Italové z Milána kolem energického kytaristy Tommy Massaryho jsou na scéně aktivní více jak 25 let. Nemůžeme znát všechno, pro mě byl poslech jejich novinky prvním seznámením s kapelou a nezbývá než přiznat, že jsem byl šokován.
Skvělá muzika, skvělý zvuk. Z této kombinace vám nemůže vzejít nic jiného než dobrý výsledek. V tomto případě výsledek na úrovni světových kapel. Extrema svěřila svůj materiál do dobrých rukou a “The Seed of Foolishness” je průkazným materiálem.
Deska “The Seed of Foolishness” vás svým zvukem přizdí už na první poslech a její obsah mi přes uši pokaždé přihrává slušnou porci energie. Parta odstřelí album setsakra svižně a v první polovině vám Extrema nedává skoro žádnou šanci na odpočinek. Chce se mi vstát z gauče a začít něco dělat. Drtí mě poctivá thrashová bouře a začínám mít pocit, že budu muset přibít nohavice k palubě. Zklidnění přichází v pravý okamžik až v nádherném závěru “Ending Prophecies”. Pasáž akustických kytar s pochodovým bubnem podbarvená povedeně vytvořeným smyčcovým orchestrem působí, jako kdybyste po šílené bouři dopluli k rajskému ostrovu. Konečně máte čas si trochu oddechnout. Následuje parádní relaxační “Bones”. V “Sick and Tired” zpěvák jasně ukazuje, že nemá problém střihnout death metalovou polohu a po ní hned nasadit na melodický refrén. Vokalista je to výborný. Album uzavírá ploužákový “A Moment of Truth” a příjemný pocit ve mně přetrvává ještě dlouho po tomto závěru.
Ani se nechce věřit, že poslouchám evropskou kapelu. To však nejen kvůli tomu, že Extrema je znatelně ovlivněná americkými kapelami, ale hlavně jak nadstardně to umí podat. Kytarista Tommy Massara na sebe prozrazuje svůj vztah k Pantera, jako například ve skladbě “Pyre of Fire”, ale ve výsledku mu to s radostí odpouštím. Ostatně všem, kteří Panteru mají rádi, doporučuji, aby si tuhle desku minimálně poslechli.
Země: Itálie Žánr: heavy metal Datum vydání: 6.6.2013 Label: Lucifer Rising Records
Tracklist:
01. Revived
02. The Crimson Shrine
03. The Darkest Night
04. Dionysus
05. Eaters
06. Star in Sight
07. Ogre’s Lullaby
08. Santa Muerte
09. The Devil’s Graal
10. The Song of Adoration
11. Precognition
12. Bad Luck
Pokud má Itálie nějakou opravdu kultovní heavy metalovou kapelu, pak to zcela jistě není nikdo jiný než Death SS. A nutno dodat, že v tomto případě ona kultovnost nadnesená není, jelikož Death SS jsou k ní přímo určeni – hraní již od 70. let (ačkoliv s pár přestávkami), sympaticky ujetá hororová image a v neposlední řadě samozřejmě výtečná muzika – ta asi hlavně. S trochou nadsázky bychom mohli Death SS významem nazvat italským Arakainem, ovšem jen s tím rozdílem, že při vší úctě k domácí legendě jsou Italové dle mého skromného názoru mnohem zábavnější…
Abychom učinili zadost oné úvodní části recenze, jistě by se slušelo zmínit, že poslední rozpad Death SS přišel v roce 2008 (ačkoliv ještě v roce 2009 proběhlo několik koncertů) – avšak jak známo, ne vždy jsou rozhodnutí hudebníků ohledně rozpadů úplně definitivní, takže se koncem roku 2012 Death SS vracejí zpátky na scénu a nyní vydávají novou desku, kterou bychom klidně mohli nazvat i comebackovou – navíc stylově pojmenovanou “Resurrection”, neboli “Zmrtvýchvstání”, celkově osmou dlouhohrající. A na nás teď samozřejmě je, abychom se jí podívali na zoubek.
Upřímně se musím přiznat, že ačkoliv o Death SS vím již spousty let a vždy jsem měl rámcovou představu, co hrají, jaksi mě jejich jméno tak trochu míjelo. Až v posledních měsících jsem se do jejich tvorby konečně pořádně zažral, díky čemuž jsem už na vydání “Resurrection” čekal poměrně dost. Na jednu stranu je celá tahle kapela jedno obrovské klišé, jenže je to takovým tím dobrým způsobem, kdy je to neuvěřitelně zábavné. Death SS prostě mají ty pověstné koule, které z nich dělají víc než jen další normální heavy metalovou skupinu, tím spíš, že když se člověk do jejich songů opravdu zaposlouchá, tak zjistí, že ani s tím klišé to zas tak žhavé nebude, protože minimálně třeba mnohdy industrialem nasáklé klávesy je stylově od zástupu průměru odlišují. Jednouše řečeno – tam, kde se jiné heavy metalové kapely plácají v bahně nudy, Death SS šlapou jako hodinky a jasně ukazují, že svůj status legendy nemají jen tak náhodou.
Určitě se ale nabízí otázka, jestli nejnovější album “Resurrection” dokázalo úspěšně navázat, nicméně odpověď je hodně lehká – ano, úplně bez problému, jelikož se jedná o další parádní desku. Jak vidno, ikonický vokalista Steve Sylvester a jeho nemrtví kumpáni rozhodně nezapomněli, jak se dělá výborná muzika, a i na “Resurrection” sypou jednu skvělou pecku za druhou. Hned úvodní písnička “Revived” je skvělý mazec – přesně to, co mě na Death SS baví nejvíce. Výtečný odpich, má to obrovský tah na bránu a drajv, výborné nápady a spousta povedených momentů, nezaměnitelný vokál Stevea Sylvestera, nadupaná rytmika, klávesy v pozadí odvádějí takovou tu důležitou “černou práci”, občasný industrialový závan… přestože se na první pohled nejedná o něco nikdy nevídaného, tak to prostě dohromady funguje a je to jednoduše bomba. Hodně se mi líbí, že Death SS umí na jedničku svoje songy vygradovat “čistě”, že k tomu na rozdíl od spousty dalších heavy metalových kapel nepotřebují sólo, k němuž většina žánrových písníček směřuje. “Revived” je přesně taková, jak dokazuje krátké zvolnění ve třech čtvrtinách a následný závěr, v němž výtečný refrén působí ještě lépe. Ještě lépe je ale ta gradace slyšet ve druhé “The Crimson Shrine”, jejíž závěr s vrstveným vokálem má prostě sílu.
Třetí v pořadí následuje singlová “The Darkest Night”, což je jeden nejpřímočařejších kusů “Resurrection”. Zajímavá je hodně vytažená basa Glenna Strange, která zde zní skoro jak kytara – snad díky tomu, že se kytarista Al Denoble v podstatné části songu nevěnuje riffování, ale střílení melodií a následně také povedenému sólu. Opět ale i zde platí, že dokážou Death SS dát poslednímu refrénu ještě větší šmrnc, v případě “The Darkest Night” pomocí kopáků. Podobně našlapané jsou také “Eaters” s agresivní rytmikou, rychlovka “Santa Muerte” nebo šlapavá “Precognition”.
Osobně se mi od Death SS vždy líbily spíše ty rychlejší vály, v nichž kapela dupne na plyn a uhání kupředu – jak již bylo zmíněno u “Revived”, má to prostě excelentní tah na bránu a Death SS jsou v této poloze po čertech zábavní. Nicméně to neznamená, že by ty pomalejší kusy desku nějak zabíjely, protože i ty Italové umí, ačkoliv ty rychlejší mě osobně berou více. Nic to ale nemění na tom, že i třeba taková “Dionysus”, v níž se Steve Sylvester vytasí s melodičtějším vokálem, je prostě dobrá. Epičtější “Star in Sight” je taktéž v pohodě, ale co docela překvapí, to je “Ogre’s Lullaby”, která je v podstatě čistou doomovkou. Jako baladu bychom s přimhouřením oka ovšem mohli označit pouze “The Devil’s Graal”, ale i tady je to nutné brát trochu s rezervou.
Až potud všechno super, ale nyní k tomu, co není úplně košer. Na celém “Resurrection” bych si totiž víceméně odpustil dva songy. Prvním z nich je “The Song of Adoration”, který ve svém jádru rozhodně není špatný, ba právě naopak, je to určitě dobré, akorát si myslím, že to u ní Death SS trochu přehnali s délkou, protože devět a půl minut ta písnička prostě neutáhne. Useknout to krátce po páté minutě po klávesové mezihře, byl bych spokojený a jednalo by se o další dobrý song, jenž by díky svému tempu patřil o odstavec víc. Jediné, co bych opravdu bez milosti vyškrtnul, je závěrečná rocková halekačka “Bad Luck”, která mě popravdě řečeno vůbec nebaví a vlastně mi připadá, že se tam ten song ani nehodí. Postupem času jsem tedy poslech alba začal zasekávat po předposlední “Precognition”, jelikož v tomto momentě jsem plně spokojen a “Bad Luck” mi tam prostě přijde navíc.
Když ovšem odhlédnu od “The Song of Adoration”, která díky přestřelené délce závěr desky zbytečně brzdí, a nepříliš záživné “Bad Luck”, zbude mi po všech stránkách našlapané heavy metalové album, které je v rychlých chvílích naprosto skvělé a v těch pomalejších přinejmenším dobré, někdy až hodně dobré. Celkově “Resurrection” rozhodně nenudí, vlastně právě naopak. Osobně nejsem moc velký příznivec comebacků a reunionů, jenže zrovna v případě Death SS jsem za to rád, protože tahle skupina je jednoduše výborná a “Resurrection” dokazuje, že tenhle návrat není jen vaření z vody a zbytečná záležitost, která by špinila statut Death SS jakožto kultovní kapely.
Italské seskupení Carved se označuje za šestici naštvaných metalistů. Pocházejí z Itálie a nedávno vydali svou první desku nazvanou “Dies Irae”. Poslouchám intro “Dies Irae (Praeludium)”, jehož zpracování nejenže není nijak zajímavé, ale je přímo amatérské, a nechává mě na pochybách, jestli náhodou neposlouchám demonahrávku. A jak se proposlouchávám dále, zjišťuju, že nejsem vůbec daleko od pravdy.
Nahrávka má v podstatě příjemný náboj. Je melodická a povětšinou svižná. Ničím – snad až na zvuk kláves – nevadí a dá se poslouchat až dokonce. To je ovšem skoro to jediné, co dostanete. Kytaristé vás po celou dobu nijak nepřekvapí a výrazný kytarový riff se prostě nikde neděje. Společně se zbytkem kapely předvádějí průměrný, i když od začátku až do konce slušně zahraný set. Za dobrý považuju výkon vokalisty, který se celou dobu pohybuje na pomezí murmuru a řevu. Právě jeho projev se mi na desce líbí vůbec nejvíce. Ze skladeb mě na nahrávce nejvíc zaujal kus nazvaný “The Perfect Storm” a v lepším zpracování by to byla zcela jistě výborná pecka. Za ni dávám palec nahoru.
Kapela Carved by měla případný úspěch nejspíše před 20 lety, kdy zažívaly boom kapely jako Crematory, které mi Carved velmi vzdáleně a s trochou fantazie připomínají. Carved vesměs nejsou ani o moc tvrdší než Crematory a skalním fanouškům těchto Němců bych asi i desku “Dies Irae” doporučil. Nechce se mi říct, že je nahrávka zlá, jen jde poznat, že kluci nahrávali na vlastní pěst a předchozích zkušeností nebylo tolik, aby vše dopadlo lépe. Příkladem můžou být nešťastně vybrané zvuky kláves, jež strhávájí nahrávku ukrutně dolů. Klávesy přitom na desce plní nemalou úlohu. Vrcholem amatérismu je závěr alba “A New World (Postludium)”, protože se jedná o někde staženou skladbu mně neznámého orchestru a jednoduše použitou jako outro. To nelze přeslechnout a na oficiálním albu ani odpustit!
Ve výsledku vychází první deska kapely Carved jako lepší demo se slušným zvukem a s nadějemi na lepší zítřky. Může posloužit jako zvuková kulisa při činnosti, při které hudba nebude tím, na co se budete chtít v daný moment soustředit. Příjemně propluje a vy o nic nezavadíte.
Na závěr snad jen to, že byl materiál zmasterován v Chartmakers Studio (Rammstein, Volbeat, Apocalyptica) ve Finsku, ale ani to kapelu bohužel nespasilo.
Mechanická labuť je hračkou italského muzikanta a zvukaře jménem Truzzi Federico. Přesněji řečeno, Mechanical Swan je jednou ze tří jeho kapel. To co hrají, označují na Facebooku jako “rock-gothic elettronico”. Pojďme se na to podívat blíž…
“Black Dawn Romance” má opravdu pěkný obal. Čistým nezavádějícím způsobem důstojně prezentuje a vyvolává pocit, že uvnitř by se mohlo schovávat něco dobré muziky. Obal je dokonce ještě o něco upřímnější než tvrzení, že skupina hraje rock/gothic, protože tohle úplnou pravdou není. Když to, co Mechanická labuť hraje, pojmenuju jako romantický pop-rock se vsuvkami metalově zkreslených kytar, jistě nic nezkazím. Evokují například skupinu HIM až na to, že zpěvák prostě nemá gotický přednes. No a hlavně díky tomu Mechanical Swan sklouzávají často do popu, podobnému tomu z komerčních rádií. Celá šťáva alba je vložena do několika velmi slušných momentů. Jeden z nich je hned úvodní “No Tears to Cry” a na albu je tahle skladba jako první zcela oprávněně. Skladbu otevírá parádní refrénový klávesový riff. Velmi hezký refrén má i skladba “Human” nebo “My Lonely Life” i ploužák “If You”. Jedním z “top” desky je v pořadí pátá “Emerald Bird”. V téhle skladbě je i cítit italský původ seskupení. Závěrečná “Black Dawn Romance” vlastně jako jediná prezentuje tu část hudby, kterou autor nazývá “elettronico”. Na albu je i předělávka “In Your Room” od Depeche Mode – hezky udělaná a výborně nazpívaná, ale zázrak nikde.
Mechanical Swan vzorně dodržují zákonitosti pop/rocku. Vše je citlivě zpracované, avšak nijak převratné. Skladby plynou víceméně příjemně, jenže celkový výsledek vychází maličko mdle. “Black Dawn Romance” by si zasloužilo lepší produkci. Ke světové nahrávce chybí mnoho a můj výsledný dojem je rozbředlý mezi jiné podobné kapely, kterých bylo a je dost. Kytarové riffy jsou nejslabší částí nahrávky a je dobře, že na nich hudba není postavená. Záhadným rozmarem autora pro mě zůstanou i heavy metalová sóla, která se tam podle mě nehodí. Truzzi Federico je bezesporu talentovaný a je zřejmé, že je na dobré cestě, ale já slyším, že jeho chvíle ještě nepřišla. Určitě v budoucnu nahraje pořádnou pecku, která Mechanickou labuť vystřelí na cestu kolem světa. O to tady jde především. Nebo ne?
Země: Itálie Žánr: gothic / dark / death metal Datum vydání: 1.6.2013 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Syrian Desert
02. The Temple of Baal Seth
03. Kukulkan
04. Necrogod
05. Ishtar (Al-‘Uzza)
06. Anubis (The Incense of Twilight)
07. Kali Ma (The Mother of the Black Face)
08. Leivathan (Seas of Face)
09. Voodoo (Daughter of Idols)
10. Winds of Horus
Italská pětice skrývající se pod jménem Ecnephias má za sebou tři studiová alba, z nichž se ale žádnému nedostalo výraznější pozornosti. Nemůžu soudit, zda je to oprávněný stav, nebo ne, ale tato skutečnost by se mohla nyní změnit prostřednictvím novinky “Necrogod”. Když už ničím, tak faktem, že se v jedné skladbě jako host objevil Sakis z Rotting Christ a o mastering se postaral Dan Swanö ve svém studiu Unisound, by mohla vzbudit zájem posluchačů, kteří o existenci tohoto uskupení neměli nejmenší páru. A protože není jejich aktuální album vůbec špatné, tak pojďme nahlédnout pod jeho pokličku.
Ecnephias vznikli již v roce 1996, přesto si na své debutové album “Dominium Noctis” museli počkat až do roku 2007. Co se odehrávalo oněch jedenáct let, opravdu netuším, ale předpokládám, že jako každá začínající kapela vymetali každý klub, který jim umožnil postavit se na pódium, čímž se skupina slušně vyhrála. I když se ani jí nevyhnuly nějaké ty personální rošády, zní aktuální sestava vedená lídrem Mancanem dost soudržně a především profesionálně. Žádný underground, ale stylová nálepka “dark occult metal”, jak ji kapele přilepilo vydavatelství, je uvěřitelná a do jisté míry i charakteristická, protože pokud si pod tímto označením představíte totéž co já, tak jste doma. Hudebně se jedná o relativně melodický počin, kde jsou ony melodie zajišťovány všudypřítomnými kytarovými vyhrávkami a klávesovým podkladem, případně piánem, přičemž vokál je v drtivě většině momentů kontrastně death metalový s občasnými přešlapy do melodičtějších nálad.
Krátké instrumentální intro “Syrian Desert” zní přesně, jak napovídá titul. Orientální odér je znatelný a je škoda, že zbytek desky jej nerozvíjí ve větší míře, čímž by album získalo nový rozměr. Nicméně se tak neděje, takže první plnohodnotnou skladbu “The Temple of Baal Seth” spustí kytarová linka, jež se několikrát vrátí, a přestože jsou death metalové prvky patrné, nečekejte žádné zběsilé sypačky. Refrén se dokonce dotkne temnějších gotických spolků a mě okamžitě napadli Moonspell, ke kterým mají Ecnephias v některých skladbách blízko. Zajímavostí je, že kapela ve slokách sáhla k angličtině, nicméně v refrénech na vás zní portugalština, kterou jsem sice původně pokládal za italštinu, ale proč ne. Album obsahuje dost vyrovnaný materiál, ale to bych nebyl já, kdybych si i přesto nedokázal najít nějaké ty osobní favority, ke kterým dále řadím hned následující “Kukulkan”, již umně zjemňuje piáno. V titulní “Necrogod” se konečně dostane na kýžený orientální motiv a melodický vokál, ke kterému bych měl menší výtku. Přestože je Mancan slušný řvoun a proti jeho agresivnímu vokálu nic nemám, tak ten melodičtější mi moc nesedl, ale to je subjektivní, protože mě pouze nezaujala jeho barva.
První půlku desky končí skvělá “Ishtar (Al-‘Uzza)”, jež se natáhla na nějakých šest minut, ale postupným střídáním melodických a temnějších momentů nedává moc šancí k myšlenkám o zdlouhavost a povedené kytarové sólo v závěru potěší. Nebudu to ale natahovat, takže upozorním ještě na skočnou “Kali Ma (The Mother of the Black Face)” a orientální “Anubis (The Incense of Twilight)”, ktera přesně splňuje mé představy o tom, jak by album mělo znít, tedy trošku jako Rotting Christ, ale opravdu jenom trošku. Na samotném vrcholu se usadila “Voodoo (Daughter of Idols), v níž se ke slovu dostal zmíněný Sakis a svého kolegu vůbec nezahanbil, jak bych očekával. Skladba jako taková nevybočuje z toho, co je představováno po zbytek desky, ale mě ze všech skladeb baví suverénně nejvíc.
Když to shrnu, tak jsem nečekal zhola nic a dostal jsem velmi dobrou desku, která mě chytla a i po více než desítce poslechů nemám stále dost. Nevím, jak to své povídání nějak trefně zakončit, protože mám pocit, že už jsem řekl vše podstatné, takže jen ve zkratce… Ecnephias a jejich “Necrogod” můžu doporučit všem příznivcům spojení agrese s melodiemi. Padla tady jména jako Moonspell a Rotting Christ. Ne snad, že by se jednalo o úplně stejnou hudební sortu, ale jisté indicie mají tyto kapely společné a jednou z nich je slušná kvalita jejich posledních počinů, takže s chutí do toho.
Další názory:
Vesměs ve většině věcí souhlasím s kolegou. Taktéž jsem toho od Ecnephias nic moc nečekal, ale “Necrogod” nakonec docela překvapilo, byť se nejedná o žádný zázrak. Deska je relativně příjemně melodická, přesto však disponuje trochu syrovějším soundem, na což jsem si musel chvíli zvykat, ale nakonec je tato kombinace úplně v pohodě. Rovněž do puntíku souhlasím s přirovnáním k Moonspell a Rotting Christ, protože například v jistých momentech “Ishtar (Al-‘Uzza)” si na klidnější momenty portugalských veteránů nelze nevzpomenout, na řecké straně platí úplně to stejné o “Voodoo (Daughter of Idols)”. Mými favority jsou ovšem skladby, v nichž Ecnephias nejvíce popustili uzdu orientálním vlivům, takže si mě hned od začátku získala “Anubis (The Incense of Twilight)” a především titulní “Necrogod”, jež se pro mě stala jednoznačným vrcholem nahrávky. Naopak taková “Voodoo (Daughter of Idols)”, kterou vyzdvihuje kolega, mě zase moc nebaví, i když třeba na posledním albu Rotting Christ by se opravdu neztratila. Nicméně jako celek docela solidní prácička. H.
Co se více méně mainstreamového metalu týče, koncert, jehož průběh se na následujících řádcích pokusím nastínit, byl svou sestavou asi nejpřitažlivější událostí podobného ražení, jaké se Praha ve druhém čtvrtletí letošního roku dočkala. Dvojice symphonic death metalových es Septicflesh a Fleshgod Apocalypse doprovázená bubáky Carach Angren a jakýmisi Descending, to už byl zatraceně dobrý důvod dotáhnout své velectěné pozadí na Chmelnici a dopřát si trochu kultury…
Bohužel, záhy po příchodu začalo být zjevné, že zdaleka ne každý aspekt večera potěší stejně jako vybraný lineup. Platit 650 korun (respektive 590,- v předprodeji) za koncert, který by se i s ohledem na sestavu cenou neměl přehoupnout přes pětistovku, to bych ještě nějak skousnul, ale jen tehdy, pokud by se začátek akce dost hrubě nelišil od údajů jak na vstupence, tak na oficiálních stránkách pořadatele. Tím avizovaným začátkem byla osmá večerní. Já do klubu dorazil ne později než ve 20:15 s vědomím, že pokud prošvihnu kus Descending, tak mi to vadit nebude, jenže když jsem se probil do sálu, na pódiu už vesele řádili v pořadí druzí Carach Angren, na které jsem se upřímně těšil, takže než jsem se stihl začít věnovat kapele, atmosféru v klubu jsem ve spravedlivém rozhořčení obohatil o pár pěkně peprných výrazů na adresu pořadatele. Pardon, ale začít přinejlepším o půl hodiny dříve, to je prostě podraz na fanoušky, kteří se odhodlali ne zrovna malou sumu poctivě zaplatit.
Samotným Carach Angren ovšem čachry v harmonogramu zřejmě moc vrásek nepřidělaly (proč taky) a na vcelku prostorném chmelnickém pódiu ze sebe vydávali velmi působivý výkon. Ačkoli vystupují pouze ve třech lidech, zejména pánové Seregor (kytara/vokál) a Ardek (klávesy) zvládli předvést takové pódiové divadlo, jaké bych do nich opravdu neřekl. Jištěni páně Namtarovou bicí palbou oba působili dojmem, jako by oni sami byli protagonisty svých duchařských historek, nebo je dotyčné přízraky přinejmenším posedly. Podívaná to byla náramná a čistě po stránce nasazení mě Carach Angren skutečně uzemnili, protože taková show se opravdu jen tak nevidí. Proto mě dost zamrzely dvě věci. Zaprvé to byl ne zcela dokonalý zvuk, ve kterém dost úspěšně zanikala většina riffů Seregorovy sedmistrunky a dostatečně čitelná byla jen sóla a podobné pasáže hrané jen přes jednu strunu. Kdo zná hudbu Carach Angren z desky, ten mi jistě potvrdí, že když je tahle kapela mizerně nazvučená, dost snadno se z toho stane obtížně čitelný zmatek, který je pro neznalého člověka jen pramálo přitažlivý. Zřejmě důsledkem toho byla také druhá věc, která vystoupení poněkud srážela – nevalná odezva publika. Občas lidé sice zaburáceli celkem obstojně, ale Carach Angren si za svůj velice dobrý výkon zasloužili určitě větší rámus…
Jelikož tento koncert přivábil velmi solidní množství lidí, už v průběhu setu Carach Angren se v sále udělalo poměrně tropické podnebí, takže hned zkraje přestávky to nohy táhlo k pípě tak nějak automaticky. Místo svlažení hrdla však následovalo další nepříjemné překvapení – netuším proč, ale pípa byla k dispozici pouze jediná a pohled na zdánlivě nekonečnou a hlavně zcela nehybnou frontu dost nesmlouvavě přehodnotil moje (a rozhodně nejen moje) úmysly pro nejbližší minuty, takže mi z nedostatku lepších způsobů zabíjení času nezbylo než se užírat myšlenkami na bordel v harmonogramu, vedro, z nepochopitelných důvodů zavřenou šatnu a to vše za sebevědomě nadsazenou cenu. Bohudík, italští Fleshgod Apocalypse tyto chmury částečně rozptýlili. Co se koncertní image týče, jde o jednu z nejstylovějších kapel, které mě napadají, a už na loňském Metalfestu jsem se přesvědčil, že jim to na pódiu šlape skutečně výborně. A oboje se potvrdilo i v klubovém prostředí Nové Chmelnice.
Fleshgod Apocalypse to do diváků napálili s ohromnou razancí a agresivitou a lidé na to evidentně slyšeli, protože čím déle koncert trval, tím lepší odezvy se kapele dostávalo a v samém závěru byla už vyloženě skvostná. Dlužno ale dodat, že to byla odezva naprosto zasloužená, protože Italové odehráli nesmírně intenzivní vystoupení a nad jejich sehraností a pohybovou synchronizovaností jsem musel vskutku uznale pokývat hlavou. Snad jediné, čím jsem si nebyl úplně jistý, to byl pro kapelu typický čistý vokál basáka Paola Rossiho. Občas mi přišlo, že mu to trochu neladí a některé čisté party šly z playbacku, což se Paolo ani nesnažil maskovat. Možná mu ale křivdím, protože od Fleshgod Apocalypse jakž takž znám akorát jejich poslední desku, takže to, co se mi zdálo drobátko falešné, bylo možná docela přesné, a ten playback třeba hrál proto, že to ani nebyly Paolovy party, takže čert ví. Ani Fleshgod Apocalypse neměli úplně vypiplaný zvuk, ale poslouchat to šlo bez větších problémů, takže po i po téhle stránce nakonec spokojenost. Realitou tak či onak zůstává, že Fleshgod Apocalypse potvrdili to, co jde poslední dobou vypozorovat z většiny dění okolo nich – mají ohromně našlápnuto, jsou si toho velmi dobře vědomi, snaží se z toho vytřískat co nejvíc a tlačí to vší silou a vášní, co jich jen mají. A to se pak nelze divit, že předvádí jeden skvělý koncert za druhým…
Jen co Fleshgod Apocalypse za hromového jásotu definitivně opustili scénu a vyloučili tak možnost přídavku, pódium začalo nabírat podobu, která dávala vědět, že tentokrát už je na řadě headliner. Řečtí Septicflesh se v posledních dvou letech vyhřívají na vrcholu zájmu a jejich stále aktuální klenot “The Great Mass” táhne, takže jsem poslední přestávku večera přemítal především o tom, jestli trochu pozmění setlist a dají prostor i starším albům a ne jen povinné dvojici “Anubis” a “Persepolis” z desky “Communion”. S čerstvým pivem z konečně zprovozněné pípy to ale bylo poměrně pohodové rozjímání a v okamžiku, kdy světla potemněla a sálem se začal ozývat nadšený lomoz doprovázející intro skladby “The Vampire from Nazareth”, nezbylo po něm nic než upřímné těšení na klubový výkon Septicflesh, kteří předcházejí úctyhodné zvěsti. Netrvalo dlouho a musel jsem oněm zvěstem dát za pravdu, protože co se během nějakých dvou tří skladeb srovnal zvuk (od té doby naprosto brilantní), Septicflesh si mě velmi rychle obtočili okolo prstu.
Setlist Septicflesh:
01. The Vampire from Nazareth
02. Communion
03. A Great Mass of Death
04. Virtues of the Beast
05. Unbeliever
06. Pyramid God
07. Lovecraft’s Death
08. Oceans of Grey
09. We, the Gods
10. Persepolis
– – – – –
11. Anubis
12. Five-Pointed Star
Naživo sice až tak nevynikaly všechny jemné nuance studiových desek, ale o to brutálnější to byl zážitek a samotné hudbě to na působivosti nic neubralo. Navíc došlo hned na dvě skladby ze “Sumerian Daemons” a zástupců “Communion” se také urodilo mnohem více než v posledních dvou festivalových setech, které Septicflesh v České republice odehráli, což velmi zásadně přispělo ke svěžesti a variabilitě celého vystoupení a tedy i spokojenosti z něj. Co se týče způsobu vystupování kapely, na tomto poli se suverénně nejvíc prosadili dva mužové. Bubeník Fotis Bernado si získal publikum během svého krátkého sóla a jakkoli podobné samoúčelné instrumentální onanie opravdu nemám rád, v tomto případě jsem musel i já smeknout a z plna hrdla si zařvat, protože sympaťák za bicími předvedl takovou palbu, ze které přecházely zraky. Po dobu celého vystoupení ale zcela oprávněně strhával pozornost frontman Seth, jehož způsob hry na basu je naprosto jedinečný a sám Seth poutá zraky přihlížejících už jen svým působivým zjevem. Jakkoli jsem si z předchozích vystoupení odnesl dojem, že je frontman vůči publiku trochu odtažitý, tentokrát mě přesvědčil, že to byl opravdu jen dojem, protože v pauzách mezi skladbami působil vyloženě sympaticky, uvolněně a s publikem komunikoval nesmírně civilně, což se nevidí úplně často. No a s přihlédnutím k vokálnímu infernu a šílenému nasazení, jaké předváděl mimo pauzy musím před tímhle všestranným umělcem opravdu smeknout.
Čím déle vystoupení Septicflesh trvalo, tím lepší mi přišlo a během závěrečného přídavku už šlo rozhodně o vynikající koncert, ve který jsem potají doufal. A když Řekové dohráli, měl jsem jasno – ze třech jejich vystoupení, které jsem zatím viděl, bylo tohle suverénně nejlepší a k absolutní dokonalosti mu chyběly snad jen dvě věci – umělý kouř, který by už tak dost vydatnou atmosféru bezpochyby jedině umocnil, a potom méně experimentální nasvícení. Vůči světlům namířeným na pódium nemám nic, ale dvojstup barevných reflektorů namířených na hlavy publika bych si rozhodně odpustit dovedl, a to z velmi prostého důvodu – nemám sebemenší potřebu koukat na osvětlený dav, který mi i normálně překáží ve výhledu, a v tomhle případě navíc odvádí pozornost od dění na pódiu, což se do výsledného zážitku rozhodně promítá. Pokud mě paměť nešálí, s ničím podobným jsem se jinde nesetkal a upřímně doufám, že už nesetkám. Naštěstí Septicflesh odvedli tak dobrou práci, že jí ani taková záležitost nepodrazila nohy, a když odezněly poslední tóny, přese všechnu mizérii, kterou tento koncert z nehudebního hlediska trpěl (a na kterou jsem si zde náležitě postěžoval), jsem odcházel spokojený, protože všechny tři kapely, které jsem toho večera měl tu čest vidět, ze sebe vydaly opravdu hodně a výsledek podle toho také vypadal.
Skupina s poněkud podivným názvem Progenie terrestre pura, známá též pod zkratkou q[T]p, je relativně mladý italský projekt, který je tvořen dvěma členy se stylovými jmény Eon[0] a Nex[1]. Co se oné mladosti kapely týče, v překladu to znamená to, že Progenie terrestre pura fungují od roku 2009 a za svou dosavadní cestu po hudebním kolbišti vydali pouze jeden demosnímek před dvěma lety. Jak ale vidno, demo padlo na poměrně úrodnou půdu, protože aktuální debutová dlouhohrající deska “U.M.A.” (alias “Uomini, Macchine, Anime”, neboli “Lidé, stroje, duše”) již vychází pod respektovaným labelem Avantgarde Music. Pojďme se na ni nyní podívat…
Avantgarde Music jsou poměrně známí tím, že s oblibou loví poměrně netradiční kapely, které do svých žánrů přinášejí (nebo se o to přinejmenším snaží) cosi nového a které jsou v jistém slova smyslu poměrně netradiční, což bezezbytku platí rovněž o Progenie terrestre pura. Co tedy máme od toho projektu očekávat? Ten žánrový a tematický popis “U.M.A.” ve své podstatě zas tak složitý není – stačí se jen podívat na obálku (která je jen tak mezi námi opravdu skvělá, stejně tak jako další artworky alba – nebojím se říct, že co do grafické stránky je to počin opravdu excelentní) a máme jasno, že se zde budeme pohybovat v jakémsi sci-fi světě budoucnosti, otřeme se o vesmír a další související kratochvíle. Dále už je jen nutné prozradit, že byste si toto měli zasadit do black metalové kontextu, a jsme doma…
Když už jsme nakousli tematické zaměření “U.M.A.”, asi by se slušelo zmínit, že pokud nemluvíte italsky, tak si v textech Progenie terrestre pura příliš nepočtete. To je bohužel i můj případ, protože italsky neumím ani slovo, tudíž mám smůlu, což mě poměrně mrzí, jelikož mě kapela zaujala natolik, že bych si lyrickou část její tvorby s chutí pročetl. Jak je tedy možné, že si dovolím usuzovat ohledně tématiky “U.M.A.”, když tomu vůbec nerozumím? V tom je právě jedno z kouzel té desky – protože samotná hudební stránka je natolik výmluvná, že slovům ani není potřeba rozumět, abyste porozuměli tomu, jakým hudebním jazykem Progenie terrestre pura mluví.
Po celou hrací dobu, která na jednotlivé songy rozhodně není malá, když nejkratší položka tracklistu čítá více jak sedm minut, na posluchače vážně dýchá úžasně vybudovaná sci-fi atmosféra. Ačkoliv jsem si vědom toho, že tohle bude klišé jako prase, “U.M.A.” jako by člověka opravdu přeneslo do jiného světa, který leží daleko v budoucnosti a nejspíše i hluboko ve vesmíru. Vzpomeňte si na ty úplně nejlepší sci-fi filmy, jaké jste kdy viděli, ty nejvíc kultovní fláky – “U.M.A.” je stejně dobré, akorát to není film, nýbrž hudební deska, nicméně natolik silná, že vám bude mysl zásobovat tolika obrazy, jako kdybyste se ve skutečnosti opravdu dívali na stříbrné plátno. A to je něco, čeho si já upřímně velice, velice cením, protože muziku, jež by dokázala něco podobného, umí skládat vážně málokdo, i když o tom kdekdo kecá.
Přestože tu již padl žánr black metal, z výše řečeného je myslím dostatečně zřejmé, že úplně klasická žánrovka to nejspíš nebude, což je pravda. Ve skutečnosti jsou Progenie terrestre pura mnohem proměnlivější a variabilnější, než by spousta lidí od black metalu očekávala, přestože se dnes jedná možná o ten nejprogresivnější a nejrozmanitější metalový subžánr. To už je ale na úplně jinou debatu, která sem nyní nepatří, tudíž zpátky k “U.M.A.”. Progenie terrestre pura využívají pestrou škálu různých výrazových prostředků, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani náznaky něčeho, co bychom s přimhouřením oka mohli nazvat jakýmsi konvenčním black metalem, především v podobě blastbeatů, nicméně něčeho takového je tam naprosté minimum. První housle možná hraje obrovská paleta klávesových rejstříků od ambientních ploch až po různé elektrické ruchy, Progenie terrestre pura toho ovšem nabízejí mnohem víc. Výtečně napsané jsou baskytarové linky, které na “U.M.A.” rozhodně nehrají jen vedlejší roli někde v pozadí, ale místy zvládnou nabízet naprosto lahůdkové momenty, jež jsou doslova pastvou pro uši. Stejně tak to platí i o kytarách, které se melodií vůbec neštítí, právě naopak jsou možná ještě častější než klasické riffy, navíc provedené s takovou bravurou, že si člověk při poslechu sem tam vybaví samotné Pink Floyd, jejichž duch se nad některými pasážemi vznáší mnohem víc, než by člověk u (v základě) black metalové kapely čekal. Ostatně, chvílemi mají Progenie terrestre pura blíž k prog-rocku než k black metalu.
Pokud vás ovšem nebaví se zbytečně nimrat v podobných detailech a vystačíte si s obecným shrnujícím hodnocením, pak si můžete být jistí, že “U.M.A.” je nahrávka opravdu úžasná, přestože se možná zpočátku tváří trochu nenápadně a pořádně se začne odkrývat až po více posleších. Kdo té desce však svůj sluch věnuje, ten rozhodně litovat nebude – kdo má rád inteligentní propracovanou muziku, která se nebojí nepřešlapovat na místě a která má silné atmosféry na rozdávání, měl by si jít “U.M.A.” sehnat v podstatě teď hned. Na to, že se jedná o debut, se Progenie terrestre pura opravdu předvedli v tom nejlepším možném světle. Za mě lepších 9 bodů a další růst není vyloučen!
Země: Itálie Žánr: alternative metal Datum vydání: 20.5.2013 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Event Horizon
02. A Reason to Die
03. Parasomnia
04. Staring the Stormwall
05. Suicide Attitude
06. A Sense of Decay
07. Breathless
08. Solar Matter Loss
09. By a Thread
10. Heavy on My Heart [Anastacia cover]
11. …If?
12. Event Horizon [Forgotten Sunrise remix]
Italové PTSD sice datují svůj vznik k roku 2005, ovšem jejich albový příděl není doposud nikterak bohatý, takže po debutu “Burepolom” z roku 2008 se nyní rozhodli rozrazit dveře metalové společnosti albem “A Sense of Decay”. Na první pohled nenápadná formace se pro potřeby vzniku novinky obklopila celkem zajímavými jmény, o nichž ještě bude řeč, takže takové to úvodní nezbytné tlachání, kterým jsme si měli jen tak zběžně tuhle partu představit, zakončím objasněním významu názvu PTSD, což je zkratka pro anglický výraz posttraumatické stresové poruchy.
Stejně jako podivný název, s jehož rozluštěním bych bez nápovědy oficiálních materiálů vydavatelství měl problémy, je celkem obtížné zařadit a uchopit PTSD po hudební stránce. Ne snad, že by se jednalo o natolik svéhlavý a originální mix různých stylů a struktur, ale střídání kytarových pasáží s téměř art rockovými melodiemi nemusí sednout úplně každému a přiznám, že mi trvalo několik poslechů, než jsem těmto někdy až křečovitým změnám přišel na chuť. Nicméně, pořád zastávám názor, že občas jsou tyto změny prováděny stylem lámání přes koleno a napadá mě paralela s Flying Colors, kteří jsou sice stylo trošku jinde, ale kteří na svém loňském debutu předvedli, že to jde a nemusí se vůbec tlačit na pilu. Za všechny mě hned v první moment napadne jinak slušně rozjetá “Suicide Attitude”, které na mě zapůsobila jako poslepovaná z několika různých písní a změny nálad, které bych normálně kvitoval, mi zrovna v tomto případě nešly pod nos. Technická stránka nahrávky je naprosto bezchybná, pro takovéto desky, kde hrají výraznou roli melodie, je důležitý hezky čitelný zvuk, který měl v případě “A Sense of Decay” na starosti producent Jim Caruana, jenž spolupracoval třeba s Beyoncé, a zvláště barvitý, zvonivý zvuk kytary v jejích klidnějších momentech se mi strašně líbí.
Největším lákadlem PTSD pro mě je působení Marca Minnemanna, který usedl na bubenickou stoličku a jenž mě svou hrou na letošní sólovce Stevena Wilsona naprosto uchvátil. Na “A Sense of Decay” nemá na první poslech nijak výrazný prostor a hraje spolu s ostatními členy, nejen vedle nich, jak jsem očekával. Občas se najdou momenty, kde jeho nástroj hraje prim a svými finesami odstartuje hned několik písní, ale není jich mnoho a hlavní tak zůstavají kytary. Naštěstí se kytaristé i přes dotyk progresivního metalu nenechali unést někam k Dream Theater, ale vše je drženo hezky na uzdě v rámci mezí posluchačsky přístupného rock/metalu. Na závěr bych měl představit ještě zpěváka Henryho Guye, který má příjemné zabarvení vokálu, takže i když se v rámci doprovodných vokálů, či několika vypjatějších momentů, pustí do vyšších poloh, je stále poslouchatelný. Dvanáct skladeb, které se pohybují na pomezí metalu, alternativy a rockové progrese, hezky šlape a je jedno, jestli se zaposloucháte do energičtějších skladeb “Parasomnia”, “Breathless” či “By a Thread”, nebo do přístupnějších záseků. Tato zmíněná trojice uhání v trošku rychlejším tempu než zbytek desky a taky mě baví ze všech nejvíc, zvlášť “Breathless”, ve které se jako v jedné z mále vokálně zabrousí i do trošku tvrdších poloh. Oproti nim stojí na druhé straně pomyslné barikády uklidňující “Staring the Stormwall”, elektronická “Solar Matter Loss” a závěrečná “…If?”, jež v sobě nosí progrockové vibrace. Dramaturgicky jsou tyto skladby poskládány přes sebe, takže těžko hodnotit, zda je lepší první, či druhá půle desky, protože máte pocit, že se pořád něco děje. Při pohledu na tracklist je nejpoutavější položka číslo jednáct, takže nemůžu nezmínit překvapivou předělávku “Heavy on My Heart”Anastacie. Ne, že bych měl něco proti rockovým coverům popových originálů, ale tenhle nepatří do kategorie těch povedených, takže za mě palec dolů.
Fanoušci takových Evergrey by si mohli v PTSD najít jisté zalíbení, přestože se nejedná o nikterak blízké spojení, tak můžeme v jejich tvorbě najít jisté spojující motivy, z nichž ty nepřeslechnutelné jsou výrazné bicí a příjemné kytarové riffy. Doteky progresivního metalu, rocku, trošky elektroniky a nakonec i té alternativy nezní možná nikterak výživně, ale není to špatné. Chytlavá deska, jako je “A Sense of Decay”, svádí k tomu, že se jedná o prvoplánově zaměřenou tvorbu, ale určitá trvanlivost jí nechybí a zajímavé momenty jsem si dokázal najít i po čase, takže nakonec proč vlastně ne. Milé překvapení, u něhož jsem dlouho váhal mezi 6,5 a 7 body, ale nakonec zaokrouhlím nahoru, protože se to dobře poslouchá.
Další názory:
Od poslechu jsem neočekával zhola nic, ale na první ochutnávky mě “A Sense of Decay” až překvapivě chytlo a bavilo. Samozřejmě, PTSD rozhodně neprodukují něco vyloženě složitého, a přestože to má několik poměrně zajímavých momentů, celkový výsledek je docela pohodový a nenáročný poslech. Až sem všechno v pohodě. S přibývajícím počtem přehrání mě ovšem docela rychle začala opouštět chuť si “A Sense of Decay” pouštět. Není to špatná muzika a určitě to má po většinu desky něco do sebe, jen mi přijde, že se to možná až příliš rychle vyčerpá, což je docela škoda. Ve finále ovšem kladné dojmy přece jen převažují, takže jsem ochoten trochu přivřít či a dát tomu slabším 7 bodů, i když je to docela o fous – kdybych měl na poslouchání ještě týden, možná už by to šlo o něco níž. Jinak k tomu nemám moc co dodat, jelikož kolega nade mnou vše vystihl docela přesně a v podstatě ve všem s ním souhlasím, takže si jen na závěr rovněž rýpnu do coveru uchcávačky “Heavy on My Heart”, který je v originále skousnutelný jen díky zajímavému hlasu hlavní protagonistky, což tu – logicky – chybí, takže se song smrsknul na těžkou nudu. Když už chce někdo mermomocí předělávat zrovna tuhle zpěvačku, tak si dovolím tvrdit, že Anastacia má na kontě i mnohem lepší písničky, které by navíc k vlastnímu projevu PTSD mohly sednout lépe než zrovna “Heavy on My Heart”. H.
Ač se dá působení italského projektu Asofy na metalové scéně počítat na skoro dekádu a půl, předpokládám, že o něm zatím slyšel jen málokdo. Ono se ani není moc čemu divit, Tryfar, jenž za projektem stojí a vcelku logicky obstarává veškeré nástroje (jen zpěvy má na starosti kolega Empio), má na kontě jeden starší dlouhohrající počin, jedno EP, jedno splitko a právě recenzované “Percezione”, jež je druhým plnohodnotným albem do jeho sbírky.
Hudebně se pak, alespoň na aktuální nahrávce, naši Italové pohybují kdesi mezi black metalem, doomem, shoegaze a ambientem. Výsledný mix však není tak konzistentní, jak by někteří mohli předpokládat, “Percezione” mění nálady a polohy v každé skladbě zhruba dvakrát a jen málokdy je kombinuje mezi sebou, což občas může působit křečovitě, nepřirozeně, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. A občas to tak skutečně působí. Asofy mají mnoho skutečně dobrých nápadů, které jsou poměrně nevšední a neokoukané, bohužel jsou schopní je dokonale zabít buď jejich přílišnou repetetivností, nebo tím, že je nerozvinou kamsi dál, neb samy o sobě obstát nedokáží, anebo obojím, což vytváří nejnudnější pasáže alba. Když k tomu připočítáte, že skladby jsou na délce bezmála padesáti minut všehovšudy čtyři a každá má více než deset minut, jistě si dáte dohromady, že se “Percezione” mnohdy vleče jako když vás vcelku pohledná a pěkná kurtizána oblečená ve vkusný renesanční šat celou dobu bohapustě, tu pomaleji, tu rychleji hladí, ale do ničeho víc se nepouští. Eargasmus nikde.
Ale abych jen nehanil, přejdu k té části, které uchu skýtá mnohem víc potěšení, totiž k samotnému výrazivu. To samotné je skutečně na úrovni, našel bych i poměrně dost pasáží a sem tam i nějaký riff, které bych se nebál označit někde na škále mezi “dobrý” a “skvělý”. Pokud se Asofy něco opravdu povedlo, jsou to ambientnější pasáže podkreslené shoegazovým sněním a občas i trochou té progrese, které sice plynou pomaleji, zato se velmi příjemně poslouchají. I některé tvrdší a rychlejší blackovější riffy považuji za opravdu podařené, přestože jsou většinou jednoduššího charakteru a rozhodně nejde o nic světoborného. Svůj účel však mnohdy plní na výbornou, totiž našlápnout tempo skladby a působit v kontrastu s převládajícím pomalejším tempem. To platí především o druhé skladbě, “Saturazione“. Pokud něco v hudbě Asofy zbylo z doomu, je to především časté pohřební tempo, které je pro doom tak charakteristické, a snad i Empiův vokál, který je někde mezi prokletým jekotem a blackovým chraplákem a většinou působí jako rušivý prvek, než aby podporoval atmosféru celého alba. Pokud by byla celá nahrávka čistě instrumentální, myslím, že by jí to jen prospělo.
Posledním bodem na dnešním programu bude zvuk. Ten je jasný, čitelný, avšak chybí mu údernost. Výšky obecně jsou vytaženy příliš na úkor důraznosti bicích a basy, která si sice brumlá tu svou a na pozadí ji uslyšíte, nakonec je to ale všechno především o kytaře, na kterou je kladen největší důraz. Určitá dynamika zvuku by určitě prospěla, je škoda, že bicí mají občas blíž k prskavkám, než k čemukoliv jinému. Smutné, obzvláště když dojde na dvojkopák. Jestli podle mého skromného soudu na něčem Asofy dojíždí, je to fakt, že jsou na to všechno Tryfar a Empio zcela sami. Je vidět, že ti lidé mají fakt dobré nápady a nemá jich málo, ale už nemají na to, aby je dál rozvinuli, a tak místo dobrého alba dělají z “Percezione” spíše svojí osobní onanii, kterou nedokážou zcela ukočírovat, chybí jim názor nezaujaté osoby a nebo někoho, kdo by do jejich hudby přispěl tou svou troškou do mlýna a trochu je krotil. Výsledek je i přes několik skvostných momentů rozplizlý, nijaký, nesourodý a nekompaktní a Tryfar a Empio tak spoustu opravdu dobrých nápadů spíš vyhazují oknem, než aby jich řádně využili ve svůj prospěch. Nakonec jen slabých 6 z 10.
Mně se to na rozdíl od kolegy dost líbí. Velkou část “Percezione” – a mám na mysli především ty klidnější momenty – bych pomalu ani neoznačoval jako metal, nicméně i když Asofy spustí black metalové riffy, celá nahrávka si stále udržuje jakési rozvážné vyznění a vlastně až melancholickou atmosféru. Nemohu tvrdit, že by “Percezione” bylo něco extrémně výjimečného, přesto se mi ta nahrávka opravdu líbí, pořád mám náladu si ji pouštět a ještě mě bavit nepřestala. Zatímco pro kolegu slabých 6, za mě je to dost povedených 8 bodů. H.
Země: Itálie Žánr: gothic metal Datum vydání: 18.3.2013 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. The Great Insomnia
02. Cages of Dust
03. So Precious
04. New Life
05. Naivety and Oblivion
06. Outside the Maze
07. A Picture
08. Unending Loss
09. Prometheus
10. Faded
Jak jsem za posledních několik měsíců stihl vypozorovat, Itálie je rodištěm nejen několika notoricky známých jmen, ale plodí rovněž kapely, o kterých v zahraničí asi moc slyšet není, nicméně jejich tvorba se dá označit za přinejmenším zajímavou. A ačkoli mnou pokaždé, když dostanu do ruky nějakou takovou neznámou kapelu, cloumá skepse, občas se zadaří a narazím na překvapivě slušný materiál. A jelikož dnes nemám náladu být tajemný, prásknu na sebe rovnou, že album “Untouchable Failure” od kapely Resonance Room je přesně takový případ. Jelikož je ale nasnadě, že takové vágní prohlášení toho moc neřekne, v následujících odstavcích se to pokusím krapet upřesnit…
Co se týče žánru, Resonance Room se pohybují na širokém poli potemnělého gothic metalu, ale z jejich hudby je tu více, tu méně zřetelně cítit jazyk, který v osmdesátých letech kodifikovaly legendy gotického rocku, a k tomu možná ještě nějaké další vlivy. Krom jemné progresivní aury jsou ale natolik decentní nebo chcete-li nezřetelné, že snad ani nemá smysl se o nich jakkoli dlouze rozepisovat. Ono gothic rock/metalové jádro k sobě totiž poutá veškerou pozornost a pro celou desku je v každém ohledu určující. Potom není divu, že asi první, co se posluchači zavrtá do paměti, jsou ve své podstatě ostré, ale přesto nějakým záhadným způsobem jemné a umírněné kytary, které reprezentují tu asi nejmetalovější složku, která přispívá k celkovému vyznění “Untouchable Failure”. Nejde o žádné zběsilé riffování a stejně tak se nedočkáte ani minimalistického doomu, ale síla kytarové sekce spočívá v chytré, propracované a tak akorát členité stavbě, jež potom doprovozena jemným klávesovým podkresem tvoří solidní instrumentální základ, o který se celá deska opírá. Nesnaží se šokovat a jeho pasáže nejsou samy o sobě nijak zvlášť chytlavé, ale když se do toho člověk zaposlouchá, zjistí, že jde o velice dobrý a rozhodně ne triviální výkon, za který se jeho autor či autoři rozhodně nemusí stydět. Spíše naopak.
A stydět se v žádném případě nemusí stydět ani zpěvák Alessandro Consoli, který svým zastřeným hlasem desku opravdu korunuje, respektive dokonale doplňuje instrumentální složku se všemi klady i potenciálními zápory, které z toho plynou. Není to sice žádný Pavarotti, ale jeho vokál je opravdu charismatický a k samotné hudbě se perfektně hodí. A je to právě vokál, který je nositelem asi nejpřitažlivějšího prvku celého alba – poutavých a velmi specifických melodií. I když specifických… Nevím, jestli je to jen mnou, nebo je to skutečnost, ale melodie mi svou stavbou a náladou dost připomněly tvorbu The Foreshadowing, rovněž italské kapely, pohybující se ve velmi podobných vodách. Tato vzájemná podoba však ani není na škodu, protože právě melodie jsou asi tím nejlepším, co The Foreshadowing na svém posledním počinu nabízí, takže když si je (a to prosím berte s velkou nadsázkou) Resonance Room “vypůjčili”, podložili kvalitním instrumentálním podkladem a vrchem přidali obstojnou dávku vlastní tváře, je asi jasné, že to nemohlo dopadnout zle.
Zle to skutečně nedopadlo, ale na druhou stranu nelze hovořit ani o žádném extra trháku a teď bych chtěl vysvětlit proč. Velmi silný je začátek alba a skladby “The Great Insomnia” a “Cages of Dust” se mi opravdu zaryly pod kůži a skladba nebo dvě v podobném stylu se dále objevují i ve středu alba. Pravě tyto temné a jedinečnou vnitřní energií obdařené kusy dle mého tvoří jádro alba a základ jeho přitažlivosti. Je to tím, že se v nich snoubí všechny výše zmíněné kvality v dostatečné koncetraci potřebné k tomu, aby to fungovalo. Ona koncentrace ale bohužel není v až takové míře přítomna na celé ploše desky, skladby, které jsou samy o sobě dobré tak občas trochu zapadají, a proto není “Untouchable Failure” ve výsledku až tak dobrým, jak by být mohlo. To však neznamená, že by by tento “zbytek” zcela postrádal dobré momenty. Jsou tam, není jich málo a minimálně některé z nich rozhodně stojí za pozornost. Neméně chvályhodná je rovněž zřetelná snaha dodat albu dynamiku jak pomocí rychlosti a agresivity (zde v nejen vzájemném kontrastu vynikají především až sladká “So Precious” nebo trochu zasněná “A Picture” proti přímočaré a takřka brutální “Unending Loss”), tak skrze různou úroveň využití progresivních prvků, které ač prostupují celou deskou, tak jsou zřetelnější spíše v její druhé polovině. A i když v žádném případě není daný aspekt dotažený do extrému, pořád to funguje a jsou to právě tyto aspekty, jejichž prostřednictvím Resonance Room sice možná trochu nenápadně, ale s definitivní platností potvrzují, že to nejsou žádní rádoby cool a jinak zcela neschopní nýmandi, ale muzikanti, se kterými je třeba počítat.
Další názory:
Ale jo, není to špatné… vlastně je to možná až překvapivě solidní. K “Untouchable Failure” jsem přistupoval v podstatě bez jakýchkoliv očekávání, a když už jsem nějaká měl, tak spíše ve smyslu ne moc záživné, průměrné a trochu utahané nahrávky, jenže deska, jakou Resonance Room natočili, má k něčemu takovému dost daleko. Samozřejmě, nejedná se o veledílo, které by člověku nějak překopalo jeho pohled na muziku, přesto se jedná o album více než slušné a rozhodně nenudící. Resonance Room umí s potemnělou gotickou atmosférou pracovat velmi dobře, rozvážně riffy i zádumčivý vokál fungují naprosto v pořádku – celkový dojem více než dobrý. Netvrdím sice, že budu “Untouchable Failure” poslouchat do konce života, nicméně těch několik poslechů jsem si dal s chutí a bavilo mě to. H.
