A Forest of Stars - A Shadowplay for Yesterdays

Redakční eintopf #45.3 – speciál 2012 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
4. Ihsahn – Eremita
5. Kreator – Phantom Antichrist

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – Get All You Deserve

Artwork roku:
Kreator – Phantom Antichrist

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
Manowar – The Lord of Steel

Zklamání roku:
úmrtí Jona Lorda

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. “A Shadowplay for Yesterdays” je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra “Directionless Resurrectionist” až po závěrečnou dvoudílnou “Corvus Corona” je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit “Gatherer of the Pure”, která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.

2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin “Colors” z roku 2007. “The Parallax II: Future Sequence” není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako “Lay Your Ghost to Rest” či “Telos” jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a “The Parallax II: Future Sequence” je toho jasným důkazem.

3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je “777 – Cosmosophy” klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem “do třetice všeho dobrého” a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci “777” alb. Vrchol přichází spolu s “Epitome XVI”, jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.

4. Ihsahn – Eremita
Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. “Eremita” není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s “After”, které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.

5. Kreator – Phantom Antichrist
Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším “Hordes of Chaos” jsem nečekal, že jim to na “Phantom Antichrist” tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před “Phantom Antichrist” poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.

Lunatic Gods - Vlnobytie

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Vlnobytie
Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu “Vlnobytie”. Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože “Vlnobytie” (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel “Konve” Master’s Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako “Zbojnícka”, “Právo prvej pomsty” jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.

2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Je mi líto, ale “Vlnobytie” mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master’s Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. “Vracejte konve na místo” považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou “Mantras” a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – Get All You Deserve
Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP “Faustian Echoes”, které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba “Grace for Drowning”. Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky “Luminol”, která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.

Kreator - Phantom Antichrist

Artwork roku:

Kreator – Phantom Antichrist
Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal “Phantom Antichrist” z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na “Unsung Heroes” dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože “Unsung Heroes” tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.

Koncert roku:

Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012
Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky “Phantom Antichrist” spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku “Tormentor” skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.

Potěšení roku:

Manowar – The Lord of Steel
Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a “The Lord of Steel” není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.

Zklamání roku:

úmrtí Jona Lorda
Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.

A Forest of Stars

Zhodnocení roku:

Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.