 |
| Země: Finsko Žánr: symphonic melodic death metal Datum vydání: 19.10.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
Myslím že není ani moc naivní předpokládat, že o finské kapele Wintersun zaslechli i tací, kteří z repertoáru této čtveřice muzikantů neslyšeli ani notu. Není divu, neboť za neuvěřitelných osm let, které trvalo čekání na druhou řadovou desku “Time”, se toho o Wintersun napovídalo opravdu mnoho a spekulace a odklady vydání “Time” se staly takovým vděčným folklórem. Ale teď je Jari Mäenpää i se svými kumpány zpět a vypouští do světa desku, na kterou mnozí čekali jak předškolní dítě na Vánoce. A jejich očekávání byla živena i slovy samotného Jariho, který v posledních měsících na adresu svého díla chválou opravdu nešetřil. Jeden by skoro řekl, že nám Wintersun přinesou desku, která posadí na zadek kritiku i fanoušky od východu na západ a ještě zalepí ozónovou díru, jak moc bude skvělá. Představa je to lákavá, obzvlášť s vědomím, že eponymní prvotina sklidila zasloužené ovace, takže je nejvyšší čas si vyjasnit, jak to vlastně dopadlo…
Ještě než tak učiním bych chtěl uvést na pravou míru situaci okolo samotného jména, které jsem skloňoval o odstavec výše. Z původně avizovaného eposu “Time” se totiž před několika měsíci vyklubaly desky dvě, jmenovitě “Time I” a “Time II”, příčemž předmětem recenze je protentokrát díl první. A jen tak na okraj, možná se pletu, ale zdá se mi navýsost podezřelé, že by Jari po bezmála osmi letech práce na poslední chvíli z vlastní iniciativy rozhodl, že z jedné byť dlouhé desky udělá dvě, a navíc oba díly pojmenoval tak prvoplánově. Možná jsem paranoidní, ale vidím v tom tlak labelu Nuclear Blast, jehož představitelé po všech těch letech chtějí na Wintersun pořádně zarobit. Přeci jen, dvě desky a dvě turné rozhodně přinesou víc peněz, než kdyby se vše vyřešilo naráz. Co na tom, že by bylo mnohem důstojnější, kdyby oba díly “Time” vyšly pohromadě na nějakém pěkném 2CD digipacku…
Ale teď už k samotné hudbě. “Time I” je nehorázně rozmáchlá deska – přesně jak tvrdily upoutávky i slova samotného kapelníka. Ten se uchýlil ke konceptu několika rozsáhlých kompozic a kratších a spíše atmosférických meziher. Ve výsledku se tak na čtyřicetiminutovou desku vměstnaly dvě takové mezihry (intro “When Time Fades Away” a “Darkness and Frost”, která uvozuje titulní a závěrečnou “Time”) a tři plnohodnotné skladby – “Sons of Winter and Stars”, “Land of Snow and Sorrow” a již zmíněná “Time”. Jak mezihry, tak plnohodnotné skladby se vyznačují jednou společnou charakteristikou – jednoznačný prim zde hrají klávesy, respektive orchestrální složka. U meziher je to naprosto v pořádku a obě dílka také fungují velmi obstojně. V jemných náznacích si pohrávají s nosnými melodiemi jim následujících skladeb, působí sice poklidně, ale zároveň nechávají posluchače v napětí, co přijde po nich… Zkrátka fungují a obě se mi celkem líbí.
Problém však nastává v momentě, kdy dojde na samotné skladby, na kterých celé album stojí. Člověk zjistí, že klávesy ani tady neustoupily, a ač se mi jejich provedení samo o sobě vcelku pozdává, neštěstím je fakt, že se za ně schovaly kytary, které si většinu času hrají něco vespod, a i to něco většinou není nic moc. Šok je to především ve srovnání s předchozí deskou, na které byly klávesy využity také, ale většinu dění obstarávaly právě kytary, jejichž linky byly plné nápadů, pestré a přesto konzistentní, a přesně to byl důvod, proč se deska setkala s takovou odezvou. Proti tomu je “Time I” po kompoziční stránce o hodně slabší a strašně ji to sráží. Ale přitom i tady se najdou skvělé nápady, vynikající melodie a některé pasáže, ze kterých posluchači srdce zaplesá. Tragédie spočívá v tom, že je jich málo, na ploše tak dlouhých skladeb působí děsně ojediněle, a když se po nějakém takovém skvělém momentu dlouho nic moc neděje, nadšení postupně vyprchává a jeho místo zaujímá zklamání. A přitom ani ten slabší materiál není vyloženě špatný, jen prostě není dostatečně dobrý.
Za hlavní problém tedy považuji zbytečně utopené a neostré kytary a zároveň ohromné mezery ve využití jejich potenciálu pro prezentaci nosných melodií a nápadů. Není ale pravda, že by na tom byla celá deska až tak zle, jak to může vypadat. Jak jsem již podotkl, dobré pasáže tu jsou a občas jsou poskládány tak, že i samotné skladby mají nakonec něco do sebe. U mě vyhrává dvojice “Sons of Winter and Stars” a “Time”, jelikož tam se alespoň částečně podařilo přiblížit se tomu, čeho se Jari snažil dosáhnout – dynamického, barvitého a výpravného zážitku, který zanechá posluchače sedět s otevřenou pusou. Těžko říci která z těch dvou skladeb je na tom lépe, protože obě mají svoje plusy a svoje mínusy. Čím déle ale “Time I” poslouchám, tím víc se mi líbí skladba titulní. Naproti tomu nelze zpochybňovat skutečnost, že poslední zbývající “Land of Snow and Sorrow” je na tom opravdu dost zle, poněvadž vcelku slibný úvod se záhy zvrhne do naprosto repetitivních osmi minut, kde se člověk nedočká praktický žádného významnějšího vývoje. Zajímavé ovšem je, že jak jsem se nedávno na vlastní uši přesvědčil, v živém provedení fungují všechny tři skladby velmi dobře až skvěle, takže na nich asi přeci jen něco bude, jen to z té desky není tak patrné.
Tím je u konce výčet toho nejdůležitějšího, co mi z “Time I” ulpělo v paměti, a teď bych chtěl ještě poukázat na dvě zajímavosti, které mi vrtají hlavou celou dobu, co album poslouchám. Zaprvé – informace, které jeho vydání předcházely, hovořily o tom, že hudba prezentovaná na obou deskách “Time” bude mostem mezi typicky severskou a typicky japonskou melodikou, respektive že půjde o původní sound Wintersun, do kterého se významně promítnou vlivy tradiční japonské hudby. Nevím jak ostatní, ale já to Japonsko vidím akorát v růžovém stromě na přebalu a potom v několika linkách intra “When Time Fades Away”. Toť vše a jinak jsou to melodicky klasičtí Wintersun, jen s výrazem posunutým blíže k bombastickému projevu. Někomu to může vadit, ale i přes to, že jsem se těšil, co z proklamované fúze melodií dvou zcela odlišných kultur vznikne, jsem s výsledkem spokojen. Melodie z dílny Wintersun totiž mohou jít příkladem ohledně toho, jak se to v rámci žánru má dělat.
Druhá věc, kterou bych nechtěl nechat bez povšimnutí, je opět můj neodbytný dojem, že bylo původně celistvé album násilně rozděleno vedví. Tentokrát za to ale může samotná muzika. I když “Time I” hraje ne úplně krátkých 40 minut, po konci poslední skladby mám stejně pocit, jako by mělo vzápětí následovat druhé dějství, kterého se ale běžný smrtelník dočká až za několik měsíců. A možná je to i tohle, co se podepisuje na rozpačitém dojmu, který za sebou “Time I” nechává. Jsem tedy náramně zvědavý, jaké dojmy zbudou po poslechu obou částí po sobě.
Od “Time” se čekalo, že bude novodobým milníkem extrémního melodického metalu, ale “Time I” tato očekávání rozhodně nenaplňuje. Vyloženým zklamáním je však jen vzato optikou očekávání něčeho převratného. Když z tohoto přístupu posluchač vystřízliví, najednou zjistí, že před sebou má desku, která přes má všechny své zápory něco do sebe. K tomu se ale přímo váže neodbytná skutečnost, že to mohlo být mnohem, mnohem lepší. Skutečně definitivní ortel bych ale raději odložil na dobu, kdy bude možno poslechnout “Time” jako celek, a ne jen jeho poloviny. Já jsem na druhý díl nesmírně zvědavý a tajně doufám, že až do sebe obě poloviny zapadnou, budu moci konečně prohlásit, že jde dílo, které sice balancuje na hraně kýče, ale je v rámci možností dovedené na samotné hranice. Protože to o samotném “Time I” určitě říci nemohu, dávám, kolik dávám, a k tomu ještě vztyčený ukazovák. Jestli to totiž nevyjde ani napodruhé, nutkání “Time” obhajovat mě asi definitivně přejde…
Další názory:
Víte, mě osobně ohledně “Time I” vůbec netrápí takové ty okolnosti, na které si spousta lidí stěžuje, kudy chudí. Je mi úplně volné, že “Time I” zní jinak než debut “Wintersun”, protože ten jsem neslyšel; je mi jedno, že se na to album čekalo osm let, protože já jsem na něj opravdu nečekal. Přesto všechno se musím zařadit spíše na stranu těch, kteří jsou z desky rozpačití – jednoduše proto, že mne v podstatě nebaví. Hlavní problém bych viděl v tom, že si Jari Mäenpää ukousl příliš velké sousto, než jaké byl schopen spolknout; “Time I” je až moc ambiciózní, ale pod vší tou výpravností a rozmáchlostí to v mých očích zdaleka bohužel není tak hluboké, jak se autor snaží nakukat všem okolo a zjevně i sám sobě. Spíš než epickým majstrštykem je tedy “Time I” pouze přeplácaným kýčem; pokud znáte takové to pořekadlo, že méně je někdy více, tak Jari Mäenpää jej asi nezná, protože oné epické atmosféry se snaží docílit tím, že přes sebe s nadsázkou řečeno hází všechny motivy, které mu přijdou pod ruku… výsledek sice možná bombastický opravdu je, bohužel však nefunguje tak, jak by měl. Abych zase nahrávce nekřivdil, musím říct, že rozhodně není neposlouchatelná a že některé nápady rozhodně nejsou marné, ale jako celek to je – jak jsem již řekl – prostě přeplácané. Problém v přijetí “Time I” je ten, že deska byla ukrutně přehypovaná, čekalo se od ní strašně moc, ale její konečná podoba ani zdaleka tato očekávání nedokázala naplnit. Ve skutečnosti jde jen o lehce nadprůměrnou nahrávku, která zvládne na chvíli zabavit, a přestože má své mouchy, poslouchá se docela příjemně, ale ani náhodou nemá na to, o co se tak snaží…
H.
Když Wintersun vydali před osmi lety své první album, byl to na tehdejší scéně celkem poprask. I já si tuhle desku velmi pochvaluji. Ale pak přišel útlum a osm let ticho po pěšině, občas jen nějaká krátká zpráva, která většinou jen posunula vydání alba zas o něco dál. Když už byla možnost konečně si nový materiál poslechnout, čekal jsem něco, co mě uchvátí. Avšak smůla, dostal jsem jen jakýsi předmražený produkt s hromadou symfonické omáčky, ve které se sama podstata muziky utápí. Nuda, nuda, šeď, přeplácanost a balast. Za zmínku stojí jen jednotlivé fragmenty skladeb, především z titulní “Time”.
Stick
