Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Recenze

Immolation – Kingdom of Conspiracy

Napsat komentář
Immolation - Kingdom of Conspiracy
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Kingdom of Conspiracy
02. Bound to Order
03. Keep the Silence
04. God Complex
05. Echoes of Despair
06. Indoctrinate
07. The Great Sleep
08. A Spectacle of Lies
09. Serving Divinity
10. All That Awaits Us

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američané Immolation dlouhodobě platí za tvůrce zcela prvotřídního death metalu a s každým jejich dalším albem to po nutných pochybách, jestli se i tentokrát podaří navázat, znovu a znovu potvrzují. Dva roky od vydání ceněné desky “Majesty and Decay” se opět hlásí o slovo s novinkou, nesoucí optimistický název “Kingdom of Conspiracy”, a snad neprozradím příliš mnoho, když napovím, že ani tentokrát nejsou obavy o výsledek moc na místě…

Immolation totiž ani tentokrát nezaváhali a natěšenému posluchači opět servírují vydatnou dávku těžkého a dusivého death metalu, který si ani v záplavě ostatních žánrových kapel zkrátka nejde splést. “Kingdom of Conspiracy” totiž představuje další krok k upevňování jedinečného soundu kapely, jehož specifika Immolation ode všech spolehlivě odlišují a který byl v poslední době dotažen takřka k dokonalosti. Zodpovědný je za to především způsob, jakým se přistupovalo ke skládání kytarových partů. Jejich základem je velmi členitá a nemilosrdnou bicí palbou jištěná riffová hradba, která by mohla nepřipraveného posluchače v první okamžik svou rychlostí a relativní komplikovaností zaskočit dost možná i odradit. To by ale byla velká chyba, protože jakmile pomine případný prvotní šok, vyjde najevo, že je to promyšlené, ani náznakem prázdné nebo triviální a hlavně že to funguje naprosto perfektně. A jak je u Immolation dobrým zvykem, rozhodně nejde jen o nekonečnou rubačku v konstantně vysokých otáčkách. I toto album totiž skvělým způsobem oživují nesčetné a zcela trademarkové kytarové vychytávky z pera Roberta Vigny. Díky nim není album chudé na specifické melodie a přispívají i k částečné strojovosti a odlidštěnosti, která k typickému soudu kapely, o němž jsem mluvil výše, rovněž nerozlučně patří. A právě kontrast brutálního základu s podobnými záblesky melodií a specificky čistého zvuku Vignovy kytary je při vysoké kompoziční úrovni alba tím, co si posluchač v rámci “Kingdom of Conspiracy” užije patrně nejvíce.

Po produkční stránce je deska zvládnutá na výbornou. Není to jakkoli zbytečně vyumělkované ani přeprodukované, ale přitom nejde ani o žádný neposlouchatelný rachot. Zvuk nahrávky je vyvážený a při zachování náležité brutality a špinavosti je samotný hudební materiál pořád velice dobře čitelný. Čistě subjektivně se mi líbí ještě o něco víc než v případě předchozí “Majesty and Decay”, která zní trochu čistěji a zdánlivě ne tak plně. I tohle pak oklikou přispívá k atmosféře alba, kterou jsem už jednou zmiňoval. Ta je krom proklamované odlidštěnosti a částečné strojovosti především nesmírně ponurá a přesně v duchu konspiračního konceptu desky si z ní člověk vedle skvělého hudebního zážitku odnese nejspíše dost pochmurné myšlenky.

Když si to tak shrnu a dodám skutečnost, že krom skladatelského statu quo zůstává v zajetých kolejích i možná trochu jednotvárný, ale k muzice perfektně pasující vokál Rosse Dolana, mohlo by se zdát, že Immolation sklouzli k jisté formě sebevykrádání. Ačkoli je pravda, že se od posledně nic zásadního nezměnilo, “Kingdom of Conspiracy” své slavné předchůdce v žádném případě nevykrádá, protože ačkoli to možná není znát na první poslech, změny minimálně oproti “Majesty and Decay” tu jsou. Krom již vypíchnutého zvuku tu nepříliš nápadnou odlišnost spatřuji především zejména v poněkud intenzivnějším charakteru skladeb. Možná je to jen moje zdání, ale přijde mi, že oproti desce minulé je to poněkud agresivnější muzika a její in-your-face faktor je více na očích. Zkrátka tam, kde “Majesty and Decay” zlověstně deklamovalo, tam “Kingdom of Conspiracy” pálí ze všech hlavní. Krom toho jakékoli dohady o sebevykrádání naprosto smazává samotná kvalita desky. Ta se totiž pohybuje okolo těch nejvyšších příček stupnice a na rovinu se přiznám, že při takové nezpochybnitelné kvalitě by mi snad ani nevadilo, kdyby pánové nahráli naprosto stejnou desku, jako posledně – jen s vyměněnými notami.

Rozhodovat tu, jestli Immolation svojí novinkou překonali předchůdce, se mi nechce – už jen proto, že pokud jsou moje dojmy o krapet odlišném charakteru obou desek správné, záleží asi na každém jednotlivém posluchači, která poloha mu sedí víc. Osobně bych asi dal přednost té aktuální, kterou prezentuje právě “Kingdom of Conspiracy”, ale ono je to vlastně jedno, protože o tom skutečné důležitém tu opravdu není sporu. Immolation nahráli další parádní desku, která jen dále upevňuje jejich výsadní postavení na zdaleka nejen americké death metalové scéně. “Kingdom of Conspiracy” je naprostá povinnost pro příznivce žánru a přinejmenším velmi dobrý tip pro ty, kteří smrtícímu kovu zatím třeba na chuť nepřišli. Prostě nic menšího než prvotřídní práce a žhavý adept na žánrovou desku roku!

Další názory:

Na jednu stranu je “Kingdom of Conspiracy” vlastně v podstatě další standardní deskou Immolation. Na druhou stranu je ovšem jedním dechem nutné dodat, že onen standard Immolation je kurevsky vysoko, díky čemuž je devátá řadovka téhle death metalové stálice opět pumelicí do držky se skvělou atmosférou. Jinak řečeno, Immolation již dávno mají vybudovaný svůj charakteristický a nezaměnitelný sound ve znamení neskutečně hutného a chorobného death metalu, který už jen pomalu vybrušují další dávkou smrtících riffů. Nějak nemám důvod to jakkoliv dál komentovat, protože ta kapela je prostě výborná, což se s každou další koule-trhající a prdel-nakopávající fošnou bezezbytku potvrzuje, “Kingdom of Conspiracy” nevyjímaje. Jednoduše další parádní placka, která opět zcela jasně ukazuje, proč Immolation patří mezi moje největší favority na death metalovém kolbišti.
H.

Immolation jsou průkopníci. Immolation jsou klasici a mají osobitý skladatelský koncept, který jim minimálně na aktuální a na předchozí placce “Majesty and Decay” funguje výborně. Kdo by očekával šokující posun někam vpřed či krok stranou, bude silně zklamán. Jak už tu kolega zmiňoval, tohle je sice standardní deska Immolation, ale je natolik vyšperkovaná a precizně zahraná, že jen opravdový škarohlíd by mohl touto porcí muziky být zklamán. Vedle nových Suffocation jedna z nej desek amerického death metalu letošního roku.
Stick

Recenze

Carrier Flux – Objection

Napsat komentář
Carrier Flux - Objection
Země: USA
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 31.5.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Imperative Regression
02. Objection
03. Midas Earth
04. The Path of Children Damned
05. We Who Worship Pain
06. Our Culture of Lucre
07. Shallow Grace
08. The Exalted Malign
09. Checkered Flag of the Phantom Race
10. A Cancer of Foundations
11. Scaffolds About Vacuity
12. Of Vines, of Constriction, of the End

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

První pohled (Ježura):

Spojené státy americké jsou velká země a jako většina takových velkých zemí produkují velké množství nejrůznějších hudebních formací. Krom té řady notoricky známých jmen však i takové, o jejichž existenci ví jen málokdo a většinou si mohou o nějakém zaznamenání hodném komerčním úspěchu nechat leda zdát. A právě undergroundová scéna je vedle spousty v lepším případě průměrných kapel rodištěm i takových, které je skutečná radost objevit a kvůli kterým má takové objevování smysl. Dámy a pánové, prosím potlesk pro Carrier Flux! Abych to ale uvedl na pravou míru, v případě Carrier Flux je záhodno hovořit spíše o projektu, protože jeho jediným členem, skladatelem, hráčem a zpěvákem je už 14 let jakýsi Jeff Phillips. Zkrátka UG se vším všudy, a jak už jsem naznačil, tohle je přesně ten druh undergroundu, na kterém si podzemní scéna postavila renomé.

Hudba, jakou pan Phillips na aktuální novinku “Objection” vměstnal, se necharakterizuje úplně snadno. Black metalové kořeny jí sice nikdo neodpáře, ale rozhodně bych desku neomezoval jen tímto žánrem, protože na to má příliš mnoho rozličných tváří. Nazývat ale “Objection” avantgardním black metalem, jak se lze dočíst různě po internetu, se mi taky moc nechce, protože na to je to zase příliš čitelné… Zkrátka je to hudba nesmírně zajímavá, neortodoxní a na každý pád originální. Přesto to ale není kdovíjaký nápor na mozek – pochopitelně co se týče formy. Obsahově je totiž opravdu o co stát. Album k sobě dovede posluchače přivábit řadou aspektů, které svědčí o páně Phillipsově mimořádné skladatelské vyzrálosti a dostatku nápadů, které spoustě interpretů tak zoufale chybí. Jakkoli je “Objection” členitá deska, která se v žádném případě neopakuje a s každou skladbou nabízí trochu jiný zážitek, jejími jednotícími prvky jsou neokoukané a silné melodie, perfektně nakombinované nástrojové party a velmi osobní atmosféra, kterou si posluchač snadno osvojí. A troufám si tvrdit, že k ní nemálo přispívá i svérázná produkce. Ta na první poslech možná působí trochu odflákle, ale už na ten druhý vyjde najevo, že nic odfláklé není, všechno je perfektně čitelné a že ten nepřeprodukovaný zvuk a jeho trochu neotesaný a špinavý charakter ve výsledku celému hudebnímu zážitku jedině přispívají.

Velmi zajímavý je celkový sound desky. Dominují sice kytary, ale nezřídkakdy jsou podloženy syntezátorem, což vytváří nesmírně poutavé souzvuky a výraznou měrou se to podílí na atmosféře, o které jsem hovořil o něco výš. Co do kvantity znatelně méně, ale rozhodně nikoli méně vkusně je zde užito rovněž akustické kytary, která se krom parádního intra blýskne napříč albem ještě několikrát, desce nezanedbatelně dodává na životě, který v jejích útrobách vzkvétá, a i ona působí v kombinaci s ostatními party velmi přirozeným a osvěžujícím způsobem. No a to vše Jeff Phillips korunuje svým variabilním vokálem, který sahá od klasického growlu přes dramatické mluvené slovo až po poutavý čistý zpěv. Vokální strana věci sice má své mouchy, ale ty celku po vzoru produkce spíš než co jiného přidávají na autenticitě, takže alespoň mně nečiní problém se nad ně povznést. Posluchači tedy nic nebrání ponoření se do samotné hudby a objevovaní jejích krás. A že je skutečně co objevovat. Melodie nejsou nijak zvlášť složité, ale nápadité a poutavé. Tu se rozjede sypačka, tu zdánlivě odnikud vyroste hradba rozmáchlých riffů, pak překvapí naléhavá deklamace nebo nesnadno klasifikovatelné, leč nesmírně působivé zpívánky…

Bouře i klid, rozmáchlost i zdánlivá trivialita, všechno pospojováno s rozmyslem a zabaleno aurou jakési potemnělé nevyhnutelnosti, přesto však obdařeno nebývalou vnitřní krásou – to je dojem, jaký jsem si z poslechu “Objection” odnesl. Je to přesně jedna z těch desek, jakou čirou náhodou objevíte, ale záhy si ji oblíbíte natolik, že si ji vedle samotných hudebních kvalit koupíte už jen proto, že cítíte potřebu podpořit člověka, který ji nahrál sám, vesměs na koleně a neudělal to kvůli výdělku, ale kvůli hudbě samotné. Věřte, že za těch pár šušní “Objection” rozhodně stojí.

Druhý pohled (H.):

O jméně Carrier Flux jsem měl povědomí už nějakou dobu, ale doposud jsem se k samotné tvorbě tohoto projektu nedokopal, takže jak už to tak v obdobných případech bývá, dostatečně silným impulsem pro to se stalo až vydání nové desky “Objection”. A musím říct, že výsledek se mi velice zamlouvá. Podle úvodní “Objection”, která se spustí po příjemném intru “Imperative Regression”, to vypadá spíše na nějaký těžší black metal postavený stěně zvuku, jen s občasnými ozvláštněními, nicméně jak se záhy ukáže, je to jen jedna z tváří Carrier Flux, protože ve výsledku je “Objection” mnohem pestřejší a ve skutečnosti nabízí inteligentní a propracovaný progresivní, místy až avantgardní black metal, v němž je rozhodně spousta místa nejen třeba i pro výtečný čistý vokál, ale hlavně i pro velké množství velmi dobrých nápadů a silných momentů.

Pokud bych měl vybírat z konkrétních skladeb, určitě bych si neodpustil nezmínit výtečnou a hlavně obrovsky zajímavou “The Path of Children Damned”, která se po úvodním rozjezdu zvrhne do jedné z nejvíc vybočujících skladeb (přímo ukázkový příklad toho, že Jeff Phillips, jediný člen Carrier Flux, se svou muzikou rozhodně není zavřený v jedné těsné ulitě); dále pak jistě nesmím opomenout úžasně vypjatou “The Exalted Malign” s naprosto perfektními melodiemi, které si s obrovskou chutí užívám při každém poslechu alba. Podobných věcí je tam však mnohem více, jen vás s nimi nebudu až tak zdržovat, abyste případně také měli nějaké překvapení.

“Objection” tak možná v mých očích trochu škodí jen fakt, jenž se samotným albem nic společného nemá, a sice že jsem jej naposlouchával společně s klenoty od Netra a Altar of Plagues, což sice samotnou kvalitu počinu Carrier Flux nesnižuje, nicméně při hudebním suchu bych “Objection” asi bez váhání napálil alespoň 8,5 bodu. Avšak i tak se jedná o výbornou záležitost, jejímuž poslechu se zcela jistě budu věnovat i v budoucnu, a ta osmička, kterou dávám, je opravdu hodně silná…

Recenze

Killswitch Engage – Disarm the Descent

Komentáře: 3
Killswitch Engage - Disarm the Descent
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 2.4.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Hell in Me
02. Beyond the Flames
03. New Awakening
04. In Due Time
05. A Tribute to the Fallen
06. The Turning Point
07. All That We Have
08. You Don’t Bleed for Me
09. The Call
10. No End in Sight
11. Always
12. Time Will Not Remain

Hodnocení:
Kaša – 5,5/10
nK_! – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

To jsem si hezky zavařil, když jsem se jako aktivní blbec dobrovolně uvázal k recenzi šestého alba metalcorových Killswitch Engage. Proč jsem tak vlastně učinil? Návrat původního zpěváka, kterého lze slyšet na prvních dvou, dost povedených albech, ve mně vzbuzoval naději, že se kapela trošku vrátí v čase a naváže na desky, které jsem svého času sjížděl velice často a ke kterým jsem si dokázal vybudovat jistý vztah, přestože už se k nim vracím pouze sporadicky. Toto mé očekávání se nakonec ukázalo jako liché a pětice kolem hlavního tahouna Adama Dutkiewicze pokračuje v linii posledních dvou alb s tou výjimkou, že je nazpíval někdo jiný, což je pro fanoušky kapely jistě dobrá zpráva, ale pro mě to nevěstí nic dobrého.

Když mluvím o pokračování alb nedávných, tak tím myslím pokračování se vším, co k tomu patří. Možná jen zvuk se oproti minulejšku posunul k lepšímu, protože mám pocit, že kytary jsou o něco ostřejší, ale to je asi tak jediný krok správným směrem. Porovnávat Howarda Jonese a Jesseho Leache je zbytečné, protože oba jsou to skvělí zpěváci, kteří tento styl, kde je zapotřebí umně střídat melodický a vyřvávaný vokál, prostě umí. Oba jsou jiní, ale oba ke Killswitch Engage patří, takže tady se nejspíš tábory příznivců budou krvelačně předbíhat a prosazovat toho svého favorita, čehož se účastnit nehodlám. Ale k věci. Hlavní problém “Disarm the Descent” a vlastně i předchozích dvou alb vidím v přílišné konvenčnosti, kdy se od úvodní “The Hell in Me” po závěrečnou “Time Will Not Remain” neděje nic překvapivého, ale téměř všechny skladby jedou dle zajetého režimu, který už spousta kapel opustila, protože zjistila, že točit donekonečna jednu a tutéž píseň netáhne. Asi tušíte, jak tato univerzální struktura, které se až nebezpečně drží jinak nadějný skladatel Dutkiewicz, vypadá, takže jen pro sichr vězte, že se začne kytarově, pak se prostřídá melodický refrén s agresivními slokami, následuje povinná mezihra a na závěr dvakrát refrén, abyste ho nezapomněli. A takhle to jde pořád dokola, tudíž asi nemusím upozorňovat na to, že pro obyčejného posluchače, který není skalní fanda kapely, případně žánru, jsou jednotlivé songy příliš uniformní a časem začnou splývat v jednu kouli. Já jsem jednotlivé písně vydržel odlišovat asi do páté skladby, pak už to prostě nešlo.

Z předchozí věty je asi zřejmé, že první půlka alba mi přijde zábavnější a zajímavější, protože tu druhou jsem víceméně prozíval. Z těch několika skladeb, které se mi opravdu zalíbily a nemám s nimi žádný problém, bych vytáhl třeba “Beyond the Flames”, což je klasická metalcorová pecka, ale výtečný melodický refrén mě baví a kytarový riff si taky na nic nehraje a je správně chytlavý. U následující “New Awakening” mě zase naopak potěšil agresivní start a kytarová vyhrávka citující evropské melodicky death metalové kapely. Do stejné kategorie spadají ještě “All That We Have” a skočná “The Turning Point”, které už ale nemají tu správnou šťávu. Jedna z nejlepších skladeb číhá pod titulem “The Call”, protože ačkoli se rozjede jako cirkulárka, tak se jí povedlo přejít od melodického vokálu k agresivním polohám bez ztráty kytičky a bicí smršť žene refrén pěkně kupředu. Drtivá většina písní se svou stopáží pohybuje kolem tří minut, což je tak akorát, aby se u povedených skladeb dalo hovořit o slušném nářezu a u těch nudných se to dalo přežít, protože utrpení netrvá zas tak dlouho. Úplně mimo je dle mého názoru “Always”, tedy pomalý cajdáček, který závěru “Disarm the Descent” nijak neprospívá a jenž zřejmě vznikl jen proto, aby tam nějaký byl. Zbylé kousky, kterým jsem nevěnoval prostor, nijak nevybočují ze standardu kapely, takže neznalý by měl sáhnout radši po albu “Alive or Just Breathing”, které přináší de facto totéž, jen v mnohem našlapanější a syrovější podobě.

Možná je problém ve mně, protože jsem očekával návrat ke kořenům, k němuž nakonec nedošlo, ale “Disarm the Descent” je jen další deskou z mnoha, která pro mě prostě splyne s kopou dalších a bez větších problémů zapadne. Nic překvapivého, a když to řeknu tak jednoduše, jak jen to jde, tak album nenadchne, nicméně věřím, že spousta fanoušků bude spokojená. Já osobně nemám důvod se k tomuto počinu někdy vracet, na to je až příliš obyčejný.

Další názory:

Oproti kolegovi Kašovi hodnotím nejnovější počin Killswitch Engage veskrze pozitivně, a sice hlavně proto, že jsem na rozdíl od něj prakticky vůbec nic neočekával. Znovunalezení ztraceného syna v podobě reunionu s původním zpěvákem zní možná silně nostalgicky a melancholicky, ale v poslední době začínám mít dojem, že na nějaké velké návraty ke kořenům se už stejně moc nehraje, a proto je lepší nečekat od ničeho nic. Každopádně k věci – “Disarm the Descent” je pro mě deska našlapaná kvalitním materiálem, který ani na chvíli nenudí. Nepřináší sice samozřejmě pranic nového, ale poslouchá se dobře a momentálně se k ní s chutí často vracím. Po technické stránce je vše v pořádku a žádný vyložený provar jsem nezaznamenal. Písně jako “The Hell in Me”, “New Awakening”, “A Tribute to Fallen” nebo “You Don’t Bleed for Me” disponují parádní energií a nejraději mám refrénové části, kde se kombinuje ostrý scream s čistým vokálem. Takže tak. A tohle vše dal dohromady člověk, který metalcore v jeho nejčistší podobě (jaký Killswitch Engage bezpochyby produkují) neposlouchá moc často.

Recenze

Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2

Napsat komentář
Stone Sour - House of Gold & Bones - Part 2
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 9.4.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Red City
02. Black John
03. Sadist
04. Peckinpah
05. Stalemate
06. Gravesend
07. ’82
08. The Uncanny Valley
09. Blue Smoke
10. Do Me a Favor
11. The Conflagration
12. The House of Gold & Bones

Hodnocení:
nK_! – 5/10
H. – 7/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Stone Sour je v poslední době jedna z mých nejoblíbenějších a nejposlouchanějších kapel, a tak jsem se na novou fošnu přirozeně těšil jako moucha na chutný koláčový drobek. Klasické žvásty o přelomovém dílu a nejzásadnějším opusu kariéry přecházím už obvykle bez zájmu, ale očekával jsem podobnou nálož solidních pecek jako na předchozí části “House of Gold & Bones”, leč po několika prvních posleších jsem byl drobátko vyveden z rovnováhy a začal si říkat, co to krucinál Corey a jeho parta vypustili do světa za podivnost? Více dále…

Dychtivější z vás si už dole všimli konečného hodnocení a někteří z těch nejdychtivějších už jistě mě a můj vkus stačili pěkně pohanit a proklít až do šestého kolena. Takovým nechme flamovací fóra, já se pokusím svůj verdikt opodstatnit. Nejjednodušší vysvětlení je na snadě: “House of Gold & Bones – Part 2” prostě podle mého názoru není nijak zvlášť dobrá deska. Nenajdete na ní nic moc nového nebo vyloženě uhrančivého a čím dál tím více si začínám říkat, že si kapela na svá bedra naložila přeci jen až moc těžké závaží, když se rozhodla vydat třiadvacetisongové album rozdělené do dvou částí šest měsíců po sobě. Ano, bavíme se pořád o velkých a uznávaných Stone Sour a ne o nějakých neznámých Pepících z Chrochtálkova.

Nejprve trocha průvodních informací. Koncepční dvojalbum “House of Gold & Bones” mapuje osobní příběhy mladého hocha, který stojí před několika důležitými životními rozhodnutími. Přirozeně není v textech vše podstatné okamžitě vysvětleno, ale velká část příběhu a hlavně jeho rozuzlení závisí převážně na představivosti posluchačstva. Tam, kde bylo první album útočné a rychlé, měla být druhá část melancholická a zamyšlená, což se ostatně povedlo dodržet. Horší je, že takhle se obě části dají charakterizovat jako to pomyslné nebe a kožené dudy. Rozumím tomu, když se chce kapela předvést a zlým kritikům ukázat, že dokáže brnknout také na epičtější, pomalejší a “umělečtější” strunu. Rozumím také tomu, že se kapela potřebuje nějakým způsobem vyvíjet a posouvat někam dál. Takto je to ale podle mě špatně.

Největším problémem “House of Gold & Bones – Part 2” je ten, že se docela nesnadno poslouchá. Ne, že by bylo tak rozmanité a plné složité muziky, ale jednoduše proto, že neobsahuje téměř žádné zapamatovatelné nebo alespoň trochu zajímavé songy. Až na čestné výjimky v podobě asi tří písní (viz dále) se posluchač nemá skoro ničeho chytit a padesátiminutová stopáž prostě proběhne reproduktory a nezanechá po sobě jakýkoliv dojem. Pro účely recenze jsem se “House of Gold & Bones – Part 2” snažil naposlouchat opravdu poctivě a ani po těch cirka patnácti kompletních průchodech nemůžu říci, že by se mi moc věcí z nového materiálu líbilo natolik, abych si jej chtěl celý pustit někdy příště jenom tak znovu. To je obrovská škoda, protože z první části před půl rokem jsem měl přesně opačný pocit a doteď ji pravidelně sjíždím každý měsíc několikrát dokola.

Po technické stránce nemůžu klasicky vytýkat absolutně nic. Super zvuk, super aranže, super podané výkony jednotlivých hráčů. Všechno je, jak má být, jenom tomu všemu dohromady prostě většinou chybí jakákoliv šťáva. Co je platné, že Stone Sour dokáží z kytar vyloudit podmanivé a chytlavé tóny, když tady alespoň v první polovině stopáže tvoří poměrně nudný a zdánlivě nekonečný slepenec zvuků? Z celého alba si vybavuji pouze jedno kytarové sólo ve skladbě “Stalemate”, a to se ani nejednalo o žádné extra terno. Písně jsou sice většinou hezky vygradované a dobře napsané, ale pořád repetitivní a nudné. Stone Sour stojí a padá na výkonu frontmana Coreyho Taylora, spojovaného především se světoznámými Slipknot. Ani na “House of Gold & Bones – Part 2” nezklamal a jeho hlas je pro celou desku stěžejní a je vidět, že si své označení tahouna formace zaslouží. Bez něj by Stone Sour byli totiž jen poloviční.

Většina materiálu na “House of Gold & Bones – Part 2”, jak jsme již ostatně řekli, jsou pomalejší kousky, což by samo o sobě určitě nevadilo, ale když jsou od sebe písně takřka k nerozeznání, je něco sakra blbě. Sem tam se vynoří i nějaká rychlejší pasáž, ale většinou se nejedná o nic světoborného. První polovina alba uteče a ani nevíte, že jste poslouchali více jak jednu písničku, protože se všechny slévají dohromady. Až kus číslo osm, “The Uncanny Valley”, není špatná a exceluje hlavně v refrénech. “Do Me a Favor” disponuje zábavnou melodikou a “The Conflagration” je podle mě recept na obstojnou baladu, jejíž rockové tempo a gradace Stone Sour opravdu sluší. Závěrečná “The House of Gold & Bones” je pak asi nejlepší částí alba – rychlá a dynamická se zpěvným refrénem, který se zajisté bude rozléhat koncertními halami po celém světě. Jsem zvědav, jak bude nový materiál vypadat za měsíc živě v Praze.

Co naplat, “House of Gold & Bones – Part 2” mě narozdíl od svého předchůdce nijak zvlášť nezaujalo. Technická stránka je na klasicky dobré úrovni, ale nějak extra vydřen z ní nejsem. Až na několik málo chytlavých a celkem vydařených songů může deska nabídnout jen poměrně generické skladby, které jsou si navíc podobné jako vejce vejci. Vydat jedno album s patnácti pečlivě vybranými kousky by byl podle mě mnohem lepší tah. Nebo zůstat pouze u části číslo jedna a na nějaké baladické album se rovnou vykašlat. Věřím, že obrovské množství fanoušků se mnou bude polemizovat a sám oceňuji snahu o vytržení se ze škatulky, ale tudy pro mě cesta nevede, tudy ne. Pět bodů z nostalgie.

Další názory:

Upřímně mě dost překvapuje, že jsem to zrovna já, kdo v redakci dává Stone Sour nejvyšší hodnocení… svět už asi není, co býval. V téhle kapele jsem osobně nikdy neviděl nic výjimečného a starší alba mě popravdě řečeno nudila opravdu mocně. Na “House of Gold & Bones – Part 1” jsem zaznamenal mírné zlepšení, ale je to až “House of Gold & Bones – Part 2”, o níž můžu jako o první desce Stone Sour vůbec prohlásit, že mě docela baví. Kapela se někam pohnula, songy znějí zajímavě a jsou v nich dost solidní nápady, kompozičně mi jednotlivé kousky přijdou rozmanitější a ne tak triviální, jako tomu bylo dříve. Vyloženě osvěžujícím dojmem působí několik pasáží s řevem, které fungují jako ono pověstné koření. Vyloženě nějaké cajdáky, jak tomu říká kolega pode mnou, tam až na jednu výjimku, která patří mezi těch pár skladeb, bez nichž bych se obešel, neslyším. Ty songy, které bych si klidně odpustil, jsou celkem čtyři a docela paradoxně jsou to právě ty čtyři, které kolega nade mnou v recenzi zmiňuje jako jediné dobré, čili “The Uncanny Valley”, “Do Me a Favor”, “The Conflagration” a “The House of Gold & Bones”. Celkem logicky mě díky tomu nebaví závěr, kde se všechny čtyři nacházejí naskládané za sebou (s krátkou výplní “Blue Smoke”, což také není nějaký majstrštyk), ale ten zbytek až do písničky “’82” mě až překvapivě dost chytnul. Nic světoborného to není, ale těch pár poslechů jsem schroupal s pro mě nečekanou chutí, za což dám Američanům s klidným srdcem slabší sedmičku.
H.

Z druhého dílu koncepčních alb Stone Sour pod hlavičkou “House of Gold & Bones” nejsem tak odvařený, jak jsem byl loni z první části. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se do desky dostal, což bohužel není známka toho, že by se jednalo o kdovíjak komplikovanou desku, jen mě prostě skladby na ní obsažené nechytly hned na první poslech, jako tomu u této kapely bylo doposud. Největší slabinou jsou cajdáky, které jsou sice postaveny na Coreyho charismatickém vokálu, ale tentokrát mi výsledný dojem spíš kazily. “The House of Gold & Bones” není možná nic víc než konvenční rocková deska, která staví na šlapavých písních s chytlavými refrény, tak akorát tvrdými kytarami a občas nějakým tím řevem, ale nemůžu na druhou stranu říct, že by mě to nebavilo. “Black John”, “Peckinpah” či skladba titulní mě baví a těch několik nudných kousků desku nestahuje do sfér neposlouchatelného alba. Celkově si myslím, že si Stone Sour vzali o maličko větší sousto, než jsou schopni požvýkat, a výsledek tak mohl být v případě redukce několika nadbytečných a mému uchu nelahodících písní lepší, ale tak už to v takových případech bývá.
Kaša

Recenze

Drowning Pool – Resilience

Napsat komentář
Drowning Pool - Resilience
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 9.4.2013
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Anytime Anyplace
02. Die for Nothing
03. One Finger and a Fist
04. Digging These Holes
05. Saturday Night
06. Low Crawl
07. Life of Misery
08. Broken Again
09. Understand
10. Bleed with You
11. Skip to the End

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čas vážně šíleně letí. Loni v létě tomu bylo již deset let, co Dave Williams, úplně první z plejády vokalistů v řadách Drowning Pool, opustil tento svět. Bylo mu tenkrát akorát 30 a zemřel kvůli srdečnímu onemocnění. Hodně velká škoda a tenkrát obrovská tragédie. Bohužel je ale údělem nadaných lidí (mezi které Dave bezesporu patřil) umírat často brzy a zbytečně. Vždycky mě zajímalo, jakým směrem by se hudba této smolné formace ubírala, kdyby byl Dave pořád živ. Hnedka první album, “Sinner”, zajistilo kapele nehynoucí slávu a podle některých škarohlídů byla laťka již od začátku posazena tak vysoko, že jednoduše předběhla svou dobu a Drowning Pool bez původního zpěváka nemají absolutně žádnou šanci ji někdy překonat.

Osobně k podobným rýpalům patřím také a každé další album Drowning Pool vyhlíží s mírným skepticismem a u “Resilience” toto platilo dvojnásobně. Především proto, že pátá studiovka se opět neobešla bez už klasické změny na postu frontmana. Ve skutečnosti jediným zpěválistou, který v Drowning Pool vydržel více než jednu fošnu (jmenovitě “Full Circle” a “Drowning Pool”), jest Ryan McCombs, který se ale v roce 2011 trhnul a rozšířil řady kolegů Soil, u kterých krákal již dříve. Před ním, v době kolem desky “Desensitized”, stával za mikrofonem jistý Jason Jones, který se ale po komerčním neúspěchu alba rozhodl Drowning Pool opustit. Současným tahounem bandu se stal mladíček Jason Moreno, jehož jméno asi téměř nikomu nic nepřipomene.

Předchozím angažná se pro Jasona stala partička The Suicide Hook, která pro mě i přes nesporně romantický a přitažlivý název zůstává neznámou. V nejbližší době nemám prostředky pro změnu tohoto stavu, takže kdyby se některý ze čtenářů uvolil a do komentářů napsal případnou zkušenost, budeme v redakci jedině rádi. Každopádně Jasonův hlasový projev není vůbec špatný a dnes, měsíc po vydání “Resilience”, můžu celkem objektivně prohlásit, že stylem kapele sedl jako ta pomyslná prdel na plechový hrnec a jeho silnou stránkou se ukazují být melodické a čisté pasáže, na kterých se Drowning Pool vždycky dokázali až klukovsky vyřádit. Celkem sílu mají i tvrdší momenty a chraplák, leč zde byl podle mého o něco lepší zpěvák předchozí.

Nejpřitažlivější jsou však na novém albu kytarové pasáže a dovolím si prohlásit, že v ohraničené konkurenční oblasti se momentálně jedná o jedny z nejlepších, jaké dokáže scéna nabídnout. Přeci jen instrumentální část kapely je celých sedmnáct let neměnná a chlapci už přesně ví, jak do těch strun hrábnout. Místy zní kytara podtržená dunivou basovou linkou vážně noblesně a správně “přísně” a bez ní by byly skladby jen poloviční. Klobouček. Oproti minulé desce, která byla skrznaskrz nudná, jednoduchá a suchopárná, se vrací i nějaké to skladatelské umění a po chvíli útlumu tedy konečně dostáváme plnohodnotného nástupce placky “Full Circle”. Většina nového materiálu je zábavnou směsicí chytře aranžovaných skladeb, jejichž hlavním tahákem jsou refrénové části a které navíc zdobí prvotřídní technické zpracování. Ve skutečnosti mám z “Resilience” hlavně ten pocit, jako by Drowning Pool vzali všechny zajímavé nápady poslední dekády, naházeli je do kotle a s nejvyšším zaujetím se rozhodli uklohnit konečně o něco více než lehce nadprůměrnou desku. Škoda, že se tvůrčí proces zasekl někde v devíti desetinách a na finálním mixu najdeme několik zásadních přeslapů. Především v podobě dvou songů “One Finger and a Fist” a “Saturday Night”.

Na plnou hubu prohlašuji, že tyto dvě “písně” nejsou ničím jiným než jen pouhopouhou pozérskou výplní a plytkým pokusem Drowning Pool o následování přiblblých moderních trendů. První zmiňovaná předkládá prvoplánové násilí, zřejmě za účelem ukázky vlastní tvrdosti, což se jí ale absolutně nedaří a stává se tak spíše parodií sebe sama. Nehledě na název připomínající titulek jako vystřižený z nejhoršího druhu německého fekál kanálního porna. Zpěvný refrén nic nezachraňuje a skupině tahle košile ani trochu nesedí. Je jasné, že podobné počiny je třeba hodnotit trochu s nadhledem, ale macho metalové kapely, na které letěly nevyzrálé puberťačky, už jsou poněkud pasé. “Saturday Night” je výsměch sám o sobě a jako takový by tenhle epos měl fungovat coby párty (!) song. Mé modlitby zřejmě přišly všechny vniveč a nakonec přeci jen přišel den, kdy se jedna z oblíbenějších skupin potupila a dokázala se ztrapnit něčím, co se textově ocitá někde na úrovni tvorby Justina Biebera. Jen pro silné povahy a jedince trpící některými obskurními formami masochismu.

Nebýt tohoto usmoleného hnoje, jsem z “Resilience” nadšen jako z ničeho jiného v posledních několika měsících. Úvodní vypalovačka “Anytime Anyplace” navnadí a jestli o něčem v poslední době můžu s ledovým klidem prohlásit, že jest kulervoucí, je dokonalá “Life of Misery”. Refrén “Understand” nebo “Bleed with You” je radost poslouchat. Potěší i pomalá vzpomínka na Dava Williamse v podobě “In Memory of…”, super refrén v “Digging These Holes” nebo hard rocková dávačka “Blindfold”.

Zprvu jsem myslel, že je “Resilience” pouze dalším jarním zákuskem, o který se jen otřete a za měsíc si ani nevzpomenete. Ostatně po minulém průs… počinu, eponymně pojmenovaném “Drowning Pool”, by se ani nebylo moc čemu divit. Důkladný poslech mě však přesvědčil o opaku a až na zmíněné citelné šlápnutí do mušího nebe nemám vlastně co vytýkat. Nový hlas se osvědčil a doufám, že v nejbližších letech se dalších změn v sestavě už nemusíme bát a Drowning Pool se konečně dočkají klidnějšího a skutečně úspěšného období. “Sinner” leč zůstává nepřekonán. Možná příště? Nakročeno mají chlapci vskutku rázně.

Recenze

Rob Zombie – Venomous Rat Regeneration Vendor

Napsat komentář
Rob Zombie - Venomous Rat Regeneration Vendor
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 23.4.2013
Label: Zodiac Swan Records / T-Boy Records / Universal Music Enterprises

Tracklist:
01. Teenage Nosferatu Pussy
02. Dead City Radio and the New Gods of Supertown
03. Revelation Revolution
04. Theme for the Rat Vendor
05. Ging Gang Gong De Do Gong De Laga Raga
06. Rock and Roll (in a Black Hole)
07. Behold, the Pretty Filthy Creatures!
08. White Trash Freaks
09. We’re an American Band [Grand Funk Railroad cover]
10. Lucifer Rising
11. The Girl Who Loved the Monsters
12. Trade in Your Guns for a Coffin

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože se to někomu, kdo ví, jaký mám vkus a jakou hudbu většinou poslouchám, může zdát dost divné, muziku Roba Zombieho jsem měl vždycky rád. Nějaký konkrétní hluboký důvod v tom není, jednoduše mě ta jeho jetá prezentace, kulervoucí hitovky a poněkud groteskní atmosféra na pomezí hororu a pokleslé zábavy pro úchyláky vždycky bavily. Ve zkratce řečeno, ten chlápek má prostě styl, muziku dělat umí a dohromady je z toho po čertech zábavná záležitost. To je sice celé, nicméně je toho dostatek na to, aby se Zombie probojoval mezi mé oblíbené hudebníky, na jejichž nové desky se dost těším a s obrovskou chutí si je poslechnu. Možná je jen škoda, že si s nimi pokaždé dává tak na čas (i když tři roky, které uběhly od předchozího počinu, nejsou zas až tak extrémní díra, jako tomu bylo dřív), což je s největší pravděpodobností způsobeno tím, že Zombie s kapelou má ve zvyku dost masivně koncertovat (bohužel hlavně v Americe), a také tím, že Rob už dávno není jen muzikant, ale také filmař. Upřímně se přiznám, že osobně bych dal přednost tomu, aby bylo víc hudby a méně filmů, protože s výjimkou výborných prvních dvou bijáků “House of 1000 Corpses” a “The Devil’s Rejects” (v češtině jako “Dům 1000 mrtvol”, resp. “Vyvrženci pekla”) mě jeho počiny ze stříbrného plátna příliš neberou a třeba takový “Halloween” mi přišel dost slabý.

To už jsme ovšem odbočili trochu jinam, než kam by měl článek směřovat, jelikož se dnes máme věnovat nové desce, která má asi nejvíc cool název z celé Zombieho diskografie – “Venomous Rat Regeneration Vendor”. Ačkoliv zpočátku jsem se na novinku dost těšil, těsně před vydáním mě nadšení začalo poměrně opouštět, k čemuž byly hned dva důvody. Tím prvním byla vzpomínka na předcházející počin “Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool”, kterou při vší úctě považuji za jednoznačně tu nejhorší ze všech sólovek, jaké Zombie doposud vydal. Což o to, pár songů bylo opravdu dobrých, především z první poloviny, jmenovitě “Jesus Frankenstein”, “Sick Bubblegum”, “What?”, “Mars Needs Women” a “Werewolf, Baby”, ale druhá půle již byla s výjimkou povedené “Burn” jenom nepříliš povedená vata, která víc nudila, než bavila, což na žádném z předchozích alb nebývalo. Vcelku logicky tedy panovaly pochybnosti, zdali se Zombiemu podaří na “Venomous Rat Regeneration Vendor” laťku zvednout na úroveň, jakou bych si já představoval. Oním druhým důvodem, proč jsem novince tak moc nevěřil, pak byl singl “Dead City Radio and the New Gods of Supertown”, který sice není vyloženě špatný a pár solidních momentů má, ale jako singl mi přišel poměrně nevýrazný – a za předpokladu, že jako singly, které budou desku propagovat, bychom měli vybírat ty nejlepší pecky, “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” moc nadějí nedávalo…

Finální výsledek “Venomous Rat Regeneration Vendor” ovšem jasně ukázal, že jakékoliv pochybnosti nebyly v tomto případě na místě, jelikož hned první poslech je hravě rozprášil. Přesně, jak už to tak bývá – zatímco na “Hellbilly Deluxe 2” jsem se opravdu hodně těšil a nakonec se z toho vyklubalo zklamání, k “Venomous Rat Regeneration Vendor” jsem zpočátku přistupoval střízlivě, jenže deska mi lidově řečeno nakopala prdel. První tři Zombieho sólovky začínaly zajímavými intry (obzvláště “Sinners, Inc.” z “The Sinister Urge” a “Sawdust in the Blood” z “Educated Horses” jsou vyloženě skvělé), novinku podobně jako na “Hellbilly Deluxe 2” odpaluje rovnou regulérní song “Teenage Nosferatu Pussy” a nutno říct, že jde o otvírák jak hovado, možná hned jeden z nejlepších kusů na albu. Song takřka ihned chytne pod krkem a od prvních vteřin do posluchače láduje přesně to, co od Roba Zombieho máme rádi – našlapaná kytarová práce (John 5 bylo to nejlepší, co mohlo Zombieho kapelu potkat), chytlavá rytmika, která vše žene patřičně kupředu, samozřejmě nezaměnitelný vokál vrchního principála, kulervoucí refrén, který se vám hned na první dobrou nacpe do hlavy, odkud už jej nevypáčíte ani heverem, a navrch zmiňovaná groteskní atmosféra, která tomu celému nasazuje korunu.

Následuje již zmiňovaný a trochu rozporuplný singlový kousek “Dead City Radio and the New Gods of Supertown”, který – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale na celém “Venomous Rat Regeneration Vendor” patří k těm nejslabším (nebo lépe řečeno k těm nejméně dobrým) kouskům. Refrén se určitě povedl, ale sloky jsou takové nic moc, stále se ale nejedná o nic, co by člověka nutilo písničku přeskočit. A rozhodně se také sluší dodat, že v rámci desky jako celku mi song vadí o dost méně než v samostatné podobě jakožto singl. Tak či onak, náladu okamžitě vylepší hned následující “Revelation Revolution”, která se zpočátku tváří trochu nenápadně, ale má sílu jak dobytek a některé momenty v ní by se v klidu uživily třeba i na “The Sinister Urge”, které – i když asi půjdu trochu proti proudu, když to neprohlašuju o kultovním “Hellbilly Deluxe” – je asi mojí nejoblíbenější Zombieho fošnou.

Když jsme výše o hovořili o výborných intrech, která Zombie vždycky uměl, na novince tento kousek zastupuje na čtvrté pozici “Theme for the Rat Vendor” se značně orientální náladou, přesto se však do celku v pohodě hodí a jedná se o skvělé ozvláštnění, po němž přijde další pecka “Ging Gang Gong De Do Gong De Laga Raga”, jejíž jméno si v životě nedokážu zapamatovat. Nicméně se v ní opět ukazuje nepochybná síla Zombieho muziky – nejedná se o žádnou velkou vědu, song nabízí vcelku jednoduchý riff i přímočarou rytmiku, ale celé to neuvěřitelně šlape a hlavně baví, aby písnička posléze vybouchla do řízného refrénu. Poměrně netradiční na Zombieho poměry je “Rock and Roll (in a Black Hole)”, ale i podobná ozvláštnění patřila k tomu, co třeba na “Hellbilly Deluxe 2” citelně chybělo, zvlášť když třeba “Educated Horses” i “The Sinister Urge” s nimi pracovat dokázaly. “Rock and Roll (in a Black Hole)” staví na (téměř) nekytarových a trochu elektronicky znějících pasážích s trochu plíživějším vyzněním, které jednou v polovině a jednou na konci songu vybuchne do metalového nářezu, jenž je na v kontextu zbylých songů dost rychlý. Nohu na plynu má kapela i v následující “Behold, the Pretty Filthy Creatures!”, ale i v takové fofrovačce si kapela bez problémů drží svůj ksicht.

U zbylých songů by to již mohlo vypadat, že Rob Zombie s kapelou už v nich nepřicházejí s ničím novým, což je co do struktury nebo překvapení jistě pravda, ani náhodou to však neznamená, že by závěr “Venomous Rat Regeneration Vendor” nějak nudil, protože i tady se najdou výborné songy. Zajímavá je jistě “We’re an American Band”, čili cover od Grand Funk Railroad, v němž mě sice moc nebaví kytarové sólování, ale refrén je hodně fajn a ke zbytku alba sedne jak nic, ale i třeba další trochu rockovější zářez “Trade in Your Guns for a Coffin” na úplný konec. Nejlepším songem ze závěru desky je dle mého názoru ovšem jednoznačně skvělá “The Girl Who Loved the Monsters”, která je sice ve své podstatě klasickou “zombieovkou”, ale moc dobrou. Poslední dvě písničky, které jsme doposud nezmínili, “White Trash Freaks” a “Lucifer Rising”, už nic extra nového opravdu nepřinášejí, ale jsou úplně v pohodě a výborný dojem z “Venomous Rat Regeneration Vendor” ani v nejmenším nekazí.

Celkově se mi “Venomous Rat Regeneration Vendor” opravdu líbí. Zombieho diskografie je poměrně vyrovnaná a směrem nahoru z ní podle mě vystupuje pouze “The Sinister Urge” (směrem dolů zase “Hellbilly Deluxe 2”), kterou se pokořit nepodařilo, nemám však sebemenší problém zařadit novinku po bok “Hellbilly Deluxe” a “Educated Horses”, což je, myslím, velmi solidní výsledek a jak již bylo naznačeno výše, vlastně lepší výsledek, než jsem očekával. Když nic jiného, Rob Zombie si u mě opět napravil reputaci po slabším “Hellbilly Deluxe 2”, a to se také počítá. Celkově jsem s výsledkem “Venomous Rat Regeneration Vendor” více než spokojen.

Další názory:

Předchozí album “Hellbily Deluxe 2” nezastihlo Roba Zombieho a jeho doprovodnou kapelu zrovna v působivé formě, díky čemuž pokračování kultovního debutu zůstalo daleko za očekáváním a několik skvělých skladeb bylo trestuhodně pohřbeno pod hromadou vycpávky. Právě z tohoto důvodu jsem k novince přistupoval s očekáváním o poznání střízlivějším a musím říct, že “Venomous Rat Regeneration Vendor” je rozhodně krokem vpřed, protože těch slabších skladeb na něm není naštěstí mnoho. Pokud od Roba Zombieho nečekáte žádné velké umění, ale chytlavé tutovky, tak by vám novinka neměla přivodit žádné problémy a měli byste se skvěle bavit. Mě odjakživa bavily kratší a rychlejší fláky tohohle milovníka hororu, takže je celkem jasné, že jsem šel do kolen z kousků jako “Behold, the Pretty Filthy Creatures!” a “Trade in Your Guns for a Coffin”, které si svoji úderností a chytlavostí nic nezadají se staršími skladbami. Spousta písní má silný hitový potenciál, který spolu s nezaměnitelným zvukem, jejž si Rob Zombie za ta léta vypracoval, funguje znamenitě a jsem toho názoru, že právě toto album mělo vyjít pod hlavičkou “Hellbilly Deluxe”, protože svou kvalitou by si tento legendární titul zasloužilo mnohem víc než minulý zářez.
Kaša

Reporty

Melvins Lite, Big Business

Napsat komentář
Melvins Lite, Big Business
Datum: 3.5.2013
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Melvins Lite, Big Business

Akreditaci poskytl:
K.Y.E.O.

Kult, živoucí legenda, bordel, neutuchající experimentování, euforie, extáze a nejhlubší katarze lidské duše zároveň. Tohle všechno najdete pod jedním jménem: Melvins. Ale protože nerad předbíhám, vezmu věci od začátku.

Jen těžko se můžu považovat za ortodoxního fanouška party pošuků z amerického Montesana. Vždyť z tvorby Melvins znám opravdu dobře sotva čtyři desky z nesmírného kvanta alb, EPček, živáků a splitek, co kdy nahráli, a o zbytku mám jen tu více, tu méně hrubý přehled. Nicméně ač mé znalosti jejich diskografie nejsou kdovíjaké, nic to nemění na tom, že jejich tvorbu, rukopis a hudbu vůbec mám setsakra rád a pražská zastávka s Big Business v pražském Matrixu byla jasnou povinností. Přiznám se, že v souvislosti s koncertem jsem o jejich doprovodu slyšel pramálo, ovšem když jsem zhlédl bližší informace o kapele, měl jsem poměrně jasno – jejich výběr díky žánrové i pokrevní spřízněnosti s Melvins rozhodně nebyla střelba od boku. Melvins se tentokráte představili ve formaci zvané Melvins Lite, ve které loni nahráli a vypustili do světa placku “Freak Puke“. Ta obnáší tradičně Buzze Osborna za kytarou s Dalem Croverem za škopky a hostujícího Trevora Dunna z Tomahawk s kontrabasem. Ano, kontrabasem. Na pódiu se objevili i další stálí (či alespoň relativně stálí, při všech těch změnách v sestavě) členové Melvins, baskytarista Jared Warren a druhý bicman Coady Willis – tentokráte však pod značkou Big Business, ke které patří i kytarista Scott Martin. Taky v tom máte trochu bordel?

Nebudu vás zatěžovat tím, co se dělo před koncertem, ono to beztak nestojí za řeč. Podstatně důležitější je fakt, že Big Business se vyhoupli na pódium přesně ve chvíli, kdy jsme se pod něj s kolegy pomalu došourali. To bylo s náskokem dobré čtvrt hodiny před oficiálně oznámeným začátkem, jenž byl stanoven na devátou hodinu. Trojlístek hudebníků přišel a bezeslova do nás začal prát svůj specifický rachot. A přiznám se, už se mi dlouho nestalo, aby mi hluková vlna málem způsobila srdeční arytmii, než jsem rachotu přivyknul. Jejich přehulená, špinavá, agresivní sludgová palba mě doslova a do písmene uzemnila a bezmála srazila k zemi. Song stíhal song, mluvilo se málo, pár pozdravů, vzpomínka náhlého úmrtí Jeffa Hannemana ze Slayer, které se událo den předtím. Vyjma toho, basák Jared se na jeho památku toho večera oblékl v triko s jejich logem. Publikum si velmi rychle prošlo fází, kdy si podupávalo do rytmu a nakonec se rozdělilo ve dví, totiž mezi ty, kteří pod pódiem nevydrželi příval adrenalinu a bez zbytečných skrupulí začali kotlit, a mezi ty, kteří si procházeli svojí na první pohled podstatně klidnější katarzí, jež se odehrávala kdesi mezi jejich nitrem a děním na podiu. Nutno podotknout, že pánové z Big Business měli očividně větší radost ze skupiny první.

Zvuk byl takový, jaký byste na sludgovinu čekali, přesto v rámci možností neztrácel na čitelnosti, za což patří zvukaři hluboká poklona. Coady za svojí polovinou bicí sestavy mučil ve stylu srbských komand Černé ruky a ještě k tomu stíhal příležitostně řvát do mikrofonu. Nechápal jsem, jak to zvládá, ale podobně zběsilý výkon předváděli i Scott a Jared, kteří své instrumenty drtili, jako by měli vypustit duši. Coady s Jaredem vyklidili pole před desátou a nechali na podiu klečícího Scotta, jenž se oddával své špinavé, uječené kytarové onanii ještě několik dlouhých minut. Řádně hořká a atmosferická tečka za strhujícím vystoupením. Nakonec se za hlasitého aplausu jen s lehkou poklonou odebral do backstage. S kolegy jsme po skončení vystoupení utrousili na účet chování jednoho mladíka z ochranky pár jedovatých slov, neb jsme jej zdaleka neshledali profesionálním, nýbrž jako příležitost si vybít vztek na těch několika fanoušcích, kteří se rozhodli si skočit z pódia a užít si trochy stagedivingu. Chápu, že pravidla jsou pravidla, na druhou stranu, i tohle k tvrdší hudbě chtě nechtě patří, proto bych očekával trochu více tolerance na úkor bezhlavé agresivity. Ostatně i sám Scott byl několik chvil v šoku, když jeden z fanoušků letěl poměrně drsně pod pódium a několik lidí mu muselo pomáhat, aby se sebral. Naštěstí to je jediná výtka za celý večer, kterou bych vůči organizaci akce vznesl.

Krátce na to nás přerušila siréna, jež nabrala řádně psychedelických obrátek a podmazu v podobě Black Sabbath, aby přitáhla lidi zpět pod pódium. Krátce po ní se dostavilo i trio Melvins, jak se sluší a patří, řádně ujetě. První se objevil hostující Trevor Dunn se svým kontrabasem v uniformě připomínající školní uniformy ve stylu AC/DC, následovaný Dalem Croverem navlečeným do jakéhosi principálského svršku a krátkých šortek. Poslední vtrhl na podium King Buzzo, totiž Buzz Osborne, v teatrální černé kutně, jejíž výstřih byl zdoben pestrobarevným vzorem s prapodivnou kombinací hvězd a květin. S hudební produkcí komický zevnějšek tria zprvu kontrastoval, asi jako když smícháte pivo se zelenou a do toho nalijete lahev okeny, ale na rozdíl od prznění piva se komičnost s psychedelií Melvins prolnula a vytvořila celek, který skvěle podtrhoval punc nevšednosti, který byla doslova všudypřítomný. Něco takového se prostě jen tak nevidí a neslyší, v tom smyslu bylo vstoupení legendy z Montesana opravdovým hudebním svátkem. Texty byly ústy kapely, kytara, kontrabas a bicí pak její gestikulací a mimikou, ničeho víc potřeba nebylo. Cokoliv dalšího by už jen překáželo dokonalému hudebnímu zážitku, který byl doslova a do písmene kulervoucí, neskutečný a jen těžko popsatelný.

Opět se neubráním srovnání s Big Business, totiž byl-li v jejich případě hvězdou večera Coady Willis za bicími, u Melvins to byl jednoznačně Trevor s kontrabasem. Škoda sloupů, kterými Matrix k vlastní smůle disponuje – nebýt jich, poutal by pozornost ještě o něco více. Bylo štěstím, že jsem stál zrovna na té straně, na níž byl i Trevor, a mohl jsem tak zhlédnout všechny jeho kreace, šílené variace a sóla, která na kontrabas předváděl, z první ruky. To, jak dokázal tento úctyhodně masivní nástroj rozpohybovat párem rukou a jedním smyčcem, bylo dechberoucí a nejen díky jeho školáckému vzevření daleko za hranicemi už tak geniálního “Freak Puke”. Ač Melvins nebyli tak strašně uřvaní jako jejich předskokani, byli ještě o něco víc špinaví a nebáli se koupat ve vlastním bahně až po uši. Z jejich vystoupení sršelo ještě víc energie a z kotle pod pódiem bylo nadšené šílenství cítit natolik, že to musel postřehnout i člověk ve stavu nejhlubší apatie.

Mám jen přibližnou představu o tom, jak dlouho se hrálo, kdy přesně se začalo, kdy se skončilo a šlo domů, natož co všechno se přesně hrálo, setlist ani jedné kapely bych dohromady nedal, ani kdybyste mě na mučidla brali. Ale na tom nezáleželo, očima i ušima jsem visel na kapele, jejíž produkce mě odnesla absolutně mimo realitu. Na závěr vystoupení se přidal i Coady Willis, který nakonec s Dalem odehráli několikaminutové bicí sólo pro dva bubeníky podmáznuté smyčcovou smyčkou, kterou spáchal Trevor krátce předtím, než se za Buzzem odebral do backstage. Pokud jste si mysleli, že do té doby to bylo psycho, tohle překonalo snad všechno a dokonale zakončilo večer plný uřvané, zběsilé hudby navozující stavy, které jsou obvykle doménou uživatelů drog. Netřeba přídavků nebo snad žadonění o něj, bouřlivé ovace mnohokrát přesahující ty, jež doprovázely vítání kapely, byly více než dostačujícím rozloučením.

Recenze

Sevendust – Black Out the Sun

1 komentář
Sevendust - Black Out the Sun
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 26.3.2013
Label: Asylum Records

Tracklist:
01. Memory
02. Faithless
03. Till Death
04. Mountain
05. Cold as War
06. Black Out the Sun
07. Nobody Wants It
08. Dead Roses
09. Decay
10. Dark AM
11. Picture Perfect
12. Got a Feeling
13. Murder Bar

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Atlantská partička Sevendust se na vlně moderně-alternativního metalu pohybuje už úctyhodných devatenáct let a letos si na své konto připsala již deváté řadové album v podobě novinky “Black Out the Sun”, které slibovalo návrat k původním kořenům kapely a o něco tvrdší a temnější sound. Osobně nejsem (zatím) žádným velkým či přehnaným fanouškem ani svérázným znalcem poměrů uskupení, ale podle toho, co jsem zatím slyšel, se “Black Out the Sun” může řadit k tomu lepšímu, co Sevendust za dobu své existence vydali. Album momentálně považuji za takovou příjemnou jednohubku k večernímu relaxu, přičemž musím ale zdůraznit, že se jedná o jednu z těch velice chutných a ne úplně pitomých. Proč, co a jak se hned dozvíte o pár desítek nebo stovek slabik níže.

“Black Out the Sun”, které si členové Sevendust produkovali vesměs sami, zní místy pěkně atmosféricky, a to hlavně díky prostému faktu, že se kapela jednoduše nebojí si sem tam trochu žánrově zaexperimentovat, ale zároveň si dokáže udržet svou typicky melodickou tvář. Pro názornou ukázku skloubení obou zmíněných složek si vybereme reprezentativní vzorek – tak třeba taková klipovka “Decay”, jejíž videoztvárnění se tu poflakuje někde kolem a která místy vyznívá pěkně temně a pochmurně. Hodně pomalý a tajuplný rozjezd, který následně střídá riff, jejž měla kapela vymyšlen už v dobách nahrávání alba “Cold Day Memory”, ale rozhodla se jej použít až na nové desce. “Decay” přesně ukazuje, jak kluci ze Sevendust umí precizně zkombinovat všechny nástroje do kvalitní ústřední melodie, kterou vokál frontmana Lajona Witherspoona dokáže nakopnout téměř k dokonalosti. Bicí s milisekundovou přesností kopírují hlavní kytarovou linku a vytváří tak dojem naprosté harmonie a takové synchronizace, o které by si většina jiných kapela mohla nechat leda tak zdát.

U Lajonova hlasového projevu se ještě na moment, s dovolením, zastavíme. Bez něj by prostě Sevendust nebyl nikdy Sevendustem a nová deska tomuto tvrzení dává opět za pravdu. Pan Witherspoon dokáže přecházet mezi klasicky řvavým vokálem alt-metalových odrhovaček, které mezi novým materiálem samozřejmě také lze najít, a čistým pomalejším projevem bez mrknutí oka a s palcem pravé nohy v levé nosní dírce. Klobouček dolů. Na “Black Out the Sun” se mi také velice líbí projev dvorního kytaristy Clinta Loweryho, který Lajonovi místy zdatně sekunduje v podobě upozaděných a podpůrných vokálů. Rozebírat zde ještě jeho hráčské umění na nejběžnější strunný nástroj by bylo jako vození hlíny na hřbitov, takže toho se dovolím zdržet.

Tak, dostáváme se k oddílu, na který se stejně všichni nejvíce třesete a zbytek krom finálního hodnocení přecházíte bez povšimnutí (a kdo ne, má u mě pivo). Nuže, “Memory” funguje jen jako takové kratší intro v podobě akustické kytary, jež je podkreslena na albu mnohem hojněji se vyskytující kytarou elektrickou. “Memory” plynule navazuje na “Faithless”, která by se dala nejjedodušeji popsat jako “pro Sevendust typická”. Nechybí obligátní harsh vokál, rychlá kytalová melodie a výrazné bicí. “Till Death” brnkne už od začátku na trochu rychlejší a zběsilejší notu, která je v některých momentech střídána zpomalením a kytarovým sólem. “Mountain” je střednětempá skladba klasického střihu, ve které dominuje hlavně Lajonův vokál a v závěrečné části opět zabijácké sólo. Pomalejší “Cold as War” se mi opravdu hodně líbí, a to především v refrénových částech, které jsou jednoduše skvělé a výborně naaranžované. Textově i kompozičně se společně vedle výše zmíněné “Decay” staví na pomyslný vrchol alba.

Druhou půli otevírá titulka “Black Out the Sun”, jejíž hlavní tahák spočívá v podobě primární kytarové linky, jež je náležitě zhutnělá a podepřená vedlejší melodií i dunivou basou. Neurazí, ale raději si pustím jiné písničky. “Nobody Wants It” je taková “popíkovka” spoléhající na našláplý refrén a profláklé téma. “Dead Roses” úslužně předskakuje hitovce “Decay” a exceluje především v refrénu. O “Decay” jsme toho již napsali dostatek, takže přeskakujeme a dostáváme se k “Dark AM”, která sází hlavně na kytarovou melodiku a celkově jednoduše uchopitelný koncept. To ale samozřejmě neznamená, že by byla jakkoliv špatná – právě naopak. “Picture Perfect” kombinuje razantně kytarový úvod s impozantním frontmanovým rozsahem. Navazuje “Got a Feeling”, která je opravdu velmi pomalá a kterou od začátku zpívá Clint Lowery s Lajonovou podporou v refrénech. Parádička. Uzavírající “Murder Bar” jde až na dřeň, kombinuje poctivou melodiku s podporou hutných kytar a zpěvným a skočným refrénem. Ideální koncertní kus.

A jsme na konci. Ani to zase tak nebolelo, no ne? “Black Out the Sun” rozhodně není špatné album. Vůbec ne. Ale také není kdovíjak objevné nebo překvapující. Nabízí úžasnou technickou stránku a hromadu slušných písniček, mezi kterými lze najít opravdu nadupané kusy, ale hodnotově je spíše lehce nad průměrem. Fanoušek nebude zklamán a nový posluchač nebude uražen. Toť konečný verdikt.

Recenze

Azure Emote – The Gravity of Impermanence

Napsat komentář
Azure Emote - The Gravity of Impermanence
Země: USA
Žánr: avantgarde death metal
Datum vydání: 3.4.2013
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Epoch of De-Evolution
02. Carpe Diem
03. Marching Forth
04. Sunrise Slaughter
05. Conduit of Atrophy
06. Veils of Looming Despair
07. Dissent
08. The Living Spiral
09. Obsessive Time Directive
10. Patholysis
11. Destroyer of Suffering
12. Annunaki Illuminati
13. The Color of Blood
14. Puppet Deities

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Azure Emote pocházejí z americké Pensylvánie, a i když toto jméno asi řadě lidí nic neřekne, nejde o žádné zelenáče. Po hlavičkou Azure Emote se totiž sešla trojice zkušených muzikantů, kteří se realizují i v kapelách, jejichž jména umí skloňovat snad celý svět tvrdé hudby. Konkrétně to jsou pánové Mike Hrubovcak (mj. Vile, Monstrosity, Divine Rapture), Ryan Moll (mj. Divine Rapture) a Mike Heller (mj. Fear Factory, Malignancy, System Divide) a tato trojice dala za asistence dlouhé řady hostí dohromady desku “The Gravity of Impermanence”, operující ve vodách avantgardního death metalu. Vstupní podmínky tedy znějí velice zajímavě a snad mohu trochu s předstihem naznačit, že velmi zajímavě dopadlo rovněž samotné dílo.

Ono to vlastně ani není žádné předbíhání, protože že je to zajímavé, to je asi první dojem, který se posluchači po první hodince ve společnosti “The Gravity of Impermanence” usadí v hlavě. Důvod je zřejmý – album totiž dohromady splétá nejrůznější vlivy, zvuky, nástroje a hlasy a to, co je na konci, je stejně tak nezvyklé jako přitažlivé. Na jednu hromadu zde byly naházeny vyprahlé death metalové riffy i svěží a životné kytarové momenty, je tu jasně slyšet elektronika i industrial, ale proti tomu se staví táhlé houslové melodie, jednou dominuje strojová odlidštěnost, jindy až povznášející nádhera dané pasáže a konečně je zde přítomen i nesmírně ostrý kontrast mezi death metalovým chrapotem Mikea Hrubovcaka a klasickým školeným zpěvem obou hostujících dam. “The Gravity of Impermanence” je tedy skutečně eklektické dílo, ovšem otázkou zůstává, jestli se tvůrcům podařilo takové množství nejrůznějších motivů a zdrojů udržet na uzdě do takové míry, aby to bylo ku prospěchu věci a nikoli naopak.

A otázka je to velmi důležitá, protože s postupným vývojem odpovědi na ni se vyvíjel i můj názor na desku jako celek. Osobně mám za to, že pojmout “The Gravity of Impermanence” bude pro ne až tak zkušeného posluchače asi dost tvrdý oříšek, protože je to na pobrání opravdu dost náročná deska, která své kvality odhalí jen výměnou za trochu trpělivosti. Krom nějakých dvou, tří skladeb má totiž většina desky poměrně schizofrenní charakter a je potřeba nejeden poslech, aby vše zapadlo na své místo. Mně to sice docela trvalo, ale nakonec to až na pár výjimek zapadlo a jsem za to docela vděčný, protože od té doby v “The Gravity of Impermanence” nevidím hodinu divné hudby, ze které na všech stranách čouhají skvělé nápady, ale hodinu hudby, kde jsou ty nápady spíše vkusnou ozdobou a dohromady se zbytkem tvoří velmi kvalitní a nesmírně zajímavý celek.

Důvod, proč je “The Gravity of Impermanence” tak zajímavou deskou, jsem nastínil o něco výše, ale tento faktor si rozhodně zaslouží trochu víc pozornosti. Stojí za tím onen eklektický charakter a troufám si tvrdit, že “The Gravity of Impermanence” by mohla sloužit za ukázku významu tohoto pojmu. Záběr, s jakým se zde pracuje, je totiž opravdu neuvěřitelný. Odlidštěnost, mechanická přesnost a svérázná melodika tvoří jedinečný dojem, že jde o hudbu z nějaké dystopické a strojům podrobené budoucnosti. Přispívá k tomu řada samplů, místy celkem psychotické klávesové rejstříky a také fakt, že se tvůrci neštítili využít ke svému záměru ani ostrou elektroniku. Bohu dík tak ale učinili velmi citlivě a třeba takový lehký dubstepový podkres v “Patholysis” je až nečekaně osvěžující. S touto co do nálady velmi neutěšenou stránkou věci, ve které valnou měrou pramení ony počáteční schizofrenní dojmy, však velmi sympaticky kontrastují melodické a po kompoziční stránce vyloženě učesané pasáže, které naopak působí až vznešeně a v tom zdánlivém moři zmatku fungují jako skvělé záchytné body. Většinou se na nich podílí houslista Pete Johansen, jehož příspěvek k celku opravdu sedí a je vším, jen ne takovými housličkami na udělání dojmu, jaké jdou občas zaslechnout od nějaké té průměrné až poprůměrné gothic metalové kapely. Za zmínku stojí určitě i využití saxofonu, který se blýskne ve dvou skladbách, a stejně jako v ostatních případech, kde jsem se se saxofonem setkal, i zde zní naprosto skvěle. Tohle je ale jen velmi omezený výběr z toho, co všechno “The Gravity of Impermanence” nabízí, takže pokud se odhodláte k poslechu, můžete se těšit ještě na řadu překvapení, o kterých tu nepadla zmínka.

Je tak trochu malý zázrak, že taková nálož všeho možného i nemožného funguje, takže asi nebude žádným překvapením, když si neodpustím i nějakou tu kritiku. Nebude jí ale mnoho a vlastně se soustřeďuje na plochu jedné skladby. Mám tím na mysli “Marching Forth”, ve které se i přes řadu skvělých momentů snoubí asi všechno, co mi na “The Gravity of Impermanence” není úplně po chuti. Zaprvé je zde nejvýraznější onen schizofrenní charakter, který jinde dostal mnohem stravitelnější tvář, a zadruhé mi tu opravdu vadí ženský vokál, který v ostatních skladbách působí mnohem lépe. To je ale jen jediná skladba a vedle velkého množství takových normálně dobrých naproti tomu stojí dva skvosty, ke kterým nemám jedinou výtku. Jsou to skladby “Carpe Diem” a “Veils of Looming Despair” a obzvláště druhá jmenovaná napovídá, jak fantasticky by to mohlo vypadat, kdyby Azure Emote dotáhli i zbytek alba na podobnou úroveň. V jejích pěti a půl minutách se potkává všechno, co je na “The Gravity of Impermanence” tak skvělé, a nic nepřebývá a přiznám se, že být každá ze čtrnácti skladeb tak moc dobrá, asi bych neváhal a udělil devět. Jelikož to tak není, musím jít o něco níž, ale i přes jisté dílčí výhrady, které k “The Gravity of Impermanence” mám, mi nečiní sebemenší problém uznat, že se jedná o velmi dobrou desku, která si zaslouží pozornost posluchačů a na kterou mohou být Azure Emote právem hrdí.

Druhý pohled (jméno):

Azure Emote zcela jistě nabízejí trochu jiný pohled na death metalový žánr, bezesporu se jedná o velice zajímavou věc a co se mě týče, určitě se mi to zamlouvá. Rozhodně dávám přednost těm skladbám, kdy se kapela opravdu urve ze řetězu, nijak se nekrotí a sype jednu saxofonovou a houslovou vyhrávku za druhou. Obecně se mi zdá, že v druhé polovině “The Gravity of Impermanence” je takových momentů o něco víc, což je asi i důvodem, proč se mi právě druhá půle desky líbí o něco víc, nicméně celá hodina muziky mě jako celek baví, tak jak je. Ostatně i v první polovině se vyskytnou velice zajímavé kusy, viz třeba “Marching Forth”. Z dalších songů bych pak vyzdvihnul ještě “Veils of Looming Despair”, “The Living Spiral”, “Obsessive Time Directive” a určitě i závěrečnou “Puppet Deities”, která pro mne možná představuje vrchol “The Gravity of Impermanence”. Jediné, co bych si dovolil vytknout, je obal, který sice není nijak vyloženě zlý, ale přebal debutu “Chronicles of an Aging Mammal” byl o mnoho lepší. Jinak se ovšem jedná o desku, která rozhodně stojí za slyšení!
H.

Recenze

Six Feet Under – Unborn

Napsat komentář
Six Feet Under - Unborn
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 18.3.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. The Depths of Depravity
02. Neuro Osmosis
03. Prophecy
04. Zombie Blood Curse
05. Decapitate
06. Incision
07. Fragment
08. Alive to Kill You
09. The Sinister Craving
10. Inferno
11. Psychosis
12. The Curse of Ancients

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6,5/10
Stick – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
facebook / twitter

“A nedají si říct, a nedají.” Řeč tentokrát není o strážných z pohádky “O statečném kováři”, nýbrž , jak už titulek článku napovídá, o Six Feet Under, respektive o jejich vrchním principálovi, nestárnoucím Chrisu Barnesovi, který se s tím nepáře a necelý rok po loňském “Undead” přichází s další kolekcí svého death metalu, tentokrát pod názvem “Unborn”. Pokud si dáte tu práci a loňskou recenzi si dohledáte, zjistíte, že nadšením jsem tehdy neoplýval, takže je snad pochopitelné, když se přiznám, že do recenze novinky se mi moc nechtělo a vlastně jediný důvod, proč jsem do toho šel, byl fakt, abych zjistil, zda se od minula Chris Barnes poučil, či nikoli, ovšem jak prozrazuje hned úvodní citace z tvorby české kinematografie, tak musím říct, že nikoli. Tedy abych byl přesnější, nijak výrazně…

Od minula uběhlo pouhých deset měsíců, přesto se v řadách Six Feet Under stačila udát nějaká ta personální změna, která se na konečném vyznění desky podepsala minimálně, takže jen ve zkratce připomeňme, že kytaru už neobsluhuje Rob Arnold, ale už loni jej nahradil švédský drtič Ola Englund, jenž se nyní poprvé představuje ve studiové formě a není vůbec marný. Ve studiu se mihli ještě Benjamin Savage z Whitechapel a právě Rob Arnold, který za svým působením v kapele udělal tečku v podobě několika kytarových partů. Tak či onak, skladatelské otěže nadále dřímá dredatý Barnes, takže i kdyby se obklopil kýmkoli, tak ve výsledku bude jeho album znít stále precizně, nicméně hudebně pořád stejně bezzubě, jako je tomu v posledních letech u něj obvyklou praxí, což v případě death metalové kapely není nic, co by člověk zrovna vyhledával.

O tom, že “Unborn” přímo navazuje na “Undead”, nemůže být pochyb snad v žádném ohledu. Již při pohledu na velmi podobný obal je jasné, že k sobě budou obě desky spojeny víc, než tomu bylo v minulosti. Zvuk je stále v pohodě, to se Six Feet Under nedá upřít, ale stejně jako loni, i tentokrát je na tom partička na štíru se zajímavostí svého materiálu. A protože o to jde především, nemůžu ani letos legendu death ‘n’ rollu vyloženě pochválit, protože i když se tentokrát rozhodli přijít s materiálem o trošku různorodějším, pořád jedou ve vyjeté stopě, takže žádné výrazné překvapení se nekoná. Co mne potěšilo, byl nárust thrashových pasáží, které jsou patrné v “Psychosis”, “Incision” či “Decapitate”, jejíž kytarová vyhrávka ústředního riffu se dotýká veličin Slayer. Některé písně jdou v tomto ohledu tak daleko, že jejich hudební kostra působí doslova priminitivně, což mne hned napadlo při “Zombie Blood Curse”, která však díky své rock ‘n’ rollové přímočarosti dává vzpomenout na starší počiny a kterou jsem si hned oblíbil. Nebyl by to Chris Barnes, který i přes svá klasická velkohubá prohlášení o návratu ke kořenům a desce, která bude zabíjet, je schopný na konečnou verzi zařadit takovou vatu jako úvodní nudu “The Depths of Depravity”, “Inferno” či “Alive to Kill You”, které nijak nevybočují z průměrného death metalu americké školy, k němuž se kapela na posledních počinech stále radši uklání na úkor death ‘n’ rollovým vlivům, které jí zajistily mnoho fanoušků, včetně mé maličkosti.

V mnoha ohledech natočili Six Feet Under svou klasickou desku, která si cestu mezi zástupy fanoušků zajisté najde. Vzhledem k tomu, že i já jsem si našel celkem rychle své favority v podobě “Neuro Osmosis”, valivé “Prophecy”, chytlavé “Decapitate” či závěrečné “The Curse of Ancients”, která díky barvitým kytarovým plochám působí oproti zbytku tak nějak epičtěji, nemám důvod k vyložené nespokojenosti, jak jsem před prvním poslechem očekával. Srovnání s minulým albem (a vlastně i těmi předchozími) se přímo nabízí, a pokud se omezím pouze na dvojici “Undead” a “Unborn”, tak mi víc sedí letošní kousek. Sice jen o trošku, ale je to tak. K loňskému zářezu na pažbě jsem se od sepsání recenze vrátil teprve nyní v souvislosti s novinkou a můj názor na něj se stále nezlepšil, naopak bych ještě bodík ze svého hodnocení ubral. Nijak výrazně mě novinka sice nenadchla, ale taky neurazila, takže za slušně poslouchatelné album, které mi žádné vrásky na čele nepřidalo, si Chris Barnes zaslouží slabé uznání.

Další názory:

Vzhledem k tomu, že předcházející “Undead” bylo těžce průměrné, že novinka má velmi podobné jméno i obálku a že vychází s odstupem pouhých deseti měsíců, jsem tak nějak očekával, že i “Unborn” bude takové nemastné neslané, jak se říká, nicméně nakonec jsem docela příjemně překvapen, protože je to album úplně v pohodě. Jasně, rozhodně to není žádný zázrak, ale ten snad od kapely jako Six Feet Under může čekat jen blázen, ale poslouchá se to v klidu, stopáž o 36 minutách uběhne docela příjemně a tak nějak celkově mám z “Unborn” docela solidní pocit – zcela jistě o dost solidnější, než jsem před samotným poslechem očekával. Určitě si to v budoucnu nebudu pouštět moc často, možná spíš vůbec, protože jestli dostanu chuť na Six Feet Under, přece jen dám přednost osvědčeným starším flákům, ale těch několik protočení za účelem hodnocení jsem si dal relativně s chutí, takže nemám problém dát o malinko vyšší známku než moji kolegové…
H.

Six Feet Under udělali další album. Tím bych mohl skončit. Kdo tvorbu Barnesovy smečky adoruje, bude ji adorovat dál, kdo si to poslechne s nějakou špetkou respektu s tím, že jeden poslech a stačí, udělá přesně to samé, co v případě minimálně posledních dvou nahrávek. Ono to není vyloženě špatné album, jen je to takový kolovrátek a já tu přece jen postrádám nějaké výraznější momenty. Barnese si asi přece jen nejvíce vychutnám na starých fošnách Cannibal Corpse.
Stick