Archiv štítku: DEU

Německo

Mosaic – Secret Ambrosian Fire

Mosaic - Secret Ambrosian Fire

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.12.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Am Teufelsacker
02. Brimstone Blossoms
03. Cloven Fires
04. She-Water
05. Ambrosia XIX
06. Wetterdistel
07. Coal Black Salt
08. The Devil’s Place
09. Im Kohlensud

Hrací doba: 48:49

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Němečtí Mosaic sice v prosinci vydali teprve svou první dlouhohrající desku s názvem „Secret Ambrosian Fire“, ale řekl bych, že šlo o relativně vyhlíženou událost. Nejde totiž o žádnou čerstvě začínající formaci, nýbrž o kapelu, která si v black metalu už nějaký věhlas vydobyla. Na první řadovou nahrávku Mosaic se čekalo dlouho, snad i déle, než by se zdálo vhodné, ale v undergroundových žánrech čas plyne trochu jiným způsobem než u skupin, které si svou tvorbou musí vydělávat; zapálení posluchači okrajových žánrů dokážou být trpěliví a ostatně právě na ně Mosaic zdánlivě míří.

Mosaic je osudovým projektem Martina Falkensteina známého též jako Martin van Valkenstijn či Inkantator Koura, jenž svou stopu zanechal v různých více či méně známých skupinách. Svého času bylo docela slyšet o již nefunkčních Alchemyst, kde byl Inkantator Koura rovněž hlavním tahounem, dále hraje v Ysengrin, působí v koncertních sestavách hned několika Schwadorfových projektů (Empyrium, The Vision Bleak, Sun of the Sleepless) a v neposlední řadě rovněž figuruje v aktuální inkarnaci Nachtmystium, což je dnes kapela, od níž by se měl každý soudný muzikant držet dál. Ale třeba má Falkenstein rád hazard a dobrodružství nebo jednoduše disponuje benevolentnějším náhledem na morálku…

Svoje už ale řekl i samotný projekt Mosaic. V roce 2014 vyšlo povedené EP „Old Man’s Wyntar“, které upoutalo pozornost vícera lidí a třeba mě osobně v době vydání dost bavilo. Poté se ale Mosaic z nějakého důvodu začali vyžívat v miliontých účastech na neřadových nahrávkách / splitech / kompilacích / živácích souvisejících s koncerty Samhain Celebration v Německu. K tomu přihoďte vytíženost samotného Falkensteina také pořadatelskou činností (festival Funkenflug) a nezapomeňte, že čas plyne o mnoho rychleji, než by si asi většina z nás přála… uběhlo x let a slibovaná řadovka pořád nikde. Vydat se ji podařilo až nyní.

Upřímně řečeno, vzhledem k singlu „Cloven Fires“ jsem trochu očekával, že „Secret Ambrosian Fire“ bude větší black metal, ale není tomu tak. Skutečně blackmetalové skladby jsou na desce vlastně v menšině. Budeme-li se ale bavit o těch rychlých a relativně agresivních, zůstává „Cloven Fires“ sama. Kromě ní už něco takového nabídne jen „The Devil’s Place“, ale v jejím případě se jedná o desetiminutovou kompozici, tudíž asi nepřekvapí, že ta nabízí výpravnější strukturu, vývoj a celkově bude o něčem trochu jiném. Nutno ale dodat, že se jí to daří a patří k vrcholům „Secret Ambrosian Fire“. Kromě nich už se black metal výrazněji projevuje pouze v „Brimstone Blossoms“, ale tady už to není tak čistokrevné a černý kov se zde mísí s druhou tváří Mosaic, jež na albu převažuje počtem stop i stopáží.

Touhle druhou tváří Mosaic mám na mysli lásku a sounáležitost k místnímu folklóru a tradicím. Martin van Valkenstijn se sice neuchyluje k opravdovému folku po hudební stránce, přesto tak hudba působí. Písně jako „Am Teufelsacker“, „She-Water“ nebo „Ambrosia XIX“ stojí na šamanské rytmické stránce, umírněných kytarových melodiích a procítěném vokálním přednesu. „Wetterdistel“ a „Im Kohlensud“ částečně také, ale jejich podání je subtilnější, minimalističtější a ambientnější. Recept nabourává jedině melancholická balada „Coal Black Salt“, jíž vládne akustická kytara, díky čemuž má k folku jednoznačně nejblíže.

Mosaic

Víc než na instrumentaci a žánrových škatulkách ale „Secret Ambrosian Fire“ stojí na přírodní atmosféře, jež skrze celé album prostupuje. A to platí nejen pro ty folklorněji laděné písně, ale i pro ty blackmetalové, díky čemuž nahrávka drží pohromadě a dává smysl.

Na druhou stranu, navzdory očividným a vysokým kvalitám i moc hezké autentické atmosféře nepovažuji „Secret Ambrosian Fire“ za nějaké skutečné veledílo. Výsledek se mi líbí a kromě specifické nálady si na něm cením i určitou osobitost, ale nejvyšší stav blaženosti se nedostavil. Přesto poměrně sympatická nahrávka, která mě bavila a která za slyšení stojí.


Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Brånd - Häxenzijrkell - Seis wies sei - Der Totenrijtt

Země: Rakousko / Německo
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.1.2020
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 14:02

Odkazy Brånd:
bandcamp

Odkazy Häxenzijrkell:
web / facebook / bandcamp

Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí VritraKringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.

Začněme s Brånd, jenž se na sedmipalci prezentuje jako ten divnější. „Seis wies sei“ hned na začátku vybalí pořádně ohulenou baskytaru, k níž se záhy přidá neurvalý, možná až trochu punkový black metal se syrovým demáčovým soundem. Navzdory garážovému vyznění je v tom ale cítit charisma, a to nejen díky zastřenému zpívanému vokálu. Postupně se ale skladba uklidňuje a přechází do atmosféričtějších vod. První zvolnění s jedním skvělým zvukovým efektem, na nějž se zanedlouho opět nabalí metalové riffy, je sakra působivé. Po něm „Seis wies sei“ nabízí pošukaný, snad i lehce psychedelický dojezd.

Häxenzijrkell prostřednictvím „Der Totenrijtt“ nijak nepřekvapí, ale to v jejich případě nijak nevadí. Obě kapely spojuje láska k hodně syrovému soundu, Němci však vládnou působivou sabatickou atmosférou, která ani tady nechybí. Přesně to, kvůli čemu jsme si zamilovali nahrávky jako „Des Lasters der Zauberey“ nebo „…von Glut und Wirbelrauch“, nechybí ani tady. Häxenzijrkell jednoduše mají velký talent pracovat s náladou praskajícího ohně uprostřed hlubokých lesů, okolo něhož tančí banda vyznavačů pekelných mocností, aby následně podřízla nebohou oběť pro potěchu všech rohatých démonů. Schopnost navodit trans nebyla téhle kapele cizí již od raných počinů a „Der Totenrijtt“ to opětovně stvrzuje. Tady ani žádný progres není třeba, protože o moc lépe to už nejde.

Dál to asi není třeba rozpitvávat. „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ je výstavní sedmipalec, jehož obě strany za hřích stojí. Povinnost vlastnit.


Porta nigra – Schöpfungswut

Porta nigra - Schöpfungswut

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Die Kosmiker
02. Das Rad des Ixion
03. Die Augen des Basilisken
04. Die Entweihung von Freya
05. Unser Weg nach Elysium
06. Schöpfungswut

Hrací doba: 46:49

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Řekl bych, že Porta nigra je kapela, která za pozornost obecně vzato stojí. Přinejmenším tedy na obou dosavadních počinech se tak německé duo profilovalo. Debut „Fin de siècle“ (2012) byl zajímavý a docela povedený avantgardní black metal s citem pro velké a krásně vypointované momenty – například čistě odzpívané pasáže skladby „Megalomaniac“ si bez problémů vybavím i teď. Přestože měla prvotina i slabší místa, celkově se jednalo o nadprůměrnou nahrávku.

To hlavní ale dorazilo až s druhým albem „Kaiserschnitt“ z roku 2015. Tady již Porta nigra hráli jako osobitá skupina. Představili hodně divné ladění kytar, vyladili dekadentní atmosféru do maxima a přisypali ještě víc těch opravdu skvělých pasáží. Takové nahrávky si člověk nechá milerád líbit.

Nebyl důvod se domnívat, že by třetí řadovka „Schöpfungswut“ měla zklamat. Od vydání „Kaiserschnitt“ ostatně uběhlo celých pět let, takže Porta nigra měli dost času na to, aby nový materiál vypilovali. Bez zajímavostí není ani skutečnost, že Gilles de Rais a Obscurus k sobě v loňském roce přibrali do party nového zpěváka Tongue, což není nikdo jiný než André MeyrinkChaos Invocation (u nichž ostatně Obscurus hrával několik let na bicí a natočil s nimi dvě desky „Black Mirror Hours“ a „Reaping Season, Bloodshed Beyond“, takže ta návaznost je zřejmá).

Navzdory všem papírovým předpokladům ale „Schöpfungswut“ zklamalo, a to dost těžce. Porta nigra opustili zmiňovanou osobitost „Kaiserschnitt“ a zvukem se vrátili blíž k „Fin de siècle“, akorát tentokrát se hrubě nedostalo na jakékoliv zajímavé nebo skutečě dobré nápady. Pokud bych měl použít nějakou zkratku, klidně by se dalo říct, že „Schöpfungswut“ působí jako béčkový vývar z „Fin de siècle“, který vznikl v době, kdy si Porta nigra vybrali slabší chvilku a nebyli zrovna ve skladatelské formě.

Novinka je po všech směrech víc metal a víc black metal. Ubylo avantgardy, pokřivených nápadů i dekadentních nálad… a všeho takovým způsobem, že mluvit v souvislosti se „Schöpfungswut“ o avantgardním black metalu je těžce mimo mísu. Němci se rozhodli víc hoblovat, ale na pořádný black metal, který by nějak dokázal zaujmout, v sobě mají málo zápalu, protože si s sebou stále nesou zvuk starších alb. Porta nigra se pokusili vykročit trochu jinam, ale jednou nohou pořád zůstali na svém, a v tomhle rozkroku jim uklouzla noha, nabili si hubu a držkou se zaryli do bahna průměru.

Porta nigra

Může to zní jako příliš ostrý verdikt pro album, které je vyprodukované a zahrané s takovým přehledem, ale já to tak bohužel cítím, poněvadž „Schöpfungswut“ na mě působí dost slabě. Skladby jsou povětšinou nudné a všechny na jedno brdo, aniž by dokázaly strhnout, udržet pozornost atmosférou nebo cokoliv. Nuda je přirozeným důsledkem takového stavu. Z jednotvárného celku vystupuje snad jedině „Die Augen des Basilisken“, ale ne v tom dobré slova smyslu, protože její začátek mě už fakt prudí. Jinak mi to přijde celé na hovno.

Objektivním pohledem není „Schöpfungswut“ vyloženě špatná nebo snad sračková deska, subjektivně však ano. Průměrná a nezajímavá je ale v každém případě. Navíc jí ohromně škodí obrovský kvalitativní sešup oproti „Kaiserschnitt“ a s tím spojené zklamání. Pro něco takového nemám omluvu nebo pochopení, a to ani kdybych chtěl. A navíc stejně nechci. Nevím, co si Porta nigra při skládání „Schöpfungswut“ mysleli a jaká byla jejich vize pro tuhle desku, ale jestli opravdu chtěli, aby jejich třetí řadovka zněla takhle, tak jde o ještě horší variantu, než že se jim eventuálně rozumnou prvotní myšlenku nepodařilo přetavit ve smysluplný výsledek. Tak či onak, tady jednoznačně palec dolů.


Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Zalmoxis - A Nocturnal Emanation

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.1.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. A Nocturnal Emanation

Hrací doba: 24:27

Odkazy:
bandcamp

Nezávislost se s rozvojem internetu a rozvojem technologií umožňujících si nahrávat všechno doma na koleně stala v hudebním světě velkým hitem. A je to dobře. Osobně jsem za to rád. Určitě se najde někdo, kdo přijde s protiargumentem, že taková situace scénu zahltila, což je nepochybně pravda, ale mně to přijde jako přijatelná daň za to, že kdokoliv, kdo má tu potřebu, se může bezproblémově realizovat a hned výsledky své snahy poslat do světa. Pohodlnější způsob, jak hudbu tvořit a dostat ji k lidem, dal prostor spoustě interpretů, kteří by jinak nejspíš neexistovali. Undergroundovým a obskurním žánrům to hodně pomohlo, což mi přijde jako žádoucí. Koho přesycenost scény štve, poslouchat to nemusí.

Ačkoliv je mi taková nezávislost sympatická, neodmítám ani příslušnost k labelům. Naopak si myslím, že leckdy může skupině velmi pomoct, pokud vydá(vá) nahrávky pod zavedenou značkou, jejíž jméno má zvuk. Německý projekt Zalmoxis toho ostatně může být důkazem, protože bych si ho nejspíš nevšimnul, kdyby některé jeho počiny nevyšly pod křídly Harvest of Death (reedice demosnímku „Pralayic Beheading“) / Signal Rex (nové EP „A Nocturnal Emanation“).

Před touhle recenzí jsem si zpětně doposlouchal i starší dema a musím říct, že jsou skvělá. „The Fiery Path“ (2017) i „Pralayic Beheading“ (2018) za slyšení stojí. Určitě byste se na ně měli podívat, pokud vám imponuje třeba sound krajanů Häxenzijrkell.

Nové minialbum „A Nocturnal Emanation“ je rovněž skvělé a rovněž stojí za slyšení – o tom nemám žádných pochyb. Oproti dřívějším demosnímkům ovšem přináší zásadní změny. To ilustruje i razantní změna stylu přebalu, na němž dřívější mono-barevné zrnité výjevy vystřídala barevná, trochu fantasy malůvka, která ve mně zpočátku vzbuzovala určitou nedůvěru.

Hned úvodní poslechy „A Nocturnal Emanation“ ovšem ukázaly, že takové obavy byly liché. Zvuk je sice o trochu méně UG, než tomu bylo na demosnímcích, což by se v případě black metalu mohlo zdát jako nežádoucí, ale naštěstí i „A Nocturnal Emanation“ stále dokáže nabídnout syrovou magii v uspokojivé míře.

Změny ovšem nastaly i v hudební rovině. „A Nocturnal Emanation“ obsahuje jedinou píseň trvající bezmála 25 minut. Jedná se o vrstevnatou kompozici narvanou výbornými nápady i silnou atmosférou. Objeví se některé skoro až „epické“ momenty, ale i takové jsou ve finále ku prospěchu věci. Kompozičně je „A Nocturnal Emanation“ zvládnuté na jedničku.

Zalmoxis

Takový vývoj každopádně v případě Zalmoxis smysl dává. Už na předešlých demosnímcích bylo zřetelně cítit, že určitá evokativnost a schopnost svého posluchače vtáhnout do víru dění nebyla Zalmoxis nikdy cizí. „A Nocturnal Emanation“ tyto snahy ještě víc vystavuje na odiv a prezentuje je jako to hlavní, na čem hudba skupiny staví. Není to vůbec na škodu, neboť Entheogen, jediný člen Zalmoxis, aktivně tvoří i s dalšími (a rovněž zajímavými) projekty jako Fortress of the Olden Days, Ås nebo A Binding Spirit. Všechny tyto se mezi odlišují trochu jiným náhledem na black metal a pro nás je dnes důležité, že to platí také pro Zalmoxis.

Nebojím se říct, že Zalmoxis potažmo tvorba Entheogena je mým prvním velkým objevem letošního roku. „A Nocturnal Emanation“ v posledních dnech točím dost intenzivně a strašně mě to baví. I proto EP rád doporučím také vám.


The Cave (2005)

The Cave (2005)

Země: USA / Německo / Rumunsko
Rok vydání: 2005
Žánr: cave horror

Originální název: The Cave
Český název: Jeskyně

Režie: Bruce Hunt
Hrají: Cole Hauser, Eddie Cibrian, Morris Chestnut, Lena Headey, Piper Perabo

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Když se film jmenuje „The Cave“, asi nikoho nepřekvapí, že se odehrává… v jeskyni. Na moment překvapení to tedy tenhle biják asi hrát nebude. Jeskynních hororů sice není až tolik (což mi možná přijde trochu škoda), ale prakticky všechny se odehrávají dle jasně nalinkovaného scénáře. Ani tahle „The Cave“ v tomto ohledu není výjimkou. Jde jen o to, jak hutnou atmosféru se podaří ze stísněných a tmavých kamenných prostor vytřískat a jak nechutně a odpudivě bude místní nebezpečí vypadat. Nyní si popovídáme o tom, jak se to daří právě tomuhle kousku z roku 2005.

Mě osobně ty jeskynní horory vlastně dost lákají. Přijde mi, že jde o výborné prostory pro atmosférickou krvavou naháněčku, v níž člověk není predátor, nýbrž kořist. Jsem ochoten tolerovat i onu neoriginalitu, když to režisér dokáže naservírovat pěkně na drsňáka. V téhle „Jeskyni“ jsem nicméně divácké uspokojení úplně nenašel. Rovnou říkám, že se jedná o docela standardní a (pod)průměrnou kravinu, na niž se sice dá podívat, ale rozhodně byste od ní neměli očekávat zázraky.

Takže – máme tu ruiny nějakého starého kláštera v Rumunsku, pod jehož základy je objeven rozlehlý izolovaný jeskynní systém, který doposud nebyl prozkoumán. Hned ve vstupním dómu začíná obrovská řeka, tudíž je jasné, že se bude muset jít pod vodu. Místní vědci si na pomoc pozvou profi potápěčský tým a může se jít na věc.

Co by to ale bylo za jeskynní horor, kdyby borci jen prozkoumali dutou skálu, pak si na oslavu dali swingers party a všichni jeli domů. Samozřejmě to takhle jednoduché nebude a brzy se vyskytnou problémy. Ten první patří k základům všech jeskynních bijáků – cesta, kudy sem vlezli, se propadne a nelze ji použít k návratu. To je nicméně ještě ten nejmenší problém, poněvadž jeskyně už své obyvatele má. Naše partička dobrodruhů totiž nejsou první návštěvníci. Už v intru se dozvíme, že sem kdysi kdosi vlezl, a za ty roky se v izolovaném ekosystému původní lidé vyvinuli ve vražedná netopýří monstra, která si svůj omezený jídelníček jistě ráda zpestří nějakým tím lidským masíčkem. A koho náhodou škrábnou a má takovou kliku, že to přežije, začne se pomalu měnit také. Což ale má i svoje výhody, protože pak se s takovým protivníkem lépe bojuje.

„The Cave“ opisuje veškerá klišé jeskynních hororů se stejnou invencí, jak moc invenční je i název samotného filmu. Takže žádná sláva. První setkání s příšerkami, hledání nové cesty ven, hádky v týmu, rozdělení, sem tam bitka s obludou, na konci se někdo musí hrdinně obětovat, aby se ostatní přeživší dostali ven, a hotovo. Na závěr už jenom stačí přihodit náznak pro případnou dvojku (jeden z přeživších je infikovaný parazitem a dostal se ven), ale na tu už nikdy nedošlo (a prakticky jistě ani nedojde), protože snímek v kinech celosvětově horko těžko poskládal svůj třicetimilionový rozpočet.

The Cave (2005)

„The Cave“ je přesně ten druh filmu, jehož sledování vás nebolí, nijak to člověka neurazí, ale ani to nenabídne nic navíc než jen slaboduchou zábavu, která je ovšem zábavná jen tak nesměle. Co mi však na tom přijde nejhorší – „The Cave“ evidentně mělo nějaké ambice, tudíž se to bere neskutečně seriózně a všichni se tam tváří, že jde o fakt hustý film. A ono prd. Tohle prostě nefunguje, když vaše monstra vypadají takhle nevěrohodně a uměle. Kdyby v tom byl nějaký nadhled a film by se nestyděl za to, čím ve skutečnosti je, mohlo by se jednat o docela zábavné béčko pro lidi, jimž se ty blbé bijáky vlastně líbí a rádi se jim (ne s nimi) zasmějí.

Nicméně za stávající situace není „The Cave“ ničím jiným než nevýraznou sterilní hovadinou bez atmosféry, bez napětí, bez krve, dokonce i bez těch pořádných oblud. Dokonce to není až tak dementní, aby vás to alespoň nasralo. Nebolí se na to podívat, ale není sebemenší důvod, proč byste to měli dělat. A když už to náhodou uděláte, stejně na „The Cave“ do týdne zapomenete.

The Cave (2005)


Umbra Conscientia – Yellowing of the Lunar Consciousness

Umbra Conscientia - Yellowing of the Lunar Consciousness

Země: Kostarika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. El caos que precede a la creación (Intro)
02. Maze of Exile
03. Romance of Contradictions
04. Citrinitas
05. Umbra Conscientia
06. Lord of Phosphorus
07. Yellowing of the Lunar Consciousness

Hrací doba: 39:15

Odkazy:
facebook / bandcamp

Terratur Possessions si vydobyli statut kultovního labelu. Sice částečně i z důvodů, které úplně nesouvisí s kvalitou vydání, ale hudební poklady v jejich soupisce lze nalézt. Proto se přiznám, že kdybych debut Umbra Conscientia zahlédnul na nějakém YouTube promo-kanále nebo u „no-name“ firmičky, tak nevím, nevím, zda by mi stál za více poslechů či vůbec za pozornost. Ale nakonec jsem „Yellowing of the Lunar Consciousness“ studoval dostatečně, abych se cítil oprávněn vynášet soudy v recenzi.

Věc se má tak, že debut kostaricko-německých Umbra Conscientia upřímně není žádná velká pecka. Jedno nezanedbatelné plus ke zlu mu ale přičíst musím. Hudba je totiž zřetelně ovlivněná prvními deskami Funeral Mist a Katharsis. Jasné, Katharsis sice na debutu předvedli jen Darkthrone na steroidech a vůbec by se dalo „666“ vyčíst mnohé, každopádně „Salvation“ je absolutní nadkult a monument satanské posedlosti. Umbra Conscientia podobně jako uvedené legendy evokují nepříčetný „chaos“ bez jakýchkoliv progresivních nebo grindových tendencí, a to je pro mě největší klad nahrávky.

Průšvih ale je, že ani po více jak deseti posleších od sebe nerozeznávám jednotlivé skladby. Výjimkou je možná song „Umbra Conscientia“, protože začátek mi děsně připomíná „Puch slovanské díry“ od Inferna a hlavně se brzy rozvine v tak zlovolnou jízdu, až se mi z ní poctivě křiví huba, což je spolehlivé znamení, že právě poslouchám skutečně zlý metal s gulama. Trochu se odlišuje i poslední skladba, protože je pomalejší a temnější než zbytek, ale to je tak vše. Samozřejmě tím nemyslím, že by kvalitní nápady byly soustředěny pouze v těchto skladbách. Prakticky lze říct, že fajn riff nebo riffy jsou všude, s odstupem času přeskakuji pouze intro a těch 40 minut intenzity si dokážu náležitě užít podobně jako loni recenzovaný debut Ultra Silvam. Muzika Umbra Conscientia nemilosrdně hrne, a když si k tomu přičtete výtečný vokál, tak určitě nedá moc práce si uvědomit, kvůli čemu by „Yellowing of the Lunar Consciousness“ mohlo stát za pozornost.

Prvotina Umbra Conscientia je dobrým příkladem solidního debutu, který ale těžko považovat za víc než solidní jednohubku pro puristy. Trochu větší hodnotu nabídne fanouškům zmíněných Funeral Mist a Katharsis a z toho důvodu si budu kapelu pamatovat do budoucna. Dále bych teda ještě ocenil, kdyby se tu projevilo, že mozek kapely a druhý vokalista pochází z Kostariky, ale pomyslnou exotiku, špínu ani unikátní jiskru metalistů ze země „třetího světa“ tu necítím, Umbra Conscientia zní prostě „evropsky“. Potenciál tu každopádně je, vize se mi zamlouvá a na aspektech jako song-writing a svébytnost se dá zapracovat. Pokud se tak stane, třeba se z nich ještě vyklube kapela doopravdy hodná pozornosti.


Impavida – Antipode

Impavida - Antipode

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Demons’ Eerie Flutes Accompany with the Decay of Corpses Defiled
02. Corpse Devourer
03. The First Flame Initiates the Cleansing of Putrid Terrestrial Spirits
04. Towards the Pyre

Hrací doba: 39:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Impavida není kapela, již bychom mohli označit jako začínající, ale určitě platí, že patří k neokoukaným nebo snad možná i zapadlým. Debutová deska „Eerie Sceneries“ vyšla v roce 2008 na značce Ván Records… a od té doby nic. Ani já osobně jsem o tomhle albu potažmo o kapele celkově neměl tušení. Čemuž ostatně dost dopomohli i samotní Impavida, o nichž prostě nebylo poslední dekádu a něco vůbec slyšet. Dle všeho byla skupina nějakou dobu úplně u ledu a nijak nefungovala.

Před dvěma lety se ovšem Impavida opět probudili k životu a toto probuzení vyústilo ve druhé řadové album „Antipode“. Za chvíli se na něj půjdeme podívat, ale nejprve si ještě řekneme něco k sestavě:

Hlavní postavou Impavida je multiinstrumentalista s podivným pseudonymem God Killing Himself. Za touhle přezdívkou se skrývá německý muzikant Dennis Blomberg známý též jako Evae, jehož můžete znát díky Vargnatt (debut „Grausammler“ vyšel v roce 2015 u Eisenwald Tonschmiede) nebo Trautonist (za mě neposlouchatelný poštovní black metal, fujky). Toho v aktuální inkarnaci Impavida doplnil nový vokalista s taktéž řádné pošukanou přezdívkou He, Who Walketh the Void, jenž by měl pocházet ze Spojených států amerických. Příznivce poštovního black metalu by pak mohlo zajímat, že dříve ve formaci působil a bicí na první desku nahrál Markus SiegenhortLantlôs. Mě osobně by však tahle informace od poslechu Impavida spíš odradila. Naštěstí jsem na to přišel až v době, kdy už jsem měl „Antipode“ docela hutně naposlouchané, haha.

Už několikrát padly narážky na post-black metal, ale nemusíte se bát – Impavida i navzdory svému personálnímu napojení na Trautonist nebo Lantlôs naštěstí nehrají post-black metal. „Antipode“ je žánrově čistší, přestože i ona k němu přistupuje spíše soudobým stylem. Způsobem, jakým jsou určité momenty vygradovány do silných melodických motivů, může vzdáleně připomenout třeba okultní stylové souputníky, ale určitě k nim nepatří. Stejně tak bych asi nikomu nevyčítal, pokud by mu jisté momenty připomněly depressive black metal, ale všeobecné házení Impavida do tohoto ranku mi také přijde značně přehnané. Spíš jde o „prostě black metal“, který se nebojí dobré kytarové melodie, na čemž nehledejte nic pejorativně zabarveného.

„Antipode“ se zprvu tváří docela nenápadně. Zpočátku se mi nezdálo, že bych poslouchal něco víc než jen důstojně odehraný průměr. Ale ta kvalita v tom určitě je a brzy začal vylézat na povrch. Nemůžu sice popřít, že se na albu nachází poměrně dost pasáží, u nichž jsem si říkal, že tohle už jsem někde slyšel (jen si vzpomenout kde…), ale záhy jsem zjistil, že mi to vlastně nijak zásadně nevadí. „Antipode“ je totiž složené fakt dobře a především obě +/- šestnáctiminutové skladby „Demons‘ Eerie Flutes Accompany with the Decay of Corpses Defiled“ a „The First Flame Initiates the Cleansing of Putrid Terrestrial Spirits“ dokážou nabídnout skutečně povedené momenty s výbornou atmosférou a obě se mohou pochlubit dobrou gradací s hned několika klimaxy.

Obě kratší písně „Corpse Devourer“ a „Towards the Pyre“, jejichž hrací doba se pohybuje mezi třemi a čtyřmi minutami, působí vedle oněch dlouhých kusů trochu chudě, druhá jmenovaná dokonce spíš jen jako outro desky, ale dojem naštěstí nezkurví. Na druhou stranu – ani nevylepší. Je evidentní, že to hlavní se odehrává jinde, a kdyby „Antipode“ mělo jen dvě stopy a o nějakých těch sedm minut méně, uspokojení z poslechu by bylo stejné, ne-li větší.

Přesto mám z „Antipode“ nakonec poměrně dobré pocity. Jde o příklad nahrávky, která mě nejdřív moc nezaujala, ale postupně narostla a získala si mě na svou stranu, což je vždycky fajn, protože takový obrat nebývá častý. Netvrdím, že nyní desku považuji za převratnou, ale nestydím se říct, že se mi vcelku líbila. Nemyslím si ale, že by se jednalo o natolik dobrou záležitost, aby bylo nutné se k ní v budoucnu vracet.


Vampyros Lesbos (1971)

Vampyros Lesbos (1971)

Země: Západní Německo / Španělsko
Rok vydání: 1971
Žánr: vampire horror / erotic

Originální název: Vampyros Lesbos

Režie: Jesús Franco
Hrají: Soledad Miranda, Ewa Strömberg

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Jesús Franco byl neskutečný frajer, který po sobě zanechal zlatý důl filmového škváru, jemuž byl věrný až do konce svých dní a do požehnaného věku. Asi nepřekvapí, že takový kanón musí mít v našem filmovém koutku čestné místo. Dneska se podíváme na jeho kultovku z roku 1971 s lákavým názvem „Vampyros Lesbos“

„Vampyros Lesbos“ je nepochybně typický Franco, což dá asi rozum, když tenhle letitý snímek patří k jeho nejznámějším kouskům, které ve velké míře definovaly jeho styl. Brakovost čiší z každého filmového okénka, scénář je tak hloupoučký, až má občas člověk problém se zorientovat, kdo je kdo, a logika místy dostává šeredně na frak. Zároveň tu ale probleskuje snaha o filmovost, která se projevuje v zajímavém nasvícení některých scén, pokusy o uměleckost, natáčení v relativně výpravných exteriérech (točilo se v Turecku, Španělsku a Německu) nebo v metaforických detailních záběrech na hmyz. Jednoduše nádherně paradoxní střet umění a neumětelství. Pokoušet se nicméně analyzovat Francovy filmy a hledat v nich hlubší smysl by člověka usvědčovalo z té nejhrubší naivity.

„Vampyros Lesbos“ je v první řadě a i v mnoha dalších následujících řadách soft erotika, kterou si užijí zejména příznivci koziček, bobříků a přirozených holek. A v tomto ohledu se má člověk určitě na co koukat. Hlavní hvězda Soledad Miranda (která zemřela v pouhých 27 letech při autonehodě rok před uvedením tohoto snímku) je opravdu nádherná a její kolegyně Ewa Strömberg zaostává jen o trochu. Přinejmenším mužská část publika si tedy přijde na svoje a ráda odpustí, že toho hororu už tam vlastně moc není.

Nezapomínejte však, že se stále jedná o soft erotiku, nikoliv pornografii, takže dojde maximálně na full frontal, ale regulérní sexuální scény se nedočkáte. Přesto bych si dovolil tvrdit, že holky jsou zde o hodně víc lesbos než vampyros.

Hororové totiž „Vampyros Lesbos“ není prakticky vůbec, ačkoliv se děj točí kolem upírů. Strach nebo napětí film nenabídne vůbec, ale vůbec žádné. Dokonce ani na krev byste se neměli těšit, poněvadž té ukápne leda pár kapek a určitě nejde o nic výrazně explicitního (což může být dáno i rozpočtem, který byl zcela jistě minimální). I navzdory tomu se ovšem „Vampyros Lesbos“ může pochlubit krásným obskurním feelingem plynoucím z již omílaného triumvirátu staří, levnosti a brakovosti. Svým způsobem lze tedy říct, že právě lacinost „Vampyros Lesbos“ zároveň patří k největším přednostem snímku.

Vampyros Lesbos (1971)

Ústřední postavou je hraběnka Nadine Carody (Miranda), z níž udělal upírku sám Dracula. Jeho zmínka v (tuším, že) jedné scéně stačí k tomu, aby bylo u filmu uváděno, že vznikl na motivy knihy Brama Stokera, což je samozřejmě pičovina na entou. Každopádně, Nadine po Draculovi podělila veškerý jeho majetek a s dědictvím potřebuje pomoct, čehož se ujímá Linda Westinghouse (Strömberg) z právnické kanceláře. Ta nechá doma svoje erotické sny (v hlavní roli hraběnka, o níž ještě nic neví) a odcestuje na hraběnčin ostrov i přes varování místních.

Nadine nemá v úplně lásce mužské pohlaví (feministky by zajásaly… i když…) a naopak jede po přitažlivých ženách. Asi nepřekvapí, že Linda ji hodně zaujme. Po společné nahé koupačce dojde i na nějaké to sání krve, což právničce neudělá dvakrát dobře, v důsledku čehož skončí v nějaké psychiatrické léčebně. Předseda léčebny shodou náhod studuje vampýry a strašně touží se jedním stát. Což se mu nepodaří, protože hraběnka nemá ráda chlapy, víme.

Vampyros Lesbos (1971)

Těch vedlejších postav a dalších odboček je tam mnohem víc, možná až překvapivě hodně na to, o jak krátký snímek se jedná; tím se tady dopodrobna zabývat nemusíme. Paradoxně i přesto to celé působí hodně ospale a utahaně. Nějakou zajímavější akci nabídnou prakticky jen svlíkačky, jichž bych si, i díky tomuhle, dokázal představit více. Důležité každopádně je, že Linda nakonec kouzlu lesbicko-vampýrské hraběnky nepodlehne a zabije ji. Velká škoda.

Pomalé tempo a nuda v určitých pasážích (nebudeme si nic nalhávat) bude pro mnohé diváky velkou překážkou. Celková zašlost, divnost a erotika posílá „Vampyros Lesbos“ do obskurních vod pro specifické publikum. Nepochybně se tedy jedná o film, jenž si v dnešní době příliš příznivců nenajde. Přese všechno je ale na něm něco zajímavého a přitažlivého, co může fajnšmekry oslovit. Za mě palec nahoru, ale doporučení směřuje jen k těm z vás, kdo víte, do čeho jdete. Přinejmenším díky erotické performanci Soledad Mirandy (zasvěcení jistě vědí) za vidění stojí.

Vampyros Lesbos (1971)


Trest – Ordalium

Trest - Ordalium

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.7.2019
Label: Caligari Records

Hrací doba: 52:26

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Všichni asi víme nebo přinejmenším podvědomě tušíme, že kvalita té které nahrávky neplyne pouze z vlastních skladatelských nápadů nebo instrumentálních schopností. Na celkovém dojmu se určitě podílejí i další „vedlejší“ aspekty jako třeba grafická stránka, ale ještě víc než ty výsledek ovlivňuje zvuková úprava. Tohle je dost velká alchymie, na jejímž vnímání se navíc velkou měrou podepisují také subjektivní chutě jednotlivých posluchačů. Sám zvukařině a studiové magii vůbec nerozumím a patřím k hlupákům, kteří pomalu ani nevědí rozdíl mezi mixem a masteringem, takže jediné, co mi zbývá, je prosté líbí / nelíbí, když to pak na té placce slyším.

Chápu nicméně, že udělat zajímavý a dobrý zvuk může být docela řehole a že někdy i samotné kapely trochu váhají, do jakého pojetí to celé hodit. Přesto si myslím, že by takové rozhodnutí padnout mělo a album by mělo mít jasně danou zvukovou tvář.

Proto moc nechápu nahrávku jako „Ordalium“. Ta vyšla na audiokazetě, jejíž obě strany ukrývají prakticky ten samý program. Na čemž samo o sobě není zvláštního, to se u kazetových vydání dělá docela běžně, pokud se obsah vejde jen na jednu stranu, protože pak si to člověk nemusí přetáčet jak kokot, když si chce desku pustit znova. V případě „Ordalium“ se však jedná o jen o tentýž obsah po hudební stránce, nikoliv však zvukové. Jinými slovy, každá strana nabízí těch samých pět songů, ale obě v odlišné zvukové úpravě. Strana A nese název „Ordeal Version“ a strana B „Pyre Version“.

Nemůžu si pomoct, ale trochu to na mě působí dojmem, jako kdyby se Trest nedokázali rozhodnout, jakým způsobem by vlastně mělo debutové album znít. A nakonec, označení počinu jako dlouhohrající je také diskutabilní, protože vlastní obsah zabírá nějakých 26 minut, které jsou pouze zdvojnásobeny dvojitou verzí těch samých písniček.

Navíc se ani nedá říct, že by nějaká strana zněla lépe než ta druhá. Úprava „Pyre Version“ nabízí výrazně syrovější zvuk, což mi přijde lepší v riffových a rychlejších pasážích. Na druhé straně, na „Ordeal Version“ lépe vynikají atmosféričtější momenty, což je nejlépe slyšet v závěru „5th Witch: Gesche“, který na „Ordeal“ platí za vrchol, ale na „Pyre“ až takovou sílu nemá.

Jinak ale nějak nevím, jak se mám vlastně k „Ordalium“ postavit a která z těch dvou předkládaných verzí by měla být považována za tu definitivní. Hudebně to úplně blbé není, ale osobně si myslím, že sound by měl být nedílnou součástí dojmu, takže jsem trochu zmatený, jakou stranu mám vlastně poslouchat, a kvůli tomu nemám moc chuť poslouchat ani jednu. Škoda, protože jinak to Trest nehrají špatně plus čarodějnická tématika mi rovněž přijde fajn. Možná, že nějaký budoucí počin zkusím (pokud zas nebude takhle dvojmo), ale na „Ordalium“ už si nejspíš nikdy ani nevzpomenu.


Stellar Master Elite – Hologram Temple

Stellar Master Elite - Hologram Temple

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.5.2019
Label: Unholy Conspiracy Deathwork

Tracklist:
01. Null
02. Freewill Decrypted
03. Apocalypsis
04. Ad infinitum
05. The Beast We Have Created
06. Agitation – Consent – War
07. Black Hole Dementia
08. The Secret of Neverending Chaos
09. Tetragon

Hrací doba: 61:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Němci Stellar Master Elite mě až do nynějška docela míjeli. Vím, že jsem svého času jednu jejich desku zkoušel poslouchat, ale už si ani nemapatuju, jestli to byla „II: Destructive Interference Generator“ z roku 2013, nebo „III: Eternalism – The Psychospherical Chapter“ z roku 2015. Matně si vzpomínám jen na to, že jednalo o ambiciózní black metal, k němuž jsem si však nedokázal úplně najít cestu a z hlavy mi pokaždé rychle vyprchal. Na druhou stranu, zas tolik vůle a píle jsem tomu nevěnoval, takže jsem si Stellar Master Elite do paměti uložil jako kapelu, která by mohla mít potenciál mě zaujmout, ale jen pokud budu mít dostatečnou trpělivost.

Další roky jsem neměl potřebu dávat Stellar Master Elite druhou šanci, takže obligátní prokletí podobných odložených skupin neoriginálně zlomil až příchod nového alba, které se jmenuje „Hologram Temple“. Ne snad, že bych tak zásadně toužil po objevení kouzla Stellar Master Elite, ale řekl jsem si, že tentokrát bych se mohl pokusit o sepsání recenze. Nakonec se ukázalo, že právě vidina psaní bylo to jediné, co mě u „Hologram Temple“ udrželo, protože nebýt choré potřeby referovat o skoro každé píčovině, jakou si proženu přehrávačem, zcela určitě bych se na tu desku vybodnul mnohem dřív.

Dovolím si tvrdit, že tentokrát jsem se muzice Stellar Master Elite věnoval zodpovědně a nechal albu dostatečný prostor. Ta trpělivost tam byla. Přesto i víc jak půl roku od vydání „Hologram Temple“ jsou moje dojmy prakticky totožné jako u letmých poslechů onoho staršího počinu. Album jsem v minulých měsících průběžně poslouchal, v jednu chvíli jsem se mu věnoval poměrně intenzivně, poté jsem jej nechal na nějakou dobu uležet, abych se k němu posléze opět vrátil a pak opět nechal odležet. Ať jsem na to šel jakkoliv, na chuť jsem „Hologram Temple“ prostě nepřišel.

Dokonce jsem si po nějaké době uvědomil, že navzdory relativně vysokému počtu poslechů si z celé nahrávky pamatuji prakticky jen jedinou věc, a to úvodní skladbu „Null“… jednak je docela ucházející, ale hlavně se nachází hned na prvním místě. Odnesl jsem si z ní rozvážné tempo a několik opravdu dobrých klávesových motivů. Rychlejší momenty mě ovšem nějak zásadně nezaujaly a myslím, že osm minut to nepotřebovalo.

„Hologram Temple“ v podobném rytmu pokračuje i nadále… muzika je vesměs oukej, ale prakticky nijak nezaujme a zní trochu bez ksichtu. Na úplně odpálení do hajzlu to však není, protože občas z té šedi vykoukne lepší nápad, dle něhož lze usuzovat, že nějaký hudební cit Stellar Master Elite mají. Bohužel se mi ale zdá, že borcům chybí větší sebekritika a že nedokážou ukočírovat svoje ambice.

Stellar Master Elite

„Hologram Temple“ totiž určitě zní ambiciózně. Kapela si ostatně věřila na víc jak hodinovou hrací dobu a třeba poslední „Tetragon“ si nekompromisně sáhne na hranici patnácti minut. Ale není to jen o délkách. I vlastní muzika takový dojem budí. Jenže koncentrace těch skutečně zajímavých nápadů je prostě příliš nízká a odvážnou stopáž naneštěstí vyplňuje vata v míře, jakou náročnější posluchač nemůže tolerovat. Ani nemluvě o tom, že některé pasáže nejsou „jen“ mdlé, ale rovnou hloupé. Kupříkladu první polovina „Black Hole Dementia“ je tak sterilní, zaměnitelná a podprůměrná, až to bolí.

Z jistého úhlu pohledu jsem docela rád, že jsem „Hologram Temple“ slyšel: konečně jsem si konečně vyjasnil, že jsem o Stellar Master Elite smýšlel zbytečně smířlivě, protože jejich produkce není žádný zázrak, spíš naopak. Trochu mě ale mrzí, že jsem se tolik snažil o pochopení něčeho, co tam prostě není, a že jsem prázdnotu alba neprohlédl dříve. Takhle jsem s „Hologram Temple“ zbytečně trávil čas, který jsem mohl věnovat poslechu zajímavějších kapel. Ale co už, stává se. Alespoň můžu s klidným svědomím říct, že tohle mě opravdu výrazně zklamalo.