Archiv štítku: black metal

Annihilation 666, Sekhmet, Bloody Lair

Annihilation 666
Datum: 25.10.2008
Místo: Děčín, Black Shadows
Účinkující: Annihilation 666, Bloody Lair, Hellocaustor, Obscurum, Sator Marte, Sekhmet

K metalu odjakživa patřili UG akce a co bychom to byli za metalovou stránku, kdybychom vás neoblažili článkem o nějaké z nich? Ale nebojte, nebudem to do vás hustit nějak častěji. Na Mass Catharsis of Man Vol. I se ale objevila i zahraniční účast, takže to stojí za zmínku. Původně byli potvrzeny dva zahraniční hosté – němečtí Annihilation 666 a Seeds of Sorrow z Rakouska. Seeds of Sorrow ale odpadli dlouho před začátkem. Na jejich místo byli potvrzeni Watch My Dying z Maďarska. Po příjezdu a po zhlédnutí programu jsem ale zjistil, že ani Watch My Dying nebudou. Náhradou však byli hned dvě domácí kapely – Sator Marte a Hellocaustor.

První na řadu přišli Obscurum. Pohodový death metal a zároveň jejich první koncert s novým kytaristou. Většina návštěvníků obsadila během vystoupení Obscurum místní bar (přece jen šlo o blackovou akci). Pro těch několik málo přítomných to však byl dobrý důvod si protáhnout krční svaly před tím hlavním.

A jedna z hlavních věcí přišla hned vzápětí – pořádající Sekhmet. Před pódiem bylo rázem narváno. Pak naběhli čtyři týpci v corpse paintu s brutálními stahováky a začali valit pravý UG black. A tak to má být. Žádné sraní – sedm songů, dva covery a bylo vymalováno. Brutální jízda.

Rychle jsem si od Sekhmet koupil CDčko a spěchal jsem zpátky do kotle na Sator Marte. Poslední dobou je o nich na undergroundové scéně hodně slyšet, ale osobně jsem s nimi ještě neměl tu čest. Jejich zařazení do programu mi proto udělalo radost. Hudba to byla kvalitní, rychlá blacková nakládačka. Jen statický kytarista a basák to trochu kazili. Zato zpěvák Nav svými hláškami zabíjel a všechny okolo nutil ke konzumaci alkoholu. Sator Marte ale měli trochu smůlu, že hráli po Sekhmet. Kdyby si skupiny prohodily pořadí, vynikli by Sator Marte víc.

Pak přišla moje hlavní hvězda večera – Bloody Lair. Poprvé jsem je viděl na začátku roku a totálně mě odvařili, že jsem se z toho nemohl ještě týden vyspat. V Děčíně to možná ještě ostřejší. Polití krví předvedli totální maso. Do sestavy přibrali čtvrtého člena na druhou kytaru, což jejich hudbě hodně pomohlo. Hudebně nejlepší skupina večera (výkonem a nasazením to u mě vyhráli Sekhmet). Stejně mi ale pořád neleze do hlavy, jak se u nás mohla z ničeho nic objevit kapela, tvořící takhle kvalitní hudbu.

Sekhmet

Bloody Lair následovala zahraniční návštěva Annihilation 666 z Německa. Na jejich hudbě byly nejvíce zajímavé ty pomalé “polo-akustické” vyhrávky. Jejich rozšíření bych v hudebním projevu Annihilation 666 rozhodně uvítal, protože samotná black metalová složka nebyla až zas výjimečná (tím ale nechci říct, že by se to nedalo poslouchat). Rozhodně se na děčínském koncertě ukázali v dobrém světle (spíše tmě, vzhledem k jejich stylu).

Poslední kapelou byli Hellocaustor, v jejichž sestavě působí jeden ze členů legendárních Maniac Butcher! Rovněž zde působí i bubeník Ragnar ze Sekhmet, a jestli jsem správně pochopil Lorda Seta (kytarista Sekhmet), když jsem se s ním bavil (on totiž nebyl zrovna nejstřízlivější), měl by v Hellcaustor hrát i on. Tak jako tak něco málo si s nimi v Děčíně zahrál, i když s nezapojenou kytarou (smích). Na Hellocaustor byl pak druhý největší kotel dne. Možná to ale bylo tím, že většina přítomných měla “trochu” upito. Ani samotná kapela ale nijak nezaostávala, zvláště basák Králik se motal opravdu kvalitně. Zahráli ale dobře, na žádost publika přidávali jeden song za druhým, některé dokonce pro nedostatek materiálu hráli podruhé. Konec akce se tak protáhl až do půl jedné ráno.


Gloomy Grim – Under the Spell of the Unlight

Gloomy Grim - Under the Spell of the Unlight
Země: Finsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 26.5.2008
Label: Anticulture Records

Tracklist:
01. April – Within the Woods
02. May – Why Are They Screaming at Night?
03. June – Åkerspöke
04. July – Cold Fingers
05. August – So I Slept & Slept
06. September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)
07. October – Cellar Dweller
08. November – And the Bird Came In
09. December – The Bells Toll My Name
10. January – Dying Breed
11. February – Astral Planes I Have Travelled Through
12. March – The Call

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

O Gloomy Grim bylo poprvé pořádně slyšet přesně před deseti lety s vydáním jejich debutového alba „Blood, Monsters, Darkness“. Od té doby vydávali desky s menšími či trochu většími přestávkami až do roku 2004. Jenže s vydáním čtvrtého záseku „The Grand Hammering“ právě z tohoto roku se po těchto Finech slehla zem. Jedno napůl oficiální DVD a jedno na vlastní náklady vydané a stěží sehnatelné EP. Tomu se rozhodně nedá říkat přehnaná aktivita. Už jsem si začínal myslet, že jsou nadobro mrtví, o to více překvapující však byla zpráva, která proběhla internetem na začátku roku, že se chystá nové album. Přibývající potrvzené koncerty dodávaly zprávě na pravdivosti. A na konci jara pak „Under the Spell of the Unlight“ doopravdy vyšlo.

Jako první mě do uší kopnul opravdu našláplý zvuk. V tomto ohledu si Gloomy Grim výrazně polepšili (je ale pravda, že ani jejich starší výtvory nejsou žádné zvukové prasárny). Není to ale trochu na škodu? Speciálně v black metalu není ten špatný zvuk nežádoucí. Naopak je v některých kruzích u některých kapel brán jeho opak s velkou nelibostí. To ale není případ Gloomy Grim. Naopak jim to takhle sluší. Dobře pak vyniknou všechny klávesové linky. Klávesy? Tak, a je to venku – ano, klávesy. Gloomy Grim se věnují té symfonické odnoži black metalu.

Právě klávesy činí z Gloomy Grim zajímavou skupinu. Vcelku obyčejný black metal povznášejí klávesy na vyšší level. Na špičku svého žánru sice nemají (a přiznejme si to, zřejmě ani nikdy mít nebudou), to jim ale nikterak nebrání v produkování hudby, která je přinejmenším zajímavá.

Přesto všechno jsem byl po prvním poslechu zklamán z toho, že Gloomy Grim udělali na první pohled pouze obyčejný klávesový black metal s dobrým zvukem. Časem se mi povedlo „Under the Spell of the Unlight“ prokouknout a oblíbit si jej, ale chvíli to trvalo. Rozhodně se nevyplatí zahazovat tuto nahrávku příliš brzy. Doporučuji se při poslechu věnovat hodně refrénům, které většinu písní hodně nakopávají. Nad zbytkem alba nejvíce ční písně „May – Why Are They Screaming at Night?“, „July – Cold Fingers“ (obě vlastní onen zmiňovaný skvělý refrén) a úvodní „April – Within the Woods“. Jednoznačně nejlepším kusem na celé desce je pak v pořadí šestá „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“, kde se snoubí všechny klady alba v jeden maximálně nabušený song. Nutno ale dodat, že skladby následující po „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“ už jdou oproti první polovině s kvalitou mírně dolů.

Textová stránka má být údajně koncepčním hororovým příběhem o strašidelném domě. Osobně jsem se k textům ještě nedostal, protože originál alba v současné době nevlastním (samozřejmě se to ale chystám již brzy napravit) a na internetu jsem je nevypátral (je ale pravda, že jsem se zrovna dvakrát nesnažil). Z těch několika málo úryvků, které se mi podařilo odposlouchat, by strašidelný dům opravdu seděl. Proč ale název každé písně začíná jedním měsícem v roce (a také proč deska začíná dubnem a končí v březnu), vážně netuším.

Gloomy Grim tak nahráli desku, která jim ostudu určitě neudělá. Na druhou stranu s ní zřejmě ani neprobourají díru do světa. V rámci celé jejich tvorby se určitě nejedná o nejzdařilejší dílo a určitě ani o takové, které by jejich projev posunulo výrazně dopředu. Za těch několik poslechů však stojí a čas strávený jeho poslechem já osobně nepokládám za ztracený.


Mord – Necrosodomic Abyss

Mord - Necrosodomic Abyss
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2008
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Mord jsou takovou divnou skupinou. Na jednu stranu představují tu nejryzejší podobu pravého norského black metalu, na druhou stranu to Norové ani nejsou (všichni členové jsou původem z Polska a v Norsku jen žijí). Jsou relativně mladou kapelou, přesto znějí, jako kdyby právě vylezli ze zatuhlé kobky, kde hnili od dob black metalové mafie. I výraz “kapela” je v jejich případě celkem nadnesený, protože v Mord působí pouze bubeník Necrolucas a Nordra, který se stará o všechno ostatní. O možnosti hraní svých skladeb na koncertech zřejmě také ještě neslyšeli. Co ale ztrácejí na své koncertní aktivitě (nebo spíše neaktivitě), to se měrou vrchovatou vrací v kvalitě jejich studiových počinů. Už při poslechu jejich prvotiny s romantickým názvem “Christendom Perished” z roku 2006 mi vylézaly oči z důlků. Tak moc to bylo dobré. A letošní novinka ukazuje, že to rozhodně nebyla náhoda.

Jejich hudbu bych popsal jako nekompromisní a ortodoxní black metal, který je zároveň inteligentní. Že to zní divně? Lepší definice mě ale nenapadá. Mord si nešpiní svůj black takovými nechutnostmi, jako jsou klávesy (až na 18 vteřinové outro na samotném konci desky), a po celou délku alba se pohybují rychlostí sněžné vichřice. Občas sice na chvíli zpomalí, ale jsou to jen krátká nadechnutí, než Necrolucas vypustí další dvojkopákovou palbu. Přesto mi ani jednou během poslechu nepřišlo, že poslouchám pořád to samé dokola (jak některé black metalové kapely mají ve zvyku hrát a ještě se při tom tvářit neuvěřitelně “underground”). Ani jednou se mi nestalo, že by mi písně splývaly dohromady. A to neumí hned tak někdo.

Mord produkují black metal té nejvyšší kvality. Pokud bychom se soustředili pouze black metalové sebranky vzniknuvší kolem roku 2000 a později, pak by se Mord v mém osobním žebříčku vyhřívali na jednom z prvních míst. Kdyby začali svou rouhačskou pouť na začátku devadesátých let, jsem přesvědčen, že by dnes měli pozici jedné z největších legend svého žánru. Mord však ve své kobce hnili o deset let déle. Nevím, jestli mají tu sílu, aby nakopli black metalovou scénu zpět, kam patří – do hlubin pekelných -, žánr dnes nakopávají tak možná Dimmu Borgir se svými symfo-zpívánkami – ale nejsem si jistý, jestli to je nakopávání tím správným směrem (ale jinak nic proti Dimmu Borgir, taky je mám rád) -, ale v tom, aby byli Mord jednou z nejlepších smeček současného undergroundu, jim nic nebrání.

Z pohledu obyčejného smrtelníka však asi “Necrosodomic Abyss” tak úžasné album nebude. Přece jen to není hudba pro každého. Spíše je to pro lidi, kteří black metalu holdují delší dobu a mají v této oblasti již něco naposloucháno. Proto dávám “jen” 7/10. Black metaloví maniaci si však mohou s klidným srdcem takových 1,5 bodu ještě přihodit.


Keep of Kalessin – Kolossus

Keep of Kalessin - Kolossus
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 6.6.2008
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Keep of Kalessin stáli v období svých prvních dvou alb “Through Times of War” (1997) a “Agnen: A Journey Through the Dark” (1999) spíše ve stínu těch opravdu “velkých” severských black metalových kapel. Zlom přišel v roce 2000, kdy se rozsypala celá sestava a ve skupině zůstal jen kytarista Obsidian Claw, který sám pokračoval ve skládání nového materiálu. Nakonec se mu podařilo přesvědčit ke spolupráci známé hudebníky black metalové scény – zpěváka Attilu Csihara (Mayhem, Sunn O))) a spousta dalších) a bubeníka Frosta (Satyricon, 1349, …). Výsledkem jejich snažení bylo v roce 2003 vydané EP “Reclaim”, jež znamenalo nárůst zájmu o Keep of Kalessin. Obsidianovi se povedlo obnovit stálou sestavu (ve složení Thebon – zpěv, Wizziac – basa, Vyl [který v Keep of Kalessin působil právě do roku 2000] – bicí a samozřejmě Obsidian Claw – kytara). Následující album “Armada” bylo konečně tím průlomem a stalo se (nejen pro mě) jedním z nejlepších alb roku 2006. Poté už přišla nabídka na smlouvu od obřího vydavatelství Nuclear Blast, pod kterým vychází i nové album “Kolossus”.

Výborně zpracovaný trailer k novince, zveřejněný přibližně dva měsíce před vydáním samotné nahrávky, sliboval mnohé. Na “Kolossus” jsem se těšil opravdu hodně, ale první poslech mě hodně zklamal. Stejně tak i druhý a pár dalších. Jenže čím víc “Kolossus” poslouchám, tím víc se mi líbí. Tohle album opravdu roste s každým novým poslechem. Opravdu doporučuji věnovat nahrávce čas. To, co činí “Kolossus” opravdu dobrým albem, jsou podle mého názoru melodie. Možná to na první pohled vypadá u black metalové kapely trochu divně, ale Keep of Kalessin svou novinkou dokazují, že když člověk umí, tak se to dohromady skloubit dá. Keep of Kalessin nikdy nepatřili mezi ty nejextrémnější black metalové skupiny, představovali vždy spíše tu techničtější a melodičtější část black metalové scény a na “Kolossus” svůj styl zdokonalili, jak jen to šlo. Při případném poslechu věnujte pozornost refrénu u třetí písně “Against the Gods” a pochopíte, o čem mluvím.

Rovněž mě zaujaly i atmosférické části některých písní, například mezihra v “The Rising Sun”, kde hrají akustické kytary, klavír či housle, anebo kousky titulní “Kolossus” (pro přibližení doporučuji shlédnout již zmiňovaný trailer, ve kterém se obě mezihry vyskytují). V porovnání s předchozími deskami kapely řadím “Kolossus” na druhé místo. Nemůžu si pomoct, ale “Armada” mě baví o trochu víc, přesto je aktuální nahrávka určitě kvalitním albem. Drží víc pohromadě a písně jsou svojí kvalitou vyrovnanější. Kdybych to měl shrnout, určitě se vyplatí mít “Kolossus” ve sbírce. U takovýchto alb člověk prostě nelituje peněz za koupi. Jediné, co mě možná trochu zklamalo, je první promo video, které bylo natočeno k mému asi nejméně oblíbenému songu “Ascendant”. Určitě je vidět, že do klipu bylo nalito hodně prachů, ale čekal jsem trochu větší divočinu.


Belphegor – Bondage Goat Zombie

Belphegor - Bondage Goat Zombie
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.4.2008
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Starší tvorba Belphegor není nikterak uchvacující, ale od alba “Lucifer Incestus” (2003) tihle rakouští maniaci svou hudbou doslova zabíjejí. Našli si svůj styl a svůj na první poslech rozpoznatelný zvuk, který teď neustále zlepšují a zlepšují. Jejich poznávacím znamením byly vždy rychlé songy, v současné době však čím dál tím víc přidávají pomalejší a středně rychlé pasáže (nebo celé písně, viz “Bluhsturm Erotika” z posledního alba “Pestapokalypse VI” či “Sexdictator Lucifer” a “The Sukkubus Lustrate” z aktuální desky). Rozhodně se ale nedá říct, že by zpomalovali, naopak tím ještě zvýrazňují brutální sypačky.

To však není jediná inovace stylu Belphegor, kterou “Bondage Goat Zombie” přináší. Zpěvák a kytarista Helmuth již dlouho dopředu před vydáním sliboval, že na albu uslyšíme akustické kytary (začátek třetí písně “Armageddon’s Raid”), samply (poschovávané různě po celé desce) či ženské vokály v “Sexdictator Lucifer” (že budou tyto “vokály” v podobě, jakou známe z pornofilmů, už Helmuth nechal jako překvapení). To vše je zasazeno do již zmiňovaného stylu Belphegor. Posluchač se tak stejně jako na předchozích albech dočká zabijáckých kytarových riffů, namakané rytmiky (hlavně ta basovka je chvílemi vážně libová), skvělých refrénů a brutální produkce.

Pokud bych to měl vše shrnout, musím uznat, že “Bondage Goat Zombie” je prostě bomba a pro mě osobně nejlepší počin Belphegor. Netvrdím, že je to bezchybné a dokonalé (i když se to už k dokonalosti pomalu blíží), ale co je hlavní, každá píseň má něco do sebe. Mí osobní favorité jsou titulní “Bondage Goat Zombie”, druhá “Stigma Diabolicum” a již několikrát zmiňovaná “Sexdictator Lucifer”, ale jak už jsem řekl, i ten zbytek je hodně dobrý. Jestli budou Belphegor i na dalších svých albech pokračovat v tomto stylu, vůbec bych se nezlobil.


Behemoth – The Apostasy

Behemoth - The Apostasy

Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 2.7.2007
Label: Regain Records / Mystic Production

Tracklist:
01. Rome 64 C.E.
02. Slaying the Prophets ov Isa
03. Prometherion
04. At the Left Hand ov God
05. Kriegsphilosophie
06. Be Without Fear
07. Arcana Hereticae
08. Inner Sanctum
09. Libertheme
10. Pazuzu
11. Christgrinding Avenue

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
ENT3R – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Behemoth nemusím nikomu určitě představovat. Fanouškům metalu je tato polská kapela notoricky dobře známá, a pokud jste alespoň občasným návštěvníkem našeho webu, určitě vám neunikl nedávný článek o aféře v Polsku, kde se jistá organizace snaží tuto kapelu na domácí půdě zakázat. A co že těm hlavám pomazaným na Behemoth tak vadí? Inu, asi jde o fakt, že Behemoth je jedna z nejextrémnějších metalových kapel vůbec. Co mě k tomuto posudku vede? Posuďte sami: hrají velmi tvrdou kombinaci death a black metalu, ve své hudbě používají spoustu okultismu, satanistických symbolů, zpívají o návratu Bafometa, a i když je to to poslední, na čem mi na kapele záleží, jejich image svědčí o tom, že to myslí sakra vážně.

Jistě si říkáte, takovýhle výčet superlativů má skoro každá blackmetalová kapela, není však tomu tak. Už třeba samotné texty mě nutí k zamyšlení. Co třeba výše zmiňovaný Bafomet? Podle legendy je to boží stvoření, ochránce templu a jeho strážce. Rovněž je k němu přikládán význam zasvěcení. Jenže Církev z něj udělala postavu démona, ďábla. Rovněž jim posloužil jako loutka, když v roce 1307 začalo vyvraždění templářů, Církev udělala z Bafometa démona, vtělení Satana, kterého měli templáři uctívat a mnozí to na mučidlech přiznali, i když o něm ve skutečnosti vůbec neslyšeli a celá tahle aféra byla pouze vykonstruovaná Církví. Za tohle nesmyslné řeznictví (řád templářů byl vyhlazen prakticky jen kvůli závisti panovníka Filipa IV., který nedokázal slávu a moc templářů vydržet) se Církev nikdy neomluvila a mám takový pocit, že právě Behemoth zná pravdu dějin a za všechny prohřešky Církve se krutě mstí svou hudbou. A to ještě ve své rodné zemi, silně věřícím Polsku. Nutno však dodat, že na rozdíl od Církve oni nikoho nezabíjí.

Tyto důvody, plus samozřejmě jejich fantastická hudba, ze mě udělaly věrného posluchače těchto chlapíků. Pokud nepočítáme jejich prvotní čistě akustická dema, věci se začaly hýbat v roce 1996, kdy kapela vydala své první plnohodnotné album „Grom“. Pokud pominu celkovou hudební nekvalitu nahrávky, protože přeci jen je to trošku starší počin a kluci v té době neměli na nejlepší nástroje, vyjde mi skvělé album plné pekelně rychlé a tvrdé hudby propojené do občasných zpěvů sborů, i ženský vokál se tam najde, dále pak pár smyčců i nějaká ta sóla na španělskou kytaru. Zpěvákův hlas bych v té době přirovnal k tvrdší variantě vokálu z Dimmu Borgir.

A pak to s nimi nabralo rychlý spád. Vydávali alba pravidelně jako na běžícím pásu, jedno lepší jak druhé a každé hlavně naprosto originální. V jednom přidali na kytarách, v druhém trošku na sborech a já jako jejich fanoušek jsem se jen tetelil. Změna přišla v roce 2004, po vydaní alba „Demigod“. Kapela sice nic neztratila na své blackmetalové myšlence, ale technika hraní a hlavně zpěv se výrazně posunul do death metalu. Musím se přiznat, že ač je tato nahrávka výborná, měl jsem radši starší tvorbu. A teď po třech letech Behemoth vydává další dílko s názvem „The Apostasy“. A jak to vypadá, u stylizace do death metalu ještě kapela na chvíli zůstane.

Jedná se o další úžasnou nahrávku, která má v sobě přesně ten náboj, který jste očekávali. Hřmotná a velmi technická hra na kytary, velmi povedená bicí linka, kterou zatím považuji ze všech alb za nejlepší. Basová kytara pěkně vystřeluje do rytmu kopáků a nenechá vaše ušní lalůčky ani na chvíli zaváhat, že „The Apostasy“ prostě je kvalitní nahrávka. Kovový a velmi smrtící zvuk nástrojů společně s vokální linkou zpěváka Adama „Nergala“ Darskiho, který od minula pořádně zapracoval na svém growlingu (klasické metalové chrčení, místo čistého zpěvu), a církevní hodnostáři se opět mají čeho bát.

Úvodní skladbu „Rome 64 C.E.“ otevírá ženský vokál následovaný úžasným rozjezdem v podobě fantastické kytary a rytmických bicích člověka, který se skrývá pod pseudonymem Inferno. Možná je to tím, že jeho pravé polské jméno bych třeba já osobně nevyslovil správně ani na třetí pokus. A v tomhle vražedném a technicky dokonalém tempu se nese celá nahrávka. Co však ubírá na kráse, je absence nějaké pořádné melodie. Kytary jsou sice zvládnuty tak mistrně, že bych se nedivil, kdyby sami kytaristé měli uzavřenou smlouvu se samotným Satanem, ale většinou slyšíme jen klasické podladěné tóny a nějakou výraznější melodii z Behemoth nedostaneme. Je to asi cena za přechod do deathmetalové stylizace hudby, nicméně dost mi to chybí.

Co však chválím, je, že kapela nezapomněla na svoje akustické vložky, a proto chválím píseň „At the Left Hand ov God“, kde mi až přebíhal mráz po zádech při akustických „španělkách“, které tuto píseň otevírají. Co se týče textů, tak žádnou změnu nečekejte. Opět řádně od plic se zde setkáme s blackovou tématikou a Bafometa nám v tomto albu nahradí píseň o démonovi Pazuzu. Jak to vše shrnout? Behemoth se určitě spoustě lidí nelíbí. Jejich extrémní hudba a texty mohou leckoho urazit, ale pokud prohlédnete pod povrch jejich hudby, uvidíte neotřelý, originální a velmi hudebně kvalitní názor z obrácené barikády Církve. A to už za to stojí, ne?


Dimmu Borgir – In sorte Diaboli

Dimmu Borgir - In sorte Diaboli
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 24.4.2007
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Temnota se vrátila do lesů v divočině! Ano, je to tak, jedna z nejznámějších, nejrozporuplnějších a možná i jedna z nejlepších black metalových kapel vůbec, Dimmu Borgir, je po čtyřleté pauze opět mezi námi, konkrétně se svým novým počinem “In sorte Diaboli”. Nikdy jsem nebyl velký black metalový fanoušek, ale tihle norští chlapíci mají něco, co mě vždy na jejich tvorbě přitahovalo. Onen úžasný cit spojit tvrdý black metal s naprosto úžasnou a vypracovanou symfonickou hudbou. Vychvalování už bylo dost, tak jak tedy tato nová pekelná nahrávka dopadla?

Jejich předchozí deska “Death Cult Armageddon” nasadila laťku pěkně vysoko, a tedy první otázka je, zdali se tato kapela dokázala vymámit ze stínu své starší nahrávky, popřípadě v nejlepším případě tuto laťku i překonat. To se však bohužel nepovedlo. Přibijte mě na obrácený kříž, jestli tvrdím, že “In sorte Diaboli” je špatná deska, to chraň Satan, ale jejím největším problémem (i přesto, že hudebně je na špičkové úrovni) je to, co žel postihuje v dnešní době 80% nahrávek. Ano, samozřejmě mluvím o nešvaru jménem ká el í eš é, tedy klišé.

Co totiž na této nahrávce najdeme? Perfektní black metalové texty, naprosto famózní symfonické zvuky orchestrů, perfektní bicí, které jedou jako jehla na šicím stroji, jako třešničku na dortu i vokální linku baskytaristy Vortexe, místy se dokonce zapojí i gospelové sbory. Jediné, co zde trochu ztrácí, jsou kytary, nejsou zrovna moc výrazné a klávesy je někdy přehluší více, než by bylo zdrávo. Zatím to vypadá velmi lákavě, není liž pravda? Ano, bezpochyby jde o další téměř hudebně dokonalé temné dílo ještě temnějších hudebníků.

A to je základní kámen úrazu, Dimmu Borgir tak spoléhají na svou hudební dokonalost, že zcela již pohřbili originalitu a snahu přijít s něčím novým. Na jednu stranu vyčnívají z desítek hudebně stupidních a hloupých black metalových kapel (skalní fanoušci prominou, ale třeba takový Gorgoroth je výkvět kapely, které zajímá jen image a o nějakém sofistikovanějším hraní nemůže být řeč), ovšem na straně druhé se “jen” drží svého koryta a jak to tak vypadá, nemíní se ho ani v bližší době pustit. Možná je to tak lepší, možná kdyby zaexperimentovali, tak to dopadne strašně, anebo taky ne a vyjde z toho dílo hodné takové kvality, že zcela definuje svůj žánr. No, to už se ale musíme nechat překvapit. Jaké však dát hodnocení? I když by se šestka jednoznačně hodila k vizáži kapely asi nejvíc, hudebně má toto album na víc. Neurazí, potěší, možná trochu zklame. To je celkem šťastná kombinace. A sedmička prý štěstí přináší.