Archiv štítku: noise

Svart1 – Ardat Lili

Svart1 - Ardat Lili
Země: Itálie
Žánr: dark ambient / noise / ritual
Datum vydání: 17.11.2014
Label: Mask of the Slave Records

Tracklist:
01. Abu Fihama
02. Al-Gaylani
03. Nergal (feat. Uncodified)
04. Ardat Lili
05. Ardatu
06. Ashakku Marsu
07. Lamashtu
08. Clisma Bissau (feat. LCB)
09. Milcom
10. Mujina
11. Alu (feat. Tsidmz)
12. Utukku
13. Oni

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Hluk. Pro někoho odpudivý a nesnesitelný lomoz, pro jiné fascinující forma očistce, meditativní cesty ke svému nitru či brány do jiných dimenzí. Těžko uchopitelný žánr se častěji setkává s první, odmítavou reakcí, vždy se ale pojil především s reprodukcí průmyslových ruchů a dalšího technického bordelu za hlubším účelem, který mě naprosto uchvátil, což není asi dále třeba nějak zvlášť rozebírat. Co tu však rozebírat chci a co vlastně chci říct – je to pěkně dlouho, co jsme tu naposledy recenzovali nějakou hlukařinu, a je na čase s tím něco udělat. To něco nese název Svart1 a jen dokazuje, že underground kvete všude, nehledě na geografickou polohu. Pod krátkým názvem se totiž skrývá projekt Itala Raimonda Gaviana, jehož počátky sahají na Sardinii kamsi do roku 2009. Bohatá diskografie čítá na devět nahrávek nejrůznějšího charakteru, ke mně se však zatím dostala pouze loňská deska „Ardat Lili“, jež je cílem dnešní recenze.

Dlouho jsem přemýšlel, jak ji vlastně v recenzi pojmout, protože nahrávka sama je dost obtížně uchopitelná. Svart1 na ploše 68 minut míchá hlukový rituál zarámovaný dark ambientní rytmikou a o čistokrevném výplachu nemůže být řeč – deska je to stravitelná a pokud máte z žánru něco naposloucháno, zhltnete ji vcelku snadno. Pokud ji ovšem zvládnete zbaštit celou a neodložíte talíř v polovině. Protože ať se na „Ardat Lili“ dívám z jakéhokoliv úhlu, kolem a kolem mě po většinu času spíše nebaví, než baví. Připomíná mi nacpaný talíř parádně nastrojeného jídla, na které se krásně dívá, ale jakmile se do něj pustíte a začnete jej prozkoumávat blíže, přichází brzké vystřízlivění.

Album totiž „zdobí“ několik neduhů, které jsou poměrně znatelné hned na první, nejpozději druhý poslech. V první řadě je to délka. Ne, že by víc než hodinová stopáž byla v rámci žánru něčím neobvyklým, nicméně to ještě neznamená, že nemůže být záporem. Paradoxně však je tím nejmenším záporem – protože pokud by nahrávka nebyla tolik roztříštěná, s její konzumací bych neměl zdaleka takový problém. Svart1 se pokouší navodit atmosféru monotónními motivy, jež postupně bobtnají do pohlcující šíře, jenže s každou další stopou jako by se pokoušel o totéž od začátku. To je zčásti dáno i tím, že se na albu nachází několik kolaborací s jinými interprety, které jsou rozprostřeny po celé ploše alba a zároveň jsou výrazně odlišené od tvorby samotného tělesa a kontrastní přechody mezi skladbami jsou sice tu a tam efektní, ve výsledku však kvality alba výrazně sráží. Nezbývá totiž než sledovat, jak Svart1 pokaždé buduje rituální atmosféru od píky a na konci několikaminutového celku ji nekompromisně utne a nahradí jinou, zcela odlišnou. Je to jako nořit se znovu a znovu do bahna strojového hluku podtrženého tribal prvky a pokaždé být nemilosrdně vytažen zpět na hladinu. Skladbám zkrátka docela chybí jakýkoliv jednotící prvek, a každá tak na mě působí docela jinak… což je upřímně to poslední, co od nahrávky, jež je prezentována v podstatě jako noisový rituál z arabského světa, očekávám.

A přitom pokud bych měl hodnotit samotnou hudební (hlukovou?) stránku věci, rozhodně nemohu být tak negativní, protože řada nápadů je docela dobrá a skladby samy o sobě dávají smysl. Titulní skladba a následující „Ardatu“ tvoří jedinou sevřenější dvojici rostoucího nátlaku, jenž v druhé skladbě doroste do pohlcujícího, kontinuálního rytmického hukotu. Již další skladba „Ashakku Marsu“ je však pomalu gradující monotónní hluk protkaný zvoněním a v druhé polovině přeroste díky bubnům v hypnotický rituál. „Clisma Bissau“, kolaborace s LCB, je naopak naprosto bestiální záležitostí vypalující mozek z hlavy a něco podobného se dá tvrdit i o paranoidní a nepříjemné (tím správným způsobem) atmosféře „Alu“, na níž má podíl další italská formace TSIDMZ. Problémem však je, že takhle bych mohl pokračovat celou dobu, než bych postihl celé album. Každá skladba je sama o sobě nějakým způsobem originální, jenže pestrost způsobuje, že hlubší ponor do samotné hudby takřka není možný. Namísto toho zůstává pocit klouzání po povrchu jednotlivých skladeb, které když chci prozkoumat hlouběji, musím pouštět odděleně a nikoliv spolu se zbytkem alba, protože v jeho kontextu mi zkrátka nedávají smysl.

Nutně tak vyvstává otázka, co přesně může Svart1 na „Ardat Lili“ nabídnout. Odpověď rozhodně není jednoznačná – koneckonců, zrovna noise, dark ambient a další podobné žánry jsou víc o tom, jak dotyčnému posluchačovi sednou, jak se mu trefí do nálady, aktuálního rozpoložení. Jenže zároveň je i o atmosféře a tu tenhle počin… má, avšak rozsekanou na třináct kousíčků do třinácti skladeb a odnést si z poslechu tak rozdrobené desky trvalejší, hlubší pocit zkrátka nedokážu. Nemohu tvrdit, že by mě tohle svébytné dílo nezaujalo a věřím, že zejména živě by to mohl být super zážitek, nicméně oproti jiným noisařinám, které mám velmi rád, mi na “Ardat Lili” přece jen chybí hlubší, širší rámec a jednotící myšlenka.


Thaw – Earth Ground

Thaw - Earth Ground
Země: Polsko
Žánr: black metal / noise / experimental
Datum vydání: 10.10.2014
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
01. First Day
02. Afterkingdom
03. Sun
04. No Light
05. Second Day
06. Soil
07. Winter’s Bone
08. Last Day

Odkazy: facebook / bandcamp

K recenzi poskytl: Against PR

O eponymní prvotině černokovových hlukařů Thaw jste si u nás již něco málo přečíst mohli. Tenkrát jsem byl celý paf z toho, jakým způsobem tahle polská čtveřice smíchala odlidštěný black metal, hluk a dark ambient. Oznámení druhé desky “Earth Ground” po méně než roce od vydání však nutně vzbudilo otázky směřující ke kvalitě, hudebnímu posunu a dalším vlastnostem. Nedával jsem přílišnou naději tomu, že by mě pokračování usadilo na zadnici tak, jako se tomu stalo před cirka rokem a půl. Doufal jsem však alespoň v udržení standardu, kvality a pestrosti nápadů, která mě baví pokaždé, když se k “Thaw” vrátím.

“Earth Ground” otevírá, stejně jako předchůdce, atmosférické intro. Ticho před bouří rušené jen brumlající kytarou se po minutě a půl přelije v poctivý black metalový vál a rozjíždí antihumánní mašinerii. “Afterkingdom”, která vyšla již dříve samostatně, je solidním otevírákem alba a moc se s posluchačem nemaže. Plive jeden jedovatý riff z druhým a vokály jsou stoprocentním koncentrátem zloby, hněvu a bolesti. S následující “Sun” se stupňuje atmosféra a zahušťuje se. K mírnému překvapení jde brutální elektronika i ambient stranou a skladba je i v neklidnější částech takřka čistě kytarová. Jen v pozadí v poklidu tepe syntetizátor a tu a tam nějakou pasáž přibarví. Až v samém závěru se syrovost kytarových strun na pár okamžiků střídá s pohlcující temnotou ambientu.

Nicméně navzdory očekávání je i další skladba “No Light” především o strunných nástrojích, stejně jako každá další snad kromě vložky “Second Day”, která je naprostou hlukovou zběsilostí. Přesto se nedá říct, že by Thaw zjemnili, spíše syrovost střídá syrovost. Místo hluku vás zavalí chladnými riffy a řadou vypjatých, perfektně vygradovaných momentů, které jdou až na kost. “Earth Ground” vám nedá vydechnout, snad až na trochu mírnější “Sun”, jinak je to ale čirá zloba, která si vás získá, podmaní a ovládne. A pokud přece jen ne, ambice pro to má velmi slušné. Přesto je pro mě v jistém ohledu trochu zklamáním. Ano, není to kopírka debutu, to ani v nejmenším, ale Thaw jsem si po debutu spojil s experimenty a zapojováním dalších žánrů mimo black metal. V tom je aktuální počin spíše krokem zpět, protože právě to, co mi na “Thaw” učarovalo, prostě na “Earth Ground” takřka není k nalezení. Riffy jsou mnohdy výborné, skladby mají spád, gradují, bobtnají, rostou a snaží se na vás vyždímat, co největší množství hnusu jen můžou. Tomu nahrává i skvělý zvuk, který zvrácenou náladu alba jen podtrhuje. Ale prostě mi pořád něco chybí.

V jednom ohledu ale novinka naprosto exceluje: vokály. Maniakální výkon M. je místy takřka famózní. Od předchozí desky udělal obrovský skok a paleta skřeků a pazvuků, které jeho hrdlo vyluzuje, je občas dost těžko představitelná. V některých skladbách, jako je třeba “No Light”, se ještě drží v mezích dejme tomu tradičního blackového řevu. Ale to, co ze sebe sype třeba v “Afterkingdom” nebo “Winter’s Bone”, to je radost poslouchat. Deska na pěveckém výkonu sice ani omylem nestojí, nicméně vyluzované zvuky rozhodně neurazí.

I přes výtky však má “Earth Ground” rozhodně co nabídnout. Mám dojem, že tahle smečka až příliš dobře ví, co dělá, než aby nahrála špatnou desku. V ohledu na rok a půl starý, silně rozmanitý počin může kytarová novinka působit možná až trochu jednotvárně, to ano. Na druhou stranu, kapela se zaměřila na jednu konkrétní formu, kterou probádala mnohem víc do hloubky a ani zdaleka neudělala špatně. Jen díky mírně konzervativnějšímu přístupu se onen wow efekt “Thaw” zkrátka nedostavil.


Další názory:

Poláci Thaw se se svým eponymním debutem docela blýskli a jejich humusácký black metal s výjezdy do hájemství noisu, dronu a ambientu skutečně překvapil a hlavně – bavil. Pokračování “Earth Ground” už však bylo v jiné pozici, to naopak mělo potvrdit, že “Thaw” nebyla jen náhoda, zde už jistá očekávání na místě byla. Osobně jsem doufal, že kapela bude ještě víc experimentovat a zkombinuje black metalovou syrovost s hlukem do ještě organičtějšího celku, avšak Thaw se vydali přímo opačným směrem a jejich novinka je vesměs čistokrevný black metal, v němž jsou ty další vlivy (až na výjimky jako třeba noisovka “Second Day”) slyšet spíš pocitově. Na jednu stranu je to trochu škoda, ale na tu druhou je “Earth Ground” i přesto pořád setsakra skvělé album, které nepostrádá atmosféru a myšlenku (skladby jako “No Light” či “Winter’s Bone” jsou excelentní), a kdybych tvrdil, že mě ten poslech nebaví, tak by to rozhodně nebyla pravda. Ačkoliv jsem tedy dostal trochu něco jiného, než v co jsem doufal, odcházím nakonec spokojen a na další porci muziky budu zvědavý. I když Thaw nyní oproti debutu znějí možná o něco konvenčněji, mluvit v jejich případě o zajímavé kapele je stále bezesporu na místě.
H.


Paprsky inženýra Garina, Eine Stunde Merzbauten

Paprsky inzenyra Garina Praha 2015 poster
Datum: 23.1.2015
Místo: Praha, KC Kaštan
Účinkující: Eine Stunde Merzbauten, Paprsky inženýra Garina

V pátek 23. ledna se v Praze 6 odehrál menší industriálně-hlukový večírek, který ovšem nakonec nebyl tak malý, jak jsem předpokládal. Ne snad, že by se v domu U Kaštanu sešly stovky lidí, ale vzhledem k poměrně malým prostorům bylo dost plno a dostat se k baru pro pivo byl v některých momentech docela těžký úkol. Nicméně na koncertech samozřejmě není nejdůležitější to, co se děje na baru, nýbrž to, co se děje v sále a na pódiu. Večer nabízel celkem dvě jména – domácí industriální veličinu Paprsky inženýra Garina a hlukový revival band Eine Stunde Merzbauten, který se sice tváří jako docela nové jméno, ale všichni zasvěcení vědí, že vznik téhle chásky nemá na triku nikdo jiný než RadekNapalmed, což je (vlastně byla) zase noisová domácí veličina.

Jako první byly na svůj výstup nachystány Paprsky inženýra Garina, avšak ještě předtím, než k tomu došlo, proběhlo čtení básní, jemuž dělali podmaz dva členové Paprsků. Nevím, jestli má vůbec cenu, abych to nějak hodnotil, jelikož asi nemám dostatečné vzdělání (nebo cokoliv jiného, co je na to potřeba), abych hodnotil poezii… což ale vlastně nemám ani hudby, tak je to asi jedno. Tak či onak, nemůžu tvrdit, že bych v tom vodopádu metafor takhle z voleje a bez času se zamyslet viděl nějaký hlubší smysl, ale na druhou stranu zase nejde tvrdit, že by to byla nuda. Tomu napomáhalo i to, že ono čtení netrvalo moc dlouho a po třech nebo čtyřech (už si nevzpomínám přesně) kouscích byl úvodnímu výstupu konec.

Už během poslední básně na pódium nastoupily Paprsky inženýra Garina, přednašeč se přesunul do publika a čtení plynule přišlo ve vystoupení, které – vzpomínám-li si správně – začalo hutnou skladbou “Nepokoje”. Dál už jsem ale – snad jedině s výjimkou “Na čí?”, kterou fakt nejde nepoznat – jednotlivé písničky příliš nevnímal, protože co si budeme povídat, na koncerty Paprsků inženýra Garina člověk nechodí proto, aby si poslechnul nějaké oblíbené hitovky. Jejich koncerty jsou spíš o celkové atmosféře toho industriálního randálu všech přítomných plechů a barelů, kde je vizuální zážitek na stejné úrovni jako jeho audio kolega.

Ono pro někoho, kdo Paprsky inženýra Garina ještě neviděl a jde na ně poprvé, musí být docela sranda už jen pohled na pódium, kde kromě bicích, dvou kytar, baskytary a vokálu nechybělo ani několik sudů a barelů a spousta různých plechů, do nichž v některých momentech třískalo skoro všechno, co mělo ruce, aby později nastoupilo i kladivo nebo úhlové brusky, které při vůni páleného plechu zasypávaly pódium i přední řady lidí sprchou jisker. A aby toho náhodou nebylo málo, při (tuším) třetí skladbě se na poměrně malé pódium vměstnal desátý muzikant, který do industriální kakofonie přidal saxofon. Všechny monotónní rytmické plochy podporované deklamujícím vokálem i těch několik melodičtějších momentů fungovaly na výbornou, psychedelická atmosféra se dala krájet, muzikantské nasazení z toho sálalo (kecy, že bouchání rourou o plech není muzika, si schovejte pro svoji babičku!) a proti tomu všemu už byla černobílá projekce jen takovým bezvýznamným bonusem, který člověk stejně pomalu ani nestačil vnímat. Hodina uběhla jako nic, přesto během ní Paprsky inženýra Garina stihly svojí intenzitou s přehledem ponížit všechny black metalové skřety, na jejichž koncertě jsem byl předchozí den.

Co si budeme povídat, celý večer byl především o Paprscích inženýra Garina – ty byly skvělé a po konci jejich vystoupení by mohl člověk s klidem odejít dostatečně intelektuálně nasycen (pozor, tohle nebyla ironie!), protože už viděl to stěžejní. Přesto jsem samozřejmě zůstal, jelikož jsem byl zvědavý i na Eine Stunde Merzbauten, byť moc dalších takových nebylo a zatímco během Paprsků inženýra Garina byla v sálu hlava na hlavě, během setu Eine Stunde Merzbauten zůstala většina těch hlav na baru. A i mnozí z těch, kdo třeba přišli ze zvědavosti z vedlejší místnosti nakouknout, docela rychle utekli…

Samotné Paprsky inženýra Garina nejsou úplně lehká hudba a jistě to není pro každého, přesto když to posloucháte, jsou to stále písničky s nějakou strukturou a vývojem. Eine Stunde Merzbauten je ovšem úplně jiný level, pojem “skladba” v jejich slovníku nenajdete a jejich performance je nemilosrdným noisovým terorem, přičemž ten teror je myšlen v podstatě doslova. Čtyřčlenná sestava ve složení vokál, vokál, banjo (jo, fakt banjo!), pult+vokál a velká spousta krabiček a efektů se s ničím a nikým nesrala a ze zvukovky plynule přešla do absolutního marastu. Stěna hluku neměla ani začátek, pomalu ani konec ne a místa k odpočinku neměla určitě. Eine Stunde Merzbauten jeli totální výplach a ani na vteřinu v něm nepolevili… inu, není divu, že před tímhle náletem lomozu nejeden člověk utekl. Snad jen banjo-master na svůj nástroj drnkal se stoickým klidem, jeho kolegové však do svých mikrofonů řvali s viditelným nasazením… Radek se většinou věnoval spíš čudlíkům, ale občas si i on vzal do ruky krabičky a začal do ní vřeštět, což navíc často doprovázel skákáním na své dva spoluřvouny.

Upřímně by mě zajímalo, jestli to mají pánové alespoň částečně nějak sehrané, anebo Eine Stunde Merzbauten předváděli čistou hudební improvizaci, ale spíš to vypadalo možnost číslo dva – s tím, že jediná domluvená věc je signál pro konec. Signál přišel po nějaké půlhodince a takřka ze vteřiny na vteřinu přešel absolutní zvukový brajgl do naprostého ticha. Dál už zbývalo jen zatleskat, proboxovat se na bar vrátit sklenici od piva a vydat se na cestu domů…


Swans, Pharmakon

Swans
Datum: 20.10.2014
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Pharmakon, Swans

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):
Silver Rocket

První pohled (H.):

Kapel, jejichž návrat na scénu po nějaké době nečinnosti byl smysluplný, ve své podstatě zas až tak málo není, nicméně skupin, jejichž návrat byl smysluplný natolik, aby dokázal zastínit starou a mnohdy i klasickou tvorbu, je naprostá hrstka. Zámořští experimentátoři Swans k nim ovšem rozhodně patří, protože monumenty jako “The Seer” nebo “To Be Kind”, jaké tato formace okolo Michaela Giry po svém návratu vydala, se mohou bez obav rovnat s čímkoliv z minulosti a vlastně i velkou část toho staršího překonávají.

Swans po svém comebacku začali koncertovat opravdu hojně a 20. října to rozhodně nebylo poprvé, co vystupovali v České republice. Právě na koncertech je ovšem nádherně vidět, že je tato skupina relevantní i dnes, protože na svých aktuálních šňůrách ignoruje staré desky a hraje pouze aktuální tvorbu – a přesto je všichni chceme vidět a snad nikdo nevolá po starých “hitech”. A tato relevantnost se v pražském Lucerna Music Baru opětovně potvrdila…

Jako předskokan vystoupila Margaret Chardiet v rámci svého projektu Pharmakon, jehož loňská deska “Abandon” vzbudila docela pozdvižení. Drobná (a vzhledem k tomu, o jak nepříjemnou hudbu jde, až překvapivě pohledná) blondýnka se na pódiu zjevila naprosto beze slova a ihned začala za pomoci pultu a jakési magické destičky tvořit svůj power electronics / harsh noise. U toho ovšem zůstala jen chvíli, protože zanedlouho se chopila mikrofonu a za pokračujícího zvukového teroru do něj začala tvořit docela úctyhodnou plejádu hrdelních běsů. Nicméně i pódium jí brzy bylo malé… na chvíli se mi ztratila z dohledu, a když jsem ji přes hlavy lidí stojících přede mnou hledal, kde se zrovna nachází, najednou se dav rozestoupil a ona za neustálého trýznění mikrofonu procházela okolo. Mezi lidmi strávila velkou část svého setu, díky čemuž nebyla moc vidět, ale i tak byl její výstup rozhodně působivý a bohužel i dost krátký. Stejně náhle, jako její koncert začal, zvuková masáž také přestala a Margaret Chardiet se uklidila pryč. Bezesporu však šlo o vystoupení, jež mělo co říct a v jehož případě vůbec není od věci hovořit o tom, že zapůsobilo.

Jakkoliv je však temný noise/industrial hudba značně extrémní, vedle následujících Swans byla Pharmakon přece jen pouhou hlukovou jednohubkou. Jako první na pódium vstoupil Thor Harris (který svému křestnímu jménu dělá čest a díky mocnému plnovousu opravdu vypadá jak viking, vedle něhož jsou Amon Amarth k smíchu) a ujal se gongu, do něhož třískal několik dlouhých minut sólo – až za chvíli se k němu přidali Phil Puleo a Christoph Hahn. Právě tento rozjezd byl asi jedinou slabinou vystoupení Swans, protože byl až příliš natahovaný. Samozřejmě, Swans pracují na dlouhých zvukových plochách – je to znát jak na skladbách dalece přesahujících 30 minut, tak i z více jak dvouapůlhodinové délky celého vystoupení – ale poslouchat v podstatě 15 minut čistého času takřka neměnné bušení do gongu, to mi s prominutím přišlo trochu moc. Jakmile se ovšem na pódium dostavil i zbytek skupiny v čele s Michaelem Girou, jakékoliv výtky šly do kopru, protože začal koncert s velkým K.

Swans jsou specialisté v tom, že na turné hrají skladby, které ještě nevyšly. Když koncertovali k minulému albu “The Seer”, hráli už písně, jež se později objevily na letošním “To Be Kind”. A i když nyní formálně jedou šňůru k “To Be Kind”, polovinu setlistu již tvořily nové kompozice. A právě s jednou z nich vystoupení otevřeli. Jednalo se o třičtvrtěhodinový (včetně onoho čtvrthodinového gongového rozjezdu) kolos “Frankie M”. Když se píseň po oné čtvrt hodině konečně “rozjela”, šlo o naprostý skvost plný excelentních pasáží. Přesně tak, jak to na současných Swans máme rádi – dlouhé, působivé, monotónní, hutná uhrančivá atmosféra, neustálý tlak, fantastická gradace. Za vypíchnutí stojí zejména pasáž, v níž se Michael Gira chopil mikrofonu, protože to byla naprostá síla… bylo by dost naivní pochybovat o tom, že až tohle jednou vyjde na desce, tak ve všech médiích nebudou opětovně padat ta nejvyšší možná hodnocení. Kromě “Frankie M” pak zazněly ještě další dvě nové kompozice “Don’t Go” a “Black Hole Man”, přičemž zejména druhá zmiňovaná (která plynule navazovala na píseň “Bring the Sun” z letošního alba a která celé vystoupení uzavřela) byla opět jedním slovem famózní.

Swans jsou však do jisté míry samozřejmě i o hluku – doslova sonické výbuchy, kdy veškeré nástrojové obsazení nemilosrdně atakovalo ušní ústrojí všech přítomných, se objevovaly v každé skladbě, nicméně nutno dodat, že zvuk byl skvělý a i v těchto nejchaotičtějších momentech bylo stále slyšet třeba baskytarovou linku nebo jinou melodii schovanou za monumentální hradbou zvuku. Jediný, kdo tu a tam zanikal, byl Thor Harris, jenž střídal nástroje jak na běžícím páse, přičemž některé občas nevynikly na sto procent, což byl z mého stanoviště případ především cimbálu a jakéhosi prapodivného dřevěného nástroje, který trochu připomínal housle. S touto jedinou výjimkou nebylo ohledně nazvučení co vytýkat.

Swans jsou určitě o hluku a také jsou hodně nahlas, což určitě byli, naštěstí však hlasitost nepřesahovala únosnou mez. I z tohoto pohledu je zcela jistě na místě mluvit o spokojenosti, protože Swans byli hlasití přesně na té hranici, aby rozvibrovali kosti v těle, ale ne tak moc, aby z toho fyzicky bolely uši. Jedinou výjimkou byla pronikavá píšťala v “The Apostate”, protože její zvuk mi vážně drásal poslechové ústrojí, jinak to “přetrpět” šlo.

Co se týká “The Apostate”, v té se bohužel vyskytly i technické problémy, když po půl hodině začal stávkovat baskytarový aparát, takže skladba musela být přerušena minimálně tak deset minut před svým koncem. Situace však byla vyřešena asi tím nejlepším možným způsobem – úsměvem, krátkou omluvou, vtipem a přechodem na další píseň “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Pokud vám onen úsměv k hudbě Swans moc nesedí, rozhodně by se slušelo zmínit, že vystupování muzikantů mezi jednotlivými bylo velice lidské a civilní, takřka v přímém kontrastu s tím, co se děje v samotné muzice. Obzvláště to bylo vidět na konci vystoupení při mohutném a mnohaminutovém aplausu, kdy Michal Gira přál všem přítomným lásku. On vydatný potlesk následoval po každé kompozici – a určitě to nebyl takový ten potlesk jen ze slušnosti, jak tomu občas bývá – ale právě ten na konci byl rozhodně nejdelší. Během něho pak také došlo k představení jednotlivých členů, úklonám a odchodu. Byl to však potlesk uznání nad excelentním výkonem a jako poděkování za skvělý zážitek, jaký Swans návštěvníkům připravili, zcela jistě však ne prosba o přídavek… ostatně, ony ty dvě a půl hodiny byly velice náročné samy o sobě, takže já osobně bych snad o nějaké přidávání ani nestál.

Koncert Swans byl jednoznačně fantastický… nejen vrchní principál Michael Gira, ale i všichni ostatní hudebníci podali bravurní výkon a s výjimkou několika málo mušek, které proběhly výše, nešlo vytýkat zhola nic. Je ovšem nutné zdůraznit, že ani tyto mušky se jinak nepodepsaly na dojmu z celého vystoupení, jenž byl jednoduše obrovský. To je sice u někoho jako Swans považováno takřka za automatickou záležitost, přesto je to nutné explicitně zmínit, že ty dvě a půl hodiny byly setsakra velký zážitek.


Druhý pohled (Atreides):

Swans – jedno ze jmen, kterému jsem chtě nechtě propadl po prvním poslechu, a po seznámení s letošní deskou “To Be Kind” jsem se do nesmírných hloubek jejich hudby zanořil ještě o něco víc. Že říjnový koncert v Praze pak byla naprostá samozřejmost, snad ani nemusím připomínat, neb promrhat další setkání s Girovým ansámblem by už bylo téměř trestuhodné. Na tomto turné, jehož česká zastávka se odehrála v pražské Lucerně, předskakovala Pharmakon vezoucí noisový nášup, ale jakkoliv se o ní loni docela mluvilo, úspěšně mě její tvorba minula, takže jsem ji bral spíše jako milé zpestření na rozehřátí. Že Lucerna před pódiem praskala ve švech a mohutné sloupy, před které se nacpalo sotva pár řad, byly opět spíš k vzteku, asi taky příliš vyprávět nemusím, neboť to je v případě klubu věc docela známá a již jsem se s ní stačil smířit.

Při příchodu do sálu mě uvítala impozantně vyskládaná řada reprobeden beden, dvoje bicí a mohutný gong. Úplně vepředu pak malý pult určený pro Pharmakon alias Margaret Chardiet. Přiznám se, že ačkoliv její krátký set rozhodně nebyl nejhorší, víc než hudbou mě přitáhla svým vystupováním, respektive volným procházením se mezi lidmi, kdy ze sebe s lehkostí sypala jeden skřek za druhým. V kombinaci s hudbou to nebylo špatné, power elektronika je mi blízká, ale v podání Pharmakon na mě měla poněkud jiný účinek, než je v případě tohohle žánru zvykem. V úvodu mě dokázala naprosto suverénně uspat a popravdě od spánku ve stoje jsem neměl kdovíjak daleko. Až s postupem času mě dokázala i hudba a nejen vystupování zpěvačky vytrhnout z letargie, nicméně to už se set chýlil ke konci. Kolem a kolem to nebylo vyloženě špatné, ale asi jsem čekal intenzivnější set.

To už ale na pódium přišli Swans. Nevěděl jsem, co mám čekat, avizovány byly věci aktuální i zcela nové, a já tak úplně nevěděl, co vlastně čekat. Očekával jsem intenzitu a psychické i fyzické vypjetí, ale to vše jen ve velmi hrubých obrysech. Jak už napsal H., první se objevil Thor Harris a jal se mlátit do gongu. Efekt to mělo v zásadě podobný jako Pharmakon, ovšem podstatně mohutnější. Opět jsem upadl do letargie, ovšem tentokrát se přidal i mírně vyjetý stav a já měl po úvodní čtvrt hodině před očima takové věci, že byste se asi nestačili divit. Pak se konečně dostavil i principál Michael Gira a jeho druzi se do toho opřeli naplno, což nemělo za následek nic jiného než explozi všech představ a počátek postupně gradující extáze. Zbytek první skladby “Frankie M” mě rozmáchlými plochami unesl do jiných rozměrů a já toho večera prvně skutečně vnímal hudbu. A že bylo co vnímat. Rozsáhlá kompozice byla poskládána z několika repetetivních motivů, které dohromady tvořily valící se sonickou zeď. V podstatě tak zbytek skladby pokračoval v hypnotickém úvodu, ovšem ve zcela jiných dimenzích. Zato druhá “A Little God in My Hands” z letošní desky mě vrátila do poněkud střízlivějšího stavu, jakkoliv sama o sobě byla řádově mnohem psychedeličtější (a asi dvakrát delší) než její studiová podoba. Hluková pasáž v samém začátku byla naprosto excelentní a cesta k chorobnému závěru rovněž, vůbec celá skladba měla díky delší ploše mnohem silnější průběh a gradaci.

Setlist Swans:
01. Frankie M
02. A Little God in My Hands
03. The Apostate
04. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
05. Don’t Go
06. Bring the Sun / Black Hole Many

První hodina se Swans utekla takovým způsobem, že jste ji vlastně ani nepostřehli. Takový ten pocit, když se v úvodu třetí položky setlistu “The Apostate” podíváté, kolik že je to vlastně hodin a zjistíte, že ciferník se naprosto náhodně přeskupil tak, aby zobrazoval o hodinu víc. Něco jako změna na letní čas. Druhou hodinu vyplnily ještě další dva monumenty – “Just a Little Boy (for Chester Burnett)” a novinka “Don’t Go” a všechny tři skladby byly výborné. Hlavně druhá skladba, na kterou z desky potřebuji velmi specifickou náladu, fungovala naprosto sama a Girovy téměř nahodilé skřeky do kontextu skladby zapadly v živém podání mnohem lépe. Naopak trochu mě zklamal úvod závěrečné skladby “Bring the Sun / Black Hole Man”. První část mně známá z desky se pyšní jedním z nejintenzivnějších nástupů, jaký jsem kdy slyšel, a vážně jsem se těšil, až jej uslyším na koncertu. Naštěstí se ale poněkud rozmělněný úvod přelil do naprosto famózního zážitku, který ještě umocnila druhá, neskutečně frenetická polovina, s níž se Swans rozloučili.

Ovace byly bouřlivé a Michael Gira i zbytek ansámblu si je užívali, ale svém vystupování ostřílených harcovníků je nijak neporušili. Upřímně netuším, koho všechno máme podle principála pomilovat a kde šířit lásku, protože jsem odcházel přece jen poněkud nahluchlý. Swans ale zdaleka nebyli tak brutální jako jejich pověst, minimálně jsem se po celou dobu obešel bez špuntů. Jen v jednom případě jsem asi na minutu vytáhl sluchátka, ale v podstatě to bylo zbytečně, protože zdaleka to nebylo tak nahlas, aby tekla krev z uší. Co vám budu povídat, čekal jsem, že budou lidi utíkat ze sálu bolestí, ale nakonec to celé bylo… jak to jen říct… asi dospělé. Tak akorát na hraně a ne za ní, což je zcela upřímně to jediné, co od Swans neočekávám. Počítal jsem s tím, že to bude bolet a že špunty asi budou nutnost, abych naprosto neohluchl, ale v jádru to bylo takové přívětivé, což se rovná mírnému zklamání. Mírnému, protože kolem a kolem to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil.


Eine Stunde Merzbauten – 7305

Eine Stunde Merzbauten - 7305
Země: Česká republika
Žánr: noise
Datum vydání: 3.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Žádná hudba znamená hluk [Napalmed cover]
02. Deutsch Rum im Wasserturm [Einstürzende Neubauten cover]
03. Japahnis [Merzbow cover]

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Česká industrialová, potažmo noisová scéna už vyplivla do světa slušnou řádku zajímavých jmen. Mezi její nejvýznamnější členy patřila i dlouholetá stálice Napalmed, ke které jsem si paradoxně našel cestu až poměrně nedávno, pár měsíců před jejím koncem, který nastal letos v červnu, přesně dvacet let po založení tohoto tělesa. Jeho hlavní představitel RadeK.K. však nelení a svoji tvorbu přetavil do projektu, který nazval Eine Stunde Merzbauten. Kdo má alespoň povědomí o zahraniční industriální scéně, je mu jasné, že z názvu to čiší satirou a rozklíčovat konkrétní jména, tedy Einstürzende Neubauten nebo Merzbow, je to nejmenší. Kapela sama se představuje posluchačům jako cover na výše zmíněné interprety, takže jsem byl upřímně vážně zvědavý, co z toho vlastně vyleze, když někdo chce coverovat hluk.

V první řadě nutno uznat, že graficky zatraceně dobře. Černočerný digipack, černý lesklý tisk na černém matném podkladu působí jednak nenápadně, jednak hodně zvláštně a dost originálně (to prostě musíte držet v ruce, obrázek u článku vám o jeho podobě neřekne prakticky nic). Kromě toho, že při bližším prozkoumání je příjemný na pohled i na omak, ve svém nitru skýtá pár fotografií a poskytuje naprosté minimum informací. Při špatných světelných podmínkách těžko čitelný název jak uskupení, tak alba, případně skladeb, které jsou na disku všehovšudy tři, přičemž pojmenování jednotlivých kusů si v ironii nijak nezadá s názvem kapely. Ze jmen “Žádná hudba znamená hluk”, “Deutsch Rum im Wasserturm” a “Japahnis” mi i ještě teď chtě nechtě cukají koutky a když jsem je spatřil prvně, neměl jsem daleko od toho, abych popadal dech.

Ale k hudbě. Nebo alespoň ke hluku. Tři skladby mají celkem nějakých 80 minut, disk je tak vyplněn prakticky bezezbytku. Nicméně vzhledem k tomu, že jsou technicky spojeny v jeden track, jsem se nezaobíral tím, jak je která dlouhá. Já nevím, jak noise posloucháte vy, pokud vůbec, ale já si prostě pustím nahrávku a nechám ji na sebe působit, samostatné skladby, jsou-li, mě moc netrápí, takže mi to bylo v zásadě jedno. 80 minut se tvářilo jako výzva, nicméně šel jsem do ní s chutí a slušnou porcí zvědavosti s tím, že jsem pořádně nevěděl, co můžu očekávat.

Říct, že to je bordel, jak se sluší a patří, je víceméně nošení dříví do lesa. Jasně, že to je bordel, krucinál. Hodina dvacet strávena v jeho přítomnosti ale utíká překvapivě docela rychle a kolikrát jsem byl překvapený, že už je zase konec. Rozhodně to nebylo proto, že bych nedával pozor, ostatně, to vám tahle nahrávka ani nedovolí. Ale má v sobě to něco, co od noisu tak nějak očekávám a co nejde slovy tak docela vystihnout. Dokáže mě pohltit a nepustit, provést perfektní mentální klystýr a vypnout. Nechat se unášet nabuzenou představivostí na hlukových špičkách a vlnách bílého šumu, případně v minimalistických plochách kovového řinčení.

Vzhledem k tomu, že každá ze tří písní je coverem na některé z uskupení (Napalmed, Einstürzende Neubauten a Merzbow), je deska zároveň proměnlivá. Skladby pořádně ani nejsou odděleny – náznaky by byly, skladby se spíše prolínají, díky čemuž celá deska přirozeně plyne, a sic vám ve střední části dává vydechnout, úvod a závěr jsou přinejmenším stejně brutální a jdou až na dřeň podstaty. Aby bylo jasno, až na kost jdou všechny tři skladby, z nichž každá jedna se snaží nějakým způsobem obsáhnout základní stavební kameny, ono nitro hudby každého coverovaného interpreta a nějakým způsobem je interpretovat vlastní cestou. Ano, skutečně je tu předmětem coveru interpret a jeho tvorba jako celek, nikoliv jednotlivé skladby, což ani v jednom případě nad není možné. Funguje to ale výborně a mě to upřímně baví.

Minimálně většina stopáže, ne-li celá, je totiž skutečně cover a ne pouhé vykrádání, takže Eine Stunde Merzbauten nabízí na jednotlivá tělesa vlastní pohled a druhá skladba “Deutsch Rum im Wasserturm”, cirka půlhodinová variace Einstürzende Neubauten na trochu minimalističtější téma a bez vokálu, mě zaujala asi nejvíc. Díky svému “napjatému” klidu před závěrečnou bouří mi dává nejvíc prostoru a deska není jeden hlukový klystýr. Uznávám, vokál mi tam podvědomě trochu chybí, na druhou stranu čistě instrumentální podoba mi v rámci celku sedí víc. Ono samotné nic, ticho, kterým se rozléhá dunění, řinkot kovu, řezání a další pazvuky, je hypnotické samo o sobě a dokázalo si mě získat prakticky ihned. Do zbylých dvou skladeb jsem pronikal trochu pomaleji, i přesto mi ale nedokázaly poskytnout tolik silných momentů, přičemž nejvýraznější je pak samotný závěr alba. Stejně tak mám dojem, že Eine Stunde Merzbauten mohli skladby pojmout víc po svém. Chápu, že v případě hlukové stěny to jde asi hůř než u minimalističtějších kompozic, ale prostě mi v nich chybí to něco navrch, co není jen další, byť kvalitní bordel, ale zkrátka to něco, s čím bych se mohl identifikovat. Výplach je to solidní, pro domácí poslech ale raději sáhnu one-man projektu Mhnunrrn.

Obecně mám ze “7305” dojem, že Eine Stunde Merzbauten jej nahráli především jako oznámení o své existenci, první vlaštovku, za kterou budou následovat další. To samozřejmě není špatně – nějak se začít musí, a pokud to ale tohle banda dotáhne k nějakému solidnějšímu ksichtu (hlavně v případě hlukových stěn), budu jen rád. Protože sic se představili a zaujali především humorným konceptem, potenciál na tvoření solidního hluku bezesporu mají. Ostatně, dvacet let existence a vývoje Napalmed je zárukou, kterou by byla chyba podcenit a na další směřování projektu jsem vážně zvědavý. Číselné hodnocení si protentokrát odpustím, neboť v případě “7305” podle mě postrádá smysl.


Hradby samoty V

Hradby samoty V
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: 777 Babalon, Abandoned Asylum, Paprsky inženýra Garina, Sui Generis Umbra

Sobota: Blahosklonnost a shovívavost, Hluková sekce, In Slaughter Natives, Lamia Vox, Svartsinn, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

Rosický zámek přivítal industriální festival Hradby samoty již podruhé. Když se dark ambientní tóny rozléhaly prostorami zámku před dvěma lety poprvé, nebyl jsem u toho – na rozdíl od loňského ročníku, jenž se odehrál na hradě Veveří, kam mě dotáhlo především zvučné jméno neofolku, :Of the Wand and the Moon:. I letošní ročník pro mě nachystal podobného osobního headlinera, po desetileté nečinnosti se z komatu probral polský dark ambientní skvost Sui Generis Umbra a jedním ze dvou vystoupení, která uskupení pro letošní rok ohlásilo, poctilo právě i Hradby samoty. Vyjma Sui Generis Umbra se pak objevil i slušný zástup dalších zvučných jmen: In Slaughter Natives, Lamia Vox, nebo Svartsinn.

Do Rosic naše výprava dorazila někdy po čtvrté odpolední a po krátké, zato však nutné prohlídce merche (kde jsem ukořistil aktuální CD Oranssi Pazuzu a Falkenbach) rozbalila ležení v přilehlém kempu. Po obhlídce okolí následovalo seznámení s programem a občerstvení v zámecké hospodě. Ta se ukázala být v porovnání s loňskem velmi dobře vybavena, minimálně já jsem za celou dobu nenarazil na jedinou frontu na pivo. Což byla změna sice příjemná, nicméně zbytečná, neboť čepovaný Vyškov se dal pít jen s notnou dávkou sebezapření a mnohem lepší volbou bylo opuštění areálu a návštěva nějakého blízkého napajedla. Naproti tomu mi kuchyně několikrát dobře posloužila dobrým jídlem, který sice byl typicky hospodský (klobása, hermelín, guláš), to ale na chutnosti a rychlosti obsluhy nijak neubralo.


Pátek:

Ale k hudbě. Festival měl otevřít polský dark ambientní projekt Abandoned Asylum a já se ještě notnou chvíli před jeho začátkem přesunul do Divadla, hlavní stage letošních Hradeb samoty. Musím se přiznat, že některé mé požadavky, které na tento atmosférický žánr kladu, splnil na výbornou. Táhlé, ponuré zvukové stěny mě poměrně spolehlivě unesly kamsi mimo realitu. Konkrétní kontury hudby mi sice v hlavě nezůstaly (ono jich stejně moc nebylo), jako spíše výsledný dojem, který zůstává veskrze kladný. Jediné, co bych vytkl, je umístění v programu, neboť něco takového bych si klidně dal na samý závěr dne a nikoliv na rozjezd. V jeden moment jsem se přistihl, že mě hudba Łukasze Czajky téměř dokázala odeslat až do říše snů a to rozhodně není stav, který na úvod festivalu vyhledávám.

Další uskupení Paprsky inženýra Garina bylo pravým opakem. Zprvu jsem vůbec netušil, oč má jít, nicméně vše se ukázalo během tahání nástrojů na pódium. Vedle bicích a šestistrunky tu byly rezavé sudy, trubky a další hromady šrotu a nástroje jako kladiva nebo bruska. “Zvučení” způsobilo v programu zhruba hodinovou sekeru, výsledek ale rozhodně nebyl marný. Zběsilý industrial založený na hluku mučeného kovu byl něčím skutečně ojedinělým, především i díky tomu, že celé vystoupení nebylo jen o hudbě, ale o celém dění na pódiu, které svým způsobem nemělo kdovíjak daleko k performanci. Po Paprscích inženýra Garina jsem se rozhodl ve jménu další regenerace vynechat slovenský projekt Phragments, nicméně se neočekávaně protáhl a z následujících Italů Bad Sector jsem viděl sotva konec.

Zato následující vystoupení jsem si rozhodně ujít nenechal – došlo totiž na uhrančivou eLL, Maciela a nově i Joannu, která se k Sui Generis Umbra připojila se svým cellem teprve nedávno. Očekávání byla nemalá, vystoupení polského uskupení je však pohřbilo hluboko pod sebou. K tříčlenné sestavě přibyla pro potřeby koncertu slečna sekundující Macielovi u kláves, bubeník a tanečnice. Celý set navíc Sui Generis Umbra pojali velkolepě a musím říct, že tohle byl návrat na pódia ve velkém stylu. Set začal skladbou “No Sun” z první desky “Ater” a v podobném, silně dark ambientním a atmosférickém duchu se nesla celá první polovina vystoupení. Změna přišla s “Heta Rae” z posledního, deset let starého alba “Amok”, a spolu s ní i madam psychedelie. Následovala směsice neskutečná směsice nenávisti a perverzu, přímý útok na nejniternější lidské pudy a touhy. “Psychomania” s neskutečným závěrem, volně se přelévajícím do “Virtuoso of Perversity”.

Když kladiva temné elektroniky udeřily nejhlasitěji, z deklamující eLL se stal černý přízrak, zmítající se v křečích zběsilých rytmů. Silné deklamace střídal šílený šepot a ještě šílenější jekot. Skladbám hodně přidal živý buben, vystoupení zase bílá, přízračná víla, která se doplňovala s eLL oděnou v rudý šat. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ani jednou pořádně neslyšel cello, od kterého jsem si sliboval, že skladby posune ještě o kus dál oproti albu. Sui Generis Umbra nicméně pokračovali novou skladbou (a příslibem nové desky) a celý set uzavřeli “Ritus “Sacer Militaris”, během níž eLL pochodovala na pódiu s rudou vlajkou ozdobenou jednoduchým logem kapely. Pro mě vrchol festivalu.

Následující 777 Babalon sice byli dobří a rovněž odvedli parádní výkon, pořád se ale pohybovali ve stínu Sui Generis Umbra a lidé se z jejich setu pozvolna vytráceli. To ale mohlo být způsobeno více než hodinovým zpožděním, díky kterému Slováci začali hrát někdy kolem půl třetí, tedy v době, kdy už dávno měli skončit. Nicméně jsem rád, že jsem vytrval a zůstal, ačkoliv tělo už si žádalo odložení do spacáku: hutný dark ambient se na pódiu setkal s noisem, black metalovou kytarou a blastbeaty. Celá směsice měla vážně sílu, a to i přesto, že jsem ji pozoroval ze zadní části Divadla, kde bylo v jednom z výklenků několik míst k sezení. 777 Babalon ve mně zanechali velmi dobrý dojem a rozhodně se s tímhle jménem nesetkávám naposledy. Po skončení jejich setu následovala už jen cesta do stanu a vydatný spánek.


Sobota:

Probuzení, mírná kocovina a stále nedostatek spánku. Na Hradby samoty jsem přijel s notným deficitem, který se díky zpoždění programu ještě podařilo prohloubit, a proto jsem většinu dne suverénně prospal s tím, že do začátku programu je času dost. A vyplatilo se – ze sobotního programu jsem stihl mnohem víc položek, než jsem původně očekával, že by se mi mohlo podařit. Sic to zčásti opět bylo díky několika zádrhelům v programu. Stejně jako první den jsem se i v sobotu zdržoval především v prostoře Divadla a do stage umístěné v atomovém krytu téměř nezavítal. Možná je to škoda, nicméně si myslím, že hlavní scéna nabízela více než zajímavý a pestrý program, a pokud člověk zůstal jen u ní, rozhodně neprohloupil.

Sobotní večer začalo české duo Blahosklonnost a shovívavost. Instalace pódiové scény opět přinesla, stejně jako v případě Paprsků inženýra Garina předchozí den, zpoždění, ačkoliv tentokráte pouze půlhodinové. Nicméně i tentokrát se vyplatilo počkat, co tahle dvojice přinese. Na pódiu se objevil obrácený kyberkříž poskládaný ze starého hardwaru a hromady drátů, hlavní protagonista se pak zaopatřil maskou posetou knoflíky, kterými upravoval produkovaný bordel, v přímém kontrastu s ním fungovala pohledná slečna, která prznila své elektrické cello. Tomu všemu vévodila úchylná videoprojekce poskládaná z jakéhosi japonského filmu. Čtyřicetiminutová vlna hluku a drsného ambientu byla výborná a večer skvěle otevřela.

Naproti tomu další jméno v programu jsem nadšeně vyhlížel a kladl na něj nemalá očekávání. Ruská kráska vystupující pod jménem Lamia Vox přivezla do Rosic svůj okultní ambient, a ačkoliv celou dobu byla schovaná za pultem, odkud ovládala svoji hudbu a těšila publikum zpěvem, její set díky tomu na uhrančivosti nijak neutrpěl. Sibiřští šamani se střetli s nitrem lidské mysli a elektronikou, a pokud je Lamiina hudba z alba především zádumčivá, v živém podání zatraceně ožila a dostala ten správný rituální nádech. Naproti tomu norský one man projekt Svartsinn sice měl nepopiratelné kvality, ale tolik jako dvě předchozí vystoupení mě neoslovil. Nebylo to špatné, ale pokud Lamia byla celou dobu zakleta do světel notebooku a hudebních hraček, pro Svartsinn to platilo dvojnásob. J. R. Pettersen sice předvedl pěkný ambient, oproti Lamia Vox a Blahosklonnosti a shovívavosti poněkud zaostával. V jiném kontextu by možná vynikl víc, ale takhle jen “docela dobrý”.

Po Svartsinn jsem se tedy rozhodl navštívit bunkr, neboť jsem zjistil, že nejen hlavní stage zpoždění provází. Atomový kryt se rovněž potýkal s časovou dilatací a díky tomu jsem tak tak stihl začátek Hlukové sekce, která tak budiž jediným setem, který jsem v krytu zhlédl od začátku do konce. Set téhle hlukové kolaborace nelze komentovat jinak než parafrází popisku kapely: Noise, noise, noise! Tohle bylo po zatěžkaném, pomalém ambientu přesně to, co jsem potřeboval a bylo to kurva povznášející. Nevím, co víc dodat, snad jen, že přesně v duchu tradice “v nejlepším se má skončit” se tomuhle ukrutnému bordelu podařilo v naprosté extázi vyhodit pojistky dobrých pět, deset minut před koncem setu. Snad to jen dokládá, jak kulervoucí to bylo.

Díky krátkému občerstvení, během kterého jsem se trochu oklepal z Hlukové sekce, jsem dorazil do Divadla zhruba deset minut po začátku The Devil & the Universe. Na tenhle dark wave/ambient z dílny ikony rakouské scény, Ashleyho Dayoura, který je světu známý spíše díky goth rockové kapele Whispers in the Shadow, jsem měl políčeno už delší dobu a tak mě trochu zamrzelo, že jsem přišel o něco později, než jsem chtěl. K mému překvapení postrádalo duo typické kozí masky a hudba to byla zatraceně živelná. Dvoje perkuse, samply, klávesy a baskytara skýtaly v režii Ashleyho a jeho spoluhráče Stefana Elsbachera pěkně našlápý a energický set. Hrálo se z obou desek, debutové “:Imprint Daath:” i loňské “:Evoking Eterninty:” a rituál podmázlý velmi podařenou projekcí přímo vybízel k tanci. The Devil & the Universe mě tak velmi příjemně potěšili a vystoupení v rámci Hradeb samoty mi bylo příjemným odčiněním za promeškaný koncert z loňského listopadu.

Po vydařeném rituálu přišli In Slaughter Natives. Mě, coby nepolíbeného jejich tvorbou, naprosto s přehledem rozštípali svým martial industrialem na kaši. Hrubé deklamace, pochodové rytmy a temné dunění zarývající se hluboko pod šedou kůru mozkouvou. Sakra, to aby se člověk skoro styděl, že něco tak skvělého neznal dřív, než to slyšel prvně. Věřím, že bych si jejich set pak užil ještě o něco víc, protože už takhle to bylo skvělé a pro mě parádní zakončení večera. Ačkoliv bych možná délku setu uvítal trochu kratší, rozhodně na mě udělali stejně dobrý dojem, jako předchozí dvě vystoupení. Jeden z vrcholů už tak vydařeného večera.

Už už jsem byl rozhodnut, že po In Slaughter Natives se odeberu na kutě, neboť po dosti vyčerpávajícím programu jsem byl utahaný jako pes, tu jsem ale z prostor Divadla zaslechl něco, co znělo, jako když člověk mučí psa. Když jsem krátce nahlédl, zjistil jsem, že zvučí poslední kapela večera, My Live Evil, což vypadalo zhruba tak, že na pódiu stáli dva muzikanti (?) se saxofony, náhodně do nich foukali a ještě náhodněji mačkali jejich klapky, to vše přes samplovanou vážnou hudbu. Ačkoliv podobnou avantgardu bych jindy neskonale uvítal, protože to bylo fakt divné (sice ne tolik jako Asuna, ale pořád dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost), usoudil jsem, že něco takového bych už asi nedal a raději se do stanu skutečně odebral. To jsem však netušil, že i v kempu bude slyšitelnost tohohle sboru chorých slůňat pořád velmi dobrá a tu půlhodinku hodnou blázince si vyslechnu sakumprásk celou. Co tak říkali moji kolegové, v průběhu vystoupení to bylo ještě o něco šílenější, nejen díky slečně s proklatě zařízlými pysky v legínách. Pokud na tuhle zběsilost ještě někdy v životě narazím, upřímně doufám, že v trochu lepší kondici, protože tohle je přesně věc, kterou bych někdy rád zažil na vlastní kůži.

Ale k festivalu. Z pátých Hradeb samoty jsem si odvezl veskrze pozitivní dojmy. Ačkoliv hlavním tahákem pro mou maličkost byla především Sui Generis Umbra (na Castle Party do Polska, kde se odehraje jejich druhé vystoupení, se mi vážně příliš táhnout nechtělo), rozhodně nelituji. Oproti loňsku mi line-up sedl podstatně víc a přišlo mi, že hlavní scéna byla podstatně pestřejší a barevnější (jakkoliv duší stále černá), co do výčtu žánrů, ale i co do performancí, projekcí a vůbec pódiové prezentace kapel. Upřímně mě mrzí, že jsem si nenašel více času, který bych strávil na druhé stagi, ale jak jsem již jednou zmínil, i ta hlavní nabízela dost skvělé hudby, která za to stála i v těch mně neznámých případech. Co mi ale na Hradbách samoty bylo sympatické ze všeho nejvíc, to byla téměř rodinná atmosféra. Sice bych uvítal o něco větší počet návštěvníků, letošní ročník na druhou stranu nabídl ještě komornější prostředí než loňské Veveří. Možná právě výběrem prostoru. Tak či onak, i přes pár neduhů se páté Hradby samoty rozhodně vyvedly a nezbývá než se těšit na příští ročník.


Gnaw – Horrible Chamber

Gnaw - Horrible Chamber
Země: USA
Žánr: noise / sludge / drone
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Seventh Rule Recordings

Odkazy:
facebook

Americká pětice vedená Alanem Dubinem sice není ve světě kdovíjak známá, svým debutovým počinem “This Face” už však pár posluchačů zaujmout dokázala, přinejmenším v rámci domácí scény v New Yorku. Letošní rok přinesl na podzim pokračování v podobě řadovky “Horrible Chamber“, která tři roky starého předchůdce v hnusu a špíně ještě o něco překonává.

Od prvních tónů a skřeků úvodní “Humming” až po závěrečný zoufalý řev opusu “This Horrible Chamber” nelze o albu mluvit jinak než o očistci. Skladby o průměrné délce sedmi minut kombinují či střídají industriální noisové plochy se sludge/dronovým bahnem, to vše zastřešené skvělým Dubinovým vokálem plným zoufalství a hněvu, který do toho všeho hnusu padne jako ulitý. Připočtěte k tomu zahulený, hutný zvuk, atmosféru, která by se dala krájet, a vrstevnaté kompozice, dávkující výše zmíněné ingredience v promyšlených konstrukcí, a dostanete po všech směrech solidní nahrávku. Už jen zmiňovaná atmosférická “Humming” nasazuje laťku vysoko. K srdci mi obecně přirostly industriální skladby jako “Water Rite” o něco více, ale i drsné, agresivní výplachy jako předposlední “Vulture” mají hodně co nabídnout.

Hrací doba se zastavila u hranice jedenapadesáté minuty a podle mého soudu tak akorát. Album končí dřív, než začne lézt na nervy, zároveň z něj ale nemáte pocit, že je zbytečně krátké. Navíc se “Horrible Chamber” hned neoposlouchá. Tuhle žumpu plnou depresivních, misantropických pocitů a nálad jsem chtěl po prvním poslechu chuť odložit s tím, že to je opravdu odpad a nemastný, neslaný kekel. Pronikal jsem do ní jen stěží – jakkoliv mám podobné hnusy opravdu rád – a dnes si při psaní recenze říkám, že se do těch sraček mohli pánové obout ještě o něco více, jakkoliv se jim druhý počin povedl na výbornou.


Naxal Protocol – The Guilty Should Get What They Deserve!

Naxal Protocol - The Guilty Should Get What They Deserve!
Země: Itálie
Žánr: noise / dark ambient
Datum vydání: prosinec 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. Naxal in the Air Tonight
02. A Welcome Intrusion
03. Cosmounaut Cunnilingus
04. May You Rot in Hell
05. Shanghai Cocaine Nights
06. The Fear of Infection as an Infection of Fear
07. Tied Down
08. The Permanent Delirium of the Reactionary Mind
09. Degradation
10. The Despot Dies Smiling

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Dlouho jsme tu neměli žádné dark ambientní či noisové dílko a myslím si, že je nejvyšší čas to napravit. Naxal Protocol je projekt původem ze slunné Itálie, pokrevně i hudebně navazující na cirka deset let mrtvou power-noisařinu Cazzodio. O té jsem v rámci zjišťování informací o kapele slyšel prvně, nicméně pokud bude tvorba pod hlavičkou bývalého uskupení kvalitativně srovnatelná (anebo lepší) s aktuální deskou “The Guilty Should Get What They Deserve!” vydanou pod Eibon Records, jistě se po ní v nejbližší době podívám.

Naxal Protocol nechodí kolem horké kaše a již od začátku novinky dává najevo, že označení power noise není pro srandu králíkům. Nebo se o to přinejmenším snaží. Špinavý zvuk a věčně brnící uši jsou jen dvě z docela dlouhého výčtu charakteristik alba. Nekončící příval ruchů, šumu, vazbení a doslova chorobné rytmiky se vám po hodinu, čtyři minuty a jedenáct vteřin budou pokoušet udělat ze života peklo. Vedle přímočarého teroru hlukové divočiny sice dojde i na klidnější, temně ambientní planiny, kontrasty mezi těmito dvěma polohami jsou však ve většině případů ostré, jasné a především hrubé. Nedivte se tedy, pokud budete mít při cestě z pláně do pralesa pocit, jako by vám řezali uši pilkou na železo, v opačném případě dlouhé rezonování šumu ocelových hájů uvnitř hlavy.

I přes značnou agresivitu je nahrávka podle mého soudu pro posluchače poměrně přístupná. Ano, spojovat přístupnost a noise je pro většinu posluchačstva podobné, jako spojování masochismu a příjemných pocitů, ale za tímto názorem si stojím. Pokud je zavilý metalista zvyklý na death metalové výplachy nebo blackové cirkulárky, poslech “The Guilty Should Get What They Deserve!” by mu v tomto ohledu neměl dělat příliš velký problém, tím spíš, že k industrial/ambient blacku to je jen pouhý krok od tvrdé elektroniky. Navíc se Naxal Protocol nesnaží o kdovíjaký hudební experiment, na hlukařinu se projekt drží relativně konvenčních vyjadřovacích prostředků, takže pokud jste s nějakým tím bordelem v uších (a ne, není řeč o ušním mazu) již měli co do činění, máloco vás může na albu vyložené překvapit. Randál a zvonění ušních bubínků na poplach je tu prostě až na prvním místě a celková podoba desky je mu uzpůsobena. Přirovnal bych to ke zběsilému ataku teroristické úderky na nic netušící civilní obyvatelstvo, které je po krátkém varování, které pochopitelně nikdo nebere vážně, náhle zasypáváno přívalem kulek, granátů a tralaláčků ověšených trhavinami. Nic co by nebylo známo z extrémních metalových žánrů. Ostatně názvem to nemá projekt k terorismu tak daleko – původ hledejte v indické vesnici Naxalbari, podle níž bylo pojmenováno silně radikální levicové hnutí označované coby Naxal či Naxalite. Potom už snad nikoho nepřekvapí ani agresivně působící obal, ani fakt, že vám Naxal Protocol nadělá ve sluchovodech bengál, jak zákon káže.

Alespoň první půle desky takovým dojmem působí. Ta druhá vám ke konci již může přijít poněkud unavená – problémem však není kvalita, nýbrž délka. Nastavenou laťku drží album po celou dobu, o tom nemůže být řeč, větší problém může být s tím, že ne každý snese bezmála pětašedesát minut výplachu v kuse. Občas se najdou výjimky, nicméně do těch Naxal Protocol nepatří a abych si dokázal desku užít od začátku do konce, vyžaduje poslech poměrně specifickou náladu vůči světu či lidem kolem vás. Když už však taková chvíle nastane, “The Guilty Should Get What They Deserve!” je docela trefou do černého a dokáže spolehlivě ulevit, ať už jste nasraní na cokoliv nebo kohokoliv. Bezpečně vám vyrube mozek z hlavy a mysl odešle kamsi do post-apokalyptických dimenzí, kde lidstvo takřka neexistuje a světem zmítají pozůstatky jaderné (či ještě smrtonosnější) války. Z takového úhlu pohledu je škoda pouze toho, že deska není o těch pár minut kratší, aby mohla nabídnout ještě intenzivnější a komplexnější prožitek namísto rozpačitého poslechu, který utnete po sedmé, osmé skladbě z deseti, že to pro dnešek stačilo.


Další názory:

Pokud nejste člověk, který automaticky považuje za neposlouchatelnou píčovinu každý hlukový počin, ale řadíte se mezi lidi, kteří dokážou noise strávit a pochopit, pak už jen z podstaty toho žánru a také kvůli jeho povaze dost dobře nemůžete říct, jestli je nějaké noisové album dobré nebo špatné… spíš je to zaujalo/nezaujalo… a dost často je to také záležitost spíš subjektivního rozpoložení a nálady než samotné hudby. V případě “The Guilty Should Get What They Deserve!” jsem trochu na hraně, a jestli mám některé z oněch dvou možností blíž, tak by to na rozdíl od kolegy nade mnou bylo spíš k “nezaujalo”. Ne, že by deska pod hlavičkou Naxal Protocol nebyla extrémním zvukovým útokem, který vaše sluchové ústrojí bez milosti semele – v tomto ohledu nahrávka “The Guilty Should Get What They Deserve!” do puntíku splňuje očekávání a svého posluchače bude týrat, aniž by mu dala jakoukoliv šanci se bránit. I přesto jsem se do téhle hlukové katarze, která mi z obecného hlediska dost chutná, tentokrát nedokázal úplně ponořit. Na druhou stranu, některé kusy se dost povedly, což je případ především trojice “May You Rot in Hell”, “Shanghai Cocaine Nights” a “Tied Down”, ale jako celek mě to zas až tak brutálně nezničilo, byť předpoklady tam k tomu bezesporu jsou, jelikož “The Guilty Should Get What They Deserve!” je album stejně extrémní jako jeho obálka.
H.


Malvoisie – Weltschmerz

Malvoisie - Weltschmerz
Země: Švýcarsko
Žánr: experimental noise black metal
Datum vydání: 29.6.2013
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
bandcamp

První pohled (H.):

Zatímco kolega pode mnou je z “Weltschmerz” poměrně nadšený, moje pocity z desky jsou více než rozporuplné. Nejde o to, že bych nebyl schopen podobnou muziku ocenit, protože by to bylo až příliš “mimo”, mně podobné úchylnosti vůbec nevadí, ba právě naopak se mi to líbí a dost něco na tenhle způsob vyhledávám, ale samozřejmě nesežeru úplně všechno, pořád v tom musím cítit nějakou atmosféru a kvalitu (ať už danou čímkoliv), ale to jsem u Malvoisie tak nějak nenašel.

Nejde o to, že by ta muzika byla úplně marná, to rozhodně není, vlastně se na “Weltschmerz” najdou i motivy, které bych se nebál označit za vyloženě skvělé… a většinou se jedná o ty pomalejší pasáže. Jenže na druhou stranu se zde vyskytují i momenty, které mi přijdou vyloženě debilní, a říkám si, jestli to Malvoisie nemysleli spíš jako recesi, což je něco, na co byste u nahrávky tohoto druhu neměli pomyslet ani v nejmenším. A když se tak stane, tak je prostě něco špatně. A přestože tam takových věcí vlastně zas tolik není, ve výsledku to konečný dojem pošle úplně do kopru. V drtivé většině případů na mě takhle působí rychlé a chaotičtější kousky, kdy se Malvoisie vydají až někam na hranici noisu, což je tedy evidentně něco, co švýcarskému duu zrovna moc nejde. Třešničkou na dortu jsou pak úplně pošukané vokály, které se mi s prominutím zdají naprosto debilní. Takovéhle neurčité vřískání bez hlavy a paty, jak jej předvádějí Malvoisie, totiž působí spíše směšně než nějak strašidelně nebo misantropicky…

V pomalejších pasážích s “Weltschmerz” nemám problém, vlastně bych i řekl, že se mi to docela líbí, především když se pořádně ozve baskytara, ale jak již bylo řečeno, místy trochu směšné vřeštění paviánů a místy trochu idiotsky působící chaos těm několika zajímavějším momentům absolutně podřezává větev. Vyslovený průser to sice není, ale nad průměr se Malvoisie v mých očích vážně nevyškrábali.


Druhý pohled (Skvrn):

Malvoisie je podzemní black metalový projekt se vším všudy. Od skromného počtu dosažitelných informací o kapele až po samotnou hudbu. Malvoisie tvoří pánové Nocturnalpriest a Trypanosor, nutno dodat, že se oba činí skvěle. Kapela se motá kolem především kazetového labelu Infernal Kommando Records, která mimochodem zaštiťuje několik kontroverzních kapel těžkého undergroundu. “Weltschmerz” však zatím vyšlo podle dostupných informací pouze na vlastní náklady projektu, a to digitální formou. Obal zdobí skvostný artwork, který dokonale koresponduje s hudbou Malvoisie a je prací francouzského Maxima Taccardiho. Teď už ale dost úvodních řečí a pojďme se podívat na zoubek samotné hudbě.

K muzice Malvoisie mě napadá hned několik přívlastků, hodně, ale opravdu hodně nemocná, antihumánní, okultní a v neposlední řadě těžko uchopitelná. Třeba takový refrén je pro Malvoisie zřejmě termínem neznámým, párkrát se dá zachytit jen o jakési kytarové mazanice, jež si však ve většině případů odporují s harmonií. Nelidské skřeky plné bázně a děsivosti okultních obřadů se na vás valí a vy můžete udělat dvě věci – utéct, nebo si takovou nemocnost vychutnat spolu s hudebníky tak jako já. Texty k mání nikde nejsou, každopádně nejsem schopen říct, zda písně mají nějaká slova, a pokud mají, láskyplná vyznání to nejspíš nebudou.

Švýcaři tvořili s cílem udělat šílenou zvrácenost a je podstatné dodat, že se jim to povedlo. Nahrávka ani náhodou nezní směšně, jak se to u takovýchto “za každou cenu zlých” kapel stává. Hodnotit počiny jako “Weltschmerz” je nesmírně ošemetné, třeba z hlediska skladatelského umu bychom se nad průměr dostali jen stěží. Deska na mě však působí upřímně a jako celek s obalem mi dává smysl, a toho si vážím, i když vám neřeknu jestli si ještě takovou hudbu ve volné chvíli pustím. Pokud se čas od času nebráníte poddat takovýmto ujetostem, “Weltschmerz” je pro vás na míru šité a rádi si ještě připočtete bodík navíc.


Hradby samoty IV

Hradby samoty IV
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Allerseelen, Deutsch Nepal, Instinct Primal, Raison d’être, Tábor radosti

Sobota: Bocksholm, Einleitungszeit, Hluková sekce, Lazy Bastards, Ľahká múza, :Of the Wand and the Moon:, Teatro Satanico, Yarrdesh

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

První pohled (Stick):

Navštívit festival Hradby samoty s pořadovým číslem čtyři, to byl pro mě skutečný žánrový experiment, protože pod svými křídly shromažďuje hudební (či zvukové?) spolky, o kterých jsem až na výjimky ještě snad neslyšel. Po loňských Rosicích tentokrát padla volba na brněnský hrad Veveří, jehož hradby skvěle dokreslovaly atmosféru a umocňovaly dojmy z událostí nadcházejících. Prostory hradu byly pro festival dostatečně vděčné, takže jsme se dočkali dvou “scén”. Na té první, hlavní, vystupovaly po oba večery kapely a projekty. Na té druhé, dá se říct klubové, se střídali různí DJs, valící všechny druhy klubové hudby, od techna až k nějakému breakcoru. V podstatě si každý přišel na své, koho nebavilo interpretační umění pozvaných umělců, mohl se vyřádit u techna. Co se týče občerstvení, výdejní okénka s pivem byla první den největší slabinou festivalu díky ohromně dlouhým frontám. K dispozici však bylo i nealko nebo nějaké to jídlo (včetně vegetariánského guláše). Přes den běžel na hradě běžný provoz, tudíž byly otevřené klasické hradní putyky. Bylo dost zajímavé pozorovat pohledy běžných návštěvníků, když zmerčili návštěvníky festivalu. Nutno říct, že vše ale proběhlo v nejlepším pořádku a atmosféra byla většinu času velice uvolněná.

Pátek:

V pátek bylo první vystoupení plánováno na půl osmou, avšak došlo ke zpoždění a začalo se o něco později. Prvním vystupujícím byl český ambientní projekt Instinct Primal. Ten předvedl ambient, při němž využívá všemožných zdrojů zvuku, včetně nahrávek ze svého okolí, z města i přírody. Vystoupení bylo doplněno o prapodivný filmový snímek, který při těch zvucích působil dost zvráceně. K jeho smůle však po čase selhal systém Windows, a tím pádem bylo po projekci. I přesto šlo ale o docela příjemné vystoupení na úvod, na kolena jsem z toho sice nepadal, ale bylo vidět, že pán za notebookem pracuje s citem.

Dalším vystupujícím měl být Deutsch Nepal švédského umělce Petera Anderssona. Ten se ale opozdil, tudíž jej nahradili rakouští Allerseelen se svou militantní vizí elektronické hudby. Popravdě na mě působili dost rozpačitým dojmem. Zvláštní melodie a prapodivný projev zpěváka Kadmona nezachránila ani sličná rytmická sekce a záhy jsem propadl těžké letargii a nudě. Tohle se mi teda do vkusu dalece netrefilo a mám takový dojem, že jsem nebyl úplně jediný a kapela se nemohla chlubit zrovna silným diváckým obsazením. Dorazivší Deutsch Nepal se nakonec musel obejít bez svého vybavení, které se cestou někde ztratilo. Přesto vystoupil a předvedl další z působivých představení, své ambientní plochy doplňoval o zvláštně hypnotické vokály a i přes omezené možnosti, které mu nakonec zbyly, rozhodně nezklamal.

Po tomto vystoupení však přichází vrcholný dvojblok celého večera v podobě dark ambientního projektu Raison d’être, jehož hudební plochy podbarvovaly sugestivní záběry polorozbořených domů a jiných ne zrovna pozitivní náladu navozujcích prostor. Své vystoupení doplňoval využíváním netradičních “nástrojů”, tudíž bylo i co pozorovat, nejen vnímat, že tam někde za počítačem sedí pán, který pouští muziku a obrazy. Stejně tak český Tábor radosti, který u nás už několik let patří ke špičce elektronické experimentální hudby, nezklamal. Předvedl možná nejatmosféričtější vystoupení na celých Hradbách samoty. Vše bylo na svém místě, včetně padnoucích strašidelných masek, projekce a temného takřka rituálního ambientu. Naprosto všeobjímající kombinace, která vtáhla a do svého konce nepustila. Pak už nebylo moc na co čekat, únava si nemilosrdně řekla o slovo.

Sobota:

Pohodová sobota utekla a opět přišla půl osmá a byl čas vyrazit na noisovou kolaboraci Hluková sekce. Pětice se s tím nesrala a valila do lidí absolutní hlukový bordel, vytvářený všemi možnými způsoby, z nichž nejzajímavěji působila tenisová raketa, na které docházelo k prznění plyšáka mikrofonem. Nechyběla ani vojenská helma, skleněná láhev od vína a jiné hlukové libůstky. Výsledkem byla naprostá stěna, která vyčistila hlavu od veškerého bordelu a na další interprety bylo možné nastoupit s čistým štítem. Jak jsem doma noise nikdy neposlouchal, tak z výkonu Hlukové sekce jsem byl jednoduše unešen.

Nadšení mě trochu opustilo při vystoupení Ľahké múzy. Členové kapely se promenádovali v prapodivných oblečcích po areálu už notný čas před vystoupením a na mé tváři při pohledu na ně panoval spíše pobavený úsměšek. Ale možná tomu jenom nerozumím. Nicméně jsem byl zvědavý na jejich hudební produkci. Nu, musím říct, že v mých očích na plné čáře prohráli. Pseudoatmosférická hudba s rádoby gotickým nádechem, kytarou opakující dokola jeden motiv, statická “tanečnice”, která měla asi vytvářet gotický dojem, ale působila spíše směšně. A jako bonus zpěvačka. To bylo skutečné strašidlo, a i když se jí nedá upřít jistý hlasový rozsah, to co předváděla do této hudby… to bylo něco příšerného. No, tohle se mi do vkusu víc než netrefilo. Ale věřím tomu, že své fanoušky si to najde, ale tohle asi nikdy ocenit nedovedu.

Naštěstí byl čas na hlavní představení soboty i celého festivalu. Dánští :Of the Wand and the Moon: byli velkým příslibem napravení zkažené chuti po šílenství se jménem Ľahká múza. Ovšem pánové to trochu přepískli se zvučením, takže se poněkud natahovala časová propast. To však bylo zapomenuto ve chvíli, kdy spustili první skladbu “Sunspot”. Bylo vidět, že na kapelu se tu těšilo opravdu nejvíce lidí, prostor u první scény se takřka zaplnil a celé publikum si vychutnávalo neofolkový um Kima Larsena. Jedinou kaňkou na celém vystoupení byla zpětná vazba, která trápila nástroj Kima Larsena a kterou se nedařilo po celý čas vystoupení osdstranit, tudíž občas nepříjemně do skladeb vskočila. Doprovázeli ho hráč na elektrickou kytaru a klávesovou foukací harmoniku a bubeník. I ve třech lidech však předvedli silné vystoupení. Zazněly zásadní skladby, i skladby z novinky, a všechny fungovaly skvěle. Parádní momenty přišly ve chvíli, kdy se zapnul efekt na elektrické kytaře a písně dostaly skoro až post-rockový kabátek, který jim nesmírně slušel. Už tak vydatná atmosféra totiž díky tomu vždy vyletěla až někam do stratosférických výšek. Že vystoupení bylo úspěšné, dosvědčoval i vytoužený přídavek v podobě překrásné “Watch the Skyline Catch Fire”. Pro mě osobně nejlepší vystoupení z celého dne i celého festivalu.

Dánský zážitek mě tak vyšťavil, že poté mi švédská kolaborace Bocksholm (Peter AnderssonRaison d’être a Peter AnderssonDeutsch Nepal) nějak nedokázala proniknout do palice. Přesto si vybavuju, že nešlo o duchaprázdný ambient, ale o vcelku zajímavou kolaboraci s výbornými závěry a demonstrativním postojem s kazetou jako symbolem. Já se však spíše těšil na na Teatro Satanico z Itálie. Vlastně ale nějak nedokážu posoudit, jestli se mi to vystoupení líbilo, nebo ne. Prazvláštní úvod, kdy Devis Granziera odzpíval a capella jakýsi tradicionál, ve mně vyvolával prazvláštní dojmy. A ty v podstatě přetrvávaly po celou dobu, co jsem se vystoupení účastnil. Chvílemi nadšení, chvílemi rozpaky, nějak jsem se nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se odebral na Stage 2, kde se chystal k vystoupení pražský ujetec Yarrdesh. Jeho experimentální avantgardní jazz death metal, který odehrál společně s basákem za asistence počítače, neměl chybu. Totální ujetost a hráčská ekvilibristika naprosto učarovaly a vůbec nevadilo, že nás tam bylo jenom pár, vskutku toto vystoupení stálo za to a já doporučuji každému, kdo by měl možnost tuto performance vidět, ať se tomu určitě nebrání. Po živém aktu pak přišel elektronický set, což bylo to nejtvrdší a neujetější elektro, co jsem kdy slyšel, absolutní šílenost.

Však bylo na čase jít se podívat na (pro mě) poslední kapelu, kterou jsem byl schopen plně vnímat. Tím byl slovenský elektronický akt Einleitungszeit. Úvod působil dost prapodivně, ale když už se oba pánové konečně dostavili na pódium a spustili svou performanci, bylo co sledovat a co vnímat. Elektronické zvuky byly totiž doplňovány flexou používanou na desku na podlaze, ale i na zpěvákově těle. Měl na sobě totiž oblečenou zvláštní vestu, kterou měl ke všemu z nehořlavého materiálu. Vyexponovaný závěr vystoupení bylo završeno menší ohnivou show, což bylo svého druhu jediné vystoupení na letošních Hradbách. Hodně temné elektro podbarvené temným vokálem. Celé vystoupení mělo zvláštní odlidštěnou atmosféru a musím říct, že jsem se nenudil ani chvíli. Chtěl jsem se následně podívat i na Opening Peformance Orchestra, ale vzhledem k velmi pokročilé hodině, která vznikla díky průtahům v průběhu večera, jsem zjistil, že už nejsem jakkoliv schopen ten hluk vnímat, a tak jsem se odebral s prvními paprsky světla na lože.

S tímto se v podstatě blížím ke konci letoších Hradeb samoty, které se dají považovat za další úspěšný ročník. Věřím, že i na příští rok organizátoři vyberou působivé místo konání a přizvou neméně zajímavé projekty z celého spektra zvukové i hlukové tvorby. Když to bude v mých silách, určitě bych se jel podívat znovu.


Druhý pohled (Atreides):

Letošní již čtvrtý ročník undergroundových Hradeb samoty byl mou osobní premiérou. Ačkoliv jsem některá jména znal, celý festival pro mě byl tak trochu krokem do neznáma a docela jsem nevěděl, co čekat, poněvadž více než dvě třetiny jmen mi byly záhadou až do doby, kdy se ukázaly na pódiu. Páteční večer sliboval slušnou nadílku kvalitního nášupu a snad vše, nač jsem se těšil, dostálo očekáváním. Instinct Primal jsem prvně zmerčil v pražském Chapeau Rouge, kde se mi dostalo velmi příjemného zážitku, a nejinak tomu bylo i v případě úvodního vystoupení celého festivalu. Velmi příjemný začátek ovšem zazdili na můj vkus až nechutně fádní Allerseelen, spravit hořkou pachuť tak musel až Peter Andersson se svým projektem Deutsch Nepal. Vzhledem k technickým problémům se nám dostalo nevídaného vystoupení, které než co jiného připomínalo improvizaci z toho, co zrovna bylo po ruce – a ačkoliv šlo o vystoupení velice krátké, pocity z něj byly zatraceně silné, až vstávaly chlupy na zátylku. Ambientní Raison d’être jsem nakonec vychutnal během polehávání před budovou – a i tak šlo o velice příjemný zážitek, během kterého jsem čerpal síly na vystoupení pátečního headlinera, Táboru radosti. Jejich kombinace dark ambientu a pódiové prezentace plné masek, psychedelické projekce a neprostupného moře umělé mlhy bylo hypnotizující, uchvacující a do jisté míry nepopsatelné, to se prostě musí prožít. Jeden z vrcholů festivalu. Po skončení jejich setu byly na programu ještě Alfarmania a Napalmed, nicméně vzhledem k neznámosti jmen jsme spokojeni po předchozím vystoupení nakonec zvedli kotvy směr Brno a zamířili do postelí.

Sobotní večer začal mírným zpožděním, díky kterému naše výprava nestihla set Hlukové sekce. Podle ohlasů, včetně kolegy nademnou, to vypadá na promarněný zážitek, takže můžu jen litovat, že jsem jejich noisově-experimentální set minul. Ľahká múza, která patřila do skupiny jmen, o kterých jsem sem tam zaslechl, tak začala můj večer dosti prapodivně. Ačkoliv instrumentální směska goth rocku a industrialu zněla docela dobře, pěnice, na kterou se s trochou štěstí dalo koukat, se zcela určitě nedala poslouchat, aniž by sluchovému ústrojí nehrozila újma na zdraví. Set Ľahké Múzy jsme proto strávil na druhé stagi pařením na Aidana Zaala, jehož set i projekce stála za to a pařilo se na ni téměř samo. Po něm jsme se přesunul za ostatními a vyčkávali setu legendárních :Of the Wand and the Moon: v čele s Kimem Larsenem, kterému se za těch téměř patnáct let na neofolkové scéně podařilo vydobýt nemalého jména. Ačkoliv vystoupení provázely technické obtíže se zvukem, víc jak hodinový set utekl jako voda – a že to stálo za to. Kimův hluboký hlas a akustická kytara byla doprovázena skromnou bicí soupravou a uhrančivým pánem svírajícím elektrickou kytaru (nebo jakési prapodivné foukací klávesy, bylo-li toho za potřebí), která dodávala celému vystoupení post-rockový háv posouvající celé vystoupení docela jinam. Fungovaly jak staré věci, tak i mně podstatně bližší skladby z posledního alba “Lone Descent“, geniální závěr právě v podobě titulky “Lone Descent” zakončené sebevražednou noisovou pózou a následnou poklidnou “Watch the Skyline Catch Fire” pak byl skvělým rozloučením s publikem. Silnému dojmu z celého setu napomohla i neskutečná skromnost všech hudebníků, která se nejvíc projevila právě při závěrečných ovacích. Bylo však vidět, že pánové si své vystoupení užili stejně jako nadšené publikum.

Zbytek večera jsme pak strávili především kolem druhé stage, která v tu dobu byla v režii Lazy Bastards. Jakkoliv by si čtenář mohl myslet, že po relativně klidném neofolkovém prožitku je nálož breakcoru, tekna a hardcoru doslova pěstí na oko (a takhle zpětně bych mu dal za pravdu), onoho večera to docela fungovalo a obé jsem si dokázal užít. Kupodivu i bez drog. Závěrem? Festival považuji za výsostně podařený, a ačkoliv by se našlo několik much (takhle namátkou třeba špatně zvládnutá organizace u výčepu, především v pátek), nic to nemění na tom, že hudebně jsou Hradby samoty jedním z nejlepších hudebních zážitků letošního léta – a že jich zatím nebylo málo, jakkoliv je teprve půle července. Mimochodem, volba místa konání, totiž hradu Veveří, byla rovněž skvělá a jen podtrhla tajemnou atmosféru celého festivalu.