Když se řekne Oregon a jmenovitě Portland, v hudební souvislosti mi okamžitě naskočí místní náladotvůrci Agalloch. Bylo by ovšem pošetilé si myslet, že to je jediná skupina, která odsud pochází. Jak jistě správně tušíte, v této minirecenzi se podíváme na jednu další, jež ovšem se zmiňovanými kolegy nemá vyjma původu zhola nic společného. Spellcaster (původně pod názvem Leatherwitch) totiž holdují vcelku normálnímu heavy metalu, který je navíc trochu líznutý speed metalem. Nyní si na konto připisují druhou dlouhohrající desku, jež je protentokrát eponymní a navazuje na tři roky starý debut “Under the Spell”.
Rozhodně pozitivní je na “Spellcaster” jedna věc – ačkoliv se jedná o mladou kapelu a druhé album a nikdo z pětice muzikantů žádné velké zkušenosti nemá, rozhodně to zní poměrně vyzrále, minimálně na poměry svého žánru. Také je super, že i když Spellcaster hrají vlastně docela oldschool muziku, není to žádná velká vykrádačka a při poslechu vás nebude co dvě minuty napadat, kde všude (respektive u jakých klasiků) jste už tenhle riff či melodii slyšeli. Vlastně by se tím pádem dalo říct, že do jisté míry mají Spellcaster i cosi jako vlastní ksicht – alespoň v porovnání s ostatními takhle mladými stylovými souputníky, z obecného hlediska to žádný nabroušený originál ani zdaleka není.
V neposlední řadě se pak povedlo dát dohromady i docela solidní nápady. Pár trochu slabších kousků se sice na “Spellcaster” najde, ale zase je tu i dost slušných (u mě vede asi “Bound”) a i v těch slabších se vlastně nějaká slušná vyhrávka či melodie přece jenom najde. Navíc je chvályhodné i to, že i když má placka skoro 50 minut, poslouchá se úplně v pohodě i jako celek a osobně jsem neměl potřebu se někde po půl hodině koukat na časomíru, kdy už bude konec. Ve finále jde tedy o příjemné překvapení, tudíž jestli vám není cizí heavy metal zámořského střihu, není sebemenší důvod Spellcaster a jejich druhou řadovku nedoporučit.
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 10.6.2014 Label: Eleven Seven Music
Tracklist:
01. Sangre por sangre (Blood for Blood)
02. Demons in the Dirt
03. Soul Killer
04. Moth
05. Cross to Bier (Cradle of Bones)
06. DMF
07. Gift
08. Hush
09. Say When
10. Black December
Kdo by to byl řekl, že Hellyeah, kteří vznikli před lety jako takový bočák metalových prominentů z různých žánrů, to nakonec dotáhli ke čtvrtému albu a nevypadá, že by to měli v dohledné době zabalit, protože jim to šlape svým způsobem stále dobře. Bohužel se borcům kolem Vinnieho Paula a Chada Graye nedaří zastavovat všeobecně klesající tendenci svých počinů, takže “Blood for Blood” je opět o něco horším albem než předchozí “Band of Brothers”, které jsem sice od jejího vydání až donedávna neslyšel, ale v době vydání mě celkem slušně bavilo.
No, a nyní, s železnou pravidelností dvouletého odstupu, na který tahle superkapela najela se svým druhým albem “Stampede”, je čas vydat novou placku, takže pánové servírují svým fanouškům v pořadí čtvrté album, které je ovšem možné brát jako takový pomyslný nový začátek. Oproti předchozím počinům je “Blood for Blood” vůbec prvním, na němž neobstarává kytaru zakládající člen Greg Tribbett z Mudvayne a po dlouhé době prvním albem bez baskytaristy Boba Zilly v kapele. Ti v loňském roce opustili sestavu bývalých a současných členů Mudvayne, Pantery nebo Nothingface, což je společnost sama o sobě dostatečně zajímavá. Kytaru tak tedy drží v rukách pouze Tom Maxwell a na basu hraje novic Kyle Sanders, což byste beztak ani nepoznali, takže zbytečné to rozvádět.
Protože nejsou Hellyeah žádní novici, tak věřím, že o jejich hudbu už nejeden příznivec moderního metalu s nu-metalovými vlivy určitě zavadil, takže nemusím zdlouhavě chodit kolem horké kaše a do detailu představovat hudební náplň. Jen v krátkosti. Základem byly vždy kytary a explozivní bicí Vinnieho Paula, přičemž občas se dostalo i na akustické country prvky, které jsou pro texaskou partu celkem pochopitelné, a na vrcholku toho všeho ční skvělý Chad Gray, jehož hlas se stále velmi dobře poslouchá, přestože už asi nikdy nepředvede takovou formu, jakou disponoval na prvních albech domovských Mudvayne. S Hellyeah se postupně obrátil od nu-metalu směrem ke klasičtějšímu pojetí tvrdé hudby a jeho vokál je tak o něco melodičtější. Ovšem, aby nebylo mýlky, i on umí pěkně potrápit své hlasivky, takže když se jeho kumpáni odhodlají k neurvalé panterovské řežbě “Say When”, tak si Chad může vyřvat duši.
I na “Blood for Blood” se pokračuje v nastaveném duchu, kdy se Vinnie Paul, Tom Maxwell a Chad Gray rozhodli, že s každým albem jakoby trochu zhutní spodky, vytvrdí kytarové riffy a bicí se stanou ještě rychlejší. Ne všechny skladby sice snesou podobná měřítka a najdou se tam i nějaké ty poklidnější songy jako klasická metalová vyřvávačka “Soul Killer” nebo balada “Moth”, která mi vychází jako to nejslabší z alba. Ačkoli je fakt, že je to píseň výraznější než některé kousky z druhé poloviny “Blood for Blood”, jež za tou první zaostává. Mluvím hlavně o “DMF” a “Gift”, které se vyloženě neztratí, což je dáno i nízkým počtem skladeb, který se tentokrát zastavil na povzbudivém čísle 10, ale že bych na ně nemohl zapomenout, to zase ne. “Black December” na závěr taky není žádná výhra, protože funguje na vlnách prvoplánové líbivosti a vyloženě zajímavých momentů se jí nedostalo, takže ji beru tak, jakože není.
Naproti tomu veskrze kladné body bych Hellyeah udělil především za ostřejší skladby plné razance jako “Sangre por sangre (Blood for Blood)”, “Cross to Bier (Cradle of Bones)” a “Demons in the Dirt”. Ty všechny jsou svým způsobem typické Hellyeah metalové nářezy, jež v refrénu lehce zvolní, ale protože jsou postaveny na hutných kytarových základech, tak to nevyznívá tak uměle a šroubovaně jako třeba v závěrečné nudě “Black December”. Už zde padla krátká zmínka o “Say When”, jež zcela určitě překvapí stupněm agrese, která se jejích útrobách vměstnala a je to skvělé oživení skomírající druhé půle. Ne snad, že by přebytek energie v tomto songu nahradil nedostatek nápadů, ale i když zrovna “Say When” je jinak nezajímavá píseň, tak těmi neurvalými pasážemi se na to velmi snadno zapomíná.
Hellyeah před vydáním alba nezapomněli informovat své příznivce o pokroku v tvůrčím procesu a s velkou slávou nezapomněli vyhlásit všude do světa, že “Blood for Blood” bude prvním albem bez takového toho párty songu, který na předchozích albech nikdy nechyběl. Že už nám pánové vyrostli a nemají vždycky chuť pařit, což bych chápal, ale nechápu, proč pak dojde na skladbu jako “Hush”, která sice není tak “párty” jako “Hell of a Time” ze “Stampede”, ale ten její rádiový odér podpořený klasickou španělkou této škatulce přímo nahrává. Nicméně, abych to nezakecal, písnička to není špatná a její ústřední melodická linka se mi líbí hodně.
Když budu vycházet z čistě matematických počtů, tak se na “Blood for Blood” hvězdných Hellyeah nachází celkem pět skladeb, které se mi líbí a pět songů, bez nichž bych si svůj život dokázal přestavit. A ono je to tak asi i správně, protože to album je bezpochyby tím nejhorším, které (nyní) čtyřčlenná parta dala během své nedlouhé kariéry dohromady, takže se musím ohánět průměrným hodnocením. Přestože na poměry Hellyeah je “Blood for Blood” slabý podprůměr, tak oproti konkurenci je zde přeci jen několik trumfů v rukávu, z nichž tím nejsilnějším je charakteristický Chad Gray, jenž táhne Hellyeah alespoň k žánrovému průměru.
Další názory:
Hellyeah se ke mně dostali po dlouhé době a poslední deskou, kterou jsem skutečně poctivě sjížděl, byl jejich debut z roku 2007. Docela jsem byl zvědav, kam se pánové pod velením Vinneho Paula za těch sedm let posunuli. No… podle všeho se teda neposunuli vůbec nikam. Vážně, je to pořád ten samý jižanský rock-metal, zdá se mi, že lehce přitvrdili… ale možná ani to ne. Co mě ale příjemně překvapilo, je, že to vlastně šlape a funguje stejně jako první deska. Jo, je to pořád to stejné, ale nemůžu říct, že bych se při poslechu nějak nudil. Je fakt, že mě z desky asi nejvíc baví věci, co jsou víc do country, protože právě tohle Hellyeah aspoň trochu odlišuje od další miliardy současných metalových kapel. Jmenovitě jsou to “Hush” a “Black December”. Očividně je třeba dát jasně najevo, jak vlastně Hellyeah vznikli, jakožto kapela Vinnieho Paula, takže bicí hrajou na albu výraznou roli, a dokonce mi to v některých momentech, připomíná Slipknot, když se Chad Gray dostane hlasem do polohy podobné hlasu Coreyho Taylora. No, jako co si budeme povídat, Pantera to není, že jo, ale “Blood for Blood” rozhodně neuráží, spíš naopak, a kýžená invence se snad dostaví někdy příště no… Thy Mirra
Foo Fighters se v loňském roce nacházeli v období zimního spánku, takže se jejich bubeník Taylor Hawkins rozhodl, že se nebude nudit a zformoval svůj boční projekt s názvem The Birds of Satan, v němž s ním působí jistí Wiley Hodgden a Mick Murphy, a během několika týdnů stvořili své debutové album “The Birds of Satan”, na němž vzdávají holt velikánům amerického stadiónového rocku.
Taylor Hawkins sice nikdy nebyl tak dobrý zpěvák jako Dave Grohl, ale jeho neučesaný vokál má něco do sebe, a pokud si pro sebe napíše vhodnou hudbu, kde může nechat vyniknout právě tu jeho přírodní formu, tak to dohromady nefunguje zas tak zle. Předchozí boční projekt mimo Foo Fighters jménem Taylor Hawkins and the Coattail Riders mě na obou vydaných albech celkem slušně bavil a totéž jsem očekával od “The Birds of Satan”. Neříkám, že to je špatné album, je potřeba ho brát s rezervou, protože všudypřítomná uvolněná atmosféra a dobrá nálada značí, že ve studiu se všichni hodně bavili a natočili si album pro svou vlastní radost, ale to nemusí vždy stačit k tomu, aby se dalo hovořit o dobré desce.
“The Birds of Satan” přináší několik slušných momentů (“Thank for the Line”, “Wait Til Tomorrow” nebo “Nothing at All”), ale těch nevýrazných lehce převládá. Zvlášť úvodní desetiminutová vražda “The Ballad of the Birds of Satan” je vážně přešlap. Natáhnout to, co normálně stačí pro dvouminutovou odrhovačku na pětinásobnou hrací plochu, je vrchol. Ne, že by jí chyběly změny temp, ale taková pecka, aby udržela pozornost tak dlouhou dobu to rozhodně není.
Ačkoli se mi to neříká úplně snadno, tak Taylor tentokrát přestřelil a vydal kolekci písní, kterým nelze upřít snahu udělat poctivý rock’n’roll v duchu starých Aerosmith, ale s kvalitou jednotlivých songů a zejména alba jako celku, to není valná sláva. Když už budu chtít slyšet Taylora zpívat slušné songy, tak si pustím třeba druhou desku od Coattail Riders. Za mě slabý podprůměr.
Vypadá to, že spojení starých rockových hrdinů s mladými kytaristy je zrovna v módě, protože po superkapele WAMI jsou tady California Breed, což jsou po odchodu Joea Bonamassy pohrobci Black Country Communion, k nimž se přidal mladík jménem Andrew Watt. Z předešlého působiště se tak v řadách této trojice sešli zpěvák/baskytarista Glenn Hughes a bubeník Jason Bonham, které doplňuje právě zmíněný 23letý talent. Debutové album na sebe nenechalo dlouho čekat (kapela vznikla ani ne před rokem) a stalo se jím eponymní “California Breed”.
Rozdíl oproti Black Country Communion je patrný hned na první poslech. Zaprvé, Derek Sherinian již není součástí kapely a žádný jiný klávesák ho nenahradil, takže pánové dali sbohem košatým klávesovým aranžím. Navíc, oproti bluesovějšímu přístupu Bonamassy ke kytarovým riffům a sólům je Watt mnohem více zakořeněn v klasickém hard rocku, takže písně jsou zemitější, na prvních poslech energičtější a dalo by se říct, že i rychlejší. Kdo slyšel některou z desek Black Country Communion, tak mi jistě dá za pravdu, že Glenn Hughes je bůh, který na poli klasického rocku nemá konkurenci. Jeho vokál je tak neuvěřitelně vypjatý a suverénní, až se mi nechce věřit, co všechno si za svůj život rockového bohéma zažil. A hodně dobře mu to zpívá i v přímočařejších písních. Skladby jako “Chemical Rain”, “Strong” nebo “The Grey” stojí vyloženě na něm a nelze se divit, že dostává tolika prostoru.
Přestože se na můj vkus sešlo na “California Breed” až příliš skladeb a nějakých deset minut směrem dolů by hrací stopáži jenom prospělo, tak jsem při přemýšlení, které skladby nemusím a kterých bych se zbavil, nedokázal s jistotou určit, které jsou nejslabší. Svědčí to minimálně o mé nerozhodnosti a předpokládám, že i vyrovnanosti materiálu na debutu California Breed. Neříkám, že mě jejich první album překvapilo, protože na základě nedávných alb (ať už sólových, tak těch pod hlavičkou Black Country Communion) je mi jasné, že Glenn Hughes je v takovém laufu, že by mu jeho elán a kvalitu studiových počinů mohl leckdo závidět. Parádní rocková deska.
Země: USA Žánr: technical death metal Datum vydání: 4.7.2014 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. All Things Dead
02. Thrall:Fulcrum:Apex
03. Permanence
04. Manifest Desolate
05. The Absurdity of What I Am
06. Source of Icon O
07. Continuum
08. Unattainable Zero
09. Redistribution of Filth
10. Obsolescence
11. Malthusian Collapse
12. The Indiscriminate
13. Kill Yourself [S.O.D. cover]
Dalo by se říct, že mě američtí techničtí drtiči Origin nenechali ve štychu. Se znalostí jejich tvorby především prostřednictvím nekompromisních technických náklepů “Echoes of Decimation” a “Antithesis” jsem se tak trochu obával, že mi v recenzi hodně rychle bude docházet niť, neboť to stěžejní a fundamentální pro tato alba je zkrátka skutečnost, že se jedná o extrémně intenzivní zběsilou hudební smršť podporovanou ekvilibristickými kytarovými výjezdy a technickými bicími. Po poslechu předchůdce “Entity” ovšem bylo jasno, že i divoši se vyvíjejí. Urputnou agresivní nespoutanost vystřídala lehká rozvaha, ba místy snaha o epičnost a koncept, což je jeden s aspektů, jež je na novém albu rozvíjen. Nenechte se ovšem zmýlit, i přes proměnu preferencí se stále jedná o neskutečně tvrdé a technické death metalové album, pokračuje ovšem tam, kde předcházející a střízlivější výpověď “Entity” vystrkovala lehké parůžky pestřejšího výrazu.
Zatímco minulé album vyšlo pod hlavičkou velké, ovšem na tvrdší hudbu ne moc stavěné nahrávací společnosti Nuclear Blast, tentokrát kapela pro Evropu zvolila label specializovaný především na black/death – Agonia Records, což je vydavatel stojící za posledními deskami Aosoth či Ephel Duath. Zvuk novinky tentokrát klade více důraz na basy a oproti předchůdcům mi více evokuje oldschoolové klasiky. Proto kapele občas dovoluje více odpočinku od techniky a dopřeje jí i trochu standardnějšího death metalového výrazu, což ovšem neznamená, že bychom byli svědkem nějakého příklonu k střednětempému death’n’rollu, pouze v porovnání s oním nespoutaným hudebním monstrem, jež je reprezentováno starší tvorbou, lze toto považovat za zvolnění z technické posedlosti. Rytmika udávaná rázným a precizním Johnem Longstrethem je stále spíše zběsilá.
Co se týče typických kytarových ekvilibristik, tentokrát pán strun Paul Ryan ustoupil od neustálého využívání arpeggií v rámci skladeb (i když se jich samozřejmě nevzdal, neboť patří mezi významné charakteristické rysy zvuku) a nabízí celou škálu různých poloh, přičemž svou mánii v rafinovaném sólování uplatnil především v neoklasických intermezzech (“Permanence”, “Continuum”), jež asi nejvíce podporují pocit konceptu desky. Na rozdíl od “Entity” není totiž ona epičnost reprezentována delšími kompozicemi, jako spíše těmito mezihrami provazujícími hudební linie a pomáhajícími posluchači orientovat se v materiálu.
Do alba nás uvede skladba “All Things Dead”, jež nás prostřednictvím klasické tváře ubezpečuje o tom, že je vše v pořádku. Krom zvuku je vše jak na “Antithesis”, kytarové technické výjezdy a intenzivní zvuková hradba drtí vše, co jí přijde do cesty. Hned dvojka “Thrall:Fulcrum:Apex” ovšem ukáže minutovou klepačku, jejíž části prostřídají techniku s oldschoolovými hutnými pasážemi. A zatímco “The Absurdity of What I Am” je klasická Origin pecka, “Redistribution of Filth” je spíše grindová odbočka, instrumentální “Obsolence” předvede majestátní kytarové postupy evokující Obscuru, poslední skladba se snaží odhalit tvrdou monumentálnost s využitím jak technických, tak uzavírajících minimalistických postupů za doprovodu bicí smršti a gradujícího chaosu a taková “Source of Icon O” je zase syrová jednohubka.
“Omnipresent” funguje jako další krok kansaské smečky od technického death metalu, jehož tvrdší oblast pomáhali definovat, k fúzi extrémních žánrů. Tu více deathu staré školy, chvíli špetka grindu, jinde zase klasická technická ekvilibristika, zde zase kytarové preludium a to vše stále dostatečně obaleno klasickým charakteristickým projevem instrumentálně brilantní kapely. Pocit z desky je díky mezihrám spojen v koncepční zážitek a deska působí přístupněji než předchůdci. I přes trochu rutiny se jedná o zdařilý a bavící zářez v diskografii Origin.
Země: USA Žánr: southern / sludge metal Datum vydání: 1.7.2014 Label: Candlelight Records USA
Tracklist:
01. Brand New Sleep
02. Elphyn
03. Denmark Vesey
04. The Nectar
05. Interlude
06. On Your Way
07. Trucker
08. The Hanged Man
09. Tarquinius Superbus
10. Who You Need to Blame
11. The Nectar Revised
Nevím jak vám, ale mně osobně se vývoj Corrosion of Conformity v posledních letech, tedy v těch, které následovaly po vydání skvělého “In the Arms of God”, hrubě nelíbí. Patrné to bude i z následujících řádků, takže to můžu vypálit hned v úvodu, ale odchod (vypadá to, že už opravdu definitivní) Peppera Keenana zlomil téhle kapele pomyslný vaz, protože minulá eponymní deska z roku 2012 stála opravdu za hovno a “IX” jako by si dala předsevzetí, že ji bude v mnohém následovat, takže pokud patříte k příznivcům tvorby těchto nestorů amerického metalu, tak radši odvraťte své zraky.
Nerad bych vypadal jako někdo, kdo pouze nepřenesl přes srdce odchod Peppera a automaticky tak odepíše vše, na co aktuální sestava sáhne, ale zatímco alba, která svým charakteristickým způsobem pozdvihl Pepper vysoko nad úroveň běžného průměru, měla prostě něco do sebe, tak poslední dva pokusy se plácají ve vodách průměrnosti. Mike Dean má samozřejmě taky potřebnou dávku charismatu a obecně vzato nelze nic proti rozhodnutí obnovit starou sestavu z období “Animosity” nic namítat, protože to dělá každý, vydělávají se na tom hromady peněz a skalní fanoušci dostanou to, co léta žádají, ale v případě Corrosion of Conformity je to jiné. Zásadní alba této formace vznikla v 90. letech a zdánlivý návrat do hlouby 80. let nepovažuji za úplně šťastný. Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že Corrosion of Conformity se jaksi nedaří obnovit starého ducha úplně, ale uvízli někde mezi vývojem nedávným a návratem o 30 let zpět, na což leckdo může slyšet, ale mně to po poslechu novinky definitivně vyznívá jako zanevření na jakýkoli budoucí vývoj, takže to neznačí nic růžového.
“IX” se sice snaží tvářit jako dospělácká verze jižanského rocku pro tvrdé chlapy, ale pokud se po několika posleších dokážete povznést nad tento zdánlivý dojem, zjistíte, že výsledek zní spíš jako křečovitá snaha být za každou cenu nezávislý a umělecky nesvázaný. Bohužel je výsledkem spousta nedotažených skladeb, které mnohdy mají jeden až dva zajímavé nápady a kupříkladu některé riffy jsou velmi dobré, ale v horším případě to u tohoto taky hezky rychle končí. Vokály Mikea Deana i Woodyho Weathermana jsou neučesané a přirozeně nedokonalé, čehož si svým způsobem cením, ale jakmile přijde kňourání v druhé “Elphyn”, tak je dojem z dobré stoner riffové jízdy fuč.
Zatímco minule jsem nad pokusy o vzkříšení HC minulosti nepochopil a i díky nim jsem albu udělil pět bodů, tak nyní jako by se karta obrátila a musím říct, že přímočařejší šlupky nejsou za každou cenu tím úplně nejhorším na “IX”. Taková “Denmark Vesey” je vyloženě skvělá. “On Your Way” sice není klasickou kraťoučkou vypalovačkou, ale přesto je díky jednoduché kytarové lince automaticky řazena mezi skladby přímočařejší. A taky není vůbec špatná. Kdybych přivřel oči, tak bych byl ochotný vzít na milost ještě “The Nectar” a “The Hanged Man”, z nichž ta první velmi šikovně kombinuje stonerovou současnost s letmým doomovým nádechem spolu s HC náladou prvních alb. Když už kompromisy, tak v takovéhle formě a kvalitě. “The Hanged Man” mě zase zaujala svým líbivým vzezřením, a kdybych měl vybrat pro Corrosion of Conformity nějakou skladbu, k níž by se hodil natočit videoklip, tak by to byla právě tahle, protože nejenže patří k tomu nejlepšímu a zároveň nejpřístupnějšímu, ale jedná se o skladbu, které “IX” slušně reprezentuje.
Ten zbytek písní, o nichž doposud řeč nepadla, už mi bohužel nic moc neříká. Dokážu si je poslechnout (ostatně, stejně jako celé album), ale po skončení v sobě nemám neutuchající touhu pustit si “IX” znovu, což je určitě špatně. Nejhorší je v tomto ohledu úvodní dvojice “Brand New Sleep” a “Elphyn”, které zní dohromady na ploše jedenácti minut strašně monotónně a natahovaně, takže pokud jsem v sobě zprvu měl i nějaké to nadšení, tak po prvních dvou kouscích bylo nenávratně pryč.
Jelikož jsem minule dával pět bodů za úctu k legendě a “Corrosion of Conformity” se mi líbilo o něco méně, než “IX”, tak můžu sáhnout po lehce vyšší známce, která sice neznačí žádný kvalitativní průlom (čekal ho vlastně někdo?), ale upřímně říkám, že nemám nepřekonatelnou averzi k novince této trojice a můžu si ji bez většího odporu pustit. To, že v duchu tajně vzpomínám, jaká to byla s Pepperem paráda a že “In the Arms of Dead” i nadále zůstává posledním skvělým albem této skupiny, už je věc jiná. Říkám to vždycky, když mě nějaká kapela zklame, ale tentokrát to myslím vážně a upřímně prohlašuji, že příští desku bez pro mne neodmyslitelného tahouna klidně vynechám, protože ani letos není vyloženě o nic stát a nevěřím, že se to do příště jen tak samo od sebe zlomí. Bohužel.
Na sólový debut zpěvačky Brody Dalle jsem se těšil z jednoho prostého důvodu. Od dob, kdy jsem doslova žral její punkové The Distillers, už uběhla celá řada let a já ji tak nějak přestal sledovat, takže jsem pořádně ani nezaregistroval, že od rozpadu její původní kapely se pokusila vzkřísit svou kariéru v řadách Spinnerette. Ti se ale rozpadli hned po svém debutu, takže jsem byl zvědavý, jak dlouhou cestu ušla od dob, kdy věčně pod obraz řádila na pódiu s The Distillers, až k momentu, kdy se má umělecky prezentovat jakožto dvojnásobná matka (troška bulváru neuškodí – jedná se o partnerku Joshe Hommea z Queens of the Stone Age).
Jedno je jisté, punková krev jí v těle proudí i nadále, jen už je naředěná víc pop-rockem a výsledek je tak (vlastně i logicky) umírněnější a hudebně rozsáhlejší. Hodně mě překvapilo využití trubky v “Rat Race” nebo ještě víc hned v následující “Underworld”. Album je to moderně stylizované a chybí mu taková ta punková neučesanost, ačkoli některé momenty v “Don’t Mess with Me” nebo druhá půle “Meet the Foetus / Oh the Joy” dávají vzdáleně vzpomenout na The Distillers. Ale opravdu jen vzdáleně. Jádrem tvorby Brody už jsou spíš alternativně rockové skladby jako “Dressed in Dreams” (ta je vážně skvělá), “Blood in Gutters” nebo pomalejší kousek “I Don’t Need Your Love”. Právě ty mi přijdou spolu s úvodní trojicí těmi nejlepšími momenty “Diploid Love” a i díky poměrně častým změnám nálad (ačkoli se tak děje stále na území alternativního punk rocku) má album poměrně slušnou životnost.
Příjemná stopáž, příjemné písničky a vyrovnaná Brody Dalle, jíž ten její neurvalý řev trošku schází, ale v konečném výsledku je “Diploid Love” slušná rocková deska, která by mohla oslovit mnohem širší masy než ty, kteří měli kdysi v oblibě The Distillers. Je fakt, že druhé “Coral Fang” už Brody nikdy nenapíše, ale svým způsobem je to dobře, protože její aktuální tvorba mi k ní sedí mnohem víc, než umělá snaha být opět tou neurvalou punkovou slečnou.
Po skvělém “Blunderbuss”Jack White v relativně krátké době přichází se svým druhým sólovým albem, na kterém jen podtrhuje to, jak nesvázaný umělec to je. Sám jsem netušil, co přesně od jeho novinky čekat, ale doufal jsem, že trochu popustí uzdu svému širokému hudebnímu záběru a natočí album rozmanité. A stalo se. Pokud někdo čekal, že po rockovějším “Blunderbuss” bude “Lazaretto” pokračovat v načrtnuté rovině, tak se zmýlil. Samozřejmě, ten jeho garážově rockový rukopis je i zde cítit poměrně silně, ale oproti minulejšku hraje větší roli americký písničkový folk rock, špetka country a blues rock.
Sice mi trochu chybí ta přímočará rocková formulka, která byla tolik typická pro The White Stripes a alespoň jeden song ve stylu “Sixteen Saltines” z “Blunderbuss” bych uvítal, ale když nad tím tak přemýšlím, tak tady by takový pokus působil poměrně rušivě. “Lazaretto” je album hravé a kombinuje jak klasičtější rockové písničkářství (“Three Women” či “High Ball Stepper”) s až folkovými “Temporary Ground”, “Entitlement” a “Alone in My Home”. A nepůsobí to vůbec rušivě. Přestože je album rozmanité a ke slyšení je velké množství neznámých hostů prostřednictvím nejrůznějších nástrojů a vokálů (zejména ten ženský, o jehož původu si nejsem moc jistý, je nádherný – viz “Temporary Ground”), tak je “Lazaretto” velmi sjednocené album dostávající jména, jehož hlavičkou se pyšní.
Samozřejmě se úplně přímo nabízí srovnání s “Blunderbuss”, do kterého bych se pouštěl jen nerad, protože alba jsou to dosti rozdílná, ale pocitově je mi předloňský debut přeci jen o něco blíž. Neříkám, že je lepší, ale mám jej (prozatím) radši. Kdo ví, možná za pár měsíců budu mluvit jinak, ale aktuálně je “Lazaretto” velmi dobré, nikoli však tak skvělým albem Jacka Whitea, jako byl jeho předchůdce.
Země: USA Žánr: sludge metal Datum vydání: 26.5.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Walk with Knowledge Wisely
02. Symmetry in White
03. The Taste of Dying
04. Reflection of Deceit
05. Ageless Decay
06. Amarantine
07. The Foreboding
08. Shaman of Belief
09. Teach the Blind to See
10. A Wealth of Empathy
11. Symbolic Suicide
12. The Piety of Self-Loathing
První polovina roku byla na bahnitý sludge metal opravdu bohatá. Vedle harcovníků Eyehategod, kteří se po 14 letech vytasili s další řadovkou se, projevila i elitní supergrupa Down s novým ípkem, respektive druhou částí loni načaté desky. Neměl bych opominout ani nováčky Jagged Vision, kteří se na začátku roku vytasili s podařeným debutem. A aby byl tenhle výčet kompletní, zakončím jej u Crowbar, dalšího zástupce sludge metalových fotrů, kteří na začátku devadesátek začali drhnout hutně podladěné riffy a zařadili se po bok takových jmen, jako jsou Neurosis nebo Melvins, jen s tím rozdílem, že do vší té hutnosti přilili kus energie a svižnější rytmiky.
Popravdě jsem docela rád, že tahle smečka na přelomu tisíciletí zvolnila a nesype do lidí alba s takovou frekvencí jako během devadesátek. Kromě toho, že jsem líná prdel zpětně naposlouchávat obsáhlé diskografie od A do Z, člověk může získat jistotu, že to bude stát za to už jen tím, že to je nové album po delší době a nikoliv dvakrát do roka. Jasně, výjimky se najdou všude (zdravím Umbrtku), ale osobně mi jsou bližší delší časové úseky mezi jednotlivými alby. “Symmetry in Black” tak přišlo tři roky po svém předchůdci “Sever the Wicked Hand”, a jak dopadlo, na to by vám měly odpovědět následující řádky.
Myslím, že na úvod neprásknu nic moc neočekávaného, když řeknu, že Crowbar zůstávají věrní heavy metalovému, dalo by se říci sabbatovskému zvuku. Hutné riffy jsou v porovnání s ostatními celky pořád relativně melodické a svižné. Kapela víceméně pokračuje tam, kde skončila na “Sever the Wicked Hand” a to víceméně po všech stránkách. Zachovává čistý, nabroušený zvuk a ve skladbách stále zůstává notná dávka nasranosti, na čemž má minimálně poloviční podíl Kirk Windstein za mikrofonem. Bohužel, Crowbar pokračují i v těch nelichotivějších vlastnostech. Už na minulé desce “Sever the Wicked Hand” mi přišlo, že tahle kapela pomalu odchází za zenit. Jednotlivé songy i deska jako celek mají pořád koule, které by mohl tiše závidět nejeden savec větších rozměrů, na druhou stranu pořád je to dost na jedno brdo a na desáté řadovce už je to docela fest znát.
Neříkám, že jakákoliv kapela musí solit jednu geniální nahrávku za druhou (jakkoliv bych to přivítal), ale když porovnám novinku třeba s “Odd Fellows Rest” nebo “Equilibrium”, které spatřily světlo světa někdy na přelomu tisíciletí, nezbývá než konstatovat, že to nejlepší už mají Crowbar za sebou. Nicméně i přesto není současnost vyloženě špatná a upřímně řečeno, kdyby si takový standard dokázaly po x letech existence držet kapely ze všech žánrů, svět by byl hned přívětivějším a lepším místem k životu. “Symmetry in Black” pořád nabízí řadu dobrých a povedených skladeb, jimž vévodí nasranosti “Ageless Decay” a “Symbolic Suicide”, parádní je ale i pomalejší “Reflection of Deceit”, která utkví v hlavě díky čistému vokálu.
Ze zbylých písní bych vypíchl ještě otvírák “Walk with Knowledge Wisely”, který mi z celého alba přijde jako nejpropracovanější kus, zbytek je v porovnání s ní relativně přímočarý. A krom výše zmíněných songů i dost monotónní, protože takhle z hlavy vám při poslechu neřeknu, která skladba je která, aniž bych se musel dívat do playlistu. Možná ještě “The Taste of Dying” a “The Foreboding” jsou relativně zapamatovatelné kusy, ale když pominu krátkou, klidnou vložku “Amaranthine”, (která mě mimochodem baví asi nejvíc z celého alba, což také o něčem vypovídá), výčet tím končí. Zahrnuje něco málo přes polovinu alba. Pořád zbývají čtyři skladby, které jsou docela snadno zaměnitelné, a kdyby je někdo omylem smazal před lisem desky, konec světa by to rozhodně nezpůsobilo.
Pochválit ale musím celkovou ponurou, melancholickou náladu alba, ostatně deska jako celek funguje mnohem lépe než jednotlivé skladby samy o sobě. Může to znít blbě, ale nejvíc si jeho poslech užívám, když si “Symmetry in Black” pustím k nějaké práci a nemusím nad ním nijak přemýšlet, jen se sem tam nechám přejet buldozerem a jsem spokojený. Pokud bych novinku hodnotil jen z tohoto úhlu pohledu, s přehledem bych se dostal do velmi pěkných čísel. Ale protože ze všech ostatních pohledů začínají být Crowbar poněkud vyčpělí (minimálně v rámci vlastní tvorby), je na místě být při hodnocení podstatně střízlivější, tím spíš, že novince z dílny Eyehategod se “Symmetry in Black” může leda zdálky dívat na záda.
Další názory:
Zhruba ve stejnou chvíli se mi do ruky dostaly novinky sludge metalových legend Eyehategod a Crowbar, a zatímco eponymní řadovka prvně jmenovaných mě doslova smetla, tak Crowbar mě přinejmenším překvapili tím, jak dobře jim to po tolika letech funguje. Popravdě řečeno jsem nečekal zázraky, protože poslední album jsem před těmi třemi lety poslechl snad jednou, odzíval a odložil jej navždy stranou, ale “Symmetry in Black” mě baví. A to hodně. Nevím, jestli jsem teď v té správné náladě, že jsou mi ty hutné kytary a pomalá rytmika oproti minulejšku vyloženě po chuti, nebo se Kirk Windstein a jeho parta opravdu o tolik zlepšili, ale letošní album je vážně pecka. Hromada skvělých písní, kterým i navzdory hudebnímu zaměření a všeobecným předsudkům o utahanosti sludge metalu nechybí obrovská dávka energie. Snad jediné kousky, které mi přišly zbytečné, jsou závěrečná instrumentálka “The Piety of Self-Loathing” a nezáživná “Shaman of Belief”. Pominu-li skutečnost, že Crowbar už nemají čím překvapit (po hudební stránce), tak je novinka přesně tím, co od kapely po téměř čtvrt století fungování očekávat. Upřímná, svá a bez závanu parodie sebe sama, takže naprosto v pořádku. Kaša
Země: USA Žánr: melodic black metal Datum vydání: 30.7.2014 Label: Naturmacht Productions
Tracklist:
01. Akitu
02. Words of Aeolus
03. Spire of the Hunt
04. Ghosts Among the Ashes
05. Cold Wounds of Virtue
06. A Grand Desolation
07. In the Waning Light We Blood
Víte, jak poznáte, že je nějaká skupina doopravdy dobrá a že na scéně skutečně zanechala nějaký odkaz a měla vliv? Vcelku jednoduše – podle počtu jejích následovníků, kteří se snaží postupy, atmosféru a obecně vše, co k hudbě patří, nějakým způsobem napodobit. V tom lepším případě se k tomu pokusí přidat alespoň trochu své invence, v tom horší jde jen o kopírku, jež bývá zpravidla již z principu něčím horším.
Omezíme-li se čistě na black metalovou scénu, vynecháme klasiky a budeme brát pouze skupiny, jejichž první počiny vycházely někdy na přelomu tisíciletí, asi jen málokterá formace má podle výše vyřčeného klíče takový vliv jako právě Agalloch (fakt, že stoprocentní black metal to není a nikdy nebyl, teď ponechme na chvíli stranou). Opravdu mě takhle z hlavy nenapadá jiná kapela, jež by po sobě zanechala tak obrovský zástup následovníků jako právě Agalloch… možná tak Wolves in the Throne Room, ale boom cascadian black metalu se nemůže rovnat počtu napodobitelů náladotvůrců z Portlandu.
Jak jste již jistě velice správně pochopili, přesně do této sorty patří rovněž Krigsgrav. Podle jména byste je možná tipli na nějakou ostrou a syrovou smečku ze Skandinávie, ve skutečnosti však pocházejí z Texasu a prezentují se melodickým black metalem. Netuším, jak to vypadalo na dvou předchozích velkých nahrávkách “The Leviathan Crown” (2010) a “Lux capta est” (2011), protože je neznám, ale když se budeme bavit čistě o jejich nejnovějším počinu “The Carrion Fields”, jenž vyjde 30. července, tak je ten vliv Agalloch absolutně nepřeslechnutelný.
V letošním roce ovšem nastala doposud nevídaná situace – samotní učitelé Agalloch, jejichž nahrávky byly zatím vždy trefou do černého, tentokrát udělali chybu a jejich nová deska “The Serpent & the Sphere” diplomaticky řečeno zdaleka nedosahuje laťky, jakou skupina sama sobě nastavila svou předcházející tvorbou. A právě v této chvíli přichází čas pro učedníky, kteří tak mají vůbec poprvé možnost, aby se na svůj vzor kvalitativně dotáhli. Rukavice byla hozena a na nás teď je, abychom si řekli, jestli ji dokázali zvednout zrovna Krigsgrav.
Odpověď je trochu nejednoznačná – ano i ne. Budeme-li se bavit v kontextu celé diskografie, tak “The Carrion Fields” nemá šanci, protože Agalloch jsou jinak i přes slabší novinku o několik řádů lepší. Porovnáme-li však “The Carrion Fields” jen s “The Serpent & the Sphere”, pak bych si dovolil tvrdit, že jsou oba počiny na přibližně stejné úrovni. Kdybych měl ovšem volit jen jeden, nakonec bych si asi přece jenom radši pustil desku Krigsgrav – i přes veškeré sympatie, jež k Agalloch rozhodně chovám.
Důvod je poměrně jednoduchý. V některých momentech totiž Krigsgrav citují Agalloch tak šikovným způsobem, až nové album svého vzoru dokážou vlastně i překonat. Abyste neřekli, že jsem svině, rovnou vám řeknu i nějaký konkrétní příklad – třeba pasáž začínající v čase tří minut ve “Spire of the Hunt” nebo momenty v časech okolo páté a sedmé minuty v “Ghosts Among the Ashes”. V obou případech jde o výtečnou kytarovou práci a velice silnou a zapamatovatelnou melodii… což je nejspíš přesně to, co na “The Serpent & the Sphere” trochu chybělo.
Jinak ale Krigsgrav zase nechci moc mazat med kolem huby, jelikož jsou vlastně pořád ti druzí. “The Carrion Fields” je poměrně povedená nahrávka, poslouchá se vážně příjemně, má svoje momenty a ukazuje, že Krigsgrav umí přijít i s kvalitními pasážemi… ale ten Agalloch z toho vážně smrdí až moc a v některých chvílích si říkám, že si John Haughm asi někde zapomněl svůj notýsek s nápady a Krigsgrav jej našli. Atmosféra, práce baskytary, typické kytarové melodie, dokonce i vokál… ta podobnost je na můj vkus přílišná. Ve finále tak úplně není důvod si pouštět jejich (byť ve své podstatě velice solidní) napodobeninu, když existuje mnohonásobně lepší originál, jehož letošní album sice nebylo zrovna majstrštyk, ale předchozí tvorba jej zvládne bohatě zastoupit. Opravdu by se mi líbilo, kdyby Krigsgrav zkusili být víc sví, protože jinak je na “The Carrion Fields” jasně cítit, že žádná dřeva nebo neumětelové to nejsou. Na 6 bodů jim to ale pořád stačí…
Další názory:
Ačkoli kolegu nade mnou přílišná podobnost mezi Agalloch a Krigsgrav nutila udělit desce jen lehce nadprůměrné skóre, jednu pozitivní stránku bych na ní přeci jen našel. Nebýt této podobnosti, asi by mě Krigsgrav ani nenapadlo poslouchat. Agalloch mám totiž ve velké oblibě a jejich letošní deska mě nikterak zvlášť nepotěšila. Proto jsem si říkal, zda Krigsgrav mé zklamání zahojí, a odpověď zní ano. “The Carrion Fields” je opravdu dobrá deska, která v nejlepších momentech sahá tam, kde se Agalloch pohybovali na starších albech běžně, a v nejhorších tam, kde se Agalloch pohybovali v lepších momentech “The Serpent & the Sphere”. Nejvíce se mi líbí, jak Krigsgrav pracují s akustickými sekcemi, kterých není vyloženě málo. Například krátký akustický přechod po úvodním nářezu v “Spire of the Hunt” je moc povedený, to samé platí podobné momenty v dalších písních. Další dobrou zprávou je, že album sílí ke konci, takže se zdá mnohem kratší, než ve skutečnosti je. Bez protahování tak mohu říci, že si jeho poslech vyloženě užívám, a kdybych nikdy zdroj inspirace Krigsgrav neslyšel, šel bych s hodnocením klidně nad osmičku. Bohužel však mohu jít jen o symbolický půlstupínek nad kolegu. Zajus
