathspell Omega

…NEPOPSATELNÝ…

Další věc, která z Deathspell Omega činí posluchačsky velice atraktivní záležitost, je neustálý vývoj. Je až s podivem, jak obrovské skoky kapela s každou novou deskou činí a jak velkou cestu ušla od svého (tehdy ještě čistě black metalového) debutu “Infernal Battles”, ale i od přelomového díla “Si monumentum requires, circumspice”, a to vše aniž by popřela své kořeny nebo každý svůj jednotlivý předcházející opus. Jak jsem již nepřímo naznačil výše, rovněž i “Paracletus” znamená ve zvuku Deathspell Omega doslova evoluci. Oproti poslednímu ztělesnění chaosu “Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum” vyznívá “Paracletus” mnohem barvitěji co do obsažené škály pocitů a nálad, ale jak již bylo řečeno, bez popření alba minulého, tudíž i novinka obsahuje úryvky disharmonického pekla, které však tentokráte není středobodem nahrávky, nýbrž “pouze” jenom částí velkého celku.

…ZNIČUJÍCÍ…

Není pochyb o tom, že Deathspell Omega stvořili další monument, jenž si jen těžko hledá konkurenci. Majestátní a epický, agresivní a bolestivý, chaotický a nepochopitelný, temný a atmosférický, ale za všech okolností neuvěřitelně úžasný a ve všech svých polohách absolutně dokonalý. Každá jedna skladba skrývá nepřeberné množství nálad, skrytých momentů a zákoutí, která má člověk neustále chuť prozkoumávat a objevovat při tom nová a nová, což z “Paracletus” činí naprosto uhrančivou záležitost. Není radno tuto hudbu podceňovat, neboť ani ona svého posluchače nepodceňuje, ale žádá si od něj specifický přístup. K “Paracletus” je nutno přistupovat jako k umění v plném významu toho slova, což v dnešní době už málokdo dokáže… ale odměna za to je vysoká. Jedním slovem – skvost!

…CHAOS!


Další názory:

Všemi desítkou hodnocený “Paracletus” mi zas tak úžasný nepřijde. Ano, jedná se o kvalitní hudbu, která patří v dnešní době k nadprůměru, přesto mi tam na vyšší hodnocení něco víc chybí. Přijde mi to jako obyčejný black metal, kterému zas tolik jako kolega neholduji. Přesto pokud hledáte kvalitní poslech, rozhodně do “Paracletus” jděte.
Seda


Vulture Industries – The Malefactor’s Bloody Register

Vulture Industries - The Malefactor's Bloody Register
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 13.9.2010
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Crooks & Sinners
02. Race for the Gallows
03. The Hangman’s Hatch
04. The Bolted Door
05. This Cursed Flesh
06. I Hung My Heart on Harrow Square
07. Crowning the Cycle
08. Of Branded Blood

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

V obrovské záplavě nových nahrávek, které letošní září nabídlo, patřila mezi mé největší favority novinka “The Malefactor’s Bloody Register” norské skupiny Vulture Industries, jejíž hudba mi uhranula už s jejím prvním dlouhohrajícím počinem “The Dystopia Journals”, který s rozdílem pouhopouhých tří dnů vyšel přesně tři roky před svým následovníkem. Ačkoliv první MySpace ukázka v podobě skladby “The Bolted Door” (která se jen tak mimochodem později ukázala být jedním z vrcholů desky) naznačila, že se Vulture Industries v porovnání s debutem nechystají snížit kvalitativní laťku, až poslech celé desky mi ale jasně ukázal, že naděje do “The Malefactor’s Bloody Register” vkládané rozhodně zbytečné nebyly.

Avantgardní metal (na některých stránkách lze najít dokonce označení avantgardní black metal, s black metalem toho však tito Norové moc společného nemají) v podání Vulture Industries není zkouškou, co všechno je posluchač s to skousnout (nic ale proti takovému přístupu, sám si to občas velice rád poslechnu), ale spíš jakousi jeho písničkovou podobou, byť to možná takhle řečeno nezní jako kdovíjaký klad. Snažím se tím říct, že spíše než avantgardu jako nekontrolovaný proud experimentu představují Vulture Industries avantgardu, která se i přes progresi a žánrovou nedefinovatelnost soustředí spíše na kvalitu jednotlivých písní, díky čemuž se “The Malefactor’s Bloody Register” (a ostatně i “The Dystopia Journals”) velice dobře a lehce poslouchá, své avantgardnosti navzdory.

Vulture Industries do karet jistě hraje jejich snadno identifikovatelný a do jisté míry i originální sound. Jejich tvorba sice často bývá přirovnávána k dnes již nefungujícím Arcturus (nutno ale dodat, že se v jejich táboře opět něco málo začíná dít, viz potvrzení účasti na příštím ročníku ProgPower Festu v USA, ale to sem teď nepatří…), pokud však mám vyslovit svůj osobní názor, nějakou větší podobnost mezi oběma kapelami neslyším. A i kdyby, čert to vem, když Vulture Industries předvádí to, co předvádí…

Těžko se muzika Vulture Industries neznalému posluchači, který neměl tu čest s jejich debutem, popisuje. Nejlepším řešení opravdu bude, když album sami zkusíte. Já vám mohu říct jen to, že pokud máte v oblibě opravdu dobrou hudbu, tak rozhodně neprohloupíte. “The Malefactor’s Bloody Register” je deska, která nabízí zábavu od začátku do konce, která se jen tak lehce neoposlouchá, která je prosta hluchých míst, ba naopak, nebojím se říct, některé nápady hraničí až s genialitou. Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést již zmiňovanou “The Bolted Door” s naprosto neuvěřitelným refrénem. Zůstává mi rozum stát, jak někdo něco takového dokáže vymyslet. Velice silnou se mi však jeví každá skladba. Hudební kvalitu navíc umocňuje ještě textové zpracování silného a věčného tématu zločinu a trestu (a s tím spojená grafika – stačí si jen prohlédnout promo fotky tady okolo).

Vulture Industries možná nepatří mezi skupiny, jimž je dopřávána velká pozornost ze strany médií, nehrají ve velkých halách, ani se neobjevují na obálkách časopisů. Daleko mají i do pozice, kdy by mohli být v určitých kruzích uznáváni jako kult. Vulture Industries je (alespoň v současné době) prostě a jednoduše kapela pro pár fajnšmekrů, což nesnižuje jejich kvality ani v nejmenším. Máte-li chuť na porci výborné a neokoukané hudby od neokoukané kapely, právě tito Norové jsou tou správnou volbou. Velká, opravdu velká chuťovka, která jen tak neomrzí!


Shining – Blackjazz

Shining - Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tomuhle já říkám avantgarda! Označovat norské Shining (pozor, neplést s depress blackovými Švédy stejného jména) jako metal by podle mě hodně zavádějící, i když je pravda, že jejich právě vydávaná (a zrovna teď i právě recenzovaná) novinka “Blackjazz” je zřejmě ten nejkytarovější materiál, jaký kdy stvořili. Kdo ví, jestli má na tom podíl i přechod pod metalovou firmu Indie Recordings (která má pod svými křídly i švédské jmenovce, aby to bylo správně zamotané)…

Přestože má deska v názvu slovíčko “jazz”, v porovnání s předchozími deskami “Grindstone” (2007) a “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005) je tam té jazzové složky o poznání méně. Oukej, já jsem přece jenom metalista, ne jazzman, ale o špetku víc takového saxofonu bych si klidně líbit nechal (kromě druhé “Fisheye” zaznívá ve větší míře totiž až na konci alba ve skladbách “Omen” nebo “21st Century Schizoid Man”). Tohle ale neberte jako zápor, nýbrž jenom jako takové konstatování, kapela se prostě vydala tímhle směrem, a pokud to je pořád dobrá muzika (a jakože to je hodně dobrá muzika), nemá posluchač sebemenší důvod si na něco stěžovat.

Pokud si ale myslíte, že s lehce umírněnější jazzovou složkou (zas ale netvrdím, že tam není vůbec, jen je trochu stažená do pozadí, abychom si rozuměli) vám to nezamotá hlavu, tak jste na omylu. Tohle je naprostá šílenost a záleží jen na tom, jestli máte podobné věci rádi. Já osobně ano, a pokud i vy, tak se vám “Blackjazz” líbit prostě musí.

Napoprvé se v tom není lehké zorientovat. Je to přesně ten typ hudby, kdy vám to s prvním poslechem přijde strašně nepřehledné, nesourodé, chaotické, jako kdyby si každý nástroj hrál sám za sebe něco úplně jiného a pak to jen někdo splácnul dohromady. Stačí dát ale albu trochu čas a zjistíte, že opak je pravdou, že všechno je do nejmenšího detailu promyšlené, má své pevné místo a svůj účel.

Je to těžká hudba a ne každý to docení. A faktem zůstává, že samotná kapela to svým posluchačům ani moc neusnadňuje. Stejně jako na minulé desce je tu například opět použitý (teď dokonce 2×) vtípek se dvěma stejně pojmenovanými skladbami, což ještě není tak hrozné, ale pasáže, které záměrně znějí, jako kdyby se vám zaseknul přehrávač, už tolik lidí nevydýchá. Z našeho pohledu (myšleno z pohledu metalisty) je to velmi netradiční hudba, pokud se však považujete za “open-minded” jedince a libujete si v inteligentní a náročné muzice, o níž musíte taky přemýšlet, je “Blackjazz” tou správnou volbou.


Abigor – Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…

Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...
Země: Rakousko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: End All Life Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Tak tyhle rakouské blázny jsem měl vždycky hodně rád. A to ať už se jedná o jejich starší tvorbu klasičtějšího ražení, nebo jejich současnou podobu chladně misantropického post-black metalu. Novinku “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” jsem tedy celkem logicky očekával s napětím, to, co však na ní Abigor zplodili, mě totálně posadilo na prdel.

“Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” je halucinogenní výlet mimo normální vnímání. Dvě 20 minutové ódy na chaos a obrovskou černou nicotu, která vcucne váš mozek a vrátí vám jej rozbombardovaný proudy ničeho z hlubokého vesmíru. Jako kdyby vám někdo místo krve nalil do žil písek, který zevnitř dře vaše smysly a trýzní vědomí strachem z nekonečné prázdnoty, času, který nezačíná a nekončí, který jen plyne a víří celým životem, vesmírem a existencí. Jehož vlivem se vše mění v prach, bezvýznamné nic v nekonečnu.

Tady selhávají veškerá přirovnání. Je to absolutní nic a absolutní všechno, chaos v prostoru proudících částic, labyrint myšlenek, v němž se ztratíte, obrovská hmota neúprosného času, která vás pohltí. Je to těžká deska, málokomu se bude líbit a málokdo ji pochopí, jestli ji vůbec lze pochopit.

Zlá.
Těžká.
Ubíjející.
Elektrizující.
Nepochopitelná.
Nepopsatelná.
Odporná.
Hnusná.
Zlá.

Nenávistná.
Neuchopitelná a Neexistující.
Nepředstavitelná.
Nekonečná a Nekončící.

Misantropická.
a
Odlidštěná.
a
Chaotická.

Abigor

To musíte slyšet, jinak nemáte šanci si představit, o co jedná. Musíte tu desku vnímat a ztrácet se v ní. Musíte ji nechat, aby byla sírou ve vašich žilách. Vše zní zdánlivě nesourodě. Kytara přechází mez mrknutí oka ze zběsilého sólování do nejhrubších riffů a zase zpátky jakoby nic. Bicí sází dvoukopákové palby jakoby bezhlavě a do ničeho. Kolem toho všeho lítá neuvěřitelná basa, která kouzlí takové věci, že celá kapacita vašeho mozku bude mít co dělat, aby to vůbec vstřebala. Do toho přidejte občasné těžké údery elektroniky, tikot hodit, ale třeba i chorály. “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” překypuje nápady, doslova je jimi napěchováno až po okraj a chvílemi až za okraj. Na první poslech to prostě není možné všechno pochytit, vnímat. Abigor si s posluchačem hrají a neustále jej udržují v napětí. Při poslechu téhle desky si člověk nemůže být ničím jistý.

Asi to bude znít jako klišé, ale tohle opravdu musíte slyšet. Slyšet a buď to milovat, nebo nenávidět. Já osobně jsem ta první možnost. Neuvěřitelné psycho. Z celé té post-black metalové éry Abigor, načaté počinem “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)”, považuji novinku za tu nejlepší, nejvyzrálejší… nejúchylnější, nejnepochopitelnější, ale skvělou. Výbornou. Excelentní. Bez hranic.

Máte z té recenze v hlavě guláš? To jste ještě neslyšeli to samotné album!


Sigh – Scenes from Hell

Sigh - Scenes from Hell
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 19.1.2010
Label: The End Records

Tracklist:
01. Prelude to the Oracle
02. L’art de Mourir
03. The Soul Grave
04. The Red Funeral
05. The Summer Funeral
06. Musica in Tempora Belli
07. Vanitas
08. Scenes from Hell

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Japonci Sigh jsou bezesporu jednou z nejkultovnějších smeček východní Asie. Že to nejsou žádná ořezávátka, dokazuje i fakt, že jejich talent svého času rozpoznal i samotný Euronymous (ano, přesně TEN Euronymous), který s nimi dokonce podepsal smlouvu pro svůj label Deathlike Silence Productions. Poté však Euronymous potkal jistého Varga Vikernese a všichni víme, jak to dopadlo; debut Sigh, „Scorn Defeat“, tedy vyšel až po Euronymousově smrti. Od té doby však Japonci urazili předlouhou cestu až k dnešní orchestrálně-avantgardní podobě black metalu.

Jestli se dá „Scenes from Hell“ charakterizovat jedním slovem, pak to bude stejně jako v případě minulého „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ slovo „šílené“. Alespoň z našeho evropského pohledu. Sigh totiž pocházejí z úplně druhého konce světa a je to na jejich hudbě znát. Věci, které by evropskou skupinu ani nenapadly, Sigh do posluchače sázejí s naprostou samozřejmostí a chladnou hlavou. První poslech je něco jako rána pěstí do držky – člověku se protočí panenky z toho, co to na něj ti Japonci vybalí za úchylárny. Pravda, pokud máte „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ naposlouchané skrz naskrz stejně jako já, tak pro vás novinka jistě nebude až zas takový šok jako první poslech „Hangman’s Hymn“. I tak se ale pořád jedná o řádnou dávku šíleností.

Když ale o hudbě Sigh mluvím jako o „šílené“, myslím to jako kompliment. Ono totiž „šílený“ svým způsobem znamená i „originální“, protože jakoukoliv hudebně srovnatelnou kapelu si prostě nevybavuji. A to se cení! Už od první vteřiny bude slupina atakovat vaše sluchové receptory svým inteligentním bordelem a vy prostě nemáte jinou šanci, než z toho být na větvi. „Scenes from Hell“ sice oproti svému předchůdci neobsahuje takové „hitovky“, na druhou stranu je však kvalitativně vyrovnanější. „Hagman’s Hymn“ podle mého názoru ztrácí ke konci trochu dech, novinka jede na plné koule až do poslední chvíle. Je to jako projížďka na horské dráze – žádná nuda, jen vám kolem hlavy místo větru sviští výplody orchestru z pekla a saxofonových magořin. Za tuto horskou dráhu by se nemusel stydět žádný výstavní chovanec nějakého ústavu (pozor, i tohle je myšleno jako kompliment) – je plná brutálních a ultra-rychlých sešupů až někam do podzemí. A když se objeví jedno dlouhé a trýznivě pomalé stoupání („The Summer Funeral“), je to takové zlo (opět kompliment!), až vám z toho prdnou oční bulvy!

Přestože však naše horská dráha stojí na pevných základech skvělých hudebních nápadů, ne všechno je na ní úplně dokonalé. Mírně nám totiž skřípe zvuk koleček vozíku – do popředí jsou vytaženy vokály (Mirai válí, blackmetalový vokál deluxe) a ony orchestrální blázniviny, což by zas nemusel být takový problém. Problémem jsou úplně zazděné kytary. Ty jsou společně s bicími trochu upozaděné oproti orchestracím (to ještě není ten největší problém), jenže dvoukopáková palba kytarovou hru úplně zabíjí! To je zřejmě jediná (a největší) výtka, kterou bych ke „Scenes from Hell“ měl. Hlasitost kytarových stop měla letět o dost nahoru.

Sigh

Ani tahle malá kaňka však není ničím, co by vás od poslechu „Scenes from Hell“ mělo odradit. Nějaké závěrečné hodnocení je podle mého mínění zbytečné, protože pokud jste při čtení předchozích odstavců alespoň trochu vnímali, tak jste si už o desce nějaký obrázek udělat museli. A pokud ne, tak nějaké další dva, tři řádky by na tom nic nezměnily.


Ram-Zet – Neutralized

Ram-Zet - Neutralized
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 12.10.2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Norové Ram-Zet jsou jednou z těch skupin, u kterých platí přímá úměra, že čím méně jsou známější, tím je jejich hudba kvalitnější. A přestože v těchto dnech vydávají už svou čtvrtou řadovku s názvem “Neutralized”, je to stále ještě záležitost pro fajnšmekry. Avantgarda holt netáhne a v podstatě nikdy netáhla. Přitom právě Ram-Zet patří podle mého názoru mezi její nejlepší představitele.

Ram-Zet patří mezi tu hrstku hudebních skupin, o kterých si dovolím tvrdit, že jsou opravdu výjimečné. Jejich hudba má myšlenku a zároveň se vyhýbá nešvaru, jakým trpí spousta avantgardních formací – samoúčelnému exhibicionismu, kdy jejich nahrávky připomínají víc než hudbu co nejpestřejší přehlídku různých nástrojů a instrumentálních dovedností (aneb “že zahraju tohle sólo, u kterýho by si normální smrtelník polámal prsty”). Tak takhle přesně to u Ram-Zet nefunguje. Samozřejmě je jejich muzika na vysoké technické úrovni a promítá se v ní nepřeberné množství vlivů různých hudebních stylů, ale má to hlavu a patu.

“Neutralized”, stejně jako všechna předchozí alba Ram-Zet, není záležitost na jeden nebo dva poslechy. Naopak je to hudba hodně špatně stravitelná a na poslech těžká, ale jak do ní (alespoň částečně) proniknete, stane se z ní záležitost naprosto uhrančivá, od které se nejde odtrhnout. Muzika je to spíš pro “open-minded” jedince. Na “Neutralized” totiž bez problému narazíte na techno intra, bluesová sóla, ambientní klávesy, country či přímou citaci vážné hudby, a to celé zabalené velkou procí extrémního metalu. Vše je navíc podpořené vydatnou porcí houslí, které jsou u Ram-Zet plnohodnotným nástrojem už od debutu.

Výraznou složkou Ram-Zet jsou také vokály. Prvním je učebnicový blackový krákorák hlavního mozku Zeta, který obsluhuje také kytaru. Esem v rukávu je ale zpěvačka SfinX, jejíž hlas je jedním slovem neuvěřitelný! Časté používání tohoto slova možná zmírnilo jeho opravdový význam, ale teď je to ten případ, kdy neuvěřitelný znamená opravdu neuvěřitelný. Jen stěží dokážu chápat, že tolik různých hlasových poloh, výrazů a nálad takhle čistě a v takových výškách dokáže zvládnout jediný člověk.

Jen těžko se dají desky jako “Neutralized” popisovat slovy. Ten, kdo neslyšel, prostě neuvěří. A drtivá většina z těch, co slyšeli, nepochopí. Nejen novinkové album, ale celá tvorba Ram-Zet je jeden velký klenot. Tajný tip pro ty, kteří od hudby očekávají více než jen podklad k headbangingu. Pro mě osobně je tohle absolutní top letošního roku napříč všemi žánry. Při poslechu téhle skupiny mě prostě nenapadají dostatečná superlativa.