Země: USA Rok vydání: 1991 Žánr: slasher Originální název: Freddy’s Dead: The Final Nightmare Český název: Freddyho smrt – Poslední noční můra Režie: Rachel Talalay Hrají: Robert Englund, Lisa Zane, Shon Greenblatt Hrací doba: 96 min

(Budou velké spoilery.)

Po finančně úspěšných osmdesátých letech se to Freddy Krueger chystal na začátku devadesátých let nadobro zabalit. To mi přijde docela zvláštní, protože zvyklostí ve filmovém průmyslu bývá spíš to, že se všechno nemilosrdně ždímá až do doby, kdy začnou výdělky neakceptovatelně klesat, ale „A Nightmare on Elm Street“ stále vydělávalo dost slušně.

Přesto se studio New Line Cinema rozhodlo svou tehdy elitní a nejvýdělečnější značku uložit ke spánku prostřednictvím šestého dílu s příznačným názvem „Freddy’s Dead: The Final Nightmare“. Na tyhle záměry o posledních dílech sice v dlouhých hororových sériích nebývá typicky spolehnutí, ostatně si vzpomeňte třeba na kolegu Jasona Voorheese, po jehož takzvaně posledním bijáku „Friday the 13th: The Final Chapter“ následovalo ještě dalších šest přímých pokračování plus crossover s nikým jiným než právě Freddy Kruegerem, tedy celých sedm snímků v téže časové linii. „Freddy’s Dead: The Final Nightmare“ byl ovšem na dlouhou dobu skutečně posledním dílem v originální kontinuitě, což změnil až již zmiňovaný střet „Freddy vs. Jason“.

„Freddy’s Dead: The Final Nightmare“ začíná tradičně snovou sekvencí, v níž se poprvé setkáme s jednou z hlavních postav šestky. On sám neví, kdo to je, protože poté, co jej Freddy vykopne ze snu, si dá palicí o šutr a utrpí ztrátu paměti. V průběhu celého filmu se nedozvíme, o koho jde, ale v původních scénářích se měla šestka týkat Jacoba, syna Alice z „A Nightmare on Elm Street 5: The Dream Child“. Některé elementy tohoto konceptu pravděpodobně zůstaly zachovány (John Doe, jak se mu po celou dobu říká, například dokáže vlézt někomu do snu), ale ve výsledném snímku by tento vztah nevycházel z časového hlediska, protože v době, kdy se odehrává „Freddy’s Dead: The Final Nightmare“, by Jacobovi muselo být tak deset let, což téhle postavě zjevně není.

John Doe se každopádně dostane do lapáku a v kapse má jen výstřižek související s městem Springwood. Místní doktorka se tam s ním vydá, aby si rozpomenul, ale v dodávce se ukryjí další tři fakani z ústavu. Aby bylo koho vraždit, víš jak. Freddy v mezičase dokázal vyčistit celý Springwood od všech dětí a teenagerů, takže zde žijí jenom dospělí. Docela bota, že o tom nikdo mimo město zjevně neví.

No, dál už se to odehrává docela jasně. Freddy má ve městě nové oběti, tak začne konat své dílo. Celou dobu mu šlo o to, aby se dostal ke své vlastní dceři, k jejímuž nalákání využil právě sklerotického neznámého. Dceruška si nicméně s fotrem nepotyká a vymyslí skvělý plán, jak Kruegera sejmout jednou provždy. Vytáhne ho ze sna do reálného světa, kde bude zranitelný. Tak se stane a takhle bídně křivák v klobouku a ohavném svetru zdechne nadobro.

Kvalitou šestka bohužel pokračuje v nemastném neslaném pojetí předešlých dílů, i když tentokrát alespoň došlo k menšímu posunu z hlediska nálady, díky čemuž „Freddy’s Dead: The Final Nightmare“ tolik nesplývá s trojkou, čtyřkou a pětkou. Nejzajímavější progres ovšem proběhl v pojetí samotného Freddyho Kruegera, z něhož se v šestce definitivně stal komický hláškař, jenž se zabíjením nedospělých hajzlíků vyloženě baví. To ovlivnilo i feeling celého snímku, který tím pádem působí ještě odlehčeněji než několik předcházejících částí.

Mě osobně však tenhle upgrade a komičtější podání Kruegera nijak zásadně neuráží. Nemůžu si totiž stěžovat, že „A Nightmare on Elm Street“ díky tomu ztratilo na strašidelnosti či napětí, když strašidelné nebo napínavé to nebylo vlastně nikdy. Jako horor působí prakticky jenom jednička a zbytek – nalijme si čistého vína – jsou spíš filmy pro náctileté vylepšené o charismatického bubáka. Takhle se aspoň objevila nějaká sranda. Například videoherní smrt je čistokrevná komedie.

Tím chci říct, že mě „Freddy’s Dead: The Final Nightmare“ nevysírá takovým způsobem jako spoustu dalších diváků. Šestka patří k nejzatracovanějším dílů „A Nightmare on Elm Street“ a já rozhodně chápu proč. Myslím si ovšem, že třeba dvojka je pořád horší a čtyřka zase nudnější.

Netvrdím nicméně, že by „Freddy’s Dead: The Final Nightmare“ mělo být dobrým filmem. Z dějového hlediska je to dost přitažené za vlasy, pasáže bez Kruegera tradičně stojí za hovno a člověk je musí prostě přetrpět. Moje rezervované přijetí tohoto kousku neplyne z toho, že by byl nějak kvalitní, nýbrž z toho, že jsem nepřišel dvakrát na chuť ani těm předešlým.

Země: USA Rok vydání: 1989 Žánr: slasher Originální název: A Nightmare on Elm Street 5: The Dream Child Český název: Noční můra v Elm Street 5: Dítě snu Režie: Stephen Hopkins Hrají: Robert Englund, Lisa Wilcox, Kelly Jo Minter Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Do druhého a posledního „super roku“, během nějž se objevily nové díly všech tří nejslavnějších slasherových bijců, tedy Jasona Voorheese, Michaela Myerse a Freddyho Kruegera, přispěl poslední jmenovaný pátým dílem své série „A Nightmare on Elm Street“. Snímek s podtitulem „The Dream Child“ mistra všeho prstění zachycuje ve fázi recyklování a opakování sebe sama.

Na „A Nightmare on Elm Street 5: The Dream Child“ je dost znát, že se s jeho přípravou hodně spěchalo. Pětka do kin dorazila na chlup přesně rok po čtyřce, což se na první pohled nemusí zdát tak šíleně krátká doba, ale když si člověk pořádně uvědomí, kolik práce se musí udělat, aby vznikl jeden film, tak už to začne vypadat hůř. Režisér Stephen Hopkins na přípravu dostal termín čtyř týdnů na natáčení a čtyř týdnů na sestříhání, což sice nakonec zvládl, ale daní za to je, že se značka „A Nightmare on Elm Street“ pomalu vyčerpávala.

To mi přijde jako velká škoda, protože zrovna koncept „A Nightmare on Elm Street“ má obrovský potenciál pro spoustu originálních nápadů a nevšedních vražd, obzvlášť když se světem snů prohání tak skvělý záporák jako Freddy Krueger, který platí za ozdobu celé série. „A Nightmare on Elm Street 5: The Dream Child“ se ovšem o nic takového ani nesnaží a podobně jako její přímý předchůdce jede ze setrvačnosti ve stylu i atmosféře nastolené v „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“. Trojka, čtyřka a pětka tím pádem splývají víc, než by bylo vhodné.

Určité zlepšení tu přesto je. Osobně si myslím, že „A Nightmare on Elm Street 5: The Dream Child“ dopadlo lépe než vcelku slabé „A Nightmare on Elm Street 4: The Dream Master“. Z filmu tradičně ční sám Freddy Krueger opět v podání výborného Roberta Englunda. Jeho postava je suverénně tím nejlepším, co série „A Nightmare on Elm Street“ může nabídnout. Tím pádem potěší, že Freddy dostal v pětce o něco víc prostoru, vcelku slušně hláškuje a předvede i pár poměrně dobrých vražd.

Nejvíc se mi líbil Freddy-kuchař a vražda na motorce s prvky body hororu. Škoda, že obě scény se kvůli ratingu tradičně musely prostříhat, aby vyzněly cudněji. Naopak směšná – nikoliv v tom dobrém slova smyslu – je komiksová smrt, v níž oběť opět využije možnost vysnít si schopnosti a Kruegerovi se postavit, tedy recept známý již z „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“. Víc vražd se, pokud jsem na nic nezapomněl, ve filmu neobjeví, takže ani z hlediska počtu mrtvol se nejedná o nějakou velkou slávu.

Prakticky všechno mezi Freddyho výstupy – ať už tyto skončí vraždou nebo ne – je jako obvykle balast, jejž člověk musí tak nějak přežít. Sice mi to nepřišlo tak trapné jako ve čtyřce, ale základní premisa „Freddy is back a nikdo mi to nevěří“ se také objevila v předešlých dílech, takže ani tady zásadní invenci nenajdete ani s pomocí zvětšovacího skla.

Klasicky rozpačitě dopadlo také finální zúčtování s Freddym – jako obvykle jedna z nejslabších částí. Stejně mi přijde a vždycky přišlo jako strašná píčovina, že slashery musí dopadnout takzvaně dobře, vrah musí být poražen a hlavní hrdin(k)a přežít, když se stejně chce rovnou točit díl, v němž se pak musí složitě vymýšlet strašné hovadiny, jak záporáka opět vrátit do hry, protože v konečném důsledku to stojí jenom na něm, nikoliv na hrdinech. Obrovský paradox slasherových sérií. „A Nightmare on Elm Street“ jej naplňuje do puntíku.

Pětka každopádně také dává za pravdu zlým jazykům tvrdícím, že „A Nightmare on Elm Street“ ve skutečnosti není pořádný horor, ale spíš kombinace fantasy a teenage vyvražďovačky. Přítomnost fantasy prvků je ve trojce, čtyřce i pětce zcela očividná a bylo by tmářské ji popírat. Ostatně, konkrétně „A Nightmare on Elm Street 5: The Dream Child“ má náladou místy blíž k fantasy pohádkám à la „Labyrinth“ než k explotační kinematografii.

Orientaci na náctileté publikum rovněž nelze přehlížet. Pětkou se sice line téma dokončování školy a pořizování prvních potomků, aby se film myšlenkově sladil s postupným dospíváním cílové skupiny chodící na sérii už od jedničky. To ale neznamená vyzrálejší přístup, spíš jen dokazuje, že „A Nightmare on Elm Street“ bylo svého času skutečným mainstreamem, jenž také šel svému publiku ochotně naproti.

Ze všech těchto důvodů jsem „A Nightmare on Elm Street“ nikdy nepřišel stoprocentně na chuť a přijde mi, že série s takto slibným konceptem a takto skvěle vymyšleným vrahem nikdy pořádně nedostála svému potenciálu. Na to jí chybí nějaký skutečně silný zářez, jímž se může pochlubit třeba „Halloween“ nebo „The Texas Chainsaw Massacre“, i béčková zábavnost, jíž vládne „Friday the 13th“ či „Child’s Play“. „A Nightmare on Elm Street 5: The Dream Child“ tuto kritiku jen stvrzuje, a navíc se i v rámci vlastní série jedná spíš o průměr a jen jeden další díl z mnoha.

Země: USA Rok vydání: 1988 Žánr: slasher Originální název: A Nightmare on Elm Street 4: The Dream Master Český název: Noční můra v Elm Street 4: Vládce snu Režie: Renny Harlin Hrají: Robert Englund, Lisa Wilcox, Tuesday Knight Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

„A Nightmare on Elm Street“, „Halloween“ i „Friday the 13th“ jsou série o velké spoustě dílů, tudíž nepřekvapí, že se tu a tam potkali dva ze tří jejich představitelů v kinech ve stejných rok. Za celou historii se ovšem objevily pouze dva „superroky“, kdy se objevily nové eskapády všech tří králů slasheru. Vtipně tyhle dva roky následují hned po sobě – jde o letopočty 1988 a 1989.

Jason Voorhees na konci osmdesátých pomalu uvadal. V osmdesátém osmém se ukázal v docela solidním „Friday the 13th Part VII: The New Blood“, jejž ale doprasilo necitlivé střihání kvůli ratingu. Další rok se vydal na Manhattan a úroveň už klesala. Michael Myers byl na tom vlastně podobě. V roce 1988 se po tragické a nesouvisející trojce vrátil v sympaticky staromilském béčku „Halloween 4: The Return of Michael Myers“, ale v následujícím „Halloween 5: The Revenge of Michael Myers“ už experimentoval s runami a šlo to do hajzlu.

Freddy Krueger se ale v téhle době nacházel na vrcholu svých sil a užíval si hvězdný status. S „A Nightmare on Elm Street 4: The Dream Master“ si ještě vylepšil svůj nejlepší komerční výsledek nastolený o rok starším „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ a stanovil si své osobní maximum, které už sólově v originální sérii nepřekonal (podařilo se mu to až v tandemu s kolegou Voorheesem v crossoveru „Freddy vs. Jason“ a potom i s remakem z roku 2010, ale v obou případech hraje roli inflace). Rovněž si připsal nejúspěšnější hororový film roku 1988.

Všichni nicméně víme, že popularita / finanční úspěch neimplikují kvalitu. A to se bohužel týká také „A Nightmare on Elm Street 4: The Dream Master“, které šlo oproti „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ níž.

Děj přímo navazuje na předešlý snímek. Opět se vrací přeživší trojice z „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“, ale s nimi si to Freddy vyřídí nejdřív, abychom se mohli přesunout k novým postavám. Kristen, final girl z minulého dílu (zde ji hraje jiná herečka), Kruegera omylem přivede zpátky a před smrtí stihne předat svoji schopnost tahat ostatní lidi do svých snů spolužačce Alici. Ta začne tahat ostatní kámoše do snů a tím je servírovat Freddymu přímo pod jeho nabroušenou rukavici. Samozřejmě se jí to nelíbí, ale způsob jak bojovat s osmahnutým frajerem v klobouku a svetru ji napadne až v momentě, kdy přijde na řadu kluk, do něhož se zamilovala. To je totiž dostatečná motivace, když chce Freddy sejmout cucáka, jemuž by Alice ráda prozkoumala obsah slipů, že jo.

Na „A Nightmare on Elm Street 4: The Dream Master“ je cool prakticky jediná věc, a sice samotný Freddy Krueger. Robertu Englundovi tahle role neskutečně sedla a jako legendární snový vrahoun tradičně prostě válí. Platí to i zde, ačkoliv ve čtyřce nesází hlášky s takovou vervou jako minule, a dokonce ani v těch vraždách není tak kreativní. Střihne si jen jednu luxusní, a sice tu se zlomenýma rukama na benchpressu a následnou přeměnou na brouka. Ta se fakt povedla a vlastně se jedná o jednu nejkreativnějších poprav v celé sérii. Jinak jde ale o vcelku obyčejné zaražení rukavice do břicha. Přesto pasáže s Freddym platí za to nejlepší, co „A Nightmare on Elm Street 4: The Dream Master“ může nabídnout. Malý plusový bod přičítám i za Freddyho-frajera na pláži se slunečními brýlemi.

Jak je ale zvykem, Freddy Krueger před kamerou nestráví zas tolik času a mnohem větší prostor se věnuje náctiletým protagonistům. A tentokrát se místy jedná o regulérní utrpení. Jasně, i trojka byla občas lehce trapná a laciná, ale „A Nightmare on Elm Street 4: The Dream Master“ jde v tomhle ohledu ještě dál a na můj vkus je až moc orientovaná na mládežnické publikum. Englund čtyřku kdysi nazval jako „MTV Nightmare“ a sedí to jak prdel na hrnec, akorát já to chápu v tom nejhorším možném smyslu. Jestli byla trojka občas lehce trapná, tak čtyřka je trapná častěji a těžce.

Leccos by vyžehlila kvalitně udělaná zabití, ale tvůrci tentokrát nepopustili uzdu fantazii takovým způsobem, jak by bylo záhodno. Všehovšudy tedy stojí za zapamatování pouze výborná vražda s broukem. Všechno okolo je jenom narychlo spíchnutá dojička udělaná s heslem, že železo se musí kout, dokud je žhavé.

Na začátku jsem hovořil o tom, že tři největší slasherové série pustily v roce 1988 nové díly a že „A Nightmare on Elm Street 4: The Dream Master“ se mezi nimi dočkalo největšího úspěchu, zatímco Jason a Michael se pomalu dostávali za zenit. Přesto je z těchto tří filmů nejhorší paradoxně právě ten nejúspěšnější, tedy ten Freddyho.

Země: USA Rok vydání: 1987 Žánr: slasher Originální název: A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors Český název: Noční můra v Elm Street 3: Bojovníci ze sna Režie: Chuck Russell Hrají: Heather Langenkamp, Patricia Arquette, Robert Englund Hrací doba: 96 min

(Budou spoilery.)

Minule jsme diskutovali o nekvalitách „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“ a o tom, jak se díl soustředil na svůj homosexuální podtext. Člověk by si mohl myslet, že kombinace těchto dvou faktorů v půlce osmdesátých let vystaví sérii stopku, ale jak už dnes všichni víme, nestalo se tak. „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“ slavilo finanční úspěch i tak, tudíž cesta pro další kapitolu zůstala otevřena. S trojkou se Freddyho série naštěstí zvedá, což mimochodem ocenilo i tehdejší publikum. „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ je po „A Nightmare on Elm Street 4: The Dream Master“ druhá nejvýdělečnější část (respektive třetí, započítáme-li i crossover „Freddy vs. Jason“).

„A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ nepředstavuje stoprocentně návrat ke stylu první „A Nightmare on Elm Street“, spíš vytyčuje nový směr, který se pro další části ságy ukázal být jako stěžejní. Freddy Krueger se zde konečně rozjíždí a nechává si na svých vraždách ve snovém světě záležet. Objevují se bizarní výjevy jako lidská loutka na šlachách místo provázků, velký Freddy-had, zrcadlová místnost a podobné laskominy. Jednotlivé vraždy jsou originálnější a kreativnější, konečně se v nich výrazněji začíná projevovat potenciál nereálného prostředí snů. Zároveň s tím se do série poprvé vkrádají nápadné fantasy prvky, což vlastně do určité míry souvisí s právě řečeným.

V neposlední řadě nelze opomenout ani narůst černého humoru, jenž se projevuje nejen skrze vražednou invenci, ale také ve Freddyho hláškách. Právě v „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ se Krueger konečně stává přesně tím Kruegerem, jak si ho všichni pamatujeme. Jednoduše parchant, který má nabroušené nejen nože na své trademarkové rukavici, ale i jazyk. Tady narve oběti, jež se touží stát herečkou, hlavu do televize s hláškou „This is it, Jennifer: your big break in TV. Welcome to prime time, bitch!“ Ani nemluvím o tom, že až ve trojce se o něm také konečně mluví jako Freddym Kruegerovi. V předešlých dvou dílech jej postavy jmenovaly jen Fred Krueger (navzdory tomu, že dvojka nese podtitul „Freddy’s Revenge“).

Nějaké návraty si ale „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ přece jen připsalo. Finanční úspěch „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“ donutil Wese Cravena, aby přehodnotil svůj názor na to, že se z „A Nightmare on Elm Street“ nedá vytřískat pokračování, a nechal se ukecat ke spolupráci. Společně s ním se z jedničky vrací Heather Langenkamp jako Nancy Thompson a John Saxon jako její otec.

Kromě toho všeho si „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ zaslouží pochvalu ještě za jednu věc. Film má na svou dobu skutečně excelentní triky. Stop motion animace nebo digitální kuličky už sice dnes vypadají úsměvně, ale co se týče praktických efektů, ty jsou pořád špičkové a i dnešní optikou vypadají skvěle. Nikdy dřív jsem si to neuvědomil, ale když jsem se na „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ díval nedávno kvůli tomuhle článku, tak mě skutečně překvapilo, jak dobře se tahle složka snímku vyvedla.

Poprvé v sérii se děj odehrává mimo samotnou Elm Street. Přesouváme se na kliniku, kde sledujeme partu mladistvých trpících spánkovou deprivací. Všichni trpí nočními můrami, které mají společného protagonistu. Asi dokážete uhodnout, že se jedná o samotného mistra prstění, Freddyho Kruegera osobně. Na stáž na kliniku přichází Nancy, jež pacientům na rozdíl od ostatních ošetřovatelů věří, protože se s Freddym už dřív sama setkala a jeho hymnu „One, Two, Freddy’s coming for you“ dobře zná. Jedna z dívek má navíc schopnost do svých snů přivést i další lidi, díky čemuž se celá banda bude moct Kruegerovi postavit společně.

Dokonalé však „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ rozhodně není, protože místy se projevuje charakteristická osmdesátková přehnanost. Například nápad, že i samotné oběti si ve svých snech mohou vysnít nějaké schopnosti a opečenému vrahovi vzdorovat vyrovnaněji, mi sám o sobě nevadil. Že se z jednoho borce stane wizard master, protože v realitě hraje Dungeons & Dragons, a začne metat zelené blesky, to mi přes čáru přišlo. Rozhovor mezi Nancy a jejím čerstvě zdechlým fotříkem mi taky připadal hrozný, a to i když se hned nato ukáže, že taťka je to ve skutečnosti převlečený Freddy.

Celkově vzato se nicméně „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ relativně povedlo, především tedy na poměry série. Širším náhledem se ani zdaleka nejedná o mého favorita a „A Nightmare on Elm Street“ nikdy nebude patřit k mým prvním volbám, když si budu chtít pustit klasický slasher, přesto trojka představuje z nejlepších dílů celé značky. Na tom nic nezmění ani těch pár detailů, z nichž některé jsou navíc poplatné své době.

Země: USA Rok vydání: 1985 Žánr: slasher Originální název: A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge Český název: Noční můra v Elm Street 2: Freddyho pomsta Režie: Jack Sholder Hrají: Mark Patton, Kim Myers, Robert Rusler Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

Série „A Nightmare on Elm Street“ aktuálně čítá sedm filmů v originální větvi, televizní seriál, crossover s Jasonem Voorheesem z „Friday the 13th“ a jeden remake, přičemž další by měl být na cestě. A to se bavím pouze o filmových počinech. Freddy Krueger se dostal i na stránky knih, komiksů nebo do počítačových her. Nepochybně tedy jde o velkou a tradiční značku.

Z tohoto ohledu může při dnešním retrospektivním pohledu působit trochu úsměvně skutečnost, že Wes Craven, režisér a scénárista prvního dílu a také stvořitel Freddyho Kruegera, svého času nechtěl a nezamýšlel udělat z „A Nightmare on Elm Street“ dlouhou sérii. Jedničku plánoval jako samostatný film a také původně trval na šťastném konci, zatímco producent loboval za nešťastný konec, aby Freddy přežil a zůstala otevřená vrátka pro pokračování. Nakonec se použil jakýsi kompromis (celkem se tehdy natočily čtyři konce).

Vzhledem k tomu, že „A Nightmare on Elm Street“ uspělo, otevřená vrátka se hodila a pokračování následovalo hned v dalším roce. Wes Craven se na něm odmítl podílet. Dokonce se jej původně neměl účastnit ani Robert Englund, což se dnes může zdát nepředstavitelné, protože právě jeho máme s rolí Freddyho Kruegera neodmyslitelně spjatého. Englund chtěl nicméně vyšší plat, což studio odmítlo. Až během natáčení si producent uvědomil, že šlo o pěkně blbý nápad, a Englundovy finanční podmínky splnil.

Představitel Freddyho Kruegera tedy nakonec na palubě pro „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“ byl, výsledku ovšem pomohl jen částečně. Právě ikonický vrah je vlastně tím jediným, na co se dá ve filmu pořádně koukat. Bez Cravenova přispění totiž vznikl nepovedený paskvil v lecčems popírající pravidla nastavená prvním dílem. Ne náhodou se jedná o jeden z mála dílů série, v němž se s výjimkou samotného Freddyho neobjevují žádné opakující se postavy, takže stojí trochu mimo zbytek dění, a ne náhodou tenhle film následující „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ zcela ignoruje.

Sám Krueger se v „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“ chová jinak než v ostatních dílech. Jeho typickým znakem je, že své oběti morduje v jejich snech. Zde nikoliv. Freddy se celou dobu snaží posednout náctiletého mamlase a donutit jej, aby vraždil za něj. Také jde o jediný snímek v sérii, kde Freddy všechny oběti zabije v realitě. Obyčejně si Krueger své oběti vychutnává po jedné, zatímco tady klidně vyskočí na párty plné lidí a začne to tam bez ladu a skladu sekat. Stručně řečeno „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“ nepřistupuje k pravidlům a mytologii nastavenými svým předchůdcem konzistentně, čímž charismatického vraha ze snů degraduje na démona, jenž potřebuje něčí pomoc, aby vůbec někoho sejmul.

Z hororového ani filmového hlediska se tudíž nejedná o nic záživného. Tím pádem vlastně ani nepřekvapí, že se „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“ proslavilo spíš díky svému nápadnému homoerotickému podtextu. Z filmu tak nějak vyplývá, že jeho hlavní postava Jesse, tentokrát mužská, je gay potlačující svou homosexuality.

Spousta scén a momentů k homosexualitě jasně odkazuje. Jesse se nápadně často objevuje bez trika, svého učitele tělocviku potkává v gay baru, aby byl tento posléze zabit ve sprchách, přičemž jeho smrti předchází svazování nebo výprask na holý zadek. Jesse se rovněž místy má víc ke kámošovi ze školy než ke své přítelkyni, ani nemluvě o Freddyho posedlosti se dostat dovnitř mladého kluka, kteroužto lze vyložit metaforicky… asi tušíte jak. Samotná postava Jesseho poté ve snímku odpovídá roli, jakou ve slasheru obvykle zastává dívka, tzv. final girl, tedy motiv v hororu hojně užívaný. Označení „první mužská scream queen“ nakonec použil sám i herec Mark Patton.

Musíme si uvědomit, že s tím vším „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“ přišlo v polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy homosexualita byla mnohem větší tabu než v dnešní otevřenější době, tudíž nepřekvapí, jaká diskuze se kolem něj rozšířila. Představitele Jesseho produkce navíc dle všeho obsadila záměrně, jelikož byl sám gay, o čemž tvůrci věděli. Patton, jenž nedlouho poté ukončil kariéru a seknul s herectvím, dodnes v rozhovorech vykládá, jak se během natáčení na homosexuální prvky kladl důraz a jaký byl na něj kvůli všemu vyvíjen tlak. Konkrétně vinil zejména scénáristu Davida Chaskina, jenž nakonec sám přiznal, že gay elementy do scénáře zapracoval záměrně. Patton se s vlivem „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“ nakonec pokusil vyrovnat prostřednictvím dokumentu „Scream, Queen! My Nightmare on Elm Street“, jenž se promítal na festivalech v roce 2019 a oficiálně vyšel na jaře 2020.

Interpretace a podprahová sdělení „A Nightmare on Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“, které bylo dobou kritikou označeno za „nejteplejší hororový film vůbec“, jsou nicméně nakonec zábavnější než vlastní snímek. Dvojka je hlavně strašně slabá, místy až nudná a zbytečně se odklání od pravidel své série. Za nejlepší moment jednoznačně platí úvodní snová scéna s autobusem, ale jinak to za moc nestojí. A ne kvůli tomu, že je to tak gay.