Archiv štítku: doom metal

Candlemass – Psalms for the Dead

Candlemass - Psalms for the Dead
Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 8.6.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Prophet
02. The Sound of Dying Demons
03. Dancing in the Temple (of the Mad Queen Bee)
04. Waterwitch
05. The Light of Thebe
06. Psalms for the Dead
07. The Killing of the Sun
08. Siren Song
09. Black as Time

Hodnocení:
H. – 9/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zeptejte se jakéhokoliv doomaře na ty největší žánrové legendy. Pokud vám mezi prvními nejmenuje švédské Candlemass, pak to není doomař. Candlemass jsou opravdu bez sebemenších pochyb jedněmi z průkopníků svého stylu a jen těžko odhadovat, jak by doom metal vypadal bez jejich přispění. Minimálně první dvě desky “Epicus Doomicus Metallicus” a “Nightfall” lze bez jakéhokoliv přehánění považovat za stylotvorné v plném rozsahu tohoto slova.

Nutno ovšem dodat, že ne všechna alba Candlemass jsou úplně bez výtky. Diskografie kapely jako by – s nadsázkou řečeno – opisovala graf funkce cosinus. V počátcích byla tvorba hodně vysoko, čehož jsou jasným důkazem oba výše zmíněné skvosty, osobně bych řekl, že zejména ten první, “Epicus Doomicus Metallicus”, který já osobně za jednu z nejúžasnějších desek hudební historie – a to je myšleno bez sebemenšího náznaku nadsázky. Nicméně následně začaly nahrávky Candlemass poněkud upadat a stejně jako se funkce cosinus dostane pod osu x, i fošny kapely začaly v 90. letech nabírat záporných funkčních hodnot. Ačkoliv jsou zde i lidé, kteří i toto období Candlemass mají v oblibě, já osobně jsem si k žádnému počinu z 90. let nikdy nedokázal vypracovat jakýkoliv vztah a dnes už tato alba v podstatě vůbec neposlouchám, jak je rok dlouhý. Na lepší časy se začalo blýskat někde okolo 3π/2, tedy po roce 2000, kdy se kapela dala opět dohromady a začala nahrávat opět skvostné desky, bezejmenným bílým albem z roku 2005 počínaje. A kdepak se Candlemass nachází nyní, po vydání “Psalms for the Dead”?

Odpověď je vcelku jasná – 2π. Matematici mezi vámi už jistě vědí, že to znamená vrchol našeho pomyslného grafu, což v tomto případě reprezentuje vrchol hudební kvality, který už však pomyslný není. Již dopředu bylo avizováno, že “Psalms for the Dead” bude definitivně posledním velkým albem Candlemass, byť bude kapela dále pokračovat v koncertní činnosti. Pokud tomu tak doopravdy bude, pak je “Psalms for the Dead” opravdu fantastickou tečkou za studiovou historií jedné švédské legendy. Na jednu stranu je to obrovská škoda, protože – jak vidno – jsou Candlemass v opravdu výtečné formě a všechny čtyři poslední fošny (včetně té nejnovější) jsou opravdu skvělé, věřím, že by i v budoucnu hlavní tahoun Leif Edling dokázal psát výbornou muziku, na druhou stranu je ovšem svým způsobem chvályhodné, že se Candlemass rozhodli do toho praštit v době, kdy je jejich muzika opravdu dobrá, a rozloučit se deskou, která je bez přehánění famózní. Jsem si jistý, že se na “Psalms for the Dead” nebude vzpomínat jenom kvůli tomu, že bylo poslední, ale i kvůli jeho hudební náplni, jež je dle mého názoru vskutku úžasná.

Nebudu nijak zastírat fakt, že Candlemass opravdu patří mezi mé oblíbence, díky čemuž je asi jasné, že k jejich nové desce budu vždy přistupovat s tím, že je dobrá, musím však říct, že “Psalms for the Dead” mě neskutečně uhranulo už s prvním poslechem, na rozdíl od předchozího “Death Magic Doom”, u něhož mi chvilku trvalo, než jsem se mu dostal na kobylku. V případě “Psalms for the Dead” jsem měl po nějakých dvou, třech poslechových seancích jasno o kvalitách nahrávky i o výsledném hodnocení a při následných desítkách poslechů už jsem jenom labužnicky vychutnával další doomový klenot od doomových mistrů. Nechtěl bych tím ovšem vzbudit dojem, že je “Psalms for the Dead” deska vyložené prostoduchá či předvídatelná, když jsem ji prokoukl takto hned záhy, absolutně ne. Jak již asi nepřímo vyplynulo z poznámky o počtu poslechů, jedná se naopak o velmi trvanlivou záležitost. Nedá se sice tvrdit, že bych s každým novým poslechem objevoval něco nového, muzika Candlemass není toho druhu, že by se v ní ukrývaly kdejaké technické fintičky nebo vyloženě skryté vrstvy, které by bylo nutné postupně odkrývat, přednosti kapely tkví v něčem jiném – její hudba je prostě neuvěřitelné silná a charismatická, navíc s jasně rozpoznatelným soundem Candlemass z aktuálního tisíciletí. A toho je možná mnohem těžší dosáhnout, než do jednoho songu nasekat cca 634 riffů a 926 sól, protože hrát technicky, to se člověk drilem naučí, ale skládat muziku, jež je sama o sobě přirozeně působivá, to hned tak někdo nedokáže – Candlemass však ano. A to je právě to, proč jsou jejich desky, tu nejnovější nevyjímaje, tak silné a proč tak dlouho baví.

Candlemass

Úvodní “Prophet” má relativně podobnou úlohu jako “If I Ever Die” na “Death Magic Doom”, a sice funkci poněkud hybnějšího otvíráku, byť zas až taková fofrovačka jako “If I Ever Die”, která na poměry žánru působila opravdu rychle, to není, nicméně se v ní hned zkraje ukazují Candlemass v celé své kráse – záhrobní riffy střídané rychlejším tempem, lehké dotyky kláves pro atmosféru a nad tím vším vládne svým geniálním a nezaměnitelným hlasem Robert Lowe, který opět dokazuje, proč u mě platí za jednoho z nejlepších doom metalových pěvců. Ještě zajímavější je druhá “The Sound of Dying Demons”, kterou otvírá nádherně sabbathovský riff, který jako by vypadl z dílny samotného Tonyho Iommiho. Naprostou lahůdkou je ovšem neuvěřitelně šáhnutý obskurní refrén, jenž zejména v závěru skladby, kdy Robert Lowe pořád dokola deklamuje slova z názvu písně, působí opravdu hypnoticky. Malinko odlehčenější, avšak stále úžasná je singlová “Dancing in the Temple (of the Mad Queen Bee)”, což je takový typický song Candlemass posledních let (řekněme od doby, kdy se mikrofonu chopil Robert Lowe). Sedmiminutová “Waterwitch”, nejdelší vál na desce, je oproti tomu umírák jak prase, pravý doomový pohřeb, přesně tak, jak to mají fandové žánru rádi.

Jednou z mých nejoblíbenějších položek alba je pátá “The Lights of Thebe”, v níž “mezi řádky” cítím znatelný náznak psychedelie – a výsledek je, nutno pokývat hlavou, naprosto famózní. Titulní song “Psalms for the Dead” je taktéž skvělý, platí pro něj vesměs to samé, co již bylo řečeno u “Dancing in the Temple (of the Mad Queen Bee)” – výtečné riffy, výtečná rytmika, výtečný zpěv, typičtí Candlemass. Úžasná je jistě následující “The Killing of the Sun”, která – ostatně stejně jako v podstatě všechny songy Candlemass – vládne skvělým riffem a středním tempem, ale co je zajímavé – do skladby výrazně promlouvají fantastické hammondky, což je vážně super. Podobně, možná je v o něco větší míře, se to děje i v další “Siren Song”, z níž člověk sem tam ucítí náznak takových Deep Purple. Ne, že by se hammondky sem tam neobjevily i v dalších písničkách, ale v těchto dvou je to asi nejznatelnější. Až do této chvíle není “Psalms for the Dead” vůbec nic co vytknout – všechny skladby jsou naprosto skvostné. Jediné výhrady bych měl až k závěrečné “Black as Time”, resp. k jejímu čistě mluvenému úvodu, který mne osobně docela irituje, ale jak Candlemass opět spustí ten svůj doom, nemá to sebemenší chybu.

Candlemass

Myslím, že již netřeba dále uměle natahovat ódu na “Psalms for the Dead”, neboť si již nejspíš každý z vás stačil utvořit obrázek o tom, jaká deska podle mě je – další žánrový klenot. Pokud prohlásím, že je to fošna hodná jména Candlemass, asi těžko bych už vymyslel ještě větší pochvalu. Lahůdka!


Další názory:

Nezbývá mi než souhlasit s kolegou, pod jehož recenzi bych se klidně podepsal. Candlemass se po slabších devadesátkách nadechli k opravdu působivé formě a jejich desky jsou pravidelně jedněmi z událostí roku na metalové scéně. Je veliká škoda, že se jedná o albovou tečku za bohatou kariéru těchto doomových legend, byť víc než povedenou, tak to zamrzí, protože věřím, že by Candlemass byli schopni nastavenou kvalitativní laťku alespoň vyrovnat. Většinou se v hodnoceních snažím vyzdvihnout nejpovedenější skladby desky, ale tady to nemá cenu, protože od začátku do konce je “Psalms for the Dead” vyrovnaná a hudebně zajímavá kolekce, která baví. I když, mým osobní favoritem je “Siren Song”, ve které se ke slovu dostanou mé oblíbené hammondy, a Candlemass jako by se rázem ocitli někde v 70. letech. Předchozí “Death Magic Doom” považuji sice za krapet silnější desku, ale nic to nemění na tom, že novinka dopadla báječně. Riffy se táhnou jako sopel, občas se přidá do tempa a Robert Lowe se svým nádherným vokálem dotváří záhrobní atmosféru jako z čítanky. I pro něj je “Psalms for the Dead” rozloučením jako hrom, na které budu rád vzpomínat.
Kaša


The Foreshadowing – Second World

The Foreshadowing - Second World
Země: Itálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 20.4.2012
Label: Cyclone Empire

Tracklist:
01. Havoc
02. Outcast
03. The Forsaken Son
04. Second World
05. Aftermaths
06. Ground Zero
07. Reverie Is a Tyrant
08. Colonies
09. Noli Timere
10. Friends of Pain

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

21. století je z hlediska gothic metalu opravdu smutná doba. Jak tenhle subžánr vlastně zní, už ví jen zlomek těch, kteří se škatulkou ohánějí na každém rohu, a záplava naprosto zaměnitelných a kvalitou své tvorby nikterak hodnotných kapel původem zhusta v Německu jenom zatlouká další hřebíčky do rakve kdysi mimořádně zajímavého žánru. Člověk, který k němu není úplně lhostejný, může tak akorát truchlit, anebo se vrhnout po čemkoli, co vypadá, že by mohlo tenhle zhoubný status quo narušit. Přesně takové zvěsti předcházely i italskou kapelu The Foreshadowing, a jelikož jsem z jejich dosavadních dvou alb neslyšel ani notu, byl jsem náramně zvědavý, jestli se jim podaří vydobýt si cenný titul kvalitního a neotřelého gothic metalu s jejich novinkou “Second World”

Není sporu o tom, že úspěchu dosáhli minimálně co se týče neotřelosti, protože si nepamatuji, že bych kdy slyšel něco podobného. The Foreshadowing totiž na “Second World” neprezentují čistý gothic, a za účelem jeho obohacení sáhli do výrazového repertoáru žánrového příbuzného – doom metalu. Odtud pochází mimořádně rozvláčná atmosféra, která definuje tvář alba a která je asi nejvýraznějším vjemem, který si člověk z poslechu “Second World” odnese. Aby ale nevznikla mýlka, bylo by dobré zdůraznit, že doomový charakter, s jakým The Foreshadowing pracují, rozhodně nepůsobí tak závažné srdceboly jako čistě doomové smečky a už vůbec posluchače nedusí. Je to prostě jen takové… rozvláčné. A snad i tahle rozvláčnost přispívá k druhému charakteristickému rysu alba. Ono totiž zní, jako by se na něm všechno dělo jen tak mimochodem, někde v dálce. Není to ostré ani bezprostřední a nesnaží se to a priori získat posluchačovu pozornost svým projevem, který je všechno, jen ne živelný. Nikdy se mi nepodařilo odpoutat duši od těla, ale myslím, že tahle charakteristika “Second World” tomu musí být tomu pocitu docela blízko. Přesto ale album nějakým záhadným způsobem pozornost jitří a člověk při cílevědomém poslechu nemá nutkání pořád utíkat k jiným činnostem. V čem to ale vězí, to vážně nemám potuchy…

Když už jsme si ujasnili, jak že to vlastně zní, je načase probrat silné, ale i ty slabší stránky, kterými “Second World” oplývá. Ač to může znít překvapivě, kytary tu rozhodně nehrají prim. Pochopitelně, že jejich práce tvoří hutný základ celého alba, ale že by se jednalo o nějakou zběsilou přehlídku riffů, to ani v nejmenším. Popravdě mi v paměti utkvěly jen dvě místa, kde se dá hovořit o opravdovém riffu, což vlastně vypovídá samo za sebe. Humorné ovšem je, že to vůbec není na překážku. Kytary si tam v doprovodu decentních kláves tu lépe, tu hůře něco hrají, a připravují půdu pro zpěváka. Marco Benevento je totiž nadaný hlasem, který mému uchu opravdu lahodí, a jeho čisté linky jsou jedním z poznávacích znaků The Foreshadowing, potažmo “Second World”. Velkou poklonu si ode mě vysloužil za schopnost intonovat i v hodně nízkých polohách a dvojhlasem v refrénu “Colonies” moje sympatie k jeho vokálnímu projevu jedině stvrdil. Sice nevím, jestli jde jen o dvě hlasové stopy, nebo se o mikrofon podělil s někým dalším, ale výsledek je prostě úchvatný. A tím se dostáváme k tomu, co na “Second World” posluchače zaujme asi nejvíce. Jsou to silné melodické pasáže, povětšinou refrény. Bližší rozebírání asi nemá smysl, ale vězte, že když se zadaří, je opravdu o co stát a skladba je najednou někde jinde.

S těmi melodickými pasážemi “Second World” stojí a padá. Zásadní problém ovšem je, že se jich na pětapadesátiminutové stopáži neurodilo tolik, aby zvládly album jako celek od toho pádu uchránit. Pokud to mám vyčíslit, již zmíněná “Colonies” je opravdu vynikající. Pak je tu velmi solidní dvojice “Havoc” a “Ground Zero”, na kterou se ještě z povzdálí chytá “Aftermaths”, ale tím to hasne, vážení, a uznejte sami – občasné několikavteřinové záblesky opravdu slušné muziky, které se na albu objevují i mimo vypíchnuté skladby (jako že tam takové jsou, to zas ne že ne), se do toho počítat nedají. A tam, kde není nic z toho, co ty čtyři jmenované skladby táhne nad průměr, zůstává akorát ta rozvláčnost a dojem mimotělní zkušenosti, o kterých jsem mluvil výše, a ty se bez nějakého oživení slévají v dlouhé minuty čiré nudy, což je ohromná škoda.

“Second World” je tedy hodně rozporuplný počin. Na jednu stranu je to každým coulem originální muzika, která ve svých vrcholných momentech dovede zprostředkovat opravdu kvalitní posluchačské zážitky. Na tu druhou ale album trpí fatálním nedostatkem zajímavých a silných momentů, které by dovedly slibný základ přetvořit v opravdu pozoruhodné dílo. Když nic jiného, tak mě však album “Second World” utvrdilo v jedné věci – “Days of Nothing” a “Oionos”, tedy předchozí studiové počiny The Foreshadowing, určitě v brzké době podrobím poslechu, protože tihle muzikanti umí složit výborné skladby. Koneckonců, i mezi fanoušky The Foreshadowing se “Second World” netěší nikterak nadšené odezvě, takže by v tom byl čert, aby se mi aspoň jeden z jeho předchůdců nedostal pod kůži…

The Foreshadowing


Další názory:

“Second World” není vyloženě zlé album, technicky vzato je na něm naopak vlastně všechno v pořádku… ale bohužel to příliš nefunguje. S předcházejími deskami The Foreshadowing jsem prozatím neměl tu čest, ale ze všech stran jsem na ně vždy slýchával jen chválu, sám jsem se už delší dobu chystal se do nich pustit, když však v mezičase vyšla třetí nahrávka “Second World”, začal jsem právě u ní. Místo skvělého doom metalu s lehkou gotickou příchutí, jaký jsem očekával, jsem se ale dočkal pouze jakéhosi nepříliš záživného náznaku doomování, kde sice vlivy gothic metalu nechybí, ale to je tak vše, v čem byla očekávání naplněna. Jak jsem řekl, vyloženě špatné “Second World” není, ale působí takovým příliš unylým a ospalým dojmem na to, aby dokázalo posluchače opravdu bavit, což je vcelku paradoxní, jelikož je ta muzika na poměry žánru docela dynamická a proměnlivá… ale nevychází jí to. Je to škoda, protože z té muziky rozhodně je cítit, že by to mohlo být mnohem lepší…
H.


Saint Vitus – Lillie: F-65

Saint Vitus - Lillie: F-65
Země: USA
Žánr: doom metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Let Them Fall
02. The Bleeding Ground
03. Vertigo
04. Blessed Night
05. The Waste of Time
06. Dependence
07. Withdrawal

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodncoení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dalo by se říct, že staříci Saint Vitus se vrátili trochu nečekaně. Přece jen, přiznejme si, kdo z vás čekal, že se ještě někdy alba této doomové legendy dočkáme? Zázraky se dějí a my jsme se dočkali; 17 let je zatraceně dlouhá doba, ale čekání se rozhodně vyplatilo. Velkou měrou určitě přispívá fakt, že novinka “Lillie: F-65” (ten název nechápu a nikde se mi jeho původ nepodařilo objasnit, takže si rád nechám poradit v diskuzi) je prvním albem se Scottem “Winem” Weinrichem u mikrofonu po 22 letech. Ten se sice v posledních letech ukázal jako pěkný workoholik, když se předvedl s alby hvězdného projektu Shrinebuilder, sólově jako Wino či v sestavě Premonition 13, ale Saint Vitus jsou jen jedni. Zvlášť když kromě Wina do sestavy opět naskočil legendární kytarista Dave Chandler, který s kapelou zažil její nejlepší časy, a totéž platí pro basáka Marka Adamse. Nováčkem v sestavě je tak pouze bubeník Henry Vasquez, což je vzhledem ke zdravotnímu stavu původního bubeníka Armanda Acosty zcela pochopitelné. Nicméně, ze 3/4 se tak vrací sestava zodpovědná za takové klasiky jako “Born Too Late” či “Mournful Cries”, což je samo o sobě příslibem kvalitní porce hudby.

Zajímavý a temný obal předznamenává, že tady se žádná změna konat nebude, což se potvrzuje hned s prvním tónem úvodní “Let Them Fall”. Jedná se o povedený otvírák s pohřební atmosférou, který už nemůže nechat nikoho na pochybách, že legenda je zpět v plné síle a že se během nadcházející půlhodinky bude dít něco mimořádného. Saint Vitus jsou jedna z mále kapel, u které s klidným srdcem můžu říct, že je dobře, že album zní přesně tak jak má, hezky podladěné kytary, zádumčivá basa a dynamické bicí, žádné experimenty. Prostě jsou si vědomi, co si jejich fandové žádají, a vytasili se tak s klasickým stoner/doomovým albem, které bych si (s výjimkou aktuálního zvuku) dokázal představit jako album z vrcholných 70. let, svou náladou a určitě i co do kvality tam bezpochyby patří. Wino se nikdy netajil tím, že jeho nejoblíbenější kapelou jsou a vždy budou Black Sabbath. Dá se říci, že jedinou změnou oproti minulosti je Winův vokál, který se s přibývajícími lety změnil. Neříkám, že ztratil na síle, ale stal se o něco civilnějším, trošku bluesovějším a rozmanitějším. Album obsahuje celkem sedm skladeb, z toho dvě instrumentální, čítaje celkem 33 minut. Na první pohled jsem byl zklamaný, že po tolika letech se dočkáme pouhé půl hodiny hudby, nakonec musím říct, že 33 minut je tak akorát. Deska má neskutečnou sílu, která se neztrácí v přílišné rozplizlosti, takže paráda.

Co mě na novém albu upoutalo jako první, je skvělá kytarová práce Davea Chandlera (ne, že by to snad bylo nějaké překvapení, ale ten chlap je jedinečný). Takovou náladu, jakou dokáže se svým nástrojem vykouzlit on, umí opravdu jen málokdo. A je jedno, jestli se jedná o tvrdší skladbu jako “Blessed Night”, epičtější klasiku “The Bleeding Ground”, nebo předvádí své umění v semi-akustické instrumentálce “Vertigo”, ze které fakt běhá mráz po zádech. Dřevní, záhrobní riff v již zmíněné “The Bleeding Ground” vás doslova posadí na prdel. Právě v téhle skladbě slyším asi nejvíce vlivu Tonyho Iommiho a jeho party. Titulní riff v “Dependence” je ten nejšpinavější a nejpomalejší, jaký jsem za poslední dobu slyšel, tohle jsou typičtí Saint Vitus. Tato skladba je zároveň nejdelší na albu, s délkou něco přes sedm a půl minuty ji považuju za vrchol desky. Album uzavírá “Withdrawal”, která je zajímavá tím, že se v celé své délce jedná vlastně o zpětné noisové vazbení Davea Chandlera. Tohle řekněme outro bych za jistých okolností nebral jako regulérní píseň a v mnoha případech bych album hned po jeho začátku vypínal, ale věřte, že když vydržíte album na jeden zátah, budete mít hubu otevřenou dokořán a nebudete věřit, co se to tu půl hodinu vlastně dělo.

Návrat Saint Vitus má rozhodně smysl, přinejmenším je skvěle načasovaný. Ve chvíli, kdy se retro vrací do módy a kapely se s chutí vrací ke svým kořenům a dávným idolům, je logičtějším v tuto chvíli, než kdyby se Wino rozhodl kapelu oživit před nějakými 10 lety. “Lillie: F-65” je staromilské album, kterým se Saint Vitus víc než důstojně vrátili na scénu a dávají jasně najevo, že je s těmito bardy třeba počítat i do budoucna! Vzrušující jízda, která vám nedá spát!


Další názory:

Jak to asi může dopadnout, když nějaká kapela vydává novou desku po dlouhých 17 letech? Odpověď je jasná – kurevsky dobře, pokud se ta kapela jmenuje Saint Vitus! “Lillie: F-65” má úplně všechno, co od těchto doomových veteránů člověk jen může chtít. Těžký sound, šnečí tempo, charakteristické špinavé riffy Davea Chandlera a samozřejmě také nezaměnitelný vokál Scotta “Wino” Weinricha, který zpívá jakoby nezúčastněně, zjevně úplně mimo muziku, ale takhle to prostě u Saint Vitus funguje, stejně jako fungují štiplavá sóla, zničehonic skákající do bahenního umíráčku. Nepatřičné? Ani náhodou, Saint Vitus takovéhle věci prostě vychází a tam, kde by si jiní vylámali zuby, jde v podání téhle kapely o nadmíru skvělou věc. Sice má “Lillie: F-65” jen něco málo přes půl hodinky, ale je to půlhodina setsakra výživná. Klasika je prostě klasika a je úplně jedno, jestli vydává nové album po roce nebo po 17 letech. Nemám co vytknout a jako vrchol desky prohlašuji nezvykle rychlou “Blessed Night”.
H.


Agalloch, Velnias, Larrnakh

Agalloch, Velnias
Datum: 17.4.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Agalloch, Velnias, Larrnakh

Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…

Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.

Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…

Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.

O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…

Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.

Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…

Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Euthanasia – IV

Euthanasia - IV
Země: Česká republika
Žánr: doom metal
Datum vydání: 21.10.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. No Prayer Left
02. The Summer Night End
03. Strangers in Our Homes
04. Relevation
05. Crimes Against Humanity
06. Dead Angel Rising
07. Voluntary Slaves
08. Confession to Stars

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Euthanasia

Dlouho jsem hledala vhodná slova pro začátek, ale upřímně, čím začít, když vám domů přijde něco, o čem jste sice někdy vzdáleně slyšeli, ale rozhodně jste se o to nezajímali tak, jak by se možná hodilo? Na přímo řečeno v českých záležitostech mám díry ne jak v ementálu, ale jak v pletivu, a myslím si, že kdyby ta deska měla nožičky, asi by ode mne, zarytého zahraničím nakaženého symfonicky založeného “hitomilce”, snad i utekla. Ale nemá a jsem odhodlaná hrdě tvrdit, že je to dobře pro všechny strany, protože po tvrdě zasažené lekci nelze psát nic jiného než chvalozpěvy.

Marně jsem se svým nechutenstvím k zeměpisu lovila v hlavě, jak dlouhou cestu deska z Havířova urazila a ještě marněji jsem se snažila své mamince osvětlit, že mě to nemůže zabít, i když je to Euthanasia, a že je to naopak dost výstižný název pro kapelu, od které mám prý očekávat melancholii. A kdybych v té době tušila, že je samotný název “IV” tak chytrý tím, že je tak jednoduchý a dále už se nemusí řešit shrnutí rozmanitostí samotných skladeb, nemusela jsem se tak obávat.

Bude lepší, když se místo toho, abych vám broukala melodii svojí chytrosti načtené na poslední chvíli z Googlu, vrhneme po hlavě přímo do mých dojmů z důvěrného seznámení. Sama jsem to chtěla tak nechat, prostě intenzivní pocit. Po pohledu na booklet jsem začala čekat všeliké nekalé až morbidní nápady, vždyť jediné, co v něm bylo světlé, byl papír s překladem anglických textů. Sama pro sebe jsem se nejdřív chtěla urazit, ale pak jsem si srovnala v hlavě věkové skupiny a nakonec to i docenila.

Ty hrůzy a běsy se po prvních minutách nedostavily. Vlastně jsem měla nejdřív pocit, že mi v pokoji ťuká nahlas velký budík, to asi měl být náznak časované bomby, ovšem když se první píseň “No Prayer Left” pořádně rozjela, něco mě donutilo se pousmát a klepat si nohou. Ještě víc mě překvapila barva hlasu a jako ženu i procítěnost celého projevu, ať už jakkoliv mírná či brutální. Bylo to příjemné, ani moc velký masakr na začátek, ani ukolébavka. Pak mě praštila do uší trocha instrumentálnosti v podobě smyčcového nástroje a já se dostala do správné vlny, která se mě držela po celý zbytek poslechu.

Člověk by mohl roztrhat všechny písně na cáry a stejně by byl na každé pasáži nějaký zajímavý detail, ať už u nástrojů nebo u hlasu, který by ho vlídně přesvědčil o tom, že je má zase slepit dohromady a poslechnout si to celé. Kytary jako by si spolu občas povídaly a občas vedly krásné monology. Stejně tak všechny písně mluví textově samy za sebe, ale když se na to podíváte jako na celek, vyplyne vám moc milý a chytrý příběh. Jestli jsem něco za dobu svojí existence zjistila, tak je to to, že ne vždy “zralí” muži interpretují do své hudby zralou pointu. O to milejší je, když se zde nachází i s malým filozofickým posláním.

Z té tmavé stránky je to takové správně živočišné a mírně neurvalé, což potvrzuje hlavně druhý song “The Summer Night End”, který bych vyzdvihla jako jeden z nejlepších na albu. V rámci “vyšších” myšlenek jmenujme “Strangers in Our Homes”, i když ze začátku mi zní jak mimozemšťan, který vypil moc vodky, následně musím přiznat, že překvapení přišlo ze strany vokálů. A když to zvládnete strávit až do konce, tedy ještě než se dostanete ke hvězdám, dodají vám ještě porci sentimentu s písní “Voluntary Slaves“. Neodpustila bych si o ní nic nenapsat, protože zavání symfonickým metalem a je značně heroická.

Marně tápu, co bych vytkla, a mám jednu věc na jazyku, i když to asi není podstatné. Ta angličtina. Chápu, že někdy není rozumět prostě v rámci muziky, ale někdy mi to hodně vrzalo. Když už je podměty člověk naváděn, aby nad textem přemýšlel, musí to jednoduše všechno fungovat tak jak má.

Shrnuto a podtrženo, vyberu si skupinu, o které jsem do té doby slyšela jen z rychlovlaku, a už zase nemám v rámci svého vkusu co vytknout. Jestli mi snad bylo naznačováno něco o klišé, o klasických historických a náboženských tématech, které mě unudí k smrti, nebo o tom, že se mi to nebude líbit v rámci, no, jednoduše řečeno řevu, nic z toho se nepotvrdilo. Deska “IV” je jak dobře udělané asijské jídlo, každá ingredience je kvalitní a dohromady chutná prostě úžasně a splňuje všechno, co bych od ní v rámci žánru očekávala. Chtěla jsem dát sedmičku, ale že to nezůstalo a asi ani nezůstane jen u pár nutných poslechů, odvážím se na sedm a půl.


Ghost Brigade – Until Fear No Longer Defines Us

Ghost Brigade - Until Fear No Longer Defines Us
Země: Finsko
Žánr: melodic death / doom metal
Datum vydání: 19.8.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In the Woods
02. Clawmaster
03. Chamber
04. Traces of Liberty
05. Divine Act of Lunacy
06. Grain
07. Breakwater
08. Cult of Decay
09. Torn
10. Soulcarvers

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ghost Brigade jsou zvláštní případ. Historie skupiny nesahá dále než do roku 2005, první album jim vyšlo o dva roky později a hodnocená novinka “Until Fear No Longer Defines Us” je jejich teprve třetím zásekem. Přesto její vydání předcházela nadšená očekávání nemalého množství lidí. Já jsem se s Ghost Brigade setkal poprvé ani ne před rokem, a jak už jsem zmiňoval v reportu z onoho koncertu, tahle pětice z finského Jyväskylä na mě udělala dojem, což se první kapele večera povede jen velmi zřídka. Následující pokusy přijít na chuť vychvalovanému albu “Isolation Songs” se sice setkaly jen s dílčím úspěchem, ale to moje opatrné sympatie ke Ghost Brigade nikterak nezkalilo. A nyní se mi dostala do ruky příležitost vyřknout ortel na albem, které, jak už je u třetí desky v pořadí zvykem, může kapelu vystřelit do nebe nebo zanechat v bahně průměru. Ideální příležitost, aby si to Ghost Brigade a Ježura vyjasnili…

Hned na úvod bych chtěl uvést na pravou míru, co vlastně Ghost Brigade hrají k tanci a poslechu. Nelze tvrdit, že by došlo k jakkoli násilné stylové syntéze obou bývalých působišť většiny členů kapel, přesto je však skladatelský rukopis kytaristy Willeho Naukkarinena (ex-Sunride) a jeho dvou bývalých i současných spoluhráčů rozpoznatelný. Ať už si ale Ghost Brigade přinesly některé dílčí charakteristiky odjinud nebo ne, to, co předvádí v současné době rozhodně nejde s nikým zaměnit, nebo alespoň neznám kapelu, která by se výrazu Ghost Brigade přibližovala. Je to hudba melancholická, těžká, občas až dusivá a přesto si v sobě nese momenty, které tu proklamovanou melancholii povznesou na takovou úroveň, která poskytne posluchačově ztrápené duši úlevu. Paradox? Ale vůbec ne. Zkuste se sami přesvědčit a zjistíte, o čem mluvím…

Že Ghost Brigade nehrají muziku, kterou si řidič pustí proti únavě cestou na rodinnou dovolenou, to už jsme vyřešili, ale budu se v tom ještě chvíli pitvat. Naprosto stěžejní úlohu zde sehrávají dva faktory. Kytary i vokál totiž dovedou jak ukolébat posluchače ztrápeně sametovým projevem v klidných pasážích, tak mu přitlačit nůž na krk v momentech, kdy za to muzikanti vezmou. A z obou důvodů musím složit absolutorium zpěvákovi Mannemu Ikonenovi. V čistých pasážích by svým hlasem dovedl přimět kámen, aby si vzpomněl na své životní útrapy, zatímco v těch ostrých by ten samý kámen přinutil projít bodem tání nebo ho roztrhal zevnitř. Univerzálních zpěváků je celkem dost, ale Manne to zvládá naprosto přirozeně, a proto je to přesvědčivé – obzvlášť pro někoho, kdo má v živé paměti výraz jeho tváře a celkový projev na pódiu…

Práce kytar je kapitolou samotnou pro sebe. Jak už jsem psal o odstavec výš, dovedou jak uspat, tak pěkně podrtit. Co mi ale na téhle esenciální složce Ghost Brigade imponuje nejvíce, to jsou riffy, jaké dostávají prostor v drtivé většině refrénů a dalších neslokových pasážích. Právě tohle je stěžejní rys, který mě k tvorbě Ghost Brigade přitáhl a stále mě u ní drží. Právě tohle jsou ty momenty, o kterých jsem psal ze začátku. Momenty, kdy přestane melancholie, jež je Ghost Brigade vlastní, táhnout svojí chmurnou podstatou, ale uhrane posluchače vzletností, která se zasekne v hlavě a donutí si příslušnou melodii zpívat dokolečka. Kdyby tyhle refrény a podobně stavěné pasáže na albu chyběly, dost možná by to celé přestalo bavit velmi záhy. Takhle ale posluchač není zahlcen přemírou teskných zpěvů a je naopak neustále udržován v očekávání, kdy to přijde, nebo je naopak převálcován nástupem té které skladby. K tomu připočtěte skutečnost, že skladby zdaleka nejsou šity podle jednoho mustru, najednou zjistíte, že před sebou máte pestré album, jež je při dodržení určitých pravidel skutečně radost poslouchat a u každé skladby objevovat, jak k všudypřítomné esenci své hudby přistoupili muzikanti tentokrát.

Ale abych jenom nechválil, u Ghost Brigade, potažmo “Until Fear No Longer Defines Us”, platí ve všech ohledech skutečnost, že pro získání a uchování patřičných zážitků z téhle hudby je bezpodmínečně nutné, aby se posluchač věnoval poslechu jen tehdy, kdy se nachází ve správném duševním rozpoložení. I přes nezpochybnitelné kvality je totiž dost snadné nechat se od poslechu některými pasážemi odradit, pokud s nimi mysl zrovna není na stejné vlně. Při takových příležitostech pak vznikají mylné dojmy nebo dokonce holé nesmysly, jako třeba že je album nudné a podobně, což si zaprvé ani v nejmenším nezaslouží, a zadruhé to prostě není pravda.

A jak tak píšu, začíná mi docházet, že na vás mohou uplynulé řádky působit dojmem, že se věnuji spíše charakteristice kapely na úkor samotného alba. Jenže ať se snažím sebevíc, nedokážu najít slova, která by tento dojem nebudila. Zákonitě tak mohou vyvstat dojmy, že je “Until Fear No Longer Defines Us” jen další deskou kapely, která rezignovala na jakýkoli vývoj a sází jedno stejné album za druhým. I když nejsem schopen to podložit konkrétními příklady, není tomu tak. Pochopitelně, že si Ghost Brigade i na novince uchovávají svou typickou tvář, na druhou stranu je proti předcházející desce “Isolation Songs” jasně znát posun. Neřeknu vám kde, neřeknu vám, čím je tohoto dojmu dosaženo, ale věřte mi, když říkám, že to tak je a že je to ku prospěchu věci. Jste z toho moudří? Popravdě, já taky moc ne…

Kvality “Until Fear No Longer Defines Us” se nepopisují vůbec jednoduše. Na žádné složce, snad až na nezaměnitelný zpěvákův hlas, není nic extra výjimečného, nic převratného, co by se nepodobalo něčemu, co už tu bylo. V dokonalém kontrastu s tímhle prohlášením se ale skutečně jedná o jedinečnou hudbu, na to dám krk. Ostatně zkuste si novinku poslechnout sami. Přítomnost deseti skladeb, z nichž žádná nenarušuje vysoký standard desky, je snad dostatečnou záminkou. A jestli jsem na začátku spekuloval, kam třetí album skupinu posune, nyní mohu odpovědně prohlásit, že se sice nejedná o supernovu, která by byla po následující desetiletí uctívána jako stěžejní album žánru, ale rozhodně jde o skvělý počin, který mě utvrzuje v domnění, že o Ghost Brigade ještě uslyšíme. Za touhle jmenovkou se totiž skrývá poklad. Sice není pro všechny, o to cennější je však pro nás, kteří jsme k němu našli klíč…


Další názory:

Z poslechu “Until Fear No Longer Defines Us” mám tak trochu rozporuplné pocity. Vždy jsem se Ghost Brigade i přes výborné kritiky s nadsázkou řečeno vyhýbal, protože jsem někde v podvědomí tušil, že to nejspíše nebude muzika pro mě. Ignorace však nemůže trvat věčně, proto jsem novinku zkusil, ale… já vám nevím. Některé pasáže jsou výborné (možná je to náhoda, ale téměř ve všech případech jde o ty riffové a growlovací momenty), ale jak Ghost Brigade spustí takovou tu typickou finskou melancholii a ty melodie… tohle mi prostě nikdy moc nelezlo do uší, je to na můj vkus takové moc uplakané, jestli mi rozumíte. Vlastně na tom neshledávám nic veskrze špatného, ale musím se přiznat, že mi to prostě a jednoduše moc nesedí. Bráno čistě objektivně by si “Until Fear No Longer Defines Us” zasloužilo asi lepší hodnocení, ale když si uvědomím, že už si to s největší pravděpodobností nikdy nebudu mít chuť pustit, nemohu prostě jít výše…
H.


Gallhammer – The End

Gallhammer - The End
Země: Japonsko
Žánr: black / doom metal / crust
Datum vydání: 31.5.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The End
02. Rubbish CG202
03. Aberration
04. Sober
05. Entropy G35
06. Wander
07. 108=7/T-NA

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Gallhammer je určitě velice zajímavé uskupení. Už jen země jejich původu, Japonsko, je pro našince dozajista velice exotickým místem. A co když ještě dodám, že kapelu netvoří Japonci, nýbrž jenom a pouze Japonky (dříve tři, v současné době dvě)? A že produkují vpravdě kanální metal (k tomu se ještě dostaneme podrobněji)? Že vám to nestačí? Pak vězte, že hlavní postava Gallhammer, zpěvačka a baskytaristka Vivan Slaughter, je manželkou samotného věhlasného šílence Maniaca, bývalého zpěváka slovutných Mayhem a současného lídra Skitliv.

A jaká tedy novinka “The End” je? Řekněme, že po stylové stránce se od minula nic nezměnilo. Proč taky? Tohle není kapela, která by vsázela na zběsilý vývoj. Možná i proto je popis toho, co Gallhammer produkují, velice jednoduchou záležitostí. V případě těchto Japonek máme co dočinění s extrémně špinavou, doslova a do písmene primitivní kombinací dřevního black metalu, nechutného doom metalu a bordelářského crustu. Žádné sraní, žádné kompromisy, jen absolutně primitivní peklo, které se buď pohybuje v ultra šnečím záhrobním tempu nebo ultra rychlé klepanici. Gallhammer to posluchačům vůbec neusnadňují, natožpak aby jim předkládali nějaké melodie, neřkuli chytlavé momenty. Ber, nebo nech být. Buď jsi schopen vstřebat tuhle hudební stoku, nebo táhni. Asi tak takhle to zní.

Tak teď už všichni alespoň přibližně víme, co Gallhammer hrají. Tím máme za sebou tu lehčí část recenze. Horší už bude rozhodnout, jestli to je nebo není dobrá muzika. Nejspíš už jste sami pochopili, že zde jakákoliv objektivní měřítka selhávají a člověk se musí řídit pouze svým vlastním vkusem. Už jsem na desky Gallhammer viděl recenze jak s nulovým hodnocením, tak i s tím nejvyšším, takže asi tak. Mám-li mluvit sám za sebe, pak ano, mně se to líbí, jelikož podobné chlívárny jsem měl vždy zcela upřímně rád, ale jestli se to bude líbit i vám, to vám opravdu nepovím. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo zkusit to na vlastní kůži a vlastní uši. Víte co? Pojďme se nejprve podívat na zoubek několika jednotlivým skladbám, pak možná uvidíte…

Deska sice nemá vyloženě hnusný skřípějící sound, přesto se produkce nedá nazvat jinak než špinavou. Když to pustíte hodně nahlas, úplně slyšíte, jak to tam všechno chrastí. Zvuk jak z hluboké minulosti, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi a já jsem jeden z nich. Bicí jsou primitivní, znějí naprosto plechově. Baskytara je vyhulená na maximum a doslova drásá uši. Vokál je v podstatě jenom řvaní bez špetky melodie nebo frázování. Mohlo by se zdát, že je všechno špatně, ale není, dohromady to má své nezaměnitelné špinavé kouzlo. Důkazem budiž hned úvodní vál “The End” – sedm minut naprostého zmaru, rychlost téměř nulová, změny v průběhu skoro žádné, naprosto pomalé a dřevní. Přesto prostě skvělé.

Druhá “Rubbish CG202” techniku určitě nezlepší, zato však nahodí zběsilé tempo. Na začátku předchozího odstavce jsem zmínil plechové bicí a přesně v tomhle songu to sedí na 100%. Ani nemusíte moc snažit, aby vám “Rubbish CG202” připomnělo např. takové Darkthrone (ne nadarmo se právě na jejich přímluvu dostali Gallhammer pod křídla britských Peaceville Records). Další tři vály pokračují v rychlejší klepačce s výjimkou “Sober”, jež se předvádí spíše ve středním tempu. Až poslední dvě položky tracklistu vás hodí zpátky do bahna. “Wander” je možná ten nejpovedenější kus desky. Celých dvanáct minut své délky sice plyne skoro úplně stejně a zdánlivě odnikud nikam, ale stejně to je sakra uhrančivá věc. Působí svým způsobem možná až monumentálně, hrozivě. Z tohoto pohledu mi vzdáleně připomíná produkci kultovních Beherit. Každopádně název “Wander” (“Putování”) její náladu vystihuje dokonale. Závěrečná “108=7/T-NA” se nese v obdobném duchu a právě ona je podle mého názoru společně s “Wander” vrcholem celého “The End” a vpravdě hypnotickým závěrem.

Tak teď už snad alespoň trochu víte, na čem jste a co očekávat, než si “The End” pustíte. Není to hudba pro každého a zcela bez obalu vám řeknu, že na tohle buď prostě musíte “mít buňku”, nebo to vůbec nepochopíte (to spíš, když tak o tom přemýšlím). Primitivní je to po stránce formy, nikoliv obsahu, tím spíš je to ale těžší na poslech. Jestli se do toho opravdu pustíte, to už nechám na vás.


Ava Inferi – Onyx

Ava Inferi - Onyx
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 14.2.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Onyx
02. The Living End
03. A Portal
04. ((Ghostlights))
05. Majesty
06. The Heathen Island
07. By Candlelight & Mirrors
08. Venice (in Fog)

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ava Inferi si bude nejspíše spousta lidí nadosmrti pamatovat jako tu kapelu, kvůli níž norský kytarista Rune Eriksen, známý rovněž jako Blasphemer, utekl z Mayhem do slunného Portugalska, aby zde tvořil muziku diametrálně odlišnou od toho, co svého času hrával u legendy norského black metalu. Ale ono to je svým způsobem logické, neboť je to věc, která se opravdu dobře pamatuje, zvláště vzhledem k faktu, jak Ava Inferi znějí. Pojďme však pro jednou zkusit oprostit se od tohoto faktu a věnovat se jenom a pouze samotným Ava Inferi… vždyť už to jsou tři roky, co k zmiňovanému odchodu z Mayhem došlo; vždyť aktuální “Onyx” je už čtvrtou deskou tohoto portugalského klenotu – to je dle mého názoru dostatečným podkladem, aby se už povídání o Ava Inferi obešlo bez odéru Mayhem

Především, Ava Inferi jsou opravdu záležitost, jež není tak úplně vhodná pro každého. Máte metal a metal; pokud pro vás metalová hudba nepředstavuje nic jiného, než podklad k protažení krčních obratlů, zde nemáte šanci ukojit své choutky. Ava Inferi je synonymum pro muziku veskrze velice pomalou, nad níž člověk musí trochu rozjímat. Oficiálně sice kombinace gothic a doom metalu, avšak nedá se říct, že by toho měli například s takovým gothic metalem mnoho společného – já osobně toto zaškatulkování chápu jen jako vyjádření toho, jak je ten doom metal v podání Ava Inferi “divný”. Anebo lépe řečeno, oba žánry skupina uchopuje velice svojským a originálním způsobem, bez ohledů na konvenčnost. Jejich tvorbou prostupuje velice specifická, unikátní atmosféra, jakási kombinace smutku, jihoevropské melancholie, sklíčenosti… popsal bych to asi jakože svítící slunce nemusí vždy znamenat dobrou náladu, jestli mi rozumíte. Je v tom zvláštní druh lehkosti, vzdušnosti, prosvítá i naděje, ale o pozitivní hudbě se mluvit nedá… ale ani o hudbě skrz naskrz negativní – obě roviny zde proplétají v podivné, ale fascinující symbióze. Ani o žádný hudební umíráček nejde – na to jsou Ava Inferi až moc nápadití po všech stránkách; s živelnou rytmikou, minimalistickou, ale účelnou kytarovou prací a hlavně s andělskou Carmen Simões za mikrofonem, která je esem v rukávu Ava Inferi. A co je na tom všem možná nejlepší – a to si dle mého názoru zaslouží opravdový obdiv – na každé desce znějí naprosto jinak, vždy však svojsky. Jako kdyby slovo “stagnace” ani neměli ve slovníku, natož pak aby jeho význam uplatňovali ve své tvorbě.

A jak tedy zní “Onyx” v porovnání s předchozími nahrávkami? Takřka ihned, už při prvním poslechu, mi přišlo na mysl, že novinka zní v prozatimní diskografii Ava Inferi jednoznačně nejkytarověji. Náznaky kytarovějšího vyznění se objevily již na posledním “Blood of Bacchus”, ale poprvé snad až u “Onyx” kapela na sebe vrství opravdu mohutné stěny riffů, nechybí však reminescence ani na takové “The Silhouette”, především v oblasti jemného, éterického vyznění. Tyto zdánlivě nesourodé prvky ale Ava Inferi s přehledem vybalancovávají, třebas i oba najednou. A stále to funguje.

Nemyslete si ale, že díky odkazům na předchozí desky je “Onyx” pouhou kombinací jejich atributů – Ava Inferi opravdu nepatří mezi skupiny, jež by toto měly zapotřebí. Spíš jako kdyby brali obdobné vyjadřovací prostředky, avšak zasazovali je do jiného kontextu, s jiným úmyslem a jiným vyzněním. A i tohle věc, která je nepochybným kladem skupiny, neboť v celé její tvorbě je tak zachována i přes neustálý progres jasně znatelná kontinuita a rozpoznatelná tvář.

Úvodní a zároveň titulní “Onyx” se rozjíždí v čistě doomovém tempu, možná až překvapivě hutném. Zanedlouho však spadne do lehčí, atmosférické polohy, v níž pokračuje až do konce, jen výbušné refrény jsou výjimkou. Právě v nich se poprvé na desce ukazuje obrovský přínos Carmen Simões, která je dost dobře možná pro výraz Ava Inferi ještě klíčovější než Rune Eriksen. A jsou to právě vypjaté a vygradované refrény, které jsou dalším význačným prvkem, s nímž přišlo už “Blood of Bacchus”. Podobně v případě v refrénu je na tom i druhá “The Living End” jen s tím rozdílem, že zde je refrén mnohem “lehčí”. Carmen opět exceluje, tentokrát však za doprovodu mužského vokálu (nečekejte chrčák – hezky čistě).

Celkové hodnocení jednotlivých písní bychom mohli shrnout do obligátního prohlášení, že každá stojí za řeč. Však ony kapely typu Ava Inferi nemají zapotřebí strkat na své desky vatu. Kupříkladu taková dvojice “A Portal” a “((Ghostlights))” jsou vnitřním napětím napěchované kousky, v první zmiňované hraje navíc velice výraznou roli baskytara. Klipová “Majesty” je v některých svých pasážích možná až nečekaně ostrá, ale rituálně znějící bicí ve slokách a jemný vokál Carmen drží vše “na uzdě”. Jako monolit působí více než devítiminutová a tím pádem zdaleka nejdelší “The Heathen Island” se zasněnou atmosférou a promyšlenou, proměnlivou strukturou. U této skladby se člověku vybaví některé skladby z “The Silhouette”. Naopak závěrečná “Venice (in Fog)” se svou monotónností otáčí až za debutem “Burdens”, ale jak již bylo řečeno, vykrádání sebe sama je to za každých okolností na hony vzdáleno.

Není pochyb o tom, že Ava Inferi je záležitost, jež by neměla uniknout žádnému hledači chytré hudby, která je dostatečně “umělecká”. V tomto případě zapadá každý dílek puzzle na své místo, krásnou obálkou počínaje, přes grafickou stránku, samotnou hudbou konče. Musím se přiznat, že předchozí počiny se mi líbily o chlup více, proto nakonec dávám “jen” 8, avšak kdo ví, jak bude poslech “Onyx” vypadat po čase. Tak či tak je Ava Inferi výjimečnou kapelou, jejíž nahrávky stojí za pozornost… za hodně pozornosti…

Ava Inferi


Další názory:

Ava Inferi ve svém “Onyx” nabízí velice skvělě poslouchatelný doom metal. V některých částích bych sice možná nahodil větší “depku”, ale i takhle je to opravdu dobré. Vyzdvihnout musím hlavně ženský vokál v podání Carmen Susany Simões, ten se mi hodně zamlouvá a do hudby se perfektně hodí. Mým oblíbeným kouskem je hlavně stejnojmenná “Onyx”, která v několika chvílích ve mně vyvolává mírnou extázi. Co k tomu více říci? Nejlépe uděláte, když si album poslechnete a sami zjístíte jeho kvality.
Seda


Курск – Ниже

Курск - Ниже
Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 9.2.2011
Label: Yellow House

Tracklist:
01. Гифарус
02. После
03. Аллея Сталина
04. Чужой
05. Фелица
06. Разрыв
07. Бурлаки на Волге
08. Бардак
09. Товарищам
10. Вальс смерти

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
web / facebook

Když se před dvěma lety odnikud vynořili finští rusofilové Курск, byla to velká neznámá. Jediným vodítkem byl kytarista Sami S. Loppaka, známý ze Sentenced, a bubeník Kai H.M. Hiilesmaa, známý producent kapel jako HIM, Apocalyptica nebo právě i Sentenced. Zapomeňte však na tato jména, neboť muzika Курск je opravdu o něčem hodně odlišném. Debut “Черно” totiž nabídl ultra těžký valivý doom metal se sovětskou tématikou a naprosto unikátní atmosférou. Ne nadarmo se každý, komu se deska dostala do ruky, doslova rozplýval nadšením, neboť Курск na svém prvním záseku stvořili opravdový doom metalový klenot, který já osobně s odstupem času považuji za jednu z nejlepších (!) nahrávek ve svém žánru. Netřeba dodávat, že do pokračování byly vkládány obrovské naděje, ale zároveň i obavy, zdalipak kapela dokáže na “Черно” důstojně navázat. Dozvědět jsme se to měli už na jaře 2010, avšak díky (pro normálně smýšlejícího člověka naprosto nepochopitelnému) problému s vydavatelskou firmou Century Media přichází druhý opus “Ниже” až o rok později…

Dodnes si pamatuji, že ani před dvěma lety mi “Черно” po prvním poslechu nepřišlo zdaleka tak dobré jako dnes. Upřímně bych se tudíž divil, kdyby “Ниже” vytasilo všechny své trumfy hned na prvním rande. A opravdu tomu tak není. “Ниже” je z té sorty nahrávek, jež prostě potřebují čas, hodně času, aby uzrály a odkryly svá zákoutí. S každým novým poslechem narůstá a je lepší a lepší, to mi věřte. Ale tak to přece máme rádi – vždyť je to nuda, poslouchat alba, která vám vše řeknou na první poslech a při třetím už nudí. Tohle je jiné – hlubší, trvanlivější. Člověk pro docenění musí obětovat svůj čas i svou pozornost a své myšlenky, ale dopad je pak mnohem účinnější. Právě trvanlivost je jedním z největších kladů “Ниже”, stejně jako tomu bylo u “Черно”. Pokud bychom se nepohybovali ve vodkou prolezlé tématice, prohlásil bych, že deska zraje jako to nejlepší víno!

Na “Ниже” se mi obecně převelice líbí jedna věc, a sice že se kapela od svého famózního debutu dokázala odrazit a nenatočila prachsprostou kopírku, která by byla pouhým druhým dílem “Черно”. Na “Ниже” je znatelný vývoj kupředu, progrese a to aniž by Курск ztratili cokoliv ze své typické atmosféry. “Черно” bylo jako tank, plné hutných riffů, neuvěřitelně těžké baskytary (takovou drtivost jen tak neuslyšíte), atmosféra byla hustá jak ten dehet. “Ниже” na to jde trošku jinak. Jako kdyby se dívalo na tu samou věc, ale z jiného úhlu, což jej však činí o mnoho přitažlivější, než kdyby se jednalo o pouhé vykrádání debutu. Není tak zatěžkané, je smutnější, odevzdanější, depresivnější, ne tak vypjaté a gradující (pamatuje ta na závěrečnou “Демон – opravdu síla), za to ale plynulejší a plýživější. Hutnější kusy se sice objeví, ale až ke konci, viz Бурлаки на Волге” nebo “Бардак” (což neznamená, že nemají šnečí tempo – jsme přece v doom metalu), první polovina však patří pravé ruské depce ve skladbách “После”, klidnější “Аллея Сталина” (ta svou náladou a postavením dá vzpomenout na “1917” z první desky), devítiminutové tryzně “Чужой” a Фелица”.

Kromě “železného” riffování, dalších kytarových “brnkaček” v pozadí (čímž mám na mysli akustické brnkání, vazbení, sóla – například to v “Товарищам” je doslova dech beroucí –, které jen tak mimochodem hudbě Курск dodávají celý další rozměr) a extrémně valivé basy tvoří jedno z poznávacích znamení skupiny bezesporu i excelentní vokál Erkkiho Seppänena, jenž, byť není rodilým Rusem, zpívá, jako kdyby jinak než rusky v životě nemluvil, což dodává hudbě ohromnou autenticitu. Erkki však disponuje taktéž neskutečně podmanivou barvou hlasu, s níž navíc dokáže tvořit vskutku úžasné linky. V tomto ohledu musím opět vypíchnout v tomto odstavci již jednou zmiňovanou “Товарищам”, ale exceluje mimo jiné i třeba v “Аллея Сталина” nebo “Разрыв”.

Těžko se dá říct, jestli je “Ниже” lepší nebo horší než “Черно”, neboť jsou obě nahrávky natolik svojské, že to snad ani nejde určit. Jedna je věc je ale jistá – pokud si někdo myslel, že “Черно” bylo jen chvilkové vzepětí sil, jakási náhoda, Курск“Ниже” dokázali, že tomu tak není, že jsou doopravdy svébytnou a, nebojím se říci, unikátní skupinou. Pokud mám mluvit sám za sebe, jejich muzika ve mně vyvolává pocity jako žádná jiná a to je něco, co dokážu velice ocenit. Obě dvě jejich desky, ta první i ta nová, mají vše, co se v dnešní době konzumní hudby opravdu cení – originalitu, trvanlivost a opravdovou hloubku. Samotné “Ниже” roste s každým novým poslechem, díky čemuž já osobně rozhodně nemám pocit, že by mě někdy v blízké době mělo přestat bavit, ba právě naopak – tuším, že po nějakých těch dvou týdnech intenzivního vstřebávání jsem stále ještě na začátku. Neskutečně návyková záležitost po všech směrech. A to mi věřte, že já jsem sakra náročnej parchant!


Další názory:

Konečně! Pro mě snad nejočekávanější deska od loňských prázdnin. A čekání se vyplatilo. “Ниже” je sice o trošku jiné nežli debut, změna je to ale kvalitní. Курск nehrají to stejné, trošku se pozměnili, stále je to ale ta hudba, díky které tu kapelu miluji. První klip k “Аллея Сталина” je také velice povedený. Na desítku to jako Черно zatím, opakuju zatím, není, k Черно jsem se ale také dostával déle. Uvidíme za pár měsíců.
Seda