Finští raraši Finntroll vydali své poslední album už před sedmi lety. Nyní na něj konečně navážou s počinem „Vredesvävd“, jehož datum vydání je labelem Century Media stanoveno na 18. září. První ukázku „Ormfolk“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Finntroll
Finntroll – Blodsvept
 |
| Země: Finsko Žánr: folk metal Datum vydání: 22.3.2013 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,2/10 Odkazy:
|
První pohled (H.):
Jestli se dá o nějaké skupině bezpečně tvrdit, že odstartovala stále neutuchající boom folk metalu, pak by to byli jistě Finntroll, jejichž dnes již notoricky známá deska “Jaktens tid” se už dá jistě považovat jako jedna ze zásadních věcí svého subžánru. Touhle nahrávkou to ovšem samozřejmě nekončí a Finntroll mají na kontě mnohem více povedených alb, vyloženě slabé snad ještě žádné. Jak už to tak bývá, kdo s něčím začne a začne být následně kopírován všemi okolo, stejně bývá o krok vepředu před svou konkurencí, která se utápí v klišé, až by se (myšleno obecně) dalo v případě té dané skupiny mluvit o jisté výlučnosti či speciálnosti. Samozřejmě, nechci to zase zveličovat a samotné Finntroll přespříliš přeceňovat (přece jenom na soudy, zdali se jedná o opravdu zásadní kapelu, je ještě brzo, s tím bych přece počkal aspoň tak deset let), nic to však nemění na faktu, že minimálně v mých očích většinu své konkurence “hopsavého” folk metalu přebíjejí rozdílem aspoň jedné třídy. Živě mě sice tahle cháska nikdy příliš nebavila, ale výborné studiové počiny to bohatě vynahrazují – a to se až doposud dalo tvrdit o všech z nich bez výjimky. Asi netřeba nějak přílišně zdůrazňovat, že nás nyní čeká posouzení toho, jestli šestá řadovka “Blodsvept” dokázala laťku udržet, překonat, nebo naopak podlézt…
Předně by se asi slušelo zdůraznit, že Finntroll se již před nějakou dobou dostali do stádia, kdy se jen jednoduše drží svého kopyta a drhnou si to svoje, aniž by toužili po vymýšlení nějakých přehnaných stylových kotrmelců. Jejich desky jsou mezi sebou stále jasně rozeznatelné a rozhodně vzájemně nesplývají, což je samozřejmě klad, ale přesto se kapela pohybuje v jistých vytyčených mantinelech, které jí ale podle všeho sednou. Tuhle zahrají na tu hopsavější notu, támhle zase o něco vážněji, stále však v rámci svých vlastních mezí. Naše otázka zní, jakým směrem se tedy vydává “Blodsvept”… Zatímco na předchozích dvou počinech “Ur jordens djup” a “Nifelvind” Finntroll o něco více přičichli k té ostřejší formě a tu a tam koketovali i s black metalovým nádechem, obzvláště na té druhé jmenované, na letošní novince se trochu navrací zpátky k té chytlavější a skákavější formě. Přesto bych si ale nedovolil tvrdit, že by “Blodsvept” nějak okatě kopírovalo již vyřčené, jelikož na to jde zase trochu jinak. V některých momentech je totiž album opravdu “jeté” a s tou tanečností vyjelo mimo rámec jen kláves, takže pokud prohlásím, že jisté songy v sobě obsahují i náznaky swingu, rozhodně nebudu přehánět. Zářným příkladem může být čtvrtá “Mordminnen”, v níž je to ke slyšení asi nejmarkantněji.
Co se mi ovšem na Finntroll a líbí a vždy líbilo – i přes podobné hrátky si stále udržují svou tvář a jen těžko by se o nich dalo bavit jako o nějaké zábavové kapele, a to i ve světle některých vyloženě šibnutě-skákacích pasáží, jichž se na “Blodsvept” vyskytuje pěkných pár kousků. Jde především o to, že v podání Finntroll má to hopsání stále hlavu a patu a i přese všechno, co bylo až doposud řečeno, bych si “Blodsvept” nedovolil označit jako vyloženě chlastací album – a to je myslím potřeba zdůraznit, jelikož se mi zdá, že pro spoustu lidí je folk metal pouze synonymem pro soundtrack k nějaké alko-pařbě, což je dle mého skromného názoru jednoduše špatně. Finntroll ovšem dokazují, že to rozhodně jde udělat skočně, s nadhledem a přesto stále seriózně. Právě v tom vidím možná to nejzajímavější, co “Blodsvept” nabízí.
Přestože většina “Blodsvept” se nese v duchu výše řečeného, najde se i pár položek, které mírně vybočují k té o trošku vážnější podobě. Z tohoto ohledu se ihned nabízí vypíchnout “Skövlarens död”, jejíž začátek se povedl vážně na jedničku a z mého pohledu patří k vrcholům celé kolekce. Podobně je na tom paradoxně i singlovka “Häxbrygd”, v níž se sice trochu veselejší melodie objeví, ale především zpěvák Vreth, jenž se zde vytasí s až překvapivě jedovatým vokálem, ji táhne na “temnou stranu síly”. Nebo možná “Häxbrygd” jen jednoduše nepůsobí tak chytlavě jako okolní kolegyně “Skogsdotter” a “Två ormar”, nebo třeba klávesová juchačka “När jättar marschera” zkraje desky.
Tak či onak si mohou Finntroll připsat další solidní fošnu do své sbírky, což je upřímně přesně to, co jsem od “Blodsvept” očekával, a když tak o tom přemýšlím, možná v to vlastně i doufal. Rozhodně jsem od Finntroll nečekal desku, jež by mě posadila na prdel, a také jsem se jí nedočkal; vyhlížel jsem nahrávku, která by byla po hudební stránce dostatečně záživná, zábavná a která by dokázala potvrdit pozici skupiny. Jasně, mohli bychom se na to podívat i z druhé strany a říct, že Finntroll více méně jen naplnili svůj standard, v porovnání s konkurencí je tento standard ovšem stále dostatečně vysoký na to, aby reputace jedné z nejsolidnějších hopsavě folk metalových skupin zůstala na svém místě.
Druhý pohled (Atreides):
“Nové album Finntroll? Hmm, s čím asi přijdou tentokrát?” říkal jsem si tak čtvrt roku nazpět, když se objevily první zprávy o nové desce. A myslím, že jsem další krok kapely odhadl vcelku slušně, ostatně Finntroll není kapela, která by mě dokázala něčím vyloženě překvapit, aniž by za to to musela platit ztrátou typického gezichtu. Přesto se Finntroll povedlo mě za dobu, po kterou vývoj kapely sleduji, několikrát příjemně potěšit, hlavně díky poctivě odvedené práci, hravé atmosféře a jistému puncu originality, který je odlišuje od té hromady vyhopsaných alko-folk-cosi kapel, jakých se dnes po scéně pohybuje plno. Nejinak je tomu i v případě “Blodsvept”.
Po vážnějším “Nifelvind” Finntroll nevykročili ani dál vpřed, ani o krok vzad, nýbrž to na křižovatce vzali obloukem na výpadovku trochu jiným směrem, po okraji projeli kolem “Nifelvind”, následně se trochu vrátili, aby projeli Nadhled, Veselí nad Promyšlenost, načež si udělali zastávku na pár piv u Trollhorna doma v Moonsorrow a nakonec se vrátili tam, kde začali. Slušelo by se podotknout, že před začátkem výletu se stavili ve fabrice z 19. století a ohákli se ve stylu steampunku.
Výsledek? Dospělá hopsačka hrající na podstatně uvolněnější notu než posledně, přesto však nepostrádající atmosféru ani typický výraz Finntroll. Navíc příjemně odsýpá a baví mě ve všech směrech. Deska roku z toho sice nebude, nic to ale nemění na tom, že se k “Blodsvept” milerád vrátím, když budu chtít pořádnou porci neprvoplánové zábavy.
Třetí pohled (Skvrn):
Jako by chtěla tahle severská trollská sebranka vyvézt z omylu ty, kteří po vydání “Nifelvind” sázeli na další přiblížení k blacku… Nic takového se nekoná, naopak Finntroll natočili dle mého nejodlehčenější desku a novým materiálem se spíš vrací o několik let zpátky. Hoši se tentokrát nepustili do nějakého atmosférického intra (které by se sem pravda nehodilo) a jako jeho náhradu zařadili k titulní “Blodsvept” dvaceti sekundovou předehru tvořenou dračími vzdechy (?). Z prvních dvou skladeb je jasné, na čem jsme a co se bude odehrávat dalších 35 minut.
Všudypřítomné hopsavé a dobře zapamatovatelné refrény střídají slavnostně znějící melodie ve stylu “Mordminnen” a “Skogsdotter” či tracky prosáklé skrz naskrz dávkou sebeironie (“Rösets kung”). Nezapomenu zmínit ani “Häxbrygd”, ke které byl natočen videoklip, jenž tuto ironii ještě umocňuje a dokáže nezasvěceným prozradit, čím vlastně Finntroll jsou. A abych jen nechválil? Chytlavé pasáže se po čase snadno oposlouchají a album sem tam působí trochu jednotvárně. Přesto ho k nějaké jiné činnosti jako příjemnou kulisu doporučuji. A nezamýšlela to tak i samotná banda? Pakliže ano, úkol jednoznačně splnila. Promo fotky prozrazovaly jízdu plnou recese a Finntroll se nepřetvarovali! Hudbou se baví a dávají to o sobě náležitě vědět.
Brutal Assault 17 (sobota)
 |
| Datum: 11.8.2012 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus
|
Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.
Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.
Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.
Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.
Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!
Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.
S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.
Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.
Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.
Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.
Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).
Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!
Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.
Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.
A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…
Zhodnocení:
Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.
Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.
Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.
Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.
Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…
Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.
Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.
Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.
Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!
Masters of Rock 2011 (čtvrtek)
 |
| Datum: 14.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Alestorm, Amorphis, Bonfire, Fleret, HammerFall, Moonspell, Pagan Alliance (Eluveitie + Finntroll), Virgin Steele
|
H.: Program Masters of Rock 2011 zahájili místní folkaři Fleret, jejichž vystoupení na festivalu, jak jsem se později dozvěděl, mnozí považují za jakousi tradici. Osobně nemám nic proti ozvláštnění soupisky něčím nemetalovým a už vůbec nic nemám proti samotným Fleret, ale radši bych je viděl někde v prostředku celé akce na odpočinek od riffových masáží, nikoliv na její zahájení. To je ovšem spíše taková hnidopišská poznámka, aby report nezačínal trapně na pozitivní vlně (smích). Jinak to ovšem nebylo špatné, byť v daném žánru dávám přednost jiným uskupením. Každopádně začátek, nezačátek, písničky jako “Zafúkané” pěla takřka celá plocha.
Ježura: Když jsem po Masters of Rock 2009 zaslechl historky o tom, jak přišel Jarmilce Šulákové na pódium předat květinu sám Victor Smolski (Rage), rozhodl jsem se, že až budu mít tu příležitost, Fleret si ujít nenechám. Letos se mi to podařilo splnit jenom částečně, ale i ta slabá polovina vystoupení, které jsem se účastnil, mi vyčarovala úsměv na tváři, byť Jarmilka tentokrát chyběla. Mocná odezva davu mě jen ujistila v tom, že tahle kapela na Masters of Rock proti všem předpokladům patří!
H.: Punkové Konflikt jsem s prominutím vynechal a dostavil se až na Alestorm. Dodnes mám živě v paměti jejich vystoupení na Masters of Rock před třemi lety, kdy Skotové předvedli totální mizérii korunovanou technickými problémy (fakt, že to tenkrát bylo tak dojebané, až to bavilo, už je věc druhá). Letos to bylo výrazně lepší, ale stále si myslím, že by si pánové měli trošku lépe secvičit sbory, než je začnou předvádět živě. Pokud pominu tento fakt, nebylo to zlé. I když ze studia mi to nic neříká, v koncertním provedení z písniček Alestorm (kapela jen tak mimochodem zodpovědně provětrala paluby všech tří doposud vydaných alb) nechytám střevní potíže ani já, což bych se vzhledem k mému vkusu nebál považovat za pochvalu. Slušné.
Ježura: Alestorm byli první kapelou festivalu, na kterou jsem se těšil. Proti klubovému vystoupení v Praze mi to přišlo o něco slabší, ale i když byli pánové podezřele střízliví (což show možná trochu uškodilo), užil jsem si vystoupení naplno a soudě dle velmi solidní odezvy jsem nebyl vůbec sám.
H.: Na Virgin Steele jsem se celkem dost těšil, ale bylo to jakési… podivné. Nekompletní sestavou počínaje, ne zrovna povedeným zvukem konče. Zpěvák David DeFeis byl slyšet jen v momentech, kdy se mu skřípnul pytlík do zipu od upnutých kaťat (rozuměj ve výškách), ale normálně ne, o lehce přihřátém vystupování ani nemluvě. Jako zas tak úplný průser, z něhož by člověk vyhodil obsah snídaně na betonovou plochu likérky, bych koncert Virgin Steele nepovažoval, ale bez ostychu přiznávám, že když jsem se dostatečně nasmál image à la Máňo Vař, klidil jsem se pryč na škopek piva. Zrovna od nich jsem toho tedy čekal o dost více.
H.: Následující Bonfire jsem sledoval jen tak po očku z dálky na obrazovce a znělo mi to jako dobře odvedený a dobře odehraný oldschool hard rock. Ohlas od publika měli hodně dobrý, ale mám-li mluvit čistě za sebe, pořád to nebylo nic, z čeho by se mi rolovaly trenýrky, pořád ještě žádná velká bomba. To se však mělo brzo změnit…
H.: Set jako víno předvedli Finové Amorphis. Musím říct, že jejich studiové tvorbě jsem i přes mnohé pokusy nikdy nepřišel nějak moc na chuť, ale co se týče živého hraní, tak to bylo opravdu skvělé. Čistě z toho důvodu, že je moc nevyhledávám, jsem Amorphis viděl poprvé a vážně se mi to líbilo. Možná díky tomu, že na koncertě zněly riffy mnohem nabroušeněji, typické melodie a čistý zpěv ještě melancholičtěji a brutální chropot ještě brutálněji. Králem pódia se stal jednoznačně zpěvák Tomi Joutsen, který svými extrémně dlouhými dredy točil jako o život. Na rozdíl od kolegy mě nijak nerozčiloval ani výběr skladeb – čistě z toho důvodu, že to nemám zrovna naposlouchané.
Ježura: S Amorphis jsem měl tu čest podruhé. Co se však týče velkého pódia, byla to premiéra. Proti listopadovému vystoupení v Plzni jsem s potěšením kvitoval rozhodně aktivnější pódiovou prezentaci. Ani ta ovšem v mých očích kapelu nezbavila nálepky statického tělesa. K hudebnímu projevu nemám výhrad a tradičně smekám před malým velkým Tomim Joutsenem, jehož hlasový potenciál a čtrnáct let rostoucí dredy mě nepřestávají udivovat. Jediným, pro mě však docela výrazným mínusem tak zůstává docela nešťastně poskládaný set. Že se hrály věci z nového alba chápu, proč to ale byly většinou ty slabé, to už tak úplně ne. Stejně tak mě zamrzela absence kultovního songu “Black Winter Day”, krom singlu “Silver Bride” čehokoli z výborného alba “Skyforger” a v neposlední řadě také umístění mojí srdcovky “My Kantele” někam do první poloviny setlistu. To už je ale hodně o vkusu, a když to pominu, Amorphis odehráli výborné vystoupení!
H.: Dosti očekávané bylo společné vystoupení Finntroll a Eluveitie pod hlavičkou projektu Pagan Alliance. Nemám tušení, co se tam dělo první půlhodinku, protože jsem se zdržel na autogramiádě Moonspell, ale když jsem dorazil, švýcarská formace zrovna rozjížděla pecku “Omnos” ze své akustické desky. Když dohráli, tak ještě než jsem se stačil rozkoukat, stáli už na pódiu Finntroll a spustili to svoje. Podobně se přibližně po dvou skladbách obě kapely střídaly až do konce (a čím víc se blížily ke konci, tím byly opilejší, tudíž nebylo moc těžké odhadnout, co v mezičase muzikanti dělali; zejména někteří členové Finntroll se v závěru zdáli být už hodně společensky unavenými), sem tam si i vzájemně vypomohli, i když se mi zdálo, že většinou členové Eluveitie hrají v písničkách Finntroll, ale Finntroll ve skladbách Švýcarů se moc neobjevovali. Každopádně mi ale Pagan Alliance bezezbytku potvrdilo to, že Eluveitie z alb sice nemusím, ale naživo naprosto zabíjejí, zatímco Finntroll mám z desek hodně rád, ale živě mi prostě nepřijdou ani z desetiny tak dobří, takže větší mrazení v zádech určitě probíhalo u mohutné “Inis Mona” než u odrhovačky “Trollhammaren” (což je jen tak mezi námi jeden z nejhorších songů Finntroll a ještě pořád jsem nepochopil, proč ho všichni mají tak rádi).
Ježura: Co se Pagan Alliance týče, moc neposloužím. S kumpány jsme v areálu vydrželi tak tři písničky. Důvod? Dost přehulený zvuk a celková apatie vůči dění na pódiu. Ne, že bych měl něco proti Eluveitie nebo Finntroll, ale asi bych si od nich měl dát tak rok – dva pauzu, pak si to třeba zase užiju. V paměti mi tak zůstaly jediné dva vjemy – pochyby nad smyslem celého projektu Pagan Alliance (pořád nechápu, jakou přidanou hodnotu to má přinášet) a také zjištění, že si Vreth (frontman Finntroll) nechal narůst plnovous. Ohol se, nesluší ti to…
H.: Největší hvězdou úvodního dne byli HammerFall. Ti odvedli do jisté míry standardní, řemeslný a ne zrovna výjimečný, ale stále ještě hodně dobrý a zábavný set. Sice se mi na ně v dešti opravdu čekat nechtělo, ale nakonec jsem se pro čtenáře Sicmaggot obětoval a vystál si solidní flek, abych mohl řádně zhodnotit (smích). Kapele hraje do karet hlavně to, že už ve svém repertoáru mají nepřeberné množství opravdových hitovek, takže když o jedenácté večerní spustili, až do půl jedné se z reprobeden valila pecka za peckou. V konkurenci prověřených fláků se osvědčily i kousky z novinkového alba “Infected” (konkrétně byly čtyři – “Patient Zero”, “Bang Your Head”, “One More Time” a “Let’s Get It On”). Jako staromilce mě samozřejmě potěšily vykopávky z prvních dvou nahrávek (“HammerFall” z debutu a “Heading the Call” a samozřejmě povinná “Let the Hammer Fall” z “Legacy of Kings”), ale jinak tuším došlo na nějakou ukázku ze všech dlouhohrajících placek. Takže nakonec, i když Joacim Cans neměl zrovna nejlepší den, výšky úplně nedotahoval a některé těžší pěvecké linky si lehounce pozměnil, popř. vynechal, se mi to celkově dost líbilo. Ale například frajer z naší kumpanie, který je hardcore fanda HammerFall, znechuceně odešel po třech skladbách s tím, že horší koncert od nich ještě neviděl.
Ježura: HammerFall, kapela mého mládí a jedna z mála takových, které jsem ještě neviděl. Nostalgie a přítelkyně mě tedy přemluvily a nehledě na déšť (žlutá igelitová pláštěnka RULEZZ) jsem se procpal celkem dopředu. A světe div se, i když jsem přicházel plný skepse, na odchodu jsem si pobrukoval a skoro mi bylo líto, že vyklízím pozice půl hodiny před koncem. A co mě dostalo nejvíc? Naprosto suverénní vystupování a soužití s pódiem. Joacim Cans je skutečně skvělý frontman a zbytek kapely v čele s Oscarem Dronjakem mu směle šlape na paty.
H.: Moonspell vydali poslední desku “Night Eternal” před třemi lety a skladby z chystaného počinu evidentně ještě prezentovat nechtěli, takže zvolili vcelku zajímavý přístup – zahráli vzpomínkový set, v jehož rámci zazněl pouze materiál z prvních dvou nahrávek “Wolfheart” a “Irreligious” – po šesti, resp. pěti písních z každé. Publikum samozřejmě nepřišlo o tutovky, které Moonspell prezentují na každém koncertě, například “Opium” nebo kultovní “Alma Mater”, ale zároveň díky tomu došlo i na kousky, které se už dnes v setlistech skupiny objevují spíše sporadicky, například démonická “Mephisto”, pouťová “Herr Spiegelmann” nebo naprosto geniální “Trebaruna” (to jsem si vážně nemyslel, že tenhle song ještě někdy uslyším živě). Vystupování Moonspell bylo tentokrát spíše střídmé, kapela nechala promlouvat samotnou muziku, a když se odhodlala k nějaké “show” (například zrcadélka v rukách Fernanda Riberia při “Herr Spiegelmann”), nešlo o nic efektního, přesto to působilo. S odstupem času a čistou hlavu uděluji portugalským vlkům titul nejlepší kapely letošního Masters of Rock! Famózní výstup!
Ježura: Moonspell pro mě byli tahákem numero uno i přesto, že jsem od nich před festivalem znal sotva čtyři skladby. Svěřenou noční hodinu ale využili takovým způsobem, že mi nezbylo než kapitulovat a jen se oddaně kymácet v totálním rauši. Portugalci vytvořili atmosféru, která se jen stěží popisuje a dokázali, že i z minimalismu se dá vytřískat hodně – viz Fernandovy hrátky se zrcátky. Smekám, tleskám a ujišťuji, že až se u nás staví, jak Fernando slíbil, tak tam budu taky. Pro mě jasný vrchol festivalu!
Metalfest Open Air 2010 (neděle)
 |
| Datum: 32.5.2010 Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín Účinkující: Brainstorm, Deicide, Finntroll, HammerFall, Legion of the Damned, Marduk, Nightmare, Silent Stream of Godless Elegy, Vader
|
Den pro mě začíná s Francouzi Nightmare, na něž jsem původně jít nechtěl, ale co má člověk dělat, když se nudí… O to víc však překvapili. Hudebně mě to zrovna neoslnilo, ale svých pět minut slávy na plzeňských prknech si náležitě užili, zvláště pak energický zpěvák, který běhal jak drak a neodpustil si ani výlet po boční konstrukci pódia. Palec nahoru.
Zaznělo: “Holy Diver” [Ronnie James Dio cover], “Legions of the Rising Sun”
Další na řadě je jeden z mála zástupců tuzemské scény – moravská chuťovka Silent Stream of Godless Elegy. Jenže problémy s dopravou a dlouhá zvukovka nakonec zapříčinily, že se jejich set smrsknul na pouhopouhých pět songů, takže sotva začali hrát, už museli ohlásit poslední skladbu. Každopádně zazněly i dvě ukázky z nadcházejícího počinu “Návaz” a zní to vážně skvěle. Už aby to bylo venku. Ze samotného vystoupení byl dojem dobrý (to víte, mám je rád :)), ale prostě krátký…
Zaznělo: “I Would Dance”, “Look”, “Mokoš”, “My Friend Who Doesn’t Exist”, “Zlatohlav”
Teď přichází čas pro opravdu hodně ostré sebranky (v porovnání se zbytkem line-upu). První z nich jsou polští zabijáci Vader. Drtička to byla brutální, skupina vsadila na rychlejší kousky, ale chtě nechtě musím říct, že čím více plynul jejich čas, tím více to bylo jednotvárnější a jednotvárnější. A přitom by stačilo hodit nějakou pomalejší (a při tom neméně drtivou) skladbu (například takovou “Helleluyah!!! (God Is Dead)”) a hned to mohlo být o něčem jiném. Takhle těch 45 minut bylo až až…
Zaznělo: “Never Say My Name”, “Rites of the Undeath”
Z Polska do Švédska, z death metalu do black metalu, místo Vader vražedné komando Marduk. Zklamáním byl hlavně hrací čas (kdo to kdy slyšel, aby black metalové zlo hrálo odpoledne na sluníčku?), ale dejme tomu. I tak to ale nic nemění na faktu, že už jsem od Marduk viděl i lepší koncerty. Ne že by to bylo špatné, ale mám pocit, že to mohlo být i lepší. Mortuus je však ďábel a i v Plzni řval jak vážně jak pominutý. Se divím, že si ty plíce ještě nikdy nevyblil (smích). V souvislosti s Marduk mě ale napadá ještě jedna věc – už bych se pomalu přimlouval za radikální obměnu setlistu. Ne že by mi staré vály jako “Wolves” nebo “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)” vadily, ale kapela má v záloze velkou spoustu stejně dobrých, ne-li lepších skladeb, které by za zahrání naživo rozhodně také stály.
Zaznělo: “Baptism by Fire”, “Into Utter Madness”, “Phosphorous Redemeer”, “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)”, “The Levelling Dust”, “With Satan and Victorious Weapons”, “Wolves”
Mezi smečku čtyř extrémně metalových kapel jsou na oddych vklíněni Němci Brainstorm. Nemůžu si pomoct, ale kdyby neměli zpěváka Andyho, tak se můžou jít zahrabat. Je to obyčejný power metal, ale on je na koncertech neuvěřitelně táhne dopředu, baví publikum, dobře zpívá, prostě správný frontman. Jinak mi to ale moc nešmakovalo.
Zaznělo: “Fire Walk with Me”
Ok, zpátky k pořádné náloži. Na pódium už se derou Legion of the Damned… a že to rozjeli vážně krutě. Jejich hudba má prostě koule. Jinak se to říct nedá. Na koncertě i ve studiu. Tady prostě nejde dělat nic jiného než třepat palicí jak blázen a nechat se ovívat kulometnou dávkou bicích, riffů, kytarových nájezdů a nasraného vokálu Maurice Swinkelse. Thrash/death v té nejlepší podobě. Maso!
Zaznělo: “Bleed for Me”, “Cult of the Dead”, “Malevolent Rapture”, “Son of the Jackal”
To nejlepší na konec – Deicide, králové brutal death metalu. Tihle řízci do Evropy moc často nejezdí, takže se na ně opravdu vyplatí zajet. Když jsem na fóru Masters of Rock projížděl ohlasy na Metalfest, někdo se tam nechal slyšet, že Deicide byli “děs, pořád totéž dokola, bez špetky melodie”. Myslím, že chlapec asi neměl moc ponětí, o čem tahle banda je (smích). Deicide nemusí dělat vůbec, nemusí za celý koncert udělat jediný krok, prostě jenom spustí a už jen ta jejich muzika je maximální peklo! Takhle já si představuji brutalitu. To teda bylo zlo! (Mimochodem, vážně bych se někdy nechtěl dostat do kůže Asheimových škopků, ten magor svojí soupravu málem rozmlátil na kousky.)
Zaznělo: “Death to Jesus”, “Desecration”, “Homage for Satan”, “Mad at God”, “Scars of the Crucifix”
Festival jde pomalu do finiše, přichází Finntroll, v našich končinách oblíbená to cháska, což potvrdilo i plzeňské publikum. Kapela se ani nijak extra nemusela snažit, aby měla od lidí plnou podporu. Mosh měli asi největší z celého festivalu a pálili do něj jednu hitovku za druhou, pokud se nemýlím, provětrali všechny studiové záseky kromě debutu. I když mám Finntroll radši z desky než z pódia, nemůžu říct proti jejich koncertu křivé slovo.
Zaznělo: “Jaktens tid”, “Nedgång”, “Slaget vid blodsälv”, “Solsagan”, “Trollhammaren”, “Under bergets rot”
Poslední skupinou a zároveň největším jménem Metalfestu se stali HammerFall. Sonata Arctica měla na akci zůstat déle a podívat se, jak se dělá headline vystoupení. Ne, to byl jen fór, ale i tak HammerFall podle mého názoru zahráli výborně, i když půlka lidí věnovala pozornost spíše hokejovému finále, které běželo na obrazovce vedle pódia. HammerFall se však svým zájmem o tento zimní sport netají, takže jim to myslím ani nevadilo, naopak se občas například Joacim Cans sám přiběhl podívat, jak se hraje, přál českému týmu hodně štěstí a samozřejmě si ani neodpustil poznámku o naší semifinálové výhře nad Švédy. Mezitím však samozřejmě také stíhali hrát ten svůj heavy metal, a že jim to šlapalo pěkně! Při závěrečných vteřinách zápasu akorát ukončili svůj set, vyklidili prostor a nechali celý areál si zazpívat národní hymnu na oslavu vítězství.
Zaznělo: “Any Means Necessary”, “Blood Bound”, “Crimson Thunder”, “Hallowed Be My Name”, “Hearts on Fire”, “Last Man Standing”, “Let the Hammer Fall”, “Punish and Enslave”, “Renegade”, “Riders on the Storm”, “Secrets”
Zhodnocení:
Už nám zbývá jenom doplnit nějaké ty kecy o organizaci apod. Především je nutné pochválit výběr místa konání – amfiteátr se ukázal být opravdu ideálním prostorem. Vidět bylo odevšad, i z velké dálky. Možná jen prostor na kotlení by mohl být o kousek větší, ale s tím se ani nic dělat nedá a kdo si chtěl užít pogo, místo si vždycky našel. Ze začátku mě trochu děsil relativně velký betonový plácek oddělující samotné pódium a diváky, ale i ten se nakonec ukázal jako opodstatněný, když nějaké jej skupiny nějaké skupiny vzaly jako součást stage a a běhaly po něm, co jim nožky stačily.
Zvuk… pokud je nepovedený, bývá jedním z největších strašáků koncertů, zvláště pak na festivalech. Na Metalfestu mi však ozvučení přišlo opravdu kvalitní a nebylo kapely, již by zvuk pohřbil, jak se to občas stává. Takže v tomto směru opravdu výborné.
Celková organizace rovněž šlapala jak hodinky a v podstatě jsem nezaznamenal jediný problém. Pořadatelé dokázali hbitě vyřešit i pozdní příjezdy interpretů v prvním dnu. Za pochvalu také stojí dovezení velké obrazovky na promítání finále mistrovství světa v hokeji. Možná jen trochu otravné bylo umístění kempu přímo k malému (a opravdu hodně špinavému) potůčku, takže všude byly mraky komárů. Jinam to ale asi dát nešlo a přežít se to dalo.
Celkově šlo dle mého názoru o hodně povedenou akci s velmi pěknou a vyváženou sestavou (i když netvrdím, že bych si nenechal líbit o jednu nebo dvě black či death metalové kapely víc), včetně pár výjimečných vystoupení (kupříkladu Twilight of the Gods). V podstatě úplně všechno vyšlo na jedničku a návštěvníci Metalfestu tak své návštěvy litovat určitě nemůžou. Já osobně si případné další ročníky milerád zopakuji.
Finntroll – Nifelvind
 |
| Země: Finsko Žánr: folk metal Datum vydání: 19.2.2010 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
V podstatě každý pisálek, který si kdy od vydání alba „Ur jordens djup“ otřel svůj brk (ehm, klávesnici…) o Finntroll, vzal si do huby (klávesnice) i jejich čím dál tím znatelnější příklon k black metalu. Jenže ono to prostě nejde dost dobře vynechat. Když chce totiž ubohý recenzent říct něco o hudebním vývoji kapely, což v recenzi opravdu nebývá na škodu, tak je to prostě nutné zmínit.
Samozřejmě není black metal jako black metal. Finntroll přece jenom ještě mají hodně daleko do garážového oldschoolu typu Darkthrone, starých Mayhem nebo raných Bathory a ještě dále mají do misantropického bahna (to je kompliment), jaké předvádějí kupříkladu Švýcaři Darkspace (pokud bychom chtěli zajít opravdu do extrému). To nic nemění na faktu, že elementy té „přívětivější“ části blackmetalového spektra jsou už v tvorbě Finntroll, zdá se, nadobro zapuštěny. Důkazem budiž hned první skladba (nepočítaje intro „Blodmarsch“) „Solsagan“ (koukněte na klip), která začíná vpravdě pěkným dvojkopákovým náklepem alias sypačkou, vystřiženou právě jako z hájemství černého kovu.
Aby nám tu ale nevznikla mýlka, Finntroll zůstávají Finntroll, primárně tedy stále hrají folk metal a veškerý ten „black metal“ je pouze v podobě lehkých náznaků. Abych já osobně řekl pravdu, klidně bych těch tvrdších partů snesl o něco více. Ono totiž… rozhodně bych, jako samotná skupina, netvrdil, že je „Nifelvind“ „zlejším“ dvojčetem „Ur jordens djup“, ale spíše dvojčetem stejně zlým.
Tak či tak, „Nifelvind“ rozhodně není špatnou deskou, což je myslím to hlavní. Některé skladby sice nejsou zrovna košer, ale ty dobré jednoznačně převažují. Do té druhé kategorie patří bezesporu již zmiňovaný otvírák „Solsagan“, ale nejen ten. Mým ouškům se například opravdu hodně zamlouvá taková „I trädens sång“ nebo „Tiden utan tid“, obě shodou okolností patří, stejně jako „Solsagan“, k těm tvrdším kouskům. Do koše jistě nepatří ani „Fornfamnad“, která se pohybuje po jakési sinusoidě – z klidné pasáže nabírá čím dál tím víc na síle a brutalitě dokud nedosáhne vrcholu… a pak zase dolů do odpočinkového kousku a zase nahoru do výborného finále. A co teprve závěrečná (nepočítáme-li bonus „Under dvärgens fot“ na limitované edici), zatěžkaná „Dråp“… to je panečku song.
Skóre nám však trochu kazí otravná halekačka „Under bergets rot“ (a její druhá verze, bonusová „Under dvärgens fot“ na limitovce, je ještě horší). Finntroll jsou samozřejmě léty protřelá kapela, takže si dokáží pohlídat, aby jim na fošně nestrašila žádná srajda, a tak ani „Under bergets rot“ není nic, z čeho by si měl člověk ubliknout, oproti zbytku placky se však stále jedná zřejmě o ten nejméně zábavný song… možná to bude tím, že je asi nejveselejší a to mě zrovna moc nebere. Nemůžu však říct, že by mě tahle písnička štvala natolik, že bych se při poslechu hrabal po tlačítku „skip“…
Celkový dojem z „Nifelvind“ zůstává rozhodně dobrý. A fakt, že „Ur jordens djup“ mi chutná o kousek více, na tom se nic moc nezmění. Všechny desky Finntroll by se vlastně daly rozdělit do dvou kategorií. „Nifelvind“ společně s „Midnattens widunder“ a „Nattfödd“ patří do ranku těch skvělých-ale-ne-tak-úplně-moc alb, zatímco „Jaktens tid“ (opus numero uno) a „Ur jordens djup“ patří do těch naprosto-skvělých-co-kapelu-posouvají-dále-v-jejím-vývoji alb. Pokud Finntroll dodrží tradici ve střídání těchto dvou kategorií, tak příště se opět můžeme těšit na tu „naprosto skvělou“ nahrávku.
Tím ovšem nechci říct, že by „Nifelvind“ nestálo za pozornost. Jen já jsem rozený rýpal, a tak rýpu do každého detailu, ale nemůžu tvrdit, že by se mi novinka Finntroll nelíbila. Myslím si, že všechny folku-chtivé fandy „Nifelvind“ uspokojí a ti ostatní, co folk poslouchají pouze rekreačně, by, pokud chtějí něco z tohoto žánru, podle mě měli jít právě do Finntroll, neboť tahle banda je přece jenom asi to nejlepší v daném oboru (ne nadarmo to byli právě oni, kdo ten obrovský folkmetalový boom spustili, že ano) a ani „Nifelvind“ jim reputaci nijak neposkvrní.
Redakční eintopf #5 – únor 2010
|
| Nejočekávanější album měsíce: Finntroll – Nifelvind |
| Corey(8): Rob Zombie – Hellbilly Deluxe 2 Index očekávání: 8/10 H.: Earthworm: Seda:
|
Na měsíc a den přesně, s přimrzlou zadnicí, ale přece. Když je měsíc dobrou hudbou nabitý, což únor bezesporu je, to se nám to v redakci hned jinak pracuje. A pak, že se mi to nerýmuje. Náš tým doporučuje:
Corey(8):
V dobách dávně minulých, kdy náš hudební éter brázdili udatní bojovníci typu Damiens a Leoš Mareš úspěšně propagoval své debutové album “básničky po lobotomii”, se za velkou louží začalo mohutně rozvíjet cosi zvláštního. Líčidel víc než na srazu transvestitů, texty plné oživlých mrtvol a live vystoupení připomínající jeden velký funus. Vydávat se za zombáka bylo tehdy zkrátka stejně cool, jako je dnes patka přes oko a fixem načmárané slzy na tváři. Všechna ta touha po čerstvém kusu masa pocházela z jediného zdroje – byl jím Rob Zombie, který v roce 1999 z krvežíznivého posluchačstva vytřískal pro svůj debut “Hellbilly Deluxe” hned tři platinová ocenění. Jak už to tak ale občas chodí, od té doby se toho celkem hodně změnilo. Jednak uběhlo 11 let, druhak nám za tu dobu touha po tomto stylu výrazně opadla a hlavně – po zaříkávání koní na zatím posledním albu “Educated Horses” z roku 2006 už ani samotný lid neví, co od bývalého mistra perverze vlastně čekat. Proč se tedy těšit? Příjemné pocity evokuje už samotný název (na co se asi tak bude navazovat), jejich intenzitu pak přiživuje plnohodnotný studiový debut kytarového mága Johna 5, který dokáže vytřískat dobře poslouchatelný riff i ze zvuku automatické pračky. Zombie je zpět!
H.:
Začátek roku je celkem našlapaný, a tak stejně jako v lednu, i v únoru jsem měl docela problém vyzdvihnout jen jedno jméno. Kandidáti do Eintopfu tentokrát byli celkem tři, ale vítězem se nakonec stali Finntroll. Nevím proč, ale tuhle kapelu jsem měl vždy rád, tudíž ani nepředpokládám, že by mě mohli zklamat a jejich novinka “Nifelvind” je tak u mě v podstatě sázka na jistotu. Podle dosavadních ukázek mohu soudit, že se posunou ještě o kousek blíže směrem k black metalu (například začátek “Solsagan” je čistá BM sypačka!), což mě osobně vůbec vadit nebude. Uvidíme, jak to nakonec dopadne, já však myslím, že si na nové dávce finntrollovin opět všichni s chutí pochutnáme.
Earthworm:
Únor pro mě není příliš přínosným měsícem. Ano, spousta známých jmen, dokonce i kapela Ov Hell se spoustou známých pekelníků, jenže tyto kapely mě jaksi minuly, a tak jsem vybral Arsis. Ti mě zaujali svým vystoupením na turné s Behemoth a DevilDriver, ale ještě jsem se nedostal k tomu, abych si od nich něco pořídil, tak se na ně vrhnu s příchoděm této desky… A možná bude i recenze!
Seda:
V únoru nás čeká poměrně slušná nabídka nových alb. Ze začátku tu máme hned dlouho očekáváne “Hellbilly Deluxe 2” od Roba Zombieho. O něco později Fear Factory a “Mechanize”. Tuto desku se vyplatí poslechnout už jen kvůli bubeníkovi – Gene Hoglanovi, který působil i v legendárních Death. Další povinností bude určitě black metalová superskupina Ov Hell – Shagrath z Dimmu Borgir, Frost ze Satyricon a mnoho dalších. Doufejme, že se celebrity dohodly na dobré hudbě a nebude z toho nějaká špatnost. Je toho dost, moji přízeň nakonec dostali Fini Finntroll. Kapela se stále více bliží black metalové hudbě, a tak bude zajímavé, co z toho nakonec vznikne.
Brutal Assault 13 (čtvrtek)
 |
| Datum: 14.8.2008 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Exodus, Finntroll, General Surgery, Gloomy Grim, Hollenthon, Inveracity, Mayhem, Mindwork, Rasta, Sadist, Septicflesh, Suffocate Bastard
|
Třináctka na logu letošního Brutal Assaultu znamená, že již 13 let mají všichni metaloví maniaci možnost jezdit na tento podle mého názoru nejlepší festival v ČR. To už je na festival velice slušný věk. Za tu dobu si BA vybudoval silné jméno jak u nás, tak po celé Evropě. Během tří dnů strávených ve vojenské pevnost mohl člověk potkat nejednoho člověka z Polska, Rakouska či Německa. Já osobně jsem dokonce potkal i pár týpků z Finska.
Brutal Assault je rovněž zajímavý rozestavením svých podií. Obscure Stage i Nosferatu Stage totiž stojí těsně vedle sebe (mezi nimi je jen velkoplošná obrazovka) a zatímco se na jednom pódiu hraje, následující kapela si na tom vedlejším může v klidu nazvučit. To znamená, že i dopolední skupiny mají minimálně půlhodiny na nazvučení, i přesto však zvuk nebyl vždy úplně optimální. Zvláště na Nosferatu Stage to občas skřípalo.
Brutal Assault rozjeli Suffocate Bastard z Německa. Na začátek to byl celek solidní náklep. Zpěvák předváděl úctyhodné hrdelní kreace. Prostě klasický brutal death metal.
Druhá kapela již byla domácí, rovněž však death metalová. Mindwork ale pro změnu hrají progresivní death a jejich výkon, i když mírně nejistý, se mi zamlouval o něco více. Nejistota se určitě časem spraví, přece jen mají na kontě zatím jen jedno demo.
Třetí Inveracity sleduji jen na obrazovce, protože čekám v první řadě na Nosferatu Stage na následující skupinu. Další brutal death metal, Suffocate Bastard mě ale zaujali víc. Snad to bylo tím, že zpěvák Inveracity nepředváděl se svým hláskem tak pěkné growly.
Pak už ale nastoupila jedna z mých oblíbených kapel. První black metal (a každé black skupiny si bylo nutno na letošním ročníku vážit, vzhledem k jejich počtu) – Gloomy Grim z Finska. Byl jsem rád, že mohu konečně poprvé zhlédnout na živo jeden ze svých nejoblíbenějších klávesových black metalů. Až do teď jsem žil v přesvědčení, že Gloomy Grim hrají na koncertech všichni s corpse paintem, na BA tomu tak však nebylo. Byl jsem hodně překvapen hraním “v civilu”. To se naštěstí alespoň trochu spravilo, když zezadu vyběhl zpěvák Agathon ve špinavém plášti s kápí a s lebkou v rukou. Horší už to bylo se zvukem. Ten byl na můj vkus hodně špatný, dokonce jsem kvůli tomu nepoznal první písničku, což se mi u skupin, jejichž tvorbu znám takřka zpaměti, nestává. Zbytek písní sem už však bez problému identifikoval. Všechny pocházely z letošní novinky “Under the Spell of the Unlight”.
Další návštěva pocházela z Běloruska. Byla to Rasta se svým melodic death metalem. Celkem pohodová kapela a jejich vystoupení se mi také docela líbilo.
V pořadí třetí brutal death metal čtvrtka – Beheaded z Malty – vynechávám a do kotle se vracím až na italský progressive death Sadist. Jejich tvorbu jsem si nikdy nijak extra neoblíbil, živě jsem si je ale ujít nenechal – přece jenom u nás nehrají každý den. Na koncertě mě ale docela bavili. Především kytarista, který zvládal zároveň kytaru i klávesy, vážně uměl. I basák předváděl na svém nástroji zajímavé věci. Ani jeden z nich však neměl na zpěváka. Ten vážně zaválel.
Přímo ze švédské pitevny nám pak na Nosferatu Stage přišli zahrát patologové General Surgery. Celý zborcení krví ukázali zač je toho death / grind. Prali to na maximum a lidi v kotli se mohli pozabíjet. I když tohle není má nejoblíbenější hudba, klidně bych takovýhle kapel bral na příští rok více.
Následující Hollenthon už tak zábavní nebyli. Těšil jsem se na tuhle rakouskou partu hodně, ale nakonec mě zklamala. Ze začátku mě to ještě bavilo, ale čím déle hráli, tím více jsem se nudil. Nemohl jsem si pomoct, ale při posledních písních jsem skoro usínal (ještě že jsem se opíral o plot v první řadě). Kdyby hráli tak 20 minut, bylo by to pro mě lepší.
Další na řadě byla metalová diskotéka Samael. Sice je to ta nejlepší diskotéka, co znám, pořád však diskotéka. Nelze jim ale upřít, že je ten jejich elektro metal zatraceně chytlavá záležitost.
Naprosto maximálně mě pak odrovnala další kapela v pořadí – Septicflesh. Velmi dlouho jsem otálel, než jsem jejich hudbu zkusil, protože “Řecko” a “atmospheric death metal” mi dohromady moc nejdou a ani sem nevěřil, že by to mohlo být kvalitní. Nakonec jsem si stáhl jejich comebackové album “Communion” a po jeho poslechu jsem jen zůstal zírat z otevřenou hubou do prázdna. Ještě ten samý den jsem si okamžitě musel pořídit originál. A na koncertě to bylo snad ještě lepší. A ještě k tomu z první řady. Prostě a jednoduše jsem se z nich posral! A setlist postavený na dvou posledních deskách mi vážně udělal radost.
Hned další Exodus jsem si kvůli Septicflesh ani pořádně neužil, protože jsem pořád musel myslet na jejich úžasné vystoupení. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec mě přece jen strhli a užil jsem si své nejoblíbenější písničky Exodus v tom největším kotli. A byla i wall of death, sice malá, ale byla.
Na Obscure Stage pak v programu pokračovali Finntroll. Nevím jak, ale i na ně se mi povedlo narvat se do první řady. Tuhle bandu a jejich folk metal mám hodně rád a v podstatě není píseň, která by se mi od nich nelíbila. Takže mi bylo předem jasné, že minimálně se setlistem budu spokojen. Nakonec jsem byl spokojen nejen s ním, ale s celým vystoupením Finntroll. Možná jen tu ohranou “Trollhammeren” bych si pro příště odpustil.
Poté přišla jedna z mých nejočekávanějších skupin celého Brutal Assaultu. Na Mayhem jsem se těšil jak feťák na svoji dávku. Protože Mayhem jsou true! Mayhem jsou oldschool! Mayhem jsou black metal! Asi tak 90% lidí na jejich vystoupení ještě doteď nadává, ale mně se líbili. Jasně, zvuk měli totálně zprasený, ale to bylo dobře. K oldschoolu to patří. Tady nejde o křišťálový zvuk, kde člověk uslyší hrášek spadnout na zem. Tady jde o vytvoření atmosféry zmaru a chaosu, a to se Mayhem povedlo dokonale. Možná ještě lépe. Zpěvák Attila v ujeté a zároveň krásné masce, s oprátkou v ruce a obráceným křížem zavěšeným na krku rozehrál svou symfonii smrti. To, co ten chlápek dokáže se svým hlasem, si většina lidí nedokáže ani představit. A do toho ještě ta hudba. Co song, to pecka – “Freezing Moon”, “Deathcrush”, “Pure Fucking Armageddon”, “View from Nihil”, “My Death” nebo “Anti” a “Wall of Water” z aktuální desky “Ordo ad Chao”. Mayhem projeli celou svou historii (a že ta jejich historie za něco stojí, žádná nuda – vraždy, sebevraždy, vypalování kostelů a hlavně black metal). Možná, že se většině lidí nelíbili, ale to je jedině dobře. Skupinám jako Mayhem nejde o předávání pohody a dobré nálady na svých koncertech. Jde jim spíše o pravý opak. A tak to má být. Mayhem mě tak odrovnali, že jsem se z toho musel jít vyspat a na poslední dvě skupiny jsem nešel.