Archiv štítku: FIN

Finsko

Battlelore – Doombound

Battlelore - Doombound
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 28.1.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Bloodstained
02. Iron of Death
03. Bow and Helm
04. Enchanted
05. Kärmessurma
06. Olden Gods
07. Fate of the Betrayed
08. Men as Wolves
09. Last of the Lords
10. Doombound
11. Kielo

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

S těmito Finy, jimž už asi nikdy nikdo neodpáře označení tolkien-metal (zdali je to označení hanlivé nebo lichotivé, nechť si každý vybere sám), jsem se naposledy setkal u desky “Evernight” z roku 2007. Předchozí počin “The Last Alliance” mne tak trochu minul, tudíž jsem si nebyl jistý, jestli mám od aktuální novinky “Doombound” očekávat něco výrazněji odlišného než to, co Battlelore předváděli v minulosti. Poslech mi však ukázal, že se jednalo o úvahy naivní, neboť se nějaké výrazné změny co do stylu nebo jeho pojetí v táboře kapely neudály. Battlelore si stále hrají ten svůj nikterak výjimečný symfonický metálek, v jehož rámci nabízejí, řekněme, takový pohodový a nenáročný metalový mainstream (i když je pravda, že v jejich případě se jedná o tu solidnější a snesitelnější podobu).

Vždy jsem měl Battlelore zaškatulkované jako bezproblémovou pohodovku, jejímž poslechem člověk nic nezkazí. Což o to, ono to platí stále, jenže už to pomalu přestává bavit – jak se říká, opakovaný vtip není vtipem, byť se v tomto případě nesmějeme, ale posloucháme muziku. Podle mého skromného názoru by nebylo na škodu se už někam pohnout, posunout svou tvorbu někam dále. Když o tom tak přemýšlím, od svého debutu “…Where the Shadows Lie” se Battlelore v podstatě ani moc nezměnili, možná jen s tím rozdílem, že starší věci se mi líbily, ta novější tvorba už mi však nic nedává (jestli je to dáno vyčpěním skupiny nebo změnou mého vkusu, toť otázka, jíž teď ale nehodlám rozebírat…). Objektivně sice Battlelore není moc co vytknout – hudba není vlastně špatná, dobrý zvuk, propracovaná grafika (na nových fotkách to kapele opravdu sekne), ale o nějakém vnitřním pocitu se moc mluvit nedá. Dám vám příklad. Zrovna dnes, chvíli před psaním recenze, jsem poslouchal starou vykopávku “Drawing Down the Moon” od krajanů Beherit – hudebně naprostá primitivnost, neskutečně kanální zvuk, podzemí z toho stříká na všechny strany (někdo by možná řekl i amatéřina), ale ta atmosféra, panečku! Má to prostě a jednoduše koule jako hovado, má to něco, co vás i přes všechny evidentní zápory na té fošně stejně uhrane a co vás donutí se k ní pořád dokola vracet. Tohle dělá dobrou hudbu. A přesně tím se Battlelore se svým nevýrazným a nekonfliktním středním metalovým proudem i při té nejlepší vůli pochlubit nemohou.

Nechápejte mě špatně, “Doombound” zas nějaký totální průser, z něhož by se vám zvedl pajšl, není. Jen je to prostě příliš nevýrazné, nicneříkající, obyčejné, což není na dnešní přecpané scéně zrovna to nejlepší vysvědčení. Klouže to ušima úplně samo, ale prostě a jednoduše není důvod, nechat si to těma ušima klouzat. Já osobně vím již teď, že po dopsání recenze si to už nejspíš nepustím, a když náhodou dostanu chuť na Battlelore, sáhnu radši po takových “Sword’s Song” nebo “Third Age of the Sun”.

Další problém – “Doombound” mi přijde tak trochu bezzubé, vlastně vůbec to na něm vůbec pořádně metalově nebouchá. Netvrdím, že každá skupina to musí hoblovat co nejvíce tvrdě, vždyť ani dříve nebyli Battlelore žádní tvrďáci, ale přece jenom mi trochu vadí, že je člověk občas na pochybách, jestli poslouchá metal nebo pop s kytarou. A přitom by stačilo jen trochu přiostřit kytaru, zpěvák Tomi Mykkänen by mohl opět nasadit trochu chropotu a hned by to bylo o něčem jiném. Výsledek by byl pestřejší, zábavnější atd., však to znáte…

Battlelore

Na jednu stranu se mi ani nechce dávat “Doombound” tak nízké hodnocení, protože věřím, že Battlelore mají rozhodně na víc, což už v minulosti dokázali a což občas probleskuje v některých obstojnějších nápadech i na novince (například finsky zpívaná “Kärmessuma”, titulní “Doombound” nebo “Men as Wolves” – celkově je druhá polovina lepší než ta první), ale nemůžu dost dobře dát ani víc. Řeknu to asi takhle – až se bude zase bilancovat letošní rok, na “Doombound” si ani nevzpomenete, ať už v tom kladném nebo záporném slova smyslu. To, myslím, hovoří za vše. A přijde mi to jako škoda, neboť Battlelore to umí rozhodně i lépe. Minimální, jen kosmetický progres jejich potenciál zabíjí. Stručně řečeno, mé pocity z “Doombound” jsou smíšené, blížící se spíše ke zklamání než ke spokojenosti.


Impaled Nazarene – Road to the Octagon

Impaled Nazarene - Road to the Octagon
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2010
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tak jsou finští šílenci Impaled Nazarene, vedení holohlavým magorem Mika Luttinenem, opět zpátky a perou do lidí ten svůj punkem říznutý, rychlopalebný black metal hlava nehlava. Sice jim to tentokrát trvalo o něco déle (vyrovnali nejdelší pauzu mezi dvěma alby – tři roky), ale už jsou tady s novinkou “Road to the Octagon”. Co se změnilo? Nic! Co zůstalo při starém? V podstatě všechno!

Pokud jste měli někdy tu čest s jakýmkoliv starším počinem Impaled Nazarene, tak vám bude asi marné vykládat, jak novinka “Road to the Octagon” zní. Jenom čekáte, až řeknu, že se kapela opět drhne ten svůj ultra rychlý black metal a Mika Luttinen řve jak smyslů zbavený. Tudíž vše jak má být… nebo ne?

Ono zdánlivě všechno opravdu je, jak má být. Každý jednotlivý prvek, pro Impaled Nazarene typický, je na svém místě. Vše, co jste kdy od těchto bláznů chtěli slyšet, se nachází i na “Road to the Octagon”. Pořád je to nasraný náklep, který zdrtí cokoliv mu přijde do cesty. Pokud je tomu tedy tak, v čem je pak problém…? Problém je v tom, že předchozí deska “Manifest” byla prostě lepší. A jí předcházející “Pro Patria Finlandia” byla také lepší. A ještě starší “All That Your Fear” bylo také lepší. A hádejte co “Abscence of War Does Not Mean Peace”… ano, to bylo také lepší. A “Nihil” byl také… Máte výsledek? Ano, tohle je ten problém. “Road to the Octagon” ve své podstatě není vůbec špatné, jen prostě není dobré jako jeho předchůdci a právě to z něj dělá nejslabší dlouhohrající počin Impaled Nazarene za posledních pár (pár = docela dost) let, to mu láme vaz. Hodnoceno samo o sobě by “Road to the Octagon” dopadlo o dost lépe, hodnoceno v kontextu celé tvorby kapely se jedná o jeden z jejich nejslabších počinů. Na první pohled je všechno na svém místě, jen to tentokrát nemá tak silný dopad jako v minulosti. Vždy jsme byli u Impaled Nazarene všichni zvyklí, že to prali kulometnou salvou přímo do černého, na “Road to the Octagon” sice kulometná palba nepolevuje, jen má lehounce rozostřenou mušku.

Aby mě zase někdo špatně nepochopil, “Road to the Octagon” není nějaký vyložený průser – pořád se to setsakramentsky dobře poslouchá (a ještě lépe se na to mlátí řepou, hehe), ale myslím si, že v rámci celé diskografie Impaled Nazarene tato deska časem spíše zapadne a jako staří kmeti si budeme se slovy “to je kurva klasika” připomínat jiná alba těchto finských rychlíků.

Více k tomu asi není moc co říct (na rychlou hudbu rychlá recenze). Pokud máte chuť na drtivý nářez, s klidem můžete po “Road to the Octagon” sáhnout, pokud však máte chuť na opravdu kvalitní kulervoucí drtivý nářez, jděte radši do nějakého staršího počinu Impaled Nazarene.


Amorphis, Orphaned Land, Ghost Brigade

Amorphis
Datum: 19.11.2010
Místo: Plzeň, KD Šeříkovka
Účinkující: Amorphis, Ghost Brigade, Orphaned Land

Amorphis, zasloužilí veteráni finské melodické scény, se v rámci druhého kolečka Forging Europe Tour rozhodli opět poctít svou návštěvou české luhy a háje, přičemž po loňském Zlíně a Praze padla volba na západočeskou metropoli. Aby se na cestách nenudili, přizvali si dvě pro milovníka nekonformní hudby skutečně přitažlivé formace – mladé krajany Ghost Brigade a především izraelské posly míru Orphaned Land. Přiznám se rovnou, nebýt Orphaned Land, tak bych účast asi dost dlouho zvažoval. Při tomto rozložení sil by ale byla nesmírná škoda nechat si ujít příležitost vidět a slyšet kapelu, která se ve střední Evropě objevuje jen velmi vzácně…

O samotném místě konání, kulturním domě Šeříkovka, jsem slyšel mnohé, povětšinou však pozitivní informace, a tak jsem byl zákonitě zvědav, jak na mě prostor zapůsobí. Mám-li být upřímný, pohled zvenku ve mně moc důvěry nevzbudil, neboť architektura normalizačních kulturáků morálně zastarala již dávno. Po vstupu a prvotním rozkoukání jsem ale musel uznat, že tohle místo je důstojné a hlavně schopné pojmout akci takového ražení. Dokonce i bar vykazoval dostatečnou kapacitu, takže žízniví příchozí nemuseli čekat dlouho na svůj příděl tekutého chleba. Přímo naproti baru si zabrali zhruba jednu polovinu jakési lóže prodejci merchandisu. Obligátní nabídku zboží oživovaly dva faktory – možnost zakoupit trsátka strunotepců z Orphaned Land, ale především možnost platit kartou! Před tímhle nápadem smekám, skutečně užitečné.

Přiblížil se start večera, a tak jsem se přesunul do sálu. Hned na první pohled mě překvapilo, že se lidé staví daleko víc dozadu než dopředu – ne že bych si ale stěžoval. Nakonec z toho kápla příjmená třetí řada a mne pomalu ovládla zvědavost, co předvedou Ghost Brigade, o kterých jsem slyšel mnohé, ale neměl s nimi žádnou osobní zkušenost. S úderem osmé večerní se v sále setmělo a pódium se v mžiku zaplnilo. Nevím, nakolik to bylo hudbou, kterou si na nás pánové přichystali, ale už v průběhu první písně šla gumička z culíku a já začal k vlastnímu překvapení docela razantně pařit, což mi vydrželo skoro celou dobu. Hudba samotná jde těžko klasifikovat, ale osobně mi přišla jako takoví mnohem stravitelnější Opeth. Zasmušilý zpěvák rovnoměrně využíval growlingu i čistých vokálů, zbytek kapely byl navzdory celkové melancholické náladě aktivní jak se patří a dohromady to všechno stvořilo skutečně působivý zážitek. Většina publika po dost chladném úvodu rovněž ožila a ke konci už lidé předváděli velice obstojnou odezvu, na kterou kapela mohla být a podle všeho také byla náležitě hrdá. Rozjezd se tedy vydařil na výbornou a já byl po uspokojivém zážitku stále zvědavější, co předvedou Orphaned Land, na které jsem sázel hodně…

Setlist Ghost Brigade:
01. Deliberately
02. My Heart Is a Tomb
03. Into the Black Light
04. Lost in a Loop
05. Suffocated
06. 22:22 – Nihil
07. Storm Inside

Setlist Orphaned Land:
01. In Thy Neverending Way (Epilogue)
02. Barakah
03. The Kiss of Babylon (The Sins)
04. Birth of the Three (The Unification)
05. Olat Ha’tamid
06. Sapari
07. Halo Dies (The Wrath of God)
08. Ocean Land (The Revelation)
09. Norra el Norra (Entering the Ark)

Přestávku jsem využil pro doplnění tekutin a stihl se vrátit s dostatečným předstihem. V tu chvíli mi ale přišlo už skutečně zvláštní, že je sál zaplněn stejně benevolentně, jako ze začátku. Veškeré spekulace na toto téma však zanedlouho zmizely, protože se toho večera již podruhé setmělo a na pódium začali přicházet muzikanti. Jejich procesí zakončil samotný Kobi Farhi a mocným “Šalom” odstartoval jednu z nejlepších hodin letošního podzimu. Ze začátku mi sice přišel poněkud nevyvážený zvuk, ale ten se zanedlouho stabilizoval, a to už celá show nevykazovala jedinou vadu na kráse. Tedy jednu přeci – nejslabším prvkem byli ze začátku opět diváci, kterým asi činilo problém akceptovat orientální vlnu, se kterou Orphaned Land pracují. Jak ale čas ubíhal, v přestávkách mezi zuřivým headbangem, skandováním a dalšími kratochvílemi jsem si uvědomil, že lidé de facto šílí! Fatální zásluhu na tom měli především tři lidé – fantasticky zpívající Kobi, kytarista Yossi, který po celou dobu koncertu nevydržel stát na místě, celý zářil a při tom všem hraní a usmívání poskakoval po pódiu jako hopík. Třetím byl možná trochu překvapivě bubeník Matan, který se rovněž hýbal, jak mu jen jeho bicí souprava dovolila a s až neuvěřitelnou vervou hecoval publikum. Při takovém stavu věci už peckám Sapari”, Ocean Land (The Revelation)” nebo Norra el Norra (Entering the Ark)” nechybělo vůbec nic. Navíc jsem si po skutečně dlouhé době na koncertě pořádně zaskákal a nebyl jsem ani zdaleka jediný. Při té vší euforii ale čas nějak zrychlil, Orphaned Land se s námi v nejlepším rozloučili a nenechali se přesvědčit ani mohutným skandováním, které vydrželo ještě dlouho po rozsvícení…

Setlist Amorphis:
01. Skyforger
02. Sky Is Mine
03. From the Heaven of My Heart
04. The Smoke
05. Better Unborn
06. Song of the Troubled One
07. Karelia
08. Exile of the Sons of Uisliu
09. Silent Waters
10. Alone
11. My Sun
12. Silver Bride
13. Black Winter Day
– – – – –
14. Into Hiding
15. House of Sleep
16. My Kantele

Návrat z další výpravy k baru mě utvrdil v jednom – teď už skutečně šlo mluvit o solidní tlačenici. I přesto se ale šlo s jistou dávkou drzosti dostat zpět na svoje místo. Oficiální vrchol večera zahájila titulní skladba z posledního alba “Skyforger“. Nevím, jestli to bylo mým doznívajícím nadšením z předchozího vystoupení, nebo nedokonalým nazvučením, ale i přesto, že studiovou verzi velebím jako máloco, naživo mi přišlo, že jí něco chybí. Postupem času ale tyhle heretické pocity vzaly za své a já už jen zíral, jakého výkonu je zpěvák Tomi Joutsen schopen. Show pěkně odsýpala a kapela na nás metala jednu pecku za druhou. Se svou jakous takous znalostí posledních čtyř alb mě nejdříve překvapil a následně nesmírně potěšil symbolický výlet do historie skupiny. Několik písní staršího data se totiž ukázalo jako skutečně mocný materiál a navnadilo mě k hlubšímu průzkumu archaičtějších alb. V mých očích se však stal pomyslným vrcholem vystoupení song, který mě k Amorphis přivedl a který se mi snad nikdy neoposlouchá – The Smoke” mi tak poskytl prostor a soundtrack k naprosté likvidaci toho, co ještě zbývalo z mojí zmučené tělesné schránky. Krom již zmíněných písní zazněla spousta hitů jak z posledního, tak z předchozích alb, a efekt byl odpovídající – lidé předváděli, že umí být velice hlasití, když se jim zachce. Celé vystoupení tradičně zakončila skladba My Kantele” a lidé se začali pomaličku rozcházet. V tu chvíli jsem si ale konečně uvědomil to, co mi leželo v hlavě celou dobu, co Amorphis hráli – navzdory očekávání totiž v mých očích zůstali ten večer až druzí za Orphaned Land. Tím ale v žádném případě nechci naznačit, že by snad hráli špatně! Jen mi jejich projev přišel trochu sterilní – muzikanti se skoro nepohnuli a Tomi toho moc nenamluvil. Na druhou stranu, kdo by po tom malém – velkém muži mohl chtít nějaké proslovy? Zpíval fantasticky a já před ním musím smeknout.

Celkově musím koncert zhodnotit na výbornou. Nestává se totiž často, aby se v jeden večer na jednom pódiu objevily tři kapely, z nichž žádná nezastává pozici pouhé výplně. K mému pozitivnímu dojmu navíc proti všem očekáváním přispěl také samotný sál, který má skutečně vynikající akustiku a člověk tak není nucen strávit v agónii a doprovodu vražedných myšlenek na zvukařovu adresu.

Na úplný závěr zbývá dodat, že moji vítězové, Orphaned Land, korunovali mé nadšení svojí skromností a naprosto nehvězdným projevem. Po koncertě totiž všichni postávali u pultu s merchandisem a ochotně se zdravili, bavili a fotili s odcházejícími fanoušky. Takový důkaz náklonnosti ke svým příznivcům jsem od kapely, která hraje dvacet let a mezi mnohými platí za legendu, skutečně nečekal…


Lordi – Babez for Breakfast

Lordi - Babez for Breakfast
Země: Finsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 15.9.2010
Label: Sony Music

Hodnocení:
Seda – 5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na začátek bych měl asi udělat jedno vážné přiznání. Od Lordi jsem nikdy neslyšel celé album, když už jsem se k poslechu dostal, tak to byly jen hitovky. Zbytek jsem projel jen rychle na YouTube a i to jsem to nejčastěji po půlce vypínal. Zkrátka mě od nich baví jen pecky typu “Hardrock Hallelujah” nebo “Devil Is a Loser”. Zbytek mi prostě nepřišel nijak zajímavý, a tak jsem možná trochu riskoval, když jsem si je vzal na recenzi (bylo to obrovském nátlaku! [kecá – pozn. H.]), ale věřím, že to nijak neovlivní kvalitu této recenze.

Jak už každé malé dítě ví, Lordi jsou známí hlavně pro své masky. A s novým albem přisla i série nových. Tyhle modely se mi velice líbí, předtím mi vždycky přišli moc à la “Warhammer”. Ale tyhle jsou vcelku vydařené, favoritem byl u mě bubeník Kita. Ten však ve skupine už bohužel nepůsobí, album ale ještě nahrával.

Jak jsem psal v prvním odstavci, z “Babez for Breakfast” mě opět baví jen jeden nebo dva songy. Konkrétně stejnojmenná “Babez for Breakfast” a “This Is Heavy Metal”, hlavně první jmenovaná. Ta u mě poskočila na první místo hitparády od Lordi. “This Is Heavy Metal” mě ještě docela baví, ale není to prostě ono. Zbytek je jednoduchý klasický rock. Mě ale rock baví docela jiný, něco ve stylu Airbourne a AC/DC, ale tohle… nevím, prostě mi to nesedí. Ne každý autor se zavděčí všem. Je to kvalitní hudba, to bezpochyby. Své fanoušky to má a mít bude. Standard, kteří die-hard fanoušci Lordi vždycky ocení a od téhle party šílenců požadují.

Ze subjektivního hlediska by bylo hodnocení hodně nízké. Když to vezmu ale z druhé strany, tak je to prostě Lordí klasika, která neurazí. Dopadlo to podle očekávání – nebaví mě to. Hodnocení je proto tedy takhle malé, ale od nějakého true rockera co touto hudbou žije, by to určitě bylo mnohem větší. A teď mě nepomlouvejte v komentářích, prosím!


Další názory:

Já bych to tak černě jako Seda neviděl. Ano, Lordi sice nejsou (a nikdy nebyli a podle všeho ani nikdy nebudou) nějaké velké umění, ale o to u nich přece nikdy nešlo, o poctivý a staromilský hard rock však ano. V případě “Babez for Breakfast” člověk nedostane nic jiného než pohodovou, vcelku příjemnou a dobře se poslouchající placku, takovou oddechovku po náročném odpoledni, která vás zase zpátky nakopne. Jestli to je tohle málo nebo ne, to už záleží na každém posluchači. Já osobně fandím celkově spíše jiné muzice, přesto mi počínání Lordi není nijak nepříjemné, takže za mě je to hodně pěkná šestička, která ani v nejmenším nemůže urazit.
H.


Apocalyptica – 7th Symphony

Apocalyptica - 7th Symphony
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 20.8.2010
Label: Mercury Records

Tracklist:
01. At the Gates of Manala
02. End of Me
03. Not Strong Enough
04. 2010
05. Beautiful
06. Broken Pieces
07. On the Rooftop with Quasimodo
08. Bring Them to Light
09. Sacra
10. Rage of Poseidon

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se vám bude líbit novinka Apocalypticy, naprosto originálně nazvaná „7th Symphony“ (že neuhodnete, o kolikátou řadovku s jedná), záleží především na tom, co od téhle skupiny vlastně očekáváte. Na výběr máte buď novější, písničkovější a hlavně částečně zpívané desky, nebo starší, čistě instrumentální věci. Já osobně se bez jakéhokoliv zaváhání řadím mezi příznivce právě té druhé zmiňované tváře Apocalypticy (i když možná vlastně měla být zmíněna jako první, vzhledem k tomu, že přišla dříve), a právě proto přistupuji k současné podobě kapely spíše s despektem.

Možná si řeknete, že zpívané skladby jsou na „7th Symphony“ pouze čtyři z deseti (resp. dvanácti na limitované edici), jenže problém je ten, že když si Apocalyptica navykla zvát na své desky hostující zpěváky, jistou „písničkovitostí“ načichly i její instrumentální písničky, což mně osobně moc nesedí.

Celkem překvapení je pro mě tudíž zjištění, že pilotní singl „End of Me“ patří mezi těmi „zpívánkami“ mezi ty snesitelnější, byť už se v podstatě jedná o více či méně popem načichlou záležitost a navíc ani hudebně nejde o nic výjimečného. Paradoxně to nejzajímavější na skladbě je právě to, co mi na Apocalyptice leze povětšinou nejvíce na nervy – zpěv. Je to Gavin RossdaleBush se zajímavou barvou hlasu, intonací a frázováním, kdo dělá tenhle song dobrým songem. Oproti tomu hned následující „Not Strong Enough“ je na tom o poznání hůře. Možná jako instrumentálka by jakž takž obstála, ale vokál z ní činí pěkně otravnou a pro mě na poslech nepříjemnou položku. Když jsem o „End of Me“ prohlásil „více či méně pop“, tak v případě „Not Strong Enough“ už to je jenom „více pop“. Nemám žádný problém si představit, jak tohle někdo hodí komerčního rádia a žádnému hltači desetkrát předžvýkaných produktů se z toho nevolno neudělá. A to mi věřte, že tohle rozhodně není myšleno jako pochvala. Ne, že bych byl třeba proti popové hudbě a priori zaujatý a automaticky ji odsuzoval, ale takhle mě to fakt nebere. Pro definici další zpívané skladby „Broken Pieces“ můžu použít copy-paste a jen vyměnit Brenta Smitha ze Shinedown za Lacey SturmFlyleaf. Situaci naštěstí zachraňuje alespoň poslední vokály opepřený song – nečekaně ostrá „Bring Them to Light“ s extrémně chytlavým refrénem, kde do mikrofonu huláká Joe Duplantier z francouzské hydry Gojira. Takto se mi to naopak zamlouvá a „Bring Them to Light“ bych osobně pasoval na jeden z nejlepších kousků „7th Symphony“, ne-li ten úplně nejpovedenější. Ale dost dobře možná v tom hraje roli i fakt, že tohle už by v rádiu nepustili…

Jak už jsem výše lehounce naznačil, nějakou extrémní výhrou není ani ten instrumentální materiál a posluchačsky opravdu přitažlivou skladbu aby člověk pohledal. Za zmínku podle mě stojí „2010“, kde hodně dělá hostující Dave Lombardo (Slayer) za bicími. Věřte tomu nebo ne, ale ten rozdíl oproti Mikko Sirenovi je opravdu znatelně cítit, čímž neříkám, že je Siren špatný bubeník, ale víte jak to je – Lombardo je prostě Lombardo. Docela zajímavě působí také „On the Rooftop with Quasimodo“ nebo relaxační „Sacra“. Poslední „Rage of Poseidon“ pak obsahuje několik opravdu velmi vyvedených pasáží a v mých uších se jedná společně s „Bring Them to Light“ o vrchol tohoto počinu.

Celkově se dá říct, že „7th Symphony“ je silnější ve své druhé polovině a až od sedmé skladby dál mě opravdu baví. Ale pořád tomu – a to platí pro všechny přítomné písničky – něco málo chybí. Když onu instrumentální část porovnám například s takovými kousky jako „Cult“ nebo „Reflections“, tak ten rozdíl je z mého pohledu opravdu očividný. A právě to porovnání se staršími nahrávkami mě nutí táhnout bodové hodnocení dolů. Byť to dle mého názoru tentokrát přece jenom dopadlo lépe než v případě minulého „Worlds Collide“, pochybuji, že bych se kdy po dopsání recenze k „7th Symphony“ vracel – i to hraje svou roli na výsledné pětce, která je sice silnější, ale pořád pětka. Nějak mě to celé prostě nechytlo. Na druhou stranu ale nepochybuji, že vyznavačům té novější Apocalypticy se to líbit bude.


Satanic Warmaster – Nachzehrer

Satanic Warmaster - Nachzehrer
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.8.2010
Label: Werewolf Records

Tracklist:
01. Intro
02. Satan’s Werewolf
03. Vampires
04. Warmaster Returns
05. One Shining Star
06. Bestial Darkness
07. Rotting Raven’s Blood
08. Utug-Hul

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Největší kouzlo a zároveň i nevýhoda hudby Werwolfa a jeho Satanic Warmaster (ano, chápete správně, tady máme co do činění s jednočlenným projektem) tkví v tom, že je to čistokrevný a ničím neředěný podzemní black metal s těžce garážovým zvukem, a pokud na tuhle hru nejste ochotni přistoupit, držte se od „Nachzehrer“, potažmo i od všech počinů Satanic Warmaster pěkně daleko. Zároveň je však pro případné nezasvěcence nutno zdůraznit, že právě tento projekt patří ve svém specifickém hudebním subžánru mezi absolutní špičku.

Musím se přiznat, že na Satanic Warmaster mi vždy vadila jedna věc, a sice že se jedná o kapelu, která svůj talent rozmělňuje v nepřeberném množství splitek, EPček a podobných neřadových kraťasů. Kdyby se tak nedělo, nemám pochyb o tom, že by Satanic Warmaster mohl mít na kontě minimálně o jedno dlouhohrající album více. Jak je ale známo, žádné „kdyby“ neplatí a „Nachzehrer“ je tudíž čtvrtou řadovkou za nějakých 12 let fungování, navíc řadovkou, která přichází až dlouhých pět let od minulého opusu „Carelian Satanist Madness“, který určitě nejeden příznivec tvorby Satanic Warmaster (mě nevyjímaje) považuje za vrchol celé kariéry tohoto projektu. „Nachzehrer“ však místo aby navazovalo na „Carelian Satanist Madness“, tak se spíše otáčí ze předchozími dvěma počiny, zejména pak k debutu „Strength and Honour“.

Co to ale znamená? Za prvé je to cítit na opravdu hodně UG produkci, kde není nouze o garážový sound plný různých chyb (jako je například praskání techniky v některých písních apod.). Nahrávky, jako je tato, se však neposlouchají pro nějaký dokonalý zvuk, který byl rozdrtil reproduktory vaší soustavy na prach. Obdobné záležitosti člověk poslouchá jenom z toho důvodu, aby si užil tu neopakovatelnou nenávistnou atmosféru, které s digitálně vyleštěnou produkcí prostě nedosáhnete, ani kdybyste se posrali. A co si Satanic Tyrant Werwolf může připsat k dobru, je fakt, že ani jeho nejnovější počin „Nachzehrer“ v tomto ohledu nezklamává.

Byť – a klidně to řeknu rovnou – „Nachzehrer“ kvalit svého takřka dokonalé předchůdce „Carelian Satanist Madness“ nedosahuje, pořád se jedná o desku, kterou by si dle mého názoru neměl žádný fanoušek černého kovu nechat ujít. Z počátku se mi nahrávka zdála jaksi nenápadná, ale jak jsem to párkrát poslechl, člověka to prostě chytne. Zvláště pak čím víc se album blíží svému konci, tím víc nabírá na síle a například taková předposlední „Rotting Raven’s Blood“ je skvost jako poleno.

Satanic Werwolf Tyrant svou tvorbu rozhodně netvoří bezhlavě a bezmyšlenkovitě za účelem vypadat „co nejvíce trve“, ale přestože se jedná o materiál opravdu hodně syrový, pořád jsou jednotlivé kompozice vystavěné velice citlivě tak, aby posluchačsky nenudily. To byste se divili, kolik toho zvládnou lehké dotyky kláves v úvodní (nepočítáme-li intro „Intro“) „Satan’s Werewolf“. Nebo veskrze hitový refrén v hned následující „Vampires“ budiž dalším příkladem.

Satanic Warmaster

Nejsou výjimkou UG kapely, jež za záměrně špatnou produkcí skrývají nedostatečnou schopnost ovládat své nástroje, to ale ani v nejmenším není případ Satanic Warmaster. Vezměte si takovou „Warmaster Returns“. Ne, že by to byl takhle špatný song, je to zlo jak sviňa a mně se to opravdu líbí, ale speciálně u tohoto kousku je cítit, že kdyby to někdo nahrál s pořádnou produkcí, tak by to byla tak maximálně kulervoucí pecka, že by se sousedi divili. Jak říkám, je to rozhodně výborné i v téhle podobě, Satanic Werwolf Tyrant by se však neztratil, ani kdyby měl nahrát „normálně“ znějící desku. V případě Satanic Warmaster tak naschvál špatný zvuk není ničím menším než uměleckým záměrem. Ale jak jsem již podotkl na začátku, musíte mít na podobnou věc prostě „buňku“, abyste to dokázali ocenit.

Minimálně od páté „One Shining Star“„Nachzehrer“ naprosto zabíjí a až do konce jede v neuvěřitelně zběsilé kvalitě. Zatímco „One Shining Star“ splňuje do puntíku význam slova „hitovka“ (ehm… v rámci žánru, samozřejmě), „Bestial Darkness“ je oproti tomu těžká naklepávačka, která vás bez milosti zdrtí. Za vrchol nahrávky já osobně považují již zmiňovanou předposlední „Rotting Raven’s Blood“, což je opravdu nádherný kousek, který naprosto přesně ukazuje, proč že je Satanic Warmaster na podzemní scéně takovou veličinou. Však si to poslechněte, protože to vážně stojí za hřích. Decentní melodická linka sedne do pomalého tempa jak pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec, a když Werwolf začne „krákorat“ jednotlivá slova, nedokážu si představit blackmetalistu, jehož by tohle nebralo.

Možná je to mou sympatií k podobným undergroundovým projektům, ale mně se „Nachzehrer“ prostě líbí. A to natolik, že jsem se rozhodoval mezi sedmičkou a osmičkou. K té nižší variantě jsem se přiklonil především z důvodu porovnání s předchozím majstrštykem „Carelian Satanist Madness“, který přece jenom zůstal nepokořen. Nezastírám však, že je výsledná sedma silná.


Garden of Worm – Garden of Worm

Garden of Worm - Garden of Worm
Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 13.3.2010
Label: Shadow Kingdom Records

Hodnocení:
Seda – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Že z Finska, ale i celkově ze severu chodí kvalitní doom metal, nemusíme vůbec zmiňovat. Jen si vemte, že z nedalekého Švédska třeba vyšli Candlemass, dnes legenda tohoto stylu. Z Finska tu máme stálici Swallow the Sun a i před třemi lety nově vzniklé Курск, kteří se svým debutovým albem “Черно” udělali velký krok do světa velké hudby. Letos svoji prvotinu vydali právě i Garden of Worm, tříčlenná kapela pocházející z finského města Kangasala. Už jen tímhle sedmisongovým počinem dokazují, že o nich za pár let ještě uslyšíme. Hudba na desce se dá popsat velice lehce. Jedná se o klasický oldschoolový doom metal, podobný švédským kolegům Semlah.

Otvíračka nese název “Spirits of the Dead”, zhruba po minutě se zrychluje a album vás chytne a až do konce nepustí. Výborná je především část, když se zničehonic vše skoro zastaví, je slyšet hlavně činel a basa, které po chvíli začne doplňovat kytara. To opět po chvíli odezní a “Spirits of the Dead” se chystá do finiše. Po ní naskakuje “The Ceremony”, která na nic nečeká a rozjede se hned od začátku. “Klidný” moment v ní podstatě nenajdete a po pětiminutové jízdě je na řade instrumentální “Rays from Heaven”, rozhodně je to nejzajímavější kousek. Hlavní roli hraje akustická kytara, kterou v různých chvílích doplňují klávesy nebo flétna. Největší hit na této desce je ale rozhodně pátá “Psychic Wolves”. Tato píseň má všechno, co má správný hit mít. Dostatečně rychlá a pro ty, kteří už zpochybňují to, že patří do doom metalu, tak má svou pomalejší část, podobnou jako ve druhé “The Ceremony”. Takovéhle písně zkrátka nikdy neomrzí. Výborné zakončení je v podobě “Hollow”. Desetiminutová nádhera, která přesne podtrhne to, co jste zrovna slyšeli.

Debutová deska Garden of Worm je rozhodně kvalitní. Není přeplacaná zbytečnými songy a sedm je přesně akorát. Není tam žádný výraznější slabší moment. Písně v sobě skrývají skvělou atmosféru, co by doomovky měli mít. Je také zajímavé, jak jsem na tuto kapelu narazil. Doom metal mi většinou doporučuje Monsteršuk, na Garden of Worm jsem ale narazil překvapivě v jednom nejmenovaném pánském časopisu, kde nejmenovaný redaktor mívá každý měsíc metalové okénko. Jak on na ně narazil, ví bůh. Můžu mu za to ale poděkovat a ja už se těším na příští práci této trojice.


Další názory:

Ačkoliv jsou Garden of Worm služebně celkem mladá kapela, na svém debutu přichází s vyzrálým a promyšleným doom metalem s lehkým nádechem progrese. Hlavní devízou “Garden of Worm” je především hypnotická atmosféra, která buď člověka chytne za srdeční sval, nebo ne. Mě osobně to chytlo opravdu dost. Silných momentů je nepřeberné množství, zmiňovaná atmosféra je budována s přehledem, a když k tomu připočteme ještě relativní neotřelost v rámci žánru, nemůže prostě vyjít špatná deska. Absolutním vrcholem budiž uhrančivá hymna “Psychic Wolves”.
H.


Enochian Crescent – NEF.VI.LIM

Enochian Crescent - NEF.VI.LIM
Země: Finsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 28.4.2010
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Lyijysiipi
02. Mato Musta Maanalainen
04. Muisto Sorkasta
05. Golgotha
06. Omega Nefilim

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Jsou kapely, jejichž muzika je prostě výjimečná. Nejsou třeba známé, nemají podporu velkých labelů, nejezdí dlouhá turné po celém světě, ale samotná hudební produkce vyráží člověku dech. A Finové Enochian Crescent mezi ně bezesporu patří. Již od svých počátků produkují neotřelý a netuctový black metal, jaký se hned tak neslyší. To se ale změnilo v roce 2006 s třetím albem „Black Church“ (resp. 2005 se split albem „O.B.C“), kdy se Enochian Crescent vydali do progresivnějších vod s naprosto famózním výsledkem, který mě ani po těch několika letech nepřestává udivovat. Opravdový klenot.

Čtyři roky však byla kapela – co se vydávání jakýchkoliv počinů týče – zticha. V roce 2009 nejdřív ohlásila tvorbu nového materiálu a teď, právě po oněch čtyřech letech, máme před sebou výsledek – minialbum „NEF.VI.LIM“, jež má kromě představení současného vyznění skupiny za úkol rovněž navnadit na čtvrtou dlouhohrající desku, jejíž datum vydání i nahrávání jsou však prozatím ve hvězdách. Než se tak ale stane, pojďme se podívat, jaká překvapení skýtá šestiskladbové „NEF.VI.LIM“

Nahrávka se rozjíždí s „Lyijysiipi“ a začátek je to bez jakýchkoliv pochyb naprosto úžasný. Propracovaná kompozice s mnoha změnami, různými odstíny a čistě odzpívaným refrénem jasně ukazuje, kde tkví největší síla současných Enochian Crescent – v chytrosti. Zdánlivě jednoduché nápady v sobě skrývají mnohá zákoutí, díky nimž se hudba kapely prostě nedá oposlouchat. Díky chytře vystavěné struktuře s mnoha dynamickými přechody píseň nabírá síle a graduje, aby skončila v působivém finále.

Druhá „Mato musta maanalainen“ je o něco málo ostřejší věc, Enochian Crescent však vědí, do čeho píchnout, aby se to nějak nezvrhlo, a do klíčových momentů skladby zasadili lehkou sólovou kytaru, která se nad čistě blackmetalovým základem přímo vznáší, aby nakonec vybuchla v nádherném melodickém sólu. Pak opět zpátky jedna zemitější pasáž, refrén a konec dalšího povedeného songu.

Absolutní supernova se ukrývá pod položkou číslo 3 – „Muisto sorkasta“. Jediná starší skladba na „NEF.VI.LIM“, jejíž původní verze se objevila na již jednou zmiňovaném split albu s O a The True Black Dawn. Znovunahrání však písni jednoznačně prospělo, dočkala se prohloubení všech motivů a rovněž značného prodloužení hrací doby (o celou minutu a půl). Jedná se o pomalý, melodickými refrény protkaný žalm s místy až psychedelickým nádechem. Zatímco původní verze byla více zlověstnější, ta nová je spíše smutnější, mně osobně se však líbí o kousek více.

Rozebrali jsme zatím tři songy, čili přesně polovinu nahrávky, má cenu v tom pokračovat? Tak jen namátkou, jak zní následující „Ystävämme nukuu“. Oproti „Muisto sorkasta“ Enochian Crescent opět znatelně zrychlí, ale skvělé nápady zůstávají a jeden vyvedený moment střídá druhý. Zkráceně bych mohl říct, že celá šestice skladeb na „NEF.VI.LIM“ stojí za to, každá má to svoje.

Enochian Crescent tentokrát nahráli dosti různorodý materiál, což ovšem není na škodu, protože kapela formátu Enochian Crescent si to může dovolit, neboť i přes různorodost nahrávka drží pohromadě. Já osobně jsem s výsledkem opravdu spokojen, mé sluchovody prahnoucí po náročnější muzice jsou rovněž ukojeny. Takovéhle věci si opravdu nechám líbit. Jedinou chybičkou na „NEF.VI.LIM“ tak je pouhá půlhodinová stopáž, ale na druhou stranu, přece jenom je to minialbum, takže to se dalo čekat. Každopádně nezbývá nic jiného než netrpělivě vyčkávat další dlouhohrající počin. A právě poslechem „NEF.VI.LIM“ se ten čas bude krátit nejlépe.


Tarot – Gravity of Light

Tarot - Gravity of Light
Země: Finsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.3.2010
Label: King Foo Records / Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Satan Is Dead
02. Hell Knows
03. Rise!
04. Pilot of All Dreams
05. Magic and Technology
06. Calling Down the Rain
07. Caught in the Deadlights
08. I Walk Forever
09. Sleep in the Dark
10. Gone

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V každém promo materiálu k albu „Gravity of Light“ stojí, že v kapele působí Marco HietalaNightwish. Přitom by to mělo být obráceně a Nightwish by se měli všude chlubit, že u nich hraje frontman Tarot. Jednak proto, že Marco se svým bráchou Zacharym Tarot založili už hluboko v 80. letech, kdy byli nějací Nightwish ještě na houbách, ale hlavně proto, že jde o dost lepší muziku. Je to sice věc názoru, ale nikdo mi to nevymluví, a to i když přes svůj vkus nic proti Nightwish nemám.

Přesto se Tarot nedostává takové pozornosti, jakou by si podle kvality svých alb zasloužili (i když v posledních pár letech se to už zlepšuje), zvláště pak ta poslední dvě – „Suffer Our Pleasures“ z roku 2003 a zejména „Crows Fly Black“ z roku 2006 – jsou opravdu výtečné nahrávky, které musí každého hladovce po heavy metalu vydatně zasytit. A právě vycházející „Gravity of Light“? Po vydatném poslouchání mohu s klidem do světa vyhlásit, že ano, „Gravity of Light“ za svými předchůdci nikterak nezaostává a opět se jedná o výtečnou desku.

Tarot znamená klasický heavy metal a nic jiného, heavy metal ve své ryzí podobě, dalo by se říct, ale na té nejvyšší úrovni. Zahraný srdcem a od srdce. A to je právě ten důvod, proč Tarot považuji za jednu z nejlepších formací svého žánru. Pánové vědí, co a jak chtějí hrát, a podle toho také zní – celý materiál „Gravity of Light“ je velice vyrovnaný, natolik přesvědčivý, abyste kapele věřili každý jeden tón, a vyzrálý. Letitý nadhled a zkušenosti jsou zde opravdu cítit.

Nějakým vyjmenováváním všech skladeb na desce bych se protentokrát radši nezdržoval a zastavil se pouze u těch, které nejvíce zaujaly mě osobně. Pozornost bych určitě doporučil věnovat první „Satan Is Dead“, protože má přesně ty grády, jaké má pořádný otvírák mít. Výtečná je rovněž například „Pilot of All Dreams“, již táhne dopředu výtečný refrén. Mým uším úplně nejvíc z celé nahrávky chutnají pomalejší a heavy kousky „Hell Knows“ a zejména „Magic and Technology“, kterou považuji zřejmě za tu nejlepší z celého alba. Ale jak již bylo řečeno výše, „Gravity of Light“ je album vyrovnané, takže za povedenou se dá označit v postatě každá písnička do jedné a za nepovedenou naopak žádná.

Jednou z těch nejúžasnějších věcí na „Gravity of Light“ – a vlastně na Tarot obecně – je bezesporu Marcův vokál. Říkejte si co chcete, ale tohle je prostě pan zpěvák. Všechno tahá neskutečně přesvědčivě, charismaticky a pokaždé až neuvěřitelně čistě. Prostě radost poslouchat. Pokud je někdo podobně jako já ujetý do parádních vokálů, tak tady si pošmákne.

Nějaké technické záležitosti jako zvuk, produkci atd. snad ani nemá cenu hodnotit. Podívejte se do kalendáře, máme rok 2010, dneska už se zvukově špatné desky v podstatě netočí a „Gravity of Light“ „normu“ určitě splňuje, avšak Tarot ke zvukovému i žánrovému standardu dokážou přidat svou trošku navíc, což je činí lehce rozpoznatelnými a v kontextu stylových konkurentů to tak jsou právě oni, kdo kvalitou své muziky převyšuje drtivou většinu scény. Jedna z nejlepších heavymetalových kapel, co znám, a to vůbec nepřeháním, přičemž „Gravity of Light“ Finům bezpochyby pověst nepokazí, právě naopak.


Finntroll – Nifelvind

Finntroll - Nifelvind
Země: Finsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 19.2.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Blodmarsch
02. Solsagan
03. Den frusna munnen
04. Ett norrskensdåd
05. I trädens sång
06. Tiden utan tid
07. Galgasång
08. Mot skuggornas värld
09. Under bergets rot
10. Fornfamnad
11. Dråp
12. Under dvärgens fot [bonus]

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V podstatě každý pisálek, který si kdy od vydání alba „Ur jordens djup“ otřel svůj brk (ehm, klávesnici…) o Finntroll, vzal si do huby (klávesnice) i jejich čím dál tím znatelnější příklon k black metalu. Jenže ono to prostě nejde dost dobře vynechat. Když chce totiž ubohý recenzent říct něco o hudebním vývoji kapely, což v recenzi opravdu nebývá na škodu, tak je to prostě nutné zmínit.

Samozřejmě není black metal jako black metal. Finntroll přece jenom ještě mají hodně daleko do garážového oldschoolu typu Darkthrone, starých Mayhem nebo raných Bathory a ještě dále mají do misantropického bahna (to je kompliment), jaké předvádějí kupříkladu Švýcaři Darkspace (pokud bychom chtěli zajít opravdu do extrému). To nic nemění na faktu, že elementy té „přívětivější“ části blackmetalového spektra jsou už v tvorbě Finntroll, zdá se, nadobro zapuštěny. Důkazem budiž hned první skladba (nepočítaje intro „Blodmarsch“) „Solsagan“ (koukněte na klip), která začíná vpravdě pěkným dvojkopákovým náklepem alias sypačkou, vystřiženou právě jako z hájemství černého kovu.

Aby nám tu ale nevznikla mýlka, Finntroll zůstávají Finntroll, primárně tedy stále hrají folk metal a veškerý ten „black metal“ je pouze v podobě lehkých náznaků. Abych já osobně řekl pravdu, klidně bych těch tvrdších partů snesl o něco více. Ono totiž… rozhodně bych, jako samotná skupina, netvrdil, že je „Nifelvind“ „zlejším“ dvojčetem „Ur jordens djup“, ale spíše dvojčetem stejně zlým.

Tak či tak, „Nifelvind“ rozhodně není špatnou deskou, což je myslím to hlavní. Některé skladby sice nejsou zrovna košer, ale ty dobré jednoznačně převažují. Do té druhé kategorie patří bezesporu již zmiňovaný otvírák „Solsagan“, ale nejen ten. Mým ouškům se například opravdu hodně zamlouvá taková „I trädens sång“ nebo „Tiden utan tid“, obě shodou okolností patří, stejně jako „Solsagan“, k těm tvrdším kouskům. Do koše jistě nepatří ani „Fornfamnad“, která se pohybuje po jakési sinusoidě – z klidné pasáže nabírá čím dál tím víc na síle a brutalitě dokud nedosáhne vrcholu… a pak zase dolů do odpočinkového kousku a zase nahoru do výborného finále. A co teprve závěrečná (nepočítáme-li bonus „Under dvärgens fot“ na limitované edici), zatěžkaná „Dråp“… to je panečku song.

Skóre nám však trochu kazí otravná halekačka „Under bergets rot“ (a její druhá verze, bonusová „Under dvärgens fot“ na limitovce, je ještě horší). Finntroll jsou samozřejmě léty protřelá kapela, takže si dokáží pohlídat, aby jim na fošně nestrašila žádná srajda, a tak ani „Under bergets rot“ není nic, z čeho by si měl člověk ubliknout, oproti zbytku placky se však stále jedná zřejmě o ten nejméně zábavný song… možná to bude tím, že je asi nejveselejší a to mě zrovna moc nebere. Nemůžu však říct, že by mě tahle písnička štvala natolik, že bych se při poslechu hrabal po tlačítku „skip“…

Celkový dojem z „Nifelvind“ zůstává rozhodně dobrý. A fakt, že „Ur jordens djup“ mi chutná o kousek více, na tom se nic moc nezmění. Všechny desky Finntroll by se vlastně daly rozdělit do dvou kategorií. „Nifelvind“ společně s „Midnattens widunder“ a „Nattfödd“ patří do ranku těch skvělých-ale-ne-tak-úplně-moc alb, zatímco „Jaktens tid“ (opus numero uno) a „Ur jordens djup“ patří do těch naprosto-skvělých-co-kapelu-posouvají-dále-v-jejím-vývoji alb. Pokud Finntroll dodrží tradici ve střídání těchto dvou kategorií, tak příště se opět můžeme těšit na tu „naprosto skvělou“ nahrávku.

Tím ovšem nechci říct, že by „Nifelvind“ nestálo za pozornost. Jen já jsem rozený rýpal, a tak rýpu do každého detailu, ale nemůžu tvrdit, že by se mi novinka Finntroll nelíbila. Myslím si, že všechny folku-chtivé fandy „Nifelvind“ uspokojí a ti ostatní, co folk poslouchají pouze rekreačně, by, pokud chtějí něco z tohoto žánru, podle mě měli jít právě do Finntroll, neboť tahle banda je přece jenom asi to nejlepší v daném oboru (ne nadarmo to byli právě oni, kdo ten obrovský folkmetalový boom spustili, že ano) a ani „Nifelvind“ jim reputaci nijak neposkvrní.