Archiv štítku: FIN

Finsko

Sonata Arctica, Delain, Winterborn

Sonata Arctica
Datum: 12.11.2009
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Delain, Sonata Arctica, Winterborn

O účasti na této akci jsem začal přemýšlet někdy v polovině léta. Po různých peripetiích, které tu nechci rozvádět, jsem se dopracoval i k nákupu lístku – bohužel za poněkud nekřesťanskou cenu, bratru 750 Kč, ale co se dá dělat, když vstupenky distribuované oficiální cestou už dávno našly své majitele…

Po úspěšném srazu s druhou polovinou výpravy jsme oba vyrazili směr Roxy a už na křižovatce Revoluční s Dlouhou mi došlo, jak to asi bude vypadat vevnitř. Fronta se totiž táhla až k Revoluční a mě popadla deprese. Naštěstí jsme zkusili, jak vypadá fronta z druhé strany, a to už byl o dost příjemnější pohled – cca 30 metrů je už celkem snesitelná cifra. Začleněním našich natěšených tělesných schránek do fronty začalo čekání, které neukončil avizovaný nástup první kapely v 18:20, ale až asi o čtvrt hodiny později “dobrá vůle” pořadatelů, dost možná podpořená několika hlasitými projevy nesouhlasu ze strany tou dobou už značně moknoucích fanoušků. Organizátorům patří za tento lapsus velké mínus.

Když už jsme se konečně probili přes securiťáky, přes které by nebyl problém pronést samopal a bednu granátů k tomu, (opět) děsivá fronta u šatny rozhodla o osudu svrchních částí oděvu (čti: bundy a mikiny skončily v koutě za jakousi sedačkou). Díky bohu za to, protože nebýt téhle zkratky, asi bychom se jen těžko dostali odhadem do páté řady. Tou dobou už ale (patrně) dlouho hráli Winterborn, takže na jejich zhodnocení zbyly pouhé tři songy. Nevím, nakolik to bylo způsobeno nerozehřátým publikem, ale tihle finští heavy/power/melodic metalisté ve mně zanechali pouze dojem nevýrazné a nudné “show”. Fanoušci Winterborn prominou, ale pro mě největším plusem první rádoby třetiny večera bylo ještě stále příjemné klima…

Do první pauzy se sál zatím naplnil do takové míry, že jsem se neodvážil (navíc s varováním, že v Roxy točej “Krušárnu za čtyřicet”) opustit svoje tvrdě vybojované místo a radši se okázale nudil, nebo se tu a tam zaobíral myšlenkou, jak asi zahrají Delain, o nichž jsem měl jenom kusé informace. Odpověď se nabídla asi po 20 minutách čekání. Nizozemská kapela v čele se sympatickou rusovláskou Charlotte Wessels a klávesákem Martijnem Westerholtem (ano, čtete správně, Robert WesterholtWithin Temptation je jeho bratr) zahájila skladbou “Invidia” z aktuálního alba “April Rain” a mně začalo docházet, že tohle bude velice příjemný zážitek.

Setlist Delain:
01. Invidia
02. The Gathering
03. Stay Forever
04. Go Away
05. Virtue & Vice
06. Nothing Left
07. Control the Storm
08. Pristine

Instinkt mě tentokrát nezklamal, neboť i dalším skladbám se podařilo vykouzlit spokojený úsměv na mé tváři a silné nutkání nestát na místě jako sloup. K hudbě samotné – klasifikoval bych ji jako mimořádně líbivý, pozitivní a lehkotonážní symphonic metal. Kapela je relativně mladá a zatím má na kontě dvě alba, přičemž při sestavování setlistu pro čtvrteční show byl brán zřetel především na aktuální desku “April Rain”, skladby z ní totiž zabraly celé 3/4 setlistu. Nelze však říct, že by to celému vystoupení jakkoli uškodilo. Prakticky všechny skladby nabídly publiku neokoukané a chytlavé melodie, korunované skvělým hlasovým projevem zpěvačky. I přes počáteční obtíže se zvukem bylo zjevné, že živá prezentace nic neubírá z kvality studiové nahrávky. Na vystoupení Delain bylo jasně vidět, že je hraní naživo baví a jsou do něj ochotni vložit spoustu energie. Snad právě díky tomuto přístupu si celá skvadra během pár songů získala většinu publika a podařilo se jí vytvořit skvělou atmosféru. O to víc zamrzelo, že po pouhých osmi skladbách museli muzikanti za bouřlivé odezvy publika vyklidit pole a uvolnit tak místo headlinerovi večera – finské lahvi nitroglycerinu nesoucí jméno Sonata Arctica

Po několika minutách, které jsem trávil střízlivěním z vystoupení Delain, mi došla jedna celkem zásadní věc. V sále bylo totiž vedro na umření a na lidech to bylo vidět. Nedostatek tekutin mohl mít v tomto prostředí fatální následky. Jak jsem se později dozvěděl, foťáky vypovídaly službu a několik lidí dokonce zkolabovalo, k čemuž zřejmě neměla daleko ani jakási slečna hned vedle mě. Z tohoto důvodu patří pořadateli další velké mínus.

Setlist Sonata Arctica:
01. Everything Fades to Gray
02. Flag in the Ground
03. Paid in Full
04. The Last Amazing Grays
05. FullMoon
06. As If the World Wasn’t Ending
07. 8th Commandment
08. Last Drop Falls
09. White Pearl, Black Oceans
10. Juliet
11. The Cage
12. We Will Rock You
13. In Black and White
14. Don’t Say a Word
15. Vodka

Mezera mezi Delain a Sonatou Arcticou byla zřetelně nejdelší, nicméně po úmorném čekání sál konečně potemněl a za zvuků instrumentálky “Everything Fades to Gray” začal koncert, který se mi s odstupem času jeví jako adept na událost podzimu. Hned s druhým songem “Flag in the Ground” Sonata Arctica nasadila tempo, které nepolevilo až do konce. Frontman Tony Kakko předváděl takovou show, že bylo stěží uvěřitelné, že při tom ještě stíhá fantasticky zpívat. Jeho nápaditost a eskapády na pódiu neznaly mezí, a za to mu musím vyseknout poklonu. Mám-li to shrnout, vezměte si můj popis Delain, vynásobte ho deseti, přidejte vtípky k fanouškům, spoluhráčům a samozřejmě také perfektní hecování a ovládání obecenstva a stále to bude málo. Jedinými vadami na kráse jinak dokonalé show bylo již zmiňované pekelné horko a (opět) nevyvážený zvuk u několika počátečních songů. Tyto detaily ale nemohly ubrat na entusiasmu publika, které odvádělo rovněž skvělou práci od začátku do konce. Mohutné skandování naplněného sálu pomohlo dopilovat atmosféru k dokonalosti a mám za to, že pánové ze Sonaty Arcticy mohli být navýsost spokojeni. Co se výběru skladeb týče, svůj prostor dostala pochopitelně aktuální novinka “The Days of Grays”, kterou v setlistu reprezentovalo pět skladeb. Na starší alba se však nezapomnělo a zastoupena byla všechna. Zazněl tak takřka povinný hit “FullMoon”, powermetalová hymna “Don’t Say a Word” nebo fantastická balada “Last Drop Falls”… A ano, byla i “Vodka” :)

Chcete resumé? Když jsem odcházel z Neckbreaker’s Ball, netušil jsem, že mě může o čtyři dny později potkat ještě lepší zážitek. A stalo se. Troufám si tvrdit, že kdo přišel a neomdlel z vedra, na tento fantastický večer pár let nezapomene. Je ale možné, že na příští rok avizovaný návrat Sonaty ArcticyDelain do českých luhů a hájů tento fenomenální zážitek přebije. Za sebe doufám, že ano, protože tam určitě budu k zastižení…


Swallow the Sun – New Moon

Swallow the Sun - New Moon
Země: Finsko
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: 4.11.2009
Label: Spinefarm Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Se Swallow the Sun mám prostě problém. Když se mě někdo zeptá, jestli je to dobrá nebo špatná kapela, vždycky řeknu dobrá. Jejich hudbě v podstatě nemám co vytknout. Mají vlastně všechno, co by dobrá skupina mít měla. Mají veškeré předpoklady, aby mě jejich muzika posadila na prdel. Přesto to tak ale není. S každým jejich albem čekám, kdy se to ve mně zlomí a já si konečně řeknu, že je to něco výjimečného. Zas a znova ale slyším kvalitní hudbu, z objektivního hlediska naprosto skvělou, ale stále u nich nemůžu najít to “něco navíc”. A stejně je to i s jejich novinkou.

“New Moon” jsem slyšel už hodněkrát. A poslouchal jsem opravdu pečlivě. Ať se na to dívám z kterékoliv stránky, nemám prostě kde strhávat body. Zvuk – čistý a dynamický. Instrumentální dovednosti – skvělé. Skladatelské nápady – výborné. A samotné písně? Ještě lepší. Cítím v jejich hudbě tu kvalitu. Cítím, že nejsou na špičce současného mladého doom metalu náhodou. Přesto všechno si nemůžu pomoct, pro mě jsou “jen” dobrá kapela s dobrou hudbou. A přitom to jsou právě podobné kapely, které s chutí hltám. Je mi to záhadou, ale ač jsem se snažil sebevíc, ještě se u mě nepřiblížili k oné metě těch výjimečných kapel. I když veškeré papírové předpoklady k tomu mají.

Když vezmu hned úvodní “These Woods Breathe Evil”, vidím v ní opravdu výbornou skladbu. Skvělé melodie, skvělá atmosféra, skvělý zpěv, skvělé všechno… přesto se ale do toho nedokážu ponořit na 100 %. Nejblíže tomu naprostému pochlcení jejich hudbou jsem u písně “…and Heavens Cried Blood”, kde už opravdu chybí jen kousíček. Všechny písničky na “New Moon” jsou ale prostě dobré, přesto však… vy víte, jak je to dál.

Nevím, kde se stala chyba. Dlouho se už snažím objevit to kouzlo hudby Swallow the Sun. Nedaří se. Nevím, kde se stala chyba. A přijde mi to opravdu škoda, neboť cítím, že právě u nich, tam někde pod povrchem, ta výjimečnost může být ukrytá. I když ji hledám, ještě jsem ji nenašel. Nevím, kde se stala chyba.

To všechno je ale asi můj problém. Pokud chcete slyšet dobrý doom, možná právě Swallow the Sun vás uspokojí. Možná víc, než mě. Z objektivního pohledu prostě nemůžu dát nižší hodnocení než 6/10. S vyšším hodnocením bych ale zase byl sám proti sobě. Vskutku schizofrenní situace, která vyústila v schizofrenní recenzi. Nezbývá nic jiného, než jít ono kouzlo hledat dál. Snad tam někde opravdu je.


Ensiferum – From Afar

Ensiferum - From Afar
Země: Finsko
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 9.9.2009
Label: Spinefarm Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ensiferum jsem měl svého času docela rád. První dvě alba nebyla vůbec špatná. Jejich třetí řadovka už sice šla s kvalitou dolů a s dávkou klišé naopak nahoru, přesto se to pořád dalo poslouchat. Aktuální počin “From Afar” jde ale ještě dál a směle se tak může pyšnit titulem “nejdebilnější album Ensiferum“. Relativně nedávno jsem tu pranýřoval Leaves’ Eyes za jejich vikinskou kýčovitost. Jenže jestli jsou Leaves’ Eyes kýč, pro nové Ensiferum už mě prostě nenapadá dostatečné přirovnání…

A přitom to nezačíná tak hrozně, právě naopak. Akustické intro “By the Diving Stream” nezní vůbec zle. Jenže jak se později ukáže, právě intro je to nejlepší, co deska nabízí. Pak totiž přichází titulní song “From Afar” a s ním první porce trapnosti. Přesně podle současného trendu, bez invence, předvídatelně, nezábavně. A to ani nemluvím o tom klipu, na kterém je možná vidět, že tam někdo nalil prachy, přesto ale parta samozvaných “vikingů”, stojících na louce a tvářících se rádoby drsně, působí dosti trapně. Očekával bych, že v dnešní době už budou mít kapely, potažmo jejich labely, alespoň jistou dávku sebereflexe. Když jsem ale potlačil počáteční nechuť, ukázalo se, že píseň “From Afar” stále není to nejhorší.

Nejbrutálnější útoky na můj mozek představuje hned následující “Twilight Tavern”, v níž platí to samé, co jsem vyřkl výše u songu “From Afar”, jen několikrát znásobené, a to ani nemluvím o tom, že ten pomalý kousek kolem dvou a půl minut zní jako vánoční koleda, “Elusive Reaches” a “Stone Cold Metal”, která je naprostým vrcholem vší trapnosti. Tohle bude fungovat možná tak jenom na německém trhu, kde mají podobné jódlování v krvi.

Za světlý moment se dá považovat alespoň úvodní riff songu “Heathen Throne”, který je oproti předchozí “Twilight Tavern” přímo balzámem pro uši. Kdyby tenhle kousek hrál padesát minut v kuse, celkový výsledek by dopadl lépe. Celkem kladně se dají hodnotit také “Smoking Ruins” (sice pokračuje podle stejného mustru, ale mozek posluchače alespoň netrpí jako u jiných “pecek”) a “Tumman Virran Taa” (pouze zpívaná mezihra, která společně s intrem a začátkem “Heathen Throne” patří k tomu nejlepšímu na albu).

Takže, když si to shrneme. Podle mé recenze možná “From Afar” vypadá jako jedna velká a smradlavá kopa hnoje. Jenže… ono to tak v podstatě je. Ani dobrý zvuk neudělá z hoven diamanty. Ne, fakt sorry, jestli se to někomu líbí, možná mi to prostě jenom nesedlo, ale na tohle já už nemám žaludek. Nejvíc se mi na “From Afar” líbí ten obal, který je možná taky kýčovitý jak noha, ale má alespoň nějaké koule. Howgh, soudruzi!


Lordi, Fatal Smile, Brandon Ashley & The Silverbugs

Lordi
Datum: 16.3.2009 / 18.3.2009
Místo: Pardubice, ČEZ Arena / Plzeň, TJ Lokomotiva
Účinkující: Brandon Ashley & The Silverbugs, Fatal Smile, Lordi

Finská hard rocková monstra se opět rozhodla přijet “postrašit” své české fanoušky a tentokrát v duchu motta jejich filmu “Dark Floors” – “The Fear Is Here” – s sebou přivezla monstrózní show plnou hororových prvků a různých vychytávek. Lordi vystoupili 16.3. v Pardubicích, 17.3. v Ostravě a 18.3. v Plzni. Já se zúčastnila jejich koncertu v Pardubicích a Plzni.

Koncert v Pardubicích se konal v Malé aréně. Na místo jsme dorazili někdy po druhé hodině, našli jsme tourbus, seznámili se s tour managerem Rikkem (milým tak, jak tour manageři bývají) a jelikož tam v podstatě nebylo nic k vidění, tak jsem se přesunuli ke vchodu do haly. Teda, mysleli jsem, že je to ten správný vchod. Z tohoto omylu nás vyvedla místní prodavačka lístků. Proto jsme se rychlým krokem (dobrá, letěli jsme jak zběsilí) přesunuli již ke správnému vchodu. Akorát včas, abychom zaslechli konec zvukovky Lordi (zrovna zkoušeli song “Dr. Sin Is In”). Dovnitř začali pouštět po sedmé hodině. Zakotvila jsem v první řadě vpravo, před kytaristou Amenem. Lordi si s sebou přivezli dvě předkapely, Italy Brandon Ashley & The Silverbugs a švédské Fatal Smile. Při letmém poslechu těchto dvou kapel na MySpace mi Fatal Smile přišli mnohem lepší. Když pak jako první předkapela nakráčela na pódium partička kolem Brandona Ashleye a začala hrát, nepřišla mi zas tak špatná. Její vystoupení však bylo něco příjemnější pro přítomné pány, jelikož během několika songů se na pódiu svíjela pohledná slečna, která vystřídala několik převleků… od roztleskávačky po dominu s bičíkem. Druhá předkapela Fatal Smile nám předvedla vcelku zdařilé vystoupení a i na publiku bylo vidět, že si je užívá víc než předchozí kapelu. Pak již přišel čas na hlavní hvězdu večera. Během přestavování pódia jste si mohli pořádně prohlídnout jeho výzdobu. Vpravo stála šibenice s mrtvolou, támhle ležela ruka či jiná končetina, tuhle stála sklenice s naloženýma očima. Celé pódium bylo designováno do jakéhosi pitevního sálu s pitevním stolem uprostřed.

Setlist Lordi:
01. Intro
02. Girls Go Chopping
03. They Only Come Out at Night
04. Raise Hell in Heaven
05. Bite It Like a Bulldog
06. Who’s Your Daddy?
07. Blood Red Sandman
08. Man Skin Boots
09. Haunted Town
10. [Awa sólo]
11. Deadache
12. Bringing Back the Balls to Rock
13. Monster Monster
14. It Snows in Hell
15. Wake the Snake
16. Dr. Sin Is In
17. Missing Miss Charlene
18. Would You Love a Monsterman?
19. Devil Is a Loser
20. Hard Rock Hallelujah

Lordi nám přijeli představit v pořadí už čtvrtou řadovou desku “Deadache”. Koncert začal tradičně s “Intro”, které je inspirováno říkankou z hororu “Noční můra z Elm Street” (Lordi se i snažili pro odříkání intra na albu získat představitele Freddyho Kruegera, herce Roberta Englunda, ale bohužel se nezadařilo). Intro plynule přešlo v první song večera “Girls Go Chopping”, při kterém si Mr. Lordi vzal do ruky sekerku, ze které při máchání stříkala umělá krev. Koncert Lordi je podobných rekvizit plný. Můžete vidět motorovou pilu, ze které také stříká krev, kyblík plný utržených končetin, různé zohavené panenky, ze kterých srší jiskry. Nesmím samozřejmě zapomenout na netopýří křídla, které se během písně “Devil Is a Loser” rozevřou. Celá show Lordi je také založená na pyrotechnických efektech, plamenech a podobných kravinkách. Tento koncert byl jednou věcí výjimečný, a to tím, že klávesistka Awa slavila své narozeniny. Vzhledem k tomu, že je to dáma, nebudu prozrazovat její věk, ale na nějakých 300 let starou čarodějnici vypadá celkem zachovale. Awa dostala dort a “fresh meat”, jak toto překvapení nazval Mr. Lordi. “Fresh meat” bylo v podobě upíra, který Awu vzal do náruče. Ale se slovy Mr. LordihoAwě, že si ho může sníst později, musel opustit pódium. Každý člen kapely měl takové svoje speciální vystoupení. Basák Ox přivede na řetězu na podium podivnou kreaturu, které pak utrhne ruku. Bubeník Kita, jako správný samuraj, svede boj s jiným samurajem a uřízne mu hlavu. Klávesistka Awa probodne tyčí tancující párek zombíků. Kytarista Amen, jako faraon, čte z Knihy mrtvých, načež pak na jeden list něco napíše a hodí ho do publika (ten papír mám, je tam napsáno místo a datum koncertu a jeho podpis). A Mr. Lordi jako ďábelský doktor během songu “Dr. Sin Is In” provede přímo na pódiu pitvu jakéhosi podivného stvoření, které ne a ne umřít. Moc se mi líbilo, když během písně “It Snows in Hell” začalo opravdu “sněžit”, úžasný dojem umocňovalo i perfektní osvětlení. Koncert byl samozřejmě zakončen hitovkou “Hard Rock Hallelujah”. Jako suvenýry jsem si z tohoto koncertu odnesla již zmiňovaný papír od Amena, jeho trsátko (v pořadí už druhé, jedno mám již ze Zimního Masters of Rock) a Oxův playlist.

Koncert v Plzni se konal v hale Lokomotiva. Opět jsem si vybojovala první řadu vpravo. Jako třetí předkapela se zde měla představit česká formace Interitus, která z mně neznámého důvodu nevystoupila. Z vystoupení předkapel bych chtěla vypíchnout, že tohle byl poslední koncert Brandona Ashleyho na turné s Lordi. A jak už to bývá zvykem, když nějaká kapela končí na turné, členové ostatních kapel a crew si pro ni něco připraví. Tentokrát vtrhli na pódium jako divá zvěř s kytarami v ruce a dělali tam docela slušnej bordel. Mezi “okupanty” pódia jste mohli zahlédnout tour managera Rikka, ale taky bubeníka Kitu bez masky. Měl na hlavě kapucu, na očích sluneční brýle a přes obličej šátek, takže ho opravdu skoro nikdo nepoznal. Až na mě a skupinu lidí, co tam byla se mnou. V jednu chvíli, když stál před námi, tak jsme ho začali tak mohutně povzbuzovat, že mu došlo, že víme, kdo je zač, což se nám i po koncertě potvrdilo u tourbusu (ale o tom až později). Koncert Lordi probíhal naprosto stejně jako ten v Pardubicích.

Po koncertě jsme se byli seznámit s předkapelami a kupodivu si nás z Pardubic pamatovali. Po nezbytných fotografiích jsme se přesunuli k tourbusu Lordi. Čekání se vyplatilo a jako první vylezl bubeník Kita. Bylo však na něm vidět i slyšet, že je solidně nachcípaný, takže se nám jen podepsal a odešel. Předem chci upozornit, že všichni členové Lordi během setkání byli bez masek, takže bohužel nemám žádné fotky. Jako další dorazil kytarista Amen a po něm pak basák Ox a klávesistka Awa. Všichni bylo moc milí a ochotní, zůstali s námi venku před busem a asi hodinu jsem se tam konverzovali. Jako poslední těsně před odjezdem autobusu dorazil i Mr. Lordi. Ale jelikož se autobus už chystal k odjezdu, tak se nám jen podepsal a zmizel uvnitř busu.

Myslím si, že kdo si nenechal ujít jeden z koncertů jejich turné, nelitoval. Vím, že Lordi jsou mnohýma dost opovrhovanou kapelou. Jenže ti dotyční zdá se nechápou, o čem vlastně jsou. Lordi jsou hlavně o zábavě, hororu a chytlavých melodiích. Nehrajou si na nic, co nejsou. A ti, kteří tohle pochopí, nemůžou odcházet z koncertu jinak než spokojeni, protože tohle všecho se jim tam dostane.


Apocalyptica

Apocalyptica
Datum: 20.4.2009
Místo: Praha, Incheba
Účinkující: Apocalyptica

Finští cellisté opět dorazili do naší malé zemičky, aby nám předvedli své umění, a tentokrát hned třikrát (Zlín, Ostrava a Praha). Já se zúčastnila jejich pražského koncertu a bylo to pro mě už jejich páté vystoupení. Na místo jsem dorazila někdy kolem půl druhé (ti, co mě znají ví, že miluju dlouhá čekání před koncertem, protože se spokojím jen s první řadou ;-)), více lidí se začalo trousit tak kolem čtvrté až páté hodiny. Dovnitř se začalo pouštět něco po půl sedmé. Sprintem jsem vběhla do haly, musela překonat překážku v podobě schodů a zastavila se o zábranu v první řadě mezi Anterem a Perttuem. Tento koncert byl v mnoha okolnostech jedinečný. Nejenže to byl poslední koncert z jarního miniturné, ale také to vůbec poslední koncert AnteraApocalypticou (podle mých dostupných informací je to proto, že orchestr, ve kterém hraje, mu dal ultimátum… koncertování s Apocalypticou je totiž dost časově náročné). A nastalo další dlouhé čekání, protože koncert měl začít až ve 20:15 a kluci neměli žádnou předkapelu.

Apocalyptica, přesná jako hodinky, za hlasitého potlesku nakráčela na pódium a rozjela to s předělávkou od Metallicy, “Wherever I May Roam”, a hned po ní vypalovačkou původně od Sepultury, “Refuse/Resist” (musím se přiznat, že tahle je jedna z mých nejoblíbenějších live). Mezi songy Eicca pronesl pár slov, Perttu taky občas vzal do ruky mikrofon (já si nemůžu pomoc, ale jemu fakt mám občas problém rozumět). Nezapomněli nám připomenout, že tohle je opravu poslední Anterův koncert a taky, že jsme skvělí (jako vždy). Perttu si opět k pití přinesl slavnou Kofolu (kdo se zúčastnil festivalu ve Strážnici v srpnu minulého roku, pochopí (smích)). Mnoho internetových portálů nás nadšeně informovalo o tom, že Apocalyptica k nám přiveze vokalisty a oslňovaly nás slavnými jmény, Corey Taylorem počínaje a Lauri Ylönenem konče. Někdo tomu věřil, někdo v to doufal a někdo pochyboval. Já jsem patřila k té třetí skupině, protože jsem věděla, že na předchozích koncertech nikdo z dříve jmenovaných nebyl.

Setlist Apocalyptica:
01. Wherever I May Roam
02. Refuse/Resist
03. Grace
04. Fight Fire with Fire
05. Nothing Else Matters
06. Burn
07. I’m Not Jesus
08. Life Burns
09. Hope
10. One
11. Betrayal
12. Bittersweet
13. Last Hope
14. Seek and Destroy
15. Inquisition Symphony
16. I Don’t Care
17. Enter Sandman
18. Hall of the Mountain King

Jako hostující zpěvák se nám představil Tipe Johnson z finských Leningrad Cowboys. Viděla jsem pár videí na YouTube a znělo to tak nějak podivně, ale YouTube hrozně zkresluje zvuk. Naživo mi Tipe nepřišel vůbec špatný, nebála bych se říct, že byl vynikající. “I’m Not Jesus” a “I Don’t Care” v jeho podání byly opravdu dobré, “Life Burns” se mi už tak nelíbilo a “Hope” ušlo. Jak už jsem zmínila, tak tohle byl poslední koncert našeho Mr. CO^OL, jak je Antero fanoušky nazýván, a tak si pro něj kluci samozřejmě něco připravili. Dostal růži a dort. Hned po tom se Antero vydal s dortem k Mikkovi a všem určitě došlo, co chtěl udělat. Ale došlo to i Mikkovi a utekl před ním. Za bubny pak usedl Perttu a Mikko popadl jeho cello. Musím uznat, že Perttuovi hra na bicí opravdu šla a nad Mikkovou improvizací na cello zamhouřím oko. Kluci začali hrát “Sad But True”, což pravdivě vystihlo situaci odchodu Antera. Antero chvíli stál za bicíma s dortem v ruce, ale po chvíli se zase vydal stíhat Mikka, který se před ním kryl cellem, a tak se Antero opět vrátil za bicí. Perttua se ho nejspíš zželelo, vzal si od něj dort a sám do něj obtiskl svůj obličej. Celou akci jsem samozřejmě zdokumentovala a můžete se na to podívat zde.

Všichni fanoušci věděli, že Perttu měl na začátku turné nějaké zdravotní potíže (přesněji zažívací). A bylo to na něm během koncertu vidět… hlavně na začátku, po delší době se to trochu srovnalo. Ale v jednu chvíli Perttu dokonce spadl na stupínek, na kterých stáli židle a docela se praštil. Jelikož jsem velkou fanynkou bubeníka Mikka, nechtěla jsem se smířit s tím, že bych z pátého koncertu odcházela bez paličky. Proto jsem si pro jistotu vyrobila transparent s nápisem “drumstick, please”. Zafungovalo to a palička se již krásně vyjímá u mě doma. Po koncertě také došlo k nezbytnému setkání s kapelou. Opět jsem se utvrdila v tom, že jsou to neobyčejně milí lidé. Hlavně Paavo, který rozdával úsměvy na všechny strany, jak je jeho zvykem. A Mikko mi podepsal paličku. Koncert jsem si opět pořádně užila. V případě Apocalypticy to není nic zvláštního. A kdo nějaký koncert prošvihl, může to napravit 25.6., kdy Apocalyptica vystoupí jako host na akci Finlandia Midnight Sun v Praze na Branické louce. Vstupenky už jsou v prodeji za pouhých 199 Kč a vstup je omezen věkovou hranicí 18 let.


Gloomy Grim – Under the Spell of the Unlight

Gloomy Grim - Under the Spell of the Unlight
Země: Finsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 26.5.2008
Label: Anticulture Records

Tracklist:
01. April – Within the Woods
02. May – Why Are They Screaming at Night?
03. June – Åkerspöke
04. July – Cold Fingers
05. August – So I Slept & Slept
06. September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)
07. October – Cellar Dweller
08. November – And the Bird Came In
09. December – The Bells Toll My Name
10. January – Dying Breed
11. February – Astral Planes I Have Travelled Through
12. March – The Call

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

O Gloomy Grim bylo poprvé pořádně slyšet přesně před deseti lety s vydáním jejich debutového alba „Blood, Monsters, Darkness“. Od té doby vydávali desky s menšími či trochu většími přestávkami až do roku 2004. Jenže s vydáním čtvrtého záseku „The Grand Hammering“ právě z tohoto roku se po těchto Finech slehla zem. Jedno napůl oficiální DVD a jedno na vlastní náklady vydané a stěží sehnatelné EP. Tomu se rozhodně nedá říkat přehnaná aktivita. Už jsem si začínal myslet, že jsou nadobro mrtví, o to více překvapující však byla zpráva, která proběhla internetem na začátku roku, že se chystá nové album. Přibývající potrvzené koncerty dodávaly zprávě na pravdivosti. A na konci jara pak „Under the Spell of the Unlight“ doopravdy vyšlo.

Jako první mě do uší kopnul opravdu našláplý zvuk. V tomto ohledu si Gloomy Grim výrazně polepšili (je ale pravda, že ani jejich starší výtvory nejsou žádné zvukové prasárny). Není to ale trochu na škodu? Speciálně v black metalu není ten špatný zvuk nežádoucí. Naopak je v některých kruzích u některých kapel brán jeho opak s velkou nelibostí. To ale není případ Gloomy Grim. Naopak jim to takhle sluší. Dobře pak vyniknou všechny klávesové linky. Klávesy? Tak, a je to venku – ano, klávesy. Gloomy Grim se věnují té symfonické odnoži black metalu.

Právě klávesy činí z Gloomy Grim zajímavou skupinu. Vcelku obyčejný black metal povznášejí klávesy na vyšší level. Na špičku svého žánru sice nemají (a přiznejme si to, zřejmě ani nikdy mít nebudou), to jim ale nikterak nebrání v produkování hudby, která je přinejmenším zajímavá.

Přesto všechno jsem byl po prvním poslechu zklamán z toho, že Gloomy Grim udělali na první pohled pouze obyčejný klávesový black metal s dobrým zvukem. Časem se mi povedlo „Under the Spell of the Unlight“ prokouknout a oblíbit si jej, ale chvíli to trvalo. Rozhodně se nevyplatí zahazovat tuto nahrávku příliš brzy. Doporučuji se při poslechu věnovat hodně refrénům, které většinu písní hodně nakopávají. Nad zbytkem alba nejvíce ční písně „May – Why Are They Screaming at Night?“, „July – Cold Fingers“ (obě vlastní onen zmiňovaný skvělý refrén) a úvodní „April – Within the Woods“. Jednoznačně nejlepším kusem na celé desce je pak v pořadí šestá „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“, kde se snoubí všechny klady alba v jeden maximálně nabušený song. Nutno ale dodat, že skladby následující po „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“ už jdou oproti první polovině s kvalitou mírně dolů.

Textová stránka má být údajně koncepčním hororovým příběhem o strašidelném domě. Osobně jsem se k textům ještě nedostal, protože originál alba v současné době nevlastním (samozřejmě se to ale chystám již brzy napravit) a na internetu jsem je nevypátral (je ale pravda, že jsem se zrovna dvakrát nesnažil). Z těch několika málo úryvků, které se mi podařilo odposlouchat, by strašidelný dům opravdu seděl. Proč ale název každé písně začíná jedním měsícem v roce (a také proč deska začíná dubnem a končí v březnu), vážně netuším.

Gloomy Grim tak nahráli desku, která jim ostudu určitě neudělá. Na druhou stranu s ní zřejmě ani neprobourají díru do světa. V rámci celé jejich tvorby se určitě nejedná o nejzdařilejší dílo a určitě ani o takové, které by jejich projev posunulo výrazně dopředu. Za těch několik poslechů však stojí a čas strávený jeho poslechem já osobně nepokládám za ztracený.