Archiv štítku: oldschool

Obituary – Inked in Blood

Obituary - Inked in Blood
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Centuries of Lies
02. Violent by Nature
03. Pain Inside
04. Visions in My Head
05. Back on Top
06. Violence
07. Inked in Blood
08. Deny You
09. Within a Dying Breed
10. Minds of the World
11. Out of Blood
12. Paralyzed with Fear

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Inked in Blood”, tedy v pořadí deváté album floridských hříšníků Obituary, by se s jistou dávkou nadsázky dalo považovat za ukazatel, v jakém stavu pozornosti se americký death metal nachází. Stačí se podívat o dvacet let zpět, kdy Obituary stáli na vrcholu. Spolu s několika dalšími táhli celou tu death metalovou káru kupředu neúnavným způsobem a těšili se obrovského zájmu jak ze strany fanoušků, kteří podobnou hudbu hltali ve velkém, tak ze strany hudebních vydavatelství, jež se začala o tyto party zajímat, a třeba Roadrunner Records měli pod svými křídly hned několik pionýrů žánru, kterých se později při změně posluchačských preferencí zbavovali.

Kam tím ale mířím… Dnes, po 25 letech od vydání legendárního debutu “Slowly We Rot”, je situace jiná. Neříkám, že by death metal stál na pokraji zájmu a nikdo po něm neštěkl. To samozřejmě ne, ale současná scéna je natolik přeplněná, že i takové veličiny jako právě Obituary (ať už si o jejich návratových albech nemyslím nic dobrého, tak toto přízvisko si určitě zaslouží) se musí potýkat s nedostatkem zájmu vydavatelství (ono se stačí podívat na prodeje dnes a před 25 lety a pochopíte, ale i tak je to smutné) a nahrávání novinky “Inked in Blood” financovat prostřednictvím crowdfundigového projektu Kickstarter, přestože borci tvrdí, že to je z toho důvodu, že si chtějí všechno udělat po svém. Ale na tom nezáleží. Hlavní je výsledek, jenž byl výborný (mluvím teď o výsledku projektu, ne o nahrávce jako takové). To, že cílovou částku $10 000 vybrali v průběhu jediného dne a ve dnech následujících tuto částku ještě šestinásobně rozšířili, svědčí o loajalitě fanoušků a o hladu, která po jejich hudbě je. A to i navzdory relativně slabým albům, s kterými se floridští drtiči po svém návratu v roce 2005 vytasili.

Nebudu se tady jednotlivě navážet do posledních tří počinů, protože jsou si podobné jako vejce vejci, ale i přes jakési nadšení nad návratem této chorobné sebranky se prostě nemůžu zbavit dojmu, že jejich hudbě chybí pověstný hnací motor a lehkost, jež by z jejich počinů učinila něco víc než jen obyčejnou reminiscenci starých hodnot s moderním hávem. Když už jsem naťukl ten zvuk, tak musím říct, že ten se mi nějak nelíbí. Na jednu stranu chápu podmínky domácího studia a nevelkého rozpočtu, díky čemuž je možné brát výsledek jako zvukový návrat do starých časů, ale i přes hudebně vcelku zábavný materiál nemám při poslechu “Inked in Blood”Obituary pocit nebezpečí a mrtvolné atmosféry, kterou starší počiny oplývaly a která je na této kapele jedinečná. Jasně, Tardy je uřvaná bestie, kterou si s nikým jiným nespletete, ale ani to nemusí pokaždé stačit. “Inked in Blood” tak na první poslech nijak nevyčnívá z linie alb, která spatřila světlo světa v aktuální tisíciletí, nicméně po několika otočeních uznávám, že taková hrůza, jak jsem si po prvním poslechu myslel, to není.

Z mého pohledu by si “Inked in Blood” zasloužilo zkrátit o takové dvě až tři skladby (a to nehodnotím verzi s dvojicí bonusů), protože při 50minutové řežbě stále téhož samého se s blížícím koncem už drobná únava a nepozornost začne projevovat. Na mě to pravidelně doléhalo někdy s příchodem “Within a Dying Breed”, která je při svých pěti minutách zbytečně utahaná, a nebýt charismatického Tardyho, tak nemám důvod ji poslouchat, protože instrumentálně mě až na letmý závan kytarové melodie v refrénu na záda nepoložila. Něco podobného se dá bohužel říct i o “Out of Blood”, která taky netáhne. V závěru se sice nachází i solidní řežby v podobně “Minds of the World” a “Paralyzed with Fear”, ale jejich dopad je po osmičce skladeb v takřka neměnném rytmu a střihu poloviční oproti potenciálu, jejž v sobě skrývají.

To úvod “Inked in Blood” je parádní a po letech mám pocit, že se partě povedlo odpíchnout nahrávku nějakým pořádným nářezem, který láme kosti. Ničím jiným totiž úvodní “Century of Lies” není. Kytarová souhra mezi Trevorem Peresem a novicem Kennym Andrewsem je v naprostém pořádku a jejich kytarově zdvojené riffy ničí. Dokázal bych si představit kapku variability v kytarových sólech, která se mi ne všech písních líbí, ale to je vyloženě subjektivní neduh, který navíc nijak neškodí celkovému vyznění počinu. Na “Century of Lies” navazuje zdárně hitovka “Violent by Nature”, která spolu s “Visions in My Head” plní funkci klasické death metalové řezničiny ve šlapavém tempu, na který jsou Tardyové a spol. mistři. Obě skladby jsou si díky ústřednímu kytarovému riffu docela dost podobné, ale tlustou čáru mezi nimi dělá valivá “Pain Inside” s přesnou rytmikou a utahaným Tardym, jenž i ve svých letech ukazuje, že mladí pásci často postrádají jednu podstatnou věc – osobitost. Tardy možná nevyniká omračujícím rozsahem, ale jakmile otevře hubu, tak člověk ví, že to je on, kdo poučuje posluchače o anatomii mrtvolně chladných těl.

Jeden z nejsilnějších momentů “Inked in Blood” se skrývá v hrací dobou nepříliš nápadné “Violence”, která trvá pouhé dvě minuty, nicméně vcelku obyčejný prostředek alba, jejž tvoří “Back on Top” a skladba titulní, oživí svou nespoutanou rychlostí a energií. Skoro až thrashové tempo Obituary sluší a vůbec bych se nezlobil, kdyby k němu pětice sahala častěji třeba na úkor valivých věcí, v nichž zní oproti minulosti nezvykle slabě.

Když se to vezme jednoduše, tak “Inked in Blood” nepřináší nic nového a recenze by se dala sfouknout v jedné větě tvrzením, že Obituary vydali nové album. To by za jistých okolností mělo stačit k tomu, aby i méně zasvěcení posluchači věděli, že tahle placka není určena pro lidi, kteří death metalu nikdy neholdovali. “Inked in Blood” je prostě dobře odvedeným řemeslem od borců, kteří kdysi pomáhali určovat trend v tvrdé muzice jako takové, takže už jen z tohoto důvodu stojí jejich devátý počin za povšimnutí. Nějak jsem zapomněl zmínit se o tom dříve v průběhu recenze, ale obal, který album zdobí, je vážně skvělý. Jen škoda, že se totéž nedá říct o desce samotné, protože těch několik much a přetažená hrací doba ji degraduje jen na úroveň nadprůměrné placky. Na druhou stranu je i tohle mnohem víc, než jsem po naprosto nezáživném “Darkest Days” čekal, takže svým způsobem ve mně zavládla spokojenost.


Entombed A.D. – Back to the Front

Entombed A.D. - Back to the Front
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Kill to Live
02. Bedlam Strike
03. Pandemic Rage
04. Second to None
05. Bait and Bleed
06. Waiting for Death
07. Eternal Woe
08. Digitus Medius
09. Vulture and the Traitor
10. The Undeminer
11. Soldier of No Fortune

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Je vždycky smutné, když se zaběhnutá kapela dokáže během tak krátké chvíle rozkmotřit a házet na sebe špínu a rozdělit tak fanoušky na dvě poloviny. Své by o tom mohli vyprávět Queensrÿche, Rhapsody of Fire a aktuálně taky Entombed. U těch posledních dvou jmen se sice té špíny na obě strany zas tak moc nekydalo, ale i tak podobné rozchody doprovází nemalé emoce, které nakonec nutí fanoušky vybrat si, kterou část skupiny budou nadále sledovat. Správně tušíte, že Entombed A.D. jsou pohrobci a nově vzniklá klika legendární death metalové party Entombed (i když to spíš vypadá na přímého nástupce soudě dle práv na používání původního jména). Takže, pokud se někde mrknete na biografii a uvidíte, že kapela vznikla v roce 2014, tak se nebojte, že byste šli čelem proti nevyhrané kopírce legendárních spolků. Naopak. Nejeden ze zúčastněných se tvorby severského death metalu přímo účastnil.

Pojďme ale zpět na začátek. Psala se druhá půle loňského roku a švédská legenda Entombed po dlouhých šesti letech ohlásila nové album jménem “Back to the Front”, jež mělo vyjít někdy v říjnu. V té době samozřejmě ještě nikdo netušil, co se děje v zákulisí, takže pokud informace o nástupci šest let starého předchůdce byly překvapením, další informace týkající se fungování samotné kapely byly spíš jako malá vodíková puma. Album bylo přeloženo kvůli nejasným důvodům na jaro letošního roku a začátkem roku pak vyšla šokující zpráva, že se Entombed dělí na dvě formace. Pod původním jménem Entombed zůstal kytarista Alex Hellid, který se na novince vůbec nepodílel a s kapelou už nějaký čas ani nekoncertoval a jenž se rozhodl si k sobě přizvat bývalé členy Uffe Cederlunda a zpěváka Orvara Säfströma. O tom, jak je tato část Entombed daleko s pracemi na studiovém materiálu, se toho moc neví, ale jejich bývalí kumpáni se rozhodli album “Back to the Front” vydat pod upraveným jménem Entombed A.D. s novým logem a výsledek jejich práce se tak konečně dostal na světlo světa.

Byla by totiž škoda přijít o tak dlouho očekávané album. Je mi teď fuk, pod jakou hlavičkou by vyšlo ven, protože za všech okolností je to de facto nová deska Entombed, která nepopírá dosavadní vývoj této party a přináší aktuální dobovou výpověď na téma death’n’roll, na který jsou tihle pánové vážně machři. I když někdy od minulého alba je znatelný příklon ke starým chrastivým death metalovým základům a v tomto trendu tak trochu pokračuje i “Back to the Front”. Když už jsem to nakousl, tak se sluší říct si, kdo že to za Entombed A.D. stojí. Samozřejmě zpěvák L-G Petrov, bez kterého by to nebyli Entombed v jakékoli podobě. Dále pak kytarista Nico Elgstrand, jenž začínal v Entombed jako baskytarista a po vydání “Serpent Saints – The Ten Amendments” přešel k šesti strunám, jeho nástupce Victor Brandt, který se v Entombed mihnul jen na posledních singlech, a bubeník Olle Dahlstedt.

Ve své podstatě je jedno, jestli se na “Back to the Front” budete dívat jako na debut Entombed A.D. nebo naopak jako na jubilejní desáté album Entombed, protože i přes lehkou změnu názvu, je to hlavní, tedy hudba, tvořeno se stejným zápalem a energií, jako tomu bylo v případě alb předešlých. Snad jediné, čím se tohle debutové album liší od svých “předchůdců”, je, že nepokračuje v sestupové kvalitativní tendenci a navzdory mým obavám přináší svěží materiál, kterému nechybí na jednu stranu taková ta klasická vyhraněnost, kdy se nedá o jediné skladbě říct, že by byla překvapivým kouskem, ale na druhou stranu to není poslechu a výslednému dojmu nijak na obtíž. I díky skvělému chrastivému zvuku má novinku obrovskou sílu a koule, které tak často chybí podobným partám, jež začnou tu svojí řezničinu a čtyřicet minut je nic nezastaví. To z Entombed A.D. je znát, že pánové už mají něco za sebou (hlavně tedy Lars-Göran Petrov) a na výsledné podobě “Back to the Front” je to slyšet.

Album to sice není nikterak rozmanité a drží se svého death metalového kopyta, ale je nutno zdůraznit, že nepůsobí jako poctivě odvedená rutina, kdy se prostě ve studiu nadrtí dvanáctka skladeb, což by standardně fanouškům stačilo ke spokojenosti (zvlášť po takové době). “Back to the Front” je plné velmi dobrých písní, mezi kterými se hluchá místa hledají jen obtížně. Abych nepřechválil, tak nutno dodat, že to neznamená, že tak nelze učinit. Kdybych musel, tak bych bez větších problémů oželel celkem unylou “Bait and Bleed” a rovněž nezajímavou “Vulture and the Traitor”, která sice v několika okamžicích alespoň rozpoutá pořádné peklo, ale jako celek klopýtá za stádem silných kusů.

Naštěstí je těch silných kusů dostatek, takže pozitivní dojmy ve mně při poslechu této desky převládají. Hodně se mi líbí hned úvodní “Kill to Live”, jejíž úvod zní jako z nějakého starého hororu, ale jakmile spustí kytarové hřmění, tak jsou všechny potenciální úsměvy z úvodní zvonkohry rozmetány na kusy. “Kill to Live” sice není na úvod úplně ideální skladba, protože ji chybí drive a nemá sílu rozsekat posluchače na hadry a já sám jí přišel na chuť až po nějaké době, ale když už nic, tak připravuje půdu pro skutečné vypalovačky, na které jsem se těšil ze všeho nejvíc. Jistě víte, co mám na mysli. “Bedlam Attack”, “Pandemic Rage” nebo “Waiting for Death” jsou vály, které jsem na Entombed vždycky miloval a nejinak tomu je i v případě Entombed A.D. L-G Petrov řve ze všech sil a dost často se za něj postaví i trojice spoluhráčů, kteří díky sborovým pokřikům dodávají třeba druhé polovině “Waiting for Death” rozměr až živé nahrávky. No co vám budu povídat, prostě vše tak, jak má být.

Pokud se ve vzduchu před poslechem “Back to the Front” něco vznášelo, tak to byla otázka, jestli se album ukáže natolik silné, aby se vznik Entombed A.D. ukázal jako opravdu opodstatněný a ne jako slabý výkřik do tmy, na nějž by se velmi rychle zapomnělo. Naštěstí můžu říct, že debutové album této formace je velmi jasnou deklarací toho, že jestli někdo takto šlapavý a jednoduchý death metal umí zahrát s podobnou grácií a ještě z toho udělat hlavní devízu své vlastní tvorby, tak jsou to Entombed A.D. Spokojenost? Vlastně ano. Je fakt, že “Back to the Front” zřejmě neskončí na stupni vítězů v kategorii death metalové album roku 2014, ale přesto je to velmi dobrý výsledek od kapely s (donedávna) nejistou budoucností, která se nyní zdá až příliš jasná a s takovým materiálem i pěkně zářivá.


Lucifer’s Hammer – The Mists of Time MMXIV

Lucifer's Hammer - The Mists of Time MMXIV
Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.4.2014
Label: Destro Records

Tracklist:
01. The Mists of Time
02. Woodland Realm
03. Sad Birds Midst
04. Phantom Spirit
05. Ethereal Sea of Forever
06. Celestial Vision
07. Sonatina
08. Enter the Eternal Fire
09. The Entrance to Gehenna
10. The Burning Church
11. Eternally Doomed
12. Mourning Creations Ruin

Hodnocení: 3/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Pokud byste měli dojem, že Lucifer’s Hammer jsou nějaká mladá parta, rozhodně to není pravda. Zároveň se však nedá tvrdit, že letos fungují třeba už dvacet roků… dokonce ani deset roků. Ve skutečnosti se totiž vůbec nedá tvrdit, že by jakkoliv fungovali…

Lucifer’s Hammer ze Spojených států amerických podle všeho vznikli už v roce 1986, což je dost dlouhá doba a podstatná část čtenářů jistě tehdy ještě ani nebyla na světě (upřímně, já taky ne). Tak jako tak, kapela se už v té době pustila do hraní black/death metalu. V průběhu dalších let se objevil sem tam nějaký demosnímek, ale až roku 1997 se tahle smečka z Michiganu dohrabala k dlouhohrajícímu debutu s názvem “The Mists of Time”. Po něm ještě v roce 2001 následovala druhá řadová placka “Ghosts of Fall” a o tři léta později přišel rozpad.

Je poměrně dost skupin, jež si i po svém rozpadu stále zachovají statut kultu a mají po celém světě mnohdy i fanatické fanoušky, kteří na jejich tvorbu nedají dopustit. Netuším, jestli třeba není někdo, kdo podobně vnímá i Lucifer’s Hammer, ale já osobně jsem o existenci téhle kapely až donedávna neměl sebemenší tušení. V letošním roce se ovšem americká firma Destro Records z New Yorku z nějakého důvodu rozhodla vytáhnout Lucifer’s Hammer opět na světlo světa a vypustit na trh reedici jejich první desky “The Mists of Time” doplněnou o čtyři songy z dema “The Burning Church” (1992) coby bonus.

Nemám zdání, jestli se na “The Mists of Time MMXIV” (krycí název pro letošní reedici) hudebně (spíš zvukově) něco měnilo oproti originální náhravce, protože jak jsem již řekl, Lucifer’s Hammer jsem doposud neznal. Údajně by však vše zůstalo v původní podobě. Co se ovšem změnilo, to je přebal, což mi nepřijde jako špatný tah, protože ten původní byl hodně amatérský i na poměry roku 1997. Fotka nějaký stromů ve špatné kvalitě a přes to napasovaný název kapely, prostě žádný trhák. Změnit obal teda byla dobrá volba, ale změnit jej do stávající podoby už dobrá volba rozhodně nebyla. Nechutně vyphotoshopovaný kozel ověšený hřeby, nábojnicemi a obrácenými kříži przní (asi v nějakém kostele) silikonem nadupanou buchtu a navíc jsou okolo nich z nějakého důvodu stejně umělá kopí. Ten kozel je tak digitální, že by klidně mohl jít z fleku hrát do animáků od Pixaru… kdyby to teda nebyl šukající kozel. Asi to mělo být jakože hustej blek metl, ale když se na to podívám, okamžitě nemám chuť to poslouchat a dostanu dojem, že to asi budou nějací šestnáctiletí pozéři. Obvykle nemám potřebu v recenzích takhle zdlouhavě probírat obaly, ale tohle je takový přešlap, že mi to nedalo.

Pokud by měla platit poučka, že blbý přebal se rovná blbé muzice, zrovna Lucifer’s Hammer by to docela potvrzovali. Dobře, úplně debilní hudba to zase není, to uznávám, ale nic světoborného taktéž ne a už vůbec se nejedná o album takových kvalit, aby si zasloužilo, aby jej někdo v roce 2014 po 17 letech opět s velkou slávou vydával. Jsou skupiny, které mají i po svém rozpadu statut kultu, a pak jsou skupiny, které zapadnou, a po jejich rozpadu si na ně nikdo nevzpomene – soudě na základě hudby na jejich debutu (resp. jeho reedici) patří Lucifer’s Hammer do té druhé sorty zcela právem.

Tak nějak by mi nevadilo, že je to hudebně zastaralé – ostatně, je to materiál z roku 1997, takže je to úplně logické a pochopitelné. Nicméně to, že se i na dobové poměry jedná o záležitost maximálně průměrnou, je už o dost horší. O to, že to vyšlo v roce 1997, vůbec nejde, protože kdyby ta muzika byla dobrá, tak bude bavit i v dnešní době. “To Mega Therion” (1985) od Celtic Frost jsem taky nezažil v době vydání, ale když jsem se k té desce zpětně dostal po mnoha a mnoha letech, tak jsem si sednul na prdel, protože to je nadčasová klasika, takže mi bylo úplně šumák, že to vyšlo v době, kdy jsem ještě žil svůj předchozí život jako středověký tibetský mnich. U “The Mists of Time” je to vlastně taky docela jedno, kdy to vyšlo, ale v tomhle případě spíš z toho důvodu, že je to docela o ničem…

Úplně jalová muzika to není a pár solidních momentů se najde – většinou je to tehdy, když z hudby vykouknou klávesy. Docela se povedl začátek “Sad Birds Midst”, který postupně narůstá, a když se po cca 70 vteřinách přidají až kostelní klávesy, tak se dá říct, že je to dobré. Slušné momenty jsem si dokázal najít třeba i ve “Phantom Spirit” nebo nejdelší “Celestial Vision”, jsou to však jen malé ostrůvky v moři nudy. Jako celek “The Mists of Time (MMXIV)” stále působí dojmem “nic moc”… poslouchat se to sice dá, ale jak už jsem řekl, zdaleka to není tak kvalitní materiál, aby si zasloužil nové vydání – kdyby tohle zůstalo zapadlé pod nánosy prachu, svět by se rozhodně nezbořil.

Nějaký valný převrat ve vnímání “The Mists of Time MMXIV” nezpůsobí ani přítomná předělávka “Enter the Eternal Fire” od legendárních Bathory. Za zmínku stojí snad jedině fakt, že oproti předloze z geniální desky “Under the Sign of the Black Mark” Američané svou verzi trochu nadupali klávesami, což nebyl úplně špatný nápad a přijde mi to i zajímavé, ale jinak se jedná o standardně provedený cover, nic zvláštního. Na druhou stranu, pořád to je suverénně nejlepší song na albu, což také o něčem vypovídá.

Jak jsem již jednou zmínil, v závěru “The Mists of Time MMXIV” se ještě jako bonus nacházejí čtyři písničky z demosnímku “The Burning Church” původně z roku 1992 a opět se nejedná o nic, co by váš postoj k tomuhle počinu mělo změnit k lepšímu, možná spíš naopak. Tyhle pravěké demáče už dnes obecně mají spíš jen historickou hodnotu, případně se jedná o fakt parádní rarity, když to má někdo ve sbírce, a to platí i u mnohem důležitějších skupin, natožpak u Lucifer’s Hammer. Sice možná někoho překvapí, že úplně neposlouchatelná žumpa to zase není, ale i tak mi přijde, že to tam je spíš jen proto, aby prostě nějaký bonus byl.

Nechtěl jsem to sice původně říkat, ale když to tak poslouchám a čtu po sobě, opravdu se nemůžu zbavit pocitu, že “The Mists of Time MMXIV” je trochu zbytečnost. O žádný neprávem zapomenutý klenot se fakt nejedná, je to prostě obyčejná a nepříliš objevná black metalová nahrávka model druhé poloviny 90. let, která se možná dá poslechnout, ale není k tomu důvod, protože z téhle doby nám zůstala spousta mnohem lepších a i dnes skutečně zábavných alb v obdobném stylu. Když se tedy na debut Lucifer’s Hammer vyprdnete (ať už v originální nebo nové verzi), vůbec o nic nepřijdete. Místo poslechu Luciferova kladiva si radši pusťte Mistrovo kladivo.


Asgard

Asgard - Eleonora Odhalení jinotaje
Země: Česká republika
Žánr: black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Pačess
Počet otázek: 14

Odkazy:
facebook / bandzone

Loňský rok byl na český black metal relativně štědrý a vyšlo hned několik opravdu zajímavých desek – žádná z nich ovšem nebyla přijata tak rozporuplně jako “Eleonora: Odhalení jinotaje” od brněnských veteránů Asgard. Albu se dostalo značně rozdílného přijetí od naprosto nadšených ohlasů až po ty, které počin diplomaticky řečeno nezaujal vůbec v ničem. Naše recenze se zařadila do toho druhého tábora, nicméně tím spíš to byl důvod dát prostor, aby se ke své novince vyjádřila i samotná kapela, resp. její kytarista Pačess…


Zdravím! Pokud to nevadí, začneme trochu nepříjemnějšími otázkami, ať je máme rychle za sebou. Vaše poslední deska “Eleonora: Odhalení jinotaje” byla u kritiků přijatá dost rozporuplně a na větších webech jako Fobia nebo Abyss se jí dostalo podprůměrných hodnocení, nějaké lepší známky utržila jen na menších zinech, kde se chválí téměř vše. Jak už sice někde zaznělo, pro vás je stěžejní fakt, že se to líbí vám a člověku, který se postaral o vydání, což je samozřejmě v pořádku a správně, ale přesto se nabízí otázka, jak to přijetí v kapele vnímáte, protože úplně jedno to člověku asi být nemůže, nebo ne? Odnesl sis třeba z těch recenzí něco ty sám jakožto autor muziky, co by třeba někdy příště šlo udělat trochu jinak (mám teď na mysli především hudební a technickou stránku věci, ne booklet), nebo to nějak zvlášť neřešíte s tím, že se stejně nejde zavděčit každému a tohle se prostě občas stává? Nebo to dokonce berete tak, že kontroverze je vlastně dobrá?

Ahoj, příjemný začátek. Jsme velice rádi, že deska byla toliko diskutovaná. Je v pořádku, že se o kapele mluví, kdyby byla všem lhostejná, tak by nemusela existovat. Natáčení “Eleonory” se táhlo jako sopel a my jsme za tu dobu vytušili, že to polovina posluchačů zavrhne. Tebou zmiňované ziny respektuji a nic jiného jsem od nich nečekal. Jen mě mrzí tady to jakési posuzování zinů jako malý/velký/hloupý/chytrý/cool/agro/oliva/pisálek atd. Kdo dal komu ono božství a moc soudit, kdo je in a kdo out a veřejně se tím nekajícně chlubit. Jak ty říkáš “malé” ziny většinou píšou jen kladné, subjektivní recenze na své oblíbené kapely a je to logické, neboť tito zapálenci dokonce dojdou za kapelou do šatny a koupí si ono CD. Tohle to “velkozinaři” nemusí, neboť jim chodí desky automaticky na recenze a oni je subjektivně posoudí – to vše je realita a nic proti tomu nemám. Hudbu děláme, kvůli těm pár bláznům co stále navštěvují poloprázdné kluby a akce a kupují trika, CD a protože jich není mnoho, tak si děláme radost hlavně sobě. Z recenzí jsem si nic nevzal, neboť po hudební stránce se není od recenzentů co učit. Nikdo z nich mi ještě nikdy neporadil, který tón nahradit za jiný, abych nezněl staře či vesnicky. Naopak po mnoha internetových průjmech my chodily reakce od jiných muzikantů co to tady pár let dělají a gratulovali ke chvalitebné žánrově vyhraněné desce. To je pro mě víc jako recenze.

Nyní ke zmiňovanému bookletu, v němž se nachází pár gramatických nedostatků, což je určitě věc, která asi hodně zamrzí jak kapelu, tak posluchače, a nedá se už uhájit subjektivním vnímáním, na druhou stranu to ale svým způsobem může být až trochu úsměvné. Jak se to vlastně povedlo, že v textech řádil takový šotek a nasekal tam tolik kiksů? To neproběhla žádná kontrola nebo korektura? Přemýšleli jste o nějaké nápravě, třeba přetiskem bookletů (což by asi bylo moc nákladné) nebo aspoň zveřejněním textů bez chyb někde na webu?

Tak tohleto byl samozřejmě průser na který jsem radši už zapoměl. Holt takhle to vypadá, když se na všechno sere. Při dokončování alba jsem měl hektické období a úplně jsem se na obal vysral a ostatní kluci samozřejmě taky. Neměl jsem čas něco řešit – dovezl jsem si tehdy dcerku z porodnice a vše šlo stranou. Práce a rodina, to je to co mne naplňuje a udržuje naživu. Asgard je koníček, tudíž buďte milostiví při svém soudu, vždyť jde o malichernost a chybovati je lidské. Denně se setkávám s lidským pochybením a nechává mne to chladným. Lidi ztratili pojem o jazyce, komunikaci dokonce i o tom co je správné a slušné.

Teď jedna hodně blbá otázka – co jsem si tak všiml, ve spoustě recenzí padala kritika na hlavu zpěváka Míry Horejska… vzalo ho to nějak, řešil to nějakým způsobem? Co na to zbytek kapely? Proběhla u vás zpětně nějaká diskuze ohledně vokálů, nebo za Mírou všichni bez výhrad stojí?

Přátelé uvědomme si, že tenhle člověk kázal black metal už v roce 87 (sice ho nikam neposunul, ale to ani Venom). Na začátku 90 let, kdy oni kritici hákovali v kolbenkách, neboť neměli odvahu začít podnikat, Mira žil rock n rollem a uživil se jím. V době, kdy dnešní online zinaři (tehdejší fanoušci všeho českého a xerox zinaři) ejakulovali na fotky, kazety, nášivky Henychů, Valtrů, Kolinských možná i Horejsků, Mira lapěl celej den v knajpě, chlemtal škopek s vodkó a lupal koc na retichu. Drazí, ani já a snad ani Vy si nedokážete představit Asgard bez Horejska. Každý má právo cokoliv zkritizovat a vůbec nám nevadí nechvála na Mirův vokál.

Nyní už pojďme na méně jedovaté otázky. Počiny Asgard byly vždy postaveny na nějakém koncepčním příběhu a nejinak je tomu samozřejmě i na novince, která vypráví o Eleonoře Amálii von Schwarzenberg. Jak jsi na tohle téma vlastně přišel a čím tě zaujalo natolik, aby ses rozhodl zpracovat do hudební/textové podoby právě tohle? Dejme tomu, že jsou i lidi, kteří Pařát neodebírají a nemají tudíž booklet s texty… mohl bys prosím nějak v krátkosti shrnout, jak příběh plyne, co se děje v jednotlivých skladbách a tak? Pokud možno bez reklamních hlášek o “příběhu plném marnosti a strastí” atp. :)

Bez reklamních hlášek navrhuji ostatním si cd koupit nebo stáhnout a poslechnout.

Není to zas tak dávno, co jste vypustili videoklip k songu “Pitva”… proč jste si vybrali právě tuhle písničku? Byl v tom nějaký speciální důvod?

Otvírali jsme tím válem křest desky a přišlo nám fér sestříhat těch pár kamer a pustit to na YouTube ať je vidět nějaká snaha o promo k desce.

Zmiňované video k “Pitvě” je složeno z koncertních záběrů… proč to? Bylo to ze spíše pragmatických důvodů, že “normální” klip by byl asi o poznání dražší, nebo jste to takhle chtěli bez ohledu na okolnosti? Nepřemýšleli jste i o klasickém videoklipu?

Přemýšleli jsme o normálním hraném klipu v prostředí jednoho (bohužel ne Krumlovského zámku). Ale u Asgard je problém s jakoukoliv realizací čehokoliv, takže na klip nedošlo. Navíc by to bylo finančně velmi náročné.

Asgard

Jak již padlo, Asgard jsou koncepčními příběhy svých alb docela známí… dokážeš si představit, že by někdy vyšla čistě písničková deska Asgard, na níž by se nenacházel koncept? Nebo se toho hodláte striktně držet už napořád?

Myslím, že není vyloučené, že v budoucnu výjde nekoncepční deska, ale raději zůstaneme u konceptů a budeme vymýšlet stále méně originálnější příběhy do stále archaičtější hudby. Co ale vím, že dokud budu v Asgard, tak budou nová alba vycházet častěji než jedno za 10 let. Snad budou budoucí nahrávky kvalitní a najdou si pár posluchačů.

Přijde mi pomalu, že takovým dalším nepsaným členem Asgard je BigBoss z Root, který se nějakým způsobem podílel nebo objevil na všech vašich velkých deskách… Otázka je v podstatě stejná jako v předcházejícím případě – je možné, že někdy vyjde album Asgard bez jeho účasti? Samozřejmě ne, že bych proti němu něco měl, jen mě to tak napadlo (smích)…

Hehe to nevím. Jirka je přítelem skupiny Asgard od dob, kdy jsem ještě nebyl na světě a je mi velkou ctí, že jsme přátelé a že se rád seskupuje s Asgard a má připomínky k fungování skupiny. Je to velice inteligentní a pravdomluvnej pán a jeho přítomnost byť jen při natáčení je vždy velkou motivací.

Na “Eleonoře” kromě BigBosse hostovali ještě Herr Miller z Debustrolu, který natočil bicí, a Filip Smetana. Nepřemýšleli jste i o nějakých dalších hostech? Ptám se hlavně proto, že jsem osobně trochu očekával, jestli se na albu neobjeví třeba někdo z Panychidy, když Míra zase hostoval u nich na EP “Woodland Journey”…

Na CD hostuje hlavně často zapomínaný Tomáš Chylík (Mistress of 999, Wolfheart, Thodthverdthur, Outsider, Buldok) a ten kromě hodně pěknejch vokálů střihnul neskutečný sóla a poradil s “produkcí”. Další hosté v plánu byli, ale z určitých důvodu to neklaplo. [V otázce byl samozřejmě myšlen Tomáš Chylík, z nepozornosti jsem omylem prohodil jména a sypu si popel na hlavu – pozn. H.]

Docela by mě zajímala ještě jedna věc… proč jste si vlastně na nahrávání “Eleonory” zvali hostujícího bubeníka a proč desku nenatočil Filip Smetana, který s Asgard hraje živě?

Filip v té době odcházel z Asgard, tak se s ním prostě nepočítalo. Během nahrávání se vrátil a teď pro změnu zase odchází.

Všiml jsem si, že snad všechno, co kdy Asgard vydali, se dá na internetu úplně bez problémů stáhnout, stačí jen kliknout třeba na uložto a už to tam na člověka sype jednu placku za druhou… vadí ti to nějak, že třeba několik měsíců pracuješ na desce a v den vydání už to někdo pověsí volně na net? Stejně tak na YouTube se dají dohledat v podstatě všechny vaše songy… “Eleonoru” jste nakonec v kompletní délce sami na YouTube a Bandzone nahráli, ale čistě z principu… štve tě to nějak, nebo to radši neřešíš a bereš to tak, že s tím stejně nejde nic dělat?

Hudba mě neživí, tudíž to beru jako jakousi formu propagace mít album volně ke stažení. Blázni co chtějí mít originál jako já si ho rádi zaplatí. Horší je to u muzikantů, které hudba musí živit. Ti to mají složitější a jsou zahnáni do kouta a CD berou jen jako jakousi formu pozvánky na koncert, který je jejich chlebem. Prodeje nosičů jim klesají a oni se musí stále více snažit aby se uživili. A co teprve taková Zagorová a Jandové.

S Asgard hrajete poměrně hodně oldschool muziku, stejně tak i tvoje sólovka, která vyšla tři roky nazpátek, se nedá v žádném případě považovat zrovna za modernu… jak se díváš na moderní metalové styly? Líbí se ti to, nebo i jako posluchač dáváš přednost klasice? Dokážeš si představit, že bys někdy něco podobného zkusil i hrát?

Cyklista se raději věnuje jízdě na kole a nepokouší se hrát rugby nicht war??? Tak to mám i já. Jsem odrostelej na staré muzice. Mám rád Black Sabbath, Zeppelin, Mötley Crüe, W.A.S.P., Bathory, Motörhead, Citron, Titanic, Arakain, Törr, Debustrol, Root, Asgard… Nic nevím o Dream Theater, Nightwish, No Name ani Chinasky. Jaksi už mám nastavené co mozek pošle do ruk a ani nevím jak složit riff, aby to znělo jako Slipknot.

Když už jsme zmínili tu sólovku “Monte Liliorum”… nepřemýšlíš o tom, že bys na ni někdy navázal?

“Monte Liliorum” bylo narozdíl od “Eleonory” vychválené v zinech po celé Evropě a možná i v USA a jižní Americe. Přitom mnoho riffů bylo použito ve stejných nuancích jako na “Eleonoře”. Ale ne vše se prostě podaří jako celek. Momentálně si s touto myšlenkou zahrávám a mám už rozděláno pár skladeb. Jen téma desky mi stále není známo. Nedávno mne napadlo něco na téma Trapistických řádů a jejich tajná výroba piva. Mám kamaráda, který studuje zdárně religionistiku, tak to s ním musím probrat… samozřejmě u Trapistického piva.

Poslední dotaz… asi je ještě trochu brzo se na to ptát, ale máte už v kapele nějaké nápady na to, jaký příběh by mohlo mít další album Asgard? Nebo tohle zatím ještě vůbec neřešíte? Díky za rozhovor a ať se daří!

Ano nějakou myšlenku jsem již klukům přednesl a Mira se také s něčím vyšvihnul, tentokrát bychom chtěli, aby si napsal texty sám, byť by to mělo bejt o červené karkulce. Pár skladeb jsem již klukům zaslal. Hudebně chceme jít zpět k živelným demáčům Asgard a “Hraběnka Bathory”. Asgard zůstane takovým jakým je již skoro 30 let a to zámerně. Je nám jasné co to znamená, ale ambice zničit svojí hudbou svět necháme mladíkům se šiltovkama a riflema pod kolenama.

Díky za možnost vychrlit pár blbostí a uplatnit také svobodu slova.

Ať se Váš zin tetelí a je čten.


The Dead Goats – Ferox

The Dead Goats - Ferox
Země: Polsko
Žánr: oldschool death metal
Datum vydání: 20.2.2014
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Dead Goats

První pohled (H.):

Většinou to bývá tak, že skupina vydá demíčko, pak třeba nějaké EP a postupně se dopracuje k řadové nahrávce. Poláci The Dead Goats to vzali přesně opačně – v roce 2012 vydali dlouhohrající placku “Path of the Goat”, o rok později minialbum “Children of the Fungus” a na letošek si nachystali své první demo s názvem “Ferox”, které je vyvedeno ve vpravdě undergroundovém duchu – pálená CDčka vyráběná na koleně a s xeroxovým obalem, což je docela sympatický závan starých časů…

Od kapely s názvem The Dead Goats by člověk čekal spíše nějaký pekelný black metal, ale chyba lávky – tito Poláci totiž hoblují death metal. Hm, death metal z Polska… tak to bude taková ta polská klasika na styl Hate, Behemoth, Vader a dalších, nebo snad ne? Inu, opět špatně, protože The Dead Goats se se svým zvukem obrací o nějaký ten kilometr severněji přes Baltské moře – do Švédska. A to opravdu důkladně.

Kdyby vám někdo “Ferox” pustil a neřekl, o co se jedná, tak po mluveném intru úvodní “Final Death” (určitě jde podle mě o sampl z nějakého bijáku) se na vás vyvalí tak chrastivý riff, že byste okamžitě střelili, že jde zcela jasně o švédskou bandu. The Dead Goats mají zcela zjevně švédskou death metalovou klasiku nastudovanou vskutku zodpovědně, podle čehož také výsledek vypadá – zní to přesně jak z téhle školy. Snad ani nemá cenu nějak zvlášť zdůrazňovat, že tihle Poláci příliš originality zrovna nepobrali, ale rozhodně se jim musí nechat (a přičíst k dobru), že jim to sype fakt parádně a má to koule.

Pokud máte švédský oldschool death metal rádi, není důvod vám “Ferox” nedoporučit. Předpokládám, že příznivce tohohle subžánru nějaká neoriginalita příliš trápit nebude, takže v tom bych zas takový problém neviděl. A vzhledem k tomu, že to šlape docela ukázkově… nakonec proč ne…


Druhý pohled (Ježura):

Nějak se mi nedostává slov, kterými bych demáč “Ferox” od polských The Dead Goats popsal tak, abych tím jen sprostě neopisoval kolegův text. Tak tedy stručně, ať je toho opisování co nejméně. Ačkoli by to podle promofotky vystavené na Encyclopaedia Metallum, názvu kapely a jejího původu tipnul asi málokdo, “Ferox” je skutečně Švédsko jak řemen a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mi někdo tvrdil, že tahle necelá čtvrthodinka bručivého chrastivého náseru vznikla někdy v roce 1995, a to na opačné straně Baltského moře, než kde se tak ve skutečnosti stalo. A jelikož se tu bavíme o pořádném olschoolu, není asi třeba nijak zvlášť dodávat, že s tím samozřejmě souvisí nulová originalita a tvůrčí invence. Čekat ale od takové dřevárny nějaké novoty by bylo nošením black metalu do Norska, ale ruku na srdce – komu to u death metalu vadí?

Mnohem důležitější je, že The Dead Goats zvládli pojmout svoji muziku tak, že je technicky i hudebně kvalitní a zároveň dostatečně uvěřitelná na to, aby to fungovalo i postoprvé. The Dead Goats se tak řadí do zástupu kapel, které to drhnou přesně v duchu svých dřevních vzorů, dokonce by se dalo říct, že je bezostyšně vykrádají, ale přesto jim to člověk ochotně sežere a při poslechu se baví. A jelikož je právě poctivá zábava pro sebe i posluchače asi jedinou metou, na kterou podobné kapely míří, můžu v klidu prohlásit, že The Dead Goats v tomto rozhodně uspěli. Žádný zázrak se zde sice opravdu nekoná, ale jako řádně ostrá jednohubka “Ferox” zajisté poslouží každému fandovi death metalu, kterému se dostane do rukou, takže pokud se mezi ně řadíte, klidně po “Ferox” sáhněte. Věřím, že nebudete zklamaní.


Hirax – Immortal Legacy

Hirax - Immortal Legacy
Země: USA
Žánr: thrash / speed metal
Datum vydání: 24.2.2014
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Black Smoke
02. Hellion Rising
03. Victims of the Dead
04. Thunder Roar, The Conquest, La Boca de la Bestia – The Mouth of the Beast
05. Earthshaker
06. Tied to the Gallows Pole
07. Deceiver
08. Immortal Legacy
09. S.O.W.
10. Violence of Action
11. Atlantis (Journey to Atlantis)
12. The World Will Burn

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Thrash metaloví veteráni Hirax sice začali brázdit kalifornská pódia jen o malou chvíli později než legendy jako Metallica, Slayer či Exodus, ale nikdy se jim nepodařilo dosáhnout věhlasu, který by byl hodný jejich hudební velikosti, protože snad jen s výjimkou v podobě poslední řadovky “El Rostro de la Muerte” se o jejich albech dá hovořit jako o stylových majstrštycích. Debutové album “Raging Violence” z roku 1985 je i po všech těch letech neuvěřitelná jízda, která se povede jednou za život, leckomu ani to ne. O rok mladší kraťoučký bratříček “Hate, Fear and Power” je důstojným pokračováním skvěle nastartované kariéry, která byla na více než dekádu v roce 1989 pozastavena z důvodu odchodu zakládajícího zpěváka Katona W. de Peny, jenž Hirax v roce 1986 opustil a po němž to s kapelou šlo z kopce. Trvalo to dlouhých jedenáct let, než se Hirax v roce 2000 po vrátili. Na plnohodnotný studiový návrat v podobě skvělého “The New Age of Terror” se sice čekalo další čtyři roky, ale stálo to za to. Sám toto album považuji za jeden z nejlepších thrashových opusů minulé dekády a nebýt zpraseného “El Rostro de la Muerte”, tak bych od letošní novinky “Immortal Legacy” čekal opět velké věci už v předstihu.

Šestá řadovka “Immortal Legacy” sice měla vyjít už loni na podzim, ale kapela její vydání odsunula a údajně šperkovala tehdy ne zcela dokonalý materiál. Což o to, je to sice klišé jako bič a beztak se nestíhalo, ale přiznávám, že na tohle se opět vyplatilo čekat, protože Hirax jsou zpět v působivé formě a při poslechu novinky mám pocit, že od svého návratu ještě nebyli silnější. Je fuk, že v sestavě krom de Peny nezůstal oproti klasické sestavě kámen na kameni, poněvadž skladatelské otěže vždy třímal v rukou právě tento nezaměnitelný pěvec. No, a protože jeho současní kumpáni drtí oldschool thrash metal přesně dle dobových archivů a vůbec to nezní zpátečnicky, protože Hirax před třiceti lety stáli u zrodu stylu, tak je vlastně už předem zaděláno na slušnou thrashovou jízdu pro fanoušky starých dobrých časů.

Přesně takové totiž “Immortal Legacy” je. Jako ze starých časů. Od zvuku, přes použité riffy až po hlas nestárnoucího de Peny, jenž zní pořád stejně nebezpečně, je tohle album, které moderní trendy neuznává. Celkem devítka regulérních písní z desky je možná jednotlivě lehce zaměnitelná, protože téměř po celou dobu se frčí v jednom rychlostním stupni, ale věřte, že jakmile dáte “Immortal Legacy” chvilku času, tak vám najednou necelých čtyřicet minut uteče mnohem rychleji. O jistou dávku překvapivých momentů by se měla starat intra “Earthshaker”, “S.O.W.” a “Atlantis (Journey to Atlantis)”, z nichž ani jedno není ničím jiným než oddalováním toho, na co se posluchač u Hirax těší, takže ta jsou pro mne nutným zlem. Přeci jen si člověk pouští Hirax kvůli thrashové bouři, kterou dokážou rozpoutat, takže nevěřím, že někomu nešmakuje úvod v podobě riffopalby “Black Smoke” a “Hellion Rising”, jež jsou stejně tak živelné jako přímočaré a hitové. Nemluvím však o hitovosti v tom špatném slova smyslu, nýbrž v tom, že není problém podlehnout nátlaku, který kapela spustí, a ještě si přitom užít zapamatovatelné refrény, v nichž se de Pena nebojí výšek a dopomáhá tak dosáhnout oldschoolové atmosféry, protože kdysi byl thrash jen rychlejší a tvrdší verzí heavy metalu, takže zpěváci se nebáli pěkně zvysoka zaječet. A de Pena se toho vážně nebojí, protože v takové “Hellion Rising” zní občas jako Rob Halford.

Protože album s přibývajícími skladbami neslevuje z nastavené laťky, tak klidně říkám, že “Immortal Legacy” nemá vatovitého momentu, kterým by se jen uměle natahovala stopáž. “Victims of the Dead” je sice kosmetickým zpomalením, ale vynikající rytmická kytara žene skladbu kupředu skoro stejně tak silně jako ultrarychlou titulku “Immortal Legacy”, jež se i díky velmi vysoce položené vokální lince zdá velmi neurvalá. Totéž platí o “Violence of Action”, která sází na skoro až punkově jednoduchou strukturu, která jede na jednom riffu, k němuž se v polovině přidá na chvíli Mike Guerrero z pozice sólového kytaristy a v refrénu pak dvojspřeží kopáků z nohou Jorge Iacobellise. Pokud jste někdy přemýšleli, jak by Hirax zněli, kdyby psali hity, tak je tady “Tied to the Gallows Pole”, která je ukázkou balance na pomezí thrash metalové živelnosti a melodické vlezlosti, jíž přináší variabilní a hlavně (v rámci svých hlasových schopností) melodický de Pena. Opět se tak opakuji a říkám, že žádnou vatu na “Immortal Legacy” nečekejte, protože v podobném duchu velebení jednotlivých skladeb bych pokračoval až do posledního kousku, což není nutné k tomu, abyste pochopili, že tohle album mě prostě baví.

Možná vám výsledné hodnocení na celkem obyčejnou thrash metalovou desku, která nepřináší ani ždibet ničeho nového, přijde vysoké, ale nejenže pro mě mají Hirax na “Immortal Legacy” takové nezaměnitelné kouzlo alb, na kterých jsem vyrůstal, takže pro něj mám menší slabost, hlavní je, že Hirax přináší velmi vyrovnanou kolekci písní, při nichž srdce nejednoho fanouška žánru pořádně zajásá. Pecka střídá pecku, de Pena je nabroušený stejně jako kdysi a z písní přímo dýchá energie, která řadu mladších kolegů, kteří hrají totéž, sfoukne jako svíčky, takže není co řešit.


Wolfsgrey – Transylvanian Plaguespreader Committee

Wolfsgrey - Transylvanian Plaguespreader Committee
Země: Rumunsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Tenebrd Music

Tracklist:
01. Grey Wolves Ride
02. Pure Transylvanian Style
03. Szeklerland
04. Holnap elmegyek…
05. Loaded Gun (to Your Mouth)
06. Fuck the Jazz!!!
07. Black Math
08. Fullmoon Calls
09. Whores of Hades
10. Sunday Morning Massacre

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Když jsem sám sobě na recenzi naordinoval dlouhohrající debut rumunské black metalové skvadry Wolfsgrey, z důvodu jistého vrozeného skepticismu jsem vážně neočekával nějaké extrémně kvalitní veledílo, z něhož bych se ještě dlouho nemohl vzpamatovat, ale tak nějak jsem doufal, že bych od nahrávky s vpravdě přátelským názvem “Transylvanian Plaguespreader Committee” mohl dostat slušný syrový black metal, žádnou extra pecku, ale solidní žánrovku. Ze samotného výsledku jsem ovšem lehounce rozpačitý… ačkoliv přinejmenším tu syrovost jsem dostal, o tom žádná.

Wolfsgrey to už nějakých pár roků táhnou, ale až doposud stříleli kazetové demosnímky. Vyložení zelenáči tu sice nehrají, protože podstatná část sestavy se rekrutuje z o poznání známějších Siculicidium, i přesto je však “Transylvanian Plaguespreader Committee” formálním debutem Wolfsgrey.

Vše napovídalo tomu, že “Transylvanian Plaguespreader Committee” bude pěkně syrovou nahrávkou. To je bezezbytku splněno… sice to není až tak syrové, jako tomu bylo v případě nedávno recenzovaného počinu “Conquest War Famine Death” od kolegů z Death Nöize (jejichž jméno nezaznívá jen tak náhodou, protože obě kapely jsou personálně spřízněny skrze jistého Nekroführera… už jen podle jména jistě sympatický gentleman), ale z obecného hlediska je to pořád hodně velká špína, podzemí a brajgl.

Kromě toho měla být muzika Wolfsgrey pořádný oldschool. To je také splněno na 100 %, protože jestli má “Transylvanian Plaguespreader Committee” do něčeho fakt daleko, je to moderna. Z drážek téhle fošny táhne hnilobný puch minulosti opravdu mocně. Kromě toho v té hudbě měly být vlivy thrash metalu a punku… což je také pravda, oba ty styly jsou tu zcela jistě ve větší či menší míře ke slyšení. Další věc… prý to má být muzika ve stylu takových velikánů, jakými jsou Venom, Bathory, Hellhammer či Tormentor… kult vedle kultu. Kvalit jejich legendárních desek “Transylvanian Plaguespreader Committee” nedosahuje ani omylem, ani se jim nepřibližuje na dohled, ale co do stylu… no, dejme tomu, i když třeba u Bathory musíme přidat dodatek, že jde o prvotní tvorbu undergroundového black metalu… a u Tormentor vlastně taky, protože s fantastickým experimentálním albem “Recipe Ferrum! 777” samozřejmě nemají Wolfsgrey vůbec nic co dělat.

Až sem všechno v nejlepším pořádku. Proti takhle namíchanému koktejlu nemám vůbec nic, naopak, vždycky jsem byl a už i asi navždy budu příznivec dřevního metalu, pro nějž mám jednoduše slabost, klidně to s takhle rozdanými kartami může být navzdory neoriginalitě parádní placka, která sice člověka na lopatky nepoloží, ale pořád si při ní příjemně zatřepete palicí, proč ne.

Jenže co si budeme povídat, i takováhle hudba se prostě musí umět. Jasně, lidi, kteří tomu stylu nerozumí, vám budou vykládat, že to může hrát každý debil a svoje neumětelství zde skrývat pod dekou nekvalitního zvuku (jenž je jak jinak uměleckým záměrem), ale ve skutečnosti jsou i zde kapely hudebně dobré, průměrné a špatné. Jedním z nejdůležitějších atributů v téhle muzice je pro mě osobně upřímnost… abyste mohli hrát takovýhle oldschool, tak to prostě musíte cítit, nemůže to být vypočítavost. Z “Transylvanian Plaguespreader Committee” je cítit, že Wolfsgrey to upřímně opravdu myslí a starou školu mají v krvi. Ale to je z jejich strany tak nějak skoro všechno…

Promo matroš slibuje špinavé kytary. Oukej, ty tam jsou a jsou špinavé, jak když se čuně vyválí v bahně, v hnoji a pro jistotu ještě jednou v bahně, prostě klasický skřípot, který je pro tyto žánry tak typický. S tím se pojí i celkový sound, jenž je špinavý úplně stejně… kdyby vám někdo “Transylvanian Plaguespreader Committee” pustil jen tak, klidně byste mohli říct, že má to album na křížku klidně i nějakých 25-30 let, ne, že vyšlo sotva před půl rokem… vlastně by to bylo dost pravděpodobnější. Ale zatímco hluboko v 80. letech to bylo dáno dobou, dneska (a zvlášť při současné desce) je to v takovéhle míře, jakou předvádějí právě Wolfsgrey, skoro úsměvné, zrovna tady až téměř amatérské. Někomu to samozřejmě může sedět, nic proti tomu, ale mě osobně to v tomto konkrétním případě příliš nesebralo. Kytary jsou nejzajímavější, když se ozve nějaké sólo, které tomu syrovému marastu dá alespoň nějaký řád a je pro posluchače doslova balzámem na uši… jako příklad můžeme jmenovat třeba “Szeklerland” nebo závěr “Pure Transylvanian Style”.

Bicí jsou na albu údajně “powerful”. Oukej, tak to už fakt ne. Rytmika je přesně taková, jakou byste od takovéhle skupiny čekali… jednoduché, skoro až primitivní klepání bez nějakých větších změn, maximálně sem tam se změní tempo, ale kdybyste chtěli nějaký třeba zajímavější přechod, tak to leda ve snu. Vokál by pak prý měl být “působivý a unikátní”… no, to teda vůbec ne. Takové nečitelné chrchlání, občas nějaký náznak chrochtnutí, pouze v “Holnap elmegyek…” jakýsi nástřel nějakého jakoby vyřvávání…

…čímž se pomalu přesunujeme ke konkrétním songům, protože zrovna “Holnap elmegyek…” je jeden z těch, které vyčnívají (neříkám, že tím, že by byl dobrý). Právě v něm jsou nejznatelnější vlivy toho dejme tomu punku, ale upřímně řečeno, když jsem to slyšel poprvé, okamžitě jsem si vzpomněl na nějaké RAC halekačky, protože to zní skoro stejně. Dále zaujme “Szeklerland” díky zmiňovaným dvěma sólům kytary. “Loaded Gun (to Your Mouth)” si člověk zapamatuje hlavně proto, že se v ní ozve natažení pistole a několik výstřelů… nutno dodat, že hlasitostí extrémně vysoko nad samotnou hudbou, takže se při prvním poslechu nejspíš leknete jak svině. “Fuck the Jazz!!!” si zase budete pamatovat hlavně kvůli názvu… a nutno říct, že vyřvávání názvu songu patří k jedněm z těch momentů, jež vám v hlavě můžou uvíznout opravdu i svým motivem… tedy, dá-li se to tak nazvat. Sedmé “Black Math” si zase všimnete především proto, že… no, jaksi zní úplně jinak než zbytek “Transylvanian Plaguespreader Committee”, jako by byla z úplně jiného alba. Nemyslím stylově, je to pořád stejná hoblovačka, ale ta písnička je úplně jinde zvukově, kytara zní absolutně jinak… no, neptejte se mě proč, nemám tušení. Ten zbytek tam nějak je, ale je to jedna a ta samá písnička, takže nemá cenu se o tom bavit… i když to vlastně platí i o těch zmiňovaných, jelikož když v nich škrtnete vždy ten jeden lehce odlišující prvek, dostanete úplně to samé.

Vyložený průser “Transylvanian Plaguespreader Committee” není, to album mi nijak nevadí, ale zároveň tam ani není nic, kvůli čemu byste si řekli, že tu nahrávku chcete poslouchat. Wolfsgrey jednoduše nahráli čistý průměr… a jestli se deska někam z toho průměru hýbe, je to spíš lehce směrem dolů, ne nahoru. Všechno, co se tu nachází, tu už bylo, mnohokrát a v mnohokráte lepším podání… a bylo to tu už před víc jak 30 lety a i tehdy to bylo v mnohem lepším podání. Pokud se mezi vámi nacházejí nějací totální maniaci do všeho, co jen trochu zavání špinavým, dřevním oldschool black/thrash metalem v té nejpodzemnější podobě, proč ne, klidně “Transylvanian Plaguespreader Committee” ten poslech dejte. Jestli ale takovýhle totální maniak nejste, s klidem tohle album nechte plavat, vůbec o nic nepřijdete… a když si budete chtít pustit nějaký syrový black metal, existují spousty mnohem vhodnějších kandidátů (třebas výše jmenovaní velikáni).


L’impero delle ombre / Bud Tribe – Corvi neri / Warrior Creed

L'impero delle ombre / Bud Tribe - Corvi neri / Warrior Creed
Země: Itálie
Žánr: doom metal / heavy metal
Datum vydání: 4.11.2013
Label: Jolly Roger Records

Tracklist:
01. L’impero delle ombre – Corvi neri
02. L’impero delle ombre – Divoratori della notte
03. L’impero delle ombre – Dr. Franky
04. Bud Tribe – Warrior Creed
05. Bud Tribe – Rule the Lightning
06. Bud Tribe – Star Rider

Hodnocení: 4/10

Odkazy L’impero delle ombre:
facebook

Odkazy Bud Tribe:
web

K recenzi poskytl:
Jolly Roger Records

Sice je tohle něco, čím by se recenze v žádném případě začínat neměla, ale v tady si tak nějak nemůžu pomoct… recenzovat tenhle počin totiž měl někdo jiný z redakce, ale chvíli potom, co si to poslechl, za mnou přišel s tím, že to odmítá poslouchat, takže jsem se v nějakém záchvatu dobré nálady uvolil, že si to tedy od něj převezmu… a když jsem si to poprvé pustil, hodně rychle jsem pochopil, proč to kolega nechtěl poslouchat, natožpak recenzovat…

Nebudu ovšem předbíhat a nebudu vám hned na začátku říkat, že je tenhle split fakt špatný a naprosto zbytečný počin (sakra!), a aspoň ze začátku to zkusíme vzít trochu informativně. Onen mysteriózní počin, jemuž se tedy nyní budeme věnovat a který jsem vlastně ještě konkrétně nejmenoval, je ve skutečnosti split albem mezi dvěma italskými skupinami. Tou první jsou L’impero delle ombre, kteří by prý měli produkovat doom metal. Druhými účastníky jsou Bud Tribe, kteří by zase měli hrát klasický heavy metal.

Tento split však nyní vychází již podruhé. Poprvé vyšel v roce 2008 a obsahoval po jedné skladbě od obou skupin. Aktuálně jej ovšem label Jolly Roger Records vydal na oslavu pěti let svého fungování znovu, jelikož ono původní vydání bylo vůbec první nahrávkou, jež pod touto firmou vyšla (tehdy jako sedmipalec). Nová edice však čítá tři songy od každé kapely a vyšla striktně na vinylu v limitaci 100 červených kousků a 150 černých. Poznámku o tom, že je to tak trochu plýtvání materiálem a že by se našla alba, jež by si vinylové vydání zasloužila mnohem více, si však schovám až na konec recenze (znova sakra!).

Jako první se slova ujímají L’impero delle ombre, kteří se mi na první pohled zdáli, že budou tím zajímavějším. Jednak mě lákal doom metal v kolonce žánru, jednak se mi po prolustrování jejich jména začaly strašně líbit obálky jejich nahrávek, které doslova dýchají nádherným oldschoolem. A což o to, ta jejich muzika oldschool opravdu je, vlastně je to oldschool jako svině… vlastně tak moc, až je to zápor. Od stejné firmy jsme před časem recenzovali demosnímek jistých Sacrilege, který vyšel v roce 1987 a je jediným počinem té kapely… a i ten zní pomalu současněji než to, co předvádějí L’impero delle ombre. Je pravda, že dojem z kapely i z celého počinu neskutečně táhne dolů hned první song “Corvi neri”, který je úplně vyjebaný a suverénně to nejhorší, co tenhle split nabízí. Mělo by se jednat o doposud nevydaný track použitý speciálně pro “Corvi neri / Warrior Creed”… no, podle toho, jaká je to kvalita, si jej L’impero delle ombre mohli klidně nabouchat a nevydávat jej vůbec. Celé to zní, jak kdyby to někdo nahrál v roce raz dva, zvuk je tak dřevní, že by pomalu i Darkthrone mohli jen tiše závidět… to všechno by bylo v pohodě a nijak by mi to nevadilo, kdyby to bylo zábavné, ale tahle písnička je prostě… blbá. Jediným jejím světlým momentem je zvolnění uprostřed a následné sólo, ale jakmile začne zase ten riff, tak… ty vole, to je prostě sračka. Navíc si ani nejsem moc jistý, jestli mi to vůbec připomíná doom metal, spíš je to takový dost podprůměrný heavík…

Druhý vál L’impero delle ombre se jmenuje “Divoratori della notte” a původně se objevil na “I compagni di Baal”, druhé dlouhohrající desce kapely z roku 2011, zde je ovšem v dříve nevydané alternativní verzi. Zní to nemlich stejně jako “Corvi neri”, ale nějakým způsobem je to poslouchatelnější, zábavnější, pomalejší tempo tomu sluší o hodně víc a dojem táhnou nahoru také zajímavé klávesy, které si v závěru dokonce vystřihnou hodně povedené sólíčko. S přehledem nejlepší kus, jakým se zde L’impero delle ombre prezentují… sice je to spíš jednooký král mezi slepými a vyznívá tak dobře, protože ty další dvě věci jsou tak nudné, z obecného hlediska by to asi taky obstálo jen horko těžko, ale pořád se to dá aspoň poslouchat a člověk u toho nemá chuť se zabít. Poslední položkou poloviny L’impero delle ombre je “Dr. Franky”, což je song, jenž vyšel na onom původním splitu v roce 2008 a zde je v remasterované podobě. Pořád ta samá písnička, tempo je trochu rychlejší, ale aspoň tomu nechybí relativní chytlavost a rozhodně je to lepší než “Corvi neri” (což není takový problém), avšak ani tak žádný zázrak. Nicméně písničku opět aspoň trochu zachraňuje další klávesové sólo ve třech čtvrtinách.

Nyní se pojďme podívat, jaký zázrak předvedli kolegové z Bud Tribe. Na polovinu L’impero delle ombre jsem se před samotným poslechem těšil více, ale nakonec to jsou právě Bud Tribe, kteří z pomyslného souboje (ačkoliv předpokládám, že soupeření mezi oběma kapelami asi nebylo účelem nahrát společný nosič) vyšli jako vítězové. Alespoň jim tedy odpovídá styl, protože u L’impero delle ombre mi jako doom metal přišel jen jeden song, kdežto Bud Tribe ve všech svých třech kusech vskutku nabízejí hodně, hodně klasický heavy metal, akorát bych si dovolil dodat, že je docela načichlý ještě hard rockem, což je případ zejména první “Warrior Creed” a druhé “Rule the Lightning”. Obě jsou písněmi, které vyšly původně jako CD bonusy na albu “Eye of the Storm” v únoru 2013. Poslední položkou je pak stejně jako u L’impero delle ombre vál, jenž se objevil na původním splitu, v tomto případě jde o “Star Rider” – opět v remasterované podobě.

Přestože i všechny tři songy Bud Tribe mají do ideálu pekelně daleko, je z nich alespoň malinko cítit, že to ta kapela má trochu v ruce a ten heavy metálek jí není cizí. Nicméně všechny tři jsou podobné případy jako “Divoratori della notte” – v rámci “Corvi neri / Warrior Creed” relativně oukej (věnujte pozornost slovíčku “relativně”), ale z obecného hlediska to jsou spíš kousky v kvalitě B stran zapadlých singlů, tedy písniček, jichž si většina z nás právem nevšímá. “Warrior Creed” a “Rule the Lightning” se nesou spíše ve středním tempu, v prvním případě docela rockovém, v tom druhém občas Italové znějí jako hodně laciná lokální kopírka Iron Maiden; poslední “Star Rider” trochu dupne na plyn, ale jako nejzábavnější se mi pořád jeví ta, která dala celé polovině Bud Tribe její jméno, tedy “Warrior Creed”. Celkově se ovšem dají Bud Tribe poslouchat, sice nic extra, ale dá se to a působí to lépe než majstrštyky od L’impero delle ombre… i když, možná právě ten kontext L’impero delle ombre je tím, co Bud Tribe přidává na kreditu.

Už jsem to “omylem” utrousil kdesi výše, moc rád to však zopakuju – “Corvi neri / Warrior Creed” je nahrávka docela zbytečná. Samozřejmě nemůžu a ani nechci kecat někomu do toho, co vydává, ale upřímně si myslím, že by se ty prachy, které na vydání tohohle opusu padly, daly využít mnohem smysluplněji pro vydání něčeho lepšího. Jednou už to vyšlo, oukej, nic proti tomu, ale u toho to asi mělo zůstat… “Dr. Franky” a “Star Rider” byly na původním nosiči a pochybuji, že se ty remasterované verze liší tak zásadně. “Divoratori della notte” už vyšla normálně na desce, sice trochu v jiné podobě, ale na to upřímně sere pes, snad nemusím každý song slyšet v padesáti úpravách. “Warrior Creed” a “Rule the Lightning” už tu taky byly, byť jen jako bonusy na CD edici desky “Eye of the Storm”, ale takové zázraky, aby tak nutně potřebovaly v nějaké podobě vyjít i na asfaltu, to fakt nejsou. A ten jediný opravdu nový song, který se zde objevil, tedy “Corvi neri”, je tak debilní, že by bylo lépe, kdyby se neobjevil.

Tvorbu ani L’impero delle ombre, ani Bud Tribe jinak vůbec neznám, ale soudě čistě na základě “Corvi neri / Warrior Creed” mě ani jedna formace nepřesvědčila, abych si to šel honem rychle sehnat. Na druhou stranu si ale myslím, že zas tak rychle bych nad nimi tu hůl lámat neměl, protože tohle jsou přece jenom zapadlé písničky, bonusy, kusy z neřadovek. Například u L’impero delle ombre je ta jedna skladba, která pochází z řadového alba, suverénně o několik tříd lepší než ty dvě další, což o něčem také svědčí, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby samotné dlouhohrající nahrávky obou skupin byly na mnohem lepší úrovni. Co se však týče veledíla “Corvi neri / Warrior Creed”, to já osobně už nikdy nechci slyšet a upřímně doporučuju i vám, abyste následovali mého příkladu a radši si pustili něco lepšího. Třeba ty výše zmiňované Darkthrone


Necrophobic – Womb of Lilithu

Necrophobic - Womb of Lilithu
Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.10.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Womb of Lilithu
02. Splendour nigri solis
03. Astaroth
04. Furfur
05. Black Night Raven
06. The Necromancer
07. Marquis Phenex
08. Asmodee
09. Marchosias
10. Matanbuchus
11. Paimon
12. Opium Black
13. Infinite Infernalis
14. Amdusias

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Říká se, že nový rok by se měl začít pozitivně, že by se do něj mělo vykročit pravou nohou a s úsměvem, my si ovšem v první letošní recenzi povíme příběh, který je spíše smutný. Tím však nemám na mysli záležitost ohledně dnes už bývalého vokalisty Necrophobic, Morgana Tobiase Sidegårda, který byl za domácí násilí odsouzen na šest měsíců do chládku, ačkoliv ani tohle není zrovna veselé povídání. Mám tím na mysli to, jak dopadla nejnovější deska této kultovní švédské formace, “Womb of Lilithu”. Ta totiž dopadla… no, ne zrovna takovým způsobem, jaký bych od kapely jako Necrophobic očekával. Nepředbíhejme však zbytečně a pojďme se nejprve na chvíli zdržet u pár záležitostí okolo, především co se předcházející tvorby Necrophobic týká a co předcházelo vydání “Womb of Lilithu”

Hned v prvním odstavci jsem tyto švédské veterány nazval kultovní formací. Ačkoliv je ona kultovnost do jisté míry hodně subjektivní záležitostí, podobně jako vnímání samotné hudby (a ono to možná spolu i docela souvisí), pro mě osobně Necrophobic kultovní kapelou rozhodně jsou. Stejně tak jsou Necrophobic i kapelou, jejíž dřívější tvorbu mám velice rád… ale jak již padlo, zcela jistě to souvisí, protože jen těžko může být pro člověka kultovní skupina, z jejíž muziky je mu na blití. Chtěl jsem ale říct jinou věc – až do letošního roku měli Necrophobic na kontě celkem šest dlouhohrajících placek, z nichž ta první “The Nocturnal Silence” vyšla už v roce 1993 a ta poslední “Death to All” v roce 2009, a všechny tyhle desky jsou podle mého skromného názoru skvělé, mám je upřímně rád a to, co na nich Necrophobic předvádějí, se mi jednoduše líbí. Ačkoliv tu poslední dobou dost často hovořím o tom, že poslouchám množství elektronické hudby nebo různých psychedelických zhuleností, mé úplné hudební začátky jsou a navždy budou spojeny se špinavým metalem staré školy, který mám a asi i navždy budu mít (byť i jen z nostalgie) rád. Necrophobic předvádějí (převáděli) přesně tohle a navíc v naprosto skvělé podobě. Jejich death/black metal je vyloženě skvělý a oldschool z něj doslova smrdí, tohle je přesně ta muzika, k níž patří všechno to klišé jako kožené hadry, nábojové pásy, hřeby, pyramidy, řetězy a zlo, ale nevyznívá to nějak nepatřičně. Zároveň s tím byla hudba Necrophobic vždy propracovanou záležitostí se spoustou excelentních nápadů – zkráceně řečeno, po všech stránkách výborná skupina pro všechny příznivce severské špíny.

Nejspíš vaší pozornosti neuniklo, že jsem v předchozím odstavci v jednom případě použil přítomný čas a promptně se v závorce opravil na minulý čas. Důvodem, proč jsem tak udělal, je právě nová deska “Womb of Lilithu”. Té předcházela již jednou zmiňovaná nemilá záležitost, kdy se vokalista Tobias Sidegård dostal před soud za domácí násilí, jehož se měl opakovaně dopouštět na své manželce a svých dvou dcerách, a nakonec byl odsouzen na šest měsíců (původně mu hrozilo až osmnáct). Novinku Tobias sice ještě stihl nazpívat, ale těsně před vydáním “Womb of Lilithu” zbytek Necrophobic ohlásil, že s ním s okamžitou platností končí spolupráci, a tak byl vokalista, jenž byl v té době druhým nejdéle působícím členem v sestavě a jenž nazpíval všechna řadová alba, vyhozen. Na jednu stranu hodně nepříjemná záležitost, zčásti i z toho důvodu, že právě jeho hlas se za ty roky stal jedním z poznávacích znamení Necrophobic, na druhou stranu šlo z pohledu zbylých členů docela pochopitelný krok. Tak či onak jsem doufal, že menší pachuť z celé záležitosti alespoň vyspraví právě “Womb of Lilithu”, jejíž vydání bylo v té době akorát na spadnutí.

Jak se však bohužel ukázalo, novinka tu pachuť ještě o něco prohloubila. Problém není v tom, že by šlo o vyloženě špatnou nahrávku, jež by se nedala poslouchat, protože taková “Womb of Lilithu” zase není – problém je v tom, že deska “jen” krutě nedosahuje laťky, kterou Necrophobic sami sobě nastolili svými staršími počiny. Sice je to svým způsobem trochu nespravedlivé, ale kdyby úplně to stejné album vydala nějaká začínající skupina, asi bych tu teď psal něco o tom, že je to na debut poměrně slušná práce, která si sice na mladou kapelu bere dost velkou inspiraci od starých pořádků, ale i tak je to solidní počin, jemuž nechybí pár solidních nápadů… jenže na Necrophobic je to prostě málo. Ano, pořád platí, že je to počin, jemuž pár solidních nápadů nechybí, ale já osobně jsem byl od těchto Švédů zvyklý na mnohem víc. Z tohoto pohledu “Womb of Lilithu” při vší úctě, jakou k téhle formaci chovám, prostě neobstála, jakkoliv formálně poslouchatelná bezesporu je.

“Womb of Lilithu” opravdu obrovskou měrou ubírá kontext předcházejících nahrávek. Věřím tomu, že kdybych je neznal, bral bych novinku mnohem smířlivěji a asi by mě i více bavila. A i když někoho může napadnout, že je to vůči tomu albu trochu blbé, jednoduše se nejde tvářit, že ta stará alba neznáte a že vás v tomto ohledu “Womb of Lilithu” nezklamalo, když to tak je. Nejde o to, že by se Necrophobic někam posunuli, jelikož já jsem schopen hudební progres nějaké kapely přijmout; Švédové jsou ovšem co do výraziva stále na svém, jenom snížili kvalitu, což už prostě vadí. A pokud “Womb of Lilithu” dáte do přímého srovnání s tím, co Necrophobic natočili v minulosti, je to o to znatelnější a také fatálnější. Ani nemusíme chodit k opusům jako “The Third Antichrist” nebo “Hrimthursum”, stačí si vzít jen minulé “Death to All”, vedle něhož novinka zní, jako kdyby ji nahrála úplně jiná kapela – ne jiná co do stylu nebo soundu, ale úplně jiná co do kvality.

“Womb of Lilithu” sice několik dost povedených pasáží obsahuje, například ve skladbách jako “The Necromancer”, “Marquis Phenex” nebo “Marchosias”, ale citelně tomu albu chybí nějaký vyloženě fenomenální moment, jako bylo minule třeba geniální sólo v “Revelation 666”, které považuji za jedno z nejlepších, jaké jsem za svůj život slyšel, a dodnes s ním argumentuji v každé diskuzi o kytarových sólech. Namísto toho jsem v “Astaroth” dostal jeden motiv, u něhož jsem si vzpomněl na Cradle of Filth… a to opravdu není myšleno jako pochvala. Jenže tou povedenou pasáží, kterou jsem měl na mysli třeba v “The Necromancer”, je sbor… a přitom Necrophobic vždy vynikali skvostnou prací na kytarových riffech a v té “hoblovací” složce muziky, jenže ta je nyní až na výjimky, jakou je třeba “Furfur”, na “Womb of Lilithu” docela hluchá.

Tím ovšem výčet toho, co mi na “Womb of Lilithu” vadí, zdaleka nekončí a ještě před sebou máme dva citelné neduhy. Ten první… i když udělám všechno proto, abych zapomněl na to, že tohle natočili právě ti Necrophobic, kteří mají na kontě tolik výtečných nahrávek, a pokusím se album vzít jako zcela samostatné dílo bez kontextu, jako album, které možná není geniální, ale má několik dost slušných momentů, takže všem těm slušným momentům navzdory mě “Womb of Lilithu” nedokáže zabavit a upřímně jsem měl dost často problém to doposlouchat do konce, poněvadž už mě to jednoduše nudilo – a opět se budu opakovat, ale tohle na starších deskách prostě neexistovalo. Zpočátku jsem to přisuzoval tomu, že ještě nemám “Womb of Lilithu” dostatečně naposlouchané, ale nyní už jsou to více jak dva měsíce, co nahrávka vyšla, v mezičase jsem ji sjel mnohokrát tam i zpátky, ale myslím si pořád to samé. Ale to mi definitivně došlo v momentě, kdy jsem v diskuzi s jedním redakčním kolegou prohlásil, že “ta letošní Selena Gomez mě baví víc než nový Necrophobic. A to už je hodně zlé, protože prostě… vždyť to jsou Necrophobic ty vole!

Posledním velkým neduhem, o němž jsem se zmiňoval v předešlém odstavci a který s tím, co právě v onom předešlém odstavci padlo, dost souvisí, je také strašně, ale strašně neúměrná délka. “Womb of Lilithu” se totiž vyšplhalo na vysokých 68 minut… to z novinky dělá album, které je v historii Necrophobic suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně dobrých nápadů. Tohle je deska, která měla mít tak 35 minut, aby to odpovídalo, a přitom má takřka dvojnásobnou stopáž… možná, že kdyby kapela svoje nápady výrazně zahustila a dodržela právě +/- 35 minut (nebo kdyby nebylo zbytí, tak aspoň těch 45 minut, což byl doposud průměr Necrophobic), tak by to podle mě vypadalo úplně, ale úplně jinak a bylo by dost dobře možné, že bych tu teď psal o další parádní fošně, která nakopává prdel přesně tak, jak je u téhle kapely zvykem.

Nabízí se vcelku logická otázka, čím je to vlastně způsobeno, že skupina, jež až doposud vydávala samé skvělé nahrávky, najednou zničehonic natočí album, které se horko těžko vyškrábe do lehounkého nadprůměru. Pro odpověď ovšem nemusíme chodit moc daleko, protože je docela na očích. V posledních letech totiž nejvíce materiálu pro Necrophobic složil kytarista Sebastian Ramstedt, minulou řadovku “Death to All” už napsal téměř celou sám, ale ten v roce 2011 skupinu opustil. A jak vidno, ztráta jeho skladatelského talentu je opravdu citelná. A aby bylo dílo zkázy dokonáno, můžeme jen dodat, že s odchodem Sidegårda nyní Necrophobic přišli i o svého výhradního textaře…

Přestože jsem až doposud na “Womb of Lilithu” téměř jen kydal špínu, ve výsledku to album pořád není neposlouchatelné, a jak již bylo nepřímo zmíněno, kdo starší počiny Necrophobic nezná, tomu se ta placka může hodně líbit. Celý ten negativní tón článku pramení především z toho, jak moc mě novinka zklamala. Uznávám, že objektivně by si ta deska zasloužila minimálně 6 bodů, možná i 6,5, ale právě to obrovské rozčarování, které si pro mě Necrophobic připravili, táhne výslednou známku dolů na hodnocení, o němž bych si dříve myslel, že jej zrovna téhle kapele nikdy neudělím. Obrovské zklamání.


Asgard – Eleonora: Odhalení jinotaje

Asgard - Eleonora: Odhalení jinotaje
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Zrození
02. Eleonora
03. Život honory
04. Chřadnutí
05. Uléhám k spánku věčnému
06. V okamžiku smrti
07. Pitva
08. Pátý květen
09. Tělo v rakev
10. Epilog

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Asgard by se s trochou nadsázky vlastně dali označit i za legendární skupinu, byť legendární ve značně lokálním (doslova městském) měřítku… ale to není myšleno nijak hanlivě. Dokážu si živě představit, že když zpěvák Míra Horejsek přijde v Brně do hospody, řekne zkušenější kolega metalovému mlíčňákovi, který je poprvé na pivu v rockové knajpě, něco jako: “Čum, vole, to je Míra HorejsekAsgard, Míra je kult!” Co do širšího věhlasu po hudební stránce je to však už trochu diskutabilnější…

Rádoby vtipné intro se smyšlenou historkou z města, ve kterém jsem snad ani nikdy nebyl, pokud si správně pamatuji, je nutné brát s nadsázkou, mělo to sloužit pouze jako takový kostrbatý úvod, když pořádně nevíte, jak začít, když chcete pořád zůstat diplomatičtí, ale zároveň říct, co si myslíte. Samozřejmě proti Asgard osobně nic nemám a nikdy jsem neměl, k tomu není sebemenší důvod, ale vždy mi přišli jako skupina, která onu takzvanou legendárnost těží spíš z toho, že prostě jenom hraje dlouho, nikoliv na základě kvalitních nahrávek. Samozřejmě netvrdím, že se do role nějakého kultu pánové stylizují sami a záměrně, ale nic to nemění na tom, že se tak o nich dost často mluví, přestože toho za více jak čtvrt století vyprodukovali v podstatě minimum a ještě navíc se to málo pohybovalo maximálně v takovém pohodovém průměru, který neurazí, ale zároveň není ničím, co bych měl subjektivně potřebu poslouchat.

Že by novinka “Eleonora: Odhalení jinotaje”, která je celkově třetím dlouhohrajícím albem Asgard, vnesla do tvorby kapely nějaký čerstvý vítr a přinesla nějakou stylovou proměnu, se asi moc čekat nedalo a ani se tak nestalo, což a priori není negativem. Negativem už ale je to, že “Eleonora: Odhalení jinotaje” i přes nepříliš velký progres se svými dvěma předchůdci prohrává – a to v kontextu toho, že ani první dvě alba nebyla vyloženými opusy, které by člověka posadily na zadní kapsy kalhot, nevěští nic moc dobrého. Pokud bych si vyloženě musel vybrat, kterou nahrávku do přehrávače vrazit, bez většího přemýšlení bych volil “Zlověstné časy”, a kdybych nemohl zvolit “Zlověstné časy”, radši bych si pustil “Kletbu krále Stacha”. Čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že “Eleonora: Odhalení jinotaje” je podle mě doposud nejslabší řadovkou Asgard

…což je vlastně docela paradox, protože po formální stránce je “Eleonora: Odhalení jinotaje” ze všech tří desek nejrozmanitější a vlastně obsahuje nejvíc nápadů, které by se daly označit za zajímavé. To se týká především kytarových melodií, jaké lze slyšet v některých pasážích songů jako “V okamžiku smrti”, “Život honory” nebo v povedeném sólu “Chřadnutí”, což je jeden z absolutně nejlepších momentů celé desky. Nahrávku ovšem dost potápí hned několik skutečností, z nichž nejvíc na ráně jsou ty dvě nejmarkantnější – vokál a zvuk.

Při vší úctě k Mírovi, jeho zpěv je stran samotných Asgard asi největší slabinou desky. Pokud není vokál vyloženě zatažený zpátky, aby působil jako další nástroj (což zde není), pak si myslím, že by to měl být právě zpěv, co dodá hudbě charisma a nějaký ksicht. A to platí i o black metalu, protože i v tomhle žánru jsou bezesporu vokalisté, kteří když svým vřískotem pročísnou muziku, hned celkový dojem posouvají výš. Avšak Míra svým zpěvem mnohdy instrumentální stránku vyloženě táhne dolů. Když se v písničce “Pátý květen” ozve hostující BigBossRoot, jehož přítomnost na deskách Asgard je už takovým evergreenem, je to skok doslova do jiné ligy. A vzhledem k tomu, že rytmická sekce v podání baskytaristy Paramby a hostujícího bubeníka Herr MilleraDebustrol také nepředvádí vyložené zázraky (byť zde je to na rozdíl od vokálu “v normě”… ačkoliv si myslím, že kdyby desku opravdu natřískal původně zamýšlený Tom CornCult of Fire, Maniac Butcher a Lykathea Aflame, jehož bicí dokážou doslova vraždit, také by to hned bylo úplně o něčem jiném), je jasné, že hlavní hvězdou nahrávky je kytarista Pačess. Ani ne tak co do riffů, které jsou také spíše průměrnější, ale především co do již zmiňovaných melodií, jež patří suverénně k tomu nejlepšímu, co dokáže “Eleonora: Odhalení jinotaje” nabídnout.

Druhým už jmenovaným aspektem, jenž celý výsledek táhne ke dnu, je zvuk, který se podle mě příliš nepovedl. Dovolím si tvrdit, že nějakou soudnost mám, takže od Asgard rozhodně neočekávám nějakou našlapanou a naleštěnou moderní produkci, ale i ten oldschoolový sound jde přece udělat tak, aby to mělo nějaké koule. “Eleonora: Odhalení jinotaje” nezní nějak syrově nebo mrazivě (což by oboje bylo nejen v pořádku, ale dokonce by to bylo super), nezní ani staře (což by mi v žádném případě taky nevadilo, já mám oldschool vážně zcela upřímně rád)… zní zastarale. A to už je problém. I v black metalovém undergroundu jsou více jak 20 let staré desky, které znějí současněji než Asgard v roce 2013. Především mě vyloženě iritují strašně blbě nazvučené bicí, což se projevuje zejména v rychlejších pasážích. A to je všechno docela s podivem, protože třeba i “Zlověstné časy” zněly o poznání lépe, sice pořád oldschoolově, ale byla to taková ta špinavost, která je záměrem a má svůj smysl, kdežto “Eleonora: Odhalení jinotaje” ne.

Tím ovšem výčet toho, co se na albu ne úplně povedlo, bohužel stále není kompletní, byť následující záležitosti už nejsou tak vyloženě fatální jako ty zmíněné v předchozích dvou odstavcích. Mezi ty patří dost odstrašující intro a outro “Zrození” a “Epilog”, především mluvený přednes je naprosto otřesný a upřímně říkám, že i nějakých těch 47 vteřin “Epilogu” mám problém doposlouchat. Na dobrém dojmu nepřidá ani docela dost chyb v bookletu od malého písmena po tečce a někdy trochu (dost) prapodivné interpunkce přes špatně ji/jí až po vyložené perly jako “slybují” (tohle jsem si fakt nevymyslel!). Jasně, můžete říct, že tohle už jsou vlastně prkotiny a že už člověk jen hledá další záminky k odstřelu alba, což do jisté míry pravda být i může, ale nic to nemění na tom, že i takovéhle věci rozhodně spíš zklamou, než potěší.

Asgard

Úplně totálním a extrémním průserem “Eleonora: Odhalení jinotaje” zase není a poslech se tomu věnovat dá, zase bych lhal, kdybych tvrdil, že neznám i mnohem, mnohem horší věci, ale to pořád nic nemění na tom, že ta deska je hodně slabá. Asgard na své třetí fošně jednoduše znějí strašně naivně. To a i další neduhy by se odpustit dalo, pokud by se jednalo o debut vydaný někdy před 20+ roky, tedy v prvních letech fungování Asgard, ale jako nové album čtvrt století fungující formace to prostě neprojde. A pokud bychom nahrávku srovnali se současnou domácí black metalovou špičkou (a že takové srovnání by Asgard jakožto skupina, již mnozí považují za kultovní nebo legendární, ustát měli!), jakou v letošním roce reprezentují například “Omniabsence Filled by His Greatness” od Inferno, “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” od Cult of Fire nebo třeba “Všehorovnost je porážkou převyšujících” od Triumph, Genus, vychází z toho “Eleonora: Odhalení jinotaje” bohužel jako nepříliš povedený vtip. Jasně, pořád jsou mi Asgard mnohem sympatičtější než třeba takoví (stylově i věkově ne úplně vzdálení) Törr, kteří vyloženě těží jen z toho, že tu byli mezi prvními, a jejich poslední album stálo s prominutím za vyližprdel, protože Asgard se ta muzika dá aspoň trochu věřit, ale ani to naneštěstí příběh o Eleonoře Amálii von Schwarzenberg z podprůměru nevytáhne…