Archiv štítku: noise

Gnaw – Horrible Chamber

Gnaw - Horrible Chamber
Země: USA
Žánr: noise / sludge / drone
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Seventh Rule Recordings

Odkazy:
facebook

Americká pětice vedená Alanem Dubinem sice není ve světě kdovíjak známá, svým debutovým počinem “This Face” už však pár posluchačů zaujmout dokázala, přinejmenším v rámci domácí scény v New Yorku. Letošní rok přinesl na podzim pokračování v podobě řadovky “Horrible Chamber“, která tři roky starého předchůdce v hnusu a špíně ještě o něco překonává.

Od prvních tónů a skřeků úvodní “Humming” až po závěrečný zoufalý řev opusu “This Horrible Chamber” nelze o albu mluvit jinak než o očistci. Skladby o průměrné délce sedmi minut kombinují či střídají industriální noisové plochy se sludge/dronovým bahnem, to vše zastřešené skvělým Dubinovým vokálem plným zoufalství a hněvu, který do toho všeho hnusu padne jako ulitý. Připočtěte k tomu zahulený, hutný zvuk, atmosféru, která by se dala krájet, a vrstevnaté kompozice, dávkující výše zmíněné ingredience v promyšlených konstrukcí, a dostanete po všech směrech solidní nahrávku. Už jen zmiňovaná atmosférická “Humming” nasazuje laťku vysoko. K srdci mi obecně přirostly industriální skladby jako “Water Rite” o něco více, ale i drsné, agresivní výplachy jako předposlední “Vulture” mají hodně co nabídnout.

Hrací doba se zastavila u hranice jedenapadesáté minuty a podle mého soudu tak akorát. Album končí dřív, než začne lézt na nervy, zároveň z něj ale nemáte pocit, že je zbytečně krátké. Navíc se “Horrible Chamber” hned neoposlouchá. Tuhle žumpu plnou depresivních, misantropických pocitů a nálad jsem chtěl po prvním poslechu chuť odložit s tím, že to je opravdu odpad a nemastný, neslaný kekel. Pronikal jsem do ní jen stěží – jakkoliv mám podobné hnusy opravdu rád – a dnes si při psaní recenze říkám, že se do těch sraček mohli pánové obout ještě o něco více, jakkoliv se jim druhý počin povedl na výbornou.


Naxal Protocol – The Guilty Should Get What They Deserve!

Naxal Protocol - The Guilty Should Get What They Deserve!
Země: Itálie
Žánr: noise / dark ambient
Datum vydání: prosinec 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. Naxal in the Air Tonight
02. A Welcome Intrusion
03. Cosmounaut Cunnilingus
04. May You Rot in Hell
05. Shanghai Cocaine Nights
06. The Fear of Infection as an Infection of Fear
07. Tied Down
08. The Permanent Delirium of the Reactionary Mind
09. Degradation
10. The Despot Dies Smiling

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Dlouho jsme tu neměli žádné dark ambientní či noisové dílko a myslím si, že je nejvyšší čas to napravit. Naxal Protocol je projekt původem ze slunné Itálie, pokrevně i hudebně navazující na cirka deset let mrtvou power-noisařinu Cazzodio. O té jsem v rámci zjišťování informací o kapele slyšel prvně, nicméně pokud bude tvorba pod hlavičkou bývalého uskupení kvalitativně srovnatelná (anebo lepší) s aktuální deskou “The Guilty Should Get What They Deserve!” vydanou pod Eibon Records, jistě se po ní v nejbližší době podívám.

Naxal Protocol nechodí kolem horké kaše a již od začátku novinky dává najevo, že označení power noise není pro srandu králíkům. Nebo se o to přinejmenším snaží. Špinavý zvuk a věčně brnící uši jsou jen dvě z docela dlouhého výčtu charakteristik alba. Nekončící příval ruchů, šumu, vazbení a doslova chorobné rytmiky se vám po hodinu, čtyři minuty a jedenáct vteřin budou pokoušet udělat ze života peklo. Vedle přímočarého teroru hlukové divočiny sice dojde i na klidnější, temně ambientní planiny, kontrasty mezi těmito dvěma polohami jsou však ve většině případů ostré, jasné a především hrubé. Nedivte se tedy, pokud budete mít při cestě z pláně do pralesa pocit, jako by vám řezali uši pilkou na železo, v opačném případě dlouhé rezonování šumu ocelových hájů uvnitř hlavy.

I přes značnou agresivitu je nahrávka podle mého soudu pro posluchače poměrně přístupná. Ano, spojovat přístupnost a noise je pro většinu posluchačstva podobné, jako spojování masochismu a příjemných pocitů, ale za tímto názorem si stojím. Pokud je zavilý metalista zvyklý na death metalové výplachy nebo blackové cirkulárky, poslech “The Guilty Should Get What They Deserve!” by mu v tomto ohledu neměl dělat příliš velký problém, tím spíš, že k industrial/ambient blacku to je jen pouhý krok od tvrdé elektroniky. Navíc se Naxal Protocol nesnaží o kdovíjaký hudební experiment, na hlukařinu se projekt drží relativně konvenčních vyjadřovacích prostředků, takže pokud jste s nějakým tím bordelem v uších (a ne, není řeč o ušním mazu) již měli co do činění, máloco vás může na albu vyložené překvapit. Randál a zvonění ušních bubínků na poplach je tu prostě až na prvním místě a celková podoba desky je mu uzpůsobena. Přirovnal bych to ke zběsilému ataku teroristické úderky na nic netušící civilní obyvatelstvo, které je po krátkém varování, které pochopitelně nikdo nebere vážně, náhle zasypáváno přívalem kulek, granátů a tralaláčků ověšených trhavinami. Nic co by nebylo známo z extrémních metalových žánrů. Ostatně názvem to nemá projekt k terorismu tak daleko – původ hledejte v indické vesnici Naxalbari, podle níž bylo pojmenováno silně radikální levicové hnutí označované coby Naxal či Naxalite. Potom už snad nikoho nepřekvapí ani agresivně působící obal, ani fakt, že vám Naxal Protocol nadělá ve sluchovodech bengál, jak zákon káže.

Alespoň první půle desky takovým dojmem působí. Ta druhá vám ke konci již může přijít poněkud unavená – problémem však není kvalita, nýbrž délka. Nastavenou laťku drží album po celou dobu, o tom nemůže být řeč, větší problém může být s tím, že ne každý snese bezmála pětašedesát minut výplachu v kuse. Občas se najdou výjimky, nicméně do těch Naxal Protocol nepatří a abych si dokázal desku užít od začátku do konce, vyžaduje poslech poměrně specifickou náladu vůči světu či lidem kolem vás. Když už však taková chvíle nastane, “The Guilty Should Get What They Deserve!” je docela trefou do černého a dokáže spolehlivě ulevit, ať už jste nasraní na cokoliv nebo kohokoliv. Bezpečně vám vyrube mozek z hlavy a mysl odešle kamsi do post-apokalyptických dimenzí, kde lidstvo takřka neexistuje a světem zmítají pozůstatky jaderné (či ještě smrtonosnější) války. Z takového úhlu pohledu je škoda pouze toho, že deska není o těch pár minut kratší, aby mohla nabídnout ještě intenzivnější a komplexnější prožitek namísto rozpačitého poslechu, který utnete po sedmé, osmé skladbě z deseti, že to pro dnešek stačilo.


Další názory:

Pokud nejste člověk, který automaticky považuje za neposlouchatelnou píčovinu každý hlukový počin, ale řadíte se mezi lidi, kteří dokážou noise strávit a pochopit, pak už jen z podstaty toho žánru a také kvůli jeho povaze dost dobře nemůžete říct, jestli je nějaké noisové album dobré nebo špatné… spíš je to zaujalo/nezaujalo… a dost často je to také záležitost spíš subjektivního rozpoložení a nálady než samotné hudby. V případě “The Guilty Should Get What They Deserve!” jsem trochu na hraně, a jestli mám některé z oněch dvou možností blíž, tak by to na rozdíl od kolegy nade mnou bylo spíš k “nezaujalo”. Ne, že by deska pod hlavičkou Naxal Protocol nebyla extrémním zvukovým útokem, který vaše sluchové ústrojí bez milosti semele – v tomto ohledu nahrávka “The Guilty Should Get What They Deserve!” do puntíku splňuje očekávání a svého posluchače bude týrat, aniž by mu dala jakoukoliv šanci se bránit. I přesto jsem se do téhle hlukové katarze, která mi z obecného hlediska dost chutná, tentokrát nedokázal úplně ponořit. Na druhou stranu, některé kusy se dost povedly, což je případ především trojice “May You Rot in Hell”, “Shanghai Cocaine Nights” a “Tied Down”, ale jako celek mě to zas až tak brutálně nezničilo, byť předpoklady tam k tomu bezesporu jsou, jelikož “The Guilty Should Get What They Deserve!” je album stejně extrémní jako jeho obálka.
H.


Malvoisie – Weltschmerz

Malvoisie - Weltschmerz
Země: Švýcarsko
Žánr: experimental noise black metal
Datum vydání: 29.6.2013
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
bandcamp

První pohled (H.):

Zatímco kolega pode mnou je z “Weltschmerz” poměrně nadšený, moje pocity z desky jsou více než rozporuplné. Nejde o to, že bych nebyl schopen podobnou muziku ocenit, protože by to bylo až příliš “mimo”, mně podobné úchylnosti vůbec nevadí, ba právě naopak se mi to líbí a dost něco na tenhle způsob vyhledávám, ale samozřejmě nesežeru úplně všechno, pořád v tom musím cítit nějakou atmosféru a kvalitu (ať už danou čímkoliv), ale to jsem u Malvoisie tak nějak nenašel.

Nejde o to, že by ta muzika byla úplně marná, to rozhodně není, vlastně se na “Weltschmerz” najdou i motivy, které bych se nebál označit za vyloženě skvělé… a většinou se jedná o ty pomalejší pasáže. Jenže na druhou stranu se zde vyskytují i momenty, které mi přijdou vyloženě debilní, a říkám si, jestli to Malvoisie nemysleli spíš jako recesi, což je něco, na co byste u nahrávky tohoto druhu neměli pomyslet ani v nejmenším. A když se tak stane, tak je prostě něco špatně. A přestože tam takových věcí vlastně zas tolik není, ve výsledku to konečný dojem pošle úplně do kopru. V drtivé většině případů na mě takhle působí rychlé a chaotičtější kousky, kdy se Malvoisie vydají až někam na hranici noisu, což je tedy evidentně něco, co švýcarskému duu zrovna moc nejde. Třešničkou na dortu jsou pak úplně pošukané vokály, které se mi s prominutím zdají naprosto debilní. Takovéhle neurčité vřískání bez hlavy a paty, jak jej předvádějí Malvoisie, totiž působí spíše směšně než nějak strašidelně nebo misantropicky…

V pomalejších pasážích s “Weltschmerz” nemám problém, vlastně bych i řekl, že se mi to docela líbí, především když se pořádně ozve baskytara, ale jak již bylo řečeno, místy trochu směšné vřeštění paviánů a místy trochu idiotsky působící chaos těm několika zajímavějším momentům absolutně podřezává větev. Vyslovený průser to sice není, ale nad průměr se Malvoisie v mých očích vážně nevyškrábali.


Druhý pohled (Skvrn):

Malvoisie je podzemní black metalový projekt se vším všudy. Od skromného počtu dosažitelných informací o kapele až po samotnou hudbu. Malvoisie tvoří pánové Nocturnalpriest a Trypanosor, nutno dodat, že se oba činí skvěle. Kapela se motá kolem především kazetového labelu Infernal Kommando Records, která mimochodem zaštiťuje několik kontroverzních kapel těžkého undergroundu. “Weltschmerz” však zatím vyšlo podle dostupných informací pouze na vlastní náklady projektu, a to digitální formou. Obal zdobí skvostný artwork, který dokonale koresponduje s hudbou Malvoisie a je prací francouzského Maxima Taccardiho. Teď už ale dost úvodních řečí a pojďme se podívat na zoubek samotné hudbě.

K muzice Malvoisie mě napadá hned několik přívlastků, hodně, ale opravdu hodně nemocná, antihumánní, okultní a v neposlední řadě těžko uchopitelná. Třeba takový refrén je pro Malvoisie zřejmě termínem neznámým, párkrát se dá zachytit jen o jakési kytarové mazanice, jež si však ve většině případů odporují s harmonií. Nelidské skřeky plné bázně a děsivosti okultních obřadů se na vás valí a vy můžete udělat dvě věci – utéct, nebo si takovou nemocnost vychutnat spolu s hudebníky tak jako já. Texty k mání nikde nejsou, každopádně nejsem schopen říct, zda písně mají nějaká slova, a pokud mají, láskyplná vyznání to nejspíš nebudou.

Švýcaři tvořili s cílem udělat šílenou zvrácenost a je podstatné dodat, že se jim to povedlo. Nahrávka ani náhodou nezní směšně, jak se to u takovýchto “za každou cenu zlých” kapel stává. Hodnotit počiny jako “Weltschmerz” je nesmírně ošemetné, třeba z hlediska skladatelského umu bychom se nad průměr dostali jen stěží. Deska na mě však působí upřímně a jako celek s obalem mi dává smysl, a toho si vážím, i když vám neřeknu jestli si ještě takovou hudbu ve volné chvíli pustím. Pokud se čas od času nebráníte poddat takovýmto ujetostem, “Weltschmerz” je pro vás na míru šité a rádi si ještě připočtete bodík navíc.


Hradby samoty IV

Hradby samoty IV
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Allerseelen, Deutsch Nepal, Instinct Primal, Raison d’être, Tábor radosti

Sobota: Bocksholm, Einleitungszeit, Hluková sekce, Lazy Bastards, Ľahká múza, :Of the Wand and the Moon:, Teatro Satanico, Yarrdesh

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

První pohled (Stick):

Navštívit festival Hradby samoty s pořadovým číslem čtyři, to byl pro mě skutečný žánrový experiment, protože pod svými křídly shromažďuje hudební (či zvukové?) spolky, o kterých jsem až na výjimky ještě snad neslyšel. Po loňských Rosicích tentokrát padla volba na brněnský hrad Veveří, jehož hradby skvěle dokreslovaly atmosféru a umocňovaly dojmy z událostí nadcházejících. Prostory hradu byly pro festival dostatečně vděčné, takže jsme se dočkali dvou “scén”. Na té první, hlavní, vystupovaly po oba večery kapely a projekty. Na té druhé, dá se říct klubové, se střídali různí DJs, valící všechny druhy klubové hudby, od techna až k nějakému breakcoru. V podstatě si každý přišel na své, koho nebavilo interpretační umění pozvaných umělců, mohl se vyřádit u techna. Co se týče občerstvení, výdejní okénka s pivem byla první den největší slabinou festivalu díky ohromně dlouhým frontám. K dispozici však bylo i nealko nebo nějaké to jídlo (včetně vegetariánského guláše). Přes den běžel na hradě běžný provoz, tudíž byly otevřené klasické hradní putyky. Bylo dost zajímavé pozorovat pohledy běžných návštěvníků, když zmerčili návštěvníky festivalu. Nutno říct, že vše ale proběhlo v nejlepším pořádku a atmosféra byla většinu času velice uvolněná.

Pátek:

V pátek bylo první vystoupení plánováno na půl osmou, avšak došlo ke zpoždění a začalo se o něco později. Prvním vystupujícím byl český ambientní projekt Instinct Primal. Ten předvedl ambient, při němž využívá všemožných zdrojů zvuku, včetně nahrávek ze svého okolí, z města i přírody. Vystoupení bylo doplněno o prapodivný filmový snímek, který při těch zvucích působil dost zvráceně. K jeho smůle však po čase selhal systém Windows, a tím pádem bylo po projekci. I přesto šlo ale o docela příjemné vystoupení na úvod, na kolena jsem z toho sice nepadal, ale bylo vidět, že pán za notebookem pracuje s citem.

Dalším vystupujícím měl být Deutsch Nepal švédského umělce Petera Anderssona. Ten se ale opozdil, tudíž jej nahradili rakouští Allerseelen se svou militantní vizí elektronické hudby. Popravdě na mě působili dost rozpačitým dojmem. Zvláštní melodie a prapodivný projev zpěváka Kadmona nezachránila ani sličná rytmická sekce a záhy jsem propadl těžké letargii a nudě. Tohle se mi teda do vkusu dalece netrefilo a mám takový dojem, že jsem nebyl úplně jediný a kapela se nemohla chlubit zrovna silným diváckým obsazením. Dorazivší Deutsch Nepal se nakonec musel obejít bez svého vybavení, které se cestou někde ztratilo. Přesto vystoupil a předvedl další z působivých představení, své ambientní plochy doplňoval o zvláštně hypnotické vokály a i přes omezené možnosti, které mu nakonec zbyly, rozhodně nezklamal.

Po tomto vystoupení však přichází vrcholný dvojblok celého večera v podobě dark ambientního projektu Raison d’être, jehož hudební plochy podbarvovaly sugestivní záběry polorozbořených domů a jiných ne zrovna pozitivní náladu navozujcích prostor. Své vystoupení doplňoval využíváním netradičních “nástrojů”, tudíž bylo i co pozorovat, nejen vnímat, že tam někde za počítačem sedí pán, který pouští muziku a obrazy. Stejně tak český Tábor radosti, který u nás už několik let patří ke špičce elektronické experimentální hudby, nezklamal. Předvedl možná nejatmosféričtější vystoupení na celých Hradbách samoty. Vše bylo na svém místě, včetně padnoucích strašidelných masek, projekce a temného takřka rituálního ambientu. Naprosto všeobjímající kombinace, která vtáhla a do svého konce nepustila. Pak už nebylo moc na co čekat, únava si nemilosrdně řekla o slovo.

Sobota:

Pohodová sobota utekla a opět přišla půl osmá a byl čas vyrazit na noisovou kolaboraci Hluková sekce. Pětice se s tím nesrala a valila do lidí absolutní hlukový bordel, vytvářený všemi možnými způsoby, z nichž nejzajímavěji působila tenisová raketa, na které docházelo k prznění plyšáka mikrofonem. Nechyběla ani vojenská helma, skleněná láhev od vína a jiné hlukové libůstky. Výsledkem byla naprostá stěna, která vyčistila hlavu od veškerého bordelu a na další interprety bylo možné nastoupit s čistým štítem. Jak jsem doma noise nikdy neposlouchal, tak z výkonu Hlukové sekce jsem byl jednoduše unešen.

Nadšení mě trochu opustilo při vystoupení Ľahké múzy. Členové kapely se promenádovali v prapodivných oblečcích po areálu už notný čas před vystoupením a na mé tváři při pohledu na ně panoval spíše pobavený úsměšek. Ale možná tomu jenom nerozumím. Nicméně jsem byl zvědavý na jejich hudební produkci. Nu, musím říct, že v mých očích na plné čáře prohráli. Pseudoatmosférická hudba s rádoby gotickým nádechem, kytarou opakující dokola jeden motiv, statická “tanečnice”, která měla asi vytvářet gotický dojem, ale působila spíše směšně. A jako bonus zpěvačka. To bylo skutečné strašidlo, a i když se jí nedá upřít jistý hlasový rozsah, to co předváděla do této hudby… to bylo něco příšerného. No, tohle se mi do vkusu víc než netrefilo. Ale věřím tomu, že své fanoušky si to najde, ale tohle asi nikdy ocenit nedovedu.

Naštěstí byl čas na hlavní představení soboty i celého festivalu. Dánští :Of the Wand and the Moon: byli velkým příslibem napravení zkažené chuti po šílenství se jménem Ľahká múza. Ovšem pánové to trochu přepískli se zvučením, takže se poněkud natahovala časová propast. To však bylo zapomenuto ve chvíli, kdy spustili první skladbu “Sunspot”. Bylo vidět, že na kapelu se tu těšilo opravdu nejvíce lidí, prostor u první scény se takřka zaplnil a celé publikum si vychutnávalo neofolkový um Kima Larsena. Jedinou kaňkou na celém vystoupení byla zpětná vazba, která trápila nástroj Kima Larsena a kterou se nedařilo po celý čas vystoupení osdstranit, tudíž občas nepříjemně do skladeb vskočila. Doprovázeli ho hráč na elektrickou kytaru a klávesovou foukací harmoniku a bubeník. I ve třech lidech však předvedli silné vystoupení. Zazněly zásadní skladby, i skladby z novinky, a všechny fungovaly skvěle. Parádní momenty přišly ve chvíli, kdy se zapnul efekt na elektrické kytaře a písně dostaly skoro až post-rockový kabátek, který jim nesmírně slušel. Už tak vydatná atmosféra totiž díky tomu vždy vyletěla až někam do stratosférických výšek. Že vystoupení bylo úspěšné, dosvědčoval i vytoužený přídavek v podobě překrásné “Watch the Skyline Catch Fire”. Pro mě osobně nejlepší vystoupení z celého dne i celého festivalu.

Dánský zážitek mě tak vyšťavil, že poté mi švédská kolaborace Bocksholm (Peter AnderssonRaison d’être a Peter AnderssonDeutsch Nepal) nějak nedokázala proniknout do palice. Přesto si vybavuju, že nešlo o duchaprázdný ambient, ale o vcelku zajímavou kolaboraci s výbornými závěry a demonstrativním postojem s kazetou jako symbolem. Já se však spíše těšil na na Teatro Satanico z Itálie. Vlastně ale nějak nedokážu posoudit, jestli se mi to vystoupení líbilo, nebo ne. Prazvláštní úvod, kdy Devis Granziera odzpíval a capella jakýsi tradicionál, ve mně vyvolával prazvláštní dojmy. A ty v podstatě přetrvávaly po celou dobu, co jsem se vystoupení účastnil. Chvílemi nadšení, chvílemi rozpaky, nějak jsem se nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se odebral na Stage 2, kde se chystal k vystoupení pražský ujetec Yarrdesh. Jeho experimentální avantgardní jazz death metal, který odehrál společně s basákem za asistence počítače, neměl chybu. Totální ujetost a hráčská ekvilibristika naprosto učarovaly a vůbec nevadilo, že nás tam bylo jenom pár, vskutku toto vystoupení stálo za to a já doporučuji každému, kdo by měl možnost tuto performance vidět, ať se tomu určitě nebrání. Po živém aktu pak přišel elektronický set, což bylo to nejtvrdší a neujetější elektro, co jsem kdy slyšel, absolutní šílenost.

Však bylo na čase jít se podívat na (pro mě) poslední kapelu, kterou jsem byl schopen plně vnímat. Tím byl slovenský elektronický akt Einleitungszeit. Úvod působil dost prapodivně, ale když už se oba pánové konečně dostavili na pódium a spustili svou performanci, bylo co sledovat a co vnímat. Elektronické zvuky byly totiž doplňovány flexou používanou na desku na podlaze, ale i na zpěvákově těle. Měl na sobě totiž oblečenou zvláštní vestu, kterou měl ke všemu z nehořlavého materiálu. Vyexponovaný závěr vystoupení bylo završeno menší ohnivou show, což bylo svého druhu jediné vystoupení na letošních Hradbách. Hodně temné elektro podbarvené temným vokálem. Celé vystoupení mělo zvláštní odlidštěnou atmosféru a musím říct, že jsem se nenudil ani chvíli. Chtěl jsem se následně podívat i na Opening Peformance Orchestra, ale vzhledem k velmi pokročilé hodině, která vznikla díky průtahům v průběhu večera, jsem zjistil, že už nejsem jakkoliv schopen ten hluk vnímat, a tak jsem se odebral s prvními paprsky světla na lože.

S tímto se v podstatě blížím ke konci letoších Hradeb samoty, které se dají považovat za další úspěšný ročník. Věřím, že i na příští rok organizátoři vyberou působivé místo konání a přizvou neméně zajímavé projekty z celého spektra zvukové i hlukové tvorby. Když to bude v mých silách, určitě bych se jel podívat znovu.


Druhý pohled (Atreides):

Letošní již čtvrtý ročník undergroundových Hradeb samoty byl mou osobní premiérou. Ačkoliv jsem některá jména znal, celý festival pro mě byl tak trochu krokem do neznáma a docela jsem nevěděl, co čekat, poněvadž více než dvě třetiny jmen mi byly záhadou až do doby, kdy se ukázaly na pódiu. Páteční večer sliboval slušnou nadílku kvalitního nášupu a snad vše, nač jsem se těšil, dostálo očekáváním. Instinct Primal jsem prvně zmerčil v pražském Chapeau Rouge, kde se mi dostalo velmi příjemného zážitku, a nejinak tomu bylo i v případě úvodního vystoupení celého festivalu. Velmi příjemný začátek ovšem zazdili na můj vkus až nechutně fádní Allerseelen, spravit hořkou pachuť tak musel až Peter Andersson se svým projektem Deutsch Nepal. Vzhledem k technickým problémům se nám dostalo nevídaného vystoupení, které než co jiného připomínalo improvizaci z toho, co zrovna bylo po ruce – a ačkoliv šlo o vystoupení velice krátké, pocity z něj byly zatraceně silné, až vstávaly chlupy na zátylku. Ambientní Raison d’être jsem nakonec vychutnal během polehávání před budovou – a i tak šlo o velice příjemný zážitek, během kterého jsem čerpal síly na vystoupení pátečního headlinera, Táboru radosti. Jejich kombinace dark ambientu a pódiové prezentace plné masek, psychedelické projekce a neprostupného moře umělé mlhy bylo hypnotizující, uchvacující a do jisté míry nepopsatelné, to se prostě musí prožít. Jeden z vrcholů festivalu. Po skončení jejich setu byly na programu ještě Alfarmania a Napalmed, nicméně vzhledem k neznámosti jmen jsme spokojeni po předchozím vystoupení nakonec zvedli kotvy směr Brno a zamířili do postelí.

Sobotní večer začal mírným zpožděním, díky kterému naše výprava nestihla set Hlukové sekce. Podle ohlasů, včetně kolegy nademnou, to vypadá na promarněný zážitek, takže můžu jen litovat, že jsem jejich noisově-experimentální set minul. Ľahká múza, která patřila do skupiny jmen, o kterých jsem sem tam zaslechl, tak začala můj večer dosti prapodivně. Ačkoliv instrumentální směska goth rocku a industrialu zněla docela dobře, pěnice, na kterou se s trochou štěstí dalo koukat, se zcela určitě nedala poslouchat, aniž by sluchovému ústrojí nehrozila újma na zdraví. Set Ľahké Múzy jsme proto strávil na druhé stagi pařením na Aidana Zaala, jehož set i projekce stála za to a pařilo se na ni téměř samo. Po něm jsme se přesunul za ostatními a vyčkávali setu legendárních :Of the Wand and the Moon: v čele s Kimem Larsenem, kterému se za těch téměř patnáct let na neofolkové scéně podařilo vydobýt nemalého jména. Ačkoliv vystoupení provázely technické obtíže se zvukem, víc jak hodinový set utekl jako voda – a že to stálo za to. Kimův hluboký hlas a akustická kytara byla doprovázena skromnou bicí soupravou a uhrančivým pánem svírajícím elektrickou kytaru (nebo jakési prapodivné foukací klávesy, bylo-li toho za potřebí), která dodávala celému vystoupení post-rockový háv posouvající celé vystoupení docela jinam. Fungovaly jak staré věci, tak i mně podstatně bližší skladby z posledního alba “Lone Descent“, geniální závěr právě v podobě titulky “Lone Descent” zakončené sebevražednou noisovou pózou a následnou poklidnou “Watch the Skyline Catch Fire” pak byl skvělým rozloučením s publikem. Silnému dojmu z celého setu napomohla i neskutečná skromnost všech hudebníků, která se nejvíc projevila právě při závěrečných ovacích. Bylo však vidět, že pánové si své vystoupení užili stejně jako nadšené publikum.

Zbytek večera jsme pak strávili především kolem druhé stage, která v tu dobu byla v režii Lazy Bastards. Jakkoliv by si čtenář mohl myslet, že po relativně klidném neofolkovém prožitku je nálož breakcoru, tekna a hardcoru doslova pěstí na oko (a takhle zpětně bych mu dal za pravdu), onoho večera to docela fungovalo a obé jsem si dokázal užít. Kupodivu i bez drog. Závěrem? Festival považuji za výsostně podařený, a ačkoliv by se našlo několik much (takhle namátkou třeba špatně zvládnutá organizace u výčepu, především v pátek), nic to nemění na tom, že hudebně jsou Hradby samoty jedním z nejlepších hudebních zážitků letošního léta – a že jich zatím nebylo málo, jakkoliv je teprve půle července. Mimochodem, volba místa konání, totiž hradu Veveří, byla rovněž skvělá a jen podtrhla tajemnou atmosféru celého festivalu.


Mhnunrrn – Orh Oxctsasavxixtibi

Mhnunrrn - Orh Oxctsasavxixtibi
Země: Česká republika
Žánr: noise
Datum vydání: 8.5.2013
Label: Bleeding Ear Records

Tracklist:
01. [untitled]
02. [untitled]

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Bleeding Ear Records

Pokud by bylo mým záměrem vás od poslechu alba s prapodivným názvem “Orh Oxctsasavxixtibi” odradit, šlo by to vlastně naprosto jednoduše. Většině lidí by jen stačilo, abych řekl pouze jen to, jaká ta nahrávka ve skutečnosti je. Možná by se našlo naprosté minimum lidí, ještě menší část než promile, jež by to naopak nalákalo – ostatně vzhledem k tomu, oč se v tomto případě jedná, to pro větší počet lidí asi jen těžko může být určeno (což není myšleno ve zlém, možná spíš naopak!) – ale pro většinu z vás by to bylo asi dost na to, abyste to nikdy v životě nechtěli slyšet. A sám uznávám, že ono je to víceméně i logické, protože na první pohled tahle záležitost vážně nevypadá jako nic, co by si člověk chtěl pouštět dobrovolně. Jenže… co když to není jen bordel a vážně je v tom něco víc…?

Noise je celkově naprosto zvláštní hudba. Nebudeme tu nyní polemizovat, jestli to hudba vůbec je, pro naše účely pracujme s tezí, že se opravdu o hudební žánr jedná, byť značně extrémní. Což o to, muziky, která si záměrně klade za cíl být vyloženě nelíbivá, je relativně dost, v širším slova smyslu bychom tak mohli nazvat každou skupinu, jež ve své tvorbě hraje na vážnější notu a nevěnuje se sluníčkovým tématům, což bychom více či méně mohli vztáhnout na podstatnou část spektra metalové scény. Nicméně noise je v tomto ohledu naprosto jiná liga, skoro až jiný sport, neboť se jedná o jeden z mála žánrů, které tuto nelíbivost dotáhly daleko za hranici běžného vnímání hudby, kam už průměrný posluchač nevidí a snad ani vidět nechce. Já osobně proti tomu nemám vůbec, vlastně naopak si čas od času nějaký noise milerád poslechnu. Ale… přestože se většina interpretů této naprosto specifické hudební (?) odnože tváří jako umění, ze svého pohledu noise upřímně vnímám spíše jako příležitost si nádherně pročistit hlavu od všeho okolo, něco jako klystýr mozku nekontrolovanými proudy hluku. Možná bych mohl říct, že i trochu paradoxně noise vnímám jakožto jakousi terapii proti zbytku světa. A naprosto stejně jsem se jal zpočátku přistupovat i k Mhnunrrn – jako k bordelu, u něhož si člověk pročistí hlavu a nic víc. Avšak zde to byl špatný přístup…

Co vlastně člověk může očekávat od nahrávky, jejíž název – stejně jako jméno samotného projektu – takřka nelze ani vyslovit a spíš než slova připomíná přepis zvracení nebo jako práce kočky, která se vám právě prošla po klávesnici? Nechápejte mě špatně, tohle v žádném případě není myšleno ve zlém, mně to naopak přijde vlastně fascinující, že se pod jménem Mhnunrrn skrývá – podařilo-li se mi alespoň částečně pochopit – vlastní svébytný svět včetně vlastního jazyka. To a také prazvláštní koncept – “pravěk, atavismus, starověcí astronauti, vesmírná loď ze dřeva a paprskomety proti veleještěrům” – napovídá, že “Orh Oxctsasavxixtibi” nebude nic, co by se dalo triviálně hodit za hlavu jako další bordel na vypláchnutí mozkové dutiny.

Když ne chuť si to poslechnout, tak minimálně zvědavost toto v člověku vzbudí. Pokud se tak ovšem stalo, pojďme tu zvědavost zase nyní zabít tím, co vás na začátku mělo odradit – jaké “Orh Oxctsasavxixtibi” ve skutečnosti je? Škatulka black noise se záhy ukázala být trochu zavádějící, neboť Mhnunrrn na svém aktuálním počinu je především ten noise, black maximálně jen pocitově a jen místy. Je to neprostupná masa hluku. S naprosto vražednou vražednou délkou. Dvakrát 45 minut. Hodina a půl bez jediného zvolnění. Jen rachot, skřípění, vazbení. Jen hluk… 90 minut v kuse. Kolik z vás někdy poslouchalo noise celých 90 minut bez přestávky? Možná tak nějaký hlukový labužník, pokud sem omylem zavítá, ale to bude možná tak jeden člověk, většina z nás (ačkoliv po téhle recenzi bych už měl asi říkat “z vás”) nejspíš ne. Spíš než jako představa hudebního prožitku to může znít jako skoro nadlidský úkol, jehož vyplnění by si zasloužilo medaili…

…nicméně třeba já jsem “Orh Oxctsasavxixtibi” slyšel několikrát. Celých 90 minut bez přestávky. A jakkoliv jsem se do prvního poslechu musel nutit, na ty další jsem se vlastně… těšil?

“Orh Oxctsasavxixtibi” je sice především hluk a opravdu platí, že se jedná o 90 minut zvukového teroru, přesto v hudbě Mhnunrrn cítím víc než v běžném noisu – ačkoliv se naprosto bez obalu přiznávám, že žádný protřelý hlukař nejsem a poslouchám vlastně jen sem tam něco, co mi náhodou éterem přiletí zaskřípat a zahlučit i do mých uší. Ale i tak… jako by se na “Orh Oxctsasavxixtibi” skrývalo něco víc, jako by pod nánosem hluku byla schovaná další vrstva, mnohem hlubší a mnohem působivější. Těžko to popsat, protože “Orh Oxctsasavxixtibi” je jako hluboká temná propast, do jejíhož nitra nevidíte. Přesto VÍTE, že tam něco je – a právě v té hloubce je schována ta nesmírná uhrančivost “Orh Oxctsasavxixtibi” a celý ten svět Mhnunrrn s kosmickými koráby ze dřeva a astronauty ze starověku. Prostě to tam je…

Člověk by si myslel, že poslouchat noise 90 minut v kuse bez sebemenšího zvolnění bude skoro nadlidský úkol, jehož vyplnění by si zasloužilo medaili… a přitom jsem se během všech seancí s “Orh Oxctsasavxixtibi” na hodinky ani nepodíval a na čas vůbec nemyslel. Dobrá, možná úplně poprvé, protože jsem vážně nevěřil, že už to hraje dvacet minut… padesát minut… devadesát minut… ale pak už nikdy. Prostě to není třeba, protože čas se zastaví, sci-fi se začne prolínat s pravěkem a veleještěrovi se jinak než paprskometem neubráníte…


Thaw – Thaw

Thaw - Thaw
Země: Polsko
Žánr: black metal / noise / experimental
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. The Gate
02. Ancestors
03. Divine Light
04. Kiara
05. World’s Grave
06. Hunted Prey
07. Under the Slag Heap

Hodnocení:
Atreides – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Dalo by se říci, že polské extrémně metalové kvarteto Thaw se na svět vylouplo téměř odnikud. V roce 2010 vydali svůj první demáč “Decay“, následovaný druhým demem “Advance” z loňského roku. Letos se rozhodli vydat svůj eponymní debut, přesto pokud budete hledat o kapele více informací, nedozvíte se téměř nic – ačkoliv vydavatelství o nich tvrdí, že v jejich rodné zemi hrají na pódiu s takovými velikány, jako jsou Blindead, Jucifer, Jarboe nebo Neurosis. Po troše googlení dojdete k tomu, že sestava se rozhodla překřtít na pouhá počáteční písmena (nejspíše), po datu vzniku se raději ani neptejte a po oficiálních stránkách se slehla zem – Bandcamp vám bude muset stačit. Jak se zdá, Thaw kolem sebe úspěšně mlží a oblékají tajemný háv neznáma, čemuž ostatně napovídají i zveřejněné promo fotky, na kterých zmerčíte nanejvýše černé siluety v kápích a křečovitě svírané ruce.

České synonymum pro anglické slovo Thaw je cosi jako tání, rozmrazování, či dokonce obleva. Myslím, že název si kapela zvolila vhodně, neboť jejich ledový, na kost vymrzlý black metal poměrně úspěšně koketuje s neméně zajímavými ingrediencemi, jako jsou post-rockově lazené, téměř ambientní plochy nebo noisové vypalovačky mozku. Výsledný mix se podle mého názoru poslouchá příjemně, přestože posluchač znalý jiných projektů podobného ražení s velkou pravděpodobností překvapen nebude, ostatně ve výsledku nejde o nic, co by se v jistých obdobách již neobjevilo – ono dnes stvořit něco vyloženě originelního a unikátního je opravdu složité, co si budeme povídat, na obranu Thaw je však třeba říct, že za těch pár let známé existence si úctyhodně vypracovali těžko zaměnitelný zvuk a výraz, za kterým se skrývá jasná představa a spousta dřiny.

Poznávacím prvkem desky je black metal. Ledový, chladný, zahrán vskutku s umem, přesto pořád black metal. To na druhou stranu činí debut velmi přístupný i pro posluchače černého kovu, kteří jinak industriálním žánrům příliš neholdují (a nemám teď na mysli industrial ve stylu třeba Gorgonea Prima nebo Darkspace), přesto by chtěli zkusit poněkud experimentálnější tvorbu. Zajímavější to začíná být, když se z dvojkopáků a bzučivých kytar sklouzne k jemnějším, hřejivějším ambientnějším plochám, které připomínají ozvěny kapek dopadajících na zem z ledových stalaktitů, anebo spadne do nekončných hlubin noisu, jejichž tlak proráží ušní bubínky, jako by se nechumelilo.

“Thaw” je deska opravdu různorodá a proměnlivá, se stereotypem nemá opravdu nic společného, naopak kapela si libuje v postupných přechodech ve stavbě písní stejně jako v náhlých zvratech, kdy vás nechá ukolébat na klidných, houpavých vlnách monotónních kytar a poté se pokusí o lobotomii mozku i s kusem míchy. Přestože většinou tohle vše funguje jak má, občas se nemůžu ubránit pocitu, že některé přechody by šly provést i lépe, nenuceněji, přirozeněji. Dalším prvkem, či spíše neprvkem, je vokál. “Thaw” je víceméně instrumentální nahrávka, ve které se řve jen výjimečně. Mnohem častěji naleznete táhlý chorál, který příjemně podbarvuje tajuplnou atmosféru. Jejím věrným služebníkem je špinavý, místy až zahulený zvuk, který ji mohutně podporuje a dodává nahrávce onen punc hrubosti. I přesto však zůstává řeč jednotlivých nástrojů srozumitelná, žádný se příliš neztrácí nebo není vytažen do popředí na úkor ostatních.

Vzhledem k vyváženosti těžko říct, která skladba mne oslovila nejvíce, každá má díky proměnlivosti něco do sebe. Od black metalové sypačky “Hunted Pray” přes ambientnější “Kiara” až po závěrečnou “Under the Slag Heap“, temné, uhrančivé dronovky trochu ve stylu Sunn O))). Worlds Grave” mne zase místy příjemně potěšila soundem kytar ve stylu “Kovového háje” od Umbrtky, kterýžto je snad mým nejoblíbenějším albem od plzeňských skartokratů. Verdikt? V rámci scény rozhodně nejde o nic převratného nebo neslyšeného, ale to od debutu snad nikdo nečeká. Přesto se jedná o desku, která by mohla potěšit ucho zběhlého noisaře, stejně jako zarytého blackaře, který touží zkusit něco méně ortodoxního. “Thaw” se totiž s ničím moc nepáře, je tvrdá, špinavá, tajuplná a na debut počertech dobrá a vyspělá. Prostě další kus kvalitní muziky, který se nemá za co stydět.


Další názory:

Tohle je muzika přesně pro mě! Black metal mám hodně rád, experimentální black metal jakbysmet, a když je ten experimentální black metal ještě navíc dobrý, tak tím spíš. Je opravdu potěšující, že Poláci Thaw toto splňují, přestože je jejich stejnojmenná deska regulérním debutem. Podle soundu, jaký kapela na nahrávce dokázala vytvořit, by člověk rozhodně netipoval, že se bude jednat o debutují kapelu, protože je z “Thaw” cítit vyzrálost a jasně vytyčený směr, jakým se chtějí Poláci ubírat. Deska se přelévá mezi řezavým black metal, klidnějšími atmosférickými plochami, zničujícím noisovým výplachem, který dovede patřičně potrápit sluch, až k některým bez přehánění fantastickým momentům na pomezí prvních dvou poloh. Taková se objeví například ve třech čtvrtinách “Ancestors”, nebo třeba ve “World’s Grave” v podobě naléhavě zpívaných pasáží. Každopádně, “Thaw” funguje bezvadně jako celek a bezesporu se jedná o převelice zajímavou záležitost, které by měl svůj sluch věnovat každý, komu nejsou cizí trochu netradičnější formy black metalu.
H.


En Nihil – The Approaching Dark

En Nihil - The Approaching Dark
Země: USA
Žánr: industrial / noise / ambient
Datum vydání: leden 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. The Tombs of Empire
02. Frozen Postures
03. The Hearts Relent
04. Human Animal
05. Futile Man – The Weight of Absolution
06. Souls to Cease
07. Vulture Reign
08. The Approaching Dark
09. Darkfall

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Muziku samozřejmě běžně dělíme na žánry, což je asi nejpřehlednější a nejsnáze představitelné. Kdyby na to ovšem přišlo, klidně bychom mohli hudbu dělit i trochu abstraktněji, dejme tomu třeba standardní a nestandardní produkci. Na Sicmaggot se v drtivé většině případů setkáváme s tím prvním případem – ačkoliv jde nezřídka o bezesporu extrémní a nepříliš lehce stravitelné věci, přesto bych – měřeno čistě mou osobní optikou – označil 99 % metalové hudby za standardní produkci, tvořenou konvenčními prostředky, mohli bychom říct. Pak tu jsou ovšem záležitosti na samém okraji hudebního spektra, vymykající se běžnému pohledu na to, jak by muzika měla vypadat a znít, až by se vlastně v nejednom případě dalo vcelku úspěšně polemizovat o tom, zdali se ještě vážně jedná o hudbu. Kdysi dávno jsem pro osobní potřeby vymyslel pojem “umělecká performance”, což sedí mnohem lépe. Právě do této oblasti spadají různé zvukové experimenty, avantgardní hudba nebo třeba noise.

Netřeba důvtipnému čtenáři říkat, že En Nihil patří právě mezi obdobné záležitosti, které se víc než hudbou dají nazývat uměleckou performancí, ačkoliv nutno dodat, že jejich podání ještě zdaleka není ten úplně největší audio teror, jaký jsem kdy slyšel. Údajně by se prý mělo jednat o legendární formaci, nicméně to je pojem značně relativní, už jen z toho důvodu, že v dnešní době se legendárním nebo ještě lépe kultovním nazývá kdeco a každá druhá podzemní blbost, které se nedostane jakéhokoliv ohlasu, má tendence prohlašovat sama sebe za kult (ačkoliv zrovna na tohle jsou experti především chasníci z oblasti black metalu). Nemám páru, jak se to ve skutečnosti má s En Nihil, protože osobně jsem o tomto americkém projektu až doposud jaktěživ neslyšel, což ovšem – to pokorně připouštím – může být dost dobře dáno mou nepříliš velkou vzdělaností v dané žánrové oblasti. Pro pořádek je ale nutno jedním dechem dodat, že jméno En Nihil se přece jenom vynořilo již v roce 1994, což je na daný styl poměrně výkon (byť zde podle všeho byla docela dlouhá přestávka).

Dosud nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, co je tedy En Nihil vlastně zač. V této hudbě – tedy alespoň přinejmenším co se týká nové desky “The Approaching Dark” – se mísí vícero žánrů, z nichž nejvýrazněji do celkové podoby nahrávky promlouvá noise, avšak během více jak 50 minut tohoto vyhlazovacího procesu se člověk potká i s jistými ambientními plochami nebo nádechem industrialu. Toliko k formálnímu zařazení, zajímavé ovšem bude i zařazení čistě pocitové, které je sice mnohem jednodušší, avšak o to více vystihující – bordel. Toto pěkné (moje oblíbené!) expresivní označení má to kouzlo, že může být myšleno jako obrovská pochvala i jako obrovské negativum. Zde se ale nejedná ani o jedno z toho, nýbrž o označení, které “The Approaching Dark” vystihuje vlastně mnohem hmatatelněji než sypání oněch formálních škatulek. Bordel je zde tedy myšlen spíše v duchu objektivního popisu, nežli subjektivního hodnocení. Jestli má něco takového alespoň nějaký nárok být byť by jen trochu kvalitní hudbou (možná by byly na místě uvozovky?), to už je věc značně diskutabilní a dovolím si ji ponechat na vlastním soudu a vkusu každého jednoho čtenáře.

“The Approaching Dark” nabízí několik poloh, z nichž tou nejčetnější – jak již bylo nepřímo řečeno – je hluková stěna různého nepříjemného lomozu, skřípění, škrábání a rachotu. Opravdu málokterý žánr dokáže svým názvem tak přesně vystihnout svou vlastní náplň tak, jako to dokáže právě noise, čili hluk. Vokály zde samozřejmě nehledejte, byť se mi zdá, že na některých místech se v pozadí ozve náznak nějakého (ne)lidského skřeku, dost dobře však může jít jen o velmi zkreslený efekt. Záležitost je to ovšem nepodstatná, protože “The Approaching Dark” tu hlukovou podstatu bezezbytku naplňuje tak jako tak.

Ačkoliv to možná bude znít poněkud paradoxně, oproti nervy drásajícímu lomozu zní několik těch momentů hodně temného a minimalistického ambientu až relaxačně. Možná to na první pohled zní jako protimluv, nazývat hudbu, která je sama o sobě dosti depresivní, relaxační záležitostí, ale v porovnání s okolním očistcem působí ambientní skladby opravdu jako ostrůvek klidu v moři hluku. Taková je třeba třetí “The Hearts Relent”, která snad jako jediná píseň na “The Approaching Dark” nabízí něco, co by se s trochou představivosti dalo nazvat melodií (!), nebo závěrečná monotónnost “Darkfall”, jež po půl hodině šíleného výplachu působí až osudově. Zbylé skladby desky si už ale nekladou jiné ambice, než všechny ty nešťastníky, kteří se dostanou na dosah, jednoduše terorizovat. Jestli jste ochotni něco takového podstoupit, to se již musíte rozhodnout sami…


Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead – split

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead - split
Země: Česká republika / Německo
Žánr: noise
Datum vydání: 2012
Label: Meziprostor / Napalmed ‎/ Vomit Bucket Productions / Puzzle Records / Underground Pollution Records / Rauha Turva / NHDIYSTREC

Tracklist:
01. Paregorik – Pseudo-Intellectual Trauma
02. Ataraxy – In My Four Walls…
03. Napalmed – Tri Dcera Tops (excerpt)
04. Wormhead – Delusions of Persecution

Odkazy Paregorik:
bandcamp

Odkazy Ataraxy:
web

Odkazy Napalmed:
web

Odkazy Wormhead:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Napalmed

Chceme-li vůbec nějak hodnotit žánr jako noise, musíme si ponejprv položit jednu dosti zásadní otázku, a sice jakou optikou se na celou záležitost dívat, jaká měřítka nasadit, jestli vlastně vůbec nějaká? Ačkoliv se to pro nezasvěceného může zdát na první pohled jako trochu uhozené uvažování, není tomu tak, právě naopak, u natolik specifické záležitosti jako noise jsou podobné otázky rozhodně na místě. A pročpak?, ptá se onen nezasvěcenec… Inu, odpověď na otázku, proč si podobné otázky vůbec klást, je vcelku nasnadě – už jen samotný název žánru ji zodpovídá více než dostatečně.

V podstatě žádná ze všech existujících hudebních odnoží svým názvem plně neobsahuje samotnou svou podstatu. Považte sami, vždyť ne všechen death metal je smrtící, ne všechen black metal je temný, ne všechen heavy metal je opravdu heavy atd. Ale noise? Ten je jednou z těch nemnoha výjimek, která už jen svým názvem v plném rozsahu říká, co do této škatulky spadá – hluk. Nic víc, nic míň. Nekontrolovatelné (a mnohdy také nekontrolované) proudy hluku, skřípení, vrzání, nárazy, šum, jednoduše – bordel. Nyní přichází jedna z našich zásadních otázek – lze tohle vůbec považovat za hudbu? Pokud bychom aplikovali prostou teorii, že hudba je pouze to, kde hudebníci hrají tóny na hudební nástroje, pak by noise ve světle výše řečeného neobstál ani v nejmenším. Kdybychom však naši definici toho, co je a co není muzika, rozšířili kromě obligátního “má to noty” i na “umělecká zvuková performance”, hned jsme doma, jelikož sem noise bezesporu patří, na rozdíl například od drtivé většiny komerčního rádiového popu (tedy, ne, že bych já měl něco proti popu, sám si ho rád poslechnu, což se však nevylučuje s tím, že jej nepovažuji za pořádnou hudbu, natožpak za umění).

Další naše otázka je ovšem ještě o poznání štiplavější – proč noise vůbec poslouchat? Nutno říct, že v tomto případě bude odpověď (dojdeme-li se vůbec k nějaké) ještě méně jednoznačná. Pokud v hudbě hledáte odpočinek a relaxaci, noise vám není určen ani náhodou; jestli chcete v hudbě slyšet příjemné melodie a chytlavé momenty, noise vám není ani v nejmenším; chcete-li slyšet kvalitní muzikantské výkony, noise vám není určen za žádných okolností; jednoduše řečeno – pokud od hudby očekáváte to, co se od ní ve slušné společnosti za normálních okolností očekává, od čehokoliv z oblasti noise dejte urychleně ruce pryč (ačkoliv je zase druhá věc to, že noise je natolik okrajovou hudební formou, že průměrný posluchač se k němu ani nedostane, pročež z něj ani nemusí dávat ruce pryč). Komu je tedy tento žánr vůbec určen? Těžko říct… možná jestli hledáte, co všechno jste ještě schopni zvládnout, budete tu na správné adrese. Pokud si prostě a jednoduše libujete v něčem, co se diametrálně liší od nastolené “normálnosti”, není co řešit, tohle je přímo pro vás. Noise funguje (a to potvrzuji z osobní zkušenosti) i jako mozkový klystýr, když prostě potřebujete vyčistit hlavu od všeho – někteří žánroví interpreti předvádí takovou hlukovou nalejvárnu, že jsou k tomu snad přímo stvořeni. Anebo další možnost… když si prostě jenom chcete způsobit bolení hlavy… Dle libosti a osobního vkusu…

Přejděme k další otázce – je vůbec mezi noisovými hudebníky (anebo snad: “hudebníky”?) nějaký rozdíl? To je setsakra dobrý dotaz, vždyť uvažujme logicky – co je bordel, to je bordel, a v bordelu rozdíl není. Bohužel (bohudík?) to až takhle jednoduché ale není, a jak vidno, i v onom bordelu (tedy, hluku – nebuďme příliš expresivní) rozdíl opravdu je. Ale tím už se pomalu dostáváme k nosiči, kvůli němuž vůbec toto povídání vzniklo – splitku čtyř noisových projektů, dvou domácích a dvou německých. Každý z těchto projektů totiž ukazuje malinko jinou podobu noisu, čímž v rámci jednoho počinu dává jasnou odpověď, posléze aplikovatelnou na celý žánr – není bordel jako bordel!

“Pseudo-Intellectual Trauma” od Paregorik je jasnou ukázkou noisu, jenž si nedává za úkol nic menšího než terorizování ušních bubínků. Je to přesně ta řvavá podobu stylu, v níž to neskutečně skřípá a vrže bez sebemenší známky lítosti k posluchačově psychickému rozpoložení. Ataraxy se na splitu naopak prezentují “šumivým” noisem, minimalistickým až na kost – jeden monotónní zvuk po celou hrací dobu songu “In My Four Walls…” však není na poslech o nic méně náročnější. Noise od Napalmed je noisem veskrze chaotickým, klasickým bordelem, který přes sebe bez ladu a skladu překládá množství zvuků, tvořících jednu velkou masu hluku. Poslední účastník, po Ataraxy druzí Němci Wormhead, jsou pak jakousi kombinací výše zmíněného – šum, skřípení i chaos, to vše v jejich “Delusions of Persecution” najdete. Rozdíly vypadají na první poslech veskrze minimální, protože ve všech čtyřech případech jde o záležitost nelíbivou až (pro někoho) nepříjemnou, jenže tímhle způsobem byste mohli složit většinu žánru, že základ (v tomto případě hluk) je stejný a odlišnosti jsou už jen kosmetickou záležitostí. Tím pádem jsme si vlastně dokázali, že buď v jednotlivých noisových počinech rozdíly opravdu jsou, nebo že v rámci jednotlivých žánrů v hudbě rozdíly nejsou vůbec – to už si rozhodněte sami.

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead - split

Vzhledem k tomu, že tento text již pomalu plyne ke svému konci, si možná řeknete, že samotné nahrávce bylo věnováno minimum prostoru a víc než recenzí se článek stal jakousi úvahou o samotném žánru. Ale tak to prostě je – podle mého názoru ani o oné čtveřici skladeb není víc co říct. Je to prostě… noise. Se vším, co k němu patří, ať už v tom dobrém či v tom špatném slova smyslu. Záležitost na samém okraji hudební scény – natolik divná, že se o ní ve slušné společnosti nejenže nemluví, ale ani se o ní neví; natolik extrémní, že i nejeden tvrdý metalista se před ní poběží schovat do protihlukového krytu; záležitost pro naprosté minimum lidí. A jako takový je noise vlastně nepopsatelný, rozhodně i nehodnotitelný (právě pro tyhle případy byla recenzentům dána možnost odpustit si číselnou známku). Je to prostě… noise… hluk… bordel…