Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Midas in Reverse
02. Dead Dawn
03. Down to Mars to Ride
04. As the World Fell
05. Total Death
06. The Winner Has Lost
07. Silent Assassin
08. Hubris Fall
09. Black Survival
10. Not What It Seems
O problémech, jimiž si prošla severská veličina Entombed a které vedly ke vzniku dvou odnoží této kapely, toho již bylo napsáno dost. Nebudu tedy příliš zdržovat a vezmu to spíš jen cvičně, aby se i neznalí dostali do obrazu prostřednictvím těch hlavních událostí. Před vydáním předchozího alba „Back to the Front“ se v táboře Entombed rozešly dvě hlavní persóny, zpěvák Lars-Göran Petrov a kytarista Alex Hellid, kteří měli každý jinou představu o směřování svého dítka. To je samo o sobě událost nijak příznivá pro fanoušky dané kapely, nicméně výsledkem je to, že L-G Petrov si založil svoji vlastní verzi této stálice a ta se nápadně podobá tomu, co Entombed do té doby tvořili ještě pod svým původním jménem.
To Alex Hellid sliboval svou verzi Entombed takřka ihned po událostech v roce 2014, ovšem do dnešních dní se nic neděje, takže z této strany toho už moc nečekám. Vypadá to, že veškerá budoucnost, která je alespoň personálně (v tomto případě však i jménem) spjata s historií chrastících deathmetalistů ze Stockholmu, bude přicházet právě z formace s přídomkem A. D. K L-G Petrovovi se přidala trojice ve složení Victor Brandt (basa), Olle Dahlstedt (bicí) a Nico Elgstrand (kytara) a odkaz legendy tak žije alespoň částečně dál, protože všichni čtyři v řadách kapely působili v jejich posledních dnech.
L-G Petrovovi samozřejmě nelze nic zazlívat, protože z dvou desek jeho Entombed A. D. mám pocit, že si prostě jen chce dál hrát ten svůj oldschoolový death metal, který chrastí jako starý kostlivec, a fanoušci mu to žerou. A já se jim nedivým. Debut „Back to the Front“ byla dobrá práce na téma valivý severský death metal, a přestože to nebylo nic nového pod sluncem, tak tou zarputilostí a uvěřitelností se vyvažoval právě ten nulový historický přínos. A tak nějak jsem přistupoval k novince „Dead Dawn“. Jako k albu, od něhož toho příliš nečekat, protože druhé „Left Hand Path“ už L-G nikdy nenazpívá, a jako k desce, která si odbouchá těch svých deset hrubých válů a já se na nějakou dobu slušně zabavím.
Jenže tady přichází ten hlavní problém, který s „Dead Dawn“ mám. Na můj vkus je novinka Entombed A. D. až příliš uniformní a nepřekvapivá. Myslím tím nepřekvapivá v tom smyslu, že postrádá více opravdu zajímavých skladeb, nebo alespoň motivů, jichž bych se při poslechu mohl chytit. Takhle L-G a jeho kumpáni spustí úvodní šlehu „Midas in Reverse“, která vlastně není vůbec špatná, ovšem s přibývajícími minutami mám dojem, že se nudím čím dál víc. Neříkám tím, že by Entombed A. D. začali hrát něco odlišného od toho, s čím fungovali ještě bez přídavku A. D., protože L-G má ten svůj skladatelský rukopis natolik vypiplaný do sebemenšího detailu, že formálně je „Dead Dawn“ v podstatě stejným albem, jako bylo „Back to the Front“. Problémem je z mého pohledu to, že tentokrát mě poslech těch kompozic příliš netěší, takže písně jako „Black Survival“ či „The Winner Has Lost“ na mě ve výsledku působily spíš jako standardně odvedená rutina, což je špatně.
On už první singl, jímž se stala již zmíněná „The Winner Has Lost“, mě nijak nezaujal a popravdě řečeno jej považuji za nejslabší položku „Dead Dawn“. Přestože Lars-Göran řve jako bezohledná bestie a nedá se mu nic vytknout, tak hudebně mi to přijde jako hodně slabý odvar dříve nebezpečné směsice death metalu s rock ‘n’ rollovou šlapavostí. Navíc, a to mi nejde přes uši, mi singlovka zní jako kopie „Pull Harder on the Strings of Your Martyr“ od Trivium, jen s tím rozdílem, že Trivium zněli o něco nebezpečněji, což už z principu není příliš lichotivá poznámka.
Co se mi naopak líbí, to je pravověrná skupina starých vypalovaček, mezi něž patří titulní „Dead Dawn“, rychlovka „Total Death“, a když přivřu obě oči, tak i „Silent Assassin“, ovšem nebudu lhát a přiznám, že ne vždy jsem se proposlouchal až do samého konce, což je při relativně krátké hrací době „Dead Dawn“ nepříjemné zjištění.
Před vynesením finální rozsudku se ve mně perou dva dojmy. Ten jeden mi říká, že L-G a jeho kumpáni nahráli deset klasických válů, které jsou plné energie a typických postupů schovaných pod rouškou rukopisu, jenž kdysi pomáhal utvářet dění na švédské deathmetalové scéně. Deset válů, které jim příznivci stylu zcela určitě spolknou, ovšem já se stále nemůžu zbavit dojmu, že tentokrát se výsledek Entombed A. D. příliš nevyvedl; „Dead Dawn“ mě nechává až nezvykle chladným, takže bych jej hodnotil neutrálně jako album úspěšné jen tak na půl cesty. Jako dobře odvedenou rutinu, bez jejíhož poslechu se v pohodě obejdu, protože až budu chtít slyšet pořádný nářez z kuchyně Entombed, tak sáhnu po albech, která nedávno slavila 20 let výročí od vydání.
Země: Evropa / Austrálie Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Traitor
02. Live and Burn
03. Artiglio del diavolo
04. Hounds at Ya Back
05. Deathblow [bonus]
06. Hymn to Dionysus
07. Wildfire
08. White Line Fever
09. Die You Fucking Pig!
10. Tamam Shud
Black / thrash metal je pro mě osobně dost vyčpělý styl, a abych řekl pravdu, v tomhle specifickém hoblovacím subžánru mě už dost dlouho žádná nová smečka nezaujala a plně si vystačím s několika už známými oblíbenci typu Nifelheim, Desaster, Aura Noir nebo právě Deströyer 666, kteří budou hlavní hvězdou naší dnešní recenze. Jednoduše mi přijde, že nové kapely, které se do tohohle stylu pustí, prostě jen kopírují výše jmenované staré páky, nevymýšlejí nic nového a vesměs jen nudně drhnou kytary v kvapíkovém tempu. Což je o to víc paradoxní, že oni velikáni black / thrash metalu vždy dokázali do své muziky dostat jakýsi přesah – ostatně možná právě proto jejich nahrávky přežily zkoušku časem.
Třeba Deströyer 666 vždycky vedle citu pro kulervoucí riffy a zběsilé špinavě metalové hity vládli i schopností dostat do formálně „jen“ hoblovacího metalu trochu epičtější feeling, s nímž to má neskutečné grády. A právě tyhle věci „navíc“ jsou tím, díky čemuž se k fošnám „Unchain the Wolves“, „Phoenix Rising“ a „Cold Steel… for an Iron Age“ i dnes s chutí vracím a rád si u toho zatřepu palicí jak sviňa.
Ačkoliv už lze Deströyer 666 řadit mezi veterány (dvacetileté výročí nepřetržitého fungování oslavili pár let nazpátek), jejich dlouhohrající diskografie vlastně zas až tak početná není. Není se co divit, když K. K. Warslut a jeho parta rozhodně nadprodukcí netrpí a obzvláště na poslední alba nechává čekat velice dlouho. Minulému „Defiance“ z roku 2009 předcházelo sedmileté dlouhohrající ticho a stejně dlouhou dobu nakonec trvalo dát dohromady i aktuální „Wildfire“. Nicméně, já osobně to kvituji – radši si počkám sedm roků, abych pak dostal excelentní fošnu, než mít každé dva nebo tři roky novou placku, kde je minimálně půlka tracků prachsprostá vata. A „Wildfire“ jasně ukazuje, že tento přístup je prostě správný, jelikož i novinka je skvělá a z mého pohledu plně dostává standardu Deströyer 666, který je a vždy byl kurevsky vysoko (možná, že jen „Defiance“ je o něco slabší než zbytek, ale i tak pořád sakra dobré)..
Navíc je super, že Deströyer 666 nedrhnou furt to samé dokola jak kolovrátek, ale že jejich jednotlivé nahrávky jsou mezi sebou hezky rozeznatelné a každá má vlastní ksicht. Například z „Wildfire“ je víc než kdykoliv v minulosti cítit láska k oldschool metalu. Jasně, jasně, já vím, že tahle kapela nikdy nebyla žádná imbecilní moderna a že šlo vždycky o pravověrný špinavý metalový nájeb, jak to má kurva být. Měl jsem tím to, že „Wildfire“ už není čistokrevný black / thrash metal, naopak je to místy regulérní heavy / speed, akorát v pekelně nasraném podání. A musím říct, že jakkoliv mě to na první poslech trochu překvapilo, jak moc je novinka heavymetalová, setsakra rychle se mi to zalíbilo a nakonec za tohle směřování musím dát jednoznačně palec nahoru. Jestli šlo až doposud brát název kultovního singlu „Satanic Speed Metal“ z roku 1998 s jakousi nadsázkou, tak po „Wildfire“ už jde sranda stranou.
Navzdory tomu jsou to ale pořád Deströyer 666, jak se sluší a patří. „Wildfire“ opětovně servíruje kopu parádních a agresivních, nikoliv však bezhlavých nebo snad dokonce tupých vypalovaček. Skoro to ani nemá cenu vyjmenovávat, protože Deströyer 666 si tu laťku drží celou hrací dobu, a když se budete náhodně trefovat do tracklistu, tak je dost malá pravděpodobnost, že se netrefíte do parádní šlehy, mezi něž patří hned úvodní jízda „Traitor“, „Live and Burn“, nehorázně chytlavá „Hounds at Ya Back“, „Deathblow“, „Hymn to Dionysus“ s božským kytarovým sólováním, titulní fofrovačka „Wildfire“, „White Line Fever“ s epickým intrem a parádními melodiemi a předposlední pumelice „Die You Fucking Pig!“.
Když se ovšem náhodou netrefíte do některé z hitovek, tak to v žádném případě neznamená, že na vás čeká špatný kus. Ani náhodou – to totiž znamená jen to, že se jedná o songy, v nichž naplno propukne onen epičtější feeling, byť ten je v ne úplně zanedbatelné míře ke slyšení i v oněch vypalovačkách (třeba „Hymn to Dionysus“, kde se míchají obě polohy, budiž příkladem). Nicméně abych byl konkrétnější, tímhle mám na mysli třetí, hojně melodickou melodickou instrumentálku „Artiglio del diavolo“ a samozřejmě také sedmiminutový majestátní finální opus „Tamam Shud“ s klenutými vokály.
Pozorný čtenář si jistě všiml, že v předchozích dvou odstavcích jsem alespoň zmínil všech deset tracků, které se nacházejí na limitované edici „Wildfire“ (standardní verze má devět skladeb – bonusová je „Deathblow“). Nemůžu si ale pomoct – zcela upřímně říkám, že jsem z „Wildfire“ nadšený a že si ten poslech doslova užívám. Nijak se netajím tím, že Deströyer 666 si obecně hodně považuju, ale na druhou stranu, o to těžší je pro takové kapely navázat na svou starší tvorbu. K. K. Warslut a jeho smečka však ani tentokrát nezklamali. Jestli prahnete po pořádném špinavém metalovém náseru prvotřídní kvality, bez přetvářek, rádoby okultních póz, pseudo-mystifikování a podobných píčovin, tak tohle je jednoznačná volba!
Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 16.10.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Intro / Mass Grave Mass
02. Flesh Before My Eyes
03. Plain Pine Box
04. Out of Respect for the Dead
05. The Ominous “They”
06. Redeemed Through Hate
07. Deified
08. Trail of Ungodly Trades
09. Grotesque Glory
Asi netřeba polemizovat nad tím, že kdyby se měla vést diskuze o zásadních pionýrech chrastivého death metalu, tak švédští Grave budou jedním z jmen, které by mělo napadnou snad opravdu každého, kdo se kdy alespoň okrajově zajímal o death metalovou odnož tvrdé hudby. Tahle extrémní sebranka položila spolu s Entombed, Unleashed a Dismember základy stylu a dodnes patří k jeho předním představitelům. A nutno říct, že se tak neděje jen z nějaké laciné nostalgie ke starším albům s kultovním statusem, ale zcela zaslouženě si tuto pozici udržují až do dnešních dnů, protože minimálně v aktuálním tisíciletí pánové nevydali vyloženě špatné album a spolu s Unleashed patří k žánrovým matadorům, na které je spolehnutí.
Kdo ví, možná ze mě mluví všeobecná láska k tomuto hudebnímu stylu, protože chrastivý death miluji, možná je to způsobeno tím, že hudebně servírují Grave ten samý chod stále dokola, a najít tak rozdíly mezi jednotlivými plackami je už jen z tohoto důvodu úkol nelehký, ale i přesto s klidným srdcem říkám, že „Out of Respect for the Dead“ je povedená nahrávka. Nejedná se sice o takovou pecku, jako bylo minulé „Endless Procession of Souls“, které dnes s odstupem řadím k tomu úplně nejlepšímu, s čím kdy Grave přišli, ale na druhou stranu ani zdaleka nic tragického jako „Hating File“, takže u mě vládne spokojenost.
Řekněme si to na rovinu, Grave nikdy nebyli o posouvání hranic a o experimentech. Nikdy se nesnažili přijít s něčím, co by jim přivábilo nové fanoušky, a jakkoli to může znít zpátečnicky a krátkozrace, tak hned na prvních demech na konci 80. let našli formulku, již v průběhu následujícího čtvrtstoletí neopustili a stále se jí drží jako klíště. A ruku na srdce, má snad o to někdo zájem? Nemyslím si. Člověk, který si chce pustit Grave, si chce užít chorobný growling, rychlá tempa, chrastivé kytary a přímočarou rytmiku. Nic víc, nic míň. Tedy, popravdě řečeno je třeba tohle všechno doplnit o správně zabijácký materiál s atmosférou, ale s tím Grave nemají dlouhodobě problémy a „Out of Respect for the Dead“ není v tomto směru žádnou výjimkou.
Jakmile Ola Lindgren hrábne do strun a začne řvát „waking up in silence in a trench of rot“, jako se tomu děje v úvodní šlupce „Intro / Mass Grave Mass“, tak nenechává nic náhodě a spolu se svými třemi kumpány se snaží z posluchače vymlátit duši. Napříč následujícími osmi skladbami totiž přináší materiál, který je sázkou na jistotu, o tom žádná. Grave sází na osvědčené postupy a ani občasné střídaní temp, kdy se třeba již zmíněný otvírák zničehonic zasekne pomalou kytarovou pasáží, na tom nic nemění. Švédský death metal je tak úzkoprsou škatulkou, že nemá smysl přinášet do ní něco nového. Jinak by to přece nefungovalo už takovou řádku let, no ne? Grave jsou si toho vědomi a jako druhý chod své chorobné hostiny předvádějí „Flesh Before My Eyes“, jež díky pomalejší střední pasáži evokuje materiál z hloubi 90. let, kdy se death úplně běžně mísil s doom metalem.
Vědomi si toho, v jakých momentech jsou Grave nejsilnější, se rozhodli podstatnou část nahrávky ponechat v pekelně zběsilém tempu, proti čemuž nelze nic namítat, takže jakmile spustí titulka „Out of Respect for the Dead“, tak je čas protáhnout krční svalstvo a vzdát Grave hold, že i po všech těch letech znějí vitálně a uvěřitelně. V druhé půli titulky jsou kytary lehce utahané a budují atmosféru, ovšem v samém závěru vypukne pořádná bouře v podobě sólových kytarových soubojů po vzoru slavnějších kolegů Slayer. Hodně podobně, co se těch pomalejších pasáží týče, vyznívá ještě „Redeemed Through Hate“, „Trail of Ungodly Trades“ a druhá polovina závěrečné „Grotesque Glory“.
Já vím, že jsem v předchozím textu označil „Out of Respect for the Dead“ za album klasické a výraz Grave nikam neposouvající, ale kdybych měl vybrat jedno opravdové překvapení, tak je to právě „Grotesque Glory“. Ta se natáhla s hrací dobou na hranici devíti minut a nesmělé doteky s doom metalem ji posouvají do vod, které jsou mnohem bližší holandským Asphyx. To, co Grave pouze načrtli v „Flesh Before My Eyes“, v druhé polovině „The Ominous ‘They’“ a pak ještě „Deified“, jež zní místy jako Celtic Frost na svém posledním albu, tak je na závěrečném opusu rovnoprávným partnerem k death metalovému infernu. Grave zvolili klasickou formulku gradace a zrychlování, což není nic nového, ale postupné nabalování hrubosti v této kompozici funguje.
Svým způsobem Grave nezklamali. Čekal jsem další poctivou řezničinu a tu jsem taky dostal. Na své jedenácté album nacpali ty nejohavnější ingredience, jaké člověk na švédském hřbitově může najít, a výsledkem je tak nahrávka, která sází na jistotu, ale činí to s takovou suverenitou, že to těmto nestorům nelze vyčítat. „Out of Respect for the Dead“ sice nevyhraje cenu za nejlepší žánrovou nahrávku dekády, ale jako další z řady alb severských velikánů se jedná o velmi přesvědčivý počin. A jako bonus skvělý přebal. Dobrá práce, pánové!
Tak schválně, co byste čekali od kapely, která se pojmenuje The Dead Goats? Nějaký špinavý black metal, že ano? Já to vidím podobně, protože když se kapela takto pojmenuje, tak automaticky očekávám tu nejodpornější podobu černého kovu s norským původem, jakou si umím představit. Ovšem tato polská trojice, která od svého vzniku v roce 2011 nezahálí a sype jeden neřadový počin za druhým, klame tělem, protože ačkoli se pánové stočili se svými inspiracemi na sever, tak to vzali trochu jiným směrem a skončili ve Švédsku.
Když k prvnímu odstavci dodám, že The Dead Goats nehrají žádný obscénní black metal, nýbrž se zhlédli v death metalové řezničině, tak v kombinaci s tím Švédskem už by se leckomu mohlo rozsvítit. Jasně, tohle je totiž jedna z mnoha dalších ukázek severského death metalu staré školy. A přesně podle toho toto třískladbové EP zní. Kytary jsou pěkně chrastivé, rytmika pekelně rychlá a vokál zpěváka zase pořádně řízný. Vše je tedy ve stylových kolejích, o kterých se dá říct, že jsou už zatraceně vyježděné, protože kapel typu Entombed, Entrails či Grave jsem už slyšel tolik, že bych to ani nechtěl počítat.
Mají tedy The Dead Goats čím zaujmout, když překvapivost to v žádném případě není? Ale jo. Má to grády. Přijde vám to málo? Ano, já vím, že z hovna se bič neuplete, ale ony ty skladby nejsou špatné a jsou od podlahy úderné. Možná je to dáno i tím, že EP „Don’t Go in the Tomb“ složeno pouze ze dvou původních písní a předělávky jedná staré vykopávky od Repulsion, ale ten jejich oldschool death je navzdory své kompoziční předvídatelnosti kulervoucí.
Jen tak letmo jsem si poslechl úryvky starších počinů, a protože se nic neměnilo, tak můžu říct, že The Dead Goats jsou tou severskou deathařinou posedlí dost silně. Úvodní titulka „Don’t Go in the Tomb“ je totiž skvělou ukázkou toho, jak se tato hudba má dělat. S nadšením, s umem vložit tomu tu správně dřevní a oldschoolovou atmosféru, a přitom šlapavě a rychle. Po úvodním mluveném intru spustí kytara v pomalejším tempu, aby se po chvilce tempo přehouplo do již klasického kvapíkového, který k tomuto stylu patří. Je škoda, že výsledný sound je trošku víc naleštěný, než by se k takové hudbě od tříčlenného komanda hodilo, ale jinak je výsledek zabijácký.
Následující „Featherless“ se s tím nemaže, a jestliže se o první písni dalo s přivřenýma očima říct, že se alespoň střídáním temp snaží setřást ze sebe tu okatou inspiraci u švédských velikánů Entombed, tak druhá vypalovačky z tohoto EP je až na krátkou bublající pasáž v prostřední části jednoduchým výplachem. Proti tomu nelze nic moc namítat, protože ta energie tam schovaná je a není to jen tak bezhlavé mlácení, ale víc se mi zamlouvala titulka se svou lehce komplikovanější strukturou. No, a třetí „Festering Boils“ je zmíněnou předělávkou amerických Repulsion. Trochu mě překvapilo, že pánové sáhli právě po této grind / deathové klasice ze zámoří a nelovili spíš někde u Carnage nebo Dismember, ale proč ne. Tenhle vál má i po letech sílu, takže proč jím deset minut vlastní tvorby řádně nenakopnout.
V případě plnohodnotné placky bych dost pravděpodobně mluvil trochu jinak, ale protože tady na tomto místě hodnotím pouze tento počin, tak nezbývá než The Dead Goats pochválit, protože ve své podstatě udělali všechno přesně tak, jak měli. A výsledek tomu odpovídá, protože tohle je prostě a jednoduše poctivá řezničina v severském hávu, která neurazí. Jestli to stačí? To se uvidí v budoucnu až se dostanu k další řadové desce.
Země: Polsko Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 5.12.2014 Label: Old Temple
Tracklist:
01. Ode to the Dead / Tales from the Crypt
02. Mortalist
03. Raped by the Devil
04. Crucified
05. Hades [Bathory cover]
06. Visions of Doom
07. Blood Red Like Sodomy
08. Way of the Cross
09. Ritual Genocide
Již mnohokráte jsme se tu bavili – a s největší pravděpodobností se ještě mnohokráte budeme bavit – o tom, že polská scéna v současnosti patří k tomu nejzajímavějšímu, co black metalový žánr nabízí, a že v tomto případě je radno si počíhat i na debutující formace, jelikož i ony mnohdy přinášejí vysoce zajímavý posluchačský zážitek. Nestranný člověk, jenž žánrové poměry nesleduje nijak zvlášť bedlivě, by si snad už pomalu mohl začít myslet, že samotný polský původ je snad zárukou kvality. V reálu to tak však samozřejmě není a dnes si uvedeme příklad toho, že ne vše, co smrdí black metalem a přichází to z Polska, nutně stojí za poslech…
Bestiality je poměrně dost mladá formace, jejíž vznik se datuje do června 2013, takže aktuálně má na křížku rovné dva roky a kousek existence. Nejedná se ale o nějaký nový vedlejší projekt zkušených muzikantů, v sestavě žádné protřelé mazáky nenajdete – Bestiality jsou jednoduše mladá kapela se vším všudy. Za tu dobu, co tento kvartet drtí svoje struny, paličky a hlasivky, vznikly prozatím dvě nahrávky, přičemž obě se objevily v loňském roce. Tou první byl třískladbový singl „Way of the Cross“, na němž se kromě dvou vlastních válů nacházela i předělávka od australských Deströyer 666, a tou druhou, jíž se nyní budeme věnovat trošku podrobněji, se stalo EP s názvem „Stuck in Bestial Vision“, které jen tak mimochodem obsahuje další předělávku, tentokrát z rané tvorby švédské legendy Bathory.
Ono by se vlastně asi hodilo si informaci o tom druhém coveru schovat až na později, protože zde byla zdánlivě navíc, nicméně jsem to zmínil zcela záměrně. Ony dvě formace, na jejichž songy si Bestiality vyšláply, tedy Deströyer 666 a Bathory model první půle 80. let, totiž ve velké míře napovídají, do jakéhože pojetí black metalu se to Bestiality pustili. Když navíc dodám, že se Poláci ve své biografii sami chlubí inspirací u dalších kultovních smeček jako Nifelheim, Desaster nebo Merciless, tak už myslím musí být naprosto jasné, že na „Stuck in Bestial Vision“ nenajdete nic jiného black / thrash metalovou hoblovačku ze staré školy.
Jedna věc se však kapele musí rozhodně nechat – když nic jiného, Bestiality si vůbec na nic nehrají. V jejich muzice není ani sebemenší náznak snahy o vlastní ksicht nebo originalitu, naopak je každou minutu cítit, že Bestiality prostě milují starý black metal a milují jej takovým způsobem, že chtějí vzdát hold svým oblíbencům tím, že navážou na jejich špinavý odkaz a sami pustí do světa trochu toho zběsilého oldschoolu. Poláci nic nevymýšlejí a prostě hoblují, jak black / thrash metalový zákon káže – hned v prvním tracku „Tales from the Crypt“ (jemuž předchází ještě krátké intro „Ode to the Dead“ v téže zvukově stopě) sešlápnou pedál na podlahu a hurá hoblovat, dokud nejsou ohoblována všechna trsátka, vypita všechna piva a obráceny všechny kříže.
Extrémně jednoduchému, mnohdy až takřka primitivnímu, triviálně explicitnímu (někdo by to možná dokonce pojmenoval jako: hloupoučkému) a stoprocentně klišé vyznění odpovídá úplně vše. Počínaje striktně černobílým obalem, pokračuje roztomilými přezdívkami (třeba Galin Soulreaper nebo Tom Cultcommander – to prostě nemá chybu), konče zcela předvídatelnými texty, v nichž jde spíš jen o to mluvit (tedy, vřískat) o typických oldschool metalových tématech než o nějakou propracovanou formu. Když už se třeba něco omylem rýmuje, tak to jsou zásadně ultra nápadité rýmy jako witch-bitch nebo night-light.
Vzhledem k tomu, že se míra originality u Bestiality limitně blíží nule, nemá cenu se nějak zvlášť zdržovat s bližším popisem jednotlivých songů – skutečně to zní jako kopírka výše jmenovaných veličin, čili jako něco, co už každý z nás slyšel mnohokrát (a kdybyste to náhodou ještě neslyšeli, pusťte si třeba něco Nifelheim – dostanete vesměs to samé jako „Stuck in Bestial Vision“, jen v o hodně vyšší kvalitě). Zmíníme tedy jen těch několik málo fragmentů minialba, jež posluchače vytrhnou z monotónního drhnutí strun.
Prvním z nich je dozajista již probíraný cover „Hades“ od Bathory, který je ovšem proveden poměrně standardním a neobjevným (nicméně alespoň neurážejícím) způsobem. Druhým jsou písničky „Crucified“ a „Blood Red Like Sodomy“, jež nijak nevybočují z toho zbytku s výjimkou jednoho kraťoučkého momentu v každé – jsou jím skvělá kytarová sóla (bohužel jde vždy jen o pár sekund). Tím posledním, co člověka práskne přes uši, jsou poslední dva tracky „Way of the Cross“ a „Ritual Genocide“, které se objevily na výše zmiňovaném starším singlu. To, co vás přes ty uši práskne, je citelné přeskočení zvuku do ještě větší garáže – Bestiality se s tím evidentně nijak nesrali a práskli je na EP přesně v té podobě, v jaké vyšly původně. Že je to zvukově jinde než zbytek… inu, to prý asi nevadí. Kromě těchto tří věcí už jsem si ze „Stuck in Bestial Vision“ zapamatoval pouze třívteřinové zavrčení motorové pily (začátek „Mortalist“), třívteřinové porno hekání (začátek „Raped by the Devil“) a tunu hoblování.
Obecně vzato se sice „Stuck in Bestial Vision“ poslouchat vlastně dá a popravdě řečeno, nemám s otočením té půlhodinky zas takový problém. Na druhou stranu mě však poslech ani nijak zvlášť netěší – všechno, co Bestiality předvádějí, tu již bylo tisíckrát. Sice chápu, že to asi ani není účelem existence téhle formace, ale jen trochu zkušenější posluchač nemůže být ani v nejmenším překvapen. Jediný smysl Bestiality tedy vidím v tom, že to asi hochy baví si od podlahy zahoblovat ve zkušebně a na koncertě, vyhlásit pár fucků, pár satanů, obrátit pár křížů a vypít cisternu piva… v pohodě, proti tomu nic nemám, to jim člověk může jen přát. Z pohledu posluchače mi však jejich muzika přijde bohužel zbytečná.
Země: USA / Kanada Žánr: crust / metal / rock Datum vydání: 15.5.2015 Label: Relapse Records
Tracklist:
01. Lazarus
02. Fire in the Sky
03. Stonecracker
04. Midsummer
05. Hangmans Hyll
06. We Control the Fear
07. You People
08. Prison
09. Sons of the Soil
10. The Lie
11. Our Day
12. The Devil Knows His Own
Věřím, že v jistých kruzích jsou Tau Cross považování za superskupinu, protože sestava, která čítá léty prověřená jména z uskupení jako Voivod, War/Plague a Amebix nenechává hrstku posluchačů klidnou, ovšem pro mě je to prostě a jednoduše boční projekt Michela Langevina, tedy bubeníka Voivod, protože zbylá část personálního obsazení, jež se za projektem Tau Cross skrývá, je pro mě jednou velkou neznámou. Ovšem pro úplnost je třeba říct, že spolu s Langevinem, jenž usedl samozřejmě na bubenickou stoličku, tvoří Tau Cross zpěvák a basák Rob Miller a dvojice kytaristů Jon Misery a Andy Lefton. Tak, tím jsem si odbyl nezbytné úvodní představení a můžu se tedy vrhnout na debutové album „Tau Cross“.
Při bližším pohledu na zázemí jednotlivých členů, kdy většina z nich má za sebou působení v punkově crustových partách, kde se občas mihne i nějaká ta hardcorová pasáž, jsem byl velmi zvědavý, jak se do tohohle uragánu dokáže procpat Michel „Away“ Langevin, od něhož se automaticky očekává futuristická thrashová řežba v takovém ražení, jak ji předvádí v řadách svého domovského působiště. Jistě, v srdci Voivod pumpuje punková krev taky nemalou měrou, ovšem při poslechu Amebix, které má ve svém portfoliu zpěvák Rob Miller, to nestojí ani za řeč. A jak to tedy dopadlo?
Výsledkem spojení zmíněných persón je vcelku přímočará metalová řežba s oldschoolovým nádechem starých Venom, což umocňuje hlavně vokál Roba Millera, který má k tomu Cronosovu chrapláku vcelku blízko. Vyloženě thrashová tempa nečekejte, protože rytmika je punkově jednoduchá a má díky tomu obrovský tah na branku. Kytarové riffy taky nejsou ódou na progresivní thrash metal ve stylu Voivod, takže je jasné, že Langevin v tvůrčím procesu nedržel otěže pouze ve vlastních rukách, což je koneckonců velká škoda, když se podívám na výsledek „Tau Cross“ jako celku.
Hned zkraje si řekněme, co je na „Tau Cross“ špatně. Je to bohužel hrací doba. Ať se na mě pánové nezlobí, ale natáhnout obdobně laděnou desku, jíž by vzhledem k přímočarému zaměření krásně stačilo 30 minut, na délku blížící se jedné hodině, je opravdové zlo. Skladby, které by jinak překypovaly energií a přímočarostí, jsou tak najednou v té záplavě riffů a nepříliš zajímavých refrénů stěží rozeznatelné a album jako celek je špatně stravitelné. Nevadí mi, že jednoduché vypalovačky se natáhly ve většině případů k hranici čtyř minut, protože příkladně „Lazarus“ a „Midsummer“ ona repetitivnost dokonce pomáhá k budování chladné atmosféry, ale když to člověk musí poslouchat takřka hodinu, tak věřte, že i to, co je vám zkraje velice po chuti, najednou nemůžete ani cítit. A právě to je případ Tau Cross, kteří si ukousli příliš veliké sousto.
S jednotlivými skladbami, které jsem si pouštěl jen tak náhodně, jsem ani v závěru desky, jenž už při souvislém poslechu nevnímám tak, jak bych asi měl, neměl žádný závažný problém a třeba balada „The Devil Knows His Own“ je velmi příjemné překvapení skrývající se v samém závěru, ovšem chce to obalit se notnou dávkou trpělivost, než se k ní doposloucháte. Podobnou náladou překvapí ještě „We Control the Fear“, která uprostřed stopáže funguje velmi dobře a přelévá desku ve slabší druhou polovinu. Je možná škoda, že s přibývajícími minutami ubývá rychlých válů jako „Stonecracker“ a „Fire in the Sky“, přičemž na jejich místo se dere skoro až post-punkově emocionální kompozice „Sons of the Soul“, případně utahané kytarovky, jimiž už dnes Tau Cross nikoho na prdel neposadí. To je případ „The Lie“ a „You People“. Naopak nejlepší písně se skrývají za nářezovou „Fire in the Sky“ a delší „Hangman’s Hyll“, přičemž hlavně od té druhé bych to fakt nečekal, protože před prvním poslechem bych čekal rozchrastěnou, punkově říznou píseň, jen s tím rozdílem, že tentokrát ji někdo bude natahovat na plochu trojnásobné doporučené hrací doby, což se neděje a postupným stavěním atmosféry je tohle ten pravý vrchol nahrávky.
Z výsledku jsem dosti zklamaný, protože ty crustově chrastivé riffy spolu s dynamickým vokálem Roba Millera, jenž nahrávce propůjčuje silný retro nádech, fungují dohromady v rámci jednotlivých písních hodně dobře, ale Tau Cross se na svém debutu dopustili osudové chyby a snažili se přinést až příliš velkou porci materiálu, díky němuž je výsledný efekt úderné placky s punkovým feelingem fuč a v hlavě po jejím poslechu zůstane jen hromada riffů a vokálních partů, což je zatracená škoda, protože ten potenciál tady byl a Tau Cross jej promrhali až trestuhodně jednoduše.
Země: Velká Británie Žánr: heavy / speed / black metal Datum vydání: 26.1.2015 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Eruptus
02. From the Very Depths
03. The Death of Rock’n’Roll
04. Smoke
05. Temptation
06. Long Haired Punks
07. Stigmata Satanas
08. Crucified
09. Evil Law
10. Grinding Teeth
11. Ouverture
12. Mephistopheles
13. Wings of Valkyrie
14. Rise
Není legenda jako legenda. Popravdě řečeno, mnohdy se mi zdá, že je tento pojem pro hudební skupiny zbytečně nadužíván… nebo lépe řečeno, užíván i v případech, kdy to rozhodně není na místě. Už jsem viděl i to, kdy některá kapela sama sebe označovala (anebo se nechávala označovat) jako legendu, přestože měla na kontě třeba jen jedno, dvě alba a sotva dekádu fungování. Anebo že se někdo označuje za legendu jen proto, že prostě hraje dvacet roků, což je holý nesmysl a zcela scestná představa o legendárnosti. Když hrajete dvacet let, jste bezesporu veteráni a zkušení mazáci; legendární či kultovní statut se ovšem odvíjí od něčeho jiného.
Pak jsou ale kapely, o jejichž legendárnosti se není třeba přít ani v nejmenším. Nicméně ani takováhle opravdová a velká legenda by neměla mít vyloženě na růžích ustláno a nemělo by se automaticky nekriticky přijímat vše, co pod její hlavičkou vyjde. Je pravda, že takováhle legenda má svoje zásluhy, za což jí patří respekt a uznání, už nepotřebuje něco dokazovat, což od ní asi ani nikdo nečeká, a leckdy dokonce není nutné, aby se kamkoliv posouvala. Jenže aby její existence (za předpokladu, že se jedná o živoucí legendu, tedy skupinu, jež stále hraje a je aktivní) nepostrádala smysl, je dle mého názoru bezpodmínečně nutná tvorba nové hudby a také aby měla smysl i tato hudba. Sestavu takových hudebních titánů snad nikdy netvoří žádní debílci, takže většinou s onou smysluplností existence nebývá až takový problém, avšak bohužel jsou i případy, kdy při poslechu aktuální tvorby skutečně přemýšlím o tom, zdali by nebyl lepší konec. Takhle z hlavy mě okamžitě napadají dva nejkřiklavější případy, u nichž něco takového cítím – Metallica, jejíž fungování v posledních letech se mi absolutně znechutilo, a Venom…
Od roku 2005, kdy Venom obnovili činnost poté, co se lídr Cronos zotavil ze zranění zad, které si přivodil v roce 2002, se jejich tvorba začala ubírat směrem, který mi nejenže není moc milý, ale téměř se mi i začíná protivit. Nemohu si totiž pomoct, ale ze současného počínání britského tria jednoduše víc než potřebu hrát hudbu cítím kalkul a s ním spojenou neupřímnost… při vší úctě, současný Venom mi připadá, jako kdyby fungoval už jen kvůli prachům. Přes to bych se možná dokázal přenést, pokud by mě ta muzika vážně bavila, ale ta aktuální alba kapely jsou tak slabá a vyčichlá, že jednoduše nejsem ochoten nad tím přivírat oči.
Jasně, od skupiny, jež začala hrát ještě v 70. letech a svého času de facto položila základy veškerému extrémnímu metalu (nejen black metalu – nemyslím to nijak pejorativně, ale Venom black metal prostě není, je to tvrdší rock’n’roll, extrémnější heavy/speed, ale určitě ne skutečný black metal), nečekám, že bude v roce 2015 posouvat hranice tvrdé muziky kupředu, nejsem naivní. Jenže to, co Cronos a jeho kumpáni v současné době předvádějí, je jednoduše okaté vykrádání sebe sama z počátku 80. let… dokonce se to Venom ani nesnaží nijak zakrývat, když jsou v návaznosti na legendární „Black Metal“ schopni pojmenovat album „Metal Black“ a hned další fošnu po vzoru „Welcome to Hell“ nazvat „Hell“ (popravdě už jsem tehdy myslel, že další deska ponese název „Satan“ podle „At War with Satan“). Jenže to, co fungovalo před třemi dekádami, protože tenkrát to bylo novátorské a sálalo z toho nadšení z hraní a autenticita, díky níž jsou ta alba dodnes kulervoucí, bude těžko fungovat, když se to snažíte napodobit o 30 roků později jako staří fotři, jimž jde spíš o zaplacení účtů.
Jistě, i po 30 letech aktivní kariéry je možné hrát stále to samé tak, aby to fungovalo… je možné stárnout s grácií a stále mít tu pověstnou jiskru, aniž byste onen hudební recept změnili. Jenže něco takového předvádějí Motörhead nebo AC/DC, nikoliv Venom. Když skládáte desky z triviálních odrhovaček, tak to prostě fungovat nemůže… zvlášť když to navrch zalijete fakt špatnými texty. Právě ty mě iritují možná ještě víc než ta hudba… Když totiž slyším to, co Cronos zpívá na letošní fošně „From the Very Depths“, tak mě vždycky napadne, jestli se ten člověk necítí trochu trapně hlásat v 53 letech do mikrofonu tohle… nemůžu si pomoct, ale buď přemýšlí, jako kdyby mu bylo spíš tak 15, anebo je to vážně čirý kalkul, hlavně aby byli jakože true metloši spokojení. Nejsem si ale jistý, jaká z těch dvou variant je ta horší…
Tím jsme se pomalu dostali právě k letošní novince – ačkoliv vše, co již padlo, se dá bez sebemenších problémů vztáhnout i na „From the Very Depths“. Jediná pozitivní věc je, že mi nová placka přijde o chloupek méně nudná než minulé „Fallen Angels“, ale obecně vzato se mi to pořád zdá – nebojím se říct – blbé. Extrémně, naprosto EXTRÉMNĚ imbecilním obalem počínaje, nechtěně směšnými texty pokračuje, nezáživnou hudbou konče.
Výše jsem již řekl, že se současná alba Venom skládají z odrhovaček… sice se nerad opakuji, ale musím to říct znovu, protože neznám jiné slovo, které by tak krásně dokázalo vystihnout to, jak „From the Very Depths“ zní. Hned první na ráně je třeba song „Long Haired Punks“, na nějž nálepka „odrhovačka“ sedne lépe než pověstná prdel na neméně pověstný hrnec – naprosto nezáživné střídání rychlejšího tempa se zoufale nudným pomalým riffem a ukázkově dementní text, toť jedna z formálně největších metalových legend v roce 2015. Podobných se však najde mnohem více… „The Death of Rock’n’Roll“, kterou trochu zachraňuje alespoň kytarista Rage se svým sólem, titulní „From the Very Depths“, „Mephistopheles“ a tak dále. Takové „Temptation“, „Stigmata Satanas“ či „Wings of Valkyrie“ sice sem tam disponují alespoň nějakým tím trochu slušnějším riffem, ale ani to je příliš nezachrání, protože to ani náznakem nejsou takové šlehy, aby kvůli nim stálo za to trpět tu vatu okolo.
Ještě horší je však to, že i těch několik málo výjimek, které jsou o malinko lepší, se strašně rychle ohraje a velmi brzy jim dojde dech. Ukázkovým příkladem budiž třebas „Smoke“, její chytlavé střední tempo mě – nepříliš dobrému refrénu navzdory – zaujalo hned při prvním poslechu „From the Very Depths“. Avšak už někdy při čtvrtém či pátém poslechu ten song nudí stejně jako vše okolo. Není v tom ale sám, neboť úplně stejně je na tom třeba i „Crucified“. Takovou „Grinding Teeth“ alespoň trochu ozvláštňuje kytarová melodie (jíž je pohříchu málo) a povedené sólo, ale ten zbytek je nemlich stejná nuda jako ty věci z předcházejícího odstavce.
Nějaké slušnější kusy, které mě alespoň trošičku baví, jsem si tím pádem na „From the Very Depths“ našel pouze dva. Jedním z nich je devátá „Evil Law“, v níž je dobrý především bubeník Danté, ale celkově má tahle písnička na rozdíl od toho všeho okolo něco málo do sebe – snad i díky tomu, že to není další klasická odrhovačka jako to všechno okolo. I zlom, kdy se „Evil Law“ po rytmičtější první půli zvrhne v polohu, jež je pro Venom typičtější, funguje dobře a dává mi smysl. Druhým vrcholem pak je až úplně závěrečná „Rise“, což je asi jediný vál na desce, o němž se dá tvrdit, že má trochu koule a posluchače nějak nakopne… bohužel však to nakopnutí přijde až po více jak 45 minutách hrací doby.
Sám sebe se ptám, proč ta nová alba Venom vlastně poslouchám, když stejně už předem vím, jak to bude znít (už jen tohle je prostě špatně) a že se mi to nebude líbit. Možná je to naivita, jestli se to náhodou konečně nezlomí, nicméně vzhledem k tomu, že ani „From the Very Depths“ nic nezlomilo, příště už to asi zkoušet nebudu a ušetřím si čas pro jiné nahrávky, u nichž se budu upřímně bavit.
Nechci, aby to všechno vyznělo nějakým způsobem, který neodpovídá pravdě… určitě si nemyslete, že Venom nesnáším a že si jen honím triko a ego na zprcávání legendární kapely, protože to na internetu prostě jde. Tak to není – spoustu muziky, kterou Venom v minulosti nahráli, mám strašně rád a jejich rané desky jsou nedotknutelné kulty… jsem upřímně přesvědčen, že kdo nepřísahá na „Black Metal“, ten tvrdé muzice nerozumí a měl by okamžitě odevzdat průkazku posluchače metalu. Jenže o to víc mě mrzí, co Venom předvádějí nyní.
Každá správná recenze by asi měla skončit tím, jestli autor onu recenzovanou desku doporučuje či nedoporučuje k poslechu. U „From the Very Depths“ je tento verdikt nad slunce jasný – navzdory legendárnímu logu na obálce jednoznačně ne, nedoporučuji.
Druhý pohled (Kaša):
Docela by mě zajímalo, kde získal Cronos tolik sebejistoty, že si v aktuální skladatelské formě troufne se svým legendárním dítkem Venom na album o 50minutové hrací době a 14 skladbách (pokud počítám i dvě krátká intra „Eruptus“ a „Ouverture“). Hudba Venom je totiž nejpozději od návratového „Metal Black“ těžce předvídatelná a kolovrátková, takže je úplně fuk, jak se jmenuje samotné album a vlastně i skladby, jež se na daném kotoučku nacházejí, protože výsledkem je další hřebíček do rakve hudební legendy, která už se dnes nezmůže na nic víc než na paběrkování na své dávné slávě a přetáčení starých skladeb pod novými tituly.
Oproti minulejšku v podobě „Fallen Angels“ mi „From the Very Depths“ přijde ještě o malý kousek nudnější a nezajímavější, což je vzhledem ke kvalitě předchůdce ne zrovna lichotka. Nový fanoušek možná bude uchcávat blahem nad dřevní atmosférou a pěkně svižným materiálem, jemuž energie nechybí, což nelze popřít a Cronosovi v tomto ohledu křivdit, ale pro mě je to jen znovu převařený čaj značky „Welcome to Hell“ a „Black Metal“. Kdybych opravdu musel a pod nátlakem musel vybrat nejlepší písně, tak sáhnu po motörheadovské „The Death of Rock’n’ Roll“ a střednětempé „Crucified“ s úderným riffem. Ten zbytek mi splývá i navzdory opakované snaze si album opravdu vyslechnout.
Možná se zdá, že jsem k Venom až přehnaně kritický, protože Cronos nedělá nic jiného než spousta dalších věhlasných kapel s dlouhou historií, ale jeho naivně stupidní kolovrátek mě prostě nebaví, protože poslouchat na takové ploše přemrštěný počet nudných vypalovaček bez nápadu není nic, na čem bych ve svém volném čase dobrovolně ujížděl. Díky za nic, Cronosi.
Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 14.5.2015 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. No Cross Left Unturned
02. Epitome of Death
03. Beyond the Flesh
04. The Grotesque
05. Obliterate
06. Skulls
07. Midnight Coffin
08. Bonestorm
09. Abyss of Corpses
10. Re-Animation of the Dead
Historie švédských Entrails je vlastně docela zvláštní. Tahle kapela sice začala vydávat svá alba teprve před nějakými pěti lety, kdy vyšel jejich debut „Tales from the Morgue“, ale za sebou toho má daleko víc. Prohnilé kořeny této sebranky totiž sahají až do počátku 90. let, kdy se ve městě Linneryd dali dohromady čtyři kámoši a ovlivněni počátkem severského death metalu se rozhodli přispět svou troškou do mlýna. Na nepříliš profesionální úrovni takto fungovali bez jediného vydaného alba, protože se svou tvorbou nebyli nikdy dostatečně spokojeni a s čistým štítem v kolonce diskografie se nakonec rozhodli po osmi letech vyklidit pole. S návratem v roce 2008 se však stalo něco, co bych přirovnal k situaci, v ní se po změně jména nacházejí holandští Legion of the Damned. Na co Entrails v posledních letech sáhnou, to se mění ve zlato.
Entrails tak od svého debutu střílí desky v celkem příjemném rytmu a letos se po dvojici vyvedených kusů „The Tomb Awaits“ a „Raging Death“ přihlásili již se čtvrtým albem „Obliteration“. Albem, které ctí veškeré zásady chrastivého severského death metalu a bez špetky invence přináší již počtvrté stejnou písničku. A čtveřici ve složení Jocke Svensson, Adde Mitroulis, Jimmy Lundqvist a (nově i kytarista) Pontus „Penki“ Samuelsson to hraje stále dobře. Je pravda, že na skalp fantastického debutu to opět nestačí, ale ve vybrané společnosti jmen jako Grave, Dismember či Entombed se Entrails neztrácí a ukazují, že jejich návrat na scénu měl smysl. Nutno dodat, že ne pro žánr jako takový, protože neobjevili nic nového, ale kvalita jejich počinů se drží pozoruhodně vysoko a nic na tom zásadně nemění ani „Obliteration“.
Ono to možná nezní nijak přesvědčivě a lákavě, zvlášť když jsem v předchozím odstavci tituloval „Obliteration” jako neobjevné album bez invence, které přináší jednu a tutéž písničku v další variaci. Jenže věřte, že ty chladné riffy, které jsou díky drtivému zvuku vytažené do popředí a pohání desítku skladeb nemilosrdně kupředu, mají něco do sebe. Cílem Entrails není kázat nějaké nové pořádky, ale díky jejich nadšení a přístupu ke klasickému řemeslu je „Obliteration“ ideálním albem pro fanouška daného žánru, protože pokud pominu krajany Grave, tak nic lepšího v takto oldschoolovém ranku v rámci nových desek snad ani nedostane. A to myslím se vší vážností jako člověk, který už má něco naposloucháno. Entrails balancují na hranici mezi přímočarou chytlavostí a brutalitou a přesto dokáží přenést mrazivou a dřevní atmosféru do digitální formy s obrovskou jistotou, která ve výsledku zní jako best-of švédského death metalu 90. let.
A jak to vypadá v reálu? Dopad „Obliteration“ je při soustředném poslechu ničivý, protože i díky takřka neměnnému kvapíkovému tempu a kytarovým riffům, které jsou ostré jako čerstvě nabroušená kosa, ten tlak na posluchače nepolevuje. Připravte se na spoustu kytarových motivů, jež jsou sice jednoduché, avšak ten mrtvolný nádech chladného severu je z melodických postupů slyšitelný hned po několika vteřinách (jako příklad bych uvedl druhou „Epitome of Death“, jejíž sólo v druhé polovině si skvěle pohrává s variací známé pohřební melodie). Ani bicí nejsou nikterak invenční a hrají spíš takovou tu solidní jistotu, jež neurazí. No, a na vrcholu všeho toho bordelu ční hluboký chropot Jockeho Svenssona, jenž hrozí na všechny strany, takže od úvodní zběsilosti „No Cross Left Unturned“, přes nesmírně chytlavou „Epitome of Death“, pomalejší skoro-titulku „Obliterate“ až po závěrečnou devadesátkovou záležitost „Re-Animation of the Dead“ (no dobře, ne, že by zbytek alba nezněl stejně, ale snad díky kytarovému sólu je u závěrečného válu ten pocit nejsilnější) je ve všech chvílích stejně neústupný. A to je dobře, protože dokud budou Entrails sekat takhle dobré desky, tak netřeba nic měnit.
Je to sice paradox, ale přestože není na „Obliteration“ z mého pohledu jediná slabší skladba a odsýpá od začátku do konce stejně svižně bez viditelné známky únavy, tak se jedná o nejslabší album této čtveřice v kariéře. Důvod? Je to čistě jenom osobní preference, protože aniž by mezi čtyřmi dosavadními studiovkami byl nějaký rozdíl v hudebním směřování, tak zejména „Raging Death“ mi v době svého vydání přišlo jako větší uragán, než je nyní „Obliteration“. To je sice stále perfektně odvedená práce, ale při jeho poslechu mi nenaskakuje husí kůže jako při debutu nebo právě zmíněném předchůdci. Ale vzhledem k tomu, jak vysoko bych hodnotil trojici předchozích opusů, to není žádná ostuda, protože spousta žánrových souputníků mladších ročníků, kteří se snaží o totéž, se dívají švédským Entrails na záda ze stále uctivé vzdálenosti.
Indonéská čtveřice s ne zrovna originálním jménem Exhumation mě se svým druhým řadovým albem sfoukla jako svíčku. Nemám důvod to neprozradit hned takhle zkraje recenze, protože „Opus Death“, nástupce tři roky starého „Hymn to Your God“, se s tím vůbec nemaže a vletí na posluchače s takovou razancí a elánem, že prostě nemůžu jinak. Tahle parta z exotické dálky sice svým jménem a vlastně i hudebním zaměřením svádí k tomu, že pochází z chladného severu, ale jedná se jen o klasickou mýlku, které jsem byl při prvních posleších, kdy jsem o původu této skupiny neměl nejmenší potuchy, vystaven.
„Opus Death“ je ve všech směrech undergroundově a oldschoolově pojatá nahrávka. Skvělý obal vypadá, jako by vypadl z 90. let minulého století. Totéž se dá říct o syrovém, hodně špinavém zvuku, díky němuž jsem album zpočátku považoval spíš za nějaké garážové demo, ovšem když jsem si dal dohromady všechny souvislosti, došlo mi, že mám před sebou naprosto oddané blasfemické dílo death metalové staré školy, které je velkou mírou nasáklé blackovou špinavostí. „Opus Death“ původně vyšlo na kazetě v limitovaném počtu 200 kusů, a je tak rozdělené na dvě strany, z nichž jedna se jmenuje „Opus“ a druhá logicky „Death“. Hledat mezi oběma stranami nějaké hudební rozdíly je však naprosto zbytečné, protože na ploše celých 40 minut ta nahrávka zabíjí ve velkém stylu.
Pokud pominu instrumentální „The Sleeping Darkness“, která stojí pouze na piánu a uzavírá první stranu kazety, a její kratší sestřičku „Lullabyss“, jež zase brnká na struny akustické kytary, tak je „Opus Death“ velmi nasraná deska, z níž lze tu nehezkou atmosféru nasávat po velkých doušcích. Hned úvodní vál „Soul Wanders“ na mě vletěl jako ničivá bouře, před kterou vás neochrání ani ten nejpevnější přístřešek. Trojice ve složení Grave, Ghoul a Bones je jako perfektně namazaný stroj, který místo benzínu pohání kulometná salva bicích, špinavé kytarové riffy a vokál, jenž je někde na půli cesty mezi výše položeným growlingem a blackovým štěkotem. Snad jedinou výtku k vokálu vidím v tom, že ani zdatnější posluchač, který s angličtinou nemá vážnější problémy, Bonesovi nerozumí ani slovo. Určitě je to dáno velmi špinavým zvukem, jenž má do technicky vypracovaného soundu krystalické čistoty na míle daleko a stejně jako všechno ostatní spadá spíše do předminulé dekády. „Opus Death“ je prostě album, kdy to chce vzít si do ruky texty a naslouchat opravdu pozorně, protože ony temné texty jsou nemalým nositelem všeho toho zla, které na vás Exhumation valí v obrovské míře.
Nevím, jestli má smysl snažit se vám přiblížit některou ze skladeb, když i navzdory své zdánlivé jednoduchosti a přímočarosti je tohle hudba, kterou musíte slyšet. Dokážu vám říct, že jsou kytary velmi rychlé, robustní a zpěvák je jako krvežíznivá bestie, jež trhá své oběti na kusy, ale co z toho, když to hlavní, tedy právě ta okultní atmosféra, je vám bez náslechu cizí. Není to pouze samotná hudba, která by z „Opus Death“ činila pamětihodné album (jasně, ty songy jsou super, protože ani sebelepší atmosféra ze sračky klenot neudělá), ale je to taková ta temná nepopsatelná aura, která se kolem něj vznáší a která mě nutí poslouchat tuhle ohavnost stále dokola. A to jsem sám sebe považoval spíše za posluchače alb, jež mají k této undergroundové špinavosti daleko a mnohem více si užiji mainstreamová alba s vypiplaným soundem a hudebními výkony, ovšem Exhumation jsou taková ta výjimka, na kterou v současné době nedám dopustit.
S naprostou upřímností říkám, že nečekám, že by tohle album bylo konečnou ve vztahu k této kapele, protože vzhledem k tomu, že „Opus Death“ není jediným počinem, který Exhumation během své kariéry vydali, tak si dám tu práci a seženu si i debut, který by při troše štěstí mohl být minimálně stejně brutální nářez jako právě loňská novinka, která si mne obmotala vší tou aurou kolem a v neposlední řadě také skvělými songy, které do současnosti přenesly vše, co tady bylo na začátku celé té death metalové vlny z konce 80. let. Fantastická deska.
Kapela s naprosto nečitelným logem. Takhle budu mít od prvního dne vzájemného seznámení zafixované americké oldschool death metalisty Triumvir Foul, kteří v loňskem roce, jenž je zároveň prvním rokem jejich krátkého života, vydali demo “An Oath of Blood and Fire”. Je to sice titul, ze kterého křičí klišé jako prase na všechny strany, ovšem po prvotní skepsi jsem uznal, že poctivý chrastivý death metal, jak jej prezentují Triumvir Foul, má něco do sebe. Nevím, jakou měrou se o to postarala opravdu dřevní atmosféra, která z jejich dema dýchá, ale ten přímočarý death má v jejich útočném pojetí pořádnou sílu.
Všechno je podřízeno stylovým pravidlům, takže vedle klasického kytarového burácení je hlavním nositelem nálady hluboký growling zpěváka, jenž se skrývá za přezdívkou Ad Infinitum. Je škoda, že na úkor kytar je trochu upozaděná rytmika, ovšem vzhledem ke skoro garážovému zvuku, jakým je “An Oath of Blood and Fire” ošetřen, je s podivem, že jsou nástroje vcelku čitelné a přes nepřeslechnutelnou snahu znít za každých okolností syrově nezní demosnímek chaoticky a odpudivě, což chválím.
Ke skladbám snad jen tolik, že jsou to standardní death metalové vály hrubšího zrna, které mají díky chrastivým kytarám hodně blízko severské atmosféře, avšak zapomeňte na melodické příkrasy, takže jistá dávka vlivu zámořských smrtonošů je taktéž na místě. Je úplně jedno, jestli si pustíte “The Vacuum of Knots” nebo “Silence Continuum”, protože i když nebudu zapírat, že mám tuhle hudbu rád, tak Triumvir Foul se svezli na vlně kapel jako Entrails či Grave a zvolili tu nejjednodušší cestu, která je plná klasických prvků. “Abhorrent Depths” je v tomto ohledu asi nejdál a napadá mě hned několik death metalových klasik, jež by se jí daly připodobnit. Totéž jsem si říkal o “Embalmed”, ovšem až do doby, než jsem si uvědomil, že se jedná o předělávku téže písně z dílny Autopsy, kterou můžete najít na jejich debutu “Severed Survival”.
I přes několik výtek, které směřovaly hlavně na adresu originality hudební náplně, nemám s “An Oath of Blood and Fire” žádný výrazný problém. Důvod? Triumvir Foul hrají do karet hodně slušné songy a syrový zvuk, v němž se i přes značnou míru původní autentické atmosféry lze snadno orientovat, a to se mi líbí. Příjemné překvapení.
