Archiv štítku: tnbm

Gandreid – Nordens skalder

Gandreid - Nordens skalder
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.12.2013
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Efter mørkets frembrudd
02. Atterljom
03. Skaldens sønner
04. Hærfang
05. Visjoner om en kvervet storhetstid
06. Han som stod åleina
07. Voyage Towards Redemption
08. Svart flamme
09. Blodstyrt, endelikt & velklang
10. Sorgens sti

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Jsou žánry, v nichž je ta hranice mezi dobrým a špatným velice, velice tenká, mnohdy se dokonce i stává, že čistě co do zvuku znějí nahrávky, které jsou považovány za kvalitní, a nahrávky, které jsou považovány za odpad, takřka totožně. Jedním z nádherných příkladů, kde je to parádně vidět, jsou třeba různé drone/doom/noise/experimental věci. Nicméně, jedním ze stylů, v nichž to taktéž bezesporu platí, je i black metal.

Obzvláště se to týká té špinavé a undergroundové formy black metalu v duchu úplně původní podoby tohoto žánru. Mám na mysli veškeré ty garážové projekty s kanálním zvukem, kde znějí kytary spíše jako otvírání rezavé konzervy nebo vrzající schody. V některých případech je to kult, syrová atmosféra a jedná se o pravou esenci black metalu, v jiných, které na letmý poslech znějí zvukově skoro stejně, ovšem jde o amatérské neumětelství. A ta hranice je tak tenká, že u některých desek se na tom, do jaké sorty ten počin patří, neshodnou ani samotní posluchači black metalu mezi sebou.

A právě v tomto ohledu mi docela zavařilo norské duo Ildsint (zpěv, kytary, baskytara, klávesy) a Vinðr známý též jako Dáublódir (zpěv, bicí), které společně vystupuje pod názvem Gandreid a na samém sklonku loňského roku (30. prosince) vydalo svůj debutový dlouhohrající nosič “Nordens skalder”. V jejich případě se totiž dokonce nemůžu dohodnout ani sám se sebou, na jakou stranu oné tenké hranice ta muzika patří…

Gandreid produkují poměrně špinavou formu black metalu se syrovým zvukem, čili v základě docela klasika s typickou chladnou atmosférou severu, která tu už mockrát byla a ještě mockrát bude. K tomu ještě navíc do jejich hudby promlouvají rovněž folkové nálady, což ovšem pro nikoho také jistě není žádné velké překvapení, jelikož ty norské black metalové formace měly k přírodě, dávným tradicím a historii své země vždycky dost blízko. Buď zpívají o Satanovi, nebo o norské přírodě – v 90% případů se s touto jednoduchou poučkou trefíte a ani Gandreid v tomto ohledu nijak zvlášť nevybočují. Až sem v zásadě žádný problém.

Obě ty složky hudby Gandreid – tedy ta black metalová, která má znatelně navrch, a ta folková (folk metalová?) – se nijak zvlášť neprolínají, buď hraje jedna, nebo druhá. Grandreid buď hrají čistý black metal, nebo se přepnou do folklórních melodií, pod nimiž sice možná stále hraje black metalový riff, ale jinak tyto pasáže nasazují naprosto odlišnou atmosféru. V čemž by technicky vzato rovněž nemusel být sebemenší problém, kdyby kromě odlišné atmosféry nepřicházely i s odlišnou kvalitativní laťkou. Z těchto dvou složek – tedy té black metalové, která má co do hracího času znatelně navrch, a té folkové – je jedna výrazně lepší a druhá výrazně horší. A ta, která má co do hracího času znatelně navrch, je bohužel ta horší…

A právě v tomhle tkví onen kámen úrazu, díky němuž se stále nemohu rozhodnout, jestli se mi “Nordens skalder” líbí, nebo nelíbí. Ten black metal v podání Gandreid není vůbec žádný zázrak. Není to sice ani vyložená a neposlouchatelná sračka, ale je to takový maximálně průměr, možná lehký podprůměr, nic extra. Moc mi tam nesedí klasický black metalový vokál, který je takový prapodivný a moc mě neoslovil. Občas se tu navíc vyskytne i pasáž, jež mi přijde trochu mimo, jako jsou například až black’n’rollové riffy ve druhé “Atterljom”.

Když ovšem Gandreid spustí čistý vokál, folklórem nasáklé vybrnkávačky a podobné věci, jako by to hrála úplně jiná skupina, najednou je to opravdu dobré, místy mi to dokonce vzdáleně připomíná dnes již polozapomenutý klenot “Nordavind” od jednorázového projektu Storm, nejvíce asi ve “Visjoner om en kvervet storhetstid”. Škoda, že se tyhle dvě tváře kapely střídají i v rámci jednotlivých songů a není zde vyloženě folková skladba, která by podle mého skromného názoru byla jednoznačným vrcholem “Nordens skalder”. Za současného stavu věcí však musím jako vrcholy jmenovat písně, v nichž právě ten folk (metal) nejznatelnější, čili “Skaldens sønner”, “Visjoner om en kvervet storhetstid” nebo “Sorgens sti”.

Na jednu stranu mě “Nordens skalder” rozhodně nebaví natolik, abych byl ochoten mu dát nějakou dobrou a nadprůměrnou známku. Na druhou stranu je zde několik výborných momentů, kvůli nimž mi je zase líto Gandreid odstřelit a poslat do podprůměru. Vcelku logicky z toho tedy vychází průměrná známka 5/10, ale nutno podotknout, že není úplně přesná, protože to číslo během poslechu (a to i v rámci jednotlivých songů) značně kolísá.


Throne of Katarsis – The Three Transcendental Keys

Throne of Katarsis - The Three Transcendental Keys
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.10.2013
Label: Candlelight Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Throne of Katarsis byli už od svých počátků vždycky kapelou, pro jejíž muziku jste prostě museli mít pochopení, jinak vám to přišlo jako nebetyčná píčovina. Už na svém debutu “An Eternal Dark Horizon” (2007) tito norští ďáblové přišli s takovou podobou black metalu, kterou snese vskutku málokdo – primitivní, mrazivá, monotónní hudba, hodně špinavý garážový sound a (na takovouhle náplň) předlouhé skladby. Ve stejném duchu pokračovali i na druhém “Helvet – Det iskalde mørket” (2009), ovšem na minulé řadovce “Ved graven” zvolili (v hodně velkých uvozovkách) trochu písničkovější formu a počet songů navýšili z pěti na sedm, byť hudebně se nesly ve stále obdobném duchu.

Na čtvrté desce “The Three Transcendental Keys” se však Throne of Katarsis vydali opačným směrem, počet skladeb ještě snížili, tentokrát na tři, a jejich dobu ještě prodloužili (v případě závěrečné “The Third Transcendental Key: In Timeless Aspects” až přes 20 minut). Hudebně se ale na novince Throne of Katarsis změnili ještě citelněji… tedy, co do výrazových prostředků ani moc ne, protože se stále jedná o hodně, hodně primitivní, hodně mrazivý a hodně špinavý black metal, nicméně co do atmosféry je “The Three Transcendental Keys” oproti předchozím albům úplně jinde.

Ono to tak nějak plyne už jen z názvu desky a názvů skladeb, i z obálky, která “The Three Transcendental Keys” zdobí, takže jsem tento posun vlastně očekával a jsem tuze rád, že výsledná podoba alba tak opravdu zní. Throne of Katarsis se na svém čtvrtém opusu totiž vydali mnohem okultnějším směrem – a právě tato atmosféra, která je ve své primitivnosti, syrovosti a elementárnosti doslova magická a uhrančivá, je tím hlavním a určujícím prvkem desky. Je jí podřízeno takřka vše, ale vzhledem k faktu, že tento záměr Norům do puntíku vyšel, se jedná o hodně hypnotický a uhrančivý poslech.

Throne of Katarsis jsou opět těžko stravitelní, tentokrát jen jiným způsobem, ale na mě osobně to funguje a jedná se podle mě o jejich doposud nejsilnější dílo.


Gehenna – Unravel

Gehenna - Unravel
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.10.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. The Decision
02. Unravel
03. Nothing Deserves Worship
04. Nine Circles of Torture
05. A Grave of Thoughts
06. Lead to the Pyre
07. End Ritual
08. Death Enters

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Gehenna je skupina, kterou bychom mohli bez většího přemýšlení zařadit do tolik proslulého ranku kultovních black metalových kapel z Norska. Vznik Gehenna se datuje do začátku 90. let a za dobu svého fungování na konto nastřádali množství vysoce kvalitních počinů. Nicméně se jedná spíše o “legendu druhé třídy” – nikoliv co do kvality tvorby, ale co do proslulosti. Těmto Norům se totiž evidentně nepovedlo se dostat na úroveň, kdy by jejich jméno bylo známé všem posluchačům metalu napříč všemi subžánry, jako je tomu třeba v případech Emperor, Immortal, Satyricon, Mayhem, Burzum a pár dalších. Gehenna spíš patří ke kapelám, jež jsou kultem jen pro ty zasvěcené, kteří nemají přehled jen tak po povrchu, ale s oblibou se prohrabují hlubinami black metalového žánru a pátrají po klenotech, jichž je zde obrovská spousta a Gehenna mezi ně bezesporu patří.

Nezřídka se stává, že je nějaká skupina na začátku své cesty ostrá a nekompromisní, ale postupem času se přestává bát experimentovat, zpomaluje, zkouší nové věci, stává se melodičtější… chtělo by se skoro říct, že vývoj Gehenny je přesně opačný. Ne, že by Norové na svých starých počinech hráli nějaký čajíček, nicméně jejich první tři desky “First Spell” (1994), “Seen Through the Veils of Darkness (The Second Spell)” (1995) a “Malice (Our Third Spell)” (1996) se nesly ve znamení black metalu s klávesami… neřekl bych přímo melodického black metalu, protože se stále jednalo o hodně syrovou hudbu, do níž ovšem tu a tam vstupovaly excelentní klávesové momenty s fenomenální atmosférou. Zejména “First Spell” mám upřímně neskutečně rád, a přestože má to album jen nějakých 26 minut, jedná se o fantastickou záležitost, kterou bych se nebál zařadit mezi svých deset nejoblíbenějších nahrávek norského black metalu 90. let – což je vzhledem k tomu, kolika skvosty byla tahle doba doslova natřískaná, hodně velké ocenění.

Na čtvrté desce “Adimiron Black” (1998) ovšem zvuk Gehenny trochu zhrubnul, ubylo kláves a do hudby se začaly vkrádat lehké vlivy death metalu, což se naplno projevilo na následujícím “Murder” (2000). Po něm se Gehenna na pět let odmlčela, aby nakonec přišla s nahrávkou “WW”, která je právě tím důvodem, proč jsem výše tvrdil, že jde tvorba téhle kapely opačným směrem, než bývá zvykem, tedy směrem k extrémnějšímu výrazivu. “WW” totiž Gehennu představilo jako skupinu s vysloveně odporným a nemocným soundem a misantropickou atmosférou. Přestože mnozí fandové tuto novou podobu kapely zavrhují a nadevšechno glorifikují kultovní prvotní trilogii, mně osobně tento přerod sedl a i tenhle počin se mi ohromně líbí. Nicméně po vydání “WW” se Gehenna opět na několik let odmlčela a tentokrát to byla ještě delší doba – celých osm let trvalo, než se v letošním roce objevila celkově sedmá dlouhohrající fošna s názvem “Unravel”. A na nás teď je, abychom se podívali na to, jak výsledek dopadl, jestli novinka dokázala udržet nastavenou laťku a jestli se takhle dlouhé čekání vyplatilo…

Nemá cenu to tu hrát na nějaké napínáky, “Unravel” mi rozhodně přijde jako dobrá nahrávka, líbí se mi, a přestože Gehenna vydala už i lepší desky (sorry, ale “First Spell” bude navždy na prvním místě), rozhodně novinka splňuje mé osobní kvalitativní nároky na to, aby se mohla důstojně zařadit na seznam výtečných alb, která má Gehenna na kontě. Až takhle jednoduché to je. Nejsem si úplně jistý, jestli je “Unravel” natolik kulervoucí, abych mohl říct, že bylo čekání osm let úplně opodstatněné, ale když to vezmu z jiného úhlu pohledu a uvědomím, jak moc mě novinka baví, tak asi ano. To bychom měli hodně stručně, ale v konečném důsledku docela dostatečně zodpovězené otázky, které jsme si nastolili na konci předcházejícího odstavce. Ještě o něco zajímavější ovšem možná bude si povědět, s čím přesně že tedy Gehenna na “Unravel” přišla, protože jak asi vyplynulo z poměrně obšírného povídání o předcházející diskografii, kapela během svého působení prodělala několik menších obměn své tváře – i když všechny stále v rámci black metalového žánru.

Upřímně můžu říct, že před vydáním jsem si nebyl úplně jistý, co bych měl vlastně od “Unravel” čekat. Jak už padlo, Gehenna se nikdy nebála se vyvíjet a posouvat své výrazivo do lehce jiných směrů, navíc osm let je relativně dlouhá doba, během níž se toho může odehrát spousta – včetně přehodnocení hudebních priorit a s tím spojené potřeby se opět pohnout někam dál. V tomto ohledu ale ta dlouhá přestávka nakonec není zas tak žhavá, protože kdybychom řekli, že “Unravel” více či méně navazuje na “WW”, nebylo by to daleko od pravdy, byť obě ty nahrávky stojí o chlup jinde. Nebo ještě lépe řečeno, je to právě “WW”, k níž má “Unravel” ze všech dosavadních nahrávek Gehenny nejblíže. Především atmosféra, jaká z obou počinů plyne, mi přijde docela podobná, ačkoliv na “WW” byla snad ještě chorobnější, novinka je však na druhou stranu o kousek syrovější. I přes zmiňované rozdíly však některé songy z letošního zářezu dají vzpomenout na kolegyně z minulé placky – třeba při titulní “Unravel” se mi v některých pasážích okamžitě vybavila “Death to Them All”

Úvodní skladbu “The Decision” otvírá excelentní depresivní klavírní intro, po němž se ale nespustí nějaká mrazivá sypanice, ale relativně pomalé tempo s až doomovým riffem. Na plyn se dupne až ve druhé “Unravel”, a přestože rychlejší obrátky mají až do konce alba lehce navrch, “The Decision” rozhodně není jediným pomalejším songem – společnost jí dělají třeba “A Grave of Thoughts” nebo začátek “Nothing Deserves Worship”. Ať už ale Gehenna sype rychle nebo spustí umíráček, kvalita je pořád vysoká, žádný kus není slabší nebo dokonce slabý a deska jako celek funguje.

Gehenna logo

Výše jsem zmiňoval, že na konci 90. let v tvorbě Gehenny začaly probleskovat lehounké vlivy death metalu. Pokud je někdo pocitově slyšel ve stopovém množství ještě na “WW”, tak na “Unravel” tomu tak už nebude, protože se jedná o čistokrevný black metal bez jakýchkoliv příměsí. Stejně se ale nedá říct, že by se snad Gehenna vracela ke svým kořenům, protože na novince absentují klávesy – tedy až na naprosté výjimky, jako je třeba jedna pasáž v “End Ritual”. Pokud tohle všechno spojíme dohromady, klidně bychom mohli říct, že “Unravel” je svým způsobem vlastně tím nejvíce black metalovým počinem Gehenny vůbec – ačkoliv do black metalu bez sebemenších pochybností spadala všechna předchozí alba skupiny.

Protože už se ale začínáme pomalu dostávat k pouhému slovíčkaření a k věcem, které by se hodilo víc diskutovat než vydávat za fakta v recenzi, asi nastal nejvyšší čas s tímhle článkem seknout. Než se tak ovšem definitivně stane, dáme si ještě finální výcuc předchozích řádků a zároveň závěrečný souhrn toho, co je na “Unravel” ke slyšení. Tak tedy… Gehenna po osmi letech čekání přišla s deskou, jež dosavadní vysoce kvalitní tvorbě kapely ostudu nedělá ani nejmenším, zároveň však své autory představuje zase o kousek dále v jejich vývoji. Na první pohled jde o album trochu monotónní, což je důsledkem hodně jednolitého soundu, ale kvůli dobře provedeným změnám temp těch 40 minut nenudí ani v nejmenším. Nejedná se sice o vrchol diskografie Gehenny, ale pořád je to hodně povedená věc, kterou si může fanoušek black metalu s klidným srdcem vrazit do přehrávače… Akorát další fošnu už by to chtělo dřív než za osm roků…


Mare – Spheres Like Death / Throne of the Thirteenth Witch

Mare - Spheres Like Death / Throne of the Thirteenth Witch
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2013
Label: Terratur Possessions

Odkazy:

Kompilačky sice obvykle neposlouchám, protože obecně dávám mnohem radši přednost klasickým jednotlitým dlouhohrajícím deskám, avšak norské ďábly Mare jsem měl v hledáčku už delší dobu a navíc kapela doposud žádnou řadovku nevydala, tudíž jsem diskem, který přináší dvě předchozí EP “Spheres Like Death” a “Throne of the Thirteenth Witch” na jednom nosiči, nepohrdl a podíval se mu na zoubek…

Na kapelu jsem až doposud slyšel samé nadšené ohlasy z řad fandů podzemního black metalu a po samotném poslechu jim musím dát bezezbytku pravdu, jelikož muzika Mare má opravdu ohromnou sílu. Jde o black metal se silnou okultní atmosférou, který ctí kořeny svého žánru, přesto nezní jako kopírka největších norských legend, ačkoliv v některých momentech si na jistá jména člověk vzpomene – kupříkladu nad “Nachtmahrwalzer – Invocation of the Succubus” se vznáší znatelný zápach Mayhem z období “De Mysteriis dom Sathanas”. Nejvíce se mi ovšem Mare líbí v těch nejpomalejších skladbách, kdy je jejich hudba cítit vskutku mocnou okultní atmosférou, jak to dokazuje třeba rituální “Spheres Like Death” nebo jisté pasáže v “Black Magic Funeral” a “Throne of the Thirteenth Witch”.

Po hudební stránce jsou Mare opravdu skvělí a rozhodně splnili to, co jsem od nich očekával, což při jejich referencích nebylo zrovna málo. Jedinou nevýhodu tohoto konkrétního počinu vidím v tom, že obě EP jsou poměrně rozdílná co do zvukové stránky a část s názvem “Throne of the Thirteenth Witch” má mnohem špinavější a zahuhlanější sound. Ale s tím se vzhledem k povaze kompilace tak nějak dalo počítat.

V poslední době se s oblibou tvrdí, že norský black metal už není, co to bývalo, a že štafetu již přebraly země jako Francie, Polsko nebo východoevropské státy. Skupiny jako Mare ovšem jasně dokazují, že to tak úplně není pravda a že norský black metal zdaleka neřekl své poslední slovo. Pro příznivce žánru povinnost!


Ragnarok – Malediction

Ragnarok - Malediction
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Blood of Saints
02. Demon in My View
03. Necromantic Summoning Ritual
04. Divide et Impera
05. (Dolce et decorum est) Pro patria mori
06. Dystocratic
07. Iron Cross – Posthumous
08. The Elevenfold Seal
09. Fade into Obscurity
10. Sword of Damocles

Hodnocení:
H. – 6/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ragnarok již dávno patří mezi léty prověřené stálice pravověrného norského black metalu, nikdy se sice nevyhřívali mezi těmi nejznámějšími smečkami, které lze bez debat považovat za legendární, nicméně se téhle kapele v žádném případě nedá upřít, že měla slušný podíl na dnešní podobě toho, čemu se nyní říká black metal, a že za sebou zanechala pěknou řádku více než dobrých nahrávek. Osobně mám nejradši to “střední” období okolo roku 2000, zejména desky “Diabolical Age” (2000) a především “In Nomine Satanas” (2002), které jsou nádhernou ukázkou výborného sypacího black metalu v klasickém stylu. Nicméně se mi líbí i ta předcházející alba, “Nattferd” (1995) a “Arising Realm” (1997), i to následující, “Blackdoor Miracle” z roku 2004, na němž se hlasivky trápil kultovní HoestTaake. Poté se ovšem nad Ragnarok na čas zavřela voda, a přestože se skupina oficiálně nerozpadla, nějakou dobu nevykazovala v podstatě žádnou aktivitu a v sestavě de facto zbyl pouze bubeník Jontho. Ledy se začaly lámat až v roce 2008, kdy dal Jontho dohromady novou stálou sestavu a Ragnarok se opět rozjeli. Návratová deska “Collectors of the King” nebyla ve své podstatě špatná, ale měla jeden zásadní problém – na staré majstrštyky to jednoduše ani zdaleka nemělo…

Podobným problémem bohužel trpí i nejnovější “Malediction”. V žádném případě to není zlá nahrávka (ve smyslu kvality, po obsahové stránce je samozřejmě zlá, až se hory zelenají), ale od jména jako Ragnarok jednoduše očekávám trochu více, neboť v minulých letech jsem byl zvyklý na o poznání drtivější počiny. Což o to, pokud by kapela uhnula jiným směrem, pak bych si na nedostatečnou kvalitu oproti starším věcem moc nestěžoval, jelikož patřím mezi lidi, kteří s vývojem jednotlivých skupin nemají problém, jenže díky tomu, že se Ragnarok neustále pohybují v mantinelech čistokrevného black metalu (pravda, na novince s občasnými výjezdy k thrash metalem načichlým riffům, ale nutno říct, že je to změna víceméně jen kosmetického rázu), nedá se tomu prostě vyhnout. “Malediction” je jednoduše deska, která nikterak nevyčnívá nad současnou black metalovou produkcí – a to je pro mě od kapely velikosti Ragnarok setsakra málo.

Hlavním poznávacím znamením “Malediction” je, že sype, sype a sype. Jenom proti tomuhle bych samozřejmě neměl vůbec nic, znám i mnohem zběsilejší alba, která mám opravdu hodně rád. Nicméně tohle se prostě musí umět a podobná muzika není jen o tom, jak rychle dokáže bubeník drtit kopáky své bicí soupravy a jak rychle dokáže zpěvák štěkat svým krkavčím vokálem, pořád to musí mít nějakou myšlenku a nosné nápady – stačí se ostatně podívat na staré nahrávky samotných Ragnarok, jak se to má dělat. Pár takových písní se objeví i na samotném “Malediction”, mezi nejžárnější příklady patří asi “Necromantic Summoning Ritual”, “Dystocratic” (s výjimkou jejího začátku, ale k tomu se ještě dostaneme) nebo “The Elevenfold Seal”, tím to ale pomalu končí. Celkový dojem z placky tedy zůstává ne tak silný, jak bych si představoval.

Asi nejrozporuplnější položkou “Malediction” je již zmiňovaná “Dystocractic”. Sama o sobě špatná není, naopak ve své podstatě patří mezi nejvýraznější kusy alba, paradoxně však obsahuje naprosto debilní úvod, který zní, jako kdyby se na “Malediction” zatoulal z nějaké power metalové nahrávky. Nemám tušení, co tím Ragnarok sledovali, ale je to úlet jako prase, mnohem radši bych poslouchal sypačku beze změny, než na desce slyšel podobná ozvláštnění, která při poslechu neuvěřitelně ruší, až doslova iritují. Čistě z principu proti ozvláštněním celku samozřejmě nic nemám, je ovšem nutné to provést trochu méně násilným způsobem – a opět bych tu mohl vytáhnout staré fošny Ragnarok. Když si vzpomenu, jak třeba takové “Blackdoor Miracle” dokázala nakopnout fenomenální chytlavá jízda “Murder”, zní to jak úplně od jiné kapely. Vlastně pokud celé “Malediction” (a i “Collectors of the King”) porovnám právě s “Blackdoor Miracle”, které je té nové éře na časové ose nejblíže, je to neskutečně propastný rozdíl. Od naprosto zabijácké a kulervoucí nahrávky, kterou bych se pomalu nebál označit za jeden z klenotů klasického black metalu po roce 2000, se Ragnarok dostali k relativně obyčejnému black metalu. Ten sice ve své aktuální podobě boduje agresivním tahem na branku, ale to je prostě zoufale málo…

Z technického hlediska nelze “Malediction”, potažmo celým “novým” Ragnarok vytknout vlastně nic. Žánrová pravidla jsou dodržována zodpovědně a na obstojné úrovni. Kytara nasraně pálí jeden riff za druhým, kulometná palba bicí artilerie je rovněž slušná, zpěvák HansFyrste je nepochybně ďábel, jak se patří, ačkoliv v domovské smečce Svarttjern jeho vokál dle mého názoru zabíjí s větší razancí, ale to všechno dohromady dává jen “pohodovou” desku, jež se poslouchá úplně bez problému, během těch 45 minut si člověk s radostí klepe do zběsilého rytmu, ale víc “Malediction” prostě nenabízí. Z mého pohledu se tedy jedná o zklamání, byť stále dobře poslouchatelné, a vzhledem k faktu, kolik bodů bych udělil starším nahrávkám, nemohu jít v případě novinky nad 6 bodů.

Ragnarok


Další názory:

Ragnarok a jejich druhé album po oživení. Řekl bych, že od minulého alba trochu upustili od rezolutního black metalu a nechali nasáknout svou muzikou fortelným thrash metalem. Producent Devo (Marduk) album opět ošperkoval výborným zvukem. Desku bych rozhodně nenazýval průšvihem, je rychlá, je agresivní a obsahuje silné momenty. Nicméně má slabší začátek, první dvě skladby prostě nějak nedokážu vnímat, jak jsou nevýrazné. Většinou se začnu soustředit až u třetí “Necromantic Summoning Ritual”. Obsahuje taky občasné úlety, které zní opravdu hrozně, například úvod “Dystocratic”, která jinak patří k lepším skladbám desky. Pozornost bych zaměřil především na sedmou skladbu “The Elevenfold Seal”. Fakt to není blbé, pro méně zkušené metalisty by mohlo jít i o celkem nenásilný úvodní vstup na pole téhle hudby, nicméně je to oproti klenotu “Blackdoor Miracle” celkem neškodný hevík.
Stick


Throne of Katarsis – Ved graven

Throne of Katarsis - Ved graven
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.10.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Profetens siste vandring
02. Helvete kaller
03. Av dypets kulde
04. The Holy Remains the Weak
05. Mesterens tilbakekomst
06. Åpne alle sår
07. The Ultimate Shrine

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

“Ved graven” je třetí dlouhohrající deska Norů Throne of Katarsis… a nutno hned na začátek přiznat barvu, že ani novince, ani předchozím dvěma kouskům “An Eternal Dark Horizon” (2007) a “Helvete – Det iskalde mørket” (2009) se většinou moc dobrých kritik nedostává. A buďme upřímní, ono není zrovna moc těžké zjistit proč. O něčem jako originalita Throne of Katarsis totiž nejspíš nikdy neslyšeli, hudební projev vcelku primitivní a hodně monotónní (což bylo na novince lehounce odbouráno, ale o tom až za chviličku), zvuk – kanální. Jejich black metal se tedy zdá být na první pohled vlastně standardní a nikterak vybočující záležitostí… a ono tomu tak vlastně i doopravdy je. Je to taková klasická “bzučící” true norwegian black metal vichřice, která hltavě chlemtá ze studny odkazu některých kultovních klasiků žánru, jmenovitě například ze starých desek Darkthrone (dejme tomu po “Panzerfaust”) nebo starého období Gorgoroth (tak do roku 1998). Přesto se musím přiznat, že – a nevím proč tomu tak je – jsou mi Throne of Katarsis nějakým způsobem sympatičtí, asi jako jednomu z mála (kromě sebe znám osobně už jenom jednoho člověka, kterému se jejich muzika líbí). Není to zrovna moc objevná záležitost, to samozřejmě uznávám, ale špatné to věru není.

Věřte tomu nebo ne, tímhle by vlastně recenze mohla skončit, protože už bylo v podstatě řečeno vše. “Ved graven” je jednoduše ortodoxní black metalová nahrávka – ber, nebo nech být; máš-li však rád chrastící kytaru a kulometné bicí, s chutí do toho – nemůžeš být zklamán, milý posluchači. Změny oproti předchozím dvěma fošnám sice jsou, ale nikterak zásadní. Sound je přece jenom o trochu dynamičtější a poslouchatelnější (stačí přímé porovnání s “An Eternal Dark Horizon”, což byl mnohem větší zvukový chlív). Kromě toho Throne of Katarsis poprvé nahráli na desku více jak pět songů, zároveň se také jedná o jejich nejkratší placku, z čehož nám logicky vychází to, že tentokrát a) se nedočkáme dvanáctiminutových pekel o jednom riffu; b) nejspíše půjde o mírně pestřejší matroš. A světe div se, obě možnosti jsou správně. Další proměnou prošlo výtvarné ztvárnění, kdy Throne of Katarsis vůbec poprvé použili jinou než černobílou barvu, avšak jak si můžete sami všimnout na obálce, infernální je to pořád. Ve výsledku se tedy jedná opravdu jen o kosmetické změny.

Onou o malinko větší pestrostí mám na mysli pár pomalejších válů. Nejdelší “Av dypets kulde” je asi kompozičně nejpromakanější kus s velice silnou atmosférou. Tou je vybaven i další pomalý song “Åpne alle sår”, což je ovšem na druhou stranu bez obalu obšlehnutý Burzum (mimochodem, také si všímáte toho, že Varg Vikernes je asi ten nejvíce kopírovaný black metalový hudebník?), i když je pravda, že to stále funguje dobře. Jinak ale po většinu hrací doby kapela klepe jak o život, sází jeden mrazivý riff za druhým, nechybí ani klasický “krákoravý” ječák. A když se sem tam objeví nějaké nenápadné záblesky čehokoliv jiného, například hodně nenápadný náznak sboru v “The Holy Remains the Weak”, většinou to ani nepostřehnete. Celkově se jedná o desku, u níž byste neznalí kontextu tipovali dobu vzniku spíše do první poloviny 90. let.

S tím vším “Ved graven” stojí a padá. Holdujete-li black metalu ortodoxnějšího ražení, je to věcička, jež by se vám mohla líbit; pokud ne, jste v tomto případě bez šance. Kdybych měl říct svůj osobní názor, mně nevadí, že to zní jak nahrané před 15 lety, protože já mám takovou starobu rád. Avšak většině lidí to nejspíš nic neřekne a “Ved graven” minou jako jednu další nahrávku z mnoha, stejně tak jako celé Throne of Katarsis. Mohl bych tu teď vytasit nějaká ta klasická klišé typu “to by ale byla obrovská škoda”, ale neudělám to, jelikož se to sem nehodí – Throne of Katarsis jsou kapelou pro úzce vyhraněnou skupinu posluchačů. Tím to končí. Jestli by se vám to mohlo líbit, to už si musíte zodpovědět sami…


Svarttjern – Towards the Ultimate

Svarttjern - Towards the Ultimate
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.9.2011
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Breathing Soil
02. Hellig jord
03. Superior Growth
04. Aroused Self-Extinction
05. I Am the Path Part II
06. Desolate Predictions
07. Unmasked Violation of Life
08. Through Madness and Sanity I Am
09. For What Blooms Without Lust

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Beztak – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Říká se, že třetí deska s konečnou platností rozhoduje o kvalitách či nekvalitách té dané skupiny. Ale upřímně řečeno, ne vždy to platí (z čehož je nadmíru vidno, že je to vlastně kec, který si vymysleli recenzenti jako takovou pěknou frázičku). Například takoví Svarttjern, kteří nedávno vydali druhou desku s názvem “Towards the Ultimate”, by své kvality měli podle této kouzelné formulky stvrdit až s následujícím počinem, ale abych to řekl na rovinu, pro mě osobně jsou jasní už teď…

Debut “Misanthropic Path of Madness” způsobil svého času na black metalové scéně takovou menší seznaci, takřka ihned se začalo mluvit nové naději čistokrevného norského černého kovu, což se není co divit, když si člověk “Misanthropic Path of Madness” poslechne i s odstupem času. Zběsilé násilné tempo, nekompromisní vyznění, zvířecí vokál, odzbrojující mrazivá melodika – ty nejlepší možné ingredience norské školy namíchané do neuvěřitelně zničující kombinace, aneb návod, jak ctít tradice a zároveň mít vlastní ksicht v praxi. Něco podobného – navíc v takové míře – se dnes už vidí opravdu sporadicky, není tedy divu, že “Misanthropic Path of Madness” sklidilo v patřičných kruzích bez přehánění nadšené ohlasy.

O to větší byl ovšem důvod být zvědavý na pokračování v podobě “Towards the Ultimate”. Stačí si dát dohromady dvě a dvě a vzpomenout si na to, co jsem jen tak zlehka naznačil v první odstavci, a budete mít jasno, jak to asi dopadlo. Hned na první poslech je jasné, že “Misanthropic Path of Madness” nebylo jen náhodné vzepětí sil, to je první pozitivní poznatek. Otázka ovšem zní – co dál? Především oceňuji fakt, že Svarttjern udělali asi to nejlepší, co se dalo. Na jednu stranu mohli nahrát v podstatě kopírku “Misanthropic Path of Madness” – a spousta lidí by jim to sežrala i s obalem. Co si budeme povídat, s největší pravděpodobností by se to líbilo i mně, možná bych si akorát trochu postěžoval, že se Svarttjern nikam neposunuli, ale určitě bych album vzal za své a koupil si ho. Jenže na druhou stranu, k čemu by to bylo? Norští filutové se ovšem rozhodli nehrát to na pohodlnou jistotu a pokusili se pohnout se někam o kousek dál, aniž by pohřbili to, co už bylo.

“Misanthropic Path of Madness” mělo tu výhodu, že nikdo nevěděl, co od toho čekat, vzhledem k faktu, že se tehdy jednalo o debutující sebranku, tudíž ta obrovská zběsilost, jíž se album vyznačovalo, měla obrovskou šanci posluchače smést. “Towards the Ultimate” logicky tento moment překvapení nemá, tudíž by jistě nebylo zrovna ideální pokoušet se zopakovat stejný model. Zde právě vidíme jeden z evidentních posunů novinky oproti svému předchůdci – sice to stále “klepe” hodně rychle a nechybí ani ona propracovaná melodika (třeba hned úvodní “Breathing the Soil” by se na debutu neztratila), ale jednotlivé skladby jsou kompozičně o poznání pestřejší, což se mi jeví jako velice vhodné řešení. Agrese a syrovost stále nechybí, ale jsou podány jakoby s větší rozvahou, mnohdy se Svarttjern nebojí uchýlit ani ke zvolnění rychlosti, aby pak mohla brutální palba mrazivých riffů ještě lépe podrtit, viz například “Aroused Self-Extinction”.

Co se však na “Towards the Ultimate” oproti “Misanthropic Path of Madness” nezměnilo, to je ohromná vyrovnanost materiálu, kde žádný song není zbytečný, ne tak dobrý nebo navíc. Ačkoliv hrací doba se zvedla o rovných 10 minut, což není zrovna zanedbatelný čas, nuda se nedostavuje. I v tomto ohledu lze spatřovat další nespornou výhodu Svarttjern, protože touto schopností – natočit extrémní klepačku, která posluchače ani na minutu nenudí – oplývala vždy pouze jen ta nejvyšší elita v rámci žánru. A to myslím opravdu vážně, neboť muzika, jakou Svarttjern tvoří, snese ta nejpřísnější měřítka.

Samozřejmě že i přes výše řečené, čímž zrovna teď mám na mysli tu vyrovnanost celého “Towards the Ultimate”, si asi každý najde nějaký ten svůj oblíbený vál. Mě osobně – podobně jako kolegu pode mnou – vždy nejvíce zdělá brutální “Hellig jord”, v níž se několikrát objevuje jeden neuvěřitelně zničující riff. To už je však jenom osobní úhel pohledu, protože kdybych měl vyjmenovat všechny skladby, které na “Towards the Ultimate” stojí za zmínku, vypsal bych všech devět kusů.

Na řečnickou otázku, kterou jsem lehce nadhodil zkraje recenze, je tedy vcelku jasná odpověď, jak si jistě každý z vás domyslel z předchozích odstavců – Svarttjern se na výbornou prvotinu podařilo navázat více než jen důstojně. Kdo měl s “Misanthropic Path of Madness” tu čest, tomu už jen tahle věta bude stačit k tomu, aby pochopil, co je “Towards the Ultimate” zač. Kdo pořád ještě nemá tušení, o čem je řeč, tak ještě jednou polopaticky – “Towards the Ultimate” je excelentní black metal klasického střihu v té nejvyšší kvalitě.

Svarttjern


Další názory:

Slyšíš šeptající hlas. Jako by tě volal. Jako by tě chtěl někam dostat, postrčit. A najednou cítíš, že to přišlo. Šílená smršť prudkého chladu. Celá tě obalí. Vtáhne tě do sebe, ty se jí držíš a letíš kolem kusů zmrzlého ledu. A přes všechen ten chlad a děs se dostává něco, co v tom daném okamžiku nejvíc potřebuješ. Melodii. Celou dobu tam je a ovlivňuje tvou náladu. Celou dobu tam je a ty se usmíváš. Přes všechnu syrovost, zdánlivou zvrhlost a všudypřítomný chlad cítíš po těle teplo, které ty melodie vyzařují. Vsakují se do tebe a začínáš cítit sílu a moc, kterou tě najednou obdařily. V tu chvíli jsi pronikl do hudby, kterou mučením svých nástrojů a hlasivek zplodili Svarttjern. Je to jejich druhá deska. A je to jejich druhá skvělá deska. Těžko se mi vybírá nějaká skladba vyčnívající nad ostatními, ale kdybych ji měl vybrat, pod pohrůžkou smazání mé veškeré pornografie na harddisku, tak zvolím geniální “Hellig jord”.
Je vidět, že Norsko má neomezenou studnu, ve které jsou naházeny všechny ty kvalitní black metalové spolky. Stačí je jen objevit a vylovit. V Norsku prostě black metal žije, dýchá a požírá své kořisti. Stejně jako Svarttjern.
Beztak


Taake – Noregs vaapen

Taake - Noregs vaapen
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.9.2011
Label: Svartekunst Produksjoner

Tracklist:
01. Fra vadested til vaandesmed
02. Orkan
03. Nordbundet
04. Du ville ville vestland
05. Myr
06. Helvetesmakt
07. Dei vil alltid klaga og kyta

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Po třech letech, které Taake vyplnili doposud nejintenzivnějším v celé své historii, se hlavní mozek Hoest (a vlastně jediný opravdový člen skupiny, jelikož zbytek sestavy je velice nestálý a v podstatě se jedná jen o koncertní výpomoc) konečně rozhoupal i k nějaké té studiové činnosti. Jejím výsledkem bylo nejprve dubnové EP “Kveld”, uvozující právě vydanou desku “Noregs vaapen”

Hoest je do jisté míry velice kontroverzní osobou. Stačí vzpomenout tři pobyty ve vězení (z nichž jeden byl za násilné přepadení) nebo nechvalně proslulý výstup v německém Essenu se svastikou namalovanou na hrudi. To je všechno odsouzeníhodné a já to samozřejmě nijak neobhajuji, ale pokud se budeme bavit pouze v hudební rovině, je naprosto evidentní, že tenhle člověk má opravdu obrovský talent tvořit fantastickou muziku. To potvrdí asi každý, kdo přišel do styku s dnes již proslulou trilogií “Nattestid ser porten vid” (1999), “Over Bjoergvin graater himmerik” (2002) a “Hordalands doedskvad” (2005), známé též pod souhrnným názvem “Nattestid… Bjoergvin… Doedskvad”, která je mnohými považována za klasiku současného black metalu a obecně uznávána jako jeden z nejlepších žánrových počinů nového tisíciletí. A ne náhodou. Všechny tři části jsou totiž opravdové skvosty s neskutečně silnou atmosférou. Oproti tomu čtvrtý počin “Taake” z roku 2008 už byl některými příznivci přijat o malinko chladněji (možná snad díky nápadným změnám ve strukturách skladeb, snad i kvůli opuštění tajemného pojmenovávání písní pouze čísly, snad možná i bez vážnějších důvodů… kdo ví), ale mně osobně moc chutnala i tato záležitost a mám ji rád v podstatě stejně jako všechny předchozí nahrávky Taake. Avšak ty, jimž “Taake” nebylo po chuti, “Noregs vaapen” jistě opětovně přesvědčí, že Hoest prostě a jednoduše umí.

Oproti svému přímému předchůdci je “Noregs vaapen” o poznání agresivnější a mrazivější záležitostí, hudebně se otáčí spíše za výše zmiňovanou trilogií. Na “Taake” se chrastící (ano, skvostný zvuk nikdy nebyl výsadou téhle kapely, její síla leží jinde…) black metalové inferno střídalo s překvapivě mírnými až přemýšlivými pasážemi (typickým příkladem může být klipová “Umenneske”… ve videu je však píseň nechutně zkrácena o víc jak polovinu, takže většina toho pomalého kousku byla spláchnuta do WC), avšak na “Noregs vaapen” se něco podobného děje minimálně, asi tak podobně často a v podobné délce jako na prvních třech deskách. Na novince se tedy jedná o velice krátké momenty, ale abych byl trochu konkrétnější, ke slyšení je to mimo jiné třeba v “Orkan” nebo “Du ville ville vestland” (zvláště zde je to výborné, začíná to krátce po čtvrté minutě).

Většinu času ale hraje prim to, čím Taake prosluli – syrovým black metalem té nejvyšší kvality. Jak již bylo řečeno, zvuk je osekaný až na morek kostí, riffy přímo řezají. V podání Taake však nejde o smyslupustou hoblovačku bez mozku. Ačkoliv je to muzika do jisté míry opravdu ortodoxní a syrová, nic to nemění na tom, že jde stále o velice chytře vystavěnou záležitost. Když se do toho nezasvěcený člověk zaposlouchá, bude se až divit, jak je to, co se nejprve zdá jako nepřetržitá sypačka, ve skutečnosti opravdu pestrou záležitostí s obrovskou spoustou výtečných nápadů. Vezměme si třeba hned úvodní “Fra vadested til vaandesmed” – typické true norwegian black metal vyznění, pod nímž klokotá výrazná baskytara, procítěné melodie, občas zazní dokonce i “o trochu čistší” vokál – to vše zakončeno naprosto fantastickým a dechberoucím využitím několika tónů kláves okolo pěti a půl minuty. Jak málo některým lidem stačí k tomu, aby tvořili skvostnou hudbu…

Výše jsem napsal, že “Noregs vaapen” je agresivnější deskou než “Taake”, což se ale nerovná vyloženě agresivní. Abych to uvedl na pravou míru – použil jsem tento výraz spíše jako takovou berličku k tvrzení, že “Noregs vaapen” hraje po většinu času o něco rychleji než jeho předchůdce (přinejmenším tak vyznívá), avšak za vyloženě agresivní nahrávku se přece jenom považovat nedá. Zase to souvisí s tím, jak je posluchač schopen vnímat věci na první dobrou a jak je schopen chápat sdělení “pod povrchem”. Dejme tomu, že bych byl až doposud Taake-negativní a zároveň moc nemusel ten “bzučivý” black metal… pak bych asi “Noregs vaapen” na první poslech vnímal jako standardní žánrovou práci, která je klasicky “zlá”. Ale když se do toho člověk zaposlouchá… Je velice zajímavé, že já osobně hudbu Taake i přes nepopiratelnou syrovost nevnímal jako nějakou rádoby trve hovadinu, protože ta atmosféra působí spíše jako soundtrack k procházce severskou krajinou a svým způsobem to je chvílemi až příjemná záležitost, což není zrovna pocit, který by se dal od black metalu (k tomu ještě “pravého” a z Norska) primárně čekat. Ale na druhou stranu, přesně tohle je přece důvod, proč jsou některé kapely prostě lepší než jiné, že ano…

Podrobným výpisem jednotlivých skladeb se pro dnešek zdržovati nebudeme, zmíním už jenom jednu, která z “Noregs vaapen” nápadně vystupuje. Úvod “Myr” se tváří jako Taake-klasika, ale po minutě se pustí opravdu hodně moc pomalá pasáž, jež zní skoro jak od jiné skupiny. To ale ještě není to “nejhorší”… “Myr” brzy opět nasadí syrové tempo, jenže… v čase přibližně 03:20 přichází neuvěřitelný šok, kdy nad black metalovou bouří začne znít nefalšované country! A co je na tom nejlepší – ono to tomu parchantovi Hoestovi opět vyšlo. Mohlo by se zdát, že něco takového black metalovou atmosféru absolutně pohřbí, ale ono ne, nějakým záhadným způsobem to drží pohromadě. Občas se jen těžko věří, jak neortodoxní věci tvoří na první pohled ortodoxní skupiny, jen se o tom nemluví, protože to by se některým jedincům, kteří považují black metal za bezmozkovitou hudební žumpu, asi zbořil svět.

Tak si shrňme… “Noregs vaapen” je velice silná a podařená deska v typickém duchu norské black metalové školy, ve svém oboru jednoznačně vysoce nadprůměrná; byť dokonalosti prvních třech počinů nedosahuje, stále je to album do puntíku potvrzující pozici Taake na vrcholu dnešního black metalu. Popravdě řečeno, Hoest je jeden z mála lidí, kteří tento žánr i dnes dokážou produkovat v jeho původní podobě, znít dostatečně originálně, nekopírovat staré veličiny a nevypadat u toho všeho směšně. Ponechme stranou ty jeho excesy, protože po hudební stránce je to prostě borec!

Taake

Slyšel jsem “Noregs Vaapen” už relativně dostkrát a nejenže mě ještě ta deska nepřestala bavit, ona mě dokonce baví čím dál tím více, neustále objevuji nové a nové momenty, které si nepokrytě užívám. Například zrovna nyní mi neuskutečně zachutnala nádherná věc “Helvetesmakt” a při každé nový seanci s “Noregs vaapen” se na ní vyloženě těším (přičemž čas mi samozřejmě ukracují předchozí výborné vály). Možná že právě tuto kompozici bych dosadil vyhlásil jako vrchol celé placky. Ale zkuste se mě zeptat tak za týden a dost dobře možná vám řeknu jiný song. Že jde však celově o velice skvělou záležitost, to budu tvrdit neustále. Hodně silná osmička! Popravdě řečeno, většinu času jsem měl pod recenzí napsáno 8,5/10, onen symbolický půlbodík jsem ubral jen kvůli vzpomínce na geniální trilogii “Nattestid” & spol.


The Konsortium – The Konsortium

The Konsortium - The Konsortium
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2011
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Gasmask Prince
02. Lik ulven
03. Under the Black Flag
04. Decomposers
05. Knokkeklang
06. Slagens barn
07. Onwards! Onwards!
08. Tesla

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Je to velice zvláštní, kolik výborných – nebo alespoň přinejmenším zajímavých – skupin se vyskytuje v pouze čtyřapůlmiliónovém Norsku. Dalším adeptem na rozšíření řad těch velice zajímavých kapel je poněkud obskurní formace The Konsortium, která koncem června vydala svůj stejnojmenný dlouhohrající debut.

Pánové se sice ukrývají za anonymitou jakýchsi škrabošek nebo, chcete-li, masek a sami sebe neoznačují jmény, ale čísly (členové 001-004), ale ví se, že za projektem stojí mimo jiné Teloch, člověk, který působí například v Nidingr nebo Umoral, ale mihnul se třeba i v Gorgoroth, Ov Hell či 1349, nově dokonce nastoupil jako koncertní kytarista k samotným legendárním Mayhem. Už jen z toho výčtu je patrné přinejmenším to, že The Konsortium budou mít dozajista cosi společného s black metalem. Což sice mají, ale přece jenom je to až moc široký pojem, tudíž si ho pojďme trochu zúžit…

Myslím, že můžeme bez ostychu prohlásit, že black metal v podání The Konsortium je velice silně načichnutý řezavými thrash metalovými riffy. Mnohdy je kapela označována i jako avantgardní black metal, což také není daleko od pravdy. Je to především z toho důvodu, že “The Konsortium” obsahuje opravdu požehnaně “vyhulených” pasáží, magořinou stižená sóla a vyhrávky, ale i – a to především – neskutečně vyjetý vokál.

Je to právě vokál, který já osobně považuji za jeden z nejvýraznějších prvků “The Konsortium”. Můžu vám prozradit to, že rozhodně nemusíte očekávat klasický black metalový krákorák. Ale to je asi tak všechno, co ze mě dostanete, jelikož vážně nejsem s to popsat ty šílenosti, co tam se svým hrdlem předvádí onen neznámý, pod nicneříkající bílou maskou ukrytý chlapík. Protože netuším, jaké číslo je mu přiděleno (ani s nástrojovým obsazením se The Konsortium neobtěžovali, prostě jen čísla), říkejme mu tedy prozatím pro naše potřeby Pan X. Pan X na “The Konsortium” převádí snad veškerou škálu extrémního vokálu, která se vám vybaví při vyslovení slovního spojení “zpěv jak na tripu”. Čekejte různorodé skřeky, výkřiky, chrapláky, jakési mečivé blázniviny, ale i temnotou opředené čisté chóry. Popisovat to snad ani nemá cenu. Mohu říct jen to, že minimálně po vokální stránce je “The Konsortium” něco excelentního.

Možná je až škoda, že jsou pod tíhou neuvěřitelně jebnutých vokálních kreací na první poslech trochu upozaděny ostatní nástroje. Respektive, abych byl přesnější, ne upozaděny (v mixu), myslím to tak, že zpěv je natolik výrazný, že prvních pár poslechů vám sebere takřka veškerou pozornost. Když se však pozorněji zaposloucháte, pod hrdelní exhibicí lze i u ostatních nástrojů nalézt vskutku velice povedené linky. I když jsou The Konsortium do jisté míry opravdu avantgardní muzikou, nehledejte u nich žádné klávesy, housle, cimbály, fujary nebo triangly, kapela si vystačí s klasickým nástrojovým obsazením, aby ze sebe dostala i chutí po experimentu načichlé nápady.

The Konsortium

Hlavní slovo má – jak již bylo výše naznačeno – zejména black/thrash metalová riffová masáž. Právě v těchto chvílích má hlavní úlohu “avantgardnosti” zpěv. I přesto však každá skladba nabízí nějaké pekelné instrumentální momenty. Například hned otvírák “Gasmask Prince” se zpočátku tváří jako vcelku ordinérní rubačka (nebýt těch sjetých skřeků, samozřejmě), ale před koncem se zlomí nejprve do psychotropní pomalé pasáže, poté do neskutečně drtivého kousku. Ale to jsme teprve na začátku, ještě větší kolotoče mají teprve přijít…

Druhá “Lik ulven” je neustále podbarvena sólováním v pozadí a ke slovu se poprvé výrazněji dostává i baskytara, zejména v závěru písničky. Právě sóla jsou jen tak mimochodem dalším sakra zajímavým atributem “The Konsortium”. Byť jsou povětšinou krátká a ještě k tomu “zastrčená” za riffy (na takové ty klasické metalové onanie na kytaře, kdy sólo přebírá v dané části písně hlavní slovo, The Konsortium opravdu nehrají), ale mají koule… sakra velké koule.

Z povětšinou rychlé desky se docela vymyká čtvrtý opus “Decomposers”, jenž nabízí pomalejší tvář The Konsortium. Agonický zpěv a atmosféra zralá na ústav však zůstává, ba možná naopak, v pochodovém tempu je snad ještě výraznější. Nějak takhle zní marš do blázince!

The Konsortium - The Konsortium

Po vypalovačce “Knokkeklang” s velice zajímavou a povedenou pomalejší pasáží ve středu přichází další pochodovka “Slagens barn”. Ta může trochu více připomenout klasické pojetí černého kovu, akorát v bláznivém hávu The Konsortium. A když už neustále omíláme ten vokál, právě v tomhle songu se dočkáte jedněch z nejujetějších kreací na celém “The Konsortium”.

Velice mocný opus přichází v samotném závěru. “Tesla” začíná plíživou pomalou předehrou, do níž promlouvá jedno z nejvýraznějších sól (ano, hned na začátku písničky), aby vás pak The Konsortium zalili další klepačkou s oním pověstným úchyl-zpěvem. Jednou z hlavních zbraní “The Konsortium” je to, že se neustále něco děje. Pokud bychom očekávali, že poslední skladba by náladu nahrávky měla shrnout, “Tesla” to v tomto ohledu plní dokonale. Závěr v podobě krátkého a mrazivého outra budiž třešničkou.

S jistotou myslím můžeme na závěr prohlásit jednu věc, kterou jsem předeslal již na samotném začátku – muzika The Konsortium je přinejmenším velice zajímavá. Jestli i opravdu dobrá, to už samozřejmě nezáleží na ničem menším než na osobních preferencích. Sám za sebe mohu říct, že v mých očích a uších je “The Konsortium” ne jenom zajímavá deska, ale i opravdu dobrá deska. Rozhodně je to věc, která podle mě má co říct.


1349 – Demonoir

1349 - Demonoir
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.4.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Tunnel of Set I
02. Atomic Chapel
03. Tunnel of Set II
04. When I Was Flesh
05. Tunnel of Set III
06. Psalm 7:77
07. Tunnel of Set IV
08. Pandemonium War Bells
09. Tunnel of Set V
10. The Devil of the Desert
11. Tunnel of Set VI
12. Demonoir
13. Tunnel of Set VII

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mezi těmi, jejichž kořeny neleží na přelomu 80. a 90. let v období druhé vlny black metalu, patřili 1349 vždy mezi nejlepší zástupce v rámci subžánru true norwegian black metal. Tento fakt se však otřásl v základech po vydání čtvrté desky kapely – minulého počinu „Revelations of the Black Flame“, v jehož rámci se 1349 na svůj blackmetalový základ rozhodli naroubovat obrovské množství experimentů. Což o to, já osobně proti experimentům nic nemám, a zvláště pak v black metalu, který svou filozofií přímo vyzývá zkoušet také něco nestandardního… jenže obdobné záležitosti se prostě musí umět a stvořit experiment tak, aby měl hlavu i patu a byl lákavý jak pro svého autora, tak pro posluchače, to není jen tak… a 1349 patří mezi ty, kteří si při svém pokusu nabili hubu.

Pravda je taková, že s odstupem času už mi „Revelations of the Black Flame“ nepřijde jako vyložený shit, jak tomu bylo těsně po jeho vydání, a některé momenty opravdu nebyly marné (viz například na desce jediná opravdu výborná „Uncreation“), což svým způsobem mohlo naznačovat, že 1349 se možná nevydali tak úplně na špatnou cestu, jak se mohlo zpočátku zdát, jen na ni vykročili levou nohou. A ten důvod, proč tu o tom vůbec mluvím, je takový, že pouhý rok od „Revelations of the Black Flame“ norští černokněžníci přicházejí s další dlouhohrající nahrávkou „Demonoir“.

A teď tu vyvstává celkem logická otázka – kudy se vydají? Budou pokračovat dál po cestě vytyčené „Revelations of the Black Flame“, čili po cestě experimentu? Nebo se otočí na podpatku těžké boty a hurá zpátky na prošlapanou stezku pekelného nářezu? Silácká oficiální prohlášení toho moc neříkala a mě osobně spíše odrazovala. Na jednu stranu skupina (label) slibovala návrat k nekompromisním kořenům, na druhou stranu však ve zprávě byla taková lehce nevinná větička, že se chystají „šokovat a dále prozkoumávat žánr“. Takže jak tedy?

Internetoví „fanoušci“ po poslechu prvních 30 vteřin úvodní „Atomic Chapel“ hlásí: „1349 jsou zpátky,“ a dál to neřeší. Opravdu je ale tomu tak? Ano, na první pohled (poslech) se zdá, že ano. Jenže… samozřejmě je tu jedno malé „ale“. Pokud se totiž dostanete dál než k povrchnímu poslechu, není těžké odhalit, že 1349 se své chuti po experimentu zas tak docela nevzdali. Důkazem budiž hned právě ona „Atomic Chapel“, která sice začíná absolutním zlem, ale celkem brzy vystrčí růžky touha po progresivitě a posunutí se dál, avšak veškeré tyto „vylomeniny“ jsou více zastrčené a lépe zapuštěné do celku (rozuměj do black metalu). Že by 1349 zvolili metodu „vlk se nažere a koza zůstane celá“? Proč by ne? Možná, že právě tohle je to možná nejlepší řešení, jak ukojit (udobřit si?) fanouškovskou základnu navyklou na pekelné marše „Liberation“ & spol. a zároveň ukojit i své skladatelské choutky. Faktem ale zůstává, že „Demonoir“ má přece jenom více než ke svému předchůdci blíže k předešlým album, neboli kulantněji řečeno – je tam víc toho black metalu.

Co ale zůstalo zachováno od minula – a to nepovažuji zrovna za šťastné – je onen prapodivný pokus o ambient, který se na „Demonoir“ vyskytuje ještě ve větší míře než minule. Nějaké ty (pracovně tomu třeba říkejme) mezihry se vyskytují každou ob-stopu a je to vážně úlet. Čistě jen proto, že jsou tvořeny v podstatě jen tichem, někdy (a to je vrchol invence!) šumem. Nechápu. Možná tam jsou jen na natáhnutí hrací doby na 50 minut, jiný důvod mě nenapadá. Jediná tato mezihra, která má nějaký smysl, je „Tunnel of Set III“, kde akustická kytara navnazuje a pomalu přechází ve skladbu „Psalm 7:77“. Ale jinak jsou ony „Setovy tunely“ úplně o ničem.

1349

Otázku, co že tedy 1349 na „Demonoir“ vlastně hrají, jsme již obšírně vyřešili, zbývá nám však ještě jeden důležitý bod před koncem recenze – v jaké kvalitě to hrají. A v tomto případě už musím být lehce skeptický. Nevím, jestli je to uzpůsobeno mojí částečnou ztrátou důvěry v hudbu 1349 díky „Revelations of the Black Flame“, ale novinka na mě i přes ten vlastně uskutečněný návrat ke kořenům stále působí tak trochu roztříšněným a značně nevyrovnaným dojmem. Nejedná se o špatnou desku, to ne, a se svým předchůdcem si „Demonoir“ bez sebemenšího problému vytře řitní otvor jen to čvachtne, ale pořád tam stále necítím tu drtivou sílu, jíž byli 1349 pověstní do alba „Hellfire“. Nejedná se o zklamání, v porovnání s „Revelations of the Black Flame“ mě album spíše těší, ale prostě to ještě pořád není ono, něco málo tam stále chybí, i když cesta nastolená „Demonoir“ je zjevně ta správná (ono řešení s vlkem a kozou). Nezbývá nám však nic jiného než vyčkat další nahrávky, abychom dostali tu správnou odpověď. To je ale ještě hudba budoucnosti. A současnost v podobě „Demonoir“? Té prozatím dávám lepší 6 a uvidíme, jak mi to bude znít za delší čas…

P. S. Nejlepší skladby: „Atomic Chapel“ a „The Devil of the Desert“.