Archiv štítku: DNK

Dánsko

Recenze

Serpents Lair – Circumambulating the Stillborn

Komentáře: 5
Serpents Lair - Circumambulating the Stillborn
Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.11.2015
Label: Fallen Empire Records / Duplicate Records / Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Epipháneia
02. Epistemology of Death
03. Circumambulating the Stillborn
04. Mortui vivos docent
05. The Serpentine Gnosis
06. Dwelling on the Threshold to Tartarus
07. Devouring Wrathe

Hrací doba: 43:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Na anonymní dánskou smečku Serpents Lair jsem prvně narazil v loňském roce, kdy kapele vyšel její první demosnímek s jednoduchým názvem „Demo MMXIV“, na němž se objevily celkem dvě skladby o souhrnné hrací době čtvrt hodiny. Nicméně i to bylo dost na to, aby bylo zřejmé, že v téhle sebrance rozhodně dřímá potenciál na tvorbu vysoce kvalitního okultního black metalu. A evidentně jsem nebyl jediný, kdo tuhle skutečnost zaznamenal, protože jen krátce po prvotním nezávislém vydání v digitální formě následovaly reedice dema na audiokazetě i vinylu.

Na sklonku letošního roku se Serpents Lair opětovně hlásí o slovo, aby potvrdili, že výtečná úroveň „Demo MMXIV“ nebyla pouhou náhodou. Tentokrát už se ale jedná o regulérní dlouhohrající zářez, jehož název zní „Circumambulating the Stillborn“. Opět se nejprve objevila digitální verze, což bylo v listopadu, prosinec se nese ve znamení vinylové edice a nakonec CD verze bude následovat v lednu. To je ale jen taková zajímavost na okraj, jelikož pro účely naší recenze jsou důležitější věci než vydávané formáty – pro nás je totiž stěžejní prohlášení, že Serpents Lair svůj potenciál s naprostým přehledem potvrdili a hned na pozici debutu servírují mocný opus, jenž za pozornost rozhodně stojí.

Abychom ale byli upřímní, je nutno zmínit jednu věc – Serpents Lair nevymýšlejí nic moc nového. Jejich black metal spadá do oné současné vlny okultního zla, které je zhusta potažené patinou chaosu. V tomto ohledu Dánové vlastně nijak výjimeční nejsou a kdo z vás se v tom black metalovém podzemí trochu vyzná, toho „Circumambulating the Stillborn“ svým soundem asi příliš nepřekvapí. Na druhou stranu, ti z vás, koho oslovují islandské smečky jako Svartidauði či Carpe noctem, by si Serpents Lair přesto neměli nechat ujít. Dánové totiž veškeré případné výtky toho druhu, že něco takového už tu přece v relativně podobném podání bylo, smetou ze stolu uhrančivou atmosférou, bravurními nápady a obdivuhodně ošklivou aurou, která jejich produkci obepíná.

„Circumambulating the Stillborn“ patří k těm nahrávkám, jež jsou na první poslech docela nečitelné, znějí relativně chaoticky a nepřehledně a na prvním rande vám ukáže maximálně jen tolik, abyste věděli, že je chcete pozvat na drink znovu. Oné prvotní nečitelnosti ostatně napomáhá i relativně hrubý a příjemně zašpiněný zvuk, jímž Serpents Lair disponují. Jenže jak už to tak bývá, oč méně je deska prvoplánově stravitelná v počátcích, o to delší pak bývá její životnost a přesně to je případ i „Circumambulating the Stillborn“.

Nějakých pár poslechů to trvá, než se v tom labyrintu člověk trochu zorientuje, ale pak už to jenom zraje a otevře se prostor, aby si posluchač mohl vychutnat skvěle budované kompozice, množství chytře vpletených kytarových melodií, výtečně slyšitelnou baskytaru a obecně velmi silné nápady. Albu velice prospívá i střízlivá délka, protože při relativní náročnosti toho materiálu je ta třičtvrtěhodinka akorát – takhle „Circumambulating the Stillborn“ trvá dostatečně dlouho na to, aby si to člověk užil a aby měl pozornost napnutou až do konce, ale ne přespříliš dlouho, aby se mohla dostavit nuda, jednotvárnost nebo jiná podobná svině, která dokáže poslech zkazit.

Zároveň se mi líbí, že je „Circumambulating the Stillborn“ monolitickým celkem, jenž postrádá nějaké slabší články. Je sice pravda, že žádné písně nevystupují nad ostatní, takže příznivci vlezlých hitovek si to asi moc neužijí, ale to dle mého vůbec nevadí, protože Serpents Lair dokážou držet vysokou laťku po celou dobu. Naopak, mně osobně to tímhle způsobem plně vyhovuje, zvlášť když všechno funguje na jedničku. A je úplně jedno, jestli zrovna hraje melodičtější mezihra „Dwelling on the Threshold to Tartarus“ (asi jediný „odpočinkovější“ kus), nebo se Dánové pustí do devítiminutových vrstevnatých opusů jako „Epistemology of Death“ (ten se jen tak mimochodem objevil i na demosnímku; druhý demáčový song už na albu není) či „The Serpentine Gnosis“.

Nebudeme to dále prodlužovat, jelikož už není moc co dodat k tomu, že „Circumambulating the Stillborn“ je skutečně skvělá deska, jež mě baví o dost víc než například letošní věci od (relativně příbuzných) Misþyrming či VI. Serpents Lair akorát nepředchází takový hype jako třeba u prvních jmenovaných, ale to je možná spíš dobře. Tak či onak, „Circumambulating the Stillborn“ je prostě šleha, u níž nepochybuji o tom, že se k ní budu rád vracet i s odstupem, a také si ji s chutí zařadím do sbírky. Za mě rozhodně velké doporučení k poslechu.

Serpents Lair

Recenze

Euzen – Metamorph

Komentáře: 7
Euzen - Metamorph
Země: Dánsko
Žánr: electronica / alternative / indie pop / rock
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Westpark Music

Tracklist:
01. The Stage
02. The Order
03. Mind
04. Wasted
05. Phobia
06. Vis a vis
07. Metamorph
08. Me and My
09. Ours
10. Words
11. Mirage

Hrací doba: 47:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Euzen je skupina, jejíž hudbu jsem si v posledních měsících oblíbil jako málokterou jinou. Přestože tahle dánská formace funguje již o poznání delší dobu (konkrétně od roku 2008), já jsem na její objevení musel čekat až do letoška, kdy jsem se o ní dozvěděl v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Nicméně, od té doby jsem jejich tvorbě skutečně propadl, jelikož muzika, jakou Euzen produkují, je přesně tím, po čem jsem už delší dobu pátral. Určitě i díky tomu (avšak nejen díky tomu) patří „Metamorph“ mezi alba, jež řadím k tomu nejlepšímu, co jsem měl v letošním roce možnost slyšet.

Proto mi přišla trochu škoda, že jsme tu o téhle nahrávce vůbec nepsali a že jsme recenzi v době, kdy byl počin aktuální (vydání proběhlo v únoru), trochu prováhali. Na druhou stranu, není důvod se k tomu nevrátit alespoň zpětně, jelikož deska jako „Metamorph“ si to zaslouží… a když nic jiného, už jen z toho důvodu, abych se v lednu mohl v našem tradičním výročním shrnutí roku odkázat na článek, neboť zrovna v tomhle případě mohu na rovinu prohlásit, že jestli během následujících dvou měsíců neproběhnou nějaké nepředpokládané veletoče, „Metamorph“ se mezi mými pěti osobními favority rozhodně objeví…

Pojďme si pro začátek trochu přiblížit, co že to tedy Euzen vlastně hrají, protože ono je to poměrně zajímavé. Dánové totiž ve svojí tvorbě kombinují vícero žánrů, aniž by z toho lezla nějaká složitá krkolomná avantgarda. Naopak, ta fúze Euzen je vlastně taková umírněná a zároveň velice organická, díky čemuž se vlastně ani pořádně nedá říct, jaký styl je tím úplným základem, na němž kapela staví. Tak jako tak, rozhodně zde není problém vystopovat jemnější elektronické žánry, což není úplně nejpřesnější pojem, ale zrovna v tomhle případě je myslím postačující, protože kdyby mi někdo tvrdil, že tuhle slyší trochu trip-hopu, tuhle náznaky ambientu a jinde zase ozvěny synthpopu, já bych mu rozhodně nenadával, protože ono to vlastně takhle je.

Nicméně, vedle toho mají Euzen i trochu rockový feeling, jemuž notně napomáhá klasická rytmická sekce ve složení baskytara (krásně slyšitelná, jen tak mimochodem) a bicí a nakonec vlastně i přítomnost kytary. Jenže to vše se zase proplétá s elementy indie popu, jemuž ostatně odpovídá i přístupnost hudby Euzen a relativně lehká stravitelnost. A tím vším se navíc proplétá jakýsi nordický folkový nádech, přestože mluvit o regulérním folku nebo alespoň folk rocku by asi bylo trochu nadnesené… to už by asi bylo přesnější k výše zmiňovaným stylům přidat folktronicu.

A tohle celé žánrové rozpětí zastřešuje ještě jedna další věc, která je právě tím, co z Euzen dělá tak skvělou skupinu – obrovská skladatelská úroveň a neskutečná zásoba úžasných nápadů. Dánové mají talent pro vytváření vysloveně nádherných momentů a melodií a také cit pro jemné detaily, na nichž jejich tvorba do jisté míry stojí. Na jednu stranu bych měl i chuť říct, že vedle rusovlasé dredaté divy Marii Franz a jejího uhrančivého zpěvu jsou tím nejvýraznějším prvkem klávesy (ono je přece jen trochu znát, že hlavním tvůrcem instrumentální stránky je klávesista Christopher Juul). Na druhou stranu bych tím však automaticky snižoval roli již jmenované rytmiky a kytary, protože i všechny tyhle nástroje umějí Euzen skvěle využívat a pracovat s nimi. Například ta kytara – nepatří zrovna mezi nejvýraznější, u Dánů hraje ty druhé housle a spíš podporuje vyznění celku, než aby sama přebírala hlavní slovo (byť tu a tam se pár výjimek napříč všemi deskami najde), ale kdyby tam nebyla, tak by to posluchač rozhodně pocítil.

Abychom si ale úplně rozuměli… výše jsem prohlásil, že je hudba Euzen přístupná a stravitelná, což je dle mého názoru pravda. Ono to přece jenom jde ruku v ruce s tím, že jejich produkce patří k těm jemnějším. Nicméně, v žádném případě si nepředstavujte něco podbízivého nebo snad dokonce takříkajíc „prostšího“. Ve skutečnosti je totiž tahle muzika (a to je další věc, proč mě to tak ohromně baví) inteligentní, promyšlená (vzpomínáte na to hraní si s detaily?) a hodně chytře vystavěná. A právě v tomhle tkví jedno z největších kouzel Euzen – že to je jemné a skoro až relaxační, a přitom pořád natolik chytré, aby to plně uspokojilo i nepovrchního posluchače a vydrželo to na sakra vydatné množství poslechů.

Pro potřeby naší recenze je důležité zmínit také to, že vysoká forma se Dánů drží i na jejich nejnovějším počinu „Metamorph“. Je pravda, že kdybych vážně musel, tak bych si v přímém souboji všech tří alb přece jenom asi vybral předcházející „Sequel“ z roku 2011, ale nepopírám, že do jisté míry to nejspíš bude dáno i tím, že právě skrze něj proběhlo moje debutové setkání s Euzen, takže pro mě už napořád zůstane „tím prvním“. Nicméně ani tohle nemění zhola nic na tom, že i „Metamorph“ je úžasná nahrávka, kterou vážně poslouchám už měsíce a vůbec mě nepřestává bavit. I novinka totiž obsahuje vše, kvůli čemu jsem si Euzen tak oblíbil – mimo jiné fantastická Maria, laškovně tepající elektronika, křehká atmosféra a spousta regulérně nádherných momentů.

Euzen

Kromě toho (a je to klišé, já vím) je nutno zdůraznit, že všech jedenáct písniček na desce je vyrovnaných, žádná z nich není slabá a dokonce ani slabší, všechny mě ohromně baví a ani jedna z nich není přebytečná. Měl-li bych zvolit nějaké své osobní vrcholy, asi bych ukázal na krásnou „Mind“, videoklipovou „Phobia“, fantastickou titulku „Metamorph“ nebo další nádheru „Me and My“… anebo taky rockovější „Wasted“, kabaretní „Vis a vis“, hezky vygradovanou „Mirage“, hravou „Words“, temnější „The Stage“ nebo naopak elektroničtější „The Order“… no ty vole, nakonec jsem skončil skoro s vyjmenováním kompletního tracklistu, což je přesně to, co jsem nechtěl udělat. Ale aspoň je vidět, že je to vážně skvělé od začátku do konce, což platí i o tom posledním kousku, jejž zatím nezmínil, „Ours“.

Každopádně, dál není moc řešit – „Metamorph“ je jednoduše úžasná nahrávka. Nic míň, ale možná trochu něco víc. Euzen patří přesně mezi ty skupiny, kvůli nimž člověk tak miluje hudbu, a se svou třetí deskou to rozhodně potvrzují…

Druhý pohled (Atreides):

Když zběžně projedu položky playlistu, které aktuálně protáčím, dánsko-norští Euzen mezi všemi ostatními kapelami a projekty zaujímají poměrně specifické postavení. Nenašel bych totiž kapelu, která je co do hudebních kvalit tolik nedoceněná jako právě tahle pětice s uhrančivou Marií Franz v čele. Dostali mě už se svojí druhou deskou „Sequel“, která mě svými hitovkami „Judged By“ nebo „The Great Escape“ vylákala na perfektní pražský koncert. Ten už ale byl součástí šňůry na podporu nové desky „Metamorph“, ze které v Praze zaznělo nemálo kusů, a nebudu nijak zastírat skutečnost, že vysoká očekávání se Euzen podařilo ještě o několik řádů překonat.

Euzen produkují silně osobitou směsici, jejímž základem je indie pop křížený s elektronikou, volně doplněný o goth a steampunk vlivy, občas se mihne náznak klasiky či folkových melodií. Produktem instrumentální stránky a úchvatného Mariina zpěvu je pak atmosféra, z níž mnohdy běhá mráz po zádech a nejinak je tomu i tentokrát. Deska vás něžně uchopí za ruku a zlehka provede padesáti minutami vesmíru, který si Euzen přichystali speciálně pro vás.

Ačkoliv samotným výrazivem se „Metamorph“ navzdory názvu se v základu nijak výrazně neliší od svého předchůdce. Mohutnější, košaté kompozice ovšem zážitek z alba zásadně proměňují. Skladby jsou rafinovanější, melodie jsou rozvíjeny ve více vrstvách, z nichž si mnohých na prvních několik poslechů ani nevšimnete, a album je tak jako celek je mnohem trvanlivější. Novinka zároveň boří kompozici skladby tak, jak je pro popový žánr typické, takže jen málokde narazíte na předem danou strukturu sloka-refrén-sloka a její obměny, čímž je o něco blíž klasické hudbě. Refrény jsou řazeny spíše nepravidelně, pokud o něco jako refrén vůbec zakopnete. I díky tomu jsou nejspíš písně méně hitové, je hodně znát, že si Euzen dali spíše záležet na tom, aby byl nový materiál více vyrovnaný a hlouběji propracovaný. To se nejenže podařilo, ale písně navíc neztrácí nic z charakteristické přístupnosti ani chytlavosti, takže nezbývá než hluboce smeknout.

Největší vizitkou kvalit Euzen je však skutečnost, že bych na novince neměnil vůbec nic. „Metamorph“ se mi líbí takové, jaké je, a jeho chytrý, avšak zároveň přístupný electro pop mě stále baví, a to desku poslední dobou točím horem dolem a mám ji naposlouchanou pomalu i pozpátku. Úžasný Mariin hlas mě stále ještě nepustil a v dohledné době mohu jen těžko očekávat opak, přičemž totéž mohu říct chladné, lehce odtažité, ale o to víc charakteristické atmosféře, která je s hudbou tohohle klenotu severní alternativy neodmyslitelně spjata. Jedním slovem: skvost.

Recenze

Plage – Den kristne stank

Napsat komentář
Plage - Den kristne stank
Země: Německo / Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2015
Label: Alusia Productions

Tracklist:
01. En hedensk kriger
02. Your Gods Fall
03. Chained by Flesh
04. I Am Death
05. Den kannibalske hærskare
06. Den kristne stank
07. Ihjelslår
08. Himlen til blods

Hrací doba: 38:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Plage je další z mnoha black metalových formací, které v letošním roce vydaly svou debutovou desku. Za touto mezinárodní skupinou, jež je tvořena muzikanty z Německa a Dánska, ovšem nestojí úplní zelenáči. Základní stavební kameny Plage byly položeny v roce 2011, kdy kapelu založili dva Němci – kytarista Exord ze Suicidal Vortex a bubeník Blizzard z o něco málo známějších Blackshore. Později k sobě přibrali i další hudebníky, mezi nimiž nechybí například Dán Vrede z kapely Myrd, který se však mihl i v kultovních Nocturnal Depression a figuruje v živých sestavách Angantyr a Make a Change… Kill Yourself (inu, asi ne náhodou na debutu Plage hostuje mj. Ynleborgaz, lídr obou právě jmenovaných).

Plage o sobě dali prvně vědět na jaře roku 2013, kdy do světa vypustili demosnímek s naprosto objevným názvem „Demo 2013“, a to v limitovaném nákladu sta kusů, přičemž zajímavostí je, že již demo bylo rovnou koncepční a zabývalo se zavlečením moru do Evropy ve středověku. Já osobně jsem však tento počin nezachytil, a tak si Plage museli počkat další dva roky, než to dopracovali i do mého přehrávače. Stalo se tak prostřednictvím dlouhohrajícího debutu, jehož název zní „Den kristne stank“.

Hlavním poznávacím znamením Plage je naprostý konzervatismus. Anebo by to také – to v případě, že vám takový přístup není úplně nejsympatičtější – šlo klidně nazvat zastydlostí. Tak či onak, výsledek je stejný – od Plage v žádném případě nečekejte jakékoliv stylové odbočky, nedejbože posouvání žánru. A i když se několik málo ozvláštňujících prvků objeví (hned na ráně jsou třeba čisté vokály v úvodní „En hedensk kriger“), ani omylem se nejedná o nic, co by vyznění „Den kristne stank“ jakýmkoliv způsobem měnilo.

Tím pádem je asi zřejmé, že „Den kristne stank“ bude albem plným mrazivých kytar, skřehotavého vokálu a syrové atmosféry. Věřte tomu nebo ne – je to tak úplně bezezbytku. Možná vás ale mohla zaskočit jedna věc – při výčtu neodmyslitelných propriet podobně laděného black metalu jsem vynechal jednu z těch nejvíc zásadních, a sice agresivní tempo a kulometné sypanice. Není se čeho obávat, samozřejmě i ty se na „Den kristne stank“ nacházejí v hojné míře, nicméně jsem je mezi základními charakteristikami nechtěl jmenovat z toho důvodu, aby to náhodou nevypadalo, že deska sype od začátku do konce. Plage se totiž vůbec nebojí ani středního tempa a oba tyto rychlostní stupně jsou na „Den kristne stank“ namíchány ve víceméně vyrovnaném poměru. A i to velkou měrou přispívá k velmi solidní poslouchatelnosti nahrávky.

I přes doslova nulovou dávku originality a navzdory absenci nějakého vlastního ksichtu je „Den kristne stank“ vcelku slušná placka. Je sice pravda, že některé songy mi připadají o malinko záživnější, zatímco jiné o trochu méně, ale ve finále jsou mezi nimi spíše jen kosmetické rozdíly a nahrávka si vesměs drží svou úroveň po většinu hracího času. Navzdory tomu, že jsem v předstihu od Plage nečekal vůbec nic zvláštního (a vlastně jsem nic takového ani nedostal, když tak o tom uvažuju), na první poslech jsem byl poměrně mile překvapen, že „Den kristne stank“ takříkajíc šlape až nečekaně dobře. Problém však nastává v momentě, kdy se začneme bavit o tom, jak „Den kristne stank“ funguje v dlouhodobějším horizontu. Několik málo prvních poslechů jede v pohodovém duchu (tak pohodovém, jak pohodový black metal jen může být), ale netrvá to dlouho a albu prostě dočista dojde dech, opadne chuť to poslouchat dále a chuť vrátit se k tomu znova s odstupem jaksi nepřijde.

„Den kristne stank“ tedy není vysloveně nepovedenou nahrávkou, avšak zoufalá neoriginalita v kombinaci s nízkou trvanlivostí ji srážejí na úroveň poslouchatelného a neurážejícího průměru. Nemá cenu si cokoliv nalhávat – na víc Plage ve své současné podobě prostě nemají. Předpokládám, že cílem muzikantů mohlo být vzdát hold svému žánru zcela čistokrevným black metalovým projektem… pokud ano, pak tyto pohnutky chápu, ale jaksi nemám moc zájem to poslouchat. „Den kristne stank“ je dobré tak na tři, čtyři, maximálně pět poslechů a pak už bohužel nemá co říct.

Minirecenze

Woebegone Obscured – Deathscape MMXIV

Napsat komentář
Woebegone Obscured - Deathscape MMXIV
Země: Dánsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 22.12.2014
Label: Solitude Productions

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Woebegone Obscured je sice nepříliš známé, ne však úplně nové jméno na doom metalové mapě. Tato dánská formace má již za sebou více jak dekádu fungování a dva dlouhohrající zářezy na pažbě. Ten první se jmenoval „Deathstination“ a spatřil světlo světa v roce 2007, zatímco jeho následovník s názvem „Marrow of Dreams“ vyšel v roce 2013.

Jako svůj další počin si však Woebegone Obscured nenachystali třetí desku, nýbrž jen minialbum, jehož název zní „Deathscape MMXIV“. Svou stopáží se ovšem tato nahrávka, jež vyšla na samém sklonku loňského roku, řadovému albu klidně může rovnat, jelikož na vás čeká přibližně 42 minut materiálu. Je ovšem otázkou, o jaký materiál se jedná…

Začněme ovšem tím pozitivním, čímž je samotná muzika. Woebegone Obscured totiž nejsou vůbec špatní a jejich podání doom metalu není vysloveně tuctové – jednoduše je znát, že Dánové muziku netvoří jen s mlhavou představou, že „by to měl být prostě doom“. Základem jejich hudby je doom / death metal, díky němuž jsem si místy vzpomněl třeba na holandský projekt The 11th Hour, za nímž stojí známý bubeník Ed Warby. Woebegone Obscured se ovšem nebojí letmo zabrousit i do hájemství funeral doom metalu. Všude různě se navíc dočtete, že se zde nacházejí i vlivy black metalu, ale to už bych popravdě řečeno tak žhavě neviděl – spíše toto označení pokládám za formální vyjádření oné netuctovosti. O čem však není sporu (a stojí to za zmínku), to je přítomnost skvělého čistého vokálu, jenž se v muzice nachází vedle klasického murmuru.

Čistě po hudební stránce bych se to nebál označit za povedenou záležitost. Hned první titulní skladba „Deathscape MMXIV“ nabízí několik výtečných nápadů, mezi nimiž nejvíce vyniká kytarová melodie, jež se prvně objeví okolo času 03:20, anebo excelentní linka čistého zpěvu v čase 06:20 – minimálně ten druhý zmiňovaný moment je vážně síla. Druhá „Catharsis of the Vessel“ laťku snižuje, ale jen o trošičku a pořád je to určitě dobré. Až třetí poklidná (asi?) mezihra „While Dreaming in the Ethereal Garden“, která trvá přes čtyři minuty, mi připadá trochu zbytečná.

Na druhou stranu je tu však také fakt, co je materiál na „Deathscape MMXIV“ vlastně zač. Titulní věc, jak již ostatně název napovídá, je přetočenou verzí písně z debutu „Deathstination“. Závěrečné dvě věci „Call from the Grave“ a „Xavier“ jsou zase jen předělávky od Bathory a Dead Can Dance… i když je zase nutné uznat alespoň to, že si s tím Woebegone Obscured trochu pohráli a originály v tom takřka nejsou slyšet. Upřímně řečeno, „Call from the Grave“ bych v tomhle podání jen tak od poslechu tedy nepoznal, přestože Bathory miluju.

Nicméně výsledek je takový, že jediným novým a původním materiálem na EP je dvojice „Catharsis of the Vessel“ a „While Dreaming in the Ethereal Garden“, přičemž druhá jmenovaná, jak již bylo řečeno, za pozornost v podstatě nestojí. Možná jako prvotní seznámení s tím, co to ti Woebegone Obscured vlastně hrají, se „Deathscape MMXIV“ vzít dá, ale řadovkám bych dal asi přece jen přednost…

Recenze

Vola – Inmazes

Komentáře: 3
Vola - Inmazes
Země: Dánsko
Žánr: djent
Datum vydání: 2.2.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Same War
02. Stray the Skies
03. Starburn
04. Owls
05. Your Mind Is a Helpless Dreamer
06. Emily
07. Gutter Moon
08. A Stare Without Eyes
09. Feed The Creatures
10. Inmazes

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

Starý pán, znavený dlouhým a namáhavým životem, se večer posadil na židli u okna jediné vyhřáté světničky v domě, který se celý vytápí, jen když po Vánocích přijedou na několik dní vnoučata. Chvíli tiše sedí, vzpomíná, mírně se pousměje nad čímsi ve vlastní paměti, suše zamlaská a po další minutě rozevře den staré noviny. Protože sport přečetl již dávno a politika ho jen rozčílí, úhledně noviny po chvíli složí a vrátí je na jejich původní místo. Vstane, pustí rádio, znovu si sedne a tiše se opět věnuje rozjímání, vyrušován jen úseky hudby skrytými mezi převládajícím šumem. Náhle se zaposlouchá, zamračí a přes hrající rádio sám pro sebe prohlásí: „Ani rozhlas už se nedá poslouchat. Za nás hráli líp.“

Jestli čekáte, že dnešní recenze bude v duchu pokroku kritizovat zpátečnictví smutného dědečka, jako to ostatně občas dělávám, jste úplně na omylu. V tomto případě jsou role obrácené. Ten dědek jsem já.

Když Fredrik Thordendal z Meshuggah předvedl světu poprvé své těžké a složité riffy, asi netušil, že se z jeho díla stane žánr, který bude jedním z nejvýraznějších směrů v metalu budoucnosti. Nakolik bude obliba djentu pomíjivá, je otázka na jindy, dnes nás zajímá, kam djent dospěl v současnosti, a dobrou ukázkou toho je právě Vola. Vola mi totiž, vezouc se na vlně popularity, opět jednou potvrdili, že Thordentalovy riffy vytržené z kontextu extrémního metalu jednoduše nefungují, ani když je vše ostatní dobře napsané.

Vola (chce se mi jméno kapely skloňovat „volům“, ale to si Dáni asi nezaslouží) nelze upřít dobrou instrumentální úroveň, sehranost i schopnost psát dobře zapamatovatelné písně plné nevtíravých nápadů. Jemné užití elektroniky v téměř každé skladbě činí jejich hudbu zajímavější a těch několik případů, kdy klávesy hrají souhru s kytarou, musím vysloveně pochválit. Zpěv je čistý, ne však zbytečně sladký a jako ostatně většina zbylých složek „Inmazes“ se dobře poslouchá. Vola tak měli nakročeno na solidní, byť neobjevné album. A pak přes všechno nasypaly ony djentové riffy.

Vím, že djent není jen o kytaře, že ho tvoří celá specifická rytmika s kytarou souznící. To vše tu je a vše bych si dokázal docela dobře užít, nebýt onoho hlubokého, naprosto zbytečně výrazného a nepříjemného zvuku kytary. Na obranu „Inmazes“ však musím dodat, že tento zvuk v hudbě nepřevládá úplně vždy. „Stray the Skies“ je ve své podstatě příjemná alternativně rocková skladba plná skvělých melodií zejména v oblasti zpěvu a kláves, kde se ono hluboké bručení kytary odehrává jen tak mimochodem. „Emily“ je pro změnu tak klidná a pomalá, že v ní kytara jen nenápadně vybrnkává jemné melodie. Jinak však platí, že pokaždé, když Vola trochu přitvrdí, zní díky kytaře vždy úplně stejně.

Přitom při správném propojení a moderaci i ony riffy fungují dobře. „Owls“ je převážně pomalejší skladba se zásadní rolí kláves, kde v oné djentové rytmice fungují všechny nástroje rovnocenně a výsledek se velice příjemně poslouchá. Ústřední motiv závěrečné a titulní „Inmazes“ je tak silný, že ho ani zběsilé řezání do kytar nedokázalo pohřbít, a je radost sledovat, jak tento motiv z úvodní nenápadnosti přebírá postupně kontrolu a ke konci již písni suverénně dominuje. Videoklipem obdařená „Gutter Moon“ je opět dostatečně dynamická a rozmanitá, aby výsledek fungoval dobře. Dánům nápady nechybí, ovšem jen v několika málo písních je dokážou vytěžit a nezahrabou je pod vrstvu kytarového nánosu.

Přitom skladatelsky je „Inmazes“ vyspělým albem a já se až musím podivit, že při těch všech zvucích a hlucích ve skladbách nakonec vždy převládnou dobré melodie. Nesmírně se mi líbí neotřelá elektronika, která se mi při prvních posleších zdála téměř zanedbatelná a až při bližším seznámení jsem si uvědomil, nakolik je její role zásadní. „Inmazes“ je albem téměř nakažlivě chytlavým, jenže jeho vlastní část tvořená kytarami jde proti této snaze a téměř ji sabotuje.

A tak shledávám, že „Inmazes“ zaznamenává rockovou hudbu v prapodivné poloze. Na jedné straně je tu líbivost materiálu a fakt, že jde o desku napsanou pro příjemný poslech, a to i přes její mírnou komplikovanost. Na druhé straně je tu ale až křečovitá snaha vše přitvrdit a poslech znepříjemnit zbytečným využíváním prvků, které vznikly v hudbě mnohem extrémnější. A já nechápu proč. Radši se vrátím ke včerejším novinám.

Reporty

Meth Drinker, Weak, Black Aspirin

Napsat komentář
Meth Drinker, Weak
Datum: 24.5.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Black Aspirin, Meth Drinker, Weak

Náročnou koncertní sérii čtyř akcí v pěti dnech, jež čítala vše od indie popu přes rap až po crustový bordel, jsem zakončil nejlepší možnou kombinací – strahovská Sedmička, lahváč černého piva a extrémní muzika. Večer 24. května léta Páně 2015 se nesl ve znamení kurevsky hutného a špinavého sludge, o který se postarala trojice smeček…

Po menších technických potížích s nazvučením bicích se jako první slova ujala pražská formace Black Aspirin… Že ji neznáte? V pohodě, já jsem do té doby taky vůbec netušil, ale zřejmě se nikdo z nás nemá za co stydět, jelikož se podle všeho jedná o nové jméno na scéně, byť zde hrají borci, kteří už si v tom undergroundu něco málo odhoblovali. Vzhledem ke stylovému zaměření večera, které jsem již prozradil v prvním odstavci, asi nikoho nepřekvapí, že i Black Aspirin hráli sludge. Tenhle žánr však v jejich podání nebyl takovým tím typickým bahnem, protože kvartet drtil spíš rychlejší a agresivnější podobu stylu s hned dvěma rovnocennými vokály. Sice mi přišlo, že ozvučení nebylo stoprocentně ideální a hlavně kytary se mi trochu slévaly, ale zase se musí nechat, že byla nádherně slyšet baskytara, která drtila jako svině. Ostatně, právě baskytarista (a zpěvák), na Bandcampu formace vedený pod všeříkajícím písmenkem K, si zaslouží speciální vypíchnutí i za svůj výkon, jelikož to vůbec nešidil a především do řevu šel s velkou intenzitou. Nicméně i jako celek se mi Black Aspirin relativně líbili (byť nějaká vyslovená genialita to zase nebyla, to je snad jasné) a až budu mít možnost se někdy znova mrknout na další jejich vystoupení, nevidím důvod se tomu bránit.

V sypání hutné muziky pokračovali dánští Weak, kteří tak trochu dostáli svého názvu a z celého večera mi přišli nejslabší. Sice to nebyl žádný průser nebo tak něco a neměl jsem sebemenší problém se mrknout na celý set, aniž bych se co minutu musel dívat na hodinky, kdy už to skončí, nicméně vzhledem k tomu, že mi toho z jejich výstupu v hlavě moc neutkvělo, je asi zřejmé, že to nebylo nic, co by mě vyloženě položilo na lopatky. Weak jednoduše nastoupili ve třech a bez nějakých větších zajímavostí (zato však s nepopiratelnou dávkou poctivosti, o tom se nehádám) sypali opětovně agresivní sludge, jenž se především v těch nejrychlejších momentech dostával až někam k hardcore/punku. Celkem zaznělo tuším sedm válů, které uběhly docela v pohodě, ale žádný velký zázrak to zase nebyl.

Papírově nejsilnější jméno v podobě Meth Drinker nakonec bylo i v reálu tím nejsilnějším, co večer nabídl. Novozélandský „Piják pervitinu“ byl totiž – jak se ostatně na každý správný sludge sluší a patří – hutný a intenzivní. Trojice od protinožců to drtila setsakra zodpovědně, zpívajícím bubeníkem počínaje (super výkon!), baskytaristou, který do toho viditelně šel až na doraz, pokračuje, kytaristou, jenž svůj nástroj taktéž nešetřil ani v nejmenším, konče. Drtivá rytmika, místy až dronově kvílející kytara i zvířecí vokály si během tohohle vystoupení prostě sedly, všechny dílky zapadly na své místo a tenhle syrový hnus měl tím pádem koule jak bejk. Podobně jako Weak, i Meth Drinker zahráli set o sedmi skladbách, nicméně vzhledem k tomu, že ještě měli do desáté hodiny, s níž musí produkce na Sedmičce končit, chvíli času, přidali navrch i osmý vál… a kdyby bylo ještě víc času, klidně bych si nechal líbit i další, protože tohle mě fakt bavilo.

Abychom si úplně rozuměli… fakt to ani zdaleka nebyl koncert roku. I kdybyste třeba byli fandové sludge, nemusíte tak úplně jít ke zdi a začít do ní mlátit hlavou, jestli jste tam nebyli. Sice to totiž bylo dobré a celá akce byla hodně sympatická, ale nebylo to až TAK dobré. Na druhou stranu, kdo se byl podívat, asi nemusí litovat peněz nebo času, protože bylo co poslouchat.

Recenze

Tongues – Thelésis ignis

Napsat komentář
Tongues - Thelésis ignis
Země: Dánsko
Žánr: occult black / death metal
Datum vydání: 5.10.2014
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Void Meditation
02. The Will of Fire
03. Last Grip of the Hand of Guilt
04. Bloodline of the Blind

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Pod poměrně neurčitým názvem Tongues by se – když na to přijde – vlastně mohlo skrývat takřka cokoliv. Ve skutečnosti však toto jméno nese dánská smečka, která se rozhodně neštítí ve své tvorbě kombinovat hned několik extrémních metalových subžánrů. Nemám sice tušení, proč se duo rozhodlo sama sebe pojmenovat výrazem pro orgán smyslu chuti v plurální formě, podařilo se mi ovšem vypátrat (Columbo se může jít zahrabat!), že Dánové v říjnu loňského roku vydali své debutové EP s názvem „Thelésis ignis“. A právě na něj nyní zaměříme svou pozornost.

Ačkoliv je „Thelésis ignis“ pro Tongues debutovým nosičem a ačkoliv za skupinou nestojí žádné známé persóny či alespoň veteráni scény, již při pohledu z dálky je poměrně jasné, že v tomto případě nepůjde o žádnou amatéřinu. Nejen poměrně zajímavý přebal, ale obecně i celková prezentace Tongues jasně naznačuje, že to Dánové mají promyšlené (byť drnkat dnes na okultní notu – a v tomhle druhu muziky obzvláště – není vůbec nic originálního) a také jméno I, Voidhanger Records v kolonce vydavatele značí, že asi nepůjde o žádný provar.

A věřte tomu nebo ne, Tongues mají na svém debutu do provaru skutečně daleko. Hlavní ingrediencí, z níž je „Thelésis ignis“ ukuchtěno, je black metal. Ten se zde nachází v podobě, která je poměrně daleko od tradiční formy žánru à la Norsko raných 90. let. Místy se Tongues vydávají i do mírně disharmonických rytmů a dostávají se na dohled hájemství, v němž vládnou především chaotičtí bohové z Francie. Zároveň s tím však Dánové svou tvorbu koření i znatelnou death metalovou chorobností či špetkou doom metalu.

„Thelésis ignis“ je ve výsledku koktejlem metalového extrému, který se hlavně zpočátku zdá být poměrně neprostupným a nedobře stravitelným. A samotní Tongues to svým posluchačům nijak neusnadňují – sice se jedná o EP, avšak hrací doba se vyšplhala téměř na 35 minut, tudíž je jasné, že při počtu čtyř písní půjde spíše o delší kusy. A také, že ano, jelikož hned úvodní „Void Meditation“ přesahuje hranici deseti minut. Rovnou v této úvodní skladbě Tongues ve své podstatě z velké části ukážou, co se bude dít i nadále – po plíživém intru vás okamžitě obejme nemocný sound a zvláštní atmosféra zla, kterou jen podpoří mocné rytmické údery nebo výtečný záhrobní chropot. Postupně během kompozice Dánové předvedou třeba i takřka až rituální perkuse, zběsilé kytarové sólo, několik působivých melodií, pomalejší neriffové momenty stojící na atmosféře nebo trochu oné již zmiňované disharmonie.

I v následujících třech písních „The Will of Fire“, „Last Grip of the Hand of Guilt“ a „Bloodline of the Blind“ Tongues pokračují v podobném duchu propracovaných nerefrénových kompozic s množstvím zvratů a vrcholů. Akorát na rozdíl od první „Void Meditation“ tu a tam vystrčí růžky i onen death metal, i když je to vzato kolem a kolem „pouze“ další dílek skládanky do kompletní mozaiky „Thelésis ignis“.

EP je sice na prvních pár poslechů nelehce stravitelné, ale rozhodně se vyplatí mu dát svůj čas. Tongues nejsou jednodušší, což však není chyba. Naopak ukázali, že relativní komplikovanost „Thelésis ignis“ není vůbec samoúčelná a že mají svou muziku promyšlenou. Může to znít jako největší možné klišé, ale skutečně tomu tak je – jakmile člověk tomu počinu věnuje prostor, objeví se množství skvělých a propracovaných momentů se silnou atmosférou. Řečeno jednoduše, výsledkem je nahrávka, jež dle mého názoru za slyšení jistě stojí.

Navíc vzhledem k tomu, že je „Thelésis ignis“ debutovým počinem, nebojím se v případě Tongues hovořit o velmi zajímavém příslibu do budoucna. Dánové již v současné době pracují na svém prvním dlouhohrajícím albu a říkám rovnou, že už teď jsem zvědavý, jak to dopadne, a upřímně doufám, že nastavená laťka bude přinejmenším vyrovnána.

Reporty

Euzen, Dora Bondy

Napsat komentář
Euzen
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Akropolis
Účinkující: Dora Bondy, Euzen

První pohled (Atreides):

Poslední dobou se čím dál častěji pozoruji, jak se nořím hlouběji a hlouběji do vod indie popu a objevuji barvitost často dost svérázných zpěváků, zpěvaček a případně i jejich kapel. Když jsem zhruba měsíc nazpět hledal, které z nich bych mohl zahlédnout v našich luzích a hájích (čti: v Praze), čirou náhodou padl můj zrak na Euzen, jméno do té doby pro mě neznámé. Pochopitelně, že moje objevitelská vášeň to nemohla nechat jen tak, a když po prvním poslechu zjistila, že za velmi přívětivé dvě stovky to vůbec nezní jako marná investice, rozhodla se mě na její koncert v Akropoli chtě nechtě dotáhnout. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, že Facebookový event se tvářil, jako by o něm téměř nikdo nevěděl, napadal mě možná tak sál zející prázdnotou a ostuda, že by zpěvačka mezinárodního jména hrála pro dvacet lidí. A ono to tak dost dlouho taky vypadalo.

Do klubu jsme se šéfredaktorem dorazili tak dvacet minut před začátkem stanoveným na půl osmou. Pódium bylo připravené a doslova nacpané nástroji. Část z nich patřila prvnímu jménu večera, Doře Bondy. Tahle sličná slečna se před takřka prázdným sálem (ve kterém skutečně bylo cirka dvacet lidí) objevila s dalšími třemi spoluhráči. Obsadila barovou sesli za mikrofonem a kapela spustila akustický indie pop. Intimní vyznění koncertu sedlo skvěle a Dořin silný, nakřáplý hlas tomu jen přispěl. Nápomocný byl paradoxně i prázdný sál Akropole. Pomalu se sice zaplňoval, nicméně stále po něm bylo náhodně rozházeno jen pár postav. Písničky se pod vysokým stropem rozléhaly a koncert to byl vskutku komorní. To nejvíce vyniklo při jedné z posledních písní, kdy Dora zůstala sedět za mikrofonem sama s akustikou, a i bez elektrické kytary a bicích si dokázala udržet pozornost. Velmi příjemnou půlhodinu uzavřela písní “Grow”, načež odešla i s kapelou z pódia a já si jen říkal, že zůstat na něm ještě píseň nebo dvě, rozhodně bych se nezlobil.

Následovala pauza. Na konci setu nechala Dora ještě přehrát svůj poslední klip právě ke “Grow”, načež přenechala prostor Euzen. Co se dělo dalších dvacet minut nemám ponětí, nijak jsem dění na pódiu nesledoval, zabrán do družné konverzace s doprovodem (nic si nedomýšlejte, se šéfredaktorem se nerandí). Jak se ale zhasla světla, dánská pěnice moji pozornost ovšem přitáhla stejně spolehlivě jako pozornost ostatních. Maria Franz se dostavila v černých šatech a nedivil bych se, kdyby na ní nejeden z chlapů nechal oči podobně jako já. A hádám, že ani opačný pohled už nebyl tak tristní, neb se publikum rozrostlo na nějakých 130 hlav. To pořád bylo mnohem méně, než by si Euzen zasloužili, nicméně lepší než drátem do oka. Naštěstí pětičlenné kapele to na elánu nijak neubralo a Euzen večer uchopili ve velkém stylu.

Začali hrát bez zbytečných řečí a s publikem se kapela přivítala až během hraní. Ač to tak zprvu moc nevypadalo a Euzen si jednu, dvě písně udržovali trochu odstup, brzy začali navazovat s publikem užší kontakt. Záhy se jim povedlo vytvořit přátelskou atmosféru, Maria uváděla písně a sem tam vysvětlila jejich význam, nadšeně děkovala. Došlo na drobnou výuku češtiny a kapela sem tam žertovala i mezi sebou. Nebyl důvod jim dobrou náladu nevěřit a veskrze přirozené a civilní vystupování koncertu jen přidalo na síle. Hudbě samotné, která umí být energická i tajuplně esoterická, nijak nepřekáželo. Emotivnosti přidal i Mariin pěvecký projev. Krom roztomilého severského přízvuku (který prostě žeru… řekl tu někdo Björk?) mi přišla mnohem živější než z alba, a když zrovna nezpívala, dokázala se prostřednictvím tance do písní položit, prožít je a přiblížit publiku i trochu jinak než jen svým hlasem.

I když většina pohledů (vcelku oprávněně) směřovala k Marii, ani zbytek kapely rozhodně nezahálel a pětici to šlapalo bezchybně i hudebně. Kytarista Harald se se svojí sbírkou šestistrunek kolikrát vyloženě mazlil a ani klávesák Christopher nebyl jen pasivním hráčem, naopak se za svými elektronickými udělátky vskutku činil. Euzen vyslali k publiku hlavně novější tvorbu, hodně se hrálo z předešlé “Sequel”, většina písní ale pocházela ze současného alba “Metamorph”, které vyšlo pár dní nazpět. Z hodinového setu mi utkvěla v uších hlavně silně melodická “Vis à vis”, uhrančivá “Mirage”, hrubší “Wasted” nebo správně schizofrenní “Phobia”, ze starších pak “You’re On”. Atmosféra během koncertu sílila, gradovala a během závěrečné písně “The Great Escape”, kterou Euzen pojali hodně energicky, dosáhla maxima. I přesto, že končit se má v nejlepším, přidali Euzen ještě “Judged By”. Pak už ovšem Euzen s pražským publikem rozloučili definitivně a zmizeli v zákulisí.

I přes skvělý výběr a výkon hudebníků to zcela ideální nebylo a některé písně díky pár chybám nevyzněly, jak měly. Kytara byla slyšet na začátku a na konci, nicméně v řadě písní zanikala a Haraldova snažení mi bylo vážně líto. Stejně tak jsem měl dojem, že elektronické bicí snad nebyly zapojené, protože jsem nepostřehl, že by vyloudily nějaký kloudný zvuk. Naproti tomu klasické bicí byly vytáhlé možná až příliš a měly tendence topit kytaru a v jednom nebo dvou případech i elektroniku, která je v hudbě Euzen dost podstatná. Ale i přes občasné výtky ke zvuku to byl skvělý koncert a jsem rád, že jsem nakonec šel, protože tohle za to skutečně stálo.

Druhý pohled (H.):

Já jsem byl na tom podobně jako kolega a o Euzen jsem se dozvěděl vlastně právě až díky jejich pražskému vystoupení, jelikož dřív mi jejich tvorba jaksi unikala. Na druhou stranu jsem se do téhle muziky před oním koncertem doslova zažral a desky “Sequel” a také čerstvě vydanou “Metamorph” jsem sjížděl takřka nonstop, tudíž jsem do Akropole nevyrážel jen tak na kukandu zkusit, co to budeš zač, ale poměrně připraven, natěšen a v neposlední řadě rovněž zvědav, zdali se Dánům podaří přenést jejich provzdušněnou hudbu i na živé pódium…

Jako první se ovšem slova ujal domácí support, který obstarala Dora Bondy (jestli má něco společného s Egonem Bondym, to skutečně netuším), která pro mě byla ještě pět minut před začátkem vlastního vystoupení docela neznámým pojmem. Přesně jak říká kolega, byla to poměrně příjemná a navzdory prostorům Akropole, které nejsou úplně nejmenší, docela komorní záležitost – snad i proto mě koncert a obecně i ta hudba nejvíce bavily právě v těch nejklidnějších a nejintimnějších momentech. Není tedy divu, že vrcholem pro mě byla skladba, před níž se kapela odebrala do zákulisí (ale jinak nic proti kapele, aby mě někdo špatně nechápal) a na pódiu zůstala samotná hlavní protagonistka jen s akustikou. Nemohu sice tvrdit, že bych si z toho celého nějak zvlášť sednul na zadek, ale i tak jsem se docela hezky bavil a Dora Bondy na mně zanechala pozitivní dojem – a to jak hudebně, tak i vizuálně, protože jí to ten večer vážně slušelo.

Přestávka vyplněná klasickými koncertními kratochvílemi (nerozlučný triumvirát odskoku na záchod, fronty na pivo a pseudo-odborných plků o hudbě opětovně prokázal svou nesmrtelnost!) uběhla jako nic a už stáli na pódiu Euzen, kteří koncert otevřeli stejnou písní, jaká otvírá i jejich novou nahrávku “Metamorph”, tedy “The Stage”. Opětovně musím souhlasit s kolegou v tom, že zvuk nebyl od počátku zrovna ideální – ne snad, že by byl nějak zmršený a nedalo se to poslouchat, to skutečně ne, jen byla z nástrojového obsazení nejvýraznější rytmika a především pak bicí, díky čemuž Euzen působili víc rockovým dojmem. Což by bylo v naprostém pořádku, kdyby šlo o rockovou kapelu, nicméně zde se přece jen bavíme o formaci, jež se pohybuje někde ve vodách art popu a lehké elektroniky (rock tam je sice někde taky, ale spíše v minoritním zastoupení) a jejímž hlavním skladatelem je klávesák.

Setlist Euzen:
01. The Stage
02. Notion
03. Dwelling
04. Surreal Medley
05. Words
06. Vis à vis
07. Metamorph
08. Mind
09. Phobia
10. You’re On
11. Wasted
12. Genklang
13. Mirage
14. The Great Escape
– – – – –
15. Judged By

Nechci však vyznít nějak negativně, jelikož i přes tento drobný nedostatek, který se navíc postupně srovnal, to vlastně bylo skutečně parádní a Euzen na mě působili přesně tím dojmem, jakým by měla na pódiu působit každá skupina snad s výjimkou jen těch skutečně extrémních. U funeral doomové depky nebo suicidal black metalu to nutnost není, ale jinak by to tu kapelu prostě mělo bavit a na Euzen ten večer skutečně bylo vidět, že si to hraní užívají – přinejmenším na mě to takový dojem dělalo. A odsud už je jen krůček ke skvělému vystoupení – Dánové si svým procítěným výkonem (nechce se mi vyzdvihnout jen jednoho člena, protože všichni byli výborní), civilním vystupováním i nenuceným humorem mezi písničkami (“Musím si vyměnit kabel… řekni jim zatím nějaký vtip!”) museli zanedlouho získat snad každého v sále včetně těch, kteří byli zpočátku trochu zaskočeni hůře slyšitelnou kytarou. Alespoň u mě to tak bylo, a když Euzen jako čtvrtou spustili fenomenální “Surreal Medley”, už mě měli jednoznačně na svojí straně.

Jediné, co mi na vystoupení Euzen vadilo, je to, že uběhlo strašně rychle, ale tak už to bohužel u povedených koncertů bývá. Užíval jsem si v podstatě každou skladbu a vůbec mi nevadilo, že se hrálo především z posledních dvou alb “Sequel” a “Metamorph” a že z debutového “Eudaimonia” zazněly jen dva kousky. Jedním z nich byla jen tak mimochodem i dánsky zpívaná “Genklang”, před níž Maria Franz promluvila o nedávné střelbě v Kodani.

Tak či onak, koncert byl pryč co nevidět – sice bych si dal klidně ještě větší porci, ale když Euzen dohráli přídavek v podobě další fantazie “Judged By”, ihned jsem věděl, že sem se zcela jistě vyplatilo zajít. Za docela lidový peníz totiž člověk dostal výtečný zážitek, po jehož konci už zbývalo jen provést nájezd na stolek s merchandisem a s pocitem dobře stráveného večera se odebrat do noční Prahy…

Reporty

Total Heels, Canadian Rifle, Palahniuk

Napsat komentář
Total Heels
Datum: 12.10.2014
Místo: Praha, 007
Účinkující: Canadian Rifle, Palahniuk, Total Heels

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Total Heels tu hráli už loni a už tehdy jsem se na ně chtěl jít podívat, akorát mi to tenkrát bohužel nějak nevyšlo. Tak jako tak, na jejich loňský koncert prý dorazilo pouhých 19 platících diváků, což – co si budeme povídat – je docela málo, zvlášť na takhle zábavnou kapelu. Nicméně i přes takovouhle návštěvnost sem Total Heels po roce přijeli znova, opět pod pořadatelskou záštitou Silver Rocket a opět na strahovskou Sedmičku. No, a vzhledem k tomu, že za ten rok se pár věcí změnilo a Sedmičku už nemám 100 kilometrů daleko, ale coby kamenem dohodil (a to v podstatě doslova!), nebyl už sebemenší důvod nejít…

Nemá cenu se tvářit, že to tak není – přišel jsem hlavně kvůli Total Heels. O existenci jejich dvou předkapel, tedy Američanů Canadian Rifle a domácích Palahniuk, jsem ponětí měl, ale že bych měl nějaký zevrubný přehled o tom, co jejich tvorba obnáší, to bohužel tvrdit nemohu. To samozřejmě má svoje nevýhody, o tom žádná, ale když nic jiného, alespoň je nějaký prostor pro překvapení.

Jako první do akce nastupují Palahniuk, jejichž přístup není žádná věda… kytara, basa, bicí a zpěv dávají dohromady přímočarý rokenrol s lehkým odérem punku. I když… jen na první poslech, protože jak se ukázalo, ono to s tou přímočarostí nebylo až zas tak žhavé. Ačkoliv to šlapalo a nechyběla tomu energie, rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o nějakou triviálnost nebo že by v tom snad nebyla myšlenka. Jakmile se řekne, že to je prostě rokenrol, asi většina z nás si představí, že to bude hodně jednoduché, ale Palahniuk se rozhodně nebáli do muziky naroubovat i nejednu zajímavou vyhrávku nebo melodii, což se mi líbilo. A jak jsem pak zjistil zpětným poslechem letošního sedmipalce, studiově to všechno vynikne ještě lépe a je to ještě zábavnější než živě, což bych zrovna u tohoto druhu muziky nečekal. Nicméně zpátky ke koncertu, protože se rozhodně sluší zmínit, že kratičkému setu vévodil především zpěvák Fuego, jenž svůj výkon neustále doprovázel množstvím grimas a “tanečků”, tudíž bylo nejen co poslouchat, ale i se na co dívat. Kratičký set (pouhých 25 minut) tak utekl jako voda.

Netrvalo dlouho a na pódiu už stáli Canadian Rifle, kteří i přes svůj název nepocházejí z Kanady, nýbrž z Chicaga. Jestli šlo v případě Palahniuk o přímočarosti trochu polemizovat, tak v případě Canadian Rifle už rozhodně ne, protože to byl špinavý syrový punk rock, který je snad přímo dělaný do malých klubů jako Sedmička. Trojice fousatých kořenů nepředváděla žádnou perfektně secvičenou a promyšlenou show, prostě “jenom” hráli, ale právě to se mi na podobných formacích líbí – jenom tam tak stojí a mastí na kytary, ale stejně je to opravdu zábavné, protože z toho čiší obrovská upřímnost, bezprostřednost a jakási pohoda, nikdo si na nic nehraje. A právě v tomhle tkví největší síla podobné hudby. Upřímně říkám, že to, co Canadian Rifle hrají, není ten typ muziky, u níž bych měl potřebu si to cíleně pouštět doma, ale živě to rozhodně mělo svoje kouzlo, o tom žádná.

Palahniuk i Canadian Rifle mě bavili, to ano, ale že bych z toho šel do kolen, to zase ne. Ale Total Heels… to byla jiná, protože tam už k tomu daleko nebylo. Total Heels jsou vlastně zase jenom rokenrol (ostatně právě o něm byl celý večer), ale jsou prostě skvělí, a to nejenom kvůli lehce atypickému zvuku, který má na svědomí přítomnost kláves. Především z té kapely sálá obrovská energie, ale ne taková ta prvoplánovitá, aby prostě byla nějaká show nebo protože se “to tak dělá”. Total Heels spíš svou muziku zkrátka prožívají, na koncertě jedou na sto procent o podobně jako u předchozích kolegů je to maximálně upřímné a uvěřitelné – až takhle jednoduchý ten recept je. Aniž bych chtěl snižovat výkony všech ostatních muzikantů, protože i oni byli samozřejmě skvělí, vyzdvihnout musím obzvláště zpěváka Jasona Orloviche, jenž dával školu, jak to má vypadat, když se do toho frontman pořádně opře. Neustále se hýbal do rytmu, tleskal, ale ne takovým tím způsobem, že by snad chtěl roztleskávat publikum – prostě jen tak sám pro sebe, jak si tu muziku užíval. A do toho samozřejmě také skvěle zpíval, a jestli si říkáte, že k perfektnímu výkonu už by stačilo přidat jen dávku charisma, tak si můžete být jistí, že ani to mu nechybělo. Total Heels byli stručně řečeno naprosto výteční. Bylo to strašně krátké (40 minut? víc ani náhodou, možná spíš o trochu méně) a klidně bych se nezlobil, kdyby to mělo být i dvakrát tak dlouhé, ale po celou tu dobu jsem se bavil opravdu neskutečně. Nechci znít moc pateticky, ale až tu Total Heels budou někdy znova, rozhodně neváhejte a běžte, protože tahle skupina je živě tak parádní, že si to musí užít i ortodoxní death metalista…

Recenze

Horned Almighty – World of Tombs

Napsat komentář
Horned Almighty - World of Tombs
Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.9.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Intro
02. World of Tombs
03. Diabolical Engines of Torment
04. Unpure Salvation
05. Plague Propaganda
06. …of Flesh and Darkness
07. In Torture We Trust Pt. II
08. This Unholy Dwelling
09. Blessed by Foulness
10. Twisted Mass of Burnt Decay [Autopsy cover]

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Nevím, jestli se jedná jen o můj osobní pocit, ale zdá se mi, že Dánové Horned Almighty jsou na scéně extrémního metalu obecně považováni za kvalitní kapelu. Svým způsobem nic proti tomu, protože se v žádném případě nedá tvrdit, že by jejich tvorba neměla úroveň, jenom si myslím, že jsou až moc přeceňováni. Tedy, abych byl přesnější, nemohu soudit, jak tomu bylo na prvních dvou albech, protože jsem měl tu čest pouze se třetím “Contaminating the Divine” z roku 2009 a čtvrtým “Necro Spirituals”, které je o rok mladší. Ani jedna z těchto dvou desek není špatná, Horned Almighty do toho šlapou docela zodpovědně a nemám žádný problém si to poslechnout, ale je to prostě takový ten druh nahrávek, které si pustíte tak pětkrát, nohy vám budou samy od sebe klepat ve zběsilém rytmu, ale po těch pěti posleších už tak nějak nemáte chuť se tomu věnovat dál a radši to odložíte.

Samozřejmě, nikdy jsem se netvářil, že mám patent na rozum a že jenom můj vkus je ten jediný pravý, jistě to někdo může vnímat jinak, ale já osobně jsem “Contaminating the Divine” i “Necro Spirituals” věnoval jen těch pár otočení a pak jsem na ty placky pomalu zapomněl. Čtyři roky uběhly jako voda (a během nich jsem ty počiny vůbec neslyšel) a Horned Almighty jsou tu zpátky, tentokrát s pátým zářezem na své dlouhohrající pažbě – “World of Tombs”.

Vzhledem k tomu, že na “World of Tombs” už píšu recenzi, rozhodl jsem se tentokrát překonat sám sebe a dát muzice Horned Almighty víc prostoru na to, aby se předvedla. Výsledek zpočátku dopadl úplně stejně jako v případě obou minulých alb – ta muzika je fakt našlapaná a je vidět, že Horned Almighty umí, ale jen prvních cca pět poslechů je zábavných a pak mě chuť poslouchat dále opustila. Ačkoliv jsem se to tentokrát vzal za ten zodpovědnější konec a poslouchal dále, nějaký zlom bohužel nenastal, takže pro mě tito Dánové stále zůstávají v sortě hodně solidních kapel, které však na vyšší ligu nemají.

Nicméně i přesto, co jsem řekl, stále platí, že Horned Almighty nejsou žádné lamy a těch několik prvních poslechů je to vážně zábava. A také nijak nezastírám fakt, že několik songů se mi upřímně zalíbilo, například “Plague Propaganda” s několika nebezpečně chytlavými pasážemi nebo sedmiminutová “Blessed by Foulness”, která je zároveň poslední regulérní peckou, jelikož po ní už následuje jenom cover “Twisted Mass of Burnt Decay” od zámořských řezníků Autopsy. Vrcholem alba je však sedmá “In Torture We Trust Pt. II” s jedním opravdu kulervoucím motivem. Ten zbytek taktéž není špatný, solidní kvalitativní úroveň má a vlastně tu není jediná písnička, u níž by bylo od věci mluvit od nadprůměru, takřka ve všech případech to ovšem nad tím průměrem není moc vysoko.

Tak mě napadá, že jsem si tu už stihl vylít srdíčko, a taky vám vykecat, jaké skladby jsou nejlepší, ale pořádně jsme se ještě nevěnovali tomu, co Horned Almighty vlastně hrají za styl. Inu, nevadí – lepší pozdě než vůbec, tak na to pojďme teď. V základě je to black metal trochu modernějšího střihu, čímž nemám na mysli jakési klávesové halekačky, ale prostě a jednoduše fakt, že není na místě očekávat nějakou chrastivou garáž. Všimněte si ovšem toho, že jsem řekl “v základě black metal” – to totiž znamená, že do výraziva Horned Almighty promlouvají i další vlivy, především death metal, jenž je z mnoha pasáží cítit opravdu mocně. Stejně tak se však objeví i thrashové výjezdy, což je na novince nejznatelnější asi v songu “Diabolical Engines of Torment”, který místy zní, jako kdyby se na “World of Tombs” zakutálel třeba od norských Aura Noir.

Tak jako tak, “World of Tombs” se rozhodně poslouchat dá, je to slušná práce a v žádném případě to není pro dánskou extrémně metalovou scénu ostuda. Jen bych to prostě až tak moc nepřeceňoval, neboť to není nic víc než hezky se poslouchající hoblovačka. Jasně, spousta kapel si i o téhle úrovni může nechat jen zdát, o tom žádná, ale to nic nemění na faktu, že mi slabší šestka přijde pro “World of Tombs” jako adekvátní známka…