Archiv štítku: doom metal

Mar de Grises – Streams Inwards

Mar de Grises - Streams Inwards
Země: Chile
Žánr: doom metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Svými prvními dvěma deskami si Mar de Grises vytvořili poměrně slušné jméno a začali být vyhledávaným zbožím všech doomařů. Není tedy divu, že s nimi na vydání “Streams Inwards” podepsali samotní Season of Mist. Doposud působili u menší nahrávací společnosti Firebox, která má svůj domov ve Finsku. Díky Firebox se v podstatě dostali do Evropy, do té doby byli známí jen v domácím Chile, přesto si je společnost vzala pod svá křídla. A díky tomuto tahu mohli začít dobývat Evropu. Momentálně kapela opět projíždí starým kontinentem, a pokud by někdo měl zájem, představí se i v Praze. Konkrétně zahrají 5. prosince společně ještě se Swallow the Sun a Sólstafir.

Mar de Grises přidali jednu zásadní změnu, a to, že do své hudby zapracovali trošku více progresivity, která je hned poznat. Co se týče písní, tak skvělé jsou zejména první tři, “Starmaker”, “Shining Human Skin a “The Bell and the Solar Gust”. Výborný doom metal s melodickými riffy, klávesy v pozadí skvěle přidělávají atmosféru. Zejména druhá jmenovaná – to je bezpochyby nejlepší věc na desce. Mít takovýhle songů deset, je to album století (smích). Po nich už ale začíná být “Streams Inwards” trošku nudnější, je tu “Spectral Ocean”, což je tříminutová píseň bez zpěvu. Vyskytují se tu jen klávesy a trošku elektronické hudby, bezpochyby je to zajímavý výtvor, po úvodu desky tomu ale přece jen něco chybí. Ještě “Sensing the New Orbit” je vlastně na stejné úrovni, po ní už se ale dostane hudba do trošku jiné úrovně (bohužel horší). V šesté “Catatonic North” se výrazně zpomalí, jednoduchá kytara a čistý zpěv. Po chvilkách tu sice growl je, stále je to ale stejně pomalé. Nevím, tenhle song se mi prostě vůbec nelíbí. Ani následující dvě, “Knotted Delirium” a “A Sea of Dead Comets”, mě jinak nezaujaly. Po skvělém začátku, který byl rychlý a nekompromisní, se mi nezamlouvají pomalé a temné songy. V “Knotted Delirium” se to aspoň ke konci rozjede, přesto to nezachraní, a tak výborný potenciál ze začátku zůstavá nedotažený.

Výborný rozjezd a slabší konec. Určitě jsou to bezpochyby kvalitní kousky, mně se ale vůbec nezamlouvají. Líbil se mi styl ze začátku, u kterého bych zůstal až do finiše alba. Přesto se ale jedná o velice kvalitní počin a to znamená, že žádná ze tří desek od těchto Chilanů není špatná. Všechny mají svou kvalitu a očekávám, že z Mar de Grises může být za pár let stejný kult jako dneska třeba z My Dying Bride. Je to ale přece jen ještě dlouhá cesta, při své kvalitě bych si ale na ně i vsadil. A ještě něco – “Shining Human Skin” je od teďka novou hymnou kapely!


Další názory

Těžko by kdo mohl čekat, že v Jižní Americe, která je známá spíše jako líheň toho nejbrutálnějšího death metalu a “nejzlejšího” black metalu, bude někdo dělat také výborný doom metal. I když jeho snad jediným v Evropě obecně známým zástupcem jsou právě Mar de Grises, kteří doom metal obohatili o kousek jakési zasněnosti a melancholie spojené právě s místem jejich původu “na konci světa”. Na své čerstvé novince “Streams Inwards”, která je celkově třetí v pořadí, se kapela vydala směrem více do progresivnějších vod a oproti předchozím dvěma počinům je posun znatelný. Začátek, nebo spíš vlastně celá první polovina “Streams Inwards” se mi jeví opravdu skvěle, dobře budovanou atmosférou se doslova plýtvá a výsledek zní nádherně. Zvláště pak první tři kompozice “Starmaker”, “Shining Human Skin” a “The Bell and the Solar Gust” jsou vskutku úžasné. Čím déle však nahrávka plyne, tím více moje pozornost jaksi ochabuje, ačkoliv skladby z druhé poloviny “Streams Inwards” nejsou zdánlivě nikterak horší, a právě to je ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodl “jen” pro 7/10. I tak se ale jedná o desku, která je hodna toho, aby si ji nejeden rozený doomař mohl zařadit do své sbírky.
H.


Garden of Worm – Garden of Worm

Garden of Worm - Garden of Worm
Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 13.3.2010
Label: Shadow Kingdom Records

Hodnocení:
Seda – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Že z Finska, ale i celkově ze severu chodí kvalitní doom metal, nemusíme vůbec zmiňovat. Jen si vemte, že z nedalekého Švédska třeba vyšli Candlemass, dnes legenda tohoto stylu. Z Finska tu máme stálici Swallow the Sun a i před třemi lety nově vzniklé Курск, kteří se svým debutovým albem “Черно” udělali velký krok do světa velké hudby. Letos svoji prvotinu vydali právě i Garden of Worm, tříčlenná kapela pocházející z finského města Kangasala. Už jen tímhle sedmisongovým počinem dokazují, že o nich za pár let ještě uslyšíme. Hudba na desce se dá popsat velice lehce. Jedná se o klasický oldschoolový doom metal, podobný švédským kolegům Semlah.

Otvíračka nese název “Spirits of the Dead”, zhruba po minutě se zrychluje a album vás chytne a až do konce nepustí. Výborná je především část, když se zničehonic vše skoro zastaví, je slyšet hlavně činel a basa, které po chvíli začne doplňovat kytara. To opět po chvíli odezní a “Spirits of the Dead” se chystá do finiše. Po ní naskakuje “The Ceremony”, která na nic nečeká a rozjede se hned od začátku. “Klidný” moment v ní podstatě nenajdete a po pětiminutové jízdě je na řade instrumentální “Rays from Heaven”, rozhodně je to nejzajímavější kousek. Hlavní roli hraje akustická kytara, kterou v různých chvílích doplňují klávesy nebo flétna. Největší hit na této desce je ale rozhodně pátá “Psychic Wolves”. Tato píseň má všechno, co má správný hit mít. Dostatečně rychlá a pro ty, kteří už zpochybňují to, že patří do doom metalu, tak má svou pomalejší část, podobnou jako ve druhé “The Ceremony”. Takovéhle písně zkrátka nikdy neomrzí. Výborné zakončení je v podobě “Hollow”. Desetiminutová nádhera, která přesne podtrhne to, co jste zrovna slyšeli.

Debutová deska Garden of Worm je rozhodně kvalitní. Není přeplacaná zbytečnými songy a sedm je přesně akorát. Není tam žádný výraznější slabší moment. Písně v sobě skrývají skvělou atmosféru, co by doomovky měli mít. Je také zajímavé, jak jsem na tuto kapelu narazil. Doom metal mi většinou doporučuje Monsteršuk, na Garden of Worm jsem ale narazil překvapivě v jednom nejmenovaném pánském časopisu, kde nejmenovaný redaktor mívá každý měsíc metalové okénko. Jak on na ně narazil, ví bůh. Můžu mu za to ale poděkovat a ja už se těším na příští práci této trojice.


Další názory:

Ačkoliv jsou Garden of Worm služebně celkem mladá kapela, na svém debutu přichází s vyzrálým a promyšleným doom metalem s lehkým nádechem progrese. Hlavní devízou “Garden of Worm” je především hypnotická atmosféra, která buď člověka chytne za srdeční sval, nebo ne. Mě osobně to chytlo opravdu dost. Silných momentů je nepřeberné množství, zmiňovaná atmosféra je budována s přehledem, a když k tomu připočteme ještě relativní neotřelost v rámci žánru, nemůže prostě vyjít špatná deska. Absolutním vrcholem budiž uhrančivá hymna “Psychic Wolves”.
H.


Dissolving of Prodigy – Echoes of My Sadness

Dissolving of Prodigy - Echoes of My Sadness
Země: Česká republika
Žánr: doom metal
Datum vydání: 20.4.2010
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Lovely
02. Luck of Tears
03. Save Me
04. Echoes of My Sadness
05. Break of Beauty
06. Dreams About Love
07. Alone in My Recollections
08. Němý motýl [bonus]
09. Píseň dnešní noci [bonus]

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy Dissolving of Prodigy:
facebook / bandzone

Tak vydání tohoto počinu považuji za věc opravdu záslužnou. Věřím, že nejsem jediný příznivec této české doommetalové stálice, kterému se jejich 17 let starý archivní demáč „Echoes of My Sadness“, svého času vydaný pouze na kazetě, nikdy nedostal do drápů. A jak se teď díky plošnému znovuvydání na CD může přesvědčit každý, rozhodně se nejedná o materiál, jenž by si zasluhoval jen tak ležet ladem bez povšimnutí v dávné minulosti.

Dissolving of Prodigy hned na své první nahrávce pod současným názvem (pod původním jménem Bigotry vyšel ještě jeden demáč „Step to the Grave“) dokazují, že dnes rozhodně nejsou králi českého doomu jen tak náhodou. Sice v tom má prsty i fakt, že v naší malé kotlině nemá skupina pražádnou konkurenci, neboť je zde jedinou déle fungují formací ve svém žánru, rozhodně však nejsou králem jednookým mezi slepými. Právě už jejich pravěký počin „Echoes of My Sadness“ je důkazem, že by jistě patřili ke špičce, i kdyby tu byla celá líheň doomu.

Ale teď již přímo k samotnému „Echoes of My Sadness“, jež otevírá čtvrthodinový žalm „Lovely“. Začátek je pomalý (také není kam spěchat – před sebou máte ještě 70 minut), album začíná houkáním sýčka, recitací, vyťukáváním kláves, houslemi, první kytary se ozvou až po více jak pěti minutách. Celá skladba se vleče (v tom dobrém slova smyslu), jak se na pořádný pohřební hymnus sluší a patří. Ještě šťavnatější kousky však na posluchače čekají – vskutku výtečná je hned druhá „Luck of Tears“, kde zatěžkanou kytarovou stěnu tu a tam protíná menší basová vyhrávka nebo nádherné housle. Nějak podrobněji celou nahrávku tu nemá cenu rozebírat, už jen proto, abych vám to všechno nevykecal, věřte mi však, že v každé skladbě je co objevovat, možná ne každý moment je úplně 100%, ale jako celek to funguje vždy, a přestože se „Echoes of My Sadness“ nese po celou svou délku v relativně stejném mustru, nudit se rozhodně nebudete. Snad bych jen ještě už jen heslovitě upozornil na „Save Me“ (skvělý úvodní motiv s flétnou a zároveň zřejmě největší… hm… „hitovka“) a „Break of Beauty“ (úžasný opus sám o sobě).

Přes všechny klady a přestože se bezesporu jedná o kvalitní materiál, rozhodně se to nebude líbit všem, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, navzdory velkému množství opravdu skvělých momentů, chvílemi je znát, že jde přece jenom o starší materiál, s čímž je spojeno i za druhé: pokud vám v žilách nekoluje hlad po až na kost ohlodaném, někdy až dřevním doomu bez příkras, tady jste bez šance. Materiál je to dobrý, ale jen pro úzký okruh posluchačů.

Kapitolou samy pro sebe jsou dvě bonusové skladby „Němý motýl“ a „Píseň dnešní noci“, které, pokud správně počítám, jsou prvním novým materiálem Dissolving of Prodigy od poslední, dva roky staré desky „Štvanice“. Svými hrubými riffy však blíž než ke smutné a „odevzdané“ „Štvanici“ mají právě k 13-letým neotesaným monumentům z „Echoes of My Sadness“. Navíc jsou obě písně kromě skvělé hudby (v porovnání s předcházejícími songy alba je znát větší nadhled a rozhled a rozhodně se tak, pokud bychom je porovnávali s ostatními kousky, jedná o to nejlepší na placce) vybaveny ještě skvělými texty. Dissolving of Prodigy jsou jedna z mála českých kapel, jejichž texty podané v rodném jazyce neznějí stupidně, ale naopak inteligentně a umocňují skladby samotné.

Dissolving of Prodigy

V závěru recenze mi nezbývá nic jiného, než jen pouze zopakovat sám sebe a připomenout v kostce to, co se již objevilo výše, a sice že „Echoes of My Sadness“ má své mušky, jako je např. několik hlušších pasáží, ale jako celek má album pořád své neodolatelné kouzlo. Pokud ještě vezmeme v potaz, že se jedná vlastně o opravdu archivní počin, výsledné hodnocení se jenom zvětšuje. Navíc placka stojí pouhou jednu stovku, což je za více jak hodinu skvělé muziky opravdu laciný peníz.


Triptykon – Eparistera Daimones

Triptykon - Eparistera Daimones
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 23.3.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Goetia
02. Abyss Within My Soul
03. In Shrouds Decayed
04. Shrine
05. A Thousand Lies
06. Descendant
07. Myopic Empire
08. My Pain
09. The Prolonging

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Právě vycházející „Eparistera Daimones“ je sice debutem Triptykon, přesto bych se nebál označit tuto kapelu za legendární. Jak je to možné? Odpověď není těžké najít – stačí jen letmo prohlédnout sestavu a máte jasno. Triptykon je totiž skupina založená nikým menším než samotným Thomasem Gabrielem Fischerem, který je jednou z nejdůležitějších persón extrémního metalu. K odkazu jím vedených legendárních formací Hellhammer a Celtic Frost se dodnes hlásí cca 90 % všech black- a deathmetalových kapel. Triptykon byli zformování potom, co se Fischer rozešel se zbytkem Celtic Frost a následném rozpadu.

Na „Eparistera Daimones“ byl použit rovněž materiál, jenž byl původně určen pro nástupce „Monotheist“, jediné nahrávky, kterou Celtic Frost po svém znovuobrození v novém miléniu vydali. A je to znát. „Eparistera Daimones“ totiž pokračuje v relativně podobných kolejí, aniž by však opakovala v minulosti vyřčené věci. Jenže ono pokračování v cestě nastolené „Monotheist“ v tomto případě rozhodně není nevýhodou, protože – při vší úctě ke kultovním starým počinům – právě tento opus byl tím nejlepším, co kdy Celtic Frost vydali, a také – a to myslím bez jakékoliv nadsázky – jednou z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly. A o „Eparistera Daimones“ musím prohlásit to samé…

„Eparistera Daimones“ má totiž neuvěřitelnou sílu. Zapomeňte na všechny pochvaly, které jsem tu letos napsal o jakékoliv jiné skupině nebo desce, tohle je ALBUM ROKU. Fischerova hudba je zdánlivě jednoduchá, ale jenom zdánlivě, je v ní totiž něco výjimečného a nepopsatelného, co z ní činí nenapodobitelnou záležitost. Něco navíc oproti veškeré jiné hudbě, něco, co se nedá vyslovit, co se musí slyšet.

„Eparistera Daimonesx“ je obludná nahrávka. Obludná a monstrózní. Obrovská černá díra schopná pohltit vše živé. Je v ní cosi majestátního a neuchopitelného. Atmosféra je podobná oné chladné prázdnotě, která vyvěrá rovněž z děl H. R. Gigera, ne nadarmo je to právě jeho obraz „Vlad Tepes“, jenž zdobí obálku „Eparistera Daimones“. Giger a Fischer. Dva výjimeční umělci. Ti se hledali, až se našli. Oba vyjadřují ty samé sugestivní a nestvůrné pocity, jeden sochami a obrazy, druhý hudbou.

Hned s úvodní kolosální kompozicí „Goetia“ začíná něco, co nemá obdoby. Dílo, které boří světy. Už jen ty názvy hovoří za vše. „A Thousand Lies“ („Tisíc lží“). „Abyss Within My Soul“ („Propast uvnitř mé duše“). Z nich přímo dýchá ta mohutnost. Zde veškerá přirovnání selhávají. Skvost vedle skvostu. Jediná skladba nemá chybu. Každičká jediná vteřina tohoto veledíla se rovná něčemu dokonalému.

Hned s prvními pomalými mrazivými riffy „Goetia“ vás vtáhne ta temně surrealistická atmosféra, jakou jinde nenaleznete. Můžu tu vyjmenovat klidně celý tracklist – úvodní 11minutový chaos, zatěžkanou „Abyss Within My Soul“, sugestivní a nádherně gradující „In Shrouds Decayed“, rychlejší „A Thousand Lies“ – všechny mají své pevné místo, účel a význam. Dokonce i mezihra „Shrine“ má své opodstatnění.

Triptykon

Čím déle desku člověk poslouchá, tím víc jej vtahuje do svých hlubin. Napětí roste doslova geometrickou řadou a lehce experimentálnější závěr už je jako výbuch supernovy. Stačí vzpomenout jen „Myopic Empire“, která předvádí opět něco úplně jiného. Excelentní vokály, geniální klavírní intermezzo, z něhož běhá mráz po zádech. Není co dodat. Předehrou před tím nejabsolutnějším je uhrančivá „My Pain“, která svým pojetím může matně připomenout takovou „Drown in Ashes“„Monotheist“. Konec všeho však nastává s 20minutovou „The Prolonging“. Já nemám co dodat, neznám dostatečná superlativa, která by něco takového vystihla.

Opus nade všechny opusy. Veledílo nade všechna veledíla. Tady slova nestačí, 10 bodů je málo pro něco takového. Legenda zůstává legendou a na jménu, pod kterým tvoří, nesejde. Celtic Frost, Hellhammer anebo Triptykon, na tom nesejde, Tom G. Warrior je génius jako málokterý další a to mi nikdo nevymluví. Kdo „Eparistera Daimones“ neslyšel, jako by nežil.

P. S. Pozornost věnujte rovněž stejně skvělým, lahůdkovým textům!


Skitliv – Skandinavisk misantropi

Skitliv - Skandinavisk misantropi
Země: Norsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.10.2009
Label: Season of Mist

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Skitliv je jako ohyzdná zrůda, která vylezla z hlubin, aby trýznila všechny, kteří se odváží pustit si její hudbu. Chorobný, monotónní black metal, znějící jako stahování kůže za živa, ohlodaný až na dřeň, s rychlostí toho nejodpornějšího doom metalu. V konečném důsledku to nakonec zní ještě mnohokrát hůře, než si člověk jen dokáže představit. Máte žaludek na to, hrabat se v bahně lidského hnusu? Chcete ochutnat šílenství?

“Like Rimbaud
I licked the venom from
The Mother’s cunt
Fingertips embrace the swollen wound
That has become my soul”
(Densetsu)

Nemocné. Co člověku zní v hlavě, když kusy jeho vlastního masa odpadávají? Chorobné. Co člověk slyší ve své hlavě s posledním výdechem? Jak zní misantropie prolezlá až do morku všech kostí? A co mozek hnijící přímo v hlavě? Jak zní deprese vstřikovaná přímo do žil umírajícího?

Chcete ochutnat šílenství?

Chcete slyšet svou vlastní smrt před tím, než zemřete? Tu nenávist vytrženou z hlubin lidského mozku? Vytrženou s kusy hnijícího masa? Ochutnat tu krev prýštící z rány polaskané solí?

Chcete ochutnat šílenství?

Máte odvahu se podívat do zrcadla? Uvidíte jen svou tvář. Plnou vředů, které praskají. Uvidíte ten hnis stékající po lících. Jak mísí se se slzami bolesti a neutěšené nenávisti?

Chcete ochutnat šílenství?
Opravdu chcete?

“I have nothing more to say” (Densetsu)


Ava Inferi – Blood of Bacchus

Ava Inferi - Blood of Bacchus
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 25.5.2009
Label: Season of Mist

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Deska “Blood of Bacchus” od Ava Inferi zní přesně tak, jak vypadá její obal. Podívejte se na obálku a zamyslete se. A přesně takovou atmosféru bude mít i hudební náplň alba. Alespoň u mě to tak fungovalo. Těžko se popisují pocity z takové pomalu se táhnoucí hudby. Na místě by možná byly slova jako “přírodní”, “svobodná” nebo “plynulá”. Nikam se nespěchá, trpělivě budovaná atmosféra a gradace jednotlivých písní je jedním z poznávacích znaků “Blood of Bacchus”. Introvertní hudba, kterou si po cestě autobusem prostě nemůžete vychutnat.

Přestože většina lidí si Ava Inferi pamatuje jako kapelu bývalého kytaristy z Mayhem, je to už dávno zbytečné to pořád připomínat. Z Norska do Portugalska je totiž pořádný kus cesty a Ava Inferi si žije svým vlastním životem. Tato dvě uskupení se prostě nedají srovnávat. Ani se nechce věřit, že se na hudbě obou kapel podílí jeden a ten samý člověk. Portugalci hrají směsici gothic a doom metalu. Pokud vám ale při slovu “gothic metal” vyvstane na mysli nějaký Nightwish nebo něco podobného, hned to zapomeňte, protože přesně takhle Ava Inferi nezní. Znějí jinak. Chytřeji. Dramatičtěji. Lépe. Rozhodně ne tak prvoplánově. Velký je také rozdíl mezi zpěvačkou Ava Inferi a zpěvačkami ze zbytku gothic metalové scény. Carmen Simões není žádná sexbomba. Tady ale nejde o to, jak moc pěknou tvářičku a zadek někdo má, nebo jak těsný nosí korzet, tady jde opravdu jen o zpěv a Carmen zpívá, že z toho až mrazí. Její klenutý hlas je dalším poznávacím znamením skupiny a line se celou nahrávkou jak duha oblohou.

Zřejmě nejsilnější kus na desce přichází hned po úvodním intru “Truce”. “Last Sign of Summer” je takovou vlajkovou lodí alba. Pomalým tempem, nádherným refrénem (tím hlavně) a nezaměnitelnou atmosférou udává tón celé nahrávce. Možná to bude znít jako klišé, ale nedokážu si vybavit nic jiného, co by dýchalo byť jen podobným nebo alespoň srovnatelným vyzněním. A i když jsem se i letos setkal s lepšími alby, nic to nemění na tom, že je “Blood of Bacchus” výborné. Tak to prostě je, ať se vám to líbí nebo ne. Jediné na čem záleží, jste vy, jestli desku dokážete docenit a pochopit tak, jak si zaslouží.


Heaven & Hell – The Devil You Know

Heaven & Hell - The Devil You Know
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 28.4.2009
Label: Rhino Entertainment / Roadrunner Records

Tracklist:
01. Atom and Evil
02. Fear
03. Bible Black
04. Double the Pain
05. Rock and Roll Angel
06. The Turn of the Screw
07. Eating the Cannibals
08. Follow the Tears
09. Neverwhere
10. Breaking into Heaven

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Pokud byste náhodou posledních pár měsíců spali a vůbec tedy netušili, co jsou Heaven & Hell zač (a to stačilo jen navštěvovat Sicmaggot, kde se toho o nich objevilo už dost), dáme si malé opáčko. Heaven & Hell jsou totiž v podstatě legendární Black Sabbath z období kolem alb „Dehumanizer“ nebo „Mob Rules“ (čili s Ronniem J. Diem za mikrofonem a Vinnym Appicem za bicí soupravou), jen pod jiným jménem. To je překvápko, co? A i když Heaven & Hell vznikli původně jen jako koncertní kapela, rozhodli se nakonec využít svojí formu k vytvoření nového studiového alba. A udělali jedině dobře.

Nemá cenu chodit kolem horké (studené, bramborové, připálené anebo jakékoliv jiné) kaše nebo to dále protahovat. Řeknu hned ze začátku a na rovinu – „The Devil You Know“ je opravdová a nefalšovaná pecka! Tony Iommi & spol. jsou dlouhými roky protřelí profíci, kteří vědí, co kde zahrát, aby to bylo výborné. Minimálně na svém nejnovějším opusu to dokazují bezezbytku.

Už první skladba „Atom and Evil“ jasně ukazuje, o čem to bude. Na první poslech zdánlivě jednoduché riffy v Iommiho klasickém stylu, které potvrzují ono otřepané rčení, že právě v jednoduchosti je ta největší síla. Ty songy vás prostě posadí na prdel! Ze začátku jsem si říkal, že je to jen obyčejný heavy metal, ale není. Je to něco víc. Jsou to Black Sabbath! A jsou zpátky, sice pod jiným jménem, ale ve skvělé formě. A ta zdánlivá jednoduchost se po chvíli rozvine do šířky a vám dojde, že v jedné písni z „The Devil You Know“ je tolik úchvatných „malých“ vyhrávek, že by to normální kapele stačilo snad na celé album. Třeba taková basa – není to jen „šmrdlání vzadu do rytmu“, jak je to obvyklé. Právě naopak, je to právě basovka, která zpoza sekaných riffů tvoří melodie. Například v „Bible Black“ je to slyšitelné asi nejlépe. A to vše korunují naprosto dokonalé refrény. Něco takového se jen tak neslyší. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko, třeba z refrénu hned u druhé pecky „Fear“ se mi vždycky scvrknou trenky (to abych při poslechu Heaven & Hell chodil naostro, he?)!

Výkonu všech protagonistů není co vytknout. Iommi „klátí“ svojí kytaru, jak jen to jde. Stačí se podívat na záběry z bonusového DVD, jak bez mrknutí oka jezdí prsty po hmatníku a jak usměvavý Geezer Butler vedle něj láme svojí basu. Jestli jsou někdo frajeři, tak právě oni dva. A do toho ten zpěv! Obecně jsem dost vytížený na zpěváky, ale z toho, co Ronnie James Dio na albu předvádí, seru cement! To jsem hodně dlouho nežral!

První singl nemohl být zvolen lépe, protože „Bible Black“ naprosto beze zbytku vystihuje celé „The Devil You Know“. Dokonalý song dláždí cestu takřka dokonalému albu. V „Bible Black“ se koncentrují všechny výše řečené klady a tvoří tak zaručený hit.

K limitované edici alba je také přiloženo již zmiňované bonusové DVD, které je koncipováno jako rozhovory se členy Heaven & Hell, střídající se se záběry ze studia. Což o to, samo o sobě by to špatné nebylo, jen kapela vykládá už známé skutečnosti, nebo se členové sami mezi sebou chválí, jak jsou skvělí muzikanti. Je ale vidět, že je to zřejmě ohromně bavilo. Jedinkou novinkou, kterou jsem se z DVD dozvěděl, tak je, že Dio se nepotřebuje rozezpívávat a že při nahrávání chlastá pivo :) O dost větší problémek bych ale viděl v jazyku, protože jestli nerozumíte mluvené angličtině rodilých mluvčí, tak vám dévédéčko bude k ničemu. Přidat třeba anglické titulky kvůli lepší srozumitelnosti by podle mě nebyl zas takový problém.

Co říct závěrem? Závěrem bych vás chtěl ještě upozornit na song „Follow the Tears“ (protože dřív se mi to nikam nevešlo :)) a jeho úžasný sugestivní (!) začátek. Heaven & Hell rules!


Candlemass – Death Magic Doom

Candlemass - Death Magic Doom
Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 3.4.2009
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. If I Ever Die
02. Hammer of Doom
03. The Bleeding Baroness
04. Demon of the Deep
05. House of 1000 Voices
06. Dead Angel
07. Clouds of Dementia
08. My Funeral Dreams

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je to celkem náhoda, že dvě z nejznámějších doommetalových kapel vydávají svá nová alba v tak krátké době po sobě. Po My Dying Bride, jakožto představitelích té trošku extrémnější odnože, teď s novinkou přicházejí i samotní zakladatelé čistého doomu – Candlemass (to, že z dnešního pohledu dělení metalových žánrů měli ve své tvorbě některé doomové prvky už Black Sabbath, teď ponechme stranou).

Než se člověk vůbec pustí do poslechu „Death Magic Doom“, musí si ujasnit jednu věc – co vůbec od této desky čeká. Pokud to bude něco přesně ve stylu Candlemass, je to jenom dobře. Což o to, není to nic neobvyklého, že legendy svého žánru, který ještě hrají více jak 20 let, nemění své výrazivo. Důvod, proč s tím teda tady zaplácávám místo je ten, že se s tím klasickým Candlemass přístupem pojí i jedno negativum, a sice že jejich alba prostě nejdou vstřebat na jeden poslech, což platí i o novince (takže rada pana H. – pokud se vám to na poprvé nebude líbit, neházejte to ještě do koše). Já osobně se na každou novou fošnu Candlemass těším jak malej Jarda, ale když to pak slyším, říkám si něco v duchu: „To se jim ale vážně nepovedlo, fakt shit.“ Jenže mi to nedá a poslouchám to dál, abych se ujistil, že vydali špatné album. Po pár posleších ale zjišťuji, že to co se ze začátku zdá jako shit, jsou ve skutečnosti sakra dobré songy. Stačí mít jen trochu trpělivosti a dát „Death Magic Doom“ více než jednu šanci a rozkvete vám před očima (ušima).

Desku otevírá rychlá „If I Ever Die“ (přesně tak, rychlá – ne všechen doom metal má totiž šnečí tempo) se skvělým výkonem zpěváka Roberta Lowea. Zároveň je to přesně příklad jednoho z těch songů, které se mi ze začátku moc nezdály, ale nakonec mi došlo, že první dojem (zvláště v hudbě) někdy klame víc než osmdesátiletá babička, která vám do telefonu tvrdí, že je to sexy osmnáctka. Dost bylo ale perverzních přirovnání, protože za dobu kratší, než jsem stačil vymyslet tu úchylárnu v předchozí větě, přichází druhá „Hammer of Doom“ a přehazuje výhybku rychlosti přesně na opačnou stranu. Jedná se totiž o jeden z nejpomalejších a nejtemnějších songů, jaké kdy Candlemass napsali. A ten název se k němu hodí dokonale. Třetí „The Bleeding Baroness“ je jediná píseň na albu, již jsem si zamiloval hned na první poslech. Rychlejší sloka se tady střídá s úžasným pomalým refrénem a tvoří tak jednu z největších pecek na „Death Magic Doom“. Doporučuji si všimnout skvěle využitých kláves, které slouží ke gradaci refrénu, čímž „The Bleeding Baroness“ dostává maximální šťávu. Stejný efekt je slyšení také například v „House of 1000 Voices“ nebo závěrečné „My Funeral Dreams“.

I když mají Candlemass výstřelky do vyšších i nižších rychlostí, nejsilnější jsou (a vždycky byli) ve středním tempu. Nikoho snad nepřekvapí, že právě v něm se zdržují nejvíce. Tak to bychom měli probranou rychlost. Co se týče skladatelských nápadů, snad jste mezi řádky vyčetli, že hlavní mozek a baskytarista Leif Edling vymyslel i tentokrát výborné skladby. Takže co bych mohl ještě zhodnotit? No přece zpěv! Jako člověk zatížený na vokální onanie a hlasové orgie si to nemůžu odpustit. „Death Magic Doom“ je už druhým albem s novým zpěvákem Robertem Lowem. Vypadá to, že si Candlemass našli po Messiahovi Marcolinovi (který z skupiny vyhozen snad pětkrát a pětkrát byl do ní znovu přijat) stálého vokalistu. Způsob, jakým Robert zpívá staré vály, mě sice moc nebere (to bude asi tím, že mám původní nahrávky tak zažrané v palici, že je odsud už nikdy nedostanu), ale songy psané přímo pro něj zpívá úžasně, to se musí nechat. Nedokážu si představit, že by kdokoliv jiný nazpíval „Death Magic Doom“ stejně dobře.

Candlemass

Závěr recenze nemůže být jednodušší – Candlemass ukázali, že i po více jak dvaceti letech na scéně dokážou tvořit silné desky. Jak je již ale řečeno na začátku, chce to trochu času do nahrávky proniknout, ale pak už jen… pak už je jen “Death Magic Doom”.