Archiv štítku: black metal

Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Gorgonea Prima - Black Coal Depression
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Eclipsed by the Sun
05. Biomechanic Soul
06. Predestination of Spectacular Being
07. 100 Years of Industrial Burial
08. Digital Desire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pražsko-kladenské duo Gorgonea Prima slušně rozvířilo vody českého podzemí už před dvěma lety s pilotním minialbem „Behind the Border of Abnormality“. A už tehdy se ozývalo pár hlasů, že od téhle kapely můžeme ještě dost očekávat. Nedlouho nato po novém talentu skočila firma Naga Productions, která s oblibou loví všechny dostupné zajímavé projekty. Tak či tak, v současné chvíli je pro nás nejdůležitější fakt, že ze vzájemné spolupráce vzešla první dlouhohrající deska „Black Coal Depression“.

Jako první člověka zaujme velice povedená grafika, o niž se postaral sám Hogath, jeden z oněch dvou členů Gorgonea Prima. Že si dal na své kapele obzvlášť záležet, je věc celkem logická, co je však (alespoň pro posluchače) hlavní, na výsledku to je opravdu zná. Album totiž vychází v luxusně vyvedeném dvoupanelovém digipacku, na nějž je radost pohledět. Jediné, co mě trochu mrzí, je nepřítomnost jakéhokoliv bookletu a tudíž i textů, ale jestli jsem vše správně pochopil, byl to jakýsi umělecký záměr udělat balení jednodušší.

Pomalu se dostáváme k samotné hudební náplni „Black Coal Depression“, která je velice výživná, i když je nutné dodat, že rozhodně ne dělaná pro každého. Gorgonea Prima totiž nabízí velice neortodoxní black metal, v němž se tříští palby programovaných bicích a hradby kytar s velkým množstvím industriálních pazvuků, přičemž se kapela nebojí sáhnout ani do vyloženě tuc-tuc podkladů hraničících až s EBM. Sem tam se vytasí s minimalistickým ambientním klávesovým vyťukáváním, jinde vás zase udupe stádo elektronických beatů. Výtečným ozvláštněním je rovněž ženský vokál v ubíjející depce “Corroded Landscape”. Hlavně to ale celé tvoří vskutku působivou chladnou atmosféru, možná ne přímo depresivní, ale určitě zneklidňující a „nepříjemnou“ v tom dobrém slova smyslu. Něco jako apokalyptický soundtrack post-industriálního věku.

Těžko se hledá nějaký jednoznačný vrchol „Black Coal Depression“, neboť jako celek působí velice konzistentním dojmem, což v překladu znamená, že každá skladba sama o sobě je vlastně vrcholem celé kolekce. Není songu, který by neobsahoval silné momenty a který by se dal označit jako slabý článek. Ba naopak, kadence skvělých nápadů je tak vysoká, že jen těžko dokážete postřehnout všechny nuance na první poslech. I to patří k velkým kladům „Black Coal Depression“ – takřka pořád je v zde co objevovat. V hudbě se toho děje opravdu dost na to, aby byly fajnšmekrovi choutky dostatečně ukojeny, aniž by se však deska zvrhávala do přeplácané patlaniny. Gorgonea Prima dokázala do své vlastní muziky vetknout obrovské množství rozličných prvků a na milimetr přesně vybalancovat tu hranu, která dělí nápadité počiny od těch, kde vítězí forma nad obsahem.

Kdo před dvěma lety šeptem předpovídal velké věci, teď může radostně řvát „já to říkal“. Potenciál je v téhle kapele vskutku veliký, zvláště pakliže vezmeme v potaz fakt, že „Black Coal Depression“ je jejich první velkou deskou. Gorgonea Prima zcela jistě ještě neřekli své poslední slovo a dle mého skromného názoru o nich ještě dost uslyšíme. Prozatím však máme co do činění s deskou tak kvalitní a propracovanou (hudbou počínaje, grafikou a koncertní prezentací konče), že si zaslouží přinejmenším hluboké uznání. Zábava na dlouhé hodiny a bezesporu jeden z vrcholů domácí tvorby v letošním roce.


Dimmu Borgir – Abrahadabra

Dimmu Borgir - Abrahadabra
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 24.9.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Xibir
02. Born Treacherous
03. Gateways
04. Chess with the Abyss
05. Dimmu Borgir
06. Ritualist
07. The Demiurge Molecule
08. A Jewel Traced Through Coal
09. Renewal
10. Endings and Continuations

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nevím, jaké pomatení mysli mne postihlo, když jsem dal v zářijovém eintopfu přednost Dimmu Borgir v konkurenci takových Enslaved, Vulture Industries či Angantyr, ale stalo se. Možná v tom nebylo nic jiného než jen prachsprostá zvědavost, s čím že to osiřelé trio ShagrathSilenozGalder přijde potom, co je (evidentně však nedobrovolně) opustila zbylá část stálé sestavy. Zvláště pak zamrzel odchod ICS Vortexe, jehož krystalicky čistý vokál perlil na nahrávkách Dimmu Borgir celých deset let.

Po poslechu novinky „Abrahadabra“ to ale vypadá, že odchod dvou členů kapele zřejmě prospěl, vzduch se vyčistil a Dimmu Borgir mohli začít skládat s chladnou hlavou. Alespoň tak nová deska na první poslech působí na mne. První poznatek z „Abrahadabra“ je totiž takový, že se určitě jedná o lepší nahrávku, než bylo lehce sterilní „In sorte Diaboli“… neříkám, že mě “In sorte Diaboli” v době vydání nebavilo, ale v současnosti už jen leží na polici a neslyšel jsem jej ani nepamatuji… když dostanu chuť na nějakou BM-měkotinu, sáhnu radši po jiné desce Dimmu Borgir

Právě v porovnání s „In sorte Diaboli“ cítím u „Abrahadabra“ zlepšení takřka po všech stránkách. Jednak to jsou jistě orchestrální linky, které jsou chvílemi opravdu vydařené, a konečně se dá říct, že Dimmu Borgir smysluplně využívají orchestr po celou hrací délku alba. Mnohem nápaditěji vyznívá také struktura jednotlivých skladeb, kde většina z nich dokáže udržet posluchačovu pozornost po celou dobu. A nakonec, nadmíru dobře vyznívá také Shagrathův vokál, jenž střídá relativně pestrou škálu poloh. Samozřejmě mu se zpěvem pomohli i další (třeba Snowyho Shawa by nepoznal jen hluchoň, a to i přesto, že Dimmu Borgir jeho účast stále ještě odmítají oficiálně potvrdit), ale i tak lze Shagratha za jeho výkon jen chválit. Přiznám se, že přece jen mi tam možná chybí ten ICS Vortex (do některých pasáží by jeho hlas sednul jak prdel na hrnec), ale co se dá dělat, když ho vykopli…

Úvod obstarává velmi povedené instrumentální intro „Xibir“ s mrazivou atmosférou. Tady Dimmu Borgir opravdu zabodovali. První pořádný otvírak „Born Treacherous“ zní celkem obstojně, na zadní kapsy kalhot to však neposadí, prostě žádné terno, jen vcelku povedený kousek, kde vyčnívá zejména orchestr a refrén.

Oproti tomu hned následující „Gateways“ představuje asi úplný vrchol desky. Tříští se v ní veškeré silné stránky, jež jsem popsal v jednom z předchozích odstavců – skvělé orchestrální i klávesové pasáže, dobře promyšlená struktura, velice variabilní vokální party (včetně hostující Agnete KjølsrudDjerv a jejího nervního hlasu), pár luxusních kytarových vyhrávek (02:30-02:46 – mňam). Celkově opravdu hodně povedená kompozice.

Dost mě také zaujala „Dimmu Borgir“ se zajímavým sborem a výborným začátkem nebo „Ritualist“, kde opět nastupují zajímavě pojaté kytary a dobrý refrén. Poté už se ale naneštěstí deska dostává do jakési slepé uličky, z níž se do konce v podstatě nevyhrabe. V následujících písničkách (hlavně to platí o „The Demiurge Molecule“ a „A Jewel Traced Through Coal“) když už tak baví spíše klávesy s orchestrem (bez něj by bylo „Abrahadabra“ opravdu poloviční), ale samotná kapela už méně.

„Abrahadabra“ je však přesto podle mého názoru oproti minulému „In sorte Diaboli“ určitě lepší nahrávkou a zatím to vypadá, že i trvanlivější, což je určitě dobré znamení. Pro mě je to vlastně i docela překvapení, že z Dimmu Borgir vypadla takhle solidní věc. Ne, není to nějaká extrémní bomba ani trhák roku, jen vcelku dobře poslouchatelná záležitost a to mi v současné chvíli stačí dost na to, abych za fošnu nějakých těch pár stováků vysypal.

Na úplný závěr recenze si nemůžu odpustit to, co ode mě stejně všichni čekáte už od začátku – ne, “Stormblåst” to vážně nepřekonalo. Ale tak to se ani čekat nedalo…


Angantyr – Svig

Angantyr - Svig
Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.9.2010
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. En fjendes død
02. Raukes ran
03. Skyggespil
04. Svig
05. Ni lange nætter
06. Arngrims armod

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Možná se mnou někteří z vás souhlasit nebudou, ale já jsem přesvědčen, že po světě stále ještě chodí opravdu geniální kapely. Samozřejmě, pro každého to jsou jména jiná, to je pochopitelné a celkem logické. Já osobně za jednu z takových skupin (resp. v tomto případě by bylo příhodnější říci projektů) považuji právě recenzovaný blackmetalový klenot Angantyr z Dánska. Nedokážu nějak objektivně vysvětlit, proč ke mně hudba tohoto hudebního solitéra Ynleborgaze (za velkou pozornost stojí jen tak mimochodem i jeho druhý, depressive blackmetalový projekt Make a Change… Kill Yourself), ale nejspíš to bude nenapodobitelná atmosféra, kterou se mu daří tvořit na každém albu… v každé písni… v každé vteřině jeho hudebních odyseí…

Původně byl Angantyr čistě ambientní projekt, který však brzy nasál blackmetalové vlivy a vyvinul se do pozoruhodné kombinace black metalu a ambientu (debut „Kampen fortsætter“ z roku 2000). Dalším milníkem byla druhá velká deska „Sejr“ (2004), od jejíhož vydání Angantyr kráčejí po stezce čistého black metalu, ale, jak již bylo řečeno výše, svojí náladou naprosto unikátního. Ynleborgazova tvorba pod hlavičkou Angantyr se vyznačuje ryze undergroundovým zvukem (což automaticky neznamená špatným zvukem, na to pozor!) a velmi syrovou produkcí, zároveň ale s nebývalou porcí melodií.

Je vcelku známým faktem, že nějakou hlubší atmosféru člověk těžko vytvoří na ploše pouhých pár minut, tudíž je nasnadě, že se jednotlivé kompozice na „Svig“ (potažmo celá tvorba Angantyr) pohybují v délemetrážních stopážích, kde lze rozvíjet a pracovat s nápady a poctivě budovat působivé momenty, jimiž je „Svig“ doslova prošpikováno. Nebo lépe řečeno, nic jiného než silné momenty album ani neobsahuje. Je pravda, že za posledních šest let se Ynleborgaz v rámci Angantyr nějak moc neposunul, ale existují případy, kdy to nejenže nevadí, ale je to dokonce i žádoucí, a tohle je jeden z nich. Tím pádem, kdo slyšel ať už již zmiňovaný „Sejr“ nebo předchozí klenot „Hævn“, ví, co od „Svig“ očekávat – střednětempý black metal s mnohavrstevnými linkami kytarových melodií, nepříliš proměnlivou rytmikou (což však není u Angantyr negativum, jen musíte akceptovat, že ne každá hudba musí obsahovat násilné zvraty v struktuře každých co deset vteřin) a samozřejmě typicky blackmetalovým krkavčím vokálem.

Začátek úvodní skladby „En fjendes død“ sice není tak působivý, jako tomu bylo u otvírací kompozice „Et varsel om død“ z minulého „Hævn“, ale nese se v obdobně ne-blackmetalovém duchu, takže zatímco „Hævn“ začínala naprosto a nepokrytě geniální cellová předehra, „Svig“ uvádí jakési kostelní, varhanní intro, které se však (po zabití hrajícího kostelníka samozřejmě – texty Angantyr mají silně antikřesťanský podtext a naopak vyzdvihují dávnou mytologii pohanské Skandinávie) zvrhne do blackmetalového inferna, jež po chvíli pomalu vklouzne do již zmiňované šablony (byť se mi použití tohoto slova příčí, neboť jej ve spojitosti s hudbou chápu spíše jako věc negativní, ale znovu opakuji, že Angantyr je ta výjimka potvrzující pravidlo) spíše pomalejšího (ale ne úplně pomalého – doufám, že v tom také cítíte ten jemný rozdíl) black metalu.

Angantyr

Nevím, jestli to Ynleborgaz nedělá náhodou naschvál, ale absolutně dech beroucí jsou na jeho čistě blackmetalových deskách vždy třetí kompozice, což platilo o „Baghold“„Hævn“ i o „Sølverpilens kald“ ze „Sejr“ a platí to i o „Skyggespil“ s jednoduchou, ale o to působivější ústřední melodickou linkou (v jednoduchosti je přece síla). Úžasná je taktéž titulní kompozice „Svig“ s jakousi posmutnělou náladou. Nahrávka si však onu dech beroucí kvalitu udržuje po celou svou délku a vyzdvihnout jednu jedinou kompozici nad ostatní snad ani nejde, proto to berte jen jako takovou berličku.

Co jen říct závěrem? Možná, že monumentální veledílo „Hævn“ překonáno nebylo, ale to nijak nesnižuje fakt, že i „Svig“ je naprosto nádherná věc. V případě Angantyr se slovo „klenot“ dere na jazyk více než u čehokoliv jiného. Opravdu výjimečná muzika, to mi věřte.


Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion
Datum: 29.9.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Setlist Anaal Nathrakh:
01. In the Constellation of the Black Widow
02. Bellum Omnium Contra Omnes
03. The Final Absolution
04. Submission Is for the Weak
05. More of Fire Than Blood
06. Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen
07. The Lucifer Effect
08. When the Lion Devours Both Dragon and Child
09. Do Not Speak
10. Pandemonic Hyperblast
– – – – –
11. When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!


Otargos – No God, No Satan

Otargos - No God, No Satan
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hoax-Virus-God
02. Cloning the Divine
03. Worship Industrialized
04. Hexameron
05. I, Flesh of God
06. Origin
07. Cuiusvis hominis est errare
08. I, Blood of Satan
09. XXI (The Pathological Mass)
10. The Hulk of Conviction and Faith

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Pokud ne už s prvními dvěma počiny „Ten Eyed Nemesis“ a „Kinetic Zero“, tak minimálně s loňským počinem „Fuck God-Disease Process“ už museli francouzští ďáblové Otargos zaujmout většinu příznivců kvalitního, černotou naplněného black metalu. V rychlém sledu (rozmezí cca jeden a půl roku) kapela přichází s další deskou „No God, No Satan“.

Rozhodně se však nejedná o nějaké nedodělané a nepotřebné zbytky ze skladatelského procesu „Fuck God-Disease Process“ (a jestli ano, nejde to na kvalitě nového materiálu poznat), protože „No God, No Satan“ se svému předchůdci nejenže vyrovná, ale v nejednom ohledu jej dle mého mínění dokonce i překonává. Otargos sice recept výrazně nezměnili, ale všechny elementy z „Fuck God-Disease Process“ dotáhli na novince k dokonalosti.

Co to ale ve výsledku znamená? Zůstal precizně odvedený, do detailu promyšlený black metal zahraný s velkou technickou zručností (v rámci žánru samozřejmě, pořád se jedná o black metal, takže, co si budeme povídat, hmatníkové onanie očekávat zase nemusíte). Navíc zabalený v skvělém zvukovém kabátu, kde je každý nástroj jasně slyšet, ale nic nepůsobí sterilně. Zvláště kytary hrají jedna báseň – průrazně, nabroušeně, ale čitelně.

Přesto všechno si však Otargos stále umí pohlídat chorobnou, nemocnou atmosféru, která je tentokrát snad ještě tíživější než na „Fuck God-Disease Process“. Pro představu se podívejte na obal desky, ten pocity z „No God, No Satan“ dostatečně vystihuje. Kapela ví, do čeho píchnout – nešetří přechody, rytmickými změnami a těžkými riffy, které se prolínají s „ubíjejícími“ (v tom dobrém slova smyslu) sypačkami, ale nebojí se ani repetitivních pasáží tvořících onu zmiňovanou atmosféru. Nudit se rozhodně nebudete, protože Otargos vědí, jak si posluchačovu pozornost zajistit.

Po zajímavém intru „Hoax-Virus-God“, které člověka uvede „do děje“, následuje první těžký projektil „Cloning the Divine“. A hned tenhle první kousek potvrzuje to, co jsem již řekl výše – četné změny temp, brutální sypačky i hutné riffy včetně jedné opravdu mrazivě pomalé pasáže přecházející do skvělého klenutého sólování (možná škoda, že tak krátkého). À propos, dalším dílem do mozaiky je i videoklip. Jak moc si Otargos se svým prohnilým dítkem vyhráli, je vidět právě i na onom klipu. Není to žádná klasická sranda „skupina stojí, hraje na nezapojený kytary a tváří se při tom drsně“, ale opravdu do detailu propracovaná záležitost. V době, kdy většina kapel svoje písničky pro videa nechutně zkracuje, Otargos na čtyřminutový song natočili video dlouhé devět minut a vytvořili regulérní krátký film s příběhem, pointou a dokonce i titulky. Zcela vážně je to jeden z nejlepších klipů v žánru!

Další hodně povedenou věcí je kupříkladu výbornou basovou linkou vybavená „Hexameron“, která těsně před svou polovinou nabere až doommetalový nádech (v blackmetalovém podání). Nebo třeba taková blastbeatová orgie „Origin“ – ta člověka zadupe do země. Oproti tomu si ale Otargos hned vzápětí bez skrupulí střihnou desetiminutový uhrančivý opus „Cuiusvis hominis est errare“, jenž je možná úplným vrcholem „No God, No Satan“. Když tak o tom přemýšlím, ona vlastně celá nahrávka nabírá čím dál tím víc na naléhavosti, čím víc se blíží ke svému konci. Závěrečná „The Hulk of Conviction and Faith“ už je čirá apokalypsa.

Co dodat? Otargos nahráli vážně skvělé album, které by podle mě žádnému příznivci černého kovu nemělo proniknout mezi prsty. Výborná záležitost!


Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły

Morowe - Piekło.Labirynty.Diabły
Země: Polsko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 1.6.2010
Label: Witching Hour Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Kde nic, tu nic a z ničeho nic z Polska přichází nový projekt, jemuž by měl věnovat pozornost každý příznivce těžké a náročné muziky. Morowe, v jejichž řadách se objevuje například NihilMassemord a Furia, se jen tak ze vzduchoprázdna ale nezjevili, byť to tak na první pohled vypadá. Datum založení se datuje do roku 2006, ale až do letoška nic nevydali, oficiální stránky neexistují, vůbec nic… snad až jen na onen debut, který opravdu stojí za to.

Název alba “Piekło.Labirynty.Diabły” je zároveň všeříkající i nicneříkající. Je nadevšechno jasné, že nelze očekávat nic jiného než velice ponurou a neveselou záležitost, ale trochu jiným způsobem, než byste možná čekali. Jestli totiž Morowe něco neprodukují, tak je to předvídatelná a nenápaditá hudba. Black metal v jejich podání si zaslouží přívlastky jako “post”, “experimentální” či jistým způsobem i “avantgardní”.

“Piekło.Labirynty.Diabły” otevírá před posluchačem cestu, z níž naskakuje husí kůže. Jednotlivé skladby se pomalu sunou dopředu jako smrt a dávají dohromady temnou mozaiku, která není určena slabým povahám. Přesto by však bylo zavádějící mluvit o Morowe jako o čisté depresi. Kapela morbidní auru buduje velice inteligentně a sofistikovaně. Nemá zábrany hrát si s posluchačem, jak se jí zachce. Nejsou jí cizí hnilobné umíráčky, které z vás sedřou kůži zaživa, ani zdaleka se však nebojí četných progresivních prvků, díky nimž je “Piekło.Labirynty.Diabły” tím, čím je – skvostem.

Zlo má u Morowe abstraktní a neurčitou podobu, ale právě díky oné neuchopitelnosti je “Piekło.Labirynty.Diabły” ještě hrozivější. Do toho přidejte polsky zpívané texty o Osvětimi a podobných husí kůži nahánějících tématech a dostanete desku, která s vámi zahýbá.

Existuje hudba jako zábava a hudba jako umění. Té první je většina, té druhé minimum. Morowe jsou to umění.

Takhle u mě vypadá opravdu DOBRÁ muzika – je to záležitost, jež vyžaduje vaší plnou pozornost a soustředění, opravdu náročná věc, kterou málokdo dokáže ocenit. Jestli v hudbě něco nesnáším, pak je to dozajista podbízivost, naopak dávám přednost kapelám, jejichž produkce se co nejvíce vzdaluje konzumu a střednímu proudu. A to mi věřte, že Morowe jsou právě jedna z těchto svojských záležitostí, které nebyly stvořeny za účelem se někomu zalíbit. A to dělá “Piekło.Labirynty.Diabły” deskou pro fajnškmekry, kteří od poslechu očekávají něco víc.

“Piekło.Labirynty.Diabły” je jednoznačným překvapením roku. Album mrazivé, ale nádherné. Surové a depresivní, zároveň však progresivní a nápadité. A vždy těžké. Já jsem nadšený, neskutečná nahrávka a zároveň hudební lahůdka pro věčné hledače.

Peklo má své brány v Polsku… a Morowe je otevřeli.


Maniac Butcher – Masakr

Maniac Butcher - Masakr
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Kdyby mi ještě tak před půl rokem někdo řekl, že budu zanedlouho poslouchat nové album Maniac Butcher, začal bych se smát jak blázen. A ne jen že bych se smál, ale s přehledem bych dotyčného prohlásil za vola a oponoval, že reálnější je padání žab z nebe než obnovení Maniac Butcher. Přesto je však kapela po deseti letech od vydání poslední desky “Epitaph – The Final Onslaught of Maniac Butcher” zpátky. A v plné síle!

“Dnové mí ještě nejsou sečtení
Tělo mé ještě není scvrknuté
Paže má ještě mečem vládnout zná
A nicota nicotná požrati mne nestíhá”

(Zakončení ouděsné bezpočtům krutou jistotu slibující, však mne bezpočet slibných nejistot skýtající)

Před deseti roky skupina svou činnost ukončila s tím, že na scéně už není místo pro smečky ze staré školy. Těžko říct, jestli už je celá dnešní scéna na kapely jako Maniac Butcher připravena, příznivci téhle undergroundové legendy ale jistě připravení jsou. A to je jenom dobře, protože mám vážné pochyby o tom, že by kdokoliv jiný dokázal tvorbu tohohle kultu ocenit.

Ani po spánku dlouhém jednu dekádu Maniac Butcher neuhnuli ani o kousek ze svých názorů, dle nichž je používání kláves hanba a žádná pořádná kapela se k ničemu takovému nemůže snížit. Takže stále platí pověstné heslo “No keyboards!! No female vocals!! Only pure black metal!!” Ale ruku na srdce, kdo z nás by chtěl od Maniac Butcher slyšet něco jiného? Já teda rozhodně ne! Maniac Butcher rovná se oldschool nářez, tak to má kurva být a tak to také je!

“Činnost ta mi nejvíc libá, kratochvíle roztomilá
Profese mnou volená – řezničina šílená”

(Masakr krvavý pro plnění zájmůch vyšších i řezničení nadbytečné pro kojení pudůch nízkých)

Kdo kdy slyšel předchozí tvorbu, překvapen nebude, ale tohle není ten případ, kdy by to vadilo. Právě naopak! “Masakr”, ač vychází po desetileté přestávce, je typickou deskou Maniac Butcher – ničím neředěný, nekompromisní a agresivní black metal, který páchne starobou na sto honů a ještě dál. Brutální tempo, dvou-kopákové závody, bzučivé kytary, podzemní feeling, nasraný vokál s jasně rozpoznatelným frázováním Barbaruda Hroma. Prostě Maniac Butcher v té nečistší podobě. A výsledek? Peklo! Čekali jste snad něco jiného?

“Masakr” je album, které si s naprostou většinou českého black metalu může vytřít prdel. Takhle dobré to je. Ne, že by se u nás nedělal dobrý black metal, ale legenda je prostě legenda. Je to opravdu citelný rozdíl, jestli vám to hobluje nějaká “jenom” solidní UG horda, nebo jestli to valí takováhle kapacita.

Maniac Butcher

“A sluchem mým jest nejvíce ceněna
Mrazivá píseň vlčího plemena”

(Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch)

Genialitou zavání textová stránka, která mi stylem psaní a svým vyzněním přijde absolutně nejlepší v celé historii Maniac Butcher. A nejen to, naprostá špica to je i v rámci celé české (nejen) black metalové scény. Opravdu radost to číst. Tohle trumfne už jen Franta ŠtormMaster’s Hammer.

Sice má “Masakr” pouze půl hodiny, ale i za půl hodiny se dá udělat apokalypsa. Nemá cenu, abych tu na to dál pěl chválu. Jestli jste fandové black metalu, tak tohle prostě musíte (!) mít doma. Já si jako dlouholetý příznivec Maniac Butcher chrochtám blahy, fošnu sjíždím každý den a nemůžu přestat. Co vám budu povídat, je to prostě MASAKR!

“Hodokvasům bezbřehým nestřídmě se oddávati
Z rohu stálé hojnosti ku smrti se opíjeti”

(Desatero krutých zim přežitých v teple žhnoucí záře slávy minulé)


Dordeduh – Valea omului

Dordeduh - Valea omului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 3.9.2010
Label: Lupus Lounge

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nebývá zvykem, abychom tu recenzovali neřadové počiny. Občas ale nezaškodí udělat si výjimku, je-li k tomu nějaký důvod. Nepochybuji o tom, že drtivé většině z vás automaticky na mysli vyvstane otázka, jaké důvody mě vedou k recenzování minialba “Valea omului” od jistých Dordeduh. Hned vám to objasním…

Možná si vzpomenete, že tu před nějakým plus mínus půl rokem vyšla recenze na “Vîrstele pămîntului” od Negură Bunget. A právě tady je zakopáno jádro pudla, protože Dordeduh a Negură Bunget toho mají společného mnohem více než jen rumunský původ. Když totiž za dosti nepřehledných okolností kytaristé Hupogrammos a Sol Faur řady Negură Bunget opustili (nebo spíše “opustili”?), jejich další hudební kroky vedly právě k založení Dordeduh, přičemž kraťoučké EP “Valea omului” je jejich vůbec prvním materiálem pod tímto jménem. A oním na začátku zmiňovaným důvodem k jeho zrecenzování není nic menšího než přímá konfrontace s “Vîrstele pămîntului” nové Negury Bunget.

“Valea omului” dává jasně najevo, kdo byl v původní kapele hlavním hnacím motorem. Není pochyb, že to byli právě Hupogrammos a Sol Faur. Dordeduh v pomyslném souboji sice mají handicap v podobě pouze 13 minutové stopáže, přesto odcházejí jako vítězové. 13 minut v jejich podání totiž celou hodinu “Vîrstele pămîntului” strčí hravě do kapsy. Ačkoliv se mi ta deska s odstupem času líbí více než v době svého vydání, ve srovnání s “Valea omului” je očividné, že je to deska postavená pouze na folkových nástrojích, které znějí zajímavě už samy o sobě, ne na zajímavé muzice v plném významu tohoto slova. Dordeduh na místo toho nabízejí opravdu lahůdkovou hudební kvalitu po všech stránkách. Člověku se až nechce věřit, kolik bravurní atmosféry lze navodit v pouhopouhých 13 minutách. Zvláště pak druhá “Cumpăt” se svojí chvílemi až hypnotizující náladou zní opravdu skvostně. Stylově se pokračuje tam, kde Hupogrammos a Sol Faur skončili na “Om” – posledním albu Negură Bunget s jejich účasti. Kdo však “Om” někdy slyšel, jistě mi dá za pravdu, že už jenom tohle prohlásit znamená velikou pochvalu.

Účelem tohoto článku není ani tak podrobné rozebrání oné dvojice skladeb, ale spíš jenom upozornit, že vůbec něco takového vychází, aby měl každý příznivec mystikou a atmosférou protkané hudby možnost zaregistrovat, že ze země Karpat přichází další záležitost, která stojí za (hodně) pozornosti. Já osobně doufám, že se dlouhohrajícího materiálu dočkáme co nejdříve, protože předvoj v podobě “Valea omului” má v sobě rozhodně nevšední kouzlo. Přesně takové, jakým dýchala i původní Negură Bunget.


Drudkh – Пригорща зірок

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal / post-rock
Datum vydání: 20.9.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tajemný ukrajinský projekt Drudkh, v jehož řadách se objevují členové vzájemně personálně propletených Astrofaes, Blood of Kingu a již nefungujících Hate Forest, na své nové desce “Пригорща Зірок” předvádí svůj kvalitativní standard, jaký lze od Drudkh očekávat. A byť to možná nezní jako ta nejlepší pochvala na světě, v případě Drudkh to opravdu není málo, neboť v jejich případě se standard rovná v podstatě jedné z nejlepších záležitostí ve své specifické odnoži černého kovu.

Je známým faktem, že stejně jako že není strom jako strom, i když jsou to oba stromy, není také black metal jako black metal, přestože jsou oba označovány stejně. Pro nezasvěcené – u Drudkh nemáme co do činění s nějakým garážovým chlívem (nic by nemohlo být vzdálenější skutečnosti!), ale naopak s pomalou, melancholickou, přemýšlivou či zasněnou (vybírejte dle libosti, všechno sedí) podobou žánru. Popravdě řečeno, neznát kontext předchozí tvorby této kapely, tak by mohl leckdo hádat, že Drudkh v roce 2010 už mají spíš než k black metalu blíže k progresi či dokonce rocku…

…čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejobdivuhodnějších věcí na Drudkh. S každou novou deskou je cítit posun směrem do neprobádaných vod, přesto však jejich nové nahrávky dýchají v podstatě stejně tklivou a melancholickou atmosférou jako staré počiny. Drudkh se vyvíjejí pomalu a plynule, rozhodně nepředvádějí stylové kotrmelce, přesto ale s každým novým počinem cítíte, že jsou zase o kousek dále, ale stále si zachovávají svojí tvář. Spousta lidí si jistě bude stěžovat, že na vrcholné dílo “Кров у Наших Криницях” to nemá, ale nelze přece neakceptovat vývoj skupiny, zvláště pakliže mají Drudkh pořád co říct.

Ať vezmete jakoukoliv nahrávku Drudkh, vždy máte jistotu, že se bude jednat o hluboký posluchačský zážitek, který na vás dýchne neopakovatelnou atmosférou. Bráno v tomto světle už počáteční prohlášení, že Drudkh “jen” naplnili svůj standard, působí jako klad mnohem více. Pokud se pustíte do poslechu “Пригорща Зірок”, chce to opravdu naladit jakési meditativní rozpoložení, uzavřít se před světem a užít si o samotě tuhle hudební odyseu.

A víc toho už v podstatě ani není co psát. Jmenovat jednotlivé skladby by bylo absolutně bezpředmětné, tohle se musí poslouchat a užívat jako jeden celek. Pokud prahnete po nějaké působivé atmosféře, “Пригорща Зірок” je tu pro vás. Kouzelná věc – stejně jako všechna ostatní alba Drudkh.

Na závěr vás místo obligátního shrnutí předchozích řádků upozorním na fakt, že “Handful of Stars” je k dostání i jako speciální boxset, jehož součástí je rovněž mini-EP “Slavonic Chronicles”, na němž se nacházející dvě předělávky. A tady by měl našinec zpozornět, neboť jednou z nich je “Indiánská píseň hrůzy” od kultovní české legendy Master’s Hammer!


Další názory:

Hodně kvalitní album, které mě chytlo hned od začátku (nepočítáme-li intro “Cold Landscapes”) a až do konce nepustilo. Po krátkém úvodu tu je čtyřka výtečných songů, které mají všechny přes osm minut. Začal jsem se nudit až při předposlední “Прийде День”, která je tu pro mě jedinou slabinou. Bezpochyby nejlepším kouskem je “Загибель Епохи”, která je správnou hitovkou do rádií (smích).
Seda


Nidingr – Wolf Father

Nidingr - Wolf Father
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.6.2010
Label: Jester Records

Tracklist:
01. Fafnismol
02. Baldrs draumar
03. Reginsmol
04. Voluspo
05. Hymiskvitha
06. Lokasenna

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nidingr je jeden z mnoha dalších norských blackmetalových a jaksi jen nárazově fungujících projektů, a jak už to u podobných záležitostí bývá, i v tomto případě se v sestavě potkává hned několik známých hudebníků tamní scény. Aniž bych chtěl ctěného čtenáře podceňovat, myslím, že spousta z vás o této kapele neslyšela, tudíž nám dle mého názoru neuškodí menší historické okénko spojené s onou představovačkou sestavy. Kořeny Nidingr sahají až hluboko do roku 1992, kdy si Teloch (Umoral, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-1349) založil sólový projekt s názvem Audr. Ten se po jednom demosnímku a po příchodu Blargha (teď nově například v Dødheimsgard) v roce 1996 přetransformoval právě v Nidingr. Skupina však za tuto dobu stihla pouze jednu dlouhohrající desku – „Sorrow Infinite and Darkness“ z roku 2005. Letos přicházející „Wolf Father“ je tedy teprve druhým řadovým počinem. Ohledně line-upu ještě doplňme, že do bicích zde netluče nikdo menší než samotný Hellhammer (má vůbec cenu vyjmenovávat, kde všude ten blázen hrál?).

Historickou část máme z krku, recenze vypadá hezky delší a navíc máme pěkný úvod, haha. Dobrá, můžeme na samotnou nahrávku. Už jen z výčtu samotných jmen je to nejspíš zřejmé a možná zbytečné říkat, ale sluší se případného posluchače upozornit, že od „Wolf Father“ by neměl očekávat nic jiného než čistokrevný black metal. Možná sem tam probleskne deathmetalověji laděná pasáž, ale když prohlásíme, že Nidingr prostě hrají black metal, jistě to bude odpovídat. Stejně tak však možná bude vzhledem k přítomným žánrovým kapacitám zmiňovat, že od „Wolf Father“ nelze očekávat ani nějakou fušerskou amatéřinu, ale nic jiného než kvalitu. Pravda, není to sice na rozdíl od většiny domovských kapel všech zúčastněných ta úplná žánrová špička, ale pořád se i u Nidingr kope první liga.

Co považuji za zřejmě největší negativum nahrávky, je fakt, že se pod velmi povedenou zamlženou obálkou skrývá pouhopouhá dvacetiminutovka muziky. Ano, sice výživná dvacetiminutovka, přesto se ale jedná spíše o stopáž vhodnější pro minialbum než pro dlouhohrající počin. Co se dá dělat, buďme rádi alespoň za něco.

Sice v tom jistě hraje roli i ona krátká délka, že album uběhne člověku velice rychle, ale lví podíl na tom bezesporu bude mít rovněž rychlé tempo celého materiálu. Ve většině hrací doby Hellhammer svou bicí soupravu žhaví doběla, a milovníci dvojkopákových paleb si tak jistě užijí. Stejně tak se mají na co těšit příznivci typicky norsky mrazivých kytarových melodií, jimiž Nidingr rozhodně nešetří.

Ze šestice skladeb snad ani nemá cenu vybírat nějaký jednoznačný vrchol, neboť na tak krátké ploše by snad bylo umění, aby si nahrávka nedržela ucelenou kvalitu. Je to ten typ alba, které neobsahuje nějakou jednoznačnou hitovku, ale album, kde všechny písničky drží takříkajíc pohromadě a jedou v podstatě ve stejné linii, vyznění a atmosféře. Možná bych ale přece jenom vypíchl druhou „Baldrs Draumar“, nikoliv však z důvodu vyčnívající kvality, nýbrž proto, že se jedná zřejmě o ten nejpestřejší song s nejproměnlivější strukturou, kde je úvodní blackmetalový vichr záhy vystřídán pěkně táhlým a mrazivým kouskem, aby – a to je vlastně ten důvod, proč skladbu zmiňuji – skončila v neodolatelně atmosférické, pomalé a čistě odzpívané pasáži.

Byť v dnešní době disponuje kvalitním zvukem takřka každá nahrávka, blackmetalový žánr si stále drží pozici výjimky, která potvrzuje pravidlo, a mnoho kapel si libuje v záměrně (ale ne vždy záměrně, že ano) špatném zvuku. Možná proto bych vás chtěl upozornit na fakt, že „Wolf Father“ patří do onoho ranku blackmetalových desek, jež jsou poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, protože tady to prostě hraje pěkně. Žádná garáž se, dámy a pánové, nekoná.

Nidingr

Co říct závěrem? Jsem toho názoru, že to tentokrát nemusíme na konec nějak přehánět, protože bych stejně vlastně jen musel zopakovat výše zmíněné. Ale abychom to neošidili zas tolik, tak dodám, že se přece jenom jedná o záležitost, která má podle mě šanci zaujmout. A když budeme opět porovnávat s (někdy už i bývalými) domovskými kapelami členů Nidingr, možná má „Wolf Father“ větší šanci zaujmout ne-blackmetalového posluchače než třeba „chrastiví“ Gorgoroth, s-kulometnou-rychlostí-hrající 1349, post-black-industriální Dødheimsgard nebo ujetí šílenci Mayhem. „Wolf Father“ sice není nic podbízivého a stále se jedná o typickou norwegian-BM záležitost, ale když jí dáte šanci… kdo ví, možná budete i překvapeni.