Archiv štítku: death metal

Obscura – Cosmogenesis

Obscura - Cosmogenesis
Země: Německo
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 17.2.2009
Label: Relapse Records

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Obscura, další z vlny tech-prog-death metalových band, které se poslední dobou rodí zničehonic a je jich čím dál tím víc. Tato grupa se může pyšnit zkušeným ex-Pestilence basákem se jménem Jeroen Paul Thesseling, anebo také ex-členy Necrophagist (pro laiky dalších podobných uskupení). Není ale Obscura nakonec jen klonem již jmenovaných skupin a nebude to “Cosmogenesis” nakonec jenom další z řady progdeathových desek? I když nejsem specialista, po pár minutách poslechu jsem věděl, že to není nic obvyklého a určitě si deska najde fanoušky. Obscura je právě kvůli spojitostem s Necrophagist a Pestilence k těmto bandám často přirovnávána a podle toho hodnocena, ale myslím, že si z nich bere jen to nejlepší a přidává více progrese, melodiky a dokonce i jistý nádech blacku.

Hoši jsou opravdu skvělí muzikanti a produkce alba je výtečná, dají se rozeznat jednotlivé nástroje a oni opravdu ukazují, co umí. Ďábel Jeroen s šestistrunnou baskytarou bez pražců (což už samo o sobě vypadá jako nehratelné) zní absolutně fenomenálně a opravdu ví jak na to a nebojí se to ukázat. Není sám, stejné umění předvádí i ostatní členové. Bicí se skvěle poslouchají, zpěv dokonale sedí, je originální, není to jen obyčejný growl, spíš hodně zkreslený čistý vokál, nedá se pojmenovat…

Všechny písně jsou dokonale napsané, ani chvilku se při poslechu nenudíte, žádný tón není zbytečný, hudba mluví sama za sebe, například v instrumentálce “Orbital Elements”, která má přes pět minut, není žádné slabší místo. Všechny songy se dokonce navzájem skvěle doplňují, je tu jistá harmonie, po agresivní “Universe Momentum” začne “Incarnated” se skvělými melodickými riffy a naváže do již zmíněné instrumentálky tak, že vám ani nepřijde že už hraje jiný song, jako by celé album byla jedna dlouhá píseň (tím nechci říct že je všechno stejné, ale naopak!).

Obscura nasadila pro progresivní nebo technický death metal pro tento rok velmi vysokou laťku a jsem zvědavý, jestli ji někdo dokáže překonat. Ukazuje skvělé vyvážení melodiky, techniky, brutality, prochází tam, kde jiní zklamali, a posunuje dál techdeath mealovou hudbu. Máte rádi death metal? Progresivní death metal? Technický death? Nebo dokonce i melodeath? Pokud ano alespoň u jedné z otázek, zkuste “Cosmogenesis”.


Cannibal Corpse – Evisceration Plague

Cannibal Corpse - Evisceration Plague
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 2.2.2009
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kapitola I: Kosti
Kosti zlámaný,
kosti rozdrcený,
válej se ve slizu,
kterej všechen slíznu.

“Evisceration Plague” od Cannibal Corpse je bezesporu jedním z nejočekávanějších death metalových alb za posledních pár měsíců. Což o to, Cannibal Corpse jsou už v takové pozici, že každé jejich album je očekávané, ale u novinky to platilo dvojnásob, protože poslední zásek “Kill” byla k posrání zabijácká porce US deathu, takže byli všichni zvědaví, jestli se kapele podaří vysoko nastavenou laťku alespoň vyrovnat. Nebudu to nijak protahovat – pokud se vám líbilo “Kill”, “Evisceration Plague” bude taky.

Kapitola II: Maso
Lidský maso shnilý
právě obírám.
Mám velkej hlad,
tak k obědu si dám.

Jak je již řečeno výše, Cannibal Corpse udělali přesně to, co se od nich čekalo – nahráli nářezovou deathovou jízdu přesně ve svém stylu. Je to brutální? Ano! Technicky zahrané? Samozřejmě! Chytlavé? Jak cyp!!! Jestli mám u něčeho chuť mlátit celý den hlavou, jsou to Cannibal Corpse. A čekal snad někdo něco jiného? Ne? Na druhou stranu, jestli jste si je nikdy moc neoblíbili, ani novinka z jejich dílny vás moc nenadchne. Záleží na vaší míře “deathovosti”.

Kapitola III: Krev
Krev je pěkná věc,
taky pěkně stříká,
ale když zaschne,
je z ní shnilá břečka.

Jaké songy jsou nejlepší, po mně ale nechtějte. Abych řekl pravdu, tak po třetím fláku ztrácím při každém poslechu přehled. Není to ale zapříčiněno tím, že bych byl retardován. Ono to je totiž po chvíli trochu monotónní (a pro někoho možná i ubíjející), ale na koncertech to nikomu moc vadit nebude. Kotli ožralých fans to bude asi jedno (tím chci říct, že nové songy mohou být bez problému zařazeny do koncertního repertoáru).

Kromě právě zmíněného menšího nedostatku (monotónnost) není v podstatě desce co vytknout. Přesto to ale na mě nepůsobí nějak extra dokonale. Určitě má na tom svůj velký podíl i to, že death metal není něco, z čeho bych byl ve většině případů nějak na větvi. Mlácení palicí v kotli je sice hezké, ale na soustředěný poslech taková hudba moc není (alespoň pro mě ne). Já vím, je to čistě můj osobní problém, ale recenzi přece píšu já. (smích) Hodnocení 7/10 je podle mých sluchovodů tak akorát. Fanoušci deathu si přihodí pár bodíků procent navíc. Maniaci do Cannibal Corpse si přihodí hodně bodíků navíc. A jestli vám Cannibal Corpse, potažmo všechen death, nevoní, tak… tak to snad radši ani neposlouchejte….


Nile, Grave, Belphegor

Nile
Datum: 2.9.2008
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Amon Din, Belphegor, Grave, Nile

Každému death metalistovi se při pohledu na sestavu tohoto koncertu zaručeně musely rozsvítit oči. Takhle luxusní parta deathových kapel se vidí málokdy. Původně se však zastávka u nás neměla vůbec konat, protože v prvně potvrzených datech žádná ČR napsána nebyla. Až na poslední chvíli se pořadateli Shindymu podařilo domluvit i jedno datum pro Prahu. A tímto mu děkuji. Tenhle deathový večírek byl totiž hodně našláplý.

Rozjezd připadl na celkem neznámé Amon Din ze Srbska, kteří podle mě byli jen do počtu, aby jako první nezačínala kapela, jakou jsou Belphegor. Během vystoupení Amon Din stálo na place jen pár lidí, kteří většinou jen občas pokývali hlavou, a to bylo vše. Sice se objevilo asi pět týpků, kteří se snažili alespoň trochu pařit, ale nechali toho stejně rychle jako začali. Zbytek návštěvníků se zatím věnoval vpravování pivního moku do těla. Samotná hudba skupiny ani její výkon mě moc nezaujaly. Všechno to bylo děsně statické. Jednou za písničku hudebníci udělali krok do strany a tím veškerá “show” končila. Navíc mi některé kousky jejich songů připadaly, jako bych už je někde jinde slyšel. Nechci říct, že byli Amon Din prachsprostou vykrádačkou, jen mi některé pasáže přišly podezřele povědomé.

Belphegor už ale byli jinačí jízda. Rakouští perverzáci mají na kontě hodně povedenou novinku “Bondage Goat Zombie”, kterou právě na tomto turné propagují. Nakonec z ní zahráli tři songy. S Belphegor to konečně začalo být ve Futuru zajímavé. Pařících maníků značně přibylo a plocha už se také začala solidně zaplňovat. Přiznám se bez mučení, do Prahy jsem se vydal hlavně kvůli nim, tudíž je zřejmé, že mé hodnocení jejich vystoupení určitě nebude záporné. Protentokrát to ale není nadhodnocování mé oblíbené skupiny, protože Belphegor byli vážně nářez. Hoši vsadili na rychlejší songy, což se dalo očekávat. Jen škoda, že nezahráli mou oblíbenou “Bluhsturm Erotika”, člověk ale nemůže mít všechno. A vůbec, je škoda, že pokaždé, když se u nás tahle parta objeví, hraje tak krátce. Klidně bych snesl o dvě písničky více. Alespoň, že měl Helmuth tu svojí sado-maso masku s hřeby při poslední “Bondage Goat Zombie”.

Setlist Belphegor:
01. The Goatchrist
02. Seyn Todt in Schwartz
03. Belphegor – Hell’s Ambassador
04. Stigma Diabolicum
05. Swarm of Rats
06. Justine: Soaked in Blood
07. Lucifer Incestus
08. Bondage Goat Zombie

Setlist Grave:
01. A World in Darkness
02. Into the Grave
03. Turning Black
04. Fallen (Angel Son)
05. You’ll Never See…
06. Deformed
07. Bloodpath
08. Soulless

Setlist Nile:
01. What Can Be Safely Written
02. Sacrifice Unto Sebek
03. The Black Flame
04. Papyrus Containing the Spell to Preserve Its Possessor Against Attacks from He Who Is in the Water
05. Cast Down the Heretic
06. Ithyphallic
07. Eat of the Dead
08. Ramses Bringer of War
09. The Essential Salts
10. Lashed to the Slave Stick
11. Annihilation of the Wicked
12. Black Seeds of Vengeance
13. Unas Slayer of the Gods

Další Grave se však nenechali nijak zahanbit a všem ukázali, zač je to oldschool death metal made in Sweden. Vytáhli jak své osvědčené pecky (“You’ll Never See…”, “Soulless” atd.), tak samozřejmě i nakládačky z nové desky “Dominion VIII”. Možná pro mě byli až na posledním místě z trojlístku kapel (Amon Din nepočítám – nejsou ani na plakátě), ale to není žádná ostuda, vzhledem k tomu, co hrálo před nimi a za nimi. A i když byli “nejhorší”, pořád to byl neuvěřitelný nářez, u kterého jsem si málem hlavu umlátil o odposlechy.

Pak už přišla řada na hlavní star večera – egyptology Nile. Nile o sobě můžou prohlásit něco, co si v dnešní době může dovolit jen málo kapel, a sice že jsou originální. Nevím jak vy, ale já neznám žádnou druhou skupinu, která by kombinovala technický brutal death metal s vyhrávkami a atmosférou starého Egypta. Vrchní strážce hrobky Karl Sanders nám sice tloustne čím dál víc, ale na kytaru hrát stále umí a blinká mu to taky hodně kvalitně. Ani další dva growleři – Dallas Toler Wade (kromě vokálů i druhá kytara) a nájemný basák Chris Lollis z deathovky Lecherous Nocturne – za ním však nijak nezaostávají. A právě využití tří rozdílných growlingů přidává hudbě Nile ještě víc atraktivnosti. To vše podporuje zpoza své bicí artilerie George Kollias (a ve Futuru podporoval tak vehementně, že si protrhl jeden buben). Nile to rozjeli úvodním songem nejnovějšího alba “Ithyphallic”. Právě z téhle fošny zaznělo nejvíc písní, ale egyptologové nezapomněli ani na své starší starší artefakty, nalezené hluboko pod saharským pískem. Z každé řadovky zazněl minimálně jeden song. Vyjmenovávat je všechny ale nemá cenu. Od čeho by pak byl dole ten setlist? Nejvíce mě překvapila dvanáctiminutová “Unas Slayer of the Gods” na závěr. Myslel jsem, že tohle Nile naživo ani nehrají. Ještě před začátkem jsem byl přesvědčen, že nejlepší budou moji oblíbení Belphegor, musím ale uznat, že nakonec to Nile nandali i jim. Maximálně devastují deathová jízda s egyptskou příchutí. Zřejmě nejlepší death metalová akce roku.

Co se týče samotného klubu Futurum, byl jsem v něm poprvé. Zvuk byl k mému milému překvapení hodně kvalitní, světla na klasické klubové úrovni. S kvalitou piva nemohu sloužit, protože jsem celý večer nasával jen Cappy. Pokud by někomu ještě nedocházelo, proč je tady tento odstavec: ve Futuru se letos objeví ještě Soilwork a Satyricon, což jsou určitě kvalitní jména, tudíž předpokládám, že se na někdo z vás vydá, tak abyste věděli, do čeho jdete.


Belphegor – Bondage Goat Zombie

Belphegor - Bondage Goat Zombie
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.4.2008
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Starší tvorba Belphegor není nikterak uchvacující, ale od alba “Lucifer Incestus” (2003) tihle rakouští maniaci svou hudbou doslova zabíjejí. Našli si svůj styl a svůj na první poslech rozpoznatelný zvuk, který teď neustále zlepšují a zlepšují. Jejich poznávacím znamením byly vždy rychlé songy, v současné době však čím dál tím víc přidávají pomalejší a středně rychlé pasáže (nebo celé písně, viz “Bluhsturm Erotika” z posledního alba “Pestapokalypse VI” či “Sexdictator Lucifer” a “The Sukkubus Lustrate” z aktuální desky). Rozhodně se ale nedá říct, že by zpomalovali, naopak tím ještě zvýrazňují brutální sypačky.

To však není jediná inovace stylu Belphegor, kterou “Bondage Goat Zombie” přináší. Zpěvák a kytarista Helmuth již dlouho dopředu před vydáním sliboval, že na albu uslyšíme akustické kytary (začátek třetí písně “Armageddon’s Raid”), samply (poschovávané různě po celé desce) či ženské vokály v “Sexdictator Lucifer” (že budou tyto “vokály” v podobě, jakou známe z pornofilmů, už Helmuth nechal jako překvapení). To vše je zasazeno do již zmiňovaného stylu Belphegor. Posluchač se tak stejně jako na předchozích albech dočká zabijáckých kytarových riffů, namakané rytmiky (hlavně ta basovka je chvílemi vážně libová), skvělých refrénů a brutální produkce.

Pokud bych to měl vše shrnout, musím uznat, že “Bondage Goat Zombie” je prostě bomba a pro mě osobně nejlepší počin Belphegor. Netvrdím, že je to bezchybné a dokonalé (i když se to už k dokonalosti pomalu blíží), ale co je hlavní, každá píseň má něco do sebe. Mí osobní favorité jsou titulní “Bondage Goat Zombie”, druhá “Stigma Diabolicum” a již několikrát zmiňovaná “Sexdictator Lucifer”, ale jak už jsem řekl, i ten zbytek je hodně dobrý. Jestli budou Belphegor i na dalších svých albech pokračovat v tomto stylu, vůbec bych se nezlobil.


Behemoth – The Apostasy

Behemoth - The Apostasy

Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 2.7.2007
Label: Regain Records / Mystic Production

Tracklist:
01. Rome 64 C.E.
02. Slaying the Prophets ov Isa
03. Prometherion
04. At the Left Hand ov God
05. Kriegsphilosophie
06. Be Without Fear
07. Arcana Hereticae
08. Inner Sanctum
09. Libertheme
10. Pazuzu
11. Christgrinding Avenue

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
ENT3R – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Behemoth nemusím nikomu určitě představovat. Fanouškům metalu je tato polská kapela notoricky dobře známá, a pokud jste alespoň občasným návštěvníkem našeho webu, určitě vám neunikl nedávný článek o aféře v Polsku, kde se jistá organizace snaží tuto kapelu na domácí půdě zakázat. A co že těm hlavám pomazaným na Behemoth tak vadí? Inu, asi jde o fakt, že Behemoth je jedna z nejextrémnějších metalových kapel vůbec. Co mě k tomuto posudku vede? Posuďte sami: hrají velmi tvrdou kombinaci death a black metalu, ve své hudbě používají spoustu okultismu, satanistických symbolů, zpívají o návratu Bafometa, a i když je to to poslední, na čem mi na kapele záleží, jejich image svědčí o tom, že to myslí sakra vážně.

Jistě si říkáte, takovýhle výčet superlativů má skoro každá blackmetalová kapela, není však tomu tak. Už třeba samotné texty mě nutí k zamyšlení. Co třeba výše zmiňovaný Bafomet? Podle legendy je to boží stvoření, ochránce templu a jeho strážce. Rovněž je k němu přikládán význam zasvěcení. Jenže Církev z něj udělala postavu démona, ďábla. Rovněž jim posloužil jako loutka, když v roce 1307 začalo vyvraždění templářů, Církev udělala z Bafometa démona, vtělení Satana, kterého měli templáři uctívat a mnozí to na mučidlech přiznali, i když o něm ve skutečnosti vůbec neslyšeli a celá tahle aféra byla pouze vykonstruovaná Církví. Za tohle nesmyslné řeznictví (řád templářů byl vyhlazen prakticky jen kvůli závisti panovníka Filipa IV., který nedokázal slávu a moc templářů vydržet) se Církev nikdy neomluvila a mám takový pocit, že právě Behemoth zná pravdu dějin a za všechny prohřešky Církve se krutě mstí svou hudbou. A to ještě ve své rodné zemi, silně věřícím Polsku. Nutno však dodat, že na rozdíl od Církve oni nikoho nezabíjí.

Tyto důvody, plus samozřejmě jejich fantastická hudba, ze mě udělaly věrného posluchače těchto chlapíků. Pokud nepočítáme jejich prvotní čistě akustická dema, věci se začaly hýbat v roce 1996, kdy kapela vydala své první plnohodnotné album „Grom“. Pokud pominu celkovou hudební nekvalitu nahrávky, protože přeci jen je to trošku starší počin a kluci v té době neměli na nejlepší nástroje, vyjde mi skvělé album plné pekelně rychlé a tvrdé hudby propojené do občasných zpěvů sborů, i ženský vokál se tam najde, dále pak pár smyčců i nějaká ta sóla na španělskou kytaru. Zpěvákův hlas bych v té době přirovnal k tvrdší variantě vokálu z Dimmu Borgir.

A pak to s nimi nabralo rychlý spád. Vydávali alba pravidelně jako na běžícím pásu, jedno lepší jak druhé a každé hlavně naprosto originální. V jednom přidali na kytarách, v druhém trošku na sborech a já jako jejich fanoušek jsem se jen tetelil. Změna přišla v roce 2004, po vydaní alba „Demigod“. Kapela sice nic neztratila na své blackmetalové myšlence, ale technika hraní a hlavně zpěv se výrazně posunul do death metalu. Musím se přiznat, že ač je tato nahrávka výborná, měl jsem radši starší tvorbu. A teď po třech letech Behemoth vydává další dílko s názvem „The Apostasy“. A jak to vypadá, u stylizace do death metalu ještě kapela na chvíli zůstane.

Jedná se o další úžasnou nahrávku, která má v sobě přesně ten náboj, který jste očekávali. Hřmotná a velmi technická hra na kytary, velmi povedená bicí linka, kterou zatím považuji ze všech alb za nejlepší. Basová kytara pěkně vystřeluje do rytmu kopáků a nenechá vaše ušní lalůčky ani na chvíli zaváhat, že „The Apostasy“ prostě je kvalitní nahrávka. Kovový a velmi smrtící zvuk nástrojů společně s vokální linkou zpěváka Adama „Nergala“ Darskiho, který od minula pořádně zapracoval na svém growlingu (klasické metalové chrčení, místo čistého zpěvu), a církevní hodnostáři se opět mají čeho bát.

Úvodní skladbu „Rome 64 C.E.“ otevírá ženský vokál následovaný úžasným rozjezdem v podobě fantastické kytary a rytmických bicích člověka, který se skrývá pod pseudonymem Inferno. Možná je to tím, že jeho pravé polské jméno bych třeba já osobně nevyslovil správně ani na třetí pokus. A v tomhle vražedném a technicky dokonalém tempu se nese celá nahrávka. Co však ubírá na kráse, je absence nějaké pořádné melodie. Kytary jsou sice zvládnuty tak mistrně, že bych se nedivil, kdyby sami kytaristé měli uzavřenou smlouvu se samotným Satanem, ale většinou slyšíme jen klasické podladěné tóny a nějakou výraznější melodii z Behemoth nedostaneme. Je to asi cena za přechod do deathmetalové stylizace hudby, nicméně dost mi to chybí.

Co však chválím, je, že kapela nezapomněla na svoje akustické vložky, a proto chválím píseň „At the Left Hand ov God“, kde mi až přebíhal mráz po zádech při akustických „španělkách“, které tuto píseň otevírají. Co se týče textů, tak žádnou změnu nečekejte. Opět řádně od plic se zde setkáme s blackovou tématikou a Bafometa nám v tomto albu nahradí píseň o démonovi Pazuzu. Jak to vše shrnout? Behemoth se určitě spoustě lidí nelíbí. Jejich extrémní hudba a texty mohou leckoho urazit, ale pokud prohlédnete pod povrch jejich hudby, uvidíte neotřelý, originální a velmi hudebně kvalitní názor z obrácené barikády Církve. A to už za to stojí, ne?