Archiv štítku: Stíny plamenů

Trollech, Stíny plamenů

Trollech, Stíny plamenů
Datum: 16.2.2013
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Trollech, Stíny plamenů

Takřka přesně před rokem se libeňský klub Exit-Us stal svědkem památné události. Tehdy se v jeho útrobách uskutečnilo první oficiální živé vystoupení prachmatického tělesa Umbrtka, a kdo se tehdy zúčastnil, asi se mnou bude souhlasit v tom, že to byl nesmírně vydařený večer. Nevím, jestli je to pouhá shoda náhod, nebo snad záměr, ale polovina letošního února zastihla Exit-Us v obdobné situaci. Výrazný činitel české black metalové scény, Lord Morbivod, se v doprovodu svých kumpánů z Trollech a Stíny plamenů rozhodl navázat na loňské dostaveníčko dalším speciálním koncertem, tentokráte v režii těchto jeho dvou projektů. Aura výjimečnosti, kterou se tato akce od počátku zaštiťovala, měla původ v několika prostých, leč efektivních skutečnostech. Večer ve společnosti těchto dvou kapel totiž nejenže nabídl jednu z nemnoha příležitostí vidět Trollech a obzvláště Stíny plamenů živě, ale obě kapely navíc přichystaly unikátní setlist, na kterém našly hojné zastoupení skladby staré a v minulosti dlouho nebo vůbec nehrané. Atraktivitu takové události tedy netřeba dále zdůrazňovat…

A že ty řeči o atraktivitě nejsou jen bohapustými výmysly, vyšlo najevo už při vstupu do klubu. Popravdě, snad s výjimkou oné prachmatické seance nepamatuji, aby bylo v Exit-Us tak plno. O vyprodaném lokále sice hovořit nelze, ale návštěva byla i tak na poměry pražských undergroundových koncertů vskutku znamenitá. Tyto dojmy se pak jedině umocnily po sestupu do sálu, kam se postupně přesunula většina hloučků postávajících o patro výše, zkoumajících nevelkou nabídku improvizovaného pultíku s merchandisem (Trollech přivezli velice povedená trička stylizovaná k novince “Vnitřní tma”) případně pocucávajících rozličné alkoholické nápoje (místní trubky tentokrát nebyly ve formě, neboť jinak poměrně slušný Braník 11° toho neměl s pivem mnoho společného).

Večer započal s úderem půl deváté večerní, kdy se na pódium vyškrábala kanalizační šlechta, známá též pod názvem Stíny plamenů. Právě Stíny plamenů pro mě představovali hlavní tahák večera, a tak mě začátek vystoupení zastihl poctivě připraveného ve druhé řadě. Netrvalo dlouho a došlo mi, že to byl velmi dobrý tah. Krom běžných benefitů předních řad se totiž mně i ostatním nadšencům dostalo skutečně skvostného zvuku, se kterým jsem ani nepočítal. Samotný dobrý zvuk však jak známo dobré vystoupení neudělá, ale nejpozději od druhé skladby už bylo nad slunce jasné, že ani v ostatních disciplínách Stíny plamenů nehodlají nechat nic náhodě, a před mými zraky se tak začalo odvíjet jejich asi nejlepší vystoupení, kterého jsem byl za uplynulé čtyři roky svědkem. Nasazení všech zúčastněných muzikantů bylo mimořádné, takže ani svérázná lyrika nenarušila smrtelně vážnou a místy vpravdě pekelnou atmosféru, jakou se čtveřici hudebníků podařilo vtěsnat do nevelkých prostor klubu. Není tedy divu, že se poctivě hrozilo, kotlilo, pařilo a hlučelo. Publikum se rovněž postaralo o jeden z nejpamátnějších momentů večera, kdy se sálem rozléhalo hromadné provolávání prosté ale působivé mantry “gumáky” (část prastaré skladby “Visutá stoka smrti”)…

Setlist Stíny plamenů:
01. Síť meziměstských stok
02. Pod tíhou tmy
03. Poslání ing. Möbia
04. Úhlavský kanalizační sběrač
05. Vodárenská mafie
06. Žár stoky v plamenech
07. Visutá stoka smrti
08. Plošná ratizace Plzně
09. První zvradelní bitva
10. Zuřivý monolog Syna Poklopů
11. Morbivodní potrubí

Setlist Trollech:
01. Zaspali své kletby
02. Pod hradem Radyní
03. Zelená ruka jara
04. Podzimní cesta starého
05. Vnitřní tma
06. V rachotu hromů
07. Palindrom
08. Zatrollené hvozdy
09. Zabíjím s jiskrou v očích
10. Hrdě proti bílému Kristu
11. Ve stínu starých dubů
12. Od kolébky po rakev
13. Opět vidím lodě
– – – – –
14. Poustevník

Když už je řeč o gumácích, na slibované rozhazování vyřazených gumáků bohužel nedošlo, čehož důvod Lord Morbivod nezapomněl objasnit s humorem sobě vlastním (na vysvětlenou – kýžené gumáky byly údajně ukradeny z domovního sklepa). Alespoň drobnou záplatu na tuto mrzutost však iniciativně poskytl Lord Egon, který do davu mrštil svoji vlastní gumovou obuv. To všechno však bylo jen příjemným zpestřením zcela vynikajícího koncertu, neboť Stíny plamenů se blýskli nejen působivým výkonem, ale rovněž slibovaným setlistem, na který se dostala řada opravdu kultovních skladeb, které navíc s hutným a vyspělým zvukem na úrovni desky “Mrtvá komora” a živými bicími vyzněly skutečně výborně. Nezbývá mi tedy než smeknout, tohle byla opravdu mocná řež!

Půlhodinová přestávka před druhým a finálním vystoupením večera utekla velmi svižně, takže se člověk ani nenadál a v hlubinách klubu se začaly opět rozléhat pěkně ostré tóny, v tomto případě se jmenovkou Trollech. A stejně jako Stíny plamenůTrollech od začátku nenechali nikoho na pochybách, že toho večera hodlají podat co nejpřesvědčivější výkon. Jelikož nejsem se studiovou tvorbou Trollech obeznámen ani zdaleka tolik, jak by bylo záhodno, neposloužím co se týče hodnocení odezvy publika na jednotlivé skladby, ovšem ono to snad ani není třeba, protože pokud mě paměť nešálí, Trollech se od samého začátku těšili opravdu hromové odezvě, která dle mého určitě překonala i tu, kterou si vysloužili Stíny plamenů. Lidé řádili velmi aktivně, co jsem stíhal od zvukaře zahlédnout, kotlilo se prakticky neustále (což byl ostatně důvod, proč jsem se odebral z nějaké třetí řady až úplně dozadu), a muzikanti museli být navýsost spokojeni. S mým odchodem vzad však vyšel najevo jeden problém, který mě moc nepotěšil. Zvuk se totiž v blízkosti zvukaře ukázal být paradoxně mnohem horším, než jak jsem si pamatoval zepředu, zachytit melodie kytar bylo přes nadmíru výrazné bicí občas dost náročné, a to se nakonec ukázalo být alespoň pro mě jedním ze dvou stěžejních kamenů úrazu tohoto vystoupení. Druhý jsem shledal ve výrazu kapely, který mi po smrtelně vážném projevu Stínů plamenů přišel o poznání uvolněnější a zdaleka ne tak zlý, jak bych čekal a nejspíš i uvítal. Vím, že uvolněnost kapely je v drtivé většině případů hodnocena pozitivně, ovšem nikoli u black metalu, takže si to bohužel nemohu odpustit. A s takovými myšlenkami v hlavě jsem přes hlavy početného davu sledoval jinak vynikající vystoupení Trollech a postupem času zjišťoval, že se moc nebavím (na čemž se však bezesporu podepsala má již zmíněná nevalná obeznámenost s tvorbou Trollech, které by bylo k plnému docenění koncertu asi dost zapotřebí), takže jsem nakonec přibližně v polovině setu zamířil do téměř liduprázdného prostoru výčepu a setrval tam až do samého konce.

I přes ne zcela optimistický závěr reportu však nemohu než prohlásit celou akci za velice vydařenou a oba koncerty za jedinečné. V případě Stínů plamenů jsem na to ochoten přísahat, u Trollech bych na to ledvinu asi nevsadil, ovšem nepochybuji, že řada přítomných fanoušků by kvality i tohoto vystoupení bez váhání potvrdila. Vedle samotných koncertů a unikátních setlistů pak nesmírně potěšila i velmi hojná účast platícího obecenstva a já nemohu než připomenout Morbivodova slova o tom, že když se nekoncertuje příliš často a koncerty jsou něčím zajímavé, lidé si na ně cestu najdou. Nezbývá tedy než doufat, že se to stane pravidlem a čeká nás víc obdobně skvělých hudebních akcí, jako byla tato.


Redakční eintopf #32.6 – speciál 2011 (Ellrohir)

Ellrohir

Ellrohir:

Top5 2011:
1. Nightwish – Imaginaerum
2. Крода – Чорнотроп
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
4. Turisas – Stand Up and Fight
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
2. Cruadalach – Lead – Not Follow

Neřadový počin roku:
Darkal – Here Comes the Darkness

Koncert roku:
Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011

Videoklip roku:
Dalriada – Hajdútánc

Potěšení roku:
Alestorm – Back Through Time

Zklamání roku:
Edguy – Age of the Joker

Top5 2011:

1. Nightwish – Imaginaerum
Co jsem si všiml, tak obecenstvo se stran prvního čistě konceptuálního počinu v dějinách finských Nightwish rozdělilo na dvě přibližně stejné části – jedna album nehodnotí příliš kladně a vyčítá mu kdesi cosi, zatímco druhá je jím naprosto uchvácena. Já se řadím do tábora číslo dvě. Tuomas a spol. vytvořili přesně to, co se mi líbí. Je tam několik málo slabších momentů – jako třeba když chvíli zpívá Troy Donockley – ale jsou to natolik krátké úseky, že vůbec nemá cenu se o nich zmiňovat. Pozitiva naprosto drtivě převažují. Anette překvapila i ty největší optimisty jako například mě – zní snad v každé skladbě jinak a je to až neuvěřitelné. Je pravda, že na úkor orchestrálnosti jsou poněkud upozaděny tradiční metalové nástroje, ale to dle mého není ani trochu na škodu. Umělecký záměr zachytit jakousi “burtonovskou” atmosféru se povedl na výbornou a já nevím, co bych měl vychválit dřív – obraz fantaskního cirku vykreslený ve “Scraretale”, sypačku “Last Ride of the Day” nebo chvilku poezie v “Song of Myself” (kterou skutečně upřímně považuju za naprosto úžasnou)? Tohle se mi prostě a jednoduše trefilo do noty.

2. Крода – Чорнотроп
Dlouho to vypadalo, že Крода letošní rok vyhraje, ale pak přišli Nightwish a tomu se zkrátka konkurovat nedá. Každopádně kontroverzní Eisenslav si se svým sólo dílem poradil náramně a stvořil velice kvalitní dílo. Mě osobně se album líbí výrazně víc než předchozí opěvované “Похорон сонця”. Proč přesně to vám ovšem asi neřeknu…

3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
Nový počin hudebních virtuosů Dream Theater skutečně není tak dobrý jako dva roky staré “Black Clouds & Silver Linings”. Že by se projevil odchod skladatelského motoru Mika Portnoye? Snad. Nicméně to, že něco není tak dobré jako mistrovské dílo, ještě neznamená, že se pořád nejedná o klenot. Hudba “Snového divadla” může být pro mnohé hůře stravitelná, nebo snad dokonce nudná. Kdo však do jejich tvorby pronikne, ten pozná, že jde o něco opravdu mimořádného. A kdyby nic jiného, tak za skladbu “Outcry” si to místo v mém “topu” zaslouží.

4. Turisas – Stand Up and Fight
Nominací tohohle kousku jsem si chvíli jistý nebyl, ale nakonec jsem se rozhodl ho zařadit na úkor jiných. Mně se zkrátka Turisas líbí, přestože hudebně nenabízejí zase o tolik víc než “módní” nenáročný power metal s folkovými přísadami. Na druhou stranu je pravda, že jejich provedení je docela neotřelé a celkem dobře identifikovatelné. Ať tak nebo tak, funguje to už třetí album. Nevím, možná je tohle jejich album do třetice nejslabší z toho, co zatím vyprodukovali, ovšem i kdyby snad ano, tak to pořád šlape velice pěkně.

Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Moonsorrow
je pro mě velice srdeční záležitost – jestli někdo v mých očích třímá vlajku “skutečného” folk metalu a pevně rozkročen jí mává nad bitevním polem, pak to jsou právě tito Finové. Novým albem nezklamali. Přesto, nepronikl jsem do něj zase až tolik, a kdybych neznal starší tvorbu, tak popravdě nevím, jestli by mě to vůbec zaujalo. Přeci jenom si myslím, že by se měli vrátit na délky skladeb “pod deset minut” a více se soustředit na “silné momenty”, takhle to přeci jenom chvílemi skoro až splývá. Na místo v nejlepších pěti albech roku to stačilo, ale krčit se musí až na místě posledním…

CZ/SVK deska roku:

1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
Co se týká českých luhů a hájů, tak já pro letošek nemám zase tak z čeho vybírat. Letos jsem domácí scénu jaksi zaspal a opomíjel. Reedice debutového alba Stínů plamenů obohacená o několik nových skladeb by si však cestu do tohohle přehledu našla tak jako tak. Kvalitativně totiž výrazně vyčnívá. Zájemce o další povídání můžu odkázat na mé Na co se nedostalo, abych se zbytečně neopakoval.

2. Cruadalach – Lead – Not Follow
Jak už jsem řekl – příliš velký výběr z domácí scény u mě nebyl. A protože Root při vší úctě k legendám místo tady nepřiřknu, volba musí padnout na poslední dílo, kterému jsem dopřál sluchu – totiž podle oficiálních informací v Praze usídleným Cruadalach. Debutové album této folkové party jsem před pár dny recenzoval a můžu jen zopakovat, co jsem psal tam – je to zajímavé, na naší scénu neotřelé, ale ani to není album, které by mělo změnit hudební svět. Každopádně pořád ještě mladá kapela má solidní potenciál do budoucna.

Darkal - Here Comes the Darkness

Neřadový počin roku:

Darkal – Here Comes the Darkness
Také o tomhle kousku už jsem se zmiňoval v mém Na co se nedostalo a pozorným čtenářům jistě neuniklo hodnocení 10/10. Proto je také toto demo logickou volbou pro neřadovku. Demo to totiž je leda v tom smyslu, že autor svou hudbu nahrál v domácích podmínkách a že jej zatím nevydal fyzicky, jinak by to s klidem mohla být fantastická řadovka o jejíž vydání by se jistě mnozí zájemci o neoklasickou ambientní hudbu poprali.

Koncert roku:

Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011
Ono je to lehké být první, když jste jediní v kategorii. Letos jsem zkrátka na žádné jiné metalové akci nebyl. A tak, přestože samotný koncert jsem si zase tak moc neužil kvůli nepříliš kvalitnímu nazvučení, tak je vítěz jednoduše daný. Ale zase abych jenom nehaněl, Theocracy mám moc rád a své vystoupení rozhodně odehráli kvalitně, takže úplně hrozné to taky nebylo a nějaké ty zážitky (a suvenýr) jsem si odnesl.

Videoklip roku:

Dalriada – Hajdútánc
Ani ne, že by bylo tak skvělé samotné provedení toho videoklipu (to se ostatně u metalových videí stává málokdy), ale ten song je neskutečný nářez – prostě správná folk metalová juchačka moderního střihu, navíc okořeněná netradiční maďarštinou, která přinejmenším v podání Dalriady zní velice dobře. Bohužel zbytek alba pokulhává, proto jsem ho například nezařadil mezi nejlepší počiny roku. Ovšem aspoň prostřednictvím téhle kategorie bych chtěl dát Dalriadě možnost vyniknout.

Potěšení roku:

Alestorm – Back Through Time
Alestorm
zkrátka nelze brát příliš vážně. Proto jsem je nezařadil do žebříčku “top”, protože to by bylo nefér. Ale počínaje povedeným obalem je tahle placka zkrátka dobrá. Když má člověk zrovna náladu vypnout a nezávazně se bavit, není důvod, proč nesáhnout po kapele ražení Alestorm, kteří na novém albu ukázali, že nenáročné power metalové juchačky-halekačky jim jdou víc než dobře.

Zklamání roku:

Edguy – Age of the Joker
Zatímco předchozí “strašná” deska “Tinnitus Sanctus” mi zase tak špatná nepřišla, tentokrát už se asi musím přidat k těm, kteří nad Tobiasem a Edguy zlomili hůl. Navzdory velikášským prohlášením nenabízí nové album téměř nic. Dva songy jsou dobré, jeden ujde a zbytek nejlépe průměr a nebo ještě něco daleko horšího.


Brutal Assault 16 (středa)

Brutal Assault 16
Datum: 10.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Momma Knows Best, Silent Stream of Godless Elegy, Smashed Face, Stíny plamenů

H.: Report z průběhu letošního ročníku festivalu Brutal Assault, který se koná každoročně ve vojenské pevnosti Josefov poblíž Jaroměře, vám opět z důvodu přílišné délky přinášíme rozdělený na tři části (text je tak rozsáhlý, že jej blog odmítal zveřejnit i rozdělený na poloviny). Teď si můžete přečíst, jak to tam vypadalo nultý den na rozehřívací party a první regulérní festivalový den. Pokud vše půjde plánu, druhá část by se zde měla objevit zítra dopoledne a finále se třetím dnem a pár dalšími poznámkami o organizaci by mělo vyjít v průběhu zítřejšího večera.

H.: Stejně jako loni vám i tentokrát přinášíme pohledy dvou redaktorů – H. a Ježury. Společně se nám podařilo pokrýt 62 vystupujících ze 70 v hlavním programu, i se středeční předehrou dělá účet 67 skupin z celkových 78.

H.: Už podruhé se Brutal Assault rozjel již ve středu takzvanou warm-up party pro lidi, kteří dorazili o den dříve. A stejně jako v loňském roce, i tentokrát zde dostaly prostor výhradně domácí zástupci metalu, na něž se v hlavním programu dostává čím dál tím méně (tentokrát to byla ze 70 vystupujících pouze jediná formace – Debustrol… a něco mi říká, že se tam dostali jen díky tomu, že hráli vzpomínkový set). Těžko soudit, zdali je to vážně ideální řešení, vyházet z hlavního programu všechny české kapely a radši dát přednost kolikrát i ne tak dobrým spolkům ze zahraničí. Na druhou stranu se dá ale pochopit, že pořadatelé třeba dají přednost radši někomu zvenčí, kdo tu tak často nevystupuje, před tuzemskou bandou, na jejíž koncert lze zajít v průběhu roku relativně bez problému (pokud tedy nejde o podobné specialitky jako Hermafrodit ve warmp-upu nebo zmiňovaný retro set Debustrol). Možná, že právě warm-up je pro Shindyho & spol. ideálním řešením, jak nakrmit vlka, ale nepřijít o kozu, čili uspokojit jak ty návštěvníky, kteří radši budou sledovat ne tak okoukané věci ze zahraničí, tak ty posluchače, kteří zastávají názor, že i domácí scéna si zaslouží podporu na akci takového formátu. Ale podobné úvahy tu asi nemají tak úplně co dělat, tak si je jdu strčit za klobouk, a pojďme radši na kapely…

H.: Odpálili to Smashed Face z Brna se svou deathcore mazanicí. Doma bych si to nepustil ani náhodou, ale na koncertech mě tahle cháska neskutečně baví a nezklamala ani tentokrát. Bylo to brutální, naživo drtivé, technicky precizní a promakané, vokálně zničující. Nelze opomenout ani viditelně sečvičené pohyby na pódiu, což působí velice příznivým dojmem. Navíc je to snad jediná domácí žánrová skupina, co znám, jež si může beze strachu dovolit “měřit ptáka” se zahraničními kapelami, a to Smashed Face také přidává na kreditu. Závěr jim vyhrazené části se pak nesl klasicky ve znamení předělávky “Unanswered” od Suicide Silence, s níž si opět poradili bez problému.

H.: Na následující Momma Knows Best bych se za normálních okolností nejspíše s klidným srdcem vybodnul, avšak vzhledem k tomu, že mě kolega Seda před odjezdem na Brutal Assault strašil tím, že je to prý něco tak strašného, že na to nesmím za žádnou cenu chodit, abych neutrpěl psychickou újmu, musel jsem se prostě jít podívat (smích). A musím říct, že Seda klasicky, jak on to má ve zvyku, přeháněl, protože mě osobně to docela bavilo. Netvrdím, že bych z Momma Knows Best seděl na zadních kapsách kalhot, ale i pro člověka, jemuž podobné moderní styly moc neříkají, to bylo naprosto v pohodě. Koncertní prezentace samotných skladeb na výbornou (hezky to tam běhalo, skákalo, vyvádělo… dobře se na ně dívalo), akorát mě celkem rozčilovala brutální kadence vulgarismů po každém songu, to si pan frontman mohl vážně odpustit. Asi stárnu, že mi to vadilo (smích).

H.: Odpadní zlo vládne světu! Taktéž plzeňští kanálníci Stíny plamenů v čele Lordem Morbivodem, který už pomalu, ale jistě začíná aspirovat na titul kultovní postavy, zahoblovali ten svůj black metal velice dobře. Módní policie by se sice určitě pozastavila nad kvalitní obuví hudebníků (holínky až pomalu až ke krku), ale každý normální člověk si vystačil s poslechem kadence černěkovových riffů. Více vám o nich ale poví kolega Ježura, který je pravidelným účastníkem všech jejich pražských seancí, tudíž má větší možnost konfrontace…

Ježura: H. má pravdu. Stíny plamenů jsem viděl už skutečně mnohokrát, v tomto případě podruhé v sestavě, kterou doplnil nadějný Lord Opat. A ani tentokrát mě nečekalo žádné překvapení. Tradičně profesionálně odehrané vystoupení. Tentokrát kapela působila poněkud méně staticky než v minulých případech a celé věci to jen pomohlo. Dostal jsem o něco málo víc, než jsem čekal a požadoval, a za to dávám palec nahoru. Začínám si být jistý skutečností, že jsou Stíny plamenů kvalitním držákem a koncertní jistotou!

H.: Na Gride jsem přišel až někdy v polovině a můj dojem je takový, že šlo o vcelku solidní grindovou sypanici, ale přiznám se, že mě to moc nesložilo, což bude dost dobře možná dáno tím, že nejsem zrovna velkým příznivcem žánru. Jak do toho někdo nemíchá diskotéku nebo z toho alespoň nedělá ultimátní prdel, tak mě to moc nebere. Ale aby nedošlo k nedorozumění, ti Gride nebyli nijak špatní, neměl jsem problém to dokoukat. Víc vám k tomu však asi nepovím.

H.: Silent Stream of Godless Elegy poslední dobou hrají úplně všude. Ale ono proč vlastně ne, když je to v podstatě koncertní sázka na jistotu a zároveň kapela, jíž se česká scéna opravdu může chlubit. I na Brutal Assaultu předvedli svůj vysoký standard, jehož nedílnou součástí je zejména silná atmosféra. Jen malou výtku bych věnoval směrem k tomu, že po vydání “Návaz” z koncertních setlistů nadobro vymizely staré vály (myslím opravdu staré, z éry ještě před “Relic Dances”), ale to je spíš takové osobní rýpnutí od dlouholetého posluchače, ne přímo objektivní chyba. Na druhou stranu se konečně v setlistu nastálo usadila geniální “Pohanská” z EPčka “Osamělí” – tu už nikdy za žádnou cenu nevyndávat!

Ježura: Nemám co dodat. Výkladní skříň českého metalu opět potvrdila svůj status a předvedla tradičně výborné vystoupení. Kdo Silent Stream of Godless Elegy ještě neviděl naživo, měl by to honem napravit!

H.: Po Silent Stream of Godless Elegy warm-up pro redakci Sicmaggot skončil, i když byly na programu ještě dvě skupiny – Hermafrodit a Psychotic Despair – a ohňová show (kromě toho si někteří z vás jistě všimli, že jsme kompletně vynechali také ČAD). Já osobně jsem se byl docela unaven (což mi vlastně ani není jasné z čeho, ale to je vedlejší), tak jsem se rozhodl jít spánkem našetřit energii na následující tři dny; Ježura šel zase chlastat jako prase a celou noc mě budil (smích).