Ačkoliv se možná trochu naivně nepovažuji za nějakého posluchače-začátečníka, pořád se sem tam objeví album, které mi dá docela zabrat, než ho poberu. Což je samozřejmě super, že pořád existuje muzika, jež člověka překvapí. Přesně to se mimo jiné povedlo počinu s názvem “Norse Songs” od německého elektronického projektu Rhesus Factor. Vcelku paradoxně se tak ale nestalo kvůli tomu, že by šlo o nějak zvlášť složitou muziku, vlastně právě naopak…
“Norse Songs” je totiž ve své podstatě tak jednoduchá nahrávka, až si prostě nejsem jistý, jestli se mi to líbí, nebo ne… ale nejspíš ano, když mám stále chuť to poslouchat. Tak či onak, je to poměrně minimalistická záležitost, každá skladba je postavena jen na jednom jednolitém nápadu… vlastně se tomu pomalu ani nedá říkat nápad, ve skutečnosti je to pomalu jenom rytmika ohlodaná na kost plus mluvené slovo v absolutně neměnném pojetí napříč celou deskou. V některých kusech se sice nad tento “základ” vynoří i nějaký další jednoduchý motiv (např. “Njord”, “Vali”, “Hermod”) a vždy to má výtečný účinek (obzvláště “Vali” v tom vyniká), na značně monotónním pocitu to ovšem nemění zhola nic. Ta hudba je naprosto strohá – to je to správné slovo, které tomu úplně přesně sedne. Samotná hudební produkce je stejně strohá jako její obálka a také dýchá podobně údernickou atmosférou, přestože se texty nesou v duchu severské mytologie.
K tomu si připočtěte, že to album má celých 70 minut, což se zdá jako totálně šílená stopáž na podobnou náplň. A vlastně možná i je. Nicméně i přesto to v průběhu poslechu nemám chuť vypínat a pořád se mi chce si to pouštět. Musím říct, že něco podobného jsem snad ještě neslyšel, takže možná i z tohoto důvodu mě “Norse Songs” přitahuje, ale ta nálada alba je natolik zvláštní, že to v současné době prostě točím pořád dokola. Ale budu upřímný – pokud si to někdo pustí a řekne, že je absolutní píčovina, která se nedá poslouchat, pochopím to…
Obsah novinky “Feindbild“ od rakouského projektu Nachtmahr se dá vlastně shrnout poměrně dost jednoduše – Thomas Rainer (dále ještě L’Âme Immortelle), který za kapelou stojí, totiž na albu předvádí bez nějakých větších výkyvů svou klasiku, jaká byla ke slyšení již na předcházejících čtyřech řadovkách. Pokud tedy člověk nějakou z nich (v podstatě jakoukoliv) slyšel, pak jej “Feindbild“ asi jen těžko může v něčem překvapit.
Na druhou stranu je ovšem pozitivní, že si Nachtmahr svou formu drží nejen co do použitého výraziva, ale i co do kvalitativní laťky. Předcházející desky jsou lepší vlastně hlavně v tom, že tu prostě byly první a u “Feindbild“ už tak nějak předem víte, jak to bude vypadat a jak to bude znít. Nicméně by bylo docela nespravedlivé skupině upírat fakt, že to i tak pořád šlape hodně dobře, že je to vlastně pořád zábavné album a že se opět podařilo dát dohromady pár kvalitních hitovek. Hned rozjezd placky je super s prvními třemi písničkami “Wir sind zurück”, “Dämon” a “I Hate Berlin”, z nichž zejména ta druhá je fakt povedená.
Album následně dost blbě přibrzdí pomalejší “Die Fahnen unserer Väter”… což také není žádné překvapení, protože v rychlejším a hutnějším tempu to Nachtmahr prostě sluší víc. Ostatně to dokazuje i druhý pomalejší song “The Torch”, díky němuž je závěr “Feindbild“ trochu nevýrazný, protože dále následuje už jen klavírní outro “Wache”. Prostředek desky má ale naštěstí pořád říz, což platí především o instrumentálce “Chaos” nebo titulní “Feindbild“. Taková “Liebst du mich?” ovšem také v žádném případě není k zahození.
“Feindbild“ určitě není to nejlepší, co kdy u Nachtmahr vyšlo, také mi malinko chybí nějaká absolutně kulervoucí vypalovačka jako třeba “Tanzdiktator” na “Alle Lust Will Ewigkeit” nebo “Can You Feel the Beat?” na “Semper Fidelis”, ale pořád je to povedená nahrávka, která jménu Nachtmahr ostudu nedělá.
Project Pitchfork se v naší republice naposledy představili nějaký rok a půl zpátky v Praze a už tehdy jsem měl v plánu se vetřít do publika a očíhnout, jak to téhle německé industriální legendě šlape živě, nicméně z různých nehudebních důvodů se tak nestalo. Když se ovšem formace okolo frontmana Petera Spillese v letošním roce vrátila na repete (a shodou okolností do úplně stejného klubu), tak podruhé už jsem neváhal…
Role prvního vystupujícího večera připadla domácímu supportu v podání tříčlenné kapely Tear v nástrojovém obsazení zpěv, baskytara a bicí. Muzikanti se sladili do černých košil se zářivě oranžovými kravatami, což vypadalo dobře stejně jako výborný nápad s baterkou a posléze i laserem na mikrofonu. Až sem v pořádku. Hudebně to vlastně také byla pohoda, sice nic extrémně světoborného, ale poměrně slušně šlapající a chytlavá elektronika. Poměrně záhy mě ovšem začal dost rozčilovat vokál Zdeňka Vovesného, což je docela paradoxní vzhledem k tomu, že právě on je hlavní hybnou silou Tear… při vší úctě mi ale přišlo, že si to prostě moc nedával. Vzhledem k tomu, že do té doby jsem Tear ve studiové podobě neznal, jsem si říkal, jestli to náhodou nebylo jen tím večerem, nicméně po zpětném náslechu poslední řadovky “Nuclear Weapons Shop” z roku 2011 jsem zjistil, že stejně to na mě působí i z alba.
Další věc, která Tear trochu podrážela nohy, byl dost přeřvaný zvuk, jenž skoro trhal uši i přímo u zvukaře, natožpak vepředu. V neposlední řadě se mi zdálo, že skupina hrála až přespříliš dlouho, jelikož minimálně poslední třetina mě už jednoduše nudila. Každopádně, Tear byli rozhodně přesvědčivější v těch rychlejších písničkách, přičemž nejvíce asi v česky zpívané “T.M.A.”, u níž mi přišlo, že si je v ní Zdeněk nejjistější. Docela zajímavá ovšem byla rovněž překopávka “Radioactivity” od legendárních Kraftwerk. Naopak když Tear vytáhli pomalou “The Gem”, tak mi to s prominutím přišlo jako hrůza…
Jako druhý účinkující večera se na pódium po jeho menší přestavbě nachystal Daniel Myer alias Architect (metalový čtenář by si to v žádném případě neměl plést s britskými Architects, to je trochu něco jiného :)). A jednotné číslo je opravdu na místě, protože na to byl sám… tedy, co se lidského, organického materiálu týče, jelikož z toho neorganického mu byly nápomocni ještě laptop, hora čudlíků a perkuse. Takže to tedy vlastně musela být nuda, ne? Koho by bavilo se dívat, jak jeden plešatý fousatý týpek kroutí pár knoflíků na stole? Mezi posluchači metalu je to poměrně rozšířená pověra, že něco podobného ani není pořádný koncert a že u toho člověk chcípne nudou, což někdy klidně i může být pravda, ale případ Architect to rozhodně nebyl, právě naopak, protože to byla neskutečně skvělé a už během prvního songu Myer okamžitě vtáhnul do děje.
Osobně mám letmou zkušenost pouze s posledním loňským albem “Mine”, které je takové hodně poklidné a spíše relaxační. Živě to však bylo úplně naopak a jednalo se o parádní nářez, který nenudil ani minutu. Songy jely z počítače, ale Myer je různým zasvěceným kroucením zmiňovaných knoflíků různě prznil, výjimečně vzal paličky a třísknul do přistavených perkusí, ještě výjimečněji něco málo pronesl do mikrofonu, ale v každém případě na něm bylo znát, že to dělá s hodně velkým zanícením a svou muziku prožívá, což se samozřejmě zákonitě odrazilo i do publika, takže ve výsledku nešlo dělat nic jiného, než “spořádaně” trsat do rytmu (ale zase ne moc, protože mně by se každý smál). Hodně velká paráda.
Poslední lehká úprava pódia a na řadu konečně přichází zlatý hřeb večera, díky němuž do Rock Café vážila cestu asi většina přítomných. Project Pitchfork nastoupili v pětičlenné sestavě dvou bicích, dvou kláves, z nichž jedny jako záskok obstarával Daniel Myer z Architect, a samozřejmě i jednoho hlavního vokálu pro Petera Spillese. Připravený stojan na mikrofon, který vypadal jako mutantní kříženec africké fujary a obřího dilda, se odporoučel pryč už během první skladby “Pitch-Black”, aby nezavazel a koncert mohl jet naplno. A nemá cenu to nějak zvlášť natahovat, radši to řeknu hned na začátku – byla to prostě šleha jako prase.
Project Pitchfork zahráli dost velkou nálož 23 songů, na pódiu strávili více jak dvě hodiny, ale místo pro nějakou nudu tak nějak nebylo, jelikož vystoupení mělo doslova neuvěřitelný spád. Mezi skladbami se nekonaly žádné velké prodlevy, Spilles si nehrál na žádného řečníka, maximálně sem tam prohodil větičku, jinak se drtivou většinu času jenom hrálo a hrálo. Kromě samotného frontmana, jenž byl ten večer v parádní formě a všechno vyzpíval v podstatě stejně jak na studiových předlohách (a to i u nejstarších kousků, při jejichž vzniku mu bylo o dvě dekády méně), pro mě byli hvězdami večera i oba bubeníci Achim Färber a Nook, jejichž souhra byla naprosto přesná a bezchybná. Říká se, že dvoje bicí živě vždycky udělají výbornou paseku, a tady se to bezezbytku potvrdilo. Rovněž Daniel Myer si svůj druhý set za večer hodně užíval a neustále se Spillesem vzájemně hecovali. Snad jenom Dirk Scheuber mi občas přišel, jako by tam radši ani nebyl, ale vzhledem k tomu, že jsem stál u opačného konce pódia, tak mě to osobně nijak zvlášť neiritovalo.
Výběr songů byl hodně rozmanitý… převahu sice měla celkem logicky poslední řadovka “Black” z loňského roku, z níž kromě zmiňovaného otvíráku “Pitch-Black” zaznělo dalších šest kusů, přičemž největšího ohlasu se dostalo asi videoklipové “Rain” (ačkoliv skvěle fungovaly fakt všechny), ale jinak Project Pitchfork zodpovědně provětrali téměř celou svou rozsáhlou diskografii až ke kultovnímu debutu “Dhyani” z roku 1991. Z toho zazněly hned dvě ukázky a obě v přídavku – “Fire and Ice” a “K.N.K.A.”, přičemž zejména ta první jmenovaná i přes své stáří hodně zabíjela a agresivní výbuchy, do nichž Spilles vyřvával “Fire and ice, fire and ice”, prostě měly sílu. Osobně mě hodně potěšilo dost silné zastoupení mojí oblíbené desky “Alpha Omega” (tři songy), hlavně pak že zazněla excelentní “Requiem”, která je jedním z mých nejoblíbenějších tracků Project Pitchfork vůbec. Největší mela se však strhla při jedné z těch novějších klasik, fantastické “Beholder”, jež byla právem jedním z vrcholů setu.
Výborná ovšem nebyla pouze kapela, ale také publikum, které v omezeném prostoru Rock Café předvádělo ukázkovou podporu, v kotli se to vařilo dost slušně. Po vizuální stránce také super – Project Pitchfork se do Rock Café vešli i se svou stěnou světel, povětšinou modře nasvícené pódium elektronické muzice sedělo parádně. Jednoduše řečeno, téměř všechno na jedničku. Jediné, co bylo o malinko horší, byl zvuk, který byl sice sám o sobě čitelný a dobrý, ale přespříliš nahlas… když má člověk pět dnů po koncertě pořád zalehlé uši, tak to volume prostě bylo moc vpravo a ne že ne. Nicméně ani tahle víceméně drobnost nezkazila pocit z jednoho excelentního koncertu, jímž vystoupení Project Pitchfork v Praze rozhodně bylo. Možná to nebyl nejlepší koncert života, ale pořád to byla bomba.
Druhý pohled (Atreides):
Na úvod musím přiznat, že na koncert jsem šel z větší části na blind. Ani jednu z předkapel jsem neznal (a to ani podle jména), přičemž z diskografie legend Project Pitchfork jsem byl obeznámen s posledními dvěma alby a nejvybranějšími peckami z YouTube. Nicméně mi nic nebránilo věřit v to, že půjde akci veskrze epickou a nezapomenutelnou – což v mnoha ohledech byla.
Prvním takovým nezapomenutelným bodem byla první předkapela Tear. Upřímně, něco takového jsem nežral už hodně dlouho a doufám, že uplyne dostatečně dlouhá doba, než zase budu. Jejich ohoz jakoby utekl z výběru toho nejhoršího z konce minulého století (korunován zářivě oranžovými kravatami evokujícími nejmenovanou politickou partaj). K tomu otřesná angličtina i pódiová prezentace. Ukazovátko a baterka skrytá v druhé straně mikrofonu jsou super nápady, frontman je ovšem zvládnul zabít stejně neelegantně, jako prase na jatkách. Navrch poněkud podprůměrný zvuk a přinejlepším průměrná diskotéka, která mě pro všechna předchozí negativa ani tak nebavila jako spíš iritovala. Vyjma nepřesvědčivého vystupování mi dost vadil i fakt, že docela velká část hudby jela ze samplů, což kapele taky docela ublížilo. Jestli nevalný začátek Tear napravili po třetí písni, to nevím. Zkoumat jsem to příliš nehodlal a raději se odebral do předsálí.
O poznání lépe si pak vedl následující Daniel Myer alias Architect. Bude to možná znít až trochu kacířsky, ale v některých momentech snad i lépe, než hlavní hvězda večera, Project Pitchfork. Temné beaty, dechberoucí momenty, skvělé melodie a především neskutečně živá prezentace samotného Architecta, který rozhodně nebyl tím pasivním DJem, který sem tam zakroutí s pár knoflíky. O to víc mě mrzelo, že jeho set trval slabou půlhodinu, což mi na takové jméno a hudbu přijde vážně hodně málo. I předchozí Tear strávili na pódiu k mé nelibosti o dobrou čtvrt hodinu déle, což mi vzhledem k Myerovým kvalitám přišlo poněkud nadhodnocené. Ale budiž – původně jsem šel především na Project Pitchfork a z jejich strany jsem se dočkal excelentního zážitku.
Setlist Project Pitchfork:
01. Intro
02. Pitch-Black
03. Timekiller
04. Midnight Moon Misery
05. Alpha Omega
06. Endless Infinity
07. An End
08. The Longing
09. Acid Ocean
10. God Wrote
11. En Garde!
12. Conjure
13. Contract
14. Teardrop
15. Rain
16. Requiem
17. Beholder
18. Enchanted Dots of Light
– – – – –
19. Fire and Ice
20. Souls
21. The Queen of Time and Space
22. Rescue
23. K.N.K.A.
24. Onyx
Dvouhodinový set nacpaný třiadvaceti songy, ze kterých jsem jich znal přinejlepším polovinu. I ta polovina mi ale nebránila, abych si jejich vystoupení užil. Páru kláves a páru bicích vévodil principál Peter Spilles. Strhující atmosféra a energie, kterou rozdmýchával právě Spilles, hnala Project Pitchfork vpřed po celé dvě hodiny. Masivně přispíval i hostující Daniel Myer. Od dvojice bicích jsem očekával poněkud větší nášup, nakonec se ale velká část znich ztratila za uřvanou basovou linkou, která prala do publika o sto šest. Možnosti Achima Färbera a Nooka mi tak přišly poněkud nevyužity, což je škoda. Když vzpomenu na bubenické majstrštyky v podání Kylesy, která stejný prostor rozezněla v lednu, trochu to zamrzí. Publikum reagovalo ve většině případů bezchybně, jeho odezva byla skvělá – ostatně, Project Pitchfork si snad ani jinou nezasloužili. Jak již podotkl H., velký díl ukousla nová deska, kterou mám docela rád, v čele s “Rain” a “Pitch-Black”. Stejně tak jsem byl rád i za fláky jako “Beholder”.
Užil jsem si však ale i druhou, pro mě neznámou polovinu vystoupení, složenou právě ze staršího (až pro Project Pitchfork téměř archaického) materiálu. Hodně jsem v tomto případě ocenil nejen nasazení kapely, ale i další propriety, jakými byla LED stěna nebo laserová show – ačkoliv po docela odvážných prohlášeních pořadatelů jsem ji očekával v poněkud větších rozměrech. Rozhodně však dodala vystoupení další rozměr. Jediné výraznější negativum již rovněž zmínil kolega nademnou – přehulený zvuk, který byl vážně zatraceně na hlas. V uších mi sice nezvonilo další týden, ale myslím, že i menší nahluchlost po dobu následujících čtyřiadvaceti hodin je docela dostačující. Ale ať tak nebo tak, vynikající akce!
V rámci svých čím dál tím častějších výletů do vod elektronické scény jsem náhodou narazil i na jméno jistého projektu Ruinizer. Na první pohled to vypadá na nový úplně novou akvizici, ale jak už tomu tak nezřídka bývá, nestojí za ní úplný cucák. V tomto případě se jedná o skupinu, již má svědomí Jay Ruin z industrial death metalové kapely Cedigest.
Upřímně jsem doufal, že by deska s názvem “Mechanical Exhumation of the Antichrist” mohla být dost dobrá, protože jejímu vydání předcházelo vypuštění těžce kulervoucího songu “Technoprisoners”, což je až nechutně chytlavá energická pecka, jejíž našlapaný refrén s mechanickým vyřváváním “Technoprisoners, technoprisoners” pořád nemůžu dostat z hlavy. Dalo by se tudíž říct, že jsem se tím pádem na poslech dost těšil…
Ve finále ovšem “Mechanical Exhumation of the Antichrist” nedostálo tak úplně očekávání a rozhodně není na takové úrovni, jakou jsem si od toho sliboval a jakou jsem si představoval. Poslouchá se to sice úplně v pohodě a vyloženě zlé to v žádném případě není, ale jak už tomu tak bývá, i v tomto žánru jsou tuny mnohem lepších kapel, takže není důvod poslouchat zrovna Ruinizer.
V čem tkví kámen úrazu? Především asi v tom, že “Mechanical Exhumation of the Antichrist” obsahuje málo těch opravdu řízných songů, které by se vás na nic neptaly, chytily vás za pačesy a vymetly s vámi podlahu. Kromě zmiňované hitovky “Technoprisoner” už je tu v podstatě jenom jedna taková písnička, a sice “Forsaken”. Rovněž se mi líbí třeba i “Cerberus” nebo “Goliath”, jež sice té první dvojici už koukají na záda, ale pořád je to docela kvalita. Zbytek už je trochu horší… většinou nepříliš výrazné kusy, které se sice dají poslechnout v klidu, ale není to žádné terno. A přesně takové je ve výsledku i celé albu.
“Sweet Violence” je celkově čtvrtou řadovkou ElectricBreathing, nicméně vzhledem k tomu, že předchozí tři vyšly pouze v digitální podobě, je novinka prvním počinem kapely, jenž se objevuje na fyzickém nosiči. Nemám sebemenší tušení, jak to bylo na těch třech předcházejících albech, ale “Sweet Violence” je podle mě rozhodně matroš, který si to důstojné vydání na klasické placce zaslouží (byť se tak stalo v docela vražedné limitaci 50 kopií). Tohle je totiž “diskotéka” přesně podle mého gusta.
A co že to tedy Electric Breathing produkuje (jednočlenný projekt – jednotné číslo)? Jedná se o velice chytlavou a energickou muziku, kterou odborně nazýváme jako electronic body music. Když si tu placku pustím, tak to se mnou vysloveně šije a mám chuť skákat po pokoji jako magor. Zároveň s tím ale v žádném případě nejde o nějaký bezhlavý výplach, právě naopak. Hudba Electric Breathing je – tedy přinejmenším právě na “Sweet Violence” – na poměry svého žánru vlastně docela pestrá; zatímco u jiných kapel tvoří dost často nosnou linku písničky nějaký beat od začátku do konce, na nějž se nabalují další různé motivy, zde se objevují i songy s poměrně proměnlivou strukturou a haldou výtečných nápadů. To se plně ukáže už v úvodní “Blindfold”, která ovšem trochu paradoxně není na první poslech a začala mě bavit až postupem času. Naopak druhá “Suck It Dry” je kus, jenž vás nakopne hned při úplně prvním poslechu a jedná se o jednu z nejchytlavějších věcí na albu. Ty kecy o té haldě nápadů pak lze vztáhnout třeba na výtečnou “No Sense, No Solution, No Way Out”, zajímavou “Brain Reset”, “Devil’s Whore” s perfektním závěrem, “Lords Prayer” s jednou totálně kulervoucí pasáží (naštěstí se objevuje víckrát) nebo předposlední “Psycho in Me”.
Zpočátku se “Sweet Violence” tvářilo nenápadně, ale netrvalo dlouho a ta fošna mě neskutečně chytla a nemůžu se jí zbavit… když si ji zrovna rovnou necpu do uší, tak si minimálně prozpěvuji všechny památné momenty v hlavě. Hodně velké a příjemné překvapení.
Český jednočlenný elektronický projekt Warsickle, v jehož čele stojí jistý Vanson, na své novince s prudce nápaditým názvem “Selftitled” předvádí vlastně až nečekaně povedené EBM. Proč nečekaně? Jednoduše proto, že zpočátku, tak po dvou, třech posleších, mě deska příliš nechytila a nepřišla mi jako něco zvláštního. Nějakým způsobem jsem však měl stále chuť si to pouštět znovu, až jsem si nakonec uvědomil, že mě ta sice šlapavá, ale nijak zvlášť agresivní “diskotéka” hodně baví. Hudební základ je kvalitní, jede to parádně, ale není to vyloženě triviální a rozhodně v tom jsou nápady. Navrch přidejte zefektovaný vokál a máte výsledek. Songy se sice nesou v +/- stejném duchu, ale vůbec to nenudí a některé pecky jsou vážně super, třeba “Putrid State”, “Go Pussy Go”, “Welcome” nebo “Burn the Bridge”.
Pro posluchače metalu, jichž bude na této stránce přece jenom asi pořád většina, je pak zajímavá především jedenáctá položka tracklistu, kterou je zprzněná “Jáma Pekel”. Vanson klasiku od Master’s Hammer samozřejmě převedl do svého stylu a ušil jí výborný industriální kabátek. Ačkoliv nemám covery většinou moc rád a covery srdcových Master’s Hammer už vůbec ne, tohle mě prostě baví.
Jediná věc, co mi na “Selftitled” trochu vadí, je množství remixů, které se nacházejí po vlastním albu. Já vím, že je to na elektronické scéně normální věc a celé bonusové disky s remixy jsou zcela běžné, stejně tak nepopírám, že některé zremixované kusy mají také koule (třeba “Burn the Bridge (Blut Reaktor Remix)” nebo “Go Pussy Go (Tanzkonsol Remix)” jsou přinejmenším zajímavé), ale mě osobně jako posluchače zajímá víc ta původní podoba skladeb přímo od jejich autora.
Díky tomu poslech “Selftitled” končím po “Jámě Pekel”, kdy jsem dostatečně nasycen a slyšel jsem všechno, co jsem slyšet chtěl, ačkoliv ani proti těm remixům čistě co do jejich úrovně nic nemám. I přesto však na mě novinka Warsickle působí hodně dobrým dojmem, a pokud byste se mě zeptali, tak za mě určitě palec nahoru.
Když jsem kdysi svého času začínal s metalovou muzikou, nějak zvlášť jsem jednotlivé subžánry nerozlišoval, vlastně ani kvalitu moc ne, jednoduše se mi líbilo v podstatě všechno, kde se jenom ozvala kytara. Je klidně možné, že se nyní opakuje něco podobného, akorát ne s metalem, v němž jsem to už za ty roky začal “trochu” prosívat, ale s industrialem, do něhož jsem se pustil relativně nedávno… i když, docela to letí, víc jak dva roky už to taky budou. Anebo mám prostě zatím šťastnou ruku a cokoliv, co z elektronické scény vytáhnu, je vážně dobré a na žádnou sračku jsem ještě nenatrefil…
Samozřejmě bych tu nic takového nevykládal, kdyby se mi nelíbila deska, jejíž jméno jste si jistě přečetli v nadpisu, tedy “Eradicate with Extreme Prejudice”, neboli druhá fošna amerického jednočlenného projektu Seraphim System. Ačkoliv novinka vychází pouhopouhé tři měsíce po debutu “Excessive Force”, na kvalitě materiálu to není ani v nejmenším znát, protože “Eradicate with Extreme Prejudice” šlape přímo ďábelsky. Desku žene kupředu především splašená rytmika, která se na nic neptá a jednoduše vás začne nemilosrdně drtit hned s prvním regulérním válem “Weaponize” a až do samotného konce s tím nepřestane.
Přesto však “Eradicate with Extreme Prejudice” ani v nejmenším není nuda, čemuž napomáhá nejen střízlivá délka 40 minut, ale hlavně fakt, že i přes výše řečené není muzika Seraphim System bezhlavým výplachem chytlavých beatů. V samotných skladbách je totiž opravdu cítit nějaký vývoj a gradace za pomoci vrstvení různých motivů, což je nejlépe provedeno v závěrečné trojici songů “Shellsh0ck”, “Dig My Grave” a “The Undoing”, které pro mě tím pádem také představují vrchol “Eradicate with Extreme Prejudice”, nicméně i v první části alba lze slyšet takhle parádně vystavěné vály, například “A New Breed of Cyborg”. Za mě rozhodně spokojenost.
Přestože zrovna EBM v poslední době patří mezi žánry, které mám v hodně velké oblibě, jsem na tom úplně stejně jako kolega v minirecenzi pode mnou – předchozí tvorbu Vanessy trestuhodně vůbec neznám, především z toho důvodu, že mě až doposud vlastně ani nenapadlo se po podobných věcech poohlížet v rámci naší země. Jak ale vidno jen na albu “Antidotum”, byla to docela chyba. Vanessa totiž nahrála desku, která možná není dokonalá a nepatří na vrchol toho, co jsem v rámci EBM nebo dokonce celé elektronické scény slyšel, ale přesto je minimálně zajímavá a obsahuje v sobě něco, co mě prostě nutí tu hudbu nevypínat a naopak ji pustit znova, když to album dohraje.
“Antidotum” obsahuje hned několik moc dobrých atributů, jež ji činí opravdu zábavnou nahrávkou a které už zmiňoval kolega pode mnou – jedná se například o zapojení elektrické kytary nebo skutečně výtečné texty, které jsou parádně úchylné a nekonveční, ale už jen na stavbě slov a na zvolených výrazech je vidět, že si při jejich vymýšlení dal autor práci o nich vážně přemýšlet, což už v dnešní době bohužel není pravidlem. Esem v rukávu Vanessy je také SamirHauser, jehož neotřelý vokál dělá opravdu hodně, nicméně ani instrumentální stránka v žádném případě nezaostává a nabízí mnoho vysloveně skvělých momentů.
Mezi největší pecky “Antidotum” bych rozhodně zařadil hned první “Dobře organizovanou tlupu” s bez přehánění perfektním refrénem. Hodně mě baví rovněž temnější “Ragnarök” s několika výtečnými detaily a opět excelentním refrénem nebo šlapavé kusy jako “Holky z gymplu” či “Král noci”. Mým asi největším favoritem celého alba je ovšem neuvěřitelně chytlavá “Fuck B.”, která sice téměř celá stojí v podstatě na jednom motivu, ale její strojové tempo a uječený vokál mě prostě berou. Celkově skutečně povedená nahrávka.
Druhý pohled (Zajus):
Psát o legendární Vanesse a přitom neznat její tvorbu je trošku troufalost. Někdo to však oddřít musí, a tak to vezmu na triko já – a rád. “Antidotum” je totiž opravdu povedené album. Kapela která byla v devadesátých letech průkopníkem tvrdé elektroniky na české hudební scéně dokáže i v druhém desetiletí jedenadvacátého století šokovat a zůstat hudebně aktuální i přesto, že scéna samotná výrazně zhrubla. Album otevírá “Dobře organizovaná tlupa”, ohromná pecka s industriálním nádechem, připomínající i díky výrazné kytaře starou tvorbu Rammstein. Zbytek alba se však pohybuje v méně chytlavé elektronické úrovni. Mezi klíčové skladby tak můžeme zařadit “Nekrodisco”, nekompromisní mechanickou diskotéku se zcela primitivní, zato však návykovou basovou linkou. Dvojice “Ragnarök” a “Véna s kudlou” představuje méně agresivní a zároveň nejtemnější stránku alba. První zmíněná boduje chytrým refrénem, druhá pak naprosto uvěřitelně zobrazuje mysl mentálně narušeného člověka, a to jak po stránce textové, tak hudební.
Právě texty jsou zcela špičkové, a i když je seznam témat dosti omezený, jejich autor Samir Hauser dokáže zaručeně potěšit jak chytrou stavbou (nejde tedy o jednoduchou rýmovačku), tak samotnou náplní. Ta se sice snaží šokovat, zároveň však nepřekračuje určité limity, za nimiž by již nebyl poznat rozdíl mezi povedenou nadsázkou a opravdovou mentální poruchou. Ostatně na loňském sólovém počinu “Vaudeville” prezentoval Hauser texty mnohem jemnější a i tato poloha mu šla výtečně. Obdobně lze mluvit i o hudbě, Vanessa snadno spadá mezi tvrdou elektroniku, která může vystrašit “rádiového” posluchače, přesto ale zůstává snadná na pochopení i nenáročná na pozornost. Rozhodně mě potěšila skvělá integrace (částečně) živých bicí a elektrické kytary. Jen málokdy slýchám organické spojení “analogových” nástrojů s elektronickou hudbou a “Antidotum” mezi tyto případy rozhodně patří. Už jen proto ho mohu naprosto doporučit.
Elektroniku sice v poslední době poslouchám docela hodně, ale zas tolik tu o ní nepíšu, a když už se tak stane, vždycky je to v pozitivním duchu, až by se mohlo zdát, že to dobré hodnocení u mě ty diskotéky mají předplacené. Dnes si tedy dáme jedno dark electro, které zas tak slavně nedopadlo… ne, že by to byla sračka, jistá zajímavost v tom určitě je, ale není to úplný majstrštyk…
Španělský projekt Larva vznikl už někdy na konci 90. let pod jiným názvem, pod tím současným funguje od roku 2003 a nějakých pár desek už za sebou má, takže by se určitě dalo čekat, že novinka s nádherným titulem “Where the Butterflies Go to Die” (to nebyla ironie, fakt je ten název super) nějakou úroveň mít bude, což sice vlastně i má, přesto se zde najde několik mušek, jež celý počin táhnou dolů a jinak relativně solidní album to díky nim nedotáhne dál než jen do lehkého nadprůměru.
Problém vidím ve dvou věcech, které spolu tak trochu i souvisí. Tou první je značná nevyrovnanost materiálu, který se na “Where the Butterflies Go to Die” nachází. Máme tu opravdu povedené písničky jako třeba “Fuck the Poor”, “Inner Fear” nebo “My Own Hell”, ale na druhou stranu i pár dost nudných kusů, z nichž nejvíce vyčnívá unylá “Solo pido que me recuerdes durante un instante”, jejíž natažení na osm a půl minut a zařazení hned na první pozici v tracklistu je asi největší přešlap desky.
Tím druhým problémem je pak délka, která se vyšplhala na bez pár vteřin rovných 70 minut, což by v zásadě problém nebyl, kdyby ty minuty byly vyplněné smysluplně, jenže náplň “Where the Butterflies Go to Die” na takovou dobu prostě nestačí, což už asi vyplynulo z předchozího odstavce. Povyhazovat pár songů, zkrátit to minimálně o 20 minut, spíš ale o 30, vyextrahovat nejlepší nápady, trochu je zahustit na kratší plochu a hned bychom se tu bavili o skvělé desce. Vždycky mě mrzí, když přemrštěná délka zabíjí jinak dobrá alba, a tohle je přesně ten případ…
Hello! Let’s start with a simple question. The band comes from France but the name Herrschaft – if I am not mistaken – comes from German language. Why is it so? Does it have any special meaning, or did you choose German name just because it sounds good?
MaX: Of course you could think that having a German name for an electro Metal band just “sounds cool”, but it’s a little bit more complex than that. We chose Herrschaft by its German meaning, close to “reign”, or “domination”. First of all this meaning fit perfectly the theme of our two first albums, based on the reign & domination of humanity in a futuristic world. But it also appeared that this word, even for German people, had quite a blurry meaning, some kind of mystery in its definition… Well that was perfectly fitting for us.
When we talk about languages… almost all of your songs are written in English. If memory serves me well, there is only one song sung in French, “De flammes et d’ombres” from your first EP “Architects of the Humanicide”, is that right? Have you ever thought about doing more songs in French language?
MaX: Good remembrance, but we also have another song in French which is the hidden track ‘Uber Alles’ on “Tesla”. We have used French lyrics in an opportunistic manner only, only when songs were special enough to justify it. But In general, writing in French is a challenging process, we find it easier to write most of our lyrics in English and keep French only for some ‘special’ songs.
Zoé H.: That’s also why the name of this new album is in french langage. I like the way “Les 12 Vertiges” sounds.
Your music is a blend between metal and electronic music… I would even dare to say that Herrschaft’s music is not metal with industrial influences but that both metal and electronic elements are equal. Would you agree with that or do you still see yourself as a metal band? I would also like to ask how do you like purely electronic music styles? I guess it’s a positive opinion considering how your own music sounds, is that right? If so, which electronic genres do you prefer? The electronic side of “Les 12 Vertiges” sounds to me not so far from EBM…
MaX: We definitely see ourselves at the very edge between Dark Electro and Metal worlds, and fight to give this musical genre a new identity. They are so many bands, claiming themselves “Industrial” that just don’t bring any value to the Electro part except, like, a machine sample at the beginning of their song… Ok we do not consider being part of the same family. Hence, you are right when you see some EBM influence in Herrschaft. All members are very keen of groups like Combichrist, Wumpscut or FrontLineAssembly, this is our second world aside of Metal influences.
Zoé H.: Maybe even the first one before Metal for me. I start a new song way more often with an electro shit than with a distorted guitar riff. That’s probably the biggest problem of all those self-proclaimed “industrial” bands who juste do a metal-core stuff and add a tiny synth sound in the background. Sorry guys: I like FearFactory, but it’s not industral. Nine Inch Nails is.
One “bonus” question connected to the previous one. Daft Punk, probably the best known electronic act from France, released a new album after eight years in May. Have you heard “Random Access Memories” and what do you think about it?
MaX: Actually I heard it quickly by chance and I’m quite disappointed. Way too far from their Electro/Clubbing approach they had in their previous albums. Guess it’s a bit too funky for me now.
Zoé H.: I miss the clubbing approach too. They have created that fucking good damn french touch that make people dance all over the world. But well, you know… When a band evolves, we hate it because of puritanism. When a band does always the same shit, we hate that too because they are too old-fashioned. I don’t want to judge any band who tries something new or different so far. Just close your eyes and forget the band’s name. Listen to “Random Access Memories” forgetting it is made by DaftPunk. Maybe it’s a good album if the band’s name was “I Don’t Give A Fuck”.
Since your music – as we already said above – blends both metal and electronics, I would also like to know which order do you compose the songs in? I mean… do you write metal riffs and then add the electronics, or the electronic elements come first?
MaX: The first element in songs will come from an idea of me or Zoé… And then, always, will start a fight between Zoé and me because we barely agree with each other’s ideas. The song is broken, changed, denied by the other member, then back and forth, till the result gives birth to a full song. It’s fun working that way but very demanding and quite tiring.
Zoé H.: It can be started from anything. A synthetic sound I like, a drum pattern from MaX, a guitar riff, even an ambiance or an electro pad. We are more led by the sound of each element than by the notes, you know. We like textures more than melodies or technicity.
There is a gap of five years between the first album “Tesla” and “Les 12 Vertiges”. Why did it take so long to release the record? When did you start working on “Les 12 Vertiges” and how much time did all the parts of creating process like composing or recording took?
MaX: To understand you must know that Herrschaft is totally self-produced in Zoé’s own Studio in Paris. We have all the chance, and this latitude to record, build and master our sound under his magic fingers as much as we want. Yes, we really started working on this album in 2008, right after the release of “Tesla”. It’s just that… It took time to see the end and it took many efforts and doubts to be sure that we will be able to release it.
Zoé H.: Having my own studio (www.zoe-h.net) and being the producer of this album was a strong advantage, but it’s also the freedom to never end a song because you don’t have time or money limit.
I run way faster when i’m working for other bands! (laugh)
I know that Zoé plays with The CNK and that he also used to be involved in some other bands. However, I have to confess that I don’t know anything about other musical projects of the rest of Herrschaft members. Do they play anywhere else except of Herrschaft?
MaX: Not really, we all have other musical projects in mind but, aside the CNK experience, all these were postponed after the release of “Les 12 Vertiges”. We’ll see if we will have more time to work on them now!
Zoé H.: Herrschaft is almost 10 years old. Imagine, I was under 20 when I started that shit, we were too young to have other projects! (laugh). And today, if each album takes 5 years of work, I don’t want to know what could happen if we all had several projects!
But MaX is a bit shy. He used to play in the previous shape of the actual Otargos, black metal from Bordeaux, France.
There are few guests on “Les 12 Vertiges” – Jessy Christ in three songs, Krank Nox in “Rat in Cage” and C.N.X. in “Allmighty”. I have to confess that I’ve never heard about any of them before and even Google hasn’t told me anything… Could you please tell us who they are?
MaX: They are a lot of talented people… We have known all three by playing gigs together and sharing interests for each other’s band. We knew we would be able to collaborate one day or another and we are proud that they responded our call for this album. Jessy Christ was the singer of a former Electro-Rock band called Psycho-shop (https://myspace.com/psychoshopmusic). C.N.X. is the singer of the Temple of NemeSYS (http://www.temple-of-nemesys.com/) and participated in bands like Tamtrum. Krank Nox was the singer of former band Dexy Corp_ (https://www.facebook.com/dexycorp). Now you asked, you must check all this material if you don’t know yet.
Zoé H.: They are all well-known bands in that industrial french scene at that time. Most of them don’t exist anymore. But you know what, I’m a big fan of all of those bands. They are probably the most played music in my iPod. So we really wanted to have them all on that record. We litteraly wrote the songs for each of them. When MaX brought me the lyrics of the song “Allmighty”, we said “it has to be C.N.X, no other kind of voice will fit”. Same thing for Krank.
Now I would like to ask about a few songs from “Les 12 Vertiges”. I unfortunately don’t have lyrics by now because I received only music from your label so I have to ask according to the song titles only… There is a track called “Kimi Ga Yo”. As far as I know, “Kimigayo” is the national anthem of Japan. Is there any connection between it and your song?
MaX: The Kimigayo anthem means “our reign”. We took the analogy with Herrschaft’s meaning to integrate the anthem lyrics into our own song. Appart of the ‘japanese’ synthetic touch, it fitted perfectly the song’s purpose.
Zoé H.: Jessy sings the first sentences of the japanese anthem in that track, exactly. It’s a very poetic anthem. Much more civilized than the french one (laugh).
The last song on “Les 12 Vertiges” is called “Mephedron Trip”. Do any members of Herrschaft have experiences with drugs or mephedrone concretely? What is the meaning of this song?
MaX: Concretely is the word. The whole album has been built on these kind of concrete experiences, with drugs, or alcohol, mixed altogether with life, to create an independent vertigo and lead to a song of the album.
Zoé H.: That’s basically the point of the whole album… We had experiences, mind trips, with the help of chemistry or not. And each trip became a text, a music and then a song. Twelve stories, twelve vertigoes. I hope we will not be seen as simple junkies, but more as psychologist entertainers in a social research.
Another track from the album is entitled “Thirty-Six”… what is the meaning of the number 36 in that case?
MaX: 36 degrees. There are some times your body temperature will reach this level and this is usually no good news. This song is definitely the most desperate of the album in its music and its lyrics.
Zoé H.: It’s the last one we wrote, and it is the climax of the lifes of MaX, Jessy and me during those 5 last years. It relates the last experience we had all together before finishing that album. It is the most desperate song, with “Whispering Clouds”, for me too…
The next thing I’d like to ask about is the cover of “Les 12 Vertiges”. The body part and the symbol on its chest reminds me something like anatomy but I can see also the part of the Tree of Life from Kabbalah in the background. Is there any connection between the body and the Tree of Life or any of its sephirot? And what about the title of the album itself? Does it have any precise meaning or is it linked to something bigger – apart from the fact, that each track (probably) represents one single vertigo?
MaX: The tree of life symbol is a key element of the artwork and the album concept. You will find it in the body interior of the cover, blue and red as a tree made of arteries and veins. You will find it again, free this time, in the booklet. And of course in the Kabbalah tree on the cover… Indeed all these symbols are meant to represent the inner life, in conjunction with the marble body and all these vertigoes.
Alright, here comes the very last question, this one won’t be too much original. Could you tell us what are the plans of Herrschaft for the nearest future? Thank you very much for the interview and for your answers!
Zoé H.: Now that the album is out it’s time to focus now on live experience again. We have built a brand new line-up and are working hard to prepare our next stage appearances.
In parallel we have a project of gathering and releasing all Herrschaft-related remixes that were done by friends in the past years into a consistent release that would give credit to all the work done. It should be a reality in the next months, we have a 10 year-old birthday to celebrate after all!
