Archiv štítku: Tamás Kátai

Redakční eintopf – speciál 2016 (H.)

H.

H.:

Top5 2016:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
2. House of Rabbits – Songs of Charivari
3. Conjuro nuclear – ♄
4. Panphage – Drengskapr
5. Neolunar – Neolunar

CZ/SVK deska roku:
1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
2. Hewitt – Plnej zlosti

Neřadový počin roku:
Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey

Artwork roku:
Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen

Objev roku:
House of Rabbits – Songs of Charivari

Shit roku:
Brokencyde – All Grown Up

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Videoklip roku:
Eivør – Í tokuni

Potěšení roku:
aktivita Tamáse Kátaie

Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény

Top5 2016:

1. Urfaust – Empty Space Meditation
Jak jinak lze „Empty Space Meditation“ shrnout, než že Urfaust opětovně potvrdili svou výjimečnost? Za krále roku 2016 je však nevolím kvůli tomu, že dlouhodobě patří mezi mé oblíbence, nýbrž kvůli tomu, že se svou nejnovější deskou jasně ukazují, proč do téhle elity patří. Netvrdím, že je novinka jako celek vrcholem celého snažení Urfaust, ale ohromnou sílu bezesporu má a nelze popírat, že minimálně „Meditatum IV“ patří k jejich nejpůsobivějším skladbám. Koňská dávka nihilismu i ve vašem obýváku!

2. House of Rabbits – Songs of Charivari
Přesně kvůli hudbě, jako je tato, se člověk prohrabává tou ohromnou masou bezejmenných skupin – aby mezi nimi našel perlu typu House of Rabbits. „Song of Charivari“ je mimořádně hravá a po všech směrech neskutečně zábavná záležitost, v níž se mísí vagón různých vlivů do velkého teatrálního kabaretního celku, pro nějž jsou klišé či předvídatelnost zcela cizími pojmy. Avantgardní lahůdka pro opravdové gurmány!

3. Conjuro nuclear – ♄
Pokud mne má děravá paměť nešálí, je Conjuro nuclear jediným uskupením, jemuž se u mě podařilo probojovat se mezi pět vrcholů celého roku třikrát za sebou. Jenže se nedá svítit, tahle zfetovaná kombinace syrového black metalu, darkwave, ambientu a punku je přespříliš lákavá na to, aby šlo odolat. Občas se stává, že člověk v hudbě hledá jistou specifikou atmosféru, pocit, jaký mu žádná jiná skupina doposud nezprostředkovala, dokud na tento konečně nerazí. A jakmile se to stane, nelze se toho dostatečně nabažit. Já jsem jednu takovou unikátní atmosféru našel právě v Conjuro nuclear a dostatečně se nabažit skutečně nejde. Poslechni a pochopíš!

4. Panphage – Drengskapr
Mám pocit, že letos se ke mně loni dostalo nadstandardní množství vysoce kvalitního black metalu, přičemž právě „Drengskapr“ patří k albům, jejichž syrová autentičnost na mě zapůsobila nejvíc. Skoro bych ani nečekal, že v roce 2016 narazím na takto pravověrnou a zpátečnickou nahrávku, která mi uhrane takovým způsobem. Jenže, ty vole, „Drengskapr“ je čirý manifest mrazivé blackmetalové špíny. Atmosféra 90. let nebyla už dlouho tak na dosah ruky jako při poslechu Panphage!

5. Neolunar – Neolunar
Tamás Kátai patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům, takže s letoškem jsem nemohl být nespokojen, když naservíroval hned tři nahrávky. Nebývale silná konkurence ovšem zapříčinila, že pouze jedna z nich jen tak tak proklouzla na poslední příčku pantheonu těch nejlepších. Čímž ale nechci říct, že by to nestálo za to! Zvlášť když volba debutu Neolunar mezi trojicí Kátaiových nahrávek byla docela jednoznačná, a to i v konkurenci božské tvorby Thy Catafalque. Tamás pomocí nádherných inteligentních beatů vytepal opětovně neodolatelnou atmosféru, jíž se podléhá velmi snadno.

Neolunar

CZ/SVK deska roku:

1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
Nad výběrem do ročního eintopfu vždy v duchu přemítám minimálně tak měsíc, abych si ten výběr nechal v hlavě rozležet a mohl si za ním stát. A i po tomhle vydatném brainstormingu mohu s klidným svědomím říct, že jsem v rámci České a Slovenské republiky loni neslyšel krásnější album než „Velesu“. Úžasné folkové melodie, poutavě napsané vokální linky, chytré texty – a skvělá deska je na světě!

2. Hewitt – Plnej zlosti
Poslech téhle muziky je něco, čím by se člověk asi neměl moc chlubit – ani ne tak kvůli tématu textů, jako spíš kvůli tomu, že je to vlastně buranská hovadina. Když ale budu upřímný sám k sobě, tak žádnou jinou českou (nebo slovenskou) nahrávku jsem v loňském roce neslyšel tolikrát jako „Plnej zlosti“. Horrorcore je v našich končinách díky úspěchům Řezníka na velkém vzestupu, ale nikdo – počítaje i hned několik nahrávek z produkce ZNK – ten žánr loni nehrál tak zábavně jako Hewitt.

Tomáš Kočko & Orchestr

Neřadový počin roku:

Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey
V kategorii neřadových nosičů byl tentokrát nátřesk, ale prostou vylučovací metodou jsem to zúžil až na dva, tři poslední počiny, mezi nimiž jsem se nakonec rozhodl upřednostnit blackmetalový sabat v podání německého projektu Häxenzijrkell. „Des Lasters der Zauberey“ představuje black metal ve formě, jaká mě sakra oslovuje – syrově, hypnoticky, atmosféricky a působivě. Dostatečným důkazem mých slov budiž skutečnost, že nahrávku už mám doma na CD i MC a později vydané LP už je na cestě!

Artwork roku:

Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen
Pokud byste se mě zeptali, co mi na tomhle obalu líbí, tak… vlastně se mi nelíbí. Ale to je asi ten důvod, proč sem patří. Protože na rozdíl od pentagramů a lebek je tohle nějakým způsobem znepokojující a dostatečně úchylné, aby korespondovalo s vlastní hudební náplní „Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen“, která je, jak je u Viranesir ostatně zvykem, mocně zvrácená. Snad jen škoda, že obal zůstal černobílý, jelikož barevná verze, jež nějakou chvíli visela na webu Merdümgiriz, byla snad ještě ohavnější…

Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen

Objev roku:

House of Rabbits – Songs of Charivari
K nové kategorii objevu roku jsem ostatní donutil já a hnedle jsem si s ní docela zavařil. Mám-li sem skutečně napsat věc, jejíhož objevení v loňském roce si cením nejvíce, musím se chtě nechtě opakovat. Omluvou mi budiž skutečnost, že House of Rabbits je záležitost, která si titul objevu roku rozhodně zaslouží. Jinak si račte nalistovat druhé místo v top5 – ostatně už jen tohle umístění mluví samo za sebe!

Shit roku:

Brokencyde – All Grown Up
Sice mě hodně lákalo vypustit další hejt na Buer, jejichž počínání je monumentálně imbecilní, ale na ně jsem už nakydal dost hnoje a další někdy určitě ještě přidám, proto radši připomenu jinou pekelnou mrdku z poněkud odlišného soudku. Brokencyde jsou a vždycky byli neskutečně příšerná kapela s žumpovou produkcí na pomezí kinder hip-hopu a homoušského screama. Jenže v minulosti vytvořili tracky, které byly tak sračkové, až se tomu člověk musel smát. Na „All Grown Up“ jde ovšem veškerá prdel stranou, protože tohle je naprosto hrozné i na poměry Brokencyde. A to je co říct. Jestli se někomu loni povedlo zhudebnit rakovinu, je to právě tahle parta retardovaných kriplů.

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
V koncertním chlívečku tentokrát není vůbec o čem diskutovat či uvažovat. Sortilegia je prostě jedno z nejpůsobivějších (!) koncertních uskupení současnosti. Už z desky mě jejich syrová produkce strašně baví, ale živě je to ještě mnohokrát znásobené, zkurveně intenzivní a pohlcující. Kanadské duo v Praze servírovalo bestiální černou magii, jaká v loňském roce neměla sebemenší konkurenci. Možná, že na vystoupení na Prague Death Mass II vzpomínám s ještě větší úctou, ale tenkrát byla víc tma a především to bylo poprvé. To však nic nemění na tom, že i loni v srpnu se okolo pódia vznášela sama esence Smrti.

Videoklip roku:

Eivør – Í tokuni
Sledování videoklipů už dávno není činnost, která by mě lákala, přesto se loni objevilo přinejmenším jedno dílko, jež sem napíšu moc rád. Eivør Pálsdóttir„Í tokuni“ předkládá nádherné obrazy nádherné přírody, což v kombinaci s úchvatnou hudbou dává dohromady jeden z mála klipových počinů, na něž jsem se díval opakovaně a s chutí. Nehledě na fakt, že si u nás éterická bohyně z Faerských ostrovů zaslouží konečně nějakou zmínku!

Potěšení roku:

aktivita Tamáse Kátaie
Už jsem to nakousl výše u pátého místa královské kategorie nejlepších desek, ale klidně Tamáse Kátaie ocením znovu ještě tady. Jeho hudba mě oslovuje jako málokterá jiná a dovolím si říct, že některé jeho desky mě opravdu hluboce zasáhly. Každý jeho další počin netrpělivě očekávám, tudíž mi vážně udělalo radost, že v posledním roce byl Tamás k nezastavení a vypustil hned tři alba, která jsem si všechna moc rád zařadil do sbírky – sólové „Slower Structures“, bezejmenný debut projektu Neolunar (viz ono páté místo v topu) a „Meta“ od Thy Catafalque. Ve všech případech skvělé věci, k nimž se jistě budu vracet. Nehledě na skutečnost, že nedlouho před začátkem roku 2016 vyšlo pod značkou Thy Catafalque ještě „Sgùrr“. Jinými slovy, měl jsem žně a zcela upřímně jsem si je užil.

Zklamání roku:

povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Sem tam jsem si vůči tomu nenápadnou jedovatou poznámku v nějaké recenzi neodpustil, ale otevřenému pojebu současných poměrů na domácí metalové scéně jsem se doposud záměrně vyhýbal. Nevím, proč tak chci aspoň krátce učinit zrovna nyní, jestli už pomyslný pohár přetekl, zvlášť když to není záležitost jen uplynulého roku, nýbrž několika posledních let. Nicméně mi přijde, že český metal paralyzovala povrchnost, pozérství a falešné přesvědčování sebe sama, že průměrná alba jsou klenot, že koncerty špatných kapel jsou zážitek na celý život a že jakmile si někdo napatlá nějakou sračku na ksicht, hned je to kult. Bohužel to není pravda. Všichni se plácají po ramenou, jak jsou skvělí, lezou si do prdelí a jakoukoliv byť sebemenší kritiku nechce nikdo slyšet, ale realita je myslím poněkud smutnější, než si spousta lidí namlouvá. Na jednu stranu chápu, že se kritika neposlouchá hezky, čemuž rozumím, ale schovat hlavu do písku a nechtít slyšet pravdu není řešení. A to se vztahuje na všechny – kapelami počínaje, přes pisálky, fanoušky konče. Čest oněm výjimkám, jejichž činnost nějakou úroveň má.

Urfaust

Zhodnocení roku:

Každý rok všude možně čítávám, jak to tentokrát byl silný ročník a kolik skvělých nebo dokonce výjimečných nahrávek kde vyšlo. Já osobně takový pocit poslední roky nemám. Výjimečných desek je jako šafránu a náhoda je člověku dávkuje jen po hrstkách. V roce 2016 to bylo vlastně stejné. Jakkoliv to může znít cynicky, celý ten hudební svět si plynul bez větších výkyvů v zajetých kolejí. A divil bych se, kdyby tomu v roce 2017 bylo jinak…


Thy Catafalque: reedice třetí desky

„Tűnő idő tárlat“ (původně 2004), třetí deska Thy Catafalque, vyjde 7. prosince v nové reedici. Tentokrát půjde o digibook CD pod záštitou ruských GS Productions (kteří vydali již sólová alba Tamáse Kátaie nebo kompilaci dalších projektů souvisejících s Thy Catafalque). Limitace činí 300 číslovaných kusů. Předobjednávat můžete na Bandcampu.


Thy Catafalque – Meta

Thy Catafalque - Meta

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Uránia
02. Sirály
03. 10^-20 Ångström
04. Ixión Düün
05. Ősszel otthon
06. Malmok járnak
07. Vonatút az éjszakában
08. Mezolit
09. Fehérvasárnap

Hrací doba: 66:46

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp

Tamás Kátai, jeden z dobře ukrytých geniálních skladatelů dnešní doby, prožívá v posledních měsících mimořádně plodné období. Tenhle sympatický Maďar, jehož domovinou je nyní už několik let skotský Edinburgh, nikdy neoplýval zběsilou kadencí. Zatímco jiní hudební solitéři mají tendence zahazovat sebereflexi a zdravou míru autocenzury a pod tlakem hrnou ven všechny nápady, které se jim v hlavě vylíhnou, Tamás Kátai vždy pracoval trochu jiným způsobem (logicky už jen proto, že ne vždy byl Thy Catafalque jednočlenný projekt). Své nahrávky piloval a jednou za čas do světa pustil vybroušené dílo. Metal obecně nepatří k nejvytříbenějším a nejumělečtějším hudebním žánrům, byť si jeho mnozí posluchači s oblibou myslí opak (a to říkám z pozice někoho, kdo se metalové hudbě věnuje většinu svého života!), Kátaiova hudba patří k výjimkám potvrzujícím pravidlo. A právě proto má jeho produkce v mém osobním žebříčku oblíbených interpretů vyhrazené speciální místo.

Tím spíš ovšem překvapuje, jaké tempo Tamás Kátai v posledním roce nasadil. Šňůra začala loni v říjnu, kdy vydal počin „Sgùrr“ se svou hlavní formací Thy Catafalque. Možná stojí za zmínku, že nedlouho poté se ještě objevila kompilace „The Early Works“, jež nabídla první oficiální vydání raných nahrávek Thy Catafalque, nicméně to jen pro úplnost, neboť nový materiál se zde nenacházel. V kontextu našeho povídání nás víc bude zajímat květen 2016, kdy světlo světa spatřilo druhé sólové album „Slower Structures“, v jehož rámci Kátai ukájí své choutky po komorní ambientní až neoklasické hudbě. Jen o dva měsíce později pak vyšel eponymní debut zbrusu nového projektu Neolunar, v němž Tamás pustil na pole elektronické hudby (ani to znalce diskografie Thy Catafalque jistě nepřekvapilo). A tím už se dostáváme do současnosti, neboť v půli září Tamás Kátai plodnou sérii završil (?) další deskou Thy Catafalque – již čtvrtou dlouhohrající za pouhých 13 měsíců.

Vzhledem k výše popsanému nelze nepoložit otázku, zdali se na novince „Meta“ povedlo i tentokrát udržet kvalitativní laťku, která je v tomto případě nastavena extrémně vysoko. Odpovědět by šlo stylem kultovního britského seriálu „Jistě, pana ministře“ – ano i ne. Přijde prostě na úhel pohledu. V kontextu tvorby Thy Catafalque potažmo tvorby Tamáse Kátaie nemohu i přes velké sympatie, jaké k jeho muzice chovám, zastírat skutečnost, že „Meta“ rozhodně není vrcholem celého jeho snažení. V kontextu obecném však stále platí, že se jedná o záležitost, jež vší okolní konkurenci převyšuje rozdílem několika tříd. A stále to s přehledem stačí k tomu, aby šlo hovořit o jednom z nejvýraznějších metalových počinů v letošním roce.

Nechtěl bych vzbudit nějaký špatný dojem, tak tu explicitně prohlašuji, že „Meta“ je bez debat excelentním albem. Jako vždy platí, že některé skladby jsou ohromně silné, některé momenty se dotýkají hudební dokonalosti a prostě je to celé opětovně boží. Jen lze v diskografii Thy Catafalque najít ještě působivější věci, toť vše. Na druhou stranu, tohle v žádném případě není překážkou k tomu, aby si člověk „Meta“ mohl užít. Naopak, je to nádherná deska, jejíž poslech si náramně užívám. Řeknu to asi takto – již tradičně jsem skoupil veškeré formáty, na nichž „Meta“ vyšlo (Thy Catafalque je jedním z hrstky vyvolených jmen, u nichž toto praktikuji), a ani v nejmenším toho nelituji.

Opětovně nechybí veškeré atributy, jaké si člověk u Thy Catafalque mohl v minulosti oblíbit. Ojedinělá atmosféra, fenomenální melodie (klávesové i kytarové), dech beroucí skladatelské nápady, rozpoznatelný sound, hraní si s detaily, charakteristická práce s bicím automatem, jejž už lze bez obav považovat za jeden z trademarků projektu… popravdě už jsem dávno přestal toužit po tom, aby alba Thy Catafalque nahrával živý bubeník. Posun oproti „Sgùrr“ není zas až tak velký, ale svou vlastní identitu „Meta“ v rámci celé tvorby bezesporu má, což je jedině dobře. Oproti předchůdci citelně přibylo vokálů i folkovějších motivů, o což se stará plejáda hostujících muzikantů, mezi nimiž nechybí kupříkladu Zoltán Kónya, s nímž se Tamás Kátai v minulosti potkal v kapelách Gire a Gort, nebo houslistka Ágnes TóthThe Moon and the Nightspirit, pro niž to ostatně také není první účast na nahrávce Thy Catafalque.

Thy Catafalque

Jako vždy je trochu oříšek vybrat a vyzdvihnout konkrétní písně, aniž by člověk skončil u vypisování kompletního tracklistu, poněvadž na každé lze najít něco, co by se dalo ocenit. Jen namátkou jsem se zamiloval třeba do klidnější „Sirály“ s čarovnou atmosférou, „Ixión Düün“ – jen tak mimochodem nazpívané ve smyšleném jazyce – ve své druhé půli ukrývá několik bravurních kytarových motivů, suprová je i „Mezolit“ nebo „10^-20 Ångström“, které obě po kytarové první části dokážou nádherně vygradovat – v prvním zmiňovaném případě do melodičtějšího vyvrcholení s fantastickým čistým vokálem, v tom druhém do elektroničtější pasáže. Vynechat pak samozřejmě nejde ani více jak dvacetiminutový kolos „Malmok járnak“, s jehož pomocí „Meta“ dodržuje tradici, že každá deska Thy Catafalque obsahuje jednu takovou mamutí kompozici. Bez dalších detailů lze prohlásit, že i tentokrát je určitě co poslouchat a mnohé nápady jsou zde prostě senzační.

I navzdory tomu, co jsem řekl kdesi výše (že existují ještě lepší alba Thy Catafalque), necítím se být ani v nejmenším zklamán. Naopak jsem nanejvýš spokojen, protože Tamás Kátai zas a znovu ukazuje, že k mým oblíbeným skladatelům nepatří pro nic za nic. „Meta“ je bez váhání důstojným nástupcem předcházejících počinů, což vzhledem k faktu, že se mezi těmi předcházejícími počiny nacházejí majstrštyky jako „Tűnő idő tárlat“ či „Róka hasa rádió“, myslím hovoří samo za sebe.


Neolunar – Neolunar

Neolunar - Neolunar

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: electronica / darkwave
Datum vydání: 1.7.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Through Immense Halls of Sleep
02. Neolunar Architecture
03. Avenues (The Way We Leave)
04. Reading Room Rendezvous
05. A város / The City
06. München – Hamburg
07. Haar
08. Sand into Wave
09. Stations
10. Blue Swans

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neolunar

Hudební solitéři, kteří tvoří jen sami za sebe a na sebe v rámci svých jednočlenných projektů, často mívají sklony k nebývalé nadprodukci. S nikým se nemusejí hádat, nemusejí dělat kompromisy vůči zbytku kapely, nemusejí chodit na pravidelné zkoušky ani pravidelné kapelní pokecy nad pivem, (většinou) neřeší žádná nekonečná turné… jednoduše mohou jen tvořit. Absolutní tvůrčí svoboda je skvělá, ale mnozí ji nedokážou užívat s rozumem a zvrhne se jim v to nekonečnou řadu takřka stejných a rychle po sobě jdoucích desek. Kvantita zvítězí nad kvalitou a i toho největšího posluchačského nadšence to za čas asi přestane bavit.

Tamás Kátai do téhle sorty ovšem nepatří. Tenhle maďarský sympaťák aktuálně žijící ve skotském Edinburghu svou muziku vždy dávkoval relativně střídmě. V poslední dekádě prostřednictvím značky Thy Catafalque jednou za čas vydal tuze nádherné album a pak se zas na několik let odmlčel. Ale tak je to super – člověku to nezevšední, a když už má něco vycházet, tak pomalu ne a ne dospat.

O to víc je překvapující, kolik nahrávek Tamás v posledních měsících naservíroval. Nešálí-li mě paměť, tak za celou tu dobu, co se věnuje muzice (a to je tak od půlky 90. let) ještě nikdy nevydal tři dlouhohrající alba v rozmezí pouhých tří čtvrtin roku. Nyní se tak ale stalo. Loni v říjnu se objevila další deska Thy Catafalque, „Sgùrr“, začátkem letošního května vydal svůj druhý sólový počin „Slower Structures“ a o pouhé dva měsíce později už je tu další porce hudby – tentokráte pod hlavičkou zbrusu nového projektu Neolunar. S radostí však mohu konstatovat, že vydání tří alb v relativně rychlém sledu se nijak nepodepsalo na jejich kvalitě. Možná i díky tomu, že jsou všechny tři nahrávky úplně jiné – všechny jsou ovšem úžasné.

Před vydáním „Neolunar“ (ano, debut je eponymní) se mohla nabídnout otázka, proč bylo nutno zakládat další projekt, když svého času byly naopak všechny ostatní kapely ukončeny, proč to třeba nemohlo být třetí sólové album. Odpověď je velmi jednoduchá a vlastně už jsem ji výše prozradil – Neolunar nabízí hudbu, jaká by se nehodila ani do sólové tvorby, ani do portfolia Thy Catafalque. Thy Catafalque je navzdory své výlučnosti stále především metalovou muzikou, byť s nejedním mimožánrovým přesahem. Sólovky jsou naopak jemnými záležitostmi na pomezí ambientu, komorní hudby, moderní klasiky a minimalistické atmosféry.

A co Neolunar? To je především elektronická hudba. Samozřejmě se nejedná o žádnou EBM řezničinu, jde o umírněnější a na atmosféře postavenou elektroniku, jež mnohde nabírá i vlivy inteligentního popu, darkwave a v několika málo momentech se objeví i náznaky jazzu. Nicméně pro posluchače, který má Tamásovu tvorbu zmáknutou, by tohle směřování nemělo být překvapením. Ono stačí vzít jen Thy Catafalque, kde je Kátaiova chuť na elektronickou muziku dost často taktéž patrná. Vlastně jsem si již několikrát říkal, že by jistě bylo zajímavé, pokud by se někdy pustil do desky jen v tomto duchu – a skutečně to zajímavé je. Tak či onak, chtěl jsem říct, že žánrové pojetí Neolunar nespadlo jen tak ze vzduchoprázdna a vlastně se jedná o vcelku logický krok.

Neolunar

Nejdůležitější je ovšem to, že si Tamás Kátai i u Neolunar udržuje svůj standard, který je extrémně vysoko. Tenhle člověk je prostě výjimečný skladatel, byť bohužel po čertech nedoceněný, ale to nic nemění na tom, že jeho tvorba je jednoduše fenomenální, na čemž Neolunar nemění zhola nic, naopak je tento stav věcí (pokolikáté už?) potvrzen. Jen málokdo má takový cit pro krásné melodie, pro tak chytrou stavbu skladeb, kde se hraje hra detailů a z minima se vytřískává maximum. Navrch to pocukrujte pohlcující atmosférou a máte výsledek, jenž rozhodně stojí nejen za slyšení, ale rovnou za dlouhodobé poslouchání.

Je pravda, že druhá půle předchozího odstavce je vlastně obecná a šla by vztáhnout i na Thy Catafalque a sólové desky, ale o to víc je to obdivuhodné, že Tamás dokáže se svým rukopisem fungovat v rozličných žánrech a stále nabízet tak poutavou muziku. A nutno dodat, že elektronický háv jeho projevu ohromně sluší – ať už se jedná o tepající skladby jako „Neolunar Architecture“, „Avenues (The Way We Leave)“ a „München – Hamburg“, éteričtější „A város / The City“, „Sand into Wave“ a „Reading Room Rendezvous“ (byť každá z těchto tří zmíněné adjektivum naplňuje trochu jinak) anebo „Haar“, v níž se dostane k výraznějšímu slovu i kytara (ne však metalová). Celkově lze pochválit tradičně vymazlenou vokální stránku, už zmiňované krásné melodie, neskutečně příjemnou atmosféru nočního cestování i zapracování hostujících houslí a saxofonu (odkud se asi bere ten jazzový feeling, hm?), které nijak neruší a hlavní nástroje v podobě kláves, baskytary a kytary doplňují skvělým způsobem.

Z dosavadního průběhu recenze je asi nadmíru jasné, že se mi debut Neolunar velice líbí, takže nikoho nepřekvapí, že finální hodnocení se ponese v pozitivním duchu. Není v tom žádný háček, žádné ale – jednoduše je to excelentní od začátku do konce. Nicméně bych se měl přiznat, že až doposud jsem se snažil držet v rozumných mezích a nepřehánět to se superlativy, čehož teď těsně před koncem konečně nechám. V mém případě totiž nepanuje pouhá spokojenost, ale rovnou regulérní nadšení. Nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu: jeden z kandidátů na album roku.


Neolunar: nový projekt Tamáse Kátaie

Dnes je to přesně měsíc, co původem maďarský hudebník Tamás Kátai (Thy Catafalque) vydal svou druhou sólovou desku „Slower Structures“, a už má na programu další nahrávku. Tentokrát jde o úplně nový projekt s názvem Neolunar, jehož eponymní debut vyjde 1. července jako ecopack CD v limitaci 100 kopií.

Podobně jako sólová tvorba, ani Neolunar nebude mít žádnou spojitost s metalem. Muzika je popisována následovně: „Electronica, retro futurism, dark wave, jazz noir, pop music are melted together in a dreamlike, dark, film noir vision.“

První ukázku „Sand into Wave“ poslouchejte na Bandcampu, kde najdete i přebal a tracklist „Neolunar“.


Tamás Kátai – Slower Structures

Tamás Kátai - Slower Structures

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: chamber music / ambient / minimal
Datum vydání: 2.5.2016
Label: GS Productions

Tracklist:
01. Music for Breakfast
02. Raining This Morning
03. Slowing Waters
04. Colour Positive
05. Colour Negative
06. Tea in the Museum
07. A Midday Storm in Marchmont
08. Waltz for Niau
09. Polimer C90
10. Hydrangea Blue
11. Thermal
12. Visage
13. La Galerie Soir

Hrací doba: 36:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

Tamás Kátai, původem maďarský hudebník aktuálně sídlící ve Skotsku, je takový trochu nenápadný človíček. Nicméně o to lepší je muzika, jakou tvoří. Dříve se angažoval ve vícero projektech a kapelách, z nichž za pozornost stojí snad všechny, zapadlé záležitosti jen s demosnímky nevyjímaje, ale postupem času všechny tyto aktivity uhasly, až Kátaiovi zbylo jediné, to nejznámější působiště. Samozřejmě tím nemám na mysli nic jiného než Thy Catafalque. Pod tímhle jménem Tamás již nejednou dokázal, že i metalová hudba může být uměním v tom pravém slova smyslu – co album to skvost, což se týká i poslední desky „Sgùrr“, jež vyšla v loňském roce. Inu, ne nadarmo tu jsme z nahrávek Thy Catafalque pravidelně na větvi, já obzvlášť a nijak se za to nestydím.

Vraťme se ale zpátky k těm ostatním skupinám. Mezi ně patří i Kátaiův sólový projekt­­… jistě, i Thy Catafalque je už vlastně sólový projekt, ale nyní se bavíme o nahrávkách vycházejících pod jeho vlastním jménem, tedy s Tamás Kátai v kolonce interpreta. Tento projekt se tak nějak plynule vyvinul z (opět sólové) formace Darklight a doposud v jeho rámci vyšla jediná deska – „Erika szobája“ v roce 2005. Zde se Tamás představil v poněkud odlišné formě, než jakou zná posluchač z Thy Catafalque. Žádný metal, pouze komorní hudba, ambient, možná letmý vliv neofolku či poprašek jemné relaxační elektroniky. Tak jako tak, šlo o nádhernou záležitost, která – ne poprvé a ne naposled – ukázala, že tenhle člověk je prostě ohromně nadaný skladatel s vytříbeným citem pro atmosféru i fenomenální nápady.

Vše nasvědčovalo tomu, že i tento sólový projekt – podobně jako třeba Gire, Gort, Towards Rusted Soil či již jmenovaný Darklight – zavál čas. Tamás Kátai se poslední dekádu věnoval pouze práci na Thy Catafalque, výsledkem čehož byly klenoty „Róka hasa rádió“, „Rengeteg“ a nakonec loňské „Sgùrr“. O to větší bylo překvapení, když takřka zničehonic vyšlo „Slower Structures“, druhá sólová deska. Objevila se potichu, nenápadně a ve skromné podobě – jen v omezeném nákladu sta krémových digipaků. Ale ona se tato nenápadnost a strohost ke „Slower Structures“ vlastně hodí, jelikož okázalost a humbuk by u takto jemné muziky byly spíš na škodu.

Nepochybujte o tom, že „Slower Structures“ nemá vůbec co do činění s metalem. Kytaru zde nenajdete ani náznakem. „Thirteen compositions for piano, violin, contrabass and electronics,“ hlásá sama obálka počinu. Stejně jako na „Erika szobája“ tedy jde o povětšinou klavírní minimalismus s utlumenou a odpočinkovou náladou. Přesto jsou obě nahrávky poněkud odlišné. Především bych si dovolil tvrdit, že „Slower Structures“ je ještě minimalističtější než jeho předchůdce. Navíc, „Erika szobája“ v sobě stále obsahovalo jakési vnitřní pnutí. Novinka je ovšem jemnější a obepíná ji čistá melancholie a umírněnost. To ale ani náhodou nemyslím ve zlém – „Slower Structures“ má svůj klid a mír, je to hudba křehké ranní mlhy a jemného deštíku. Prý inspirována městem Edinburgh a věnována městu Edinburgh. Co je ovšem to hlavní – její atmosféra je opětovně fantastická.

Tamás Kátai

Nevím, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to je jednoduše nádherná záležitost a „Slower Structures“ není výjimkou. Je sice pravda, že v tomto případě album víc než úžasnými melodiemi a dechberoucími nápady (jako v Thy Catafalque a do jisté míry i jako na „Erika szobája“) působí jednolitou náladou, ale to vůbec nevadí, protože to tam pořád je. A navíc to vůbec, ale vůbec neznamená, že se na „Slower Structures“ nenacházejí krásné momenty. Stačí si třeba poslechnout věci jako „Raining This Morning“, „A Midday Storm in Marchmont“ (ta je naprosto dokonalá!) nebo „Hydrangea Blue“.

Skvěle funguje i zapojení smyčcových nástrojů ve skladbách jako „Slowing Waters“ či „Waltz for Niau“. Jindy se zase daří z naprostého minima, vlastně jen z několika málo tónů, vytřískat absolutní maximum, čehož mohou být důkazem třeba obě „barevné“ písně „Colour Positive“ a „Colour Negative“ nebo závěr alba v podání trojice „Thermal“, „Visage“ a „La Galerie Soir“. Zajímavá je rovněž „Polimer C90“, která se díky svému darkambientnímu ladění snad jako jediná odklání od melancholie – perličkou je, že v této kompozici byla použita i nahrávka pořízená v roce 1984 ještě v Maďarsku.

Je pravda, že „Slower Structures“ není tou nejlepší deskou, jakou kdy Tamás Kátai stvořil. Vlastně bych řekl, že i čistě jen v rámci sólové diskografie vyhrává „Erika szobája“ – když nic jiného, debut obsahoval o poznání větší množství těch skutečně výrazných a pohlcujících momentů. Nicméně to neznamená, že by snad „Slower Structures“ bylo špatné, ani náhodou ne. Pořád je to čarovná záležitost, jíž stojí za to věnovat čas a která jednoznačně potvrzuje obrovský talent svého autora.

Tvorba Tamáse Kátaie mě obecně hluboce zasáhla a považuji ji za výjimečnou – a „Slower Structures“ do toho zapadá jako další díleček skládanky. Snažím se na to nekoukat úplně nekriticky, ale i tak se nemohu ubránit nadšení. Stýská-li se vám po křehké podzimní melancholii, hledáte-li relaxační hudbu, prahnete-li prostě po krásné muzice – „Slower Structures“ ve všech případech poslouží dokonale.

Tamás Kátai - Slower Structures


Redakční eintopf #89 – květen 2016

Tamás Kátai – Slower Structures
Nejočekávanější album měsíce:
Tamás Kátai – Slower Structures


H.:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Grausame Töchter – Vagina dentata
3. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn

Kaša:
1. Hatebreed – The Concrete Confessional
2. Grand Magus – Sword Songs
3. Death Angel – The Evil Divide

nK_!:
1. DevilDriver – Trust No One
2. Six Feet Under – Graveyard Classics IV: The Number of the Priest
3. Suidakra – Realms of Odoric

Atreides:
1. Astronautalis – Cut the Body Loose

Skvrn:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Hatebreed – The Concrete Confessional

Onotius:
1. Katatonia – The Fall of Hearts
2. Gorguts – Pleiades’ Dust
3. Vektor – Terminal Redux

Metacyclosynchrotron:
1. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn
2. Grave Miasma – Endless Pilgrimage
3. Ellorsith / Mannveira – split

Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.

Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!


H.

H.:

Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.

Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.

No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!


Kaša

Kaša:

V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.

Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.

A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.


nK_!

nK_!:

Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.

Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.


Atreides

Atreides:

Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.


Skvrn

Skvrn:

Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.


Onotius

Onotius:

V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.

Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.


Tamás Kátai: druhé sólové album

Tamás Kátai, lídr projektu Thy Catafalque, vydá druhou sólovou desku. Na svůj první sólový počin „Erika szobája“ z roku 2006 naváže už 2. května s nahrávkou „Slower Structures“. Ta vyjde u ruských GS Productions jako digipak CD v limitaci 100 kusů. Skladbu „Raining This Morning“ poslouchejte na YouTube, obal prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. Music for Breakfast 02. Raining this Morning 03. Slowing Waters 04. Colour Positive 05. Colour Negative 06. Tea in the Museum 07. A Midday Storm in Marchmont 08. Waltz for Niau 09. Polimer C90 10. Hydrangea Blue 11. Thermal 12. Visage 13. La Galerie Soi