Archiv štítku: FIN

Finsko

Wintersun – Time I

Wintersun - Time I
Země: Finsko
Žánr: symphonic melodic death metal
Datum vydání: 19.10.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. When Time Fades Away
02. Sons of Winter and Stars
– I. Rain of Stars
– II. Surrounded by Darkness
– III. Journey Inside a Dream
– IV. Sons of Winter and Stars
03. Land of Snow and Sorrow
04. Darkness and Frost
05. Time

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Myslím že není ani moc naivní předpokládat, že o finské kapele Wintersun zaslechli i tací, kteří z repertoáru této čtveřice muzikantů neslyšeli ani notu. Není divu, neboť za neuvěřitelných osm let, které trvalo čekání na druhou řadovou desku “Time”, se toho o Wintersun napovídalo opravdu mnoho a spekulace a odklady vydání “Time” se staly takovým vděčným folklórem. Ale teď je Jari Mäenpää i se svými kumpány zpět a vypouští do světa desku, na kterou mnozí čekali jak předškolní dítě na Vánoce. A jejich očekávání byla živena i slovy samotného Jariho, který v posledních měsících na adresu svého díla chválou opravdu nešetřil. Jeden by skoro řekl, že nám Wintersun přinesou desku, která posadí na zadek kritiku i fanoušky od východu na západ a ještě zalepí ozónovou díru, jak moc bude skvělá. Představa je to lákavá, obzvlášť s vědomím, že eponymní prvotina sklidila zasloužené ovace, takže je nejvyšší čas si vyjasnit, jak to vlastně dopadlo…

Ještě než tak učiním bych chtěl uvést na pravou míru situaci okolo samotného jména, které jsem skloňoval o odstavec výše. Z původně avizovaného eposu “Time” se totiž před několika měsíci vyklubaly desky dvě, jmenovitě “Time I” a “Time II”, příčemž předmětem recenze je protentokrát díl první. A jen tak na okraj, možná se pletu, ale zdá se mi navýsost podezřelé, že by Jari po bezmála osmi letech práce na poslední chvíli z vlastní iniciativy rozhodl, že z jedné byť dlouhé desky udělá dvě, a navíc oba díly pojmenoval tak prvoplánově. Možná jsem paranoidní, ale vidím v tom tlak labelu Nuclear Blast, jehož představitelé po všech těch letech chtějí na Wintersun pořádně zarobit. Přeci jen, dvě desky a dvě turné rozhodně přinesou víc peněz, než kdyby se vše vyřešilo naráz. Co na tom, že by bylo mnohem důstojnější, kdyby oba díly “Time” vyšly pohromadě na nějakém pěkném 2CD digipacku…

Ale teď už k samotné hudbě. “Time I” je nehorázně rozmáchlá deska – přesně jak tvrdily upoutávky i slova samotného kapelníka. Ten se uchýlil ke konceptu několika rozsáhlých kompozic a kratších a spíše atmosférických meziher. Ve výsledku se tak na čtyřicetiminutovou desku vměstnaly dvě takové mezihry (intro “When Time Fades Away” a “Darkness and Frost”, která uvozuje titulní a závěrečnou “Time”) a tři plnohodnotné skladby – “Sons of Winter and Stars”, “Land of Snow and Sorrow” a již zmíněná “Time”. Jak mezihry, tak plnohodnotné skladby se vyznačují jednou společnou charakteristikou – jednoznačný prim zde hrají klávesy, respektive orchestrální složka. U meziher je to naprosto v pořádku a obě dílka také fungují velmi obstojně. V jemných náznacích si pohrávají s nosnými melodiemi jim následujících skladeb, působí sice poklidně, ale zároveň nechávají posluchače v napětí, co přijde po nich… Zkrátka fungují a obě se mi celkem líbí.

Problém však nastává v momentě, kdy dojde na samotné skladby, na kterých celé album stojí. Člověk zjistí, že klávesy ani tady neustoupily, a ač se mi jejich provedení samo o sobě vcelku pozdává, neštěstím je fakt, že se za ně schovaly kytary, které si většinu času hrají něco vespod, a i to něco většinou není nic moc. Šok je to především ve srovnání s předchozí deskou, na které byly klávesy využity také, ale většinu dění obstarávaly právě kytary, jejichž linky byly plné nápadů, pestré a přesto konzistentní, a přesně to byl důvod, proč se deska setkala s takovou odezvou. Proti tomu je “Time I” po kompoziční stránce o hodně slabší a strašně ji to sráží. Ale přitom i tady se najdou skvělé nápady, vynikající melodie a některé pasáže, ze kterých posluchači srdce zaplesá. Tragédie spočívá v tom, že je jich málo, na ploše tak dlouhých skladeb působí děsně ojediněle, a když se po nějakém takovém skvělém momentu dlouho nic moc neděje, nadšení postupně vyprchává a jeho místo zaujímá zklamání. A přitom ani ten slabší materiál není vyloženě špatný, jen prostě není dostatečně dobrý.

Za hlavní problém tedy považuji zbytečně utopené a neostré kytary a zároveň ohromné mezery ve využití jejich potenciálu pro prezentaci nosných melodií a nápadů. Není ale pravda, že by na tom byla celá deska až tak zle, jak to může vypadat. Jak jsem již podotkl, dobré pasáže tu jsou a občas jsou poskládány tak, že i samotné skladby mají nakonec něco do sebe. U mě vyhrává dvojice “Sons of Winter and Stars” a “Time”, jelikož tam se alespoň částečně podařilo přiblížit se tomu, čeho se Jari snažil dosáhnout – dynamického, barvitého a výpravného zážitku, který zanechá posluchače sedět s otevřenou pusou. Těžko říci která z těch dvou skladeb je na tom lépe, protože obě mají svoje plusy a svoje mínusy. Čím déle ale “Time I” poslouchám, tím víc se mi líbí skladba titulní. Naproti tomu nelze zpochybňovat skutečnost, že poslední zbývající “Land of Snow and Sorrow” je na tom opravdu dost zle, poněvadž vcelku slibný úvod se záhy zvrhne do naprosto repetitivních osmi minut, kde se člověk nedočká praktický žádného významnějšího vývoje. Zajímavé ovšem je, že jak jsem se nedávno na vlastní uši přesvědčil, v živém provedení fungují všechny tři skladby velmi dobře až skvěle, takže na nich asi přeci jen něco bude, jen to z té desky není tak patrné.

Tím je u konce výčet toho nejdůležitějšího, co mi z “Time I” ulpělo v paměti, a teď bych chtěl ještě poukázat na dvě zajímavosti, které mi vrtají hlavou celou dobu, co album poslouchám. Zaprvé – informace, které jeho vydání předcházely, hovořily o tom, že hudba prezentovaná na obou deskách “Time” bude mostem mezi typicky severskou a typicky japonskou melodikou, respektive že půjde o původní sound Wintersun, do kterého se významně promítnou vlivy tradiční japonské hudby. Nevím jak ostatní, ale já to Japonsko vidím akorát v růžovém stromě na přebalu a potom v několika linkách intra “When Time Fades Away”. Toť vše a jinak jsou to melodicky klasičtí Wintersun, jen s výrazem posunutým blíže k bombastickému projevu. Někomu to může vadit, ale i přes to, že jsem se těšil, co z proklamované fúze melodií dvou zcela odlišných kultur vznikne, jsem s výsledkem spokojen. Melodie z dílny Wintersun totiž mohou jít příkladem ohledně toho, jak se to v rámci žánru má dělat.

Wintersun

Druhá věc, kterou bych nechtěl nechat bez povšimnutí, je opět můj neodbytný dojem, že bylo původně celistvé album násilně rozděleno vedví. Tentokrát za to ale může samotná muzika. I když “Time I” hraje ne úplně krátkých 40 minut, po konci poslední skladby mám stejně pocit, jako by mělo vzápětí následovat druhé dějství, kterého se ale běžný smrtelník dočká až za několik měsíců. A možná je to i tohle, co se podepisuje na rozpačitém dojmu, který za sebou “Time I” nechává. Jsem tedy náramně zvědavý, jaké dojmy zbudou po poslechu obou částí po sobě.

Od “Time” se čekalo, že bude novodobým milníkem extrémního melodického metalu, ale “Time I” tato očekávání rozhodně nenaplňuje. Vyloženým zklamáním je však jen vzato optikou očekávání něčeho převratného. Když z tohoto přístupu posluchač vystřízliví, najednou zjistí, že před sebou má desku, která přes má všechny své zápory něco do sebe. K tomu se ale přímo váže neodbytná skutečnost, že to mohlo být mnohem, mnohem lepší. Skutečně definitivní ortel bych ale raději odložil na dobu, kdy bude možno poslechnout “Time” jako celek, a ne jen jeho poloviny. Já jsem na druhý díl nesmírně zvědavý a tajně doufám, že až do sebe obě poloviny zapadnou, budu moci konečně prohlásit, že jde dílo, které sice balancuje na hraně kýče, ale je v rámci možností dovedené na samotné hranice. Protože to o samotném “Time I” určitě říci nemohu, dávám, kolik dávám, a k tomu ještě vztyčený ukazovák. Jestli to totiž nevyjde ani napodruhé, nutkání “Time” obhajovat mě asi definitivně přejde…


Další názory:

Víte, mě osobně ohledně “Time I” vůbec netrápí takové ty okolnosti, na které si spousta lidí stěžuje, kudy chudí. Je mi úplně volné, že “Time I” zní jinak než debut “Wintersun”, protože ten jsem neslyšel; je mi jedno, že se na to album čekalo osm let, protože já jsem na něj opravdu nečekal. Přesto všechno se musím zařadit spíše na stranu těch, kteří jsou z desky rozpačití – jednoduše proto, že mne v podstatě nebaví. Hlavní problém bych viděl v tom, že si Jari Mäenpää ukousl příliš velké sousto, než jaké byl schopen spolknout; “Time I” je až moc ambiciózní, ale pod vší tou výpravností a rozmáchlostí to v mých očích zdaleka bohužel není tak hluboké, jak se autor snaží nakukat všem okolo a zjevně i sám sobě. Spíš než epickým majstrštykem je tedy “Time I” pouze přeplácaným kýčem; pokud znáte takové to pořekadlo, že méně je někdy více, tak Jari Mäenpää jej asi nezná, protože oné epické atmosféry se snaží docílit tím, že přes sebe s nadsázkou řečeno hází všechny motivy, které mu přijdou pod ruku… výsledek sice možná bombastický opravdu je, bohužel však nefunguje tak, jak by měl. Abych zase nahrávce nekřivdil, musím říct, že rozhodně není neposlouchatelná a že některé nápady rozhodně nejsou marné, ale jako celek to je – jak jsem již řekl – prostě přeplácané. Problém v přijetí “Time I” je ten, že deska byla ukrutně přehypovaná, čekalo se od ní strašně moc, ale její konečná podoba ani zdaleka tato očekávání nedokázala naplnit. Ve skutečnosti jde jen o lehce nadprůměrnou nahrávku, která zvládne na chvíli zabavit, a přestože má své mouchy, poslouchá se docela příjemně, ale ani náhodou nemá na to, o co se tak snaží…
H.

Když Wintersun vydali před osmi lety své první album, byl to na tehdejší scéně celkem poprask. I já si tuhle desku velmi pochvaluji. Ale pak přišel útlum a osm let ticho po pěšině, občas jen nějaká krátká zpráva, která většinou jen posunula vydání alba zas o něco dál. Když už byla možnost konečně si nový materiál poslechnout, čekal jsem něco, co mě uchvátí. Avšak smůla, dostal jsem jen jakýsi předmražený produkt s hromadou symfonické omáčky, ve které se sama podstata muziky utápí. Nuda, nuda, šeď, přeplácanost a balast. Za zmínku stojí jen jednotlivé fragmenty skladeb, především z titulní “Time”.
Stick


Behexen – Nightside Emanations

Behexen - Nightside Emanations
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Wrathful Dragon Hau-Hra
03. Death’s Black Light
04. Circle Me…
05. We Burn with Serpent Fire
06. Luciferian Will
07. Awaken Tiamat
08. Temple of the Silent Curses
09. Shining Death
10. Kiss of Our Dark Mother

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na finské satanáše Behexen se osobně dívám možná trochu paradoxně, v porovnání s ostatními lidmi. Všímám si, že většina žánrových fanoušků vyzdvihuje jejich první desky “Rituale Satanum” z roku 2000 a “By the Blessing of Satan” z roku 2004, naopak třetí počin “My Soul for His Glory”, na němž Behexen posunuli svou tvorbu trošku jinačím směrem, spousta lidí zavrhuje, ať už čistě z důvodu té změny, že už to prý nebylo takové zlo, nebo čistě proto, že to dotyčnému nepřišlo už tak dobré. Já osobně to mám ovšem přesně naopak. “Rituale Satanum” a “By the Blessing of Satan” sice jistě nejsou špatné fošny, je to peklo, jak má být, ale z nějakého důvodu mě prostě “My Soul for His Glory” baví mnohem víc a s odstupem času si tuhle placku pouštím mnohem častěji. Behexen se nebáli posunout, bestiální atmosféru vyměnili za atmosféru sice stále blasfemickou jak poleno, ale trochu inteligentnější, přidali na (v rámci mezí) progresivnějších prvcích, jako jsou čistý vokál, vyloženě atmosférické songy (mrazivá “O.O.O.”), v některých případech pak vytvořili opravdu famózní skladby, zejména titulní věc “My Soul for His Glory” s nezemským refrénem. Nemohu si pomoct, mně to prostě chutnalo. Není tedy asi divu, že na pokračování “Nightside Emanations” jsem se dost těšil…

Předně je nutné zdůraznit jednu věc – rozhodně se nestalo, v co někteří doufali, Behexen se nevrátili ke svému původnímu zvuku, který byl čistokrevným černěkovovým zlem, ale pokračují v tom, co započalo už na “My Soul for His Glory”. To v překladu znamená black metal, který se nebojí i trochu zvolnit v tempu a obsahuje tak i mnoho pasáží, jež nejsou typickou vichřicí; kterému nejsou cizí ani nějaké ty ozvláštňující prvky, atypické melodie, čistý vokál atd. Anebo ještě jinak řečeno, současná tvorba Behexen jednoduše nabízí i black metal, který – a možná právě to mnoha příznivcům starších alb vadí – je stravitelný pro širší okruh lidí než původní syrová sypačka. Samozřejmě, Behexen se stále tváří jako největší zlo pod černým sluncem, záměrně se kolem sebe snaží budovat jakousi okultní auru (což někomu sice může přijít trapné, ale tak nějak to k tomu patří), jejich muzika však už není tak ortodoxní, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Pokud bych měl aktuální Behexen k někomu přirovnat, asi by mě napadli kolegové z Watain, kteří jsou na tom relativně podobně – byť se možná z dálky tváří ukrutně zle, ve skutečnosti je jejich black metal záležitostí poslouchatelnou i pro obyčejného smrtelníka. Tím ovšem nechci říct, že by Behexen byli lehce chytlavou záležitostí, stále se přece bavíme o extrémním metalu; ani tím nechci říct, že od Švédů nějak kopírovali, ve skutečnosti obě kapely prodělaly ten vývoj od syrovější stylové podoby k současnému vyznění takřka současně a přelomová alba v jejich tvorbě vyšla v tom samém roce, jenže zatímco Watain se podařilo prorazit, dostali se pod velkou firmu, hrají na velkých festivalech a objevují se v hudebních magazínech, Behexen jsou stále underground. Možná, že ta jejich forma je ještě pořád o maličko extrémnější, ale to je – z pohledu vás, kteří holdujete spíše melodičtější hudbě – daň za to, že v tomto případě dostanete skupinu, která není tak ohraná a okoukaná, alespoň tedy v širším kontextu, neboť pro ty, kteří se na black metalovém poli sami pohybují, jistě Behexen dávno znají a to, co zde vykládám, pro ně není nic nového.

Přesto má “Nightside Emanations” podle mne jeden problém, a sice že v porovnání se svým předchůdcem “My Soul for His Glory” jednoduše prohrává. Sice je pravda, že ne nikterak markantně, nic to ovšem nemění na tom, že mi minulé album přišlo o chlup ze Satanovy mocné řiti lepší. Což ovšem neznamená, že by “Nightside Emanations” mělo být špatnou nahrávkou, stále je totiž na ní jistě co poslouchat. Především je rozdíl v tom, že na “My Soul for His Glory” byly v podstatě všechny skladby totální pumelice, ať už šlo o úvodní “Let the Horror and Chaos Come” s neskutečně chytlavým riffem, skvěle vygradovanou “Born in the Serpent of the Abyss” s dechberoucí druhou polovinou, již zmiňovanou dvojici v podobě pomalé atmosféry “O.O.O.” a titulní “My Soul for His Glory” s fenomenálním refrénem nebo zbylé rychlé vály. Na “Nightside Emanations” mi ovšem přijde, že některé kompozice tak úplně nemají takovou sílu, jakou bych od Behexen čekal. Nejsou sice zlé, ale malinko jim něco schází, zvláště to platí na začátku alba.

Samozřejmě se však zde nachází i velice vydařené vály, to Behexen upřít nemohu, že v některých případech měli i na novince velice vydařené nápady. Hned na první poslech zaujme “Circle Me…” s deklamovaným refrénem a hlavně neuvěřitelně prdel-nakopávajícím riffem ve středním tempu. Něco do sebe má jistě i proměnlivá “We Burn with Serpent Fire”, která se pohybuje od pomalejších kusů až po výbuchy agrese. Jako jeden z vrcholů celého “Nightside Emanations” bych viděl uhrančivou “Awaken Tiamat”, jež by mohla jít bez problému do souboje s těmi nejlepšími songy z “My Soul for His Glory”; přesně tohle jsou ti Behexen, které já osobně chci slyšet – atmosféra jako prase, pořád je to zlo, ale má to myšlenku (obzvláště prostřední pasáž s démonickým “Awaken Tiamat!” je prostě náser!), stále to uctívá staré žánrové pořádky, ale nijak nekopíruje ty nejstarší klasiky, jednoduše black metal současného střihu v té nejlepší možné formě.

Behexen

Podobně je na tom i “Temple of the Silent Curses”, do níž po zběsilé první polovině začnou promlouvat skvělé čisté vokály. Jako absolutní vrchol “Nightside Emanations” bych ovšem označil závěrečnou a zároveň nejdelší “Kiss of Our Dark Mother”, z jejíchž tónů po celou dobu doslova odkapává síra. Pokud by celá deska byla na téhle úrovni, pak by se jednalo o opus první kategorie. Dobré alespoň to, že výrazně lepší druhá polovina “Nightside Emanations” nechá trochu zapomenout na malinko slabší začátek, který sice rozhodně není špatný, naopak se mi také dost líbí, jen na rozdíl od závěru nahrávky nenabízí nic vyloženě výjimečného.

Na obranu Behexen však musím říct dvě věci. Zaprvé, možná je tak trochu chyba i na mé straně, že jsem toho od kapely čekal možná až přespříliš. Zadruhé, “Nightside Emanations” přece jenom ještě neprotáčím tak dlouho, takže možná, že i z některých dalších písní po čase vykouknou pořádně dobré nápady, ostatně i u “My Soul for His Glory” mi to nějakou chvíli trvalo. I z tohoto důvodu hodnotím prozatím střízlivě 7,5 bodu, ale nijak nevylučuji, že to možná časem poroste (ale možná taky ne, těžko odhadovat). Nicméně musím zdůraznit, že i když recenze v některých momentech vyznívala trochu kritičtěji, než jsem zamýšlel, stále se mi “Nightside Emanations” líbí. Bezesporu se jedná o povedenou placku, která představuje současnou formu “pravého” black metalu ve velice dobré kvalitě a která si zcela jistě zaslouží nadprůměrnou známku.


Hexvessel – No Holier Temple

Hexvessel - No Holier Temple
Země: Finsko
Žánr: psychedelic neofolk / folk rock
Datum vydání: 14.9.2012
Label: Svart Records

Tracklist:
I. Ash
01. Heaven and Earth Magic
02. Woods to Conjure
03. Wilderness Is
04. A Letter in Birch Bark

II. Birch
05. His Portal Tomb
06. Elegy to Goyahkla
07. Are You Coniferous?

III. Cedar
08. Sacred Marriage
09. Dues to the Dolmen

IV. Douglas Fir
10. Unseen Sun
11. Your Head Is Reeling [Ultimate Spinach cover]

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nejednomu hudebnímu fajnšmekrovi jistě nebude jméno Mata McNerneyho neznámé. A pokud ne, pak na jeho umělecký pseudonym Kvohst by už většina zareagovat měla. Tento světoběžník britského původu prošel relativně velkým množstvím skupin, z nichž nejedna zanechala na metalové scéně nemalý otisk. Ten největší mají na svědomí asi Dødheimsgard a , které asi není třeba představovat nikomu, kdo někdy čuchnul k avantgardně black metalové scéně. První zmiňovaní jsou kultovní podzemní legendou, jež měla zcela zásadní vliv na vývoj a vlastně i vznik industriálního black metalu; Kvohst sice v době, kdy vzniklo přelomové “666 International”, v jejich řadách nepůsobil, nicméně Dødheimsgard toho za svou relativně dlouhou kariéru vydali poměrně málo, tudíž už jen z toho důvodu (tím dalším je samozřejmě fantastická muzika) je i “Supervillain Outcast”, na němž Kvohst svou stopu zanechal, pamětihodným počinem, o němž můžeme po pěti letech od vydání již beze strachu prohlásit, že zkoušku časem přežil a nezapadl. Oproti tomu v britsko-norské progresivně black metalové skupině Code byl Kvohst už od jejího počátku a nezapomenutelným způsobem nazpíval obě dosavadní desky “Nouveau Gloaming” a “Resplendent Grotesque”, o nichž se dá rovněž tvrdit, že stále patří mezi klenoty. Obě tyto skupiny ovšem Kvohst v roce 2011 opustil, aby se mohl věnovat svému vlastnímu projektu s názvem Hexvessel, pod jehož hlavičkou v tom samém roce vydal dlouhohrající debut “Dawnbearer”. Před nedávnem pak vyšla druhá deska s názvem “No Holier Temple”, která je právě tím důvodem, kvůli němuž jsme se tu dnes sešli…

Kdo by ovšem čekal, že se i Hexvessel nese v duchu jakékoliv formy black metalu nebo jakéhokoliv jiného metalu, čeká marně. Hexvessel totiž hrají jakýsi neofolk, který je ovšem natolik netradiční, že by bylo velice zavádějící jej charakterizovat takto jednoduchou škatulkou. Důvodem nejsou ani tak občasné přesahy do rocku, ačkoliv i ty hrály svou roli v tomto tvrzení, neboť hlavní je velmi neotřelá a téměř až unikátní atmosféra. Ta je velice divná, povětšinou taková zasněná až opilá, přesto však stále taková trochu nervózní; hodně přirozená, v žádném případě ale triviální, spíše naopak pocitově dost složitá. Z této palby adjektiv však stojí za vypíchnutí především tři – ať už je totiž ona atmosféra jakkoliv abstraktní, neustále po celou dobu “No Holier Temple” je hlavně neskutečně silná, působivá a všudypřítomná.

Pokud někdo vyznává čistě metal, asi mu toho Hexvessel příliš neřekne… i když myslím, že tohle by neměl být problém, protože z metalového spektra posluchačů se k “No Holier Temple” dostanou prvotně spíše právě příznivci kapel jako Dødheimsgard nebo , což je v obou případech sama o sobě muzika spíše pro otevřenější jedince – a myslím, že takoví lidé “No Holier Temple” ocenit dokážou. Nicméně kdybychom si přece jen chtěli položit otázku, zdali to nebyl ze strany Kvohsta trochu krok zpět, odejít z od kapel, které mezi žánrovými fanoušky měly dost velké jméno, já bych tvrdil, že určitě ne, naopak to do jisté míry považuji za obdivuhodné, že obě skupiny, z nichž jedna je opravdová veličina, dobrovolně opustil, aby se pustil na dosud neprozkoumané pole, které je co žánrového rozsahu diametrálně jinde, v rámci zcela nového projektu, jenž se postupem času stal regulérní kapelou.

Již bylo zmíněno, že pokud bychom chtěli zaštítit Hexvessel nějakou základní škatulkou, pak by to byl (psychedelický) neofolk. Jak už tomu tak u neofolku zpravidla bývá, i zde se jedná o záležitost spíše minimalistickou, nicméně používání jednoduchých prostředků nemusí nutně znamenat také jednoduchý výsledek, čehož je “No Holier Temple” důkazem. Na první poslech nahrávka jen tak příjemně plyne, obejme člověka svou atmosférou, avšak čím déle ji poslouchá, tím více nachází skrytých nápadů a zákoutí, díky nimž snad ani není možné, aby deska omrzela. Už jen množství nástrojů, které se zde nachází, vystačí samo o sobě dost dlouho na to, aby měl člověk co objevovat. Žádný z nich ovšem není samoúčelný a jen pro efekt – tohle jsou myšlenky, které vás při poslechu “No Holier Temple” opravdu napadat nebudou, to mi můžete věřit. Tiché vybrnkávání najde stejné uplatnění jako náznaky metalových riffů, úžasné vokály nebo housle, psychedelie se potkává s post-rockem, stále však v intencích neofolkového ducha. Neofolk v podání Hexvessel ale sám sebe žánrově nikterak neomezuje.

Ač album působí na první poslech minimalisticky, přesto najdete zde velkou spoustu nálad, rozmanitosti a malých experimentů v experimentu, a to aniž by se deska tříštila na pouhou kompilaci nápadů – stále máte ten dojem (a rozhodně je to správný dojem), že posloucháte jedno vyzrálé hudební dílo. Proto vedle sebe mohou bez problému stát krátké, poklidné a zasněné skladby jako “Heaven and Earth Magic”, “Wilderness Is” nebo “Elegy to Goyahkla” spolu s psychedelickými “Woods to Conjure” či “A Letter in Birch Bark”. Na poměry “No Holier Temple” trochu cirkusová “Are You Coniferous?” na desku patří stejně jako rozmáchlá “Unseen Sun”, která zní jako hodně neortodoxní rocková balada s téměř čtvrthodinovou délkou; hard rocková “Your Head Is Reeling” zní stejně přirozeně jako téměř dokonalá psychedelická meditace “Sacred Marriage”, neztratí se dokonce ani obskurní desetiminutovka “His Portal Tomb”. Ve své podstatě by se dalo říct, že všechny kompozice na “No Holier Temple” jsou svým způsobem unikáty, přičemž každý jeden z nich nabízí cosi odlišného, přesto ale při poslechu cítíte, že všechny k sobě patří a nemohou bez sebe být, že to není pouhá kolekce písní, ale famózní mozaika nevšední hudby, pro niž by bylo urážkou, kdybychom ji nenazvali uměním.

Možná vás napadne otázka, komu je “No Holier Temple” určeno. Odpověď na to je lehčí, než by se zprvu mohlo zdát – všem, kteří mají rádi inteligentní hudbu. Je úplně jedno, jaký styl je vaším favoritem, protože věřím, že “No Holier Temple” paří mezi ty desky, jež musí ocenit každý člověk, který dokáže muziku opravdu vnímat. Jedná se o malý klenot, který nenabízí nic menšího než čirou hudební nádheru. Ano, pořád je to záležitost určená pouze úzkému spektru poslechu, tentokrát omezení není dáno stylem, nýbrž chytrostí. Kdo tento přístup dokáže ocenit, má o zábavu postaráno na mnoho a mnoho hodin


Ensiferum – Unsung Heroes

Ensiferum - Unsung Heroes
Země: Finsko
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 24.8.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Symbols
02. In My Sword I Trust
03. Unsung Heroes
04. Burning Leaves
05. Celestial Bond
06. Retribution Shall Be Mine
07. Star Queen (Celestial Bond Part II)
08. Pohjola
09. Last Breath
10. Passion, Proof, Power

Hodnocení:
Ježura – 3,5/10
H. – 2/10
Kaša – 3/10
Ellrohir – 3/10

Průměrné hodnocení: 2,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finové Ensiferum patří bezesporu k těm nejpopulárnějším zástupcům viking metalu (jakkoli je to v tomhle případě dost zcestné, ale většinový názor bohužel mluví jasně) a jako takoví se pochopitelně jednoho krásného dne dostali i do mého zorného pole. A já, toho času mladý a naivní metalista, jsem tělem i duší propadl jejich melodice, heroické atmosféře a cool pohanskému odéru, který z jejich hudby dýchal. Jenže to bylo nějaké tři roky zpátky a od té doby se mnohé změnilo. Tak třeba si již opravdu nemyslím, že poslední tvorba (představovaná především deskou “From Afar”) představuje jakkoli hodnotný materiál (odmyslím-li si skladbu “Smoking Ruins”, ke které nemám výhrad ani nyní). I po tomto prozření jsem si však přes veškeré objektivní a opodstatněné výhrady k tvorbě Ensiferum uchoval jakousi slabost, která mi donedávna bránila nad nimi zlomit hůl jako nad ztraceným případem a dokonalou ukázkou, jak se to dělat nemá. Ovšem jestli tohle platilo nějaký měsíc nazpět, teď je vše jinak. V mezičase jsem si totiž několikrát prohnal ušima aktuální novinku “Unsung Heroes”, a ta moje smýšlení stran kapely nesměrovala na cestu, ze které asi není návratu.

A přitom to ze začátku nevypadalo vyloženě zle. Na Metalfestu představená novinka “Burning Leaves” se mi vcelku pozdávala jak v živém, tak v později zveřejněném studiovém provedení a ani klipovka “In My Sword I Trust” mi nezpůsobila akutní zažívací potíže, takže i přes nikterak závratné dojmy jsem nečekal vyložený klystýr. Trochu to začalo skřípat u třetí zveřejněné skladby, kterou se stala titulka “Unsung Heroes”. Tady už zablikalo varovné světýlko a já se zoufale snažil dobrat něčeho, čím by ta skladba dovedla zaujmout. Marně. Ale pořád to nebylo vyloženě špatné, takže naděje na vcelku poslouchatelnou desku zůstávaly. Jenže potom se mi dostalo album do ruky v celé své hodinové délce, a já děkoval vyšším silám, že mi nedovolily poobědvat včas, protože v opačném případě by příslušná pochutina velmi rychle opustila vyhřáté místečko v mém žaludku. Ano, tak strašné to bylo (a vlastně pořád je). Popravdě, už dlouho jsem neměl tu čest s albem, které by mě nutilo střídavě k smíchu nebo k pláči. Ale pěkně popořadě, protože alespoň férovou a řádně odůvodněnou popravu si deska zaslouží.

Album otevírá minimalistické a atmosféru rádoby navozující intro “Symbols”, které je ovšem v praxi pitomé až hrůza. Ale tak dejme tomu, i nepovedené intro je v celkovém kontextu dost nepodstatné a mnohem důležitější jsou plnokrevné položky tracklistu, kterých se tu urodil počet bohatě dostačující. Jak je na tom následující trojlístek, který sestává z předem zveřejněných skladeb, je zřejmé, když už jsem to naznačil v předchozím odstavci, ale jen pro pořádek – s výjimkou dost plytké, ale stále poslouchatelné titulky jde o průměrný materiál, který nijak nenadchne, ale ani vyloženě neurazí. Energický otvírák “In My Sword I Trust” určitě najde v živém provedení své publikum a “Burning Leaves”, která je mimochodem asi nejlepším počinem z novinky, přes všechny svoje zřetelné zápory pořád platí za vcelku obstojnou skladbu (pochopitelně dokud si člověk neposlechne něco opravdu dobrého, protože pak i “Burning Leaves” dost radikálně ztratí na atraktivitě).

Jenže počínaje skladbou číslo pět je to strmý pád na dno žumpy, jakého jsem nebyl svědkem opravdu hodně dlouho. Extrémní klišé střídá ještě větší klišé, nástrojové linky se nedají označit za nic jiného, než přehlídku skladatelské neschopnosti, a když dost otravně působí i vokál a celé to zní, jako kdyby to byla nějaká předprodukční verze, je to vážně o zdraví. Opravdu jsem se snažil nevynášet rychlé soudy, které se mi draly na jazyk po prvním poslechu a když jsem zapojil na plné obrátky svoji slabost pro Ensiferum, o které jsem mluvil v úvodu, nepřišlo mi to vyloženě až tak zlé, ale kdepak. Zdravý rozum a střízlivý úsudek dostaly za pravdu v okamžiku, kdy jsem se i při mimoděčném poklepávání do rytmu a pohvizdování melodií přistihl, že mě to nejen že opravdu nebaví, ale vyloženě otravuje a působí mizernou náladu. A že by mi poslech muziky navozoval takové stavy, to jsem zažil popravdě jen jednou a opravdu jsem nečekal, že se takového hudebního zločinu dočkám i od kapely, která je schopná vyprodat kluby napříč Evropou…

Ensiferum

Ale abych byl fér, musím uznat, že ne úplně každá nota na “Unsung Heroes” likviduje mozkové buňky. Když nepočítám ucházející počáteční trojici, i v těch vyloženě příšerných skladbách se občas nějakým zázrakem najde moment, který není úplně zlý. Líbí se mi zpěv hostující Laury Dziadulewicz v jinak dost děsivé baladě “Celestial Bond”, stejně tak se mi líbí několikavteřinový úsek sborového zpěvu ve zcela otřesné příšernosti “Pohjola” a jedna slušná pasáž se najde dokonce i v závěrečné sedmnáctiminutové ultrazhovadilosti “Passion, Proof, Power” (ta je mimochodem tak strašně moc špatná, že člověk neví, jestli se má smát, plakat, nebo se jít oběsit). To je ale všechno a ať už náhodně vyberete jakoukoli pasáž z více než hodinové stopáže, je tu extrémní pravděpodobnost, že to bez varování probudí váš dávivý reflex.

Mohl bych psát dál a postupně tu zdrbat všechno, co si zdrbat zaslouží, ale přijde mi, že je škoda na takový počin plýtvat časem a prostorem. Abych pravdu řekl, rok 2012 mi ještě neposlal v ústrety žádné album, které by bylo tak moc špatné jako “Unsung Heroes”. Ano, jsou horší alba, to každopádně, ale nejsou zase o tolik horší, a už vůbec jich není tolik, aby to pro Ensiferum stačilo třeba jen jako útěcha. To co stvořili, je z podstatné části čistá hrůza, z výrazně menší části bohapustý průměr, ani jedna ze skladeb se nedá považovat za jakkoli zřetelně dobrou a pár hezkých momentů, které dohromady nesloží ani minutu, si dovolím do hodnocení nezahrnovat, protože o celku nevypovídají zhola nic. Album “Unsung Heroes” nechci už v životě slyšet a Ensiferum se u mě jeho zásluhou degradovali do pozice naprosto zbytečné kapely, která nemá absolutně co říct. Než další takhle špatnou desku, to bych byl radši, kdyby to rovnou zabalili a dál nedeformovali představy mládeže o náplni pojmu viking metal. Ještěže se toho nedožil Quorthon


Druhý pohled (jméno):

“Unsung Heroes” je bez přehánění absolutní odpad. Svého času jsem v dobové recenzi dal předchozímu albu “From Afar” 4/10, postupem času, když jsem se k albu později opět zkusil vrátit, jsem ještě litoval, že jsem nedal o bod až bod a půl méně. Po poslechu “Unsung Heroes” jsem tomu ovšem rád, protože kdybych dal “From Afar” třeba 2,5/10, v případě novinky bych musel jít snad do mínusu. Možná, že ještě první polovina nahrávky by teoreticky strávit šla, aniž by z toho člověk chytil vydatný průjem, a možná na těch 4-5 bodů by to i bylo, pokud bych měl zrovna náladu nemít žádný mozek, ale druhá půle (a nutno říct, že je to ta větší půle) “Unsung Heroes”, kterou načíná cukrkandlová kýčovitá rádoby balada “Celestial Bond”, je už s prominutím humus nejhrubšího zrna, přehlídka maximální hudební tuposti a jedna velká kopa hoven, která je dobrá možná jen jako soundtrack ke zvracení. Všemu nasazuje korunu sedmnáctiminutové (!!!) utrpení “Passion, Proof, Power”, které dle mého názoru patří mezi ten typ skladeb (ehm, docela nadnesené označení), za jejichž nahrání by se mělo nemilosrdně kastrovat. “Unsung Heroes” nabízí vše, co je na současném viking metalu (sem si dosaďte hodně velké uvozovky) tak špatně. Možná tak jako návod na to, jak se hudba nemá dělat, je tenhle majstrštyk dobrý, ale k ničemu dalšímu, protože na něm nenajdete nic jiného než tuny patosu, póz, kýče a trapnosti. Vskutku smrtící kombinace. Nikdy víc!
H.

Ensiferum

Tři roky trvalo Ensiferum, než dali dohromady nové album. Očekávání byla tradičně nemalá a o to větší šok jsem hned po prvním poslechu “Unsung Heroes” zažil. Po skvělých albech jako “Iron”, “Victory Song” a do jisté míry i předchozím “From Afar”, které nebylo úplně špatné, přišli Ensiferum na svět s tragédií jménem “Unsung Heroes”. Jako by se snažili přitáhnout co nejvíce fanoušků, ale vsadil bych podepsanou hokejovou kartičku Jardy Jágra, kterou jako oko v hlavě opatruji od šesté třídy, že dopad to bude mít opačný, tedy opovržení ze strany i těch nejskalnějších příznivců. Jako by Ensiferum vzali ty nejhorší nápady, které se jim za léta naskládaly v šuplíku, pro jistotu z nich odstranili všechen náboj a drive, kterými minulé desky nestrádaly, přidali velké množství cukrkandlového hávu, zabalili to do klasického vizuálního kabátku, vylisovali a poslali do světa. Od první regulérní skladby “In My Sword I Trust” až po nudný závěr, o který se stará naprostá zhovadilost “Passion, Proof, Power”, jsou skladby načichlé heavy/power metalovými sbory víc než kdy v minulosti a z kdysi autentické a uvěřitelné kapely, která sice hrála povedené divadýlko, máme najednou sebranku, která se neštítí té podbízivější formy viking metalu, na kterou jsem alergický. Ono už jenom nazývat dnešní Ensiferum škatulkou viking/folk metal je vážně urážkou žánru. Za mě jednoznačný propadák, kterému se nehodlám věnovat nějak podrobněji a vynakládat jakékoli úsilí, protože mnou “Unsung Heroes” proplulo stylem jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Kaša

Asi jen tak nezapomenu na dva roky starou scénu, kdy se sál plný rádoby-folkmetalistů vyprázdnil vmžiku po skončení vystoupení Ensiferum, protože něco tak trapného a ubohého jako Twilight of the Gods (pozn.: Bathory tribut v hvězdné sestavě) už jejich vikinské duše saturované vystoupením božských Ensiferum nemůže obohatit… Přesto jsem byl stále ochoten Ensiferum uznávat coby podařený folkově laděný power metal, který se dá velmi dobře poslouchat. Dokonce i poslední album “From Afar” se mi narozdíl od mnoha jiných líbilo velmi – nenáročné, leč chytlavé a s tím správným drajvem, aby to člověka jednoduše bavilo, když nechce u poslechu moc přemýšlet. Bohužel na novém albu “Unsung Heroes” zůstal povedený pouze cover-art, dost možná nejhezčí ze všech dosavadních. Hudebně se parta z Ensiferum zřejmě pokusila o změnu. Někteří kovaní fanoušci to kvitují – prý je to takové “víc zadumané, víc folkovější”… Jenže tímhle pokusem bohužel pro ně dokonale zazdili to, co z nich dělalo sice relativně primitivní, ale poslouchatelnou kapelu, a v plné nahotě předvedli, jak hudebně prázdní ve skutečnosti jsou. Jsem přesvědčen, že totéž by se stalo třeba Sabaton, kdyby přestali hrát tu hudbu, kterou hrají teď a za kterou jim sázím devítky, a začali si hrát na progresivní intoše. Podobně jsou na tom takoví Alestorm, které taky poslouchám rád. Tak doufám, že je to nenapadne, a “Unsung Heroes” musím spláchnout hluboko do záchodu a doufat, že Ensiferum dojde, že stvořili sračku, a že by se měli příště zas vrátit k tomu, co jim jde.
Ellrohir


Korpiklaani – Manala

Korpiklaani - Manala
Země: Finsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 3.8.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Kunnia
02. Tuonelan tuvilla
03. Rauta
04. Ruumiinmultaa
05. Petoeläimen kuola
06. Synkkä
07. Ievan polkka
08. Husky-Sledge
09. Dolorous
10. Uni
11. Metsälle
12. Sumussa hämärän aamun

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rok se nám s rokem sešel a už tu opět máme nové album Korpiklaani. Nevyšlo jim to za rok 2010, ale jinak v poslední době nemine rok, aby nás neoblažili novou plackou. Finská partička veselých alkoholiků se tím stala v metalovém světě proslulá, přestože frekvence jejich tvorby ani zdaleka nedosahuje takových borců, jako jsou třeba Amíci Njiqahhda, kteří byli schopni vyvplivnout tři novinky do měsíce. Zároveň však jejich tvorba obvykle nedosahuje ani dostatečné kvality. Protože zatímco od atmospheric-blackmetalového dua Njiqahhda jsem slyšel několik alb a každé z nich bylo něčím jiné a svým způsobem výjimečné, Korpiklaani, to je v podstatě pořád to samé. Ano, je to chytlavé a poměrně dobře se to poslouchá, ale kolikrát to člověka může bavit? Navíc skladby nebývají zdaleka tolik osobité a zapamatovatelné jako třeba u Sabaton, kteří u fanoušků, včetně mě, bodují také stále dokola stejnými zbraněmi. Poslední dobou jsem měl problém zapamatovat si z alb Korpiklaani víc než jeden song (a obvykle to byla ta “chlastací” typu “Vodka” nebo “Tequilla” napsaná účelově jako bezduchá hopsačka na pařbu při živáku). A asi není náhoda, že na koncertech často zní profláklé, avšak dostatečně známé a výrazné kousky z prvních alb.

Tak tomu bylo dřív a svým způsobem tomu tak je i po vydání desky “Manala”, ovšem přeci jen se zdá, jako by se alespoň nesměle zablesko na lepší časy. Že snad konečně kapela pochopila, že má na víc, než točit znovu a znovu dokola ten svůj “humpa-humpa” kolovrátek. Troufnu si bez větších výčitek napsat, že tu máme nejlepší album od časů “Tales Along This Road”, a že to už je nějakou chvilku a několik hodin nového hudebního materiálu.

Konečně mě deska Korpiklaani zase jakž takž baví, konečně zase rozeznávám alespoň některé songy od sebe, konečně bych zase snad i zvažoval investici do originálu – už proto, že se docela povedl coverart (alespoň na tohle si u Korpiklaani stěžovat nedá). Nevím, jestli se úplně potvrdily zkazky, které se mi donesly, o tom, že jde na poměry Korpiklaani o “temné” album, přijde mi, že nic zásadního se na projevu kapely nezměnilo (ne jako když třeba Cruachan, které jsem si pamatoval jako více méně veselou keltskou juchačku, vydali loni “Blood on the Black Robe”). Ale tentokrát to vypadá, že se hoši pochlapili a dali dohromady záležitost, která má hlavu a patu. Zda na to má vliv volba textových námětů, které by měly být “vážné” a čerpat inspiraci ve finské mytologii, těžko říct. Ale docela to funguje. Album je komplet ve finštině, ovšem existuje též verze s anglicky zpívanými texty v podobě bonusového CD.

Samozřejmě se nekonají nějaké divoké hudební orgie, při kterých by posluchači vylezly oči z důlků, bubínky z uší a jazyk padl z údivem otevřených úst na podlahu. Takový zázrak to zas není, ale vysílá to pozitivní vlny. Přinejmenším mě album neodradilo, abych ho velmi brzy štítivě odhodil, jako se to stalo u předchozích čtyř zářezů. Dovedu si naopak představit, že si ho budu ještě v budoucnu pouštět. Korpiklaani vlastní jednoduché a repetetivní hudební motivy, doprovázené houslemi a tahací harmonikou v různých obměnách, jsou stále tu. Povedla se například juchačka “Kunnia”, instrumentálka “Dolorus” nebo závěrečná “Sumussa hämärän aamun”, která se sice svými intenzivními kytarami bez folkového doprovodu Korpiklaani kolikrát úplně nepodobá, ale možná i proto si mě vcelku získala, hlavně v refrénu. Samozřejmě bych určitě v minulosti kapely našel lepší juchačky (co třeba “Happy Little Boozer”?) a lepší instrumentálky (“Pellonpekko”), ale v mizérii posledních let musí člověk brát to, co je.

Abychom se dobrali nějakého závěrečného verdiktu: pokud jste nad Korpiklaani už pár let zpátky zlomili hůl, tak vás asi novinka těžko přesvědčí. Pokud jako já patříte mezi latentní příznivce, kteří čekají na návrat starých dobrých časů prvních tří desek, vám “Manala” přinejmenším dává naději, že ještě není vše ztraceno. No, a zavilí fanoušci všeho, co Korpiklaani vydali a vydají, u vás není co řešit, snad jen utíkat zjistit si, kdy se tu kapela opět zastaví, aby vysypala svou nálož finského humpa-folku naživo. Možná bych zašel taky…


Další názory:

Korpiklaani mají z pohledu recenzenta jednu obrovskou výhodu – hodnocení na jejich nové album můžete napsat, aniž byste tu desku slyšeli, protože je to pořád dokola to stejné. Pro jistotu jsem si “Manala” přece jenom několikrát pustil, co kdyby náhodou, ale ne, žádné překvapení se nekoná. Pořád je to směska chytlavých a skočných songů, jeden jako druhý a všechny jak přes kopírák (a to už devátým rokem), fandové to kapele sežerou, koncerty se vyprodají, CDčka se rozeberou, firma si namastí kapsu, kapela taky, posluchači budou v alkoholovém opojení Korpiklaani opět vynášet do nebes, ale že je tahle finská šestice už opakovaně opíjí rohlíkem, to nikoho netrápí. Je pravda, že na “Manala” dali Korpiklaani dohromady zrovna songy, které nejsou až tak moc otravné jako obvykle (až na imbecilní přestřel “Rauta”), ale jinak skupina stále nenabízí něco zajímavého. Nemám s poslechem žádný problém, ale fungovat to může maximálně jako nenáročná kulisa k nějaké práci (soundtrack k opileckým kratochvílím v kotli pod pódiem jako plus neuznávám). To je asi tak všechno, co se k tomu dá říct… a za rok vám to u dalšího alba zopakuji ještě jednou… a za další rok znova… a za další…
H.


Chaosweaver – Enter the Realm of the Doppelgänger

Chaosweaver - Enter the Realm of the Doppelgänger
Země: Finsko
Žánr: symphonic / industrial black metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. A Red Dawn Rises
02. Wings of Chaos
03. Maelstrom of Black Light
04. The Great Cosmic Serpent
05. Infected
06. A Requiem for a Lost Universe
07. Crystal Blue
08. Repulsion
09. Ragnarök Sunset

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Osobně jsem se o Chaosweaver prvně dozvěděl v souvislosti s předělávkou kultovního disco válu “Crucified”, který je mnohem slavnější než jeho původní autoři Army of Lovers, na něž si dnes – zvláště co se mladších ročníků týče – asi málokdo vzpomene, snad s výjimkou zarputilých vymetačů popových archivů. Dovolím si však tvrdit, že samotný song zná úplně každý (možná s výjimkou nějakých křováků v Africe), dokonce i vám, milí kolegové metalisti, bude jistě onen slavný refrén povědomý, až si to ze zvědavosti dáte vyhledat na YouTube a vyběhne na vás příslušný ultra-gay videoklip. Chaosweaver tedy tento kousek předělali, a jak už tomu tak u podobných coverů popových písniček do metalu bývá, byla to vcelku povedená sranda. Až o něco později jsem ovšem zjistil, že ani samotná vlastní tvorba těchto Finů není tak úplně k zahození, minimálně v té formě, v jaké nám ji kapela prezentuje na svém druhém albu “Enter the Realm of the Doppelgänger”. Už jenom fakt, že si tuhle chásku hned po první desce pod svá křídla stáhli Napalm Records, label ne zrovna zanedbatelné velikosti, svědčí o tom, že žádní nýmandi to nejspíš nebudou…

Pojďme však nejprve rozlousknout otázku, co že to Chaosweaver vlastně hrají. Obecně je jejich hudba v základu označována jako black metal, nicméně bych rád důrazně upozornil, že pokud byste tohle pustili nějakému fandovi Mayhem a řekli: “číhni na to vole, to je taky blek metl,” tak by si opravdu pohrdavě odplivl a utrousil něco v tom smyslu, že svět se v prdel obrací. Tím chci říct, že ačkoliv právě k tomuhle žánru mají Chaosweaver asi nejblíže a jeho prvky jsou v té hudbě zcela jistě slyšet, pořád se jedná o záležitost na míle vzdálenou tomu, co si většina z nás pod nálepkou black metal představí. Chaosweaver jsou mnohem melodičtější, objevují se zde různé elektronické pazvuky a ke slovu se dostane i nějaké to symfonično, svým způsobem by se do jisté míry dalo hovořit i o progresivnějším přístupu. Nejspíš vás napadne, že tohle jsou přece vlivy, které je možno roubovat i na klasický black metal, a jistě budete mít pravdu, ale Chaosweaver jsou přece jen trochu jinde, než aby se o nich dalo hovořit jako o melodickém (industriálním, symfonickém, progresivním, …) black metalu, Chaosweaver jsou především mnohem stravitelnější a přístupnější, což já osobně vidím jako zásadní rozpor s podstatou tak extrémního stylu. Ne, že by to byla chyba hudby Chaosweaver, to samozřejmě ne, jen se vám malinko snažím přiblížit, oč tu běží. Chaosweaver jsou asi tak stejně extrémní black metal jako současní Dimmu Borgir, jestli mi rozumíte (aniž bych chtěl tvrdit, že jsou si obě kapely hudebně blízké).

Inu, poněkud abstraktnější popis hudební složky bychom za sebou horko těžko měli, ačkoliv si nedělám iluze, že byste si z něj něco odnesli (přiložený videoklip vám snad napomůže trochu více), tudíž se pojďme podívat, jak si stojí jednotlivé songy na “Enter the Realm of the Doppelgänger”

“A Red Dawn Rises” je normální intro, které toho příliš nenapoví. Nějaký ten klavír, trocha toho šepotu, ke konci sbor, žádné velké terno. Druhá “Wings of Chaos” plní roli klasického ostrého otvíráku, jak bývá ve slušné společnosti dobrým zvykem. Z toho nepřímo vyplývá, že jde o jeden z nejtvrdších kusů “Enter the Realm of the Doppelgänger”. Dosti rychlý začátek s bicí palbou bychom snad s přivřením očí mohli opravdu označit za black metal, pokud by jej ale neprznily všudypřítomné klávesy a pokud by nebyl vokál frontmana Cyphera Commandera posazen tan nízko. Rychlé to sice je, nicméně právě díky klávesám, které i tuhle (v uvozovkách) klepačku neustále změkčují, by se toho lekla možná tak vaše babička, pro širokou metalovou obec je to muzika poslouchatelná naprosto v pohodě, sem tam do toho Chaosweaver vpálí i nějaký ten chytlavější kousek – ve výsledku se to hned od začátku poslouchá dost příjemně.

Klasické schéma, jak se mají poskládat songy na albu, pokračuje i nadále a po tvrdším otvíráku přichází chytlavější singlovka “Maelstrom of Black Light”, která zdárně plní svou úlohu a v paměti posluchači uvízne opravdu hned na první setkání. Melodie jsou snadno zapamatovatelné, ale nutno dodat, že jsou tvořeny především klávesami, neboť kytary se povětšinou věnují poctivé práci na riffech. Díky tomu jsou Chaosweaver – jak již bylo několikrát řečeno – bez problému přijatelní jak pro ty, co to rádi měkčí, tak i pro ty, jimž nevadí něco tvrdšího. Nechci vzbudit dojem, že se to Chaosweaver snaží hrát na obě strany a sedět svými finskými zadnicemi na více židlích najednou, spíš mi přijde, že takhle to z nich prostě leze a čistě náhodou to funguje i tímhle způsobem. Ačkoliv to je samozřejmě jen můj pocit, do hlavy jim opravdu nevidím.

Mezi další zajímavé songy patří určitě “Infected”, která by díky největší délce mohla vzbuzovat dojem, že se od ní dočkáte něčeho epičtějšího, ve skutečnosti jde však společně s “Wings of Chaos” o nejostřejší vál, v němž se nekompromisní rychta střídá s parádními sekanými riffy, na zvolnění dojde až v samotném závěru skladby. Výborná je i pomalejší “A Requiem for a Lost Universe”, jež se docela táhne (v tom dobré slova smyslu) a obsahuje pár opravdu povedených momentů, třeba majestátní pasáž začínající v čase 2:15. Tenhle song také zaujme hezky předoucí baskytarovou linkou.

Ze zbývajících písniček bude stát za vypíchnutí už jen závěrečná “Ragnarök Sunset”, která je opět pomalejší, delší a navíc se v ní objevují dost zajímavé prvky, které v dřívějších skladbách nebyly. Ostatní songy, které jsem nejmenoval, nejsou zlé a poslouchají se stejně dobře, ale veskrze nepřinášejí nic nového a více méně tak či onak jen kombinují to, co již bylo zmíněno.

Když už teď víme, jak to zní a jak si stojí jednotlivé písničky, zbývá nám už jen jeden poslední bod před závěrem recenze – povědět si, jestli je to dobré, ačkoliv myslím, že mezi řádky už to při troše snahy vyčíst šlo. Špatné to věru není, na druhou stranu vám však “Enter the Realm of the Doppelgänger” nenabídne ani nic, z čeho byste se posadili na zadek. V dnešní záplavě vydávaných desek tahle není zrovna z těch, které by nějak výrazněji vyčnívaly muzikou (ostatně se to Chaosweaver snaží dohnat alespoň řádně jetou image), když si ji však pustíte, řekl bych, že vás bavit bude. Slušné nápady se tam určitě najdou a bez zajímavosti to svým způsobem také není, že bych si měl ale album pustit s chutí i dejme tomu za pět let, to si nemyslím.


Sonata Arctica – Stones Grow Her Name

Sonata Arctica - Stones Grow Her Name
Země: Finsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 18.5.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Only the Broken Hearts (Make You Beautiful)
02. Shitload of Money
03. Losing My Insanity
04. Somewhere Close to You
05. I Have a Right
06. Alone in Heaven
07. The Day
08. Cinderblox
09. Don’t Be Mean
10. Wildfire, Part: II – One with the Mountain
11. Wildfire, Part: III – Wildfire Town, Population: 0

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 4/10
Kaša – 4/10
Madeleine Ailyn – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finská Sonata Arctica patří k těm nemálo kapelám, které stály na počátku mého putování světem tvrdé hudby. Za ta léta jsem dokázal pojmout snad všechny tváře téhle kapely – od speedových počátků, přes power metalový nářez “Reckoning Night”, progresivní “Unia” až po temně rozmáchlé “The Days of Grays”. Obzvlášť po posledně zmíněné desce jsem byl náramně zvědavý, kam se Sonata posune, protože “The Days of Grays” dělala dojem předzvěsti velice zajímavé tvůrčí éry. Od jeho vydání letos uplynuly tři roky, štafetu převzala novinka s mnohoznačným názvem “Stones Grow Her Name” a já nějak nevím, co si o ní mám myslet…

Začalo to lososově krémovým obalem, pokračovalo klipovým singlem, který mě zanechal v nepříjemné rozpačitosti, a celé album v tomhle trendu pokračuje. Co je na tom špatně? Popravdě si nejsem úplně jistý. Dílčí prvky se mi zdají být v nejlepším pořádku. Tony Kakko zpívá pořád výborně, pěkné melodie jsou pořád na svém místě a věřte nebo ne, dokonce se vrátil progresivní sound, kterým bodovala “Unia”. Jenže ono to sice zní podobně dobře jako před pěti lety, ale to ještě samo o sobě nezaručuje, že je vlastní muzika taková nebo maková. A vskutku, samotná hudební náplň je od “Unia” nebo “The Days of Grays” na hony vzdálená. To by samo o sobě ještě nemusel být žádný problém, jenže směr, jaký ta evoluce nabrala na “Stones Grow Her Name”, se mi ne úplně pozdává. Výraz kapely se totiž přesunul někam k neurčitému rocku, zabaleného do místy až nechutné odlehčenosti, naivních nálad, a i když jsou na materiálu skladatelské postupy Sonaty Arcticy jasně zřetelné, atmosféra je někde úplně jinde. Nebo by možná bylo trefnější říct, že je ta tam, protože z klasické “Sonatí” atmosféry toho opravdu moc nezbylo a na její místo přišlo cosi, co se tak jenom tváří. Něco, co po většinu stopáže postrádá tu hloubku, která definovala minulé desky a kvůli které jsem Sonatu velebil.

A přitom si nemyslím, že je to vyloženě špatná deska, ba co víc – docela dlouho se mi až na pár výjimek opravdu líbila. Jak je to možné? Když člověk nesrovnává s předchozí tvorbou, může být naprosto spokojený, protože se to dobře poslouchá, je to takové pohodové, nenáročné, místy se vyloupne parádní melodie nebo rovnou celá skladba, a to neznalému musí dozajista stačit ke spokojenosti. Koneckonců skladby “Somewhere Close to You” nebo “Alone in Heaven” jsou opravdu dobré i v širším kontextu, a i když také vykazují všechny stěžejní znaky alba, myslím, že by obstály i ve srovnání s předchozími deskami – přinejmenším bych si je dovedl představit jako jejich umírněné zpestření. Špatný není ani druhý díl trilogie “Wildfire”, ale tady to už začíná skřípat. Ta skladba je totiž dobrá, jen dokud si nepustíte obdobně dlouhou “Juliet” nebo “Deathaura”. Na tyhle rozmáchlé skvosty se totiž při všech kvalitách nechytá ani omylem (a to nemluvím o třetím dílu, který následuje vzápětí).

Na druhou stranu je tu povážlivě mnoho skladeb, které jsou buď v jádru primitivní a nijaké i při občasné pěkné melodii v refrénu (“Only the Broken Hearts (Make you Beautiful)”, “Shitload of Money”), primitivní a nijaké i bez pěkné melodie v refrénu (“Losing My Insanity”), vyloženě stupidní a otravné (“The Day”, “Don’t Be Mean”), ubíjející (“I Have a Right”) a nebo prostě zvláštní, což se týká především country úletu “Cinderblox”. Všechny tyhle skladby nejsou vyloženě na vyblití, ale dříve nebo později začnou (snad s výjimkou “Cinderblox”, což je zvláštní případ, vymykající se standardům) při poslechu otravovat a člověku dojde, že je většina alba velice prázdná. Na prvních pár poslechů to sice není moc poznat, člověk si tak nějak užívá, jak je to pohodové, a čeká, kdy konečně objeví to skryté kouzlo. Ve většině případů ovšem bude dříve nebo později následovat zklamání, protože s tímhle kouzlem se tentokrát neskutečně šetřilo a až na zmíněné dvě skladby je přítomno jen velmi vzácně.

Takže co s tím? Někde jsem se vyjadřoval, že mě zatím žádné album Sonaty Arcticy nepřivodilo zklamání. Nyní musím s lítostí prohlásit, že přesně tohle se povedlo “Stones Grow Her Name”. Pořád sice stojím za tím, že když se pokusím předstírat, že jsem metalová tabula rasa, album mě baví, ba co víc – celkem se mi líbí. Jenže problém je v tom, že vím, jak skvělá jsou minimálně v rámci skomírajícího žánru poslední dvě alba, a ve srovnání s nimi je “Stones Grow Her Name” povážlivě plytké, plné vaty a dvě dobré skladby plus několik dalších dobrých pasáží na tom nic nezmění. “The Days of Grays” jsem si za poctivě našetřené peníze koupil a dodnes toho nelituji, ovšem místo toho, abych investoval do “Stones Grow Her Name”, to se radši půjdu opít. Už tohle je samo o sobě dost smutné, ale bohužel to dokonale ilustruje situaci. Tak třeba někdy příště, nerad bych nad Sonatou lámal hůl…


Další názory:

Osobně mám rád metal, dokonce mám rád i jistý druh čistě popové muziky, ale nemám příliš rád, když se tyhle dvě věci kombinují a vznikají z toho pop metalové paskvily, které se pořád tváří jako rocková hudba, ale ve své podstatě jde přeslazené kraviny, v nichž se sem tam (to aby se neřeklo) ozve nějaká kytara; postrádá to takovou tu příjemnou naivnost čistokrevného popu, i to, co člověk čeká od metalu, a výsledkem je jakási nicneříkající srágora. V rámci metalu je to taková analogie k onomu nechutnému mainstreamu, který se neustále ozývá z komerčních rádií a z něhož soudný člověk zvrací; v podstatě naprosto stejná záležitost jen s tím rozdílem, že jedni chytají publikum širší a druzí trochu vyhraněnější, i když obdobnými prostředky. Sonata Arctica patří právě mezi “mistry” takového pop metalu a na novince “Stones Grow Her Name” je to patrnější než kdykoliv předtím. Nikdy jsem příliš nedokázal pochopit, co na téhle kapele všichni vidí, ačkoliv jsem se o to mnohokrát pokoušel, a nepochopil jsem to ani ze “Stones Grow Her Name”, právě naopak jsem se ve svém nepříliš pozitivním názoru mnohem více utvrdil. Vše, co jsem výše ve zkratce napsal obecně, se dá bez sebemenších problémů stáhnout i na toto album – bezpohlavní pop metal. Abyste mě však špatně nepochopili – problém není v tom, že do toho kapela nehobluje jak prase a zpěvák nepraktikuje growling, to by mi opravdu nevadilo; problém je v tom, že je to prostě neskutečně špatné – a to už mi s prominutím při poslechu poněkud vadí. Víc k tomu asi nemám co dodat, přesto dodám ještě jednu věc… většinou se v hodnoceních vyzdvihují vrcholy nahrávek, v tomto případě ovšem musím “vyzdvihnout” naopak to nejhorší, u čehož mám sto chutí vyhodit večeři: “I Have a Right”, “The Day” a “Don’t Be Mean” jsou čítankové návody, jak nedělat dobrou hudbu…
H.

Nebudu chodit kolem horké kaše, ale “Stones Grow Her Name” je velice špatná deska. Nemyslete si, kdysi dávno jsem Sonatu Arcticu měl rád, “Reckoning Night” jsem točil opravdu hodně často (dokonce ho z přihrádky jednou, dvakrát za rok z nostalgie vytáhnu a pořád mě docela baví), ale od té doby to s kapelou šlo z kopce tak závratnou rychlostí, že jednou prostě muselo přijít nějaké to pomyslné kvalitativní dno. Dámy a pánové, je to tady. Od úvodní “Only the Broken Hearts (Make You Beautiful)” až po závěrečnou dvoudílnou úchylnost “Wildfire, Part II & III”, ve které se Sonata Arctica pokusila o epickou výpravnost, nám vlastně servírují jednu špatnou variaci na melodický power metal za druhou. Nevím, jestli za tím vidět snahu se zavděčit každému, ale ty písně jsou tak podbízivé, že to už s metalovou hudbou nemá co dělat. I když, tohle bych ještě snad nějak snesl, ale co hůř, ty songy jsou tak nudné a bez nápadu, že bych neváhal zařadit “Stones Grow Her Name” mezi nejhorší alba roku. Tony Kakko rezignoval, aby se snažil něčím překvapit a uvíznul v tuctové a nudné poloze, ve které se nejspíš cítí jako ryba ve vodě, ale pro mě kdysi nadaný zpěvák zapadl v šedi nesčetného množství podobných kapel, jejichž alba přejdu bez toho, aby ve mně zanechala nějaký dojem.
Kaša

Tak jsem si nejdřív myslela, že budu za “tu hodnou”, pak jsem si myslela, že ne, a takhle asi třikrát dokola, a pak jsem si poslechla minulé album “The Days of Grays” a uvědomila jsem si jednu věc. Ačkoliv by mohla být nová deska pro někoho chytlavá – ostatně moje “nemetalové” já má kladný názor doteď -, není to ten power metal, jaký to byl předtím. A to je u skupiny, která se tak označuje, problém. Zdá se to jen mně, nebo je změna “image” prostě moderní? Hned při první písni “Only the Broken Hearts (Make You Beautiful)” jsem si zaplakala a pohřbila naději na songy jako “Paid in Full”, po druhém mě přešla chuť na “Full Moon” a pak jsem si uvědomila, že Sonata Arctica už nehodlá hledět do minulosti, a padla “Deathaura” nebo “Flag in the Ground”. Já to stejně zvládla poslechnout s láskou, ale nepoznala svoji vlastní oblíbenou skupinu. Připadala jsem si jako cizinec ve svém vlastním domě. Z černovlasého rebela Tonyho se stal magor s červenou hlavou, který možná zaprodal svůj rozsah za nebeský pocit klidu. A všechno, co křičelo do světa, že jsou power metal, je někde pod zemí. Psychologické myšlenky z “I Have a Right” mě minuly při laciných kolotočových prvcích hned po prvním opojení; a rým “Welcome to heaven… the number seven” zní možná schválně jako debilní říkanka… Jestli tohle je jejich nebe, pak jsem ráda, že mám místo v pekle vyhřáté. A ten konec desky se mi zdál psychopatický už při prvním poslechu. Můj vnitřní “metalový” hlas ubil jejich malou pisklavou naději k smrti, trvalo to dlouho, ale je po ní.
Madeleine Ailyn


The Rasmus – The Rasmus

The Rasmus - The Rasmus
Země: Finsko
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 18.4.2012
Label: Universal Music Group

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 5/10
H. – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 3,75/10

Odkazy:
web / facebook

Podle mě by alba, nazývající se po skupině, měla nejvíce ukazovat to, co skupina hrála a hraje. The Rasmus pro mě představují jednu z kapel, které jsem poslouchala ještě předtím, než jsem našla větší zálibu v metalu, ale dokonce i potom. Tím chci taktně upozornit, že pro mě tahle skupina byla vždycky něco mezi rockem a metalem. Já myslím, že hodně z nás zná skladby, jako jsou “First Day of My Life” nebo “In the Shadows”, a pokud jste jejich velkým zastáncem stejně jako moje drahá osoba, těžko budete hledat v novém albu zalíbení.

Uznávám, že posledními třemi alby se Finové mílovými kroky vzdalují od všech “metalových” vlivů. Nelze jim to mít za zlé a musím uznat, že před čtyřmi roky vydané album “Black Roses” mělo také něco do sebe. Všechny songy si zachovaly ještě takovou temnější a drsnější atmosféru a “Livin’ in a World Without You” nebo “Justify” byly značně chytlavé singly.

A proto pro mě přišel značný šok, když jsem zjistila, že nové album je tak moc divně “prosvětlené” a připomíná spíš skupiny, jako jsou Coldplay nebo… ne, vlastně žádné, protože i kdybych si na nějakou další vzpomněla, stejně od ní znám tak jednu píseň. Tak to nechme být. Nic proti, jsem schopná alternativní rock a podobné “slabé” odvary strávit. Co ovšem nejsem schopná odpustit, je to, že se The Rasmus vydali právě touhle cestou. Už kvůli tak charakteristickému hlasu Lauriho. V těch starých písních byl kontrastem a tady tak nějak vyčnívá jen tím, že na mě je moc pisklavý (možno, že je to jen tím, že mám šílené zalíbení v chraplácích). Nejhorší pasáží celého alba mi přijde “It’s Your Night”. Tam už to snad ani není on, jak jsme ho mohli znát.

Album se divně vleče právě proto, co ze sebe The Rasmus udělali. Pro metalistu je to moc, pro tvrdšího rockera taktéž, ale nepochybuji o tom, že někdo, kdo to nebude brát z tohoto pohledu, nebo se nebude ohlížet za staršími časy, si všechny ty písně zamiluje. Já čekala nějaké drama, když jsem se ale dostala až k “End of the Story”, měla jsem chutě sama hodit reprákem o zeď a nedoposlouchat to. Na jednu stranu je to kvalitní muzika, kvalitní album, ale než jsem dosáhla “Sky” měla jsem tyhle touhy ještě asi desetkrát. Měla jsem to očekávat a stejně jsem do toho zase šla, i když jsem měla šanci slyšet singl “I’m a Mess”.

Nevím, proč bych to měla zase prodlužovat. Připadá mi, jako by noví The Rasmus byli naprosto mimo mojí kompetenci posouzení. Jsou to songy, které ráda uslyším v rádiu, v autě a přežiju to. Ale není to něco, k čemu bych se byla schopná vrátit, naproti tomu, že ve mně nevyvolaly vztek, ale jen lítost nad tím, že už to není ta skupina, kterou jsem znala, a není to to, co jsem očekávala ve všech směrech. A i přesto dostanou poměrně dobré ohodnocení, protože věřím, že bude dost lidí, které se přes jejich pomalou metamorfózu přenesou.


Další názory:

Klidně se přiznám, že rozhodně nejsem žádný znalec The Rasmus a v podstatě jediné, co jsem od nich slyšel, bylo jejich nejznámější album “Dead Letters”, kde se nacházejí ty nejprofláklejší hitovky, ale pokud mě paměť nešálí, jednalo o vcelku poslouchatelný rock, kde se občas objevila i nějaká ta tvrdší kytara, což na “The Rasmus” už zdaleka neplatí. Nevím, jaký vývoj kapela v mezičase prodělala, ale jejich nejnovější počin je naprosto tuctový a bezzubý pop rock bez špetky jakékoliv zábavnosti či zajímavosti. Jeden song jako druhý a všechno stejná nuda. Výplach vhodný tak pro komerční rádia, nikoliv do přehrávače jen trochu soudného člověka…
H.


Before the Dawn – Rise of the Phoenix

Before the Dawn - Rise of the Phoenix
Země: Finsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Exordium
02. Pitch-Black Universe
03. Phoenix Rising
04. Cross to Bear
05. Throne of Ice
06. Perfect Storm
07. Fallen World
08. Eclipse
09. Closure
10. Unbreakable [bonus]
11. Deliverance [bonus]
12. Reflection [bonus]

Hodnocení:
Zajus – 7/10
H. – bez hodnocení
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Before the Dawn mají na svém kontě pěknou řádku alb, jež je rychle vynesla mezi nejuznávanější melodic death metalové kapely. Zakládající (a dodnes nepostradatelný) Tuomas Saukkonen však před nahráváním sedmého alba “Rise of the Phoenix” musel řešit nečekaný problém, a to odchod bubeníka Atte Palokangase a basáka/zpeváka Larse Eikinda. Zejména v druhém případě šlo o ztrátu výraznou, jelikož Eikindův charakteristický čistý zpěv se rychle stal jedním z hlavních poznávacích znaků Before the Dawn. Saukkonen se však této ztráty nezalekl, k base a bicím posadil nové hudebníky a rozhodl se pokračovat dál bez čistého zpěvu.

Že jde o změnu výraznou, není nutné psát dvakrát. Stačí si poslechnout loňské album “Deathstar Rising”, abyste poznali, že čisté vokály tvořily (alespoň na této desce a dost možná by to tak pokračovalo i na deskách budoucích) dobrou polovinu všeho zpěvu. Zcela přirozeně také patřily mezi nejzapamatovatelnější aspekty hudby. Právě lehká zapamatovatelnost (a snadný poslech obecně) byla nejspíš největší zbraň Before the Dawn proti silné konkurenci daného žánru. Končí tak tato jedinečná výsada spolu se ztrátou čistého zpěvu? Ne tak úplně. Druhou nejmelodičtější složkou tvorby této finské kapely byly chytlavé kytarové riffy a vyhrávky, jež se do mozku posluchače zakously stejně snadno jako čistý zpěv v refrénech. Právě těmi Saukkonen vyvažuje Eikindovu nepřítomnost a “Rise of the Pheonix” je tak, troufnu si říci, nejkytarovější album Before the Dawn za dlouhou dobu.

Vše otevře akustické intro “Exordium”, které vás, stejně jako “First Snow” na minulém albu, nasměruje přímo k následující skladbě a jejímu ústřednímu riffu. Melodičnost ovšem nevydrží dlouho, připravte se totiž na nekompromisní masakr death metalového zrna. Není to zdaleka naposled, kdy se na “Rise od the Phoenix” Before the Dawn vracejí k základům a počátkům žánru a mnohem častěji než dřív tak sahají i k jeho tvrdším kořenům. V refrénu pak Saukkonen předvádí, že to jde i bez čistého zpěvu. Tyto momenty, kdy growling vytváří silné a chytlavé melodie, mám zvlášť v oblibě. Vedle nedávno recenzovaných In Mourning jsou tak Before the Dawn další kapelou, která na tom úspěšně staví.

V podobném tempu pokračuje i “Phoenix Rising”. Je místy stejně nekompromisní jak její předchůdce, ovšem snad ještě více staví na chytlavých kytarách, jež ji provází po téměř celou druhou polovinu. Lehká změna nastává s “Cross to Bear”. Ačkoliv jde opět o rychlou jízdu, nikdo jí nemůže upřít příslušnost na desku kapely, která se ještě donedávna řadila mezi posluchačsky nejpřijatelnější stranu melodic death metalu. Se svými třemi a půl minutami je navíc citelně kratší, což je další předpoklad pro tvorbu úspěšné hitovky. Na koncertech bude “Cross to Bear” slavit velký úspěch. Na úplně opačnou strunu ovšem hraje “Throne of Ice”. Epická, téměř sedmiminutová skladba staví na silné kytarové melodii, jež se táhne celou její délkou. Zvláště závěr, ve kterém se k ní přidá ještě fantastické sólo, a tyto dvě kytarové linky se tak elegantně promíchávají, je jednoduše skvělý. Přesně toto jsou ti Before the Dawn, na které jsem se těšil, i když v trochu jiném podání.

Nemá cenu do detailu rozepisovat zbylé skladby, pointu jste ostatně jistě pochytili. Before the Dawn dokázali zakomponovat do každé písně něco, kvůli čemu si jí budete dobře pamatovat, a ani k tomu nepotřebovali čistý zpěv. Za zmínku však stojí závěrečná “Closure”, která vyroste z krátké akustické předehry. Tato píseň obsahuje jednu z nejdojemnějších (dá-li se to tak říci) kytarových melodií posledních let a její pomalé mizení v dáli opravdu funguje jako výborný konec desky. Jako bonus si pak kapela připravila kompletně akustickou “Deliverence” (jež je ovšem na některých edicích údajně pod názvem “Starless Tranquility”), skladbu “Reflection” nahranou jakožto demo v roce 1999 a nově nahranou “Unbreakable” z debutového alba kapely. Právě ta ukazuje, že se toho za devět let vlastně moc nezměnilo, samozřejmě kromě mnohem lepšího zvuku nové nahrávky.

Zbývá tak už jen verdikt, který nebude nijak jednoduchý. Smekám před Saukkonenem a jeho schopností vytvořit tak velké množství opravdu kvalitní hudby. Kupříkladu jen jeho sólový projekt Black Sun Aeon vydal za poslední tři roky tři kvalitní desky, nemluvě samozřejmě o téměř každoroční pravidelnosti, se kterou přichází s novým albem Before the Dawn. Se ztrátou zpěváka se vypořádal důstojně a jeho growling spolu s kytarovými melodiemi Eikindův hlas snadno nahradil, přesto mi zde něco chybí. Je to, jako by kapela lehce změnila směr svého vývoje a vracela se k počátkům melodic death metalu. Nezanevřela při tom na svou vlastní tvář, ovšem ono kouzlo chytlavosti a zábavnosti již při prvním poslechu částečně vyprchalo. “Rise of the Phoenix” je tak velmi dobré album a relativně nízké hodnocení dostává spíše ze subjektivních důvodů.


Další názory:

S “Rise of the Phoenix” mám trochu potíž. Technicky je na té nahrávce vše v nejlepším pořádku, kapele to hraje, má dobré nápady, skladby jsou zajímavé – ani náznak čehkoliv špatného. Přesto mi toho poslech příliš nedává. Nemůžu tvrdit, že by mě to vyloženě nudilo nebo dokonce otravovalo, to ani v nejmenším, jenom vždy zanedlouho po začátku upadnu do jakési posluchačské letargie a přestanu “Rise of the Phoenix” vnímat, myšlenky odletí jinam a po uplynutí čtyřicetiminutové hrací dojem nezůstane veskrze žádný, což je škoda, jelikož – jak jsem již řekl – technicky vzato tam je vše na správném místě. Ani bych netvrdil, že tento stav je chybou ze strany Before the Dawn, spíše jsme se prostě jenom nepotkali, ačkoliv je pravda, že já ten úplně nejlepší materiál na hodnocení melodického death metalu nejspíš nejsem. Nicméně jsem přesvědčen, že jak fanoušci celého žánru, tak příznivci samotných Before the Dawn budou spokojeni.
H.

Before the Dawn mi z celé té odnože melodického death metalu byli vždy o něco sympatičtější než ostatní kapely. Nevím proč, ale tak nějak na mě jejich hudba působí o něco upřímněji než vyumělkované srágory, které se až moc začaly přátelit s popovými refrény a serou je s prominutím všude. Novinka “Rise of the Phoenix” je dalším z řady alb kapely tvořené okolo ústředního mozku – Tuomase Saukkonena. Dostane se nám tedy pěkné dávky tvrdých vokálů s melodickým hudebním podkladem. Technicky je všechno v pořádku, pořádně hutný zvuk se fakt povedl, ten bych vyzdvihl především, ale tak nějak mě album nechává oproti svým předchůdcům chladným a připadá mi trošku jako rutina. Spoustu motivů už Tuomas v minulosti použil a deska tak nemá moc míst, kde by dokázala překvapit a vyloženě nadchnout. Nachází se na něm však jedna skladba, výjimka, kterou řadím do zlatého fondu Before the Dawn, a sice “Throne of Ice”. Ta se z klidného akustického úvodu postupně vyvine v brutální jízdu, která si mě získala na první poslech. Většina ze zbytku alba působí přeci jen trošku vatovitě, takže u mě průměr, ke kterému se v budoucnu vracet nebudu.
Kaša


Amberian Dawn – Circus Black

Amberian Dawn - Circus Black
Země: Finsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 29.2.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Circus Black
02. Cold Kiss
03. Crimson Flower
04. Charnel’s Ball
05. Fight
06. Letter
07. I Share with You This Dream
08. Rivalry Between Good and Evil
09. Guardian
10. Lily of the Moon

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 4/10
Madeleine Ailyn – 4/10

Průměrné hodnocení: 4,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dnešní povídání začnu trochu zeširoka tvrzením, že když koncem 90. let vtrhli na metalovou scénu Nightwish, vnesli do ní takovou malou renesanci. Možná nebyli úplně první symphonic skupina (když nikdo jiný, tak Therion je s albem “Theli” trhli o rok), ale rozhodně se stali zcela suverénně nejznámější (to při vší úctě k ostatním konkurentům). Nakonec i já jsem cestu do světa metalu našel právě skrz ně a jsem za to jen rád. Popularita pochopitelně zrodila řadu následníků (a to nepočítám revivaly, byť ani ty nelze úplně zatracovat), více či méně (většinou asi spíš méně) kvalitních a originálních. Osobně mám pro hudbu tohoto typu (operní (plus minus) zpěvačka + symfonické prvky + klasicky metalové elementy) spíše slabost a mezi mé poměrně velké oblíbence tak patří například rakouští Visions of Atlantis (první dvě desky s Nicole (R.I.P.)) anebo naši českobudějovičtí Tears of Rain.

A jak do toho všeho zapadají Amberian Dawn? Ti, kdo je znají, už asi tuší. Tato finská partička patří k nejmladším následovníkům slavného odkazu Nightwish. Zformovala se v roce 2006 a na “velkou” scénu vtrhla s plnou parádou v roce 2008. Pokud si tu dobu dobře pamatuju, bylo kolem nich tehdy docela halo a album “River of Tuoni” bylo přijato docela vřele, byť pozdější ohlasy už třeba tak vstřícné nebývají. Snad na to mělo vliv i tehdejší relativní zklamání z pořád poměrně čerstvého představení Anette Olzon v pozici nové zpěvačky Nightwish. Člověk si v osobě Heidi Parviainen mohl nostalgicky připomenout takřka zbožštělou Tarju, která mnohým tak moc chyběla. On i hlas milé Heidi zní vcelku dost podobně, takže zavřít oči, odmyslet si, že hudbu nesložil maestro Tuomas, a může se vesele snít o starých dobrých časech…

Já jsem je popravdě tehdy i později v podstatě ignoroval. Udržoval jsem si povědomí, že něco takového existuje, ale žádné z jejich tří starších alb, které už mezitím stihli vydat, si nenašlo cestu do mého přehravače. Mám dojem, že snad jediná skladba, co jsem od nich vůbec slyšel, byla “Birth of the Harp”“The Clouds of Northland Thunder”. Takže až nynější “Circus Black” je pro mě první plnohodnotné setkání. Hned na úvod bych nastolil rýpavou otázku, jestli je náhoda, že mi motiv na obalu až překvapivě hodně připomíná aktuální cover Nightwish, byť není laděn do ledové šedi a modři, nýbž spíše do nachově růžové. Na obhajobu Amberian Dawn je pravda, že vzhledem k názvu desky těžko volit něco jiného než cirkusové šapitó. Ale stín “velkého vzoru” a “zdroje inspirace” se nad tím v mých očích vznáší hned od první chvíle…

Zřejmě vás nepřekvapí, když řeknu, že cover art je zdaleka ta nejmenší známka Nightwish vlivu. Amberian Dawn sice nasazují do boje dva kytaristy, čímž o 100 % překonávají svůj vzor, ovšem je otázkou, nakolik je to v podobně symfonické hudbě, kde téměř od začátku do konce hlasitě vyhrávají klávesové melodie, vůbec poznat. Troufnu si říct, že moc ne. Částečný význam to snad má v sólech, kde jeden kytarista virtuozuje a druhý k tomu dělá křoví. Ale tak zřejmě jim kytara navíc nepřekáží, tak proč nakonec ne.

Co je horší, mám sem tam pocit, že hudba jaksi neplyne úplně přirozeně, že se moc tlačí na pilu a vytváří disharmonie. Nedokážu to přesně popsat a zdůvodnit, ale kazí to můj osobní prožitek z poslechu. Dobrým příkladem budiž hned úvodní “Circus Black”. Možná má jít o pokus vyvolat nějakou vzdáleně “burtonovskou” atmosféru, ale pokud ano, tak selhal na celé čáře. Anebo mám taky příliš bujnou fantazii… Každopádně, když už ne vyloženě dojem “disharmonie”, tak mnohé pasáže mi přijdou eufemisticky řečeno nezajímavé. Hraje nějaká melodie, do toho Heidi se svým à la Tarja kvazi-operním zpěvem, čas plyne… a člověka to popravdě zas tak moc nebaví. Lépe řečeno dostává neodbytný pocit, že by svůj čas mohl trávit výrazně lépe.

Pravda, jsou tu i světlé momenty. Povedená je třeba druhá skladba “Cold Kiss”, kde kapelu poctil svou přítomností mistr Timo Kotipelto, výborný zpěvák známý díky Stratovarius. Je rozhodně zdaleka nejlepší, nejumělečtější a nejvíc hodná času případného posluchače. Druhý člen téhož souboru, klávesák Jens Johansson, je pak uveden jako pomocná síla na tracku číslo tři, ten už mi ale nijak zvlášť v paměti neutkvěl. V paměti mi naopak utkvěla sedmá “I Share with You This Dream”, ale to hlavně díky participaci další hostující dvojice mužských zpěváků Tuomase Nieminena a Nilse Nordlinga, samotná kvalita tohoto duetu zase kdovíjaká není. Ale za to taková sypačka “Fight”, ta mě dost možná přinutila zvednout celkové hodnocení nejméně o bod směrem vzhůru. Co na albu rozhodně nemuselo být vůbec, je instrumentálka “Rivalry Between Good and Evil”. Něco do sebe snad i má, ale kdyby trvala minutu, dvě…

Když se nato podívám kolem a kolem, osciluji v hodnocení někde mezi 5 a 6 body. Což může znít zvláštně s ohledem na předchozí řádky. Ale to máte tak. Několik věcí je nesporně pravda – je to vcelku málo (nebo vůbec ne) inovativní “kopírka” Nightwish, která přitom zdaleka nedosahuje kvalit originálního vzoru. Přinejmenším část alba není ničím zajímavá a dokonce by se dalo říct, že určité procento stopáže je skoro až odpudivé. Přesto, jak jsem zmínil v úvodu, hudba podobného rázu je mi v zásadě sympatická. Nechápu ji jako prostředek k hlubokému intelektuálně-transcendentálnímu naplnění (na to by asi opravdu nestačila), nýbrž jako v zásadě sympatické hudební pozadí, o kterém netřeba zase tak moc přemýšlet. Tento úkol “Circus Black” plní přes všechna negativa, která jsem uvedl. A jako bonus tu je několik skladeb, které za to přeci jen stojí. Takže dohromady za šest.


Další názory:

Jestli se Amberian Dawn v něčem podařilo uspět, pak by to jistě bylo v tom, že jejich “Circus Black” je ta největší nuda, jakou jsem za poslední dobu slyšel. Nemohu si však pomoct, ale pod nánosem neustáleho nechutně pozitivního trylkování a rádoby vyprávné atmosféry jen málokdy vykoukne nápad, o němž by se dalo tvrdit, že je něčím zajímavý či zábavný. 99 % hrací doby zabírá nekončící střelba melodie za melodií v takové míře, že jediné, co z toho posluchač chytne, není ani dobrá nálada, natožpak nějaký kvalitní zážitek, ale akorát žaludeční vředy. Pokud se to někomu líbí, žádný problém, je to v pořádku a já mu to jen přeju, ale sám za sebe nemohu říct nic jiného než: nikdy víc! Upřímně se vám přiznám, že příliš poslechů jsem tomu před hodnocením nedal, ale album, jehož poslech vám připadá doslova za trest, lze jen těžko vydržet nějak déle. Netvrdím, že jsem neměl tu čest slyšet ještě mnohem větší zvěrstva (ostatně proto také hodnocení není na bodu mrazu), ale to nic nemění na faktu, že “Circus Black” se dle mého skromného názoru jako dobrá deska nedá označit ani v nejmenším.
H.

Už podle názvu jsem měla takový neblahý pocit, že nebudu nadšena. To cirkusové téma je nový výmysl asi tak jako výroba piva. A taky existuje ve spoustě variací od dosti symfonických skupin. Jenže právě proto se často může zvrhnout v kýč plný důvěrně známých představení, not a vokálů, které v komplexním důsledku stojí, těžko to říct jinak, za “to hnědý a mazlavý”. Nemůžu říct, že bych zbožňovala předchozí “End of Eden” a ještě víc mě Amberian Dawn zklamali naživo na Out of the Dark. Ale tohle nechme stranou. “Circus Black” není posun vpřed a vážně váhám, zda to není cesta do pekla. (Možná, že jsem teď zapomněla na všeodpouštějící kolos, jako jsou skalní fanoušci.) Instrumentální “klišé” skladba “Rivalry Between Good and Evil” tomu nepomůže, oproti předchozímu albu je těch songů o dva míň a to, že si opět přizvali Jense Johanssona (Stratovarius) s keyboardem, tomu taky moc nepřidá, a tak jediným světlým místem v tohle ponurém a trochu i smutném šapitó pro mě zůstává song “Cold Kiss”, v kterém hostuje další Stratovarian, zpěvák Timo Kotipelto, který má zajímavou polohu hlasu a s Heidi Parviainen tvoří docela protikladný hudební pár. Ta píseň je celkově taková chytlavá, ale právě to z ní zase dělá klasickou “odrhovačku”. Takže, abych to shrnula a neprodlužovala klinickou smrt. Tohle už skoro vypadá na kopání hrobu a nestojím o to, aby se mnou sdíleli své sny. Alespoň prozatím. Naděje ostatně umírá poslední. Budu hodná a za těch pár světlých momentů a za zmiňovaný song dám čtyřku.
Madeleine Ailyn