Na poslech “Oblique to All Paths” od mezinárodního doom metalového projektu Culted jsem se i relativně těšil. Debutovou desku “Below the Thunders of the Upper Deep” (2009) ani následné EP “Of Death and Ritual” (2010) jsem sice neslyšel, ale i tak jsem byl zvědavý, co se z téhle záležitosti vyklube. Něco se z toho sice vyklubalo, ale abych byl upřímný, doufal jsem, že s albem budeme trochu větší kamarádi…
Hlavním znakem “Oblique to All Paths” je utahanost. Což o to, v případě doom metalu může být tento přívlastek myšlen i jako pozitivum, ale tohle není ten případ, zde tím opravdu myslím to, že je přítomný materiál až příliš roztahaný, nevýrazný a takový mdlý. Culted nenatočili vyloženě špatnou desku, která by se nedala poslouchat, rozhodně to má pár svých momentů a zcela jistě ten počin má co do formálního hlediska relativně slušnou úroveň, jenže ani tohle nic nezmění na faktu, že již s úvodním devatenáctiminutovým kolosem “Brooding Hex” při poslechu vždy upadnu do jakési letargie, z níž mě díky poměrně monotónnímu ladění hudby dokáže vytrhnout jen máloco. Pravda, stále se ta letargie vlastně poslouchá moc dobře, ale to je trochu málo.
Jakkoliv to u doom metalu může působit nepatřičně, zrovna v tomto případě by se hodilo dát do toho umírání trochu více života. Culted takřka celou dobu drhnou relativně jednoduché pomalé riffy, tempo je stabilní a neměnné, vokál zrovna tak. Osobně bych uvítal víc náznaků alespoň nějakých melodií jako třeba v druhé půli “March of the Wolves”. Sice to ani zde není nějaký trhák ve výraznosti, ale oproti zbytku “Oblique to All Paths” to dost vyčnívá.
“Oblique to All Paths” není vyložený průser, a jak již bylo řečeno, úroveň tam je. Možná to nesedlo jenom mně, ale bohužel, prostě mě to moc nebaví. Nevím, nakolik se do výsledku promítl fakt, že se švédský vokalista s kanadským zbytkem Culted nikdy osobně nepotkal, tudíž mezi nimi jen těžko může fungovat nějaká chemie, ale ať je tomu jakkoliv, i přes znatelný potenciál je to jen lehoučký nadprůměr…
The Wounded Kings jsou jednou z toho mála (doomových) kapel, při jejímž objevu jsem si připadal jako Alenka v říši H. P. Lovecrafta. Zatěžkané riffy, psychedelická atmosféra plná rozlitého absinthu a drog a nad tím vším hypnotický vokál – to vše jsou ingredience mojí krevní skupiny. K tvorbě kapely jsem se dostal až po masivní proměně jejích členů z roku 2011, z nichž zbyl jen zakládající Steve Mills, znám tedy jen poslední album “In the Chapel of the Black Hand” nahrané již v nové sestavě. To mě z výše vypsaných důvodů naprosto pohltilo a dlouho nepustilo. Nová deska “Consolamentum” tak byla z mého pohledu očekávanou novinkou.
A to vlastně i přesto, že jsem se o vydání “Consolamentum” dozvěděl docela pozdě. Člověku se i sebelepší deska časem oposlouchá (jakkoliv se k ní může později vracet) a začne kdesi za obzorem vyhlížet nový materiál. Nejinak to je i s The Wounded Kings. Teď už ale k samotnému albu: velekněz Mills a jeho akolyté postavili tentokráte rituál poněkud odlišně než na předchozí desce. Formou se přiblížili druhé řadovce “The Shadow Over Atlantis”. Ceremonie tak dostala podobu čtyř dlouhých skladeb a tří krátkých meziher. Nejkratší skladba nejde pod sedm minut, zbylé tři části však hravě překonávají deseti minutovou hranici. Tři krátké kytarové štěky po třech minutách pak posunují celkovou délku na pětapadesát minut. Jde tak o nejdelší dílo v diskografii – o dobrou čtvrthodinu delší než první tři počiny. Zranění králové (a královna) však ani přesto nenudí. Ačkoliv jde o doom metal v tom nejlepším slova smyslu, tj. řádně pomalý a zatěžkaný, dalo by se o něm tvrdit, že vlastně utíká jako voda. Než se nadějete, doznívají poslední tóny závěrečné “Sacrifice”, čímž album pálí v rituálním ohni veškeré obavy z toho, že by vás pro větší délku mohlo začít nudit. The Wounded Kings opravdu zvládají zaplnit větší plochu se stejnou lehkostí, s jakou skládají své čtvrthodinové opusy – ačkoliv překročit hodinovou délku by se jim už vyplatit nemuselo.
Hudebně “Consolamentum” navazuje tam, kde “In the Chapel of the Black Hand” skončilo. Všechny stavební prvky zůstávají takřka nepozměněny, celá koncepce je však poněkud střídmější, o něco málo jasnější. Mnohem více na posluchače dýchá éterem, než těžkým kouřem kadidla a pokud bych předchozí album popsal skutečně jako černou mši a rituální obětování, “Consolamentum” je pak hudebně bližší cestě do astrálních sfér a samotného záhrobí (přestože texty jsou trochu někde jinde). Klávesové motivy a chorály jsou sice stále přítomny, jsou ale poněkud měkčí, průhlednější a lehčí. Nepůsobí dojmem těžkých závěsů, jako závěry opusů “In the Chapel of the Black Hand” nebo “Gates of Oblivion”. Kytary mi pak přijdou subjektivně maličko hutnější, především jsou ale mnohem čistší, stejně jako celý zvuk alba. Co se týče kytar, stále najdete hutné sabbatovské riffy, které vás prostě přibijí k nejbližší zdi a nedovolí se vám nadechnout, zejména v kombinaci s uhrančivým zpěvem Shaerie Neyland.
Přesto mi oproti předchozím skladbám něco chybí. Písně nepostrádají hororovou atmosféru, pro kterou jsem si kapelu tolik oblíbil, stejně jako spoustu skvělých, místy až dechberoucích momentů. Pořád mám ale dojem, že přinejmenším první dva kusy maličko zaostávají a deska své trumfy naplno vyloží až s titulní “Consolamentum” začátkem druhé půle. Nechápejte to tak, že by deska byla vyloženě špatná, novinka je stále opravdu na výši a The Wounded Kings potvrzují, že jsou jednou z nejlepších doomových kapel, kterou znám. Jen se mi skladby na “In the Chapel of the Black Hand” líbily o ždibec více. Celkovým pojetím je mi ale zase sympatičtější novinka a preference jsou tak zhruba srovnatelné. O kvalitách jednotlivých muzikantů snad netřeba pochybovat a zmiňovat úchvatný výkon Shaerie Neyland snad ani nemá smysl. Na obou albech předvádí jednu a tu samou polohu, její barva a intonace však padne do hudby The Wounded Kings jako ulitá.
Zranění králové dali dohromady velmi, velmi podařeného nástupce předchozího alba. Je o něco delší, trochu jinak pojaté, a pokud bych album soudil podle míry progrese, pohořelo by na celé čáře. O tu tady ale zdaleka nejde, nehledě na to, že i změny se najdou, jen se toliko nedotkly jednotlivých skladeb, jako spíše celého vyznění alba. Tak nebo tak to nic nemění na tom, že mě “Consolamentum” zatraceně baví a věřím tomu, že mě ještě nějakou dobu bavit bude. A jsem si docela jist, že pokud budu chtít hororový doom metal, z nějž sympatické retro, absinth a tajemno táhne na sto honů, bude novinka stejně jasnou volbou jako album předchozí.
Další názory:
Ačkoliv The Wounded Kings mají veškeré předpoklady k tomu, aby mě hodně bavili, protože přesně tenhle typ doom metalu mi rozhodně není cizí, s jejich nejnovějším počinem “Consolamentum” jsem se bohužel nedokázal příliš skamarádit. Na jednu stranu v tom určitě je cítit ne úplně malá kvalita a několik pasáží je vysloveně skvělých, ale z hlediska celku mě to album zdaleka nesebralo takovým způsobem, jakým by papírově asi mělo. Díky obrovské monotónnosti a takřka neměnné stěně pomalých riffů mi těch necelých 50 minut přijde asi tak dvojnásobně dlouhých, což je prostě špatně, obzvláště hned čtrnáctiminutový otvírák “Gnosis” se mi zdá přespříliš utahaný a trochu o ničem. Nějakou hutnou uhrančivou atmosféru s psychedelickým odérem, kterou jsem očekával, tam cítím jen na pár místech a zdaleka se nejedná o nic extrémně intenzivního, takže nejde o nic, co by mě zrovna vytrhlo letargického poslechu. Ne, že by se to nedalo poslouchat, třeba titulní vál “Consolamentum”, valivější “Lost Bride” nebo krátká mezihra “Space Conqueror” se povedly, ale na druhou stranu, další více jak desetiminutový kus “The Silence” mě opět moc neoslovuje, protože tři parádní minuty z více jak dvanácti jsou prostě málo. Pořád je to pohodová nahrávka, ale upřímně jsem tedy čekal víc… H.
Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 24.2.2014 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Inner Tales
02. The Last Dawn
03. Victoria
04. Cry of Mankind
05. To the Path of Loss
06. Song to Eros
07. Doom
08. The Calling Tree
09. An Aching Soul
Myslím, že není nic jednoduššího a trefnějšího, než si takhle z kraje recenze říct něco o samotné kapele, takže přeskočím kecy kolem a pojďme rovnou na věc. Lenore S. Fingers, jak zní jméno této italské pětice z Kalábrie, za sebou nemají nikterak výjimečnou kariéru. Historie sahá teprve do roku 2010, a protože kapela neuvádí ve svém dosavadním hudebním portfóliu žádné demosnímky, EP a jiné neřadové počiny, tak aktuální deska “Inner Tales” je vůbec první možností pro posluchače, jak s jejich hudbou přijít do styku. Jakkoli bych z výše uvedeného očekával další z mnoha nezáživných alb nevyhrané kapely, které stylem “jedním uchem tam – druhým ven” po několika nezbytných posleších odložím, tak říkám, že Lenore S. Fingers se poslouchají natolik příjemně, že mluvit v jejich případě jako o jednom z mnoha není úplně fér, protože tahle deska má v sobě takové to nepopsatelné něco, čím dokáže zaujmout. No, i když… ono to nepopsatelno není tak nepopsatelné, protože tím mám na mysli hlavně podmanivý hlas zpěvačky, ale k té se ještě dostaneme.
Lenore S. Fingers se celkem bez ostychu hlásí k odkazům velkých jmen jako Katatonia, Anathema či The Gathering, což má jednu výhodu. Posluchač už dopředu může alespoň náznakem tušit, co od debutového alba “Inner Tales” očekávat, protože sama kapela svou hudbu označuje jako “decadent melancholic art”, což může svádět k různým asociacím, takže to pro vás udělám jednodušší a prozradím, že výsledkem je uvolněná rock/metalová deska s prvky gotiky, která i přes svou přímočarou strukturu obtočenou kolem melancholicky melodických motivů netrpí syndromem nezáživnosti. Kapela kolem své zpěvačky Federicy Lenore Catalano roztáčí kolotoč plný podmanivých melodií, který se nezastaví ani v kytarovějších chvílích, jichž sice není moc, ale když už kupříkladu ve skladbě “Victoria” přejímají otěže, tak není výsledek o nic horší, než když hrají prim akustické plochy a klávesy, což je příklad třeba hned úvodní úvodní zasněné “The Last Dawn”.
Záměrně jsem vyzdvihl právě Lenoru, protože chtě nechtě je to hlavní hvězda kapely, potažmo tohoto alba, a nejenže dobře vypadá, ale je to hlavně vynikající zpěvačka. Její hlas je v některých hlubších polohách až nebezpečně podobný Anneke van Giersbergen, ale to nechám stranou. Zbylá čtveřice pánů nikterak nevyčnívá individuálními instrumentálními výkony, čímž netvrdím, že to je parta, která neumí hrát, protože jako kapela znějí dostatečně semknutě, jen se nedočkáte chvil, kdy by zářili vyloženě jako jednotlivci. Možná je to nevýrazným zvukem, který v kytarových pasážích zní spíš jako jedna koule kytar, bicích, kláves a někde nad tímto shlukem se pohybuje zpěv, ale tak či onak, na exhibiční momenty prostě zapomeňte.
“Inner Tales” na první pohled zaujme velmi příjemnou stopáží, která se při devíti skladbách zastavila na pětatřiceti minutách, ačkoli sám za sebe říkám, že tohle je jedna z těch desek, kterým by ještě nějaká ta minutka navíc neuškodila, spíš naopak. Skladby samotné se vlastně pohybují jen ve dvou rovinách. Akustická a kytarová. Nic víc, nic míň. Přestože jsou tyto polohy v rámci jednotlivých kousků kombinovány, nejsou jednotlivé skladby o tom, že se chvilku teskní v komorní atmosféře, kterou rozčísne hrubý riff a následně se vše ještě jednou opakuje. Kdepak. Výsledkem je semknutá hudební náplň, u níž – i přes jednoduchou strukturu – mám v jednotlivých písních pocit postupné gradace a momentů překvapení. Taková “The Last Dawn” sice zpočátku působí jako nevinná a křehká píseň stojící na akustickém vybrnkávání, v pozadí zastřených klávesách a hlavně něžnému vokálu Lenory, ovšem v druhé půli se instrumentální osazenstvo odhodlá k masivnějšímu útoku. Ten nepřináší ani hluboký growling, ani bicí sypačky, ale nese se spíš v rovinách pozdější Katatonie, takže nic vyloženě zničujícího.
Následující “Victoria” je patrně nejtvrdší věcí celého alba, ačkoli i ona v sobě skrývá mnoho vokálních melodií a díky zvonivým klávesám v pozadí je výsledek zjemňován tak, aby nepůsobil oproti zbytku až nepatřičně odvážně. Protože je pomalých skladeb na desce většina, věřím, že může “Inner Tales” působit utahaným dojmem, ovšem jedním dechem dodávám, že právě ony pomalé skladby mají něco do sebe. Nejenže v nich naplno vynikne hlas zpěvačky, který jsem si velmi oblíbil, ale vyplynou na povrch detaily, jež najednou získávají daleko větší prostor. Za mě je to hlavně teskná sólová kytara v “To the Path of Loss” nebo klávesy ve střední části “Song to Eros”. No, a protože jsou jednotlivé skladby melodicky velmi dobře vystavěné (vokální linka v “The Calling Tree” nemá chybu), tak nemůžu než tohle album doporučit všem milovníkům ženami vedených kapel, které se nebrodí symfonickými aranžemi, ale melodie jim v žádném případě není cizí.
Jasně, nemá cenu si nalhávat, že se za Lenore S. Fingers skrývá něco víc, než ve skutečnosti je, ale přiznávám, že ta deska je tak příjemná na poslech, že nemám důvod se šťourat v nějakých záporech plynoucí z nedostatku vlastní skladatelské originality, která na “Inner Tales” je, o tom žádná. Album je to poměrně jednoduché a hodně těží z charismatu své ústřední postavy, takže komu hlas Federicy Lenory vyloženě nesedne, nebude se mnou souhlasit, ale v opačném případě byste si mohli “Inner Tales” užít minimálně stejně dobře jako já. Poctivá sedmička je v tomto případě adekvátní známkou, protože na víc to není z důvodu zjevné neoriginality, nicméně na to, abych tomu napálil šest bodů, se zase bavím až moc dobře.
Další názory:
Patřičně navnazen kolegovou recenzí jsem si “Inner Tales” pouštěl s očekáváním velice příjemného alba, nicméně s prvním poslechem jsem říkal, jestli náhodou neposloucháme úplně jinou nahrávku. Lenore S. Fingers mi totiž na prvním rande přišli hodně nudní, utahaní, nezáživní a hodnotit jen na základě tohoto, dal bych možná tak pět bodů. Naštěstí však nemám ve zvyku alba hodnotit po prvním poslechu, přičemž se mimo jiné právě tady ukázalo, že je to tak správně. “Inner Tales” se totiž naprosto ukázově rozleželo a zanedlouho si mě tahle italská pětice získala na svou stranu. Je to přesně tak, jak už řekl Kaša ve své recenzi – není to žádný originál nebo nic neslyšeného, ale ta deska se prostě poslouchá tak moc hezky… upřímně si z hlavy nevzpomínám na podobně laděné album, jež by mě bavilo takhle moc. Některé melodie jsou ve skutečnosti vážně úžasné, až se tomu pomalu nechce ani věřit, že to fakt funguje tak parádně. Zejména střed nahrávky je velice silný, vrcholem je pro mě dvojice “To the Path of Loss” a “Song to Eros”, v nichž se bezezbytku potvrzuje to o oněch úžasných melodií, které navíc podporuje samotná Lenore se svým sice civilním, ale i tak velice pěkným hlasem. Na to, že je téhle holce teprve 18 let, tak vážně klobouk dolů, že zvládne naprosto přirozeně utáhnout celou desku s takovým přehledem, že si o tom spousta zkušenějších muzikantů může nechat jenom zdát. Pro mě osobně hodně velké a velice příjemné překvapení… H.
Země: Itálie Žánr: doom / heavy / black metal Datum vydání: 21.1.2014 Label: Moribund Records
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Všude možně se můžete dočíst, že italští Apostolum hrají black metal… pokud si ovšem jejich dlouhohrající debut “Winds of Disillusion” pustíte v domnění, že dostanete právě black metal, asi na vás bude čekat menší překvapení, možná i zklamání. Ne, že by v té hudbě nebyl vůbec, ale z větší části se prvotina Apostolum nese spíše v duchu doom metalu, pak temného heavy metalu a až za nimi se ukrývá cosi, co bychom mohli nazvat black metalovým odérem.
Nikdo ovšem netvrdí, že by to mělo být špatně. “Winds of Disillusion” je totiž (vzhledem k samotné náplni až překvapivě) povedená nahrávka. S výjimkou “Intro (Light into the Void)” a “Less Than a Step”, což je jenom intro a intermezzo, jedou všechny songy podle úplně stejného receptu dlouhé stopáže, pomalejšího tempa, nakřáplého vokálu a příjemných vybrnkávaček a melodií, které vystupují zpoza clony rozvážných riffů. Tu a tam se tento model zlomí do nějakého zvolnění čistě o klávesách či dokonce akustické kytaře, ale ve výsledku Apostolum pořád nepřicházejí s ničím výjimečným, ničím extrémně uhrančivým nebo něco na ten způsob.
Přesto všechno se ovšem “Winds of Disillusion” poslouchá strašně příjemně. Ačkoliv všechny ty riffy Apostolum jsou velice jednoduché a většinu doby se jede podle jednoho mustru, je to jednoduše zábavné, má to dost povedených momentů, má to i atmosféru, hodně sympaticky z toho páchnou staré pořádky a úcta ke starému metalu, aniž by se jednalo o zpátečnické album. Vůbec nevadí dlouhé stopáže nebo cokoliv jiného, protože ta hudba i přes zdánlivou triviálnost funguje naprosto výborně a je po všech stránkách uvěřitelná.
A když už jsem zmínil ty dlouhé skladby… vlastně je to právě nejdelší “Gleam of Lucidity”, jejíž hrací doma přesahuje 18 minut, která je pro mě vrcholem “Winds of Disillusion”, protože minimálně její rozjezd je jednoduše naprostá paráda. Čímž však neříkám, že by se mi ostatní songy nelíbily. Za mě tedy jednoduše ano, je to rozhodně věc, která má něco do sebe.
V žánrové kombinaci, v jaké se pohybuje rovněž zámořský projekt s názvem NTSLAE, je ona hranice mezi dobrým a špatným velice, velice tenká a je hodně lehké ji překročit a skončit na té “špatné” straně. Navíc ještě v tomto specifickém stylu platí, že někdy až křečovitá snaha vytvořit depresivní a misantropický monument má přesně opačný účinek, a sice že výsledek působí všelijak, jenom ne depresivně… většinou spíše mírně trapně, úsměvně, někdy se člověk té hrané temnotě i zasměje, jak je to blbé. Samozřejmě zde vznikají i kvalitní díla, o tom není sporu, ale jak si tak všímám, to horší suverénně převažuje. Do jaké sorty patří onen tajemný projekt NTSLAE?
…bohužel do té špatné. A to jakože hodně. Deska s názvem “Dream Harassment” totiž dává přímo ukázkový příklad, jak by to prostě znít nemělo, takže ano, ve výsledku zrovna tenhle rádoby opus zní tak, že se mu spíš zasmějete, jak je to debilní, než abyste měli náladu skočit z okna, což by mělo být něco, co opravdu pořádná depresivní muzika vyvolává. Pokud tedy z toho okna nebudete chtít skočit proto, abyste už tu sračku nemuseli poslouchat…
Co si budeme povídat, na “Dream Harassment” je všechno špatně od začátku do konce, zní to trapně a ve finále je to počin, který je v podstatě úplně neposlouchatelný. Většinu hracího času tvoří nějaké neurčité lomození bez hlavy a paty, které formálně sem tam může připomínat i drone, ale to je nakonec jedno, protože hovadina je to tak jako tak. Do toho nezapomeňte přidat obligátní uječený vokál, který je také mírně (vlastně hodně) úsměvný, tu a tam nějaký náznak industrialu a samozřejmě nekvalitní zvuk (ten, zdá se mi, přeskakuje i mezi jednotlivými songy). Jediné, co se na tom albu dá trochu poslouchat, je “Useless Sanity”, která zní aspoň trochu jako black metal, a poklidné outro “Now Is Not the Time”. Zbytek je fakt hovadina, jež postrádá jakýkoliv řád nebo smysl a nedá se poslouchat.
Mammoth Storm je nová akvizice na severské doom metalové scéně… tedy, řečeno hodně vágně, jelikož muzika, s jakou se toto švédské trio prezentuje, není úplně čistě doom metalová. Ačkoliv na první pohled to může působit jako úplně mladá a nezkušená skupina, v její sestavě ve skutečnosti mimo jiné figuruje třeba Daniel Arvidsson známý především jako kytarista Draconian, který však zde obsluhuje baskytaru a mikrofon.
S čím se tedy Mammoth Storm na svém první ípku “Rite of Ascension”, jemuž v minulosti předcházel pouze jeden demosnímek, prezentují? Rozhodně se zde neobjevuje Amerika, vlastně téměř naopak, jelikož Mammoth Storm předvádějí vcelku dřevní metal, který se rozhodně víc obrací do minulosti, než aby se snažil nějak posouvat hranice. Z dnešního pohledu dělení žánru se ta muzika dá co do škatulek vcelku přesně vpálit někam na pomezí doom metalu a stoner metalu, ale je to nakonec jedno, protože si úplně vystačíme s tvrzením, že téhle hudbě vládnou mocné, pomalé, těžké a špinavé riffy, s nimiž nahrávka stojí a padá. Zároveň lze v hudbě zaslechnout i mnohé přímé vlivy jiných kapel, kupříkladu se přímo nabízí vytáhnout obligátní Black Sabbath, z jejichž tvorby celá tahle scéna od základů vychází a čerpá, ale ani ti rozhodně nejsou jediní. V jednom momentě úvodní titulky “Rite of Ascension” se třeba objeví riff, který jako by vypadl z dílny Thomase Gabriela Fischera ze Celtic Frost a Triptykon.
“Rite of Ascension” sice nabízí jenom dva vály, díky čemuž by se mohlo zdát, že půjde o jednohubku o pár minutách, nicméně vzhledem k tomu, že oba kusy jsou delší stopáže, vylezlo z toho nakonec necelých 25 minut, což už není úplně nejmíň (třeba u Deicide skoro řadovka, že ano). Obě skladby však navzdory nepříliš velké originalitě ubíhají více než příjemně, osobně mě dost baví, nabízejí rozhodně kvalitní zatěžkanou náladu a několik vysloveně parádních momentů. Sice to není počin, bez jehož poslechu byste nemohli žít, ale fandům podobných žánrů jej rozhodně můžu i tak doporučit, protože je to dost povedený kousek.
Polská pětice s nicneříkajícím jménem 71TonMan, jejíž členové se skrývají za iniciály, takže sestava ve složení J.W., T.G., M.Z., J.J. a K.J. neřekne nikomu nic víc než samotné jméno kapely, se na svém debutovém eponymním albu “71TonMan” zhlédla v heavy metalové historii založené na tíživých kytarových plochách a opatrné rytmice, která v žádném případě nikam nespěchá. Přestože se 71TonMan schovávají za škatulkami doom či sludge metal, tak vězte, že tohle je album na míru ušité fanouškům starých Black Sabbath a jim podobným partám, které kdysi psaly hudební historii těžkého a hlavně utahaného kovu.
Papírově to nezní vůbec špatně, protože 71TonMan předkládají na ploše čtyřiceti minut pomalou, ale vážně pomalou fúzi stoner/sludge/doom (a kdovíčeho všeho ještě) metalu lehce říznutého s hrubým nelidským řevem zpěváka J.J., což je zajímavá kombinace, která mi už sama o sobě slibovala poměrně zajímavý posluchačský zážitek. Avšak “71TonMan” je bohužel přesně ten příklad, kdy ne všechno, co vypadá teoreticky dobře, je podobně zajímavé i v reálu. Neříkám, že jejich první počin je hudební omyl, ovšem je fakt, že do dobré nahrávky má poměrně dost daleko. Důvody se nabízejí samy. Přestože má album velmi dřevní atmosféru starých nahrávek, čemuž dopomáhá i poměrně chrastivé nazvučení ve stylu garážové zkušebny, tak si nemůžu pomoct, ale hudebně už to tak taková sláva není a můžete se připravit na množství hudebně nezajímavých nápadů, které spolu dohromady nefungují, čímž působí “71TonMan” strašně chaoticky. A to i přes příjemnou stopáž, kdy máte už po třech skladbách pocit jednotvárné a nepřekvapivé desky, kterou si třikrát, čtyřikrát se zájmem poslechnete a tím veškerý zájem o další bližší seznámení odpadá. Alespoň takhle to já s “71TonMan” měl. Jednotlivé písně se potulují někde kolem sedmiminutové stopáže, která značí, že tohle nebude na jeden poslech, ale jakmile se musím nutit, abych si na desce našel nějaké zajímavé pasáže a záchytné body, tak je něco špatně.
A “71TonMan” špatné je. Kdybych musel, tak bych pod nátlakem dokázal vybrat písně, jež nejsou vyloženě marné, ale ani dvojice slušných “Dr. Psycho” a “Face Fuckin’ Machine” nezachrání výsledný dojem, který je díky velmi vatovitému a natahovanému obsahu opravdu mocný. “Dr. Psycho” v mých očích nepropadla snad jen díky velmi tíživému a naléhavému rytmu, do nějž nelidským hlasem řve J.J., jenž vytváří až depresivně blackovou atmosféru, nicméně i tak tahle minimalistická skladba na osmiminutovou stopáž prostě nemá, a kdyby se zkrátila někam na slušných pět minut, vůbec by to nebylo na škodu. “Face Fuckin’ Machine” je jediným (relativně) svižnějším songem, takže už jen z toho titulu vyčnívá a stává jakýmsi vítaným ozvláštněním jinak hudebně neškodné nahrávky, která si tak nějak plyne svým tempem bez zájmu, jestli se posluchač baví, či nikoli. Hodně mě ve “Face Fuckin’ Machine” zaujal dřevní vokál J.J., jenž se zde orientuje směrem zemitějšího stoner metalového chráplaku. Naopak, za nejhorší songy považuji dvojici “Cyborg Jesus” a “71TonMan”, kdy hlavně druhá jmenovaná je se svou dvanáctiminutovou hrací dobou takřka vražedná, protože krom záhadných zvuků v pozadí, díky nimž zní docela tajemně a zádumčivě, není jednoduchý, dokola se opakující riff nic, co by mě dokázalo udržet v pozoru po celou dobu. Bohužel byl prostor vyhrazený pro zajímavý moment umístěn až na samý konec, kdy se po krátkém zvolnění s mluveným slovem spustí nemilosrdná sypačka, jejíž konec nepropustná kytarová hradba. Tohle je jedna z těch pasáží, kterými album strádá a díky jejichž absenci se nedá hovořit o silné desce s nábojem.
Je to docela škoda, protože po nedávno hodnocených Obscure Sphinx jsem čekal, že se mi do rukou dostal další sludge metalový klenot z končin našich severních sousedů, ale 71TonMan jsou přesným opakem toho, jak by taková deska měla znít. Tam, kde repetitivní plochy kytarových riffů a vazbení z povzdálí mají v posluchači vzbuzovat napětí, budí “71TonMan” touhu dívat se na “časomíru” přehrávače, kdy už bude konec. Možná to z převážně laděného textu vypadá, že tohle album je krávovina bez špetky sebekritiky, kdy se nahrála každá blbost, co chlapy napadla, což samozřejmě není, protože i přes výše uvedené uznávám, že zpočátku se deska dala úplně v pohodě sjet do konce, ale po několika málo posleších se prostě dostaví nuda, která je v případě takhle pomalé, skoro až minimalistické nahrávky nebezpečná v míře dvojnásobné.
Birch Crown je jednočlenným projektem ze severní Itálie, který se věnuje poměrně klasické podobě doom metalového žánru, ačkoliv sem tam lze v té hudbě zaslechnout i lehké vlivy stoneru. Hned na začátku letošního roku se objevil stejnojmenný debut “Birch Crown”, jenž mě okamžitě hodně zaujal jednou věcí, a sice excelentní obálkou. Nemůžu si pomoct, ale přesně takovéhle věci na přebalech desek se mi strašně líbí (hlavně když jsou takhle “čisté” a nekazí je žádné logo nebo nápisy) – a to bylo vlastně celkem dost k tomu, abych byl zvědavý i na samotnou hudební produkci.
Pokud by muzika byla stejně nádherná jako obal, bavili bychom se tu minimálně o devítkové nahrávce. Jenže to se tak nějak nestalo. Na “Birch Crown” je silně cítit, že je to začátečnický a amatérský počin po všech stránkách – zvukové, instrumentální i kompoziční. Zvuk je takový prapodivně zahuhlaný, určitě to nevznikalo ve studiu, ale v hodně bojových podmínkách. Hráčské výkony také nejsou zrovna bombastické, vlastně spíš docela naopak, protože v kytarových linkách jsou slyšet přehmaty a dojem nevylepší ani vokál-nevokál v podobě jakéhosi neurčitého kníkání, které ani pořádně není moc slyšet.
Tohle jsou všechno ještě věci, nad nimiž by se daly přivřít oči, i navzdory nim může deska fungovat přímo skvěle… znám spoustu alb, které jsou zvukově na hovno a jsou na nich hráčské chyby, ale stejně to jsou úžasné klenoty. Ale to není tento případ, protože i co do nápadů je to takové slabé. Typický song Birch Crown se totiž nese v nudném omílání jednoho motivu, jímž je vždy riff, jenž ovšem bývá tak triviální, že bych se to pomalu snad zdráhal nazvat riffem, jelikož to zní spíše jen jako jednotlivé akordy. Suverénně nejlépe z počinu vyznívá nemetalová instrumentálka “Metaphysical Landscapes”.
Úplně extrémní průser “Birch Crown” není a s jistou dávkou tolerance k začínajícím kapelám se to otočit i dá, přesto to však není nic, co by chtěl člověk nějak zvlášť poslouchat.
Musím říct, že tohle album se nakonec stalo větším oříškem, než jsem původně očekával. Zpočátku mi totiž druhá deska “A Portrait Painted by the Sun” kanadských Finnr’s Cane přišla poměrně dost nezáživná a suchá i přes veškeré zcela jasné objektivní a papírové kvality. Ačkoliv z nejednoho momentu formálně sálala hloubka, ve skutečnosti mi to nedávalo tolik, kolik bych od kapely s podobným zaměřením a stylovým záběrem očekával.
Jak už tomu tak bývá, až se zvýšeným počtem poslechů se “A Portrait Painted by the Sun” konečně pořádně vybarvilo a začalo mě skutečně bavit. Ačkoliv stále platí, že jsem od Finnr’s Cane čekal ještě víc, než se mi ve výsledku dostalo i po řádném vstřebání, už bych nyní neměl problém označit “A Portrait Painted by the Sun” za nahrávku, která je přinejmenším alespoň zajímavá. Atmosféra je velice povedená, a i když pár slabších místeček se najde, ve větší části alba funguje opravdu na výbornou, obzvláště v samotném závěru desky, kde se podle mě nacházejí ty nejlepší skladby. Zejména mám na mysli uhrančivou dvojici “A Great Storm”, která je pro mě asi tím největším vrcholem celého “A Portrait Painted by the Sun”, a hned následující “Time Is a Face in the Sky”.
Hodně se mi líbí, že i přesto je nahrávka hodně ucelená a nejlépe funguje jako celek, protože když si například pustím samotnou “A Great Storm”, nějakým způsobem mi nepřijde tak moc silná jako v kontextu zbylých písniček. Na druhou stranu je ale také příjemné, že zatímco většina skupin v podobných atmosférách vysoce přestřeluje hodinovou délku, Finnr’s Cane udrželi hrací dobu “A Portrait Painted by the Sun” v rozumných mezích, díky čemuž pak album vůbec nemá šanci nudit, jakmile se v něm trochu rozkoukáte.
I přes počáteční rozpaky a nedůvěru si mě Finnr’s Cane nakonec získali na svou stranu, a i když už nyní uděluji relativně vysoké číslo (po prvním poslechu bych dával o poznání méně), jsem si jistý, že tohle kanadské trio má ještě na víc, protože ten potenciál je v tom obrovský.
Druhý pohled (Atreides):
Kanadští Finnr’s Cane jsou přinejmenším záhadnou kapelou. Trojice vystupuje zásadně pod přezdívkami a o jejich uskupení je toho známo jen málo. Ví se jen to, že před třemi lety vrhli do světa svojí prvotinu “Wanderlust”, která v rámci žánru sice není kdovíjak přelomová, vykazuje však mnohé kvality a silnou atmosféru. Přinejmenším nic víc jsem z běžně dostupných údajů nezjistil, když jsem si hledal informace v rámci poslechu jejich novinky “A Portrait Painted by the Sun“, kterou mě kapela velmi příjemně překvapila.
Stejně jako na předchozím albu, i tentokráte kapela mísí charakteristický doom/black s (neo)folkem a téměř ambientními pasážemi. Oproti “Wanderlust” je však “A Portrait Painted by the Sun” podstatně kytarovější, dává větší důraz na black metalovou složku. Kytarista a zpěvák přezdívající se The Bard se však nesnaží o co nejšílenější směsku riffů, nýbrž se svoji práci snaží přizpůsobit přírodně laděné atmosféře alba, o kterou tu jde především. Občas si říkám, že je to trochu škoda, riffy jsou v jeho podání vážně dobré, občas jim ale chybí hloubka, prostě to něco, co vás prostě usadí na zadek a nechá vás zírat s otevřenou pusou.
Naštěstí však nestojí album pouze na kytaře. Vedle bubeníka, jenž si poněkud lakonicky říká The Peasant, je nejvýraznější práce The Slave, kterou typuji na jedinou ženštinu v kapele. Její “otrocká” práce zahrnuje violu a klávesy, kterých sice není užito tolik, co na “Wanderlust“, přesto spolu s akustickými vydrnkávačkami velmi pěkně dokreslují atmosféru alba po melodické stránce. Celý projev zastřešuje Bardův blackový skřehot. Není ho sice moc, celou dobu se však drží v jedné rovině a možná by nebylo od věci občas zkusit čistý vokál. Jinak jde ale o album velmi příjemné svou meditativní, přírodně laděnou atmosférou. Jediná větší výtka tak směřuje k jistým rezervám, které brání tomu, abych si z “A Portrait Painted by the Sun” kecnul na zadek jako malé děcko a s vykulenýma očima vnímal, jak se poněkud nevšední deska noří do mé hlavy.
15. února 2013 přeletěl nad Čeljabinskem meteor, načež explodoval několik kilometrů nad povrchem země, svým jasem zastínil slunce a jeho zbytky dopadly na široké území zhruba dvacet kilometrů za městem. Kromě toho, že ve zmíněném městě a několika dalších způsobil škody, za který by se nemuselo stydět nejedno hudební komando, přerušil i nahrávání nové desky Kauan, která tou dobou nesídlila nikde jinde než v Čeljabinsku (v současnosti přesídlila do Kyjeva). Deska tak spatřila světlo světa mnohem později, než bylo plánováno – a velmi pravděpodobně i v docela odlišné podobě, neboť právě výbuch meteoritu muzikanty z Kauan velmi ovlivnil a stal se jednou z hlavních inspirací při jejím skládání.
Vkusný, minimalistický přebal alba je zdoben pruhem páry, který zbyl po přeletu vesmírného tělesa. Pod ním se skrývá disk obsahující jednu dlouhou, téměř čtyřicetiminutovou skladbu rozdělenou do osmi částí. Že inspirace nekončí jen u přebalu, je možno pocítit již v počátku prvé části, jež by se dala charakterizovat coby rozvinuté intro. Kvílící kytara přecházející v jemnou symfonickou vložku v podání violy se náhle zvrtne v autentický záznam supersonické vlny a sypajícího se skla. Následuje olovnatě těžký doom metal a hutná atmosféra dokreslovaná growlingem. Závěr prvé části tak připomíná návrat k prvnímu albu “Lumikuuro”, jež se neslo především ve znamení atmosférického doom/blacku. “Pirut” však především pokračuje tam, kde vývoj Kauan naposledy skončil, a nadále rozvíjí charakteristickou směsici post-rocku, doom metalu a ambientu, která mi před pěti lety v podobě “Aava tulen maa” tolik učarovala. Zásahy do fungujícího konceptu nejsou velké, a ač se nedá přímo tvrdit, že kapela vykrádá sama sebe, některé pasáže k minulé “Kuu..” nebo právě “Aava tulen maa” odkazují. Podobně jako v případě “Kuu..” je i v případě “Pirut” naprostá většina inovací velmi dobře skryta v kompozicích a i posluchač znalý předchozích alb je zaznamená až na několikerý poslech. Dalo by se říci, že to je jedna z charakteristik rukopisu Antona Belova, mozku kapely, stejně jako mylný dojem, že se motá v bludném kruhu a nijak se nevyvíjí.
Největší vývoj, jenž projekt odminula prodělal, však z poslechu alba nevyčtete vůbec. V létě loňského roku došlo k rozpadu ústřední dvojice Anton Belov – Lubov Mushnikova. Právě Lubov, která se roku 2006 připojila coby hráčka na violu, odešla a Kauan se rozrostli na kvintet. Již na “Kuu..” spolupracovali i další hudebníci, tentokráte se však nově příchozí čtveřice usadila v kapele natrvalo. Veškeré nástroje již tedy neobstarává Anton sám, nýbrž je rozdělil mezi další hudebníky. Violy se chopil Anatoly Gavrilov, baskytary pak Alex Vynogradoff. Za bicí usedl Anton Skrynnik a klávesy obsadila Alina Roberts, kterou můžete znát buď z Antonova vedlejšího projektu Helengard nebo právě z “Kuu..”, kde stejně jako na “Pirut” obstarala doprovodný zpěv. Na podobu alba však změna sestavy měla velmi pravděpodobně spíše vedlejší vliv, pokud vůbec nějaký. Belov si do skládání zřejmě příliš mluvit nenechá, nebo alespoň v tomto případě tomu vše nasvědčuje, protože album plynule navazuje na své předchůdce. Otázkou tak zůstává, jakým směrem se situace vyvine s příštím albem.
I přesto, že má Belov svoji hlavu, můžete postřehnout hned dvě výrazné změny. Prvou jsem již naznačil v předchozím odstavci, totiž návrat k doom metalu a harsh vokálu debutu. Druhou výraznější změnou jsou opět o něco čistší, jasnější kompozice, přičemž obě hlavní polohy, ambientní a doomovou, dotahuje Belov do krajností. Ambientní pasáže sice nedoznaly žádných vyložených změn, v zásadě pro ně platí to, co jsem napsal výše. Prim v nich stále drží viola a piáno, nesou se tedy více méně v neoklasickém duchu. Ta změna dostává svůj prostor především v doom metalových záchvěvech, jež tvoří přirozené masivy a kontrují rozlehlým ambientním pláním. Naleznete jich sice jen poskrovnu, z celého alba zabírají minoritu, jejich hutnost a zemitost vám však vždy zůstane v uších coby snadno zapamatovatelný milník. Tomu dopomáhá i výrazný Antonův growling, kterému doprovodným zpěvem zdatně sekunduje baskytarista Alex. Kytarově laděný post-rock se většinou blíží jedné či druhé poloze, málokdy se drží někde uprostřed v rockové póze, jak ji můžete znát z již zmiňované “Aava tulen maa”, ačkoliv i v tomto případě se najdou výjimky a závěr čtvrté části je v tomto ohledu vskutu excelentní.
Jaké je tedy “Pirut” vlastně je? Ačkoliv na něm naleznete dvě v podstatě protikladné síly, jež vzájemně kontrastují, žádný z prvků, na kterých album tón po tónu buduje svou atmosféru, není vzájemně v konfliktu. Ambientní části přinášející klidný proud tklivých, melancholických melodií, volně prolínají s post-rockovými riffy nebo nenásilně tvoří pozadí mohutných doom metalových momentů, které do celého konceptu vnášejí prvek osudovosti a naléhavosti. Dominuje Antonův čistý vokál, s growlingem a Alininým ženským zpěvem je zacházeno tak trochu jako se šafránem, o to více však vynikají. Díky jednotě tvoří deska organický celek, který během poslechu skutečně žije a dýchá. Nejsilnější je podle mě “Pirut” tam, kde se mohou naplno projevit démoni, jak by se dal finský název přeložit (stejně tak jsou všechny texty opět ve finštině), jež jsou v albu skrytí, jistý návrat k počátkům tvorby velmi oceňuji, jakkoliv mi “Lumikuuro” nijak zvlášť k srdci nepřirostlo. Neměl bych zapomenout zmínit ani rockovou pátou část zakončenou táhlým sólem, rovněž jeden z vrcholů alba. Dynamiku nahrávky zvýrazňuje vybroušený zvuk, který dává vyniknout nejen každému z nástrojů, ale i každému drobnému detailu a nezbývá, než před úrvní produkce jednoduše smeknout, neboť se jedná o kus mistrovské práce.
Jestli jsem si na “Pirut” něco zamiloval, je to laskavost, ona těžko postihnutelná vlídná posmutnělost, která ze čtyřiceti minutové plochy dýchá na posluchače. Anton Belov se tradičně vyhýbá sladkobolnosti nebo patosu, zároveň přidává o něco více mrazivé atmosféry a jisté odevzdanosti a bezmoci, kterou taková událost, jakou je pád meteoritu, bezpochyby obnáší. Kauan prostě ukazuje, že jde o rostoucí projekt, zároveň však nastavuje laťku zatraceně vysoko, až mám trochu strach, zda ji s dalším počinem dokáže Belov překonat. Protože “Pirut” je zatím bezkonkurenčně nejvyspělejší a nejvyzrálejší deska, jakkoliv jí obě předchozí sestry šlapou na paty. Nezbývá než doufat, že Kauan ji přivezou představit i do naší české kotliny, protože slyšet tenhle skvost naživo, to by byl další splněný sen.
Další názory:
Samozřejmě nechci ani v nejmenším jakkoliv znevažovat kolegův text nade mnou, ale upřímně nechápu, kde tam těch devět bodů na “Pirut” vyšťoural. Ne, že by snad Kauan nahráli nějakou vyloženě špatnou desku, to v žádném případě, ale jejich pátý dlouhohrající počin podle mě není ani zdaleka tak dobrý, aby si vysloužil takhle vysokou známku. Já jsem na tom spíše opačně a tak nějak jsem čekal, že mě “Pirut” bude bavit o poznání více… jenže i přesto, že objektivní kvality v tom nepochybně jsou, mě to navzdory několika výtečným pasážím (hlavně v “IV” a “VI”) zas tak moc neoslovilo a v hodnocení jsem se rozmýšlel mezi 6,5/10 a 7/10… tu nižší známku si Kauan odnesli nevím proč, spíš subjektivně, protože formálně by to zasloužilo asi tu lepší, ale nemůžu si pomoct. Ačkoliv atmosféra v tom je a při poslechu nemám jakoukoliv potřebu to vypínat nebo něco přepínat, přijde mi to album možná až přespříliš rozvláčné, těch momentů, které by mě opravdu oslovily v plné míře, tam zas tolik není… i přes veškeré kvality tedy bohužel zklamání, i když uznávám, že je možné, že se to netrefilo do vkusu jenom mně… H.
Ke Kauan mám zvláštní vztah, objevil jsem je teprve nedávno a po poslechu několika písní mě donutili zapátrat v jejich diskografii. Osobně nejvýše hodnotím hned první dvě desky kapely, tedy “Lumikuuro” a “Tietäjän laulu”, kde kapela předváděla geniální (záměrně zde užívám toto slovíčko) mix doom metalu, folku a částečně i black metalu. Poté se Kauan začali ubírat post-rockovým směrem a i obě nahrávky z tohoto období si mě postupem času získaly. Teď je tu nahrávka “Pirut” inspirovaná pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde kapela v té době seděla ve studiu. Že bych však z novinky nějak spadl ze židle, to ne. Kauan si zřejmě pustili všechny minulé desky, z každé si vzali kousek a “Pirut” byl na světě, samozřejmě, přeháním, ale v jednoduchosti kapela udělala takový výcuc, který se pohybuje především kolem desek “Tietäjän laulu” (doom metal) a “Aava tuulen maa” (post-rock). Ne, že by se mi nová deska nějak nelíbila, to vůbec, je to opravdu hodně dobrá hudba, ale nemohu si pomoci, Kauan tentokrát svou novinkou neřekli příliš nového, a pokud ano, za těch několik poslechů jsem to nepostřehl. Na druhou stranu zde najdeme pořád staré a neomrzující jemné, citlivé pasáže v čele s houslemi, což Kauan vždy uměli. “Pirut” je skvěle poskládané, a i když se jedná stále o jednu skladbu rozčleněnou do několika částí, deska skvěle plyne a nedává prostor nudit, občas mě až překvapilo, jak album rychle uteklo. Skladatelsky, instrumentálně i emocionálně provedeno skvěle, jediným problémem nahrávky je, že už tu něco takového v podání Kauan bylo. A i když je to dle mého to nejslabší, co kapela zatím předvedla, na to dát jí nižší známku prostě nemám. Skvrn
