 |
| Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Relapse Records Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
“Inked in Blood”, tedy v pořadí deváté album floridských hříšníků Obituary, by se s jistou dávkou nadsázky dalo považovat za ukazatel, v jakém stavu pozornosti se americký death metal nachází. Stačí se podívat o dvacet let zpět, kdy Obituary stáli na vrcholu. Spolu s několika dalšími táhli celou tu death metalovou káru kupředu neúnavným způsobem a těšili se obrovského zájmu jak ze strany fanoušků, kteří podobnou hudbu hltali ve velkém, tak ze strany hudebních vydavatelství, jež se začala o tyto party zajímat, a třeba Roadrunner Records měli pod svými křídly hned několik pionýrů žánru, kterých se později při změně posluchačských preferencí zbavovali.
Kam tím ale mířím… Dnes, po 25 letech od vydání legendárního debutu “Slowly We Rot”, je situace jiná. Neříkám, že by death metal stál na pokraji zájmu a nikdo po něm neštěkl. To samozřejmě ne, ale současná scéna je natolik přeplněná, že i takové veličiny jako právě Obituary (ať už si o jejich návratových albech nemyslím nic dobrého, tak toto přízvisko si určitě zaslouží) se musí potýkat s nedostatkem zájmu vydavatelství (ono se stačí podívat na prodeje dnes a před 25 lety a pochopíte, ale i tak je to smutné) a nahrávání novinky “Inked in Blood” financovat prostřednictvím crowdfundigového projektu Kickstarter, přestože borci tvrdí, že to je z toho důvodu, že si chtějí všechno udělat po svém. Ale na tom nezáleží. Hlavní je výsledek, jenž byl výborný (mluvím teď o výsledku projektu, ne o nahrávce jako takové). To, že cílovou částku $10 000 vybrali v průběhu jediného dne a ve dnech následujících tuto částku ještě šestinásobně rozšířili, svědčí o loajalitě fanoušků a o hladu, která po jejich hudbě je. A to i navzdory relativně slabým albům, s kterými se floridští drtiči po svém návratu v roce 2005 vytasili.
Nebudu se tady jednotlivě navážet do posledních tří počinů, protože jsou si podobné jako vejce vejci, ale i přes jakési nadšení nad návratem této chorobné sebranky se prostě nemůžu zbavit dojmu, že jejich hudbě chybí pověstný hnací motor a lehkost, jež by z jejich počinů učinila něco víc než jen obyčejnou reminiscenci starých hodnot s moderním hávem. Když už jsem naťukl ten zvuk, tak musím říct, že ten se mi nějak nelíbí. Na jednu stranu chápu podmínky domácího studia a nevelkého rozpočtu, díky čemuž je možné brát výsledek jako zvukový návrat do starých časů, ale i přes hudebně vcelku zábavný materiál nemám při poslechu “Inked in Blood” z Obituary pocit nebezpečí a mrtvolné atmosféry, kterou starší počiny oplývaly a která je na této kapele jedinečná. Jasně, Tardy je uřvaná bestie, kterou si s nikým jiným nespletete, ale ani to nemusí pokaždé stačit. “Inked in Blood” tak na první poslech nijak nevyčnívá z linie alb, která spatřila světlo světa v aktuální tisíciletí, nicméně po několika otočeních uznávám, že taková hrůza, jak jsem si po prvním poslechu myslel, to není.
Z mého pohledu by si “Inked in Blood” zasloužilo zkrátit o takové dvě až tři skladby (a to nehodnotím verzi s dvojicí bonusů), protože při 50minutové řežbě stále téhož samého se s blížícím koncem už drobná únava a nepozornost začne projevovat. Na mě to pravidelně doléhalo někdy s příchodem “Within a Dying Breed”, která je při svých pěti minutách zbytečně utahaná, a nebýt charismatického Tardyho, tak nemám důvod ji poslouchat, protože instrumentálně mě až na letmý závan kytarové melodie v refrénu na záda nepoložila. Něco podobného se dá bohužel říct i o “Out of Blood”, která taky netáhne. V závěru se sice nachází i solidní řežby v podobně “Minds of the World” a “Paralyzed with Fear”, ale jejich dopad je po osmičce skladeb v takřka neměnném rytmu a střihu poloviční oproti potenciálu, jejž v sobě skrývají.
To úvod “Inked in Blood” je parádní a po letech mám pocit, že se partě povedlo odpíchnout nahrávku nějakým pořádným nářezem, který láme kosti. Ničím jiným totiž úvodní “Century of Lies” není. Kytarová souhra mezi Trevorem Peresem a novicem Kennym Andrewsem je v naprostém pořádku a jejich kytarově zdvojené riffy ničí. Dokázal bych si představit kapku variability v kytarových sólech, která se mi ne všech písních líbí, ale to je vyloženě subjektivní neduh, který navíc nijak neškodí celkovému vyznění počinu. Na “Century of Lies” navazuje zdárně hitovka “Violent by Nature”, která spolu s “Visions in My Head” plní funkci klasické death metalové řezničiny ve šlapavém tempu, na který jsou Tardyové a spol. mistři. Obě skladby jsou si díky ústřednímu kytarovému riffu docela dost podobné, ale tlustou čáru mezi nimi dělá valivá “Pain Inside” s přesnou rytmikou a utahaným Tardym, jenž i ve svých letech ukazuje, že mladí pásci často postrádají jednu podstatnou věc – osobitost. Tardy možná nevyniká omračujícím rozsahem, ale jakmile otevře hubu, tak člověk ví, že to je on, kdo poučuje posluchače o anatomii mrtvolně chladných těl.
Jeden z nejsilnějších momentů “Inked in Blood” se skrývá v hrací dobou nepříliš nápadné “Violence”, která trvá pouhé dvě minuty, nicméně vcelku obyčejný prostředek alba, jejž tvoří “Back on Top” a skladba titulní, oživí svou nespoutanou rychlostí a energií. Skoro až thrashové tempo Obituary sluší a vůbec bych se nezlobil, kdyby k němu pětice sahala častěji třeba na úkor valivých věcí, v nichž zní oproti minulosti nezvykle slabě.
Když se to vezme jednoduše, tak “Inked in Blood” nepřináší nic nového a recenze by se dala sfouknout v jedné větě tvrzením, že Obituary vydali nové album. To by za jistých okolností mělo stačit k tomu, aby i méně zasvěcení posluchači věděli, že tahle placka není určena pro lidi, kteří death metalu nikdy neholdovali. “Inked in Blood” je prostě dobře odvedeným řemeslem od borců, kteří kdysi pomáhali určovat trend v tvrdé muzice jako takové, takže už jen z tohoto důvodu stojí jejich devátý počin za povšimnutí. Nějak jsem zapomněl zmínit se o tom dříve v průběhu recenze, ale obal, který album zdobí, je vážně skvělý. Jen škoda, že se totéž nedá říct o desce samotné, protože těch několik much a přetažená hrací doba ji degraduje jen na úroveň nadprůměrné placky. Na druhou stranu je i tohle mnohem víc, než jsem po naprosto nezáživném “Darkest Days” čekal, takže svým způsobem ve mně zavládla spokojenost.
