Archiv štítku: avantgarde metal

Shining – Live Blackjazz

Shining - Live Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Indie Recordings / Universal

CD tracklist:
01. Fisheye
02. The Madness and the Damage Done
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Goretex Weather Report
06. Winterreise
07. Exit Sun
08. HEALTER SKELTER
09. 21st Century Schizoid Man

DVD tracklist:
01. The Madness and the Damage Done
02. Fisheye
03. In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster
04. The Red Room
05. Omen
06. Goretex Weather Report
07. Winterreise
08. Exit Sun
09. HEALTER SKELTER
10. 21st Century Schizoid Man
11. RMGDN [přídavek]

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Indie Recordings

Možná si někteří z vás vzpomenou, že tu kdysi dávno (konkrétně v únoru loňského roku) proběhla recenze na desku s názvem “Blackjazz” od experimentálně-jazz-metalových Norů Shining. Šlo o opravdu výtečnou nahrávku (tehdy udělené hodnocení 9/10 hovoří samo za sebe) plnou netradiční a originální muziky, která posluchače nenechá v klidu; dosti psychózní záležitost, co si budeme povídat, ale příznivci alternativních experimentů chrochtali blahy – zcela právem. S nadsázkou by se dalo říct, že Shining jsou odpovědí na to, na co se asi většina z vás bála zeptat – jak by asi tak mohla znít kombinace extrémního metalu a jazzu? To samozřejmě nebyl případ jenom a pouze “Blackjazz”, nýbrž i několika předchozích alb Shining (ne ovšem všech, nejstarší počiny jsou čistě jazzové záležitosti). Není ovšem moc velký problém položit i druhou otázku – jak zní takhle kombinace extrémního metalu a jazzu i v živém provedení? A bude to otázka pro našince obzvláště zajímavá, neboť se asi těžko dostane na vystoupení Shining, není-li zvyklý jezdit za koncertními zážitky za hranice. Od nynějška je však skupina schopna zodpovědět i tento dotaz – jejich odpovědí je počin “Live Blackjazz”.

Na začátek si nejprve uveďme několik technických informací. “Live Blackjazz” vychází jednak jako živé album, jednak jako DVD ve třech formátech – 2LP, jewelcase CD a digipack CD+DVD. Mně osobně přijde nejzajímavější onen DVD disk, což má vcelku logický důvod – je doplněn i o vizuální složku, která je zvláště v případě “Live Blackjazz” velice zajímavá, k čemuž se ještě dostaneme níže. Jinak má také DVD o dva songy více (včetně přídavku).

Co se týče výběru skladeb, nikoho asi nepřekvapí, že největší zastoupení má právě album, jehož název se objevuje i názvu živého počinu, čili “Blackjazz”, z předchozích došlo na tři kousky z “Grindstone” (2007) a jeden z “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005). A právě u nich je jen tak mimochodem velice zajímavé sledovat rozdíl mezi živou a studiovou verzí. Zatímco písničky z “Blackjazz” ještě ke své předloze z klasického alba nemají zas tak daleko, starší songy znějí mnohem ostřeji a živým provedením je ještě citelnější kontrast mezi kytarovými a experimentálními pasážemi. Jinak lze asi prohlásit, že všechny písně na “Live Blackjazz” vyznívají tak, jak to většinou v případě živáků bývá – tvrději a syrověji. Na druhou stranu, když si uvědomíte, co Shining produkují za styl a jaké psycho už je samotná studiová tvorba, slibuje poslech živých verzí zajímavý zážitek. A asi neprozradím nic šokujícího, když řeknu, že tomu tak opravdu je – a to říkám jako člověk, který povětšinou moc živá alba nemusí!

Poohlédneme-li se však na onen DVD disk, najdeme zde ještě více věcí k rozebrání. Shining totiž ten svůj koncert vybavili opravdu kvalitním vizuálem. Jednak je to vážně vydařená světelná show, která plně koresponduje a doplňuje to, co se právě v té dané chvíli line z reproduktorů; druhá zajímavost je už pouze předmětem samotného zpracování DVD, čímž mám na mysli kameru, jež se taktéž snaží pohybovat do rytmu hudby. A když si vezmete skladby typu “The Madness and the Damage Done” a jejich chaotickou rytmiku, zcela logicky vám vyjde, že chvílemi nejspíše půjde o velice šílené ztvárnění. K tomu nechybí ani netradiční záběry “až do huby” nebo rozmazaný obraz. Je vidět, že si Shining dali záležet na tom, aby i v tomto ohledu nepůsobili standardně, což já osobně opravdu oceňuji. Je pravda, že mnohem méně už asi “Live Blackjazz” ocení epileptici, ale jinak je to řešené výborně, člověk se u toho i přes značnou délku (cca 97 minut včetně přídavku) nenudí ani náhodou. Osobně bych jako vrchol celého koncertu viděl ve výtečné “Goretex Weather Report”, která má zde snad ještě větší koule než z alba.

Závěr je asi z výše zmíněného vcelku jasný – “Live Blackjazz” je dozajista velice povedený nosič. Na rozdíl od spousty jiných živáků, které působí spíše jako odfláknutá potřeba něco vydat, je na “Live Blackjazz” cítit, že je to počin, na němž si dal někdo sakra záležet a vypiplal jej do posledního detailu. Osobně nejsem velkým příznivcem živých alb, ale zrovna toto je případ, jenž má opravdu smysl.


Unexpect

Unexpect
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Unexpect

První pohled (Ježura):

Představte si takovou situaci – na festivalu se nachomýtnete k vystoupení kapely, o které jste slyšeli zajímavé zvěsti, ale sami jste její hudbě moc nedali, a do blízkosti pódia se tak připloužíte jen v lehkém očekávání potenciálního zážitku. Střih. Uplynulo třicet minut, a vy drahnou chvíli před koncem vystoupení odcházíte celí naštvaní na autogramiádu jiné grupy a v duchu si slibujete, že jestli ta výjimečná kapela, která vás za tu krátkou dobu vpravdě uchvátila, vůbec někdy ještě poctí svou návštěvou české luhy a háje, vy u toho budete, kdyby jste za to měli nechat výplatu. Střih. Uplynuly dva dny a vy celí u vytržení koukáte na velkoplošnou festivalovou obrazovku a nevěříte vlastním očím – Unexpect hrají za tři dny v místě vašeho bydliště, a to za cenu, za kterou je problém v centru Prahy sehnat něco slušného k snědku. Osud? Dost možná. Pokud v tom ale má prsty, právě jeho zásluhou v řádech sekund padá rozhodnutí, které se má naplnit úterního večera šestnáctého dne měsíce srpna…

Střih. Moje osoba rychlým krokem zkracující vzdálenost od nejbližší autobusové zastávky u vysočanského klubu Modrá Vopice, kde se má celá událost odehrát. Vzápětí s potěšením kvituji, že těžko uvěřitelné informace o vstupu nelhaly. Pln vzrůstajícího očekávání tak odkládám svých 120 korun a směřuji své kroky přes štěrkovaný dvůr do středu areálu klubu, abych zjistil, že se tu od mé poslední návštěvy moc nezměnilo. Jen venkovní prkenná stage v průběhu několika let postoupila své místo jakési dráze, sloužící mně neznámým účelům. Vše ostatní je ale tak, jak si to pamatuji. Venkovní kryté posezení, kulinářský koutek, zásobující hladové žaludky různými pečenými a grilovanými pokrmy, a především samotná budova klubu – stavení neuvěřitelně zanedbatelných rozměrů se stagí, u které mám vážné pochyby, jestli se na ni celý sextet vůbec vejde…

Následující hodina se utápí ve zrádných vodách mé zamlžené paměti. V té mi utkvěly jen lehké a rozmazané vzpomínky na popíjení cenově kapku nadsazeného piva chuti lehce nad hranicí konzumovatelnosti, etapovité nakupování veškerých originálních nosičů, které kapele zbyly po nájezdu nákupuchtivých účastníků šestnáctého ročníku Brutal Assaultu, a utrpení pod palbou nemístných vtípků od známých. Tomu všemu nastává konec s úderem deváté večerní a já víc než kdy předtím rostu nedočkavostí, jak zahraje kapela, která se doposud cpala rozličnými pochutinami z místní nabídky; jak budou reagovat fanoušci, kterých přišlo tak třikrát víc, než jsem si vůbec dovedl představit; jestli dokonale členitou a různorodou hudbu kapely nepohřbí nazvučení, o jehož úroveň jsem s přihlédnutím k místu konání choval nemalé obavy; a tak bych mohl pokračovat dále, však to většinou znáte z vlastní zkušenosti… Ovšem záhy poté, co Unexpect spustili svoji show, ze mě všechny drobné i větší obavy začaly postupně odpadávat, až mě opustily nadobro. Od prvních taktů téhle nepříčetně krásné jízdy totiž bylo všechno tak, jak by to být mělo, a dost možná ještě lépe…

Dění na pódiu se nepopisuje vůbec jednoduše. Věřím však, že nepochybím, když prohlásím, že mě těkání pohledem po jednotlivých členech Unexpect utvrdilo v jediné věci – každý jeden z nich má v těle trochu ďábla. Ať už hovořím o nepříčetně se tvářícím i hrajícím kytaristovi Syriakovi, půvabné a temperamentní zpěvačce Leïlindel, která musela své pohybové choutky oproti uhrančivému výkonu na Brutal Assaultu chtě nechtě krotit, nebo snad o baskytaristovi ChaotHovi, který své devítistrunné monstrum dovede využívat v plné šíři a ještě při tom stíhá vyvádět jak stižený tancem svatého Vladimíra. Ti všichni a neméně ani ostatní hudebníci dávali tím nejlepším způsobem najevo jak vášeň pro hudbu z vlastního pera, tak oddanost nadšenému publiku, které mě svoji odezvou překvapilo obdobně jako kapelu samotnou.

Setlist Unexpect:
01. In Velvet Coffins We Slept
02. Orange Vigilantes
03. Novaë
04. When the Joyful Dead Are Dancing
05. Summoning Scenes
06. Unfed Pendulum
07. The Quantum Symphony
08. Desert Urbania
09. Unsolved Ideas of a Distorted Guest
10. Chromatic Chimera

Malý prostor Modré Vopice, kterého jsem se zpočátku obával, totiž celé věci paradoxně prospěl. Na poměry ostatních koncertů pouhých padesát lidí, natěsnaných ve stísněném prostoru mezi pódiem a barem, totiž dovedlo vytvořit takovou atmosféru, o jaké se mně a dost určitě ani kapele nesnilo. Masivní skandování, hromový aplaus po každé skladbě a obecně vzato neuvěřitelné živelná energie subtilního davu tak v kombinaci s geniálně napsanou, perfektně nazvučenou a precizně a s vášní předvedenou hudbou stvořily naprosto unikátní symbiózu, která celý koncert pozvedla do nebeských výšin a mně osobně navodila značně extatické stavy, což se mi stává jen velmi zřídka. Důkazem entusiasmu obou stran budiž výlet nabuzeného basového virtuosa ChaotHa mezi první řady diváků, kde naplno popustil uzdu svému temperamentu a rozjel něco, co by se dalo přirovnat k jednomužnému pogu v kruhu nadšených fanoušků, to všechno pochopitelně za plného hráčského nasazení. Neuvěřitelné…

Necelá hodina a půl, povšechná euforie, jeden mohutně vyžádaný přídavek a pot, odkapávající z nadšených fanoušků i kapely, která nechala na pódiu všechno. Takové je finální skóre hlavní části večera, který však neskončil odchodem muzikantů za zaslouženým oddechem do útrob zázemí klubu. Bez výjimky všichni se totiž po nějaké době, vyhrazené bezprostřední regeneraci po náročném vystoupení, vrátili mezi lidi a ochotně diskutovali, podepisovali, pózovali a tiskli pravice. Už tak výjimečný večer tak pomohli proměnit v afterparty, kterou prostupovala přátelská atmosféra a až nečekaná vzájemnost většiny zúčastněných. Já osobně jsem se oddal užívání dozvuků celé události, jíž podobnou jsem ještě nezažil a v blízké budoucnosti dost určitě nezažiji, tedy alespoň do té doby, než se k nám Unexpect vrátí…

Unexpect

Střih.

Středa sedmnáctého srpna, dvacet nula nula, den poté. Sedím v práci, tupě zírám do monitoru a zmítají mnou živelné vzpomínky a zároveň těžké abstinenční příznaky po předchozím večeru. Co na tom, že se mi do uší linou tóny “Fables of the Sleepless Empire”, posledního klenotu kanadských mistrů, co si říkají Unexpect. Tenhle rok bude dlouhý…


Druhý pohled (Ježura):

Já si myslím, že kolega to všechno popsal a vystihnul takřka dokonale, že se pod jeho text můžu jenom s kudrlinkou podepsat a nedodávat v podstatě nic. Průběhem svojí cesty vás zdržovat nebudu – i když věřím, že nad historkami o mém tradičním bezradném bloudění po Praze by se pobavila většina z vás – jen k Ježurově popisu vystoupení Kanaďanů přidám další dávku superlativů, neboť jejich výkon v Modré Vopici si nic jiného než superlativy nezaslouží.

Souhlasím s kolegou, že lidí se nakonec přece jenom ukázalo víc, než se dalo očekávat vzhledem k faktu, že koncert byl v podstatě potvrzen pouhé čtyři dny (z toho minimálně dva o něm mohli vědět pouze návštěvníci Brutal Assaultu) a prost jakékoliv reklamy (pomineme-li pár několikavteřinových upoutávek na obrazovce zmiňovaného festivalu). Minimálně polovinu platících dle mého názoru tvořili lidé, kteří byli na Brutal Assaultu výkonem Unexpect natolik ohromeni, že neváhali vysypat na dnešní poměry takřka symbolické vstupné za kapelu takového formátu; zbytek byli návštěvníci tvorby Unexpect znalí, kteří věděli na co a proč jdou. Všichni bez rozdílu však vytvořili tak bouřlivou odezvu, že to pětici pánů a jednu slečnu na pódiu vybičovalo až k hraní na pomezí extáze a transu, což i přítomným divákům poskytovalo ty stejné pocity.

Unexpect

Jestli se k popsání koncertu Unexpect hodí jedno jediné slovo, pak by to bylo jistě “intenzivní”. Po všech stránkách a pro všechny. A to natolik, že jsem si naprosto jist, že i samotní hudebníci si vzpomínku na tento večer uchovají v hlavách ještě hodně dlouho. Popisovat, co všechno se tam dělo, je naprosto zbytečné a hlavně nemožné, protože stejně jako se v samotné hudební produkci Unexpect střídá nepředstavitelné množství různých motivů na nepředstavitelně malé časové ploše, i na jejich vystoupení se toho v jedné jediné vteřině dělo tolik, že nebylo v lidských silách všechno okem zachytit, natožpak to následně popsat.

Vím však absolutně jistě, že to byl zážitek tak unikátní, že nejenže se nebude jen tak opakovat, ale že se nebude opakovat snad už nikdy. Víte, opravdu málokdy se stane, že by se vystupující skupina spojila se svým publikem v jeden naprosto organický živelný celek a společně stvořily výjimečnou a neopakovatelnou událost. 16. srpna 2011 se to v Modré Vopici povedlo. Kdo tam byl přítomen, tak ví, o čem mluvím, a myslím, že může jen pokývat hlavou na souhlas nezapomenutelného večera. Kdo nebyl, ať přistoupí k nejbližší zdi a mlátí do ní hlavou. To, co se tam tehdy odehrálo, snad ani nejde popsat slovy…

A jen tak mimochodem, tohle bylo už podruhé v životě, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!


Unexpect – Fables of the Sleepless Empire

Unexpect - Fables of the Sleepless Empire
Země: Kanada
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 31.5.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Unsolved Ideas of Distorted Guest
02. Words
03. Orange Vigilantes
04. Mechanical Phoenix
05. The Quantum Symphony
06. Unfed Pendulum
07. In the Mind of the Last Whale
08. Silence the Parasite
09. A Fading Stance
10. When the Joyful Dead Are Dancing
11. Until Yet a Few More Deaths Do Us Part

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Je až k nevíře, že tak uznávaná skupina jako Unexpect právě vydává teprve třetí dlouhohrající album ve své historii a celkově teprve čtvrtý nosič vůbec (pozor, v tomto se často chybuje – mnozí považují za debut kapely teprve minulou desku z roku 2006, jenže Unexpect vydali svou prvotinu už v roce 1999 – dnes již polozapomenutý, ale skvělý kousek “Utopia”). Sice jí to trvá sakra dlouho, než se tato kanadská formace uráčí s něčím přijít, ale zase je to vždy naprostá lahůdka pro všechny příznivce šíleností stižené avantgardy. Minimálně pro mě (a dám krk na to, že nejen pro mě) byla novinka “Fables of the Sleepless Empire” netrpělivě vyčkávanou a vyhlíženou nahrávkou. Teď je konečně tady, tak se na to pojďme podívat…

Abych byl zcela upřímný, po prvním poslechu “Fables of the Sleepless Empire” jsem byl… ani ne překvapen, zklamán nebo rozčarován, ale něco mezi tím vším. Byl jsem totiž natěšený na přímé pokračování minulého majstrštyku “In a Flesh Aquarium”, naprosto bláznivé desky, kde všechny hudební nápady tryskaly v obrovských proudech a do všech stran, vzájemně se míchaly, proplétaly, zdánlivě spolu nesouvisely, ale jeden bez druhého nemohly být; hlava z toho šla kolem, ale bylo to ale něco úžasného, byť jen těžko chápatelného. Na “Fables of the Sleepless Empire” mi zpočátku vadilo, že to prostě není tak strašně ujeté, že ono je to vlastně už na první poslech docela stravitelné. A s tímhle názorem jsem album také opustil a přibližně týden jej nechal uležet…

…abych se na něj mohl později podívat s čistou hlavou. Až s odstupem mi to docvaklo – na “Fables of the Sleepless Empire” mi nejdříve vadilo to, že je tak snadno pochopitelné, ale jak jsem zjistil, Unexpect mě vlastně absolutně přechcali, protože jejich nová deska je v porovnání se svým předchůdcem tak snadno pochopitelná, až jsem ji nebyl schopen chápat. Pokud na tento zdánlivě naprosto blbě znějící fakt přistoupíte, máte už na půl vyhráno, abyste si vychutnali další hudební mňamku.

Nevím jak u vás, ale u mne většinou hudba funguje tak, že mi nejprve přijde složitá, ale čím víc ji poslouchám, tím více se v ní orientuji a tím se mi zdá jednodušší. “Fables of the Sleepless Empire” působí přesně naopak – zpočátku mi to přišlo na poměry Unexpect moc jednoduché, ale čím více to poslouchám, tím mi to přijde složitější a komplexnější a tím více objevuji nové a nové vrstvy.

Po čase zjistíte, že i “Fables of the Sleepless Empire” je album hodné Unexpect. Motivy, nápady, vyhrávky, melodie, zvuky, pazvuky, zpěvy, řevy – to všechno tam lítá páté přes deváté, ale oproti “In a Flesh Aquarium” mi přijde, že jsou jednotlivé prvky (a že jich je v každé kompozici minimálně tak tisíc) plynuleji zapuštěny do sebe. Ale když dojde na lámání chleba, dojde vám, že muzika Unexpect má na míle daleko k nějakému akademickému předvádění svých vlastních schopností a dokazování si, co všechno a jak složitě lze zahrát. Ve své podstatě jsou totiž Unexpect i přes nepopiratelnou složitost strašně hravá skupina, v mnohých případech jejich tvorba doslova přetéká uličnictvím a čtveráctvím, ale neustále a pořád zůstává inteligentní. V tom stejném okamžiku dokáže ale být i vážná zároveň. Je mi jasné, že takto řečeno to nejspíše zní dosti prapodivně, ale dle mého názoru tak “Fables of the Sleepless Empire” opravdu působí.

Možná by vás zajímaly nějaké nejlepší skladby, nějaké opravdu zajímavé momenty, které by vám neměly uniknout. Ode mě se jich však nedočkáte. Přijde mi absolutně irelevantní prozrazovat vrcholné momenty u desky, jež je z velké části o tom, že si to všechno, co se na ní skrývá, máte odkrýt sami. Nehledě na to, že na “Fables of the Sleepless Empire” je toho tolik, že ty vrcholy bude mít asi každý úplně někde jinde a že se navíc dají jen těžko popisovat. Možná si řeknete, že to zní jako otřepaná recenzentská klička, jak uniknout popisování jednotlivých písní, jenže v případě Unexpect tomu tak opravdu je. S klidem vám však mohu říct to, že se jedná o věc, která stojí nejenže za slyšení, ale i za vytrvalé poslouchání (snad cítíte ten rozdíl). Vymazlená nahrávka po všech stránkách – famózní obálkou počínaje, dogmaty zbavenou hudbou konče.


Krallice – Diotima

Krallice - Diotima
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. –
02. Inhume
03. The Clearing
04. Diotima
05. Litany of Regrets
06. Telluric Rings
07. Dust and Light

Hodnocení:
H. – 8/10
Earthworm – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krallice je uskupení stále doposud skryté širší metalové veřejnosti, avšak zasvěcení jeho tvorbu vynášejí takřka do nebes jako něco neskutečně originálního, chytrého a netradičního, což je možná trochu až s podivem vzhledem k tomu, že Krallice pocházejí ze Spojených států amerických (konkrétně z New Yorku), kde je, ruku na srdce, většina metalových kapel spíše povrchních, než aby jejich hudba v sobě skrývala nějakou hlubší myšlenku či sdělení.

Já osobně jsem tento skrytý avantgardně-black metalový skvost zámořské scény poprvé objevil a ochutnal s druhou deskou “Dimensional Bleedthrough” z roku 2009 a už tehdy mě to velice zaujalo. Ihned následovalo dosehnání starší tvorby (což nebylo zas tak těžké, neboť předtím vyšlo pouze album “Krallice” v roce 2008) a jeho podrobný náslech. Na novinku “Diotima”, třetí dlouhohrající nahrávku Krallice, jsem tedy důkladně připraven.

Ve zkratce by se dalo říct, že “Diotima” naprosto logicky a plynule navazuje na své dva předchůdce, což v překladu znamená, že pokud obě alba od Krallice znáte a líbila se vám, bude se vám líbit “Diotima” stejně tak a recenze tím pro vás ve své podstatě může skončit. Někdo by mohl namítnout, že od “Dimensional Bleedthrough” je posun na novince vlastně minimální, jenže na druhou stranu hrají Krallice něco tak svojského, že ono by do jisté míry bylo i škoda, kdyby kapela svou muzika posunula do diametrálně odlišných sfér. Nechci však, aby předchozí věta vyzněla nějak nepatřičně. “Diotima” totiž přece jenom není prachobyčejná kopírka svých starších bratříčků – jen, jak už jsem řekl, přirozeně pokračuje v jejich hudebním vyjádření. Jako když malíř namaluje obraz krajiny a po jeho dokončení se jej pokusí namalovat znovu jen s lehce odlišnými odstíny barev a trochu jinými liniemi tvarů.

A v čemže jsou ti Krallice vlastně originální? Co je na nich tak avantgardního? To jsou mi panečku otázky… odpověď na ně nebude zrovna jasná. Ono je to totiž docela těžké rozhodnout, když jsou Krallice obecně zařazování do škatulky avantgardního black metalu, ale já osobně si ani nejsem jistý, jestli to, co skupina produkuje, jsou vážně black metalové postupy. Ale dejme tomu. Dle mého skromného názoru je na muzice Krallice, desku “Diotima” nevyjímaje, netradiční především melodika skladeb. Když se totiž do toho trochu zaposloucháte, zjistíte, že kytarová práce je ve skutečnosti takřka oproštěna od jakýchkoliv riffů (ano, bavíme se tu pořád o metalu) a celou kostru všech písní tvoří kromě rytmiky jenom a pouze melodie. Přesto se Krallice daří znít jaksi “nemelodicky”, rozhodně bych to i přes velké množství melodií v životě za melodickou hudbu neoznačil. Všechny ty melodie navíc plynou v dlouhých instrumentálních pasážích dlouhých skladeb, v nichž je vokál využíván spíše poskrovnu. Ve výsledku to ale celé zní velice svojsky.

Na druhou stranu však možná právě díky tomu bude “Diotima” pro velkou spoustu lidí nestravitelnou věcí. Ale to je daň za originalitu, že se tím hudba Krallice stává záležitostí pro hrstku hudebních požitkářů a fajnšmekrů, kteří to rádi složité. “Diotima” – a vlastně i celá předcházející tvorba kapely – je totiž velice komplexní muzikou. Krallice na sebe skládají a vrství obrovské množství různých hudebních škál, ploch a nápadů. Až člověk přemýšlí, má-li to vrstvení vůbec nějaký konec. Nejedna skladba totiž díky své délce (zvláště když těch kupříkladu dvanáct minut zní spíše jako půl hodina – v dobrém slova smyslu) a své struktuře zní až nekonečně. Před poslechem se musí člověk, který neměl doposud s Krallice co dočinění, obrnit trpělivostí. Odhodíte-li úšklebek z prapodivného názvu intra “-“ a překonáte-li počáteční šok z toho, jak strašně moc ujetě to zní, začne se vám “Diotima” odměňovat opravdu nádhernými kompozicemi. Zvláště trojice “Diotima”, “Litany of Regrets” a “Telluric Rings” jsou vážně skvostné – zejména ta druhá jmenovaná je fakt síla.

Pokud netrpíte utkvělou představou, že správný song musí mít maximálně pět minut a chytlavý refrén (a pokud ano, tak vás upřímně lituji :)) a chcete vyzkoušet něco trochu… něco trochu hodně jiného, pak zrovna tito zámořští intelektuálové by vám mohli uhranout. Moc dobrá věc to je.

Krallice


Další názory:

Pro mě je album bohužel zklamáním. Když jsem si poslechl pár skladeb z jejich starších počinů, na “Diotima” jsem se těšil, ale naneštěstí jsem dostal něco jiného, než jsem čekal. I přes mé zklamání to ale určitě není špatná deska. Velkým problémem Krallice jsou zbytečně dlouhé kompozice, které mají být epické. Některé kapely si můžou dovolit skladby se stopáží přes deset minut, některé dokonce i přes dvacet, to je ale proto, že mají dostatek nápadů, jež u Krallice nenacházím. Nebál bych se zkrátit skladby na albu o polovinu, pak by kapela dokázala udržet posluchačovu pozornost a dosáhnout té epičnosti. Udržení pozornosti je velký problém hlavně v první části alba, tam mi to přijde jako nekonečná sypačka, téměř bez jakýchkoliv změn. Kvalita se naštěstí pro kapelu průběžně zvedá a posluchač se postupně probouzí z mikrospánku a při skladbě “Litany of Regrets” už si hudbu naplno užívá. Jelikož je kvalita vzestupná, největší bestie je právě poslední skladba “Dust and Light”, plná nápadů, se kterými jejích 10 minut rychle uteče. Přesně takhle jsem si původně představoval celé album, je to škoda. Naštěstí po skončení poslechu zůstává dobrý pocit z kvalitních skladeb v druhé polovině.
Earthworm


Blut aus Nord – 777 – Sect(s)

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome I
02. Epitome II
03. Epitome III
04. Epitome IV
05. Epitome V
06. Epitome VI

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Blut aus Nord jsou prostě a jednoduše geniální skupina. V plném rozsahu významu toho slova. Vše, na co sáhnou, se pod jejich rukama mění doslova v hudební klenoty; vždy, když člověk doposlouchá jakoukoliv jejich desku, zůstane zírat s pocitem, že slyšel něco kdekoliv jinde neviděného, neslyšeného. Ačkoliv je tomu mnohdy těžké věřit, jsou prostě skupiny, které tohle dokážou – není jich moc, ale jsou. A Blut aus Nord mezi tuto hrstku bezesporu patří. Tentokrát tomu není tak, že by jeden recenzent nadneseně glorifikoval svou oblíbenou muziku, v tomto případě vůbec ne; Blut aus Nord jsou živoucím důkazem, popírajícím zavedená pravidla o tom, že každý někdy vydá slabší nahrávku. Jak vidno, každý ne. Netvrdím, že každý člověk musí hudbu těchto svojských Francouzů chápat či ji mít rád, ale o její genialitě pochybovat nelze.

Na celé té auře okolo Blut aus Nord jsou velice fascinující hned tři věci. Zaprvé: jak dlouho takto působí. Vždyť už jejich debut “Ultima Thulée” z roku 1995 nabídl materiál tak úžasný, až se tají dech; který ani po více jak patnácti letech od svého vydání neztratil pranic ze svého kouzla a stále dokáže přivádět ušní ústrojí posluchačů do extáze. Zadruhé: v jaké kadenci své nahrávky dokáží tvořit. Prakticky rok co rok vzejde z jejich tábora nový počin a prakticky každý z nich nechává jakoukoliv konkurenci daleko za sebou. Zatřetí: rozsah toho, co všechno dokážou Blut aus Nord ve své tvorbě obsáhnout. Ano, vše, co kdy vydali, by šlo s větším či menším přihmouřením oka zasunout do šuplete se štítkem black metal, ale v žádném případě se nedá říct, že by kdy vydali dvě stejné věci. Pohybují se od primitivního (formou, nikoliv obsahem!), dřevního a animálního black metalu (kupříkladu “What Once Was… Liber I” z loňského roku) přes ambientem cáknutý black metal (“Ultima Thuleé”) nebo epické monumenty s progresivními momenty (“Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars”) až po nihilistické industriální šílenství (“MoRT”). Plus spousta dalších alb mezi tím… nebo zase úplně jinde. Ale to je jedna z nejvíce vzrušujících věcí na muzice Blut aus Nord – člověk od nich nikdy nedostane “to svoje”, nějaký standard, právě naopak – nikdy neví, co očekávat, jak bude další deska znít. Jediná jistota je, že to bude stát za to…

Rok 2011 je pro Blut aus Nord ve znamení tří sedmiček, vzájemně propojené trilogie, jež měla podle slov svých tvůrců nabídnout něco neskutečného. Nyní, dva roky po první zmínce o projektu, je tu první ze tří dílků skládanky: “777 – Sect(s)”. Než se pustím do velice hrubého nástinu toho, co deska obsahuje (takto abstraktní muziku lze přece jenom jen těžko zachytit slovy), můžu říct jen jednu věc, která by ve své podstatě už sama o sobě mohla stačit – můj první dojem z alba. Když jsem “777 – Sect(s)” doposlouchal, zůstal jsem sedět bez hnutí doslova v němém úžasu a s pocitem, že jsem právě slyšel něco naprosto výjimečného. A ani po více jak třiceti posleších mě tento pocit stále neopustil. Je až směšné, jak si člověk vždycky říká, že tentokrát už jej Blut aus Nord nedostanou, ale vždycky to pak musí vzít zpátky…

Jak jsem již naznačil výše, “777 – Sect(s)” je dílo neuvěřitelně abstraktní, těžko popsatelné… vlastně úplně nepopsatelné. Nejde říct, že tady a tady je dobrý riff, támhle pěkně duní basovka, zde je výborné sólo a tenhle je song je kompletní hitovka. “777 – Sect(s)” je nutné vnímat jako desku, jako jednolitý hudební monolit, v němž má každý jednotlivý tón své výsadní postavení a svůj význam, ale jeden bez druhého nefunguje. Někdo by mohl namítnout, že to není klad, nýbrž zápor, že je to neschopnost napsat píseň, která by fungovala sama o sobě. Není tomu tak. Právě naopak, tohle je dar… dar neschopnosti psát tak triviální věci, které by celý svůj obsah dokázaly sdělit během tří, čtyř minut. Budu sice zmiňovat některé jednotlivé skladby, ale i tak je bezpodmínečně nutné vnímat “777 – Sect(s)” jako ucelenou desku.

Ale zpátky k oné abstraktnosti, již jsme v předchozím odstavci tak rychle opustili. “777 – Sect(s)” obsahuje obrovské množství neuvěřitelně působivých pasáží a podmanivých momentů a každá z nich má na posluchače drtivý dopad, ale že by se někomu, kdo to jaktěživ neslyšel, dalo popsat, jak ony hypnotické hudební plochy a melodie z jiného vesmíru působí? Popsat onu nevyslovitelnou hloubku, která doslova prýští z každého tónu? To není při vší úctě možné. Nejspíše se budu muset uchýlit k tomu nejobehranějšímu recenzentskému klišé, ale tohle je prostě záležitost, jíž musíte slyšet a zažít na vlastní kůži, jinak v životě nemáte šanci pochopit, o čem se tu mluví.

Jsou kapely, které hrají jen pro zábavu, svojí i poslouchačů. Pak jsou kapely, které vás sem tam nějakou písničkou popostrčí k nějakému zamyšlení. A pak jsou kapely, u nichž není žádný kompromis; k poslechu jejich hudby musíte napnout všechny své mozkové buňky a vnímat, co k vám promlouvá. A přesně takoví jsou Blut aus Nord. Investice do této desky je obrovská – ne jen finanční u případné koupě, ale zejména časová. Nejde ani tak o množství poslechů, spíše jako o to, že se musíte zamknout, vypnout telefon, zatemnit, zavřít oči a doopravdy vnímat. Pokud na tuto hru přistoupíte, otevřou před vámi Blut aus Nord celé nové světy. Možná ne vždy světy vyloženě příjemné… to vlastně ve své podstatě nikdy… za to ale vždy naprosto fascinující a poutavé. A právě svět “777 – Sect(s)” patří mezi to nejpůsobivější, co kdy Blut aus Nord stvořili. Neříkám nejlepší – to je věcí názoru a osobních preferencí, zvláště v případě tak rozmanité skupiny jako Blut aus Nord – ale zcela jistě jeden z nejúchvatnějších.

Blut aus Nord

Každému novému světu předchází chaos, absolutní a nekontrolovatelná změť zvuků, obrazů, barev a chutí. Takový je začátek “Epitome I” – nervy drásající disharmonická hudební agonie. Pokud si někdo pustí “777 – Sect(s)” s úšklebkem na rtech, tohle mu jej zmrazí, slabší povahy ihned odpadnou. V době, když už nátlak začíná být takřka nesnesitelný, přijde zničehonic zklidnění a skladba spadne do bahenního tempa s “opilými” melodiemi. Blut aus Nord kolébají a hypnotizují a v nestřeženém okamžiku opět spustí kakofónní šílenství, které člověku sedře kůži z těla, aby nakonec spadla do husí kůži nahánějícího ambientního závěru. Už v této chvíli se vám bude honit hlavou spousta myšlenek, z nichž speciálně jedna se bude drát na povrch více než ostatní – příštích čtyřicet minut nebude nijak lehkých, budou však velice intenzivní…

Osobně jsem už “777 – Sect(s)” slyšet tolikrát, že se na něj dokážu dívat s určitým odstupem a chladnou hlavou, prvotní šok mám již dávno za sebou. Garantuji vám ale jednu věc – stále je to dílo až děsivě působivé. Stále mrazí v zádech při disharmonických tancích Blut aus Nord se samotným chaosem, éterické momenty stále působí jako ta nejsilnější droga. A co je na tom všem nejlepší, ten pocit snad nikdy nevyprchá. Když si po dlouhých letech pustím “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, ta sóla jsou pořád neuvěřitelná extáze; když si pustím “MoRT”, pořád to pocuchá nervy, jako když jsem u té bezcitné misantropie probděl dlouhé noci. To však nejsou jen tato dvě, tak se to má s každým albem Blut aus Nord a nemám sebemenších pochyb, že tomu tak bude i s “777 – Sect(s)”. Poslouchám to neustále, bez přestání, každý den, ale pokaždé, když slyším skladby jako “Epitome II” nebo “Epitome VI”, je mi jasné, že se z reproduktorů doslova valí proudy čiré a ničím neředěné hudební geniality. Neručím vám za to, že to celé zvládnete pochopit, ani za to, že se vám to bude líbit, ale s jistotou vám mohu říct, že budete u vytržení… Nejlepší nahrávka roku? Prozatím jednoznačně ano, protože jsem ještě letos neslyšel nic, co by mohlo “777 – Sect(s)” byť jen z dálky konkurovat!

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)

Už od začátku mi bylo jasné, že hodnocení v případě “777 – Sect(s)” půjde velice vysoko. Netrvalo dlouho a můj dojem se ustálil na hodnotě 9,5. Když jsem však o mnoho dní později dopisoval recenzi ve tři ráno (nejlepší čas pro psaní!) a poslouchal přitom tento opus, došlo mi, že v podstatě není nic, za co by se dal onen symbolický půl bod strhnout; že je to čistá a nefalšovaná desítka se vším všudy.


Další názory:

Opět se dostáváme k hodnocení nějaké té lepší desky. Blut aus Nord se svým “777 – Sect(s)” vytvořili skvělý poslech, který musí zaujmout. Z šestisongového tracklistu u mě vedou “Epitome II” a “Epitome VI”, songy, kde se sice vůbec nezpívá a tempo není tak rychlé jako u ostatních, je to ale neskutečná bomba. Kdyby takhle bylo všech šest songů, hodnocení bude jasná desítka. Zbytek je ale takovým tím blackem, do kterého jsem ještě nevyrostl a zatím jej nemohu plně ohodnotit jako kolega. Tak “pouze” tedy na osmičku, jsem si ale jist, že hodnocení půjde s časem úměrně nahoru.
Seda


Solefald – Norrøn livskunst

Solefald - Norrøn livskunst
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Song til stormen
02. Norrøn livskunst
03. Tittentattenteksti
04. Stridsljod (Blackabilly)
05. Eukalyptustreet
06. Raudedauden
07. Vitets vidd i verdi
08. Hugferdi
09. Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part 3)
10. Til heimen yver havet

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook

Pořád to samé dokola začne být po nějakém čase zákonitě nuda, tudíž jsme se rozhodli naší sekci recenzí tentokráte namísto klasické kritiky ozvláštnit mírně netradiční formou recenze v podobě dialogu dvou redaktorů (H. a Earthworm) na téma dané desky – “Norrøn livskunst” od norských hledačů Solefald.

H.: Kolikrát jsi to už slyšel vlastně?

Earthworm: Asi osmkrát. Ale mám to už celkem v sobě.

H.: A baví tě to ještě, když to posloucháš teď podeváté?

Earthworm: Jo, baví. Proč? Tebe snad ne?

H.: Asi se jen ptám, ne? (smích) Mě to taky baví, to jo, ale třeba v porovnání s předchozími deskami to není taková extáze. Možná to bude tím, že “Norrøn livskunst” pokračuje v podstatě tam, kde skončila “Islandská odysea”, tudíž už to není takový překapivý šok, jako když jsem poprvé slyšel “Red for Fire” a pak “Black for Death”.

Earthworm: Já jsem ještě předchozí alba neslyšel, také nemůžu moc porovnávat.

H.: Jasně, no. Tak to se ti to asi bude líbit víc než mně. Jako ne že by to bylo špatné, to netvrdím, pořád se to poslouchá hodně dobře a má to všechny klady Solefald, ale snad jediné, co mě opravdu překvapilo, jsou zpěvy. V tom bych viděl nejsilnější stránku “Norrøn livskunst”. Ne že by starší nahrávky nebyly po téhle stránce propracované, ale tentokrát to v tomto ohledu podle mě kapela dotáhla k dokonalosti. Mám na mysli hlavně ty ženské vokály.

Earthworm: To jo… ze začátku mi tedy moc neseděly, ale jak jsem si zvyknul, je to super.

H.: Taky mě to ze začátku bouchalo do uší, ale jak to člověk slyší podruhé, potřetí, je to pecka.

Earthworm: Největší problém jsem měl s tou zpěvačkou v “Tittentattenteksti”, strašně jsem ji nejdříve nenáviděl.

H.: Hehe, právě jsem to chtěl říct. Ten hlas zní docela úchylně, určitě je to pohnané nějakým efektem, ale je to dobré ozvláštnění.

Earthworm: Jsem si zvyknul a líbí se mi to, taková solidní šílenost.

H.: Každopádně je dobré, že Solefald zkoušejí takovéhle netradiční věci. Alespoň to není nuda.

Earthworm: Je v tom hodně různorodých nápadů, třeba taková “Stridsljod (Blackabilly)”, to je úplně parádní věc.

H.: Avantgardní kapela se holt pozná…

Earthworm: Jaká skladba ti přijde nejlepší?

H.: Uff, to nevím… nevím, jestli nejlepší, ale hodně se mi líbí “Eukalyptustreet”. Hlavně jak graduje.

Earthworm: Pro mě to bude asi taky “Eukalyptustreet”. Já mám hlavně strašně rád saxofon, který je tu asi ve dvou skladbách, a jak jsi řekl, ta gradace tomu hodně dává.

H.: Hned úvodní “Song til stormen” je také výborná. Jsou tam opět výborné vokály. I taková “Raudedauden” se mi líbí. Té hodně pomáhá ten tvrdší nástup s blackovým zpěvem, který přijde hned po pomalé “Eukalyptustreet”. Zní to jako rána pěstí, v tom dobrém slova smyslu.

Earthworm: Pravda, každopádně si ale myslím, že někdy kolem šesté skladby to začíná klesat… kvalita…

H.: To souhlasím, v druhé polovině to trochu upadá oproti skvělé první půlce. Ještě “Vitets vidd i verdi” je hodně dobrá, ale u těch posledních songů mi už pozornost vždycky opadává. Nejsou vyloženě špatné, ale když to poslouchám v kuse jako desku (což poslouchám), tak se ke konci pomalu ztrácím.

Earthworm: Ta je asi nejlepší z druhé poloviny. Ale hlavně ta koncovka je taková mdlá.

H.: Koukám, že jsme na tom stejně. Já jsem třeba podle tracklistu hodně čekal od “Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part 3)”, právě protože už jen podle názvu by měla přímo navazovat na obě desky “Islandské odysey”, ale ten song mi přijde docela nevýrazný. Například ty sbory na pozadí v některých pasážích znějí dobře, ale vzhledem k tomu, že jsou docela zastrčené, dají se celkem v pohodě přeslechnout.

Earthworm: Nevýrazný je dobré slovo. Prostě to není špatné, ale nevýrazné, což je podle mě celkem důležitý aspekt, jelikož se jedná o avantgardu.

H.: Souhlas. Jinak mi také přijde, že albu docela ubírá načasování vydání. “Norrøn Livskunst” se mi dostalo do ruky v podstatě nastejno s takovými skvosty jako “Paracletus” od Deathspell Omega, “Marrow of the Spirit” od Agalloch nebo “Psychogrotesque” od Aborym a v porovnání s těmito všemi Solefald jasně prohrávají. Kdyby “Norrøn livskunst” vyšlo dejme tomu o měsíc dříve, určitě bych se na to také díval jinak.

Earthworm: No, já jsem kromě “Psychogrotesque” nic z toho, co jsi napsal, neslyšel, takže porovnávat nemůžu.

H.: A tak co si pustíš radši, “Psychogrotesque” nebo “Norrøn livskunst”? Já tedy radši otočím makarónské šílence (smích).

Earthworm: U mě by to bylo asi podle nálady, těžko říct. Pravda je, že “Psychogrotesque” funguje mnohem lépe jako celek než “Norrøn livskunst”.

H.: Každopádně to nic nemění na tom, že “Norrøn Livskunst” rozhodně není špatné. Mně osobně to bude i tak stát za koupi. Sice je pravda, že pro to nepoletím hned teď do obchodu, ale časem si to na 100% pořídím. Teď mám ale ještě pár žhavějších kandidátů na rozšíření sbírky.

Earthworm: Mně zase “Norrøn livskunst” zafungovalo jako dobrá návnada k naposlouchání zbytku diskografie Solefald


Umbrtka – IVO

Umbrtka - IVO
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 27.7.2010
Label: Werewolf Production

Tracklist:
01. Umbrtka
02. Popelář
03. Strava
04. Bagrem
05. Všechno
06. Týden
07. Doudlevce
08. Srdce
09. Nájezdníci
10. Petrohrad
11. Pivo Ivo
12. Šedesátiny

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na první poslech je nová dávka prachmatického metalu opět zase někde jinde než její předchůdci. Po intimnějším, polo-akustickém „Kovovém háji“ se na “IVO” (alias “Industriálním velkém obrození”) vracejí opět ostřejší kytarové riffy, ale… v podobě mnohem více avantgardnější než kdy dřív. I když i v minulosti se skupina nebála píchnout do něčeho neočekávaného, „IVO“ je v tomto směru jednoznačně nejdál. Umbrtka se čím dál tím více profiluje do projektu, který si sám na sebe ve svém současném rozpoložení neklade takřka žádné hranice. Ani v pomatení smyslů se současná podoba Umbrtky prostě nedá nazvat black metalem, jak tomu bývalo kdysi. V případě „IVO“ už bych se nebál označení čistá avantgarda, v některých skladbách ještě umírněnější, v jiných zase nezřízená takovým způsobem, až se člověk nestačí divit.

Otvírák „Umbrtka“ zní ještě relativně normálně. Mikrofonu se nechápe nikdo menší než Franta ŠtormMaster’s Hammer (objeví se však i ve více skladbách), díky jehož hlasu ze skladby tu a tam vystrkuje růžky právě odkaz této legendy, ale čistý vokál Tomáše Kofroně (alias ThrollmaseTrollech, jemuž patří velká pochvala, neboť o spoustu úžasných pasáží desky se stará právě on svým zpěvem) přehazuje výhybku nálad zase do jiné polohy. Po svižnějším přivítání zase přichází hodně pomalý a výtečný kousek „Popelář“ s „deštivou“ atmosférou, jež se s přimhouřením oka blíží právě ke „Kovovému háji“. Ale i podobné ne přímo stylové, ale i tak znatelné skoky lze přičíst „IVO“ k dobru, neboť se kapele podařilo vybalancovat onu hranici mezi rozmanitostí a násilnými zvraty na tu správnou stranu. V rámci jedné skladby a kolikrát i na ploše jen několika desítek sekund se bez problému misí blackmetalové klepanice, za chvíli zase melancholická pasáž, atmosféry plný kousek, avantgardní výlety, a co je nejlepší, nějakým zázrakem to drží pohromadě a zatraceně to baví.

Velkým kladem desky je bezesporu fakt, že v podstatě každá skladba obsahuje minimálně jednu, nebojím se říct, opravdu dokonalou pasáž. Kupříkladu v takové „Bagrem“ začíná navýsost skvělý kousek okolo 01:50, gradující neuvěřitelně povedeným čistým vokálem (opět Franta Štorm). Totální jízda je rovněž „Týden“, možná ten nejavantgardnější dílek celé skládačky, jemuž vládne hlavně ulítlý saxofon a vskutku hodně rozmanitá struktura, díky níž si nemůžete být jisti, co na vás vybafne za vteřinu. Rozhodně jeden z vrcholů „IVO“.

Na straně druhé je však nutno zmínit, že jisté songy na desce, zvláště v její druhé polovině, obsahují pasáže i trochu hlušší. Sice ne vyloženě slabé, tak daleko to nikdy nesklouzne, ale ani ne vyloženě silné. Díky tomu, že každá písnička obsahuje nějakou tu perličku, si „IVO“ přece jenom posluchačovu pozornost nenechá ani na chviličku proklouznout mezi prsty, i tak ale není album úplně ve všech momentech stoprocentní. Možná to bude dáno tím, že některé nápady jsou prostě tak moc dech beroucí, že ty ostatní vedle nich tolik nevyniknou…

Čemu se ale nedá vytknout takřka nic, je textová stránka. To je opravdu radost číst. Stejně jako v do jisté míry v hudební rovině, i v textech se Umbrtka může pyšnit sympatickou dávkou nadsázky, v jejímž rámci si bere na paškál vše od samotných členů kapely až po Varga VikerneseBurzum. Nezaměňujte však pojmy, nadsázka se nerovná chachacha texty, spíše jde o takový zdravý nadhled, což chvílemi zní více blackmetalově, než klišé typu „Satan, Satan, ou jééé“. Je však pravda, že to by se dalo vztáhnout i na samotnou muziku.

Byť se někomu může podle recenze zdát 7,5 málo, pro mě osobně to už znamená velice povedenou desku, kterou se bezesporu vyplatí zařadit do sbírky. A takovým albem „IVO“ jistojistě je. Pokud se mají tímhle směrem ubírat i další počiny Umbrtky, je to dle mého názoru cestu dobrá, a pokud se příště (počítám tak nejpozději za půl roku, hehe) podaří vše dotáhnout k dokonalosti, bude to výstřel na Měsíc. A pokud další deska opět uhne úplně jinam (jak to ostatně desky Umbrtky s oblibou dělají), i tak se rozhodně bude na co těšit.

P. S. Poslední záležitostí spojenou s „IVO“, kterou je v recenzi asi nutné zmínit, je hitovka „Šedesátiny“, neboli, jak všichni jistě vědí, překopávka zhovadilosti „Patnáctiny“ internetového kultu Luštěla. Těžko se věří, že jde udělat z takové debility tak výborná pecka, ale i to dokazuje očividný talent všech zúčastněných (myšleno samozřejmě Umbrtky, ne Luštěly). Ostatně, mrkněte na povedený klip…


Deathspell Omega – Paracletus

Deathspell Omega - Paracletus
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Epiklesis I
02. Wings of Predation
03. Abscission
04. Dearth
05. Phosphene
06. Epiklesis II
07. Malconfort
08. Have You Beheld the Fevers?
09. Devouring Famine
10. Apokatastasis Pantôn

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Žádné oficiální stránky, žádné fotografie, žádná jména členů, samozřejmě ani žádné koncerty a informace o kapele jen minimální. Jediné, čím se francouzský projekt Deathspell Omega prezentuje, je pouze a jenom hudba. Ale zrovna v případě těchto ďáblů je i tohle více než dost. Pekelná jáma svůj chřtán neotvírá často, ale když se tak stane, je to událost. A jsou to právě desky Deathspell Omega, které jsou zhudebněním výplodů té sirné propasti. Nebudu přehánět ani v nejmenším, když řeknu, že to, co Deathspell Omega předvádějí, nikde jinde neuslyšíte, neboť jejich muzika dýchá něčím neskutečně neobyčejným.

NEZMĚRNÝ…

Víte, stává se mi opravdu málokdy, abych si s recenzí nevěděl vůbec rady, v případě „Paracletus“ jsem však v koncích. Již delší dobu si lámu hlavu, jak podstatu tohoto veledíla uchopit a vyjádřit slovy, čím déle o tom ale přemýšlím, tím blíže se dostávám do bodu, kdy pochybuji, zdali je to vůbec možné. Častokrát jsem tu kritizoval různé nahrávky s tím, že v pozadí jejich hudby necítím něco hlubšího, takový ten těžko popsatelný pocit, který se vyskytuje jen u těch nejlepších. Jenže z „Paracletus“ tento pocit něčeho výjimečného a něčeho navíc doslova tryská na všechny strany, z každé noty a z každého z tónů. A paradoxně, čím více ho tam je, tím více je deska neuchopitelnější a neurčitější a hůře popsatelná.

…NEUCHOPITELNÝ…

Nemá cenu tvrdit opak, rovnou vám povím, že Deathspell Omega je opravdu těžká hudba (i když je zase fakt, že „Paracletus“ je o něco lépe vstřebatelnější než minulé disharmonické inferno „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“, ale o tom až později…), takže pokud nemáte na podobný chaos cvičené ucho, jen stěží se vám to asi může líbit, což je jen tak mimochodem i případ níže hodnotícího kolegy, který s obdobně extrémními formami umění zas tolik zkušeností nemá. Ale i to je jedna z věcí, jež mě osobně na Deathspell Omega přitahují – nejedná se u hudbu, kterou by byl schopen poslouchat jen tak někdo, nýbrž o hudbu, která si žádá svého posluchače. „Paracletus“ (a ostatně celá novější tvorba Deathspell Omega) není záležitost, již byste si mohli pustit k práci, k vaření nebo při jízdě autem. „Paracletus“ vyžaduje od svého posluchače, aby se plně soustředil a přemýšlel o jeho významu. Deathspell Omega netvoří díla vhodná k relaxaci a už vůbec ne k tomu, aby se při nich posluchač bavil. Je to něco jako hudební očistec, jehož plné vstřebání není určeno slabším povahám.

…NEUVĚŘITELNÝ…

Abych čistě náhodou nebyl špatně pochopen, „Paracletus“ není žádný extrém pro extrém, ani pouhá snaha posouvat hranice poslouchatelnosti. Něco takového vypadá naprosto jinak a jedná se o skupiny, jejichž muzika většinou hlubší myšlenky uvnitř neskrývá. A to se o Deathspell Omega tvrdit nedá ani v nejmenším. Ano, využívají sice extrémního výraziva, ale ne samoúčelně ani bezúčelně, nýbrž jako prostředek uměleckého vyjádření, řekneme-li to takto. Avšak zároveň v chorobném hudebním labyrintu zbývá dost zákrut a uliček, v nichž číhají doteky avantgardy, progrese či experimentu. Ačkoliv se vás kolega ve svých pár řádcích bude snažit přesvědčit o opaku, o nějaký obyčejný black metal se nejedná ani v nejmenším, spíš by se slušelo říci, že nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Právě naopak, přednes Deathspell Omega je vysoce netradiční, originální a neopakovatelný. O kolika současných skupinách lze toto tvrdit?

Deathspell Omega

…NEPOPSATELNÝ…

Další věc, která z Deathspell Omega činí posluchačsky velice atraktivní záležitost, je neustálý vývoj. Je až s podivem, jak obrovské skoky kapela s každou novou deskou činí a jak velkou cestu ušla od svého (tehdy ještě čistě blackmetalového) debutu „Infernal Battles“, ale i od přelomového díla „Si monumentum requires, circumspice“, a to vše aniž by popřela své kořeny nebo každý svůj jednotlivý předcházející opus. Jak jsem již nepřímo naznačil výše, rovněž „Paracletus“ znamená ve zvuku Deathspell Omega doslova evoluci. Oproti poslednímu ztělesnění chaosu „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“ vyznívá „Paracletus“ mnohem barvitěji co do obsažené škály pocitů a nálad, ale jak již bylo řečeno, bez popření alba minulého, tudíž i novinka obsahuje úryvky disharmonického pekla, které však tentokráte není středobodem nahrávky, nýbrž „pouze“ částí velkého celku.

…ZNIČUJÍCÍ…

Není pochyb o tom, že Deathspell Omega stvořili další monument, jenž si jen těžko hledá konkurenci. Majestátní a epický, agresivní a bolestivý, chaotický a nepochopitelný, temný a atmosférický, ale za všech okolností neuvěřitelně úžasný a ve všech svých polohách absolutně dokonalý. Každá jedna skladba skrývá nepřeberné množství nálad, skrytých momentů a zákoutí, která má člověk neustále chuť prozkoumávat a objevovat při tom nová a nová, což z „Paracletus“ činí naprosto uhrančivou záležitost. Není radno tuto hudbu podceňovat, neboť ani ona svého posluchače nepodceňuje, ale žádá si od něj specifický přístup. K „Paracletus“ je nutno přistupovat jako k umění v plném významu toho slova, což v dnešní době už málokdo dokáže… ale odměna za to je vysoká. Jedním slovem – skvost!

…CHAOS!


Druhý pohled (Seda):

Všemi desítkou hodnocený „Paracletus“ mi zas tak úžasný nepřijde. Ano, jedná se o kvalitní hudbu, která patří v dnešní době k nadprůměru, přesto mi tam na vyšší hodnocení něco víc chybí. Přijde mi to jako obyčejný black metal, kterému zas tolik jako kolega neholduji. Přesto pokud hledáte kvalitní poslech, rozhodně do „Paracletus“ jděte.


Vulture Industries – The Malefactor’s Bloody Register

Vulture Industries - The Malefactor's Bloody Register
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 13.9.2010
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Crooks & Sinners
02. Race for the Gallows
03. The Hangman’s Hatch
04. The Bolted Door
05. This Cursed Flesh
06. I Hung My Heart on Harrow Square
07. Crowning the Cycle
08. Of Branded Blood

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

V obrovské záplavě nových nahrávek, které letošní září nabídlo, patřila mezi mé největší favority novinka „The Malefactor’s Bloody Register“ norské skupiny Vulture Industries, jejíž hudba mi uhranula už s jejím prvním dlouhohrajícím počinem „The Dystopia Journals“, který s rozdílem pouhopouhých tří dnů vyšel přesně tři roky před svým následovníkem. Ačkoliv první MySpace ukázka v podobě skladby „The Bolted Door“ (která se jen tak mimochodem později ukázala být jedním z vrcholů desky) naznačila, že se Vulture Industries v porovnání s debutem nechystají snížit kvalitativní laťku, až poslech celé desky mi ale jasně ukázal, že naděje do „The Malefactor’s Bloody Register“ vkládané rozhodně zbytečné nebyly.

Avantgardní metal (na některých stránkách lze najít dokonce označení avantgardní black metal, s black metalem toho však tito Norové moc společného nemají) v podání Vulture Industries není zkouškou, co všechno je posluchač s to skousnout (nic ale proti takovému přístupu, sám si to občas velice rád poslechnu), ale spíš jakousi jeho písničkovou podobou, byť to možná takhle řečeno nezní jako kdovíjaký klad. Snažím se tím říct, že spíše než avantgardu jako nekontrolovaný proud experimentu představují Vulture Industries avantgardu, která se i přes progresi a žánrovou nedefinovatelnost soustředí spíše na kvalitu jednotlivých písní, díky čemuž se „The Malefactor’s Bloody Register“ (a ostatně i „The Dystopia Journals“) velice dobře a lehce poslouchá, své avantgardnosti navzdory.

Vulture Industries do karet jistě hraje jejich snadno identifikovatelný a do jisté míry i originální sound. Jejich tvorba sice často bývá přirovnávána k dnes již nefungujícím Arcturus (nutno ale dodat, že se v jejich táboře opět něco málo začíná dít, viz potvrzení účasti na příštím ročníku ProgPower Festu v USA, ale to sem teď nepatří…), pokud však mám vyslovit svůj osobní názor, nějakou větší podobnost mezi oběma kapelami neslyším. A i kdyby, čert to vem, když Vulture Industries předvádějí to, co předvádějí…

Těžko se muzika Vulture Industries neznalému posluchači, který neměl tu čest s jejich debutem, popisuje. Nejlepším řešení opravdu bude, když album sami zkusíte. Já vám mohu říct jen to, že pokud máte v oblibě opravdu dobrou hudbu, tak rozhodně neprohloupíte. „The Malefactor’s Bloody Register“ je deska, která nabízí zábavu od začátku do konce, která se jen tak lehce neoposlouchá, která je prosta hluchých míst, ba naopak, nebojím se říct, některé nápady hraničí až s genialitou. Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést již zmiňovanou „The Bolted Door“ s naprosto neuvěřitelným refrénem. Zůstává mi rozum stát, jak někdo něco takového dokáže vymyslet. Velice silnou se mi však jeví každá skladba. Hudební kvalitu navíc umocňuje ještě textové zpracování silného a věčného tématu zločinu a trestu (a s tím spojená grafika).

Vulture Industries možná nepatří mezi skupiny, jimž není dopřávána velká pozornost ze strany médií, nehrají ve velkých halách, ani se neobjevují na obálkách časopisů. Daleko mají i do pozice, kdy by mohli být v určitých kruzích uznáváni jako kult. Vulture Industries je (alespoň v současné době) prostě a jednoduše kapela pro pár fajnšmekrů, což nesnižuje jejich kvality ani v nejmenším. Máte-li chuť na porci výborné a neokoukané hudby od neokoukané kapely, právě tito Norové jsou tou správnou volbou. Velká, opravdu velká chuťovka, která jen tak neomrzí!


Shining – Blackjazz

Shining - Blackjazz
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tomuhle já říkám avantgarda! Označovat norské Shining (pozor, neplést s depress blackovými Švédy stejného jména) jako metal by podle mě hodně zavádějící, i když je pravda, že jejich právě vydávaná (a zrovna teď i právě recenzovaná) novinka “Blackjazz” je zřejmě ten nejkytarovější materiál, jaký kdy stvořili. Kdo ví, jestli má na tom podíl i přechod pod metalovou firmu Indie Recordings (která má pod svými křídly i švédské jmenovce, aby to bylo správně zamotané)…

Přestože má deska v názvu slovíčko “jazz”, v porovnání s předchozími deskami “Grindstone” (2007) a “In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster” (2005) je tam té jazzové složky o poznání méně. Oukej, já jsem přece jenom metalista, ne jazzman, ale o špetku víc takového saxofonu bych si klidně líbit nechal (kromě druhé “Fisheye” zaznívá ve větší míře totiž až na konci alba ve skladbách “Omen” nebo “21st Century Schizoid Man”). Tohle ale neberte jako zápor, nýbrž jenom jako takové konstatování, kapela se prostě vydala tímhle směrem, a pokud to je pořád dobrá muzika (a jakože to je hodně dobrá muzika), nemá posluchač sebemenší důvod si na něco stěžovat.

Pokud si ale myslíte, že s lehce umírněnější jazzovou složkou (zas ale netvrdím, že tam není vůbec, jen je trochu stažená do pozadí, abychom si rozuměli) vám to nezamotá hlavu, tak jste na omylu. Tohle je naprostá šílenost a záleží jen na tom, jestli máte podobné věci rádi. Já osobně ano, a pokud i vy, tak se vám “Blackjazz” líbit prostě musí.

Napoprvé se v tom není lehké zorientovat. Je to přesně ten typ hudby, kdy vám to s prvním poslechem přijde strašně nepřehledné, nesourodé, chaotické, jako kdyby si každý nástroj hrál sám za sebe něco úplně jiného a pak to jen někdo splácnul dohromady. Stačí dát ale albu trochu čas a zjistíte, že opak je pravdou, že všechno je do nejmenšího detailu promyšlené, má své pevné místo a svůj účel.

Je to těžká hudba a ne každý to docení. A faktem zůstává, že samotná kapela to svým posluchačům ani moc neusnadňuje. Stejně jako na minulé desce je tu například opět použitý (teď dokonce 2×) vtípek se dvěma stejně pojmenovanými skladbami, což ještě není tak hrozné, ale pasáže, které záměrně znějí, jako kdyby se vám zaseknul přehrávač, už tolik lidí nevydýchá. Z našeho pohledu (myšleno z pohledu metalisty) je to velmi netradiční hudba, pokud se však považujete za “open-minded” jedince a libujete si v inteligentní a náročné muzice, o níž musíte taky přemýšlet, je “Blackjazz” tou správnou volbou.