Archiv štítku: black metal

Dodsferd – Spitting with Hatred the Insignificance of Life

Dodsferd - Spitting with Hatred the Insignificance of Life
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.3.2011
Label: Moribund Records

Tracklist:
01. The Hate Goes On
02. Praying in Vain Under the Shrine of Your God
03. Your Kingdom Was Built in a Lie
04. Preaching Death and Deconstruction
05. Spitting with Hatred the Ignisificance of Life
06. A Pile of Shit; The Only Hope of Your World

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Dodsferd z Řecka jsou dozajista zajímavou kapelou. To, co předvedli na debutu “Desecrating the Spirit of Life”, byl sice absolutní kanál po zvukové i hudební stránce, ale s druhým počinem “Fucking Your Creation”, který je o rok mladší, se již začali profilovat do poslechu-hodné záležitosti. Garážový zvuk sice zůstal, avšak hlavní mozek Wrath znatelně zapracoval jednak na skladatelských nápadech, jednak na atmosféře. Výsledkem sice nebylo dílo, jež by se dalo nazvat jakkoliv originálním či progresivním, ale pro fanouška pravověrného černého kovu šlo jistě o velice slušný kousek. V nastolené cestě Dodsferd pokračovali i na dalších dvou nahrávkách “Cursing Your Will to Live” (opět 2007) a “Death Set the Beginning of My Journey” (2008), přičemž kvalita těchto alb měla hezky vzestupnou tendenci. Stále nic extrémně originálního, ale něco dobrého určitě. Zásadní obrat přišel v roce následujícím, kdy se objevila pátá velká deska “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, s níž nastaly četné změny. Jednak překvapil o mnoho čistší a dynamičtější zvuk, ale především album namísto několika rychlých projektilů nabídlo dvě rozsáhlé, pomalé kompozice, jež už svým vyzněním spadaly více do škatulky depressive black metalu…

…a právě v této chvíli přichází čas na právě vydávanou novinku “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life”. V mezičase vydané minialbum a splitko jsem samozřejmě přesně dle svého nechutenství k nedlouhohrajícím nahrávkám (čest výjimkám!) okázale ignoroval, takže jsem byl docela dost zvědav, kam se Wrath tentokrát pohne. Zcela upřímně jsem doufal, že nová deska bude pokračovat ve stylu “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, jíž považuji za vrchol tvorby Dodsferd, první pohled na tracklist mi však jasně ukázal, že “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” se opět navrátí do lůna čistého černého umění. Po mnoha posleších novinky ale můžu prohlásit, že ne všechno je tak žhavé, jak se ze začátku zdálo, a šestá řadovka Dodsferd obsahuje i několik málo elementů, které byly do hudby těchto Řeků implementovány právě s předchozím ukročením ze zajetých kolejí.

Znatelný posun je opět v samotné produkci alba. Stále to sice chrastí pěkně v podzemí, ale už to na rozdíl od raných počinů nezní jako nonstop včelí bzučení. Neboli – chcete-li to trochu polopatičtěji – “Spitting with Hatred, The Ignisificance of Life” už je poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, nejen pro fanouška black metalu. Novinka si však v některých momentech od “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow” vypůjčuje rovněž výraznou kytarovou melodiku. Nejpatrnější je to v těch nejdelších skladbách, například hned v druhé “Praying in Vain Under the Shrine of Your Kind”, jíž bych díky velice chytře promyšlené kompozici a proměnlivosti označil jako vrchol desky.

Písničky na “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” by se daly rozdělit celkem do dvou kategorií, které jsou obě zastoupeny trojicí kousků. První jsou rychlé black metalové náklepy, které mají blíže ke starší tvorbě; druhé jsou pomalejší (ne přímo pomalé, spíše ve středním tempu) písně, jevící se mi jako takový kompromis mezi dřívějšími alby a “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”. Na první pohled (ani ne poslech) jdou od sebe rozeznat opravdu lehce – ty rychlé mají pod deset minut, ty pomalejší nad deset minut. Co je však důležité, v obou těchto “kategoriích” si Dodsferd počíná velice zkušeně a dokáže si udržet posluchačovu pozornost silnými nápady. Lídr Wrath sice nepatří mezi skladatele-průkopníky, takže se ke slovu dostávají spíše konvenčnější hudební zbraně, ale nedá se říct, že by to bylo vyloženě na škodu. “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” totiž díky tomu i v těch “progresivnějších” (velké uvozovky) pasážích zní stále dostatečně pravověrně, což zrovna u black metalu může být bráno jako klad – záleží na úhlu pohledu.

Dodsferd

Ačkoliv jsem doufal v trochu něco jiného, nemohu “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” nikterak hanět, neboť se jedná o kvalitní nahrávku, která se mi velice zamlouvá. Nejsem si jist, jestli může album fungovat i u průměrného posluchače tvrdé hudby, ale myslím, že fanoušci black metalové větve budou s nejnovější prací Dodsferd jistě spokojeni. Nebudou sice ryčet a chrochtat nadšením, ani se nebudou rozplývat nad hudebním vizionářstvím, to netvrdím, ale zcela jistě si užijí velice příjemnou žánrovou nahrávku, jejíž poslech opravdu baví.


Sarke – Oldarhian

Sarke - Oldarhian
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.4.2011
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Condemned
02. Pilgrim of the Occult
03. Pessimist
04. Passage to Oldarhian
05. Flay the Wolf
06. Captured
07. Paradigm Lost
08. Novel Dawn
09. Burning of the Monoliths
10. The Stranger Brew

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Kapela, nebo možná lépe řečeno projekt Sarke dal o sobě poprvé vědět před dvěma lety, kdy vyšel debut “Vorunah”. Přesto by tahle záležitost neměla být pro žádného black metalového zasvěcence velkou neznámou. Už jen z názvu jistě každý rozezná, že v tomto dvoučlenném projektu válí Sarke, bubeník kapel jako Khold nebo Tulus. Pak už stačí jen bližší pohled, abyste zjistili, že druhou persónou za touhle skupinou je samotný Nocturno Culto z legendárních Darkthrone, který zde chrčí do mikrofonu. Oba pánové spojili své síly, aby vdechli život pekelně oldschoolovému black/thrash metalu s občasným black’n’rollovým nádechem, špinavým zvukem a kurevsky hutnou atmosférou. Na “Vorunah” se to povedlo na jedničku… výsledkem byl excelentní dřevní metal bez přetvářky, který nakopával prdel všemu a všem. Co vám budu povídat – nádhera to poslouchat, muzika přesně dle mého gusta. Sám za sebe mohu říct, že jsem byl opravdu rád, když se ukázalo, že Sarke nebyla pouze nárazová záležitost, ale že přijde i pokračování – “Oldarhian”

Tak především – nečekejte oproti “Vorunah” nějaké stylové veletoče. Za Sarke stojí staré páky, které na scéně působí desítky let a nemají už potřebu posouvat se s každým albem o kilometry dál, což jim však nebrání v dělání hudby, jež snad nikdy neomrzí – domovské skupiny obou hlavních protagonistů budiž dostatečným důkazem. “Oldarhian” tak pokračuje tam, kde “Vorunah” skončilo, to znamená ve špinavém, dřevním black metalu ve středním tempu s letmými dotyky kláves, které umocňují atmosféru na kvadrát, přesně dle hesla, že méně je někdy více, což v tomto případě platí tuplem. Stará škola z toho celého táhne na sto honů. Krásný zastřený zvuk, primitivní riffy, primitivní bicí, vychlastaný vokál, valivé tempo… prostě krása pro příznivce obdobných záležitostí. Kdo má pro podobnou muziku slabost (jako já), ten musí být u vytržení (jako já).

Největší nevýhodu “Oldarhian” rozhodně nespatřuji v tom, že je ve své podstatě jen pro úzký okruh lidí – to naopak vidím spíše jako klad (ať si všichni políbí – oldschoolový metal stejně nic nepřekoná) – ale spíše v tom, že “Vorunah” byl o stupeň lepší. Poslouchá se to sice vážně skvěle a opravdu mě i novinka “Oldarhian” baví, jenomže “Vorunah” co do skladatelských nápadů vyzníval mnohem působivěji. Což o to, i některé nové songy mají neuvěřitelné grády – stačí jmenovat třeba takovou “Pessimist” (kdo tuhle pecku neocení, ten prostě nemá uši) – avšak na debutu totálně zabíjel úplně každý song, zatímco na “Oldarhian” některé vály nehoblují tak těžce. To je ale výtka, která vynikne spíše až po větším množství poslechů, když se v tom člověk začne trochu více vrtat. Pokud osolíte hlasitost maximálně doprava a necháte se strhnout celkovým vyzněním nahrávky, výsledek je na 100% zaručen – bomba, která vám nakope prdel dřív, než se nadějete.

Mezi vrcholy patří naprosto jednoznačně již zmiňovaná “Pessimist” s naprosto odrovnávajícím a excelentním riffem. Koho by sralo, že song jede celou dobu v jednom tempu, když to má tak nehorázné koule? Rozhodně největší nářez “Oldarhian”! Řádný odpich má rovněž “Flay the Wolf”, začínající sólem na bicí; rovněž její kytarové sólíčko má šťávu. “Captured” zaujme hlavně tím, že se táhne jako smrad, ale aspoň je vidět, že i vyloženě pomalé věci nedělají Sarke problém. Mohli bychom pokračovat a určitě bychom ještě pár dalších dobrých písniček našli, ale právě v tom je ten problém… když si vzpomenu na “Vorunah”, tam se žádné nejlepší songy hledat nedaly – všechno to byla totální bomba, pecky, s nimiž se z novinky může rovnat opravdu jen “Pessimist”. Nic to sice nemění na tom, že i “Oldarhian” se mi setsakra líbí, jelikož já podobné dřevní hoblovačky hltám opravdu s nadšením, ale je to důvod, proč nakonec dávám novince Sarke o dva body méně, než bych dal “Vorunah”. I když 6,5 nevyznívá nijak závratně, pořád se jedná o nadprůměrné hodnocení a “Oldarhian” je pořád nahrávka, kterou mohu s klidným srdcem doporučit k poslechu. Jedna věc je jistá – kdyby téhle fošně nepředcházel fantastický majstrštyk “Vorunah”, s nímž se prostě nedá nesrovnávat, šlo by hodnocení mnohem výše.


Rudra – Brahmavidya: Immortal I

Rudra - Brahmavidya: Immortal I
Země: Velká Británie
Žánr: death / black / folk metal
Datum vydání: 4.7.2011
Label: Agni Productions
Původní vydání: 3.3.2011, Sonic Blast Media

Tracklist:
01. Now, Therefore…
02. Illusory Enlightenment
03. Ravenous Theories of Deception
04. Vultures of Slavery
05. Incredulous Void
06. Sinister Devotion
07. Harrowing Carrions of Syllogism
08. Embryonic Theologies
09. Supposed Sages of Sensuality
10. Hymns of the Immortal Self
11. Advaita Samrajya

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Abych se přiznal, scénu jihovýchodní Asie v podstatě nesleduji, jelikož v této oblasti vládne především death metal a grind, což není zrovna moje parketa. Když se nad tím zamyslím, konkrétně ze Singapuru, jediného mimoevropského městského státu na světě, z něhož pochází předmět dnešní recenze, znám v podstatě jen dvě jména: grindové chasníky Wormrot podle hudby (což je dáno především tím, že se objevují i v Evropě a že mají smlouvu se známým britským labelem Earache Records) a Rudra podle jména.

A jsou to právě druzí zmiňovaní veteráni singapurské scény, kteří jsou oním proklamovaným předmětem tohoto článku. Jak říkám, slyšel jsem o nich pouze podle názvu, ale o jejich muziku, tzv. vedic metal, což je vlastně jenom trochu víc cool označení pro death/black metal s exotickou náladou, jsem až doposud jaktěživ uchem nezavadil. Situace se mění až s aktuální deskou “Brahmavidya: Immortal I”, s níž Rudra uzavírají jednu trilogii (předchozí části “Brahmavidya: Primordial I” a “Brahmavidya: Transcendental I” vyšly v letech 2005 a 2009). Tak se, panstvo, hezky usaďte, trochu tu exotiku prubneme…

Rudra jsou pro našince zajímaví především a zejména jednou jedinou věcí, která člověka při poslechu zaujme víc než cokoliv jiného – svým původem. Dobrá zpráva je, že končiny z druhého konce světa jsou na “Brahmavidya: Immortal I” opravdu znatelně cítit, což Evropanovi, odkojenému miliónem místních death/black metalových kapel na milión způsobů, jistě přijde zajímavé. No, jen se zamyslete – kolikrát jste již měli tu čest s extrémním kytarovým nátěrem, okořeněným asijskými rytmy? Ano, jistě tu na mne každý z vás bez mrknutí oka na mne vybalí pár známých jmen jako třeba Chthonic, ale to se pohybujeme především v oblasti východní části kontinentu – Rudra přece jenom nabízí nálady trochu jiné části Asie.

Je nutné zdůraznit, že v případě Rudra se nejedná o exotiku pouze zdánlivou. Nejednou se mi podařilo narazit na případ, kdy se nějaká skupina tvářila jako kdo ví co neobvyklého, ale její hudba byla i přes zajímavý původ hoblovačka klasického evropského nebo amerického střihu, čili nic neslyšeného. Na “Brahmavidya: Immortal I” je to něco jiného – exotiku lze na desce opravdu cítit, je zde přímo hmatatelná, což je o to zajímavější, že Rudra si nevypomáhají žádnými lokálními fidlátky, ale vystačí si s nástrojovým obsazením dvě kytary-basa-bicí + samozřejmě vokál. Přesto na vás onen asijský odér okamžitě dýchne z charakteristických kytarových melodií a z na tradiční hudbu odkazujících zpěvů a různých leitmotivů. Stejně jako ožralcovi táhne z huby chlast, z téhle nahrávky táhne ona védská nálada, na níž skupina odkazuje vymyšlenou škatulkou. Ale stop infantilním přirovnáním. Každopádně je to věc, která je esem v rukávu Rudra, s nímž ale na druhou stranu “Brahmavidya: Immortal I” stojí a padá…

Zřejmě největší nevýhodu alba vidím v tom, že v podstatě všechny písničky jsou ukuchtěny dle jednoho receptu, který sice, pravda, chutná znamenitě, ale když se ho člověk přejí… Začátek vás povalí, kapela na nic nečeká a sází své trumfy od prvních vteřin, čímž vás sice okamžitě vtáhne do hry, avšak čím více se “Brahmavidya: Immortal I” blíží ke svému konci, tím více pozornosti opadává. A není to dáno tím, že by snad songy v druhé polovině byly horší, to ne, kvalitou jsou si rovny, ale právě v tom to možná je. To však nic nemění na faktu, že “Brahmavidya: Immortal I” je počin, který rozhodně má co říct a také to říká a jako takový určitě stojí za okoštování – už jen z toho důvodu, že je to na naše poměry zase jednou trochu něco jiného.

P.S. Pokud byste čistě náhodou chtěli slyšet jména některých songů, osobně bych doporučil vypalovačku “Ravenous Theories of Deception”, v níž vládne drtivý refrén, a výbornou předposlední “Hymns of the Immortal Self” ve středním tempu.


Demonaz – March of the Norse

Demonaz - March of the Norse
Země: Norsko
Žánr: viking / black metal
Datum vydání: 1.4.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Northern Hymn
02. All Blackened Sky
03. March of the Norse
04. A Son of the Sword
05. Where Gods Once Rode
06. Under the Great Fires
07. Over the Mountains
08. Ode To Battle
09. Legends of Fire and Ice

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

V současnosti se považuje za obecně uznávaný fakt, že heavy metal vznikl někdy na pomezí 60. a 70. let převážně na území Velké Británie. Po poslechu Demonazova sólového debutu se mi ale začíná vkrádat na mysl lehce kacířská myšlenka. Jsem totiž čím dál tím víc přesvědčen, že se původ heavy metalu datuje někam do Norska desátého století a Demonaz jej prezentuje v podobě takřka nezměněné. Říkáte si, že pojmy heavy metal, Norsko a prominentní postava black metalové scény nejdou moc dohromady? Čtěte dál a možná svůj názor poupravíte…

Mám-li být upřímný, když jsem poprvé zaslechl o tom, co se chystá v páně Demonazově kuchyni, byl jsem lehce vyděšen. Děs se ale záhy proměnil v nenasytná očekávání, protože zveřejněné promonahrávky přinesly něco, co si s Demonazovými domovskými Immortal nemohl splést skutečně nikdo. Přes veškeré syntetizéry si ale hudba uchovala specifickou mrazivou atmosféru tak typickou pro výše zmíněnou smečku neznabohů. Jak diametrální odlišnost, tak lehké společné rysy ve mně probudily očekávání, jaké jsem naposled zakusil před více než rokem. Jakmile jsem se ale do desky poprvé pustil, následovala studená sprcha. Místo náladových syntetizérů kytary, místo něčeho naprosto neortodoxního “pouhý” metal. Moje zklamání z nenaplněných očekávání bylo tak mocné, že na dlouhou dobu spolehlivě udusilo všechno, čím mě mohlo album “March of the Norse” oslovit. Zpětně si však žehnám za osvícené rozhodnutí dopřát desce čtvrtou šanci. V opačném případě bych totiž přišel o mnohé…

Zprvu jsem albu nejvíce vyčítal, že od sebe jednotlivé skladby takřka nelze odlišit, není se u nich čeho chytit, znějí všechny stejně. Po úporném a blahodárném poslechu je ale vše zapomenuto. Je sice pravda, že rozhodně nelze očekávat nepřeberné variace skladatelských postupů nebo muzikálních archetypů, ale ve výsledku to není vůbec na škodu, ba naopak. Když nepočítám dvě krátké atmosférické vložky a bonusovou “Dying Sun”, na albu je sedm písní. Záměrně se vyhýbám použití termínu “skladba”, protože jde skutečně o klasicky vystavěné a strukturované počiny sloka – refrén – sloka – sólo, takže odpadá prvoplánové odlišení jednotlivin ve stylu lovesong/vypalovačka/půlhodinový epos.

Neoriginální? Jak se to vezme. Oldschoolové? Každopádně! Ostatně oldschoolovost čiší z celého alba. Stačí se do něj ponořit a najednou slyšíte těžkopádné heavymetalové riffy, jednoduchá a přesto úchvatná sóla a žádné laciné pozlátko, prostě kus poctivé hudby. Tomu všemu sekunduje zřetelný odkaz na legendární Bathory a úcta ke Quorthonově dílu. S přihlédnutím k tomuto začíná dávat smysl postavení alba na zmiňovaný heavy metalový základ. Pochopitelně tu nechci obviňovat Demonaze z nějaké vypočítavost nebo tvůrčí pojistky (protože by to byla zaprvé neúcta a zadruhé hovadina), ale právě heavy metalové jádro zaručuje svébytnost a vlastní zvuk, které by byly v případě vystavění alba na black nebo death metalu dost obtížně zajistitelné. Je tedy nasnadě, že o jakémkoli vykrádání Bathory nebo třeba Immortal nemůže být řeč i přesto, že jsou v “March of the Norse” obě jména celkem snadno identifikovatelná.

Už jsem tu psal, že je základním pilířem alba klasický heavy metal? Ano? Tak to tedy píšu znovu, protože je skutečně hudební esencí tohoto díla. Nejde ale o žádné vyjuchané, tisíckrát recyklované riffy. Demonaz nám předkládá takové, které se sice svůj původ ani nesnaží zapírat, ale přesto působí jinak, staře, mocněji a naléhavěji než u klasického hevíku. Při jejich povětšinou drtícím rytmu a mrazivě zkreslenému zvuku kytar jde o silně náladotvornou složku, se kterou celé album stojí a padá. Ozdoby v podobě sólových vyhrávek, z nichž některé mě i přes svou jednoduchost naprosto uchvacují, jsou pak příjemným zpestřením, které efektivně ozvláštňuje skladby, jež by bez něj zněly značně monotónně. Jak vidno, k perfektnímu vyvážení stačí málo…

Druhý pilíř alba tvoří bezesporu vokál. Demonaz zvolil pro moje uši veskrze ojedinělý hlasový projev, který kombinuje zastřené čisté party à la Chris Rea s blackovým skřekem. Výsledek je stejně neobvyklý a stejně skvělý jako hudba samotná. Obě složky k sobě ve své neobvyklosti dokonale pasují a troufám si tvrdit, že jakýkoli jiný vokál by album ve výsledku jedině potopil.

Písně samotné si drží vysoký standard a jejich kvalita vzájemně prakticky nekolísá. Pravda, mně osobně k srdci nijak zvlášť nepřirostla titulní “March of the Norse”, ale to je dost možná subjektivní názor, vhledem k tomu, kolik chvály jsem na ni slyšel z jiných zdrojů. Mezi moje favority však rozhodně patři trojice “All Blackened Sky”“A Son of the Sword”“Legends of Fire and Ice”, ke kterým nemám výtek. Jediným prostorem pro nejistou kritiku tak zůstává stopáž. Ta činí včetně bonusu třicet devět a půl minuty, reálně ještě o minutu a půl hudby méně. Na jednu stranu je to vzhledem k přímočarosti alba logické, na druhou posluchače jímá dojem, že šel nepoužitý čas zhodnotit. Takhle se člověk ani nenaděje a album má přehrané, což v porovnání s podobně zaměřenými počiny jiných interpretů působí poněkud nepatřičně.

Žehrání na poddimenzovanou délku alba je ale skutečně to poslední, co by mohlo ovlivnit moje hodnocení, tím spíše v případě, jako je tento. I přesto, že jsem se na “March of the Norse” dočkal něčeho značně odlišného od mých představ, musím uznale smeknout. Demonaz je mistr svého řemesla a já doufám, že se příště odváží trochu víc zaexperimentovat. Skladatelsky na to bez debat má a nyní se může opřít o nesmírně silnou nahrávku, ve které se probouzí minulost hned ve dvou ideových rovinách – zaprvé svým textovým zaměřením a zadruhé přístupem k hudbě samotné. Obzvlášť druhá zmíněná rovina je v současnosti využívána poskrovnu a je potřeba si jí vážit. V případě “March of the Norse” by to však nemělo činit sebemenší problém…


Další názory:

Když jsme hned po vydání album probírali s Ježurou, trochu si postěžoval (anebo mi to tak alespoň vyznělo), že “March of the Norse” nemá zas až tak daleko k Immortal. Ano, opravdu tam je duch norské black metalové ikony cítit, ale když se nad tím člověk zamyslí, co Demonaz pro Immortal znamenal a doposud znamená, je to nejenže naprosto logická věc, ale dokonce by to bylo spíše divné, kdyby tomu tak nebylo. Přesto se v žádném případě a za žádných okolností nejedná o Immortal2. “March of the Norse” je mnohem heavy metalovější, rockovější… jako kdyby si podali ruce Immortal, Abbathův vedlejšák I (pro nějž dělal Demonaz rovněž texty, stejně jako u Immortal) a Bathory. A právě odkaz této nesmrtelné švédské legendy z desky vystupuje, zvláště pak v epických kytarových melodiích a monumentálních refrénech. Pořád je to album ale své; kus krásné, svojské a poctivé muziky od srdce – a je to opravdu cítit… žádná kreténská rychlokvaška, kterých je dnes na tisíce. “March of the Norse” je dílo hodné mistrů.
H.


Iperyt – No State of Grace

Iperyt - No State of Grace
Země: Polsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 15.2.2011
Label: Iperyt Productions

Tracklist:
01. No State of Grace
02. Scars Are Sexy
03. A Pocket Size of Armageddon
04. Antihuman Hate Generator
05. Blades of Malice & Scorn
06. The Antithesis
07. Keep Your Eyes Closed
08. Into the Mouth of Madness
09. Nuclear Mornings
10. The Player
11. In Morbid Rapture

Odkazy:
facebook

Dlouhých pět let to polskému komandu Iperyt trvalo, než přišla na svět druhá fošna “No State of Grace”, což už bylo docela na čase. Debut “Totalitarian Love Pulse” mě svého času opravdu odrovnal, jelikož nabídl muziku tak úchylnou, až to prostě muselo být zábavné. Žádné servítky nebo kompromisy, jen zběsilý black metal s techno podkladem. Výsledkem byl totální kulervoucí bordel – vážně dobrá věcička. Není se co divit, že člověk k poslechu dvojky “No State of Grace” přistupoval s očekáváním další brutální diskotéky. Dočkal se jí?

Ano i ne. Začátek úvodní titulky “No State of Grace” zní přesně tak, jak si to každý posluchač znalý debutu nejspíše představoval – mozek vymývající nářez s tuc-tuc podkladem. Jenže co se to tam začne po minutě dít? Ten hnus mezi tím krásným bordelem, to jsou doopravdy melodické vyhrávky? Ano, dámy a pánové, jsou… a jsou tak melodické, div se z toho člověku neorosí řiť. Nevím jak nějací z přítomných jasnovidců, ale já to tedy ani za mák nečekal. A první song v tomto ohledu rozhodně není nějakým osamoceným vojákem v poli. Celkové vyklidnění materiálu a přidání melodií je hlavním poznávacím rysem “No State of Grace” oproti “Totalitarian Love Pulse”. Když tak o tom ale přemýšlím, “vyklidnění” není to správné slovo, protože se na druhou stranu nedá říct, že by Iperyt úplně rezignovali na zběsilé industriální palby, jen mezi ně naroubovali ony klidnější pasáže. Což o to, to by nemuselo být tak špatné… jenže je. Nemůžu si pomoct, ale album mi díky tomu zní strašně nesourodě a jakoby “roztrhaně”… jako kdyby to byly dvě nahrávky v jedné. A pořád se vám nějak nemůžu rozhodnout, jestli se mi to vůbec líbí – je pravda, že je na “No State of Grace” slyšet jasně znatelný posun, což je samozřejmě pěkné, ale zároveň onen posun do jisté míry eliminuje to, co bylo jednou z hlavních předností “Totalitarian Love Pulse” – vyhlazovací inferno bez mozku.

Navíc se mi zdá – a opravdu nedokážu říct, je-li to objektivní výtka, či zda tento postřeh částečně pramení z mého rozčarování – ale ani ty smaženice už mi nepřijdou tak mocné, jak tomu bývalo dříve. V některých skladbách znějí vyloženě slabě a jediné, co tyhle songy zachraňuje, jsou paradoxně ty pomalejší chvíle. Když se na to ale podíváme z druhé strany, některé písničky jsou opravdu pěkný nátěr a ony klidnější polohy je srážejí dolů. Z rychlých kousků jasně vede “The Antithesis”, která není “zprasená” žádnými melodiemi a hobluje od začátku do konce; z těch pomalejších vyhrává “Keep Your Eyes Closed”, jež však na mne působí spíše dojmem intermezza o délce normálního songu. Snad jediné položky tracklistu, kde se povedlo obě tváře propojit na jedničku, je závěrečná trojice “Nuclear Mornings”, “The Player” a “In Morbid Rapture”. V ostatních skladbách se vždy najde nějaká pasáž, která mi trošičku vadí…

A teď babo raď – co s hodnocením? Ano, “Totalitarian Love Pulse” se mi líbilo o mnoho více, takže to svádí k odstřelení “No State of Grace” do odpadní mísy. Zároveň se mi ale nechce desku šmahem odsoudit, protože prostě… album poslouchám a poslouchám a poslouchám a znovu poslouchám a nemůžu říct, že by mne i přes množství negativ nebavilo. Že vám to zní lehce schizofrenně? Co se dát dělat, ono totiž samotné “No State of Grace” je svým způsobem dosti schizofrenní dílko…


Nocra – The Haunting

Nocra - The Haunting
Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Agni Productions

Tracklist:
01. Saturn’s World
02. Broken Wings
03. Enlightened by Death
04. One Winter Evening
05. Omen
06. Damned
07. Butterfly
08. In My Dreams
09. Memories
10. Et avis

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Myslím, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že na poli současného black metalu patří východoevropská scéna k těm nejvýraznějším líhním kvalitních kapel. Přesně určit se to sice nedá, ale nejspíše v tomto ohledu vede Ukrajina, ačkoliv nesmíme zapomínat, že i v okolních zemích se najdou tuze zajímavé sebranky. Konkrétně dnes se pohybujeme v Rusku (a jelikož Rusko je přece jenom trochu velký pojem, buďme konkrétnější – předmět dnešní recenze pochází z Petrohradu) – Nocra je jednou z mnoha štik v místním rybníčku a jako taková nedávno vyhodila na posluchačský břeh druhé dlouhohrající dítko s názvem “The Haunting”. Pojďme se mu trochu podívat na zoubek…

V dnešní době už není to není takové terno potkat čistě dívčí kapelu a myslím, že každý z nás nemusí moc dlouho vrtat v paměti, aby si na nějakou takovou skupinu vzpomněl… ale co takhle v čistě black metalovém ranku? To už je horší, což? Možná si řeknete, proč o tom vůbec mluvím? – vždyť je to ve své podstatě jedno, jestli hudbu hraje chlap, ženská nebo třeba ufon, hlavně, že to zní dobře. To je samozřejmě pravda a já s tím bezezbytku souhlasím, avšak v případě Nocra je to velice význačný prvek. Díky jinému úhlu vnímání, než jsme u povětšinou mužského black metalu zvyklí – nazvěme to třeba ženským pohledem – se v hudbě kapely vyskytují mnohé až doslova něžné momenty, především díky hojně využívaným klávesám, což tvoří v porovnání s black metalovou tváří vskutku obrovský kontrast. A světe div se, ono to funguje… a opravdu dobře. Co tím mám na mysli je nejvíce evidentní ve videoklipové “Broken Wings”, ale podobné náznaky lze samozřejmě zaslechnout i v dalších písních…

…ale to už jsme trochu předběhli, neboť “The Haunting” začíná skladbou “Saturn’s World”, která ještě nabízí tu řekněme konvenčnější podobu black metalu. Střední tempo s výborným riffem se prolíná s o něco rychlejšími pasážemi, ale v pozadí si pozorný posluchač hned s prvním ochutnáním všimne výrazných vlivů ambientu, což je jeden z nejvýraznějších poznávacích prvků Nocra. Melancholickou “Broken Wings” s výraznou klávesovou linkou jsme již nakousli a ostatně si ji sami můžete poslechnout v přiloženém klipu, takže ji ve výčtu přeskočíme, byť jistě patří k vrcholným momentům “The Haunting”.

Ovšem podobně je na tom i následující “Enlightened by Death”, která je možná tou nejvýraznější skladbou desky. Kromě opětovného lehkého klávesové vyťukávání zaujme především úžasnou sólující kytarou, mnohdy se vydávají až do hájemství progrese. “Enlightened by Death” se jen tak mimochodem objevila už i na debutovém počinu, ale novější verze je podle mého skromného názoru o třídu lepší – ne jen zvukově, ale hlavně díky dodání onoho skvostného sóla. Oproti tomu hned v následující “One Winter Night” přebírají vůdčí úlohu klávesy, jejichž zvuk na mne navzdory názvu a textu působí spíše “vesmírně”. Už jen z tohoto krátkého výčtu začátku desky lze vystopovat jednu z hlavních předností Nocra – je jí cit pro vytváření rozmanitých a mezi sebou jasně rozpoznatelných skladeb, aniž by byla potlačena konzistence materiálu. Snad ani nemusím dodávat, že se jedná o veliký klad.

Jak už tomu u black metalu bývá, prim nehraje bezchybná produkce či omračující hráčské výkony, nýbrž atmosféra, což je, abych se přiznal, přesně dle mého gusta. Pozitivním zjištěním je fakt, že v případě “The Haunting” nezůstalo pouze u záměru a velice povedená chorobná nálada vládne celé nahrávce. Těch několik málo chvil zklidnění, kterých můžeme být svědky kupříkladu v již několikrát zmiňované “Broken Wings” nebo vynikající mezihře “Butterfly”, jsou už jen bonbónkem, který dodává “The Haunting” na rozmanitosti.

Pokud bych to měl celé nějak shrnout, rozhodně bych prohlásil, že Nocra se na svém druhém velkém počinu prezentuje velice vyspělým a povedeným materiálem a profiluje se jako skupina, jež stojí za pozornost. Album roku to nejspíš nebude, ale to nic nemění na prostém faktu, že jde o kvalitní věc. Sám za sebe nemohu říct nic jiného, než že se mi “The Haunting” opravdu líbí.


Blut aus Nord – 777 – Sect(s)

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome I
02. Epitome II
03. Epitome III
04. Epitome IV
05. Epitome V
06. Epitome VI

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Blut aus Nord jsou prostě a jednoduše geniální skupina. V plném rozsahu významu toho slova. Vše, na co sáhnou, se pod jejich rukama mění doslova v hudební klenoty; vždy, když člověk doposlouchá jakoukoliv jejich desku, zůstane zírat s pocitem, že slyšel něco kdekoliv jinde neviděného, neslyšeného. Ačkoliv je tomu mnohdy těžké věřit, jsou prostě skupiny, které tohle dokážou – není jich moc, ale jsou. A Blut aus Nord mezi tuto hrstku bezesporu patří. Tentokrát tomu není tak, že by jeden recenzent nadneseně glorifikoval svou oblíbenou muziku, v tomto případě vůbec ne; Blut aus Nord jsou živoucím důkazem, popírajícím zavedená pravidla o tom, že každý někdy vydá slabší nahrávku. Jak vidno, každý ne. Netvrdím, že každý člověk musí hudbu těchto svojských Francouzů chápat či ji mít rád, ale o její genialitě pochybovat nelze.

Na celé té auře okolo Blut aus Nord jsou velice fascinující hned tři věci. Zaprvé: jak dlouho takto působí. Vždyť už jejich debut “Ultima Thulée” z roku 1995 nabídl materiál tak úžasný, až se tají dech; který ani po více jak patnácti letech od svého vydání neztratil pranic ze svého kouzla a stále dokáže přivádět ušní ústrojí posluchačů do extáze. Zadruhé: v jaké kadenci své nahrávky dokáží tvořit. Prakticky rok co rok vzejde z jejich tábora nový počin a prakticky každý z nich nechává jakoukoliv konkurenci daleko za sebou. Zatřetí: rozsah toho, co všechno dokážou Blut aus Nord ve své tvorbě obsáhnout. Ano, vše, co kdy vydali, by šlo s větším či menším přihmouřením oka zasunout do šuplete se štítkem black metal, ale v žádném případě se nedá říct, že by kdy vydali dvě stejné věci. Pohybují se od primitivního (formou, nikoliv obsahem!), dřevního a animálního black metalu (kupříkladu “What Once Was… Liber I” z loňského roku) přes ambientem cáknutý black metal (“Ultima Thuleé”) nebo epické monumenty s progresivními momenty (“Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars”) až po nihilistické industriální šílenství (“MoRT”). Plus spousta dalších alb mezi tím… nebo zase úplně jinde. Ale to je jedna z nejvíce vzrušujících věcí na muzice Blut aus Nord – člověk od nich nikdy nedostane “to svoje”, nějaký standard, právě naopak – nikdy neví, co očekávat, jak bude další deska znít. Jediná jistota je, že to bude stát za to…

Rok 2011 je pro Blut aus Nord ve znamení tří sedmiček, vzájemně propojené trilogie, jež měla podle slov svých tvůrců nabídnout něco neskutečného. Nyní, dva roky po první zmínce o projektu, je tu první ze tří dílků skládanky: “777 – Sect(s)”. Než se pustím do velice hrubého nástinu toho, co deska obsahuje (takto abstraktní muziku lze přece jenom jen těžko zachytit slovy), můžu říct jen jednu věc, která by ve své podstatě už sama o sobě mohla stačit – můj první dojem z alba. Když jsem “777 – Sect(s)” doposlouchal, zůstal jsem sedět bez hnutí doslova v němém úžasu a s pocitem, že jsem právě slyšel něco naprosto výjimečného. A ani po více jak třiceti posleších mě tento pocit stále neopustil. Je až směšné, jak si člověk vždycky říká, že tentokrát už jej Blut aus Nord nedostanou, ale vždycky to pak musí vzít zpátky…

Jak jsem již naznačil výše, “777 – Sect(s)” je dílo neuvěřitelně abstraktní, těžko popsatelné… vlastně úplně nepopsatelné. Nejde říct, že tady a tady je dobrý riff, támhle pěkně duní basovka, zde je výborné sólo a tenhle je song je kompletní hitovka. “777 – Sect(s)” je nutné vnímat jako desku, jako jednolitý hudební monolit, v němž má každý jednotlivý tón své výsadní postavení a svůj význam, ale jeden bez druhého nefunguje. Někdo by mohl namítnout, že to není klad, nýbrž zápor, že je to neschopnost napsat píseň, která by fungovala sama o sobě. Není tomu tak. Právě naopak, tohle je dar… dar neschopnosti psát tak triviální věci, které by celý svůj obsah dokázaly sdělit během tří, čtyř minut. Budu sice zmiňovat některé jednotlivé skladby, ale i tak je bezpodmínečně nutné vnímat “777 – Sect(s)” jako ucelenou desku.

Ale zpátky k oné abstraktnosti, již jsme v předchozím odstavci tak rychle opustili. “777 – Sect(s)” obsahuje obrovské množství neuvěřitelně působivých pasáží a podmanivých momentů a každá z nich má na posluchače drtivý dopad, ale že by se někomu, kdo to jaktěživ neslyšel, dalo popsat, jak ony hypnotické hudební plochy a melodie z jiného vesmíru působí? Popsat onu nevyslovitelnou hloubku, která doslova prýští z každého tónu? To není při vší úctě možné. Nejspíše se budu muset uchýlit k tomu nejobehranějšímu recenzentskému klišé, ale tohle je prostě záležitost, jíž musíte slyšet a zažít na vlastní kůži, jinak v životě nemáte šanci pochopit, o čem se tu mluví.

Jsou kapely, které hrají jen pro zábavu, svojí i poslouchačů. Pak jsou kapely, které vás sem tam nějakou písničkou popostrčí k nějakému zamyšlení. A pak jsou kapely, u nichž není žádný kompromis; k poslechu jejich hudby musíte napnout všechny své mozkové buňky a vnímat, co k vám promlouvá. A přesně takoví jsou Blut aus Nord. Investice do této desky je obrovská – ne jen finanční u případné koupě, ale zejména časová. Nejde ani tak o množství poslechů, spíše jako o to, že se musíte zamknout, vypnout telefon, zatemnit, zavřít oči a doopravdy vnímat. Pokud na tuto hru přistoupíte, otevřou před vámi Blut aus Nord celé nové světy. Možná ne vždy světy vyloženě příjemné… to vlastně ve své podstatě nikdy… za to ale vždy naprosto fascinující a poutavé. A právě svět “777 – Sect(s)” patří mezi to nejpůsobivější, co kdy Blut aus Nord stvořili. Neříkám nejlepší – to je věcí názoru a osobních preferencí, zvláště v případě tak rozmanité skupiny jako Blut aus Nord – ale zcela jistě jeden z nejúchvatnějších.

Blut aus Nord

Každému novému světu předchází chaos, absolutní a nekontrolovatelná změť zvuků, obrazů, barev a chutí. Takový je začátek “Epitome I” – nervy drásající disharmonická hudební agonie. Pokud si někdo pustí “777 – Sect(s)” s úšklebkem na rtech, tohle mu jej zmrazí, slabší povahy ihned odpadnou. V době, když už nátlak začíná být takřka nesnesitelný, přijde zničehonic zklidnění a skladba spadne do bahenního tempa s “opilými” melodiemi. Blut aus Nord kolébají a hypnotizují a v nestřeženém okamžiku opět spustí kakofónní šílenství, které člověku sedře kůži z těla, aby nakonec spadla do husí kůži nahánějícího ambientního závěru. Už v této chvíli se vám bude honit hlavou spousta myšlenek, z nichž speciálně jedna se bude drát na povrch více než ostatní – příštích čtyřicet minut nebude nijak lehkých, budou však velice intenzivní…

Osobně jsem už “777 – Sect(s)” slyšet tolikrát, že se na něj dokážu dívat s určitým odstupem a chladnou hlavou, prvotní šok mám již dávno za sebou. Garantuji vám ale jednu věc – stále je to dílo až děsivě působivé. Stále mrazí v zádech při disharmonických tancích Blut aus Nord se samotným chaosem, éterické momenty stále působí jako ta nejsilnější droga. A co je na tom všem nejlepší, ten pocit snad nikdy nevyprchá. Když si po dlouhých letech pustím “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, ta sóla jsou pořád neuvěřitelná extáze; když si pustím “MoRT”, pořád to pocuchá nervy, jako když jsem u té bezcitné misantropie probděl dlouhé noci. To však nejsou jen tato dvě, tak se to má s každým albem Blut aus Nord a nemám sebemenších pochyb, že tomu tak bude i s “777 – Sect(s)”. Poslouchám to neustále, bez přestání, každý den, ale pokaždé, když slyším skladby jako “Epitome II” nebo “Epitome VI”, je mi jasné, že se z reproduktorů doslova valí proudy čiré a ničím neředěné hudební geniality. Neručím vám za to, že to celé zvládnete pochopit, ani za to, že se vám to bude líbit, ale s jistotou vám mohu říct, že budete u vytržení… Nejlepší nahrávka roku? Prozatím jednoznačně ano, protože jsem ještě letos neslyšel nic, co by mohlo “777 – Sect(s)” byť jen z dálky konkurovat!

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)

Už od začátku mi bylo jasné, že hodnocení v případě “777 – Sect(s)” půjde velice vysoko. Netrvalo dlouho a můj dojem se ustálil na hodnotě 9,5. Když jsem však o mnoho dní později dopisoval recenzi ve tři ráno (nejlepší čas pro psaní!) a poslouchal přitom tento opus, došlo mi, že v podstatě není nic, za co by se dal onen symbolický půl bod strhnout; že je to čistá a nefalšovaná desítka se vším všudy.


Další názory:

Opět se dostáváme k hodnocení nějaké té lepší desky. Blut aus Nord se svým “777 – Sect(s)” vytvořili skvělý poslech, který musí zaujmout. Z šestisongového tracklistu u mě vedou “Epitome II” a “Epitome VI”, songy, kde se sice vůbec nezpívá a tempo není tak rychlé jako u ostatních, je to ale neskutečná bomba. Kdyby takhle bylo všech šest songů, hodnocení bude jasná desítka. Zbytek je ale takovým tím blackem, do kterého jsem ještě nevyrostl a zatím jej nemohu plně ohodnotit jako kolega. Tak “pouze” tedy na osmičku, jsem si ale jist, že hodnocení půjde s časem úměrně nahoru.
Seda


Svarttjern, Maniac Butcher, Framferd

Svarttjern, Maniac Butcher
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Askeregn, Framferd, Maniac Butcher, Silva Nigra, Svarttjern

Historicky první koncert norských pekelníků Svarttjern v Čechách bylo něco, co jsem si já osobně i přes právě probíhající nemoc nemohl nechat ujít, zvláště když se večera navíc účastnila kultovní formace Maniac Butcher. To snad ani nešlo pochybovat o tom, že půjde o pěkně infernální akci. Podle návštěvnosti jsem evidentně nebyl sám, kdo byl podobného názoru, i když já osobně jsem čekal, že jméno jako Svarttjern přitáhne ještě o trochu více lidí, než nakonec přišlo – zaplněno bylo vcelku slušně (i když paradoxně na samotné Svarttjern bylo díky pozdní hodině o poznání méně lidí než na Šíleného řezníka), ale natřískáno určitě nebylo. Nu což, alespoň se člověk mohl v klidu hýbat…

A v čem že to jsou Svarttjern vlastně tak výjimeční, že člověk čekal větší návštěvnost, přestože u nás hráli poprvé a na kontě mají jen jedno album? Co si budeme povídat, přehnaná originalita to rozhodně není, spíše je to surový způsob, jakým black metal uchopili. Svým výtečným debutem “Misanthropic Path of Madness” z roku 2009 nalili do zkornatělých žil true norwegian black metalu setsakramentskou dávku čerstvé krve. Neuvěřitelný tah na bránu, vyhlazovací tempo, brutální vokál a melodie typické pro tnbm – kombinace tak jednoduchá, až svým způsobem brilantní… a pro živé provedení vskutku lákává, ale k tomu až za chvíli…

Do klubu jsem z různých důvodů, jimiž vás samozřejmě nehodlám zdržovat, dorazil až na úplný konec setu úvodních Silva Nigra. Jelikož jsem stihl pouze dva závěrečné vály (“Černý les” a ten druhý jsem zapomněl :)), nebudu se pouštět do nějakých velkých hodnocení, nicméně to vypadalo na důstojný otvírák akce a na poměry kapely standardní (= standardně dobrý) výstup. Přítomné publikum – tedy alespoň přinejmenším několik hlasitých jedinců v něm – se evidentně celkem slušně bavilo.

Jako druhý se představil německý projekt Askeregn, seskupený okolo zpěvačky (a ve studiu i kytaristky a baskytaristky) Belial, avšak v živé sestavě v něm působí i několik známých tváří české podzemní scény – Lord Nihilus (ex-Delzvan), Ragnar a Set (oba Sekhmet). Kapela má prozatím na kontě pouze jediný demáč, s nímž jsem opravdu ještě neměl tu čest, takže jsem vůbec nevěděl, co čekat, a před pódium jsem si šel stoupnout s tím, že se nechám překvapit… a nakonec jsem překvapen byl, že to bylo lepší, než bych byl býval čekal. Po obligátním zlo začátku spustili pánové a dáma velice dobrý black metal, kořeněný různými zajímavými pasážemi a solidní atmosférou. I přes menší technické problémy (prdlá struna na kytaře) mě jejich vystoupení velice bavilo a myslím, že až se někdy objeví klasický debut, nebude vůbec marné se mu mrknout na zoubek. Ale o tom až někdy jindy, protože se na prkna, co znamenají Exit Chmelnice, chystá už další smečka…

Abych byl upřímný, i o Framferd jsem toho před koncertem prd věděl. Ale stejně jako u Askeregn, i tato norská čtveřice hudebníků, která jako jediná toho večera nevystoupila s počmáranými ksichtíky, se nakonec ukázala ve velice dobrém světle, byť napohled vypadala trochu nesourodě. Drobný kytarista by se svou vizáží zapadl spíše do nějakého post-rocku, druhý kytarista byl klasický vousatý viking a zpěvák/baskytarista zase vypadal jako… jako že mu bůček a pivečko opravdu chutná, hehe. Ale hlavní je samozřejmě muzika, nikoliv vzhled, a ta nebyla vůbec špatná. Framferd nabídli black metal s velice výraznou melodikou a s přihmouřením oka by se dalo říct, že i s pohanským laděním. I přes vcelku delší hrací dobu v podstatě vůbec nenudili, ačkoliv ohlas od posluchačů byl i přes neustálé povzbuzování kapely v podstatě minimální. Většina přítomných se totiž bavila opileckým dováděním dvojice do půli těla svlečených chlápků…

Setlist Maniac Butcher:
01. Desatero krutých zim přežitých v teple žhnoucí záře slávy minulé
02. Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch
03. Barbarians
04. Píseň černých vran
05. Rozhodnutí nezvratné všecken mír rozhodně rozvracející
06. Bezbožné rouhání zpovědní před tažení vojnového započetím
07. Šílený řezník, rovněž znám jako Maniac Butcher v jazyce Englickém
08. Masakr krvavý pro plnění zájmůch vyšších i řezničení nadbytečné pro kojení pudů nízkých
09. Co dobré pro mne, dobrým jest – to pravidlem neměnným provázejíc konání mé životem mým povšechným

Na pódiu se začínají stavět vůbec poprvé prapory a zavěšuje se plachta. Co bude následovat, je zřejmé – Šílený řezník. Už během intra bylo jasné, že otvírákem nebude nic jiného než úvodní song poslední fošny “Masakr”. Že je tahle kapela legenda, bylo opravdu znát – hned od prvního tónů maximální podpora z publika a největší kotel. Kapela neváhá a hned vzápětí lačným chřtánům předhazuje další vál z aktuální desky – “Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch” s doslova hitovým úvodním riffem; pánové to lidí tepou bez slitování – takhle se má dělat black metal! Přestože hlavní osu setlistu tvořila právě deska “Masakr” (bylo z ní odehráno pět skladeb ze šesti), všichni samozřejmě čekali na staré po bomby. Po pravěké nářezovce “Barbarians” přichází kult všech kultů, “Píseň černých vran” – notoricky známá úvodní pasáž patří mezi ty nejlepší kusy českého černého kovu všech dob. Maniac Butcher, to je samozřejmě především Barbarud Hrom, který řval své texty jak pominutý, a Vlad Blasphemer, který struny své kytary hobloval bez milosti, ale i zbytek současné živé sestavy jsou opravdu kvalitní hudebníci… třeba Infernal Vlad vypadal v corpse paintu a politý krví jako ďábel. A takový Coroner za bicími? O tom se ani nemá cenu bavit – ty jeho sypačky neuvěřitelně drtí, prostě špica. Kapela si svůj čas neuvěřitelně užívala – na jednu stranu valila ten svůj infernální nátěr, na straně druhé to neshazovala žádnými přehnanými pózami. Šílený řezník přišel, zahobloval a všechny vyškolil. Byť jsem to v té době ještě nevěděl, s odstupem mohu s klidným srdcem prohlásit, že Žatečtí si odnesli titul nejlepšího vystoupení večera!

Závěr už patřil samozřejmě samotným Svarttjern. I když u nás byli vůbec poprvé, samotný zpěvák HansFyrste je v poslední době docela častým hostem různých domácích pódií jako vokalista Ragnarok – například nějakých 14 dní před tímto koncertem zde řádil na úplně tom samém místě. A byl to samozřejmě právě do půli těla svlečený a krví politý HansFyrste, kdo na sebe svým maniakálním výrazem, šíleným řevem a oplzlými gesty během koncertu Svarttjern strhával nejvíce pozornosti. Ačkoliv publikum už značně prořídlo (Svarttjern přece jenom začali hrát až v půl jedné ráno…), kapela nasadila brutální tempo hned od začátku a pálila jeden projektil za druhým. Přibližně polovinu setu tvořily kousky z debutu “Misanthropic Path of Madness” (zazněly např. “Ancient Shadows Revelation”, “Upon Human Ending” nebo titulní “Misanthropic Path of Madness” – zvláště ta zněla naživo opravdu výtečně) a čtyři nové věci z připravované řadovky… a to bylo všechno. Nějakých osm, devět songů (což vzhledem k jejich délce není moc), hrací doba něco málo přes půl hodinky a šmytec. Právě to bych viděl jako největší negativum setu Svarttjern – v době, kdy jejich vystoupení mělo ty největší grády a k dokonání díla zkázy stačily dvě, tři skladby, se skupina zničehonic vypařila a během minuty bylo pódium prázdné. Takřka okamžité rozsvícení a puštění reprodukované muziky jasně ukázalo, že o přídavek ani nemá cenu volat. Na druhou stranu i ta půlhodina ve společnosti Svarttjern neuvěřitelně zabíjela a nové songy navíc zněly vskutku skvěle, některé pasáže přímo excelentně. Nakonec tedy spokojenost, i když protáhnutí koncertu o nějakých těch deset minut by bodlo…


Kampfar – Mare

Kampfar - Mare
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 25.3.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Mare
02. Ildstemmer
03. Huldreland
04. Bergtatt
05. Trolldomspakt
06. Volvevers
07. Blitzwitch
08. Nattgang
09. Altergang

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kampfar jsem měl vždy opravdu rád. Je to kapela s naprosto unikátním feelingem a jasně rozpoznatelným zvukem. První dvě desky “Mellom Skogkledde Aaser” (1997) a “Fra Underverdenen” (1999) bych se nebál ani náhodou označit za klenoty pohanského black metalu. I nahrávky po sedmileté pauze (žádný rozpad – Kampfar během té doby jen tak trochu pospávali) jsou úžasné, a to jak “Kvass” (2006), tak “Heimgang” (2008). Skupina vždy tvrdila, že ona velice specifická atmosféra jejich hudby pramení z kombinace hudebního cítění dvou hlavních protagonistů, kteří Kampfar v roku 1994 nastartovali (až do roku 2003 šlo o dvoučlenný projekt) – black metalových kořenů zpěváka (a dříve i bubeníka) Dolka a folkových kořenů kytaristy (dříve i baskytaristy) Thomase. Jenže před vydáním pátého dlouhohrajícího opus “Mare” nastala otázka, jíž si fanoušci kapely do té doby snad ani nepřipouštěli, že by mohla nastat – co se stane, když jeden z této ústřední dvojice odejde? Ztratí pak Kampfar svou charakteristickou tvář, díky níž jsou tím, čím jsou?

Thomas, jehož typická kytara byla po dlouhé roky zřejmě tím největším poznávacím znamením Kampfar, svůj odchod oznámil v prosinci loňského roku. Stačí si trochu ujasnit časové období a je nad slunce jasné, že “Mare” na výše položenou otázku odpovídá tak napůl. Na jednu stranu se Thomas už na nahrávání novinky nepodílel, ale svůj otisk na albu zanechal při skládání materiálu. Upřímně by mě velice zajímalo, na kterých skladbách konkrétně se podílel, neboť některé položky “Mare” znějí přesně v duchu v Kampfar, zatímco v jiných se onen pohanský feeling, podpořený mrazivý melodiemi, ustupuje spíše klasičtějšímu pojetí (melodického) black metalu. Jako kdyby Thomas do některých písní vložil svůj um a do některých ne.

Nechápejte mne špatně. “Mare” je stále relativně dobré album a některé skladby jsou opravdu skvělé, viz třeba “Huldreland”, “Bergtatt” nebo “Volvevers”… jiné ale, proč chodit kolem horké kaše, vcelku dost zaostávají, jako například “Ildstemmer” nebo nemastná-neslaná “Blitzwitch”. A to mně osobně přijde opravdu škoda, jelikož od Kampfar jsme byli vždy zvyklí na požitkářský posluchačský zážitek od první vteřiny do poslední. Z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že “Mare” je nejspíše to nejslabší album, jaké kdy Kampfar vydali. Není vyloženě špatné, jen nejméně povedené… nebo konkrétněji řečeno, jisté písničky jej trochu táhnou dolů.

Kapela po odchodu jednoho ze svých hlavních tahounů snad ani nemůže zůstat stejná, což uznávám a respektuji a zároveň nemám rozhodně nic proti progresi (byť svým způsobem “vynucené”), ale jsem toho názoru, že se progrese musí držet v rozumných mantinelech… myšleno, že musí zachovat ducha skupiny. A to se “Mare” nedaří na 100%. Nerad to říkám, zvláště v případě Kampfar, jejichž hudbu jsem vždy považoval za výjimečnou, ale novinka z jejich dílny je pro mne osobně spíše zklamáním.

Kampfar

Přese všechno na mě “Mare” působí spíš jako v takovém mezidobí, jako odraz vakua mezi obdobím KampfarThomasem a obdobím Kampfar bez Thomase. Jsem toho názoru, že až další deska naplno ukáže, jak moc je kapela bez jednoho ze svých hlavních pilířů ještě životaschopná. Ale to už se bavíme o budoucnosti, k níž máme ještě relativně daleko. Co se týče samotného “Mare”, já osobně si jej koupím – už jen z toho důvodu, aby mi na polici na místě vyhrazeném pro Kampfar nechyběl jeden dílek skládanky… pokud ale dostanu zase někdy chuť na dávku mrazivého pohanského black metalu, myslím, že sáhnu radši po starších fošnách Kampfar


Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Země: Finsko
Žánr: folk / pagan / black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Tähtedön
02. Hävitetty
03. Muinaiset
04. Nälkä, väsymys ja epätoivo
05. Huuto
06. Kuolleille
07. Kuolleiden maa

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čím jsem starší a mé hudební obzory širší, tím více se ztotožňuji s některými názory zkušenějších posluchačů. V tomto případě mám na mysli fakt (můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím naděláte), že současný pagan/folk metal trpí tragickou nadprodukcí průměrných až podprůměrných kapel, jež se vezou na vlně popularity tohoto hudebního odvětví a které rostou jak houby po dešti. V této plytké záplavě je pak stále těžší najít skutečnou kvalitu, originalitu a krásu. Bohůmdík, žánr nezemřel spolu s Quorthonem a jeho ikonickým počinem Bathory, a tak se i my pozdějšího data výroby můžeme těšit nestrojené velkoleposti starých mýtů a ság. Nevěříte? Pak odložte strach a vydejte se za horizont. Za ten samý horizont, který se vyjímá na obalu nejnovější desky Moonsorrow

Hned na začátek bych rád podotkl, že “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” je první album Moonsorrow, se kterým jsem se setkal zevrubněji než z doslechu. Nemohu jej tedy porovnávat s vychvalovanými předchůdci, což ale na druhou stranu otevírá prostor pro objektivní zhodnocení a můžete si být jisti, že všechny mé dojmy z něj jsou nezkreslené a upřímné. A že to nejsou dojmy ledajaké. Hned první tóny skladby “Tähdetön” napovídají, že posluchače čeká těžkopádná, drtivá ale přesto vznešená atmosféra, z níž odkapává roztátý sníh rovnou měrou namíchaný s krví prolitou na bojišti. Ano, přesně tak, tohle není žádná sranda, která se nejlépe poslouchá nad sklenkou něčeho ostřejšího. Tohle je hudba, která odhaluje ty temnější a krvavější stránky severské historie…

Čím déle album poslouchám, tím více se mě zmocňuje přesvědčení, že vytrhávat jakoukoli jeho složku z fungujícího a dokonale organického kontextu by přineslo víc škody než užitku. Přesto ale neodolám a musím zmínit fantasticky zkreslené kytary, nezaměnitelné melodie a naléhavý vokál Villeho Sorvaliho. Když k tomu přičtete ještě ve své pomalosti dokonale vznosné riffy, je nasnadě, že stačí zavřít oči, popustit uzdu fantazie a hudba ožije. A jak tak posloucháte, postupně vám dochází, kolik toho hudba Moonsorrow sdílí s písněmi bardů, kteří zmizeli v propadlišti dějin a zbyli po nich jen nápěvy. Ano, i přes drsný zevnějšek se ní totiž ukrývá ona nádherná melancholie, tak typická pro dávno zapomenuté příběhy a právě proto se jedná o mnohem víc než pusté řezání do kytar a opěvování vikinské statečnosti. To je ta přidaná hodnota, která činí Moonsorrow výjimečnými. Oni nezpívají písně, oni vypráví příběhy, ke kterým odkudsi hraje špičkový soundtrack…

Osobně obdivuji většinu umělců, kteří jsou schopni stvořit skladby delší než dlouhé tak, aby nenudily. V tomto směru patří Moonsorrow mezi pár neochvějných jistot, na které se lze v současnosti spolehnou a Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” to jenom potvrzuje. Celková stopáž jen lehce přes hodinu tomu při počtu stop moc nenasvědčuje, ale když se vezme v potaz, že regulérní skladby jsou na albu čtyři, nelze než smeknout. Tři krátká a vzájemně velmi podobná intermezza nelze hodnotit a slouží hlavně pro vytvoření dojmu cesty. Ta, tedy jestli jsem vše správně pochopil, vede skrze říši mrtvých a po pochopení všech stránek lehkého konceptu, který se vine celým albem musím říct, že je to cesta skutečně působivá.

Moonsorrow

Dlouholetý fanoušek Moonsorrow si na desku jistě udělal názor již dávno, tuhle recenzi s klidným srdcem pomine, a pokud si ji přeci jen přečte, je klidně možné, že s mým hodnocením nebude souhlasit. Těm ostatním ale říkám, že je “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” skvělé dílo. Sice ne úplně dokonalé, ale nepřehlédnutelně vyčnívá nad současnou pokleslou úroveň nebohého žánru. Pokud jste do dneška Moonsorrow neznali, věřte, že trpělivost při prvních posleších se několikanásobně vrátí a dost možná se stane, že se skrze novinku zamilujete i do zbytku tvorby téhle výjimečné skupiny stejně, jako se to stalo mně. A když nad tím tak přemýšlím, i tohle je potřeba zohlednit při finálním verdiktu…


Další názory:

Jestli něco Moonsorrow doopravdy umí, tak to jsou sáhodlouhé monumentální eposy. Obávám se, že předchozí geniální odysseu “Viides Luku: Hävitetty” už zřejmě nikdy nepřekonají, avšak i tak nejde o kvalitách jejich nového díla “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” pochybovat. Na desce se snoubí a vzájemně proplétá chladná epická atmoféra a melancholie s esencí krásné, ale drsné přírody mrazivého severu. Výsledkem je nahrávka, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Takhle se má dělat pagan metal!
H.