Datum: 29.11.2012 Místo: Brno, Fléda Účinkující: Anthrax, Like Fool
Ke konci měsíce listopadu se měl odehrát svátek pro spoustu fandů thrash metalu. Jméno slovutných Anthrax slibovalo vskutku velký zážitek, takže se 29. listopadu brněnská Fléda zaplnila tak, že tam nebylo téměř k hnutí. Jak si americká dnes už legenda stála?
Upřímně řečeno, jako v případě mnoha dalších koncertů, obešel bych se bez předkapely. Tento večer tuto pozici zastávalo sračkovité HC nesoucí jméno Like Fool a snažící se znít jako KoRn. I při sebevětší snaze o nějakou shovívavost to v tomhle případě překousnout skutečně nešlo. Mimoto, že to bylo čiré hudební zoufalství, se to před kapelu Anthrax vůbec nehodilo. Byli jsme ted vypuzeni na chodbu na škopek a klábosení.
Když předkapela konečně skončila svůj set, ti uvědomělejší že se začali pomalu přesouvat pod pódium. Zbytek setrvával u svých škopků a já už jsem si pokládal otázku, zda ty lidi vůbec přišli na koncert Anthrax, anebo si za vstupenku za pětistovku vylejt mozek. Těžko říct, kde byla pravda. Nicméně to, že Anthrax hrají, zaregistrovala spousta lidí až u druhé skladby. Vznikla taková situace, kdy se přiožralí chlápci nadměrných rozměrů lepili a vráželi do kdekoho, jen aby se dostali dopředu, totálně to zrmvilo začátek koncertu, který jsem strávil akorát tak tím, že jsem se snažil stát na nohou. On určitej brajgl k těmhle koncertům patří, ale tohle buranství bych si klidně odpustil.
To byla jen taková “kulturní” vložka. K samotným Anthrax – nikdy nepatřili k mým nejoblíbenějším thrashovým kapelám, ale jisté zásluhy jsem jim vždy uznával. A jejich poslední desku “Worship Music” mám rád. Jejich turné s nejslavnějším zpěvákem Belladonnou u nás mělo celkově dvě zastávky, mimo té listopadové ještě v Praze 3. prosince.
Setlist Anthrax:
01. Worship
02. Caught in a Mosh
03. Fight ‘Em ‘Til You Can’t
04. Antisocial [Trust cover]
05. Indians
06. The Devil You Know
07. Hymn 1
08. In the End
09. Deathrider
10. In My World
11. Be All End All
– – – – –
12. Among the Living
13. Madhouse
14. Got the Time [Joe Jackson cover]
15. I Am the Law
Musím říct, že jak jsem toho příliš nečekal, tak jsem byl odzbrojen už s nástupem na scénu. Z celé kapely sálalo nadšení, nadhled a neskutečné charisma. Působili jako nezničitelná mašina, a to jim jeden hodně zásadní článek chyběl. Tím zmíněným článkem byl (a po většinu turné je) bubeník Charlie Benante, za kterého zaskakuje zkušený a velice schopný matador John Dette, který se může pochlubit spoluprací se Slayer, nebo Testament. V hraní thrash metalu tedy rozhodně není žádný nováček. Nebylo žádným velkým překvapením, že kapela naprosto ignorovala éru se zpěvákem Johnem Bushem, nicméně bych aspoň jednu dvě skladby ocenil. Po intru z nové desky tedy následovala letitá hitovka “Caught in a Mosh”, která prakticky ihned rozpoutala peklo na pódiu i pod ním. A ve vysokém tempu se pokračovalo po čas celého koncertu, přičemž kapela ze svého suverénního výkonu neslevila. Nechyběly věci z poslední desky, jako skvělá “Fight ‘Em ‘Til You Can’t”, “The Devil You Know” nebo epická “In the End”, věnovaná heavy metalovému nestorovi Ronniemu James Diovi. Ostatní skladby tvořily průřez staršími alby kapely, sáhlo se dokonce až k debutu, a to v rámci zběsilé “Deathrider”, což byl asi jediný okamžik, kdy Belladonna pěvecké party příliš nedával. Přece jen jeho projev je od Turbinovského ječení celkem vzdálený. Ale to byl snad jediný moment, kdy se mu nepodařilo odzpívat skladbu úplně na jedničku. Za největší hity koncertu bych se nebál označit “Indians” a “Among the Living”. Řádný moshpit byl samozřejmostí u velkého počtu skladeb.
Koncert byl po celou dobu svého trvání fakt zábavný. Belladonna u mě získal body svým sympatickým přístupem, neustále se culil na lidi, nemluvě o tom, jak si půjčoval jejich foťáky, kterými natočil jejich řádění z jeho pohledlu (tedy z pódia), aby jim je pak v pořádku vrátil. Sympaticky působila celá kapela, i když jsem měl občas pocit, že Scott Ian je jakýsi nabručený. Ale pak promluvil a moje pochyby se mi zdály celkem liché. Počty suvenýrů vhozených do publika svědčily o tom, že hošani si rozhodně se sháněním trsátek hlavu lámat nemusí. Zvuk byl řádně natlakovaný, ale neměl jsem pocit, že by se tam něco bilo nebo že by to válcovalo lidi v prvních řadách. Tímto koncertem se Anthrax povedlo získat mou plnou přízeň, kterou jsem jim sice vždy projevoval, ale pořád mi tam chyběla nějaká přidaná hodnota, která se odhalila právě živým koncertem. Ta neskutečná energie a rebelie v jejich hudbě mě fakt donutila si myslet, že se nacházím někde v blázinci, nebo že jsem zákon!
Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 23.11.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Exordium
02. Cyanide
03. Spiritual Genocide
04. Renegades
05. City of Doom
06. No Signs of Repetance
07. To Dust You Will Decay
08. Legacy of the Past
09. Carnivore
10. Riot Squad
11. Under Violent Sledge
30 let na scéně a 12 studiových alb. Fakta, která hovoří za vše. Destruction jsou jednou z živoucích legend thrash metalu, přesněji řečeno jeho evropské odnože, která se vždy vyznačovala větší agresivitou a zběsilostí, než její slavnější kolegyně ze západu. Protože se jedná o úctyhodné jubileum, rozhodli se němečtí nestoři toto kulaté výročí oslavit spolu se svými fanoušky a jaký lepší dárek jim nadělit, než nové album? Protože jsem odjakživa hnidopich, tak si na svou řečnickou otázku jízlivě odpovím, že by se k takové oslavě hodilo o třídu lepší album, protože “Spiritual Genocide” pokračuje v tradici svých předchůdců z let nedávných a nepřináší nic, s čím by Destruction již jednou neohromili v letech osmdesátých.
Příčina výše uvedeného je nasnadě. V devadesátých letech se ani německým thrasherům nevyhnuly stylové kotrmelce, kdy se snažili trošku oprostit od své dosavadní tvorby a přizpůsobit se tehdejší rockové vlně, která byla na vzestupu. Výsledkem těchto snah je jasně nejhorší deska v diskografii kapely “The Least Succesfull Human Cannonball”, na kterou by nejradši všichni, kapelu nevyjímaje, zapomněli. Na přelomu milénia se vrátil za mikrofon starý dobrý Schmier a Destruction se začali obracet ke svým kořenům a od té doby pravidelně sází jedno klasičtější thrash metalové album za druhým, což je sám o sobě fakt, na kterém by nebylo nic špatného, ale já osobně mám s jejich novějšími deskami jeden obrovský problém. Čím více se utápí ve své minulosti a snaží se oprášit svůj starý lesk, tím více upadají do aktuálního průměru nespočtu kapel, které se snaží o totéž. A to je celkem škoda, protože Destruction mají rozhodně na víc, a i když je ta jejich rubanice stále rozpoznatelná od zbytku stáda (Schmier je prostě jenom jeden), tak se nejedná o nic, co by ve mně zanechalo pocit výjimečného, či alespoň nadprůměrného počinu. Pár poslechů si užiju s tím, že jde o dobře odvedenou práci, a časem mě to začne neskutečně nudit. A totéž platí i pro “Spiritual Genocide”.
Již při pohledu na obal novinky je jasné, že tady se jede po starých kolejích. Řezník, který zdobí obal, dostal tentokrát zelený kabát a i nadále hrozí na všechny strany. Sice se z něj stává už takové nezbytné klišé, se kterým se kapela vytáhne, když neví co, ale budiž, má to své nostalgické kouzlo. Pokud jsem doposud o “Spiritual Genocide” a aktuální formě Destruction jako takové nemluvil příliš pochvalně, tak na druhou stranu se borcům nedá upřít, že když se rozhodnou nahrát poctivé thrash metalové album, tak se jim to daří. Žádné úhyby stranou, ale od začátku až do konce se jede s pedálem sešlápnutým na podlahu. Technická stránka je samozřejmě bez vady na kráse, takže je nutno počítat s prvotřídním zvukem, díky kterému si užijete krystalicky čisté riffy a zběsilé bicí.
Celkem desítka nových skladeb – nepočítám obligátní intro “Exordium” – solidně šlape, ovšem tohle při pozdějších posleších platilo až ve chvíli, kdy jsem na jednotlivé položky nahlížel jako na samostatné písně, protože celistvé poslechy mi dělaly po nějaké chvíli nemalé obtíže. Tu a tam se objeví zajímavý kytarový riff či sólo, se kterými, stejně jako minule, vypomáhal Ol Drake z nadějných Evile, ale negativní dojmy jsou natolik silné, že můj pocit z celé desky nevylepšily. Po zmíněném intru dochází k explozi v podobě “Cyanide”, která má neskutečný drive a tohle je jedna z několika skladeb, která mě hrozně baví. Přesně takové agresivní nářezy, ze kterých ta nasranost jenom čiší, od Destruction všichni očekávají a oni dokazují, že je stále umí. Příště by mohli takovou formu zopakovat několikrát za sebou a mohl bych zase mluvit o povedeném albu, které by pánové potřebovali jako sůl.
Jedním z vrcholů pro mě byla “Legacy of the Past”, ve které se ke Schmierovi přidali staří známí Tom Angelripper ze Sodom a Gerre z Tankard. Refrén této skladby je mým nejoblíbenějším a nejednou jsem si vzpomněl na klasická alba. Z šedivého průměru vynikají snad ještě “To Dust You Will Decay” s chytlavým riffováním, “No Signs of Repentance” nebo titulní “Spiritual Genocide”. Kdybych přivřel oči, tak bych možná ještě dva, tři kousky našel, ale pořád by mi dojem kazily podprůměrné “Renegades”, “Carnivore” a “City of Doom”, která zní jako nepovedení Sodom. Takových pocitů jsem měl víc, takže jsem nakonec, místo toho abych si užíval poslech, spíš hledal, kde jsem tuhle a tamtu pasáž slyšel, což není dobře.
Nečekal jsem skoro nic a to jsem taky dostal, takže o nějakém zklamání nemůže být řeč. Předchozí album “Day of Reckoning”, které mě ve své době taky moc nebavilo, je mi mnohem sympatičtější, a i když obsahuje taky řadu hluchých momentů, tak na mě působí o poznání vyrovnaněji než “Spiritual Genocide”. Destruction už za sebou mají mnohem lepší alba a novinka tak žádnou díru do světa neudělá. Kdybych měl dvanáctou řadovku borců popsat co nejjednodušším způsobem, tak mě napadá snad jen, že vydali další album. Pořád ještě se nejedná o takový průser, abych nad legendárními řezníky zlomil hůl, ale pokud se nevzpamatují, tak budu muset při nejbližší příležitosti změnit názor, zvlášť když vidím, že žánrovým souputníkům Kreator a Sodom se s posledními alby podařilo ukázat, že i sázka na jistotu může mít pořádné koule.
Další názory:
Vůči Destruction mám hluboký respekt. Především vůči vedoucímu Schmierovi, což je skutečná thrashová ikona, jak se sluší a patří. Po reunionu je parta (teda spíš kytarista Mike, bubeníci se celkem střídají) kolem něj věrná hrubozrnnému thrash metalu. Nicméně zrovna ten jejich na studiovkách nepatří k tomu nejzábavnějšímu, to se týče teda především hlavně posledních desek. “Day of Reckoning” jsem měl vůbec problém doposlouchat do konce a z “D.E.V.O.L.U.T.I.O.N.” jsem taky zrovna moc odvařený nebyl. Naživo je to jiná, tam to umí pánové krásně rozjet. Co tedy k novince? Zjevně se ústřední dvojice už plně sžila s bubeníkem Vaaverem, který materiál trochu obohacuje svými technickými finesami a zabijáckou rychlostí, což nutí hnát do nejvyšších obrátek i zbytek kapely. Výsledkem je hodně agresivní deska, ale jako vždy mi tam chybí nějaký ten WOW moment, ta chvíle, kdy bych se zarazil a jen se nechával kopat do prdele. Schmier plive svoje texty typickým jedovatým hlasem, Mikova nemocná hra mu zdatně sekunduje, to je v pořádku. Ani nemám problém desku doposlouchat do konce, perfektně odsýpá. Ale já si s výjimkou pár výborných vypalovaček, jako je “Cyanide” nebo “To Dust You Will Decay”, nemůžu nějak momenty desky vybavit. Za zmínku stojí ještě oldschoolová palba “Legacy of the Past” s Angelripperem a Gerrem za mikrofonem. To, že na albu hraje jistý Ol Drake, bych asi bez bližšího infa opravdu nezaregistroval. Stick
Země: Velká Británie Žánr: melodic death / thrash metal Datum vydání: 5.10.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Out from Below
02. Fear the World
03. What Dwells Within
04. Behind the Sun
05. The River
06. Monolith
07. Paradox
08. A Dying Vine
09. All Is Not Well
10 Born Anew
11. Enshrined
Sylosis jsou konečně zpět. Na své třetí album sice tentokrát nenechali dlouho čekat, protože od minulého “Edge of the Earth” neuběhly ani dva roky a už servírují novou porci hudby v podobě “Monolith”, ale bylo na čase, protože očekávání byla veliká. Rozhodně se nejedná o kapelu, která by z ničeho nic vyletěla do horních příček zájmu metalového světa. Na uznání si Sylosis museli počkat téměř osm let, než si jich po dvou EP a nekonečném koncertování všimla nahrávací společnost. Od té doby jsou v jednom kole a jejich kariéra stoupá závratnou rychlostí. Album od alba se stávají uznávanějšími a ruku v ruce s tímto faktem jde skutečnost, že s každým albem se jejich projev zlepšuje a přibližuje něčemu, co bychom mohli v rámci diskografie označit jako dokonalé album. Na konci této cesty Sylosis sice ještě nejsou, ale jistý vývoje je patrný.
Kdo už někdy Sylosis v minulosti slyšel, zas tak překvapený nebude, kdo ne, tak by mohl být zaskočen, že borci z anglického Readingu nehrají obyčejný melodeath/metalcore, jak by se dle citovaných vzorů nabízelo, ale v jejich tvorbě hraje prim thrash metal. Ne úplně v tom klasickém pojetí, jak jej prezentují třeba Evile, ale v obalený do modernějšího hávu. Kromě klasických thrashových výjezdů je tak album naplněno melodickými kytarovými vyhrávkami a místy skoro až metalcorovými momenty, které jsou zastoupeny občasnými melodickými vokály. Trošku na sobě zapracoval zpěvák a kytarista Josh Middleton, jenž si zpěv na svá bedra přibral po odchodu původního zpěváka v roce 2008 a musím přiznat, že není úplně marný. Ví, kdy přitlačit na pilu, kdy se trošku stáhnout a především nezní nijak tuctově, aby po určité chvíli začal svým projevem nudit. Když už jsme u toho, tak z personálního hlediska si toho Sylosis zažili dost, protože počet členů, který kapelou prošel, se zastavil na čísle 14. Současná sestava vypadá celkem ustáleně a hlavně zní dost sehraně, což je do budoucna rozhodně příslib.
“Monolith” obsahuje řadu skvělých nápadů a písní jako takových. Než se však pustím do nějaké obsáhlejší prezentace hudební náplně nové desky, tak bych si rád odbyl výčet těch špatných aspektů. Některé skladby mají trošku přehnanou stopáž, což byl problém už na předchozím albu “Edge of the Earth”. Těch pět, až šest minut je občas skutečně moc, čímž zas nechci říct, že zajímavého se dočkáme pomálu a zbytek doby trvání už se jen opakují stejné motivy, ale méně je někdy více. Rozhodně by se tím celé album stalo lehce stravitelnějším, protože něco přes 70 minut je opravdu hodně. S tím souvisí jedna technická výtka, kdy došlo, dle mého názoru, k opravdu stupidnímu roztrhnutí závěrečné skladby deseti minutovou hluchou pauzou, zvlášť když “skrytá” skladba je velice povedená. Ale dost bylo hnidopišství, pojďme k věcem příjemnějším.
Jak už jsem říkal, takřka všechny skladby uhání v thrashovém tempu a hlavně bubeník Rob Callard celou tu mašinu popohání neúnavně kupředu. Ostatní za ním nijak nezaostávají a dohromady tak tvoří pořádnou mlátičku. “Monolith” otevírá klasické akusticko-metalové intro které postupně graduje a plynule přechází v hlavní část úvodní “Out from Below”. Kdybych měl vybrat jednu skladbu, na základě které by si každý měl udělat o albu názor, tak by to byla právě tato. Thrash metalové sloky jak z učebnice, jeden riff střídá druhý, občas se jako blesk objeví nějaká ta kytarová vyhrávka a samozřejmostí je kytarové sólo, přičemž celá skladba je zakončena zatěžkaným riffováním za dozvuku sólové kytary. Nic nového pod sluncem, ale pořád to funguje a dlouho ještě bude. Mohlo by se možná zdát, že hudba Sylosis není nic než průměrná thrashová rubanice, která nemá čím překvapit, ale není to tak úplně pravda. V jednotlivých písních se toho děje relativně dost, a když budu mluvit za sebe, tak mě neustálé změny temp, povedené kytarové riffy a práce Roba Callarda na bicích udržovala stále v pozoru. Občas překvapil i Josh s melodickými vokálními momenty, jako třeba ve třetí “What Dwells Within”, která je ve své druhé půlce odlehčenější a která překvapí rytmikou, jež dala vzpomenout na progresivní mistry Tool. Při psaní této recenze jsem si uvědomil, že kdybych měl popisovat všechny povedené skladby, tak bych v podstatě přepsal celý tracklist, takže od toho upustím, nicméně nechápejte to tak, že by si písně byly podobné jako vejce vejci.
Je pravda, že před vydáním desky, byla moje očekávání ještě o stupínek vyšší, protože klasické propagační řeči slibovaly nevšední hudební zážitek, než nám nakonec Sylosis přinesli, a já, jakožto naivní vůl, jsem si říkal, že to určitě bude pravda. Toho jsem se sice nedočkal, přesto bych “Monolith” ohodnotil v rámci diskografie kapely doposud nejvyšší známkou a pověstnou formulku o obrovské důležitosti třetího řadového počinu bychom mohli u Sylosis s klidným srdcem použít, protože věřím, že právě tímto albem si definitivně upevnili svou tvrdě vydobytou pozici mezi mladými kapelami metalové scény. I přes jisté nedostatky je “Monolith” velice silné album, které, ač se to na první poslech nezdá, nabízí dlouhotrvající přísun zajímavých a povedených momentů, takže vlastně ani nemůžu být nespokojen.
Overkill jsou v posledních letech v obrovské formě, o tom myslím není sporu. Ačkoliv já osobně mám radši předchozí “Ironbound”, které už nyní s odstupem pouhých dvou let považuji za milník thrash metalu 21. století, ani letošní novinka “The Electric Age” kapele ostudu rozhodně nedělá, spíš právě naopak potvrzuje výše zmíněnou myšlenku o obrovské formě. Že na sebe nějaké to turné, které by březnové album podpořilo, nenechá dlouho čekat, to bylo vcelku jasné…
Jako první se na pražské zastávce objevili švédští Degradead, které jsem však bohužel nestihl. Ne, že bych je zaříznul záměrně, prostě jsem jen nemohl dorazit dříve; vlastně jsem měl co dělat, abych stihl alespoň následující Purified in Blood z Norska. Ti předvedli svižný moderní nářez s množstvím core vylomenin, nicméně jejich muzice nejde minimálně v živém provedení upřít dost velká chytlavost, nekompromisní tah na bránu a také solidní koule. Stejně jako všechny podobné žánrové dravé skupiny působili i Purified in Blood hodně sebejistým dojmem a chovali se, jako kdyby pódium bylo jen jejich – ale k téhle muzice to sedí. Nutno říct, že všech pět členů, fousatého bubeníka nevyjímaje, dřelo se vší vervou a žádný z nich nevypustil ani minutu. Snad i díky tomu se jim nakonec podařilo zpočátku trochu chladnější publikum získat na svou stranu… ostatně publikum ani nemělo moc na výběr, když se to zpěvák Hallgeir Skretting Enokssen hned několikrát vydal mezi lidi osobně rozhýbat.
Na první pohled by se mohlo zdát, že heavy metaloví 3 Inches of Blood z Kanady se jako předkapela Overkill příliš nehodí, ale jejich koncert ukázal, že zde byli právem. Kromě toho, že odehráli výbornou show, což by samo o sobě mohlo stačit, zněla jejich muzika v živém podání mnohem tvrději a místy opravdu až thrashově. Vystoupení sice zdaleka nebylo tolik agresivní a nasrané jako u předcházejících Purified in Blood, ani tak intenzivní jako následující Overkill, ale rozhodně mělo hodně co do sebe. Parta fousatých týpků v džískách prostě přišla, zahoblovala si to svoje a nějakým způsobem to bylo ukrutně zábavné. Setu vládnul zejména vysoký ječák Cama Pipese, který prořezával klubový vzduch vskutku vydatně. Zatímco u spousty jiných znějí podobné fistule, jako kdyby zpěvákovi někdo skřípal koule ve svěráku, u 3 Inches of Blood to prostě funguje a navíc to zní vážně cool. Těžko si představovat takovou “Battles and Brotherhood” (mimo jiné, samozřejmě), kdyby tam tohle ječení nebylo. Každopádně, i u 3 Inches of Blood z mé strany panovala velká spokojenost, večer byl tedy načat více než dobře a už bylo jen na samotných Overkill, aby mu nasadili odpovídající tečku…
Setlist Overkill:
01. Come and Get It
02. Bring Me the Night
03. Rotten to the Core
04. It Lives
05. Electric Rattlesnake
06. Hello from the Gutter
07. Ironbound
08. Save Yourself
09. The Wait / New High in Lows
10. Thunderhead
11. Old School
12. Who Tends the Fire
13. In Union We Stand
14. Elimination
– – – – –
15. Coma
16. Fuck You / Powersurge
Hlavní hvězdy Overkill se však nijak zahanbit nenechali. Přestože Purified in Blood i 3 Inches of Blood zahráli velice dobré sety, naprosto bezchybný výkon Overkill dal na obě předkapely honem rychle zapomenout. Už od prvních vteřin americká pětice nasadila vysoké tempo, které naštěstí vydrželo až do samotného závěru, čemuž zcela jistě napomohlo i to, že Overkill se opravdu věnovali mnohem více hraní než proslovům, jichž bylo minimum. Naopak song střídal song a než si všichni stačili po konci jedné pecky vydechnout, Overkill už pomalu rozjížděli další, čili žádné okolky. Co se týče samotných výkonů, o těch se snad ani nemá cenu, jelikož všichni hudebníci jeli doslova na 100%, pohánění vydatnou podporou publika, které bylo vskutku výborné; pot doslova stříkal na všechny strany – na pódiu i v kotli. Vše svým typickým mácháním rukama dirigoval zpěvák Bobby Blitz, jenž má v hrdle opravdovou pilu – a ta ten večer řezala naprosto zodpovědně. Již jsem zmínil v předchozím odstavci, že koncert Overkill byl především intenzivní – jen těžko lze nalézt přiléhavější adjektivum, jež by jejich vystoupení popsalo. Od začátku do konce bylo nasazení celé kapely opravdu maximální, navíc bylo opravdu znát, že to hudebníky i po tolika letech stále baví a že vyloženě hrají pro radost, že jsou opravdu potěšeni vydatnou odezvou publika a že si celý koncert náležitě užívají. Vše bylo naprosto přirozené a nenucené, Overkill si opravdu na nic nehráli, stále však bylo to, co předvedli, mnohem pamětihodnější než koncerty mnohých skupin, které si musí vypomáhat nějakou bláznivou show, aby dokázaly bavit. Ano, i Overkill měli třeba velice dobře provedená světla, ale to bylo asi tak všechno, zbytek byl už v režii samotné kapely, jež ovšem dělala vše proto, aby se fanouškům, kteří na koncert dorazili, odvděčila co nejlepším zážitkem – nutno říct, že snaha bylo opravdu úspěšná.
Turné se sice konalo především na podporu “The Electric Age”, přesto z desky zazněly pouhé tři skladby (i to ale nakonec bylo největší zastoupení) – úvodní “Come and Get It”, s níž Overkill otevřeli i samotný koncert, přibližně v polovině setu “Save Yourself” a v neposlední řadě singlová vypalovačka “Electric Rattlesnake”, jejíž refrén naživo neskutečně zabíjel. Podobně na tom byla i singlovka z předcházející desky “Ironbound”, “Bring Me the Night”, která mi živě přijde ještě mnohem víc kulervoucí než z desky. Z “Ironbound” pak ještě zazněla dokonalá titulní věc a opět to byl skvost. Zbytek setu pak obstaraly starší songy, nicméně nebylo žádné album, jemuž by Overkill dávali přednost, setlist byl pojat stylem, že z každé desky zazněla přesně jedna písnička, přičemž se dostalo na většinu jejich početné diskografie. Nechyběl však samozřejmě žádný ze zásadních kusů jako “In Union We Stand”, “Elimination” nebo chytlavá “Old School”, která sice zas až tak stará není, nicméně mezi fandy už téměř zlidověla. Dále za zmínku určitě stojí “Rotten to the Core”, jejíž refrén drtil podobně jako v případě “Electric Rattlesnake” a “Bring Me the Night”, a samozřejmě závěrečná “Fuck You”.
Když výkon Američanů porovnám s jinými thrash metalovými kapelami, jež jsem v poslední době viděl, tak například takoví Megadeth nebo Kreator, kteří jsou o mnoho většími jmény, se s Overkill nemohli rovnat ani v nejmenším. Popravdě, když tak o tom přemýšlím, vlastně si vzpomínám jen na minimum thrash metalových vystoupení, z nichž bych odnesl takový zážitek, jestli vůbec nějaký. Když prohlásím, že tohle byl jeden z nejlepších thrashových koncertů, na jakém jsem osobně kdy byl, a určitě nejlepší show samotných Overkill, jakou jsem kdy viděl, věřte mi, že rozhodně nepřeháním. Plný počet bodů!
Země: Česká republika Žánr: thrash metal Datum vydání: 21.4.2012 Label: Metal Swamp
Tracklist:
01. Down to the Fire
02. Stick to One’s Colours
03. Void in Sight
04. Rise Against
05. Monday Afternoon
06. I Shall Burn
07. Exodic
08. Drama to Farce
09. Mightily Oats
10. No Jesus No Sprite
11. Outro
Za šest let existence si brněnští thrash metalisté Flowerwhile stihli vybudovat solidní fanouškovskou základnu a odehrát každý rok stabilní množství koncertů. K čemu se však až do letošního dubna nedostali, bylo vydání debutového alba. To dostalo název “No Jesus No Sprite” a vyšlo více než čtyři roky po prvním (a do té doby posledním) počinu kapely, pětiskladbovém mini CD “…Just for a While”. Tyto čtyři roky byly pro kapelu ve znamení dvou zásadních jevů. Prvotně šlo a citelné personální změny, po kterých ze zakládající sestavy zbyli jen kytaristé Metalika a Perry. Druhý a v konečném důsledku mnohem zásadnější jev pak bylo hudební dospívání členů, což při porovnání novinky se starším materiálem vyplyne na povrch poměrně rychle.
Nepředbíhejme však zbytečně a řekněme si nejdříve, co od alba, jehož název je, pokud se nemýlím, inspirován oblíbeným nápojem, můžeme očekávat. Thrash metal je totiž jen základní stavební kámen, kterého se kapela pevně drží, ovšem necítí se k němu být jakkoliv připoutána. Směr, kterým Flowerwhile často vyráží, je charakteristický takřka heavy metalovou melodičností a téměř návykovou zpěvností refrénů. To však neznamená, že by Flowerwhile jakkoliv zanedbávali tvrdší aspekty metalu. O pravé thrash metalové sypačky každopádně není na albu nouze.
Asi největším lákadlem desky “No Jesus No Sprite” je skvěle sehrané kytarové duo čítající již zmíněné zakládající členy. Tito dva pánové mají také na starosti zpěv a právě výrazná odlišnost jejich hlasů dodává desce dynamiku a je její další předností. Na necelých čtyřiceti minutách, které vyplňují poměrně krátké tří až čtyř minutové skladby, se toho děje opravdu hodně. Mám na mysli například akustickou mezihru v úvodní skladbě “Down to the Fire”. Tato skladba by byla velmi dobrá sama o sobě, splňuje vše co bych u thrash metalové písně chtěl slyšet. Její úvod je kovově řezavý, refrén naopak melodický a snadno zapamatovatelný a kytarové sólo v druhé polovině je sice krátké, o to však zábavnější. To samotné by stačilo, aby skladba byla povedená, ovšem Flowerwhile si neodpustili již zmíněnou krátkou akustickou mezihru před závěrečným přitvrzením. Takováto drobná zpestření pak najdete v průběhu alba ještě několikrát, a pro mě jsou důkazem skladatelské vyzrálosti kapely. Přestože jako u správné metalové nahrávky je nálada “No Jesus No Sprite” místy poměrně ponurá, najde se také mnoho momentů, které na mě působí velmi pozitivním dojmem. Příkladem může být úvodní riff “Stick to One’s Colours” či refrén “Void in Sight”. Obecně mám dojem, že “No Jesus No Sprite” má na tvářích posluchačů vyvolávat spíše spokojený úsměv než bojovný škleb, což u thrash metalového alba nebývá zvykem.
Že jsou kytary a jejich spolupráce pro album zcela zásadní, jsem již nakousl, jejich provedení mě však stále nepřestává těšit. Vrcholem jsou samozřejmě sóla, z nichž některá jednoduše nemají chybu. Citelnou inspiraci zde vidím v Američanech Trivium, jejichž starší tvorba byla právě na skvělých kytarách postavená. Nemůžu také nepochválit střídání řvavého hlasu Metaliky s čistým zpěvem Perryho. Kapela plně využívá této pěvecké dvojmužnosti, a tak se často dočkáme současného zpěvu obou pánů, či alespoň jejich rychlé střídání a vzájemné doplňování. Co se rytmické sekce týče, zde asi není co řešit. Ichirova baskytara, byť poměrně dobře slyšitelná, zde plní výhradně roli rytmického nástroje, a plní ji skvěle. To samé se dá prohlásit i o bicích bubeníka Martyho, i když ten pár momentů, kdy jeho hra přebírá pozornost, dostane (můj oblíbený nastává při krátkém zvolnění skladby “Exodic”).Abych však jen nechválil, musím ještě zmínit jedno velké trápení, které mi deska alespoň z počátku přinesla. Jde o Perryho čistý zpěv, který jsem dlouho nemohl strávit. Původně jsem situaci chtěl uzavřít s tím, že Perry jednoduše není moc dobrý zpěvák, jenže to by byla velká chyba. Na YouTube snadno můžete nalézt například jím nazpívaný cover “Wither” od Dream Theater či záznamy z živých vystoupení Flowerwhile, a ve všech případech na mě Perry působí naopak naprosto bezchybným a profesionálním dojmem. Proč mi tedy jeho projev na “No Jesus No Sprite” zpočátku vadil, si nedokážu vysvětlit, ovšem opakovaným posloucháním jsem jeho hlas dostal pod kůži natolik, že bych si nyní Flowerwhile s jiným zpěvem naopak nedokázal představit.
Na úplný závěr jsem si schoval dvě skladby, které mě na “No Jesus No Sprite” potěšily asi nejvíc. Jde o písně “Monday Afternoon” a “Mightily Oats”, jež na první pohled vůbec nezapadají do zbytku alba. Obě staví na akustických kytarách a zejména první jmenovaná je díky nim jednoduše skvělá. Albu navíc dodávají další rozmanitost, což z mého pohledu nikdy neuškodí.
Deska dostala slušivý kabátek v podobě povedené kresby na čelní straně obalu a kvalitní zvuk z prověřeného studia Šopa. Hudba samotná je jednoduše velmi dobrá, a tak v závěrečném hodnocení není moc co řešit. Flowerwhile ode mě dostanou velmi solidních 7 bodů, a co je důležitější, velké doporučení pro potenciální posluchače. Česká scéna může přivítat další kapelu, o které v budoucnu jistě ještě uslyšíme.
Již při pohledu na sestavu, kterou se Dublin Death Patrol pyšní, musí být všem jasné, že se nejedná o žádnou bezcennou kapelu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Považte sami. U mikrofonu se navzájem doplňují charismatický Chuck Billy z Testament a Steve “Zetro”Souza, bývalý to křikloun další thrashové legendy Exodus. Na kytaru to drhnou Andy Billy, Greg Bustamante, John Hartsinck a Steve Robello, což jsou vlastně neznámí týpci, kteří žádnou díru do metalového světa neudělali. Aby toho nebylo málo, v oficiální soupisce se nachází hned tři baskytaristé – Willy Lange z Lääz Rockit, Eddie Billy z Vio-Lence a John Souza. Zpoza bicí artilerie je jistí Danny Cunningham a Troy Luccketta z Tesla. Že vám to přijde na jednu kapelu až moc? Nejste sami, ale nebojte, naživo Dublin Death Patrol zpravidla nevystupují s více než osmi členy. Tolik by k otázce personálního obsazení snad mohlo stačit, navíc byste si měli udělat živý obrázek, jakou hudbu tahle početná banda hraje.
Dublin Death Patrol vznikli původně jako jednorázová kapela, která měla sloužit jako klasická bokovka, ale jak už to tak bývá, nebo jak je s oblibou proklamováno, přeskočila nějaká jiskra, zafungovala pověstná chemie a borci začali tvořit své vlastní skladby, což nakonec vyústilo v debutové album “DDP 4 Life”, které vyšlo v roce 2007. Účel této nahrávky byl hned po prvním poslechu zcela zřejmý – pobavit se a především vzdát hold thrash metalové hudbě tak, jak se utvářela na začátku osmdesátých let. Spojení dvou nezaměnitelných vokálů Billyho a Souzy fungovalo překvapivě dobře, a i když bylo album kvalitou jednotlivých skladeb dost nevyrovnané, dočkalo se slušné odezvy. Na “Death Sentenced” se vcelku logicky pokračuje, kde se minule skončilo. S několika rozdíly. Album bylo ošetřeno hutnějším a údernějším zvukem, působí daleko vyrovnaněji a některé ze skladeb skrývají natolik povedené momenty, díky nimž bych si je dokázal představit na albech domovských kapel dvou hlavních zúčastněných aktérů.
Kdo očekává nějakou sofistikovanou verzi thrash metalu, ten si na své zcela jistě nepřijde. Kdo se naopak spokojí s desítkou skladeb, které jsou agresivní, chytlavé, úderné a přesto nepůsobí jako tupé odrhovačky, ten zalovil ve správných končinách. Úvodní “Mind Sewn Shut” začne zvolna, ale nenechte se zmást, ani ne po minutě se rychlostní pedál sešlápne a od této chvíle už se téměř ani na okamžik nezpomalí. Chuck Billy a Zetro Souza si několikrát vymění slovo, a přestože jejich projevy jsou jako den a noc, tak se navzájem dobře doplňují a “Mind Sewn Shut” (vlastně ani následující pecky) nepůsobí nějak nepřirozeně či roztříštěně.
Ještě o stupeň líp dopadla následující “Dehumanize”, kterou jsem si oblíbil nejvíc, a zastupuje album z pozice té největší palby. Kdyby se takto jelo po celou dobu, měli bychom co do činění s parádním thrash metalovým albem. To se sice neděje, ale i přesto “Death Sentence” nenudí. Celá kapela ctí klasické postupy, takže každá skladba je postavena na ústředním silném riffu, občas se objeví kytarová vyhrávka, jak je proslavil Alex Skolnick z Testament, přičemž pomyslnou korunu tomu nasazují přímočará sóla. Žádná přehnaná exhibice se nekoná. Ke zpomalení tempa dojde ve čtvrté “Broken”, která zní asi nejvíce testamentovsky z celé kolekce, a to nejen díky faktu, že Chuck Billy v ní má rozhodující slovo, i když Zetro mu zdatně sekunduje. Druhá polovina kvalitativně nijak nezaostává. Ať už exodusovská “Death Toll Rising”, v hypnotickém rytmu valící se “My Riot”, či závěrečná punková rychlovka “Butcher Baby” jsou povedené pecky, ve kterých kapela jede na plný výkon. Je fakt, že většina skladeb stojí a padá na způsobu, jak se povede proplést vokální linky obou zpěváků, což je ohled, ve kterém příkladně “Welcome to Hell” ničím nezaujme. Naštěstí se jedná pouze o výjimku.
Oproti debutu nejsou zapotřebí žádné předělávky, takže se můžeme plně soustředit na celek. Deska jede jako nabroušená pila a i přes některé slabší momenty není žádný problém sjet album na jeden zátah, aniž bych se začal nudit. Hlavní devízy, kvůli kterým byste si “Death Sentece” neměli nechat ujít? Vokální souboje legendárních pěvců, kteří stáli u zrodu stylu, kterému nyní prostřednictvím Dublin Death Patrol vzdávájí hold, úderné riffy, nenáročná sóla a jako hodinky šlapající rytmika. Když přemýšlím nad hodnocením, tak sice nemůžu sáhnout výš než v případě “Dark Roots of Earth” od Testament nebo “Sovereign” od Tenet, ve kterých se naposledy předvedl Zetro, “DDP 4 Life” však novinka zadupala do země, jako by se nechumelilo. Pro fanoušky thrash metalu rozhodně povinnost!
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.7.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Rise Up
02. Native Blood
03. Dark Roots of Earth
04. True American Hate
05. A Day in the Death
06. Cold Embrace
07. Man Kills Mankind
08. Throne of Thorns
09. Last Stand for Independence
Letošní rok měl být – alespoň na thrashové scéně – rokem druhého návratového alba Testament. Ti si dali opět načas a novinka tak vychází dlouhé čtyři roky od posledního studiového zářezu “The Formation of Damnation”. I když jej považuji za celkem dobrou desku, boom, který kolem ní nastal, jsem zas tak moc nechápal a spíše jsem jej přisuzoval velkému hladu fanoušků, kteří na tehdejší album museli čekat nekonečných devět let. Tím nechci desku nějak zpětně kritizovat, jen si myslím, že Testament tehdy nevyužili situace, která se jim naskytla, a “The Formation of Damnation” bylo klasickým či spíše na klasické postupy sázejícím, ale pouze nadprůměrným albem. V mých očích tehdy Testament se svým zpátečnickým přístupem propadli. Velké naděje jsem vkládal do návratu kytaristy Alexe Skolnicka, jehož hra mi na albech z 90. let chybí nejvíc, ale ani ten nepředvedl nic výjimečného. Po čtyřech letech se tak Testament přihlásili k vykonání reparátu vydáním (jak jinak) velmi očekávané novinky “Dark Roots of Earth”, a kdybych je měl známkovat jako ve škole, tak tentokrát jim ten proklatý zápis do indexu udělím.
Testament se na scéně pohybují už dlouhých 29 let, a když se za jejich diskografií ohlédnu, musím uznat, že za celou svou kariéru nevydali vyloženě špatné album. Jasně, pár jich bylo obecně úspěšnějších, pár zase míň, ale jedno mají společné – všechna jsou dobrou prací na téma klasický thrash metal, a to včetně toho aktuálního. Jak už je u Testament zvykem, nevyhnula se sestavě nějaká ta personální změna, tentokrát odešel/byl odejit z důvodu “vážného zranění” bubeník Paul Bostaph, na jehož místo usedl nikdo menší (věhlasem i tělesnou stavbou) než legendární bijec Gene Hoglan. Ten není v sestavě Testament žádným nováčkem, protože v minulosti se již podílel na “Demonic”, které v sobě skýtalo nejvíc death metalových vlivů v historii kapely, a podobný stylový kotrmelec jsem celkem napjatě očekával i na letošní rok, přestože Eric Peterson proklamoval něco jiného. Od minula však k jistému posunu došlo a je patrný hned na první poslech. “Dark Roots of Earth” je rozmanitějším albem, než bylo “The Formation of Damnation”, a stejně jako minule se o produkci a mix (zase jak jinak) postaral Andy Sneap, jehož práce je extratřída a kapele svědčí. Tentokrát spojení těchto elementů dopadlo ještě o chlup lépe, přestože jsem nepochopitelně na technické provedení nahrávky zaznamenal několik negativních projevů. Co se mimo hudby rozhodně povedlo, je skvělý obal, který mě zaujal hned, když jsem jej poprvé spatřil a už jenom ten, sám o sobě, byl důvodem k pořízení originálu (dobře, fakt, že se jedná o desku Testament v tom hrál roli taky).
Testament se protentokrát nezdržují žádným intrem a jde se hned na věc. Úvodní “Rise Up” sází na rychlé tempo, silný nosný riff a charismatického Chucka Billyho, který je dle mého skromného názoru nejlepším zpěvákem z celé thrash metalové scény. I když není “Rise Up” žádný převrat, tak chytlavý refrén “When I say rise up, you say war” je jako úder pěstí a snadno zapamatovatelný slogan, který donutí zapět si s Billym snad úplně každého. Následuje klipová “Native Blood”, která byla uvolněna již dříve jako ochutnávka a textově zpracovává téma indiánských kořenů Chucka Billyho, který se pěvecky zase vytáhl. Když jsem “Native Blood” spolu s ještě dříve uvolněnou palbou “True American Hate” slyšel poprvé, byl jsem zklamaný, hlavně z druhé jmenované, která se snažila navodit atmosféru “Demonic”, ale kvalitativně na to nestačila. Později, když jsem si obě zasadil do kontextu celé desky, jsem je přeřadil k nejlepším skladbám, jež se na albu nachází. Ty pravé vrcholy však teprve přijdou. Třeba taková titulní “Dark Roots of Earth”, která je zpomalována baladickými momenty a i díky tomu působí trošku epickým dojmem. Ta je prototypem skladby, která mi na posledním albu scházela, kdy se od začátku do konce jelo podle jednoho mustru bez výraznějšího momentu překvapení. Alex Skolnick předkládá jedno lepší sólo za druhým, a i když má nejlepší kreativní léta již za sebou, hraje mu to pořád náramně. Na albu dostal o něco více prostoru oproti riffování Erica Petersona, který je trošku upozaděný, takže v tomhle ohledu se Testament vrací až někam k “Souls of Black” z konce 80. let.
Že Testament umí balady na jedničku, není žádné tajemství, ale to, co si přichystali v podobě “Cold Embrace”, je paráda. Tklivý baladický úvod s krásným vybrnkávaným motivem a Billyho zpěvem postupně přechází v ostřejší refrén a obdobnou střední pasáž, aby se ke konci skladba opět změnila v pomalou baladu. V této skladbě Testament vstoupili na území svých slavnějších kolegů z Metallicy a dopadlo to výtečně, protože právě tuto skladbu jsem si z celého alba oblíbil ze všeho nejvíc. “Man Kills Mankind” je sice obyčejná Testamentovka, ale svou náladou, která evokuje album “The Ritual”, je mi velice sympatická. Doteď jsem ještě nezmínil dobře odvedenou práci rytmické sekce, baskytaristy Grega Christiana a samozřejmě Genea Hoglana, kteří jsou přesní jako švýcarské hodinky a na ploše celého alba se předvádí ve skvělém světle; je fakt, že basa by mohla být malinko výraznější, ale to je jen můj dojem. Gene Hoglan se nepouští do žádných větších akcí a doplňuje své spoluhráče, snad jen v “True American Hate” a “Native Blood” se trošku vymkne kontrole a předvede něco ze svých sypaček, naštěstí ale těchto momentů není tolik a nepůsobí tak rušivě. “Throne of Thrones” a “Last Stand for Independence” uzavírají celé album celkem obstojně, i když žádná hitparáda to není. Prvně jmenovaná by si možná zasloužila zkrátit stopáž, protože tolik nápadů, aby na nich ustála sedmiminutová skladba, zase neobsahuje.
Hrací doba standardní verze se zastavila na příjemných 50 minutách a celé album i díky ní slušně odsýpá. Na zvláštní edici “Dark Roots of Earth” se nám dostane ještě “rozšířené” verze “Throne of Thrones”, která mi nepřišla zas tak ozvláštněná od původní verze, abych se jí nějak blíž věnoval. Krom této bonusové skladby nás čekají ještě cover verze Queen, Scorpions a Iron Maiden. Je sympatické, že si kapela vybrala ne úplně profláklé skladby (i když věřím, že většina z vás je moc dobře zná), ale to jak se s nimi Testament popasovali, už tak pamětihodné není. Krom “Animal Magnetism” od Scorpions mě ani jeden z coverů nezaujal a nevím, jestli se na ně dívat jako na nápad kapely, nebo spíš kalkulaci vydavatelství, aby prostě byly nějaké bonusové skladby jako přidaná hodnota pro zvláštní edici alba.
Před nějakou dobou jsem se rozplýval nad novinkou Kreator a nadnesl jsem do placu myšlenku, že je možné, že do té doby thrashové album roku, bude zanedlouho překonáno právě “Dark Roots of Earth” od Testament. K této situaci bohužel nedošlo a jak Kreator, tak třeba Overkill přišli letos se silnějšími alby, kterým se v mé soukromé sbírce dostane umístění ve vyšší polici. Jsem rád, že od minula se Testament posunuli od bezhlavého riffování k trošku rozmanitější poloze své tvorby a nedopustili tak další nezáživnou, i když profesionálně odvedenou jízdu. I na “Dark Roots of Earth” se najde nějaká slabší skladba, ale z velké části se jedná o hodně dobrou desku, kterou z přehrávače ještě nějakou chvíli nevytáhnu.
Další názory:
Testament jsou již dávno kapelou, u které si můžete být bez obav jistí, že každé nové album, které od ní dostanete, bude velice dobré – “Dark Roots of Earth”, přestože dozajista má své mouchy, tento fakt hravě potvrzuje. Protože se dále zaměřím na těch pár much, musím předem upozornit, že i přesto mám Testament velmi rád a “Dark Roots of Earth” se mi jako celek i přes těch pár nedostatků líbí. Především jde o fakt, že první půle alba je výrazně lepší než ta druhá – první pět songů je prvotřídní thrash metal, proti němuž nemohu říct křivé slovo, zlom ovšem přichází s baladou “Cold Embrace”, která sice není zlá, ale je podle mého názoru až přespříliš dlouhá (slušel by jí čas možná tak poloviční), díky čemuž více než dobře rozjetou desku znatelně zabrzdí. Zbylá trojice songů, jež přichází vzápětí, také není špatná, ale na úvod “Dark Roots of Earth”, jemuž vládne především skvělá titulní věc, se prostě nechytá. Jak jsem ale řekl, i přesto se mi novinka Testament v podstatě líbí a stojím si za tím, že svým autorům, kteří mají na kontě nejednu legendární fošnu, ostudu rozhodně nedělá… H.
Vybaven znalostí dvou klasických thrashových alb od Metallicy (“Ride the Lightning” a “Master of Puppets”), výběrovky od Testament, jednoho slabšího alba od Megadeth (“The World Needs a Hero”) a návštěvou živáku Swashbuckle, jsem se nebojácně přihlásil k recenzování německých pivně-thrash metalových veteránů Tankard. Přiznávám tedy, že o jejich dvacetileté kariéře a patnácti předchozích albech tak nevím zhola nic. Zdá se ale zjevné, že svůj okruh fanoušků si našli a celkem si ho drží.
Ono taky dát dohromady thrash metal a pivo a ještě k tomu v Německu, to snad ani nemůže dopadnout jinak než dobře. Jestli dokážkou zástupy lidí táhnout Korpiklaani, proč by to nefungovalo i tady, navíc u mnohem zavedenější a tradičnější kapely, která neúnavně působí už od roku 1982. Tolik tedy mé logické dedukce předtím, než jsem se pustil do samotného poslechu.
Musím ale říct, že jsem byl vyloženě překvapen, a to velmi příjemně, tím, co na mě na albu čekalo. Usměvavá kyprá paní na obalu je sice skoro až děsivá, ale uvnitř ukrytá hudba vše vynahrazuje. Poslední dobou začínám nesmlouvavé agresi thrash metalové hudby docela přicházet na chuť, a tak jsem si vychutnal i tuhle pivní dávku, ačkoliv jinak jsem zapřísáhlý abstinent.
Nemůžu tvrdit, že bych nějak blíž bádal nad humorností textů, a vůbec, že bych se jimi příliš zabýval. To když tak zůstane na vás, já prostě jen poslouchal a bavil se samotnou hudbou. Nechci se asi přiliš pitvat, jak co je nebo není zahrané, protože nemám srovnání. Z laického, thrashem příliš nepolíbeného pohledu se úderný kytarový riff střídá s úderným riffem, neméně úderné bicí to v povedené harmonii doplňují a všemu vévodí vokál (samozřejmě také úderný). Všechno dohromady to pak má drajv, tah na bránu a nesporně to plní účel, pro který to bylo vytvořeno a nahráno. Není to zřejmě žádná hudební revoluce, ovšem pařba naživo to musí být pořádná, i když od té bych se já asi držel spíš o kus dál a ruce a nohy v kotli nechal lámat jiným.
Za zmínku snad stojí, že na pátém songu “The Metal Lady Boy” hostuje další známé jméno německé metalové scény, zpěvačka Doro Pesch, ale samotný song patří – při vší úctě k dámě – přeci jen spíš k průměru alba. Mnohem víc mě zaujaly jiné kousky, ať už titulní “A Girl Called Cerveza”, závěrečná “Running on Fumes” (nečekaně začínající baladicky pomalým akustickým intrem) a hlavně “Son of a Fridge”, která mi přijde asi vůbec nejlepší. Zbytek tak moc nevyčnívá, ale průměr tohoto alba, to pořád znamená slušnou kvalitu.
Protože neznám diskografii skupiny, nemůžu se o nic opřít a hodnotit, zda je to lepší nebo horší než to či ono. Co jsem si dělal “domácí úkoly” a pročítal názory v diskusích, tak se mi zdá, že Tankard drží relativně stále stejný styl. Sem tam nějaká deska vyčnívá, občas je nějaká maličko horší, ale v průměru jedou stále to svoje. Být sposlouchaný (podle vzoru “sečtělý”) fanda kapely, třeba by mě to začalo nudit a šel bych s hodnocením dolů, ale protože jde o mé první setkání, odnese si z něj “A Girl Called Cerveza” známku osm.
Další názory:
Můj vztah k Tankard je trošku složitější, vždycky si se zájmem poslechnu nové album, pár poslechů se dobře bavím a postupem času tak nějak zapomenu, až si na něj za pár měsíců nevzpomenu vůbec. A takhle to mám vlastně se všemi deskami legendárních německých alkoholiků. “A Girl Called Cerveza” určitě nebude výjimkou, v jejich dlouhé diskografii už nemají čím překvapit. Prostě pohodový thrash metal bez nějaké hlubší myšlenky či výraznějšího momentu překvapení. Na druhou stranu, borci se nikdy netajili tím, že o tomhle jim nejde a v jejich hudbě jde hlavně o zábavu. A té si na novince užijete dostatek, skladba titulní je parádní hitovka, “The Metal Ladyboy”, ve které se představila Doro, jakbysmet. On vlastně popis hitové skladby s chytlavými, nikoli podbízivými, melodiemi sedí téměř na každou skladbu. Kdybych měl “A Girl Called Cerveza” porovnat s posledními počiny, tak jsem toho názoru, že “The Beauty and the Beer”, či “Thirst” jsou přece jen o něco povedenější desky, svého času mi přišly výraznější a drobet vyrovnanější. Celé album ubíhá v rychlém tempu a kolikrát jsem se nenadál a už jsem měl za sebou poslední skladbu, takže v tomhle ohledu je vše v pořádku, protože se mi na mysl nevkrádal pocit nudy. Tu u Tankard rozhodně nečekejte, a pokud máte rádi nenáročnou formu thrash metalu, která má sílu pobavit, je tady čtveřice z Franfurktu nad Mohanem právě pro vás. Já si dám ještě několik letních poslechů a na další dva roky na Tankard zase zapomenu… Kaša
Datum: 12.8.2012 Místo: Praha, Modrá Vopice Účinkující: Be’lakor, Krisiun, Suicidal Angels, The Safety Fire
Brutal Assault, to však není jenom festival. Již několik let je totiž dobrým zvykem, že se v pražské Modré Vopici pořádá after party, kde vystoupí několik kapel ze soupisky festivalu, a jeho návštěvníci mají možnost navštívit tuto akci za mimořádně výhodnou cenu. Letošní rok nebyl výjimkou a tentokrát padlo rozhodnutí, že v Praze zahraje čtveřice The Safety Fire, Be’lakor, Suicidal Angels a Krisiun. Já jsem podlehl především díky účasti brazilské bratrské trojice Krisiun, a snaha dohnat vystoupení The Safety Fire a Suicidal Angels celé akci jen přidala na atraktivitě.
Příchod jsem načasoval na avizovaných 19:30, kdy měla celá akce oficiálně začít, jenže už když jsem se blížil, bylo zřejmé, že se začalo o něco dřív. The Safety Fire, kteří celou akci otevřeli, hráli pro prakticky prázdný sál/dvorek, ale to jim nezabránilo ve svébytném vystoupení. Snad všichni muzikanti (kromě bubeníka pochopitelně) se za plného hráčského nasazení volně procházeli po ploše, kytaristé si občas střihli decentní fotbálek s lahví vody a celé to na mě působilo nesmírně uvolněně a sympaticky. Hudební stránku věci bych sice mnohem více ocenil, kdybych byl zhulený, protože houpavé a nenásilné melodie občas okořeněné post HC screamem navozovaly vyloženě reaggae náladu, ale k celé té zvláštní podívané se to mimořádně hodilo a The Safety Fire se tedy postarali o veskrze příjemnou půlhodinku, které rozhodně nelituji.
Druzí přišli na řadu australští Be’lakor a snad s výjimkou rozsáhlejšího setlistu na mně zanechali úplně stejný dojem, jako se jim podařilo na festivalovém pódiu – se všemi pozitivy i negativy. Za zmínku tedy stojí snad jen výrazně uvolněnější atmosféra a humorné průpovídky, kterými tou dobou již velmi slušně zaplněný sál klubu častoval frontman George Kosmas. Be’lakor předvedli za dva dny podruhé velmi slušný výkon a já jsem náramně zvědavý, jestli na sobě do našeho příštího setkání zapracují, protože jestli se jim podaří pozvednou pódiovou prezentaci, máme se opravdu na co těšit.
Suicidal Angels patří k mladým thrashovým kapelám, které sice v rámci žánru nepřinášejí nic nového, ale nedostatek vizionářského přístupu nahrazují divokým entusiasmem, který z jejich živých vystoupení dělá poměrně přitažlivé události. Přesně tohle se potvrdilo i v Modré Vopici, kde Suicidal Angels rozpoutali opravdu solidní thrashovou jízdu, která měla energie na rozdávání. Na lidi to evidentně zafungovalo, protože se v natřískaném sále strhlo několik circle pitů (kdo ve Vopici někdy byl, asi také pozdvihne obočí) a lidé div nevynesli tyhle sympatické Řeky na rukou. Thrash rád nemám, ale Suicidal Angels mi již podruhé potvrdili, že když to má koule alespoň naživo, není se čeho bát.
I když Suicidal Angels předvedli opravdu dobré vystoupení, museli se chtě nechtě sklonit před masakrem, jaký rozpoutali Krisiun. Tentokrát se totiž podařilo intro vypnout včas, zvuk byl velmi dobrý od samého začátku, a skvostnému zážitku tak nestálo v cestě vůbec nic. A Krisiun tuhle příležitost využili bezezbytku, protože odehráli opravdu zničující death metalový koncert, který by mohl sloužit za dokonalý vzor tohoto pojmu. Navíc se opět potvrdilo, že tihle pánové opravdu nehrají pro peníze, ale pro fanoušky, protože upřímnost, s jakou do nadšeného publika sypali jednu pecku za druhou, mě uchvátila i napotřetí. Velký dík však patří také přítomným a zhusta pařícím fanouškům, protože odezva, jaké se Krisiun dočkali, překvapila jak je, tak mě. Ne nadarmo tedy Alex Camargo mezi nekonečnými přívaly díků utrousil, že čeští fanoušci nikdy nenechali Krisiun na holičkách. Jakkoli byli tedy Krisiun na Brutal Assaultu skvělí, na afterparty byli ještě o level lepší a jejich koncert ukázal, jakou sílu má underground, když se sejde skvělá kapela a skvělí fanoušci. Více takových!
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 2.7.2012 Label: Earache Records
Tracklist:
01. I Can’t Hear You
02. Shepherds of Rot
03. The Aftermath
04. Crawling in the Shadows
05. In a Wake
06. Repulsive
07. Among the Vultures
08. Show No Fear
09. Restless Mind
10. Left Behind
11. Killing in the Name [Rage Against the Machine cover]
Thrashový uragán Bonded by Blood by klidně mohl aspirovat na titul největší kopírky v rámci nové vlny amerických kapel, které těží, ať už v míře přiměřené či nikoli, z odkazu legendárních spolků, které v 80. letech udávaly směr vývoje metalové hudby. Na smysl existence Bonded by Blood a podobných spolků můžeme nahlížet z několika různých úhlů, ať už je to kopie osvědčených postupů, vzdávání úcty svým vzorům, nebo snaha o to, aby oldschool thrash metal nevymizel z povrchu zemského, odpovězte si každý sám. Já sám bych v tom viděl od každého něco, takže si myslím, že jejich existence má svůj důvod.
Tahle kalifornská čtveřice působí na scéně už sedm let, během kterých vydala tři řadová alba (přičtěme jedno EP ve vlastní režii a demo) u labelu Earache Records, což je chlebodárce, který si do své stáje vybírá, alespoň mi to tak přijde, ty kvalitnější spolky. Nechci říct, že by svou kvalitou Bonded by Blood do této stáje úplně nepatřili, protože debut “Feed the Beast” byl docela příjemným albem, u kterého jsem si s chutí zavzpomínal na staré dobré časy, ale sestupná tendence kvality jejich alb je patrná. Chytlavý thrashový koktejl, jehož hlavní ingredience jsou Exodus, Kreator a Slayer, je takový nápoj, kterého bych se papírově neměl jen tak přepít, jenže ejhle, novinka “The Aftermath” mě prostě nebaví. Přestože jsem se opravdu snažil do jejich nového alba dostat a pochopit záměr, se kterým vzniklo (což určitě nebylo způsobit revoluci ve vnímání metalové hudby, ale přinejmenším přinést desítku skladeb, které budou slušně odsýpat), tak se mi to nepodařilo, a musím tak “The Aftermath” pasovat na pozici nejhoršího alba v útlé diskografii Bonded by Blood. Pověsti o důležitosti a zásadnosti třetího řadového alba tedy zůstaly nevyplněny (alespoň doufám) a chlapi ten svůj koktejl nějak nezvládli doladit.
Klasický postapokalyptický cover nikoho nepřekvapí ani neurazí, takže potud se tahle parta drží osvědčeného kopyta. Bohužel od minulého, sice ne tak kvalitního jako byl debut, ale pořád ucházejícího alba “Exiled to Earth” se v sestavě Bonded by Blood událo několik překvapivých změn v sestavě. Odešel kytarista Alex Lee, jehož spolupráce s dnes už jediným kytarovým tahounem Juanem Juarezem patřila k hlavním tahákům jejich tvorby, protože sehraní byli opravdu jedna báseň, nyní vše spočinulo na bedrech Juareze, který se sice snaží, ale druhá kytara chybí. Největší ztrátu však vidím v odchodu zpěváka Jose Barralese. Přiznám se, že jsem na něj kdysi dost nadával, protože zněl místy jako kopie Stevea “Zetra” Souzy z Exodus, jen s tím rozdílem, že mu chyběla troška dravosti, kterou má veterán z Bay Area na rozdávání, ale pořád to byl vokalista, jehož hlas se dobře poslouchal a do tohohle typu thrashové řezačky se hodil. Nováček v podobě Maura Gonzalese má v sobě trošku HC/punk feelingu a jeho hlas má mnohem blíž k projevu Marka Oseguedy z Death Angel říznutého Rogerem Miretem z Agnostic Front. Ale to, co Roger a Mark dokáží svým charismatem a uvěřitelností dotáhnout do dokonalosti, u Bonded by Blood vyznívá nudně a někdy dokonce úsměvně, bohužel. Hlas novice za mikrofonem byl aspekt, který mě při poslechu iritoval nejvíc, občas sice přitlačí na pilu a je to lepší, ale takových momentů je málo.
Nechci se nějak hlouběji rozepisovat o hudební stránce či dokonce jednotlivých skladbách. Kdo dočetl až sem, tak mu musí být naprosto jasné, jak album bude znít. Ale jen pro pořádek. Představte si tři čtvrtě hodiny thrash metalové rubanice toho nejzákladnějšího charakteru, občas chaotické sólo ve stylu citovaných hudebních hrdinů a bicí artilerie. Chlapci sice i přes svůj relativně nízký věk umí hrábnout do strun a mlátit do bicích, o tom žádná, ale skladbám chybí něco, co by z “The Aftermath” učinilo zajímavější kolekci než jen další z dlouhé řady alb, které v tomto ranku v poslední době vznikly.
Abych tady nehanil celé stádo, tak existují i výjimky, kapely jako Evile, Fueled by Fire, Warbringer či Municipal Waste nejsou stejně jako Bonded by Blood kdovíjak originální úkazy na scéně, přesto jsou jejich alba o (minimálně) třídu lepším posluchačským zážitkem, než je současná tvorba Bonded by Blood. Důvod je mi neznámý a pídit se zde po něm nebudu, to není účel. Nic to však nemění na tom, že všechny poslechy, které jsem v souvislosti “The Aftermath” absolvoval, byly vlastně nudou a musím přiznat, že do konce jsem to vydržel jen občas a ve většině případů ve chvíli, kdy jsem se při poslechu začetl a přestal tak jejich hudbu pořádně vnímat. V opačném případě jsem doslova odpočítával minuty. Ale dobře, nebudu svině a zmíním dvě písně, které alespoň trochu vyčnívají a při jejichž poslechu jsem se docela bavil – titulní “The Aftermath” a dobrým sólem protkaná “Crawling in the Shadows”, toť vše. Závěrečný cover “Killing in the Name” z pera Rage Against the Machine byl pro mě docela překvapení a musím přiznat, že borci se s ním poprali nad očekávání dobře.
Abych tady na Bonded by Blood nekydal jen kopu hnoje, tak je na druhou stranu musím pochválit, že i když je jejich aktuální hudební podoba vcelku nudná, tak ze živých záběrů, které jsem měl možnost vidět (naživo jsem to potěšení/smůlu neměl), mi přijde, že je hraní baví, že to dělají pro radost a to se v dnešní době cení. Přestože jsem slyšel už daleko horší alba, a to i v rámci žánru, tak mi nezbývá, než udělit Bonded by Blood pouze podprůměrné hodnocení a zaposlouchat se radši do debutu. A vám bych doporučil to samé. Kdo thrash metal už nějakou dobu poslouchá, slyšel všechno v několika mnohem povedenějších variantách, pokud se do tohoto stylu teprve dostáváte, zkuste to jinde a “The Aftermath” se radši vyhněte.
Další názory:
Nemohu si pomoct, ale Bonded by Blood jsou z mého pohledu naprosto zbytečná kapela, která jen vzala to, co už někdo vymyslel a zahrál (a nutno, že zahrál mnohem lépe) před čtvrtstoletím, a nyní s tím rádoby znovu dobývá svět. Což o to, já samozřejmě nic nemám proti oldschool muzice, naopak ji mám velmi rád, ale jaksi – už je z principu – od oldschool kapel. Od těch mladších, což je i případ Bonded by Blood, bych – když už chtějí mermomocí vycházet z klasiků a ctít tradice, které sami nezažily – přece jenom chtěl alespoň minimální známku nějaké invence nebo svěžího větru, ne prostě obšlehnout svá oblíbená alba a tvářit se, jaké to není cool umění. Něco takového je však pro Bonded by Blood zjevně sprosté slovo. Ne, že by se “The Aftermath” poslouchat nedalo, to se zase poslechnout dá, ortodoxní fandové thrashe možná i budou spokojeni, ale mám-li mluvit sám za sebe, deska jen tak ubíhá někde okolo, člověk ji po chvíli přestane vnímat, nic pořádného se na ní neděje, furt to samé dokola, v podstatě tam ani není deset songů, ale jeden song desetkrát pod různými názvy. Výsledek tedy jen prohučí okolo a na nic víc se nezmůže. Jediné, co člověka alespoň trochu vytrhne z letargie je až závěrečný cover “Killing in the Name” od kultovních levičáků Rage Against the Machine, ale ta vlastní tvorba… poslouchat to jde, ale není k tomu jediný důvod, druhý den si na tuhle placku ani nevzpomenete. Když jsem se opravdu nutil k tomu, abych našel alespoň jeden světlý moment, jako jediná mi vylezla čtyřka “Crawling in the Shadows”, ale jinak vážně slabota… H.
