Archiv štítku: black metal

Darkness of Hell – Under the Flag of Hate

Darkness of Hell - Under the Flag of Hate
Země: Česká republika
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 17.2.2012
Label: American Line Productions

Tracklist:
01. Gateway to Perdition
02. Darkness of Hell
03. Samael
04. Píseň pro Satana [Root cover]
05. Damnation
06. The Son of Wretch
07. Under the Flag of Hate
08. Deathcrush [Mayhem cover]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Darkness of Hell

Ono není příliš těžké odhadnout, co lze asi tak očekávat od kapely Darkness of Hell. Už jen ten název… klišovitější aby člověk pohledal. K tomu přebal, jemuž vévodí velký pentagram a Bafomet, vše pouze v černobílé barvě, názvy songů… kdo by ještě pořád nebyl doma, předělávky od Root a Mayhem v tracklistu už asi trknou každého – v případě placky “Under the Flag of Hate” nelze očekávat nic jiného než pekelný black metal ze staré školy…

Ačkoliv se na první pohled zdají být Darkness of Hell novou formací (a vlastně jí také jsou), v sestavě kapely se nacházejí dvě velmi zajímavá jména, z nichž jedno je na undergroundové scéně vcelku známé, druhé bez přehánění legendární. Dvěma původním členům, zpěváku Hereticovi a kytaristovi Jesperovi, se totiž na doplnění sestavy podařilo zlanařit (v případě Darkness of Hell) baskytaristu Lorda Obsta, známého z Bloody Lair a Hellocaustor, a samotného (zde bubeníka) Vlada Blasphemera, jehož si všichni kromě cca tisícovky dalších projektů pamatují jako jednoho člena z hlavního dua kultovní podzemní legendy Maniac Butcher. Už jen tohle, že se do nahrávky vložila taková kapacita, asi svědčí o tom, že nepůjde o nějakou hovadinu. Je tento předpoklad správný?

Dovolím si tvrdit, že ano. Přestože muzika Darkness of Hell není ani náhodou nic příliš originálního, natožpak objevného, výsledek bezesporu má svým způsobem kouzlo, především pro ty, kteří si libují ve staromilské muzice a hudební moderna jim nic neříká, jelikož deska opravdu zní opravdu retro, jak kdyby byla nahrána před mnoha lety. To s sebou dozajista nese svá pro i proti. Je totiž vcelku paradoxní, že právě to, co je tou největší předností “Under the Flag of Hate”, je i její největší slabinou. Skupina se zuby nehty drží oldschoolového black metalu, formálně s vlivy starého thrash metalu, ale to je v konečném důsledku dosti bezpředmětné, protože ve skutečnosti je to jednoduše řečeno prostě klasická oldschool hoblovačka se vším, co k tomu patří. Ozvláštnění jsou minimální, vlastně jen v podobě výrazných kytarových sól, například v “Samael”, “Damnation” nebo “The Son of Wretch” (zde je asi nejpovedenější). Samozřejmě, jsou lidé, kteří to právě takhle mají rádi a na podobný přístup nedají dopustit (já sám osobně bych lhal, kdybych tvrdil, že mi to je proti srsti), jenže se tím “Under the Flag of Hate” stává počinem pouze pro několik málo příznivců, kteří si libují v undergroundu. Na druhou stranu, z nahrávky je cítit, že zrovna Darkness of Hell jaksi nemají potřebu se ohlížet na to, komu se to bude nebo nebude líbit, a hrají si prostě to svoje, což je ve své podstatě chvályhodné.

V celkovém konceptu desky se neztratí ani již zmiňované předělávky “Deathcrush” od Mayhem a “Píseň pro Satana” od Root, naopak tam akorát zapadnou. Vytknout jim po stránce provedení nelze v podstatě nic, jedná se o slušně odvedené covery… i když je pravda, že třeba na kultovním válu Root ani není co zkazit, když je tam jen jeden jednoduchý riff (smích). Z původních songů bych vyzdvihl nejspíš titulní “Under the Flag of Hate” s trochu osvěžujícím rozjezdem a několika chytlavými momenty (v rámci mezí). Celkově jsem si všiml, že když se člověk přestane hlídat, tak si při poslechu sem tam s chutí sám od sebe zahrozí a zatřepe mařenou, což je dle mého soudu u takové muziky dobrá vizitka.

Darkness of Hell

V klasickém duchu se nesou i veškeré doprovodné záležitosti. Texty jsou plné obligátního pekla (i přes anglické názvy v češtině, s výjimkou v podobě “Samael”). Booklet strohý, černobílý, avšak sám o sobě dostatečně výmluvný v tom, co je fošna zač. Zvuk je rovněž poplatný celému pojetí “Under the Flag of Hate” – špinavější, syrový. Songy jsou rychlé a agresivní. Nikde žádné překvapení, ale jak již bylo řečeno, nevypadá to, že by to zde někoho trápilo, stejně tak je evidentní, že Darkness of Hell zjevně nějakým překvapením ani neholdují, natožpak aby se o ně snažili.

Myslím, že v rámci svého stylu je “Under the Flag of Hate” albem vcelku povedeným, byť – jak již bylo řečeno – nikterak originálním. Zároveň nejde ani o počin, který by posluchačům způsoboval nějaký hudební orgasmus či posluchačskou extázi. Je to prostě bez přetvářky zahoblovaný black metal, který příznivce obdobných věcí jistě nezklame. Číselně slabší sedm, ale pořád ještě sedm.


Desaster – The Arts of Destruction

Desaster - The Arts of Destruction
Země: Německo
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 27.2.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Intro
02. The Art of Destruction
03. Lacerate (with Rays of Doom)
04. The Splendour of the Idols
05. Phantom Funeral
06. Queens of Sodomy
07. At Hell’s Horizon
08. Troops of Heathens, Graves of Saints
09. Possessed and Defiled
10. Beyond Your Grace
11. Outro

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Prohlásit o Desaster, že je jejich novinka “The Arts of Destruction” pěkně špinavým staroškolským black/thrash metalem, je asi docela zbytečné, jelikož asi nikdo z nás již od téhle německé kultovky nic jiného nečeká a – ruku na srdce – ani nechce, přesto si to asi zmínku zaslouží, když už se jedná nějakou tu jakousi recenzi, která má desku popsat. Ovšem tímto prohlášením bychom mohli také skončit, jelikož “The Arts of Destruction” nenabízí nic víc, ani nic míň. Jestli je to dobře nebo špatně, to ponechávám na subjektivním úsudku každého z vás a také na vašich vlastních preferencích. Já mohu říct jen to, že v tom, co Desaster dělají, jsou špička, ačkoliv se zdaleka nejedná o nic revolučního. Avšak už jen z toho, že se jedná o oldschool, je myslím vcelku zřejmé, že zrovna o boření hudebních hranic tahle muzika asi nebude…

Sám za sebe mohu říct, že se mi “The Arts of Destruction” neskutečně trefilo do noty. Když vyškrtnu to, co poslouchám “povinně” na recenze a hodnocení, tak si sám od sebe poslední dobou pouštím spíše různé avantgardní nebo psychedelické záležitosti, případně nějakou elektroniku, jenže… znáte to, časem to člověka prostě omrzí, přece jenom nelze poslouchat neustále to samé dokola, pročež jsem tak nějak podvědomě začal přemýšlet, co náladově odlišného bych si mohl pustit. A právě v téhle chvíli vypustili Desaster další dávku své modernou neposkvrněné staromilské hoblovačky, kterou jsem zrovna potřeboval jako sůl. Nejspíš (vlastně zcela určitě) i tohle hrálo svou roli v tom, proč mě “The Arts of Destruction” tak nehorázně chytilo.

Aby měl článek alespoň nějakou výpovědní hodnotu (což ovšem možná nebude mít ani tak, já jsem však byl vždycky naivka), budu nyní trochu drze předpokládat, že milý čtenář ještě neměl s Desaster tu čest… co lze tedy od “The Arts of Destruction” očekávat? Jednoduše řečeno – vše, co si jen dokážete představit pod oldschool black/thrash metalem. Patřičně špinavý sound, převážně rychlejší tempo, mrazivé riffy, mohutně předoucí baskytara – to vše se zde nachází v míře opravdu vrchovaté. Nechybí ovšem ani charakteristické melodie, jež se starají o nezbytnou atmošku. Ony totiž ani ty hoblovačky ze staré školy nejsou tak bezduché rubanice, jak se všeobecně traduje – jen to nesmíte říct nahlas, jinak by se některým jedincům zbortilo pěkných pár iluzí. Dostatečným důkazem budiž například opusální “Possessed and Defiled”. Bavit se o tom, jakým kapelám se zvuk Desaster blíží, je naprosto mimo mísu, jelikož většinou se právě o jiných skupinách říká, že znějí jako Desaster, nikoliv naopak… přece jenom už tito němečtí veteráni platí za dost velký kult. A že to rozhodně není neprávem, toho je (kromě jiných) “The Arts of Destruction” rázným důkazem.

Mezi jednoznačné vrcholy desky patří již zmiňovaná osmiminutovka “Possessed and Defiled”, jež Desaster představuje v trochu jiné, melodičtější a epičtější rovině. Do stejného soudku – ačkoliv to v jejím případě není zas až tak demonstrativní jako u “Possessed and Defiled” – patří rovněž pátá “Phantom Funeral”, jejíž rozjezd má vážně šťávu. Z těch rychlejších hoblovacích věcí bych vyzdvihl třebas punkem načichlou “Queens of Sodomy”, výtečně gradující “At Hell’s Horizons” nebo kulervoucí “Lacerate (with Rays of Doom)”.

Víc snad toho myslím není třeba říkat, jelikož vše podstatné již řečeno bylo. Ono “The Arts of Destruction” ve své podstatě příliš složitá deska není, naopak patří spíše k těm přímočařejším, ale i to má své kouzlo, zvláště v případě, když to někdo opravdu umí, o čemž v případě Desaster pochybovat vážně nelze. Prostě a jedno se dá říct, že je “The Arts of Destruction” nahrávka hodná undergroundové legendy nižší svítivosti, jakou Desaster bezesporu jsou. A to dle mého názoru není k zahození ani v nejmenším.


Další názory:

Desaster se pohybují hudebně někde na pomezí thrash/black metalu, a protože fungují již od roku 1988, lze je považovat za nestory scény. Nové album “The Arts of Destruction” je přesně takové, jaké lze od kapely v rámci žánru očekávat. Intenzivní, rychlé, kytary řežou, jak jen to jde, jen zpěvák Desaster, Sataniac, se nachází v jedné, maximálně dvou rovinách, ze kterých ani o píď nevybočí. Ono by to nebylo zas tak na škodu, jenže ten jeho je dle mého mdlého názoru příliš tuctový. A to je škoda, protože album se tak dokáže strašně rychle oposlouchat a jednotlivé skladby splynou v jednu kouli. Výjimkou budiž osmiminutová “Possessed and Defiled”, ve které se dočkáme několika zajímavých zvratů. Celkově považuji “The Arts of Destruction” za dobře odvedenou práci a musím říct, že prvních několik poslechů album dokázalo udržet mou pozornost. Bohužel po čase ztrácí na síle a přestával jsem mít chuť se k němu více vracet. Mnohem více nadějí jsem vkládal do novinky žánrově spřízněných Aura Noir, a že jsem učinil oprávněně, o tom někdy příště…
Kaša


Lunatic Gods – Vlnobytie

Lunatic Gods - Vlnobytie
Země: Slovensko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 9.3.2012
Label: Agentúra DUNA S.R.O.

Tracklist:
01. Zbojnícka
02. Vrany riekli
03. Starecká
04. Právo prvej pomsty
05. Duša plná ozvien
06. Tak riekol les
07. Vreskot dneška
08. Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)
09. Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)
10. Vlnožitie

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (H.):

Lunatic Gods byli svého času skupinou, kterou jsem prostě nebyl schopen pochopit, natožpak alespoň nějak docenit. Bylo to z toho důvodu, že jejich hudba je jednoduše těžce stravitelná, netradiční, prostě jiná – jak už tomu tak u formací, jež ve své tvorbě míchají avantgardními až experimentálními přísadami bývá. Je ovšem známým faktem, že člověk své osobní preference a svůj vkus (a to nejen ten hudební) s postupem času mění, a stejně tak se změnil i ten můj, tudíž tam, kde jsem kdysi nebyl schopen poslouchat cokoliv jiného než jeden metalový styl klasičtějšího ražení, nastoupil větší rozhled a chuť slyšet i něco, co se vymyká zajetým kolejím.

Co s tím mají společného Lunatic Gods, to je vcelku nasnadě – nakonec jsem dokázal pochopit i jejich nevšední tvorbu, a to dokonce do takové míry, že dnes, již po letech poslouchání jejich desek, bych byl s klidným srdcem ochoten prohlásit, že právě oni jsou mou nejoblíbenější slovenskou skupinou. Jedná se však o muziku, s níž se člověk prostě musí potkat – pokud se tak stane, věřím, že si bude Lunatic Gods cenit podobně jako já (tj. přinejmenším na špičce slovenské metalové scény, pokud nechcete být tak troufalí jako já před chvilinkou); pokud ne, nejspíš si jen zakroutíte hlavou a půjdete jinam… ale tak už to prostě bývá.

Dalo by se říct, že po smrti zpěváka Horára v roce 2007 začali Lunatic Gods v podstatě novou kapitolu ve své historii, jejíž první částí byla deska “Ante Portas”, jež se pro mne postupem času stala (zatím!) tím nejlepším, co kdy Lunatic Gods nahráli. Není tedy divu, že jsem se na pokračování, které nyní přichází v podobě “Vlnobytie”, těšil opravdu hodně, zvláště když se jeho vydání nakonec tak protáhlo. Jak to ale ve výsledku dopadlo? Inu, právě od toho tu dnes jsme, abychom se na to podívali…

Hned na první poslech je zcela zřetelně slyšitelné, že “Vlnobytie” pokračuje v cestě nastolené “Ante Portas”, ovšem snad jen s tím rozdílem – a to mi přijde velice zajímavé -, že stále větší prostor dostávají folklórní prvky, což je nádherně slyšet například v “Právo prvej pomsty”, o zhudebnění povídky “O krásnej Ibronke” Pavola Dobšinského v podobě skladeb “Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)” a “Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)”, což také má hodně co dočinění se Slovenskem, ani nemluvě. A to vše aniž by hudba jakkoliv ztratila na avantgardně death/black metalovém ostří. To celé zní samozřejmě velice dobře a ono to ve výsledku velice dobré je, ba přímo skvělé, ale musím se přiznat, že na první poslech jsem byl vcelku zklamaný a mnohé písně mi zněly velice krkolomně. Ovšem je nutné si uvědomit jednu věc, kterou už jsem se ráčil zmínit – muzika Lunatic Gods zdaleka není záležitost na první poslech, a to ani pro člověka, jenž má jejich tvorbu nastudovanou a má ji rád. Nyní, v době, kdy se mi již na počítadle poslechů dávno skví číslo dvojciferné (navíc ještě nezačínající na jedničku), mi vlastní prohlášení o krkolomnosti přijde mimo mísu a naopak musím říct, že do sebe vše krásně zapadá a “Vlnobytie” je vpravdě úžasná deska, považoval jsem však za nutné toto zmínit, aby čtenář při případném zkoušení desky nezahazoval disk po prvním poslechu. “Vlnobytie” patří mezi ta alba, která potřebují svůj čas, než se takříkajíc usadí. Ono nadšení se pak vkrade docela nenápadně, ale najednou po nějaké době zjistíte, že je dneska blbý den, jelikož jste ještě neposlouchali “Vlnobytie”

Zcela upřímně mohu hned vyhlásit, že se nehodlám probírat detailně všemi skladbami, jež na “Vlnobytie” najdete, neboť by to dle mého názoru bylo více kontraproduktivní než užitečné, pročež si vezmu na paškál pouze tři songy, nacházející se přesně ve středu nahrávky, s tím, že ani zbylé nejsou o nic slabší. “Právo prvej pomsty” jsem již výše zmiňoval, tudíž jen dodám, že na této písni je nesmírně zajímavý obrovský kontrast nálad, které se v ní objevují. Začátek se nese ve vážnějším duchu, ale brzy se láme do výše nakousnuté folklórní podoby, jež budí optimistický pocit, poté chytlavý metalový kus, zas folklór a pak opět to samé znova. Nejlepší na tom je, že skladba tím nijak netrpí a nevyvolává roztříštěný dojem. Excelentní vokální práci, která je jednou z nejvýraznějších položek v portfoliu celého “Vlnobytie”, ale právě v “Právo prvej pomsty” promlouvá obzvlášť výrazně, snad ani není třeba zmiňovat.

“Duša plná ozvien” je asi nejtemnější a nejdepresivnější píseň desky, rovněž také nejméně rozmanitá, o to však neveselejší a smutnější. V tomto případě se Lunatic Gods povedlo vykouzlit vskutku dechberoucí atmosféru. Zejména uhrančivá předrefrénová pasáž a samotný refrén, z něhož doslova mrazí v zádech, dělá z “Duše plné ozvien” nepochybně jeden z vrcholů “Vlnobytie”.

A do slibované třetice ještě chybí instrumentální “Tak riekol les…”, která je důkazem, že Lunatic Gods zvládnou bez problému ukočírovat pět a půl minuty (druhý nejdelší čas na albu) bez toho, aby k tomu potřebovali vokály. Zde se naopak jedná o jeden z těch rozmanitějších kusů, neustále se něco děje, temnými momenty počínaje, těmi vzletnějšími konče, celková průběžná gradace “Tak riekol les…” také dělá své… a ke slovu se dostane i výtečný saxofon. Opakovat frázičky plné superlativů snad nemá cenu.

Zbytek tracklistu v ničem za zmiňovanými songy nezaostává. Tvrdší “Zbojnícka” s nádhernými čistě odzpívanými pasážemi plní stejnou úlohu ostřejšího otvíráku jako “Marnosť” na “Ante Portas” (ačkoliv na rozdíl od starší kolegyně je “Zbojnícka” hned napoprvé stravitelnější). “Vrany riekli” je jeden z těch “vypravěčských” kusů s výtečnou atmosférou, stejně tak jako “Starecká” plná odlišných nálad. Mezi vrcholy jistě bude patřit i dvoudílné chameleonské zpracování “O krásnej Ibronke”. Zbylé “Vreskot dneška” (zase trochu tvrdší věc) a “Vlnožitie” (povedený závěr) pak skóre nekazí ani v nejmenším.

Lunatic Gods

Až doposud jsem “Vlnobytie” hodnotil myslím ještě relativně střízlivě, ale vzhledem k faktu, že se již blížíme ke konci článku, bych už měl konečně vyhlásit, že se jedná o materiál opravdu až výjimečně skvělý, vlastně dokonce i sám o sobě výjimečný. Lunatic Gods jsou totiž svým způsobem vpravdě unikátní uskupení a stále pohříchu nedoceněná skupina – to první kapela se svým nejnovějším dílkem beze zbytku opětovně dokázala, to druhé se snad již brzy změní. Každopádně je “Vlnobytie” nahrávka, která by dle mého názoru neměla minout žádného příznivce neotřelé tvrdé muziky.


Druhý pohled (Zajus):

Ještě před měsícem jsem se domníval, že Lunatic Gods je jakási slovenská nu-metalová kapela nevalné kvality. A světe div se, nemohl jsem být víc vedle. Tedy mohl, trefil jsem alespoň ten slovenský původ. A nyní se tak ptám sám sebe: jak je možné, že jsem tuto kapelu ignoroval? Jak jsem si vůbec mohl dovolit myslet si o ní cokoliv špatného, zvláště když jsem ji nikdy neslyšel? “Vlnobytie”, moje první (a rozhodně ne poslední) album od Lunatic Gods, je totiž naprosto excelentní. 47 a půl minuty trvající hudební výjimečnost. Jediná kapela, která se mi ve spojitosti s hudbou Lunatic Gods vybaví, jsou izraelští Winterhorde, jenže jen v těch tvrdších momentech.Slovenské folklórní vsuvky podpořené tradičními nástroji (které ovšem z Lunatic Gods nedělají v žádném případě folk metalovou kapelu!) jsou ve spojení se skvělými texty trefou do černého.

Když jsem se pokusil o vypíchnutí několika nejlepších skladeb, skončil jsem s kompletně opsaným tracklistem. Tak dobré tohle album je. Na “Vlnobytie” všechno dokonale zapadá do sebe a nejde tak jednoduše vzít jednotlivou část alba a separovat ji od zbytku. Trešničkou na dortu je ovšem intrumentální “Tak riekol les…” (ve které miluji souhru rychlých bicích, hluboké baskytary a piana) a zhudebnění povídky “O krásnej Ibronke” v podobě skladeb “Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)” a “Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)”. “Vlnobytie” nakonec však dostane jen 9,5 bodu. Ne snad, že by si nezasloužilo plný počet, ovšem doslechl jsem se, že předchozí album Lunatic Gods, “Ante Portas”, je ještě lepší. Musím si na něj tudíž ponechat rezervu.


Sigh – In Somniphobia

Sigh - In Somniphobia
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 12.3.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Purgatorium
02. The Transfiguration Fear
03. Opening Theme: Lucid Nightmare
04. Somniphobia
05. L’excommunication à minuit
06. Amnesia
07. Far Beneath the In-Between
08. Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils
09. Ending Theme: Continuum
10. Fall to the Thrall
11. Equale
– I. Prelude
– II. Fugato
– III. Coda

Hodnocení:
H. – 8/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Povolání recenzenta je tvrdá řehole – občas totiž člověku přistane na stole album, na němž se neděje v podstatě nic, pročež onen člověk nemá tušení, o čem by tak asi měl psát. Paradoxem ovšem zůstává, že se může stát i to, že máte recenzovat album, na němž se naopak děje tak obrovské množství všeho možného, až je bezradnost při psaní článku takřka totožná – žádný literární průjem, žádné sypání písmenek z rukávu, žádné slohové orgie. Teď mi ale povězte jednu věc… má cenu vůbec říkat, že přesně tohle se týká i dnešní recenze?

Což o to, Sigh podle mého názoru vždy byli a stále jsou skvělou kapelou, o tom žádná, a pokud byste to chtěli zkratkovitě, ihned bych vás poslal si “In Somniphobia” poslechnout, neboť se jedná o desku, která měrou vrchovatou dostává pověsti této prohnané kamikadze, ale předpokládám, že to by asi bylo trochu málo, takže se pojďme pokusit to pojmout lehce obšírněji, ačkoliv to v tomto případě bude malinko problém, jak již bylo naznačeno výše…

Pro začátek se můžeme odpíchnout od toho, co to vlastně znamená, že “In Somniphobia” dostává pověsti svých autorů, přestože to pro čtenáře znalého předchozí tvorby bude asi trochu nuda. Jednoduše řečeno, Sigh prostě plodí velmi netradiční avantgardu, jejímž základem je sice black metal, ovšem prohnaný opravdu notnou dávkou hulení. Obecněji řečeno, z pohledu posluchače jde o zážitek opravdu nevšední. Obzvláště si prosím račte všimnout slovíček “hulení” a “nevšední”, jelikož v případě Sigh se nejedná o pouhé expresivní výrazy, které metaforicky popisují skutečný zvuk desky, nýbrž opravdu reálné vlastnosti “In Somniphobia”. Tato fošna je totiž svým způsobem docela síla i na poměry Sigh (už jen to je co říct), neřkuli na poměry celé metalové scény (zvláště v uších průměrného posluchače). Tak to prr… nepřeháníte to trochu, pane recenzente? Vždyť Sigh vždy platili za hodně šílenou záležitost! Dovolím si tvrdit, že nepřeháním, neboť “In Somniphobia” je svým zvráceným způsobem vážně… ehm… obrovská chlívárna – v tom dobrém slova smyslu, samozřejmě.

Předně bych rád zdůraznil jednu věc – Sigh vždy byli záležitost, která byla na poslech trochu těžší a člověk se do toho musel tak trochu dostat, aby to mohl dostatečně ocenit – to platí už hodně dlouho. Ale “In Somniphobia” jde v tomto ohledu ještě dále a pro mě osobně – to jest pro někoho, který Sigh poslouchá a který předem ví, že to prostě bude maso – bylo opravdu obtížné přijít nahrávce na kobylku. Nemá cenu zastírat to, že velkou roli v tom hraje i fakt, že kapela se stále hlouběji a hlouběji noří do avantgardnějších vod. Avšak způsob, jakým se toho hlavní principál Mirai Kawashima se svými kumpány zhostil na “In Somniphobia”, je dosti netradiční a svým způsobem i unikátní. Na desce se totiž vzájemně protíná hned několik cest, jak posluchačům zamotat hlavu… viděl bych zde pět hlavních.

První z těchto cest je samozřejmě stále základ v extrémním metalu, potažmo, chcete-li to takhle, black metalu. To ještě není takové terno, ačkoliv neříkám, že neznám lidi, které by už jen tohle spolehlivě odradilo od poslechu. Druhá věc, první trochu navzdory, je jakási nadžánrovost, jelikož metal rozhodně není to jediné, co lze na “In Somniphobia” v některých momentech zaslechnout. Dejme tomu, to už začíná být zajímavější, ale stále to není až taková síla, jistě by totiž každý z nás jinou takovou skupinu z paměti vydoloval. Na třetí cestičce už ovšem začíná tuhnout. Již dlouho před vydáním Sigh avizovali, že se na nahrávce objeví obstaróžní a už dávno nepoužívané nástroje, tudíž jsme snad na to měli být připraveni, ale… je to lehčí říct, než udělat. Já osobně jsem čekal, že tam tyhle špeky budou spíše na ozdobu, jako taková specialitka, ale Sigh všechny ty desítky let staré krabičky opravdu znatelně zakomponovali do celku. Uvědomme si, že jde o nástroje, na něž se hrálo před dobrými 50, 60 a více lety a teď je již nikdo (!) nepoužívá, tudíž pro dnešní uši věc hodně nezvyklá. Budete se divit, ale to, co bylo v dřívějších dobách běžné, dnes zní jako opravdu šílená avantgarda, zvláště pak se současnými možnostmi a v kombinaci s už tak experimentální muzikou.

Čtvrtou cestičkou je velice netradiční (a vpravdě neočekávaná) nálada “In Somniphobia”. Srovnejme hned s předchozími alby “Scenes from Hell” a “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien”… ano, obě byly samozřejmě dostatečně bláznivé a avantgardní, ale stále spíše temnější metalové záležitosti s pohnutou atmosférou. Ale “In Somniphobia”? To je jaksi… veselé? Není to trochu nadnesené? Popravdě řečeno – ne, není. Když nejmenovaný kolega Ježura nazval v jedné naší soukromé debatě přítomné melodie “sluníčkovými”, rozhodně nepřeháněl. Avšak nejlepší je na tom to, že to nějakým záhadným způsobem funguje, aniž by to vadilo. A ta pátá záležitost, kterou “In Somniphobia” vyniká? Tou není samozřejmě nic jiného než smysl pro avantgardnost, díky němuž Sigh tohle vše plácají přes sebe s naprostou lehkostí a přirozeností. Tak mě napadá… stíháte to všechno ještě sledovat? Když si to totiž představíte všechno dohromady, asi vám už svitne, že tahle placka je tedy pořádný kolotoč.

Někam jsme se již v recenzi dopracovali, zdaleka však ne na konec – neprobrali jsme totiž obligátní seznámení se s tracklistem. Nedivil bych se, kdyby vás podle dosavadního popisu “In Somniphobia” přepadl pocit, že jde o album, jež si zaslouží nad 9 bodů, ale teď se ukáže, proč výsledné hodnocení zas až tak vysoké nebude. U takto avantgardních záležitostí je totiž docela pravděpodobné, že se najdou songy, které vám příliš nesednou, což se v mém případě tentokrát opravdu stalo, například s hned úvodní “Purgatorium”. Nedá se říct, že by šlo o něco špatného, jen že jste se s tím zrovna nepotkali. Naštěstí se jedná o výjimku a většina písniček, má opravdové koule. Jmenovitě bych vyzdvihnul “The Transfiguration Fear”, která právě patří mezi ty rozjuchanější kousky. Titulní “Somniphobia” nejen otevírá takový malý koncept, jenž se táhle většinou alba, ale nabídne i jednu z největších porcí zmiňovaných retro-nástrojů. “Amnesia” patří mezi ty žánrově nejrozháranější písně – od doomu až po jazz, žádný problém. Oproti tomu “Far Beneath the In-Between” se vytasí s melodiemi, které dají vzpomenout na orient.

Možná jste si všimli jedné věci, a sice že jsem nejednou zmiňoval, že se toho na “In Somniphobia” děje přehršel a že je to hodně úchylné, sem tam jsem trochu naznačil, ale prozatím jsem se do popisu něčeho úplně konkrétního nepustil. Je to z toho důvodu, že těch šíleností tam je opravdu obrovské množství, a pokud bychom je tu chtěli všechny popořadě vyjmenovat, byli bychom tu asi tak měsíc. Proto jsem se rozhodl, že předvedu pouze názornou ukázku na jednom exemplárním příkladu, za nějž jsem si zvolil “Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils”.

Song začíná jednou z nejplíživějších pasáží na celém albu, které klávesy dodávají trochu psychedelie (s nadsázkou bychom mohli říct, že se to podobá soundtracku “Akta-X”). Následuje na první poslech metalovější kus, jenž je však stále v pozadí “prasen” různými ruchy, sem tam sólováním. Vzletnější epičtější moment, pak zas klasické kytarové sólo – ve čtvrtině písničky, proč ne. To sjedeme ještě jednou, ale poté zklidníme s vypravovanou částí, v níž se kromě recitálu mimo jiné vyskytuje cosi, co připomíná kabaretní harmoniku (nechci ale kecat). Následuje s přivřením očí opět metal, ale s neustálými kytarovými melodiemi, klavírním podkladem a také – to jsem mohl zmínit již dříve – od začátku všudypřítomným vokálem, který však nyní přechází až v chorál. Skladba končí opět oním kabaretním cosi a skandováním “Bring out your dead” (“Vyneste ven své mrtvé”). Pak už jen “šumivé” outro a šmytec. Bylo to řečené hodně ve zkratce a v podstatě jen hlavní linka, jelikož v pozadí každé jedné skladby je jako “doplněk” zastrkáno asi tolik nápadů, že by si s tím normální kapely vystačily na celé album, ale snad si čtenář, jenž “In Somniphobia” prozatím neslyšel, udělá alespoň nějakou hrubou představu.

Podíváme-li se na “In Somniphobia” jako na celek, vyjde nám, že se jedná o desku bezesporu kvalitní, ačkoliv by asi nebylo vhodné nezmínit fakt, že není úplně pro každého. Avšak příznivce Sigh i avantgardy obecně nemůže – dovolím si tvrdit – zklamat. Když nic jiného, jde o další důkaz toho, že tihle Japonci patří mezi ten typ skupin, na něž se můžete spolehnout, že vás vždy dokážou něčím překvapit, že nikdy nebudou stát na jednom místě a že podle toho, jak zněla poslední deska, ani náhodou nelze odhadovat, jak bude znít ta příští. Není to sice hned, než si na to člověk dokáže zvyknout, ale pokud svůj čas do “In Somniphobia” investujete, za nějakou dobu zjistíte, že před sebou máte album, které nejenže máte chuť pořád poslouchat, ale nemůžete jej dost dobře ani oposlouchat. A to v době veskrze povrchní hudby považuji za obrovský klad!


Další názory:

Japonští šílenci Sigh si pro posluchače umí najít vždy něco nového, přesto však ani o píď neustupují ze svého tradičního zvuku. Na “In Somniphobia” pokračují ve vzdalování se od black metalu a jejich hudba je tak více než kdy dříve avantgardní. To mě samozřejmě velmi potěšilo. Nejvíce jsem byl ovšem překvapen z nálady alba – ta je totiž neskutečně pozitivní. Všechno to sólování (ať už kytar, saxofonu, trumpety, kláves či dalších nástrojů), které nechybí snad v žádné skladbě, dodává hudbě Sigh překvapivě pozitivní nádech. V každé písni najdeme nevšední nápady, které album zvedají o několik tříd nahoru. Jmenovitě například tleskání v “The Transfiguration Fear”, ruchy a robotický hlas na konci “Somniphobia”, šílené sólo na začátku “L’excommunication à Minuit”, westernová pasáž s pianem v “Amnesia”, nebo třeba saxofon (snad) ve “Far Beneath the In-Between”. Mohl bych takto pokračovat donekonečna. Mirai Kawashima se tak řadí mezi nejtalentovanější skladatele na dnešní hudební scéně. Nenapadá mě totiž moc umělců, kteří by dokázali ukočírovat tak velké množství “zvuků” a ještě z nich svedli poskládat tak kvalitní desku. Novinku Sigh tudíž s přehledem doporučuji těm, kteří mají rádi hudbu netradiční, a také těm, kteří potřebují zvednout náladu. V mém případě se to albu “In Somniphobia” totiž pokaždé podařilo.
Zajus


Hellsaw – Trist

Hellsaw - Trist
Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Napalm Records

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

V jihorakouském Štýrském Hradci, městě s kořeny sahajícími až do římských dob, bydlí a už přes deset let hraje black metalová kapela Hellsaw. Jádro kapely tvoří dvojice Aries a Svart doplněná o trio muzikantů doprovázejících je při živých vystoupeních. Letos přicházejí s v pořadí čtvrtou řadovou deskou “Trist”. Pro mě je to první setkání.

Hellsaw na mě udělali – jak hudbou, tak vizáží – dojem bandy hrající black metal ze staré školy. Samozřejmě bez “garážového” zvuku, nýbrž s pěkně studiově vypiplanou produkcí, což zřejmě nepotěší zaryté příznivce trve underground soundu, nicméně od kapely ze stáje tak zvučného jména jako Napalm Records těžko v dnešní době očekávat něco jiného. Každopádně se v jejich hudbě příliš neobjevují různé “moderní” serepetičky typu folkových nástrojů, akustiky nebo nějakého shoegaze. Není přítomno ani výraznější koketování s příbuznými žánry, nekonají se žádné exkurze do světa thrash či death metalu. Dominuje čistý a patřičně zlý black.

Tedy abych byl úplně přesný, sem tam se různé “inovativní” pasáže vyskytují. Například zrovna v titulní skladbě “Trist”, ke které existuje i video a která je obecně poněkud pomalejší, než by black metalový fanda čekal, je občas použit čistý recitál namísto hrdelních skřeků a od druhé minuty začne dokonce hrát riff nápadně připomínající tvorbu Agalloch. Ale i tady bych pořád řekl, že dominantním prvkem je Ariesův typicky black metalový skřek. Pak tu máme “Death Bells”, která začíná nějakým mnišským religiózním chorálem, který ale taky nemá dlouhého trvání. Nakonec ještě podivný závěr “Doom Pervades My Nightmares”, který vypadá a zní, jako by se na “Trist” zatoulal z nějaké úplně jiné desky od nějaké úplně jiné skupiny, ten tedy vysvětlit nedokážu vůbec. Ale celkový dojem z alba je u mě jednoduše “blackový”.

Za tři pilíře desky bych označil následující elementy – kytarové melodie a riffy, přičemž jejich vrcholný moment dle mého přichází v songu “Doom Pervades My Nightmares”; za druhé charakteristický a nesmírně podmanivý hlas zpěváka Ariese, který se mi nesmírně líbí například v refrénu “The Forerunner of the Apocalypse”; a nakonec velmi výrazné bicí, jejichž zběsilý rytmus občas vystupuje takřka nadevše ostatní, třeba hned v úvodní “The Devil Is Calling My Name”.

Celkově u mě při poslechu převládá spokojenost. “Trist” se nestane albem, ke kterému bych se dnes a denně vracel a zůstával při jeho poslechu konsternován jeho geniální majestátností, ale na poli “moderně-klasického” black metalu bych neváhal označit za podařený kousek. Chlapíci z Hellsaw odvedli kvalitní práci.


Další názory:

Dávno jsou pryč ty časy, kdy se Hellsaw prezentovali klasickým a nikterak výrazným black metalem. Už minulé “Cold” naznačovalo, že se kapela bude chtít v budoucnou nejspíše vydat cestou větší rozmanitosti, jenže zatímco “Cold” v tomto ohledu působilo velice rozpačitě a nedotaženě, novinka “Trist” konečně nabízí materiál vyzrálý a promyšlený. Znatelný je příklon k pestřejší struktuře skladeb, hlubší atmosféře a větší škále nálad, než jakou Hellsaw nabízeli dříve. Nemilosrdné klepanice samozřejmě nechybí, ovšem přítomny jsou i pomalejší pasáže (vlastně i celé pomalejší skladby), vyloženě melodické momenty, to vše navíc namíchané v poměru velice záživném. Za vrcholy považuji hned úvodní “The Devil Is Calling My Name”, která nabízí všechny zmiňované polohy desky (obzvláště melodická vsuvka ve třech čtvrtinách songu je výtečná); “Doom Pervades My Nightmares”, která se zpočátku tváří jako čistokrevný nářez, ale brzy začnou vystrkovat růžky i další záležitosti, excelentní klidný závěr nevyjímaje; a nakonec pomalou titulní “Trist” s výbornou atmosférou.
H.


Marnost

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Honza, Blum, Marek
Počet otázek: 13

Odkazy:
web / bandcamp

Jméno Marnost tu na Sicmaggot už sem tam problesklo, a pokaždé se to neslo ve spojení se samými superlativy. Není tedy divu, že se brzy v našich hlavách urodila myšlenka toto bezesporu zajímavé uskupení kontaktovat za účelem položení několika málo otázek, jejichž odpovědi v některých případech dosti poodhalují fungování celého projektu – od základních informací, jež se u Marnosti neshánějí s až takovou samozřejmostí jako u běžných skupin, až k názorům uvnitř kapely. Odpovídání se ujali hned tři členové – Honza, Blum a Marek. Bez zajímavosti jistě není ani fakt, že se jedná o úplně první český rozhovor Marnosti a teprve druhý rozhovor vůbec…


Zdravím Marnost! Ačkoliv nejsem zrovna příznivec otázek typu “představte nám svoji kapelu”, ve vašem případě snad ani nelze začít jinak, než nějakým obecným vyzvídáním, jelikož informace o vás jsou mírně řečeno velice kusé. Pokud to tedy není tajemství, mohli byste nám pro začátek říct, z jaké části České republiky Marnost pochází. A kdo se skrývá za nic neříkajícím shlukem písmenek, který je veden jako sestava na Bandcampu? Působí třeba členové Marnosti i v některých dalších skupinách?

Honza: Ahoj, tajemství to není, i když jsme původně plánovali, že na nějaké informace o pozadí kapely budem kašlat. Stejně to uniklo. Jsme z Prahy, Berouna a Hané a hrajem a hráli jsme v různých kapelách. Aktuálně z regulérně funkčních kapel našich členů a členek můžem zmínit Gattaca a Remek. V Marnosti je určitej stabilní základ, ale třeba šepot na první a druhé nahrávce mají na triku různí lidé. Myslím, že na případné další nahrávce se objeví zas někdo další.

Blum: Ještě jsi Honzo z těch fungujících zapoměl na Abstinentia :-)

Na obou dosud vydaných nahrávkách se prezentujete ne zrovna konvenční formou black metalu s velice silnou atmosférou (budeme-li konvenční black metal definovat jakožto klasické kusy ala Mayhem, Darkthrone a další). Z toho, co se mi o Marnosti zatím podařilo vypátrat a také si domyslet, mi vychází, že názorově tíhnete spíše k myšlenkám HC nebo punku, čili v podstatě naprostého opaku k filozofii většiny black metalové scény (k tomuhle konkrétně bych se ještě rád dostal později o něco podrobněji). Otázka je tedy jasná – proč se hlavním výrazivem Marnosti stal (atmosférický) black metal?

Blum: Posledních 10 let brázdím vody hardcore/punku. Myslím, že mohu s čistým svědomím říct, že většina mých názorových myšlenek vychází právě z přístupu ke světu této subkultury. Klasickým black metalem jsem dlouhou dobu pohrdal. Na jednu stranu to bylo pro mě ůplně cizí a upřímně jsem se toho trochu bál a na druhou stranu mě odstrašoval ten patos satanismu apod. Prostě mi to přišlo jako šaskárna. Hodně mi záleží na myšlenkách, o kterých kapela/projekt zpívá, a přístup, ať už to k hudbě něbo k politice, je pro mě pořád rozhodující faktorem, zdali mě kapela osloví nebo vůbec. Hudebně mi black metal nikdy moc nevadil. Hráli jsme v death/metalcore kapele xNIDALx a myslím si že kapku inspirace nám v jednom období dodávali třeba Immortal. Dneska ke konvenčnímu black metalu přistupuji pořád velmi opatrně. Některé kapely dokážu plně respektovat, už jen kvůli specifickému přístupu k hudbě. Nicméně mě tento styl začal asi nejvíce zajímat poté, co jsem se dostal k Cascadian black metalu. Spoustu kapel z tohoto okruhu vychází rovněž z hc/punku a tak jsem cítíl, že se s tím dokážu ztotožnit. Myslím si, že ale hlavním impulsem k tomu, abych začal black metal více poslouchat, byl anarcho projekt Panopticon. Nejsme žádní muzikanti, věděli jsme, že atmosféra black metalu je přesně to, co nás nejvíce baví. Zesáky jsme vyhulili na max, já sedl poprvé v životě pořádně za bicí a zbytek šel z nás tak nějak sám. První nahrávka byl, myslím, hodně experiment.

Honza: Jo, máš pravdu, naše zázemí je spíš v hardcorepunkové sféře, nicméně myslím, že tak nějak všichni jsme otevřeni různým hudebním směrům. Mě osobně na blackmetalu bere ta atmosféra “tranzu” a hudební brutalita projevu. Na druhou stranu mě vůbec neoslovou principy, na kterých funguje metalová scéna, hodně věcí mě na tom štve a některý kapely skrz to ani nejsem schopen poslouchat. V tomhle případě je pak nejlepší jit a začít si to dělat tak, jak to cejtíš a jak ti je to příjemný. To jsme udělali a mě to vyhovuje.

Marek: Jsem pankáč, posledních 15 let se za něj považuju a budu asi dál. Hudebně mě ale většina HC a punk kapel v podstatě nezajímá a black metal (hlavně v surové lo-fi podobě) mi hudebně dává, co potřebuju. Jinak se ale nemám potřebu ztotožňovat s atmosférou zmaru a nenávisti, věřím v životě v pozitivní změny, veganství a aktivní přístup k věcem, to je to, co mi dal punk a co se snažím (nejen skrz kapely) vracet.

Oba zmiňované počiny čítají po jedné kompozici, čili máte aktuálně na kontě dvě skladby (beru v úvahu samozřejmě jen věci vydané) delšího rázu, obě plus/mínus čtvrt hodiny. Z jakého důvodu tvoříte takto dlouhé písně? Kratší formát vás neláká? Kdysi jsem četl rozhovor s jedním hudebníkem, bohužel jsem zapomněl s kterým, jehož kapela rovněž nenahrála skladbu pod 10 minut… z tohoto rozhovoru mi však v paměti uvízla jeho myšlenka, že tří- nebo čtyřminutové písničky jsou povětšinou bezduché blbosti, protože za tak krátký čas člověk nemá šanci pomocí své hudby něco sdělit, že to je možné pouze právě v průběhu delší doby. Je něco podobného důvod, proč i Marnost mají prozatím na kontě jen delší věci?

Honza: Každá z obou nahrávek, o nichž mluvíš, vznikla v podstatě během jednoho odpoledne. Zašli jsme do zkušebny, tam jsme to vymysleli a nahráli. Něco jsme si samozřejmě už přinesli z domova, ale většina vznikala spontánně. Myslím že z toho plynou i ty dlouhé stopáže písní, protože když zapneš 4 aparáty na jednu kytaru a hraješ si se zvukem, tak tomu trochu propadneš a pak zjistíž, že máš jen úvodní pasáž dlouhou pět minut. Ta délka skladeb podle mě vyplývá z toho, že jsme si šli zahrát, nechali jsme se tím unést a zároveň jsme to rovnou nahráli.

Pojďme se nyní podívat konkrétně na vaši tvorbu – ta nejaktuálnější, “Svůdcové lidstva”, vyšla v podobě splitu se Seeds in Barren Fields ze Švédska. Proč se společný nosič uskutečnil právě s nimi? Další zajímavůstka, kterou mi upřímně řečeno hlava moc nebere, je to, že split vyšel jako kooperace mezi šesti (jestli dobře počítám) firmami, což je docela rarita, osobně nic podobného nepamatuji. Co si pod tím má člověk představit, kooperace šesti labelů?

Honza: Seeds in Barren Fields jsou naši kamarádi. Konkrétně se Svantem (kytaristou) se známe už léta skrz jeho předchozí kapelu a naše vztahy probíhají i na mimo-hudební úrovni. Myslím, že máme na hudbu i na svět obecně podobné názory, takže spolupráce vyplynula tak nějak přirozeně. Domluvili jsme to, když posledně hráli Seeds in Barren Fields v ČR. Co se týče labelů, tak pro nás je to přirozená věc, vyšla takhle většina desek našich kapel a vyplývá to opět z našich kořenů v hardcorepunku. Jde o to, že vydání desky nebereme jako formu obchodu s nějakou firmou. Prostě se spojí lidi, které ty kapely nějakým způsobem oslovují a chtějí je podpořit, takže dají dohromady peníze, vydá se deska a nosiče se pak rozdělí mezi ty přispívající. Většina z labelů jsou naši kamarádi, kteří si udělali logo a název a desky pak vyměňují za nějaké jiné kusy do svých sbírek.

Blum: Myslím, že je dobré dodat, že jeden z přispívajících labelů je i Music for Liberation, což je naše vlastní distro. Myslím si, že takové kooperace vychází z touhy přispět kapele, která se vám líbí a zároveň je to finanční kompromis. Přispět třeba 2000 kč není zase až tak moc a mít v distru 15-20 desek není zase až tak málo. Sami jsme tak přispívali jiným kapelám, které nás oslovili (ve vetšině jsou to naši kamarádi). Některé desky se prodaly rychle, jiné máme třeba ještě v distru. Neleží nám v tom ale velké množství peněz a tak nás to zas až tak nemrzí. To ale neznamená, že bychom se vydané kapely nesnažili podporovat a kašlali na to.

Marnost - Pukající svět

Samostatně bych se rád zeptal na artwork “Svůdcové lidstva”. Nikde – ani na samotném vinylu ne – jsem nenašel informaci, kdo je autorem, případně jestli se jedná o nějaké vypůjčené obrazy, cokoliv. Jde o vskutku působivé malby, tudíž si myslím, že by si zasloužily nějakou zmínku – mohli byste nám tedy o grafice povědět něco více?

Honza: Ten obal dělal Svante ze SIBF. Je to nějaký starý obraz, ale víc o tom nevím. Myslím, že to má něco společného s Dantovým “Infernem”.

Jak ve “Svůdcích lidstva”, tak i v prvotině “Pukající svět” byly jako text použity verše Williama Blakea. Z jakého důvodu užíváte právě jeho tvorby? Jedná se čistě pouze o řekněme “obyčejné” nadšení jeho dílem, nebo je v tom něco víc a William Blake dokázal obsáhnout váš světonázor natolik, že jste uznali za vhodné z něj čerpat? V souvislosti s tím bych se ještě rád zeptal, zdali se jedná přímo o záměrné zhudebňování jeho veršů, anebo jen vystihuje atmosféru hudby, že se to užití přímo nabízí?

Marek: Když jsme měli nahrávat “Pukající svět”, přemýšlel jsem, jaký z textů do nahrávky vložit. Většinou mám celou zásobu, ale vzhledem k tomu, že píšu krátký texty do krátkejch songů, nepřišlo mi, že by můj styl seděl do něčeho delšího a epičtějšího. Zároveň jsem nechtěl tuhle zaplácnout nějakou znouzecností, takže jsem hledal ve svých oblíbených knížkách. Blake je mi (nám) blízko – odmítá hierarchie, vykořisťování, náboženství, věřím že kdyby žil dneska, stavěl by se i proti vykořisťování ne-lidských zvířat. Proto na něj padla volba a věřím, že i dál budeme pokračovat v tomhle duchu. Pár lidí mi říkalo, že díky Marnosti si Blakea přečetli, a to mi přijde jako úplně super bonus k naší hudbě.

Zatímco “Svůdcové lidstva” přicházejí jako vinyl, “Pukající svět” vyšel jen v kazetové podobě. Až by se skoro mohlo zdát, že nemáte rádi CD… Ale vážně, je to čistě náhoda, nebo dáváte těmto “staromódním” formátům přednost? Obecně se říká (a já s tím plně souhlasím), že LP a MC jsou nosiče, které mají na rozdíl od cédéček duši, což krásně koresponduje s hlubokou atmosférou vašich skladeb. Je to ten důvod?

Marek: Kupuju jen desky a kazety, CD v podstatě vůbec. Mám rád ten zvuk, to, že člověk se musí zapojit i do samotného přehrávání (otáčení desky, přetáčení kazety…). Navíc oba tyhle formáty jsou o dost hezčí, než sebelíp zpracovaný CD.

Honza: Mě CD nic neříkají a koupím si je málokdy… a to fakt jen tehdy, když se mi ta deska fakt hodně líbí a nevyjde ani na LP ani na kazetě. V CD nevidím moc žádnej smysl – je to ošklivý, škrábe se to a blbě to hraje.

Blum: Je to hodně o stylu, který poslouchám. Je tradicí hardcore/punku vydávat vinyly, a tak je trochu logické na to navázat. Samotná vinylová deska má své vlastní kouzlo. Pro spoustu lidí je to fetiš a sběratelská vášeň. Já osobně se snažím z toho neposrat a možná proto je moje sbírka spíše průřezem toho, co posledních 10 let poslouchám. Pouštění desek je potom spíše rituál a hodně záleží na tom, jestli mám čas a náladu si k tomu v klidu sednou a vychutnat, nebo si pustím jen mp3 k práci. Nějaká CD mám doma taky, ale jsou to spíš věci, které na vinylu nevyšly. V poslední době si ale nepamatuji, že bych si nějaké CD koupil.

Oba počiny jste rovněž poskytli k volnému stažení, což již dnes není úplně neobvyklý krok, přesto ne zrovna standardní. Proč to? Já osobně jsem velký příznivec originálních nosičů a MP3 považuji za jakousi nepříliš uspokojivou náhražku, která požitek z hudby snižuje. Za hudbou Marnosti je cítit velké úsilí a také velká kvalita, čili jsem toho názoru, že si nezaslouží být “znehodnocována”. Nebo si myslíte, že je pouze digitální formát plně dostačující k docenění Marnosti? Mimoto se tato záležitost dá spojit ještě s jedním ne tak úplně hudebním dotazem, a sice s nedávno hojně propíranou smlouvou ACTA. Jak se na celou tuto problematiku díváte jako hudebníci, kteří svou muziku poskytují zadarmo všem “kolemjdoucím”?

Honza: Nevidím žádný pádný důvod, proč nedat nahrávky ke stažení na net. Pokud kapela chce, aby jí lidi poslouchali a aby sami mohli posoudit její kvality a nemuseli se spoléhat na nějaké recenze nebo hloupé promo kecy, tak je to naprosto logický krok. Stahování hudby se podle mě brání jen dva druhy kapel – ty, které na tom chtějí vydělat, nebo ty, které své hudbě nevěří a radši chtějí, aby si lidi koupili zajíce a v pytli. Ani jedna ze skupin mě nezajímá a vůbec nejhorší jsou kapely spadající do obou skupin zároveň. Věřím, že když se někomu stažená mp3 bude líbit a bude chtít kapelu podpořit, tak si koupí originál. V okruhu lidí, kde se pohybujeme, tohle funguje. Žádné falešné reklamy a vychvalování, žádné promokopie, žádné zákazy. Navíc se snažíme cenu desek držet nízko (200Kč), takže podpořit kapelu není žádný velký problém. Jde o oboustrannou spolupráci mezi kapela a lidma, kteří jí poslouchají. Každá strana nějakým způsobem přispěje k tomu, že může vzniknout dobrá deska za co možná nejnižší peníze. ACTA a spol. chápu jako nebezpečný krok nadnárodních korporací do sféry, které by se vůbec neměly dotýkat.

Blum: A tady bych hned navázal na mou předchozí odpověd. Většinu kapel, jejichž desku si koupím, jsem objevil na internetu, stáhl si mp3 a vklidu si je naposlouchal. Kupuji si desky, o které fakt stojím. Přehrabávám se v distrech a už mám představu, co asi tak hledám. Jsou desky, o které opravdu stojím, a klidně si je objednám třeba ze vzdálenější distribuce. Dalo by se říct, že si tak doplnuji sbírku mp3 o jejich vinylovou podobu. Proto mi přijde úplně normální a jednoduché dát hudbu volně ke stažení na internet i třeba dávno před tím, než deska vyjde ve fyzické podobě. Jak píše Honza, je to hodně o tom, zdali si kapela věří a jestli na tom chce vydělat. Já si ani nevěřím ani si nechci vydělat. Prostě mám radost z toho že naši hudbu poslouchají lidí prakticky z celého světa. Smlouvy ACTA, SOPA apod. jsou přirozenou potřebou kapitalismu vydělávat úplně na všem. Takové úmluvy mohou být v rozporu ze svobodou projevu. Ničím mě to nepřekvapuje a mám potřebu se k tomu postavit kriticky jako ke spoustě dalších podobným snahám kapitalismu. Se vší úctou mi ale připadne, že (tedy alespoň v Čechách) hájí protesty proti ACTA čistě sobecké zájmy. Většinu lidí sere více než ohrožení svobody projevu ohrožení jejich možnosti si zdarma stáhnout film nebo muziku, za kterou by normálně platili nehorázné množství peněz.

Jak jsem již zmínil, “Pukající svět” vyšel jen na kazetě. Na internetu – konkrétně tedy na metal-archives – visí informace, že náklad byl limitován na pouhých 25 kusů. Je to pravda? Přece jenom se tomu těžko věří, 25 kopií je už dost velký extrém. Každopádně je náklad “Pukajícího světu” rozebrán – neuvažuje se případně o nějakém znovuvydání? Osobně si myslím, že by to stálo za úvahu, zvláště pokud je těch 25 kousků pravdivých…

Honza: Ono těch kusů nakonec bylo asi jen 15, hehe. Možná někdy uděláme nějakou lepší kazetu, uvidíme, ale spíš nás asi zajímá dělat nové věci.

Dle informací z vašeho Bandcamp profilu byly obě písně nahrány ve zkušebně během pár dnů, resp. pár hodin. Na tento fakt bych trochu krkolomně navázal otázkou, jakým způsobem vlastně komponujete? Z pohledu laika, který muziku neskládá, ale jen poslouchá, bych řekl, že čím delší věc, tím musí být obtížnější to dát dohromady, domluvit se s ostatními členy atd. Jak to tedy probíhá v případě Marnosti? À propos, když slyším “nahráno ve zkušebně během pár hodin”, nějak automaticky mi k tomu naskakuje improvizace – využíváte jí, nebo máte naopak skladby před samotným nahráváním pečlivě připravené.

Honza: Na to jsem částečně odpověděl už v jedné z předchozích otázek. Nahrávky všech našich kapel si nahráváme sami. V dnešní době to není žádný problém. V některých případech to posíláme někomu na mix, někdy si i to děláme sami. Většina zvukařů v ČR vůbec nerozumí tomu, jak to chceme dělat, a tohle je mnohem lepší a jednodušší způsob toho, jak dosáhnout zvuku, který se nám líbí. A popis “kompozice” je jasnej – na jedno odpoledne se zavřeme ve zkušebně a hrajem, co nás napadá a přitom to nahráváme. Tak ze 70 procent je to improvizace. Vzhledem k tomu, že máme další fungující kapely, které taky nahrávají a jezdí koncerty, tak nemáme čas pravidelně zkoušet a doposud jsme i s těmi nahrávacími měli 3 zkoušky. Ani jednu z nahraných písní bychom podle mě nezahráli znova. Teda asi zahráli, ale museli bychom to oposlouchat a začít normálně zkoušet.

Marek: Což ale někteří členové kapely velmi podporují – hrát na živo songy v trochu jiný podobě než je na nahrávkách.

Marnost

“Pukající svět” vyšel v lednu 2011, ale už v létě téhož roku jste nahráli “Svůdce lidstva”, kteří následně vyšli v prosinci – to značí nemalou produktivitu. Mířím tím samozřejmě k jediné věci – máte už plány na nějakou další věc? Pokud ano, kdy by hrubým odhadem tak mohla vyjít? A co takhle už klasické full-length album, nepomýšlíte na něj?

Blum: Osobně cítím, že zkouška nebo nahrávání Marnosti je taková malá slavnost. Na bicí v žádné jiné kapele nehraju, ale ten nástroj mě neskutečně baví. Minule jsme zapojili všechny aparáty, co jsme měli ve zkušebně, a už jen z toho samotného mohutného zvuku jsme měli radost. Na nahrávání jsme si pokaždé dlouho dopředu stanovili termín a já osobně jsem netrpělivě vyčkával, než k tomu dojde. V obou nahrávkách se pak promítá naše tehdejší nálada. Nemám ani moc potřebu v tuhle chvíli plánovat nějakou další nahrávku, ale už vím, že se na to neskutečně těším. Proto ani nic dalšího neplánujem. Mám pocit, že toho ted s našima dalšíma kapelama vydáváme celkem dost a že se toho zase dost chystá. Trochu už mám pocit, že by se další nahrávka v tom množství dalších vydání ztratila, a tak si to radši schováme na nějakou příhodnější chvíli. Každopádně cítím potřebu udělat tu nahrávku delší, třeba celou desku.

Honza: Teď jsme měli první zkoušku bez nahrávání. Udělali jsme asi 8minutovou píseň. Snad si jí i trochu pamatujem. Až zas někdy bude čas, tak na tom budem pracovat dál. Žádné plány asi nemáme, až něco nahrajeme, tak uvidíme co dál.

Co živá vystoupení Marnosti? Jsou reálná, nebo Marnost patří mezi ta uskupení, která se věnují pouze studiové tvorbě? Nepochybuji o tom, že hrát patnáctiminutové skladby živě by bylo jistě náročné, přesto si myslím, že koncertní přednes by mohl být ještě sugestivnější než normálně…

Honza: To je to, co sami nevíme. Popravdě jsme právě poslední zkoušku měli s tím, abychom vyzkoušeli, zda by bylo možné hrát naživo. Názory na to se uvnitř Marnosti různí. Já si myslím, že aby koncert stál za to, museli bychom předtím mít aspoň 3-4 zkoušky a muselo by to být na nějakém dobrém místě a museli bychom hrát tak přes 8 aparátů, aby to mělo tu požadovanou atmošku. Nechci s Marností hrát “průměrný” koncerty. Takže za mě žádný regulérní koncert moc nepřipadá v úvahu. Už jen kvůli tomu, že by trvalo tak hodinu, než bychom vše propojili atd. Leda něco fakt speciálního. Nějaké nabídky máme, tak uvidíme.

Marek: Jak už jsem říkal, já osobně jsem pro živé hraní, ale souhlasím s Honzou, že hrát “obyčejné” koncerty by byla nuda. Takže pokud někdo pořádá koncert v kostele, jesličkách na vánočních trzích nebo na slavnostním vypálení jatek dejte vědět, rádi přijedeme zahrát.

Výše jsem již nakousl, že bych se vás ještě rád zeptal na (nazvěme to tak) filozofii, která je pro Marnost určující. Samotná hudba má podle mne takovou hloubku, že by bylo překvapující, kdyby byla myšlenkově prázdná. Z toho, že na svém Bandcampu se u o obou nahrávek striktně vymezujete pro jakémukoliv spojení s NSBM, lze také vyvozovat to, že jistě budete mít své vyhraněné názory. Mohli byste nám v kostce prozradit jaké? Chcete prostřednictvím Marnosti předat nějaké poselství (a pokud ano – jaké?), nebo jde “pouze” o čisté umění a jakékoliv názorové smýšlení ve vašem případě do muziky nepatří?

Blum: Myslím si, že Marnost jako celek poselství nenese a podle mě je to dobře. Už samotné slovo poselství ve mě evokuje nějakou myšlenku shora. Sám za sebe se mohu prohlásit za anarchistu. Nevěřím ve změnu společnosti skrze nějakou ideologii. Doufám v revoluci skrze dostatečné uvědomění si lidí, že nepotřebují žádné vládce, korporace, které zasahují do všech oblastí lidského žití, ani nikoho, kdo by měl společnost vést nějakým směrem. Revoluce bez dostatečného uvědomění si toho, co opravdu chceme a co nechceme, by podle mého nevedla zase jinam, než k nastolení ideologie, která bude znova o vykořisťování. Ve chvíli, kdy dojdem do bodu, kdy si uvědomíme, co opravdu nechceme (což si myslím, že při pohledu na dnešní kapitalismus, není takový problém) a s uvědoměním toho, co opravdu chceme, má smysl se bavit o nějaké revoluci. Momentálně jsou podle mého lidi ve střední evropě relativně spokojeni a pojem revoluce je skloňován více v reklamách na nový i-pad než ve smyslu společenské změny. Nicméně jsou oblasti, kde ekonomická krize zasáhla na velkou část obyvatelstva a lidi si uvědomují že to nejsou oni, kteří by měli platit za dluhy způsobené politiky. Nacházejí nové způsoby organizace a fungování. Momentálně to možná působí spíše jako reforma kapitalismu, nicméně se podle mého lidi učí spoléhat se znovu více na sebe. Možná jsem se do toho zbytečně zaplantal. Politiku řeším v běžném životě a na podobné otázky v každém rozhovoru odpovídám trochu jinak. Je to způsobené asi tím, co konrétního v danou chvíli řeším. Je složité to vše shrnout do pár vět, když na dané témata se vedou diskuze třeba i více jak 100 let. Podobné názory každopádně do hudby patří a všechny naše další kapely mají ve větší či menší míře politické texty. Myslím si že i na “Svůdcové lidstva” se dá nahlížet jako na politický text. Ten text má sám o sobě pro mě velkou výpovědní hodnotu.

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls

Honza: Nevím, jaké přesně máme poselství. Asi žádné. Každý a každá z nás má svoje. Ale přesně víme, co nám vadí a kam se naše kapela nikdy nebude vyvíjet. Myslím, že můžu mluvit za všechny, když řeknu, že máme rádi svobodu a myslíme si, že by na ní měli mít právo všichni. Proto nám bytostně vadí ideologie postavené na nenávisti a vykořisťování, ať už to je rasismus, nacismus nebo třeba současný divoký kapitalismus. S NSBM mám problém. Je to nástroj, který dělá z nacistické ideologie něco mystického a vytváří kolem ní cool auru, čímž jí vlastně legitimizuje a přitahuje k ní další lidí. Být xenofobní fakt není cool. A podlě me to jsou jen kecy, když někdo říká, že lze hudbu oddělit od ideologie. V tom případě by asi žádný styl jako NSBM neexistoval. Politika je ve všem. Nejde oddělit názory a ideologie od lidí. Ideologie v pozadí NSBM má naprosto reálné důsledky, jako jsou desítky imigrantů zabitých stoupenci a stoupeňkyněmi národního socialismu ve východní Evropě. I NSBM na tom nese reálně svůj podíl. Já beru kapelu jako celek, který nezahrnuje jen hudbu, ale i osobnosti lidí, kteří v nich hrajou. A NSBM kapelu jako celek nedokážu akceptovat. A jestli si ty kapely stěžujou, že je lidi neberou, tak je to jen jejich chyba, samy si vybraly svou cestu, stejně jako jsme si my vybrali tu naší. Samořejmě jsou i další názorové podobnosti, které v kapele sdílíme, ať už je to třeba způsob, jakým vlastě chceme dělat kapelu, že jí chceme dělat právě v tomhle složení nebo například fakt, že se všichni stravujeme vegansky.

Marek: Jsem vegan, ateista, nemám rád autority. V kapele se to určitě nějak odráží, ale není to o poselství kapely – kapela je hlavně o hudbě a o tom že rádi děláme věci které děláme. Pokud ti jde o poselství doporučuji mrknout jinak než do bookletů kapel. Namátkou můžu doporučit: www.antifa.cz, www.musicforliberation.com, www.michalkolesar.net, www.a-kontra.cz , nebo třeba www.alerta.cz.

Děkujeme moc za rozhovor, ať se daří, a budeme se těšit na další muziku! Na závěr už vás zbývá požádat jen o pár slov na rozloučenou…

Marek: Děkujeme za prostor, vážíme si toho. Myslete vlastní hlavou.


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Avenger – Bohemian Dark Metal / MCMXCII-MMXII

Další z nemnoha dvojitých recenzí tentokrát vznikla na počest dlouholeté volyňské stálice domácího metalového podzemí – Avenger. Kapela totiž nedávno v rozmezí doslova jen pár dní vydala hned dva počiny, jež si oba zaslouží pozornost – tím prvním je kompilace “MCMXCII-MMXII”, která vznika ku příležitosti 20 let aktivního black/death metalového běsnění; tím druhým je pak zbrusu nová dlouhohrající deska “Bohemian Dark Metal”, celkově pátá. O článek se společně šábli avengerovský fanda H., jenž si vzal na paškál “Bohemian Dark Metal”, a (až doposud) avengerovský panic Ježura, který sepsal své dojmy z “MCMXCII-MMXII”. Výsledek si můžete přečíst níže…

Avenger - Bohemian Dark Metal
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: únor 2012
Label: Deathgasm Records

Tracklist:
01. Vítej zpátky doma… v krajině smutku a beznaděje
02. Faleš a apatie
03. Duševní chirurgie
04. Vstříc dálkám
05. Umírání životem
06. Z Jeho krve
07. Hleďme, plamen duše!
08. Dark Metal

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Bohemian Dark Metal [H.]:

Je to zajímavé, jak člověk občas mění v průběhu let své názory. Ještě něco málo času po vydání “Godless (Assuming the Throne of Immortality…)” byli Avenger skupinou, která šla naprosto mimo mě a kterou jsem v podstatě přehlížel. Jejich jméno mi sice známé bylo a nějakou představu o tom, co hrají, jsem měl, ale to bylo tak všechno. Jenže pak se člověk jednou dokope k tomu, aby tu jejich muziku okoštoval, a jak to dopadá… dnes již dávno patří Avenger mezi mé české oblíbence, od nichž kupuji skoro vše, co vydají. Pravda, zrovna níže propíraná kompilačka “MCMXCII-MMXII” sice není záležitost, jež by mi zvyšovala srdeční tep, jelikož podobné počiny nejsou mým šálkem libovolného moku, ovšem na “Bohemian Dark Metal” jsem se třásl tak vydatně, že bych s klidem mohl dělat konkurenci osikám ze známého pořekadla. Navíc vzhledem k faktu, že předcházející “Feast of Anger / Joy of Despair” byla deska velice povedená, která ještě přišla po delší přestávce, visela ve vzduchu také otázka, jestli se volyňské kultovce podaří s “Bohemian Dark Metal” tuto fošnu trumfnout…

Odpovídat na tuto řečnickou otázku však nebudu, protože odpověď neznám – prostě to nevím, jestli se s “Bohemian Dark Metal” povedlo “Feast of Anger / Joy of Despair” překonat, přestože aktuálně točím neustále právě novinku – což je ovšem pochopitelné vzhledem k faktu, že je čerstvá. Mohu vám s jistotou povědět jednu věc – i “Bohemian Dark Metal” je placka absolutně kulervoucí! Pokud ve hře byla opravdu možnost celý materiál nadobro odepsat, může být posluchač jenom rád, že k tomu nedošlo. Nevím, jestli následující myšlenka nebude pramenit čistě z toho, že je “Bohemian Dark Metal” nové a že jej v poslední době poslouchám neustále dokola, ale měl jsem tu sto chutí vyhlásit, že jde možná o tu nejlepší nahrávku z dílny Avenger, což není jen tak, uváží-li člověk fakt, co vše už má kapela na kontě, ale je pravda, že opětovný poslech starších věcí tento pocit zase rychle schladil (smích). Ať tomu ale je jakkoliv, jedno je jisté bez diskusí – i v případě “Bohemian Dark Metal” máme co dočinění s albem naprosto výstavním.

Zatímco “Feast of Anger / Joy of Despair” byla mohutná stěna zvuku, která posluchače uzemnila mohutnou silou, “Bohemian Dark Metal” je o poznání pestřejší a nabízí širší náladovou škálu. Samozřejmě, nechybí ani opravdu drtivé kusy ničící vše okolo, ale jsou zde přítomny i pomalejší skladby s neskutečně sugestivní atmosférou. Mezi takové patří hned úvodní “Vítej zpátky doma… v krajině smutku a beznaděje”. Zatímco na minulém albu Avenger hned od první vteřiny spustili black/death metalovou výheň, novinka začíná plíživou litanií, která postupně narůstá a nabírá na síle až do obrovských rozměrů. Tuto mohutnost zcela jistě podporuje i čistší zvuk a průraznější zvuk (samozřejmě i ona jednolitá masa na “Feast of Anger / Joy of Despair” jistě má své kouzlo, líbila se mi, ale má i nevýhody, prostě něco za něco…), díky čemuž mnohem více vynikají hlavně hluboké údery tympánu.

Avenger - Bohemian Dark Metal

Druhá “Faleš a apatie” je naopak jeden z oněch drtivějších kusů a minimálně jeho první polovina by se neztratila ani na minulé fošně, posléze se však song zlomí do epičtější pasáže, která opět graduje až do klepacího závěru. Za zmínku stojí fakt, že právě v tomto závěru se ozve nezaměnitelný vokál samotného Františka ŠtormaMaster’s Hammer. Jeden ze tří absolutních vrcholů “Bohemian Dark Metal” (dle mého názoru) přichází hned vzápětí – “Duševní chirurgie”. Dalo by se říct, že jde o skladbu, která v kostce shrnuje vše, co celá deska nabízí, z čehož přímo vyplývá, že půjde o rozmanitější věc – nechybí ničivé pasáže s kopákovými palbami, náladové vsuvky, chytlavější momenty přímo stvořené k mlácení palicí, výrazný tympán – vše v jednom excelentním balení.

Ony další dva zmiňované vrcholy vidím v páté “Umírání životem” a závěrečné skorotitulce “Dark Metal”. První zmiňovaná je asi nejpomalejší na celé desce, temná a valivá, takové menší zhudebnění zmaru. Objeví se dokonce i “čistší” vokály, které opět píseň posunují o kus dál. Když jsem výše hovořil o vpravdě sugestivní atmosféře, měl jsem mimo jiné na mysli právě “Umírání životem”. “Dark Metal” je pak osmiminutový opus, který neuvěřitelně zabíjí po všech stránkách. Refrén je tak neskutečná jeba, až to skoro není možné, dovolím si tvrdit, že možná to nejsilnější, co lze na už tak výtečné desce nalézt.

Avenger - Bohemian Dark Metal

“Bohemian Dark Metal” je jasným důkazem toho, že Avenger stále patří k tomu nejlepší, co se na poli extrémního metalu v České republice nachází. O co těžší byl podle slov skupiny jeho vznik, o to lepší je výsledek – a to do té míry, že už teď na začátku roku začínám být přesvědčen, jaká dvě česká alba to letos na konci roku u mě vyhrají (a ano, i na tom druhém se podílel Honza Kapák). Každopádně nemůžu jinak, než na stůl vysypat už třetí českou 9/10 v aktuálním roce.


Další názory:

Vážně nechápu, jak se Avenger tak dlouho dařilo unikat mým zrakům. S albem “Bohemian Dark Metal” totiž kapela všem ukazuje, že tady jde do tuhého. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na hodně prostorový zvuk plný ozvěn, ale teď už mohu s klidným srdcem říct, že je to vážně brilantní materiál. Naprosto famózní riffy a vůbec kytary obecně mě přivádějí na hranici extáze! Chorobný Kapakův vokál se vám dříve nebo později zaryje pod kůži a vy si ho zamilujete! A tympány? To je jenom linka, která zlatou barvou podtrhává vše ostatní… Prostě prvotřídní záležitost a nic menšího! Pusťte si skladby jako “Duševní chirurgie”, “Vstříc dálkám” nebo titulní “Dark Metal” a já vám garantuji, že také propadnete duší. Název alba nelže, tohle je temný metal po česku a říkám vám, že je to famózní zážitek. Po Master’s Hammer další naprosto skvostné album z české kotliny!
Ježura


Avenger - MCMXCII-MMXII
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 22.2.2012
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Co nevymýtil čas
02. Godless
03. Seřvete řetězy
04. V okovech
05. Dark Metal
06. Oltář pohrdání
07. Odvrácená tvář boha
08. Neuchopitelné záblesky dokonalosti
09. Před bouří
10. Rituál hněvu
11. Poslední
12. Zlo, nenávist, válka
13. Xmass Hunt
14. Bloudící ve tmě
15. Vitriol
16. Kořeny zla
17. Nositelé viny

MCMXCII-MMXII [Ježura]:

Je vyloženě politováníhodné, kolik excelentních českých kapel nejenže nesklízí oprávněné vavříny v zahraničí, ale unikají pozornosti i domácích fanoušků. S poznáním ale přichází sebereflexe a já se teď ohromně stydím za to, že jsem českou scénu dlouho zanedbával. Být dříve trochu otevřenější, třeba bych kouzlu volyňských veteránů Avenger propadl už dávno, nicméně se tak nestalo, a premiérou je pro mě až aktuální novinka “Bohemian Dark Metal” respektive kompilační album “MCMXCII-MMXII”, které Avenger vydali při příležitosti dvacátého výročí kapely. A právě “MCMXCII-MMXII” je předmětem téhle recenze, tak si nejdříve ujasníme, co je na desce vlastně k nalezení…

Kompilace obsahuje celých sedmnáct skladeb, které dohromady tvoří stopáž jen lehce pod hodinu a dvacet minut. Tracklist je průřezem celé tvorby kapely a k nalezení jsou tu vedle těch aktuálních i kousky vyloženě archivní. Ať už se ale jedná o starý nebo nový materiál, společným jmenovatelem je zvuk. Všechny skladby byly totiž nahrány znovu a v profesionálních podmínkách studia Hellsound, takže se není třeba obávat, že by vaše ucho trpělo kontrastem mezi novými skladbami a těmi, které se objevily na demonahrávkách z počátku 90. let. Obsah tedy slibuje velké věci, a očekávání jen jitří forma, v jaké je deska posluchači předložena. O grafiku se postaral klasik Deather a výsledek tomu odpovídá. Třešničkou na dortu je pak náplň bookletu, kde je u každé skladby k nalezení odstaveček s popisem, aktuální i staré fotky RámuseHonzou Kapákem a v neposlední řadě také přehledná a hlavně kompletní diskografie. A popravdě, ještě jsem neviděl, aby se v bookletu psalo, které tituly ještě jdou sehnat oficiální cestou… Tleskám!

Teď už by bylo pomalu na místě pustit se do vlastního hodnocení muziky, ale to je v případě výběrového alba trochu problém. Jelikož se nejedná o celistvou desku, ale de facto výkladní skříň dvacetileté kariéry kapely, je zapotřebí poněkud jiný pohled a mne napadají jen dva. Buď z očí dlouholetého fanouška, který si užije staré i nové pecky v moderním hávu, nebo z očí naprostého nováčka. A jak už jsem zmiňoval v úvodu, prakticky dokonale spadám do druhé jmenované kategorie, takže je nabíledni, jakou optikou na “MCMXCII-MMXII” nahlížím…

Tak tedy – hodina a čtvrt, na kterou se “MCMXCII-MMXII” podařilo natáhnout, je hodinou a čtvrt výborné muziky. Čím déle album poslouchám, tím jsem si jistější, že jsem léta přehlížel kapelu, která od svých počátků tvořila hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co u nás (a nejen u nás) v rámci žánru kdy vzniklo. Neříkám sice, že jsem na větvi z každé jedné skladby, ale i ty ne zcela skvostné jsou přinejmenším velice dobré. Ovšem pak jsou tu skutečné klenoty. Naprosto fenomenální skladby jako “Neuchopitelné záblesky dokonalosti” nebo “Vitriol” se prakticky okamžitě zařadily na seznam těch, na něž nedám dopustit a navíc mě popíchly k zevrubnému prozkoumání diskografie Avenger, neboť tuším, že podobných pokladů tam najdu ještě hodně. Vedle užívání si samotných skladb je rovněž příjemné sledovat, jak se v průběhu let projev Avenger zdokonaloval, ale přesto si zachoval svoji specifickou tvář a jasné atributy. Řeč je tu hlavně o skvělých kytarových partech a Kapákově vokálu, které si člověk opravdu jen tak s něčím nesplete. Jak některé kapely glorifikuji za razantní změnu stylu, tak tady jsem naopak rád, že muzikanti za těch dvacet let šlechtili to dobré, zbytečně neutíkali jinam a jejich projev se jim tak podařilo vybrousit takřka k dokonalosti.

Avenger

Výše jsem už nakousl, že zvuku zde bylo věnováno hodně prostoru. Nevím, jak to bude po chuti ortodoxním fanouškům, ale já za toto rozhodnutí kapele skládám poklonu. Jestli je pravda, že k úpravě aranží došlo jen ve velmi malé míře, tak potom nově nahrané staré skladby vděčí právě brilantní produkci za to, že vyloženě ožívají a naplno vynikají jejich kvality. Toho by ovšem bylo dosaženo jen sotva nebýt kvalitního zázemí, kterým Hellsound Honzy Kapáka bezesporu je. Šťastní to lidé, kteří si mohou vlastní hudbu nahrávat i produkovat ve vlastním studiu a podle vlastního vědomí a svědomí…

Co víc dodat. Probírat titulní skladbu alba “Bohemian Dark Metal”, která se na “MCMXCII-MMXII” nachází, je v době, kdy první alba už našla své majitele, trochu bezpředmětné, i když je to bomba nehorázného kalibru, takže zbývá snad už jen nějaké to shrnutí. Kompilace prakticky neposlouchám, ale takhle si svoje ostruhy vysloužila. Není to totiž jen pustý výběr a značná přidaná hodnota vydání “MCMXCII-MMXII” plně legitimizuje. Deska je jak důstojnou oslavou výročí, tak dárkem věrným fanouškům a stejně tak spolehlivě uvede do děje i jedince, pro které jsou Avenger velkou neznámou a mezi něž jsem se donedávna počítal i já. Přes tu veškerou chválu si ale netroufám vyřknout číselný verdikt, neboť měřítka pro hodnocení řadového alba zde zkrátka použít nelze a vlastně není fér s nimi “MCMXCII-MMXII” ani porovnávat. Vězte však, že tenhle jubilejní počin rozhodně stojí za poslech a já jej mohu směle doporučit každému, kdo kdy k tvrdšímu metalu přičichl.

Avenger - Bohemian Dark Metal


Další názory:

Moc kompilaček tu sice nehodnotíme, ale když se nějaká objeví, vždycky k ní píšu vesměs to samé – a ani “MCMXCII-MMXII” nebude výjimkou. Podobné záležitosti s prominutím nejsou věci, které bych měl potřebu poslouchat, přestože je znát, že ani tohle pánové neodflákli a postarali se o to, aby šlo o vskutku reprezentativní ukázku jejich tvorby. O hudební stránce se nemá vůbec cenu bavit, jelikož Avenger jsou prověřená kvalita, v tomto ohledu je samozřejmě vše naprosto v pořádku a muzika sama o sobě je skvělá. Pokud někdo doposud s kapelou tu čest neměl, může mu “MCMXCII-MMXII” dobře posloužit jako seznámení (zdravím Ježurovitého kolegu), ale pro mě osobně se jedná o nosič v podstatě zbytečný. Když si budu chtít Avenger poslechnout (což ne, že by nestávalo!), úplně vždy a za všech okolností sáhnu radši po nějaké dlouhohrající desce, která mi toho dá více. Řeknu to upřímně – “MCMXCII-MMXII” bude jedním z těch CD, které mi jen budou ležet na polici do počtu a které odsud nevytáhnu, jak je rok dlouhý. Na druhou stranu, díky takovým počinům vypadá sbírka větší, takže i to se počítá (smích). Špatné to není, ale bohužel nic pro mě osobně – stokrát radši si pustím “Bohemian Dark Metal” nebo “Feast of Anger / Joy of Despair”, neřkuli nějaký starší kus…
H.


Goatwhore – Blood for the Master

Goatwhore - Blood for the Master
Země: USA
Žánr: black / death / thrash metal
Datum vydání: 14.2.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Collapse in Eternal Worth
02. When Steel and Bone Meet
03. Parasitic Scriptures of the Sacred Word
04. In Deathless Tradition
05. Judgement of the Bleeding Crown
06. Embodiment of This Bitter Chaos
07. Beyond the Spell of Discontent
08. Death to the Architects of Heaven
09. An End to Nothing
10. My Name Is Frightful Among the Believers

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na “Blood for the Master”, pátou desku zámořských neznabohů Goatwhore, jsem byl vcelku dosti zvědavý – a to i navzdory faktu, že má zkušenost s jejich předcházející tvorbou byla spíše menší než větší, s výjimkou nějakého toho letmého zaslechnutí pár vybraných válů v podstatě nic. Jenže na Goatwhore a jejich muziku už nějakou dobu slýchávám docela chválu a rovněž se jejich jméno nacházelo na mém pověstném seznamu toho, co všechno si hodlám v budoucnu prohnat ušním aparátem, neb by to mohlo býti poslechuhodné. “Blood for the Master” jsem tedy bral jako příležítost to s Goatwhore konečně zkusit a podívat se jim zoubek… či snad spíš zčernalý a zpola-vypadaný chrup? Těžko říct… Kapela před samotným vydáním nešetřila siláckými kecy o kvalitě svého nejnovějšího záseku, což jsem samozřejmě bral jako vždy s rezervou (věřte hudebníkům – vždy budou to, co právě složili a co právě budou vydávat, chválit až skonání světa, resp. do další desky), přesto ovšem nepopírám fakt, že po vyextrahování toho důležitého (rozuměj škrtnutí laviny superlativů) zněl popis “Blood for the Master” přinejmenším zajímavě…

Bohužel, hned zpočátku musím říct, že v mém případě se výsledek naneštěstí jaksi minul účinkem. Až na několik výjimek, k nimž se samozřejmě v průběhu textu ještě dostaneme, mi “Blood for the Master” přijde povětšinou nepříliš za-koule-chytající, což je něco, co bych od kapely typu Goatwhore čekal – a podle toho, jak album zní, k tomu i samotní hudebníci také mířili, jen se nedopracovali až k cíli, kterýžto pro mne v případě blasfemického black/death metalu znamená zabijácké songy, které vám ustřelí palici – a to se u “Blood for the Master” nekoná. Nechápejte mne špatně, materiál sice je rázný, ale nevýrazný – album à la jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven. Když to hraje, ne, že bych s tím měl problém, to ani v nejmenším, jako kulisa k nějaké práci to je ideální, člověk si trochu zaklepe nožkou v rytmu kopákového kulometu, ale když to dohraje, rozhodně nebudete mít pocit, že jste právě slyšeli desku, kterou si musíte z fleku pustit znova.

“Blood for the Master” jede v podstatě po celou svou hrací dobu ve vysokém tempu, aneb v překladu: hobluj, co to dá. Ne, že bych měl něco proti tomuto přístupu, ale člověk na něco takového musí mít fištrón, jinak se jeho album začne slévat v jednu zvukovou kouli, u níž jediný pocit, jenž přetrvá v mozkovnách posluchačů, bude něco ve stylu: “Ty vole, já ti nevim, bylo to rychlý, docela nářez, ale víc nevím.” Alespoň takhle nějak to bylo v mém případě u “Blood for the Master” – a klad to rozhodně není. Když si ani po třetím, čtvrtém poslechu ve velmi krátké době nepamatuji ani jednu pasáž (upozorňuji, že sklerotik opravdu nejsem, ještě na to nemám věk), tak je něco podle mě špatně. Po důkladnějším náslechu se sice nějaké ty chytlavější pasáže vyloupnou – z úvodu desky se jedna nachází cca uprostřed “Collapse in Eternal Worth” -, jenže jich je málo a nejsou natolik důrazné, aby si samy řekly o posluchačovu pozornost, pokud je tedy nikdo přímo nehledá, není problém je přeslechnout. V porovnání se špičkou žánru (Goatwhore se evidentně necítí jako nějací amatéři, takže jim srovnání s elitou vadit nemusí) to velice zřetelně ztrácí.

Absence větších záchytných bodů by mi ani nevadila, naopak je spousta desek, které mám bez jakýchkoliv výhrad rád, přestože se v nich orientovat nedá ani v nejmenším, jenže taková záležitost člověka musí pohltit atmosférou a celkovou náladou, avšak ani to se v případě “Blood for the Master” nekoná, jelikož album nemá větších ambicí, než být prostě zuřivou hoblovačkou. A jak již z předchozích řádků asi vcelku jasně plyne, je to v tomto případě trochu málo. Pod nánosem nepříliš objevných riffů se utápí několik obstojných melodií, které se sem tam v pozadí objeví, ale opět platí – když člověk nehledá, nenajde. Melodika tudíž vystupuje pouze v kytarových sólech, jež se v některých případech sice povedla (třebas “Parasitic Scriptures of the Sacred Word” nebo “Embodiment of This Bitter Chaos”), jenže v jiných zase méně. A když si člověk uvědomí, kolik času z celkové minutáže zabírají sóla, jsou vcelku zanedbatelnou položkou.

Nejsvětlejší body vidím hlavně ve čtvrté “In Deathless Tradition”, zejména z toho důvodu, že to není takový náklep, ale nese se ve středním tempu, díky čemuž se jedná o jednoznačně nejidentifikovatelnější kus “Blood for the Master”. Dále je ještě dobrá závěrečná “My Name Is Frightful Among the Believers”, v tomto případě kvůli výraznější melodice. Stále se sice nejedná o nic výjimečnějšího, ale hned je znát, že je tenhle vál trochu výš než jeho kolegové.

Uznávám, že do této chvíle to asi vypadá, že je “Blood for the Master” dost velký průser, ale věřte mi, že zas tak žhavé to nebude, což tvrdím i přes fakt, že jsem se v recenzi zaměřil spíše na negativa nahrávky. Jak již bylo jednou řečeno, poslouchat to jde v pohodě, jenom to není nic zrovna výjimečného nebo pamětihodného. “Blood for the Master” je prostě deska, která v dnešní konkurenci jednoduše po chvíli zapadne. Když si někdy budu chtít pustit pořádný kulervoucí black/daeth, aktuální placka Goatwhore rozhodně nebude to, po čem sáhnu, ale když mi to někdo pustí, problém s tím mít nebudu. To je celé. Pokud byste se mě zeptali, jestli bych vám album doporučil, asi bych neřekl ani ano, ani ne… řekl bych jen to, že poslechem “Blood for the Master” nic nezkazíte, ale být vámi, věnoval bych svůj čas jinačím sebrankám.


Drudkh – Вічний оберт колеса

Drudkh - Вічний оберт колеса
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.2.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Вічне коло
02. Подих холодної чорної землі (Березень)
03. Коли боги залишають свої смарагдові чертоги (Серпень)
04. Прощання зі скорботними птахами осені (Жовтень)
05. Ніч зіткана зі снігу, вітрів та сивих зірок (Грудень)

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
facebook / twitter

Drudkh jsou svým způsobem zvláštní kapela. I přes absolutní ignoraci jakékoliv propagace, absenci oficiálních stránek nebo dnes tak populárních profilů, neexistenci fotek, odmítání koncertů a neposkytování rozhovorů mají tito Ukrajinci již několik let doslova neotřesitelnou pozici v rámci evropského black metalu, vydávají pod jednou z nejrenomovanějších firem současnosti a mají ne zrovna malou základu příznivců – a to se bavíme o formaci, která vznikla roku 2002 a první počin vydala o rok později. Jak je tohle vůbec možné v dnešní době, kdy skupiny získávají největší kredit ne hudbou, ale spíše promo kampaní? Mne osobně napadá pouze jediné vysvětlení a nepochybuji o tom, že je správné – kvalita samotné hudební produkce…

Že je toto tvrzení správné, usuzuji z toho důvodu, že jsem k němu došel především čistě empirickou cestou, vlastním poslechem. A to dle mého názoru není špatný přístup. Drudkh sleduji už nějaký pátek, tudíž mohu bez obav tvrdit, že má tento projekt opravdu vysoký kvalitativní standard. Snad s výjimkou “Microcosmos” z roku 2009, které mi bohužel jako jediné k srdci nikdy nepřirostlo, nemají Drudkh na kontě žádnou slabou desku.

Již dlouho před vydáním firma slibovala, že oproti předchozímu “Пригоща Зірок”, které do tvorby Drudkh vneslo nové prvky v podobě rockových až post-rockových nálad, bude novinka “Вічний оберт колеса” (alias “Eternal Turn of the Wheel”) jakýmsi návratem ke stylu úplně prvních alb “Forgotten Songs” a “Autumn Aurora”. Někdo by jistě mohl namítnout něco o typickém zaprodaneckém tzv. návratu ke kořenům, který je poslední dobou tak populární. A bude to dobrá námitka, to jistě ano. Já si ovšem dovolím tvrdit, že zrovna v případě Drudkh to s nějakým tím zaprodanectvím asi nebude tak žhavé, stačí si jen, milý čtenáři, vzpomenout na to, co bylo napsáno na samém úvodu recenze, hned v první větě, nešálí-li mne paměť. Ukrajinci spíš než zpátečku na povel fandů zatvrzelých proti jakémukoliv progresu předvádějí opis jakéhosi náladového (stylového jen minimálně) oblouku – že by další asociace na název samotné desky “Вічний оберт колеса”, jenž hovoří o donekonečna se otáčejícím kole?

Doménou Drudkh vždy byl – a na “Вічний оберт колеса” stále je – melancholický black metal s nádhernou hlubokou atmosférou a mnohdy až meditativní náladou. Pokud si někdo myslí, že black metal je pouze jen o agresi a peklu, právě formace jako Drudkh jasně dokazují, že se jedná o názor naprosto zcestný. Jejich muzika totiž doopravdy je až příjemná (to zdůrazňuji!) na poslech, což, uznávám, asi není to prvotní, co by většina lidí od tohoto stylu očekávala. Ne, že by Drudkh hráli něco veselého či nedejbože prvoplánovitě povrchního, “jen” to má opravdu jenom a pouze tak úžasnou atmosféru. Sem tam je to možná v rámci celé diskografie trochu rockovější, někdy trochu epičtější, jindy zase minimalističtější, ovšem stále dechberoucí, a to i v případě akustického klenotu “Піспі Скорботи і Самітності” (který možná trochu paradoxně řadím společně s “Кров у Наших Криницях” k naprostému vrcholu tvorby Drudkh – to jen tak na okraj).

Co se týče samotného “Вічний оберт колеса”, lze na jeho popis naprosto bezezbytku uplatnit vše, co jsem právě řekl o Drudkh obecně. Deska disponuje silnou atmosférou, jež člověka vtáhne a pohltí a nepustí jej až do svého konce. To je hlavní devízou Drudkh“Вічний оберт колеса” – a to v míře natolik dostačující, že není potřeba čehokoliv jiného. I přesto, že se absence rychlých pasáží nekoná, i pro žánr charakteristický “krkavčí” zpěv je přítomen, hudba stále působí jaksi smířlivě a melancholicky. Záchytných bodů je možná minimum, ale u formací jako Drudkh jich ani není třeba, hlavní je celková atmosféra. A ta je vskutku kouzelná.

Z již řečeného asi přímo plyne, že podrobnější rozbor konkrétních skladeb nutný není, protože, jak už tomu tak bývá, jsou podobné záležitosti značně konzistentní. Intro “Вічне коло” zlehka navnadí a každá ze čtyř následujících délemetrážních kompozic se již nese v duchu toho období, do něhož spadá měsíc v příslušném názvu. Děje se tak ovšem s citem a rozvahou a vše do sebe logicky zapadá a písně k sobě pasují. Drudkh tento mnohokrát zpracovaný koncept uchopili opravdu šikovně, tudíž se nekoná průser typu takového “Jahreszeiten” od Nargaroth, kde bylo zhudebnění čtvera ročních dob zpracováno způsobem neskutečně hovadským (a jakože zbylou Kanwulfovu tvorbu mám rád, ale to sem teď nepatří). Pokud byste mě nutili, asi bych nakonec jako jednu jedinou vybral zimní “Ніч зіткана зі снігу, вітрів та сивих зірок (Грудень)”, zejména díky působivému začátku, v němž nádherně bručí baskytara. Ale myslím, že u “Вічний оберт колеса” je to hraní si na nějaké vrcholy trochu mimo mísu.

Obligátní závěrečné hodnocení “Вічний оберт колеса” bych si jen dovolil shrnou do krátké větičky, že deska opět potvrzuje vysoký standard Drudkh a opět dokazuje, že se jedná o skupinu, kterou je radost poslouchat. Zasvěceným už jen toto bude jistě stačit a pro ty nezasvěcené… inu, což takhle, abyste si to vyzkoušeli sami?


Další názory:

S probouzejícím se jarem se probudili i ukrajinští Drudkh a přinášejí novinku “Вічний оберт колеса”. Může se zdát, že je relativně krátká – ani ne 40 minut a jen pět skladeb, ale když se člověk podívá detailně na diskografii, uvidí, že to je zlatý a nevybočující standard, kterého se kapela drží už deset let své existence. Krom krátkého intra jsou na desce čtyři “standardní” tracky, z nichž každý je jakoby zasvěcen jednomu měsíci, ovšem systém jsem asi úplně nepochopil, protože jde o březen, srpen, říjen a prosinec. To je možná otázka na nějakého slavofila (nebo alespoň azbuky znalého jedince, který by zvládl přeložit texty, což je nad mé síly), samoúčelné to nespíš nebude. Každopádně to bude mít co dělat se symbolikou “věčného koloběhu” roku a života. Což je téma, které se od Drudkh dá očekávat. Co se týče samotné hudby, tak v druhé skladbě “Подих холодної чорної землі (Березень)” mě trochu překvapily chvílemi až nečekaně výrazné zběsile blackové blast beaty, zbytek alba mi pak přišel jako takový standard tvorby této kapely. Za několik poslechů jsem si v tom nenašel nic výrazného (jakkoliv je to možná moje chyba nedostatečně soustředěného vnímání) a troufnu si říct, že to zdaleka není nejlepší album Drudkh. Proto “pouhých” sedm bodů z deseti.
Ellrohir