 |
| Země: USA Žánr: dream pop / indie rock Datum vydání: 13.6.2014 Label: Interscope Records Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,3/10 Odkazy:
|
První pohled (H.):
Upřímně jsem to opravdu nečekal, ale za (dejme tomu) poslední dva, tři měsíce mě jen málokteré album dostalo takovým způsobem jako novinka od Lany Del Rey. Nemůžu si pomoct, ale “Ultraviolence” mě opravdu ohromně baví, poslouchám tu desku každodenně a pořád nemám dost. Ono to vlastně není vůbec nic zvláštního, ve své podstatě je to album poměrně prosté, minimalistické a intimní, přičemž hlavní roli zde samozřejmě hraje hlas hlavní protagonistky, což ovšem – naštěstí! – neznamená, že by snad instrumentální stránka byla nudná nebo dokonce odfláknutá.
Takhle řečeno to nejspíš nezní jako něco, co by si člověk měl okamžitě chtít pustit, ale je tu ještě jeden faktor, díky němuž je “Ultraviolence” tak dobré – a je jím něco, co se u popových interpretů takřka nevidí, a sice naprosto skvělá a pohlcující atmosféra. Uznávám, že některé skladby jsem si oblíbil opravdu hodně, jmenovitě hlavně “Cruel World”, “Ultraviolence”, “Brooklyn Baby”, “West Coast”, “Sad Girl”, “Money Power Glory” nebo “Fucked My Way Up to the Top” (uff, když to takhle vypíšu, tak jsem si toho oblíbil docela dost), ale důležité je, že právě díky oné celkové uhrančivé náladě deska funguje perfektně i jako celek. Je pravda, že v limitované edici je ke konci “Ultraviolence” už lehce natahované, ale poslouchám-li základní verzi, tak pak s výjimkou trochu slabší “The Other Woman” (byť žádný průser to určitě není) nemám co vytýkat.
Samozřejmě ještě musím zmínit, že i když jsem Lanu Del Rey nazval popovou interpretkou, kterou ve své podstatě je, je velice příjemné, že k opravdovému rádiovému popu má vlastně “Ultraviolence” dost daleko – stylově, stavbou desky (protože je to opravdu deska, nikoliv jen kolekce pár singlů a vaty) a hlavně onou atmosférou. Naopak jsem si při poslechu tu a tam vzpomněl třeba na kolegyni Lykke Li (jejíž letošní novinku Lana Del Rey s přehledem poráží, což jsem popravdě nečekal), ale dokonce i na věci jako Chelsea Wolfe v méně avantgardním pojetí (hlavní díky oné náladě) nebo Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds. A to už je setsakra lákává pozvánka k poslechu.
Druhý pohled (Ježura):
Když před dvěma lety Lana Del Rey vydala své průlomové album “Born to Die”, byla to trefa do černého, protože něco podobného v první popové lize prakticky chybělo, a miliony lidí včetně mě na to zabraly. A protože jsem si z “Born to Die” spíše vybíral konkrétní písničky, než abych poslouchal album vcelku, jeho nástupci “Ultraviolence” jsem se rozhodl věnovat podrobnější péči.
Formálně je vše při starém. Melancholická a pomalá retro hudba korunovaná ve své zasněné nezúčastněnosti zcela podmanivým hlasem hlavní protagonistky je zpět a brnká na ty samé struny jako minulá deska. Dokonce mi přijde, že “Ultraviolence” jde v tomto ještě dál a alespoň v základní verzi, kterou jsem poslouchal, nenabízí snad žádné moderněji (v rámci celkové estetiky samozřejmě) střižené kusy, jako to dělal předchůdce. Výsledkem je kompaktní a vyrovnané album, které ale vůbec nenudí, protože se 51 minut základní verze podařilo naplnit dostatečně kvalitním materiálem na to, aby tuhle délku utáhl – a to prosím i po insturmentální stránce, která je většinou pohodová, občas rovnou dost povedená a fantastickému zpěvu sekunduje zcela důstojně.
Některé skladby jsou vyloženě skvělé (“Ultraviolence”, “West Coast”, “Pretty When You Cry”), jiné se mi libí o něco méně, ale deska se i tak celou dobu bezpečně drží ve vodách nadprůměru, a i když neskáču nadšením od začátku do konce, důvod ke stížnostem mi “Ultraviolence” nedává žádný. Naopak je to pokaždé velice příjemný poslech, který mě upřímně baví a užívám si ho.
Je mi tedy srdečně jedno, jestli Lana Del Rey vděčí za svůj úspěch penězům svých rodičů nebo jestli se snad na vrchol prosouložila, jak tvrdí někteří zlí jazykové. Skutečnost je taková, že je schopná psát a nahrávat skvělou muziku, a dokud jí tohle nadání vydrží a bude vydávat alespoň tak dobré desky, jako je “Ultraviolence”, tak si své hvězdné postavení naprosto zaslouží.
Třetí pohled (Kaša):
Stejně jako s Adele, i v případě Lany Del Rey jsem poměrně dlouho odolával a její tvorbu jsem cíleně ignoroval, přestože ani mě neminul úspěch “Summertime Sadness” z dva roky starého úspěšného kotoučku “Born to Die”. Už ani nevím co, ale něco se ve mně jednou zlomilo, dal jsem tomu albu šanci a zjistil jsem, že to není tak špatné, jak jsem se celou dobu domníval. A proto jsem k “Ultraviolence” přistupoval pln očekávání, zda se Elizabeth Grant, jak zní civilní jméno této popové hvězdy, podaří navázat na úspěšného předchůdce a zároveň odstranit neduh v podobě lehké nevyrovnanosti materiálu, kdy vedle sebe ležely naprosté pecky a hned o kousek dál naprosto tuctové záležitosti.
Toto je s příchodem “Ultraviolence” minulostí, ačkoli se tak děje na úkor absence nějakého prvoplánového hitu, které se na “Born to Die” daly najít. Neříkám, že je to album posluchačsky nepřístupné, ale vyložené pecky, které by už předem aspirovaly na rádiové mega-hity, zde chybí. Dalo by se namítat, že “Shades of Cool” nebo třeba skladba titulní tento potenciál mají, ale není tak výrazný, aby dokázaly zastínit ostatní písně, jež by tak zůstaly v druhé řadě. A to se mi na “Ultraviolence” strašně líbí. Vyrovnanost a jednolitá atmosféra. A to jde ruku v ruce s podmanivě éterickým hlasem Lany Del Rey, která vyspěla nejen po skladatelské stránce, ale rovněž jako zpěvačka. Nejlepší písně? Asi “Ultraviolence”, “Pretty When You Cry” a bonusová “Black Beauty”.
Upřímně se sám sobě divím, že se mi “Ultraviolence” líbí tak moc, protože jak obvykle nadávám, že na desce chybí nějaký moment překvapení nebo záležitost, která by oživila atmosféru, tak u Lany Del Rey tuto potřebu vůbec nemám. Já vím, že celé album je vlastně opakování stále jedné a též skladby, ale pokud člověk přistoupí na tu hru, že vypne a nechá se unášet tím neuvěřitelně sexy hlasem, tak nemá na poli popové hudby Lana Del Rey konkurenci. Překvapivě silná kolekce příjemných písniček. To mi v tomto případě ke spokojenosti stačí.
