Datum: 14.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Alestorm, Amorphis, Bonfire, Fleret, HammerFall, Moonspell, Pagan Alliance (Eluveitie + Finntroll), Virgin Steele

H.: Program Masters of Rock 2011 zahájili místní folkaři Fleret, jejichž vystoupení na festivalu, jak jsem se později dozvěděl, mnozí považují za jakousi tradici. Osobně nemám nic proti ozvláštnění soupisky něčím nemetalovým a už vůbec nic nemám proti samotným Fleret, ale radši bych je viděl někde v prostředku celé akce na odpočinek od riffových masáží, nikoliv na její zahájení. To je ovšem spíše taková hnidopišská poznámka, aby report nezačínal trapně na pozitivní vlně (smích). Jinak to ovšem nebylo špatné, byť v daném žánru dávám přednost jiným uskupením. Každopádně začátek, nezačátek, písničky jako “Zafúkané” pěla takřka celá plocha.

Ježura: Když jsem po Masters of Rock 2009 zaslechl historky o tom, jak přišel Jarmilce Šulákové na pódium předat květinu sám Victor Smolski (Rage), rozhodl jsem se, že až budu mít tu příležitost, Fleret si ujít nenechám. Letos se mi to podařilo splnit jenom částečně, ale i ta slabá polovina vystoupení, které jsem se účastnil, mi vyčarovala úsměv na tváři, byť Jarmilka tentokrát chyběla. Mocná odezva davu mě jen ujistila v tom, že tahle kapela na Masters of Rock proti všem předpokladům patří!

H.: Punkové Konflikt jsem s prominutím vynechal a dostavil se až na Alestorm. Dodnes mám živě v paměti jejich vystoupení na Masters of Rock před třemi lety, kdy Skotové předvedli totální mizérii korunovanou technickými problémy (fakt, že to tenkrát bylo tak dojebané, až to bavilo, už je věc druhá). Letos to bylo výrazně lepší, ale stále si myslím, že by si pánové měli trošku lépe secvičit sbory, než je začnou předvádět živě. Pokud pominu tento fakt, nebylo to zlé. I když ze studia mi to nic neříká, v koncertním provedení z písniček Alestorm (kapela jen tak mimochodem zodpovědně provětrala paluby všech tří doposud vydaných alb) nechytám střevní potíže ani já, což bych se vzhledem k mému vkusu nebál považovat za pochvalu. Slušné.

Ježura: Alestorm byli první kapelou festivalu, na kterou jsem se těšil. Proti klubovému vystoupení v Praze mi to přišlo o něco slabší, ale i když byli pánové podezřele střízliví (což show možná trochu uškodilo), užil jsem si vystoupení naplno a soudě dle velmi solidní odezvy jsem nebyl vůbec sám.

H.: Na Virgin Steele jsem se celkem dost těšil, ale bylo to jakési… podivné. Nekompletní sestavou počínaje, ne zrovna povedeným zvukem konče. Zpěvák David DeFeis byl slyšet jen v momentech, kdy se mu skřípnul pytlík do zipu od upnutých kaťat (rozuměj ve výškách), ale normálně ne, o lehce přihřátém vystupování ani nemluvě. Jako zas tak úplný průser, z něhož by člověk vyhodil obsah snídaně na betonovou plochu likérky, bych koncert Virgin Steele nepovažoval, ale bez ostychu přiznávám, že když jsem se dostatečně nasmál image à la Máňo Vař, klidil jsem se pryč na škopek piva. Zrovna od nich jsem toho tedy čekal o dost více.

H.: Následující Bonfire jsem sledoval jen tak po očku z dálky na obrazovce a znělo mi to jako dobře odvedený a dobře odehraný oldschool hard rock. Ohlas od publika měli hodně dobrý, ale mám-li mluvit čistě za sebe, pořád to nebylo nic, z čeho by se mi rolovaly trenýrky, pořád ještě žádná velká bomba. To se však mělo brzo změnit…

H.: Set jako víno předvedli Finové Amorphis. Musím říct, že jejich studiové tvorbě jsem i přes mnohé pokusy nikdy nepřišel nějak moc na chuť, ale co se týče živého hraní, tak to bylo opravdu skvělé. Čistě z toho důvodu, že je moc nevyhledávám, jsem Amorphis viděl poprvé a vážně se mi to líbilo. Možná díky tomu, že na koncertě zněly riffy mnohem nabroušeněji, typické melodie a čistý zpěv ještě melancholičtěji a brutální chropot ještě brutálněji. Králem pódia se stal jednoznačně zpěvák Tomi Joutsen, který svými extrémně dlouhými dredy točil jako o život. Na rozdíl od kolegy mě nijak nerozčiloval ani výběr skladeb – čistě z toho důvodu, že to nemám zrovna naposlouchané.

Ježura: S Amorphis jsem měl tu čest podruhé. Co se však týče velkého pódia, byla to premiéra. Proti listopadovému vystoupení v Plzni jsem s potěšením kvitoval rozhodně aktivnější pódiovou prezentaci. Ani ta ovšem v mých očích kapelu nezbavila nálepky statického tělesa. K hudebnímu projevu nemám výhrad a tradičně smekám před malým velkým Tomim Joutsenem, jehož hlasový potenciál a čtrnáct let rostoucí dredy mě nepřestávají udivovat. Jediným, pro mě však docela výrazným mínusem tak zůstává docela nešťastně poskládaný set. Že se hrály věci z nového alba chápu, proč to ale byly většinou ty slabé, to už tak úplně ne. Stejně tak mě zamrzela absence kultovního songu “Black Winter Day”, krom singlu “Silver Bride” čehokoli z výborného alba “Skyforger” a v neposlední řadě také umístění mojí srdcovky “My Kantele” někam do první poloviny setlistu. To už je ale hodně o vkusu, a když to pominu, Amorphis odehráli výborné vystoupení!

H.: Dosti očekávané bylo společné vystoupení Finntroll a Eluveitie pod hlavičkou projektu Pagan Alliance. Nemám tušení, co se tam dělo první půlhodinku, protože jsem se zdržel na autogramiádě Moonspell, ale když jsem dorazil, švýcarská formace zrovna rozjížděla pecku “Omnos” ze své akustické desky. Když dohráli, tak ještě než jsem se stačil rozkoukat, stáli už na pódiu Finntroll a spustili to svoje. Podobně se přibližně po dvou skladbách obě kapely střídaly až do konce (a čím víc se blížily ke konci, tím byly opilejší, tudíž nebylo moc těžké odhadnout, co v mezičase muzikanti dělali; zejména někteří členové Finntroll se v závěru zdáli být už hodně společensky unavenými), sem tam si i vzájemně vypomohli, i když se mi zdálo, že většinou členové Eluveitie hrají v písničkách Finntroll, ale Finntroll ve skladbách Švýcarů se moc neobjevovali. Každopádně mi ale Pagan Alliance bezezbytku potvrdilo to, že Eluveitie z alb sice nemusím, ale naživo naprosto zabíjejí, zatímco Finntroll mám z desek hodně rád, ale živě mi prostě nepřijdou ani z desetiny tak dobří, takže větší mrazení v zádech určitě probíhalo u mohutné “Inis Mona” než u odrhovačky “Trollhammaren” (což je jen tak mezi námi jeden z nejhorších songů Finntroll a ještě pořád jsem nepochopil, proč ho všichni mají tak rádi).

Ježura: Co se Pagan Alliance týče, moc neposloužím. S kumpány jsme v areálu vydrželi tak tři písničky. Důvod? Dost přehulený zvuk a celková apatie vůči dění na pódiu. Ne, že bych měl něco proti Eluveitie nebo Finntroll, ale asi bych si od nich měl dát tak rok – dva pauzu, pak si to třeba zase užiju. V paměti mi tak zůstaly jediné dva vjemy – pochyby nad smyslem celého projektu Pagan Alliance (pořád nechápu, jakou přidanou hodnotu to má přinášet) a také zjištění, že si Vreth (frontman Finntroll) nechal narůst plnovous. Ohol se, nesluší ti to…

H.: Největší hvězdou úvodního dne byli HammerFall. Ti odvedli do jisté míry standardní, řemeslný a ne zrovna výjimečný, ale stále ještě hodně dobrý a zábavný set. Sice se mi na ně v dešti opravdu čekat nechtělo, ale nakonec jsem se pro čtenáře Sicmaggot obětoval a vystál si solidní flek, abych mohl řádně zhodnotit (smích). Kapele hraje do karet hlavně to, že už ve svém repertoáru mají nepřeberné množství opravdových hitovek, takže když o jedenácté večerní spustili, až do půl jedné se z reprobeden valila pecka za peckou. V konkurenci prověřených fláků se osvědčily i kousky z novinkového alba “Infected” (konkrétně byly čtyři – “Patient Zero”, “Bang Your Head”, “One More Time” a “Let’s Get It On”). Jako staromilce mě samozřejmě potěšily vykopávky z prvních dvou nahrávek (“HammerFall” z debutu a “Heading the Call” a samozřejmě povinná “Let the Hammer Fall” z “Legacy of Kings”), ale jinak tuším došlo na nějakou ukázku ze všech dlouhohrajících placek. Takže nakonec, i když Joacim Cans neměl zrovna nejlepší den, výšky úplně nedotahoval a některé těžší pěvecké linky si lehounce pozměnil, popř. vynechal, se mi to celkově dost líbilo. Ale například frajer z naší kumpanie, který je hardcore fanda HammerFall, znechuceně odešel po třech skladbách s tím, že horší koncert od nich ještě neviděl.

Ježura: HammerFall, kapela mého mládí a jedna z mála takových, které jsem ještě neviděl. Nostalgie a přítelkyně mě tedy přemluvily a nehledě na déšť (žlutá igelitová pláštěnka RULEZZ) jsem se procpal celkem dopředu. A světe div se, i když jsem přicházel plný skepse, na odchodu jsem si pobrukoval a skoro mi bylo líto, že vyklízím pozice půl hodiny před koncem. A co mě dostalo nejvíc? Naprosto suverénní vystupování a soužití s pódiem. Joacim Cans je skutečně skvělý frontman a zbytek kapely v čele s Oscarem Dronjakem mu směle šlape na paty.

H.: Moonspell vydali poslední desku “Night Eternal” před třemi lety a skladby z chystaného počinu evidentně ještě prezentovat nechtěli, takže zvolili vcelku zajímavý přístup – zahráli vzpomínkový set, v jehož rámci zazněl pouze materiál z prvních dvou nahrávek “Wolfheart” a “Irreligious” – po šesti, resp. pěti písních z každé. Publikum samozřejmě nepřišlo o tutovky, které Moonspell prezentují na každém koncertě, například “Opium” nebo kultovní “Alma Mater”, ale zároveň díky tomu došlo i na kousky, které se už dnes v setlistech skupiny objevují spíše sporadicky, například démonická “Mephisto”, pouťová “Herr Spiegelmann” nebo naprosto geniální “Trebaruna” (to jsem si vážně nemyslel, že tenhle song ještě někdy uslyším živě). Vystupování Moonspell bylo tentokrát spíše střídmé, kapela nechala promlouvat samotnou muziku, a když se odhodlala k nějaké “show” (například zrcadélka v rukách Fernanda Riberia při “Herr Spiegelmann”), nešlo o nic efektního, přesto to působilo. S odstupem času a čistou hlavu uděluji portugalským vlkům titul nejlepší kapely letošního Masters of Rock! Famózní výstup!

Ježura: Moonspell pro mě byli tahákem numero uno i přesto, že jsem od nich před festivalem znal sotva čtyři skladby. Svěřenou noční hodinu ale využili takovým způsobem, že mi nezbylo než kapitulovat a jen se oddaně kymácet v totálním rauši. Portugalci vytvořili atmosféru, která se jen stěží popisuje a dokázali, že i z minimalismu se dá vytřískat hodně – viz Fernandovy hrátky se zrcátky. Smekám, tleskám a ujišťuji, že až se u nás staví, jak Fernando slíbil, tak tam budu taky. Pro mě jasný vrchol festivalu!