Archiv štítku: avantgarde metal

Krallice – Diotima

Krallice - Diotima
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. –
02. Inhume
03. The Clearing
04. Diotima
05. Litany of Regrets
06. Telluric Rings
07. Dust and Light

Hodnocení:
H. – 8/10
Earthworm – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krallice je uskupení stále doposud skryté širší metalové veřejnosti, avšak zasvěcení jeho tvorbu vynášejí takřka do nebes jako něco neskutečně originálního, chytrého a netradičního, což je možná trochu až s podivem vzhledem k tomu, že Krallice pocházejí ze Spojených států amerických (konkrétně z New Yorku), kde je, ruku na srdce, většina metalových kapel spíše povrchních, než aby jejich hudba v sobě skrývala nějakou hlubší myšlenku či sdělení.

Já osobně jsem tento skrytý avantgardně-black metalový skvost zámořské scény poprvé objevil a ochutnal s druhou deskou “Dimensional Bleedthrough” z roku 2009 a už tehdy mě to velice zaujalo. Ihned následovalo dosehnání starší tvorby (což nebylo zas tak těžké, neboť předtím vyšlo pouze album “Krallice” v roce 2008) a jeho podrobný náslech. Na novinku “Diotima”, třetí dlouhohrající nahrávku Krallice, jsem tedy důkladně připraven.

Ve zkratce by se dalo říct, že “Diotima” naprosto logicky a plynule navazuje na své dva předchůdce, což v překladu znamená, že pokud obě alba od Krallice znáte a líbila se vám, bude se vám líbit “Diotima” stejně tak a recenze tím pro vás ve své podstatě může skončit. Někdo by mohl namítnout, že od “Dimensional Bleedthrough” je posun na novince vlastně minimální, jenže na druhou stranu hrají Krallice něco tak svojského, že ono by do jisté míry bylo i škoda, kdyby kapela svou muzika posunula do diametrálně odlišných sfér. Nechci však, aby předchozí věta vyzněla nějak nepatřičně. “Diotima” totiž přece jenom není prachobyčejná kopírka svých starších bratříčků – jen, jak už jsem řekl, přirozeně pokračuje v jejich hudebním vyjádření. Jako když malíř namaluje obraz krajiny a po jeho dokončení se jej pokusí namalovat znovu jen s lehce odlišnými odstíny barev a trochu jinými liniemi tvarů.

A v čemže jsou ti Krallice vlastně originální? Co je na nich tak avantgardního? To jsou mi panečku otázky… odpověď na ně nebude zrovna jasná. Ono je to totiž docela těžké rozhodnout, když jsou Krallice obecně zařazování do škatulky avantgardního black metalu, ale já osobně si ani nejsem jistý, jestli to, co skupina produkuje, jsou vážně black metalové postupy. Ale dejme tomu. Dle mého skromného názoru je na muzice Krallice, desku “Diotima” nevyjímaje, netradiční především melodika skladeb. Když se totiž do toho trochu zaposloucháte, zjistíte, že kytarová práce je ve skutečnosti takřka oproštěna od jakýchkoliv riffů (ano, bavíme se tu pořád o metalu) a celou kostru všech písní tvoří kromě rytmiky jenom a pouze melodie. Přesto se Krallice daří znít jaksi “nemelodicky”, rozhodně bych to i přes velké množství melodií v životě za melodickou hudbu neoznačil. Všechny ty melodie navíc plynou v dlouhých instrumentálních pasážích dlouhých skladeb, v nichž je vokál využíván spíše poskrovnu. Ve výsledku to ale celé zní velice svojsky.

Na druhou stranu však možná právě díky tomu bude “Diotima” pro velkou spoustu lidí nestravitelnou věcí. Ale to je daň za originalitu, že se tím hudba Krallice stává záležitostí pro hrstku hudebních požitkářů a fajnšmekrů, kteří to rádi složité. “Diotima” – a vlastně i celá předcházející tvorba kapely – je totiž velice komplexní muzikou. Krallice na sebe skládají a vrství obrovské množství různých hudebních škál, ploch a nápadů. Až člověk přemýšlí, má-li to vrstvení vůbec nějaký konec. Nejedna skladba totiž díky své délce (zvláště když těch kupříkladu dvanáct minut zní spíše jako půl hodina – v dobrém slova smyslu) a své struktuře zní až nekonečně. Před poslechem se musí člověk, který neměl doposud s Krallice co dočinění, obrnit trpělivostí. Odhodíte-li úšklebek z prapodivného názvu intra “-“ a překonáte-li počáteční šok z toho, jak strašně moc ujetě to zní, začne se vám “Diotima” odměňovat opravdu nádhernými kompozicemi. Zvláště trojice “Diotima”, “Litany of Regrets” a “Telluric Rings” jsou vážně skvostné – zejména ta druhá jmenovaná je fakt síla.

Pokud netrpíte utkvělou představou, že správný song musí mít maximálně pět minut a chytlavý refrén (a pokud ano, tak vás upřímně lituji :)) a chcete vyzkoušet něco trochu… něco trochu hodně jiného, pak zrovna tito zámořští intelektuálové by vám mohli uhranout. Moc dobrá věc to je.

Krallice


Další názory:

Pro mě je album bohužel zklamáním. Když jsem si poslechl pár skladeb z jejich starších počinů, na “Diotima” jsem se těšil, ale naneštěstí jsem dostal něco jiného, než jsem čekal. I přes mé zklamání to ale určitě není špatná deska. Velkým problémem Krallice jsou zbytečně dlouhé kompozice, které mají být epické. Některé kapely si můžou dovolit skladby se stopáží přes deset minut, některé dokonce i přes dvacet, to je ale proto, že mají dostatek nápadů, jež u Krallice nenacházím. Nebál bych se zkrátit skladby na albu o polovinu, pak by kapela dokázala udržet posluchačovu pozornost a dosáhnout té epičnosti. Udržení pozornosti je velký problém hlavně v první části alba, tam mi to přijde jako nekonečná sypačka, téměř bez jakýchkoliv změn. Kvalita se naštěstí pro kapelu průběžně zvedá a posluchač se postupně probouzí z mikrospánku a při skladbě “Litany of Regrets” už si hudbu naplno užívá. Jelikož je kvalita vzestupná, největší bestie je právě poslední skladba “Dust and Light”, plná nápadů, se kterými jejích 10 minut rychle uteče. Přesně takhle jsem si původně představoval celé album, je to škoda. Naštěstí po skončení poslechu zůstává dobrý pocit z kvalitních skladeb v druhé polovině.
Earthworm


Blut aus Nord – 777 – Sect(s)

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome I
02. Epitome II
03. Epitome III
04. Epitome IV
05. Epitome V
06. Epitome VI

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Blut aus Nord jsou prostě a jednoduše geniální skupina. V plném rozsahu významu toho slova. Vše, na co sáhnou, se pod jejich rukama mění doslova v hudební klenoty; vždy, když člověk doposlouchá jakoukoliv jejich desku, zůstane zírat s pocitem, že slyšel něco kdekoliv jinde neviděného, neslyšeného. Ačkoliv je tomu mnohdy těžké věřit, jsou prostě skupiny, které tohle dokážou – není jich moc, ale jsou. A Blut aus Nord mezi tuto hrstku bezesporu patří. Tentokrát tomu není tak, že by jeden recenzent nadneseně glorifikoval svou oblíbenou muziku, v tomto případě vůbec ne; Blut aus Nord jsou živoucím důkazem, popírajícím zavedená pravidla o tom, že každý někdy vydá slabší nahrávku. Jak vidno, každý ne. Netvrdím, že každý člověk musí hudbu těchto svojských Francouzů chápat či ji mít rád, ale o její genialitě pochybovat nelze.

Na celé té auře okolo Blut aus Nord jsou velice fascinující hned tři věci. Zaprvé: jak dlouho takto působí. Vždyť už jejich debut “Ultima Thulée” z roku 1995 nabídl materiál tak úžasný, až se tají dech; který ani po více jak patnácti letech od svého vydání neztratil pranic ze svého kouzla a stále dokáže přivádět ušní ústrojí posluchačů do extáze. Zadruhé: v jaké kadenci své nahrávky dokáží tvořit. Prakticky rok co rok vzejde z jejich tábora nový počin a prakticky každý z nich nechává jakoukoliv konkurenci daleko za sebou. Zatřetí: rozsah toho, co všechno dokážou Blut aus Nord ve své tvorbě obsáhnout. Ano, vše, co kdy vydali, by šlo s větším či menším přihmouřením oka zasunout do šuplete se štítkem black metal, ale v žádném případě se nedá říct, že by kdy vydali dvě stejné věci. Pohybují se od primitivního (formou, nikoliv obsahem!), dřevního a animálního black metalu (kupříkladu “What Once Was… Liber I” z loňského roku) přes ambientem cáknutý black metal (“Ultima Thuleé”) nebo epické monumenty s progresivními momenty (“Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars”) až po nihilistické industriální šílenství (“MoRT”). Plus spousta dalších alb mezi tím… nebo zase úplně jinde. Ale to je jedna z nejvíce vzrušujících věcí na muzice Blut aus Nord – člověk od nich nikdy nedostane “to svoje”, nějaký standard, právě naopak – nikdy neví, co očekávat, jak bude další deska znít. Jediná jistota je, že to bude stát za to…

Rok 2011 je pro Blut aus Nord ve znamení tří sedmiček, vzájemně propojené trilogie, jež měla podle slov svých tvůrců nabídnout něco neskutečného. Nyní, dva roky po první zmínce o projektu, je tu první ze tří dílků skládanky: “777 – Sect(s)”. Než se pustím do velice hrubého nástinu toho, co deska obsahuje (takto abstraktní muziku lze přece jenom jen těžko zachytit slovy), můžu říct jen jednu věc, která by ve své podstatě už sama o sobě mohla stačit – můj první dojem z alba. Když jsem “777 – Sect(s)” doposlouchal, zůstal jsem sedět bez hnutí doslova v němém úžasu a s pocitem, že jsem právě slyšel něco naprosto výjimečného. A ani po více jak třiceti posleších mě tento pocit stále neopustil. Je až směšné, jak si člověk vždycky říká, že tentokrát už jej Blut aus Nord nedostanou, ale vždycky to pak musí vzít zpátky…

Jak jsem již naznačil výše, “777 – Sect(s)” je dílo neuvěřitelně abstraktní, těžko popsatelné… vlastně úplně nepopsatelné. Nejde říct, že tady a tady je dobrý riff, támhle pěkně duní basovka, zde je výborné sólo a tenhle je song je kompletní hitovka. “777 – Sect(s)” je nutné vnímat jako desku, jako jednolitý hudební monolit, v němž má každý jednotlivý tón své výsadní postavení a svůj význam, ale jeden bez druhého nefunguje. Někdo by mohl namítnout, že to není klad, nýbrž zápor, že je to neschopnost napsat píseň, která by fungovala sama o sobě. Není tomu tak. Právě naopak, tohle je dar… dar neschopnosti psát tak triviální věci, které by celý svůj obsah dokázaly sdělit během tří, čtyř minut. Budu sice zmiňovat některé jednotlivé skladby, ale i tak je bezpodmínečně nutné vnímat “777 – Sect(s)” jako ucelenou desku.

Ale zpátky k oné abstraktnosti, již jsme v předchozím odstavci tak rychle opustili. “777 – Sect(s)” obsahuje obrovské množství neuvěřitelně působivých pasáží a podmanivých momentů a každá z nich má na posluchače drtivý dopad, ale že by se někomu, kdo to jaktěživ neslyšel, dalo popsat, jak ony hypnotické hudební plochy a melodie z jiného vesmíru působí? Popsat onu nevyslovitelnou hloubku, která doslova prýští z každého tónu? To není při vší úctě možné. Nejspíše se budu muset uchýlit k tomu nejobehranějšímu recenzentskému klišé, ale tohle je prostě záležitost, jíž musíte slyšet a zažít na vlastní kůži, jinak v životě nemáte šanci pochopit, o čem se tu mluví.

Jsou kapely, které hrají jen pro zábavu, svojí i poslouchačů. Pak jsou kapely, které vás sem tam nějakou písničkou popostrčí k nějakému zamyšlení. A pak jsou kapely, u nichž není žádný kompromis; k poslechu jejich hudby musíte napnout všechny své mozkové buňky a vnímat, co k vám promlouvá. A přesně takoví jsou Blut aus Nord. Investice do této desky je obrovská – ne jen finanční u případné koupě, ale zejména časová. Nejde ani tak o množství poslechů, spíše jako o to, že se musíte zamknout, vypnout telefon, zatemnit, zavřít oči a doopravdy vnímat. Pokud na tuto hru přistoupíte, otevřou před vámi Blut aus Nord celé nové světy. Možná ne vždy světy vyloženě příjemné… to vlastně ve své podstatě nikdy… za to ale vždy naprosto fascinující a poutavé. A právě svět “777 – Sect(s)” patří mezi to nejpůsobivější, co kdy Blut aus Nord stvořili. Neříkám nejlepší – to je věcí názoru a osobních preferencí, zvláště v případě tak rozmanité skupiny jako Blut aus Nord – ale zcela jistě jeden z nejúchvatnějších.

Blut aus Nord

Každému novému světu předchází chaos, absolutní a nekontrolovatelná změť zvuků, obrazů, barev a chutí. Takový je začátek “Epitome I” – nervy drásající disharmonická hudební agonie. Pokud si někdo pustí “777 – Sect(s)” s úšklebkem na rtech, tohle mu jej zmrazí, slabší povahy ihned odpadnou. V době, když už nátlak začíná být takřka nesnesitelný, přijde zničehonic zklidnění a skladba spadne do bahenního tempa s “opilými” melodiemi. Blut aus Nord kolébají a hypnotizují a v nestřeženém okamžiku opět spustí kakofónní šílenství, které člověku sedře kůži z těla, aby nakonec spadla do husí kůži nahánějícího ambientního závěru. Už v této chvíli se vám bude honit hlavou spousta myšlenek, z nichž speciálně jedna se bude drát na povrch více než ostatní – příštích čtyřicet minut nebude nijak lehkých, budou však velice intenzivní…

Osobně jsem už “777 – Sect(s)” slyšet tolikrát, že se na něj dokážu dívat s určitým odstupem a chladnou hlavou, prvotní šok mám již dávno za sebou. Garantuji vám ale jednu věc – stále je to dílo až děsivě působivé. Stále mrazí v zádech při disharmonických tancích Blut aus Nord se samotným chaosem, éterické momenty stále působí jako ta nejsilnější droga. A co je na tom všem nejlepší, ten pocit snad nikdy nevyprchá. Když si po dlouhých letech pustím “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, ta sóla jsou pořád neuvěřitelná extáze; když si pustím “MoRT”, pořád to pocuchá nervy, jako když jsem u té bezcitné misantropie probděl dlouhé noci. To však nejsou jen tato dvě, tak se to má s každým albem Blut aus Nord a nemám sebemenších pochyb, že tomu tak bude i s “777 – Sect(s)”. Poslouchám to neustále, bez přestání, každý den, ale pokaždé, když slyším skladby jako “Epitome II” nebo “Epitome VI”, je mi jasné, že se z reproduktorů doslova valí proudy čiré a ničím neředěné hudební geniality. Neručím vám za to, že to celé zvládnete pochopit, ani za to, že se vám to bude líbit, ale s jistotou vám mohu říct, že budete u vytržení… Nejlepší nahrávka roku? Prozatím jednoznačně ano, protože jsem ještě letos neslyšel nic, co by mohlo “777 – Sect(s)” byť jen z dálky konkurovat!

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)

Už od začátku mi bylo jasné, že hodnocení v případě “777 – Sect(s)” půjde velice vysoko. Netrvalo dlouho a můj dojem se ustálil na hodnotě 9,5. Když jsem však o mnoho dní později dopisoval recenzi ve tři ráno (nejlepší čas pro psaní!) a poslouchal přitom tento opus, došlo mi, že v podstatě není nic, za co by se dal onen symbolický půl bod strhnout; že je to čistá a nefalšovaná desítka se vším všudy.


Další názory:

Opět se dostáváme k hodnocení nějaké té lepší desky. Blut aus Nord se svým “777 – Sect(s)” vytvořili skvělý poslech, který musí zaujmout. Z šestisongového tracklistu u mě vedou “Epitome II” a “Epitome VI”, songy, kde se sice vůbec nezpívá a tempo není tak rychlé jako u ostatních, je to ale neskutečná bomba. Kdyby takhle bylo všech šest songů, hodnocení bude jasná desítka. Zbytek je ale takovým tím blackem, do kterého jsem ještě nevyrostl a zatím jej nemohu plně ohodnotit jako kolega. Tak “pouze” tedy na osmičku, jsem si ale jist, že hodnocení půjde s časem úměrně nahoru.
Seda


Solefald – Norrøn livskunst

Solefald - Norrøn livskunst
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Song til stormen
02. Norrøn livskunst
03. Tittentattenteksti
04. Stridsljod (Blackabilly)
05. Eukalyptustreet
06. Raudedauden
07. Vitets vidd i verdi
08. Hugferdi
09. Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part 3)
10. Til heimen yver havet

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook

Pořád to samé dokola začne být po nějakém čase zákonitě nuda, tudíž jsme se rozhodli naší sekci recenzí tentokráte namísto klasické kritiky ozvláštnit mírně netradiční formou recenze v podobě dialogu dvou redaktorů (H. a Earthworm) na téma dané desky – “Norrøn livskunst” od norských hledačů Solefald.

H.: Kolikrát jsi to už slyšel vlastně?

Earthworm: Asi osmkrát. Ale mám to už celkem v sobě.

H.: A baví tě to ještě, když to posloucháš teď podeváté?

Earthworm: Jo, baví. Proč? Tebe snad ne?

H.: Asi se jen ptám, ne? (smích) Mě to taky baví, to jo, ale třeba v porovnání s předchozími deskami to není taková extáze. Možná to bude tím, že “Norrøn livskunst” pokračuje v podstatě tam, kde skončila “Islandská odysea”, tudíž už to není takový překapivý šok, jako když jsem poprvé slyšel “Red for Fire” a pak “Black for Death”.

Earthworm: Já jsem ještě předchozí alba neslyšel, také nemůžu moc porovnávat.

H.: Jasně, no. Tak to se ti to asi bude líbit víc než mně. Jako ne že by to bylo špatné, to netvrdím, pořád se to poslouchá hodně dobře a má to všechny klady Solefald, ale snad jediné, co mě opravdu překvapilo, jsou zpěvy. V tom bych viděl nejsilnější stránku “Norrøn livskunst”. Ne že by starší nahrávky nebyly po téhle stránce propracované, ale tentokrát to v tomto ohledu podle mě kapela dotáhla k dokonalosti. Mám na mysli hlavně ty ženské vokály.

Earthworm: To jo… ze začátku mi tedy moc neseděly, ale jak jsem si zvyknul, je to super.

H.: Taky mě to ze začátku bouchalo do uší, ale jak to člověk slyší podruhé, potřetí, je to pecka.

Earthworm: Největší problém jsem měl s tou zpěvačkou v “Tittentattenteksti”, strašně jsem ji nejdříve nenáviděl.

H.: Hehe, právě jsem to chtěl říct. Ten hlas zní docela úchylně, určitě je to pohnané nějakým efektem, ale je to dobré ozvláštnění.

Earthworm: Jsem si zvyknul a líbí se mi to, taková solidní šílenost.

H.: Každopádně je dobré, že Solefald zkoušejí takovéhle netradiční věci. Alespoň to není nuda.

Earthworm: Je v tom hodně různorodých nápadů, třeba taková “Stridsljod (Blackabilly)”, to je úplně parádní věc.

H.: Avantgardní kapela se holt pozná…

Earthworm: Jaká skladba ti přijde nejlepší?

H.: Uff, to nevím… nevím, jestli nejlepší, ale hodně se mi líbí “Eukalyptustreet”. Hlavně jak graduje.

Earthworm: Pro mě to bude asi taky “Eukalyptustreet”. Já mám hlavně strašně rád saxofon, který je tu asi ve dvou skladbách, a jak jsi řekl, ta gradace tomu hodně dává.

H.: Hned úvodní “Song til stormen” je také výborná. Jsou tam opět výborné vokály. I taková “Raudedauden” se mi líbí. Té hodně pomáhá ten tvrdší nástup s blackovým zpěvem, který přijde hned po pomalé “Eukalyptustreet”. Zní to jako rána pěstí, v tom dobrém slova smyslu.

Earthworm: Pravda, každopádně si ale myslím, že někdy kolem šesté skladby to začíná klesat… kvalita…

H.: To souhlasím, v druhé polovině to trochu upadá oproti skvělé první půlce. Ještě “Vitets vidd i verdi” je hodně dobrá, ale u těch posledních songů mi už pozornost vždycky opadává. Nejsou vyloženě špatné, ale když to poslouchám v kuse jako desku (což poslouchám), tak se ke konci pomalu ztrácím.

Earthworm: Ta je asi nejlepší z druhé poloviny. Ale hlavně ta koncovka je taková mdlá.

H.: Koukám, že jsme na tom stejně. Já jsem třeba podle tracklistu hodně čekal od “Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part 3)”, právě protože už jen podle názvu by měla přímo navazovat na obě desky “Islandské odysey”, ale ten song mi přijde docela nevýrazný. Například ty sbory na pozadí v některých pasážích znějí dobře, ale vzhledem k tomu, že jsou docela zastrčené, dají se celkem v pohodě přeslechnout.

Earthworm: Nevýrazný je dobré slovo. Prostě to není špatné, ale nevýrazné, což je podle mě celkem důležitý aspekt, jelikož se jedná o avantgardu.

H.: Souhlas. Jinak mi také přijde, že albu docela ubírá načasování vydání. “Norrøn Livskunst” se mi dostalo do ruky v podstatě nastejno s takovými skvosty jako “Paracletus” od Deathspell Omega, “Marrow of the Spirit” od Agalloch nebo “Psychogrotesque” od Aborym a v porovnání s těmito všemi Solefald jasně prohrávají. Kdyby “Norrøn livskunst” vyšlo dejme tomu o měsíc dříve, určitě bych se na to také díval jinak.

Earthworm: No, já jsem kromě “Psychogrotesque” nic z toho, co jsi napsal, neslyšel, takže porovnávat nemůžu.

H.: A tak co si pustíš radši, “Psychogrotesque” nebo “Norrøn livskunst”? Já tedy radši otočím makarónské šílence (smích).

Earthworm: U mě by to bylo asi podle nálady, těžko říct. Pravda je, že “Psychogrotesque” funguje mnohem lépe jako celek než “Norrøn livskunst”.

H.: Každopádně to nic nemění na tom, že “Norrøn Livskunst” rozhodně není špatné. Mně osobně to bude i tak stát za koupi. Sice je pravda, že pro to nepoletím hned teď do obchodu, ale časem si to na 100% pořídím. Teď mám ale ještě pár žhavějších kandidátů na rozšíření sbírky.

Earthworm: Mně zase “Norrøn livskunst” zafungovalo jako dobrá návnada k naposlouchání zbytku diskografie Solefald


Umbrtka – IVO

Umbrtka - IVO
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 27.7.2010
Label: Werewolf Production

Tracklist:
01. Umbrtka
02. Popelář
03. Strava
04. Bagrem
05. Všechno
06. Týden
07. Doudlevce
08. Srdce
09. Nájezdníci
10. Petrohrad
11. Pivo Ivo
12. Šedesátiny

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na první poslech je nová dávka prachmatického metalu opět zase někde jinde než její předchůdci. Po intimnějším, polo-akustickém „Kovovém háji“ se na “IVO” (alias “Industriálním velkém obrození”) vracejí opět ostřejší kytarové riffy, ale… v podobě mnohem více avantgardnější než kdy dřív. I když i v minulosti se skupina nebála píchnout do něčeho neočekávaného, „IVO“ je v tomto směru jednoznačně nejdál. Umbrtka se čím dál tím více profiluje do projektu, který si sám na sebe ve svém současném rozpoložení neklade takřka žádné hranice. Ani v pomatení smyslů se současná podoba Umbrtky prostě nedá nazvat black metalem, jak tomu bývalo kdysi. V případě „IVO“ už bych se nebál označení čistá avantgarda, v některých skladbách ještě umírněnější, v jiných zase nezřízená takovým způsobem, až se člověk nestačí divit.

Otvírák „Umbrtka“ zní ještě relativně normálně. Mikrofonu se nechápe nikdo menší než Franta ŠtormMaster’s Hammer (objeví se však i ve více skladbách), díky jehož hlasu ze skladby tu a tam vystrkuje růžky právě odkaz této legendy, ale čistý vokál Tomáše Kofroně (alias ThrollmaseTrollech, jemuž patří velká pochvala, neboť o spoustu úžasných pasáží desky se stará právě on svým zpěvem) přehazuje výhybku nálad zase do jiné polohy. Po svižnějším přivítání zase přichází hodně pomalý a výtečný kousek „Popelář“ s „deštivou“ atmosférou, jež se s přimhouřením oka blíží právě ke „Kovovému háji“. Ale i podobné ne přímo stylové, ale i tak znatelné skoky lze přičíst „IVO“ k dobru, neboť se kapele podařilo vybalancovat onu hranici mezi rozmanitostí a násilnými zvraty na tu správnou stranu. V rámci jedné skladby a kolikrát i na ploše jen několika desítek sekund se bez problému misí blackmetalové klepanice, za chvíli zase melancholická pasáž, atmosféry plný kousek, avantgardní výlety, a co je nejlepší, nějakým zázrakem to drží pohromadě a zatraceně to baví.

Velkým kladem desky je bezesporu fakt, že v podstatě každá skladba obsahuje minimálně jednu, nebojím se říct, opravdu dokonalou pasáž. Kupříkladu v takové „Bagrem“ začíná navýsost skvělý kousek okolo 01:50, gradující neuvěřitelně povedeným čistým vokálem (opět Franta Štorm). Totální jízda je rovněž „Týden“, možná ten nejavantgardnější dílek celé skládačky, jemuž vládne hlavně ulítlý saxofon a vskutku hodně rozmanitá struktura, díky níž si nemůžete být jisti, co na vás vybafne za vteřinu. Rozhodně jeden z vrcholů „IVO“.

Na straně druhé je však nutno zmínit, že jisté songy na desce, zvláště v její druhé polovině, obsahují pasáže i trochu hlušší. Sice ne vyloženě slabé, tak daleko to nikdy nesklouzne, ale ani ne vyloženě silné. Díky tomu, že každá písnička obsahuje nějakou tu perličku, si „IVO“ přece jenom posluchačovu pozornost nenechá ani na chviličku proklouznout mezi prsty, i tak ale není album úplně ve všech momentech stoprocentní. Možná to bude dáno tím, že některé nápady jsou prostě tak moc dech beroucí, že ty ostatní vedle nich tolik nevyniknou…

Čemu se ale nedá vytknout takřka nic, je textová stránka. To je opravdu radost číst. Stejně jako v do jisté míry v hudební rovině, i v textech se Umbrtka může pyšnit sympatickou dávkou nadsázky, v jejímž rámci si bere na paškál vše od samotných členů kapely až po Varga VikerneseBurzum. Nezaměňujte však pojmy, nadsázka se nerovná chachacha texty, spíše jde o takový zdravý nadhled, což chvílemi zní více blackmetalově, než klišé typu „Satan, Satan, ou jééé“. Je však pravda, že to by se dalo vztáhnout i na samotnou muziku.

Byť se někomu může podle recenze zdát 7,5 málo, pro mě osobně to už znamená velice povedenou desku, kterou se bezesporu vyplatí zařadit do sbírky. A takovým albem „IVO“ jistojistě je. Pokud se mají tímhle směrem ubírat i další počiny Umbrtky, je to dle mého názoru cestu dobrá, a pokud se příště (počítám tak nejpozději za půl roku, hehe) podaří vše dotáhnout k dokonalosti, bude to výstřel na Měsíc. A pokud další deska opět uhne úplně jinam (jak to ostatně desky Umbrtky s oblibou dělají), i tak se rozhodně bude na co těšit.

P. S. Poslední záležitostí spojenou s „IVO“, kterou je v recenzi asi nutné zmínit, je hitovka „Šedesátiny“, neboli, jak všichni jistě vědí, překopávka zhovadilosti „Patnáctiny“ internetového kultu Luštěla. Těžko se věří, že jde udělat z takové debility tak výborná pecka, ale i to dokazuje očividný talent všech zúčastněných (myšleno samozřejmě Umbrtky, ne Luštěly). Ostatně, mrkněte na povedený klip…


Deathspell Omega – Paracletus

Deathspell Omega - Paracletus
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Epiklesis I
02. Wings of Predation
03. Abscission
04. Dearth
05. Phosphene
06. Epiklesis II
07. Malconfort
08. Have You Beheld the Fevers?
09. Devouring Famine
10. Apokatastasis Pantôn

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Žádné oficiální stránky, žádné fotografie, žádná jména členů, samozřejmě ani žádné koncerty a informace o kapele jen minimální. Jediné, čím se francouzský projekt Deathspell Omega prezentuje, je pouze a jenom hudba. Ale zrovna v případě těchto ďáblů je i tohle více než dost. Pekelná jáma svůj chřtán neotvírá často, ale když se tak stane, je to událost. A jsou to právě desky Deathspell Omega, které jsou zhudebněním výplodů té sirné propasti. Nebudu přehánět ani v nejmenším, když řeknu, že to, co Deathspell Omega předvádějí, nikde jinde neuslyšíte, neboť jejich muzika dýchá něčím neskutečně neobyčejným.

NEZMĚRNÝ…

Víte, stává se mi opravdu málokdy, abych si s recenzí nevěděl vůbec rady, v případě „Paracletus“ jsem však v koncích. Již delší dobu si lámu hlavu, jak podstatu tohoto veledíla uchopit a vyjádřit slovy, čím déle o tom ale přemýšlím, tím blíže se dostávám do bodu, kdy pochybuji, zdali je to vůbec možné. Častokrát jsem tu kritizoval různé nahrávky s tím, že v pozadí jejich hudby necítím něco hlubšího, takový ten těžko popsatelný pocit, který se vyskytuje jen u těch nejlepších. Jenže z „Paracletus“ tento pocit něčeho výjimečného a něčeho navíc doslova tryská na všechny strany, z každé noty a z každého z tónů. A paradoxně, čím více ho tam je, tím více je deska neuchopitelnější a neurčitější a hůře popsatelná.

…NEUCHOPITELNÝ…

Nemá cenu tvrdit opak, rovnou vám povím, že Deathspell Omega je opravdu těžká hudba (i když je zase fakt, že „Paracletus“ je o něco lépe vstřebatelnější než minulé disharmonické inferno „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“, ale o tom až později…), takže pokud nemáte na podobný chaos cvičené ucho, jen stěží se vám to asi může líbit, což je jen tak mimochodem i případ níže hodnotícího kolegy, který s obdobně extrémními formami umění zas tolik zkušeností nemá. Ale i to je jedna z věcí, jež mě osobně na Deathspell Omega přitahují – nejedná se u hudbu, kterou by byl schopen poslouchat jen tak někdo, nýbrž o hudbu, která si žádá svého posluchače. „Paracletus“ (a ostatně celá novější tvorba Deathspell Omega) není záležitost, již byste si mohli pustit k práci, k vaření nebo při jízdě autem. „Paracletus“ vyžaduje od svého posluchače, aby se plně soustředil a přemýšlel o jeho významu. Deathspell Omega netvoří díla vhodná k relaxaci a už vůbec ne k tomu, aby se při nich posluchač bavil. Je to něco jako hudební očistec, jehož plné vstřebání není určeno slabším povahám.

…NEUVĚŘITELNÝ…

Abych čistě náhodou nebyl špatně pochopen, „Paracletus“ není žádný extrém pro extrém, ani pouhá snaha posouvat hranice poslouchatelnosti. Něco takového vypadá naprosto jinak a jedná se o skupiny, jejichž muzika většinou hlubší myšlenky uvnitř neskrývá. A to se o Deathspell Omega tvrdit nedá ani v nejmenším. Ano, využívají sice extrémního výraziva, ale ne samoúčelně ani bezúčelně, nýbrž jako prostředek uměleckého vyjádření, řekneme-li to takto. Avšak zároveň v chorobném hudebním labyrintu zbývá dost zákrut a uliček, v nichž číhají doteky avantgardy, progrese či experimentu. Ačkoliv se vás kolega ve svých pár řádcích bude snažit přesvědčit o opaku, o nějaký obyčejný black metal se nejedná ani v nejmenším, spíš by se slušelo říci, že nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Právě naopak, přednes Deathspell Omega je vysoce netradiční, originální a neopakovatelný. O kolika současných skupinách lze toto tvrdit?

Deathspell Omega

…NEPOPSATELNÝ…

Další věc, která z Deathspell Omega činí posluchačsky velice atraktivní záležitost, je neustálý vývoj. Je až s podivem, jak obrovské skoky kapela s každou novou deskou činí a jak velkou cestu ušla od svého (tehdy ještě čistě blackmetalového) debutu „Infernal Battles“, ale i od přelomového díla „Si monumentum requires, circumspice“, a to vše aniž by popřela své kořeny nebo každý svůj jednotlivý předcházející opus. Jak jsem již nepřímo naznačil výše, rovněž „Paracletus“ znamená ve zvuku Deathspell Omega doslova evoluci. Oproti poslednímu ztělesnění chaosu „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“ vyznívá „Paracletus“ mnohem barvitěji co do obsažené škály pocitů a nálad, ale jak již bylo řečeno, bez popření alba minulého, tudíž i novinka obsahuje úryvky disharmonického pekla, které však tentokráte není středobodem nahrávky, nýbrž „pouze“ částí velkého celku.

…ZNIČUJÍCÍ…

Není pochyb o tom, že Deathspell Omega stvořili další monument, jenž si jen těžko hledá konkurenci. Majestátní a epický, agresivní a bolestivý, chaotický a nepochopitelný, temný a atmosférický, ale za všech okolností neuvěřitelně úžasný a ve všech svých polohách absolutně dokonalý. Každá jedna skladba skrývá nepřeberné množství nálad, skrytých momentů a zákoutí, která má člověk neustále chuť prozkoumávat a objevovat při tom nová a nová, což z „Paracletus“ činí naprosto uhrančivou záležitost. Není radno tuto hudbu podceňovat, neboť ani ona svého posluchače nepodceňuje, ale žádá si od něj specifický přístup. K „Paracletus“ je nutno přistupovat jako k umění v plném významu toho slova, což v dnešní době už málokdo dokáže… ale odměna za to je vysoká. Jedním slovem – skvost!

…CHAOS!


Druhý pohled (Seda):

Všemi desítkou hodnocený „Paracletus“ mi zas tak úžasný nepřijde. Ano, jedná se o kvalitní hudbu, která patří v dnešní době k nadprůměru, přesto mi tam na vyšší hodnocení něco víc chybí. Přijde mi to jako obyčejný black metal, kterému zas tolik jako kolega neholduji. Přesto pokud hledáte kvalitní poslech, rozhodně do „Paracletus“ jděte.


Vulture Industries – The Malefactor’s Bloody Register

Vulture Industries - The Malefactor's Bloody Register
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 13.9.2010
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Crooks & Sinners
02. Race for the Gallows
03. The Hangman’s Hatch
04. The Bolted Door
05. This Cursed Flesh
06. I Hung My Heart on Harrow Square
07. Crowning the Cycle
08. Of Branded Blood

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

V obrovské záplavě nových nahrávek, které letošní září nabídlo, patřila mezi mé největší favority novinka „The Malefactor’s Bloody Register“ norské skupiny Vulture Industries, jejíž hudba mi uhranula už s jejím prvním dlouhohrajícím počinem „The Dystopia Journals“, který s rozdílem pouhopouhých tří dnů vyšel přesně tři roky před svým následovníkem. Ačkoliv první MySpace ukázka v podobě skladby „The Bolted Door“ (která se jen tak mimochodem později ukázala být jedním z vrcholů desky) naznačila, že se Vulture Industries v porovnání s debutem nechystají snížit kvalitativní laťku, až poslech celé desky mi ale jasně ukázal, že naděje do „The Malefactor’s Bloody Register“ vkládané rozhodně zbytečné nebyly.

Avantgardní metal (na některých stránkách lze najít dokonce označení avantgardní black metal, s black metalem toho však tito Norové moc společného nemají) v podání Vulture Industries není zkouškou, co všechno je posluchač s to skousnout (nic ale proti takovému přístupu, sám si to občas velice rád poslechnu), ale spíš jakousi jeho písničkovou podobou, byť to možná takhle řečeno nezní jako kdovíjaký klad. Snažím se tím říct, že spíše než avantgardu jako nekontrolovaný proud experimentu představují Vulture Industries avantgardu, která se i přes progresi a žánrovou nedefinovatelnost soustředí spíše na kvalitu jednotlivých písní, díky čemuž se „The Malefactor’s Bloody Register“ (a ostatně i „The Dystopia Journals“) velice dobře a lehce poslouchá, své avantgardnosti navzdory.

Vulture Industries do karet jistě hraje jejich snadno identifikovatelný a do jisté míry i originální sound. Jejich tvorba sice často bývá přirovnávána k dnes již nefungujícím Arcturus (nutno ale dodat, že se v jejich táboře opět něco málo začíná dít, viz potvrzení účasti na příštím ročníku ProgPower Festu v USA, ale to sem teď nepatří…), pokud však mám vyslovit svůj osobní názor, nějakou větší podobnost mezi oběma kapelami neslyším. A i kdyby, čert to vem, když Vulture Industries předvádějí to, co předvádějí…

Těžko se muzika Vulture Industries neznalému posluchači, který neměl tu čest s jejich debutem, popisuje. Nejlepším řešení opravdu bude, když album sami zkusíte. Já vám mohu říct jen to, že pokud máte v oblibě opravdu dobrou hudbu, tak rozhodně neprohloupíte. „The Malefactor’s Bloody Register“ je deska, která nabízí zábavu od začátku do konce, která se jen tak lehce neoposlouchá, která je prosta hluchých míst, ba naopak, nebojím se říct, některé nápady hraničí až s genialitou. Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést již zmiňovanou „The Bolted Door“ s naprosto neuvěřitelným refrénem. Zůstává mi rozum stát, jak někdo něco takového dokáže vymyslet. Velice silnou se mi však jeví každá skladba. Hudební kvalitu navíc umocňuje ještě textové zpracování silného a věčného tématu zločinu a trestu (a s tím spojená grafika).

Vulture Industries možná nepatří mezi skupiny, jimž není dopřávána velká pozornost ze strany médií, nehrají ve velkých halách, ani se neobjevují na obálkách časopisů. Daleko mají i do pozice, kdy by mohli být v určitých kruzích uznáváni jako kult. Vulture Industries je (alespoň v současné době) prostě a jednoduše kapela pro pár fajnšmekrů, což nesnižuje jejich kvality ani v nejmenším. Máte-li chuť na porci výborné a neokoukané hudby od neokoukané kapely, právě tito Norové jsou tou správnou volbou. Velká, opravdu velká chuťovka, která jen tak neomrzí!


Shining – Blackjazz

Shining - Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tomuhle já říkám avantgarda! Označovat norské Shining (pozor, neplést s depress blackovými Švédy stejného jména) jako metal by podle mě hodně zavádějící, i když je pravda, že jejich právě vydávaná (a zrovna teď i právě recenzovaná) novinka “Blackjazz” je zřejmě ten nejkytarovější materiál, jaký kdy stvořili. Kdo ví, jestli má na tom podíl i přechod pod metalovou firmu Indie Recordings (která má pod svými křídly i švédské jmenovce, aby to bylo správně zamotané)…

Přestože má deska v názvu slovíčko “jazz”, v porovnání s předchozími deskami “Grindstone” (2007) a “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005) je tam té jazzové složky o poznání méně. Oukej, já jsem přece jenom metalista, ne jazzman, ale o špetku víc takového saxofonu bych si klidně líbit nechal (kromě druhé “Fisheye” zaznívá ve větší míře totiž až na konci alba ve skladbách “Omen” nebo “21st Century Schizoid Man”). Tohle ale neberte jako zápor, nýbrž jenom jako takové konstatování, kapela se prostě vydala tímhle směrem, a pokud to je pořád dobrá muzika (a jakože to je hodně dobrá muzika), nemá posluchač sebemenší důvod si na něco stěžovat.

Pokud si ale myslíte, že s lehce umírněnější jazzovou složkou (zas ale netvrdím, že tam není vůbec, jen je trochu stažená do pozadí, abychom si rozuměli) vám to nezamotá hlavu, tak jste na omylu. Tohle je naprostá šílenost a záleží jen na tom, jestli máte podobné věci rádi. Já osobně ano, a pokud i vy, tak se vám “Blackjazz” líbit prostě musí.

Napoprvé se v tom není lehké zorientovat. Je to přesně ten typ hudby, kdy vám to s prvním poslechem přijde strašně nepřehledné, nesourodé, chaotické, jako kdyby si každý nástroj hrál sám za sebe něco úplně jiného a pak to jen někdo splácnul dohromady. Stačí dát ale albu trochu čas a zjistíte, že opak je pravdou, že všechno je do nejmenšího detailu promyšlené, má své pevné místo a svůj účel.

Je to těžká hudba a ne každý to docení. A faktem zůstává, že samotná kapela to svým posluchačům ani moc neusnadňuje. Stejně jako na minulé desce je tu například opět použitý (teď dokonce 2×) vtípek se dvěma stejně pojmenovanými skladbami, což ještě není tak hrozné, ale pasáže, které záměrně znějí, jako kdyby se vám zaseknul přehrávač, už tolik lidí nevydýchá. Z našeho pohledu (myšleno z pohledu metalisty) je to velmi netradiční hudba, pokud se však považujete za “open-minded” jedince a libujete si v inteligentní a náročné muzice, o níž musíte taky přemýšlet, je “Blackjazz” tou správnou volbou.


Abigor – Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…

Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...
Země: Rakousko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: End All Life Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Tak tyhle rakouské blázny jsem měl vždycky hodně rád. A to ať už se jedná o jejich starší tvorbu klasičtějšího ražení, nebo jejich současnou podobu chladně misantropického post-black metalu. Novinku “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” jsem tedy celkem logicky očekával s napětím, to, co však na ní Abigor zplodili, mě totálně posadilo na prdel.

“Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” je halucinogenní výlet mimo normální vnímání. Dvě 20 minutové ódy na chaos a obrovskou černou nicotu, která vcucne váš mozek a vrátí vám jej rozbombardovaný proudy ničeho z hlubokého vesmíru. Jako kdyby vám někdo místo krve nalil do žil písek, který zevnitř dře vaše smysly a trýzní vědomí strachem z nekonečné prázdnoty, času, který nezačíná a nekončí, který jen plyne a víří celým životem, vesmírem a existencí. Jehož vlivem se vše mění v prach, bezvýznamné nic v nekonečnu.

Tady selhávají veškerá přirovnání. Je to absolutní nic a absolutní všechno, chaos v prostoru proudících částic, labyrint myšlenek, v němž se ztratíte, obrovská hmota neúprosného času, která vás pohltí. Je to těžká deska, málokomu se bude líbit a málokdo ji pochopí, jestli ji vůbec lze pochopit.

Zlá.
Těžká.
Ubíjející.
Elektrizující.
Nepochopitelná.
Nepopsatelná.
Odporná.
Hnusná.
Zlá.

Nenávistná.
Neuchopitelná a Neexistující.
Nepředstavitelná.
Nekonečná a Nekončící.

Misantropická.
a
Odlidštěná.
a
Chaotická.

Abigor

To musíte slyšet, jinak nemáte šanci si představit, o co jedná. Musíte tu desku vnímat a ztrácet se v ní. Musíte ji nechat, aby byla sírou ve vašich žilách. Vše zní zdánlivě nesourodě. Kytara přechází mez mrknutí oka ze zběsilého sólování do nejhrubších riffů a zase zpátky jakoby nic. Bicí sází dvoukopákové palby jakoby bezhlavě a do ničeho. Kolem toho všeho lítá neuvěřitelná basa, která kouzlí takové věci, že celá kapacita vašeho mozku bude mít co dělat, aby to vůbec vstřebala. Do toho přidejte občasné těžké údery elektroniky, tikot hodit, ale třeba i chorály. “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” překypuje nápady, doslova je jimi napěchováno až po okraj a chvílemi až za okraj. Na první poslech to prostě není možné všechno pochytit, vnímat. Abigor si s posluchačem hrají a neustále jej udržují v napětí. Při poslechu téhle desky si člověk nemůže být ničím jistý.

Asi to bude znít jako klišé, ale tohle opravdu musíte slyšet. Slyšet a buď to milovat, nebo nenávidět. Já osobně jsem ta první možnost. Neuvěřitelné psycho. Z celé té post-black metalové éry Abigor, načaté počinem “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)”, považuji novinku za tu nejlepší, nejvyzrálejší… nejúchylnější, nejnepochopitelnější, ale skvělou. Výbornou. Excelentní. Bez hranic.

Máte z té recenze v hlavě guláš? To jste ještě neslyšeli to samotné album!


Sigh – Scenes from Hell

Sigh - Scenes from Hell
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 19.1.2010
Label: The End Records

Tracklist:
01. Prelude to the Oracle
02. L’art de Mourir
03. The Soul Grave
04. The Red Funeral
05. The Summer Funeral
06. Musica in Tempora Belli
07. Vanitas
08. Scenes from Hell

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Japonci Sigh jsou bezesporu jednou z nejkultovnějších smeček východní Asie. Že to nejsou žádná ořezávátka, dokazuje i fakt, že jejich talent svého času rozpoznal i samotný Euronymous (ano, přesně TEN Euronymous), který s nimi dokonce podepsal smlouvu pro svůj label Deathlike Silence Productions. Poté však Euronymous potkal jistého Varga Vikernese a všichni víme, jak to dopadlo; debut Sigh, „Scorn Defeat“, tedy vyšel až po Euronymousově smrti. Od té doby však Japonci urazili předlouhou cestu až k dnešní orchestrálně-avantgardní podobě black metalu.

Jestli se dá „Scenes from Hell“ charakterizovat jedním slovem, pak to bude stejně jako v případě minulého „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ slovo „šílené“. Alespoň z našeho evropského pohledu. Sigh totiž pocházejí z úplně druhého konce světa a je to na jejich hudbě znát. Věci, které by evropskou skupinu ani nenapadly, Sigh do posluchače sázejí s naprostou samozřejmostí a chladnou hlavou. První poslech je něco jako rána pěstí do držky – člověku se protočí panenky z toho, co to na něj ti Japonci vybalí za úchylárny. Pravda, pokud máte „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ naposlouchané skrz naskrz stejně jako já, tak pro vás novinka jistě nebude až zas takový šok jako první poslech „Hangman’s Hymn“. I tak se ale pořád jedná o řádnou dávku šíleností.

Když ale o hudbě Sigh mluvím jako o „šílené“, myslím to jako kompliment. Ono totiž „šílený“ svým způsobem znamená i „originální“, protože jakoukoliv hudebně srovnatelnou kapelu si prostě nevybavuji. A to se cení! Už od první vteřiny bude slupina atakovat vaše sluchové receptory svým inteligentním bordelem a vy prostě nemáte jinou šanci, než z toho být na větvi. „Scenes from Hell“ sice oproti svému předchůdci neobsahuje takové „hitovky“, na druhou stranu je však kvalitativně vyrovnanější. „Hagman’s Hymn“ podle mého názoru ztrácí ke konci trochu dech, novinka jede na plné koule až do poslední chvíle. Je to jako projížďka na horské dráze – žádná nuda, jen vám kolem hlavy místo větru sviští výplody orchestru z pekla a saxofonových magořin. Za tuto horskou dráhu by se nemusel stydět žádný výstavní chovanec nějakého ústavu (pozor, i tohle je myšleno jako kompliment) – je plná brutálních a ultra-rychlých sešupů až někam do podzemí. A když se objeví jedno dlouhé a trýznivě pomalé stoupání („The Summer Funeral“), je to takové zlo (opět kompliment!), až vám z toho prdnou oční bulvy!

Přestože však naše horská dráha stojí na pevných základech skvělých hudebních nápadů, ne všechno je na ní úplně dokonalé. Mírně nám totiž skřípe zvuk koleček vozíku – do popředí jsou vytaženy vokály (Mirai válí, blackmetalový vokál deluxe) a ony orchestrální blázniviny, což by zas nemusel být takový problém. Problémem jsou úplně zazděné kytary. Ty jsou společně s bicími trochu upozaděné oproti orchestracím (to ještě není ten největší problém), jenže dvoukopáková palba kytarovou hru úplně zabíjí! To je zřejmě jediná (a největší) výtka, kterou bych ke „Scenes from Hell“ měl. Hlasitost kytarových stop měla letět o dost nahoru.

Sigh

Ani tahle malá kaňka však není ničím, co by vás od poslechu „Scenes from Hell“ mělo odradit. Nějaké závěrečné hodnocení je podle mého mínění zbytečné, protože pokud jste při čtení předchozích odstavců alespoň trochu vnímali, tak jste si už o desce nějaký obrázek udělat museli. A pokud ne, tak nějaké další dva, tři řádky by na tom nic nezměnily.


Ram-Zet – Neutralized

Ram-Zet - Neutralized
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 12.10.2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Norové Ram-Zet jsou jednou z těch skupin, u kterých platí přímá úměra, že čím méně jsou známější, tím je jejich hudba kvalitnější. A přestože v těchto dnech vydávají už svou čtvrtou řadovku s názvem “Neutralized”, je to stále ještě záležitost pro fajnšmekry. Avantgarda holt netáhne a v podstatě nikdy netáhla. Přitom právě Ram-Zet patří podle mého názoru mezi její nejlepší představitele.

Ram-Zet patří mezi tu hrstku hudebních skupin, o kterých si dovolím tvrdit, že jsou opravdu výjimečné. Jejich hudba má myšlenku a zároveň se vyhýbá nešvaru, jakým trpí spousta avantgardních formací – samoúčelnému exhibicionismu, kdy jejich nahrávky připomínají víc než hudbu co nejpestřejší přehlídku různých nástrojů a instrumentálních dovedností (aneb “že zahraju tohle sólo, u kterýho by si normální smrtelník polámal prsty”). Tak takhle přesně to u Ram-Zet nefunguje. Samozřejmě je jejich muzika na vysoké technické úrovni a promítá se v ní nepřeberné množství vlivů různých hudebních stylů, ale má to hlavu a patu.

“Neutralized”, stejně jako všechna předchozí alba Ram-Zet, není záležitost na jeden nebo dva poslechy. Naopak je to hudba hodně špatně stravitelná a na poslech těžká, ale jak do ní (alespoň částečně) proniknete, stane se z ní záležitost naprosto uhrančivá, od které se nejde odtrhnout. Muzika je to spíš pro “open-minded” jedince. Na “Neutralized” totiž bez problému narazíte na techno intra, bluesová sóla, ambientní klávesy, country či přímou citaci vážné hudby, a to celé zabalené velkou procí extrémního metalu. Vše je navíc podpořené vydatnou porcí houslí, které jsou u Ram-Zet plnohodnotným nástrojem už od debutu.

Výraznou složkou Ram-Zet jsou také vokály. Prvním je učebnicový blackový krákorák hlavního mozku Zeta, který obsluhuje také kytaru. Esem v rukávu je ale zpěvačka SfinX, jejíž hlas je jedním slovem neuvěřitelný! Časté používání tohoto slova možná zmírnilo jeho opravdový význam, ale teď je to ten případ, kdy neuvěřitelný znamená opravdu neuvěřitelný. Jen stěží dokážu chápat, že tolik různých hlasových poloh, výrazů a nálad takhle čistě a v takových výškách dokáže zvládnout jediný člověk.

Jen těžko se dají desky jako “Neutralized” popisovat slovy. Ten, kdo neslyšel, prostě neuvěří. A drtivá většina z těch, co slyšeli, nepochopí. Nejen novinkové album, ale celá tvorba Ram-Zet je jeden velký klenot. Tajný tip pro ty, kteří od hudby očekávají více než jen podklad k headbangingu. Pro mě osobně je tohle absolutní top letošního roku napříč všemi žánry. Při poslechu téhle skupiny mě prostě nenapadají dostatečná superlativa.