Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Symphony X – Iconoclast

Symphony X - Iconoclast
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 17.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Iconoclast
02. The End of Innocence
03. Dehumanized
04. Bastards of the Machine
05. Heretic
06. Children of a Faceless God
07. When All Is Lost
08. Electric Messiah
09. Prometheus (I Am Alive)
10. Light Up the Night
11. The Lord of Chaos
12. Reign in Madness

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když byl Sicmaggot ještě malé štěňátko, dostala poslední deska od Symphony X, “Paradise Lost”, fantastických 9 bodů. Vzorové prog/power metalové album dokázalo, že kapela zraje jak víno a v posledních deseti letech je každou deskou lepší a lepší. Ne, že by to byly nějak velké skoky, vždyť už v roce 2002 bylo nejedno ucho potřísněno genialitou tryskající z alba “The Odyssey”, ale celkový dojem byl nakonec zase o fous hřejivější. Nebudu to nijak prodlužovat, Symphony X se znovu podařilo zlepšení, tentokrát dokonce pokořující celou jejich předchozí tvorbu. Jestli tohle není jejich mistrovské dílo, tak jsem asi hluchý.

Než začnu vysvětlovat, proč je “Iconoclast” tak super, ujasněme si jednu věc. Vydavatelství Nuclear Blast Records jsou pořádní židi (bez urážky), takže kapele oznámili, že na desku hodí jenom 9 skladeb z celkových 12, navíc v trochu jiném pořadí – kompletní deska, tak jak ji zamýšlela kapela, je vydána jako dvojalbová speciální digipacková edice. Takže z peněženek opravdových fanoušků, nehodlajících se obrat o 20 minut materiálu, se budou sypat prašule navíc. V recenzi se budu věnovat “speciální” edici, s kompletní sadou skladeb.

Jako obvykle, žádné album by se nekonalo nebýt hlavního mozku Michaela Romea. Tenhle chlapík nejenže si to všechno poskládal, postaral se o geniální kytary, přidal magickou “kickass” formuli svými neuvěřitelnými kytarovými sóly, ale dokonce se kompletně postaral i o produkci. A ta je parádní. Jediná výtka vůči ní je zastrčení baskytaristy Michaela Pinnelly někam do neznáma. Nejedná se o zastrčení ve stylu “…and Justice for All” od Metallicy, kde se baskytara jakoby nevyskytovala, ale na můj vkus je prostě příliš potichu. Ostatní nástroje (a zpěv) jsou bezpečně zesíleny natolik, aby si posluchač nemohl užít geniální zvuk baskytary a kulervoucí basové linky, jaké nám Pinnella předhazoval na čtrnáct let starém “The Divine Wings of Tragedy”.

Kvalitní produkce ale není všechno, “Iconoclast” naštěstí exceluje i ve všech ostatních aspektech. I když se kapela tématicky oprostila od bájných, mýtických a fantasy témat a vrhla se do víru sci-fi à la “Terminátor”, sound je pořád prakticky stejný. Už od prvních tónů poznáte absolutně klasickou Romeovu hutnou kytaru, podpořenou klávesami, technické, ale chytlavé bicí a Russella Allena, majitele jednoho z nejlepších hlasů, vyskytujících se na rockovém/metalovém poli. Skladby jsou rozloženy stejně klasicky jako zní, samozřejmě, že při instrumentální pasáži dochází ke známým soubojům kytary a kláves. Nekonají se ani žádné šílené experimenty, jediným překvapením pro mě byl úvodní jazz metalový riff titulní skladby, skoro jako by utekl od Augury z alba “Fragmentary Evidence”.

Když je to ale všechno stejně super jako minule, tak proč je to jejich nejlepší album? No, základní esence je stejná, ale “Iconoclast” má například výhodu v tom, že nemá žádný slabý song. No vážně. “Paradise Lost” bylo nepochybně super, ale jak naskočilo “The Walls of Babylon”, tak se mi hlavou honilo něco o průměru, nudě a nezajímavosti. Tady se nic takového rozhodně nekoná, přestože se vyskytlo na rozdíl od “Paradise Lost” o dvě skladby navíc a taky přestože má album téměř devadesát minut. A že za tu dobu by mělo být zatraceně hodně příležitostí k nudě.

Lhal bych, kdybych se vám pokoušel namluvit, že devadesát minut uteče jako voda, ale čas s poslechem alba opravdu krásně plyne. Asi je to částečně tím, že většinu času se jede v rychlém tempu a jeden drtivý riff a chytlavý refrén střídá druhý a vy ani nemáte moc času se nadechnout. Jediná pořádná pomalejší pasáž je (když nepočítám mezihru v epické “Reign in Madness”) balada “When All Is Lost”. Ale i v ní je prostor pro tvrdost, je to přece metalová balada. Hlavní je, že to není jen tak nějaká balada na uklidnění tempa, ve finále z toho vzešla jedna z nejlepších skladeb kapely. Album je samo o sobě poměrně návykové, ale tohle je panečku závislácká záležitost. A úplným vrcholem je to sólo. Kytarové sólo v této skladbě je prostě úplně neskutečné, až by se chtělo říct, že je to jedno z nejlepších sól, co jsem kdy slyšel.

Další plus body, co kapela získává pro toto album, jsou za přístupnost. Na první poslech je toho nepochybně strašně moc, ale aby dokázalo 90 minut hudby takhle skvěle bavit už napodruhé, to jsem hodně dlouho neviděl. Jediný větší problém pro posluchače asi je to nevzdat už od začátku a nevzdat to ani na konci. První a poslední skladba patří k nejdelším na albu a hlavně poslední “Reign in Madness” je trochu složitější než zbytek alba.

Už jsem nakousl sci-fi tématiku a “Terminátora”, tak se koukneme co nám chtějí básníci říci. Na rozdíl od předchůdce se nejedná o koncepční album a o příběh, ale pouze o samostatné kousky. No, tak jak to dělají normální hudebníci. A jak už naznačuje obal alba – mimochodem opět vynikající – zpívá se o robotech a podobné havěti. Konkrétně o vzpouře strojů, podmanění lidstva a samozřejmě i naší následné zkáze. Abych řekl pravdu, tak jsem texty dopodrobna nezkoumal, ale už refrén první skladby (“We are strong, we will stand and fight”) mi do hlavy promítá odboj Johna Connora.

Nevím, jestli jsem už napsal všechno, co jsem měl na mysli při poslouchání desky, každopádně už se chýlíme k verdiktu. A ačkoliv je album neskutečně super, není to na plný počet. Ne, že by se mi nechtělo kapele složit desetibodovou poklonu, ale prostě albu chybí pár věcí. Na Sicmaggotu jsem dva a půl roku a deset bodů jsem udělil pouze jednou, a to Townsendovu “Deconstruction”. Pěl jsem na to album v podstatě stejné ódy, ale na rozdíl od Symphony X nevytvořil Devin další žánrovou desku nebo další zásek do diskografie, on stvořil absolutní unikát, něco, co bylo inovativní a experimentální, něco, co ještě nikdo jiný nedal dohromady. Symphony X přišli se svou nejlepší deskou, s geniální power metalovou deskou, s vynikající prog metalovou deskou, ale ne s deskou, která by dokázala pořádně rozhýbat proudy metalových nebo jinak hudebních vod. Omlouvám se, kapelo.


The Black Dahlia Murder – Ritual

The Black Dahlia Murder - Ritual
Země: USA
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 17.6.2011
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

The Black Dahlia Murder jsem poslouchal docela dost před loňským Brutal Assaultem. Na jejich vystoupení jsem se tešil, ale kluci mě zklamali. Nevím proč, ale zkrátka mě jejich show vůbec nebavila. Po návratu domů jsem je tedy dost zanedbával a v podstatě jsem je neslyšel až doteď, kdy je poslouchám kvůli recenzi na “Ritual”. Tuto partu mám zafixovanou jako jednu z lepších metalcorových kapel současnosti. V současné konkurenci metalcoristů je opravdu těžké prorazit a The Black Dahlia Murder svou kvalitou dokazují pokaždé s novou deskou. I když se od sebe alba nijak zázračně neliší, poslech je pokaždý stejně kvalitní a dodržují si úroveň, kterou nastolili už od první desky “Unhallowed”.

Na “Ritual” najdete 12 písní. Všechno to jde shrnout jednoduše do jedné věty: klasický, dobře poslouchatelný metalcore. Nic víc, nic míň. Takovýto mám rád, nicméně je to furt to stejné. Žádné oživení, bohužel asi musím konstatovat, že metalcore už je mrtvý žánr a nemyslím si, že se nějaké kapele povede tento styl hudby posunout někam dál a jinam. Metalcore dostávám na recenze pravidelně a pokaždé musím psát skoro to stejné, protože to ani nijak jinak nejde. Nevím, co vede kapely k tomu, aby neustále tvořily stejné a stejné desky dokola. Pomineme-li peníze, tak už to ani ty lidi nemůže bavit, když počtvrté vyjde to stejné, akorát s jinými názvy. Můžeme být ale rádi, že The Black Dahlia Murder nedopadli třeba jako Architects, kteří to až překombinovali a vytořili opravdu špatnou desku. The Black Dahlia Murder aspoň se drží svého standardu a drží si určitou, i když už stereotypní, kvalitu. Z jednotlivců je těžké vyzdvihnout nějakého favorita, ale nejvíce mi v hlavě asi zůstala úvodní “A Shrine to Madness”.

“Ritual” je naprosto typická metalcorová deska. Neurazí, nenadchne a ani nic jiného. Poslechnete, řeknete si OK a zase vypnete a málokdy pustíte znova. Aspoň tak to udělám já. Doufejme v lepší zítřky metalcoru, nebo všichni umřeme na to, jak je to furt stejné, stejné, stejné a stejné…


Další názory:

Na muzice The Black Dahlia Murder neshledávám ve své podstatě nic špatného, přesto ale nemohu říct, že by jejich novinka “Ritual” oplývala byť i jen jednou jedinou věcí, která by mne donutila si tu nahrávku někdy v budoucnu zase pustit. Jako jo, když si to pustím, nemám s tím problém a nemám ani tendenci to vypínat, nepůsobí to však na mě ničím extra. Prostě hudba v pohodě, nic víc. Možná, že nenapravitelným hltačům modernějších metalových žánrů to bude stačit, ale mě to nestačí. Další, co mi na The Black Dahlia Murder trochu vadí, je to, že mezi jejich jednotlivými alby nevidím žádný velký rozdíl. Každé dva roky se někdy kolem léta objeví jejich nová fošna, pokaždé je to v pohodě, ale nikdy nic, co by mě osobně nějak nadzvedlo (ať v pozitivním či negativním slova smyslu). Zábavná satanášská grafika “Ritual” nijak nezachrání.
H.


Morbid Angel – Illud divinum insanus

Morbid Angel - Illud divinum insanus
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.6.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Omni potens
02. Too Extreme!
03. Existo Vulgoré
04. Blades for Baal
05. I Am Morbid
06. 10 More Dead
07. Destructos vs. the Earth / Attack
08. Nevermore
09. Beauty Meets Beast
10. Radikult
11. Profundis – Mea culpa

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vážení a milí, věřte mi, že je to snad poprvé, co mě H. ukecal k recenzi desky od kapely, se kterou jsem dřív nepřišel do styku, a já jsem za to ve výsledku jedině vděčný. Představte si situaci, kdy bych byl milovníkem všeho, co Morbid Angel vydali do roku 2003, a pak najednou začal zjišťovat, že jsou mně podobní z “Illud divinum insanus” znechucení, nazývají jej odpadem a ještě mnohem horšími výrazy. Bohůmdík tomu tak není, a tak se můžu všem, na které platí předchozí definice, leda tak vysmát a užívat si možnosti hodnotit bez předsudků…

Celá ta kontroverze a nevraživost má původ v jediném – Morbid Angel totiž na novince v několika případech vyjeli do tvůrčích vod diametrálně odlišných žánrů, povětšinou techna a industrialu. A musím se přiznat, byl to šok i pro mě, když po natahovaném a jen zvolna gradujícím intru spustila skladba “Too Extreme!” a způsobila mi tak menší ideové zemětřesení. Ale čím déle nad tím přemýšlím, přesně takhle jsem si představoval mix extrémního metalu a techna poté, co jsem v nějakém klubu zaslechl návykový rytmus, který však ubezdušily hranice žánru. Kytary zkreslené tak, jak jsem to ještě neslyšel, spolu s neurvalým vokálem Davea Vincenta představují přesně to koření, po kterém jsem ve svých představách prahl. Značně konvenčněji působí druhá regulérní a zároveň první zveřejněná skladba “Existo Vulgoré”. Velice solidní nakládačku umocňuje mým uším lahodící sólo páně Azagthotha, které tak připravuje půdu pro drtivý příval Baalových čepelí. “Blades for Baal”, jak se skladba jmenuje, totiž působí dojmem nezastavitelného parního válce a skrývá v sobě skutečně nečekanou sílu…

Trochu učesaná a nikterak objevná, o to však chytlavější a headbang-působící je následující lehce egoistická hitovka “I Am Morbid”. De facto melo-deathový hit je snad nejpřístupnější skladbou na albu a osobně si sázím, že naživo bude bořit koncertní haly. Energie, která z něj tryská, je vážně nečekaná. Následující “10 More Dead” platí za další solidní základ alba, v tomto případě lehce ovlivněný thrashem. V mých očích ji ale válcuje drtivý pochoďák “Destructos vs. the Earth / Attack”, který snad nikoho nenechává na pochybách o fatalitě sdělení textu skladby. Žánrové zklidnění přichází se singlovou skladbou “Nevermore”. Poovské zvolání, které v tomto případě s Poem nemá nic do činění, není nic menšího než death metal amerického střihu v té nejlepší formě. Prostě pecka z jakékoli strany! V podobném stylu pokračuje “Illud divinum insanus” i dále, tentokrát díky “Beauty Meets Beast”. Těžké a přesto ostře sekané rytmy Vincentova vokálu je radost poslouchat, hluboké “chorální” zpěvy a další dvě kytarová sóla celé dílo velmi vkusně korunují…

Jestli šlo doposud až na výjimky o kontroverzní skladby, teď jde o barel nitroglycerinu, do kterého se někdo chystá praštit bucharem. Je to totiž právě “Radikult”, na který se snesla skutečně neuvěřitelná vlna kritiky a je považován za symbol domnělé tragičnosti celého alba. A víte co? Mně je jedno, že to zní úplně jako počin Marilyna Mansona, že je to zase kolovrátkovýý rytmus a čert ví co ještě – tenhle song má KOULE; pořád nechápu, kde se v něm bere tolik energie. Studená fúze hadr… Pravda, poslední dobou bych možná ocenil, kdy byl o dvě minuty kratší, ale i tak je to neuvěřitelná šleha, i když to má s death metalem společné leda tak Treyovy vyhrávky…

Jak album začíná, tak také končí, ovšem s jedním podstatným rozdílem – “Profundis – Mea culpa” působí ve srovnání s “Too Extreme!” mnohem více jako death metal, i když strojovost do techna a industrialu zabarvených kytar je zde dovedena do takové fáze, že působí až nepříčetně. Nevím, čím to je, ale tenhle mix na mě platí. Delirický zážitek!

Už slyším ty nadávky, směřující na moji osobu, ale nemůžou změnit zhola nic na tom, že “Illud divinum insanus” pokládám za výbornou desku, jejíž četné kvality prověří čas. Jsem moc rád, že death metal nestagnuje a jeho velikáni jsou schopni a hlavně ochotni experimentovat a objevovat nové hranice. Při vší úctě a obdivu, který chovám ke klasickému death metalu, je totiž právě tenhle přístup klíčem k udržení svěžesti a tvůrčího ducha, které by nekonečné opakovaní zaběhlých principů jedině ubilo. Věřím, že bude v následujících letech velice zajímavé sledovat death metalovou scénu – je totiž možné, že jsme svědky vzniku silného tvůrčího proudu, který v budoucnu prokáže svůj potenciál. Řekněte, není to vzrušující?

Zbytek redakce hodnotí:

Jak dlouho se na tuhle desku čekalo? Osm roků? A jak dlouho se čekalo, než budeme mít možnost slyšet od jedné z největších death metalových kapel vůbec album, kde to opět bude drtit David Vincent? 16 roků? Na “Illud divinum insanus” se dlouho a netrpělivě čekalo a také se toho od ní hodně očekávalo, přesto byla tahle nahrávka už předem odsouzena rozpoutat kontroverzi, mnohdy i nevoli, rozporuplné pocity a stovky protichůdných názorů. Vsadím klidně jednu svojí varli, že i kdyby Morbid Angel nahráli další “Covenant”, všichni by prskali, že se skupina nikam neposunula. Ale o to víc oceňuji jejich odvahu natočit desku tak progresivní. Ale i přes nějaký ten techno spodek a nějaké rockující pasáže v tom pořád cítím ducha Morbid Angel. Sice ne stejného jako kdysi, ale pořád je to on. Ale nehodlám se tu teď zabývat popisem “Illud divinum insanus”, protože věřím, že kolega nade mnou to udělal už dostatečně (tento můj odstaveček vzniká dříve než samotná recenze, proto při jeho psaní netuším, s čím on přijde :)), chci říct jen jedno – mně se to líbí. Není to sice ten nejlepší počin roku, zdaleka ani nejlepší počin Morbid Angel, ale stejně se mi to líbí, což bude do jisté míry dáno i tím, že nejsem člověk, který by nedokázal snést vývoj kapely. Právě naopak, lepší takhle, než aby “Illud divinum insanus” bylo kopírkou prvních tří, čtyř desek – to bych stál spíše na straně těch negativních ohlasů.
H.


Novembers Doom – Aphotic

Novembers Doom - Aphotic
Země: USA
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 15.5.2011
Label: The End Records

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novembers Doom se právě díky této recenzi věnuji prvně, a tudíž je nemohu srovnávat z dob minulých a zaměřím se jen a pouze na hudbu, co se na aktuální desce vyskytuje. Nějaké porovnání z dob dřívějších tedy není možné. Tato kapela má již dlouhou historii, první počin vyšel už v roce 1995 a od té doby se jich dostalo ven dalších sedm i s aktuálním “Aphotic”. A jak už název Novembers Doom napovídá, skupina se věnuje právě death/doom metalu, což patří mezi jeden z mých velmi oblíbených žánrů. Nároky jsou tedy v tomto odvětví pro mě docela vysoké a můžu s klidem říci, že Novembers Doom je splňují.

Osmisongové album otevírá “The Dark Host”, která patří k jedněm z mých nejoblíbenějších. Pomalejší minutový rozjezd nahradí opravdu výborný riff. Zejména skvělé je, jak místo growlu přichází čistý zpěv. Už jsem několikrát říkal, že pokud se to do dané situace vůbec nehodí, celý song to může zkazit. Někdy to ale přijde opravdu vhod a to je právě tento případ. Čistý zpěv mě tady opravdu nadchnul a i další část songu, která se z rychlé jízdy přemění na pomalejší baladu. A co by to bylo za song, kdyby se to k tvrdosti nevrátilo? Samozřejmě se vrátí a naprosto to graduje. Výborný start do desky. Zajímavá je i čtvrtá “What Could Have Been”. Naprosto čistá, pomalá balada. Vyskytují se zde např. ženské vokály, akustická kytara a podobně. Maličké uklidnění před tím, co nastane. A je to tu, “Of Age and Origin – Part 1: A Violent Day”. Tento song je jednoznačně top z celé desky. Naprosto dokonalá píseň, která převyšuje všechny ostatní na “Aphotic”. Novembers Doom se mi tímto přímo trefili do vkusu a vytvořili něco, co se opravdu skvěle poslouchá. Tento song je rozdělený na dvě části, takže následující se jmenuje stejně, jen místo Part 1 je tam dvojka a následuje “A Day of Joy”. Texty jsem nestudoval, takže přesně nevím, čím na sebe navazují.

Novembers Doom na “Aphotic” vytvořili kvalitní doom metalovou desku. Nejedná se o žádný lamač žánru nebo nejlepší doomové dílo posledních x let, přesto se poslouchá skvěle. Kapela ví, jak k této hudbě přistupovat. Všechny songy si drží naprostý standard, který nikdy nemůže zklamat. Žádný doom metalový fanoušek by neměl vynechat, protože se zde nachází kvalitní materiál. Pokud se tedy během letních dnů nudíte, určitě zkuste i pokud tento žánr znáte jen z vyprávění, určitě neproděláte.


Další názory:

Novembers Doom dle mého názoru dosáhli svého vrcholu na excelentní desce “The Pale Haunt Departure” z roku 2005. Od té doby jejich nahrávky, vydávané s pravidelným dvouletým odstupem, malinko sklouzávají k jisté schématičnosti a řemeslnosti. Možná to tak na mě působí díky tomu, že Novembers Doom jsou napevno usazení a pouze si dělají “to svoje”. Nezapomínejme však, že v tomto případě se jedná o uskupení, jehož standardní nahrávka je stále velice kvalitním počinem. “Aphotic” je jako vždy ryzí doomařina, pěkně upřímná; těmto pánům člověk může beze zbytku věřit, že je pro ně doom metal vskutku srdeční záležitostí se vším všudy. Ani použití houslí ve dvou skladbách je nijak nezměnilo. I když promo kecy o “nejunikátnější albu v historii Novembers Doom jsou opravdu jenom kecy, pořád v “Aphotic” vidím moc pěkný žánrový počin, na němž si každý zarytý doomař s chutí smlsne. A to také není k zahození, ne?
H.


Krallice – Diotima

Krallice - Diotima
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. –
02. Inhume
03. The Clearing
04. Diotima
05. Litany of Regrets
06. Telluric Rings
07. Dust and Light

Hodnocení:
H. – 8/10
Earthworm – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krallice je uskupení stále doposud skryté širší metalové veřejnosti, avšak zasvěcení jeho tvorbu vynášejí takřka do nebes jako něco neskutečně originálního, chytrého a netradičního, což je možná trochu až s podivem vzhledem k tomu, že Krallice pocházejí ze Spojených států amerických (konkrétně z New Yorku), kde je, ruku na srdce, většina metalových kapel spíše povrchních, než aby jejich hudba v sobě skrývala nějakou hlubší myšlenku či sdělení.

Já osobně jsem tento skrytý avantgardně-black metalový skvost zámořské scény poprvé objevil a ochutnal s druhou deskou “Dimensional Bleedthrough” z roku 2009 a už tehdy mě to velice zaujalo. Ihned následovalo dosehnání starší tvorby (což nebylo zas tak těžké, neboť předtím vyšlo pouze album “Krallice” v roce 2008) a jeho podrobný náslech. Na novinku “Diotima”, třetí dlouhohrající nahrávku Krallice, jsem tedy důkladně připraven.

Ve zkratce by se dalo říct, že “Diotima” naprosto logicky a plynule navazuje na své dva předchůdce, což v překladu znamená, že pokud obě alba od Krallice znáte a líbila se vám, bude se vám líbit “Diotima” stejně tak a recenze tím pro vás ve své podstatě může skončit. Někdo by mohl namítnout, že od “Dimensional Bleedthrough” je posun na novince vlastně minimální, jenže na druhou stranu hrají Krallice něco tak svojského, že ono by do jisté míry bylo i škoda, kdyby kapela svou muzika posunula do diametrálně odlišných sfér. Nechci však, aby předchozí věta vyzněla nějak nepatřičně. “Diotima” totiž přece jenom není prachobyčejná kopírka svých starších bratříčků – jen, jak už jsem řekl, přirozeně pokračuje v jejich hudebním vyjádření. Jako když malíř namaluje obraz krajiny a po jeho dokončení se jej pokusí namalovat znovu jen s lehce odlišnými odstíny barev a trochu jinými liniemi tvarů.

A v čemže jsou ti Krallice vlastně originální? Co je na nich tak avantgardního? To jsou mi panečku otázky… odpověď na ně nebude zrovna jasná. Ono je to totiž docela těžké rozhodnout, když jsou Krallice obecně zařazování do škatulky avantgardního black metalu, ale já osobně si ani nejsem jistý, jestli to, co skupina produkuje, jsou vážně black metalové postupy. Ale dejme tomu. Dle mého skromného názoru je na muzice Krallice, desku “Diotima” nevyjímaje, netradiční především melodika skladeb. Když se totiž do toho trochu zaposloucháte, zjistíte, že kytarová práce je ve skutečnosti takřka oproštěna od jakýchkoliv riffů (ano, bavíme se tu pořád o metalu) a celou kostru všech písní tvoří kromě rytmiky jenom a pouze melodie. Přesto se Krallice daří znít jaksi “nemelodicky”, rozhodně bych to i přes velké množství melodií v životě za melodickou hudbu neoznačil. Všechny ty melodie navíc plynou v dlouhých instrumentálních pasážích dlouhých skladeb, v nichž je vokál využíván spíše poskrovnu. Ve výsledku to ale celé zní velice svojsky.

Na druhou stranu však možná právě díky tomu bude “Diotima” pro velkou spoustu lidí nestravitelnou věcí. Ale to je daň za originalitu, že se tím hudba Krallice stává záležitostí pro hrstku hudebních požitkářů a fajnšmekrů, kteří to rádi složité. “Diotima” – a vlastně i celá předcházející tvorba kapely – je totiž velice komplexní muzikou. Krallice na sebe skládají a vrství obrovské množství různých hudebních škál, ploch a nápadů. Až člověk přemýšlí, má-li to vrstvení vůbec nějaký konec. Nejedna skladba totiž díky své délce (zvláště když těch kupříkladu dvanáct minut zní spíše jako půl hodina – v dobrém slova smyslu) a své struktuře zní až nekonečně. Před poslechem se musí člověk, který neměl doposud s Krallice co dočinění, obrnit trpělivostí. Odhodíte-li úšklebek z prapodivného názvu intra “-“ a překonáte-li počáteční šok z toho, jak strašně moc ujetě to zní, začne se vám “Diotima” odměňovat opravdu nádhernými kompozicemi. Zvláště trojice “Diotima”, “Litany of Regrets” a “Telluric Rings” jsou vážně skvostné – zejména ta druhá jmenovaná je fakt síla.

Pokud netrpíte utkvělou představou, že správný song musí mít maximálně pět minut a chytlavý refrén (a pokud ano, tak vás upřímně lituji :)) a chcete vyzkoušet něco trochu… něco trochu hodně jiného, pak zrovna tito zámořští intelektuálové by vám mohli uhranout. Moc dobrá věc to je.

Krallice


Další názory:

Pro mě je album bohužel zklamáním. Když jsem si poslechl pár skladeb z jejich starších počinů, na “Diotima” jsem se těšil, ale naneštěstí jsem dostal něco jiného, než jsem čekal. I přes mé zklamání to ale určitě není špatná deska. Velkým problémem Krallice jsou zbytečně dlouhé kompozice, které mají být epické. Některé kapely si můžou dovolit skladby se stopáží přes deset minut, některé dokonce i přes dvacet, to je ale proto, že mají dostatek nápadů, jež u Krallice nenacházím. Nebál bych se zkrátit skladby na albu o polovinu, pak by kapela dokázala udržet posluchačovu pozornost a dosáhnout té epičnosti. Udržení pozornosti je velký problém hlavně v první části alba, tam mi to přijde jako nekonečná sypačka, téměř bez jakýchkoliv změn. Kvalita se naštěstí pro kapelu průběžně zvedá a posluchač se postupně probouzí z mikrospánku a při skladbě “Litany of Regrets” už si hudbu naplno užívá. Jelikož je kvalita vzestupná, největší bestie je právě poslední skladba “Dust and Light”, plná nápadů, se kterými jejích 10 minut rychle uteče. Přesně takhle jsem si původně představoval celé album, je to škoda. Naštěstí po skončení poslechu zůstává dobrý pocit z kvalitních skladeb v druhé polovině.
Earthworm


Otep – Atavist

Otep - Atavist
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Victory Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Musím se přiznat hned na začátku, o Otep toho moc nevím, moc jsem toho od nich neslyšel a recenzovaná “Atavist” je mojí první ochutnávkou, kterou tato parta nabízí. Nevím, jestli to má cenu zmiňovat, ale pro případ, že se s nimi někdo dostal do kontaktu poprvé, mohl bych něco o Otep říct. Nejdůležitější by bylo zmínit zřejmě vokály. Ač to na první pohled (poslech) nevypadá, zpěvu se ujímá žena. Funguje to např. jako v Arch EnemyAngelou Gossow. Některé její screamy a growly jsou opravdu povedené a někdy byste si ani neřekli, že to vychází z něžného pohlaví.

Očekávání od desky nebyla skoro žádná, když se jednalo o premiéru s nimi. Nicméně ale musím říct, že mě to také nijak extra nezaujalo. Dočkal jsem se průměrné desky, která je na poslech chvílemi příjemná, ale nejedná se o nic, co by mě nutilo poslouchat to více a častěji.

Dokud hrály převážně tvrdší a rychlejší písně, byl jsem spokojen. Pomalejší balady, které přeruší slušné rozjeté tempo, prostě nemám rád. Konkrétně to zpomalí třeba pátá “Skin of the Master”, ta se ale po minutě poměrně rozjede a hezky se to střídá. Následující “We Dream Like Lions” už je klidná po celou dobu a to je to, co se mi prostě u takových kapel nelíbí. Na “Atavist” se vyskytují i jakési “proslovy”, které jsem takto sám nazval. Poprvé se to vyskytne u osmé “Baby’s Breath”. Text jsem nevnímal, ani si ho nepřečet. Nevím, o co se jedná, a ani mě to nezajímá. Přijde mi to zbytečné a nudné. Dále to pokračuje v předposlední “Bible Belt”. Výsledek je pro mě stejný jako v “Baby’s Breath” – tedy přeskočení na další song.

Podíváme-li se na zoubek mým oblíbenějším, tvrdším kouskům, tak tu kvalita docela je. Rozjezd je slušný a Otep nabízíejí hezky poslouchatelný modernější metal. Má nejoblíbenější je “Remember to Forget”. Nemohu se zbavit pocitu, že otvírací riff by se hodil někam do black metalového songu (H. mě asi bude hnát (smích)). Dobré jsou i předchozí “Atom to Adam”, nebo “Drunk on the Blood of Saints”. Celkově se mi více líbí první půlka, z té druhé můžu akorát vyzdvihnout “Fists Fall”.

Otep se svým “Atavist” dle mého předvedli průměr. Chvílemi je to dobré, chvílemi ne. Líbí se mi změny zpěvu zpěvačky, když jsem poustěl poprvé, nejdříve jsem myslel, že tam figurují dva zpěváci. Spletl jsem se, za toto určitě palec nahoru. Nicméně se “Atavist” už v budoucnu moc věnovat nebudu. Mě to prostě tolik nezaujalo. Čistý průměr.


Další názory:

Seda si zase jednou sedí na uších. “Atavist” je vážně dobrá věc – a to říkám jako někdo, kdo povětšinou všechny ty moderní a alternativní metaly nijak extra nežere. První polovina alba jede jako buldozer a v každém songu se najdou velice povedené a snadno zapamatovatelné pasáže; nudit se rozhodně nebudete, čemuž kromě dostatečných změn ve struktuře napomáhá i proměnlivý projev zpěvačky Otep Shamaya (nevědět nic o kapele a slyšet “Atavist” jako první, tak bych ten řev na ženskou vážně netipnul) a výborné basové linky. Obzvláště bych vyzdvihnul “Remember to Forget” se skvělým refrénem. V závěru “Atavist” se kapela pustí do mírných experimentů, což je na jednu stranu chválihodné, na druhou stranu však a) jejich muzika baví i sama o sobě; b) v některých případech se jim to tak úplně nepovedlo. Zatímco taková “Stay” a brutálně zprzněný cover “Not to Touch the Earth” od The Doors jsou hodně dobré, říkanky “Baby’s Breath” a “Bible Belt” už ne (i když tam jde především o text, moc mi to nesedí). Podobně ani balada “We Dream Like Lions” mi do celkového vyznění “Atavist” příliš nesedí. Právě tyto tři písničky mi celý dojem srážejí a jenom kvůli nim jsem přemýšlel o trochu slabším hodnocení. Když ale tyhle tři kousky při poslechu přeskočím, zbytek mě opravdu baví, díky čemuž jsem se nakonec rozhodl přivřít oči a těch 7,5 dát.
H.


Skindred – Union Black

Skindred - Union Black
Země: Velká Británie
Žánr: alternative metal / reggae rock
Datum vydání: 25.4.2011
Label: BMG

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Máme tu opět Skindred, kteří se po (pro mě poměrně nevydařeném EP) vrací s plnohodnou deskou. Na posledním EP “Shark Bites and Dog Fights” mi prostě něco chybělo, jako by to bylo nedodělané. O to víc jsem se trošku bál tohoto dalšího alba. Nakonec to ale vše dopadlo dobře, Skindred jsou zpět ve formě a “Union Black” musí bavit. Poslední nevydařený kousek jsem jim tedy s radostí odpustil.

Přeskočíme-li stejnojmenné intro, čeká nás tu skvělá otvíračka se jménem “Warning”. Skindred na každém albu mají jednu výbornou pecku, která výrazně převyšuje zbytek alba. V minulosti to třeba byl “Ratrace”, “Nobody” anebo např. na posledním EP song se stejným názvem “Shark Bites and Dog Fights”. Není divu, že takováto píseň má vždy videoklip. “Warning” je prostě hitovka k pohledání, má všechno, co prostě dobrý song musí mít. Rychlý nářez na úvod vystřídá taková ta typická pomalejší skindredovská “Cut Dem”. Riff už je ale trošku povědomý, jaký byl třeba dříve. I vývoj songu je dost podobný jako v minulosti.

Následující “Doom Riff” se velice zajímavě přelévá z pomalejších reggae částí do tvrdších a nakonec tam naskočí velmi chytlavý refrén, který se bude skvělě vyzpívávat na koncertech. Jak znám Benjiho, určitě už to plánuje a provádí. Celkově je tento prvek na desce dost častý. Další “Living a Lie” je velice podobná. Máte-li Skindred rádi kvůli reggae, dočkáte se až na páté “Guntalk”. Bob Marley by měl radost. Další, kterou musím zmínit, je osmá “Get It Now”. Zde se pracuje s druhými vokály, na které nejsme u Skindred moc zvyklí. Začínají vlastně hned od začátku, takže se nelekejte jiného hlasu. Nicméně je to velice zajímavě provedené, právě tohle dělá “Get It Now” jeden z mých velmi oblíbených kousků. Exceluje to hlavně v refrénu. V předposlední “Death to All Spies” potěší Skindred fanoušky dubstepu, tedy i mě. Určité časti jsou typické pro dubstep. Jistě zajímavé zpestření.

Reggae rockeři Skindred se po nepovedém EP “Shark Bites and Dog Fights” opět dostávají do skvělé pohody. “Union Black” je velmi kvalitní deskou, která jen podtrhuje kvalitu kapely. Nemám pocit jako na už zmíněném EP, že tomu něco víc chybí. Skindred sází na osvědčené metody a přidávájí i nové prvky, na které jsme dosud nebyli zvyklí. Musím říci, že mě Skindred velice potěšili, a kdybych mohl, určitě bych na na ně zašel na první verzi letošního Prague City Festivalu.


Blue Stahli – Blue Stahli

Blue Stahli - Blue Stahli
Země: USA
Žánr: industrial rock / electro
Datum vydání: 2.3.2011
Label: FiXT Music

Tracklist:
01. ULTRAnumb
02. Scrape
03. Anti You
04. Doubt
05. Corner
06. Takedown
07. Kill Me Every Time
08. Throw Away
09. Metamorphosis
10. Give Me Everyting You’ve Got

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Blue Stahli rozhodně nepatří mezi klasické metalové interprety, jestli vůbec se sem dají zařadit. Hlavním prvkem je elektronika, kterou doplňují “industrialové” kytary. Místy to např. zní jako Marilyn Manson nebo Disturbed. Laicky se to také dá zařadit jako “tvrdší The Prodigy“, pokud se v tomto odvětví úplně neorientujete. Jestli tedy někteří místní návštěvníci nemůžou nic jako elektronická hudba vidět a slyšet, tak raději nečtěte.

Blue Stahli se nedá odepřít skvělá energie a poslouchatelnost, která dohromady na albu tvoři výborný zažitek. Výborně se hodí skoro ke všemu, a pokud potřebujete pauzu od kapel, které posloucháte jinak pravidelně, může vám druhá deska tohoto interpreta (ano, vše si tvoří sám) skvěle posloužit. Já se u ní stále náramně bavím. A co mi na Blue Stahli přijde nejlepší? Dovedu si představit, že by tahle hudba doprovázela jakýkoliv noční i rockový klub. Blue Stahli se nezaměřuje na cílovou skupinu, ale tato deska může oslovit každého, kdo má rád jak elektronickou hudbu, tak i industrial či nějaký druh metalu a rocku. Prostě každého, kdo si dokáže užít jakoukoliv rychlejší hudbu.

Jak už jsem zmínil, kombinuje se zde elektronika s industrialem. Hned první song “ULTRAnumb” vám v podstatě napoví, jak se to bude celé vyvíjet. Ze všeho září neskutečná energie, která naživo musí vtáhnout úplně každého. Pokud jste ospalí či unavenější, tohle vás prostě zaručeně probere. Vše doplňuje skvělý zpěv, který ve chvílích zvládá jak výšky, tak i v důležitých částech umí spravně zařvat. Tohle je dle mého také nejtvrdší song z desky. Další “Scrape” právě naopak ukazuje víc tu elektronickou část Blue Stahli. Má velice oblíbená je čtvrtá “Doubt“, která v jedné části nabízí krásný čistý zpěv, který donutí snad každého přizpívávat si s ním; tak i něco, co připominá “breakdown” z corové hudby.

V “Takedown” je ze začátku cítit právě ten Manson, jak jsem již říkal výše. Mimochodem, v této písni využívá Blue Stahli ženského hlasu, který do písně v jedné části vstupuje. V následující “Kill Me Every Time” ale dokázal, že umí i zpomalit. Je o dost pomalejší než všechno předchozí. Nicméně to z ní nedělá nic špatného, stále je to sakra kvalitní. Stejně tak i další “Throw Away”, opět pomalejší, tentokrát ale o dost depresivnější, což mám rád. “Throw Away” bych si dokázal perfektně představit jako outro a poslední song, spíš než “Metamorphosis” a “Give Me Everything You’ve Got”, co následují. Ty se opět vrací k tomu, co bylo předtím. Ono je to stejně asi jedno.

“Blue Stahli” je opravdu kvalitně provedená deska. Naplno se ukazuje potenciál tohoto interpreta, který zde exceluje a vytvořil opravdu výbornou desku. Je tam všechno, co ke kvalitní hudbě potřebuju. Musíte to odzkoušet, buď vás to pohltí, nebo to po chvíli vypnete. Mě, jak je poznat, to naprosto pohltilo. Nemůžu se dočkat, co nám předvede na další plnohodnotné desce. Mimochodem, ještě tento rok by měla vyjít druhá část jeho kompilace, která ponese název “Antisleep Vol. 02”. A co teď? Teď si to běžte poslechnout.


Winds of Plague – Against the World

Winds of Plague - Against the World
Země: USA
Žánr: symphonic deathcore
Datum vydání: 19.4.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Raise the Dead
02. One for the Butcher
03. Drop the Match
04. Built for War
05. Refined in Fire
06. The Warrior Code
07. Against the World
08. Monsters
09. Most Hated
10. Only Song We’re Allowed to Play in Church Venues
11. California
12. Strength to Dominate

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tuto partu jsem si za poslední dva počiny “Decimate the Weak” a “The Great Stone War” velice oblíbil. Na deathcorovém poli, kde bývá těžké se prosadit, si dokázali zapracováním symfoniky udělat slušné jméno a zaslouženě patří k tomu lepšímu (a hlavně odlišnému!), co deathcore může nabídnout. Musím se ale přiznat, že za nějaký poslední půlrok jsem Winds of Plague hodně zanedbával a spíš než abych se věnoval poslechu, jsem je vychvaloval a bral je “jako ty lepší”. Náprava však příchází s aktuální “Against the World”, je to už čtvrtý kus, který kapela vydala do světa. Zezačátku bych ale chtěl pochválit obaly alb, které byly už na předchozích počinech dobré (dobře, debutové “A Cold Day in Hell” se mi zas tak nelíbí), ale poslední dvoje práce jsou opravdu skvělé. Ač na tyhle věci moc často nehledím, zde musím udělat výjimku.

A co se týče hudby? Nic se skoro nezměnilo. Winds of Plague sází na osvědčené metody a v podstatě jen přidávají songy do sbírky. Ano, zatím se to poslouchá stále dobře. Kvalitativně je to vše o stupínek výš. Jenže co když to bude takhle stejné i za roky dva, tři, čtyři? Na toto už zapadlo do zapomnění několik kapel, a kdyby se to stalo i této partě, moc rád bych nebyl. Do příště by se měla tato hudba něcím osvěžit a trošku pozměnit. Jak říkám, “Against the World” je na tom ještě dobře. Do budoucna ale pozor. Pokud se vám tedy Winds of Plague na předchozích albech líbili tak jako mně, tohle vás zaujme určitě taktéž.

K jednotlivým songům se moc vyjadřovat nelze, je to vlastně všude podobné. Občas mám ale někdy pocit, že jsem daný breakdown nebo riff slyšel už někde dříve na některé práci. Konkrétně třeba v “Built for War”, kde mj. hostuje i Jamey JastaHatebreed. Pokud jste to nevěděli a zakončení vám jako od Hatebreed připadalo, tak je to opravdu proto, že se tam Jamey Jasta vyskytuje. Mimochodem, přijde mi to jako hezké zpestření, když se takhle rychle přenesete do úplně jiné kapely. Ale zpět k problému, třeba v té “Built for War” jsem se musel pro jistotu podívat, že mám opravdu puštěnou poslední desku a ne nějakou dřívější. Takhle ale zmatený bývám často, takže se nelekejte. Kdybych promíchal tracklist s aktuálními a staršími kousky, tak rozdíl většinou nepoznáte. Pokud tedy nejste do kapely blázen anebo se vyžíváte v kvalitě zvuku, to byste tedy možná rozdíly poznaly.

“Against the World” je na tom stejně dobře jako její předchůdci. Když s Winds of Plague začínáte, bude vám to připadat neskutečně dobré, jako mně obě minulé desky . Pokud už s kapelou zkušenosti máte, možná vás to trochu zarazí, že je to přeci jen furt to samé. Zatím je to v pořádku, tolik oposlouchané to nemám a žádný posun mi nijak nevadí. V přístích letech, kdy nám ale Winds of Plague nabídnou opět to stejné, by to mohlo být horší. Doufám tedy v nějakou příjemnou změnu, jestli to vůbec v této hudbě jde. Každopádně, zapomeneme-li na tohle, tak kapela splnila svůj standard, co se od ní očekává. Winds of Plague nadále dokazují, že zkrátka do té “vyšší společnosti” ve světě hudby patří.


Další názory:

Winds of Plague mají jednu nespornou výhodu – našli způsob, jak znít na přeplněné scéně moderního deathcoru odlišně a oproti konkurenci rozeznatelně. V zásadě jednoduchý nápad našroubovat na brutální zasekávačky symfoniku se ukázal být správným, takže není divu, že kapela album od alba roste. A ještě méně se lze divit, že se v takové konstelaci z té své škalutky symfonického deathcoru nechtějí hnout ani o píď. Jenže i to má své nevýhody – s novinkou “Against the World” se již Winds of Plague začínají točit v jakémsi začarovaném kruhu a používají stále stejný recept, jaký předvedli už na “Decimate the Weak”. K jejich cti slouží fakt, že to je pořád velice dobré a mně osobně se to pořád velice líbí, jen mám trochu obavy, že jestli se budou Winds of Plague v tom svém začarovaném kruhu točit moc dlouho, může se jim zamotat hlava a příště už to nemusí fungovat…
H.


Rise Against – Endgame

Rise Against - Endgame
Země: USA
Žánr: punk rock / hardcore
Datum vydání: 15.3.2011
Label: DGC Records / Interscope Records

Tracklist:
01. Architects
02. Help Is on the Way
03. Make It Stop (September’s Children)
04. Disparity by Design
05. Satellite
06. Midnight Hands
07. Survivor Guilt
08. Broken Mirrors
09. Wait for Me
10. A Gentlemen’s Coup
11. This Is Letting Go
12. Endgame

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po třech letech se fanoušci vegetariánské stravy a aktivisté v oboru ochrany týraných zvířat dočkali a splnil se jejich nejvíc nejmokřejší sen. Tedy za předpokladu, že tito lidé poslouchají hardcore punk. Veganská modla Rise Against se vrací na hudební přehlídková mola a my se společně podíváme, jak se má k světu. A opravdu nemusíme patřit striktně ani do jedné zmiňované skupiny, protože být zase tolik extrémní přeci nechceme, že ne?

Rise Against (mimochodem další Amerika – tentokráte z Chicaga) se už od svých prvních krůčků jeví jako zázrak z čistého nebe. Prakticky všechna jejich alba jsou kritikou i fanoušky přijímána přímo fantasticky, a tak nic nebrání tomu, abychom se co několik let mohli zakousnout do nového koláče v podobě další desky. Jak chutná aktuální “Endgame”? Inu, všelijak.

Zastánci staré našlapané a více hardcorové podoby Rise Against už podruhé zapláčou. Oproti předchozí facce do tváře zatvrzelým odpůrcům líbivé melodiky v podobě “Appeal to Reason” se po zvukové stránce nemění zhola nic. Více pomalejších písniček, kytarového vybrnkávání a baladicky pomalých úseků. Vše je uhlazenější, ne tak moc rychlé a do budoucna už asi můžeme zapomenout na nějaký obrat a náhlý návrat k tvrdším kořenům. Kapela se zkrátka neohlíží a vyvíjí se podle svého. Je na každém, jak se s tímto faktem vyrovná, ale za sebe mohu bezostyšně říci, že starší tvorba se mi líbila o fous v umaštěné polévce více.

Netvrdím, že “Endgame” je špatná fošna. Společně s výše uvedeným “Appeal to Reason” je prostě jiná. Ne úplně násilně jiná, ale přeci jen po několika posleších jsou rozdíly patrné. Z prvotní tvorby čiší ta správná naštvanost a zápal pro věc. Je vidět, že chlapíci si za svými názory stojí a nebojí se je vykřičet do světa. S posledními dvěma nahrávkami přichází více melodický projev, písničky jsou celkově “masovější” a zahrané tak, aby zaujaly širší spektrum posluchačů. Nemám námitek, sám vím dobře, že taková banda potřebuje hlavně pevnou fanouškovskou základnu, kterou je potřeba stále rozšiřovat o nové kusy. Ale nehází jen tak mimochodem svým přístupem klacky pod nohy starým příznivcům? Nezavání to i v původně křišťálově čistém úmyslu zkaženým odérem peněz a vyššího výdělku? Nebo se interpret chce prostě posunout někam jinam? Nebo jsem úplně mimo? Otázka do diskuze pod článkem.

Po textové stránce nemám absolutně co vytknout, ostatně jako obvykle. Kapela se po celou dobu existence zaměřuje převážně na sociální témata a společenská tabu. Ať už jde o protest proti zneužívání moci a válkám nebo vyjádření k přílišné konzumnosti současného vyspělého světa v kontrastu s chudými nebo zaostalými kouty Země, jste s Rise Against doma.

Z celé desky mne nejvíce zaujaly kousky “Satellite”, “Help Is on the Way” a hlavně “Make It Stop (September’s Children)”. Poslední zmiňovaná se poslouchá velice dobře, hlavně díky působivému refrénu s doprovodnými vokály. Zajímavá je i “Broken Mirrors”, která je opět velice silná v refrénu. Zpočátku pomalejší “Wait for Me” má také něco do sebe. Ostatní skladby se příliš nevymykají ze zaběhlého konceptu písní Rise Against, který jsme viděli už posledně, a přijde mi zbytečné je zde více rozpitvávat.

VIDEO Z YOUTUBE:

Vzato kolem a kolem je “Endgame” dobrá deska. Na rovinu se přiznám, že nevím, co víc bych k ní napsal. Obvykle své výplody musím krátit, abych nepřesahoval normu, ale v tomto případě se cítím bezradně. Album se mi líbí, to ano, ale co víc dodat? Není nijak zvlášť objevné nebo překombinované. Není ani fádní, ani maximálně našlapané. Má své slabší chvilky, ale ve výsledku nejsou příliš patrné. Jedná se prostě o dobrou desku, se kterou nikdo neudělá chybu, ale na druhou stranu se nejedná o dílo, ke kterému byste se roky vraceli znovu a znovu a objevovali další nové prvky, jichž jste si při prvních posleších nevšimli. Nebo vy možná ano, ale já pravděpodobně ne. Na to zkuste například “The Sufferer and the Witness”, které si tímto dovolím doporučit. Vše podstatné bylo řečeno a natahovat článek bezpředmětným hlenem mi nepřijde úplně košer. Milovníci dlouhých elaborátů prominou, ale tady zkrátka končím.