Archiv štítku: FIN

Finsko

Enochian Crescent – NEF.VI.LIM

Enochian Crescent - NEF.VI.LIM
Země: Finsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 28.4.2010
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Lyijysiipi
02. Mato Musta Maanalainen
04. Muisto Sorkasta
05. Golgotha
06. Omega Nefilim

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Jsou kapely, jejichž muzika je prostě výjimečná. Nejsou třeba známé, nemají podporu velkých labelů, nejezdí dlouhá turné po celém světě, ale samotná hudební produkce vyráží člověku dech. A Finové Enochian Crescent mezi ně bezesporu patří. Již od svých počátků produkují neotřelý a netuctový black metal, jaký se hned tak neslyší. To se ale změnilo v roce 2006 s třetím albem „Black Church“ (resp. 2005 se split albem „O.B.C“), kdy se Enochian Crescent vydali do progresivnějších vod s naprosto famózním výsledkem, který mě ani po těch několika letech nepřestává udivovat. Opravdový klenot.

Čtyři roky však byla kapela – co se vydávání jakýchkoliv počinů týče – zticha. V roce 2009 nejdřív ohlásila tvorbu nového materiálu a teď, právě po oněch čtyřech letech, máme před sebou výsledek – minialbum „NEF.VI.LIM“, jež má kromě představení současného vyznění skupiny za úkol rovněž navnadit na čtvrtou dlouhohrající desku, jejíž datum vydání i nahrávání jsou však prozatím ve hvězdách. Než se tak ale stane, pojďme se podívat, jaká překvapení skýtá šestiskladbové „NEF.VI.LIM“

Nahrávka se rozjíždí s „Lyijysiipi“ a začátek je to bez jakýchkoliv pochyb naprosto úžasný. Propracovaná kompozice s mnoha změnami, různými odstíny a čistě odzpívaným refrénem jasně ukazuje, kde tkví největší síla současných Enochian Crescent – v chytrosti. Zdánlivě jednoduché nápady v sobě skrývají mnohá zákoutí, díky nimž se hudba kapely prostě nedá oposlouchat. Díky chytře vystavěné struktuře s mnoha dynamickými přechody píseň nabírá síle a graduje, aby skončila v působivém finále.

Druhá „Mato musta maanalainen“ je o něco málo ostřejší věc, Enochian Crescent však vědí, do čeho píchnout, aby se to nějak nezvrhlo, a do klíčových momentů skladby zasadili lehkou sólovou kytaru, která se nad čistě blackmetalovým základem přímo vznáší, aby nakonec vybuchla v nádherném melodickém sólu. Pak opět zpátky jedna zemitější pasáž, refrén a konec dalšího povedeného songu.

Absolutní supernova se ukrývá pod položkou číslo 3 – „Muisto sorkasta“. Jediná starší skladba na „NEF.VI.LIM“, jejíž původní verze se objevila na již jednou zmiňovaném split albu s O a The True Black Dawn. Znovunahrání však písni jednoznačně prospělo, dočkala se prohloubení všech motivů a rovněž značného prodloužení hrací doby (o celou minutu a půl). Jedná se o pomalý, melodickými refrény protkaný žalm s místy až psychedelickým nádechem. Zatímco původní verze byla více zlověstnější, ta nová je spíše smutnější, mně osobně se však líbí o kousek více.

Rozebrali jsme zatím tři songy, čili přesně polovinu nahrávky, má cenu v tom pokračovat? Tak jen namátkou, jak zní následující „Ystävämme nukuu“. Oproti „Muisto sorkasta“ Enochian Crescent opět znatelně zrychlí, ale skvělé nápady zůstávají a jeden vyvedený moment střídá druhý. Zkráceně bych mohl říct, že celá šestice skladeb na „NEF.VI.LIM“ stojí za to, každá má to svoje.

Enochian Crescent tentokrát nahráli dosti různorodý materiál, což ovšem není na škodu, protože kapela formátu Enochian Crescent si to může dovolit, neboť i přes různorodost nahrávka drží pohromadě. Já osobně jsem s výsledkem opravdu spokojen, mé sluchovody prahnoucí po náročnější muzice jsou rovněž ukojeny. Takovéhle věci si opravdu nechám líbit. Jedinou chybičkou na „NEF.VI.LIM“ tak je pouhá půlhodinová stopáž, ale na druhou stranu, přece jenom je to minialbum, takže to se dalo čekat. Každopádně nezbývá nic jiného než netrpělivě vyčkávat další dlouhohrající počin. A právě poslechem „NEF.VI.LIM“ se ten čas bude krátit nejlépe.


Tarot – Gravity of Light

Tarot - Gravity of Light
Země: Finsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.3.2010
Label: King Foo Records / Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Satan Is Dead
02. Hell Knows
03. Rise!
04. Pilot of All Dreams
05. Magic and Technology
06. Calling Down the Rain
07. Caught in the Deadlights
08. I Walk Forever
09. Sleep in the Dark
10. Gone

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V každém promo materiálu k albu „Gravity of Light“ stojí, že v kapele působí Marco HietalaNightwish. Přitom by to mělo být obráceně a Nightwish by se měli všude chlubit, že u nich hraje frontman Tarot. Jednak proto, že Marco se svým bráchou Zacharym Tarot založili už hluboko v 80. letech, kdy byli nějací Nightwish ještě na houbách, ale hlavně proto, že jde o dost lepší muziku. Je to sice věc názoru, ale nikdo mi to nevymluví, a to i když přes svůj vkus nic proti Nightwish nemám.

Přesto se Tarot nedostává takové pozornosti, jakou by si podle kvality svých alb zasloužili (i když v posledních pár letech se to už zlepšuje), zvláště pak ta poslední dvě – „Suffer Our Pleasures“ z roku 2003 a zejména „Crows Fly Black“ z roku 2006 – jsou opravdu výtečné nahrávky, které musí každého hladovce po heavy metalu vydatně zasytit. A právě vycházející „Gravity of Light“? Po vydatném poslouchání mohu s klidem do světa vyhlásit, že ano, „Gravity of Light“ za svými předchůdci nikterak nezaostává a opět se jedná o výtečnou desku.

Tarot znamená klasický heavy metal a nic jiného, heavy metal ve své ryzí podobě, dalo by se říct, ale na té nejvyšší úrovni. Zahraný srdcem a od srdce. A to je právě ten důvod, proč Tarot považuji za jednu z nejlepších formací svého žánru. Pánové vědí, co a jak chtějí hrát, a podle toho také zní – celý materiál „Gravity of Light“ je velice vyrovnaný, natolik přesvědčivý, abyste kapele věřili každý jeden tón, a vyzrálý. Letitý nadhled a zkušenosti jsou zde opravdu cítit.

Nějakým vyjmenováváním všech skladeb na desce bych se protentokrát radši nezdržoval a zastavil se pouze u těch, které nejvíce zaujaly mě osobně. Pozornost bych určitě doporučil věnovat první „Satan Is Dead“, protože má přesně ty grády, jaké má pořádný otvírák mít. Výtečná je rovněž například „Pilot of All Dreams“, již táhne dopředu výtečný refrén. Mým uším úplně nejvíc z celé nahrávky chutnají pomalejší a heavy kousky „Hell Knows“ a zejména „Magic and Technology“, kterou považuji zřejmě za tu nejlepší z celého alba. Ale jak již bylo řečeno výše, „Gravity of Light“ je album vyrovnané, takže za povedenou se dá označit v postatě každá písnička do jedné a za nepovedenou naopak žádná.

Jednou z těch nejúžasnějších věcí na „Gravity of Light“ – a vlastně na Tarot obecně – je bezesporu Marcův vokál. Říkejte si co chcete, ale tohle je prostě pan zpěvák. Všechno tahá neskutečně přesvědčivě, charismaticky a pokaždé až neuvěřitelně čistě. Prostě radost poslouchat. Pokud je někdo podobně jako já ujetý do parádních vokálů, tak tady si pošmákne.

Nějaké technické záležitosti jako zvuk, produkci atd. snad ani nemá cenu hodnotit. Podívejte se do kalendáře, máme rok 2010, dneska už se zvukově špatné desky v podstatě netočí a „Gravity of Light“ „normu“ určitě splňuje, avšak Tarot ke zvukovému i žánrovému standardu dokážou přidat svou trošku navíc, což je činí lehce rozpoznatelnými a v kontextu stylových konkurentů to tak jsou právě oni, kdo kvalitou své muziky převyšuje drtivou většinu scény. Jedna z nejlepších heavymetalových kapel, co znám, a to vůbec nepřeháním, přičemž „Gravity of Light“ Finům bezpochyby pověst nepokazí, právě naopak.


Finntroll – Nifelvind

Finntroll - Nifelvind
Země: Finsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 19.2.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Blodmarsch
02. Solsagan
03. Den frusna munnen
04. Ett norrskensdåd
05. I trädens sång
06. Tiden utan tid
07. Galgasång
08. Mot skuggornas värld
09. Under bergets rot
10. Fornfamnad
11. Dråp
12. Under dvärgens fot [bonus]

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V podstatě každý pisálek, který si kdy od vydání alba „Ur jordens djup“ otřel svůj brk (ehm, klávesnici…) o Finntroll, vzal si do huby (klávesnice) i jejich čím dál tím znatelnější příklon k black metalu. Jenže ono to prostě nejde dost dobře vynechat. Když chce totiž ubohý recenzent říct něco o hudebním vývoji kapely, což v recenzi opravdu nebývá na škodu, tak je to prostě nutné zmínit.

Samozřejmě není black metal jako black metal. Finntroll přece jenom ještě mají hodně daleko do garážového oldschoolu typu Darkthrone, starých Mayhem nebo raných Bathory a ještě dále mají do misantropického bahna (to je kompliment), jaké předvádějí kupříkladu Švýcaři Darkspace (pokud bychom chtěli zajít opravdu do extrému). To nic nemění na faktu, že elementy té „přívětivější“ části blackmetalového spektra jsou už v tvorbě Finntroll, zdá se, nadobro zapuštěny. Důkazem budiž hned první skladba (nepočítaje intro „Blodmarsch“) „Solsagan“ (koukněte na klip), která začíná vpravdě pěkným dvojkopákovým náklepem alias sypačkou, vystřiženou právě jako z hájemství černého kovu.

Aby nám tu ale nevznikla mýlka, Finntroll zůstávají Finntroll, primárně tedy stále hrají folk metal a veškerý ten „black metal“ je pouze v podobě lehkých náznaků. Abych já osobně řekl pravdu, klidně bych těch tvrdších partů snesl o něco více. Ono totiž… rozhodně bych, jako samotná skupina, netvrdil, že je „Nifelvind“ „zlejším“ dvojčetem „Ur jordens djup“, ale spíše dvojčetem stejně zlým.

Tak či tak, „Nifelvind“ rozhodně není špatnou deskou, což je myslím to hlavní. Některé skladby sice nejsou zrovna košer, ale ty dobré jednoznačně převažují. Do té druhé kategorie patří bezesporu již zmiňovaný otvírák „Solsagan“, ale nejen ten. Mým ouškům se například opravdu hodně zamlouvá taková „I trädens sång“ nebo „Tiden utan tid“, obě shodou okolností patří, stejně jako „Solsagan“, k těm tvrdším kouskům. Do koše jistě nepatří ani „Fornfamnad“, která se pohybuje po jakési sinusoidě – z klidné pasáže nabírá čím dál tím víc na síle a brutalitě dokud nedosáhne vrcholu… a pak zase dolů do odpočinkového kousku a zase nahoru do výborného finále. A co teprve závěrečná (nepočítáme-li bonus „Under dvärgens fot“ na limitované edici), zatěžkaná „Dråp“… to je panečku song.

Skóre nám však trochu kazí otravná halekačka „Under bergets rot“ (a její druhá verze, bonusová „Under dvärgens fot“ na limitovce, je ještě horší). Finntroll jsou samozřejmě léty protřelá kapela, takže si dokáží pohlídat, aby jim na fošně nestrašila žádná srajda, a tak ani „Under bergets rot“ není nic, z čeho by si měl člověk ubliknout, oproti zbytku placky se však stále jedná zřejmě o ten nejméně zábavný song… možná to bude tím, že je asi nejveselejší a to mě zrovna moc nebere. Nemůžu však říct, že by mě tahle písnička štvala natolik, že bych se při poslechu hrabal po tlačítku „skip“…

Celkový dojem z „Nifelvind“ zůstává rozhodně dobrý. A fakt, že „Ur jordens djup“ mi chutná o kousek více, na tom se nic moc nezmění. Všechny desky Finntroll by se vlastně daly rozdělit do dvou kategorií. „Nifelvind“ společně s „Midnattens widunder“ a „Nattfödd“ patří do ranku těch skvělých-ale-ne-tak-úplně-moc alb, zatímco „Jaktens tid“ (opus numero uno) a „Ur jordens djup“ patří do těch naprosto-skvělých-co-kapelu-posouvají-dále-v-jejím-vývoji alb. Pokud Finntroll dodrží tradici ve střídání těchto dvou kategorií, tak příště se opět můžeme těšit na tu „naprosto skvělou“ nahrávku.

Tím ovšem nechci říct, že by „Nifelvind“ nestálo za pozornost. Jen já jsem rozený rýpal, a tak rýpu do každého detailu, ale nemůžu tvrdit, že by se mi novinka Finntroll nelíbila. Myslím si, že všechny folku-chtivé fandy „Nifelvind“ uspokojí a ti ostatní, co folk poslouchají pouze rekreačně, by, pokud chtějí něco z tohoto žánru, podle mě měli jít právě do Finntroll, neboť tahle banda je přece jenom asi to nejlepší v daném oboru (ne nadarmo to byli právě oni, kdo ten obrovský folkmetalový boom spustili, že ano) a ani „Nifelvind“ jim reputaci nijak neposkvrní.


Amorphis – Skyforger

Amorphis - Skyforger
Země: Finsko
Žánr: melodic metal
Datum vydání: 29.5.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finští Amorphis patří již nějaký ten pátek ke stálicím ne jenom finské hudební scény. Pro rok 2009 si tito severští kouzelníci připravili další ukázku své tvorby v podobě devátého studiového alba “Skyforger” a také zároveň třetího studiového alba, na kterém je u položky “Vocals” napsán charismatický pěvec Tomi Joutsen, který se v kapele definitivně zabydlel.

Nové album jde ve stopách desky předešlé, “Silent Waters”, která byla v roce 2007 milým překvapením. “Skyforger” (jako každé album) čerpá z národního eposu Kalevala a to, že je jakýmsi pokračovatelem “Silent Waters”, neznamená nic jiného, než že se posluchač může těšit z melodického celku, chytlavých refrénů a příjemné atmosféry, která může klidně vést k tomu, že se ba jen myšlenkou ocitne na území země tisíců jezer.

Joutsen se na novince více věnuje čistému zpěvu, který mu opravdu velmi svědčí, ale samozřejmě se posluchač dočká i těžkého growlingu, např. ve vypalovačce “Majestic Beast”. Novinka brousí i do takových oblastí, jako je folk nebo progrese. Nedá se tedy ale hovořit o nějakém hudebním posunu vpřed, či ani o nějakém náznaku. Jenom potvrzení něčeho, co už je všeobecně známo.

Laťku si de facto Amorphis nastavili už dávno (pro mě osobně albem “Elegy” z roku 1996), což určitě sami pánové moc dobře vědí, a proto už se nehrnou nějak výrazně do nějaké bomby, aby přepsali své dějiny. Snaží se jenom pilovat a vychytávat mouchy stylu, který si pár let zpátky nastavili – pohodový, naprosto bezproblémový melodický metal, kde je sem tam cítit náznak na starou tvorbu Amorphis. Pro dlouholeté fanoušky kapely bude “Skyforger” do jisté míry zklamáním, ale určitě to není nejhorší album kapely (abychom zase tolik albu neubližovali). Sečteno, potrženo – “Skyforger” je příjemné album, které se dá řadit k těm lepším od této finské smečky, ale není to až tak nic světoborného. Amorphis si jednoduše řečeno už jedou jenom to svoje.


Oranssi Pazuzu – Muukalainen puhuu

Oranssi Pazuzu - Muukalainen puhuu
Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 22.4.2009
Label: Violent Journey Records

Tracklist:
01. Korppi
02. Danjon nolla
03. Kangastus 1968
04. Suuri pää taivaasta
05. Myöhempien aikojen pyhien teatterin rukoilijasirkka
06. Dub kuolleen porton muistolle
07. Muukalainen puhuu
08. Kerettiläinen vuohi

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook

V posledních letech se nám tu začal objevovat jeden velice pěkný „trend“, kdy se v každém roce objeví nějaká nová, neznámá a neokoukaná kapela, jejíž debut je absolutní skvost aspirující minimálně na jednu z desek daného roku. Například loni to byli finští soudruzi Курск se svým sovětským doom metalem „Черно“. O rok dříve si zase pro sebe titul začínající kapely s dokonalou hudbou uzmuli avantgardně-progresivní Norové In Vain. A letos? Letos tato pozice připadá na další finské uskupení Oranssi Pazuzu.

Курск loni zaujali svou naprosto originální prezentací a image podpořenou vskutku výsostným doomem. In Vain zase svého času vyráželi (a vlastně stále ještě vyrážejí) dech inteligentní a promyšlenou kombinací různých žánrů, čímž vytvořili uhrančivou paletu různorodých nálad a pocitů. A čím jsou originální Oranssi Pazuzu? Odpověď nemůže být jednodušší: jenom a pouze hudbou. Povedlo se jim totiž najít recept, podle něhož totiž v podstatě ještě nikdy nikdo nevařil (nebo alespoň ne tak chutně). Pokud vám někdo tvrdí, že v hudbě již bylo řečeno vše, že dnešní kapely jsou jen kopírky těch dřívějších a že po novém tisíciletí již nevzniká originální muzika, tak kecá. Anebo ještě neslyšel Oranssi Pazuzu… anebo poslouchá jen mainstream, kde většina skupin opravdu zní na jedno brdo. Ta opravdu nejoriginálnější a nejosobitější muzika totiž vzniká právě v podzemí, kde se ještě nebojí experimentovat. A Oranssi Pazuzu jsou toho jasným důkazem. Vždyť kolik jste již slyšeli neředěných kombinací black metalu a psychedelie?

Ano, Oranssi Pazuzu na svém debutu „Muukalainen puhuu“ vládnou právě těmito dvěma na první pohled neslučitelnými žánry. Jenže hudba obecně (a v tom je jedno z jejích největších kouzel) má hranice pouze tam, kde má hranice hudebník, a pokud má člověk myšlenku, dá se skloubit téměř cokoliv. Samozřejmě může vzniknout i neposlouchatelný paskvil, zvláště pokud kapela míchá cokoliv s čímkoliv, jen aby byla zajímavá, stejně tak ale může vzniknout i absolutní klenot. A to je právě případ Oranssi Pazuzu. S deskou „Muukulainen puhuu“ se vydáte do hlubokých končin kosmu, odkud již není návratu. Jak vás deska jednou uhrane, budete se s ní na astrální cesty vydávat stále častěji. A stále hlouběji do nekončeného vesmírné prostoru.

Pokud bychom měli Oranssi Pazuzu porovnat s hvězdou kosmického black metalu Darkspace (vím, že jsou Darkspace kapelou sami pro sebe a téměř s ničím neporovnatelní, ale jde nám teď o atmosféru, ne přímo o samotnou hudbu), tak Švýcaři ničí posluchače obrovským nátlakem na psychiku, stísněností z obrovského, nikde nekončícího prostoru, Finové jsou v tomto ohledu o trochu „jemnější“, přestože i oni dokáží navodit pocit nekonečné prázdnoty. Jejich hudba je spíše meditativního rázu. Darkspace vás pohltí a rozloží na atomy jako černá díra, ve světě Oranssi Pazuzu plujete vesmírem kolem hvězdokup, skrze mlhoviny a hvězdný prach a přímo hltáte každý okamžik na tomto místě „odjinud“.

Oranssi Pazuzu

Naprosto vulgárně, jedním slovem (ale svým způsobem výstižně, i když vzhledem ke kvalitě alba mírně nepatřičně) by se hudba Oranssi Pazuzu dala popsat jako „vyhulená“. Opravdu to tak ale chvílemi zní, přívlastek „psychedelic“ holt v jejich případě není jen na ozdobu. Jedná se opravdu o jednu z nejoriginálnějších záležitostí (nejen) letošního roku. Uznávám, není to hudba pro každého, právě naopak, je to těžká deska, pokud ale vyhledáváte alternativnější věci, vymykající se absolutně všemu, co jste kdy slyšeli, zkuste hledat ve vesmíru. Některé hvězdy jsou opravdu zářivé.


Sonata Arctica, Delain, Winterborn

Sonata Arctica
Datum: 12.11.2009
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Delain, Sonata Arctica, Winterborn

O účasti na této akci jsem začal přemýšlet někdy v polovině léta. Po různých peripetiích, které tu nechci rozvádět, jsem se dopracoval i k nákupu lístku – bohužel za poněkud nekřesťanskou cenu, bratru 750 Kč, ale co se dá dělat, když vstupenky distribuované oficiální cestou už dávno našly své majitele…

Po úspěšném srazu s druhou polovinou výpravy jsme oba vyrazili směr Roxy a už na křižovatce Revoluční s Dlouhou mi došlo, jak to asi bude vypadat vevnitř. Fronta se totiž táhla až k Revoluční a mě popadla deprese. Naštěstí jsme zkusili, jak vypadá fronta z druhé strany, a to už byl o dost příjemnější pohled – cca 30 metrů je už celkem snesitelná cifra. Začleněním našich natěšených tělesných schránek do fronty začalo čekání, které neukončil avizovaný nástup první kapely v 18:20, ale až asi o čtvrt hodiny později “dobrá vůle” pořadatelů, dost možná podpořená několika hlasitými projevy nesouhlasu ze strany tou dobou už značně moknoucích fanoušků. Organizátorům patří za tento lapsus velké mínus.

Když už jsme se konečně probili přes securiťáky, přes které by nebyl problém pronést samopal a bednu granátů k tomu, (opět) děsivá fronta u šatny rozhodla o osudu svrchních částí oděvu (čti: bundy a mikiny skončily v koutě za jakousi sedačkou). Díky bohu za to, protože nebýt téhle zkratky, asi bychom se jen těžko dostali odhadem do páté řady. Tou dobou už ale (patrně) dlouho hráli Winterborn, takže na jejich zhodnocení zbyly pouhé tři songy. Nevím, nakolik to bylo způsobeno nerozehřátým publikem, ale tihle finští heavy/power/melodic metalisté ve mně zanechali pouze dojem nevýrazné a nudné “show”. Fanoušci Winterborn prominou, ale pro mě největším plusem první rádoby třetiny večera bylo ještě stále příjemné klima…

Do první pauzy se sál zatím naplnil do takové míry, že jsem se neodvážil (navíc s varováním, že v Roxy točej “Krušárnu za čtyřicet”) opustit svoje tvrdě vybojované místo a radši se okázale nudil, nebo se tu a tam zaobíral myšlenkou, jak asi zahrají Delain, o nichž jsem měl jenom kusé informace. Odpověď se nabídla asi po 20 minutách čekání. Nizozemská kapela v čele se sympatickou rusovláskou Charlotte Wessels a klávesákem Martijnem Westerholtem (ano, čtete správně, Robert WesterholtWithin Temptation je jeho bratr) zahájila skladbou “Invidia” z aktuálního alba “April Rain” a mně začalo docházet, že tohle bude velice příjemný zážitek.

Setlist Delain:
01. Invidia
02. The Gathering
03. Stay Forever
04. Go Away
05. Virtue & Vice
06. Nothing Left
07. Control the Storm
08. Pristine

Instinkt mě tentokrát nezklamal, neboť i dalším skladbám se podařilo vykouzlit spokojený úsměv na mé tváři a silné nutkání nestát na místě jako sloup. K hudbě samotné – klasifikoval bych ji jako mimořádně líbivý, pozitivní a lehkotonážní symphonic metal. Kapela je relativně mladá a zatím má na kontě dvě alba, přičemž při sestavování setlistu pro čtvrteční show byl brán zřetel především na aktuální desku “April Rain”, skladby z ní totiž zabraly celé 3/4 setlistu. Nelze však říct, že by to celému vystoupení jakkoli uškodilo. Prakticky všechny skladby nabídly publiku neokoukané a chytlavé melodie, korunované skvělým hlasovým projevem zpěvačky. I přes počáteční obtíže se zvukem bylo zjevné, že živá prezentace nic neubírá z kvality studiové nahrávky. Na vystoupení Delain bylo jasně vidět, že je hraní naživo baví a jsou do něj ochotni vložit spoustu energie. Snad právě díky tomuto přístupu si celá skvadra během pár songů získala většinu publika a podařilo se jí vytvořit skvělou atmosféru. O to víc zamrzelo, že po pouhých osmi skladbách museli muzikanti za bouřlivé odezvy publika vyklidit pole a uvolnit tak místo headlinerovi večera – finské lahvi nitroglycerinu nesoucí jméno Sonata Arctica

Po několika minutách, které jsem trávil střízlivěním z vystoupení Delain, mi došla jedna celkem zásadní věc. V sále bylo totiž vedro na umření a na lidech to bylo vidět. Nedostatek tekutin mohl mít v tomto prostředí fatální následky. Jak jsem se později dozvěděl, foťáky vypovídaly službu a několik lidí dokonce zkolabovalo, k čemuž zřejmě neměla daleko ani jakási slečna hned vedle mě. Z tohoto důvodu patří pořadateli další velké mínus.

Setlist Sonata Arctica:
01. Everything Fades to Gray
02. Flag in the Ground
03. Paid in Full
04. The Last Amazing Grays
05. FullMoon
06. As If the World Wasn’t Ending
07. 8th Commandment
08. Last Drop Falls
09. White Pearl, Black Oceans
10. Juliet
11. The Cage
12. We Will Rock You
13. In Black and White
14. Don’t Say a Word
15. Vodka

Mezera mezi Delain a Sonatou Arcticou byla zřetelně nejdelší, nicméně po úmorném čekání sál konečně potemněl a za zvuků instrumentálky “Everything Fades to Gray” začal koncert, který se mi s odstupem času jeví jako adept na událost podzimu. Hned s druhým songem “Flag in the Ground” Sonata Arctica nasadila tempo, které nepolevilo až do konce. Frontman Tony Kakko předváděl takovou show, že bylo stěží uvěřitelné, že při tom ještě stíhá fantasticky zpívat. Jeho nápaditost a eskapády na pódiu neznaly mezí, a za to mu musím vyseknout poklonu. Mám-li to shrnout, vezměte si můj popis Delain, vynásobte ho deseti, přidejte vtípky k fanouškům, spoluhráčům a samozřejmě také perfektní hecování a ovládání obecenstva a stále to bude málo. Jedinými vadami na kráse jinak dokonalé show bylo již zmiňované pekelné horko a (opět) nevyvážený zvuk u několika počátečních songů. Tyto detaily ale nemohly ubrat na entusiasmu publika, které odvádělo rovněž skvělou práci od začátku do konce. Mohutné skandování naplněného sálu pomohlo dopilovat atmosféru k dokonalosti a mám za to, že pánové ze Sonaty Arcticy mohli být navýsost spokojeni. Co se výběru skladeb týče, svůj prostor dostala pochopitelně aktuální novinka “The Days of Grays”, kterou v setlistu reprezentovalo pět skladeb. Na starší alba se však nezapomnělo a zastoupena byla všechna. Zazněl tak takřka povinný hit “FullMoon”, powermetalová hymna “Don’t Say a Word” nebo fantastická balada “Last Drop Falls”… A ano, byla i “Vodka” :)

Chcete resumé? Když jsem odcházel z Neckbreaker’s Ball, netušil jsem, že mě může o čtyři dny později potkat ještě lepší zážitek. A stalo se. Troufám si tvrdit, že kdo přišel a neomdlel z vedra, na tento fantastický večer pár let nezapomene. Je ale možné, že na příští rok avizovaný návrat Sonaty ArcticyDelain do českých luhů a hájů tento fenomenální zážitek přebije. Za sebe doufám, že ano, protože tam určitě budu k zastižení…


Swallow the Sun – New Moon

Swallow the Sun - New Moon
Země: Finsko
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: 4.11.2009
Label: Spinefarm Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Se Swallow the Sun mám prostě problém. Když se mě někdo zeptá, jestli je to dobrá nebo špatná kapela, vždycky řeknu dobrá. Jejich hudbě v podstatě nemám co vytknout. Mají vlastně všechno, co by dobrá skupina mít měla. Mají veškeré předpoklady, aby mě jejich muzika posadila na prdel. Přesto to tak ale není. S každým jejich albem čekám, kdy se to ve mně zlomí a já si konečně řeknu, že je to něco výjimečného. Zas a znova ale slyším kvalitní hudbu, z objektivního hlediska naprosto skvělou, ale stále u nich nemůžu najít to “něco navíc”. A stejně je to i s jejich novinkou.

“New Moon” jsem slyšel už hodněkrát. A poslouchal jsem opravdu pečlivě. Ať se na to dívám z kterékoliv stránky, nemám prostě kde strhávat body. Zvuk – čistý a dynamický. Instrumentální dovednosti – skvělé. Skladatelské nápady – výborné. A samotné písně? Ještě lepší. Cítím v jejich hudbě tu kvalitu. Cítím, že nejsou na špičce současného mladého doom metalu náhodou. Přesto všechno si nemůžu pomoct, pro mě jsou “jen” dobrá kapela s dobrou hudbou. A přitom to jsou právě podobné kapely, které s chutí hltám. Je mi to záhadou, ale ač jsem se snažil sebevíc, ještě se u mě nepřiblížili k oné metě těch výjimečných kapel. I když veškeré papírové předpoklady k tomu mají.

Když vezmu hned úvodní “These Woods Breathe Evil”, vidím v ní opravdu výbornou skladbu. Skvělé melodie, skvělá atmosféra, skvělý zpěv, skvělé všechno… přesto se ale do toho nedokážu ponořit na 100 %. Nejblíže tomu naprostému pochlcení jejich hudbou jsem u písně “…and Heavens Cried Blood”, kde už opravdu chybí jen kousíček. Všechny písničky na “New Moon” jsou ale prostě dobré, přesto však… vy víte, jak je to dál.

Nevím, kde se stala chyba. Dlouho se už snažím objevit to kouzlo hudby Swallow the Sun. Nedaří se. Nevím, kde se stala chyba. A přijde mi to opravdu škoda, neboť cítím, že právě u nich, tam někde pod povrchem, ta výjimečnost může být ukrytá. I když ji hledám, ještě jsem ji nenašel. Nevím, kde se stala chyba.

To všechno je ale asi můj problém. Pokud chcete slyšet dobrý doom, možná právě Swallow the Sun vás uspokojí. Možná víc, než mě. Z objektivního pohledu prostě nemůžu dát nižší hodnocení než 6/10. S vyšším hodnocením bych ale zase byl sám proti sobě. Vskutku schizofrenní situace, která vyústila v schizofrenní recenzi. Nezbývá nic jiného, než jít ono kouzlo hledat dál. Snad tam někde opravdu je.


Ensiferum – From Afar

Ensiferum - From Afar
Země: Finsko
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 9.9.2009
Label: Spinefarm Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ensiferum jsem měl svého času docela rád. První dvě alba nebyla vůbec špatná. Jejich třetí řadovka už sice šla s kvalitou dolů a s dávkou klišé naopak nahoru, přesto se to pořád dalo poslouchat. Aktuální počin “From Afar” jde ale ještě dál a směle se tak může pyšnit titulem “nejdebilnější album Ensiferum“. Relativně nedávno jsem tu pranýřoval Leaves’ Eyes za jejich vikinskou kýčovitost. Jenže jestli jsou Leaves’ Eyes kýč, pro nové Ensiferum už mě prostě nenapadá dostatečné přirovnání…

A přitom to nezačíná tak hrozně, právě naopak. Akustické intro “By the Diving Stream” nezní vůbec zle. Jenže jak se později ukáže, právě intro je to nejlepší, co deska nabízí. Pak totiž přichází titulní song “From Afar” a s ním první porce trapnosti. Přesně podle současného trendu, bez invence, předvídatelně, nezábavně. A to ani nemluvím o tom klipu, na kterém je možná vidět, že tam někdo nalil prachy, přesto ale parta samozvaných “vikingů”, stojících na louce a tvářících se rádoby drsně, působí dosti trapně. Očekával bych, že v dnešní době už budou mít kapely, potažmo jejich labely, alespoň jistou dávku sebereflexe. Když jsem ale potlačil počáteční nechuť, ukázalo se, že píseň “From Afar” stále není to nejhorší.

Nejbrutálnější útoky na můj mozek představuje hned následující “Twilight Tavern”, v níž platí to samé, co jsem vyřkl výše u songu “From Afar”, jen několikrát znásobené, a to ani nemluvím o tom, že ten pomalý kousek kolem dvou a půl minut zní jako vánoční koleda, “Elusive Reaches” a “Stone Cold Metal”, která je naprostým vrcholem vší trapnosti. Tohle bude fungovat možná tak jenom na německém trhu, kde mají podobné jódlování v krvi.

Za světlý moment se dá považovat alespoň úvodní riff songu “Heathen Throne”, který je oproti předchozí “Twilight Tavern” přímo balzámem pro uši. Kdyby tenhle kousek hrál padesát minut v kuse, celkový výsledek by dopadl lépe. Celkem kladně se dají hodnotit také “Smoking Ruins” (sice pokračuje podle stejného mustru, ale mozek posluchače alespoň netrpí jako u jiných “pecek”) a “Tumman Virran Taa” (pouze zpívaná mezihra, která společně s intrem a začátkem “Heathen Throne” patří k tomu nejlepšímu na albu).

Takže, když si to shrneme. Podle mé recenze možná “From Afar” vypadá jako jedna velká a smradlavá kopa hnoje. Jenže… ono to tak v podstatě je. Ani dobrý zvuk neudělá z hoven diamanty. Ne, fakt sorry, jestli se to někomu líbí, možná mi to prostě jenom nesedlo, ale na tohle já už nemám žaludek. Nejvíc se mi na “From Afar” líbí ten obal, který je možná taky kýčovitý jak noha, ale má alespoň nějaké koule. Howgh, soudruzi!


Lordi, Fatal Smile, Brandon Ashley & The Silverbugs

Lordi
Datum: 16.3.2009 / 18.3.2009
Místo: Pardubice, ČEZ Arena / Plzeň, TJ Lokomotiva
Účinkující: Brandon Ashley & The Silverbugs, Fatal Smile, Lordi

Finská hard rocková monstra se opět rozhodla přijet “postrašit” své české fanoušky a tentokrát v duchu motta jejich filmu “Dark Floors” – “The Fear Is Here” – s sebou přivezla monstrózní show plnou hororových prvků a různých vychytávek. Lordi vystoupili 16.3. v Pardubicích, 17.3. v Ostravě a 18.3. v Plzni. Já se zúčastnila jejich koncertu v Pardubicích a Plzni.

Koncert v Pardubicích se konal v Malé aréně. Na místo jsme dorazili někdy po druhé hodině, našli jsme tourbus, seznámili se s tour managerem Rikkem (milým tak, jak tour manageři bývají) a jelikož tam v podstatě nebylo nic k vidění, tak jsem se přesunuli ke vchodu do haly. Teda, mysleli jsem, že je to ten správný vchod. Z tohoto omylu nás vyvedla místní prodavačka lístků. Proto jsme se rychlým krokem (dobrá, letěli jsme jak zběsilí) přesunuli již ke správnému vchodu. Akorát včas, abychom zaslechli konec zvukovky Lordi (zrovna zkoušeli song “Dr. Sin Is In”). Dovnitř začali pouštět po sedmé hodině. Zakotvila jsem v první řadě vpravo, před kytaristou Amenem. Lordi si s sebou přivezli dvě předkapely, Italy Brandon Ashley & The Silverbugs a švédské Fatal Smile. Při letmém poslechu těchto dvou kapel na MySpace mi Fatal Smile přišli mnohem lepší. Když pak jako první předkapela nakráčela na pódium partička kolem Brandona Ashleye a začala hrát, nepřišla mi zas tak špatná. Její vystoupení však bylo něco příjemnější pro přítomné pány, jelikož během několika songů se na pódiu svíjela pohledná slečna, která vystřídala několik převleků… od roztleskávačky po dominu s bičíkem. Druhá předkapela Fatal Smile nám předvedla vcelku zdařilé vystoupení a i na publiku bylo vidět, že si je užívá víc než předchozí kapelu. Pak již přišel čas na hlavní hvězdu večera. Během přestavování pódia jste si mohli pořádně prohlídnout jeho výzdobu. Vpravo stála šibenice s mrtvolou, támhle ležela ruka či jiná končetina, tuhle stála sklenice s naloženýma očima. Celé pódium bylo designováno do jakéhosi pitevního sálu s pitevním stolem uprostřed.

Setlist Lordi:
01. Intro
02. Girls Go Chopping
03. They Only Come Out at Night
04. Raise Hell in Heaven
05. Bite It Like a Bulldog
06. Who’s Your Daddy?
07. Blood Red Sandman
08. Man Skin Boots
09. Haunted Town
10. [Awa sólo]
11. Deadache
12. Bringing Back the Balls to Rock
13. Monster Monster
14. It Snows in Hell
15. Wake the Snake
16. Dr. Sin Is In
17. Missing Miss Charlene
18. Would You Love a Monsterman?
19. Devil Is a Loser
20. Hard Rock Hallelujah

Lordi nám přijeli představit v pořadí už čtvrtou řadovou desku “Deadache”. Koncert začal tradičně s “Intro”, které je inspirováno říkankou z hororu “Noční můra z Elm Street” (Lordi se i snažili pro odříkání intra na albu získat představitele Freddyho Kruegera, herce Roberta Englunda, ale bohužel se nezadařilo). Intro plynule přešlo v první song večera “Girls Go Chopping”, při kterém si Mr. Lordi vzal do ruky sekerku, ze které při máchání stříkala umělá krev. Koncert Lordi je podobných rekvizit plný. Můžete vidět motorovou pilu, ze které také stříká krev, kyblík plný utržených končetin, různé zohavené panenky, ze kterých srší jiskry. Nesmím samozřejmě zapomenout na netopýří křídla, které se během písně “Devil Is a Loser” rozevřou. Celá show Lordi je také založená na pyrotechnických efektech, plamenech a podobných kravinkách. Tento koncert byl jednou věcí výjimečný, a to tím, že klávesistka Awa slavila své narozeniny. Vzhledem k tomu, že je to dáma, nebudu prozrazovat její věk, ale na nějakých 300 let starou čarodějnici vypadá celkem zachovale. Awa dostala dort a “fresh meat”, jak toto překvapení nazval Mr. Lordi. “Fresh meat” bylo v podobě upíra, který Awu vzal do náruče. Ale se slovy Mr. LordihoAwě, že si ho může sníst později, musel opustit pódium. Každý člen kapely měl takové svoje speciální vystoupení. Basák Ox přivede na řetězu na podium podivnou kreaturu, které pak utrhne ruku. Bubeník Kita, jako správný samuraj, svede boj s jiným samurajem a uřízne mu hlavu. Klávesistka Awa probodne tyčí tancující párek zombíků. Kytarista Amen, jako faraon, čte z Knihy mrtvých, načež pak na jeden list něco napíše a hodí ho do publika (ten papír mám, je tam napsáno místo a datum koncertu a jeho podpis). A Mr. Lordi jako ďábelský doktor během songu “Dr. Sin Is In” provede přímo na pódiu pitvu jakéhosi podivného stvoření, které ne a ne umřít. Moc se mi líbilo, když během písně “It Snows in Hell” začalo opravdu “sněžit”, úžasný dojem umocňovalo i perfektní osvětlení. Koncert byl samozřejmě zakončen hitovkou “Hard Rock Hallelujah”. Jako suvenýry jsem si z tohoto koncertu odnesla již zmiňovaný papír od Amena, jeho trsátko (v pořadí už druhé, jedno mám již ze Zimního Masters of Rock) a Oxův playlist.

Koncert v Plzni se konal v hale Lokomotiva. Opět jsem si vybojovala první řadu vpravo. Jako třetí předkapela se zde měla představit česká formace Interitus, která z mně neznámého důvodu nevystoupila. Z vystoupení předkapel bych chtěla vypíchnout, že tohle byl poslední koncert Brandona Ashleyho na turné s Lordi. A jak už to bývá zvykem, když nějaká kapela končí na turné, členové ostatních kapel a crew si pro ni něco připraví. Tentokrát vtrhli na pódium jako divá zvěř s kytarami v ruce a dělali tam docela slušnej bordel. Mezi “okupanty” pódia jste mohli zahlédnout tour managera Rikka, ale taky bubeníka Kitu bez masky. Měl na hlavě kapucu, na očích sluneční brýle a přes obličej šátek, takže ho opravdu skoro nikdo nepoznal. Až na mě a skupinu lidí, co tam byla se mnou. V jednu chvíli, když stál před námi, tak jsme ho začali tak mohutně povzbuzovat, že mu došlo, že víme, kdo je zač, což se nám i po koncertě potvrdilo u tourbusu (ale o tom až později). Koncert Lordi probíhal naprosto stejně jako ten v Pardubicích.

Po koncertě jsme se byli seznámit s předkapelami a kupodivu si nás z Pardubic pamatovali. Po nezbytných fotografiích jsme se přesunuli k tourbusu Lordi. Čekání se vyplatilo a jako první vylezl bubeník Kita. Bylo však na něm vidět i slyšet, že je solidně nachcípaný, takže se nám jen podepsal a odešel. Předem chci upozornit, že všichni členové Lordi během setkání byli bez masek, takže bohužel nemám žádné fotky. Jako další dorazil kytarista Amen a po něm pak basák Ox a klávesistka Awa. Všichni bylo moc milí a ochotní, zůstali s námi venku před busem a asi hodinu jsem se tam konverzovali. Jako poslední těsně před odjezdem autobusu dorazil i Mr. Lordi. Ale jelikož se autobus už chystal k odjezdu, tak se nám jen podepsal a zmizel uvnitř busu.

Myslím si, že kdo si nenechal ujít jeden z koncertů jejich turné, nelitoval. Vím, že Lordi jsou mnohýma dost opovrhovanou kapelou. Jenže ti dotyční zdá se nechápou, o čem vlastně jsou. Lordi jsou hlavně o zábavě, hororu a chytlavých melodiích. Nehrajou si na nic, co nejsou. A ti, kteří tohle pochopí, nemůžou odcházet z koncertu jinak než spokojeni, protože tohle všecho se jim tam dostane.


Apocalyptica

Apocalyptica
Datum: 20.4.2009
Místo: Praha, Incheba
Účinkující: Apocalyptica

Finští cellisté opět dorazili do naší malé zemičky, aby nám předvedli své umění, a tentokrát hned třikrát (Zlín, Ostrava a Praha). Já se zúčastnila jejich pražského koncertu a bylo to pro mě už jejich páté vystoupení. Na místo jsem dorazila někdy kolem půl druhé (ti, co mě znají ví, že miluju dlouhá čekání před koncertem, protože se spokojím jen s první řadou ;-)), více lidí se začalo trousit tak kolem čtvrté až páté hodiny. Dovnitř se začalo pouštět něco po půl sedmé. Sprintem jsem vběhla do haly, musela překonat překážku v podobě schodů a zastavila se o zábranu v první řadě mezi Anterem a Perttuem. Tento koncert byl v mnoha okolnostech jedinečný. Nejenže to byl poslední koncert z jarního miniturné, ale také to vůbec poslední koncert AnteraApocalypticou (podle mých dostupných informací je to proto, že orchestr, ve kterém hraje, mu dal ultimátum… koncertování s Apocalypticou je totiž dost časově náročné). A nastalo další dlouhé čekání, protože koncert měl začít až ve 20:15 a kluci neměli žádnou předkapelu.

Apocalyptica, přesná jako hodinky, za hlasitého potlesku nakráčela na pódium a rozjela to s předělávkou od Metallicy, “Wherever I May Roam”, a hned po ní vypalovačkou původně od Sepultury, “Refuse/Resist” (musím se přiznat, že tahle je jedna z mých nejoblíbenějších live). Mezi songy Eicca pronesl pár slov, Perttu taky občas vzal do ruky mikrofon (já si nemůžu pomoc, ale jemu fakt mám občas problém rozumět). Nezapomněli nám připomenout, že tohle je opravu poslední Anterův koncert a taky, že jsme skvělí (jako vždy). Perttu si opět k pití přinesl slavnou Kofolu (kdo se zúčastnil festivalu ve Strážnici v srpnu minulého roku, pochopí (smích)). Mnoho internetových portálů nás nadšeně informovalo o tom, že Apocalyptica k nám přiveze vokalisty a oslňovaly nás slavnými jmény, Corey Taylorem počínaje a Lauri Ylönenem konče. Někdo tomu věřil, někdo v to doufal a někdo pochyboval. Já jsem patřila k té třetí skupině, protože jsem věděla, že na předchozích koncertech nikdo z dříve jmenovaných nebyl.

Setlist Apocalyptica:
01. Wherever I May Roam
02. Refuse/Resist
03. Grace
04. Fight Fire with Fire
05. Nothing Else Matters
06. Burn
07. I’m Not Jesus
08. Life Burns
09. Hope
10. One
11. Betrayal
12. Bittersweet
13. Last Hope
14. Seek and Destroy
15. Inquisition Symphony
16. I Don’t Care
17. Enter Sandman
18. Hall of the Mountain King

Jako hostující zpěvák se nám představil Tipe Johnson z finských Leningrad Cowboys. Viděla jsem pár videí na YouTube a znělo to tak nějak podivně, ale YouTube hrozně zkresluje zvuk. Naživo mi Tipe nepřišel vůbec špatný, nebála bych se říct, že byl vynikající. “I’m Not Jesus” a “I Don’t Care” v jeho podání byly opravdu dobré, “Life Burns” se mi už tak nelíbilo a “Hope” ušlo. Jak už jsem zmínila, tak tohle byl poslední koncert našeho Mr. CO^OL, jak je Antero fanoušky nazýván, a tak si pro něj kluci samozřejmě něco připravili. Dostal růži a dort. Hned po tom se Antero vydal s dortem k Mikkovi a všem určitě došlo, co chtěl udělat. Ale došlo to i Mikkovi a utekl před ním. Za bubny pak usedl Perttu a Mikko popadl jeho cello. Musím uznat, že Perttuovi hra na bicí opravdu šla a nad Mikkovou improvizací na cello zamhouřím oko. Kluci začali hrát “Sad But True”, což pravdivě vystihlo situaci odchodu Antera. Antero chvíli stál za bicíma s dortem v ruce, ale po chvíli se zase vydal stíhat Mikka, který se před ním kryl cellem, a tak se Antero opět vrátil za bicí. Perttua se ho nejspíš zželelo, vzal si od něj dort a sám do něj obtiskl svůj obličej. Celou akci jsem samozřejmě zdokumentovala a můžete se na to podívat zde.

Všichni fanoušci věděli, že Perttu měl na začátku turné nějaké zdravotní potíže (přesněji zažívací). A bylo to na něm během koncertu vidět… hlavně na začátku, po delší době se to trochu srovnalo. Ale v jednu chvíli Perttu dokonce spadl na stupínek, na kterých stáli židle a docela se praštil. Jelikož jsem velkou fanynkou bubeníka Mikka, nechtěla jsem se smířit s tím, že bych z pátého koncertu odcházela bez paličky. Proto jsem si pro jistotu vyrobila transparent s nápisem “drumstick, please”. Zafungovalo to a palička se již krásně vyjímá u mě doma. Po koncertě také došlo k nezbytnému setkání s kapelou. Opět jsem se utvrdila v tom, že jsou to neobyčejně milí lidé. Hlavně Paavo, který rozdával úsměvy na všechny strany, jak je jeho zvykem. A Mikko mi podepsal paličku. Koncert jsem si opět pořádně užila. V případě Apocalypticy to není nic zvláštního. A kdo nějaký koncert prošvihl, může to napravit 25.6., kdy Apocalyptica vystoupí jako host na akci Finlandia Midnight Sun v Praze na Branické louce. Vstupenky už jsou v prodeji za pouhých 199 Kč a vstup je omezen věkovou hranicí 18 let.