House of Mythology je zbrusu nové vydavatelství, které se objevilo takřka zničehonic. I tak hned počalo vydávat nahrávky, za něž by se nestyděl kdejaký dekády fungující label. Za tím vším zřejmě stojí kdosi (undergroundově) vlivný, osoba s kontakty, jež daly zelenou například spolupráci s Ulver. A není to vše – v dohledné době tu má vyjít třeba debut Hypnopazūzu, tedy projektu Davida Tibeta z Current 93 a Youtha z Killing Joke. Třebaže další jména nejsou tak věhlasná, je z čeho vybírat. Například novinka Kitchie Kitchie Ki Me O byla parádní art rocková jízda, ke které se nadále s potěšeními vracím. Neuniklo mi ani jméno Stiana Westerhuse, který z experimentálně laděné filozofie vydavatelství nikterak neslevuje. Ba naopak, jedná se o to nejpodivnější, s čím jsem měl pod značkou House of Mythology tu čest.
Stian Westerhus je nenápadný norský hudebník, který se v minulosti věnoval elektronické hudbě, improvizaci a různým sonickým experimentům. Činil tak primárně sólově, pod vlastním jménem. Westerhusovo jméno se mihlo i v některých kapelách, z nichž za zmínku stojí hlavně Jaga Jazzist, přestože je nutno říct, že zdejší roční působení asi nelze považovat za vrchol hudebníkovy kariéry. K seberealizaci dochází právě především sólově a o sólové desce také bude dnes řeč.
Aniž bych tušil, kdo Westerhus je a co páchal v minulých letech, poslechl jsem si zřejmě první zveřejněnou píseň z „Amputation“, artpopově laděnou „How Long“, která vyvolala můj okamžitý zájem o celou desku. Nadšení nicméně zmrazily její první poslechy a i nadále žiji pocitem, že ani během dalších snah přijít tomu všemu na kloub jsem nezaznamenal výraznou oblevu. Především jsem dostal něco úplně jiného, než nabízela inkriminovaná skladba, v podstatě elektronické experimentování „vyrušované“ art/noisepopovými vsuvkami.
Na fúzi inteligentního popu a těžce stravitelné kombinaci relativně oldschoolové elektroniky a noisu by nebylo nic špatného. Naopak, vítat lze něco takového s nadšením a otevřenou náručí. Jak jsem ale řekl, čekal jsem jinou hudbu, a přestože prvotní šok – zde je tohle slovíčko skutečně na místě – opadl, nemohu si pomoct, „Amputation“ mi zůstává cizí. Nemyslete si, že je za tím nutně fakt, že se Westerhus zhlédl právě v takovéto kombinaci, alb vystavených na kontrastu jsou spousty. A tyto spousty mimo jiné skrývají nejeden klenot, vzpomeňme třeba na loňský Prurient. „Amputation“ však sráží absence úzkého vztahu mezi oběma extrémy. Mohla to být symbióza i sprostý parasitismus – klíněnka a kaštan, noise a pop. Současný vztah bohužel končívá u nezaujetí druhým. Třeba písničkářstvím prostoupené songy („How Long“, „Infectious Decay“) jsou z velké části založeny právě na temné elektronice, jenže zatímco v čistě – a zpravidla velmi dobrých – elektronických partech je Westerhus nepřístupný, až odtažitý, v chytlavých partech přehodí výhybku a nepřirozeně změní náladu. Viz druhá část alba, závěrečná trojice skladeb, v ústřední roli „Infectious Decay“.
Myslíte, že by bylo po výše vypsaném jednoduché by bylo „Amputation“ odsoudit, odhodit a nechat ho ladem? Věřte, tak tomu není. Deska je to na osobní přebrání si neskutečně komplikovaná. Neustále vás vyzývá se s ní nějakým způsobem konfrontovat, vymezit se vůči ní, zvlášť když je Westerhus navzdory nesoudržnosti materiálu výborný skladatel. „How Long“ a do jisté míry „Kings Never Sleep“ ukazují přesně tu podobu, v níž to Norovi sluší nejvíc. Právě zde lze zaslechnout plně fungující vztah mezi oběma složkami hudby, navíc s výborným zpěvem a melodiemi v zádech. Tu prazvláštní poetiku v celé své kráse.
„Amputation“ je experimentálním dílem se vším všudy. Nechybí neuchopitelnost, neopakovatelnost, neokoukanost. Faktem druhým však zůstává, že Stian Westerhus se mi minimálně netrefil do nálady, anebo – a to spíš – jednoduše nahrál desku, na které se zmíněné atributy příslušící experimentu zvrhly do podoby, již nelze přijmout, neboť jako celek nefunguje. Dává sice smysl a sděluje myšlenku, nicméně onen smysl a myšlenka jsou zabaleny do formy, která je natolik nekonzistentní, že nemám potěšení ji poslouchat. Westerhus přese všechno stojí za zajímavou nahrávkou a nezaslouží zavržení. Nápady má, vlastní vizi také a minimálně tímto absolutně stojí za hranicí vyhrazenou šedivému průměru. Pravý opak nevýrazné průměrnosti však zůstal ve stínu praktického užívání – průměrného posluchačského zážitku.
Země: USA Žánr: sludge / doom metal / noise Datum vydání: 18.3.2016 Label: Thrill Jockey Records
Tracklist:
01. Wanderings
02. Shelter Is Illusory
03. For You
04. Hallow / Hollow
05. Two Snakes
06. Adamah
07. Starving Deserter
08. The Fall and the Guilt
09. Prescience
10. The Myth Arc
O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci.
Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli pozitivní hudbu. Jen lámali kosti a tlačili mozek z hlavy… což se, nepřekvapivě, děje i tentokrát. Album otevírá čistý ženský vokál, který chtě nechtě připomíná tři roky starou fošnu „Christs, Redeemers“ a její tajemnou, nábožnou atmosféru vystavěnou právě na ženských chorálech, z nichž mám dodneška husinu až na zadnici. Nicméně stále mluvíme o The Body a jejich tendencí nesedět na jednom místě příliš dlouho, takže ačkoliv užívají ženských vokálů i tentokrát, dosahují jimi docela odlišných cílů… což obecně platí pro všechny stavební prvky, kterých The Body používají.
Takže ačkoliv se zpočátku může zdát, že na „Christs, Redeemers“ duo na „No One Deserves Happiness“ volně navazuje, následující skladby dávají jasně najevo, že The Body se posunuli jinam a pustili se do dalších experimentů. Stále vás drtí brutálně podladěnou kytarou a hlukem vrstveným do masivních stěn, Chip King z vás odkrajuje svým nechutně vysokým jekotem maso zaživa, ale z nahrávky je cítit, že je řada věcí jinak. Celek na mě oproti starším počinům působí přístupnějším, místy až zvráceně melodickým dojmem, čemuž hodně přispívají právě čisté ženské vokály, jež v některých skladbách dostávají mimořádný prostor. Člověk ovšem pochopí ve chvíli, kdy si vybaví prohlášení, že The Body chtějí nahrát nejodpornější popovou nahrávku všech dob… a v jeho světle pak všechno začíná zapadat do sebe a časté zapojování ženského zpěvu je jen jednou ze změn, jakou Lee Buford a Chip King udělali.
Vyjma svého běžného výraziva totiž použili i řady samplů a beatů. Na ploše padesáti minut vedle sebe existuje celá škála nejrůznějších vlivů, jež se vzájemně mísí a vytváří místy silně melodický a podmanivý masiv, jindy naopak působí až zvráceně a perverzně. Takže zatímco romantika „For You“ vás mele na fašírku osvědčenými nástroji, následující „Hallow / Hollow“ působí v závěru jako skutečně nepovedená kombinace brutality a popového zpěvu… která je ovšem tak přitažlivá, že si jí nejspíš budete pouštět pořád. „Two Snakes“ zase nemá daleko k výrazivu Dälek, jen s tím rozdílem že místo MC Däleka řve do mikrofonu Chip King, v předposlední „Prescience“ je pro změnu obskurní hlukovou variací na zpěvačky typu Enya a šestá „Adamah“ je dle mého soudu regulérní noise pop. A zatraceně dobrý… což v kontextu The Body opravdu působí perverzně.
Nejvíc ujetá mi na tom všem ale připadá skutečnost, že to celé nějakým způsobem opravdu funguje. Nechápu, jak to tahle dvojice dělá, ale „No One Deserves Happiness“ je přímočarosti a úchylnosti navzdory až příliš návyková deska, která by do „nejodpornější popové nahrávky všech dob“ neměla daleko, kdyby to všechno nebylo tak… krásné a pohlcující. Znepokojující. Schizoidní stavy tentokrát The Body nepůsobí tím, že vás prostě zaživa svléknou z kůže, nýbrž prostým snoubením sludgového hnusu a popové pomíjivosti. Pokud jste tuhle desku ještě neslyšeli, tak byste to měli napravit, protože něco takového jinde asi neuslyšíte.
Na čerstvé bahno jsem v extrémní hudbě nenarazil už nějakou dobu – jednak drone, noise a jejich kombinace s jakýmkoliv dalším žánrem nestojí v poslední době v popředí hudby, kterou doma poslouchám, jednak většina nových desek obvykle pochází od zavedených celků. Američané Dendritic Arbor tak působí do jisté míry neokoukaně a tak trochu jako čerstvý vítr (jakkoliv to v tomhle žánru tak trochu zní jako oxymóron). Jejich existence započala roku 2012 v Pittsburghu, přičemž od té doby vydali dvě ípka, dva demáče, jeden singl a dlouhohrající debut – „Romantic Love“ z loňského roku. Středem mého zájmu ovšem není řadovka, nýbrž druhé EP „Sentient Village / Obsolescent Garden“, které rovněž spatřilo světlo světa loňského roku.
Dále netřeba přilévat omáčky: Dvacet minut materiálu je rozděleno do čtyř stop, přičemž hlavní náplní alba je nelidský, silně disharmonický black metal více či méně islandského střihu – chaos, bordel, těžko čitelné vyhrávky, v podání Dendritic Arbor navíc řízlé notnou dávkou hluku. Po žánrové stránce ale „Sentient Village / Obsolescent Garden“ není jednolitý masiv, v některých skladbách se černý kov mísí s brutálním death metalem, možná až grindcorem – nicméně stále vystavěným na technice a disharmoniích. Prolínání jednotlivých žánrů nejvíce vynikne ve třetí „Keratoconus“, která má dost prostoru i na změny v tempu a z celé čtveřice působí nejchaotičtěji; naproti tomu druhá dlouhá skladba „Latex“ sází víc na darkambientní plochy a atmosféru. Nutno však podotknout, že ať Dendritic Arbor hrají cokoliv, technicky jsou opravdu na výši, a to jak kompozičně, tak i zvukově. Produkce, kterou mělo na starosti Treelady Studios, je správně špinavá, ale i dynamická, jednotlivé nástroje jsou čitelné a nijak se mezi sebou nepřebíjí.
Za zmínku stojí i výkon vokálů, které se nesou v duchu instrumentální stránky – nelidské skřeky, vytí, pazvuky, před výkonem hlasivek nezbývá než smeknout. Rozhodně je to ta část, která na mě působí přirozeněji, uvěřitelněji, a pokud na mě z desky sálá nějaká atmosféra, z velké části to je díky nim. Nemůžu si totiž pomoct, ale hudbě samotné tu snahu o vymýcení lidstva a představu jatek prostě nějak nevěřím. Technicky je to parádní, o tom se těžko přít – ale na úkor atmosféry, která je pro mě u podobné hudby naprosto esenciální. Mrazení v zádech, nepříjemný pocit beznaděje, absolutní nehumánnost… to na „Sentient Village / Obsolescent Garden“ z větší části chybí, což došlo až tak daleko, že EP pro mě i přes kompoziční vyzrálost časem ztratilo kouzlo, onu živelnou podstatu, kterou by si mě dokázalo přitáhnout a udržet.
Škoda, protože v opačném případě věřím tomu, že by mi takhle dvacetiminutová prasečina nakopávala prdel nevídaným způsobem. Technicky na to má, duší bohužel nikoliv.
Jeden z největších šílenců české hudební (?) scény opět útočí. Jistě, je tu i pár dalších hlukařů, ale asi jen těžko najdete někoho, kdo by v přístupu dokázal trumfnout Radka Kopela, krále domácího noisu, jenž terorizuje posluchače a v neposlední řadě i nebohé recenzenty (není problém si pomocí mistra Googla dohledat nejednu opravdu vtipnou recenzi, kde je vidět, že autor vůbec netušil, která bije) pravidelnou dávkou antihudebního überpekla již od 90. let. Nicméně, král je mrtev, ať žije král. V momentě skonu Napalmed, suverénně nejkultovnějšího jména, jaké kdy Česká republika dala hlukovému světu, se zrodil a odkaz převzal nový projekt, jehož smyslem života je opět skřípění, lomození, pískání, hluk a nezřízená improvizace. Zprzněním jmen Einstürzende Neubauten a Merzbow tak vznikli – Eine Stunde Merzbauten.
A jak vidno, Eine Stunde Merzbauten se mají čile k světu a od svého vzniku v roce 2014 servírují již čtvrtou penetraci ušních bubínků kovovými pazvuky. Svou historii projekt načal deskou „7305“ a loňský rok se nesl ve znamení dvou splitek. Letos se však Kopel a jeho industriální družina vracejí pod pseudonymem ExSxMx opět s plnohodnotným materiálem, jehož hrací doba činí strašidelných 80 minut. Ale tak zrovna u noisu na těch stopážích zas tak nezáleží… buď to někdo nedá ani pět minut, anebo mu ta osmdesátka problém nedělá, nic moc mezi tím asi není.
Středobodem nové desky je jistojistě mamutí kompozice (dá-li se to vůbec kompozicí nazvat… dost pochybuju, že to někdo komponoval, haha!) „Elementary School Mamlases“. Ta dosahuje skutečně respektuhodné délky 43 minut, což se tváří jako kurevská výzva. O to víc mě překvapilo, že tentokrát se to poslouchá – no, vlastně vcelku v pohodě. Tak nevím, jestli už jsem za ty roky fakt tak otrlý dobytek, anebo nám Radek (a.k.a. RaK a.k.a. Uspá Watch a.k.a. ElektRachot a.k.a. ElektRandall a.k.a. ElektRek) měkne.
Ne, teď už vážně. Pro obyčejného smrtelníka je to samozřejmě pořád smrt a ani nemusíte být na úrovni, kdy žerete produkci Jarka Šimka, abyste po poslechu „Elementary School Mamlases“ začali krvácet z uší, nosu, očí jakož i prdele a pohlavních orgánů. Na druhou stranu, jak v rámci tvorby Napalmed, tak i na „7305“ už vznikla mnohem větší hluková zla… ale na třetí stranu, tím spíš má tohle blíž k opravdové hudbě. Ale ani „hudebnost“ (haha!), ani větší „stravitelnost“ (hahaha!) nemyslím nijak ve zlém, pořád je to nálož jako sviňa – ale lze si to užít, vyžívá-li se člověk v takovém zvěrstvu.
Spíš než čistokrevný hlukový atak je „Elementary School Mamlases“ freejazzovou saxofonovou masturbací, pod níž Kopel přikládá industriálním skřípotem. Ale pozor, zas tak převratná věc to v rámci Radkovy muziky není a už z éry Napalmed existují počiny, s nimiž jde nalézt paralely – stačí vzpomenout třeba „Noisax Jazzostrial Fractamental“. Ale zpátky k „E.S.M.“. Až po více jak půlhodině nezřízené avantgardy se konečně spustí řádný hlukový hell, jenž celou experimentální suitu vygraduje (skutečně ano!). Tohle bych povinně pouštěl všem hipsterům, aby konečně slyšeli, jak zní alternativa – ze srand typu „Elementary School Mamlases“ by se jim oholily vousy a Club-Mate by zkyslo!
Jmenovaný kolos je sice skutečně kolosální, avšak stále tvoří „jen“ cca dobrou polovinu celkové stopáže „E.S.M.“. Zbylé skladby sice nedosahují tak monumentálních délek, ale i přesto se nesou v obdobném duchu jako 40minutový monolit. Noise tu sice je, ale o něco větší roli tentokráte hraje industrial až drone. A stejně jako v „Elementary School Mamlases“, i do ostatních tracků promlouvají další hostující nástroje. V „Echte Schlechte Madhausen“ je to opětovně saxofon, zatímco v úvodním hitu „Evu svrbí míca“ (tuze roztomilý název) a „Emen Stahl Moon“ to jsou – housle. I takový nástroj zní na „E.S.M.“ povětšinou tak experimentálně, jako by na to nehrál člověk smyčcem, ale spíš Satan svým žaludem, nicméně vedle toho se zde v několika vzácných momentech vyskytuje věc vskutku nevídaná, neslýchaná. Považte sami, lidičky, asi ve dvou (nejspíš slabších) chvilkách zde lze zaslechnout i náznak melodie! Poslední položku pak tvoří skrytý song „Electro Save Mode“ (na CD součástí stopy „Echte Schlechte Madhausen“), což je cca čtyřminutové pištivé týrání synťáku.
V jednu chvíli jsem použil pojem „stravitelnost“ – to je, tvrzení o těch asi dvou několikavteřinových melodií navzdory, samozřejmě nutno brát s velkou nadsázkou. Spíše to bylo myšleno tak, že „E.S.M.“ není taková ta masa nejextrémnějšího hluku. Jak již padlo, novinka je víc industrial a drone s freejazzovou příchutí a onen echt noise tam je až tak v závěsu. Což jednak nemusí být (a není) špatně, druhak je to furt šílenost až za roh, kterou zmáknou jen chrabří jedinci. A tak to má samozřejmě být, toto není muzika pro vyměklé moče.
Nebudeme si nic nalhávat, recenze na Napalmed / Eine Stunde Merzbauten / skoro i noise obecně jsou vlastně jen dvojího typu. Půlka lidí vůbec nemá šajnu, co to kurva je, a vyplodí písmenkový zvratek bez většího smyslu o tom, jak to nějak skřípe, ale poslouchat se to nedá – prostě aby nějaký text vyšel, když do redakce přišlo cédéčko. Druhá půlka lidí nechce vypadat jak zaprodanecká mrdka, co nerozumí umění a avantgardě, tak vyplodí recenzi, jak to krásně skřípe, jaký je poslech očista a jak v tom objevili smysl existence, sáhli si na dno, pohlédli do nitra lidské duše a další sračky. Já nehodlám dělat ani jedno. Poslech jsem si užil, fakt a upřímně jo, mě tyhle hlukové chlívky baví, ale nebudu vás tahat za fusekli – katarzí jsem si neprošel a regulérní poslouchání, že by se k tomu člověk vracel a vychutnával jemné nuance, vážně nehrozí. Čas od času ovšem nezaškodí dát si nějakou šílenost, takže jsem si naposlouchávání „E.S.M.“ (nebojím se to říct, vlastně zopakovat) užil, a až Eine Stunde Merzbauten pustí do světa další 80minutový opus, tak věřím tomu, že si to užiju taky. Je to málo? No to hej – není!
P. S. Nezapomeňte si všimnout, že každá skladba má iniciály – „E.S.M.“!
Je hudba, která prostě není pro měkké sráče. A věřte mi, že tím rozhodně nemám na mysli heavy metal. Dnes se zaměříme na jeden počin, který je určen těm z vás, kdo si libují ve zvukové depresi a mají rádi, když se je hudba snaží terorizovat…
Tento bezejmenný počin je splitkem (vydání jen tak mimochodem proběhlo na sedmipalcovém vinylu v limitaci 100 kopií) dvou prapodivných formací. Začněme třeba u Diablerets, což je projekt operující někde mezi Velkou Británií a Švýcarskem. Tohle duo má prozatím na kontě jednu desku s úsporným názvem „I“ a na aktuální split přispělo skladbou „Soul Adrift“. Jedná se o mrazivý dark ambient, do něhož se postupně zanoří i další dronově-noisová vrstva pazvuků, nad níž se stále vznáší ústřední monotónní hypnotická melodie. Je nutno zmínit také to, že k tomuto Diablerets navrch přihazují i maniakální extrémní vokály, nad nimiž by asi neohrnul nos ani sám Attila Csihar, který je v tomto oboru hlasivkového šílenství vyhlášeným mistrem.
To druzí Inner+Black jsou, jak se zdá, ještě větší výtečníci. O téhle skupině, formaci, projektu nebo co že to ksakru je nelze zjistit vůbec. Pomineme-li strohou informaci, že zemí původu je Švýcarsko, pak nic jiného dohledat nejde… dokonce ani nevím, jestli má tohle na kontě nějaké nahrávky z minulosti, anebo je účast na tomhle sedmipalci prvním sonickým hnusem, jaký pod značkou Inner+Black vyšel.
Tak či onak, přístup „Merkelig kinesisk skrikende på maling“ je v lecčems obdobný jako u „Soul Adrift“… opět je se jedná o pomalou a záměrně nepříjemnou záležitost, která se nemilosrdně zařezává pod kůži. Rozdíl je snad jen v tom, že příspěvek Inner+Black postrádá i ten náznak melodie a že jde o ještě o kus hnusnější a depresivnější záležitost, jejímž jediným záměrem je znechutit posluchači život. Tentokrát už jde o čistě drone / noise / industriální zlo, jemuž nechybí obrovská porce působivosti.
V průběhu textu jsem používal slova jako hnus, deprese, nepříjemnost, šílenství… Nicméně, ve všech případech to bylo myšleno v „pozitivním“ slova smyslu. Tohle splitko trvá pouhých osm minut, ale i tak je velice pohlcující a není sebemenší problém se v něm utopit a strávit s ním větší množství poslechů, než by člověk od osmiminutové nahrávky vůbec čekal. „Soul Adrift“ i „Merkelig kinesisk skrikende på maling“ nabízejí lehce odlišné pojetí akustického extrému, ale i přesto k sobě obě skladby atmosférický pasují, dohromady fungují a tvoří ucelený počin. Pokud vám podobné žánry nejsou cizí, tak tohle rozhodně stojí za slyšení a podle mě i za koupi.
Na státní svátek 28. října se prý v Praze konalo hned několik demonstrací. Já osobně jsem si žádné nevšiml, jen jsem si to zpětně přečetl. Zato jsem si ovšem všiml jedné jiné věci – večerního hluku.
Co si budeme nalhávat – když tu hraje někdo jako Prurient, tak je to přesně ten druh události, kdy člověk zvedne prdel a na koncert jde, i kdyby ho den předtím sklátila cholera. Jinými slovy, nebylo co řešit – večer jsem si to namířil na Vltavskou, chvíli hledal klub, v němž jsem dříve nikdy nebyl (naštěstí to nebyl problém), a pak už stačilo jen čekat na dobrovolně podstupovaný teror vlastního sluchového ústrojí…
Jako první se představil původem arménský projekt Ukamau, o jehož existenci jsem až doposud neměl sebemenší tušení, takže jsem moc nevěděl, co bych od toho měl očekávat. Musím ale říct, že to, co se nakonec dělo, se mi líbilo opravdu hodně, a i když si někdo z vás může ťukat na čelo, Ukamau mě bavil minimálně stejně jako hlavní tahák večer, možná ještě o kousíček víc.
Stručně řečeno se vlastně jednalo o jedno předlouhé saxofonové sólo. V bílé košili oblečený muzikant si však notně vypomáhal i pedály, s jejichž pomocí zvuk svého nástroje (žádné dvojsmysly) patřičně znásilňoval, proháněl skrz efekty, vrstvil a skládal do loopů. Saxofon v tomhle podání ovšem nezněl příliš jazzově… spíš z toho lezl takový saxofonový drone, který místy zacházel až na kraj noisu. Jistě by tomu někdo mohl vytýkat určitou monotónnost, ale mně to tak nepřišlo, vážně jsem se bavil a uhrančivosti vystoupení notně napomáhala i takřka absolutní tma. Opravdu skvělý začátek večera.
Netrvalo dlouho (asi tak jedno pivo) a přišel čas na samotného Dominicka Fernowa aka Prurienta, který předvedl, jak vypadá první noisová liga. Ačkoliv, zpočátku to tak úplně nevypadlo. Audio teror samozřejmě začal hned od prvních vteřin, nicméně se mi zdálo, jako kdyby Fernow všemi knoflíky kroutil trochu nezúčastněně, ale to se záhy změnilo – nejpozději v tom momentě, kdy poprvé uchopil jeden ze dvou mikrofonů a začal vřískat. Od té doby už to jelo ve velkém stylu… řev takový, že málem vyplivnul plíce, drhnutí mikrofonem o zem i stěnu, epileptické výbuchy, kdy kolem sebe mlátil rukama i nohama, jako kdyby odháněl hejno neviditelných nasraných sršňů… A do toho všeho samozřejmě neustálé proudy hluku vyluzované z notebookem, krabičkami i pultem.
Čím déle vystoupení trvalo, tím intenzita sílila. Očistec nakonec trval rovných 40 minut, po jejichž uplynutí došlo k překotnému zaklapnutí notebooku a úprku pryč, díky čemuž bylo zřejmé, že už je vážně konec. Nicméně, v případě takovéhle muziky je 40 minut akorát tak dost a radši takhle natlakovanou kratší dobu, než to uměle prodlužovat a rozmělňovat. Jinými slovy, koncert skončil přesně tehdy, kdy skončit měl – v tom nejlepším.
A co se týče toho, co zaznělo… dle očekávání se nekonaly žádné poklidné akustiky z poslední desky „Frozen Niagara Falls“; koncert byl především o tom hluku. Sem tam industriální rytmus, který oproti noisové masáži působil skoro až odpočinkově, či náznak ambientu, ale prim hrál čistokrevný noise. O to víc mě překvapilo, že jsem byl schopen poznat dvě nebo tři skladby (i když je pravda, že nepoznat „Dragonflies to Sew You Up“ moc nejde), byť i ty živě zazněly v trochu obměněné a improvizované podobě. Každopádně, najde-li se mezi vámi někdo, kdo byl přítomen a byl by schopen dát dohromady kompletní setlist, tak na rovinu říkám, že si vyslouží můj doživotní respekt.
Druhý pohled (Skvrn):
Poslední říjnový týden měl koncertně patřit norským Leprous. Dlouho se zdálo, že by to mohlo klapnout, ovšem nakonec se kolem inkriminovaného data začaly dít věci. Nejprve do toho cosi vlezlo, načež to pak zase odlezlo a vidina progresivně metalové noci opět ožívala. Nicméně umřela. Ohlásil se totiž Fernow se svým dítkem Prurient. No, a vzhledem k tomu, že oba koncerty dělily tři dny a tak dlouhou zastávku jsem si v Praze nemohl dovolit, musel jsem si vybrat. Noise po chvilce přemýšlení vyhrál, a den české státnosti se tudíž slavil hned dvojnásobně vlasteneckým způsobem. Nejenže zahrál americký Prurient, ale rovněž i původně arménský projekt Ukamau.
Adresa koncertu ukazovala na bývalou budovu Elektrických podniků, takže jsem nabyl přesvědčení, že i po zavření výborného Podniku, tahle funkcionalistická krasavice hudebně nadále žije. A taky že jo. Koncert se konal v prostředí klubu Neone, s nímž jsem doposud neměl tu čest, nicméně jeho nález byl ve finále jen minutovou formalitou. A interiér samotný? Prostředí moderní, jeviště nevyvýšené, plus sloup uprostřed. Lidí ale docela málo, takže v pohodě, nevadil. Počáteční seznamování s prostorem za námi, teď už hudba.
Ukamau – tahle volba se pořadatelům vydařila. Na první pohled sice vypadalo vše nevinně – přede mnou stála do bílé košile oděná postava držící saxofon – avšak stačilo jen několik výdechů a pečlivých přejezdů přes krabičkový arsenál a o správně hlučné peklo bylo postaráno. Ani vám nevím, co přesně jsem očekával. Každopádně jasné je, že v mých nejasných představách se mělo skrze Ukamau zvukově jen postupně rozjíždět. Solidní brajgl zkrátka překvapil. Mlhavá očekávání naopak správně odhadovala ucelený set. Ten byl ve skutečnosti přerušen snad jen jednou a hned se zase „brajglilo“ dál. Ukamau si na rozdíl od americké konkurence mnohem slyšitelněji pohrával s vrstevním a alespoň v mých očích představil mnohem neprostupnější pohled na rafinovaný hluk. Minuty ubíhaly neskutečně rychle a zanedlouho zbývaly už jen sekundy na finální potlesk. A dlužno dodat, že zasloužený. Snad jediná, čistě subjektivní připomínka směřuje na samotné vyznění saxofonu, který se v té své „saxofonovité“ poloze nacházel jen málokdy a právě občasná redukce krabičkového násilí by nemusela být na škodu. Jinak ale výborné.
Na nástup Prurienta se nečekalo příliš dlouho. Chvíle dala chvíli a za připraveným notebookem již postával nenápadný chlapík, který se okamžitě proměnil ve středobod pozornosti. Díky hudbě i předvedeným pohybovými kreacím. Avšak netrvalo dlouho a já sklopil oči k zemi. Začal pořádný hudební válec a veškerou pozornost jsem věnoval jen jemu, tudíž netuším, zda Fernow vydržel fyzicky běsnit hned celou dobu v kuse. I když z celé diskografie Prurient znám jen poslední desku, je zřejmé, že setu vládla improvizace. Nejednou se objevila mému uchu velmi povědomá pasáž, aby se poté následně zvrhla v cosi dočista jiného a doposud neslyšeného. Přesto to byl celou dobu Prurient takový, jakého jsem dosud znal. Násilný, variabilní. Snad jen klidných pasáží oproti desce ubylo.
Vrchol večera přišel spolu se „Shoulders of Summerstones“, která zazněla (dokonce) z celé své poloviny. A jelikož právě ona je mou skladbou z „Frozen Niagara Falls“ úplně nejoblíbenější, vážně jsem si pomlaskával. V ten moment však do konce zbývalo už jen několik nervních souzvuků, skřípotů a jeden úprk. Ten Fernowův ze sálu směrem k šatnám. Po nějaké té třičtvrtěhodině dobojováno. Na rozdíl od kolegy bych si sice představoval ještě nějakých těch 15 minut navíc, ale je fakt, že na pořádně hlasité muzice jsem už zase nějaký ten týden nebyl a hlad po ní byl enormní.
Večer opanoval Prurient, přičemž ani Ukamau nezůstal pozadu. Pocitově sice „vyhrál“ první zmiňovaný, ale kdoví, jak by to dopadlo, kdyby si účinkující své role v rámci večera prohodili. Buď jak buď, skvělý koncert, a pakliže se tu zase jeden z projektů objeví, rád se zajdu podívat.
Země: USA Žánr: noise / industrial / experimental Datum vydání: 12.5.2015 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
Disk I:
01. Myth of Building Bridges
02. Dragonflies to Sew You Up
03. A Sorrow with a Braid
04. Every Relationship Earthrise
05. Traditional Snowfall
06. Jester In Agony
07. Poinsettia Pills
08. Shoulders of Summerstones
Disk II:
01. Wildflowers (Long Hair With Stocking Cap)
02. Greenpoint
03. Lives Torn Apart (NYC)
04. Frozen Niagara Falls (Portion One)
05. Cocaine Daughter
06. Falling Mask
07. Frozen Niagara Falls (Portion Two)
08. Christ Among The Broken Glass
Odkazy: –
První pohled (H.):
Technicky vzato, Prurient vlastně není skupina. Ve skutečnosti je to spíše umělecký pseudonym, za nímž se skrývá jistý Ian Dominick Fernow ze Spojených států amerických. Tenhle holomek je vcelku aktivní muzikant a má na kontě množství hudebních projektů, spolupráci s mnoha různými labely, přičemž jeden, Hospital Productions, dokonce sám vlastní. Dovolím si však tvrdit, že jeho nejznámějším působištěm je (asi společně s Vatican Shadow) právě ten projekt, v jehož rámci vystupuje jako Prurient a skrze nějž pouští do světa již drahně let zběsilosti ze žánrů jako noise, industrial nebo power electronics.
Od konce 90. let, kdy se jméno tohoto projektu zjevilo poprvé, si Prurient dokázal vybudovat neotřesitelnou pozici na noisové scéně – myslím, že nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že v celosvětovém měřítku jde o jednoho z nejznámějších hlukařů. Udržet si ovšem nějaký podrobnější přehled o tom, co všechno pod hlavičkou Prurient vyšlo, anebo to snad mít dokonce vše naposloucháno, to je docela těžký úkol. Jak už tomu tak na hlukové scéně bývá, kadence nahrávek je vysoká a jejich množství se počítá na desítky.
Nebudu vás nijak lakovat – já osobně odborník na tvorbu Prurient rozhodně nejsem a z celé té masy počinů jsem jich slyšel jen pár, víceméně náhodně vybraných. Nicméně to, co jsem slyšel, se mi povětšinou líbilo a kupříkladu na takové „Cocaine Death“ z roku 2008 vzpomínám jako na kvalitní hlukařinu… sice říznutou industrialem a dark ambientem, ale pořád po čertech dobrou. Přesto nové nahrávky Prurient nijak zvlášť aktivně nevyhledávám a vlastně poslouchám jen to, co se mi omylem dostane pod ruku. A po nějaké době odloučení letos nastalo opětovné shledání s muzikou tohoto chlapíka, když se mi pod ruku dostal jeho nejnovější výtvor s názvem „Frozen Niagara Falls“…
Upřímně se však musím přiznat, že jsem měl před „Frozen Niagara Falls“ docela respekt. Noise rozhodně není lehká muzika, já si dokonce myslím, že takový ten skutečně harsh noise, který je jenom o nervydrásajících proudech naprostého bordelu, je tou snad nejextrémnější hudební formou, jakou jen lze produkovat, protože proti tomu jsou i extrémní metalové smečky jen taková srandička. Tím chci naznačit, že je leckdy výkon si noisovou desku poslechnout. Jenže „Frozen Niagara Falls“ není jedna deska – je to rovnou dvojalbum. A to už je sakra výzva.
Jakkoliv jsem se tedy do „Frozen Niagara Falls“ pustil s jistou dávkou nedůvěry, nakonec musím zpětně uznat, že obavy na místě rozhodně nebyly. Popravdě jsem byl až překvapen, že není vůbec žádný problém sjet obě části na jeden zátah, přestože to v součtu dělá lehce přes 90 minut lomozu a industriálních pazvuků. Jenže ono to ve velké míře jistě bude dáno i tím, že Prurient není čistokrevný brajgl, který se hodí pouze k propláchnutí mozku. Jeho tvorba je totiž – na rozdíl od mnohého jiného noisu, u něhož je hudebnost spíš na debatu a především na subjektivní posouzení – skutečná hudba, která dává smysl.
Samozřejmě, i na „Frozen Niagara Falls“ si člověk užije dost skřípení a uši-rvoucího bordelu, jako se tomu děje třeba v „A Sorrow with a Braid“, „Traditional Snowfall“ či „Poinsettia Pills“ z prvního disku nebo ve „Falling Mask“ a „Frozen Niagara Falls (Portion Two)“ z disku druhého. Zároveň s tím však Prurient hodně experimentuje a nechává do svojí muziky proniknout i množství dalších vlivů, ať už z industrialu a ambientu nebo i dalších příbuzných žánrů. A navíc – navzdory tomu, že se to v těchto žánrech běžně nenosí – dokáže Prurient stvořit i skutečně silné pasáže, které vám v hlavě uvíznou. V jednu chvíli tak „Frozen Niagara Falls“ může hlukově lomozit a za chvíli člověku nabídnout uhrančivý rytmický buchar v podání „Dragonflies to Sew You Up“.
„Dragonflies to Sew You Up“ však může posloužit i jako nádherný příklad toho, že Prurient umí skvěle pracovat také s výraznými kontrasty. Tuhle konkrétní skladbu tvoří již zmiňované industriální třískání a rovněž zběsilé vokální vřískání, ale na jejich pozadí souběžně plyne i skoro až jemná, hypnotická melodie. Výsledek je pak vážně působivý.
Ona práce s kontrasty a experimentování s přesahy mimo hluk a mimo jemu příbuzné styly však na „Frozen Niagara Falls“ zachází mnohem dále. Na desce totiž potkáte i množství živých nástrojů, díky nimž má nahrávka skutečně duši – a to je něco, co nelze tvrdit o každém noisovém albu (a to říkám jako někdo, kdo má tento diplomaticky řečeno specifický žánr poměrně v oblibě). Sluší se dodat, že o nahrání těchto nástrojů se nepostaral Fernow osobně, ale další hudebníci – „Frozen Niagara Falls“ totiž nestvořil pouze on sám. Na hudbě a textech se včetně něj podílelo celkem pět lidí.
Ono využívání živých nástrojů však zachází tak daleko, že se na „Frozen Niagara Falls“ nacházejí i momenty a nálady, jaké byste od industrial / noisové desky rozhodně nečekali. Už třeba taková „Greenpoint“ začíná něžnou akustickou kytarou, z níž posléze píseň graduje do další nálože industrialu, ale to není ještě nic proti tomu, co se nachází v „Christ Among the Broken Glass“. V tomto více jak jedenáctiminutovém opusu, jenž celé dvojalbum uzavírá, se totiž Prurient vydává až někam na hranice neofolku. A jakkoliv vám to může na takové nahrávce nepatřičně, zapadá to do sebe naprosto přirozeně a dává to smysl – což je jen tak mimochodem jedna z největších předností „Frozen Niagara Falls“.
Nakonec se ještě nabízí otázka, zdali je nějaký podstatný rozdíl mezi oběma polovinami desky, nebo jde pouze o proud písní, jichž se urodilo tolik, že se na jeden disk nevešly. Vlastně jsou pravdivé obě možnosti – „Frozen Niagara Falls“ je monolitický celek, obě jeho části zcela jednoznačně patří k sobě (dokonce bych až řekl, že jedna bez druhé je neúplná) a je znát, že se jedná o jeden souvislý počin. I přesto – a to aniž bych si protiřečil – bych řekl, že čistě pocitově mi přijde, že první disk je o něco víc industriální, zatímco druhá půle „Frozen Niagara Falls“ sází o kousek víc na atmosféru. Zpočátku se mi zdálo, že první disk je o něco silnější, ale postupem času jsem tento dojem musel přehodnotit, jelikož i druhé CD je skvělé a nabízí spoustu skvělých pasáží. Ve výsledku jsou tedy pro mě oba disky svou kvalitou vyrovnané a oba mě baví, byť každý trošku jiným způsobem.
Tak či onak, „Frozen Niagara Falls“ je rozhodně excelentní deska – vlastně bych se nebál říct, že se jedná o regulérní noise / industriální majstrštyk. Nicméně nezastírám, že tím, co albu obrovskou měrou přidává na síle, jsou právě přesahy do dalších stylů, což je ve své podstatě ohromný paradox. Ale na druhou stranu – proč se v tom vrtat, když je „Frozen Niagara Falls“ tak skvělé…
Druhý pohled (Skvrn):
Hodně dlouho jsem před sebou neměl tak složitou nahrávku jako „Frozen Niagara Falls“, přiznávám. Její komplikovanost ještě navíc dokáže posluchače atakovat komplexně ze všech úhlů. Zepředu, pěkně na férovku, zasazuje nemilosrdné údery smrtící koktejl noisu, industrialu a ambientu, ze stran útočí obtížná zapamatovatelnost způsobená rozmáchlostí kompozic a vzadu se jen pro jistotu, kdyby to náhodou nestačilo, dychtivě plíží stín zvaný 90minutová stopáž.
Co do obsahu to však nejsou vražedné disharmonie a ubíjející intenzita, které „Frozen Niagara Falls“ vévodí. Většina hrací doby je totiž plně odevzdána klidnějším pasážím. Druhý stupeň klidného adjektiva však nepoužívám náhodou, neb i onen předpokládaný relax je mnohdy znásilňován všemožnými šumy, zvuky i pazvuky. A právě tato poloha Prurient mi vyhovuje nejvíc. Není tak divu, že k mým favoritům řadím „Cocaine Daughter“, „Every Relationship Earthrise“ či „Christ Among the Broken Glass“. Nejsilnější okamžiky ale nalézám ještě trochu jinde, a sice na začátku a konci prvního disku. Výtečná dvojice „Poinsettia Pills“, „Shoulders of Summerstones“ pak budiž samotným vrcholem celého dvoudiskového snažení. Ty největší nosiové zabijárny mě sice většinou samy o sobě nedostaly, ale i ony mají svou nezanedbatelnou roli – poskytují výživné podhoubí oněm klidům neklidům, které si pak člověk vychutná ještě mnohem lépe.
„Frozen Niagara Falls“ je vůbec deska kontrastů. V pozadí klid, vepředu noisové peklo. O dokumentaci se skvěle stará třeba úplný konec celého dvoualba. „Frozen Niagara Falls (Portion Two)“ a „Christ Among the Broken Glass“, hluk a ticho, černá a bílá. Kontrasty ostatně čarují i se mnou. Někdy já „Frozen Niagara Falls“ tuze rád, tuhle ho zas nechci ani vidět. Samotná deska ovšem dělá to, co má v popisu práce – trýzní. Dělá to přesvědčivě a s využitím několika prostředků. I přes jistou nekomfortnost, která je pro mé denní užívání už hodně na hraně, jsem si jist, že příští Prurient si ujít nenechám. A kdyby byl na úkor rozmáchlosti celistvější, vůbec bych se nezlobil.
Hluk. Pro někoho odpudivý a nesnesitelný lomoz, pro jiné fascinující forma očistce, meditativní cesty ke svému nitru či brány do jiných dimenzí. Těžko uchopitelný žánr se častěji setkává s první, odmítavou reakcí, vždy se ale pojil především s reprodukcí průmyslových ruchů a dalšího technického bordelu za hlubším účelem, který mě naprosto uchvátil, což není asi dále třeba nějak zvlášť rozebírat. Co tu však rozebírat chci a co vlastně chci říct – je to pěkně dlouho, co jsme tu naposledy recenzovali nějakou hlukařinu, a je na čase s tím něco udělat. To něco nese název Svart1 a jen dokazuje, že underground kvete všude, nehledě na geografickou polohu. Pod krátkým názvem se totiž skrývá projekt Itala Raimonda Gaviana, jehož počátky sahají na Sardinii kamsi do roku 2009. Bohatá diskografie čítá na devět nahrávek nejrůznějšího charakteru, ke mně se však zatím dostala pouze loňská deska „Ardat Lili“, jež je cílem dnešní recenze.
Dlouho jsem přemýšlel, jak ji vlastně v recenzi pojmout, protože nahrávka sama je dost obtížně uchopitelná. Svart1 na ploše 68 minut míchá hlukový rituál zarámovaný dark ambientní rytmikou a o čistokrevném výplachu nemůže být řeč – deska je to stravitelná a pokud máte z žánru něco naposloucháno, zhltnete ji vcelku snadno. Pokud ji ovšem zvládnete zbaštit celou a neodložíte talíř v polovině. Protože ať se na „Ardat Lili“ dívám z jakéhokoliv úhlu, kolem a kolem mě po většinu času spíše nebaví, než baví. Připomíná mi nacpaný talíř parádně nastrojeného jídla, na které se krásně dívá, ale jakmile se do něj pustíte a začnete jej prozkoumávat blíže, přichází brzké vystřízlivění.
Album totiž „zdobí“ několik neduhů, které jsou poměrně znatelné hned na první, nejpozději druhý poslech. V první řadě je to délka. Ne, že by víc než hodinová stopáž byla v rámci žánru něčím neobvyklým, nicméně to ještě neznamená, že nemůže být záporem. Paradoxně však je tím nejmenším záporem – protože pokud by nahrávka nebyla tolik roztříštěná, s její konzumací bych neměl zdaleka takový problém. Svart1 se pokouší navodit atmosféru monotónními motivy, jež postupně bobtnají do pohlcující šíře, jenže s každou další stopou jako by se pokoušel o totéž od začátku. To je zčásti dáno i tím, že se na albu nachází několik kolaborací s jinými interprety, které jsou rozprostřeny po celé ploše alba a zároveň jsou výrazně odlišené od tvorby samotného tělesa a kontrastní přechody mezi skladbami jsou sice tu a tam efektní, ve výsledku však kvality alba výrazně sráží. Nezbývá totiž než sledovat, jak Svart1 pokaždé buduje rituální atmosféru od píky a na konci několikaminutového celku ji nekompromisně utne a nahradí jinou, zcela odlišnou. Je to jako nořit se znovu a znovu do bahna strojového hluku podtrženého tribal prvky a pokaždé být nemilosrdně vytažen zpět na hladinu. Skladbám zkrátka docela chybí jakýkoliv jednotící prvek, a každá tak na mě působí docela jinak… což je upřímně to poslední, co od nahrávky, jež je prezentována v podstatě jako noisový rituál z arabského světa, očekávám.
A přitom pokud bych měl hodnotit samotnou hudební (hlukovou?) stránku věci, rozhodně nemohu být tak negativní, protože řada nápadů je docela dobrá a skladby samy o sobě dávají smysl. Titulní skladba a následující „Ardatu“ tvoří jedinou sevřenější dvojici rostoucího nátlaku, jenž v druhé skladbě doroste do pohlcujícího, kontinuálního rytmického hukotu. Již další skladba „Ashakku Marsu“ je však pomalu gradující monotónní hluk protkaný zvoněním a v druhé polovině přeroste díky bubnům v hypnotický rituál. „Clisma Bissau“, kolaborace s LCB, je naopak naprosto bestiální záležitostí vypalující mozek z hlavy a něco podobného se dá tvrdit i o paranoidní a nepříjemné (tím správným způsobem) atmosféře „Alu“, na níž má podíl další italská formace TSIDMZ. Problémem však je, že takhle bych mohl pokračovat celou dobu, než bych postihl celé album. Každá skladba je sama o sobě nějakým způsobem originální, jenže pestrost způsobuje, že hlubší ponor do samotné hudby takřka není možný. Namísto toho zůstává pocit klouzání po povrchu jednotlivých skladeb, které když chci prozkoumat hlouběji, musím pouštět odděleně a nikoliv spolu se zbytkem alba, protože v jeho kontextu mi zkrátka nedávají smysl.
Nutně tak vyvstává otázka, co přesně může Svart1 na „Ardat Lili“ nabídnout. Odpověď rozhodně není jednoznačná – koneckonců, zrovna noise, dark ambient a další podobné žánry jsou víc o tom, jak dotyčnému posluchačovi sednou, jak se mu trefí do nálady, aktuálního rozpoložení. Jenže zároveň je i o atmosféře a tu tenhle počin… má, avšak rozsekanou na třináct kousíčků do třinácti skladeb a odnést si z poslechu tak rozdrobené desky trvalejší, hlubší pocit zkrátka nedokážu. Nemohu tvrdit, že by mě tohle svébytné dílo nezaujalo a věřím, že zejména živě by to mohl být super zážitek, nicméně oproti jiným noisařinám, které mám velmi rád, mi na “Ardat Lili” přece jen chybí hlubší, širší rámec a jednotící myšlenka.
O eponymní prvotině černokovových hlukařů Thaw jste si u nás již něco málo přečíst mohli. Tenkrát jsem byl celý paf z toho, jakým způsobem tahle polská čtveřice smíchala odlidštěný black metal, hluk a dark ambient. Oznámení druhé desky “Earth Ground” po méně než roce od vydání však nutně vzbudilo otázky směřující ke kvalitě, hudebnímu posunu a dalším vlastnostem. Nedával jsem přílišnou naději tomu, že by mě pokračování usadilo na zadnici tak, jako se tomu stalo před cirka rokem a půl. Doufal jsem však alespoň v udržení standardu, kvality a pestrosti nápadů, která mě baví pokaždé, když se k “Thaw” vrátím.
“Earth Ground” otevírá, stejně jako předchůdce, atmosférické intro. Ticho před bouří rušené jen brumlající kytarou se po minutě a půl přelije v poctivý black metalový vál a rozjíždí antihumánní mašinerii. “Afterkingdom”, která vyšla již dříve samostatně, je solidním otevírákem alba a moc se s posluchačem nemaže. Plive jeden jedovatý riff z druhým a vokály jsou stoprocentním koncentrátem zloby, hněvu a bolesti. S následující “Sun” se stupňuje atmosféra a zahušťuje se. K mírnému překvapení jde brutální elektronika i ambient stranou a skladba je i v neklidnější částech takřka čistě kytarová. Jen v pozadí v poklidu tepe syntetizátor a tu a tam nějakou pasáž přibarví. Až v samém závěru se syrovost kytarových strun na pár okamžiků střídá s pohlcující temnotou ambientu.
Nicméně navzdory očekávání je i další skladba “No Light” především o strunných nástrojích, stejně jako každá další snad kromě vložky “Second Day”, která je naprostou hlukovou zběsilostí. Přesto se nedá říct, že by Thaw zjemnili, spíše syrovost střídá syrovost. Místo hluku vás zavalí chladnými riffy a řadou vypjatých, perfektně vygradovaných momentů, které jdou až na kost. “Earth Ground” vám nedá vydechnout, snad až na trochu mírnější “Sun”, jinak je to ale čirá zloba, která si vás získá, podmaní a ovládne. A pokud přece jen ne, ambice pro to má velmi slušné. Přesto je pro mě v jistém ohledu trochu zklamáním. Ano, není to kopírka debutu, to ani v nejmenším, ale Thaw jsem si po debutu spojil s experimenty a zapojováním dalších žánrů mimo black metal. V tom je aktuální počin spíše krokem zpět, protože právě to, co mi na “Thaw” učarovalo, prostě na “Earth Ground” takřka není k nalezení. Riffy jsou mnohdy výborné, skladby mají spád, gradují, bobtnají, rostou a snaží se na vás vyždímat, co největší množství hnusu jen můžou. Tomu nahrává i skvělý zvuk, který zvrácenou náladu alba jen podtrhuje. Ale prostě mi pořád něco chybí.
V jednom ohledu ale novinka naprosto exceluje: vokály. Maniakální výkon M. je místy takřka famózní. Od předchozí desky udělal obrovský skok a paleta skřeků a pazvuků, které jeho hrdlo vyluzuje, je občas dost těžko představitelná. V některých skladbách, jako je třeba “No Light”, se ještě drží v mezích dejme tomu tradičního blackového řevu. Ale to, co ze sebe sype třeba v “Afterkingdom” nebo “Winter’s Bone”, to je radost poslouchat. Deska na pěveckém výkonu sice ani omylem nestojí, nicméně vyluzované zvuky rozhodně neurazí.
I přes výtky však má “Earth Ground” rozhodně co nabídnout. Mám dojem, že tahle smečka až příliš dobře ví, co dělá, než aby nahrála špatnou desku. V ohledu na rok a půl starý, silně rozmanitý počin může kytarová novinka působit možná až trochu jednotvárně, to ano. Na druhou stranu, kapela se zaměřila na jednu konkrétní formu, kterou probádala mnohem víc do hloubky a ani zdaleka neudělala špatně. Jen díky mírně konzervativnějšímu přístupu se onen wow efekt “Thaw” zkrátka nedostavil.
Další názory:
Poláci Thaw se se svým eponymním debutem docela blýskli a jejich humusácký black metal s výjezdy do hájemství noisu, dronu a ambientu skutečně překvapil a hlavně – bavil. Pokračování “Earth Ground” už však bylo v jiné pozici, to naopak mělo potvrdit, že “Thaw” nebyla jen náhoda, zde už jistá očekávání na místě byla. Osobně jsem doufal, že kapela bude ještě víc experimentovat a zkombinuje black metalovou syrovost s hlukem do ještě organičtějšího celku, avšak Thaw se vydali přímo opačným směrem a jejich novinka je vesměs čistokrevný black metal, v němž jsou ty další vlivy (až na výjimky jako třeba noisovka “Second Day”) slyšet spíš pocitově. Na jednu stranu je to trochu škoda, ale na tu druhou je “Earth Ground” i přesto pořád setsakra skvělé album, které nepostrádá atmosféru a myšlenku (skladby jako “No Light” či “Winter’s Bone” jsou excelentní), a kdybych tvrdil, že mě ten poslech nebaví, tak by to rozhodně nebyla pravda. Ačkoliv jsem tedy dostal trochu něco jiného, než v co jsem doufal, odcházím nakonec spokojen a na další porci muziky budu zvědavý. I když Thaw nyní oproti debutu znějí možná o něco konvenčněji, mluvit v jejich případě o zajímavé kapele je stále bezesporu na místě. H.
V pátek 23. ledna se v Praze 6 odehrál menší industriálně-hlukový večírek, který ovšem nakonec nebyl tak malý, jak jsem předpokládal. Ne snad, že by se v domu U Kaštanu sešly stovky lidí, ale vzhledem k poměrně malým prostorům bylo dost plno a dostat se k baru pro pivo byl v některých momentech docela těžký úkol. Nicméně na koncertech samozřejmě není nejdůležitější to, co se děje na baru, nýbrž to, co se děje v sále a na pódiu. Večer nabízel celkem dvě jména – domácí industriální veličinu Paprsky inženýra Garina a hlukový revival band Eine Stunde Merzbauten, který se sice tváří jako docela nové jméno, ale všichni zasvěcení vědí, že vznik téhle chásky nemá na triku nikdo jiný než Radek z Napalmed, což je (vlastně byla) zase noisová domácí veličina.
Jako první byly na svůj výstup nachystány Paprsky inženýra Garina, avšak ještě předtím, než k tomu došlo, proběhlo čtení básní, jemuž dělali podmaz dva členové Paprsků. Nevím, jestli má vůbec cenu, abych to nějak hodnotil, jelikož asi nemám dostatečné vzdělání (nebo cokoliv jiného, co je na to potřeba), abych hodnotil poezii… což ale vlastně nemám ani hudby, tak je to asi jedno. Tak či onak, nemůžu tvrdit, že bych v tom vodopádu metafor takhle z voleje a bez času se zamyslet viděl nějaký hlubší smysl, ale na druhou stranu zase nejde tvrdit, že by to byla nuda. Tomu napomáhalo i to, že ono čtení netrvalo moc dlouho a po třech nebo čtyřech (už si nevzpomínám přesně) kouscích byl úvodnímu výstupu konec.
Už během poslední básně na pódium nastoupily Paprsky inženýra Garina, přednašeč se přesunul do publika a čtení plynule přišlo ve vystoupení, které – vzpomínám-li si správně – začalo hutnou skladbou “Nepokoje”. Dál už jsem ale – snad jedině s výjimkou “Na čí?”, kterou fakt nejde nepoznat – jednotlivé písničky příliš nevnímal, protože co si budeme povídat, na koncerty Paprsků inženýra Garina člověk nechodí proto, aby si poslechnul nějaké oblíbené hitovky. Jejich koncerty jsou spíš o celkové atmosféře toho industriálního randálu všech přítomných plechů a barelů, kde je vizuální zážitek na stejné úrovni jako jeho audio kolega.
Ono pro někoho, kdo Paprsky inženýra Garina ještě neviděl a jde na ně poprvé, musí být docela sranda už jen pohled na pódium, kde kromě bicích, dvou kytar, baskytary a vokálu nechybělo ani několik sudů a barelů a spousta různých plechů, do nichž v některých momentech třískalo skoro všechno, co mělo ruce, aby později nastoupilo i kladivo nebo úhlové brusky, které při vůni páleného plechu zasypávaly pódium i přední řady lidí sprchou jisker. A aby toho náhodou nebylo málo, při (tuším) třetí skladbě se na poměrně malé pódium vměstnal desátý muzikant, který do industriální kakofonie přidal saxofon. Všechny monotónní rytmické plochy podporované deklamujícím vokálem i těch několik melodičtějších momentů fungovaly na výbornou, psychedelická atmosféra se dala krájet, muzikantské nasazení z toho sálalo (kecy, že bouchání rourou o plech není muzika, si schovejte pro svoji babičku!) a proti tomu všemu už byla černobílá projekce jen takovým bezvýznamným bonusem, který člověk stejně pomalu ani nestačil vnímat. Hodina uběhla jako nic, přesto během ní Paprsky inženýra Garina stihly svojí intenzitou s přehledem ponížit všechny black metalové skřety, na jejichž koncertě jsem byl předchozí den.
Co si budeme povídat, celý večer byl především o Paprscích inženýra Garina – ty byly skvělé a po konci jejich vystoupení by mohl člověk s klidem odejít dostatečně intelektuálně nasycen (pozor, tohle nebyla ironie!), protože už viděl to stěžejní. Přesto jsem samozřejmě zůstal, jelikož jsem byl zvědavý i na Eine Stunde Merzbauten, byť moc dalších takových nebylo a zatímco během Paprsků inženýra Garina byla v sálu hlava na hlavě, během setu Eine Stunde Merzbauten zůstala většina těch hlav na baru. A i mnozí z těch, kdo třeba přišli ze zvědavosti z vedlejší místnosti nakouknout, docela rychle utekli…
Samotné Paprsky inženýra Garina nejsou úplně lehká hudba a jistě to není pro každého, přesto když to posloucháte, jsou to stále písničky s nějakou strukturou a vývojem. Eine Stunde Merzbauten je ovšem úplně jiný level, pojem “skladba” v jejich slovníku nenajdete a jejich performance je nemilosrdným noisovým terorem, přičemž ten teror je myšlen v podstatě doslova. Čtyřčlenná sestava ve složení vokál, vokál, banjo (jo, fakt banjo!), pult+vokál a velká spousta krabiček a efektů se s ničím a nikým nesrala a ze zvukovky plynule přešla do absolutního marastu. Stěna hluku neměla ani začátek, pomalu ani konec ne a místa k odpočinku neměla určitě. Eine Stunde Merzbauten jeli totální výplach a ani na vteřinu v něm nepolevili… inu, není divu, že před tímhle náletem lomozu nejeden člověk utekl. Snad jen banjo-master na svůj nástroj drnkal se stoickým klidem, jeho kolegové však do svých mikrofonů řvali s viditelným nasazením… Radek se většinou věnoval spíš čudlíkům, ale občas si i on vzal do ruky krabičky a začal do ní vřeštět, což navíc často doprovázel skákáním na své dva spoluřvouny.
Upřímně by mě zajímalo, jestli to mají pánové alespoň částečně nějak sehrané, anebo Eine Stunde Merzbauten předváděli čistou hudební improvizaci, ale spíš to vypadalo možnost číslo dva – s tím, že jediná domluvená věc je signál pro konec. Signál přišel po nějaké půlhodince a takřka ze vteřiny na vteřinu přešel absolutní zvukový brajgl do naprostého ticha. Dál už zbývalo jen zatleskat, proboxovat se na bar vrátit sklenici od piva a vydat se na cestu domů…
