Archiv štítku: progressive rock

Yossi Sassi

Yossi Sassi - Melting Clocks
Country: Israel
Genre: middle eastern folk metal, progressive rock / world music

Questions: Ježura, H.
Answers: Yossi Sassi
Number of questions: 15

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

ČESKÁ VERZE ZDE

Live photo captured by Michael Jagla.

Hello! Let’s start with some questions about Orphaned Land… Last year, Matti Svatizky left Orphaned Land after twenty one years of being a founding member. It’s not unusual that two guitarists who play together for such a long time develop some sixth sense between them which helps them to predict the other one during composing a new material or during playing live. Was it similar between you and Matti? And how does it work with new OL’s guitarist, Chen Balbus? Wasn’t it difficult to get comfortable with Chen since you were – as I suppose – used to Matti’s style of playing? Did you yourself have to change anything in your own style of playing guitar in Orphaned Land because of the new partner? Or everything went smooth and you got used to Chen right away?

Indeed after 20 years of guitar playing as duo, Matti and I developed some “6th sense” and a lot of mutual understandings in terms of sound and emphasis during playing. I am a strong believer in the long term of things, especially in bands, where players are not just instrument holders, but with time over the years create a very special formula that is original and hard to imitate. Truly Chen is a good guitar player, he was my guitar student, but still it’s different. Not for better or worse, just not the same. I miss Matti’s playing sometimes. he had his own sound. Chen has a similar sound to mine, kind of imitating what we already have. It’s not a bad thing, just different. Anyway, I look for the future, so we’re still good friends but we moved on, sadly.

Between “El Norra Alila” from 1996 and “Mabool” from 2004 there was a gap of eight years when Orphaned Land seemed to be inactive. I have to confess I don’t know exactly what was the reason of this seeming inactivity… could you please tell what there was such a break and what were you doing in the meantime? When and how did Orphaned Land get back together and start creating “Mabool”? How long did the process of making “Mabool” actually lasted?

O.Land of the 90’s is quite different from the 2000’s. In the 90’s we were teenagers, I did a lot of the ongoing efforts, not just in terms of music. we had a big gap because people had to try some other things, some travelled, some discovered god, I became a father… and since we came back, we are in constant rise. I hope this continues into the future, as founding member and main composer/arranger of the band, I wish to see it grow.

Next year will mark tenth anniversary of your breakthrough effort, “Mabool”. Are you planning something special to celebrate this anniversary? In later years, many bands play some of their albums in their entirety. “Mabool” is very long album but despite this, have you considered an option of a special tour, where “Mabool” would be played from the beginning to the end?

Yes :) we do have some special “Mabool” annviersary plans and we will update soon about them.

“Mabool” and “ORwarriOR” are conceptual, very narrative and epic albums. On the contrary, “All Is One” is much shorter, songs are mostly based on the ordinary verse-refrain scheme and the whole album is basically much more approachable. Was it your intention to make something different just for this time or did you abandon the original epic/progressive/narrative face of Orphaned Land for good?

I always do what I feel is the right thing in that time, for me personally as composer and multi-instrumentalist, and for the band, as much as I can, being part of a group. In “Mabool” and “ORwarriOR” I loved the emphasis on concepts, and playing-wise we did take it to the extreme. In “ORwarriOR” I composed and arranged some stuff that I wouldn’t be able to think about 10 years before. And now in “All Is One”, the decision was to make a more approachable album, simple in some ways. Sure, after “Melting Clocks” (my Solo debut) and producing other rock/pop artists, I had easy time composing a more “simple” album, but still, sometimes I miss the old conceptual themes. It has a theme, but it is simple. So yes, I am pleased with the result, but can’t say it’s our best ever. for this point in time we succeeded to make the “best sounding” creation up to date.

Orphaned Land - All Is One

After the musical journey which has begun at doom/death metal, came through vast epicness and progression and ended up at symphony, choirs and more approachable music, which way do you think Orphaned Land will continue? I know it’s too early for such questions but still, do you have some yet uncharted teritories which you want to explore or do you even know how the next album should sound?

I always look beyond, the present fades quickly and I move to the future. that’s not to say I am not nostalgic, I am very much in love with “old school” metal and old time albums, of myself and others. but when it comes to creating something new, I go to the horizon. I invest a lot of time for research on new sounds, new instruments, new ways to play familiar instruments out of my 17 (!) types and 30 guitars at home. I can’t tell what will be next, but you’ll hear it in my next Solo album in 2014! :-)

Now I’d like to ask something about your very beginnings in music, if it’s not a problem… It is not a secret that you come from musical family so it’s not much surprising that you started playing your first instruments in young age. I wanted to ask whether anybody from your relatives led you into playing music or you discovered about your musical passion on your own?

My Dad, David, helped to shape a lot of Orphaned Land spirit, from “Norra El Norra” through “Sahara” intro up to many other tracks. He comes from a family of 10 brothers and sisters, all of whom play an instrument, sing, or do both. My grandfather (Yossef Sassi R.I.P, died age 94) played the Oud and chanted traditional religious songs. At age 7 I learned to play the flute, and later sang in the school choir, but my interest in music grew only when I encountered the guitar around age 14 during a visit to my uncle. I borrowed the nylon-string guitar from him, took some lessons from local guitar teachers, but eventually decided to teach myself, practicing for 8 to 10 hours per day for years. So you can say I am a mix of genes and heritage of musicians family, as well as finding my own path in my right time. Later I dropped out of high school at age 17 to focus on my band Orphaned Land, and began to fuse middle-eastern elements with metal music, which is something my family (or anyone else, at the time) did not think to do even remotely. so it’s a mix of both, my core and my family, East and West, acoustic and electric. With creativity and innovation leading the way always, as a curious musician! ha ah :)

Yossi Sassi

This might be a little bit of a cliché question but I’d still like to ask it because I really like this kind of questions… do you still remember when and where your very first public performance took its place? And how was it?

Professional performance or any public audience? Ha ha! First time was about age 4, and I was telling some dirty jokes, I think :) But seriously, 1st real concert was with the O.Land boys, when we were still called Resurrection, at early 90’s. Matti was not in the band yet. Real metal with Bolt Thrower cover, real funny days.

How did your first contact with rock music look like? When did you realize that metal or rock music is exactly what you want to do?

When I came across my 1st guitar a bit before age 14 I was already listening to Iron Maiden, G’n’R, Metallica etc, so naturally, even as a child who grew up on traditional acoustic oriental music, I grabbed it as a metal teenager. This fusion of my teenage spirit and my acoustic folk traditional childhood triggered what would later become the pioneering of Oriental Rock (as solo artist) and metal (with O.Land).

How was it like to start a metal band in Israel in early 90’s? This genre is still quite rare in the region (at least compared to Europe or North America) and it would be definitely worse without Orphaned Land in business so as a central European resident, I cannot really imagine the circumstances of such act in 1991. Could you somehow describe us how do you remember the early years of Orphaned Land?

It was much less easy then today, it was all underground in dark clubs and little amount of followers. Although even now metal is not totally a valid music genre in public radio and T.V, still the cultural landscape is much more open than before. We did some national T.V performances in Israel lately, something we wouldn’t imagine achieving in early 90’s. So it’s improving and getting better with time.

As we have already mentioned, Israel is not a typical metal country which was even more obvious in the times when the whole world was not so globalized, when Orphaned Land was found. Metal band from Israel had to be something quite unusual and exotic in the early 90’s. I would dare to say that most metal fans from those times weren’t really open-minded (and some of them unfortunately still aren’t)… have you or anybody from Orphaned Land ever experienced any negative approach because of your origin?

Gladly, we usually encountered positive interactions. Sure, we had a Nazi symbol on our tour bus once, and yes, we get people writing online or Facebook we should disappear from the face of the earth, but that’s opinions of few, and the majority are peace loving and music loving people.

After years of playing various guitars and native instruments, you introduced bouzoukitara – a very specific instrument combining electric guitar and acoustic bouzouki of Greek origin. When did you realized for the first time that you could use something like that? Apart from quick option to switch two different sounds, what other benefits for a musician it has to offer?

It all began with a need. I really needed an efficient way to move between my traditional Bouzouki (sort of Mediterranean mandolin) to electric guitar, on my 2011 recordings and first shows with “Melting Clocks”. After trying some unlucky combinations, I went to a guitar luthier with plans to fuse the two instruments, and he said it wouldn’t work! So I went to another luthier, with vast background in piano restoration and more open-minded approach to guitars, and we went to the moon together :) today I hold the first and so far only Bouzoukitara in the world, as an embodiment of my musical journey – East and west, Acoustic and electric, the tradition and the future. I did almost 100 shows with it in dozens of countries, it’s a really great guitar, and recorded both “All is one” and other productions with it. my story with the instrument can also be found in this short talk on creativity and innovation:

You are long time endorser of PRS Guitars. Why did you asked Israeli guitar maker Benjamin Millar then to make you the bouzoukitara? Has PRS Guitars anyhow cooperated on its creation? And what was your part on it apart from the original idea?

I adore PRS guitars, they build amazing instruments, and truly they have been since 2005 my no.1 choice for everything, from clean to solos. Still, they are a mainstream business company, and cannot fulfill any crazy idea of ANY endorsing artist of theirs, and hey, I’m a crazy Mediterranean dude :) Ha ha. So I respect that, but I have to follow my needs and my dreams. I dream it so I know I can build it, I hoped with PRS, but understood it can be only with a smaller workshop, at first. Now we can move it to larger scale, possibly.

You’re mainly known for playing on guitar and many others string instruments. However, do you play any non-string instruments? As far as I know you have made also some piano parts for Orphaned Land albums or keyboards on “Melting Clocks”… are there any other non-string instruments? I’ve found an information that the very first instrument you started with wasn’t a guitar but a flute, is that correct? Can you still play it? Anyway, how many instruments can you actually play in total? I’m asking because list of instruments you provided on every Orphaned Land album is quite long…

Well, they (the instruments) come to me, not me to them ha ha :) But yeah, seriously, I’ve love to try and play every instrument that I feel attracted to. So I end up doing piano and keys from time to time, as well as some flutes and even non-instrumental stuff, like weird chants and exploring my vocal range. But my main love goes for the stringed fellows.. damn, from Oud to Bouzouki to Saz to Chrrango or even Yukaleelee, I just adore the feel of a string over a piece of wood… it breathes, it’s alive. I am so addicted to it!

As you stated many times, one of the greatest musical influences on you has had mr. Joe Satriani. And few weeks ago, you finally met him personally at his show at Loket, Czech Republic. I suppose that Joe doesn’t meet with everybody who wants to so how did you convince him to make an exception (laughs)? How did you spend your meeting? What did you talk about? Was it an ordinary chit chat or did you close a deal for possible future collaboration?

Oh yes, Satriani is definitely a major influence on my guitar playing. and it’s been my dream ever since to meet him. Sure, I’m friends and in touch with many great guitar players, but I waited to meet him only when I was ready, which was something about 23 years, ha ha! It was long (~30 min) and magical. We spoke, we even played a bit, he loved the Bouzoukitara and tried it out, and I truly hope we can make something together. That would be a huge dream to make a reality. Working on it :)

As a Czech, I have no other option than to ask – what made you choose particularly the Czech Republic for your meeting with Joe? I guess your stay was longer than during an ordinary tour so how did you enjoyed the visit?

I love Czech Republic! It’s a beautiful country, and really, I hate it that people know only Praha – what about Cesky Krumluv? and Kutna Hora (kostnice)? Or even, for less renaissance lovers, even Karlovy vary? you have a great country, and I adore the people. So beautiful inside and outside :) and Loket venue was something not of this earth (for Satriani concert, it suits! he he)

Yossi Sassi

You’ve played a lot of gigs during your career but are there any concert highlights you still recall as an extraordinary experience? Something like the best shows you’ve played so far, or concerts you’d like to remember forever. I wouldn’t be surprised if you said the anniversary show of Orphaned Land in Tel-Aviv where the DVD “The Road to OR-Shalem” was captured. Was this such memorable event? Are there any more shows you consider to be unique and unrepeatable moments and why? And on the other hand, are there any concerts you would like to forget about and why?

True, I performed hundreds of global shows and festivals worldwide, but I’m still very excited about small and intimate shows. I’d say opening for Metallica was one of the top moments of my performance career, together with my Guitar Universe Tour alongside my good friend, ex-Megadeth guitarist, Marty Friedman. The Guitar Universe Tour is Marty and mine initiative of a G3 like tour of guitarists from around the world giving their own interpretation to the guitar, but with exotic emphasis (Middle Eastern, Japanese etc.)

Playing both at an open air festival and in a club undoubtedly have its own pros and cons but which type of concerts is closer to you? Do you prefer playing in small clubs only for people who came to see Orphaned Land, or at big festivals in front of a lot of people where some of them might not be interested in your music and are just passing by or waiting for another band?

True, I am used to performing around 80 shows a year in many countries, and Open-Air festivals have their special magic. I don’t know, it’s something in the air, that breeze on your face… maybe they should put big fans in small venues :) Ha ha! But really, somewhere I just crave for 50 people and an acoustic set. This makes me more excited than 120,000 people.

Last year you released your first solo album “Melting Clocks”, which is – in musical way – relatively different from everything Orphaned Land have ever produced. Was it your intent to express various ideas and influences that wouldn’t fit into Orphaned Land’s music through this album? For how long were you gathering ideas and writing music?

I am very proud of “Melting Clocks” and the process that led to it. Indeed, I had a direct intention NOT to create Orphaned Land no.2, it’s so easy for me, to do the same thing I’ve been doing for 3 decades now. Instead, I moved to new horizons that would include my sound signature and my soul’s internals, but in a brave new rock journey, trying to redefine what you might think as Oriental Rock. and by fusing many cultures and instruments into a semi-instrumental concept album, I managed to make a journey that was recognized by many, to my big content. It was voted ‘top newcomer of 2012’ by Rock Hard magazine readers last March, a fact i’m very surprised and happy about :)

On “Melting Clocks”, you have combined many different musical approaches, styles and melodies which are typical for various ethnical and cultural units around the world. Do you have some personal bound with these typical melodies so they could come out of your mind naturally and fluently or are they the outcome of many guesting artists that participated on “Melting Clocks”? I’m asking because I can’t imagine that someone, in whom the particular melodic expressions don’t live for some time, could compose such colorful album that feels completely casual.

Thank you for the lovely phrasing :) Truly, “Melting Clocks” is a unique journey, unsimilar to anything I’ve done before with O.Land or others. It mixes so many styles and genres that I met on my way, as a musician. And I gave expressions to them all, everything that makes me the vibrant artist that I became to be, that annoying guitar-addict! Ha ha. Although it is a concept album on our routine, and everyone can find himself in it, it is really a personal journey into myself.

I’ve noticed that one of the guests on “Melting Clocks” was your father (I hope that I’m not mistaken with that – if so, I apologize). Have you ever done any other musical collaborations with any members of your family? And do you plan to do so anytime in the future? Something like family album maybe? :)

It’s true! I am used to collaborate with family members of mine. in fact, in O.Land alone, we’ve included throughout the years singing and playing from my father David Sassi, my sister Hadas (who sings in all 90’s releases), my uncle Avi on the Oud, my grandfather and other uncles as choir tape recordings, and even my grandmother! Ha ha. So my dad is a great inspiration and natural choice, when it came to pick talented guests to “Melting Clocks”, joining a respectful credit with artists such as Marty Friedman, Marina Maximilian, Roy Zu-arets and many more.

I have to confess that I’ve always seen Orphaned Land’s music – and your solo work on “Melting Clocks” as well – as something optimistic with a lot of positives vibes within despite sometimes very serious or sad meaning of it. However, there are many bands with absolutely opposite aim – to make music as dark as possible and to depress people. What do you think about this misanthropic or purely aggressive music?

It’s funny that you felt it! It’s true, exactly who I am – a very happy and positive person, but with a deep soul that knew some sad as hell moments in my life, and it is my natural composition to go for sad tunes in happy content. That’s what I “specialize”, in a way. And as main composer in O.Land, as well as sole composer on my releases, it can be felt…

I guess that Orphaned Land will still be your main priority in the future but… do you think there might be any more solo albums? Should we expect anything new from you alone in the foreseeable future? Maybe some collaboration with Dave Lombardo as he spoke of a possibility of making such thing happen in some interview?

You bet! In fact, I just began working on my next Solo release these days. I can say for now that it’s a diverse and full of surprises album, it is a concept album with very rich layers. And it will feature some amazing guest musicians from around the world. I can’t wait to record it! Arggg… now it’s stuck in my head for months till it’s birth :) Stay tuned for a mid-2014 release, or even sooner ;-)

When speaking about Dave Lombardo, the two of you participated on a show called Thrash Meets Oriental in May. Whose idea was it and what was it all about? I can’t really imagine what’s happening on the stage of such event. Did you play some Slayer stuff? Or your solo music? Or was it a pure jamming session? What is it like to play with such titan like Dave?

Well, Dave is a cool guy and a none believable drummer. We both find many similarities – we both are in bands that are quite established (needless to say, I don’t compare the amazing work of Slayer to O.Land, but still, 22 years of hard work..), and still we both are the only ones in our bands that do solo projects and express our musicality in more than one way. He does Fantomas with Mike Patton, Philm etc, so I really adore his approach to open minded and full-flowing musicality. we did a special jam that incorporated my Bouzoukitara and oriental rock along with his crazy unreal drumming, followed by my truly so talented band members from my solo group, Or Lubianiker on Bass guitar, and Roei Fridman on percussion. we hope to make something bigger in the future, maybe, we’ll see. We’re both VERY busy ha ha!

Playing with Dave Lombardo wasn’t your only collaboration with well-known musicians. In October 2012 you embarked on the Guitar Universe Tour together with Marty Friedman and Stéphan Forté. From what I found on the internet, this tour was something like a smaller G3 and it should bound together music of various cultural backgrounds. How did it work together? And how can such experience influence one’s creativity? Do you think that events like this will have some impact on the music you’re going to write in the future?

Guitar Universe is exactly that – it’s sort of a G3-like experience, with exotic guitar styles from around the world. the collaboration in the 1st tour with Stephan was great, and we look to try more tours like that in the future. next time maybe with more open jam and mutual songs (as we did occasionally on the tour).

I have the very last question for you which is a little break from music at the end. Are you interested also in other forms of art? I mean… are there any authors, filmmakers, painters etc. whose works your really like? Thank you very much for your time and for your answers!

I love nature. Life is art for me. I look at butterflies and I’m amazed how they become so colorful from their initial boring phase of caterpillars. They fulfill their colorful dreams. If people were only more like that, we’d have a more healthy and happy humanity.


Yossi Sassi

Yossi Sassi - Melting Clocks
Země: Izrael
Žánr: middle eastern folk metal, progressive rock / world music

Otázky: Ježura, H.
Odpovědi: Yossi Sassi
Překlad: Ježura, H.
Počet otázek: 15

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

ENGLISH VERSION HERE

Live photo captured by Michael Jagla.

Střední východ rozhodně není pro rockovou a metalovou hudbu zemí zaslíbenou, nicméně i tak odtud zejména poslední dobou pochází přinejmenším zajímavá jména. Regionální kapely by to ale asi měly o pořádný kus těžší, kdyby jim za posledních více než dvacet let neprošlapali cestičku na západní trh izraelští Orphaned Land. No a právě zakládající člen Orphaned Land, multiinstrumentalista a velmi aktivní hudebník Yossi Sassi, nám zopdpověděl několik všetečných otázek, které jsme pro něj přichystali. Nehovořilo se jen o samotných Orphaned Land, ale řeč přišla také na Yossiho sólové album, jeho spolupráci s několika významnými hudebníky, osobní historii a budoucnost a další zajímavá témata…


Ahoj! Začněme několika otázkami ohledně Orphaned Land… Loni kapelu po dvaceti letech opustil zakládající člen Matti Svatizky. Není nezvyklé, že když spolu dva kytaristé hrají dlouho, vybudují si mezi sebou jistý šestý smysl, který jim pomáhá předvídat, co udělá ten druhý, jak při skládání nového materiálu, tak při hraní naživo. Fungovalo to mezi tebou a Mattim podobně? A jak to funguje s novým kytaristou Orphaned Land, Chenem Balbusem? Nebylo složité si na Chena zvyknout, když jsi byl – jak předpokládám – uvyklý na Mattiho styl hraní? Musel jsi kvůli novému parťákovi něco měnit na vlastní stylu hraní? Nebo šlo všechno snadno a na Chena sis zvykl hned?

Jistěže jsme si za dvacet let společného hraní s Mattim vybudovali jakýsi “šestý smysl” a velké vzájemné porozumění ve smyslu zvuku a jistého důrazu během hraní. Hodně věřím na dlouhodobost věcí, obzvlášť v kapelách, kde hráči jenom nedrží nástroje, ale po letech tvoří jedinečný vzorec, který je originální a těžko se napodobuje. Chen je opravdu dobrý hráč, je to můj student, ale pořád je to jiné. Ne k lepšímu nebo k horšímu, zkrátka ne stejné. Mattiho hra mi občas chybí, měl svůj vlastní zvuk. Chenův zvuk je podobný tomu mému, tak trochu napodobuje to, co už jsme vytvořili. Není to špatně, je to jen jiné. Každopádně já koukám do budoucnosti, takže jsme stále dobří přátelé, ale pohnuli jsme se pohnuli dál, bohužel.

Mezi alby “El Norra Alila” z roku 1996 a “Mabool” z roku 2004 uplynulo osm let zdánlivé neaktivity Orphaned Land. Přiznám se, že neznám důvody téhle neaktivity… mohl bys prosím povědět, co bylo důvodem takové pauzy a co jste v té době dělali? Kdy a jak se zase Orphaned Land sešli a začali vytvářet “Mabool”? Jak dlouho jeho vznik vlastně trval?

Orphaned Land byla devadesátých letech dost odlišná kapela než po roce 2000. Tehdy jsme byli teenageři a já osobně jsem měl rozjetých hodně věcí, nejen co se týče hudby. Ta pauza vznikla proto, že si lidi potřebovali vyzkoušet jiné věci; někdo cestoval, někdo objevil boha, já se stal otcem… a od té doby, co jsme se vrátili, jsme neustále na vzestupu. Doufám, že to bude pokračovat i do budoucna, jako zakladatel a hlavní skladatel/aranžér kapely ji chci vidět růst.

Na příští rok připadá desáté výročí vašeho alba “Mabool”, se kterým jste prorazili. Plánujete na oslavu tohoto výročí něco speciálního? V poslední době řada kapel hraje svá alba živě v celé jejich délce. “Mabool” je velmi dlouhé album ale nezvažujete i tak možnost, že byste vyrazili na speciální tour, kde byste přehráli “Mabool” od začátku do konce?

Ano :) Ohledně výročí “Mabool” máme speciální plány a brzy o nich budeme informovat.

“Mabool” a “ORwarriOR” jsou koncepční, velmi výpravné a epické desky. Proti tomu je “All Is One” o dost kratší, skladby jsou většinou založené na klasickém sloka-refrén schématu a celé album je obecně mnohem přístupnější. Týkal se záměr udělat to jinak jen tohoto alba, nebo jste opustili původní epickou/progresivní/výpravnou tvář Orphaned Land nadobro?

Vždycky dělám to, co cítím, že je v tu dobu nejlepší jak pro mě osobně jako pro skladatele a multiinstrumentalistu, tak pro kapelu, jíž jsem členem. Na “Mabool” a “ORwarriOR” jsem miloval ten důraz na koncepty a hráčsky jsme to dovedli do extrému. Pro “ORwarriOR” jsem složil a naaranžoval některé věci, na které bych deset let nazpět vůbec nebyl s to pomyslet. A teď na “All Is One” padlo rozhodnutí udělat přístupnější, v některých ohledech jednoduché album. Samozřejmě, po “Melting Clocks” (můj sólový debut) a produkování jiných rockových/popových umělců bylo snadné složit “jednodušší” album, ale stejně mi občas chybí ty staré koncepční náměty. Má to námět, ale je to jednoduché. Takže ano, jsem spokojený s výsledkem, ale nemohu tvrdit, že je to naše nejlepší dílo. Protentokrát jsme uspěli v tom, že jsme udělali doposud “nejlépe znějící” album.

Orphaned Land - All Is One

Jakou cestou myslíš, že se Orphaned Land uberou po hudební výpravě, která začala u doom/death metalu, prošla přes rozmáchlou epičnost a progresi a skončila u symfonična, sborů a přístupnější hudby? Vím, že je na takové otázky ještě brzo, ale stejně, máte nějaké nezmapované oblasti, které byste chtěli prozkoumat, nebo dokonce víš, jak by mělo další album znít?

Vždycky koukám dopředu, přítomnost rychle mizí a já se posouvám do budoucnosti. Tím nechci říct, že nejsem nostalgik. Miluju “old school” metal a staré desky, vlastní i cizí. Když ale přijde na vytváření něčeho nového, jdu za horizont. Věnuji spoustu času průzkumům nových zvuků, nových nástrojů, nových způsobů, jak hrát na 17 (!) typů běžných nástrojů a 30 kytar, které mám doma. Nemůžu říct, co přijde příště, ale uslyšíte to v roce 2014 na mém dalším sólovém albu :-)

Teď bych se rád zeptal na tvoje hudební začátky, pokud to nevadí… Není tajemství, že pocházíš z muzikantské rodiny, takže není žádné překvapení, že jsi na svůj první hudební nástroj začal hrát v nízkém věku. Chtěl bych se zeptat, jestli tě někdo z příbuzných vedl k hraní nebo jestli jsi objevil svou hudební vášeň sám.

Můj otec, David, mi pomáhal tvarovat velkou část ducha Orphaned Land počínaje “Norra El Norra” přes intro k “Sahara” k řadě dalších skladeb. Pochází z rodiny s deseti bratry a sestrami, kteří všichni hrají na nějaký nástroj, zpívají, nebo obojí. Můj děda (Yossef Sassi, odpočívej v pokoji, zemřel v 94 letech) hrál na Oud a zpíval tradiční náboženské písně. V sedmi letech jsem se začal učit na flétnu a později zpíval ve školním sboru, ale můj zájem o hudbu vzrostl až ve 14 letech, kdy jsem na návštěvě u strýce přišel do styku s kytarou. Půjčil jsem si od něj kytaru s nylonovými strunami, navštívil několik lekcí místních učitelů kytary ale nakonec jsem se rozhodl učit se sám a roky jsem cvičil 8 až 10 hodin denně. Můžete tedy říct, že jsem mix genů a odkazu mé hudebnické rodiny s vlastní cestou, která přišla ve správný čas. Později, když mi bylo 17, jsem odešel ze střední školy abych se mohl soustředit na svou kapelu Orphaned Land, a začal míchat elementy středního východu s metalovou hudbou, o čemž nikdo z mých příbuzných (a tou dobou ani nikdo jiný) ani vzdáleně nepřemýšlel, takže je to mix obojího – mě samého a mé rodiny, východu a západu, akustiky a elektriky. A s kreativitou a inovativností, které vždy zvídavému muzikantovi ukazují cestu! Ha ha :)

Yossi Sassi

Tahle otázka je možná trochu klišé, ale stejně bych se na ni rád zeptal, protože mám tenhle druh otázek rád… pamatuješ si kdy a kde se odehrálo tvoje vůbec první veřejné vystoupení? A jaké to bylo?

Profesionální vystoupení nebo jakékoli veřejné obecenstvo? Ha ha! Poprvé to bylo, když mi byly asi 4 roky a myslím, že jsem tehdy vyprávěl sprosté vtipy :) Ale vážně, první skutečný koncert byl s klukama z Orphaned Land v raných devadesátých letech, když jsme se ještě jmenovali Ressurection. Tehdy v kapele ještě nebyl Matti. Byl to vážně metal, hráli jsme cover Bolt Thrower. Tehdy to byly srandovní časy.

Jak vypadal tvůj první kontakt s rockovou muzikou? Kdy sis uvědomil, že metal nebo rock je to, co chceš dělat?

Když jsem se dostal je své první kytaře, krátce před tím, než mi bylo 14, už jsem poslouchal Iron Maiden, G’n’R, Metallicu atd., takže přirozeně, dokonce i když jsem jako dítě vyrostl na tradiční akustické orientální hudbě, jsem se k tomu dostal jako metalový teenager. Tahle fúze mého dospívajícího ducha a tradičního akusticky folkového dětství spustila to, co se později stalo průkopnictvím orientálního rocku (jako sólový umělec) a metalu (s Orphaned Land).

Jaké to bylo zakládat v devadesátých letech v Izraeli metalovou kapelu? Tenhle žánr je v regionu pořád dost vzácný (alespoň v porovnání s Evropou nebo Severní Amerikou) a bez Orphaned Land na scéně by to bylo určitě ještě horší, takže si jako obyvatel střední Evropy moc nedovedu představit okolnosti takového činu v roce 1991. Můžeš nám nějak popsat, jak si pamatuješ první roky Orphaned Land?

Bylo to mnohem těžší než dnes, byl to všechno underground v temných klubech a s malým počtem přívrženců. Ačkoliv ani dnes není metal v rádiu a televizi plnohodnotně vnímaný žánr, kulturní prostředí je mnohem otevřenější než dřív. V poslední době jsme s Orphaned Land v Izraeli odehráli několik televizních vystoupení, něco, co jsme si na začátku 90. let nedovedli představit, že se nám podaří. Takže se to postupem času vyvíjí a zlepšuje.

Jak už jsme dříve zmínili, Izrael není pro metal typickou zemí, což bylo ještě výraznější v dobách, kdy svět nebyl tak globalizovaný, kdy vznikli Orphaned Land. Metalová kapela z Izraele musela být v devadesátých letech něčím dost neobvyklým a exotickým. Troufám si tvrdit, že většina metalových fanoušků té doby nebyla moc tolerantní a otevřená (a někteří bohužel stále nejsou)… setkal ses ty nebo kdokoli jiný z Orphaned Land s nějakým negativním přístupem kvůli vašemu původu?

Naštěstí se většinou setkáváme s pozitivní odezvou. Jasně, jednou jsme na našem tourbusu našli nacistické symboly, a ano, lidé online nebo na Facebooku píší, že bychom měli zmizet z povrchu Země, ale to je názor několika jedinců, většina jsou mírumilovní a hudbu milující lidé.

Po letech hraní na různé kytary a původní nástroje jsi představil bouzoukitaru – unikátní nástroj, který kombinuje elektrickou kytaru a akustické buzuki řeckého původu. Kdy sis poprvé uvědomi, že bys něco takového mohl využít? A jaké další benefity krom rychlého přechodu mezi dvěma odlišnými zvuky bouzoukitara muzikantovi nabízí?

Všechno to začalo potřebou. Při mém nahrávání v roce 2011 a pak na prvních koncertech k “Melting Clocks” jsem vážně potřeboval efektivní způsob, jak prohazovat moje tradiční buzuki (druh mandolíny z oblasti Středomoří) s elektrickou kytarou. Poté, co jsem vyzkoušel několik neúspěšných kombinací, jsem zašel za výrobcem kytar s plány na spojení těch dvou nástrojů a on mi řekl, že by to nefungovalo! Tak jsem zašel za dalším výrobcem kytar, který má velké zkušenosti s renovací klavírů a otevřenější přístup ke kytarám, a na Měsíci jsme přistáli společně :) Dnes držím v rukou zatím jedinou bouzoukitaru na světě jako ztělesnění mé hudební cesty – východ a západ, akustika a elektrika, tradice a budoucnost. Odehrál jsem s ní skoro 100 vystoupení v desítkách zemí, je to vážně skvělá kytara a nahrál jsem s ní jak “All Is One”, tak další věci. Můj příběh s tímhle nástrojem je rovněž k nalezení v tomhle krátkém povídání o kreativitě a inovacích:

Dlouhou dobu používáš kytary PRS. Proč jsi požádal izraelského výrobce kytar Benjamina Millara, aby ti bouzoukitaru vyrobil? Spolupracovali nějak PRS na její výrobě? A jakou roli jsi v tom hrál ty, když nepočítáme původní nápad?

Zbožňuji PRS, vyrábějí úžasné nástroje a od roku 2005 byli skutečně mým číslem 1 na všechno – od čistého zvuku po sóla. Pořád jsou ale mainstreamovou společností a nemohou vyplnit každý bláznivý požadavek každého svého zákazníka, a hej, já jsem pěkně pošahanej středomořec :) Ha ha. Takže to respektuji, ale musím následovat svoje potřeby a svoje sny. Sním o tom, takže vím, že to dokážu postavit; doufal jsem, že s PRS, ale pochopil jsem, že to je na poprvé možné jen za pomoci menší dílny. Teď už to případně můžeme posunout do širšího měřítka.

Jsi známý především jako hráč na kytaru a řadu dalších strunných nástrojů. Hraješ nicméně na nějaké nestrunné nástroje? Pokud vím, pro alba Orphaned Land jsi nahrál nějaké klavírní party nebo klávesy na “Melting Clocks”… jsou ještě nějaké další nestrunné nástroje? Našel jsem informaci, že vůbec první nástroj, na který jsi hrál, byla flétna. Umíš na ni pořád hrát? Každopádně, na kolik nástrojů umíš v současnosti hrát? Ptám se, protože seznam nástrojů, kterými jsi přispěl na každé album Orphaned Land je pěkně dlouhý…

No, ony (ty nástroje) přicházejí ke mně, ne já k nim, ha ha :) Ale jo, vážně, miluju zkoušet a hrát na každý nástroj, který mě láká. Takže čas od času občas skončím u hraní na piáno nebo klávesy, stejně jako u různých fléten a dokonce i neinstrumentálních věcí, jako jsou různé divné zpěvy a průzkum mého vokálního rozsahu. Ale nejvíc lásky chovám ke strunným kamarádům… sakra, od oud k buzuki, saz, chrrango nebo dokonce ukulele, zkrátka miluju ten pocit struny nad kusem dřeva… dýchá to, je to živé. Jsem na tom závislý!

Jak jsi mnohokrát prohlásil, jeden z největších hudebních vlivů na tebe měl pan Joe Satriani. A před pár týdny ses s ním konečně setkal osobně na jeho show v Lokti v České republice. Předpokládám, že se Joe nesetkává jen tak s každým, kdo by o to stál, tak jak jsi ho přesvědčil, aby udělal výjimku (smích)? Jak jste to setkání strávili? O čem jste mluvili? Byl to obyčejný pokec nebo jste se dohodli na případné budoucí spolupráci?

Ó ano, Satriani je rozhodně důležitým vlivem na mojí kytarovou hru. A setkat se s ním byl můj sen odjakživa. Samozřejmě, přátelím se a jsem v kontaktu s mnoha skvělými kytaristy, ale na setkání s ním jsem čekal do té doby, kdy budu připravený, což trvalo nějakých 23 let, ha ha! Trvalo to dlouho (asi 30 minut) a bylo to kouzelné. Mluvili jsme, dokonce jsme si trochu zahráli, zamiloval si bouzoukitaru a vyzkoušel si ji a já vážně doufám, že se nám podaří něco udělat společně. To by byl velký sen, který by se stal realitou. Pracuju na tom :)

Jako Čech nemám jinou možnost, než se zeptat – co tě přimělo vybrat si pro své setkání s Joem právě Českou republiku? Hádám, že ses zdržel déle, než při běžné zastávce na turné, tak jak sis užil pobyt?

Miluju Českou republiku! Je to krásná země a já vážně nesnáším, že lidi znají jenom Prahu – co takhle Český Krumlov? A Kutná Hora (kostnice)? Nebo třeba, pro ne až takové milovníky renesance, Karlovy Vary? Máte skvělou zemi a já zbožňuju místní lidi. Tak krásní uvnitř i navenek :) A koncert v Lokti, to bylo něco ne z tohohle světa (což se k Satrianimu koncertu hodí! He he).

Yossi Sassi

Za svojí kariéru jsi odehrál spoustu koncertů, ale jsou tu nějaké výjimečné, které si stále vybavuješ jako jedinečnou zkušenost? Něco jako nejlepší koncerty, které jsi zatím odehrál, nebo takové, které by sis chtěl zapamatovat navždy. Nedivil bych se, kdybys uvedl výroční koncert Orphaned Land v Tel-Avivu, kde se natáčelo DVD “The Road to OR-Shalem”. Byla to právě taková památná událost? A jsou nějaké další koncerty, které považuješ za jedinečné a neopakovatelné, a proč? A na druhou stranu, jsou nějaké koncerty, na které bys rád zapomenul, a proč?

Pravda, odehrál jsem stovky koncertů a festivalů po celém světě, ale stejně mě nejvíc dostávají malá a intimní vystoupení. Řekl bych, že jedním z top momentů mojí kariéry bylo předskakovat Metallice a pak také moje Guitar Universe Tour s mým dobrým kamarádem a bývalým kytaristou Megadeth, Martym Friedmanem. Guitar Universe Tour je Martyho a moje iniciativa turné ve stylu G3 s kytaristy z celého světa, kteří interpretují kytaru po svém, ale s exotickým akcentem (středovýchodní, japonský atd.).

Hraní jak na festivalech pod širým nebem, tak v klubech, má nepochybně svá pro a proti, ale který z typů vystoupení je ti bližší? Dáváš přednost hraní v klubech jen pro lidi, kteří se přišli podívat na Orphaned Land, nebo na velkých festivalech před spoustou lidí, z nichž někteří se ani nezajímají o tvou muziku a jen procházejí okolo nebo čekají na jinou kapelu?

Pravda, jsem zvyklý hrát okolo 80 koncertů ročně v mnoha zemích a open air festivaly mají zvláštní kouzlo. Nevím, je to něco ve vzduchu, ten větřík na tváři… Možná by měli nacpat spousty fanoušků do malých klubu :) Ha ha! Ale vážně, někdy jenom toužím po 50 lidech a akustickém setu. To mi působí větší vzrušení než 120 000 lidí.

Loni jsi vydal svoje první sólové album “Melting Clocks”, které je po hudební stránce relativně odlišné od všeho, co kdy vyprodukovali Orphaned Land. Bylo tvým záměrem vyjádřit skrz toto album různé nápady a vlivy, které by neseděli do hudby Orphaned Land? Jak dlouho jsi střádal nápady a psal muziku?

Na “Melting Clocks” a proces jeho vzniku jsem velmi hrdý. Skutečně jsem se přímo snažil NEnahrát Orphaned Land č. 2, je pro mě tak snadné udělat to samé, co jsem dělal po tři dekády. Místo toho jsem se pohnul k novým horizontům, které by obsáhly můj zvukový rukopis a nitro mojí duše, ale v podobě nové rockové cesty, snažíc se při tom předefinovat to, o čem možná přemýšlíte jako o orientálním rocku. A spojením mnoha kultur a nástrojů do poloinstrumentálního koncepčního alba se mi podařilo podniknout cestu, která k mé spokojenosti oslovila mnoho lidí. Album bylo loni v březnu čtenáři magazínu Rock Hard zvoleno jako “Top newcomer of 2012” [nejlepší debut roku 2012 – pozn. redakce], což je skutečnost, která mě hodně překvapila a ze které jsem šťastný :)

Na “Melting Clocks” jsi zkombinoval mnoho odlišných hudebních přístupů, stylů a melodií, které jsou typické pro rozličné etnické a kulturní jednotky po celém světě. Jsi k těm typickým melodiím nějak osobně vázán, takže z tvé mysli mohly vzejít přirozeně a plynule, nebo jsou dílem řady hostujících umělců, kteří se na “Melting Clocks” podíleli? Ptám se proto, že si nedovedu představit, že by někdo, v kom příslušné melodické výrazivo nějakou dobu nežije, dovedl složit tak barvité album, které přitom zní naprosto nenuceně.

Díky za tak půvabné vyjadřování :) Popravdě, “Melting Clocks” je unikátní cesta nepodobná ničemu, co jsem udělal s Orphaned Land nebo dalšími. Míchá spoustu stylů a žánrů, se kterými jsem se jako muzikant potkal na cestách. A já jim všem dal výraz, všemu, co mě dělá umělcem plným života, kterým jsem se stal; tím otravným kytarovým závislákem! Ha ha. Ačkoli je to koncepční album o naší rutině a každý se v něm může najít, je to opravdu osobní výprava do mého nitra.

Všiml jsem si, že jedním z hostů na “Melting Clocks” je tvůj otec (doufám, že se nepletu – pokud ano, tak se omlouvám). Podnikl jsi někdy nějakou další hudební spolupráci některými členy své rodiny? A chystáš se tak učinit někdy v budoucnu? Třeba něco jako rodinné album? :)

Je to tak! Jsem zvyklý spolupracovat s členy mé rodiny. Popravdě, jen v samotných Orphaned Land jsme v průběhu let využili zpěv a hraní mého otce Davida Sassiho, mé sestry Hadas (která zpívá na všech nahrávkách z 90. let), mého strýce Aviho s oud, mého dědu a ostatní strýce pro nahrávání sborů a dokonce i mou babičku! Ha ha. Takže můj táta je velkou inspirací a přirozenou volbou, když dojde na výběr talentovaných hostů pro “Melting Clocks”, a připojuje se tak k respektované sestavě s umělci jako Marty Friedman, Marina Maximillian, Roy Zu-arets a řadou dalších.

Musím se přiznat, že jsem hudbu Orphaned Land – a tvou sólovou práci na “Melting Clocks” zrovna tak – jako něco optimistického se spoustou pozitivních vln, navzdory jejímu občas dost vážnému a smutnému významu. Nicméně existuje mnoho kapel s úplně opačným záměrem – dělat hudbu co možná nejtemnější a deprimovat lidi. Co si myslíš o takové misantropické nebo čistě agresivní hudbě?

Je zábavné, že to cítíš! Je to tak, přesně kdo jsem já – hodně šťastná a pozitivní osoba s hlubokou duší, která pamatuje některé zatraceně smutné momenty v mém životě, a je to moje přirozená úloha dávat smutné melodie do veselého obsahu. Svým způsobem se na to specializuji. A když jsem hlavním skladatelem v Orphaned Land a také jediným skladatelem mých sólovek, tak to může být znát…

Počítám, že Orphaned Land budou do budoucna stále tvojí prirotou, ale… myslíš, že by mohla vzniknout nějaká další sólová alba? Měli bychom v dohledné budoucnosti od tebe samotného očekávat něco nového? Možná nějaká spolupráce s Davem Lombardem, když o takové možnosti mluvil v jednom rozhovoru?

To se vsaď! Ve skutečnosti jsem v těchto dnech zrovna začal pracovat na nové sólovce. Zatím můžu říct, že to bude hodně pestré album plné překvapení; je to koncepční album s velice bohatými vrstvami. A představí se na něm někteří úžasní hosté z celého světa. Nemůžu se dočkat, až ho nahraju! Arggg… teď to bude na měsíce zaseknuté v mé hlavě až do svého narození :) Čekejte vydaní v polovině roku 2014 nebo dokonce dřív ;-)

Když mluvíme o Davovi Lombardovi, vy dva jste se v květnu zúčastnili show nazvané Thrash Meets Oriental. Čí to byl nápad a o co vlastně šlo? Nedovedu si moc představit, co se během takové události děje na pódiu. Hráli jste něco od Slayer? Nebo tvojí vlastní muziku? Nebo to bylo čistokrevné jammování? Jaké to je zahrát si s takovým titánem, jako je Dave?

No, Dave je pohodář a neuvěřitelný bubeník. Našli jsme mnoho vzájemných podobností – oba jsme v dost zavedených kapelách (nemusím dodávat, že nesrovnávám úžasnou práci SlayerOrphaned Land, ale pořád je tu 22 let tvrdé práce…) a z našich kapel jsme to pořád my jediní, kdo se angažuje v sólo projektech a vyjadřuje svou muzikalitu více než jediným způsobem. On dělá FantomasMikem Patonem, Philm atd., takže vážně zbožňuju jeho přístup k svobodomyslné a plně plynoucí muzikalitě. Dali jsme si speciální jam, který zahrnul mou bouzoukitaru a orientální rock spolu s jeho šíleným, neuvěřitelným bubnováním, a doprovodili nás opravdu talentovaní spoluhráči z mé sólové kapely, Or Lubianiker na baskytaru a Roei Fridman na perkuse. Doufáme, že se nám v budoucnu podaří udělat něco většího, možná, uvidíme. Oba jsme VELMI zaneprázdnění, ha ha!

Hraní s Davem Lombardem nebyla tvá jediná spolupráce se známými hudbeníky. V říjnu 2012 jsi spolu s Martym Friedmanem a Stéphanem Fortém vyrazil na Guitar Universe Tour. Podle toho, co jsem našel na internetu, bylo tohle turné něco jako menší G3 a mělo spojit dohromady hudbu různých kulturních pozadí. Jak to společně fungovalo? A jak může taková zkušenost jednoho ovlivnit co do kreativity? Myslíš že podobné události budou mít nějaký dopad na muziku, kterou napíšeš v budoucnosti?

Guitar Universe, to je přesně ono – něco ve stylu G3 s exotickými kytarovými styly z celého světa. Spolupráce na prvním turné se Stéphanem byla skvělá a v budoucnu chceme zkusit víc takových turné. Příště možná s více otevřeným jamováním a společnými skladbami (což jsme občas dělali i na tomhle turné).

Mám pro tebe poslední otázku, se kterou se nakonec trochu vzdálíme od muziky. Zajímáš se i o jiné formy umění? Tím myslím… máš nějaké oblíbené spisovatele, filmaře, malíře atd., jejichž tvorbu máš rád? Díky moc za tvůj čas a za odpovědi!

Miluju přírodu. Život je pro mě umění. Koukám na motýly a jsem ohromen, jak barevnými se stanou ze své původní nudné fáze housenky. Naplňují si své barevné sny. Kdyby byli lidé víc jako oni, lidstvo by bylo zdravější a šťastnější.


Karnivool – Asymmetry

Karnivool - Asymmetry
Země: Austrálie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 19.7.2013
Label: Density Records

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Příznivci progresivního rocku, vysypte pokladničku a spočítejte si, jestli vám zbyly nějaké ušetřené koruny na nové album Karnivool, “Asymmetry”, protože tahle koupě se určitě vyplatí. A kdo není příznivcem, tak se jím možná po jeho poslechu stane.

Australany Karnivool jsem poznala poněkud nedávno skrze jejich první album “Themata” a už to mě uchvátilo. Bylo jednoduché, příjemné na poslech, nevyčerpávající. Říkala jsem si tehdy, že je radost objevovat takové kapely, určitě to dotáhnou vysoko. Dokonce jsem si nestihla poslechnout ani druhou desku “Sound Awake”, protože jsem neustále protáčela první dokola, a v tom mi bylo naservírováno nejnovější album. Při jeho poslechu mi spadla brada – jedním slovem perfektní.

Nejnovější deska je oproti “Themata” velkým pokrokem. Chvíli mi trvalo, než jsem do něj pronikla a dokázala se orientovat v jednotlivých skladbách, o to větší však byl výsledný prožitek. Nejen hudební, ale i lyrický. Musím říct, že je album dotažené do nejmenšího detailu. Technicky je na špičkové úrovni, veškeré linky od bicích až po zpěv si jedou ve vlastních trasách a zapadají do sebe jako skládanka. Nestalo se mi, že by mě nějaký úsek nudil nebo mi tam vyloženě vadil. Vlastně se ani nemůžu rozhodnout, kterou skladbu mám nejraději. Všechny nesou něco svého a ani jedna není horší nebo lepší než druhá. Je to přesně typ alba, které prožijete naplno, zazpíváte si a ještě se pak cítíte, jako by vás strčili do zásuvky. Tím netvrdím, že na albu nejsou klidnější pasáže, ale i ty mají energie na rozdávání. Co víc napsat. Hodnocení snad mluví za vše.


Coheed and Cambria – The Afterman: Descension

Coheed and Cambria - The Afterman: Descension
Země: USA
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 5.2.2013
Label: Hundred Handed/Everything Evil

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych byl upřímný, tak mi nikdy nebylo úplně jasné, jak se Coheed and Cambria dostali do takové pozice, v jaké aktuálně jsou. Jejich nejopěvovanější album “Good Apollo, I’m Burgning Star IV”, jež se nakonec natáhlo na dva díly, mi přijde strašně slabé, a přestože se na něm najde pár zajímavých chvil, o nichž bych mohl mluvit jako o nosných nápadech a momentech překvapení, tak téměř všechny jejich řadovky mi vždy pokazil projev zpěváka Claudia Sancheze, jehož zpěv ve vyšších polohách je mi vyloženě proti srsti.

Na tomto mém postoji se toho moc nemění ani po letošním pokračování loňského, pro mě prvního poslouchatelného alba “The Afterman: Ascension”. Novinka “The Afterman: Descension” sice není taková bomba, jak všude kolem slyším, ale objektivně musím uznat, že tak špatné jako zmíněné “Good Apollo, I’m Burning Star IV”, to zase není. Vlastně taková moderní kombinace alternativního rocku a progresivního metalu, která neurazí. Na posledních dvou albech kapely je pro mě tím nejzajímavějším kompoziční rozmanitost. Deska jako celek je dost melodická a skladby samotné pomalu směřují k jedinému momentu, kterým je refrén. Písně jako “Iron Fist”, což je minimalistická balada, nebo “Dark Side of Me” by neměly být proti srsti ani širšímu posluchačskému spektru. Já jsem si však nejvíc oblíbil “Gravity’s Union”, která v sobě spájí prvky post-hardcoru s progresivním rockem, a především rádiovou hitovku “Away We Go”, jež se mi rychle zažrala do paměti.

Abych to shrnul, tak novinka zcela určitě není album, ke kterému se budu v budoucnu pravidelně vracet, ale pro fanouška neznalého progresivní rock/metalu to je možný odrazový můstek, od něhož má šanci se dostat ke skutečným klenotům. Díky všudypřítomným melodiím je “The Afterman: Descension” snadno stravitelným albem, o němž se ale nedá říct, že by bylo prvoplánově podbízivé a vlezlé, takže za to palec nahoru.


Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 25.2.2013
Label: Kscope Music Records

Tracklist:
01. Luminol
02. Drive Home
03. The Holy Drinker
04. The Pin Drop
05. The Watchmaker
06. Tha Raven That Refused to Sing

Hodnocení:
Kaša – 9,5/10
Stick – 8,5/10
Zajus – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na prstech jedné ruky bych spočítal hudebníky, jejichž tvorbu považuji za geniální. Správně tušíte, že bych takhle nezačínal recenzi třetího sólového alba Stevena Wilsona, kdyby britský mág nebyl jedním z těch, kteří si mě podmanili a jejichž studiová tvorba je pro mne vždy událostí roku. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je třetím sólovým zářezem na jeho pažbě a po klasičtějším “Insurgentes”, o něco víc experimentálnějším “Grace for Drowning”, byla očekávání opravdu nemalá, protože v obou případech se jedná o skvělé desky, které na straně jedné citují klasické progrockové postupy a na straně druhé Wilson přidal něco ze své vlastní vize, která je stavěna na melancholických, náladotvorných rozmáchlých plochách, z nichž (zvláště pak při spojení s jeho charakteristickým zpěvem) můžete cítit atmosféru, kterou se snažil vyjádřit, jak vám takřka dýchá na krk.

Nepředpokládám, že všichni čtenáři našeho blogu jsou zarytí fanoušci progresivního rocku, takže si pojďme Stevena Wilsona trošku představit. Není pochyb o tom, že své jméno na scéně získal především díky Porcupine Tree, kteří jsou obecně považování za jednu z nejlepších progrockových kapel, která za uplynulých dvacet let na scéně vyvstala. Kromě jeho domovské bandy, s jejíž budoucností to vypadá všelijak jen ne dobře, se Wilson projevuje jako chronický workoholik, takže má svém kontě řadu alb pod hlavičkou ambientních Bass Communion, post-rockových No-Man, pop-rockových Blackfield a v neposlední řadě Storm Corrosion, což je výsledek spolupráce s dlouholetým přítelem Mikaelem ÅkerfeldtemOpeth, která pro mě po tolika letech velkých očekávání byla spíše zklamáním. Své nejlepší nápady si ale schovává pro svá sólová alba, protože ta s každým dalším nosičem rostou do stádia, jež se nebezpečně blíží dokonalosti.

V posledních letech se Steven pro potřeby své sólové tvorby obklopil muzikanty s jazzovými kořeny a konkrétně na “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se tak podíleli, krom hlavního mozku, ještě kytarista Guthrie Govan, baskytarista Nick Beggs, klávesák Adam Holzman, flétnista a saxofonista Theo Travis, který s Wilsonem spolupracuje už léta, a konečně fantastický bubeník Marco Minnemann, jehož hra mě nadchla a byl jsem až překvapen, jak skvěle do aktuální skladatelské formy Wilsona zapadla. Vždy jsem si myslel, že lepšího parťáka než Gavina HarrisonaPorcupine Tree k sobě nemůže najít, ale zřejmě jsem se mýlil. Abych nezapomněl, v průběhu nahrávání se ve studiu potuloval Alan Parsons, který je jako studiový inženýr podepsán pod legendárním opusem Pink Floyd “The Dark Side of the Moon” a stejnou pozici zastal i na aktuálním Wilsonově albu. Očekával jsem, že vliv Pink Floyd touto nahrávkou prostoupí ve všech zákoutích, ale některá starší alba Porcupine Tree jsou britskou čtveřicí nasáklá mnohem víc, takže nic šokujícího. V souvislosti s novinkou mě napadaly spíše spojení s Genesis a King Crimson, přičemž vlivem druhými jmenovanými zas tak překvapen nejsem. Přeci jen, Wilson strávil dost času remixováním jejich starších alb, takže předpokládám, že se jich naposlouchal opravdu hodně a někde se to muselo projevit.

Steven Wilson měl vždycky rád experimentální hudbu a jeho četné projekty či kolaborace to dokazují, nicméně pokud se zaměříme na jeho hlavní kapelu Porcupine Tree, vždy se tak nějak držel v mantinelech, které si tato skupina za léta působení vybudovala. Přestože se na jednotlivých albech kapela po kompoziční stránce vyvíjela, hudebně nám pravidelně servírovala fantastické spojení progresivního rocku s ostřejšími kytarami a vokálními melodiemi. Nejsem si jistý, z jakého důvodu Wilson tuto kapelu uložil k ledu, nicméně sám za sebe si myslím, že mu začala být tak trochu těsná a prostě se chtěl hudebně posunout na mnohem širší plochy, což je mu nyní pod vlastním jménem umožněno a rozmanitost novinky (a vlastně i předešlých sólovek) to dokazuje. Popsat vše, co se na albu děje, je úkol nadlidský, proto berte následující řádky spíše jen jako pokus.

Na úvod snad nemohl být vybrán ambicióznější kousek. “Luminol” sice není skladba nová, protože byla zařazena na setlistu posledního turné a oficiálního vydání se dočkala rovněž na živém počinu “Get All You Deserve”, ale i po mnoha, mnoha posleších v živé a nyní studiové verzi mě nepřestává překvapovat a hlavně bavit. Pokud pominu akustickou střední pasáž a několik dalších krátkých vokálních momentů, tak se jedná o téměř instrumentální kompozici se stopáží přesahující dvanáct minut. Téměř celá se točí kolem geniální baskytary, která skladbu tlačí neúnavně dopředu, a skvělé bicí vůbec nezaostávají. Souhru těchto dvou nástrojů mi v některých momentech hlava nebere. Když se k tomu přidá můj oblíbený melotron a saxofon, máme co dočinění s progrockem na pomezí s jazz-fusion. V této písni Wilson stvrzuje má předešlá slova o žánrové neuchopitelnosti, protože v “Luminol” lze najít takřka všechno, na co doposud potřeboval hned několik kapel. Melancholická pasáž, která dělí “Luminol” na dvě poloviny už je klasickou ukázkou jeho klidnější tvorby s novinkou v podobě flétny ve stylu Jethro Tull. Nemyslel bych si, že taková píseň by mohla fungovat jako albový otvírák, ale uznávám, že je to jeden z nejsilnějších momentů celé desky.

“You need to clear away, all the jetsam in your brain, and face the truth”
(Drive Home)

“Drive Home” je naprostým opakem předchozí instrumentálně vypiplané “Luminol”. Je založena na tklivé melodii a přístupnější podobě, díky které jsem si ji okamžitě zařadil vedle “Postcard” z minulé desky či “Lazarus”“Deadwing” domovské kapely. Zasmutněný text podtrhuje melancholickou atmosféru. Je pravda, že při prvním poslechu jsem se zhruba v půlce skladby začal obávat osmiminutové stopáže, protože na úvod se nám dvakrát protočí klasické schéma sloka-refrén, který je sice fantastický, ale podobná stavba písně funguje spíš u kratších věcí. Naštěstí se v druhé polovině změní kolej na dráhu floydovské hrátky s kytarovými plochami. Akustické vybrnkávání a klávesový opar se vypaří pod nádherným táhlým sólem, u něhož mě napadlo jediné jméno – David Gilmour, a z “Drive Home” se nakonec stala má nejoblíbenější skladba celé desky. “The Holy Drinker” je dalším příkladem skladatelské zručnosti. Začíná zlehka atmosféricky jako většina věcí z minulého alba “Grace for Drowning” a především díky klávesám Adama Holzmana a vynikajícího sóla na flétnu za doprovodu výrazné basy získává expresivní jazzovou atmosféru. Riffy, u kterých se tentokrát hráblo trošku víc do strun, staví tuto kompozici do pozice zřejmě nejtvrdší z celé novinky, ale pořád je stylově ukotvená ve Wilsonově vlastní vizi progresivní hudby. Vůbec bych se nedivil, kdyby se komplexní “The Holy Drinker” rozrostla na nějakých dvacet minut, protože nápadů má na to skutečně dost.

Dynamická “The Pin Drop” klame tělem. Protože je nejkratší písní, tak by se dalo očekávat, že to bude přístupná, jednoduchá skladba na odpočinek, ale kdepak. Asi nejvíc ze všech skladeb mi připomíná momenty pozdějších Porcupine Tree. Moc prostoru se v ní sice nenachází, ale přesto si pánové Travis a Govan našli svou chvilku a přispěli troškou zručnosti prostřednictvím neukázněných sól do mlýna, a možná i díky těmto momentům mi chvilku trvalo, než jsem se do ní dostal. Nevím, jestli to je tím, že působí ze všech skladeb relativně nejklasičtěji, ale z celého alba mi k srdci přirostla tak nějak nejméně, je to skvělá skladba, to ano, ale favority jsem si tentokrát našel jinde. Třeba hned následující “The Watchmaker”, jež na první poslech zaujme propracovanou gradací. Zpočátku působí velice akusticky a minimalisticky, až se postupně začínají nabalovat další vrstvy a nástroje doprovodné kapely. Někdy v půlce se skladba kytarovým sólem přerodí a prim začne hrát spíš klavír než akustická kytara. Do této chvíle v sobě píseň nese hodně z odkazu sedmdesátých let. Avšak konec je dost agresivní, kytarový moment z konce deváté minuty jako by se do jazzové mezihry zatoulal z úplně jiné desky a končí se v hard rockovém stylu s dynamickou rytmikou. Marco Minnemann odvádí po celou dobu fantastickou práci a jen na základě tohoto alba bych se nebál ho přirovnat k novodobému Neilu PeartoviRush (samozřejmě stylem hry, ne co do zásadnosti pro vývoj hry na bicí, potažmo celou scénu). Titulní “The Raven That Refused to Sing” je klasická Wilsonovka, zasněná a melodická. Klidně by se hodila na některé z alb Blackfield. Vokální linku, odzpívající krásný text, doprovází zpočátku pouze klavír, jehož melodie mi utkvěla v hlavě na dlouhou dobu a postupně se opět graduje až do orchestrálních aranží a velkolepého závěru. K této skladbě vznikl zajímavý animovaný videoklip pod taktovkou dvojice režisérů ve složení Jess Cope a Simon Cartwright. Klip je vytvořen na základě nádherného přebalu, který si vzal na starosti Hajo Mueller a nahradil tak Stevenova nenahraditelného dlouholetého parťáka Lasse Hoilea.

“Just because I’m weak, you can steal my dreams, you can reach inside my head”
(The Raven That Refused to Sing)

Když už jsem tak nekriticky vyzdvihl snad každý tón desky, tak se zaslouží přejít i k nějakému tomu nedostatku. Chybí ještě jedna skladba, protože 54 minut je mi málo. Po desítkách, opravdu desítkách poslechů jsem nenašel jediný moment, který by do zbytku tohoto díla nezapadal, byl navíc, nebo který by mi poslech narušoval. Oproti minulejšku fungují všechny skladby i jednotlivě, ale přesto jsou všechny slité dohromady v jeden funkční celek. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je dosavadním vrcholem Stevena Wilsona. Dlouho jsem za nejlepší album, které napsal (a teď je fuk, jestli v rámci Porcupine Tree, či svých sólových výletů) považoval “Fear of a Blank Planet”. Třetí sólové album jde ve všech ohledech ještě dál. Přestože je ve své podstatě křehké a líbivá melodie mu není cizí, není úplně jednoduché se dostat do všech jeho zákoutí a nálad, které se musejí časem vstřebat, ale stojí to za to.

P. S. Půl bodíku si nechám ještě jako rezervu, protože věřím, že Steven Wilson má pořád na víc a pokud má budoucnost progresivní rocku tvář, tak vypadá přesně jako tento britský génius.


Další názory:

Mám sice rád tvorbu pana Wilsona, nicméně musím zas přiznat, že jsem nepropadl totálnímu kultu masturbace nad čímkoliv, co tento tvořivý člověk vypustí do světa. Přitom většinu jeho desek s Porcupine Tree považuju za velice kvalitní díla, stejně tak i další jeho projekty. Jediné, co mě prozatím míjelo, byla jeho sólová tvorba. Album “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě tedy s vyloženě sólovým Wilsonem premiéra. A opět je to rozhodně kvalita, u které ale opět nepropadám totální euforii. Pořád ale sakra nechápu, co mi na tom nesedí. Dochází tady totiž k umnému skloubení britského pojetí moderního progresivního rocku v kombinaci s vlivy sedmdesátkového progu a jazzu. Tu se otře o Jethro Tull (především díky užití flétny), tu se mihnou Yes nebo King Crimson. Rozhodně je radost poslouchat i instrumentální stránku alba, muzikanti, kteří desku nahráli, patří ke špičce svého oboru. Deska je to barvitá, nabízející komplexní skladby různých nálad a forem, které ale přitom nesou jasný skladatelský rukopis Stevena Wilsona. Jsou prostě postupy, které si s jinými nemůžete splést. Rozhodně kvalitní dílo.
Stick

Steven Wilson

Od Stevena Wilsona jsem si zvykl očekávat velké věci, a on má očekávání takřka pokaždé vyplní. Ohledně novinky jsem však byl poněkud skeptický – nenaruší změna zaběhnutého způsobu psaní i nahrávání hudby dlouhou řadu kvalitních alb? Odpověď je vcelku přímá a jednoduchá. Je to totiž přesně naopak. Zatímco Wilsonova sólová tvorba byla vždy skvělá, nikdy jsem se nezbavil dojmu, že svou nejlepší práci odvedl v Porcupine Tree. Jejich “Fear of a Blank Planet” je pro mě etalonem, se kterým musím poměřit každé album, kterému chci udělit nejvyšší hodnocení, tedy desítku. A Wilsonovo třetí sólové album (či spíše třetí album vydané pod vlastním jménem) tento etalon snad i převyšuje. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” shrnuje, jak bych si představoval dokonalou hudbu. Od prvního úderů do bicích na začátku “Luminol” po překrásnou doznívající melodii na konci titulní skladby nenalézám byť jen jediný moment či aspekt, který bych albu vytkl. “Raven” je album temné, emotivní, nesmírně dojemné a křehce jemné. Zároveň však je i hravé a energické a po technické stránce až neuvěřitelně dokonalé. Upřímně si nepamatuji, kdy naposledy jsem byl z nějakého alba takto nadšený. Až čas ukáže, zda je “Raven” věčný, či zda jeho účinek zeslábne, ovšem pro mě již nyní sedí vedle klasických alb progresivního rocku ze 70. let.
Zajus


Riverside – Shrine of New Generation Slaves

Riverside - Shrine of New Generation Slaves
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: InsideOut Music / Mystic Production

Tracklist:
01. New Generation Slave
02. The Depth of Self-Delusion
03. Celebrity Touch
04. We Got Used to Us
05. Fee Like Feeling
06. Deprived (Irretrievably Lost Imagination)
07. Escalator Shrine
08. Coda

Hodnocení:
Kaša – 8/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Dlouhá léta stála polská partička Riverside na okraji mého zorného pole. Věděl jsem o nich, věděl jsem, jakou hudbu produkují, a přesto jsem vydržel celá léta je slepě přehlížet. Vlastně už ani neznám přesný důvod, ale nějak se mi do toho prostě nechtělo. Změna nastala teprve se čtvrtým albem “Anno Domini High Definition”. Najednou jsem zjistil, že to není vůbec špatné a začal jsem pronikat i do zbytku jejich diskografie. S odstupem času si říkám, jak jsem byl blbý, že jsem sám sebe dokázal tak dlouho ochuzovat o kvalitní počiny jako “Out of Myself” či “Second Life Syndrome”, na kterých Riverside nastavili laťku tak vysoko, že ji doposud nepřeskočili.

“Shrine of New Generation Slaves” je docela jistě klasický počin z kuchyně našich severních sousedů. Čtveřice z Varšavy, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelný zpěvák/baskytarista Mariusz Duda, se album od alba posunuje k něčemu, co by se dalo vzdáleně charakterizovat jako písničkový prog-rock/metal. Aniž bych to myslel jakkoli urážlivě, tak se od delších kompozičních celků častěji posouvají k jednodušším písním, z nichž si možná některé zachovávají delší stopáž, svou stavbou však nepůsobí toliko nepřístupně jako třeba na EP “Memories in My Head”, na kterém kapela oslavila své desetileté výročí. Tři skladby při hrací délce půl hodiny ukázaly, že jsou Riverside schopni oslnit i když nepoužívají přístupnějších motivů a kratších, údernějších skladeb. Novinka navazuje na předešlou “Anno Domini High Definition” a opět tak sází na relativně svižnější skladby, které však neztratily nic z progresivně komplexních základů, na nichž čtveřice staví. Dojem klasické nahrávky podtrhuje obal z rukou (jak jinak) Travise Smithe, který se proslavil svou prací pro Opeth, Nevermore či právě Riverside, protože tohle je už jejich pátá spolupráce.

Mix progresivního rocku a metalu se na “Shrine of New Generation Slaves” rozvíjí v dokonalou symbiózu hned v několika momentech. V tomto ohledu určitě stojí za zmínku “New Generation Slave”, která sice začíná pěkně zlehka a pomalu, jakoby ve stylu intra, ale někde v půlce její stopáže se vše zlomí a dočkáme se chytrých kytarových riffů, které mi svou atmosférou připomínají Porcupine Tree na jednom z pozdějších alb. Tato píseň se dotkne klasického hard rocku díky vzletnému vokálu a klávesám. Na úvod je tato skoro-titulka příjemné odlehčení a především díky chytlavé melodii v refrénu to pro mne byla dlouho jednička alba, protože se mi dostala pod kůži pěkně rychle. Obdobná měřítka snese hned několik dalších skladeb, které s hard rockem bez ostychu koketují, až jsem místy zapomněl, co že to borci vlastně mají hrát. “Celebrity Touch” zaujme chytře stavěným riffem, “Feel Like Feeling” zase přímočarým, elektronicky volajícím zevnějškem. Každý si najde to své, aniž by Riverside museli ustoupit ke kompromisům.

Najdou se i nějaké ty výjimky, bez kterých by vše, co doposud bylo řečeno, bylo až moc pravdivé, takže pro milovníky obsáhleji vystavěných a do detailů propracovaných skladeb jsou tady “The Depth of Self-Delusion”, emocemi nabitá “Deprived (Irretrievably Lost Imagination)” s fantastickým jazzovým závěrem se saxofonem. Nad oběma však vysoce ční (skoro) závěrečná “Escalator Shrine”, která připomíná skladatelské postupy Stevena Wilsona v době, kdy to ještě s Porcupine Tree táhl na plný plyn. Tato píseň nejprve pěkně v poklidu, s výraznou pinkfloydovskou rytmikou roste až do momentu, kdy se v jejím středu zlomí a začne se pěkně v progresivním stylu exhibovat. Zejména klávesák Michał Łapaj dostal víc prostoru na ploše dvou minut, než v některých jiných skladbách dohromady. Závěrečná “Coda” už jenom dotváří a nechává doznívat atmosféru předešlých padesáti minut. Přes minutu dlouhá akustická vybrnkávačka, jejíž hlavní gró tvoří procítěný projev Mariusze. Prostě taková pověstná tečka na závěr.

Nebo ne? Pro vlastníky limitované edice si totiž Riverside nachystali další dvě kompozice “Night Session” s přízvisky “Part One” a “Part Two”, což jsou dva delší kousky, které (alespoň tak soudím dle názvu a jiného zvuku oproti zbytku desky) vznikly živě ve studiu a ukazují hranice kapely v oblasti psychedelického rocku a kam až jsou schopni tyto hranice posunout. Není to vůbec špatné, ovšem kvality plnohodnotných skladeb tyto bonusy nedosahují, takže je vlastně dobře, že se nachází pouze na limitované edici. Možná by to chtělo založit na těchto ingrediencích nějaký neřadový počin, kde by naplno mohla vyniknout atmosféra, o kterou se na bonusovém disku pokusili, ale nevytáhli ještě všechna esa z rukávu.

Vyrovnané a emocemi nabité desky jako “Shrine of New Generation Slaves” neleží na zemi v takovém množství, aby o ně člověk denně zakopával, takže z tohoto hlediska mají Riverside co nabídnout i novým posluchačům, kteří doposud s touto čtveřicí nemají žádné zkušenosti. Hlavní devízou tohoto alba je jednoznačně jeho uvolněnost a plynulost při zachování schopnosti překvapovat i po delší době, což je kombinace, o kterou se možná snaží kdekdo, ale ne každému se tohoto výsledku podaří dosáhnout s hlavou vztyčenou. Budu samozřejmě mluvit pouze sám za sebe, ale mě novinka Riverside dost potěšila i věřím, že podobně by si mohla získat i vás.


Další názory:

Polští progresivisté Riverside pro mě nejsou neznámým pojmem, když vyšla deska “Anno Domini High Definition”, dost jsem je sjížděl. Jinak musím přiznat, že s dřívější tvorbou kapely úplně zkušenost nemám. Letošní počin nijak nezklamal, Poláci drží laťku, kterou si dříve nastavili. Přišli s komplexním dílem, které zahrnuje slovo progres ze všech úhlů pohledu. Objeví se pasáže, které jako by vypadly z Porcupine Tree, zároveň nemůže chybět dotek Pink Floyd a klasického hard rocku. Fungují jak krátké údernější skladby, tak i epická kompozice “Escalator Shrine”, o překvapení není nouze. Kvalitní, byť trochu rutinní materiál.
Stick


Marillion – Sounds That Can’t Be Made

Marillion - Sounds That Can't Be Made
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 17.9.2012
Label: Ear Music

Tracklist:
01. Gaza
02. Sounds That Can’t Be Made
03. Pour My Love
04. Power
05. Montreál
06. Invisible Ink
07. Lucky Man
08. The Sky Above the Rain

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Pozice Marillion na progresivní rockové scéně je trošku složitější. Přestože jejich alba nepostrádají originalitu a jsou plné zajímavých nápadů, nikdy se nestaly klasikami žánru. Samotní Marillion nikdy nebyli tak úspěšní jako Pink Floyd, svými nástupci citováni jako Rush a Genesis, ani považováni za takové inovátory jako třeba Camel. Je sice fakt, že patří spíš až do druhé vlny progresivního rocku, která vznikla ke konci sedmdesátých let, ale upřímně, nikdy jsem nechápal, proč nezískali takovou pozici, jakou by si zasloužili, protože už jen jméno kapely je předzvěstí kvalitního posluchačského zážitku. “Sounds That Can’t Be Made” je již sedmnáctným studiovým albem kapely a rozhodně se nedá říct, že by se Marillion po tolika albech začali opakovat a vyvolávat tak dojem kapely žijící ze své minulosti.

Oproti předchozím studiovkám “Somewhere Else” a “Happiness Is the Road” je novinka opět albem, se kterým jako by se vrátil duch těch Marillion, které jsem si před lety oblíbil. Zmíněné desky, které vyšly v posledních letech, mi připadaly tak nějak nedotažené. Spíchnuté horkou jehlou, a i když obsahovaly několik zajímavých skladeb, byly doplňovány taky až přílišným množstvím vaty, která celkový dojem srážela. Na “Sounds That Can’t Be Made” se opět podařilo vybalancovat progresivní stránku s tou popovější a melodičtější na jedničku. Kdybych měl aktuální hudební výraz Marillion charakterizovat nějakým přirovnáním, tak bych jej označil jako spojení pozdních Pink Floyd na albu “The Division Bell” a U2 na “Joshua Tree”. Zvukově není novinka žádnou revolucí, oproti nedávné historii došlo snad jen k mírnému “oživení” kytary Stevea Rotheryho, která zní dravěji a živelněji, a i díky tomu má novinka větší drive a nepůsobí tak unyle, jak jsem vzhledem k minulým albům očekával.

Při pohledu na seznam skladeb jsem byl příjemně překvapen, že při délce 75 minut obsahuje deska pouze osm skladeb, přičemž tři z nich se svou stopáží přehouply přes hranici deseti minut. A ne náhodou tyto nejdelší skladby představují ty nejsilnější písně na albu. Úvodní sedmnáctiminutová “Gaza” je předčasným vrcholem celé desky. Dokázal bych si ji představit na jiném místě, protože si myslím, že jako otvírák alba se zas tak úplně nehodí a spíš by se vyjímala v jeho středu, kde by vynikla o dost víc. Zařazením na počátek alba může v leckom vyvolávat dojem nudného úvodu. “Gaza” lyricky zpracovává kulturně-politické téma obyvatel Izraele, zejména (jak už název napovídá) v oblasti Gazy z pohledu tamních dětí. Nejsem fanouškem politické angažovanosti v hudbě a prosazování těchto názorů, ale u Marillion jsem ochotný to přehlédnout, zvlášť vezmeme-li v potaz, že to není úplně běžné téma, kterým by se zabývali. Na ploše sedmnácti minut se dočkáme snad všech hudebních poloh, které kapela ve své tvorbě mísí. Od art-rockového úvodu, přes skoro až metalovou pasáž kolem druhé až čtvrté minuty, samozřejmě nechybí klávesově-kytarové intermezzo a končí se za zvuků bombastického popového odéru. Prostě vše, co mají fanoušci na jejich hudbě rádi, je napěchováno na ploše čtvrt hodiny a jednotlivé motivy do sebe přechází tak nenuceným a plynulým způsobem, že je to až neskutečné. Následující “Sounds That Can’t Be Made” je klasickou písní Marillion, tak jak je fanoušci znají na albech z devadesátých let. Právě tuto skladbu bych z těch kratších označil jako nejsilnější. Ústřední vokální linka Stevea Hogartha je ozdobou celé desky. Steve se navíc album od alba zlepšuje a dává tak zapomenout na (pro některé fanoušky) nenahraditelného Dereka “Fishe” Dicka z prvního období fungování skupiny.

Baladická “Power” je nejlepší takto zaměřenou písní, kterou jsem od Marillion za hodně dlouhou dobu slyšel. Krásná zvonivá kytara ve spojení s bubny Iana Mosleyho tuto skladbu posouvá z pozice další z řady balad kapely na vyšší level. “Power” jsem si oblíbil hned na první poslech a to, co je na ní započato, je do dokonalosti dotaženo v další rozmáchlé kompozici “Montréal”, která postupně graduje až v bohatě klenutý refrén na konci skladby. Po celou dobu se nese spíš v atmosferičtějších vodách a teprve ke konci Rothery pořádně hrábne do strun. “Invisible Ink” začíná opět odlehčeně, ale postupně přejde v pop-rockovou skladbu, za kterou by se v rádiu nemusela stydět ani parta kolem Bono Voxe. Hogarth předvádí to nejlepší ze svého hlasového rejstříku a jeho kolegové, kteří spolu hrají už 30 let jsou perfektně sehraní. Přesně tohle jsou momenty, při kterých si člověk říká, že Marillion jsou nedoceněná kapela, která si zaslouží větší pozornost, než se jí dostává. Podle pravidla “to nejlepší na konec” si borci schovali závěrečnou zasněnou “The Sky Above the Rain”. Kytarové sólo, které proplétá závěr této skladby, je doslova fenomenální a dává vzpomenout na Davida Gilmoura v nejlepších letech. Už jen díky tomuto momentu jsem byl ochotný přehlédnout trošku roztahanější úvod, který jsem původně považoval za nutné zlo, kdy kapela prostě potřebovala skladbu vystavit epičtějším způsobem.

Marillion

Když si to tak sumíruju, tak mě vlastně nenapadá žádná závažná výtka. I přes předlouhou stopáž, která je v rámci žánru už takovým pravidlem, plyne “Sounds That Can’t Be Made” neuvěřitelně lehce, aniž by nutilo k zamyšlení, že tenhle nebo tamten moment je zbytečně natahován a nudný. Po mírném zklamání, které mi letos přichystal Neal Morse, je novinka Marillion přesně takovým albem, které mi zacelí díru v letošním progrockovém deficitu opravdu kvalitních alb, kterých zas až tak nebylo. Pokud příště vše dopadne tak jako na “Sounds That Can’t Be Made”, jsem ochoten si zase počkat tři roky a není nutno vydávat průměrná alba s ročním odstupem, protože Marillion mě přesvědčili, že stále umí a že řada kolegů-vrstevníků jim jejich skladatelskou svěžest a vitalitu může jen tiše závidět.


Neal Morse – Momentum

Neal Morse - Momentum
Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 11.9.2012
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Momentum
02. Thoughts Part 5
03. Smoke and Mirrors
04. Weathering Sky
05. Freak
06. World Without End

Hodnocení:
Zajus – 8/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Neal Morse je hudebník s bohatou historií a ne náhodou patří mezi nejuznávanější postavy současného progresivního rocku. Svým fanouškům dělá radost už jen tím, že nová alba sype jako na běžícím páse. Pokud budu počítat jen progrockové nahrávky, pak je “Momentum” již sedmým albem od sólového debutu “Testimony” z roku 2003. A pokud lidové moudro praví, že s kvantitou klesá kvalita, pak je Morse krásnou ukázkou nesmyslnosti lidových mouder. Loňské “Testimony 2” sklidilo velmi pozitivní kritiku a já již teď mohu prohlásit, že “Momentum” nedopadne jinak. Tedy alespoň u mě ne.

Během nahrávání alba se Morse rozhodl sestavit kapelu plnou více či méně neznámých amerických hudebníků, která by pro něj byla stabilní oporou při živých koncertech. Tito hudebníci nakonec stihli promluvit do podoby alba, i když vždy jen z pozice hostů. Základní sestava se tak na “Momentum” v porovnání s předchozími alby nezměnila: Neal Morse se kromě zpěvu stará o klávesy a kytary, Randy George obsluhuje baskytaru a za bicími sedí Mike Portnoy. Jeden slavný host se však na albu přeci jen mihne. Paul GilbertNealem Morsem již spolupracoval, naposledy nahrál fantastické sólo pro skladbu “It’s for You” z alba “Testimony 2”. Na novince dostal prostor rovnou v titulní skladbě “Momentum”.

“Momentum” patří v Morseově diskografii mezi nejkratší alba, ale i tak se připravte na více než hodinu hudby. Ta je rozčleněna do pěti kratších skladeb a závěrečné, vskutku mamutí třiatřiceti minutové “World Without End”. Ta tak představuje více než polovinu alba, ovšem rozhodně by nebylo fér kvůli tomu zanedbávat první pětici písní. Pro všechny skladby bez rozdílu platí, že kdo již někdy cokoliv od Neala Morse slyšel, ten jeho rukopis na novince velmi snadno pozná. Morseův charakteristický zvuk i styl skládání tu najdeme v téměř nezměněné podobě, jeho hudba se však jen tak snadno neoposlouchá, a tudíž není třeba mluvit o nějaké nešťastné stagnaci.

Album otevírá titulní “Momentum” a hned zkraje nastaví velmi vlídnou náladu. Točí se kolem návykového refrénu a přibližně v polovině překvapí techničtější sekcí v čele s rychlými údery Portnoye a klávesovým sólem, které je proloženo sólem kytarovým. To obstaral již zmíněný Paul Gilbert a jak se od něj dalo očekávat, opět jde o mistrnou práci. Stejně dobré je i druhé sólo, které skladbu uzavírá. To je spíše více melodické než technické a dá se z něj vytušit, že za ním stojí sám Morse. Navazující “Thoughts Part 5” je svou absencí jasné struktury mnohem “progovější” a každopádně bude chvíli trvat, než se do ní dostanete. Staví na dvou rozhodujících vlivech – instrumentální preciznosti a čistě vokálních refrénech bez hudebního podkladu, které také patří mezi standardní položky katalogu Neala Morse. Vokálně zde vypomohl jeden z členů nové Morseovy kapely – Eric Gillete – a jeho vyšší hlas rozhodně tvoří příjemné doplnění Morseova zpěvu.

První opravdové zvolnění přichází se “Smoke and Mirrors”. “Weathering Sky” je pak kompromisem mezi jemností skladby předchozí a tvrdosti druhé “Thoughts Part 5”. Z úvodní pětice nejzvláštnější je pak “Freak”. Na jedné straně jde o velmi přímočarou a jednoduchou píseň se silným komerčním potenciálem, na straně druhé je poněkud zvláštně vystavena jen na jednoduchém smyčcovém aranžmá (a slovo aranžmá je v tomto případě možná poněkud nadnesené) a až v závěru dostane díky chytlavému rytmu bicích opravdu hitový nádech.

Vše směruje ke skladbě poslední. Neal Morse má se skládáním dlouhých písní mnoho zkušeností, ovšem hranici třiceti minut prorazil poprvé. Skladba je jak hudebně, tak textově rozdělena do šesti menších celků a jelikož jejich provázání je jen minimální, dalo by se škodolibě prohlásit, že by nebyl zas takový problém rozdělit ji do šesti kratších stop. Mamutí stopáž činí její poznávání o něco obtížnější, ovšem netřeba se bát. Úvodní instrumentální sekce “Introduction” vyniká hlavně povedeným sólem Adsona Sodrého, který je sólovým kytaristou v Morseově zmíněné sestavě. Ústřední motiv se však objevuje teprve v druhé sekci “Never Pass Away”, a jak se od Morse dalo čekat, jde o velmi snadno zapamatovatelné smyčce. “Never Pass Away” postupně zvolňuje a oživení nastane až v “Losing Your Soul”, která zaujme snadno zapamatovatelným zpěvem a dalším výborným sólem Adsona Sodrého. “The Mystery” je prvním opravdovým uklidněním (nutno podotknout že přichází až v polovině skladby) a také první prostor pro Billa Haubera, dalšího člena Morseovy kocertní kapely. Nejlepší část, alespoň podle mého úsudku, však přichází až ve dvacáté minutě s částí “Some Kind of Yesterday”. Zatímco ostatní části měly poměrně jasnou strukturu a výraznější změny se děly jen na jejich rozhraní, “Some Kind of Yesterday” začne jako křehká balada a spolu se stupňujícím se napětím pomalu vygraduje do několika výborných sól. Poslední část pak opakuje některé výrazné z melodie z průběhu skladby a přirozeně skladbu uzavírá.

Problém s hudbou Neala Morse je takový, že není pro každého. Mnohým nesedne jeho hlas, jiní kritizují jeho velmi osobitý zvuk kláves a další si stěžují, že se alba nijak výrazně neliší. Všechny tyto připomínky jsou na místě a samozřejmě není problém najít několik dalších. Sám mám například někdy dojem, že Morse do svých textů až moc tlačí svou křesťanskou víru. Pokud v ní však hudebník nalézá inspiraci, nelze se divit, že se promítne do samotného výsledku a nebylo by tak fér jej za to kritizovat. V tomto ohledu je navíc novinka ještě poněkud střídmá, v porovnání se staršími alby. Jinak však se mi k “Momentum” těžko hledají výtky. Rozhodně jde o další kvalitní progrockovou nahrávku, která by neměla chybět ve sbírce žádného fanouška žánru.


Další názory:

Neal Morse je stálicí na progrockové scéně a pokaždé, když ohlásí nové album, tak je předem jasné, že se budou dít velké věci. Z “Momentum” jsem měl úplně stejné pocity, ale hned po několika posleších jsem vystřízlivěl, protože po “Lifeline” a famózním “Testimony 2” na mě novinka působí jako zklamání a lehký kvalitativní sešup směrem dolů. Nevím, do jaké míry se jedná o nesplnění vysokých očekávání, ale faktem je, že Neal Morse už má na svém kontě povedenější a hlavně soudržnější nahrávky. Netvrdím, že je všechno špatně, to samozřejmě ne, ale že bych byl u vytržení, to se říct nedá. Při poslechu jsem měl problém se střední částí desky, protože v pořadí třetí, čtvrtá a pátá skladba v mých očích silně zaostávají za zbytkem alba, na jehož vrcholu ční půlhodinový opus “World Without End”, kterému se nedá vytknout vůbec nic a každá vteřina v něm má své místo. Po technické a instrumentální stránce se samozřejmě nemáme o čem bavit, protože Neal Morse je fantastický hráč, a přestože jsem měl kdysi problém se sžít s jeho hlasem, tak jsem si po nějaké době zvyknul a dnes už jej poslouchám velmi rád. Staří známí Mike Portnoy a Randy George sekundují jako vždy zdatně a dohromady tvoří takový malý all-star. Bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že Neal Morse má prostě na víc a je škoda, že to tentokrát nedokázal předvést.
Kaša


The Pineapple Thief – All the Wars

The Pineapple Thief - All the Wars
Země: Velká Británie
Žánr: alternative / progressive rock
Datum vydání: září 2012
Label: Kscope

Tracklist:
01. Burning Pieces
02. Warm Seas
03. Last Man Standing
04. All the Wars
05. Build a World
06. Give It Back
07. Someone Pull Me Out
08. One More Step Away
09. Reaching Out

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před dvěma lety poslouchal tehdy čerstvě vydanou desku The Pineapple Thief, “Someone Here Is Missing”, představoval jsem si její autory jako velmi mladé hudebníky s nesmírným talentem, který bude ovšem potřeba zkrotit správným směrem. Nespoutaná energie, množství elektroniky i mladický projev zpěváka ve mně vyvolával dojem, že “Someone Here Is Missing” musí být debutové album kapely. Teprve o mnoho měsíců později jsem se dozvěděl, že debutové album The Pineapple Thief vyšlo již v roce 1999 a zmíněná deska byla již jejich osmou nahrávkou.

Jak jsem později zjistil, ona “nedospělost” The Pineapple Thief rozhodně nebyla dána nedostatkem zkušeností, protože již starší desky (počínaje debutem) zněly naopak velmi dospěle. Na minulém albu tak šlo spíše o stylizaci, a otázka, jakým směrem se kapela vydá příště, se nabízela takřka automaticky. Sestava kapely zůstala stejná a nic se nezměnilo ani na pozici “hlavního mozku” – Bruce Soord stál u zrodu novinky ve stejně důležité pozici jako u alb předchozích. Poprvé si však The Pineapple Thief mohli dovolit zapojit do nahrávání dvaadvacetičlenný orchestr, a ten výsledný zvuk nahrávky ovlivnil výrazně. Mnohé také jistě potěší, že nahrávání smyčců proběhlo v Praze.

Pokud vedle sebe postavíte desky “All the Wars” a “Someone Here Is Missing”, jen těžko uvěříte, že je stvořila stejná kapela a ještě ke všemu vznikly tak krátce po sobě. Zatímco minulé album bylo plné rozmařilé elektroniky a veskrze (až na výjimky) pozitivní nálady, novinka je mnohem klidnější a temnější. Méně je také výletů do metalových vod a ty, které zbyly, jsou spíše drtivě intenzivní než energické. Co však na první pohled novince chybí ze všeho nejvíc, je hitový potenciál, kterým minulé album oplývalo. “All the Wars” rozhodně nepochopíte na první poslech, dokonce bych si troufl říct, že vás na první poslech vůbec nezaujme. Já to měl stejné, ovšem můžu slíbit, že po postupném prozkoumání objevíte některá nesmírně krásná zákoutí, se kterými se “Someone Here Is Missing” nemůže srovnávat.

Orchestr je jedna z věcí, která na album měla naprosto zásadní vliv, ovšem ne ve stylu “máme orchestr, a tak ho musíme strkat úplně všude”. Jeho použití je spíše skromné a v některých písních se neprojevuje vůbec. Příkladem budiž hned úvodní “Burning Pieces”, která patří mezi nejchytlavější a nejostřejší písně alba. Svým vyzněním je ovšem poněkud osamělá. Ostatní písně se k podobné razanci musí nejprve propracovat (pokud se k ní vůbec dopracují) a právě v těchto částech má největší vliv smyčcový orchestr. První skladbou, na které se podepsal, je “Last Man Standing”. Tu charakterizuje předěl v polovině písně, kdy již nabytá gradace okamžitě odezní a vše začíná znova, ovšem protentokrát se smyčci a mnohem napjatěji. Skvělým spojením smyčců a chytlavosti pak vyniká “Build a World”.

Z velké části pak albu dominují jemné, mnohdy téměř akustické skladby. Smyčce v nich rozjíždějí nádhernou hru, nikdy však nepřebírají vůdčí roli. Ta zcela jasně patří Bruci Soordovi, jeho zpěvu a kytaře. V tomto ohledu tak album působí více jako sólový projekt. Skladbou, ve které se všechny zmíněné vlivy spojí dohromady, je závěrečná “Reaching Out”. S akustickým úvodem evokuje titulní “All the Wars”, chytlavým refrénem připomíná píseň “Last Man Standing”, ovšem intenzitou orchestru je v kontextu alba opravdu unikátní. Její délka se navíc dotýká hranice deseti minut, a tak má na postupné rozjíždění dostatek prostoru. Její závěr se snadno řadí mezi nejmetalovější momenty na albu a také mezi ty nejpůsobivější.

Všelijaké limitované edice jsou dnes víceméně povinností, ovšem málokterá kapela dokáže jejich koupi učinit tak zajímavou jako The Pineapple Thief. Druhý (bonusový) disk je tak běžnou součástí, jen výjimečně však obsahuje víc než jednu či dvě další skladby, nějaký ten cover či koncertní záznam. Druhý disk “All the Wars” však obsahuje takřka celé album v akustickém provedení. Sedm z devíti skladeb zde dostalo prostor vyniknout v poněkud jiném světle a je to zajímavý poslech. Některé skladby (jako třeba titulní “All the Wars”) prošly jen minimálními změnami, jiné (závěrečná “Reaching Out”) byly naopak téměř kompletně nově vystavěny. Největší váhu pak v akustickým verzích nemusí mít stejné prvky jako ve verzích “plnohodnotných”, a proto je zajímavé sledovat, jak se s transformací skladeb kapela poprala. Jediné písně, které se proměny nedočkaly, byly rychlejší “Build a World” a “Give It Back”, kterým by ovšem zjemnění nejspíš jen ublížilo. I do akustických verzí si však našly cestu smyčce, a mnohdy kvůli absenci dalších nástrojů zní mnohem výrazněji. Zcela nová je pak píseň “Every Last Moment”, nového (neakustického) kabátu se pak dočkala i starší “Light Up Your Eyes”.

Devátá deska The Pineapple Thief tak každopádně stojí za hřích. Díky zajímavému obsahu navíc nelze nedoporučit dvou diskovou edici. Není to však album na první poslech, a proto je mu třeba věnovat pozornost. Smyčce na něm hrají klíčovou roli, cenou za ně je však téměř kompletní nepřítomnost kláves, které činily předchozí album The Pineapple Thief skvělou deskou. Svou vyspělostí, náladotvorností a také neproniknutelností krásných melodií je však novinka mnohem zajímavější než její předchůdce. Jen je, zdá se mi, pro poněkud jiné publikum. Pokud máte rádi alternativní, popřípadě i progresivní rock a jste ochotni dát albu trochu času, mohu vám “All the Wars” jen doporučit.


Rush – Clockwork Angels

Rush - Clockwork Angels
Země: Kanada
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 13.6.2012
Label: Anthem Records / Roadrunner Records

Tracklist:
01. Caravan
02. BU2B
03. Clockwork Angels
04. The Anarchist
05. Carnies
06. Halo Effect
07. Seven Cities of Gold
08. BU2B2
09. The Wreckers
10. Headlong Flight
11. Wish Them Well
12. The Garden

Hodnocení:
Kaša – 7/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rush jsou výjimeční. Prog rocková legenda funguje už celých 44 let a pořád jí to hraje náramně, má za sebou 20 studiových alb, nespočet živých vystoupení, a rostoucí věk jako by jí nebránil pohybovat se první rockové lize. Trojici ve složení Geddy Lee, Alex Lifeson a Neil Peart není třeba nijak představovat, každý, kdo se o rockovou hudbu zajímá, tahle jména už určitě slyšel, takže se radši pojďme kvapem vrhnout na události nedávné a především na nové studiové album “Clockwork Angels”, které se pyšní jubilejní číslovkou 20 v pořadí jejich bohaté diskografie.

Přípravy nového alba začaly vlastně už v roce 2010, když se kapela sešla v Blackbird Studios s producentem Rickem Raskulineczem, aby nahrála dvě nové skladby “Caravan” a “BU2B”. Obě byly mezi fanoušky vypuštěny ještě v témže roce a logicky se nakonec dostaly i na nové album, kde se starají o jeho úvod. Přestože jsou tyto písně přímočaré, působí pořád dost “progresivně” a neměl jsem s nimi žádný problém i po těch dvou letech, co jsem je již slyšel nesčetněkrát. Obě skladby by se daly označit za typické Rush jak je známe z posledních alb, které charakterizují chytlavé nápady, neustálé změny temp a taková nepopsatelná dynamika, která posluchače provází celou novinkou. Bohužel hned při prvním setkání se zmíněnou dvojicí skladeb mě už těmi dvěma lety zaujal zvuk, který zůstal neměnný i pro celé album a je takový podivný. Jako by se Raskulinecz nemohl při závěrečném mixu rozhodnout, který z nástrojů má mít přednost a výsledkem je nepovedená zvuková koule, kdy nad vším ční výrazná basa. To by samo o sobě před třiceti lety nebylo na škodu, ale dnešní Rush už jsou dnes trošku někde jinde a v jejich současné tvorbě působí takhle výrazná basa trošku rušivě a kazí celkový dojem z poslechu.

Minulé, velmi kladně přijaté, “Snakes & Arrows” oceňuji i s odstupem pěti let za nejlepší album, které kapela vydala od skvělého “Signals” z roku 1982. Není žádným tajemstvím, že následující alba sice nebyla špatná, ale na fenomenální kousky ze sedmdesátých let to nestačilo ani náhodou. Když bych se měl pustit do přímého srovnání mezi novinkou a “Snakes & Arrows”, tak bych jako jasného vítěze, který svého soka poslal na zem ve třetím kole, označil právě předchozí album. Myslel jsem si, že po pěti letech čekání, kdy byla očekávání opravdu vysoká, to bude způsobeno spíše jistým idealizováním novinky, ale přestože jsou písně plné dobrých nápadů, najdou se i méně povedené a výsledkem je, že jako celek je pro mě “Clockwork Angels” zklamání.

Další dvojici skladeb, titulní “Clockwork Angels” a “The Anarchist”, mám za jedny z vrcholů alba. Obě se rozjíždějí trošku pomaleji, ale zatímco prvně jmenovaná je progresivní pecka jak hrom, ve které se vystřídá hned několik nálad a které vládne především skvělý Neil Peart a zvonivá kytara Alexe Lifesona, tak “The Anarchist” je i přes svou šestiminutovou stopáž velice přímočará hitovka se skvělým vokálem Geddyho Lee. Na dobrém melodickém refrénu stojí a padá i pátá v pořádí “Carnies”, která je i přes svou relativní tvrdost pořád dost přístupná. Tohle ostatně platí pro celou novinku, kytary neřežou jako u thrashových kapel, ale přesto dokáže Alex Lifeson najednou z melodických, zvonivých ploch přejít k zahuštěnému riffování a dodat skladbám dostatek tvrdosti.

Problém na některých albech Rush je, že skladby se začnou po nějaké době působit jednotvárně. Tímto nedostatkem trpí i “Clockwork Angels”. Někdy má člověk problém rozeznat, zda zrovna poslouchá tuhle či onakou věc, a to i po několika posleších, což by se stávat nemělo. Tu a tam přijde menší ozvláštnění, na novince třeba “Halo Effect”, což je skoro akustická balada, ve které se mihne ke konci smyčcová linka, a třeba i následující “Seven Cities of Gold”, jež je snadno zapamatovatelná díky výraznému basovému motivu, který celou píseň proplétá. Mezihra “BU2B2” nic neřeší, na albu je celkem zbytečná, takže dalším plnohodnotným songem je rádiová “The Wreckers”. Proč rádiová? Zapamatovatelný refrén, celkově uvolněnější atmosféra, nějaké ty smyčce a chytlavý rytmus z ní činí jeden z adeptů na další singl, i když po několika posleších mě přestala bavit.

Závěr alba není vůbec špatný, i po 66 minutách jsem se dokázal vybičovat k pozornosti, kterou si zejména vypalovačka “Headlong Flight” zaslouží. Ta se ve většině své stopáže nese v rychlejším tempu za přítomnosti mohutného riffu a Peartovy bubenické zručnosti žene neúnavně vpřed, dočkáme se i parádního kytarového sóla. Tohle je jedna z těch skladeb, ve kterých jsem objevoval něco nové i po několikero posleších. Geddy Lee se vokálně dostane nezvykle vysoko, až jsem zvědavý, jak tohle bude zvládat naživo, protože z živých záznamů z posledního turné už jsem jeho hlas začal pomalu odepisovat. Předposlední, za pochodového rytmu se valící “Wish Them Well” mne neoslovila, dokázal bych si dokonce představit, že by se na desku nedostala a skončila by jako bonus na některé ze zvláštních edicí. Závěrečná “The Garden” však očistí pošramocený dojem po předchozí nepovedené skladbě, protože tahle překrásná a procítěná balada je vynikající tečkou za jinak nadprůměrným albem. Na své si přijdou milovníci orchestrálních aranží, piána a uklidňující atmosféry.

Má očekávání zůstala oproti předchozímu “Snakes & Arrows” dost za očekáváními a album bych zařadil někam do devadesátých let, ve kterých sice Rush nebyli kdovíjak novátorští, ale jejich alba se dobře poslouchala. Takové je i “Clockwork Angels”. Dobře se poslouchá, ale aby mě posadilo na zadek jako “Snakes & Arrows” či snad klasiky “2112” a “Hemispheres”, to to ani omylem, takže za mě 7/10.


Další názory:

Nejsem žádný veliký znalec tvorby Rush, znám pouze jejich alba vydaná před rokem 1981, o to víc mám však jejich hudbu rád. Trilogie “2112”, “A Farewell to Kings” a “Hemispheres” patří mezi má nejoblíbenější alba vůbec a duologii skladeb “Cygnus X-1” uctívám téměř každodenním poslechem. Současní Rush pro mě však byli až do vydání “Clockwork Angels” velkou neznámou, neslyšel jsem ani několik let starý a velmi pozitivně přijatý počin “Snakes & Arrows”. O to více mě však “Clockwork Angels” potěšilo. Rush jsou dnes usedlejší a opatrnější než před pětatřiceti lety a místo geniálních dlouhých opusů se soustředí spíše na písničkovou formu. To však zvládají naprosto bravurně, a i když jejich novinka svou stopáží stará alba překonává téměř dvojnásobně, není na ní jediná slabší skladby. Mezi nejlepší z nich řadím chytlavou “The Anarchist”, progresivnější “Seven Cities of Gold”, hard rockou pecku “Headlong Flight” a nesmírně dojemnou “The Garden”. Jediné, co musím kapele vytknout, je zvuk alba. Geddyho baskytara občas ostatní nástroje překrývá až moc, na novém materiálu je to navíc mnohem méně vhodné než u starých instrumentálně složitých alb. Opakem je Alexova kytara, která se občas zbytečně ztrácí. Neal Peart už není takový dravec, ovšem zvukově by si také zasloužil více prostoru. Budu-li však ignorovat patálie se zvukem, musím Rush za “Clockwork Angels” jednoznačně pochválit.
Zajus