Archiv štítku: CZE

Česká republika

Ultra Shit’n’Slim – Dobytek

Ultra Shit'n'Slim – Dobytek
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: 14.2.2010
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Krupicová kaše
03. Do zadku NE!!
04. Lví pšouk
05. Hlubina řitní
06. Panděro
07. Námrdovka
08. To by člověk blil Milane
09. Lesní jahodí
10. Posraný prkýnko vod hajzlu
11. Svině líná
12. Dobytku jeden (Original)

Odkazy:
bandzone

Česká hudební scéna je extrémně spletitým labyrintem, kde můžete po dlouhém hledání a bádání nalézt opravdové klenoty hudby, stejně jako nespočet dalších „něčeho“, co ji připomíná jen povrchově. Pojďme se na chvilku oprostit od všech těch mainstreamových záležitostí a povězme si něco o třech chlapcích z nejsevernějšího cípu České republiky, kteří byli svědky téměř okamžité přeměny na prasata. Inu, jakmile uslyšíte jejich materiál, budete si možná říkat, že opačná transformace prase-člověk by byla výstižnější. Trojka také známá jako Ultra Shit’n’Slim nyní neoficiálně vydala své nové demo zvané prostě „Dobytek“. Že jde o klasický vesnický (napodobeniny Carcass opravdu nečekejte) goregrind, je zřejmé hned z původu našich představených, nebylo by na škodu si ale o nich povědět něco blíže. Tak dnes jen v rychlosti. Toto není ani recenze, ani reklamní promo (pokud to hoši čtou, moje peněženka je vždy otevřená), nýbrž lehké rozšíření vašich obzorů.

Co si představíte pod pojmem taneční goregrind? Absolutně nic, což ani já ne, ale nutno dodat, že při prvním poslechu několika písní vám do krve vjede neuvěřitelný nával adrenalinu a chuti si zaskákat. Opravdu! Ne, že by byly songy nějakým způsobem revoluční či fúzí hned několika žánrů, ale čiší z nich neskutečně optimistický dojem. Určitě vám dojde, že hoši jsou sama o sobě kopa srandy. Klon (pouze kódové označení, nikoliv vlastní jméno… nebudeme ovšem dále rozebírat jeho původ) jakožto hlavní a téměř jediný kytarista se také mimo jiné stará o vokály, stejně jako basák Kundis (opět pouze přezdívka… doufejme), který svižně obstarává prasečí kvičení. Tam vzadu, za desatero bubny a desatero činely sedí Káně, který svižně rozhazuje rukama, do čehož samozřejmě také kvílí. Hoši mají role pevně rozhozené – každý dělá něco a všichni dohromady udělají moc.

Čeho si patrně všimnete nejdříve, je až obdivuhodná kvalita zvuku jednotlivých nástrojů. Hoši nahrávali přímo ve zkušebně, což by mělo automaticky znamenat extrémně neposlouchatelnou nahrávku. Opak je pravdou, vše zní na poměry podmínek, ve kterých bylo nahráváno, naprosto skvěle. Bavíme se tu samozřejmě o amatérské produkci, ne, že na mě někdo vytasí fakt, že velkoprodukční kapely mají daleko lepší zvuk. Co už ale nesedí tak dokonale, jsou méně čitelné vokály. Teď tu nejde o ty přespříliš složité texty („uuuííí chrochro vrrrvrrr“), ale jejich čitelnost, která je možná v tom všem hluku lehce zadupaná do země. Nic to nemění na tom, že na demo, které bylo nahráváno ve zkušebně, je to opravdu solidní výsledek.

Tak teď něco k samotnému demu. Na CD, které si můžete zakoupit skrze samotný kontakt s kapelou, naleznete celkem dvanáct písní, přičemž si některé z nich můžete poslechnout na Bandzone profilu Ultra Shit’n’Slim (nyní nechť promluví strýček Google). Každá z písní začíná nějakým tím originálním samplem, které jsou poslední dobou opravdu v módě. Hned první „Intro“ je celé složené z části filmu „Slunce Seno“, přičemž mnoho dalších songů je uvedeno právě nějakou tou českou kinematografickou klasikou. Guturální hřmění střídá hluboké kvičení a sem tam nějaká ta prohozená hláška. Celá deska jede prakticky neustále ve stejném tempu, což se dá říci i o samotné hudbě. Nečekejte tak žádné převratné hrátky s nástroji, ani přílišnou rozmanitost jednotlivých stop, pokud jste orientováni spíše na technickou hudbu, jste na špatné adrese. Tady jsme v čistokrevném chlívě. Co je ale pravda, je fakt, že si hoši opravdu vyhráli při vymýšlení názvů písní. Uznejte sami, s názvy jako „Krupicová kaše“, „Do zadku NE!!“, „Panděro“, „Svině líná“ atd. se jen tak nesetkáte. A nějaké doporučení? Song „To by člověk blil Milane“ je dle mého názoru tím nejpovedenějším z celého dema. Odsýpá, je svižný a při poslechu se kurva nenudíte! Co naplat, abyste si jednotlivé písně aspoň trošku zamilovali, musíte opravdu chtít, v případě takovéhoto druhu hudby, to nepřijde jen tak samo z nebe. Nebo z chlívku…

Ultra Shit'n'Slim

Recese? Absolutní! S recenzemi na podobně zaměřené kapely, ať už amatérské či profesionální, se tu moc často nesetkáte, proto není na škodu občas rozčeřit vodu něčím takovým. Jakékoliv hodnocení je tu naprosto zbytečné, ačkoliv hoši nesnesou srovnání s daleko známějšími kapelami (proč taky?!), své fandy si vždycky najdou. Což dokazují i při mnoha energických vystoupeních, při kterých v davu vznikají mnohdy legrační tancovačky (zlomené nosy, přeražené páteře, vyškrábané oči ne). A co je mým záměrem a co se snažím říct tímto článkem? Nebuďte lhostejní vůči české hudbě, ať už se jedná o grind, nebo směsku pop-rocku – v začínajících kapelách je více, než si sami myslíme. Proto na vás apeluji, máte-li vlastní kapelu, posílejte nám vaše nahrávky, rádi poslechneme a zhodnotíme. Ultra Shit’n’Slim jsou důkazem toho, že když se chce, tak to jde, nehledě na velikost vašeho přirození ani jiného výstupku vašeho těla.


The Plastic People of the Universe, Papír sklo plasty

The Plastic People of the Universe
Datum: 19.2.2010
Místo: Česká Lípa, KD Crystal
Účinkující: Papír sklo plasty, The Plastic People of the Universe

The Plastic People of the Universe jsou jednou z nejkultovnějších a nejzásadnějších hudebních skupin, které se kdy v Čechách objevily. O tom není pochyb. A to nejen kvůli své pestré historii, ale také především díky své originální hudbě. A jak jsem se již v minulosti měl sám tu čest osobně přesvědčit, jejich živá vystoupení jim na kvalitách nikterak neubírají, spíše naopak – když se zadaří, psychózní pocity z jejich muziky (hlavně té starší tvorby) se na pódiu násobí. Prošvihnutí jejich koncertu bych tedy ze své strany považoval za jasnou známku kreténismu, naštěstí se však jako kretén necítím (alespoň ne tolik) a vystoupení jsem si ujít nenechal.

Lehce jsem se děsil místního kulturáku jakožto místa konání, kde se podařilo pohřbít nejeden koncert, zvláště pokud kapela disponuje více jak třemi nástroji. Nakonec však zvuk uši nerval, což jsem samozřejmě kvitoval s povděkem. Návštěvnost byla také vcelku slušná, plocha před pódiem byla sice zaplněna možná tak z poloviny (a ještě prořídlé), i když bych tedy očekával trochu víc, vzhledem k legendárnímu statusu The Plastic People of the Universe. Většinou dorazili staří fotři (to není v žádném případě myšleno jako urážka), co ještě živě pamatují časy, kdy byli Plastici zakázaní, omladina totiž ten večer vyrazila za kulturou na nějaký souběžně probíhající ples či co (no fuj).

Celý večer otevřela místní alternative-rocková parta Papír sklo plasty, od níž jsem toho moc nečekal, ale musím uznat, že to byl vcelku zábavný a příjemný výstup. Sehnat něco, co by se byť i jen vzdáleně zvukově či stylově podobalo The Plastic People of the Universe je vskutku oříšek, Papír sklo plasty však byli zřejmě tou nejschůdnější volbou. Se samotnými The Plastic People of the Universe se sice mohli rovnat jen těžko, i tak ale nebylo chvílemi těžké odhadnout, koho že si to doma občas pouští, zvláště, když si od Plastiků vypůjčili některé úryvky textů. Jejich vystoupení chvílemi zavánělo lehkou nudou, hlavně v těch klidnějších částech, jak se “urvali ze řetězu” a spustili obě kytary najednou společně se saxofonem, znělo to zase naopak velmi solidně. Pódium ovládal zpěvák (a v některých skladbách příležitostně i kytarista) se svými úchylnými kreacemi, největším překvápkem pro mě však bylo to, že na saxofon a klávesy tam hrál můj učitel občanky. To bych do něj neřek, hehe…

Poté už ale přišli na řadu ti, kvůli nimž ten večer všichni dorazili – The Plastic People of the Universe. Žádné efektní nástupy či něco podobného, kapela v klidu přišla, vzala do připravené nástroje a začala hrát. Hned s prvními tóny dokázali člověka vtáhnout do jedinečné atmosféry svých nenapodobitelných skladeb, jakou nedokáže vykouzlit nikdo jiný. Šedivé vlasy (a vousy) hlavních protagonistů značily letitý nadhled a jistotu, s níž tvořili veškeré komorně zatěžkané pocity nových skladeb, tak předlouhé psychedelické plochy těch starých. Psychedelie, avantgarda, experiment, progrese, alternativa, to vše lze v hudbě The Plastic People of the Universe najít, a to vše také předvedli. Tato skupina nepotřebuje absolutně nic jiného, mluví za ni jen a pouze hudba.

Koncert byl postaven především na novější tvorbě, což celkem logické, když poslední deska “Maska za maskou” vyšla před nějakými dvěma nebo třemi měsíci. Právě ta zazněla v podstatě téměř celá – jen tak namátkou třeba “TV idylka”, “Marie, vstávej”, “Maska”, “Cizí vlasy”, “Magorův šém” nebo “Tygr v Praze”. V setu však samozřejmě nechyběly ani staré kulťárny (nebo také “vykopávky” a “fosilie”, jak je nazýval Vratislav Brabenec) jako například “Apokalyptickej pták”, uhrančivá “Magické noci” nebo “Podivuhodný mandarín”.

Během českolipského koncertu rovněž proběhl křest nejnovější koncertní nahrávky The Plastic People of the Universe, “Obešel já polí pět”, která se dala vůbec poprvé sehnat právě na této akci. Pod pojmem křest si však v tomto případě nepředstavujte nic okázalého – Vratislav Brabenec CDčko jen lehce ocvrnknul obyčejnou vodou a hrálo se dál.

Co jsem ale celkem nepobíral je, jak mohou někteří lidé v publiku na podobnou muziku zběsile tancovat, jako kdyby to byl nějaký punk. To ale jen tak na okraj. Samotné kapele se nedá vytknout v podstatě nic, snad jen tu pauzu uprostřed vystoupení bych klidně oželel, ale čert to vem, přece jenom už to nejsou nejmladší pánové. The Plastic People of the Universe každopádně předvedli výborný koncert.


Shatter – Black Comedy

Shatter - Black Comedy
Země: Česká republika
Žánr: metalcore
Datum vydání: 1.5.2009
Label: K Max 22:46 Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Domácí metalová scéna je velice kritizována a odsuzována, že u nás kvalitní tvrdá hudba prostě nevzniká. Těmto “haterům” by bylo dobré říci, že se pletou a v našich končinách se toho najde spousta kvalitního. Shatter patří mezi ně, tato smečka hraje převážně metalcore, který není typickým moderním metalcorem. Jejich hudba se často pohybuje na pomezí hardcore a thrashe.

Shatter mají za sebou celkem bohatou historii, na scéně pohybují už zhruba jedenáct let a jako jejich největší úspěch se dá hodnotit předskakování Soulfly v roce 2003. “Black Comedy” je třetím studiovým albem a určitě se budou chystat další. Jeden ze členů skupiny nám ještě před časem poskytl rozhovor, který můžete číst zde.

Celé album v sobě skrývá velkou porci agrese a energie, hned první song “Epitaph E11” napoví, jak se “Black Comedy” bude vyvíjet. Toto tempo nepouští, album šlape, jak má, a v podstatě tu není žádný slabší moment, až na výjimku u dvou songů. “Shades of Soul”, v pořadí osmá písnička, se odehrává na akustickou kytaru a zpomaluje dobře rozjeté album. Toto bych ještě uznal, stále jsem ale nepochopil význam posledního songu, který nemá s metalem či metalcorem nic moc společného. “Apple Town” by se hodilo spíše na diskotéku nebo do jiných pochybných míst, kam chodí divní lidé. Pryč s těmito songy, “Shades of Soul” bych ješte pochopil, ale “Apple Town”, to ne. “Black Comedy” vrcholí zhruba v půlce, po výborném úvodu tu na vás čeká přeskvělá “Never Know”, která je typickým hitem do rádií a do videoklipů. Palec nahoru za tento song, možná nejlepší písnička v historii celé skupiny. Po ní následuje “Whore”, která je sice místy pomalejší, ale stále opravdu dobrý poslech. Za “Whore” je tu “Fuck Pride”, která už kvality dvou svých předchůdců nedosahuje, a tak se po této skvělé dvojici poměrně ztrácí. Další píseň, která stojí za zmínku, je devátá “Bastard”. “Bastard” je nejvíce melodická z celého alba, což mě jako velkého milovníka melodií hodně potěšilo.

“Black Comedy” je dobré album, jak jsem psal v prvním odstavci, všichni, kterým česká hudba nevoní, by si to měli poslechnout a přestat povídat. Deska si stále drží své tempo a moc nepolevuje. Až na dvě slabší místa je to velice dobrý poslech. Z prvního poslechu mě to moc neučarovalo, později jsem tomu ale přišel na chuť.


Cruadalach – V rytmu staré krve

Cruadalach - V rytmu staré krve
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 31.1.2010
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Pokud jste o téhle kapele ještě neslyšeli, tak nezoufejte nad svojí nevědomostí. Cruadalach mají za sebou zatím jen přibližně rok brázdění českými koncertními pódii, se začátkem roku letošního však vypouštějí premiérové třískladbové promo “V rytmu staré krve”, jemuž se dnes budeme věnovat. Nemyslete si ale, že jde o nějaké amatéry! Při bližším ohledání zjistíte, že například za bicí soupravou sedí Michal Rak, který prošel skupinami jako Silent Stream of Godless Elegy nebo Dissolving of Prodigy a v současné době tluče mimo jiné třeba i u výborné doomovky Et Moriemur. Kytaru v ruce zase třímá AxReturn to Innocence, a to ani nemluvím o zbytku sestavy, která má také bohaté zkušenosti. Co je však pro naší recenzi nejdůležitější, teď všichni tito lidé spojili své síly a pod hlavičkou Cruadalach se pustili na pole pagan, nebo chcete-li folk metalu.

Pouhé tři písničky o celkové délce přibližně 15 minut odmítám hodnotit jakkoliv číselně, tak se tomuhle počinu mrkneme do tlamičky pouze slovně. Vezměme to od podlahy a začněme bookletem, který na mě působí tak trochu “počítačově”, ale vzhledem k tomu, že jde o volně šířitelné promo (stahovat můžete na oficiálním webu kapely), nemá smysl remcat, protože u takovýhle kraťasů určených k propagaci se většinou ani nikdo s nějakým bookletem neotravuje, tudíž je to dostačující.

Omáčku máme za sebou, takže hurá na konečně něco pořádného – hudbu. Na mlsná ouška posluchačova jako první číhá “Golden Times”. Hned na první poslech na mě působila… hm, řekl bych příjemně. Pěkně chytlavá, hezky poslouchatelná, zvláště když se přidají skočné folkoviny (nějaké dudy, housličky a kdo ví co ještě, já se v tom nevyznám, ale hlavně, že to zní dobře (smích)). To však ještě není nic proti následující “Pramen Epony”, jediné česky zpívané písničce na “V rytmu staré krve”. Tohle je jasná hitovka. Vezměte si to samé, co jsem říkal o chytlavosti u “Golden Times”, a vynásobte to tak třemi. Vše je pěkně v rovnováze, tah na branku jak sviňa, co víc si přát? Titul nejsilnější kousku přiklepávám právě téhle skladbě.

“V rytmu staré krve” na mě působí, jako že Cruadalach chtějí ukázat, čeho jsou schopni (ono je to vlastně promo, takže je to logické). Zatím tu byl mírně ostřejší (pozor, hodně relativní pojem) otvírák a hitová pecka. Co nám tedy zbývá? Jasně, trochu lehčí a pomalejší věc, která je v tomto případě reprezentovaná v podobě “Confession”, jež svoji úlohu plní rovněž na výbornou, stejně jako předchozí songy.

Cruadalach

Takže si to shrňme, ať víme, na čem jsme. “V rytmu staré krve” jednoznačně ukazuje, že potenciál do budoucna tenhle projekt má, a to je, myslím, to hlavní. Až se objeví klasický debut, já si jej určitě uniknout nenechám (a tentokrát to bude i s číselným hodnocením, hehe). Co jsem zaznamenal názory na koncertní prezentaci, tak prý také dobré a i zbytek materiálu stojí za poslech (sám ale zatím říct nemůžu, doposud jsem živě neviděl). A co z toho všeho vyplývá? Asi že tu holt zřejmě máme další českou kapelu, kterou se zjevně vyplatí věnovat pozornost.


Et moriemur – Lacrimae rerum

Et moriemur - Lacrimae rerum
Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: prosinec 2009
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Marcia Funebre
02. Shadows
03. At Dawn
04. Doom Soldier
05. Shades of Grey
06. Silence
07. Twilight of Faith
08. Chimeras
09. Memory’s Gate

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone / bandcamp

Et moriemur je teprve nedávno vzniklá doomová formace z Prahy, která v těchto dnech vydává své debutové minialbum „Lacrimae rerum“. A hned od úplného začátku na mě působí… hm… seriózně. Seriózněji než jiné začínající skupiny. Ani nevím, čím to je. Snad možná… Et moriemur se hned od začátku prezentují na vyšší úrovni, než jen „zajdeme s kámošema po práci/škole otočit pár piv do zkušebny a udělat nějakej bordel, ono z toho snad něco vyleze“. Již v době, kdy začala jejich invaze na vodách internetu, přišli s už utvořenou hudební tváří a kvalitním materiálem v kapse. A když se nad tím zamyslíte, to se v našich končinách zas tak často nestává.

Et moriemur se hudebně pohybují v zákoutích tíživého doom / death metalu. Sympaticky působí, že jsou si podle všeho sami vědomi jistých paralel s jinými zaběhlejšími zahraničními doomovými spolky (konkrétně My Dying Bride, Swallow the Sun, Paradise Lost a Saturnus) a nebojí se je uvést na svých stránkách. Sympatičtější o to víc, že se doopravdy jedná jen o paralely, nikoliv „přespřílišnou inspiraci“. Et moriemur totiž navíc přidali takovéto to koření, které se odborně nazývá „vlastní ksicht“.

Páteř nahrávky tvoří čtveřice skladeb „Shadows“, „Doom Soldier“, „Silence“ a „Chimeras“, které jste již dříve mohli poslouchat na Bandzone a MySpace profilech Et moriemur (pro ukázky hudby směřujte své kroky právě tam). Všechny čtyři písničky jsou vskutku výživnou porcí pořádného doomu s atmosférou, že by se dala krájet, přesně jak to mám rád. Nikam se nespěchá, pomalé a těžké riffy se však s jistotou zadírají pod kůži a do mozku a dostávat je odsud bude vážně oříšek.

Hned od prvních tónů „Shadows“ musí být každému jasné, že zde nepůjde o nic veselého. Není to přímo nějaká deprese, přesto je celé „Lacrimae rerum“ prostoupeno lehce nepříjemnou (nepříjemné je v tomto případě myšleno jako klad, abychom si rozuměli) atmosférou všudypřítomného, avšak neuchopitelného konce. „Hudební doprovod k absurditě života a domýšlivosti lidí,“ jak uvádí samotná skupina, opravdu sedí. S poslechem se vydáte na půlhodinovou cestu tmou, na jejímž konci nečeká nic jiného než apokalyptická „Chimeras“ (klávesy à la Skepticism v ní dělají divy). Po ní už následuje jen smutná „Memory’s Gate“, která stvrdí, že nejenže je konec nevyhnutelný, ale že je přímo za dveřmi.

Mezi onu čtyřku „hlavních“ písní jsou nastrkány ještě krátká intra a mezihry, ve všech případech bezezbytku plnící svojí úlohu v podpoření atmosféry. Nezřídka se stává, že právě velké množství meziher nahrávky rozmělňuje; o „Lacrimae rerum“ můžu s klidným srdcem prohlásit, že se jí tento neduh vyhnul.

Texty. Když zůstaneme v kategoriích „české“ a „debuty“ za posledních pár let, texty mi povětšinou přijdou trochu (ehm, trochu dost) naivní. Ale i tady platí ono pověstné pravidlo o výjimce potvrzující pravidlo a tou výjimkou jsou právě Et moriemur. Výborný dojem podporují i četné citace mimo jiné třeba od K. J. Erbena nebo J. W. Goetha. Cituje se samozřejmě v originálech, takže na desce kromě standardní angličtiny zazní také úryvky v italštině, češtině a němčině. Většinou takovéhle míchání jazyky kritizuji, protože mě to tahá za uši, ale u „Lacrimae rerum“ opět nemůžu ani ceknout, neboť to nikterak rušivě nepůsobí. Spíše naopak, například do takové „Chimeras“ tvrdá němčina opravdu sedne.

Et moriemur

Grafická stránka je spíše strohá a střízlivá, ale u podobných žánrů nejsou nějaké vizuální orgie vždy žádoucí, takže vcelku jednoduchý, do tmavě hněda laděný booklet je myslím plně dostačující, stejně tak jako zvuk, v němž vyniká nádherně zvonivá basa a výborný vokál.

Pokud bychom to měli shrnout do jediné věty, Et moriemur se jejich prvotina „Lacrimae rerum“ nadmíru povedla. Vzhledem k tomu, že kvalitního čistého doomu je v našich končinách opravdu pomálu (prsty jedné ruky by mi na spočítání stačily a ještě by zbylo místo), byla by škoda, kdyby vám tato nahrávka proklouzla. Jakékoliv budoucí aktivity téhle kapely se vyplatí si pohlídat, to mi věřte.


Cocotte Minute, Elektrick Mann

Cocotte Minute
Datum: 11.12.2009
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Cocotte Minute, Elektrick Mann

Když jsem byl před téměř osmi měsíci na křestu alba “Sado Disco”, byl jsem tak nadšený, že jsem nemohl vynechat další koncert této nu-metalové bandy. Její předkapelu Elektrick Mann jsem doposud moc neznal, tak jsem byl zvědavý, jak se předvedou tyto představitelé alkorocku. Koncert se konal 11. prosince 2009 v 19:30 a já na něm nemohl chybět.

Po dlouhém čekání na Earthworma, který měl tradičně zpoždění, jsme vyrazili směr Jiřího z Poděbrad. Před Akropolí stály doslova davy, takže jsem čekal slušnou tlačenici a hlavně pořádné pogo. Když jsem vstoupil, byl jsem překvapen, jak málo lidí je uvnitř, ale fanoušci časem došli, takže o dobrou atmosféru bylo postaráno. Zpočátku jsem nevěděl, co si mám o výkonu Elektrick Mann myslet, spíše tedy o výkonu zvukaře. Přemaxované basy a ne úplně dobře seřízený mikrofon způsobily chaos v jejich hudbě, z celého výkonu jsem rozuměl jen “šukal”, “píči” a “koláčky”. Trošku to pozvedl jejich “krejzy” způsob vystupování, obohacený o různé kreace s břichem zpěváka.

Pak už na scénu přišli ti, na které jsme čekali. Svoje vystoupení začali méně známým songem “Svatej pokoj”, ale zvuk nebyl moc kvalitní, takže ani u své nejoblíbenější kapely jsem se nechytal v textu. Po chvíli ale všechno fungovalo, jak mělo, a pecky jako “Pojď se mnou”, “Král discotheque”, “Sado Disco”, “Bastard”, “Czeko”, “Sorry”, “1-2-3 vpřed!”, “Je mi to jedno” nebo “Nenávist” značně rozpohybovaly prostory před pódiem. Nutno podotknout, že se Zeller často nechytal ve svých textech, takže nechával zpívat kotel. Přídavkem byla klasika, a to jejich nejznámější song, který se objevil i v nechvalně proslulé hitparádě Eso, “Měl bych tě sejmout”. Hit byl zazpíván i s pomocí frontmana Elektrick Mann, což dodalo této perle šťávu. Setlist byl celkem povedený, ale chyběly mi tam fláky jako “Generace polosmradů”, “Ostrov”, “Vrátnej” nebo třeba “Kořeny”.

Koncert skončil relativně brzo, a i přes skandování publika “Cocotti” nepřidali víc než již zmíněné “Měl bych tě sejmout”. Těšil jsem se do poga, ale po dvou ránách na čelist jsem se rozhodl zůstat u strany. Můj názor na koncert je tedy velice kladný, jen doporučuji klukům, aby neusnuli na vavřínech a zase něco nahráli. Jejich příští vystoupení si určitě nenechám ujít!


Secret of Darkness – …and the Dark Begins

Secret of Darkness - ...and the Dark Begins
Země: Česká republika
Žánr: melodic black / gothic metal
Datum vydání: 2008
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gate to Obscurity
02. Enslaved in My Dreams
03. Innocent Souls
04. Damnation from Hell
05. Funeral
06. Forever

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Debutové minialbum „…and the Dark Begins“ od severočeské kapely Secret of Darkness z Varnsdorfu sice vyšlo už loni touto dobou a do mých pracek se dostalo se začátkem roku letošního, jenže H. je lemra líná, která místo aby sepisovala recenze na podporu začínajících kapel, radši sedí v přilehlé putyce, kde svlažuje svůj trávicí trakt hektolitry ohnivé vody a pivního moku. Ale jak se říká, lepší pozdě než vůbec, a tak se alespoň teď podíváme na to, jak se Secret of Darkness jejich prvotina vyvedla.

Vzhledem k tomu, že se na EPčku vyskytuje šest songů, můžeme se jim se jim klidně věnovat všem postupně. Snad to nikoho nezabije. Nejdříve nás přivítá krátké klávesové intro „Gate to Obscurity“. Zní to v pohodě, ale uvidíme, co na nás vybafne dál. Hned za rohem číhá první klasický song „Enslaved in My Dreams“ a co mě u něj ihned praštilo do uší, byl zvuk, který mě překvapil. V tom negativním slova smyslu. Od nagothiclé (to je slovo, co?) black/doomové kapely (i když já si black metal, doom metal i jejich kombinaci představuju trochu jinak, ale budiž, když toto označení používá samotná skupina) čekal přece jenom čistší zvuk. Ne vždy je špatný zvuk na škodu (dokážete si třeba představit Darkthrone s vyleštěnou produkcí? to hraničí s kacířstvím!), ale tohle není ten případ. K formaci stavící na symfo-klávesových vyhrávkách, nezřídka asociujících Dimmu Borgir, bych garáž opravdu nečekal. Nebylo by špatné příště zalézt do studia a nekutit placku ve zkušebně. Secret of Darkness jsem už zažil nejednou na naživo a je trochu blbé, když z pódia znějí líp než z CD. Hlavně hlasitost vokálu měla letět nahoru, ale celkově je to takové moc zahuhlané.

Zvuk máme vyřešený, takže zpět k samotným písním. Pokud vím, „Enslaved in My Dreams“ je vůbec první skladbou Secret of Darkness a je to docela cítit. Jako kdyby chtěli co nejrozmanitější kompozici se spoustou nápadů, ale nějak z toho vzniknul pověstný dort pejska a kočičky. Song moc pohromadě nedrží a jeho začátek a prostředek znějí jako dvě rozdílné písničky. Naštěstí hned nadcházející „Innocent Souls“ je o poznání výživnější kousek. Počáteční nechuť ze zvuku je už překonána, a tak si člověk může užít chytlavý a povedený refrén. Čtvrtá v pořadí „Damnation from Hell“ není nikterak špatná, jen ne moc výrazná, i když v čase kolem 3 a 3/4 minuty si střihnou parádní pasáž. Rozhodně ale lepší než „Enslaved in My Dreams“.

Následuje další mezihra „Funeral“, která je o kus zajímavější než úvodní intro, přecházející v závěrečnou „Forever“. Právě s příchodem téhle skladby nastává moment, kdy musím Secret of Darkness opravdu zatleskat, protože tahle pecka se náramně vyvedla a je bezesporu tím nejlepším kouskem na „…and the Dark Begins“. Super atmoška a pěkně vyvedené melodie jsou pro „Forever“ určující. Takhle nějak bych si to představoval.

Secret of Darkness

Na závěr musím pochválit pěknou grafiku, zvláště pak povedený přední obal, který hezky vystihuje i hudbu – nijak extra originální, svým způsobem příjemně lehce kýčovitý, ale hezký. Je pravda, že já jsem, co se hudby týče, pěkně náročná sviňa, a tak debut nedebut hodnotím, jak hodnotím, jsem ale přesvědčen, že až Secret of Darkness naskládají více dobrého materiálu (což by s postupem času neměl být podle mě problém) a zalezou do profi studia, bude to o hodně lepší. Zatím tedy za poloviční hodnocení s tím, že to hlavní od nich ještě přijde, alespoň já si to myslím.


Inferno – Black Devotion

Inferno - Black Devotion
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.9.2013
Label: Agonia Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Inferno. Pod tímto vcelku neoriginálním jménem se skrývá jedna z nejkultovnějších smeček českého podzemí, která drtí vše, co se jí postaví do cesty, a to už třináctým rokem. A že ani rok 2009 je nezastaví, dokazují vydáním nové desky “Black Devotion”. Již od počátku se kolem novinky nesla aura očekávání čehosi vysoce nadstandardního, minimálně v rámci naší scény. Sám za sebe mohu říct, že v tomto případě to nebyl planý poplach.

“Black Devotion” už nějaký čas vstřebávám a pokud si vyloženě nebudu hrát na hnidopicha a nebudu vyhledávat nějaké prkotinky, nemám co vytknout. Zřejmě nějaká extrémně příznivá konstelace hvězd či co, ale na téhle fošně se povedlo v podstatě vše – od samotných písní, přes zvuk, až ke grafice.

Když to vezmeme popořadě, první jsem zmínil hudbu. Songy jsou dynamické, na poměry žánru pestré a hlavně velmi zábavné. Inferno nikdy nebyli nějaká tuctovka a “Black Devotion” jde v tomto směru nejdále z celé diskografie kapely. Několik málo příkladů skladatelské potence za všechny: totálně odzbrojující a zabijácká sólíčka (a to říkám jako někdo, kdo se v kytarových masturbacích zrovna nevyžívá), neuvěřitelně výtečná instrumentálka “Loyality of Honour” (dokonce i s klávesami, je to síla), dokonalé basové vyhrávky v “Oltář zvrhlosti” / “Altar of Perversity” a tak dále. Mohl bych pokračovat ještě dlouho, protože každá skladba má své skryté zákoutí.

Dále jsem se otřel o zvuk. Ten je opravdu lahůdkový. Nabroušený, ostrý, čistý, čitelný, ale stále surový a brutální, jak se na black metal sluší a patří. Také vám občas přijde, že ve studiu Shaark dělají zázraky?

Jako poslední jsem naťuknul grafickou stránku. Ta je doopravdy famózní! Když jsem se tu relativně nedávno rozplýval nad artworkem poslední desky Heiden, proti “Black Devotion” to ještě nic nebylo. Takhle pěknou grafiku jsem snad v rámci české scény ještě neviděl. A teď vážně nepřeháním. Už jen kvůli tomu nádhernému digipacku se vyplatí kupovat!

Někde na internetu (už si nepamatuju kde) jsem četl názor, že “Black Devotion” není jenom nějaké české album, nýbrž album doslova světové úrovně se vším všudy. S tím se nedá nic jiného, než souhlasit. Konstelace hvězd byla (je) opravdu příznivá a já se nebojím to ocenit vysokou známkou. Pochutnal jsem si po všech stránkách!

P. S. Nenechte se zmást anglickými názvy písní a samotného alba, všechny texty jsou v mateřštině.


Avenger – Feast of Anger, Joy of Despair

Avenger - Feast of Anger, Joy of Despair
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: září 2009
Label: Grom Records / Deathgasm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Avenger jsem měl vždy zaškatulkované jako kvalitní kapelu, když jsem od nich někde něco zaslechl, vždy se mi to líbilo, ale nikdy jsem nedostal k tomu, abych se jim podíval na zoubek trochu pořádněji. Jak nám ale praví jedno nejmenované přísloví, nic netrvá věčně a proč se tedy s hudbou kapely blíže neseznámit skrze jejich stále ještě horkou novinku “Feast of Anger, Joy of Despair”?

První plusové body si u mě Avenger připisují hned s rozbalením balíčku s albem. Kromě samotné fošny se totiž na mě vysype nadílka nášivek, kalendáříků, plakátů a letáčků. Sice to se samotnou hudbou nemá nic společného, ale potěší to. Nikterak ale neváhám a ihned vrážím placku do přehrávače…

Žádné sraní s intrem, hned od první vteřiny se z reprobeden vyvalí výživná porce black/death metalu. Hned s úvodním, skoro osmiminutovým opusem “Zrození múzy” si uděláte celkem jasný obrázek o desce. Hutná kytarová stěna, dvoukopákové nájezdy, krkavčí řev, neúprosné tempo a z toho všeho vyčnívající údery tympánu. Vskutku reprezentativním kousek alba je videoklipová “Radost z beznaděje”, kterou opravdu doporučuji okoštovat, protože vážně stojí za to. Nebezpečně chytlavá pecka. Divím se, že to ještě nezbořilo žádnou hitparádu (smích).

I když se mi “Feast of Anger, Joy of Despair” zdálo ze začátku docela jednotvárné, snad díky oné kytarové hradbě, opak je pravdou. Když se trochu rozkoukáte, deska začne vytahovat trumfy a odkrývat skryté nápady. Žádná hluchá místa, jednotlivé kompozice nestojí na místě, neomílají jeden motiv, ale hýbou se směrem kupředu a jakoby “vyprávějí”. Placku poctivě valím cca dva týdny a nuda se ještě nedostavila. Ta třičtvrtěhodinka vždy uběhne jako voda a člověk má po skončení hned chuť si to pustit znovu.

Avenger vyprodukovali bezesporu skvělý materiál. V rámci české scény jej prozatím řadím do první trojky letošního roku. Až mě překvapilo, jak moc mě “Feast of Anger, Joy of Despair chytlo. Sjíždím to dokonce častěji než nové Immortal! A jestli tohle není známka kvality, tak už nevím.


Bloody Lair – Vzestup zla

Bloody Lair - Vzestup zla
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.4.2015
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Bloody Lair je undergroundová black metalová smečka z Prahy, která letos v dubnu vydala svoje první album “Vzestup zla”. Jak již název i s obalem napovídají, v tomto případě se nedá očekávat nic jiného než porci zuřivého black metalové oldschoolového zla…

Desku otvírá titulní song “Vzestup zla”. Opravdu pěkné, zhruba minutové, intro se zvrhne ve více než solidní black metalovou hoblovačku. Následný přechod do středního tempa a zase zpátky k sypačce mému sluchu sedí. Něco podobného se děje i v následujících dvou peckách “Rasa ohně” a “Nastává válka”, takže zase prolínání středně rychlých valivých kousků s dvojkopákovými nájezdy. Ano, ano, takhle to mám rád. Zvláště pak v druhé jmenované (nebo vlastně spíš třetí jmenované) si Bloody Lair okolo jedné a tři čtvrtě minuty vystřihnou naprosto devastující pasáž, ze které jsem na mrtvici. Přestože se nejedná o žádnou festovní originalitu, kapela nemá špatné nápady a rozhodně se to neposlouchá špatně.

Ani následující pecky nejsou nijak špatné, odehrávají se ale podle relativně podobného vzorce, což svádí k jisté kolovrátkovitosti, ale vzhledem ke stopáži alba (rovná půlhodinka) to zase tolik nevadí. Za zmínku stojí třeba ještě taková “Prokletí krve”, jejíž začátek zní… ehm, skoro stejně jako začátek songu “Sacrifice unto Sebek” od Nile. Nechtěl bych Bloody Lair nařknout z plagiátorství, to vůbec ne, ale podobnost je tak velká, že by se muselo jednat o kurevsky velkou náhodu, jestli víte, jak to myslím (smích).

Největší zlo přichází až téměř u samotného konce – předposlední skladba “Yperit”, která z alba vyčnívá stejně, jako by vyčníval kaktus na oholené řiti. Přirovnání možné blbé, ale je to tak. Jako jediná se totiž pohybuje v celé své délce ve střední rychlosti a táhne se stejně jako mrak smrtelného yperitu. Tahle pecka mi trhá koule, to vám teda povím. Jenom víc takových songů, jednoznačný vrchol desky!

Trochu větší potíž je se zvukem. “Vzestup zla” je totiž docela garáž. Ale co taky čekat, když se za a) jedná o debut a za b) se jedná o totální underground. Ne, že by se to nedalo poslouchat, to netvrdím (také by bylo umění nenazvučit dva nástroje a zpěv do poslouchatelné podoby, že ano), ale v dnešní době ultra vyleštěných produkcí to může leckoho odradit.

Bloody Lair

Co vám budu dále povídat… Je to spíš pro fandy žánru než pro “normálního” posluchače, pokud byste ale dostali chuť na nějakou solidní black metalovou prasečinu od ne tolik profláklého jména, Bloody Lair by nemuseli být špatnou volbou. Kdyby náhodou někoho zajímal můj názor, mně se to celkem líbí, takže nezbývá nic jiného, než očekávat druhou fošnu, která by podle slov samotné skupiny měla být o hodně agresivnější a brutálnější. Každopádně se na debut jedná o slušnou práci.