Datum: 8.3.2014 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Mgła, One Tail, One Head, Svartidauði, Cult of Fire

První pohled (Ježura):

Když loni v létě pořadatelé druhé inkarnace Prague Death Mass oznámili mezi posledními dvěma vystupujícími polskou kapelu Mgła, byl jsem rozmrzelý, a to fakt hodně. Od vydání poslední desky “With Hearts Toward None” žeru Mgła jako jen málo dalších interpretů a skutečnost, že si je nechám takhle ujít mezi prsty, když už se mi splnilo jedno velké přání a Mgła začali hrát živě, mě prostě nehorázně štvala. V okamžiku, kdy se rozšířila zpráva o tom, že se Mgła ve společnosti dalších třech kapel do Prahy vrátí, tak bylo jasno. A vzhledem k tomu, že těmi třemi kapelami byli domácí Cult of Fire, islandští Svartidauði a norští One Tail, One Head, tedy sestavička, která v zasvěcených kruzích budí solidní respekt, očekávání se pohybovala zatraceně vysoko…

Jelikož všechny čtyři kapely platí za skutečně kvalitní black metalové spolky (a všechny čtyři se shodou okolností úspěšně představily i v rámci zmiňovaného Prague Death Mass), dala se očekávat vpravdě vysoká účast, na kterou nakonec také došlo. Nová Chmelnice ale přesto nebyla nijak extra přeplněná a v jejích útrobách se k mé nemalé radosti dalo fungovat bez větších problémů. Podmínky se tedy sešly vážně ideální, a když přesně na čas vstoupili na bohatě vyzdobené pódium Cult of Fire, bylo jen a pouze na nich, jak s tím naloží.

Pro nastínění atmosféry, která celé vystoupení Cult of Fire provázela a byla jeho stěžejní částí, je ale třeba trochu detailněji popsat vizuální stránku věci. Krom standardní velké plachty a dvou menších po stranách (v duchu aktuální desky “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” vše stylizováno do indické estetiky) pódiu dominovala zejména dvojice oltářů naplněných nejrůznějšími okultními předměty a svícemi a také stojan na mikrofon, na kterém byly zavěšené dvě zkřížené kosy. Samotní muzikanti pak vystupovali v působivých a bohatě zdobených róbách s širokými kapucemi (ano, změna image dolehla i na nezapomenutelné kužely), přičemž jim obličeje kryly látkové masky vymalované do podoby asi tváří – čích, to vážně netuším. Pro dokonalou představu bude nejlepší prohlédnout fotografie z akce, nicméně mi můžete věřit, že jakkoli to takhle může zní přeplácaně nebo klišoidně, opak byl pravdou. Image mají Cult of Fire dotaženou k dokonalosti, funguje naprosto výtečně, a jak jsem se na vlastní oči a uši přesvědčil, dohromady s muzikou jde o mimořádný zážitek. Ačkoli totiž Cult of Fire večer otevírali a na soupisku přibyli až jako poslední, nasadili laťku zatraceně vysoko.

V hodnocení na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jsem sice prohlašoval, že se mi tuhle hudbu nepodařilo úplně pobrat, ale naživo to zafungovalo skvěle a byl to nesmírně uhrančivý zážitek. Cult of Fire byli pohybově velmi úsporní a v tomto ohledu se trochu činil jedině frontman Devilish, ovšem jeho kázání zcela dostačovalo a cokoli dalšího by bylo spíš kontraproduktivní. Než nějaká akrobatická čísla totiž pozornost posluchače strhával výše popisovaný vizuál a Devilishův zničující přednes a jejich kombinace byla neuvěřitelně mocná. Jakkoli ale nemám v úmyslu byť jen náznakem upozaďovat oba kytaristy, kteří odváděli výtečnou práci, po Devilishovi druhým mužem vystoupení byl rozhodně bubeník Tomáš Corn. Právě jeho šílená palba totiž byla dalším výrazným a nesmírně důležitým faktorem, jenž pomohl posunout první koncert večera na špičkovou úroveň. Tohle bylo prostě naprosto výtečné, v každém ohledu dotažené, a proto ohromně silné; kdyby mi někdo řekl, že tohle byl výkon hodný headlinera, budu s ním naprosto souhlasit. Už konečně chápu, proč mnozí řadí Cult of Fire ke světové extra třídě.

Když jsem si tak letmo projížděl, co produkují Svartidauði a One Tail, One Head (tedy kapely, se kterými jsem zatím neměl tu čest ani studiově), první jmenovaní mě z té jedné skladby, které jsem věnoval poslech, zrovna nepřesvědčili o tom, že by jejich muzika měla být něčím, co zrovna mně sedne, ovšem nadšené ohlasy řady přátel na tuto kapelu to zase dorovnaly, takže jsem se na Svartidauði netěšil o nic méně než na ostatní kapely večera. A musím říct, že mě jejich set přesvědčil o tom, že i tahle banda zatraceně umí. Proti Cult of Fire to bylo méně atmosférické a o poznání agresivnější a divočejší, rovněž se to zcela obešlo bez nějakých pódiových propriet a jediná úlitba image spočívala v pomalovaných obličejích a černých šátcích přes nosy a ústa všech hudebníků, ale i tak to zafungovalo. Muzika hodně dobrá, provedení neméně dobré (místy dokonce skvělé!) a ani jsem si nevšiml, že by nějak výrazně splývaly kytary, na což řada přítomných trochu nadávala. Svartidauði zkrátka odehráli zatraceně dobrý koncert, který utrpěl jen tím, že přišel po Cult of Fire a před One Tail, One Head.

Jestli jsem o Svartidauði psal, že byli agresivnější a divočejší, tak v tom případě One Tail, One Head předvedli na Chmelnici hotové inferno. Čekal jsem sice další příval okultna a atmosféry, jenže Norové to hned s první skladbou do lidí napálili bez milosti ze všech hlavní a nedali si pokoj, dokud zase pódium nevyklidili. Přímočará, šlapavá ale přesto chytrá muzika fungovala sama o sobě výborně, ale ty pravé grády tomu dodali samotní muzikanti, kteří byli jak utržení ze řetězu. Příkladné nasazení předváděli všichni, ale zejména Luctusovy grimasy a pózy působily naprosto famózně a člověk mu to žral i s navijákem. Čím déle vystoupení trvalo, tím více se začínal projevovat jeho destruktivní a nihilistický charakter. Jakkoli by mě jinak basákovo flusání do lidí pěkně znechutilo, k tomuhle to prostě sedělo a to byl jen začátek. Eskalace přišla v okamžiku, kdy Luctus poměrně nevybíravě uštědřil pár šťouchanců stojanem od mikrofonu nějakému nadšenému crowd surferovi, který se vyškrábal na pódium (dobře mu tak), a pak už stojany a ptačí mrtvolky létaly vzduchem. Říkáte si, že to asi muselo být pěkně trapné? Omyl. Bylo to naprosto strhující a lidé na to ohromně slyšeli. Během setu One Tail, One Head se kotlilo prakticky neustále, ale závěr byl snad ještě koncentrovanější, takže když kapela opustila pódium, zanechala za sebou famózní odér vzteku, hnusu, zloby a pohrdání – přesně, jak se na takovou muziku sluší a patří. Tohle byl prostě nevídaný nátěr…

One Tail, One Head se svým výkonem poměrně s přehledem pasovali do pozice zatím nejlepší kapely večera, a příležitost je o tento titul připravit měli už jen Poláci Mgła, jejichž jméno stálo na soupisce akce a rovněž v mých očekáváních nejvýše. A mám-li být naprosto upřímný, úplně se jim to nepodařilo, ale to ani v nejmenším neznamená, že by Mgła odvedli špatný výkon. Ten koncert byl totiž vážně skvělý. Na rozdíl od nesmírně živelných One Tail, One Head si Mgła vystačili s naprostým minimem pohybu, nechali za sebe mluvit výhradně svoji hudbu a ono to fungovalo velice, velice dobře. Vlastně jediné, co Mgła trochu škodilo, byl rozdíl mezi živým a studiovým zvukem kytar. Naživo mi nepřišly tak masivní a drtivé, a protože právě tyhle (ovšem zdaleka nejen tyhle) atributy na hudbě Mgła opravdu zbožňuji, přejít to prostě nešlo. I tak ale poslední vystoupení večera nabídlo zatraceně výborný zážitek s řadou vyloženě strhujících momentů. Image kapely, která vystupuje v křivácích, kapucích a s černou látkou zakrytými tvářemi, tomu jedině pomohla, a i když to u mě nakonec o malý kousek vyhráli One Tail, One Head, výkon Mgła byl naprosto důstojný mým očekáváním. Po tomhle koncertu jsem prahnul zatraceně dlouho a neodcházel jsem z něj vůbec zklamán – spíš naopak.

Z výše zmíněného je snad nad slunce jasné, že kdo toho večera na Chmelnici dorazil, ten rozhodně neprohloupil – a vskutku. I když jsem v průběhu reportu výkony kapel porovnával a naznačoval jejich absolutní pořadí (pro mě nakonec 1. One Tail, One Head, 2.-3. Mgła a Cult of Fire a 4. Svartidauði, byť ty rozdíly nejsou vůbec velké), rozhodně platí, že všechna vystoupení byla výborná, takže lze celou akci prohlásit za fatální úspěch, a to nejen z hudebního hlediska. Více než uspokojivou návštěvu jsem zmínil již v úvodu, ale i po organizační stránce bylo vše v naprostém pořádku, časový harmonogram se podařilo dodržet takřka na minutu přesně a zvuk se také nadmíru vydařil. Co dodat, já jsem odcházel naprosto spokojen a troufám si tvrdit, že tohle byla top black metalová akce minimálně prvního pololetí. To už by muselo být fakt něco extra speciálního, aby to trumflo takhle vydařený koncert…

Druhý pohled (Atreides):

Podobně jako v případě páně Ježury, i já jsem se na tuhle zastávku společného turné Mgła, Svartidauði a One Tail, One Head nesmírně těšil snad už od okamžiku, kdy byla ohlášena. Tři vysoce kvalitní black metalové spolky za necelou pětistovku byly nesporným lákadlem pro každého, kdo prošvihnul loňský ročník Prague Death Mass. Tím spíš, když jako předkapela byli ohlášeni Cult of Fire coby zástupci toho nejlepšího na domácí scéně. Vysoká očekávání tak mohlo zhatit snad jen umístění – Nová Chmelnice se sice vyznačuje dostatečnou kapacitou, zvuk však občas bývá skutečně tristní. Nicméně onoho sobotního večera se i tenhle stín obav téměř rozplynul.

Tolik na úvod. Vzhledem k tomu, že bych tu nerad papouškoval to, co již jednou zaznělo od kolegy výše, zaměřím se spíše na zážitky a dojmy rozdílné. V případě otevírajících Cult of Fire skutečně nemám, co bych vytkl. Skvělá podiová prezentace i vystupování kapely byly ve spojení se setlistem tvořeným převážně posledním albem skutečnou a nefalšovanou černou mší. Kazatel Devilish i zbytek kultistů se snažili seč mohli, aby strhli dav na víru starodávné a kruté bohyně Kálí, leč ve většině případů dost možná marně. První nadšenější ohlasy a aktivita publika se dostavila až s posledními skladbami z předchozí desky “Triumvirát”. Na jednu stranu chápu proč, starší, přímočařejší písně kopaly jako splašený býk a v živém podání nakládaly naprosto neskutečným způsobem, což muselo být všem nadšeným ohlasům velmi sympatické. Nicméně si myslím, že počáteční nejistota a opařenost publika nebyly zcela na místě, neboť i nový materiál z alba “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” fungoval skvěle. Ač nebyl tak agresivní, ve spojení se všemi proprietami na pódiu vytvářel zádumčivou, místy až meditativní atmosféru a celkově začal celý večer trochu jinou, specifičtější cestou, než jak na ni navázaly zbylé tři kapely.

Na druhé Svartidauði jsem se těšil velice. Rok a čtvrt stará deska “Flesh Cathedral” provětrala prostor Nové Chmelnice i sluchovody jejích návštěvníků dostatečně. Vedle ní Islanďané představili i obě nové skladby z nadcházejícího EPka. Čtveřice muzikantů se celý set starala o náležitý bordel – silně technický black metal místy však trpěl jedním docela výrazným neduhem. Alespoň v první brázdě se ty nejdůležitější a instrumentálně nejvypjatější pasáže slévaly do jedné hlukové stěny, která nedávala příliš šancí na zachycení nosných riffů a občas ani rytmu. Přes nahulené bicí nebyla pořádně slyšet ani jinak výrazná baskytara frontmana Sturly Viðara, občas ani v případě, že do ní řezal seč mohl. Přitom jeho mihotající se prsty ukazovaly, že pětistrunku ovládá naprosto mistrně a bez sebemenších pochyb. Ze zahraných písní mi nejvíce sedla brutální “Perpethual Nothing”, jež oproti albu získala neskutečnou drtivou sílu – právě díky ne příliš čitelnému zvuku zvuku (toho večera byli Svartidauði jediní, kteří s ním měli trable). I přesto bych ale raději uvítal čistší zvuk. Jinak totiž šlo o bezkonkurenční technickou nálož korunovanou slušným výběrem skladeb i výkonem jednotlivých muzikantů.

Večer se přehoupl do druhé poloviny a následovaly dvě kapely, jež pro mě byly tak trochu velkou neznámou, kterou jsem znal spíše díky vyhlášenému jménu. Především One Tail, One Head, od nichž jsem toho před koncertem mnoho neslyšel, byli objektem přitahujícím moji zvědavost – a vyklubalo se z nich velmi příjemné překvapení večera. První song začal v jejich podání poněkud vlažněji – nicméně netrvalo dlouho a kapela se rozjela takovým způsobem, že zvědavost nejenže přitahovala, nýbrž vyžadovala – a spolu s ní i moji přítomnost. Původně jsem chtěl strávit set v zadní části a regenerovat po setu Svartidauði, na takhle divokou rubanici ale prostě nešlo odpovědět jinak než výletem do prvních řad. Už předtím, než na pódium vylezl odvážný crowdsurfer, který byl Luctusem urychleně vypoklonkován, bylo jasně cítit, že z téhle smečky čiší hněv a zloba na sto honů – a po tomhle incidentu to platilo přinejmenším dvakrát tolik. Luctus vrhal vražedné pohledy kam se dalo, až jsem měl za to, že ten jeho nenávistně zkroucený ksicht pár srdcí prostě neunese a pro jistotu vyhlásí majiteli stávku. Nicméně nestalo se tak ani v případě inkriminovaného výrostka, na jehož hruď nevybíravě dopadla ptačí mrtvola, která se do té doby Luctusovi houpala na špagátě uvázaném na štangli mikrofonu. Pták se kdovíproč a kdovíjak dostal zpět k Luctusovi, jenž jej opět distribuoval publiku. Z jeho řad už však ptačí mrtvolka neskončila zpět u Luctuse, nýbrž kdesi v konstrukci držící osvětlení, kde s docela slušnou pravděpodobností hnije ještě dnes. V závěru kromě ptačích mrtvol a lidí začal lítat vzduchem i stojan od mikrofonu, který několikrát změnil působiště mezi pódiem a publikem. Co se s ním nakonec stalo, to nemám ponětí, jeho přítomnost ale jen podtrhovala to, jak zběsilé to bylo. Nakonec se kapela odporoučela do backstage bez jakéhokoliv rozloučení – a jak podotýká kolega nade mnou, vážně po ní na pódiu zůstala jen čistá esence nasranosti a hnusu. Inferno jak má být.

Zbývá už jen poslední black metalové komando – Mgła. Opravdu komando v tom nejlepším slova smyslu, poněvadž všichni členové měli zakrytý celý obličej. A od samého začátku to kapela do lidí prala kulometnou palbou. Ačkoliv jsem se s hudbou Poláků seznamoval doslova za pět minut dvanáct, na jejich vystoupení jsem se těšil velice. Osm skladeb bylo slušný průřezem jejich dosavadní diskografie – přesně polovina byla z poslední desky “With Hearts Toward None” (skladby “I”, “III”, “IV”, “VII”), “Groza” pak byla zastoupena jednou písní “III”. Dostalo se i na celé ípko “Mdłości”, jeden song vybrali i z “Further Down the Nest” – konkrétně ten první, kterým svůj set otevřeli. Pod pódiem sice nebyla taková mela jako na předchozí One Tail, One Head, hrozilo se však notně. Ono ani dost dobře nešlo nehrozit, protože Mgła mě v sobě prostě utopila a byla bezezbytku pohlcující. Stejně jako všechny předchozí kapely se po odehrání setu otočila a beze slova odešla. Zlatý hřeb večera.

Je trochu škoda, že vzhledem ke strojově přesné organizaci nedošlo na žádné přídavky. Myslím, že všechny kapely by zasloužily alespoň o píseň navíc – na druhou stranu se podařilo skončit krátce před půlnocí a místní ve většině případů mohli stihnout velmi pěkný spoj domů, což jsem velmi ocenil. Stejně jako Ježura musím vyzdvihnout skvělou práci zvukaře. Škoda, že jen Svartidauði nepřízeň téhle vrtkavé poněkud odsrali, protože vystoupení ostatních kapel bylo podtrženo výborným zvukem. Chmelnice potěšila i docela slušným pivem. Je paradoxní, že vyšla sázka na Gambrinus, který byl výjimečně pitný i bez újmy na zdraví a chuťových buňkách. Hodnocení celkově? Žebříček kapel podle výkonu se mi úplně dělat nechce, všechny totiž byly excelentní – a to myslím docela dobře svědčí o tom, jaký nátěr tenhle večer byl. Protože už hodně, hodně dlouho se mi nestalo, že by všechny kapely udělaly takový průvan v mých zvukovodech.