Spina Bifida je skupina, o níž asi málokdo z nás slyšel. Jedná se o starou death/doom metalovou formaci z Nizozemska, která po sobě zanechala jenom jedno demo “Symphony of Indictment” (1992) a desku “Ziyadah” (1993). V roce 2010 sice proběhla obnova činnosti, ale žádné další počiny se prozatím neobjevily. Tak či onak, já jsem o existenci Spina Bifida doposud neměl tušení… nemám zdání, jak je na tom jméno kapely v domácím Holandsku, třeba jsou na tom podobně kultovně jako u nás v České republice Age of Storm, což je dávno nefungující, dnes již polozapomenutý death/doom metal, na který však někteří dodnes přísahají, ale kdo ví…
Každopádně, letos někoho napadlo “Ziyadah” opět vyhmátnout a poskytnout mu reedici. A přesně dle hesla, že když už tak už, to španělská firma Memento Mori (provařenější jméno doom/deathovému labelu fakt nevymyslíte) vzala z gruntu a jako bonus na disk přihodila i demosnímek “Symphony of Indictment”.
“Ziyadah” je hudebně taková žánrová klasika… nechybí pomalé bahenní umíráky, z nichž se relativně často vyjíždí do valivého death metalu. Z dnešního pohledu už to album zní trochu fádně a zastarale, ale to samozřejmě nemůžeme brát jako chybu, protože je to vzhledem k době vzniku materiálu zcela logické. Navíc, i přesto se to poslouchat rozhodně dá a nelze tomu upírat jistou přitažlivost. Na rozdíl od třeba takových Lucifer’s Hammer, o nichž (a hlavně o reedici jejich debutu) jsme si tu povídali nedávno, mi reedice “Ziyadah” nepřijde jako holá zbytečnost a nějaký smysl v novém vydání takovéhohle materiálu vidím, byť žádný majstrštyk nebo neprávem zapadlý klenot to také není.
Pokud vaše srdíčko tepe v rytmu oldschoolového dřevního death/doom metalu, pak si “Ziyadah” rozhodně sežeňte, protože to bude vaše krevní skupina. Pokud fanatickými posluchači stylu nejste, tak spíš asi sáhněte po nějaké současnější bandě jako třeba Vallenfyre.
Neznalé může zdání klamat a můžou nabýt dojmu, že pod jménem v titulku recenze se nachází další neznámá parta, která jen tak profičí kolem bez povšimnutí, protože Vallenfyre není nikterak profláknuté jméno, ale jakmile poodkryjeme personální osazenstvo, které za touto kapelou stojí, tak se přízvisku super nelze ubránit. No považte sami, v řadách Vallenfyre se sešli Gregor Mackintosh z Paradise Lost, HamishHamilton Glencross (ex-My Dying Bride), Adrian Erlandsson z At the Gates a tisíce dalších projektů a Scott z Alehammer a Extinction of Mankind. No dobře, uznávám, že poslední jméno mi nic neříká, ale přeci jen, tři takhle našlapaná jména pod záštitou jedné formace už tak nějak dopředu vzbuzují v posluchačích nemalá očekávání, se kterými se “Splinters” muselo potýkat. Tím spíš, když si debutové album “A Fragile King” vedlo u fanoušků a kritiků veskrze pozitivně a je tak otázkou, zda se podařilo minule nastavenou laťku alespoň vyrovnat.
Na odpověď si budete muset počkat na konec pořadu (pardon, recenze), protože ještě předtím se sluší udělat si klasickou okružní jízdu po “Splinters” a představit jej všem, kteří doposud netuší, s čím se v případě Vallenfyre posluchač potýká. Přestože je domovinou kapely a tří čtvrtin jejího osazenstva Velká Británie, tak bych se čistě bez znalosti dalších okolností nebál zařadit “Splinters” někam na skandinávský poloostrov. “Splinters” a samozřejmě i “A Fragile King” totiž zní úplně jako výtvor severské death metalové party libující si v hrubém growlingu a ostře chrastících kytarových riffech, které občas zjemní melodické kytarové výjezdy. Po vzoru anglických kořenů jednotlivých členů se však Vallenfyre nebojí do šlapavého death metalu přimíchat jako legendární britské bažiny husté doomové ingredience, díky nimž získává “Splinters” dusivou a tíživou atmosféru. Dalo by se říct, že to je něco jako death/doom metal z dílny Asphyx, ale Vallenfyre oproti holandské drtičce do své tvorby protáhli víc melancholické, někdy až depresivní nálady.
Snad jedinou nevýhodou, která nehraje albu vyloženě do karet, je jeho předvídatelnost. Dopředu bylo jasné, jak bude “Splinters” znít (a to i přes produkci žánrově nespřízněného Kurta Balloua z Converge) a při pohledu na tracklist lze už předem říct, která ze skladeb bude nemyslící drtička a která naopak podrásá vaše nervy táhlými riffy a kytarovým vazbením, jež vnáší do výsledného (mimochodem, velmi průrazného) zvuku ještě více neklidu. I přesto, že jsou jednotlivé písně od sebe slušně rozeznatelné, tak si dokážu představit, že spousta posluchačů album někde v půli vypne, protože se jim to bude zdát všechno na jedno brdo. Nechci teď nikoho odradit, ale svým způsobem to tak je. Tu a tam zběsilá death/crustová sypačka, jindy zase jako sopel pomalá tempa. To všechno pod tíhou hlubokého growlingu vyznívá velmi nehostinně a posluchačsky nepřístupně, takže to bude chtít trochu trpělivosti, na to se připravte.
Skladby na “Splinters” se dají celkem bez problémů rozdělit na dvě skupiny. Klasické death metalové vály a pak ty zatěžkané kusy s těžkotonážními tempy. I přesto však nelze říct, že by album nebylo jednotné nebo že by jedna skupina tu druhou válcovala. Dokázal jsem si bez problémů najít favority v ostrých výjezdech jako “Scabs”, “Thirst for Extinction” a hlavně energií napěchované šlupce “Instinct Slughter”, která je díky své intenzitě a krátké hrací době až crustově špinavá. Skvělý flák. Stejně tak jsem si oblíbil roztahanou “Bereft”, závěrečnou titulku “Splinters” nebo záhrobní bažinatou “Aghast”, které reprezentují pomalejší skladby s doomovou atmosférou. Albu rozhodně prospívá příjemná 40minutová stopáž, díky níž dá všechen ten oldschoolový nátlak přečkat bez výrazného sebepřemáhání. Vyloženě nejlepší kompozice pak spatřuji zejména v “Odious Bliss”, jež reprezentuje přímočaré death metalové hřmění, a již zmíněnou titulku se skvělým videoklipem, který víc než dobře koresponduje s nepříjemnou atmosférou, již skladba sama vyvolává.
Takže, pominu-li již dopředu jasně daný nepřekvapivý výsledek, protože snad každý přesně věděl, jak “Splinters” bude znít, tak je novinka Vallenfyre ve všech ohledech kvalitní dílo, které je papírově úplně v nejlepším pořádku. No, a protože je hudební stránka povedená i prakticky, nejen teoreticky, tak se můžu pomaličku vrátit k dotazu z úvodu recenze. “A Fragile King” sice zůstává (prozatím) nepřekonáno, ale rozdíl mezi oběma alby je téměř nicotný. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl jen můj vlastní pocit pramenící z toho, že debut mám naposlouchaný přeci jen o něco intenzivněji. Ať je to jak chce, “Splinters” určitě nepropadlo a všem milovníkům špinavých death metalových mlátiček udělá setsakramentskou radost, ačkoli kritici u vytržení nebudou, protože album je to na poměry žánrových standardů jen lehce nadprůměrné. Mně se však album líbí hodně, takže můžu sáhnout po známce více nadprůměrné.
Další názory:
Na “Splinters” nenajdete vůbec, ale vůbec nic originálního nebo dříve neslyšeného, přesto to výsledku nijak neškodí. Důvod je velice jednoduchý – ta muzika má totiž navzdory tomuto mírnému handicapu kurevskou sílu a jednoduše vraždí na potkání. Přitom ten recept je strašně jednoduchý – je to “jen” řízný špinavý oldschool death metal a sem tam odporný doomový močál. Placka má ovšem tak obrovské a chlupaté koule, že to člověka bez problému dostane i tak. Vallenfyre dokazují, že vlastně není třeba vymýšlet nové postupy, protože muzika může totálně drtit i s použitím těch starých. Jak vidno, staří mazáci prostě umí, přičemž je úplně šumák, že je to v rámci (relativně) nového projektu. Debut “A Fragile King” byl náser a “Splinters” je stejně je tak, takže vlastně nemám co vytýkat, protože ta deska je silná, uvěřitelná a nakopává prdele, což je mnohdy (jako třeba tady) mnohem víc než násilné experimentování. H.
Britské allstar death/doomové komando Vallenfyre se po třech letech vrací na místo činu a já říkám ještěže tak! Sice jsem se trochu bál, že po prohlášeních o návratu k death metalovým kořenům muzikanti nadobro opustí bažinatý doom metalový odér, který se táhnul z debutu “A Fragile King”, ale to se naštěstí nestalo a Vallenfyre naopak našli alespoň pro mě ideální průsečík těchto dvou žánrů – a je to velká paráda. Toho zhoubného bahna je tam pořád dost, ale novinka “Splinters” mimoto stíhá být i naprosto ničivá. Je to skvělé, když Vallenfyre drtí chorobné pomalé riffy, je to skvělé, když se urvou ze řetězu a ničí posluchače excelentním oldschool death metalem, je to skvělé od začátku do konce… A aby taky ne, když Scootovo basové bručení rozvibrovává bránice široko daleko, Hamish Glencross sází jeden parádní riff za druhým, Adrian Erlandsson sype jak podle death doomové učebnice a Greg Mackintosh dává svým chroptěním školení velice dlouhé řadě kolegů za mikrofonem. Já vám nevím, nejsem na death/doom metal žádný expert, ale přesně takhle by to podle mě mělo vypadat, protože “Splinters” prostě zabíjí – po staru a bez pardonu. Ježura
Země: Švýcarsko Žánr: doom / death metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Auric Records
Tracklist:
01. While the Sea Mounts Up
02. Mother South
03. Under the Linden Tree
04. Murmansk II Му́рманск
05. Ghost – An Interlude
06. Crawl
07. Sacrum quod vivit
08. Murmansk I Му́рманск
09. Devil Wears Christ
Jméno Excruciation sice na metalové scéně není obecně úplně známé, a kdybyste asi dělali anketu na nějakém festivalu, většina lidí by je nejspíš neznala, ale jestli si myslíte, že tu máme co do činění s nějakými amatéry, jimž ještě teče mléko po bradě, rozhodně se mýlíte. Tihle švýcarští borci jsou totiž aktivní už od konce roku 1984, takže se vlastně jedná o nefalšované veterány. V této staré éře ovšem Excruciation dokázali vydat jenom jedno minialbum a poměrně početnou sérii demosnímků, pak se po nich v roce 1991 slehla zem.
Zem byla slehlá nějakých 14 let… roku 2005 se totiž Excruciation opět probrali k životu a jali se “doomovat” už v dlouhohrajícím stylu. Po dalších minialbech a živáku nakonec došlo k vydání dlouhohrajícího debutu “Angels to Some, Demons to Others” v roce 2007, načež jej o dvě léta později následovalo pokračování “[t]horns”. Letos pak přišla třetí deska s názvem “[g]host”, jíž se právě teď podíváme na zubní protézu…
Jak již padlo, Excruciation nejsou žádní začátečníci, ale už dávno ostřílená a zkušená parta, která tu svojí doom/death metalovou káru táhne nějaký ten pátek. Tím pádem je docela na místě očekávat, že ani samotná muzika na “[g]host” nebude znít nijak začátečnicky, ale půjde o kvalitní záležitost, jak se na takové staré páky sluší a patří. Což sedí, protože opravdu tomu tak je. Zdá se vám, že to nějak nekoresponduje s tou známkou na konci recenze (a nedělejte, že jste se na to číslo nepodívali předem)? Na první pohled to tak vypadat může, ale musím zdůraznit, že ta kvalitní úroveň se opravdu týká pouze muziky.
Opravdu je tomu tak – budeme-li se bavit čistě o instrumentální stránce, není pochyb o tom, že Excruciation to mají v malíku, mají jasno o tom, co hrát, jde jim to od ruky, mají nápady a výsledek je docela povedený. Je sice pravda, že je “[g]host” svým způsobem poměrně jednolitá nahrávka, jejímž jediným zpestřením je poklidná instrumentální mezihra “Ghost – An Interlude” na páté pozici, díky čemuž je ta tři čtvrtě hodina vlastně docela dost, ale je to v rámci stylu, takže to nakonec není nic, co by mi zas tak vadilo. Hlavně zpočátku mezi sebou jednotlivé písně dost splývají, ale když tomu člověk dá čas, nakonec se nějaké zapamatovatelné momenty objeví, třeba trochu chytlavější song “Murmansk II Му́рманск”, povedený klidný rozjezd “Mother South” nebo výborný riff v “Sacrum quod vivit”. V tomto ohledu je vše v nejlepším pořádku a líbí se mi to. Opětovně však upozorňuji, že se bavíme čistě jenom o hudbě.
Je tu totiž jedna taková “drobnost”, která veškeré snažení Excruciation na “[g]host” absolutně potápí, zbytku skupiny hází klacky pod nohy a celkový dojem z desky posílá do pekel… ani nejde říct, že by to ten dojem jen sráželo, protože jej to úplně ničí. A jak jistě správně tušíte, když jsem výše zdůrazňoval, že se bavíme jen o instrumentální stránce, oním kamenem úrazu je vokál. To, co totiž Eugenio Meccariello předvádí, je absolutně neposlouchatelné. Při vší úctě, ten jeho zpěv je naprosto příšerný a fakt nechápu, že ho zbytek Excruciation prostě nekopne do prdele (rozhodně to měli udělat hned, jak to s hudbou začali myslet jen trochu vážně), protože to se vážně nedá. Pozitivní je na tom asi jen jedna věc – nejspíš poprvé v životě jsem slyšel doslova falešný growling.
Já si z toho sice dělám trochu srandu, ale ve finále to až taková prdel není, protože takhle brutálně imbecilní vokál totálně zprasil celé album od začátku do konce a jenom díky němu se tak “[g]host” stává nahrávkou, kterou si už nikdy v životě nepustím. A to je ve své podstatě obrovská škoda, jelikož čistě hudebně jsou na tom Excruciation skvěle. Za instrumentální stránku bych se nebál dát třeba 7,5/10. Pokud by se nazpívání desky ujal nějaký opravdu schopný vokalista, jenž by to ještě vyšperkoval, možná bych byl ochoten uvažovat i o osmi bodech. Jenže v téhle podobě je to jenom a pouze díky zpěvu tak strašné, že nemůžu jít nad 5 bodů, jakkoliv to je k výborné práci ostatních hudebníků v kapele trochu nespravedlivé.
Finská pětice Ordog patří do té ohromně početné sorty kapel, jež už to nějaký pátek táhnou, mají za sebou relativně dost zkušeností i alb a jistě mají i jistou fanouškovskou základnu, ale z obecného hlediska se pořád jedná o docela malou záležitost, které se už asi jen těžko dostane nějaké většího ohlasu a věhlasu, než je její současný standard. Konkrétně Ordog hrají od roku 2005 a s aktuální novinkou “Trail for the Broken” si na svou dlouhohrající pažbu připsali čtvrtý zářez.
Já osobně jsem na Ordog narazil s předcházejícím počinem “Remorse” z roku 2011… byla to taková ta nahrávka, již si bez problémů poslechnete, vcelku se vám i líbí, ale za nějaký čas už si nevzpomenete na nic jiného, než že jste to kdysi slyšeli a že to bylo v pohodě. Mám takové tušení, že přesně takhle nakonec dopadne i “Trail for the Broken”… ve své podstatě je to fakt pohodová deska a poslouchá se úplně bez problému, pár otočení jsem jí věnoval a nemůžu tvrdit, že bych to považoval za ztracený čas, naopak se mi to i relativně líbilo. Ve výsledku v tom však není taková síla, abych měl potřebu se k počinu někdy v budoucnu vracet. Spíše po dopsání tenhle minirecenze album nadobro založím a za nějaké tři roky tu zase napíšu, že si z něj nepamatuju v podstatě nic kromě toho, že bylo v pohodě.
Nechci ovšem vzbudit dojem, že by “Trail for the Broken” bylo nějakou tuctovkou, jíž byste se měli vyhnout obloukem. Na desce je totiž jasně slyšet, že ji nahrála zkušená kapela, která má ten melodičtější doom metal okořeněný klávesami v krvi, a i když třeba nenabízí nic nového a pouze se pohybuje v dávno nastolených žánrových standardech, pořád se jedná o dost příjemnou muziku. Tím pádem není důvod to fanouškům doomu nedoporučit… asi si z toho na zadní kapsy kalhot nesednete, ale těch pár poslechů, než se nahrávka oposlouchá (což netrvá moc dlouho), s tím strávit jde a není to zlé.
Země: Kanada Žánr: doom / death metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Rain Without End Records
Tracklist:
01. Haunted
02. Black Night Silent
03. These Doleful Shades
04. The Light Which No Longer Shines
05. Darkness Reflected
06. Darkness Confined
07. Darkness Everlasting
Co si představíte pod pojmem death/doom metal? Netuším, nicméně když mi na tohle žánrové zařazení padly zraky, okamžitě na mě vyskočila asociace se jménem Vallenfyre respektive muzikou, jakou takhle banda tvoří. Těžké, úmorné, neúprosné a zničující bahno plné rozkladu a agresivní beznaděje, které vás pomaličku vtáhne do sebe a pak ještě pomaleji rozemele na šrot. A jelikož mi právě tímhle nějaký ten rok nazpět Vallenfyre učarovali, představa, že se něčeho podobného dočkám i od Kanaďanů As Autumn Calls mě snadno přiměla podívat se téhle desce na zoubek. Jak jsem se jen mýlil…
Muzika, jaká se urodila na albu s názvem “Cold, Black & Everlasting”, má totiž ke kýžené bažině tak daleko, jak jen to v rámci škatulky jde. A když o tom tak přemýšlím, vlastně si vůbec nejsem jistý tím, jestli jsou pojmy death metal a doom metal použity oprávněně. Death metalová složka je totiž zastoupená výhradně vokálem (respektive jedním ze dvou druhů vokálu) a ta doom metalová? Nejsem na doom žádný expert, vlastně se v něm skoro nevyznám, ale troufám si tvrdit, že pomalé tempo, trudnomyslné texty a melancholická atmosféra ještě automaticky nedělají doom metal. A i kdyby nakrásně dělaly, dost určitě ne stylem, jaký je prezentován na “Cold, Black & Everlasting”.
Ono to totiž nepůsobí depresivně ale spíše tak nějak politováníhodně – jako by se čtyři zarytí fanoušci doom metalu (kterými podle všeho As Autumn Calls jsou) rozhodli, že do toho chmurného mlýna přispějí i svojí troškou, ale přitom jaksi zapomněli na to, že k rozumnému výsledku je zapotřebí velice konkrétní představa, co chtějí hrát, a také schopnost tomu dát nějakou smysluplnou podobu. A právě tyhle dvě věci “Cold, Black & Everlasting” zoufale chybí.
Vlastní muzika sestává ze zdánlivě nekonečných melodických vyhrávek a k uzoufání nudných a naprosto nijakých riffů, pěvecká stránka pak ze zmiňovaného death metalového vokálu, který je takový průměrný, a čistého zpěvu, který místy dost irituje a je z něj zřejmé, že jeho majitel rozhodně není nijak nadaným pěvcem. Různě se to střídá ale ve výsledku je to pořád jedna a ta samá, pětašedesát minut dlouhá písnička, které kromě řady objektivních kvalit také chybí jakékoli opodstatnění nebo smysl.
Abych ale jenom nenadával, na druhou stranu je třeba uznat, že ne všechno je na “Cold, Black & Everlasting” úplně špatně. Například rozhodně nejde tvrdit, že by tuhle desku nahráli absolutně neschopní muzikanti. On je to sice po devíti letech existence a jedné další řadovce na kontě tak trochu automatický předpoklad, ale nic nemění na to, že jistá zručnost v tom zkrátka je. Stejně tak ty melodie vlastně uši netrhají a místy jsou dokonce vcelku obstojné… Ve šlépějích melodií se výjimečně vydá i kompozice, a zejména mezi závěrečnou trojicí skladeb probleskne několik ne úplně marných momentů. I když to tedy podle předchozích odstavců vypadá, že je “Cold, Black & Everlasting” vážně ukrutná sračka, nakonec to zase tak zlé není. Ale dobré bohužel taky ne.
Co se dá dělat – navzdory jisté úrovni je “Cold, Black & Everlasting” pořád album, které prostě nefunguje ani zdaleka tak dobře, abych mu dopřál smířlivý verdikt. Doom metal a atmosférické odnože metalu, tedy kategorie, ve kterých se As Autumn Calls snaží bodovat, jsou o silných emocích a náladách, kterých je skrze hudbu dosahováno. Otrávenost, únava a vlezlý odpor pouštět si tohle dílo znova však rozhodně nejsou důkazem úspěchu. “Cold, Black & Everlasting” není vyloženě špatné album a své momenty má, ale díky všeobecně patetickému vyznění si těžko může dělat jakékoli nároky na cokoli. Nevylučuji, že to někomu jinému může sednout víc než mně, ale mám-li si zachovat čisté svědomí, výš prostě jít nemůžu. Je mi líto.
Další názory:
Já osobně jsem od “Cold, Black & Everlasting” nečekal vůbec nic zvláštního, ale doufal jsem alespoň v to, že by As Autumn Calls mohli dodat slušnou a poslouchatelnou žánrovou nahrávku. Je jasné, že očekávat v podobných případech nějaký dechberoucí majstrštyk je asi trochu mimo, ale pokud doufám v solidní standard, tak to podle mého názoru není nic přehnaného a kapela by teoreticky neměla mít problém to splnit a případně ještě překonat. Jak se ovšem ukázalo, u As Autumn Calls to taková hračka nebyla. Rozjezd úvodní “Haunted” napovídá, že by tomu tak mohlo být… když se asi po minutě a čtvrt rozjede pasáž s hrubým vokálem a typickou stylovou melodikou, vypadá to nadějně. A vlastně i během celého prvního poslechu mi tento pocit zůstal, nicméně se vzrůstajícím počtem poslechů (a to ani nejde o nějak závratnou cifru) to začíná čím dál tím víc skřípat. Přílišnou standardnost materiálu bych byl ještě ochoten odpustit, protože tu, jak už jsem řekl, jsem očekával, ale fakt, že vyjma poměrně solidních kytarových melodií (ty jsou na desce asi nejsilnější složkou) je těch 65 minut většinu času trochu zívačka na jedno brdo, kterou ještě umocňuje dost špatný a místy dokonce vyloženě falešný čistý zpěv, už přejít dost dobře nejde… “Cold, Black & Everlasting” je sice stále ještě poslouchatelné, ale přece jenom už lehce pod průměrem… H.
Pokud máte dobrou paměť, možná v jejích útrobách vyhrabete, že by vám jméno Kimaera vlastně mohlo být povědomé – tahle libanonská doomovka totiž v roce 2010 vystoupila na domácím festivalu Masters of Rock a jednalo se o její první evropský koncert vůbec. Tehdy také parta okolo frontmana Jean-Pierre Haddada vydala dost slušné album “Solitary Impact”, které mě svého času dost bavilo, a nebál bych se říct, že jsem si ho relativně oblíbil. Nyní Kimaera po třech letech přicházejí s celkově třetí řadovkou “The Harbringer of Doom”, ale bohužel se ani zdaleka nejedná o takový trhák…
Recept je víceméně stejný jako v případě “Solitary Impact” – doom/death metal ve své melodičtější podobě, hojně podpořený klávesami a houslemi, které obstarává vizuálně velice sympatická slečna Milia Fares. Jenže pokud od takovéhle kombinace podobně jako já očekáváte desku plnou melancholické atmosféry, kvalitních a povedených melodií a sem tam nějakého ostřejšího výjezdu, tak asi budete podobně jako já trochu zklamáni. Ačkoliv v základě přesně tohle “The Harbringer of Doom” nabízí, je tu jeden zásadní problém – ony melodie a i všechno ostatní není zas tak povedené…
Co si tak vzpomínám, “Solitary Impact” mě dokázalo zaujmout hned na první poslech, některé melodické linky tam byly vyloženě skvělé, ta deska byla rozmanitá a zábavná. U “The Harbringer of Doom” jsem si po pěti protočeních nebyl s to si vybavit jediný moment a z celé téměř hodiny, co to album trvá, jsem si nebyl schopen odnést téměř nic. Určitě v tom bude hrát roli i poměrně dost sterilní zvuk (předcházející počiny Kimaera proti tomu znějí pomalu jak syrové nahrávky… ale jsou mnohem uvěřitelnější) nedostatek nosných nápadů nebo i to, že kapela jede víceméně podle jednoho monotónního mustru celých 56 minut, ale ať už je to čímkoliv, jako celek mi deska přijde trochu nudná, což mě docela mrzí, protože jsem téhle skupině docela fandil. Snad bude na příštím albu o něco lepší forma…
Dobrá, s tím, že jsou kdovíodkud a hraje tam kdovíkdo, jsem to možná malinko přehnal. O Thaclthi se sice říká, že je to “skupina beze jmen, bez tváře a bez minulosti”, ale pokud je mi známo, formace pochází z Itálie, občanská jména sice tak trochu neznámá opravdu jsou, ale pokud vám stačí pseudonymy, hrají zde jistí Hinthu, Thaurx a Rathlth, přičemž druhé zmiňované jméno by mělo patřit ženě, ale nutno dodat, že to vím pouze z té jediné a docela tmavé fotky, kterou Thaclthi mají. Vzhledem k tomu, že se nejedná o zrovna provařené jméno, by se možná slušelo se ještě chvilku zdržet úvodní omáčkou a objasnit si, odkud se vzalo ono hodně prapodivné jméno Thaclthi, jehož zapamatování je poměrně solidní výkon a na jeho výslovnosti bych si jistě polámal jazyk. To pochází ze starého etruského textu “Liber Linteus Zagrabiensis” z 3. století před naším letopočtem. Tento text je doposud z velké části nepřeložen kvůli minimálním znalostem etruského jazyka, nicméně “thaclthi” by prý mělo znamenat “v tichosti”. Samotná hudební produkce Thaclthi ovšem úplně tichá není – ve své hlučnosti a extrémnosti je ovšem až introvertní.
Výše jsem zmiňoval, že mne “…erat ante oculos” poměrně překvapilo tím, o jak těžkou záležitost se jedná – to se stalo především z toho důvodu, že jsem tak trochu neočekával, že by se z Thaclthi mohlo vyklubat něco takového, poměrně záhy jsem si na to ale zvyknul, a pokud i vy máte nějaké zkušenosti s poslechem nějakých těch hudebních šíleností, jistě dokážete přelouskat i “…erat ante oculos”. Nicméně z obecného hlediska se zcela jistě jedná o muziku, jež bude platit za poměrně nestravitelnou záležitost a s níž by vás i většina metalových posluchačů poslala do kopru s tím, že jde jen o zahuhlaný nečitelný bordel bez hlavy a paty. Jestli si však podobně jako já myslíte, že hudba, která není chytlavá, nemá zapamatovatelné momenty a nemá melodie, může být také setsakra dobrá, pak právě vám je “…erat ante oculos” určeno.
Thaclthi se pohybují někde na hranici mezi funeral doom/death metalem a black metalem s občasnými náznaky ambientu. Jak žánrové vymezení, tak i tracklist s pouze čtyřmi kompozicemi naznačuje, že asi půjde o dlouhé monolitické kusy – a světě div se, přesně tak tomu je. Tedy… ne ale všude. První “Hinthial” je totiž i přes svou sedmiminutovou délku jen jakýmsi intrem, jehož náplní není nic jiného než poměrně neurčitý šum a jakýsi neidentifikovatelný zastřený šepot. Proč ne, je to intro, ale možná by tomu na takovou náplň slušela nějaká ta minutka dolů… i když nemůžu tvrdit, že bych měl byť i jen jednou potřebu “Hinthial” přeskočit. Takže to asi bude nějak fungovat… Druhý song, jenž z “…erat ante oculos” lehce vybočuje, je ten poslední, “The Trip Was Infra Green”. Jedná se totiž jen o předělávku – původní píseň pochází z roku 1993 z desky “From the Shadows” od finských doomařů Unholy. Jejich tvorba je pro mne bohužel doposud španělskou vesnicí, protože jejich jméno stále ještě figuruje na stále ještě předlouhém seznamu skupin, které bych znát měl a neznám, tudíž nedokážu posoudit povedenost coveru oproti originální verzi. Samotný song je však dobrý a do kontextu zbytku relativně sedí, byť je oproti vlastní produkci Thaclthi laděný do čistšího doom metalu.
Z toho nám ovšem vychází, že vlastní tvář Thaclthi tedy představují jenom dvě skladby. To je sice pravda, ale nebojte, i tak se jedná o pořádnou nálož muziky, jelikož dohromady tyto dva kusy přesahují hranici 37 minut – jen samotná “Ixaxaar” totiž trvá úctyhodných 22 minut. Hudební výplň této doby je poměrně zřejmá a více či méně jasně definovaná – velký tlak, neprostupná masa zvuku, hutná atmosféra a žánrově již zmiňovaný projev, u něhož se člověk nemůže rozhodnout, zdali se více kloní k funerálnímu doomu nebo k black metalu… a když náhodou třeba zabrousí spíše do doomových vod, neustále z něj odkapává black metalová odpornost a naopak. Hned co skončí intro “Hinthial” se na vás se začátkem “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà” vyvalí jedna z nejzběsilejších pasáží, které “…erat ante oculos” nabízí. Po dvou minutách extrémního inferna se zase krutě zpomalí a Thaclthi na vás vypustí brutální bahno.
Podobným způsobem italské trio pracuje téměř na celé ploše nejen “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà”, ale i “Ixaxaar”, nicméně ve finále to vůbec nevadí – není žádným tajemstvím, že když se obdobné záležitosti umí udělat a výsledkem opravdu je atmosféra, což se v tomto případě povedlo, tak nějaká monotónnost vůbec nevadí, ba naopak je vlastně i žádoucí. U Thaclthi je však ona monotónnost vlastně jen zdánlivá a spíše pocitová, jelikož to tempo se ze zběsilostí přes střední rychlost až k umíráčkům přelévá relativně často a také se dost často proměňují samotné riffy, ale je pravda, že to si člověk uvědomí až při pozdějších posleších.
Co se týče oněch zmiňovaných ambientních vlivů, ty jsou na “…erat ante oculos” vlastně minimální, ale pořád tam jsou a při soustředěném poslechu dokážou kdejakou pasáž okamžitě posunout o mílové kroky kupředu – a v podstatě vždy je to provedeno takovým způsobem, že by mi vůbec nevadilo, kdyby tak Thaclthi činili ještě o trochu častěji. Pěkným příkladem může třeba pasáž “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà”, která začíná na konci deváté minuty skladby. Pokud bych měl ovšem mezi oběma písněmi zvolit tu lepší, asi bych nakonec ukázal na ten delší opus, “Ixaxaar”, především díky uhrančivé rituální několikaminutové téměř nemetalové pasáži uprostřed, po níž se Thaclthi nadechnou k další nemilosrdné dávce kytarového hnusu.
Ve výsledku se mi “…erat ante oculos” rozhodně líbí a za samotnou hudbu nemám sebemenší důvod Thaclthi nepochválit, protože tohle je přesně ta záležitost, která mě jednoduše oslovuje. Pokud by jinak slušný úvod “Hinthial” nebyl tak zbytečně dlouhý a pětinu celkové stopáže by netvořila předělávka, dal bych minimálně o půl bodu více. Nicméně i přesto – pokud vám hudební deprese nejsou cizí, rozhodně “…erat ante oculos” stojí za zkoušku.
Země: Ukrajina Žánr: doom / death metal Datum vydání: 26.8.2013 Label: Solitude Productions / Hypnotic Dirge Records
Tracklist:
01. A Study in Scarlet
02. Nowhere Is Here
03. Là où le rêve et le jour s’effleurèrent
04. The Sleep of Reason
05. SilentWorld
06. La persistència de la memòria
07. Metamorphosis
08. mātṛ
Ukrajinská parta s tajemným jménem Vin de Mia Trix datuje svůj vznik k roku 2007, a přestože toho prozatím moc nestihla, nemusí to automaticky znamenat, že by to na její tvorbě bylo znát. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, když mluvím o tom málu, tak tím mám na mysli jedno EP, výstižně nazvané demo “Promo” a samozřejmě aktuální debut “Once Hidden from Sight”, kterým na ploše více než šedesáti minut prezentují svou vizi záhrobního doom/death metalu, a musím říct, že jim to nejde vůbec špatně, protože tohle je vyspělá, v mnoha ohledech vyhraná a zkušená deska. Vin de Mia Trix jsou samozřejmě zatěžkaní, jako by se brodili tím nejhustším bahnem, nicméně jejich počinu nechybí kytarová melodika, která z něj činí o malinko přístupnější záležitost než jiné věci ortodoxních ctitelů této hudby.
Můj vztah k této desce ovšem nebyl od počátku vůbec růžový. Jak jsem si k ní zpočátku nemohl najít cestu, což jsem přisuzoval její nevalné záživnosti a jednotvárnosti, protože přesně tak na mne po pár posleších působila, tak jsem si v ní nakonec našel zalíbení a její pochmurná atmosféra si mě podmanila. “Once Hidden from Sight” není jednoduchým počinem na poslech, to říkám na rovinu, i když je to dáno spíše jeho obecným hudebním zaměřením, protože ne každému musí sednout utahané riffy, hluboký growling a pesimistická nálada, která prosakuje snad každou vteřinou. Já osobně tento styl hudby mám rád, ačkoli obecně preferuji živelnější spojení death a doom metalu jako to praktikují třeba takoví Asphyx, ale to je úplně jiná váhová kategorie. Spíš jsem se jen snažil vysvětlit onu nepřístupnost, která však nepramení z faktu, že by album bylo nudné, jen musí mít člověk na takovou desku správnou náladu.
V případě “Once Hidden from Sight” se rozhodně nebudu pouštět do popisování jednotlivých skladeb, protože už při vyslovení spojení funeral doom/death musí být každému jasné, že bych vždy skončil u poznávacích znamení žánru, jako jsou zádumčivé, nicméně hutné kytary, jež se občas melodicky pročistí, velmi pomalá rytmika a roztahanost jednotlivým motivů a dílčích nápadů na co nejdelší plochu, což na jednu stranu může působit hypnoticky, na druhou stranu, pokud se to nepovede, spíš otravně. Vin de Mia Trix jemně oscilují na hraně obou možností, protože jsou písně, u kterých jsem měl pocit, že je vše na svém místě a delší stopáž jim nakonec prospívala (melodická “A Study in Scarlet” či “Metamorphosis”) a stejně tak jsem našel ty, které mě přinejmenším nudily (“Là où le rêve et le jour s’effleurèrent” a “La persistència de la memòria”). Záměrně jsem do druhé skupiny vybral právě tuto dvojici. Ne snad kvůli jejím exotickým názvům, ale protože se jedná o instrumentální kousky, které sázejí na gotickou atmosféru a jediným nástrojem, který v nich uslyšíte, je vlastně piáno. Chápu, že se Vin de Mia Trix snažili odlehčit depresivní atmosféře, ale na mne měly tyto kousky přesně opačný dopad. Místo toho, abych si po jejich skončení brousil zuby na další porci hutného doom metalu, čekal jsem na jejich konec jako na smilování, protože dle mého názoru zbytečně bourají to, co zbylé skladby pracně budují. Naštěstí je zde však první skupina monumentálních kompozic, které do vás na ploše kolem devíti minut vnesou patřičný neklid, což je přesně to, co jsem od kapely požadoval.
Nebudu své povídání zbytečně natahovat snahami popisovat něco, co se velmi špatně popisuje, protože chtě nechtě, “Once Hidden from Sight” je natolik specifická záležitost, že abyste si na ni vypracovali ten správný názor, tak jí musíte dát čas a věnovat jí jistou dávku svého úsilí v podobě několika poslechů. Nevěřím, že by se Vin de Mia Trix v budoucnu alespoň přiblížili klasikům žánru, ale pokud na ně budete nahlížet jako na nositele odkazu, který již dávno vybudovali jiní, tak byste neměli být zklamáni. Pro příznivce doom/death metalu se jedná o naprostou povinnost, kterou by si neměli nechat ujít.
Další názory:
Musím se přiznat, že jsem toho od Vin de Mia Trix čekal docela dost. Ano, já vím, že ta kapela je stále docela mladá a že “Once Hidden from Sight” je jejím dlouhohrajícím debutem, nicméně na mne kyjevský kvartet působil dojmem, že by mohlo jít o velmi zajímavou záležitost – a přesně s tímhle očekáváním jsem se i do nahrávky pustil. Hned s prvním poslechem se ovšem dostavilo značné zklamání, jelikož mě “Once Hidden from Sight” takřka vůbec nezaujalo a muzika mi přišla i na poměry doom metalu příliš utahaná a hlavně nezáživná. Dojem z nahrávky se vylepšil až po větším množství poslechů, kdy se v jednotlivých kompozicích konečně začaly nořit slušné nápady. I přesto však musím říct, že jsem doufal ve výrazně lepší album, než jaké jsem nakonec dostal, což je ovšem vůči Vin de Mia Trix možná trošku nefér, protože jinak je “Once Hidden from Sight” i přes několik menších neduhů vlastně dost slušná práce a jako debut věští potenciál do budoucna. Ty neduhy bych viděl především ve dvou záležitostech – tou první je více jak hodinová délka, na jejíž smysluplné naplnění Vin de Mia Trix ve své současné podobě ještě nemají (což neznamená, že to tak bude i na případných dalších počinech); tím druhým jsou pak dvě již kolegou zmiňované instrumentálky “Là où le rêve et le jour s’effleurèrent” a “La persistència de la memòria”, které “Once Hidden from Sight” poměrně zabržďují, jakkoliv je ta deska pomalá už sama o sobě. V metalovějších polohách to ovšem Ukrajincům sluší více a nezřídka jejich pojetí doomu připomene legendární My Dying Bride z druhé poloviny 90. let (a to nemyslím nijak negativně). Finální dojem je trochu rozporuplný… je to solidní debut, který má něco do sebe, ale podle toho, co na něm Vin de Mia Trix předvádějí, si myslím, že by měli na to udělat mnohem záživnější desku. Každopádně nebude od věci jejich další počínání sledovat, protože se to třeba příště povede… do té doby slabší 7… H.
Země: Itálie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 2.9.2013 Label: Beyond… Productions / Masterpiece Distribution Původní verze: 26.12.2012, selfrelease
Italští doomaři Plateau Sigma vydali svůj debutový demosnímek “White Wings of Nightmares” již loni v prosinci… nešlo však o nic velkého, jen to pustili online jako bezplatný download a nechali nahrávku, ať se sama šíří éterem dál. A evidentně se to vyplatilo, jelikož si jejich počinu někdo všiml a nyní tak demo vyšlo znovu, tentokrát již ovšem v profesionální fyzické podobě a s lehce remasterovaným zvukem. A nutno uznat, že se určitě jedná o hudbu, která si formu hmatatelného nosiče zaslouží…
Rozhodně nejde o to, že by byli Plateau Sigma nějací velcí inovátoři nebo hráli muziku, jež by vám vyrazila dech svou originalitou… vlastně je to úplně přesně naopak. Ale sluší se dodat, že kapela hraje žánr, který je sám o sobě velmi konzervativní a většinou jej hrají jenom srdcaři, kteří dodržují stylové tradice. Ostatně i díky tomu je doom snad jediným žánrem, u něhož mi podobný přístup neoriginality nejenže nevadí, ale dokonce jej i vyžaduji. A Plateau Sigma na “White Wings of Nightmares” jasně dokazují, že oni mezi ty srdcaře patří, protože ta nahrávka, ačkoliv je kompozičně i technicky zaseknutá někde v 90. letech, funguje výtečně.
Všechno, co od pořádného doom / death metalu očekáváte, zde samozřejmě naleznete. Pomalé tempo, hutná atmosféra, hluboký murmur, táhlé tklivé melodie (hlavně ty jsou v podání Plateau Sigma vážně skvělé), sem tam rychlejší death metalová sypačka, avšak stále s poměrně melancholickým vyzněním; někdy se objeví i čistý vokál, např. v “In the Air” – a je to také super. Jasně, je to recept, který byl vynalezen už dávno, ale zdá, že vyčerpán ještě stále nebyl…
Nejvíce se mi na “White Wings of Nightmares” zamlouvají ty úplně nejdelší skladby, čili “In the Air”, “The Cult of Mithra” a “Maira and the Archangel”, protože se mi zdá, že si v nich Italové nejvíce vyhráli s atmosférou a některé momenty v nich jsou vyloženě výborné a působivé. “White Wings of Nightmares” je ale celkově počin, za nějž se žádný doomař ve své sbírce nemusí stydět. Fandům doporučeno!
Druhý pohled (Stick):
Za poslední dobu se mi pod nos dostaly dvě bandy, vycházející pod společností Beyond… Productions. První, Ever-Frost, dostali prostor pro vlastní recenzi a nedopadli vůbec zle. Plateau Sigma jsou tou druhou akvizicí, s novým vydáním loňského dema “White Wings of Nightmares” se připomněli a já zjistil, že pořád existují kapely, které jsou schopny zkombinovat smrtonosnou zhoubu death metalu s doom metalovou zachmuřeností a smutkem.
Oba styly se na tomto počinu přirozeně slévají do sebe a je slyšet, že tito italští melancholici vychází ze staré dobré školy, která se ve velkém vyučovala v Velké Británii počátkem 90. let. Tomu relativně odpovídá i zvuk, který mi ze začátku přišel příliš zastřený, ale nakonec jsem si zvykl a musím uznat, že téhle muzice očividně tento kabátek svědčí. Ale aby se neřeklo, že jedou jenom v zajetých archaických death/doomových kolejích, vylupují se na povrch i techničtější party odpovídající moderní době.
Ve vyloženě melancholických vybrnkávačkách a v čistých zpěvech Francesca Genduso na mě často dýchne atmosféra Anathemy (jak staré podoby, tak i té nové), přitom však dovedou i slušně šlápnout na plyn, jako v případě druhé “Lunar Stream Hypnosis”, což je v podstatě klasický deathový vál, ve kterém pro změnu exceluje výborný growling Manuela Vicariho. Oba zpěváci zároveň obsluhují kytary a obojí jim jde přirozeně od ruky.
I přesto, že jedou v mantinelech stylu, který v podstatě dnes nikdo ze zakladatelů nehraje, dokázali odkaz oživit a k tomu přihodit i své charisma a specifickou melodiku. K tomu nejlepšímu z celé sbírky patří především poslední dvě skladby, překrásné depresivní manifesty, obzvláště v případě “The Cult of Mithra”. Táhlé tóny, emotivní vokál, party všech nástrojů jsou promyšlené do detailů. Mnohovýznamové texty bez jasné pointy nakonec posluchačům umožňují popustit uzdu fantazii a nechat se unášet proudem kouzelné muziky, jakou Plateau Sigma produkují.
Pokud považujete Texas za rodiště zejména country případně jižanského rocku, máte naprostou pravdu. Jenže z Texasu pochází mimo jiné i kapela, která se kloní spíše k melodické a hodně, hodně temné metalové hudbě. Nethermost, jak zní název této čtyřčlenné formace z Lareda, letos vydávají svoje první EP “Alpha” a tato recenze snad alespoň trochu pomůže v rozhodování, jestli mají Nethermost co nabídnout.
“Alpha” je bezmála dvacetiminutové minialbum, na jehož ploše Nethermost rozehrávají čtyři kompozice nesoucí se v duchu melodického doom/death metalu. Abych to ale uvedl na pravou míru, z death metalu si “Alpha” bere tak maximálně vokál a EP je tak svým výrazem rozhodně blíže doomové poloze. Na čistokrevný doom metal je to ale zase trochu moc rozjívené, takže nelze hovořit o nějakém jasně definovaném žánru, spíše jejich průsečíku. Ale o to ani tak nejde, důležité je samozřejmě to, jak kvalitní porci muziky nám Nethermost naservírovali k poslechu. A přesně to je moment, kde tak trochu padá kosa na kámen. Ale není to zase tak jednoduché, abych mohl “Alpha” bez milosti sestřelit, takže se to pokusím trochu rozvést.
Muzika, která je na “Alpha” přítomna, by se v rámci již probraného stylového zařazení dala charakterizovat jako dominance dvou kytar, z nichž jedna burácí kdesi vespod a tvoří hlavní zvukovou stěnu, a druhá pak po té stěně maluje čistými melodickými vyhrávkami. Vokál je takový normální středně položený growl, bicí jsou zde skutečně jen aby udávaly rytmus a baskytara chybí úplně. To by bylo naprosto v pořádku (tedy až na ty bicí, tam bych si trochu zajímavější linky rozhodně dovedl představit) a pokaždé, co si “Alpha” pustím, si prvních několik tónů říkám, že je to vlastně dost slušná muzika. A ona ve své podstatě vlastně je, jenom trpí jednou fatální vadou – všechno je to absolutně příšerně jednotvárné, a to jak v rámci jednotlivých skladeb, tak co se týče celé desky. Pěkný melodický motiv potom naprosto ztrácí na přitažlivosti, když se opakuje pořád dokola až do zblbnutí a když jeho místo zaujme ten druhý, v krajním případě třetí, z apatie vytrhnout ani náhodou nedokáže, protože zní nejen dost podobně jako ten předchozí, ale je na tom stejně i rytmicky, takže v podstatě o žádnou změnu ani nejde. Samozřejmě vím, že toto nemusí být vždy záporem, protože jsou skupiny, které dokáží z jediného dokola opakovaného motivu vykouzlit atmosféru hutnou jak základový cement, ale tady to zkrátka nefunguje a ani fungovat nemůže. Výrazivo Nethermost na to holt není stavěné.
Další průser spočívá v tom, že se – jak už jsem zmínil – tahle jednotvárnost projevuje nejen v samotných skladbách, ale i mezi nimi navzájem. Dosahuje to až takové míry, že s jedinou čestnou výjimkou, o které se ještě zmíním, bych od sebe jednotlivé skladby nerozeznal. Stejný rytmus, stejné tempo, neuvěřitelně podobné kytary a potom se ty skladby rozeznávejte jinak než podle názvu. Jak moc velký je to problém, potvrzuje i skutečnost, že nuda nastupuje záhy a trvá takřka nonstop, což je něco, co se v případě kratičké čtyřskladbové jednohubky opravdu jen tak nevidí… Onou výjimkou je skladba číslo 2, “The Untroubled Kingdom of Reason”. Jako jediná se dá od ostatních celkem snadno odlišit a dokonce se jí dostalo i toho, co jinde krutě chybí – vnitřní struktury a nějaké té nápaditosti. A jak je vidět, když se alespoň trochu odbourá ta šílená jednotvárnost, najednou je dost o co stát, protože “The Untroubled Kingdom of Reason” je skutečně solidní skladba, která nejen že se dobře poslouchá, ale je i dostatečně inteligentní a nechybí jí atmosféra. Atmosféra je sice vlastní celému EP, ale jinde než v “The Untroubled Kingdom of Reason” si ji člověk pod příkrovem ubíjející nudy jen sotva povšimne, neřkuli užije.
Hodnotit “Alpha” číselně je tedy docela prekérní situace. Na jednu stranu je to s výjimkou jediné skladby opravdu neuvěřitelně plochý počin, který člověk znalý věci přestane vnímat tak po minutě (pokud si ho tedy vůbec pustí). Na druhou stranu je z něj ale znát, že má kapela poměrně jasno v tom, jak chce znít a jakou hudbu chce tvořit, a když by se vybraly jednotlivé nápady, které ve výsledku rozmělňuje nekonečné opakování, ty jsou nakonec docela slušné a místy i velice dobré. V neposlední řadě jsou Nethermost opravdu mladou formací, když včetně dvouleté hybernace fungují teprve od roku 2009, takže by se nad těmi přešlapy s trochou blahosklonnosti snad dalo trochu přimhouřit oko… Já nad kapelou hůl zatím nelámu a uvidíme, jestli si muzikanti vezmou k srdci tyto výtky během skládání materiálu na řadovou desku, která už by snad měla být ve výrobě. Zatím tedy 5,5, protože to je asi tak průsečík toho špatného i toho dobrého, co “Alpha” nabízí…
