Země: Polsko Žánr: avantgarde / experimental Datum vydání: 13.3.2014 Label: Trzecie Ucho Tracklist: 01. Dymy 02. Samuel wraca do domu 03. Mieczów siedem 04. Serca tu mają tylko dzwony 05. Sen jest lżejszy od powietrza 06. Karawanem Fiat 07. Bieluń i chryzantemy 08. Bądź miłościw Hodnocení: H. – 10/10 Ježura – 9,5/10 Atreides – 10/10 Skvrn – 10/10 Průměrné hodnocení: 9,9/10 Odkazy: facebook

Já osobně nejsem příliš velkým příznivcem comebacků. Možná jsem trochu staromódní a přespříliš zásadový, ale zastávám názor, že buď chce člověk hrát a hraje, nebo se na to má vybodnout definitivně. Jestli něco vyloženě nesnáším, tak je to situace, kdy kapela ohlásí rozpad a za půl roku s velkou slávou zase obnovu činnosti. Jak už tomu tak ovšem bývá, existují výjimky, u nichž návrat na scénu vítám s nadšením. Dnes si o jedné takové výjimce povíme.

Lux Occulta byla (je) polská avantgardně metalová formace, i když s tím metalem už je to nyní diskutabilní. O tom si však povíme až o něco níže, protože nyní si musíme udělat obligátní historické okénko. Lux Occulta vznikli hluboko v 90. letech a zanechali za sebou čtyři excelentní desky. Přijde mi, že obecně jsou za nejlepší považovány ty první dvě, tedy “Forever Alone, Immortal” (1996) a “Dionysos” (1997), které jsou obě naprosto skvělé, ale ani ty další dvě, “My Guardian Anger” (1999) a “The Mother and the Enemy” (2001), nejsou dle mého subjektivního názoru o nic horší a popravdě řečeno, třeba “My Guardian Anger” v čele s fantastickou kompozicí “Mane – Tekel – Fares” je vlastně asi mým nejoblíbenějším albem skupiny.

V roce 2002 ovšem Lux Occulta ohlásili ukončení činnosti. To bylo v době, kdy se celá scéna začala lámat a hlavním médiem se v následujících letech postupně začal stávat internet. Lux Occulta už u toho ale nebyli, nevyvíjeli jakoukoliv aktivitu, jejich desky se jedna po druhé vyprodaly do posledního kusu a nově nastupující generace fanoušků se tedy k jejich jménu mohla dostat jen těžko. Na skupinu se docela zapomnělo a za jednu dekádu nečinnosti se stala prachem zavátou záležitostí pro pamětníky. Já jsem měl to štěstí, že jsem se k jejich úžasným deskám dostal a opravdu si je oblíbil, takže jsem neustále doufal, že jednou přijde oživení.

Tak dlouho se chodí s hrnkem pro vodu, až se ucho utrhne. Přesně po deseti letech ticha oživení opravdu přišlo a začalo se pracovat na nové desce “Kołysanki”, jež byla nakonec dokončena v loňském roce a na podzim měla vyjít. Nakonec došlo k podstatnému zdržení, takže k vydání došlo až letos v březnu, dlouhých 13 let po předchozí nahrávce “The Mother and the Enemy”. Ale jednu věc mohu říct hned teď s naprostou jistotou – to čekání za to kurva stálo!

Asi vám tu nemusím vykládat o tom, že čím více se člověk na nějakou nahrávku těší, tím větší a nepříjemnější pak může být zklamání. Já osobně jsem se na “Kołysanki” těšil opravdu nesmírně, tudíž jsem si také mohl nesmírně nabít hubu, ale naštěstí se nic takového nestalo a ve skutečnosti je to album ještě MNOHEM lepší, než jsem doufal. Jakmile jsem poprvé slyšel skladbu “Dymy”, kterou kapela vypustila v předstihu, okamžitě mi naskočila husí kůže, jak neskutečně fantastické to bylo. O to víc je však obdivuhodné, že se zdaleka nejedná o vrchol desky…

Než se ale vrhneme na konkrétní kompozice, dovolil bych si ještě vyjasnit to o té diskutabilnosti ohledně zařazení Lux Occulta do metalu. Ve své staré éře na prvních čtyřech deskách o tom nebylo pochyb, metalový žánr ve své avantgardní podobě tu hrál jednoznačný prim a nebylo se o čem bavit. V případě “Kołysanki” se už ovšem je o čem se bavit, protože to, co zde Lux Occulta předvádí, už bych se metalem zdráhal nazvat. Skupina totiž na “Kołysanki” zní naprosto odlišně od svých starších počinů a učinila obrovský skok. Metal tu sice stále je, ale jde v podstatě o naprosto minimální množství a ani omylem se nejedná o to, co by tvořilo tvář desky.

A oč se tedy jedná? Ačkoliv je hudba Lux Occulta na míle vzdálená jakékoliv triviálnosti či jednoduchosti, nezdráhal bych se to celé nazvat velice jednoduchými pojmy – experiment, avantgarda. Pokud byste vyloženě trvali na tom, že chcete vědět, co všechno na “Kołysanki” najdete, mohl bych vám tu kromě zmiňovaného metalu začít sypat slovíčka jako rock, folk, ambient, elektronika, jazz, motivy lidových písní a blablabla, dalších padesát a ještě víc žánrů, ale je to naprosto zbytečné, protože v podání Lux Occulta stejně ani jeden z nich nezní tak, jak si to pod těmi pojmy představíte. “Kołysanki” je totiž ohromný koktejl obrovského množství vlivů, stylů a odboček, jenž ovšem stále zní přirozeně a hlavně dohromady tvoří něco naprosto nezaměnitelného, originálního a vlastně takřka geniálního.

Ne, vážně si nedělám srandu a tu genialitu opravdu myslím upřímně. Osobně s tímto slovíčkem zacházím velice opatrně a hodně si rozmýšlím, než ho do recenze skutečně napíšu, nicméně v případě “Kołysanki” je to podle mě naprosto opodstatněné. Ať se na to totiž dívám z jakékoliv strany, v mých očích na tom albu není jediný moment špatně a každá jedna vteřina z těch 54 minut a 5 sekund navrch je pro mě naprosto bezchybná. Říkám to o máločem, ale u “Kołysanki” se vážně nebojím prohlásit, že je to z mého pohledu absolutně dokonalá deska. Tohle je totiž přesně ta hudba, jakou chci ve svém současném rozpoložení poslouchat – inteligentní, náročná, originální, neotřelá, působivá, trvanlivá, těžká i nádherná zároveň. A tohle všechno nejnovější počin Lux Occulta do puntíku splňuje.

Celou dobu jsem se chystal na to, až začnu psát o jednotlivých skladbách, ale když na to konečně přichází čas, vlastně si říkám, že je to naprosto zbytečné, protože ať se budu snažit sebevíc, stejně bych ani po deseti stránkách nedokázal dostatečně popsat všechno, co se na “Kołysanki” děje a jak úžasné to je. Už hypnotická “Dymy” na začátku vyráží dech svou uhrančivostí, už ta zní z pohledu průměrného posluchače neskutečně divně, ale ve skutečnosti je vlastně jedním z nejkonvenčnějších kusů a v dalších minutách se nacházejí možná ještě lepší kusy. Zejména trojice “Serca tu mają tylko dzwony”, “Sen jest lżejszy od powietrza” a “Karawanem Fiat” je naprostá fantazie a v jistých momentech naprostá posluchačská extáze.

Nicméně ani zbylé písně nejsou v žádném případě méněcenné. I minimalističtější věci jako “Mieczów siedem” nebo “Bądź miłościw” totiž fungují s naprosto stejnou samozřejmostí jako neskutečně prapodivná “Samuel wraca do domu”. Ale prapodivná v tom dobrém slova smyslu… spousta netradičnosti, nepředvídatelnosti, člověk nemá tušení, co se skrývá v příští vteřině. Přesně takhle to má vypadat. Do výčtu všech songů už nám zbývá pouze “Bieluń i chryzantemy”, jež je… zase naprosto excelentní. Stejně jako ve všech ostatních skladbách, i v ní se vyskytuje několik dechberoucích a fenomenálních nápadů, zejména v její druhé experimentálnější půli, která si vezme slovo po kytarovějším rozjezdu.

Myslím, že už to nemá cenu dále prodlužovat, jelikož těch superlativů jsem tu vysypal již přehršel a stejně si myslím, že jich ještě bylo málo a nejradši bych v nich pokračoval ještě dalších x stran… a vlastně i po nich by to možná bylo stále málo. Abych vás tedy neunudil, přejdu rovnou k závěru, který asi nikoho po předcházejících řádcích příliš nepřekvapí – “Kołysanki” je pro mě prozatím naprosto suverénně nejlepší album, které v letošním roce doposud vyšlo, a jsem si zcela jistý, že za nějakých osm měsíců o něm budu psát znovu v našem celoročním shrnutí v kategorii top5. Nedokážu si totiž představit, že by vyšlo pět desek, jež by byly lepší než to, co nahráli Lux Occulta. Popravdě řečeno, myslím si, že tohle je jedna z nejlepších nahrávek, jaké jsme tu za těch necelých osm let recenzovali… Skutečně výjimečná záležitost a zároveň nejlepší album Lux Occulta, jakkoliv jsou již staré kusy samy o sobě fantastické…

Další názory:

I když jsem nadšené šéfredaktorovy předpovědi a pak dojmy z poslechu novinky Lux Occulta nejdřív bral trochu s rezervou, nakonec musím uznat, že “Kołysanki” prakticky bezchybně naplňuje představu desky, která aspiruje na absolutní vrchol a stejně tak na absolutní hodnocení. Je to neuvěřitelně pestrá směsice všeho možného, míchá v sobě zdánlivě nesouvisející motivy a nástroje vyjádření a je vším, jen ne dílem, které by bylo snadné pojmout. Když se to ale začně dařit, ukáže se v pravém světle a vyjde najevo, že je to vskutku nádherné a inspirací žhnoucí dílo nesmírně talentovaných muzikantů, kteří už dávno hodili za hlavu nějaké formy a nenechají se omezovat ničím kromě své vlastní představivosti. “Kołysanki” je zkrátka skvost a já se mohu pod oslavná zvolání kolegů jedině podepsat, ale přesto tu budu za kazišuka a čistý absolutní průměr desce nedopřeji. Ne snad z toho důvodu, že by na ní bylo cokoli, co by si o chloupek nižší známku zasluhovalo, ale zkrátka proto, že jsem se ve vzájemné komunikaci s “Kołysanki” ještě nedostal do té fáze, kdy zapomenu na všechno okolo a nechám se hudbou dočista pohltit, což je moje kritérium pro desítková hodnocení. Jelikož ale “Kołysanki” stále roste, a mně se nezdá, že by ten růst měl v dohledné době ustat, jsem si takřka jistý, že album za nějakou dobu doroste až na těch deset a pak právoplatně usedne ve společnosti toho absolutně nejlepšího, co letos vyšlo. Protože když ne “Kołysanki”, tak už nevím, co by mohlo.
Ježura

K tomuhle polskému skvostu jsem se na rozdíl od H. dostal právě až s aktuální deskou, takže jsem nepoznamenán jeho starší tvorbou. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, nicméně předpokládám, že by to bylo stejně jedno, poněvadž co tak vím, tak “Kołysanki” je docela jinde. Nic to však nemění na tom, že jsem si tyhle řádně zdrogované ukolébavky neskutečně zamiloval a vlastně ani nevím, jestli bych dokázal vypíchnout skladbu, která mě sebrala nejvíc. Nejvíc jsem si zamiloval momenty, kdy Jaro.Slav jemně zpívá ukolébavky na elektronickém podmazu, jako tomu je v úvodní “Dymy” nebo šesté “Karawanem Fiat”. Něžná hořkost a přehršel vjemů, které do sebe z nějakého důvodu bez problémů zapadají, i když jsou si na hony vzdálené. Popravdě nevím, kde Lux Occulta bere inspiraci k tomu, aby dala dohromady něco tak barvitého, složitého, do posledního detailu propracovaného – a ano, bezesporu geniálního. Nevím, co o “Kołysanki” říct víc, protože ono se toho snad víc říct nedá. Snad jen abyste si to poslechli, protože tahle deska za to kurva stojí.
Atreides

Lux Occulta se povedlo to, co experimentální formace tvoří experimentálními formacemi. Za 13 let se totiž jejich hudba posunula co se týče obsahu (na mysli mám radikální změnu žánru) i kvality (tenhle skok není zas tak velký, protože i pozdější black metalové desky jsou úžasné a dnes se sluší říct i nadčasové). Dovolím si tvrdit, že i kdyby přes těch 13 let Lux Occulta své posluchače pravidelně zásobovali svými řadovkami, hudební posun by byl obdobný, jen by k němu Poláci došli postupně a skalním fanouškům by nezpůsobili takový šok. Opravdu nebudu přehánět, když řeknu, že na “Kołysanki” bych nezměnil ani tón, o žádné pasáži se nedá říct, že by byla slabší, každý nápad je zde perfektně zapracován a co se sluší dodat, s každým poslechem nahrávka strmě rostla, vlastně pořád roste. Největší praktická výhoda “Kołysanki” spočívá v tom, že může přilákat barvité spektrum posluchačů, protože vlivy z různých žánrů na vás útočí bez ustání a ze všech stran. Škoda slov, pokud jste jako posluchači otevření novým věcem a máte dost času na to, aby si vás deska postupně získávala a ukazovala vám i ta nejkouzelnější zákoutí, “Kołysanki” je tu pro vás šité na míru.
Skvrn