Země: Švédsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 13.5.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Freja’s Choice
02. Varangian
03. Forged in Iron – Crowned in Steel
04. Born for Battle (Black Dog of Brocéliande)
05. Master of the Land
06. Last One to Fall
07. Frost and Fire
08. Hugr
09. Everyday There’s a Battle to Fight
Švédské trio Grand Magus asi není třeba nějak dlouze představovat. Tato stálice, která letos slaví již 17 let od svého založení, si prostřednictvím svých dosavadních alb vybudovala vcelku pevné postavení na evropské heavymetalové scéně. Již od svých prvních alb se trojice kolem Janneho „JB” Christofferssona zaměřuje na retro podání těžkého kovu a díky zarputilosti, s jakou vydává své desky v pravidelných rozestupech s takřka stejnou hudební náplní, se jim překvapivě dostává četných pozitivních reakcí jak ze strany fanoušků, tak od hudebních kritiků. Jako kdyby nikomu nevadilo, že Grand Magus jsou zpátečničtí až na půdu a byť jen sebemenší invence se od nich člověk asi hned tak nedočká.
Jsou ovšem kapely, kde to člověk tak nějak ani nevyžaduje. Řekněme si na rovinu; stojí někdo o evoluci Grand Magus někam do vod metalového vizionářství? Není lepší si v pravidelných dvouletých dávkách užít poctivou porci heroických melodií, epických špinavých riffů a klišovitých hrdinských textů spojených dohromady s takovou finesou, že to prostě a jednoduše baví? Nevím jak vám, ale mně tohle ke spokojenosti stačí. Zejména když vezmu v potaz to, že snažení Grand Magus má prostě koule.
Vždycky se při poslechu nového alba těchto bardů musím pousmát nad tím, jaký kvalitativní rozdíl panuje mezi Janneho partou a parodií sebe sama – Manowar. K nim má švédské trio velmi blízko, zvlášť když základní ingredience jejich tvorby jsou naprosto totožné. Aneb když dva dělají totéž, tak to není totéž. A přestože je „Sword Songs“ albem těžce nepřekvapivým a každý, kdo slyšel „Triumph and Power“ či „The Hunt“, ví, jak bude znít, tak je to pořád pekelně chytlavá zábava.
Přestože je „Sword Songs“ studiovým zářezem číslo osm, a obsahuje tak ve své podstatě jen variace na již dříve vypuštěné songy, tak ve prospěch Grand Magus hraje fakt, že celá kolekce nových písní nepostrádá to, co mám na jejich tvorbě rád. Velké refrény, kopec energie, přímočaré hudební struktury, občasné změny temp a hlavně obrovské charisma vokálu, jimž disponuje JB. Tenhle chlápek si musí být zatraceně dobře vědomý, jak dobře jeho hlas vyznívá v epicky laděných heavymetalových válech, a umí toho patřičně využít. V nejednom případě pozvedá danou skladbu minimálně o třídu výš, což je nejpatrnější asi ve „Frost and Fire“. To je hudebně naprosto průměrná záležitost, která občas překvapiví kytarovým sólem, ovšem JB tlačí v refrénu na pilu a nejen díky skvělé melodii se z „Frost and Fire“ stala jedna z písní, již nemůžu dostat z hlavy.
V případě „Sword Songs“ se však jen těžko mluví o vrcholech. „Frost and Fire“ vyčnívá v závěru alba díky vzletnému refrénu, ovšem takových kompozic je zde hned několik. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi takové ty tutovky, které v žádném případě neurazí, patří úvodní „Freja’s Choice“, hned následující megahitovka „Varangian“ nebo svižnější „Master of the Land“. Hudebně jsou to poctivé heavymetalové hymny se severskou atmosférou, díky níž se ty písně poslouchají skoro samy. Uvěřitelné melodie a kytary nesmrdí vidláckými postupy, jak by se mohlo neznalému čtenáři na první pohled zdát, a vše je tak na svém místě. Trojice JB Christoffersson, Fox Skinner a Ludwig Witt jsou samozřejmě profíci a skvěle sehraní muzikanti, takže rozebírat dopodrobna jejich výkony je zcela zbytečné. Místo toho bych pány pochválil za hutný sound, který není tak čistý jako minule na „Triumph and Power“, ale zase je roztažený do šířky a zaoblené kytary znějí perfektně.
„Swords Songs“ není dokonalé album, ovšem v rámci omezených možností, které si Grand Magus ve svém hudebním směřování vytyčili, mu nelze nic moc co vytknout. Stopáž je na rozumné úrovni, skladby samy o sobě jsou uvěřitelné, energické a navrch jako bonus je zdobí několik stěžejních melodií, které z docela obyčejných heavymetalových kompozic dělají opravdové hymny. Grand Magus sice nemůžou překvapit, ale od toho jsou tady jiní. Tahle trojice dělá svoji práci zatraceně dobře a já jim za to posílám malou poklonu, protože zatím jim to pořád vychází, i když na klasické počiny jako „Iron Will“ nebo „Hammer of the North“ novinka nemá. Ale i tak je výsledek uspokojivý a já s ním nemám žádný problém.
Skvrn:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Hatebreed – The Concrete Confessional
Onotius:
1. Katatonia – The Fall of Hearts
2. Gorguts – Pleiades’ Dust
3. Vektor – Terminal Redux
Metacyclosynchrotron:
1. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn
2. Grave Miasma – Endless Pilgrimage
3. Ellorsith / Mannveira – split
Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.
Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!
H.:
Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.
Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.
No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“ s O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!
Kaša:
V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.
Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.
A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.
nK_!:
Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.
Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.
Atreides:
Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.
Skvrn:
Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.
Onotius:
V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.
Metacyclosynchrotron:
Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.
Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.
Grand Magus nabízejí k poslechu další skladbu ze své nadcházející novinky „Sword Songs“, jež vyjde 13. května. „Forged in Iron – Crowned in Steel“ poslouchejte na YouTube.
Švédové Grand Magus pustili do světa nové lyric video na podporu svého nadcházejícího alba „Sword Songs“, které bude k mání od 13. května. „Varangian“ sledujte na YouTube.
Švédové Grand Magus ohlašují vydání svého dalšího alba. Novinka se bude jmenovat „Sword Songs“ a vyjde 13. května pod značkou Nuclear Blast Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. Freja’s Choice 02. Varangian 03. Forged in Iron – Crowned in Steel 04. Born for Battle (Black Dog of Brocéliande) 05. Master of the Land 06. Last One to Fall 07. Frost and Fire 08. Hugr 09. Everyday There’s a Battle to Fight 10. In for the Kill [bonus] 11. Stormbringer [Deep Purple cover; bonus]
Země: Švédsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 29.1.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. On Hooves of Gold
02. Steel Versus Steel
03. Fight
04. Triumph and Power
05. Dominator
06. Arv
07. Holmgång
08. The Naked and the Dead
09. Ymer
10. The Hammer Will Bite
Od doby, co mě před necelými dvěma lety Grand Magus svým tehdejším zářezem “The Hunt” doslova skolili na lopatky, jsem nelenil a velmi rychle jsem se dostal taky ke zbytku diskografie pro mě tehdy relativně neznámé trojice, o níž jsem nějaké to základní povědomí měl, ale prakticky jsem od nich neslyšel jedinou celou píseň. No, a protože, jak už to tak někdy bývá, se mi i ostatní alba Grand Magus velmi rychle zalíbila, na sedmou řadovku “Triumph and Power” už jsem se celkem dost těšil a přistupoval k ní s poměrně jasnými očekáváními. O hudební náplni nemohl být snad pochyb, takže vidina díla, na němž se heavy metalové základy spájí v jeden dokonalý celek se stoner-doomovými dozvuky, doplněný o velmi charismatický vokál Janneho “JB” Christofferssona, se mi samozřejmě vyplnila, ovšem hlavní byla očekávání kvalitativní. A protože jsou Grand Magus chlapská parta, od níž se logicky čeká, že drží “slovo”, tak nebudu chodit kolem horké kaše a říkám, že “Triumph and Power” je skvělé, protože drží vysokou kvalitu svých předchůdců.
Tato trojice – kdy stálou dvojici v podobě kytaristy/zpěváka JB a basáka Matse Hedena, jenž vystupuje pod pseudonymem Fox Skinner, nově doplnil před minulým “The Hunt”Ludwig Witt ze Spiritual Beggars – si v průběhu své existence vytvořila poměrně neotřelý špinavý sound, který samozřejmě stojí na heavy stonerových kytarách a přesné rytmice, ovšem severský původ je patrný nejen z hrdinských textů, jež se můžou zdát jako klišé, ale také díky nepřeslechnutelné melodičnosti, přes kterou Grand Magus neznějí nijak vyumělkovaně; velmi příjemný odér přirozenosti a živelnosti je prostoupen “Triumph and Power” skrz naskrz. Takže vše na svém místě. O hudebních kořenech v případě Grand Magus se toho mnoho říct nedá, třeba já tam všude cítím Deep Purple a trošku Ronnieho Jamese Dia a teď je fuk, jestli v podobě Rainbow nebo Black Sabbath. Krom toho jsou v některých momentech vzdáleně slyšet taky Manowar, což se může zdát mimo mísu, když tady doposud padala označení jako stoner, doom, špinavý a podobně, ale při poslechu pochodového titulního válu mi snad dáte za pravdu.
Jednou z největších devíz “Triumph and Power” je jeho vyrovnanost. Od úvodní “On Hooves of Gold”, v níž hned takhle zkraje odpálí skvělý JB jeden z nejlepších refrénů celé desky, se pod laťku, jíž tahle pecka nastaví, nesleze. Tahle hláška je sice klišé jako prase, ale JB zraje jako víno a jeho vokál, který se sice od dob jeho působení ve Spiritual Beggars nese v totožných rovinách, je plnější, barvitější a hlavně silnější a otvírák budiž jen důkazem. Jedeme dál s baskytarovou jízdou v podobě “Fight”. Ta patří mezi přímočařejší skladby, které opouštějí zdánlivě pomalejší tempo, díky čemuž zní trochu jednoduše, protože za vypjatým JB se schovává vlezlá kytarová linka, jež vzešla z klasických heavy metalových postupů, takže jí vládne úderný riff. Ještě blíž podlaze je sešlápnut rychlostní pedál v hard rockové vypalovačce “The Naked and the Dead”, ačkoli že by byla vyloženým rychlíkem, který mi na desce trochu chybí, tak to ne. Ono i díky tomu, že není obsažena rozmáchlejší semi-balada, jako byla posledně “Son of the Last Breath”, se může “Triumph and Power” zdát jako album méně rozmanité a podstatně přímočařeji orientované, ale díky tomu, že jednotlivé skladby obsahují velké množství zapamatovatelných motivů, které mají do hloupé jednoduchosti daleko, je tento dojem po chvíli utlačován do pozadí. A kdyby někdo chtěl vyloženě remcat, tak dvojice meziher “Arv” a “Ymer” v duchu severské mytologické tvorby (nevím, jak jinak to nazvat, protože podobné věci jdou totálně mimo mě) přináší alespoň na krátkou chvíli docela jinou náladu.
Víte, dlouho jsem přemýšlel nad vrcholem, který by ostatní songy nějakým způsobem převyšoval, a protože to nemůžu říct ani o fantastické “The Hammer Will Bite” (kytarové sólo nemá chybu), která se svými sedmi minutami okamžitě budí očekávání v epický kus, jenž by album ve velkém stylu uzavřel, tak můžu úplně klidně říct, že “Triumph and Power” nemá slabého místa nebo naopak vrcholu, k němuž by se směřovalo. Pravda, zpočátku mi přišla dvojice “Dominator” a “Holmgång” poněkud nevýrazná, ale časem jsem si i k nim našel onu pověsnou cestu a hlavně “Holmgång” s bathoryovským úvodem, po němž se píseň přerodí v houpavou hitovku, v níž se stonerový riff sráží s hutnými bicími, má něco do sebe.
Takových kapel jen víc. Přesně tohle si říkám snad pokaždé, když z nějakého impulsu sáhnu po nějaké z desek Grand Magus, a jsem rád, že “Triumph and Steel” nezůstalo svým předchůdcům nic dlužno, protože se od minula – krom vyleštěnějšího zvuku, kdy mají kytary ostřejší hrany – nic nezměnilo. Nutno dodat, že naštěstí. Osmička skladeb (“Arv” a “Ymer” snad ani nepočítám) o příjemné čtyřicetiminutové stopáži je přesně tak akorát, abych nehleděl na čas a parádně si poslech užíval, protože tohle je vyrovnaná, chlapsky špinavým heavy metalem prostoupená jízda, jíž se jen stěží dá něco vytknout. A že to je to úplně nemlich to samé, co tohle trio přineslo v minulosti už šestkrát? Komu na tom záleží, protože dokud to bude takhle dobře šlapat, tak lze na Grand Magus nahlížet jako na jeden z těch případů, kdy opakování dřívě osvědčeného nevadí. Spíš naopak, protože jak už jsem v podobné rovině řekl, takových alb jen víc. Nic víc si snad ani nelze přát.
Další názory:
Jsou kapely, u nichž si člověk neustále stěžuje, že jejich alba znějí pořád stejně a progres mezi nimi je naprosto minimální nebo rovnou žádný. A pak tu jsou kapely, u nichž je tomu přesně naopak a vůbec to nevadí, že drhnou dokola to samé, vlastně je to ještě žádoucí. A přesně do této sorty spadají taktéž Švédové Grand Magus, jejichž novinka “Triumph and Power” rozhodně není nijak překvapivá, pokud jste se s jejich tvorbou setkali již v minulosti, ale i tak to stále baví. Důvod, proč tomu tak je, ani není tak těžké najít – v době, kdy je drtivá většina heavy metalu tak těžké agro, že u něho přemýšlíte, jestli to ty skupiny nenahrávají spíš na vidle než na kytary, je podobně živelných, přirozených, lehkou severskou špínou načichnutých a hlavně uvěřitelných riffů, jaké předvádějí právě Grand Magus, akutní nedostatek. Je pravda, že čerstvému zářezu na pažbě nemohu dát tak vysokou známku jako kolega v recenzi, protože i přes právě řečené mají Grand Magus na svém kontě už i o dost silnější kusy jako “Iron Will” nebo “Hammer of the North”, ale to nic nemění na tom, že i “Triumph and Power” je stále parádní a obrovsky sympatická muzika, která mě jednoduše baví. K tomu už jenom stačí připočítat pár výtečných hitovek jako “On Hooves of Gold”, “Steel Versus Steel” nebo “Triumph and Power” a je jasné, že je opětovně zaděláno na hodně nadprůměrné hodnocení… H.
Že Grand Magus špinavý severský heavy metal umí, o tom jsem se přesvědčil už nějaký ten roček zpátky prostřednictvím skvělého vystoupení na Metalfestu a následně i díky poslechu desky “The Hunt”. Od té doby od nich nečekám nic menšího než opravdovou kvalitu a pánové ani tentokrát nepřekvapili a opět nahráli desku, která je prostě super. Žádné zbytečné serepetičky okolo nejsou potřeba; k tomu, aby “Triumph and Power” fungovala opravdu výtečně, stačí jen parádně hutné riffy, skvělý JBho vokál, lehký odér nesmrtelného odkazu Bathory a tím to hasne, víc opravdu není třeba. Neříkám, že je to dokonalost v každém ohledu. Z vlastní zkušenosti vím, že je potřeba správná nálada, aby si člověk “Triumph and Power” (a vlastně celé Grand Magus) patřičně užil, jenže když i při nevyhovující náladě deska funguje více než dobře, nemám jediný důvod šetřit s hodnocením. A jelikož to vidím na sedmičku jako H., když na “Triumph and Power” zrovna ideální náladu nemám, a na Kašovu osmičku, když to naopak všechno sedne, ať je to nakonec poctivých sedm a půl bodu. Grand Magus si je rozhodně zaslouží a dokud budou sypat z rukávu aspoň takhle dobré desky, budu jim to ochotně žrát i s navijákem! Ježura
Prvnímu měsíci nového roku – tedy roku 2014, pokud by si tou číslovkou někdo po včerejší alko-smršti nebyl jistý – podle naší redakce suverénně vládne zasněný francouzský projekt Alcest se svou čtvrtou řadovou deskou “Shelter”, kterou si za svého favorita vybraly hned tři sedminy aktuálního redakčního stavu. Jestli se jejich volba vyplatila, to se dozvíme 17. ledna. Docela často ovšem padala i jména jako Kampfar nebo Within Temptation a možná trochu překvapivě hodně redaktorů zmiňovalo i progresivní black metalovou formaci Hail Spirit Noir z Řecka…
H.:
Leden je sice bezesporu zajímavější než dočista hluchý prosinec, ale že by to byla nějaká opravdová bomba, kvůli níž bych nemohl dospat, to zase ne. Pár zajímavých kousků se ovšem najde, o tom zase žádná. Jak jste si už asi všimli, za vítěze jsem zvolil norské black metalisty Kampfar, přestože se musím přiznat, že novinku “Djevelmakt” nevyhlížím s úplnou nedočkavostí, spíše s obavami. Tahle kapela vždycky patřila mezi moje oblíbence a první dvě desky “Mellom Skogkledde Aaser” a “Fra Underverdenen” z let 1997 a 1999 jsou jednoduše klenoty. Obě takřka dokonalé desky v rámci severského syrového mrazivého black metalu s pohanskou aurou, dodnes si těch alb strašně cením a jsem upřímně vážně rád, že obě ve své sbírce vlastním v původních vydáních. I první dvě nahrávky po dlouhé pauze, tedy “Kvass” a “Heimgang”, nebyly vůbec špatné, spíš naopak – jsou to rozhodně excelentní počiny. Ale poté z kapely odešla jedna polovina tvůrčího dua, kytarista Thomas, a na následující řadovce “Mare” se ten výtečný black metal s nezaměnitelnými melodiemi zadrhl a vyšel z toho suverénně nejslabší počin Kampfar. A právě proto se na novinku už předem dívám s mírnou obavou, jelikož “Djevelmakt” definitivně ukáže, jestli Kampfar ztratili své kouzlo, nebo jestli jsou stále životaschopnou skupinou i bez člověka, jehož dílem byl charakteristický sound kapely. Co se týče dalších počinů, určitě budou stát za poslech novinky “Extance” a “Oi Magoi” řeckých progresivně black metalových formací Aenaon a Hail Spirit Noir, žádný fanoušek black metalu by neměl minout ani comebackovou desku “Skulls N Dust” Švédů IXXI nebo novinku “Heen yadhr al gsaq” od Al-namrood ze Saudské Arábie a já osobně určitě věnuju poslech i “Roads to the North” od zámořského projektu Panopticon, jenž už pěkných pár let zásobuje posluchače dost slušnou hudbou.
Ježura:
Pohled na lednový seznam alb připravených k vydání je vždycky příjemnější než na ten prosincový, a ani tentokrát se na tom nic nemění. Co jsem si tak proletěl desky, které by měly v lednu vyjít, tak si určitě poslechnu nové Skindred, Kampfar, Mayan nebo Within Temptation, a uniknout zrakům hudební veřejnosti by neměly ani novinky Al-Namrood, Alcest, Blut aus Nord nebo Iced Earth. Na výběr je toho tedy tentokrát poměrně dost, ale ani to není všechno. Deskou “Triumph and Power” totiž své fans hodlají potěšit švédští Grand Magus a právě to je album, které to u mě tentokrát vyhrává. Stále ještě aktuální počin “The Hunt” z dílny Grand Magus totiž chovám ve velké oblibě a nic nenasvědčuje tomu, že by tito tři heavy metaloví riffaři měli na novince z nastavené kvality cokoli slevit. Takže sem s tím, pánové! Kvalitního severského heavy metalu totiž není nikdy dost!
Kaša:
Po zoufalém prosinci je tady opět silnější měsíc, v němž není problém vybrat si hned několik zajímavých jmen. Samozřejmě, je možno vybrat si i ty méně zajímavé, mezi než patří Ektomorf, jejichž tvorba zabředla v tak bezzubém projevu, že už se mi do novinky vůbec nechtělo, ale recenze bude, takže budu muset a modlím se, abych hluboce nelitoval. Teď ale k albům, na která se opravdu těším. Grand Magus a jejich “Triumph and Power” snad naváže na předchozí povedené “The Hunt” a totéž očekávám i od dvojice Chrome Division a Alcest, jejichž dosavadní diskografie je prostá špatných počinů. Tak nějak nevím, co přesně očekávat od “Hydra” od Within Temptation (Xzibit jako host?!), ale věřím, že špatné to nebude ani tentokrát, takže na výsledek jsem velmi zvědavý. Nicméně, po dávce vánočních koled a pohádek, která ani mne neminula, uvítám pořádný thrashový uragán, který si snad nachystali Suicidal Angels s “Divide and Conquer” a hlavně holandská mlátička Legion of the Damned, kteří zní dle prvních ukázek velmi slibně a pevně doufám, že jejich nadcházející novinka bude zabíjet, protože potenciál na to tahle parta pořád má, i když minule už to tolik nešlapalo.
nK_!:
V lednu zcela neočekávaně nevychází nic moc extra zajímavého, takže moje volba padá na poměrně prověřené maďarské hulváty Ektomorf. Tihle maníci se rozhodně nebojí vydávat nový materiál, protože “Retribution” bude jejich již devátým studiovým počinem. Osobně jsem je nikdy nijak extra neposlouchal, ale živě se mi dost líbili, takže když nebude zbytí… třeba to bude fajn.
Atreides:
Fajn, fajn, jsou tu věci jako Kampfar, Within Temptation, Aenaon nebo Hail Spirit Noir. V hledáčku mám i kompilačku Manes, “Teeth, Toes and Other Trinkets”, která má obsahovat pár nových skladeb a podle ohlasů i velmi povedené předělávky starších věcí. A Kauan konečně vydali odloženou desku “Pirut”, a i kdyby ji odsunuli až na leden, flek v eintopfu by jim beztak vyfoukl Neige a jeho Alcest. “Écailles de lune” je totiž jednoduše skvělá deska a na rozdíl od ostatních nespokojenců jsem blaženě snil i u “Les voyages de l’âme”. “Shelter” pak slibuje ještě měkčí, post-rockovější, ambientnější a náladovější desku – což mi obzvláště v poslední době vyhovuje, ostatně právě k takové hudbě se jemná francouzština více než hodí. Druhého skvostu v podobě “Amesoeurs” z dílny stejnojmenného projektu se již nejspíše nedočkám, to mi však nebrání se na novinku těšit – obzvláště poté, co jsem byl navnaděn klipem k singlu “Opale”.
Zajus:
Místo zmateného vypisování desítky alb, z nichž si nakonec stejně poslechnu jen pár, budu v novém roce vybírat vždy jen dvě či tři nejzajímavější. Následující řádky budiž prvním pokusem o novou formu. Hail Spirit Noir za sebou zatím mají jen krátký, dva roky starý počin “Pneuma”, ovšem jeho vysoká hodnocení od mnohých kritiků i smlouva s Code666 dávají tušit, že půjde o něco speciálního. “Pneuma” představovala zvláštní obnovu black metalu, takové zobrazení starého žánru, které bylo netradičně chytlavé a místy mělo rockový náboj. Byť jsem z něj tak unesený jako kolegové nebyl, lze kapele těžko vyčítat nedostatek invence a dobrých nápadů. Proto bude zajímavé sledovat, jak si novinka povede a zda mě konečně přesvědčí o výjimečnosti svých autorů. Druhou v pořadí je deska prog rockové superkapely Translatlantic. Ti se vracejí zpět k formátu dlouhých skladeb (dvě z pěti písní se pohybují okolo třiceti minut hrací doby), který mi v jejich podání nikdy příliš nesedl. To nic nemění na očekávání, která jsou velká, jelikož nepochopení alb minulých vůbec nemuselo být chybou kapely, jako spíše chybou mou. Číslem jedna jsou pak naprosto jasně Alcest. Francouzské duo, jež vede talentovaný hudebník Neige, zatím z mého pohledu vydalo samá skvělá alba. Předloňské “Les voyages de l’âme” představovalo mírný úpadek kvality, ovšem vývoj od metalové k emotivní hudbě je z mého pohledu správný, protože právě tato poloha kapele sedí nejvíc. Novinka tak doufejme vystoupá do výšin úžasného “Écailles de lune”, které je po jediném počinu dnes již rozpadlých Amesouers tím nejlepším, co zatím Neige vytvořil.
Skvrn:
Jelikož je lednová konkurence po extrémně chudém prosinci stále slabá, nad výběrem Alcest jsem ani nemusel moc přemýšlet. Ústřední postava tohoto projektu, snílek Neige, již dopředu hlásal, že se na “Shelter” zřejmě neobjeví téměř jediný metalový záblesk, což potvrzuje zatím jediná vypuštěná ukázka v podobě skladby “Opale”. Jsem zvědav. Každopádně kdyby Neige sliboval návrat k doposud tomu nejlepšímu, co v Alcest zatím stvořil, “Écailles de lune”, index očekávání by byl o několik levelů výš. Z dalších lednových desek ještě nezapomenu na novinku “Djevelmakt” v podání Kampfar nebo druhou desku Hail Spirit Noir, o kterých vím jen z doslechu, každopádně něco mi říká, že se mi jejich hudba bude líbit.
Země: Švédsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 29.1.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Starlight Slaughter
02. Sword of the Ocean
03. Valhalla Rising
04. Storm King
05. Silver Moon
06. The Hunt
07. Son of the Last Breath
08. Iron Hand
09. Draksådd
Přesně si pamatuji ten moment, kdy kolem mě proběhlo jméno Grand Magus ještě před vydáním minulé desky “Hammer of the North“, ale nějak to v tu dobu odeznělo ještě dřív, než se ve mně nějaké pocity měly ozvat. Zajímavé je na tom, právě to, že si to vůbec pamatuji, většinou mám v tomhle okna velká jak vitríny. Teď bych ale řekla, že po pár kvalitních deskách je na čase tuhle kapelu zaregistrovat a podívat se na tu další, “The Hunt“.
Už při první ochutnávce písně “Valhalla Rising” mi to znělo jako správný recept na něco, co se vám může dostat pod kůži. A to i přesto, že mě už to označení za “heavy metal” mohlo značně odradit, poslední dobou jsem z podobných kapel tak akorát na prášky. Jenže moje tělo mě prostě zradilo, při začátku mě zamrazilo a potom se moje hlava začala jemně kývat a v momentě, kdy jsem uslyšela zpěv “JB” Christofferssona, jsem už byla ztracená na dobro. Jako ženská můžu konstatovat, že on je jedním z těch chlapů, který má v hlase takové charisma, že mám chuť při poslechu zavírat oči a jemně se kousat do spodního rtu, a to ať jde o okamžik, kdy zní jako kladivo, které udeří na kovadlinu, nebo se vás na chvíli snaží ukolébat. Ty vokály jsou jednoduše tak pekelně dobře provedené a on dostal do vínku tak perfektní hlas, že není čas nad nimi přemýšlet, jen je jednoduše cítit.
Počínaje těmi vokály a pokračujíce přes kytarová sóla v sobě mají Grand Magus značnou část nostalgie. Celé to smrdí to začátky metalu. Na tom by pro mě nebylo nic tak zajímavého, když budu chtít něco takového poslouchat, je tady dost starých desek na vykopání z hrobu. Jenže tihle seveřané dali i téhle nové desce něco nezapomenutelného. Pro mě to začíná už přebalem, který konečně nevypadá jako nepovedení HammerFall, ale je to grafika, ze které čicháte napětí, které celá deska rozhodně nabízí. Konečně je to něco, co naznačuje, že se v cédéčku neschovává nic tuctového. Jako by někde už ve vzduchu vysel pach krve a stopy nám vedly na sever. Ona ani ta “vikinská” a celkově severská tématika nezní moc nově, ale v kombinaci, jakou ji Grand Magus předvádí a prezentují, je to něco šíleně zajímavého. A texty, i když jsou úderné, neztrácejí na inteligenci. Což by se ostatně taky dalo jen očekávat.
Na Grand Magus je sympatické také to, že nic neženou do extrému. Celá deska je příjemná od začátku do konce. Žádný slabý moment se nekoná. Se začátkem, jako je “Starlight Slaughter“, si jednoduše nasadí laťku a pak už v ní jen pokračují. Přejdou přes již zmiňovanou “Valhalla Rising” až k “The Hunt” a dále. Všechny skladby jsou stejně dobré a zároveň k tomu rozmanité. Jenže v tom je to moje první i poslední “ale”, celé album je, jak když krájíte nožem máslo. Překvapit vás pak už nemůže tak pěkná věc, jako je “Son of the Last Breath“, která smrdí putykou. Je to až moc samozřejmé na to, aby se to dalo označit jako album, které vám sebralo dech. V první minutě ano, ale pak si na něj zvyknete jak na dobrého přítele a zázraky se nekonají. Ale nebuďme krutí, v dnešní době je i takový úspěch požehnáním.
Řečeno stručně na závěr, Grand Magus mají rozhodně co nabídnout. To platí pro jejich předchozí alba a stejně tak by tomu nemělo být pochyb u “The Hunt“. Představují něco, co vás asi těžko může úplně omrzet, a překvapení po začátku přicházejí, jenže když tu desku posloucháte moc dlouho, přijde vám, že je až moc samozřejmá a zdá se mi jako sázka na jistotu. I když ta jistota je tak příjemná a tak moc dospělá. Proto srážím ten bod a půl dolů. I tak bych řekla, že je to u mě na něco takového velký úspěch.
Další názory:
Grand Magus přešli od Roadrunner Records k Nuclear Blast, zpěvák a kytarista JB si nechal narůst fousy, ale jinak se toho příliš nezměnilo – naštěstí! Kapela pořád drhne ten svůj špinavější severský hevík se stále stejnou vervou a především ve stále stejné kvalitě. V době, kdy nejklasičtější heavy metalový žánr chcípá na nedostatek kvality, působí kapely jako Grand Magus díky své uvěřitelnosti a přirozenosti jako živá voda nalitá na umírajícího. Grand Magus jsou skupina, které bez jakéhokoliv zaváhání uvěřite každý jeden tón, nekoná se žádná vyumělkovanost na hranici kýče či trapasu (nebo za ní), dokonce i balada (v uvozovkách) v jejich podání nepůsobí jak soundtrack sjezdu homosexuálů, jak se to často děje, ale svěže jako skvělé oživení desky. Nejsem si tím ještě úplně jistý, ale obě předchozí fošny “Hammer of the North” a “Iron Will” mi možná přišly o malinko lepší než “The Hunt”, ale to nic nemění na tom, že i novinka je naprosto přesný prototyp toho, jak by měl heavy metal dle mého názoru znít, a zcela nesporně obsahuje několik vskutku výtečných kompozic jako třeba “Valhalla Rising” nebo “Iron Hand”. Já osobně jsem s výslednou podobou “The Hunt” bezezbytku spokojen. H.
Grand Magus pro mě byli dlouhou dobu velká neznámá, sice jsem je znal podle jména, něco jsem od nich i slyšel, ale nikdy mě nedokázali zaujmout, abych jim věnoval větší pozornost a sledoval jejich kariéru. O to víc příjemným překvapením pro mě “The Hunt” bylo. Logicky nemám možnost srovnávat novinku s jejich dřívější tvorbou, ale to brzy napravím, protože “The Hunt” na mě dost zapůsobilo. Hudebně se kapela pohybuje někde na pomezí severského power metalu a stoner metalu a je to spojení sakra povedené. Od první skladby “Starlight Slaughter” je jasné, že zpěvák “JB” Christoffersson je hlavní postavou a jeho rockový retro vokál posouvá jednotlivé kousky až někam do období zlatých sedmdesátek, ostatně tak jako to dělal ve slavnějších Spiritual Beggars. Hned zmíněný otvírák bych označil jako nejlepší skladbu alba, skýtá v sobě totiž chytlavé riffování a dost melodický refrén. Dalo by se říct, že takhle se s menšími obměnami pokračuje i v ostatních osmi skladbách a nebylo by to daleko od pravdy, jen by to ke Grand Magus nebylo spravedlivé, protože bych nechtěl vyvolat dojem, že na desce jsou skladby jedna jako druhá, které splynou, a posluchač nemá šanci je od sebe nějakými poznávacími znameními oddělit, tak tomu není. Mám pro tenhle druh hudby trošku slabost, takže jsem velice spokojený Kaša
Ježura: Sobotní program započal v deset dopoledne vystoupením amerického female fronted objevu Huntress, na který jsme měli s H. zálusk oba. Jenže vinou neplánovaně protažené výpravy za snídaní jsme se do areálu dostali až mnohem později – konkrétně já jsem stihl sotva poslední skladbu následujících Nexus Inferis, kteří mě za těch pár minut nikterak neuchvátili a naopak jsem z nich byl spíše rozpačitý (co je to za módu vymýšlet čím dál tím ujetější rádoby cool masky?). První regulérní kapelou sobotního programu se tak pro mě stali populární našinci Dymytry. Když pominu mé značné rozhořčení nad tím, že hráli na dvou ročnících Metalfestu po sobě, že ta jejich muzika není ani zdaleka tak převratná, jak někteří tvrdí, a že jsou zpěvákovy průpovídky na každém vystoupení slovo od slova stejné, pročež pěkně otravné, tak musím uznat, že takhle kapela umí předvést vážně dobrou a energickou show. Ta měla drive a na publikum zabrala opravdu mocně (při vzpomínce na tristní odezvu o několik internetů lepších Triptykon nezbývá, než si povzdechnout, že je svět prostě nespravedlivý), takže čistě objektivně vzato musím Dymytry pochválit – našli ten správný způsob, jak si získat masu, a zatím jim to funguje na výbornou. Otázkou je, jak si povedou s dalším albem, z něhož na Metalfestu zazněly dvě skladby, a i když zněly na živo o poznání lépe než ten studiový otřes, stejně mi přišlo, že je to proti zbytku setu znatelně slabší…
H.: Kolega zapomněl dodat, že on měl spíše zálusk na zpěvačku Huntress, kdežto mě zajímala čistě jenom muzika (smích). Na rozdíl od Ježury jsem ovšem viděl alespoň Nexus Inferis, pročež mohu trochu soudit. Vzhledem k faktu, že jsem na hlavy téhle mladé britské chásky slyšel doposud jenom chválu, rozhodl jsem se na jejich plzeňský set zodpovědně připravit poslechem letošního debutu “A Vision of the Final Earth”, byl jsem z něj však zklamaný, hudebně mi to přišlo mnohem blíže k průměru než k extázi. Živé provedení songů znělo o poznání lépe, nicméně pořád to nebylo nic přespříliš dechberoucího. Přesně dle hesla, že co chybí v patřičném hudebním základu, je nutné dohnat alespoň nějakou prďáckou image, se Nexus Inferis oblékli do jakýchsi sci-fi kostýmů a masek, což sice možná samo o sobě vypadalo dobře, výsledný dojem to ale nevylepšilo. Vyloženě zlé to zase nebylo, poslouchat to určitě šlo bez problému a půlhodinové vystoupení vcelku příjemně odsýpalo, ale nic výjimečného.
H.: Ohledně Dymytry musím v podstatě do puntíku souhlasit s Ježurou. Rozhodně nehrají špatně, naopak je cítit, že si pánové dávají na živé prezentaci záležet, ale jsou zde určitě faktory, které jejich snažení poněkud sráží – každý koncert je jako přes kopírak… už třetí rok v kuse. Jasně, beru, že setlist Dymytry příliš točit nemohou, vzhledem k tomu, kolik toho prozatím vydali, ale neměnné hlášky v průběhu songů, stále ta samá gesta, vše podle jedné šablony, to už je malinko otravné, pokud kapelu nevidíte zrovna poprvé. Ale jak poznamenal kolega, Dymytry se nedá upřít fakt, že dokázali nalézt způsob, jakým si okolo prstu omotat spoustu posluchačů a teď si toho zaslouženě užívají. Že se to nenese s opravdovou hudební kvalitou, to už je druhá věc… Jinak se samozřejmě pořád hrálo především z debutu “Neser!”, ale zazněly tuším i dvě ukázky z chystané dvojky “Neonarcis” – “Rádio” a “Síť pro sociály”.
Ježura: Po skončivších Dymytry však přebrala štafetu první z kapel, které mě na sobotní soupisce opravdu zajímaly. Heavy metal není můj šálek čaje, ale tím spíše jsem byl zvědavý na výkon švédských Grand Magus, kteří podle rad od H. tvoří hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti v rámci žánru vzniká. Své zvědavosti jsem tedy podlehl a záhy zjistil, že na tom opravdu něco bude. Trojice mužů ve středních letech, křivákách a leteckých brýlích totiž zahrála opravdu skvěle. Jejich muzika nikoho nevykrádala, byla plná nápadů a vzato kolem a kolem to byl vážně skvělý hevík, jehož kvality jen zdůrazňovalo neméně skvělé živé podání – žádné zbytečně propriety, hloupé pózy nebo trapné napodobování žánrových legend, jak je dnes bohužel zvykem, ale místo toho navýsost upřímný a nestrojený výstup. Grand Magus se však podařila ještě jedna mimořádně vzácná věc – oni totiž na pódiu nevypadali jako banda transvestitů neurčité sexuální orientace, a to jen znásobilo moje dobré dojmy, jaké jsem si z jejich mimořádně sympatického vystoupení odnesl. Až se zase někdy ukážou v našich končinách, je více než pravděpodobné, že budu u toho.
H.: Grand Magus mám opravdu velmi rád a jejich produkci vážně považuji za jednu z nejlepších na poli heavy metalu za poslední roky, přestože vystupují pouze ve třech, disponují lehce rozpoznatelným zvukem, čehož si osobně opravdu cením. Svým vystoupením nezklamali ani v Plzni. Jejich špinavější severský heavy metal mi velmi šmakoval i tentokrát, což neříkám jen z toho důvodu, že mám jejich muziku rád, ale čistě z toho důvodu, že podle mého názoru odehráli vážně dobrý set. Ačkoliv jsem slyšel několik názorů, že se to nedalo poslouchat, jak měli Grand Magus strašný zvuk, osobně jsem v tomto ohledu ze svého místa (úplně vpředu) žádný problém nezaznamenal. A taktéž oceňuji sice stále patřičně žánrové, ale poněkud civilnější vystupování kapely, což ve výsledku působí mnohem víc stylově než borci, co mají i trenýrky kožené. Za mě spokojenost.
Ježura: Co se týče následujících Septicflesh, podle mého je dost nešťastný nápad vůbec je zvát na festival, který končí v jedenáct večer, a kapela takového ražení tedy nemá šanci zahrát za tmy, která je k živé prezentaci její hudby tolik potřeba (a nechci slyšet řeči, že dobrá kapela si dovede tmu vytvořit i v poledním slunci, tohle je trochu specifický případ). Nicméně stalo se a Řekové se s hrací dobou poprali se ctí. Je však ohromná škoda, že v několika prvních skladbách nebyly ani trochu slyšet kytary a v bicí a basové palbě si člověk musel domýšlet i podstatnou část tak esenciálních orchestrací. Nazvučit Septicflesh je tedy asi opravdu fuška, protože loni na Brutal Assaultu se rovněž potýkali s nezanedbatelnými zvukovými problémy. Někdy v průběhu “Persepolis” se ale zvukař probudil, takže se zbytek setu dal poslouchat bez uzardění. Septicflesh odvedli v rámci možností velice dobrý výkon, který nakonec uspokojil i mě, tedy člověka, který jejich poslední dvě desky miluje až za hrob. Pravdou ale zůstává, že za tmy by to bylo ještě o úroveň jinde.
H.: Ze Septicflesh jsem měl poněkud rozporuplný pocit. Kapela na jednu stranu výtečná a jejímu výkonu se nedá vytknout zhola nic, ostatně Septicflesh jsou obecně po obnově své činnosti v roce 2007 ve skvělé formě – koncertní i studiové. Na druhou stranu ale jejich produkci hraní krátce po obědě nejenže nesvědčí, ale doslova jejich snažení zabíjí. Není to vina samotných hudebníků, jejich muzika taková prostě je, což jistě potvrdí každý, kdo je někdy viděl ve tmě za podpory umělé mlhy. V tomhle případě totiž Řekové dokážou rozpoutat opravdové peklo. Sice ano, rád jsem si je znovu poslechl, neříkám, že ne, ale když člověk ví, jak ty jejich koncerty vypadají v noci… V setlistu už definitivně převzala vládu poslední deska “The Great Mass” s pár štychy z “Communion” (stihly se tuším čtyři), ze starších věcí ani písnička. Jinak ale asi nejslabší vystoupení Septicflesh, co jsem prozatím viděl, byť ne vinou samotné kapely. Na druhou stranu jsem však na rozdíl od kolegy neměl se zvukem sebemenší problém, z mého místa všechno v pořádku.
Ježura: Kompaktní trojici mých favoritů uzavřeli legendární polští death metalisté Vader. Do té doby jsem je viděl třikrát, obě festivalová vystoupení nedopadla nijak valně, zato klubová show mě totálně rozsekala, takže jsem se pln zvědavosti poctivě procpal do první řady a čekal, jestli se jim podaří zlomit festivalové prokletí. A kdybych měl soudit podle prvních tří skladeb, nevím, čeho bych se dobral, protože zvuk u zábradlí byl opravdu dost děsný a většina toho, co dělá Vader tak skvělou kapelou, ani zdaleka nevyznělo tak, jak by bylo záhodno. Myšlenka opustit první řadu v naději, že blíže zvukaři to bude lepší, se ale ukázala jako spásná. Po přesunu jsem si totiž začal uvědomovat, že Vader válí jako parní válec. Ta show měla všechno – tah na branku, energii, sílu… Navíc jsem nemusel koukat na žádné znuděné ksichty, ba naopak – muzikanti si vystoupení užívali, byla na nich vidět nestrojená radost z hraní a oddanost muzice. Co se setlistu týče, zazněly jak songy z aktuální desky, tak hity starší i nejstarší. Upřímně mi však vyrazila dech skladba “Sword of the Witcher”, neboť jsem si představoval jen v hodně divokých snech, že ji vůbec někdy uslyším naživo. Extáze, úprk do mosh pitu a nadšená sebedestrukce, takhle pro mě Vader vrcholili. A věřte nebo ne, přes nevalná očekávání mi přišla dokonce i odezva publika důstojná legendy! Když to vezmu kolem a kolem, popravdě mě nenapadá, co bych mohl Vader vytknout (mizerný zvuk u zábradlí jim lze jen těžko dávat za vinu), a když to dám všechno dohromady, nevychází mi nic menšího než naprosto luxusní nářez a jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Vystoupení, které bylo dokonce tak dobré, že se přiblížilo na dohled dokonalému pražskému koncertu z konce loňského roku. Hail Vader!
H.: Já mám Vader rád, ale z desky. Na koncertě mě prozatím ani jednou nebavili. Ale všechno je jednou poprvé a tentokrát musím uznat, že to byl opravdu kulervoucí náhul. Kolega to vystihnul dostatečně, tudíž jen dodám, že samotní hudebníci byli i s podobou plachet sladěni do dobře vypadajícího černo-červeného ladění a že zpěvák a kytarista Piotr s publikem sympaticky komunikoval jazykem napůl cesty mezi češtinou a polštinou, ale rozuměli mu samozřejmě všichni a proti anglickým průpovídkám všech ostatních zahraničních kapel (i těch polských) to byla velice příjemná změna. Jinak stejně jako Ježura musím vyzdvihnout excelentní vál “Sword of the Witcher” – obrovská škoda, že jej Vader nehrají častěji.
Ježura: Povinnost vidět alespoň jednou Arakain jsem si odbyl už loni, takže jsem letošní vystoupení těchto českých veteránů vypustil částečně proto, že jdou vážně mimo mě, a částečně na protest proti jejich opětovnému zařazení na line-up festivalu, kde zahráli už minulý ročník. Do amfiteátru jsem se tak vrátil v okamžiku, kdy se do řemesla pustili (převážně) Němci Powerwolf, kteří patří mezi těch nemálo heavy/power metalových kapel, k nimž chovám sympatie. A musím říct, že návrat na Lochotín se jim po dvou letech vydařil opravdu náramně. Početné publikum se totiž dočkalo naprosto ukázkové show, ze které by si mohli vzít příklad kdejací staří mazáci. Kapela dávala do vystoupení opravdu všechno, každý jeden z muzikantů jel na plné obrátky a pokaždé, když někdo z nich zavítal na betonový plácek před pódiem (jakože tam někdo byl skoro pořád), nadšení fanoušci mu zobali z ruky. Zpěvák Attila Dorn potvrdil svůj status majitele skvostného hlasu a brilantního baviče a davy lidí ovládal zcela bravurně. Kapele to navíc hrálo opravdu výborně, takže jsem opravdu neshledal jediný důvod k nespokojenosti. Powerwolf jsou dokonalým příkladem kapely, která jde strmě nahoru, je si toho vědoma, šlape do toho způsobem, jaký se jen tak nevidí, a přitom neztrácí nadhled. Fanoušci z toho tedy mohou jedině profitovat a v Plzni tomu nebylo jinak. Vynikající, energická a humorná show, kterou musel ocenit každý, komu heavy/power metal rovnou nepůsobí vyrážku.
H.: Arakain jsem tentokrát taktéž vynechal, už ani nevím kde, jak a s kým jsem čas během jejich koncert trávil (jestli ono to nebylo právě s tím všivákem Ježurou (smích)), ale co se týče Powerwolf, opět se můžu jen podepsat pod kolegův text. Tuto skupinu zdobí opravdu nevídaně energická show plná neskutečné zábavy, ale zábavy poněkud odlišného stylu v porovnání třeba se včerejšími Alestorm, pojetí Powerwolf mi naopak opravdu sedne. A jak bylo cítit z nadšeného publika, rozhodně jsem tam nebyl sám. Skupina šla poslední dobou obrovsky nahoru, stačí jen porovnat její výstup na tom samém místě dva roky zpátky, kdy hrála pomalu dopoledne pro poloprázdné ochozy, nyní měli pánové narváno a šílený kotlík, který neustále tleskal do rytmu a popadal se za břicho Attilovým vtipům jako jeden muž. Nechybělo samozřejmě ani obligátní líčení a religiózní propriety, ani cokoliv jiného, co kdo od plnohodnotného setu Powerwolf může čekat, tudíž je jasné, že Lochotín byl jejich přičiněním svědkem dalšího skvělého koncertu. Oproti loňské show na Masters of Rock se malinko rozrostl počet zahraných fláků z nejnovějšího alba “Blood of the Saints”, ale jinak padaly kusy i z předchozích dvou desek “Bible of the Beast” a “Lupus Dei” relativně rovnoměrně.
Ježura: S varováním, že vyrážku nebo něco horšího bych mohl chytit z Axxis, jsem se jal radši v dostatečné vzdálenosti od pódia rozmlouvat s Jackem Danielsem a naši debatu utnul až blížící se začátek vystoupení dalších death metalových Poláků – nikoho menšího než mocných Behemoth, kteří po návratu Nergala z nemocničního lůžka opět velmi aktivně koncertují. Byl jsem opravdu zvědavý, jak Behemoth po návratu na pódia zahoblují a po nějaké době nejistoty jsem podlehl. Byl to prvotřídní masakr. Totálně mě dostalo, jakým způsobem mají Behemoth propracovanou pódiovou prezentaci. Nemluvím ani tak o kostýmech a paintech, ale spíš o stylu, jakým se po pódiu pohybují – všechno je do posledního detailu promyšlené – každý sek kytarou, každé gesto, každý pohyb. Kapela působí, jako by její členové byli částmi jediného těla, a podle toho to vypadá – fantastický zážitek je sledovat. No, a když se to dá dohromady s efektními, ale ne kýčovitými a zbytečně přeplácanými pódiovými proprietami, je to ještě lepší. Ale tohle všechno by nebylo k ničemu, kdyby Behemoth zahráli nějaký neposlouchatelný odpad. Nestalo se tak a na Metalfestu předvedli nemálo drtivý set, kterému nelze vytknout opravdu nic. Tedy, něco přeci jen, i když to možná ani není výtka. Prakticky celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že v tom všem, co se děje na pódiu, není ta hudba na prvním místě. Spíš než koncert kapely, která hraje muzika a lidé pod pódiem tu muziku poslouchají, se mi totiž zdálo, že jsem svědkem nějakého obřadu, kde je hudba jen prostředkem k dosažení něčeho trochu odlišného než jen nadšení publika. Zážitek to byl vynikající, o tom žádná, ale když si vezmu civilní a přesto dokonale živelný přístup Vader, je to propastný rozdíl. A přitom byla obě vystoupení skvělá…
H.: Trochu bych Ježuru poopravil, že naši rozmluvu s Jackem Danielsem neukončili ani tak Behemoth, jako spíše definitivní vyprázdnění útrob onoho zmiňovaného nešťastníka Jacka (smích). V hodnocení Behemoth však s kolegou musím opět trapně souhlasit, jen bych navrch přihodil smělé tvrzení, že to byl nejspíš ten nejlepší koncert, jaký jsem prozatím od těchto Poláků viděl (a nutno tvrdit, že i ty předchozí opravdu stály za to), přestože se odehrál ještě za světla a vědomí, jak by všechny ty plameny, hořící obrácené kříže a neskutečně famózní závěr posledního opusu “Lucifer” vypadaly v nočním čase, neustále hlodalo, ale pranic to nemění na faktu, že Behemoth i na plzeňském pódiu plně dostáli své pověsti neobyčejné koncertní kapely. Je úplně jedno, kolikrát jste je už viděli, pokaždé je to opět výtečné, zvláště když si pánové s sebou přibalí zatím největší množství kulis a efektů, jaké prozatím měli, aniž by jejich show začala působit jakkoliv vyumělkovaně. K tomu přidejte Ježurou zmiňovanou a na vteřinu přesnou sehranost, drtivou muziku a skvělé hudební výkony a budete mít jasno, kdo byl na Metalfestu králem sobotního dne. Setlist byl pojat stylem best-of, tudíž se posluchači dočkali jak nejnovější tvorby (třeba otvírák “Ov Fire and the Void” ze stále aktuálního “Evangelion”), tak třeba i prastaré vykopávky “Moonspell Rites” z prvního EP “And the Forests Dream Eternally”.
Ježura: Behemoth opustili pódium, když se začalo povážlivě stmívat, a to byl signál, že návštěvníky Metalfestu čeká už jen jediné vystoupení. Úloha sobotního headlinera připadla německé thrashové legendě Kreator a já si říkal, že by mě to mohlo bavit, když na tuhle kapelu přísahají dlouhé zástupy fanoušků. A na jednu stranu musím opravdu smeknout klobouk – bylo to vážně výborné vystoupení, thrashový nářez jak se patří a kapela dávala fanouškům co proto. Jenže co čert nechtěl, i tenhle koncert nakonec z mého pohledu pohřbil můj nevztah k thrashi, který se mi zatím překonat nepodařilo, a pochybuji, že se to kdy povede. Takže jsem tam tak seděl, občas uznale pokýval, ale čím déle to trvalo, tím více jsem se nudil, takže jsem nakonec celý koncert zaříznul dobře čtvrt hodiny před koncem. Inu, když nejsem naladěný na tu správnou vlnu, sebranka Milleho Petrozzy a mnoho dalších jen sotva něco zmůže, i kdyby se třeba na hlavu stavěli…
H.: To mě naopak Kreator neskonale bavili. V porovnání s Megadeth předchozí dne to bylo jako nebe a dudy. Víceúrovňová podoba pódia vypadala opravdu dobře, stejně tak jako chytře řešené plachty, neustálé proudy mlhy a hodně dobré nasvícení hustě přidávaly pod kotel atmosféry, ale tím hlavním byl samozřejmě výkon celé kapely, jemuž nešlo zhola nic vytknout. Výborné!
Datum: 17.7.2010 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Annihilator, Behemoth, Communic, Grand Magus, Silent Stream of Godless Elegy, Škwor
Den pro mě začíná s heavy metalovými Grand Magus ze Švédska. Oproti Manowar včera to je jako nebe a dudy. Kapela si na nic nehraje a valí pěkně ostrý a špinavý heváč. Z právě vydané novinky zahráli třeba “I, the Jury” nebo titulní “Hammer of the North”, z předchozího “Iron Will” zazněla například výborná “Silver into Steel”. Naprostá spokojenost. Takhle vypadá pořádný rock’n’roll!
Následující dvě skupiny jsem prostě musel vynechat jednak kvůli tomu, že mě zas tak nezajímaly, ale hlavně kvůli naprosto brutální vedru, které mě prostě ubíjelo, a vracím se až na Škwor. To je prostě takový ten český rockový mainstream – všichni to znají, všem se to líbí, všichni si rádi zazpívají někdy už zlidovělé refrény, všichni jsou spokojení. Takže asi tak. Špatné to nebylo, ale nic lepšího než jen neurážející pohodovka také ne.
Na další obdobnou formaci Doga jsem se zakecal, ale norské progresivní borce Communic už bych podruhé nikdy neprochlastal, takže hurá zpátky pod hlavní stage. Vedro bylo zlé, kapela ale naprosto výborná. Stejně jako i Manowar mě trápily přehulené kopáky (i když přece jenom ne v tak velké míře), po přesunu o pouhých pár metrů dozadu se však zvuk o mnoho vylepšil, tudíž mi nazvučení jejich koncert nezničilo. Vždycky mě udivovalo, jak Communic dokáží jenom ve třech lidech kouzlit tak složitou hudbu a zvláště naživo to je znát ještě víc. Skoro půlku koncertu jsem jen pozoroval, jak jim běhají prsty po hmatnících, aniž by to kdykoliv sklouzlo od propracované muziky ke kytarové masturbaci. Jen pro pořádek dodejme, že na úvod zazněl otvírák “On Ancient Ground” z poslední desky “Payment of Existence” a dále byla během setu k slyšení kupříkladu naprosto úžasná kompozice “Waves of Visual Decay”.
Přichází čas na největší extrém festivalu – dámy a pánové, jsou tu Behemoth. Dát takovouhle smečku za bílého dne je dle mého mínění zhovadilost, ale pokud to jinak nešlo, dejme tomu… Na druhou stranu Behemoth ukázali, že nepotřebují tmu, aby byli skvělí. Naprosto promakaná show (a tím nemám na mysli jen kulisy, plachtu nebo malování, ale i na vteřinu secvičený headbanging apod.), bezkonkurenční hudba, maximální peklo. Z poslední desky “Evangelion” zazněly celkem tři pecky “Ov Fire and the Void”, “Shemhamforash” a “Alas, Lord Is Upon Me”, zbytek obstaraly osvědčené hitovky jako “Slaves Shall Serve”, “At the Left Hand ov God”, “Conquer All”, “Demigod”, “As Above So Below” nebo závěrečná “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000”. Mě osobně překvapilo jen to, že opět hrají “LAM”. Na koncertech mají Behemoth rovněž naprosto úžasné sladěné střídání všech tří vokálů, případně sborový growling, což předvedli například v nástupu “At the Left Hand ov God”, který zněl opravdu mohutně. Po konci Behemoth jsem udělal to samé co spousta jejich fandů a okamžitě se odebral na jejich autogramiádu. Civilní Adam Darksi na podpisovce připomínal onoho Nergala, který ještě před hodinou řádil na pódiu, opravdu jen stěží. Zatímco s kytarou v ruce to byl ďábel schopný smést kohokoliv z povrchu zemského jen pohledem, na autogramiádě to byl evidentně hodně unavený a vyčerpaný člověk. Jako stroj bral do ruky cokoliv, co mu kdo podal, a stejně strojově to podepisoval. Ono se není co divit vzhledem k takovému koncertnímu zápřahu, jaký Behemoth mají. Možná by podle mě měla kapela alespoň na chvíli vypnout, aby chlapům neodešlo zdraví, protože to opravdu nevypadalo jen na únavu po vystoupení. Samotná show však byla stále maximálně suverénní a takřka bezchybná.
Autogramiáda Behemoth zabrala celé Primal Fear, takže vidím až Annihilator. Ti na Masters of Rock před dvěma lety natočili DVD (i když mně osobně se vždycky při zmínce o tom DVDčku vkrádá myšlenka, že si kapela vybrala Masters of Rock jen proto, že to byl jediný fest, na kterém ten rok hrála a protože potřebovala hodně rychle něco vydat, aby mohla opustit svou tehdejší firmu, ale to sem teď nepatří…). Od minula vyměnili baskytaristu a Jeff Waters se ostříhal, ale maso to bylo opět parádní. Vzhledem k tomu, že já preferuji tu tvrdší podobu thrashe, tak se mi Destruction líbili více, ale ani Annihilator se nijak zahanbit nenechali a zahráli hodně dobře.
Chvíli před jedenáctou večerní se odebírám k druhému pódiu s tím, že mrknu na své tuzemské oblíbence Silent Stream of Godless Elegy a ještě stihnu půlku Gamma Ray na velké scéně. Tak trochu to ale neklaplo, protože před Silent Stream of Godless Elegy hrající Symphonity o něco málo přetáhli a moravští folkaři tak měli na zvukovku vražedných deset minut. A že by někdo zvládnul za deset minut nazvučit šest nástrojů a dva vokály do poslouchatelné podoby, jsem ještě nezažil a nic takové se ani nekonalo. Silent Stream of Godless Elegy tak začali s více jak půlhodinovým zpožděním, tudíž jsem od Gamma Ray nakonec viděl jen konec posledního songu, ale vůbec mě to nemrzí, protože moravská formace vystřihla naprosto nádherný set. Přímo jak z učebnice “Jak udělat perfektní koncert”. Dobře naladěná kapela ve skvělé formě, neodolatelná atmosféra a hlavně výtečná hudba. Skladby z připravované desky “Návaz” jsou naprosto famózní, stejně tak jako i předchozí tvorba. Do minulosti ten večer zabrousilo nejdále až k albu “Behind the Shadows” hned se třemi songy “Shadow”, “Wizard” a “Cantara”. K naprosté dokonalosti už mi chyběla jenom “To Face the End”.
