Archiv štítku: doom metal

Jucifer – За Bолгой для нас земли нет

Jucifer - За Bолгой для нас земли нет
Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 17.7.2013
Label: Nomadic Fortress

Tracklist:
01. The Land Speaks
02. Песнь просыпающегося города :: Song of the Waking City
03. Ложь во спасение :: White Lie
04. Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Live Free
05. Ни шагу назад! :: Not a Step Back
06. Дом Павлова :: Pavlov’s House
07. Позор :: Shame
08. Сибирь :: Siberia
09. Волк (Скорбящая мать) :: Wolf (Grieving Mother)
10. Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads
11. Эволюция II: Родина-мать зовет! :: Evolution II: Soviet Motherland Calls
12. Заградительные отряды :: Barrier Troops
13. Новая могила :: The New Grave
14. Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers
15. Patriotic Song
16. Эпилог :: Epilogue

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Atreides):

Sludgové duo nomádů z Athens v americké Georgii se letošního července rozhodlo navázat na poslední album “Throned in Blood” a ještě mladší EP “Nadir” – tentokráte opět koncepčním albem, podobně jako v případě “L’autrichienne”. Že se Jucifer příběhem přesunuli z rebelující Francie do mrazivého Ruska, svědčí už název psaný v azbuce, jenž v překladu znamená “Za Volhou není žádná země” a točí se kolem nepříliš šťastného osudu Volgogradu, či chcete-li Stalingradu. A ne, za Volhou opravdu není žádná země, jen bezmála osmdesát minut sludge, doomu a dronu těžšího než plutonium.

Co se týče koncepčních alb, od předchozího “L’autrichienne” se změnilo mnohé. Co se týče přirozeného vývoje kapely, jde jen o další logický krok vpřed. Od směsky energického sludge, punk rockových riffů, country vydrnkávaček a všudypřítomných drog předchozích alb se Jucifer dostali do mnohem těžších a temnějších vod, jaké zvěstovali už na “Nadir”. Když se podívám zpětně, krátké EP mělo jediný úkol, totiž naznačit budoucí směřování kapely, protože po našlapaném a poněkud chaotickém “Throned in Blood” kapela udělala krok stranou někam úplně jinam a ponořila se do hustých vod močálu, jenž byl na novém albu nahrazen nekonečnou Sibiří a vražednou ruskou zimou. Už úvodní “Song of the Waking City” dává vědět, že tohle bude výplach se vším všudy a že pokud vás v závěru stihne nějaká ta drobnější lobotomie, budete za ni ještě docela rádi. Hluková stěna tvořená kytarou tak podlazenou, že Gazelle Amber Valentine snad musí drhnout šňůry na prádlo, a nekompromisními bicími Edgara Livengooda navrch překrytá uječeným vokálem a zabalená do opravdu špinavého zvuku, sráží do kolen a na celých osmdesáti minutách vám nedovolí se byť jen nadechnout. Když vyjmu intro, outro a občasná intermezza v rámci částí jednotlivých písní, které jsou tvořeny monology “Matky Rusi” ku svému národu a zemi, pořád ještě zbývá dobrých pětašedesát minut, jež nemají jiné snahy, než vás pohřbít pod nekončící závěje sněhu.

Na rozdíl od H., který se přes delší stopáž nedokázal přenést, mi nedělá problém i přes notnou délku doposlouchat “За Bолгой для нас земли нет” až do konce. Osmdesát minut je na takhle hutný a nekompromisní sludge/drone, místy připomínající kultovku Sunn O))), vážně hodně, neříkám, že ne, ale i přesto mě album baví od začátku do konce. Je dlouhé, je zdrcující, ale masochistickým způsobem mě vážně baví. I přes jistou monotónnost ale nemůžu říct, že by se nic nedělo, tu totiž vytváří především jednolitá zvuková masa. Rozhodně na albu není jedno a to samé tempo a riff od začátku do konce a ač se dobrá polovina alba nese ve středním a pomalejším tempu, najde se i několik dost agresivních skladeb v čele s “Ложь во спасение :: White Lie” nebo “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”. Jediná má výtka putuje na adresu čistého vokálu. Kdo zná předchozí tvorbu, ví, že Gazelle nosí zlato v hrdle a její eterický, atypicky zabarvený hlas byl vždy jednou z předností hudby Jucifer. Přijde mi proto jako neskutečné mrhání, že opravdu v plné síle se na albu objeví jen a pouze jednou, a to až téměř závěru alba. “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers” to v mých očích sice automaticky pasuje do pozice nejlepší skladby, přesto bych byl mnohem raději, kdyby na “За Bолгой для нас земли нет” nebylo tolik harsh vokálu na úkor čistého zpěvu.

Valivý sludge ovšem není to jediné, na co “За Bолгой для нас земли нет” vsází. Jucifer vždy uměli pracovat s atmosférou a nejinak je tomu i tady, ač na předchozích albech byla nálada spíše utopená v drogách a melancholii než přívalech sněhu a deprese. Na rozdíl od “L’autrichienne”, které bylo věnováno Marii Antoinetě a jeho příběh mi přišel spíše jako okrasa než stavební prvek, na novince dává koncept albu hloubku a další rozměr. Je dost možné, že kdyby “За Bолгой для нас земли нет” bylo prostým dlouhohrajícím albem, asi mě natolik neosloví, ale ve spojení s ponurým osudem Volgogradu jsem albu naprosto propadl. Není pro mě jen osmdesáti minutami sludge, doomu a dronu, pomalého tempa a těžkých monotónních riffů, nýbrž osmdesáti minutami bolesti, žalu a drsné Sibiře přikryté pod bílou peřinou. Osmdesáti minutami dlouhé cesty zničeným Volgogradem i hlavami jeho neméně zničených obyvatel. Atmosféra se pro svou hustotu dá krájet leda diamantovou čepelí. Sedmiminutová “Эпилог :: Epilogue”, z níž většina je cesta současným městem doprovázená zvukem projíždějících aut, pak působí jako vytržení ze sna do tvrdé reality – a vy se nechcete probrat, takže vás nakonec donutí si to celé zopakovat ještě jednou znovu. A znovu. Tak dlouho, dokud sami nebudete mít dost, tedy za předpokladu, že už napoprvé vás právě již zmiňovanou délkou album nezabije.

Shrnuto a podtrženo, “За Bолгой для нас земли нет” je skvělé album. Dlouhé a tvrdé jako ruská zima, ale právě tím je mi nesmírně sympatické. S ničím a s nikým se nepáře. Posluchače bez servítek semele, rozžvýká a vyplivne a donutí vlézt mu do chřtánu znovu. Nebudu lhát, čekal jsem něco poněkud odlišného a “Nadir” považoval spíš za úlet než za manifest nového zvuku, ale Jucifer si mě i přes změnu stylu opět získali, přičemž náročností poslechu spolehlivě deklasovali veškerou svoji předchozí tvorbu do role sluníčkových, snadno přístupných alb. Osobně ale doufám, že se k nim s budoucím počinem tak trochu vrátí, protože mám obavy, že další deska podobného ražení by se jim nemusela příliš vyplatit.


Druhý pohled (H.):

Ačkoliv známka 7,5 rozhodně není z obecného hlediska špatná, v případě Jucifer značí hodně rozporuplný pocit, který z “За Bолгой для нас земли нет” mám. Víte, v základě se mi po hudební stránce ta deska opravdu líbí, fakt hodně. Podobně nařvaný hnusný sludge, který se člověku pomalu zarývá do hlavy a bolestivě tam všechno drtí a ničí, mám vážně rád. A Jucifer zde předvádí, že i tohle umí skvěle. Některé skladby jsou vážně výtečné, třeba až black metalem načichlý náhul “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”, mrazivá “Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads” nebo nádherným čistým vokálem kořeněná “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”.

Tohle všechno je super a opravdu mě to oslovuje. Co však nahrávku potápí, to je skutečně přemrštěná délka, jež se blíží až k 80 minutám. Obecně má s tímhle problém dost sludgových nebo dronových alb, protože drhnout podobná zla víc jak hodinu je vražda, zvlášť když je těch minut ještě 80 a když si je dost písní podobných jako vejce vejci. Koncept nekoncept, tohle je prostě moc a upřímně se přiznám, že na první pokus jsem měl opravdu velký problém zmáknout “За Bолгой для нас земли нет” na jeden zátah – a to já jsem – dovolím si tvrdit – docela otrlý posluchač. Dlouho se mi nestalo, abych měl co dělat, abych nějaké album doposlouchal kvůli tomu, jaký je to nářez, v drtivé většině případů se mi to totiž stává spíš proto, že se jedná o nudnou hudbu. Pravda, s dalšími poslechy jsem si trochu zvyknul a “За Bолгой для нас земли нет” vstřebal lépe, ale i tak si myslím, že ta stopáž měla být o hodně kratší. A ve výsledku je to škoda, protože čistě po hudební stránce “За Bолгой для нас земли нет” na těch 8,5, které dává kolega, opravdu je…


Trouble – The Distortion Field

Trouble - The Distortion Field
Země: USA
Žánr: doom /stoner metal
Datum vydání: 16.7.2013
Label: FRW Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Trouble patří k základům americké doom metalové scény. Ta je dosti svébytná a zrovna u této kapely mám dojem, že tam toho doomu nikdy příliš nebylo. Sabaťácký základ tam sice je, ale jde se více do heavy metalu než do zkázonosné odnože. Co vlastně tedy novinkové album “The Distortion Field” přináší? Především není nazpívané charismatickým Ericem Wagnerem, ale Kylem Thomasem

Rozhodně se musí nechat, že jde o kvalitního pěvce, přesto mi jeho projev zní poněkud tuctově. Schází mi tam nějaká jiskra, něco, u čeho bych si fakt dokázal říct, že mu to žeru i s navijákem. Nemám tím na mysli, že by to byl nějaký průser, muzika je kvalitní a chytlavá. Po všech těch letech už má kapela přece jen nějakou praxi, a tudíž nehrozí, že by po skladatelské stránce měli zklamat. Vlastně mě docela překvapilo, jak uvolněným dojmem celá nahrávka působí. Hned od úvodu se valí těžkotonážní riffy, aby se skladba následně rozjela a evokovala mi Black Sabbath v éře s nebožtíkem Diem. Chvílemi to fakt zní jako regulérní heavy metal se zatěžkanějšími kytarami.

Album dosahuje stopáže přes hodinu, ale nenudí. Skladby jsou nápadité a napínavé, navíc s chytlavými refrény. Těžkotonážní zvuk výsledku jen a jen pomáhá. Vysloveně mě to baví, jen jsem musel překonat to počáteční překvapení z celkového vyznění a nového vokalisty. Přece jen jsem očekával něco trochu jiného, ale ve finále jsem spokojený. Riffy nutí do pařby hned od prvních tónů, jsou správně úderné, jednoduché, účelné. V podstatě celá deska je taková… účelná. Vše je na svých místech a nic nepřečuhuje víc, než je potřeba.

Nemám moc co dál k této desce říct. Tohle by se mělo poslouchat, ne sáhodlouze komentovat. Pro milovníky doomovek (těch tradičních z amerického kontinentu) určitě povinnost. Trouble totiž umí a ani po třiceti letech rozhodně elán neztrácí. Dokáží jít s dobou a přitom hrát v podstatě archaický žánr. I to je dneska už umění. Mnoho kapel oživuje odkazy dob dřívějších, ale je kumšt neznít při tom jako stupidní revival. Ne tak v tomto případě, když nějakou hudbu děláte takovou dobu, asi těžko můžete přijít s vyloženým propadákem. Myslím, že na svou novou desku můžou být Trouble hrdí, protože byť bez původního pěvce, dokázali s novým zpěvákem vytvořit silnou fošnu.


A Pale Horse Named Death – Lay My Soul to Waste

A Pale Horse Named Death - Lay My Soul to Waste
Země: USA
Žánr: doom / gothic metal
Datum vydání: 21.5.2013
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Lay My Soul to Waste
02. Shallow Grave
03. The Needle in You
04. In the Sleeping Death
05. Killer by Night
06. Growing Old
07. Dead of Winter
08. Devil Came with a Smile
09. Day of the Storm
10. DMSLT
11. Cold Dark Mourning

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Díky poměrně osobnímu vztahu ke kapele, z níž dnes recenzovaná skupina vychází nejen hudebně, ale částečně i personálně, dnes začnu svoji recenzi tak trochu nostalgicky, od událostí, které se udály před třemi lety, léta Páně 2010. Od onoho nešťastného úmrtí Petera Steela a rozpadu Type O Negative, který neodvratně následoval vzhledem k tomu, jak moc zásadní postavení Peterův temně medový hlas v kapele zastával, jsem potichu a naivně doufal v nějaké pokračování s tím, že tohle nemůže být naprostý konec. Toho se fanouškům Type O Negative (mě nevyjímaje), ač poněkud nepřímo, dostalo o něco později, konkrétně roku 2011, založením kapely A Pale Horse Named Death bývalým bubeníkem Type O Negative, Salem Abruscatem, který bubenickou sesli obýval v letech 1989-1994, a Mattem Brownem ze Seventh Void, která během stejného roku vydala debutovou desku “And Hell Will Follow Me”.

Hudebně se dá opravdu mluvit coby o nástupci padlého krále gothic metalu (ano, opravdu bych byl velice nerad, kdyby si čtenáři spojovali s gothic metalem takové věci, které se obvykle označují škatulí “symphonic power”, to vážně není gothic metal), ačkoliv SalMattem dali více prostoru doomové složce před gothic rockovým soundem. Ostatně, prachsprosté kopírování hudby Type O Negative by ani nefungovalo, už jen proto, že Peter Steele byl skutečně nezaměnitelnou persónou, která svým vokálem a černou magií byla schopna omámit zástupy fanoušků, kteří by nejspíše A Pale Horse Named Death poslali do pekel, kdyby se o to byť jen pokusili. “And Hell Will Follow Me” tak přímo odkazuje na své kořeny, ale zároveň ukazuje, že kapela nechce jen žít z odkazu Type O Negative, ale nýbrž že jde o navazující článek k něčemu dalšímu. A to něco další představuje letos vydané album “Lay My Soul to Waste”.

Že kapela nepřešlapuje na místě, ale pomalu posouvá své výrazivo kupředu, můžete zaslechnout už docela zkraje. Ve třetí skladbě “The Needle in You” s poměrně ostrým nástupem je možnost zaslechnout i nějaký ten growl, který se objevuje i v některých dalších skladbách, takhle namátkou třeba v předposlední “DMSLT”. Obecně lze říct, že nahrávka je oproti svému předchůdci ještě o něco tvrdší a o něco málo více energická, přesto pořád laděná do temného hávu doom metalu. V tomto ohledu se nesnaží přiblížit žánrovým velikánům, stále jde o fúzi s gothic metalem (tady už o gothic rocku vážně nemůže být řeč, leda v náznacích), tak jak jej známe z tvrdší stránky Type O Negative, což nejvíce připomíná skvělá “Growing Old” svými melancholickými klávesami nebo “In the Sleeping Death” s dosti charakteristickou kytarovou linkou. Těžko instrumentální stránce něco vytknout. Pokud však, pak že by občas potřebovala trochu koření navrch. Něco, co se nejen dobře poslouchá (a že tohle se poslouchá safra dobře a samo), ale něco, co vás zaujme a nevyženete to z hlavy, dokud se toho nepřejíte. Pořád mi tu chybí něco, co mě vyloženě zašlape do země a přikryje mramorovým náhrobkem, který mě už nepustí ven. Mám tu před sebou dobrý gothic/doom metal s dobrými nápady, riffy, sóly a vším, co k takové hudbě patří, ale ty opravdu skvostné zatím chybí. Krok kupředu ze stínu svého předchůdce úplně nestačí, ačkoliv za něj má kapela nemalé plus.

Medově utahaný vokál Sala Abruscata se od přechozí desky v čistých polohách téměř nezměnil, jak jsem ale naznačil výše, občas přitvrdil až k agresivnímu řevu, který vybraným skladbám dává pořádnou hromadu energie navrch. Občas by mu možná prospělo, kdyby zkusil vystřídat i více než jen tyhle dvě polohy, neb první je občas až příliš a člověk se jí občas přejí, protože pořád jde sice o dobrý, ale nepříliš výjimečný vokál, a druhá je spíš doplňkovou záležitostí, které je na albu poměrně málo. Co ovšem musím jednoznačně vyzdvihnout, je vyváženost celé desky. Drží při sobě, nemám problém ji vyslechnout od začátku do konce, aniž bych byl nucen cokoliv přeskakovat. Žádná ze skladeb vyloženě nezapadá, na druhou stranu ani nevyčnívá. Album si díky tomu drží jednotnou úroveň, ale přijde mi, jako by nemělo ambice na něco víc a působí tak na mě poněkud bezzubě.

Vážně tím nechci říct, že by to bylo špatné album. Několik důvodů, proč nakonec hodnotím “pouze” za sedm z deseti, jsem již popsal výše. Závěrem bych chtěl pouze říct, že pánové si coby de facto přímí pokračovatelé gotické legendy vybrali nelehký úkol. Vždy totiž budou s hudbou Type O Negative srovnáváni, přinejmenším tak dlouho, než plně vystoupí z jejího stínu něčím, co buď přirozeným vývojem dojde někam zcela jinam, anebo nějakým způsobem posune hranice gothic metalového žánru zase o kus dál. A vzhledem k tomu, že zatím nedošlo ani k jednomu, ani k druhému (a kdo ví, jestli kdy vůbec dojde), je sedm bodů adekvátní hodnocení, za které se “Lay My Soul to Waste” nemusí vůbec stydět.


Welter in Thy Blood – Todestrieb

Welter in Thy Blood - Todestrieb
Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone
Datum vydání: 6.6.2013
Label: Dusktone

Hodnocení:
Stick – 3,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Welter in Thy Blood z americké Kalifornie a jejich album “Todestrieb” se pro mě stali asi zatím nejtěžším oříškem za dobu mého působení na stránkách Sicmaggot. Při prvním poslechu jsme měl dojem, že k tomu snad nenapíšu ani čárku a dám tomu rovnou nulu, nebo to neohodnotím, jak jsem nechápal, o co má jít. S dalšími poslechy se můj názor vylepšoval, ale musím se vám přiznat, že i když se můj dojem napravil, nakonec se u mě nějaké extra nadšení nekoná.

Trojice si lebedí v hodně ponurém black/doom metalu. Je to tedy víc doom než black, ten tam je slyšet při hodně velké představivosti a vzhledem k tomu, jaké stopáže dosahuje většina z těch pěti skladeb, které se na albu nacházejí, se dost často objevují i ambientní plochy, viz hned úvodní skladba “Culture of Violence”, ve které se ve finále vlastně nic neděje. Zvuk je úmyslně dosti bahnitý, takže když už se dokážete nějak prohryzat tím, co vlastně hrají, můžete se začít prokousávat tím dunícím bahnem, které se na vás valí celých 45 minut, a hledat nějaké záchytné body a motivy… mně osobně se to příliš nedařilo.

Snažím se pochopit, co by mi tahle muzika vlastně měla dát. Hned druhá věc “Blood Stained Hope” přesahuje závratných šestnáct minut, ale v podstatě jde o repetici skladby předchozí, úmorná kila a špinavý sound, někde v pozadí i něco jako řev. Já mám chmurné věci rád, i funeraly si umím vychutnat, ale tohle je na mě už asi moc underground. Možná si říkáte, proč to tedy vlastně recenzuji, když tomu nerozumím, ale já holt musím zkoušet nové věci a zjišťovat, co mě osloví. Myslím že člověk, který se vyloženě rochní v podobných záležitostech, to může být hodně kvalitní záležitost. Já to bohužel asi neumím ocenit.

První “normálně” znějící skladbou se tak stává kratičká (v kontextu alba) “Cease to Exist”, která vykazuje známky klasické kompozice a dokonce přináší i riffy (riff?), které se dají pamatovat. Ono se vlastně to kytarové hraní příliš riffováním nazývat nedá, většinou jsou to nějaké disonantní akordy, které zní do prázdna. Vrcholem je sem tam nějaké tremolo, které je většinou naprosto nepostřehnutelné. “Thanatos Instinct” je opět podivná tryzna s nepochopitelně navýškovanými bicími, které absolutně přeřvávají vše ostatní. Nevím, jakým způsobem se deska nahrávala, ale zní fakt zajímavě, když každá skladba má v podstatě úplně jinak nastavený zvuk a nástroj, který takřka nemůžete zaregistrovat v jedné skladbě, ve druhé trhá uši. Ale asi to tak má být.

Já si nemůžu pomoct, myslím si, že v rámci žánru tohle má svoje kvality, ale mně to přijde jednoduše špatné a nudné. Docházím k názoru, že tady vlastně nemám ani moc o čem psát. Musím říct, že jsem se dlouho u podobné muziky tak nenudil. Rád bych slyšel názor někoho, kdo fakt tohle žere, protože já si to neumím moc představit. Možná ale za rok, za dva dospěju do stádia, kdy začnu rozumět i tomuto stylu vyjádření. Prozatím je to však za mě hodně pod průměrem.


Další názory:

Já osobně na rozdíl od kolegy s podobnými depresemi na hranici poslouchatelnosti problém nemám, když je nálada, s chutí si to poslechnu. Z tohoto důvodu nemám problém ani s “Todestrieb”. Akorát se mi zdá, jako by se Welter in Thy Blood spíše plazili žánry jako dark ambient, drone, s přimhouřením očí až k náznaku noisu a teprve to zalili misantropickou black metalovou omáčkou, která s nějakým doomem kromě extrémně pomalého tempa nemá společného v podstatě nic. Nicméně ať je to jakkoliv, rozhodně absolutní souhlas s tím, že se jedná o naprosté bahno na úplném podzemním dně, takový extrém v extrému, který zkousnou jen opravdu otrlí posluchači. V žádném případě se nejedná o hudbu pro každého a i pro, kteří podobně šílené záležitosti poslouchají, to nebude na každodenní poslech. Cílem podobných desek jednoduše není vůbec nic jiného, než posluchače zalít tunami největší možné deprese, z níž se nevyhrabe ani poté, co album dohraje (nebo jej někdo v půlce vypne). O nějakých hračských výkonech, zvuku nebo čemkoliv jiném se nelze bavit ani náhodu. Na tuhle hru buď musíte přistoupit a dostat tak desku, jež se svou nechutností doslova zaryje pod kůži, nebo ji nepochopit a pak dostanete 45 minut neposlouchatelného bordelu bez jakéhokoliv smyslu. Volba je na vás…
H.


Black Sabbath – 13

Black Sabbath - 13
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 10.6.2013
Label: Vertigo

Tracklist:
01. End of the Beginning
02. God Is Dead?
03. Loner
04. Zeigeist
05. Age of Reason
06. Live Forever
07. Damaged Soul
08. Dear Father
09. Methademic [bonus]
10. Peace of Mind [bonus]
11. Pariah [bonus]
12. Naivete in Black [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Vlastně ani nevím, jak začít. Událost roku? Určitě. Desetiletí? Dost možná. Přeci jen se najdou i tací, kteří takto na novinku Black Sabbath pohlíží, a když nad tím přemýšlím, tak se ani není co divit, protože sejít se na řadovém albu v téměř původní sestavě po pětatřiceti letech, to už je panečku doba a očekávání tak nejsou zrovna malá. Důvody, proč se z původní sestavy na novince podílela “pouze” trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler, nikoli však bubeník Bill Ward, rozebírat nebudu, protože zaprvé všichni o nich víte a zadruhé nechci ostatním kazit iluzi o tom, že za vším nejsou jen peníze. Tak jako tak se na “13” představil Brad WilkRage Against the Machine, a přestože jsem tuto volbu zprvu nechápal, tak nyní vím, že se jedná o celkem logický krok, protože jeho úsporná, leč přesná a dynamická hra do Iommiho riffů a Geezerova bublání zapadla jako prdel na hrnec. Volba Ricka Rubina jakožto producenta už tak překvapivá nebyla, protože ať si o tomhle vousáčovi myslíte, co chcete, většího jména byste na producentské židli hledali jen stěží a kdo jiný by měl vrátit kapelu o nějakých čtyřicet let zpět?

Přesně takhle totiž “13” zní. Žádné experimenty, žádné novátorství, ale náladou i skladatelskými postupy se vracíme do počátků sedmdesátých let, kdy stáli Black Sabbath u zrodu heavy metalu, samozřejmě s výjimkou moderního zvukového kabátku. Kdo čekal něco jiného, tak byl pěkně bláhový, protože co jiné čekat od kapely, která kdysi sama utvářela hudební historii? Takto fanouškům na stole přistál heavy metalový monolit v pomalém tempu a ohlodaný téměř na kost, bez nadbytečných kejklí. Jen bicí, basa a kytara. Nad tím vším nesmrtelný Ozzy, který už sice nejlepší léta dávno prošvihl, ale ve studiu se z něj za pomocí mašinek a různých triků stává stále zdatný a charismatický vokalista, který do starého železa zatím ještě nepatří. Naživo už je to o něčem jiném, ale v jeho věku to vem čert.

Pojďme ale k samotnému obsahu devatenácté řadovky těchto starých bardů. Možná si vzpomínáte, že v červnovném eintopfu jsem nadhodil své obavy z délky skladeb, které se na “13” pohybují často nad hranicí sedmi minut, protože jsem si nebyl jistý, zda na to kapela skladatelsky má a zda se nebude točit sedm minut jeden, dva nezajímavé motivy do zblbnutí. Teď už mám jasno, že mé obavy byly oprávněné. I když jen z části, protože třeba hned první singl a zároveň nejdelší skladba “God Is Dead?” se rozjíždí velmi pomalu a prvních šest minut se vlastně nese ve znamení vybrnkávané melodie s občasným kytarovým hřměním pod ochranou značkou mistra Iommiho. Ozzyho vokální linka je velice povedená a pominu-li nudný text, tak pro mě tato skladba vlastně nemá chybu. Pokud prvních šest minut považuji za jakousi předehru kytarového konce s nenásilným sólem, tak můžu říct, že tento kousek celkem slušně graduje. Jako první singl nemohli pánové vybrat lépe a v mých očích se “God Is Dead?” může poprat i s některými skladbami ze stylotvorných alb. Totéž bych řekl i o úvodní “End of the Beginning”, která začíná pod tíhou sabbatovského riffu nejklasičtějšího ražení a v klidnějších momentech mi vzdáleně připomíná titulní flák z debutového alba. Věřím, že tady zaplesalo srdíčko nejednoho fandy, kterému se splnil sen o tom, že ještě někdy uslyší legendu ve skvělé formě. Někdy kolem třetí minuty se skladba zrychlí a skvělými momenty se v ní nešetří. Ozzy zní překvapivě velmi svěže a uvěřitelně, přesto však v “End of Beginning” hraje ústřední roli dvojice Iommi/Butler. Butler probublává Iommiho temné riffy a ten si zase pěkně zasóluje, možná až moc, ale to je jen kosmetická vada. Ačkoli jsem této skladbě zprvu nepřišel tak úplně na chuť, tak si mne záhy rychle omotala kolem prstu a teď ji řadím mezi top momenty celé desky.

Tím však Black Sabbath tak trochu vystříleli všechny ostré náboje, protože si nemůžu pomoct, ale ten zbytek mě už zas tak moc nebere. “Loner” je klasická metalová hymna plynoucí ve středním tempu, a když už ničím, tak je mi sympatická svojí přímočarostí a tahem na branku. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že v ní chybí nějaký nějaký ten pověstný moment překvapení, který by ji alespoň trochu oživil. Celkem si v ní zadováděl Brad Wilk, který se jinak v pomalejších skladbách drží pěkně zpátky, ale tady jsem ho konečně nějak výrazněji zaregistroval. O další “Zeitgeist” se dá napsat jediné přirovnání a mohlo by to stačit. Slyšeli jste někdy “Planet Caravan”? Jistěže ano, proč se vlastně ptám. Pak jste tedy obrazně řečeno slyšeli i “Zeitgeist”, jen vezměte na vědomí fakt, že se svou slavnější sestřičkou se nemůže rovnat. Je tedy jasné, že se jedná o pomalou, atmosférickou, psychedelií nasáklou píseň, která v každém tónu (včetně Ozzyho zpěvu a použitého efektu) zní právě jako zmíněná legendární balada. Na novince mi přišla celkem nadbytečná, a kdyby zbylé skladby byly větší bomba, tak by mě štvala, že brzdí slušně rozjeté album. “Age of Reason” nenadchne, ale na druhou stranu ani neurazí. Hlavním důvodem je skvělý Iommi, který ukazuje, že řada z jeho riffů se neoposlouchá, a i když jsou ty novější už jen reminiscencí na ty starší, tak mu člověk stále zobe z ruky. Je to vlastně jen typická sabbatovka se vším co k tomu patří, takže pomalejší tempo a riffy. Hromadou riffů.

Pomalu se blížíme do finále s “Live Forever”, jež patří do stejné kategorie jako “Loner”, jen se mírně přidalo na rychlosti. Což o to, skladba to není úplně špatná, protože oproti svým delším kolegyním ze závěru “13” slušně odsýpá, ale nemůžu v ní přijít na jméno Ozzymu, který instrumentálně slušnou skladbu pohřbil nudným vokálem. Podle hesla “to nejhorší na konec” se nejspíš přistupovalo k “Damaged Soul”, která mě nebaví od začátku do konce a přijde mi, že se na album dostala jen proto, aby byla stopáž dostatečně dlouhá. Vůbec bych se nezlobil, kdyby její místo zaujala jedna z bonusových skladeb, z nichž minimálně “Methademic” a “Naivete in Black” by stály za hřích a konec “13” by mohly alespoň částečně osvěžit. Obě jsou to skladby rychlejší a přesně takové albu chybí, protože ke konci už jsem doslova odpočítával vteřiny a vyhlížel konec. Na úplném závěru skončila “Dear Father”, což je pro mě stejný případ nudného kousku jako “Damaged Soul”, a jediné, čím se tento song nějak zapíše do povědomí, je závěr, kde se dočkáme notoricky známého hřmění, kostelního zvonu a zvuku deště, přesně jako v úvodu debutového alba. Určitě se nejedná o náhodu a Black Sabbath tak asi chtěli uzavřít pomyslný kruh a jednou pro vždy dát odpověď na otázku, zda se ještě někdy dočkáme další desky birminghamské legendy.

Black Sabbath

Neříkám, že Black Sabbath natočili úplně špatnou desku, ale čekal jsem víc. Mnohem víc. Většina skladeb nepřehoupne svůj zadek přes laťku označující hranici průměru. Každopádně jsem toho názoru, že se jedná o mnohem důstojnější tečku za studiovou kariérou legendy, než jakým bylo doposud úplně marné “Forbidden” nebo nudné “Never Say Die!”, pokud budeme mluvit pouze o albech s Ozzym za mikrofonem. Black Sabbath měli jedinečnou šanci, která už se nikdy nebude opakovat a kterou tak můžu celkem jistě označit za promarněnou. Je fakt, že snad žádná kapela nenesla na ramenou takové břímě, ale to nemění nic na faktu, že tato legenda umí mnohem líp. “13” tak zůstane těžce ve stínu klasických alb a označení průměrný standard by ji mělo stačit. Stačí se jen podívat na poslední Iommiho sólovku “Fused” či skvělé “The Devil You Know”, které vyšlo pod hlavičkou Heaven & Hell, a je vidět, že to jde. A nebylo tomu tak dávno. Zklamání roku? Vypadá to tak.


Druhý pohled (H.):

Já nevím… je to takové rozpačité. Asi každému bylo jasné, že za oním obrovským návratem velkých Black Sabbath do jisté míry stojí kalkul a vypočítavost, byť to bylo spíš veřejným tajemstvím a většina z nás se tvářila, že to nevidí. Ono by se to i dalo odpustit, pokud by pánové opravdu přišli s něčím, co by vyrazilo dech, jenže to se nestalo. A když tak o tom přemýšlím, vlastně asi jen těžko mohlo, protože vzhledem k věhlasu a legendárnosti jména Black Sabbath byly nároky tak obrovské, až bylo v podstatě nereálné je naplnit.

Přesto ale nemohu tvrdit, že by mě “13” zklamalo. Když jsem si tohle totiž uvědomil, přestal jsem od desky očekávat něco zvláštního, nebo se na ni nějak extra těšit. K poslechu jsem tedy přistupoval s tím, že budu spokojený, když dostanu aspoň album, které budu moct považovat za solidní, žádný zázrak, ale docela pohodovou záležitost. A přesně to jsem také dostal. Žádný zázrak, ale docela fajnová a poslouchatelná záležitost, která je místy trochu moc utahaná, místy malinko křečovitá, ale sem tam dokáže přijít i s nějakým velmi dobrým motivem. Ostuda to v žádném případě není, ale pokud bych “13” neslyšel, rozhodně bych s tím dokázal žít.

Pokud bych měl volit nějaký vrchol, zvednul bych ruku “Loner”, která mi přijde snad jako jediná složená a zahraná opravdu s radostí a přirozeně. Jinak ale do budoucna když budu mít chuť na klasický Black Sabbath s moderním zvukem, vždycky sáhnu po excelentním opusu “The Devil You Know” od Heaven & Hell, nikoliv po “13”… a že tam není Ozzy, to mě vážně netrápí, protože fenomenální Ronnie James Dio mě stejně vždycky bavil víc.


Třetí pohled (Zajus):

Tak přátelé, přiznám se, že tohle jsem tedy opravdu nečekal. Novinka Black Sabbath je totiž jedním slovem výborná. Od prvních vteřin úvodního riffu “End of the Beginning” po burácející basu v závěru “Dear Father” je pro mě “13” zdrojem obrovské radosti. Jako by se všechny potřebné ingredience sešly v ten správný čas na tom správném místě, Black Sabbath natočili i po tak dlouhé odluce album nesmírně soudržné, nápadité a především zábavné. Tony Iommi sype jeden skvělý riff za druhým a prokládá je neméně výbornými sóly. Kytarová druhá polovina “Damaged Soul” snadno zapadne mezi to nejlepší, co jsem letos slyšel. Butlerova basa burácí na pozadí, ovšem často si sama ukousne nemalou část pozornosti. Ozzy zpívá výborně, zní živěji než na svých posledních sólových počinech a v jeho hlase je znát velká síla, ale také i únava z dlouhé kariéry. A námezdní bubeník Brad Wilk? Ten zapadl mezi své spoluhráče mnohem snadněji než bych čekal.

Black Sabbath

Celá deska se nese v náladě starých dobrých Black Sabbath, i když občasně vykouknou i poněkud světlejší momenty známé spíše z Ozzyho alb. Hrací doba kolem padesáti minut je tak akorát aby vás album nezačalo nudit, i když některé skladby by možná o trošku kratší být mohly. Čtveřice bonusových písní je pak příjemným překvapením. Svou kvalitou si nezadají se skladbami z hlavní části alba a zejména “Pariah” mi bude znít v hlavě asi ještě dost dlouho. Celkově mi tedy Black Sabbath takřka vyrazili dech. Výborné album a velké překvapení.


Cathedral – The Last Spire

Cathedral - The Last Spire
Země: Velká Británie
Žánr: doom / stoner metal
Datum vydání: 29.4.2013
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. Entrance to Hell
02. Pallbearer
03. Cathedral of the Damned
04. Tower of Silence
05. Infestation of Grey Death
06. An Observation
07. The Last Laugh
08. This Body, Thy Tomb

Hodnocení:
Stick – 9/10
H. – 7,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cathedral, jedna ze zásadních britských doom metalových kapel, to zabalili. Na rozloučenou sobě i fanouškům nadělili poslední album, jež nese název “The Last Spire”. Na tomto albu se na baskytaru podílel mimo jiné Scott CarlsonRepulsion, který se už kapelou kdysi mihl. Rovnou na úvod se sluší říct, že lepší zakončení kariéry snad ani nemohlo přijít. Symbolické desáté album shrnuje celou déle než dvacet let trvající kariéru kapely do kamenného náhrobku, lesknoucího se i za ponurého deště. Obal je povedený, ale na Cathedral dosti netradiční ve srovnání se staršími nahrávkami. Přesto ale s obsahem plně koresponduje. Je opravdu skvělé, že můžu říct, že to Cathedral zabalili s velkou parádou a na svůj epitaf můžou být skutečně hrdí.

Cathedral vždy vyznávali doom, jehož základy pokládali Black Sabbath, následováni Candlemass, Pentagram či Trouble. Na “The Last Spire” rozhodně nelze očekávat pseudogotické melancholické klávesové hrátky, sladký dívčí vokál a romantické texty plné vampýrů. Tohle album je jeden dlouhý pochod na hřbitov, dlážděný zatěžkanými sabbathovskými riffy, za které by dneska možná Tony Iommi platil zlatem. Gaz Jennings se ani při poslední jízdě jednoduše nenechal zahanbit. Všudypřítomná atmosféra zmaru obejme hned s prvými tóny přihodně pojmenované “Pallbearer” (“Nosič rakve” – jak příznačné). Délka skladeb zřídka spadne pod pět minut, takže je zjevné, že jde o komplexní masivní celky, které nikam moc nespěchají, ale ochuzeni rozhodně nejsme ani o šlapavé kousky, které zadupávají do země. Spousta skladeb je ozvláštněna zajímavými mezihrami, ve kterých zazní i masivní fanfáry kláves nebo akustické kytary. Tyto výrazné skladbové předěly se projevují především v již zmiňované “Pallbearer” či v poslední infernální hymně “This Body, Thy Tomb”. Tady je vybrnkávání akustické kytary doplněno o tklivou melodii a nechybí ani hammondky. Ve skladbě “An Observation” se dokonce otřou o progresivnější hudební větev, především díky klávesovým rejstříkům a “kodrcavému” tempu, což je nakonec následováno vyhrávkou, která jako by vypadla z raných desek NWOBHM.

Na albu je nakonec při necelé hodině šest plnohodonotných skladeb plus úvodní tříminutové intro, které pro mě docela postrádá smysl, stejně jako předěl “The Last Laugh” před poslední skladbou. Evidentně jde o prostředky k podpoření atmosféry, ale nějak to na mě nezapůsobilo, samostatné skladby mluví za sebe víc než jasným hlasem. Jak některé skladby ubíjí jako mocný buchar, nevyhnete se ani chytlavým věcem, u kterých si budete podupávat a již při druhém poslechu budete schopni si sloky broukat společně s démonickým Dorianem. Řeč je především o “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”. Přestože obě skladby překračují pětiminutovou hranici, jejich obsah by se dal prakticky srovnat s klasickou písničkovou formou, která jinak zas příliš nepřevažuje u ostatních monolitů, které v ostatních skladbách vystavěli.

Cathedral, to byl také vždy především vokál Lee Doriana. Už to samozřejmě dááávno není ten křikloun, který otevřel kariéru jiných legendárních Britů Napalm Death na jejich albu “Scum”. Nyní, 20 let od debutového alba “Forest of Equilibrium”, předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Je tu vlastně vzteklý, ale zároveň neskutečně jedovatý a slova se do hlavy zarývají jak hřeby do dlaní Ježíšových a zanechávají hluboké brázdy. Při poslechu takového hlasu si až říkám, že se můžou některé funeral doomové kapely jít zahrabat se svými rádoby záhrobními murmury. Miluju ty obrazy, které mi při poslechu celého ansámblu naskakují a skutečně tleskám. Bravo Lee, bravo Cathedral! Album “The Last Spire” drží zástavu hrdě vysoko a stejně tak nejspíše skončí nakonec v mém konečném ročním žebříčku.


Další názory:

Cathedral je bezesporu skvělá kapela, která jistě výrazně promluvila do dění na metalové scéně, nicméně se musím přiznat, že mi k srdci nikdy nepřirostla tak, jak by možná měla, což platí i o finální desce “The Last Spire”, díky čemuž nejsem zas tak nadšený jako kolegové. Nechápejte mě ovšem špatně, pořád se jedná o výbornou desku, na níž vlastně není nic špatně – smrtící riffy, záhrobní tempo, umrlčí atmosféra s lehounkým psychedelickým odérem a samozřejmě démonický Lee Dorian se svým uhrančivým vokálem. To všechno tam je a určitě se mi to líbí, akorát ne zas až tak extrémně moc. Mým osobním vrcholem kolekce je tryzna “An Observation”, jinak k tomu nemám co dodat… snad kromě toho, že i přes to, co jsem řekl, stále považuji “The Last Spire” za velmi vysokou kvalitu.
H.

“The Last Spire” že má být poslední studiovkou britské doomové legendy? Ale jděte, vždyť to by byla setsakramentská škoda, když se parta kolem Lee Dorriana dokázala na sklonku své kariéry takhle vytáhnout. Ne, že by se dokázali vzedmout k takové formě, aby dali vzpomenout na své klenoty z počátku kariéry, ale v aktuálním tisíciletí bych od nich povedenější počin nenašel. Po minulém, strašně rozmělněném dvojalbu “The Guessing Game”, drží poslední kousek jejich bohaté diskografie pěkně pohromadě a delší kompozice jako “Pallbearer” skvěle doplňují kratší fláky “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”, které se sice pořád táhnou jako med na lžíci, ale svou stavbou působí přece jen o trochu přístupněji. Zádumčivá atmosféra z nahrávky srší na všechny strany a milovníci pomalých riffů a opatrné rytmiky by neměli být v žádném případě zklamáni. V mnohých momentech je stále možno spatřit silnou reminiscenci Black Sabbath, ale komu to vlastně vadí? Lee Dorrian je přesvědčivý v každém momentu a já mu po delší době opět zobu z ruky. Jestli za to může troška té nostalgie, která na mě padla s vědomím, že další studiovky se už nedočkám, je dost dobře možné, ale v kontextu posledních pěti alb se jedná o dílo nadprůměrné, takže nemám důvod házet na Cathedral při jejich poslední cestě nějakou špínu. To si tahle legenda rozhodně nezaslouží…
Kaša

Cathedral

Posledních 58 minut a 19 vteřin, které vypustili do éteru britští Cathedral. Zároveň 58 minut a 19 vteřin, které si stojí za to poslechnout. Pokud možno hned několikrát. “The Last Spire” je totiž důkazem, že i přes kolísavou kvalitu posledních alb tahle legenda doom metalu pořád dokáže nahrát silné album. Skladbám vévodící kombo zahulené kytary a hutné basy vytváří příjemně temnou atmosféru, příjemně dokreslovanou vokálem Lee Dorriana, a je už vcelku jedno, jestli jsou na pořadu dne táhlé riffy či kytarové vyhrávky. I přes jistou utahanost ale nedocházím k tomu, že by byla deska příliš monotónní. Výsledek se pak poslouchá téměř sám, bez škobrtání a křečí, záhrobní podtemno vás samo pomalu obklopí a zcela pohltí. Je skoro až škoda, že se Cathedral rozhodli svoji kariéru ukončit. Na druhou stranu jsem vždy choval obdiv k těm, kteří dokázali sami přestat v nejlepším a k tomu se rozloučit velkolepým finále, což se Cathedral v případě “The Last Spire” povedlo na výbornou.
Atreides


Cough, March of the Hordes, Vekslan

Cough, March of the Hordes, Vekslan
Datum: 6.4.2013
Místo: Praha, Final
Účinkující: Cough, March of the Hordes, Vekslan, Voluptas

Tady že bude hrát americká kapela Cough? To jsem si pomyslel, když jsem vstoupil do prostor pražského klubu Final. Jeho prostory na první pohled asi příliš důvěry nevzbuzují, ale zvyknout se tu dá rychle. Nahoře bar a možnost posezení, dole koncertní prostor o velikosti prostornějšího obýváku a vedle backstage. Vzhledem k brzkému konci akce (desátá hodina večerní) se muselo začít hrát těsně před sedmou, ale i přesto se akce stihla ukončit jen tak tak. Vzhledem k časovému presu hochů z Vekslan došlo k menšímu přehození pořadí. První kapelou se tedy stali rumaři Voluptas.

Během jejich setu pomalu přicházeli i fanoušci, jejichž počet do konce večera narostl do velmi slušného množství, Cough tedy hráli před velmi početným publikem. Voluptas se svou svojskou hudební kombinací dokázali publikum rozehřát, protože udržují své skladby dostatečně zajímavé. Chvílemi mi přišlo jejich vystoupení trochu rytmicky rozházené, ale při občasné divokosti materiálu to asi jinak být nemohlo. Zvukově to taky nebyl nijaký průser, a to i přes omezené technické možnosti. Doufám, že se kapela z chystané pauzy probere brzy.

Jako druzí nastoupili pražští Vekslan, další zvláštně znějící smečka. Mají takové přímočaré hardcorové tempo, které kombinují s black metalovým sekernictvím. Bohužel se jim ale ten večer příliš nevyvedl zvuk, takže velmi často zanikal zpěv Slávka a jakmile se bubeník Viktor pustil do blast beatů, virbl nebyl takřka slyšet. Přitom ale vystoupení odsýpalo, mám dojem, že zaznělo celé loňské EP “EPMMXII”, přičemž jako největší hitovka zafungovala poslední skladba “Zlámané kosti”. Největší škoda toho zpraseného zvuku.

To slavoničtí March of the Hordes mohou být spokojení, z těch tří českých kapel, které ten den vystoupily, byli jasně nejlepší. A to i přesto, že jim scházela jedna kytara. Jejich naprosto švédsky znějící oldschool death metal prohnaný crustem kopal zadky všem okolo. Už při prvním hrábnutí do strun se ozval krásný chrastivý zvuk, který vždy dominoval kapelám à la Entombed, Dismember. Upřímně jsem takovou vypalovačku vážně nečekal a asi je to největší překvapení večera. Doufám, že jsem se s touhle smečkou neviděl naposledy.

Čas neúprosně tlačil a přišel čas na hlavní hvězdu večera, americké Cough. Od jejich koncertu jsem si hodně sliboval a rozhodně jsem nebyl zklamaný. Naprosto podladěný a zahulený zvuk umocňoval zvláštní atmosféru, která proudila z pódia. Absolutní doom, pomalý, zablácený a špinavý. Dva vokály, démonické krákání v podání basáka Parkera Chandlera a čistší vysoký kytaristy Davida Cisca. V celém setu sice zazněly dohromady tři věci, avšak tenhle doom nikdy nebyl o tom, kolik se toho odehraje, ale jak to zapůsobí na posluchače. V jejich případě předvedli naprosto fungující hluk. Přesně takhle se mi doom líbí, pomalé kytarové riffy a nářek divokého zvířete, žádné klávesové kudrlinky či blbnutí se ženským zpěvem. Poctivá zkáza a nic jiného. Parádní tečka za tímto undergroundovým večerem.


Death Wolf – II: Black Armoured Death

Death Wolf - II: Black Armoured Death
Země: Švédsko
Žánr: heavy / doom metal / punk
Datum vydání: 18.2.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Noche de brujas
02. World Serpent
03. Lords of Putrefaction
04. Darkness of Hel
05. Sudden Bloodletter
06. Malice Striker
07. Night Stalker
08. Luciferian Blood Covenant
09. Black Armoured Death
10. Death Wolf March
11. Little Black Angel
12. Snake Mountain
13. Rothenburg

Hodnocení:
H. – 6/10
Stick – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ačkoliv by se občas mohlo zdát, že uvozování recenze nějakou tou omáčkou v podobě obecných informací je jen poměrně nenásilný způsob, jak si pohodlně prodloužit článek, aby to na první pohled vypadalo lépe, v některých případech, mezi něž se řadí právě i Death Wolf, se jedná o záležitosti natolik zajímavé, popřípadě i natolik zásadní, že ve výsledku mohou pomoct v chápání samotné nahrávky. Oč jde, budeme-li mluvit konkrétně o švédské kapele Death Wolf? O sestavu… přesněji řečeno tedy o jednoho jejího člena, kterýmžto je jistý Patrick Niclas Morgan Steinmeyer Håkansson, známější spíše prostě jen jako Morgan, kytarista a hlavní mozek švédské black metalové stálice Marduk. Není žádným tajemstvím, že mimo MardukMorgan několik vedlejších projektů, z nichž jedním kdysi bývalo black/noisové peklo Abruptum, druhým jsou pak právě Death Wolf, pohybující se někde na pomezí heavy metalu, doom metalu a punku. Aby bylo všem informativním okolnostem učiněno definitivně zadost, dodejme ještě, že Death Wolf, přestože aktuálně vydávají formálně druhou desku, nejsou úplně novou akvizicí, jelikož dříve fungovali pod jménem Devils Whorehouse, pod nímž vyšla dvě další alba. Jako poslední perličku pak dodejme, že v případě Death Wolf Morgan neobsluhuje kytaru, jak jsme u něj zvyklí v Marduk, nýbrž její basovou sestru…

Když jsem v předchozím odstavci zmiňoval, že se Death Wolf pohybují někde na hranici mezi heavy metalem, doom metalem a punkem, nebyla to technicky vzato pravda, protože hudba, jakou na “II: Black Armoured Death” najdete, rozhodně nezní jako kombinace těchto tří žánrů – ve skutečnosti totiž kapela hraje buď jeden, nebo druhý, nebo třetí. Doomová a heavy metalová složka se ještě vzájemně relativně proplétají, nejedná se ovšem o kombinaci dříve neviděnou či neslyšnou; punk se pak projevuje v samostatných kratších vypalovačkách, které jsou sice oproti základní podobě svého žánru vybaveny poměrně hutným metalizovaným zvukem, nicméně při nich musí být každému jasné, odkud vítr vane.

Na základě tohoto tvrzení asi nebude žádným překvapení, když dále prohlásím, že tím pádem lze skladby z “II: Black Armoured Death” rozdělit do dvou relativně odlišných kategorií. Tou první je právě heavy metal, který se tu a tam, ne však úplně zřídka, olizuje o doom metalové hájemství. Osobně mi právě tento druh písní na albu sedne nejvíce a jejich atmosféra je místy vskutku parádní. Obrovskou pochvalu si zaslouží vokalista Maelstrom, který odvádí skvělou práci a se svým hlasem patří k tomu nejzajímavějšímu, co “II: Black Armoured Death” nabízí. Jeho hlas je poměrně nezvyklý, stále se zcela jistě jedna o čistý zpěv, ale Maelstrom s ním jakoby řve, aniž by tím ztrácel na melodičnosti. Výsledkem je velmi naléhavý projev, který mě osobně opravdu baví. Pro pořádnou ukázku ani nemusíme chodit nijak daleko, protože ji v plné míře nabízí hned úvodní skladba “Noche de brujas”, jež je zároveň jedním z nejlepších kusů, jaké pod sebou obal se smrtkou ukrývá. Druhou sortou jsou pak vcelku logicky punkové vypalovačky jako “World Serpent”, “Sudden Bloodletter” nebo “Black Armoured Death”. S nimi už mám trochu problém – ne z toho důvodu, že by byly nějak špatné, ale jednoduše proto, že se do kontextu oné první kategorie pranic nehodí, jako by na tu desku vůbec nepatřily.

Tato stylová roztříštěnost má vcelku jednoznačný důsledek, a sice že “II: Black Armoured Death” jako deska pohromadě příliš nedrží. Jednou Death Wolf posluchače vykoupou ve výtečném doomovém bahně, vzápětí mu naservírují až heavy metalový song (nutno ovšem dodat, že se stále jedná o heavy metal, u něhož jasně slyšíte, že jej hraje člověk, jenž má za sebou více jak dvacítku roků na black metalovém kolbišti), aby do něj následně kopli neurvalou rychlovku. Teoreticky by z toho mohla vypadnout zajímavá rozmanitá nahrávka, ale bohužel se tak nestalo, tedy alespoň z mého pohledu ne. Nemohu si jednoduše pomoct, ale když se ponořím do atmosféry, následující dvouminutová punková zběsilost mi ji prostě zničí a “II: Black Armoured Death” tak v člověku zanechá až nepříjemně rozporuplné pocity. A přitom kdyby všechny ty punkovky šly pryč (třeba na samostatné EP – bylo by to mnohem logičtější) a byly ponechány pouze ty pomalejší kusy, šlo by dle mého názoru o mnohem zajímavější záležitost. Nemám nic proti variabilitě, ale když už se do ní chce někdo pouštět, ať je to stylem výtečného předlouhého melodického sóla v písničce “Little Black Angel”.

Podle všeho se ze strany Death Wolf jednalo o záměr znít tak, jak “II: Black Armoured Death” ve výsledku zní, dle mého názoru je to ovšem kontraproduktivní a výslednému albu, které bych co do té pomalejší složky jinak hodnotil minimálně 7,5 body, to hodně ubírá na atraktivitě, což je obrovská škoda, protože v jádru v žádném případě nejde o nic špatného, ba právě naopak, a pokud si sami poslechnete takřka libovolný kousek, líbit se vám bude. Dohromady už to ovšem nemusí fungovat tak jednoduše, jak se nyní bohužel ukázalo…


Další názory:

Hm, když to začalo hrát, tak to znělo docela dobře. Takové šlapavé tempo, dávný odkaz Bathory v kombinaci s thrash/punkovým odérem, občas smíchaným s black metalovým citem pro riffing. Jenže, je to celé jaksi průměrné a nezábavné. Po polovině desky moje pozornost pomalu upadala, až jsem si u poslední skladby otráveně podpíral bradu. Přes původní chytlavost se u mě dostavil pocit jisté kolovrátkovitosti a začínal jsem postrádat nějaké silné momenty. Řekl bych, že tahle věc nebude každému po chuti, ale svoje posluchače si určitě najde. Já si přece jen Morgana radši vychutnám v jeho domovských Marduk.
Stick


Echoes of Yul – Cold Ground

Echoes of Yul - Cold Ground
Země: Polsko
Žánr: atmospheric doom metal / sludge
Datum vydání: 13.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Octagon
02. Foundations
03. The Tenant
04. Crosses
05. Numbers
06. Haunebu
07. Libra
08. Save Yourself
09. The Plane
10. The Message
11. Cold Ground
12. Chrome
13. Last

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Kapela s podivným názvem Echoes of Yul je výplodem fantazie mozků dvojice Michał Sliwa a Mateusz Czech, kteří mají na starosti všechny nástroje, se kterými se na “Cold Ground” setkáte. Ke klasickým bicím, kytarám či klávesám si k tomu všemu přidejte nějaké ty samply, které se neobjevují jen tak pro radost, aby toho nebylo málo, ale na výsledné podobě desky hrají celkem podstatnou roli, ale k tomu se dostaneme ještě později. Jen jediné věci se na druhém albu tohoto polského dua nedočkáte – zpěvu. “Cold Ground” je, stejně jako tři roky starý debut, čistě instrumentální kousek, což vzhledem k hudebnímu zaměření, které by se dalo zjednodušeně popsat jako ambientní post-doom, není nijak na škodu, protože prim hraje zvuková hradba z dálky doznívajících kytar, ke kterým zpěvu není třeba.

Hned při prvním seznámení s “Cold Ground” mě praštily do uší vlivy, které jsou jasně identifikovatelné i při zběžnějším poslechu. Mluvím teď o Justinu K. Broadrickovi, a to o jakékoli jeho hudební podobě, pro kterou jej znáte. Na jednu stranu si můžete brousit zuby na hypnotické, téměř industriální pasáže, dýchající stejný vzduch jako kdysi jeho Godflesh. Na straně druhé jsou přítomny ambientní drone momenty, jež zase nemají daleko do jeho dalšího působiště Jesu. Tohle nemyslím úplně jako výtku a poukázání na neoriginalitu, protože jsem toho názoru, že v daném stylu se toho moc vymyslet a posunout mantinely nedá, to spíš jen, abyste měli představu, s čím máme vlastně tu čest.

Říkejme tomu, jak chcete – ambient, post-doom či drone – ale v případě těchto hudebních žánrů obvykle nerozlišuji alba na špatná a dobrá, ale na taková, která si mne svou atmosférou podmanila, a na ta, kterým se to nepodařilo a nezanechají ve mně žádný hlubší dojem. Echoes of Yul se řadí do té druhé kategorie. Rozhodně na mne zapůsobil fakt, že “Cold Ground” bylo nakonec víc tvrdě metalové, než jsem očekával, a tyto pasáže, na kterých stojí nejedna skladba, jsou pro mě nosnými momenty celé nahrávky. Konkrétně mluvím o fantastické “Chrome”, tedy spíš o její první polovině, a zejména pak o uhrančivé “Libra”, jejíž tíživá atmosféra stavící na ústředním riffu s jednoduchou strukturou a samplovaným ženským brekem tvoří středobod celé desky. Většina skladeb je opravdu minimalistická a jednotlivé motivy jsou využity, jak jen to jde. Se stopáží si tihle borci nedělají žádné problémy, až se divím, že se hodinová ručička zastaví na hranici přijatelné hodiny, protože při poslechu mi “Cold Ground” přišlo vždy o něco delší. Nemá cenu se snažit rozpitvat jednotlivé písně, protože to ani není možné. Echoes of Yul sází na dojem celku a nutno říct, že jim to docela vychází. Milovníci zpětného vazbení a ambientní atmosféry ví, odkud vítr vane. Těm ostatním bych doporučil samozřejmě udělat si vlastní názor na základě poslechu. Albu se dostalo kvalitní produkce z rukou neznámého Jamese Plotkina, a když pominu depresivní atmosféru, tak byla radost jej poslouchat.

Kapitolou samou o sobě jsou samply nejrůznější škály zvuků a hlasů, ať už mužských, či ženských, které zní jako ze starého, poškrábaného vinylu a výsledkem jejich spojení s hudebních podkladem máme co do činění s materiálem skoro až hororové atmosféry. Když jsem se v určitých momentech zamyslel, tak jsem nabyl dojmu, že neposlouchám regulérní řadovku polského uskupení, ale spíš soundtrack k depresivní detektivce ve stylu “Sedm” Davida Finchera, ke které se deska hodí jak ulitá.

Echoes of Yul nelze upřít, že se snaží jít svým vlastním směrem. Ač jsou v jejich tvorba slyšitelné vlivy britského multiinstrumentalisty, o němž byla řeč, tak se svou vizí zádumčivého a experimentálního doom metalu mají rozhodně šanci zaujmout. Nejspíš ne nějakou širší metalovou základnu, protože “Cold Ground” je na poslech dosti náročnou záležitostí, která si žádá zvýšenou pozornost a určitě bude zapotřebí snaha se do ní vůbec dostat, takže si nemyslím, že Michał a Mateusz udělají nějakou větší díru do světa, ale sám za sebe můžu druhotinu Echoes of Yul na zasněžené zimní večery doporučit. Pro milovníky žánru se jedná o povinnost.