Atreides: |
| Top5 2013: 1. Jucifer – За Bволгой для нас земли нет 2. In Vain – Ænigma 3. Ársaidh – Roots 4. Samsara Blues Experiment – Waiting for the Flood 5. Kajkyt – II CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2013:
1. Jucifer – За Bволгой для нас земли нет
První místo je bez debat a naprosto jasné. Případní útočníci totiž pro sebe obsadili obě příčky v rámci domácí scény, nezbývá tedy než neváhat a korunovat počin amerického dua z karavanu. Víc než hodina totálního výplachu mozku, atmosféry nekompromisní ruské zimy a žalostného vokálu Gazelle Amber Valentine vyprávějícího pohnuté osudy válkou demolovaného Volgogradu. Hustý, bahnitý sludge v tom nejlepším slova smyslu.
2. In Vain – Ænigma
Souboj u druhé místo už byl mnohem více na hraně, přesto jej o ždibec vyhráli In Vain. “Ænigma” je zkrátka neskutečně pestrá, ať již po stránce instrumentální nebo, a to především, po stránce vokální. Symfonie pěti hlasů nejrůznějších kvalit je asi to nejlepší, co jsem v rámci pěveckých výkonů za poslední dobu slyšel, a myslím, že v tomto ohledu “Ænigma” jen tak něco nepřekoná. Mimo nesporné kvality mi ale deska prostě přirostla k srdci a stále si ji s radostí poslechnu. Osobně jsem doufal, že z podobného soudku bude i letošní Ihsahnův počin “Das Seelenbrechen”, ten mě však zdaleka tolik neoslovil.
3. Ársaidh – Roots
Třetí příčka patří pagan metalovému eposu “Roots” z dílny jednočlenného skotského projektu Ársaidh (v současnosti přejmenovaného na Saor), který se umístil opravdu jen těsně pod In Vain. Splňuje prakticky vše, co od kvalitního pagan metalu očekávám: kvalitní melodie, silnou atmosféru, vyspělost, a aby toho nebylo málo, přidává navrch post-metalové vlivy. I přes solidní konkurenci (Mael Mórdha, Falkenbach, ale třeba i Summoning) si troufám tvrdit, že jde o nejlepší desku v rámci žánru.
4. Samsara Blues Experiment – Waiting for the Flood
Čtvrté místo bylo v rozhodování asi nejtěžší. Kandidátů o něj bylo požehnaně, bramborovou pozici si u mě tento rok odnáší “Waiting for the Flood” od německé čtveřice zovoucí se Samsara Blues Experiment. Obě předchozí desky jsou po proniknutí silně návykové a pro letošní novinku platí nemlich to samé. Barvité kompozice pohybující se na hranici stoner rocku, psychedelie, vlivů současného bluesu a progresivního metalu vás prostě pohltí, a i když skončí, stále se vás zdráhají pustit ze svých spárů.
5. Kajkyt – II
Poslední místo patří ambientu. Již z počátku roku se o slovo přihlásila Wardruna s vynikající atmosférickou deskou “Runaljod – Yggdrasil” a jistojistě by obsadila první místo… nebýt jednoho milého proma v podobě druhého počinu slovinského projektu Kajkyt. Silně hypnotický, minimalistický dark ambient mi jednoduše učaroval a vcelku pravidelně mě od té doby posílá do říše snů.
CZ/SVK deska roku:
1. Mhnunrrn – Orh Oxctsasavxixtibi
Naprostá magořina hodná psychiatra. A zároveň nejlepších devadesát minut noisu, jaký kdy na našem území vůbec vzniknul. Podobné prasečiny mi nevadí, ale nikdy bych do sebe neřekl, že budu schopný dát hodinu a půl v kuse bez problémů. Zelená kazeta ve žlutém obalu však skrývá víc, než by člověk tušil a očekával.
2. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Podzimní náladovka. Krásná. Heiden se opět povedla deska, která se mi přesně trefila jak do nálady, tak do vkusu. Podle očekávání jde o desku vyzrálou, dospělou, utopenou v melancholii opadaných stromů a chladného slunce. Kverd se za ty dva roky prozpíval k poloze, která mu opravdu sluší. Když pominu předchozí “Orh Oxctasasavxixtibi”, která je vážně zjevením z docela jiného světa a nachází se za hranicemi veškeré konvenčnosti, je pro mě “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” nejlepším domácím počinem letošního roku.
Neřadový počin roku:
Caspian – Hymn for the Greatest Generation
Když na konci srpna odešel do věčných lovišť basák Chris Friedrich, s kapelou to pořádně zamávalo. Sebrali se však a na 11. listopadu vydali půlhodinové EPko “Hymn for the Greatest Generation”. Silně náladové tři nové skladby působí po poslední desce “Waking Season” velmi živě a rozmanitě, bezezbytku však reflektují události, se kterými se musela kapela vypořádat a které řádně zjitřily city jejích členů. Zbylé tři skladby, z nichž jedna je jakýsi nástřel a zbylé dvě remixy starších věcí, mohly být klidně vynechány, i tak bych ale těžko hledal EPko, které ve mně zanechalo hlubší otisk.
Artwork roku:
Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Kdybych měl vybírat největší humus roku, prostě bych sem hodil přebal “Okkult” od Atrocity, protože takový paskvil svět neviděl. Pravým opakem je po zralé úvaze (a vyřazení několika vážně krásných artworků) akvarel ze štětce Luďka Řezáče, jenž zdobí přebal “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” brněnských Heiden. Labuť letící nad jezerem bezezbytku vystihuje onen smutek a prchlivou, melancholickou podstatu desky, pro kterou jsem si jej za ten krátký čas oblíbil.
Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion
Tak jo. Nečekal jsem, že se o tenhle post strhne taková mela, ale i ti nejzavedenější producenti sraček jako Amon Amarth, HIM nebo Atrocity se staženými ocasy zalezli do nor, když se na scéně objevila eponymní debutovka italských Lunar Explosion. Asi nemá cenu říkat víc, než že je to ultimátní kýbl hoven, ale i tak dodám, že v něm krom zmíněných exkrementů najdete plavat i koncentrát nudy, skladatelské bezpohlavnosti a tak špatného zvuku, že byste si raději upilovali uši, než poslouchat tohle. Radši ticho.
Koncert roku:
Asuna, Gurun Gurun: Praha – Pilot, 17.11.2013
Trojice pocházející odkudsi z Alfa Centauri versus zakřiklý Japonec, který si i v dospělosti hraje s arzenálem složeným výhradně z dětských nástrojů? Správně, průkopníci českého vesmírného programu Gurun Gurun soupeřili s následující Asunovou regresí sahající až do předškolního věku, navrch spojenou s exkurzí do děcáku pro psychopaty. V závěru si všichni čtyři zúčastnění smířlivě podali ruce ve společné performanci, aby poté mohli odletět na létajícím koberci kamsi mimo realitu. Něco tak ujetého prostě zažijete nanejvýš jednou do roka, pokud vůbec, takže takhle dvojice jmen je pro letošek jasnou volbou.
Videoklip roku:
Altar of Plagues – God Alone
Originální klip v rámci metalové produkce, která bývá na jedno brdo, vždy potěší. Na konci roku jsem se velmi těšil na oznámené klipy od Behemoth k písni “Blow Your Trumpets Gabriel” a od Alcest k singlu “Opale”. První jmenovaný z produkce Grupy 13 byl netradičně slabý, nemastný, neslaný; klip k “Opale” mne zaujal mnohem víc. Barvičky, jemná symbolika a snivá atmosféra skvěle korespondující s hudbou je vážně pěkná, pak jsem si ovšem vzpomněl na snímek doprovázející “God Alone” z poslední desky již neexistujících Altar of Plagues a bylo vymalováno. Chaotická choreografie a mírná epilepsie podtrhující zlý vokál Davea Condona a ještě o něco temnější hudbu je zkrátka jasným favoritem.
letní festivaly
Letos jsem absolvoval tři, přičemž na mysli mám dva z nich – Hradby Samoty a Brutal Assault. Na obou z nich jsem byl prvně v životě, oba z nich ve mně zanechaly veskrze pozitivní dojmy. Hradby Samoty nabídly skvělé sety :Of the Wand and the Moon:, Táboru Radosti nebo improvizované vystoupení Deutsch Nepal, to vše navíc v krásném prostředí hradu Veveří. Brutal Assault mě příjemně překvapil velmi dobrou organizací, a i když mě občas štvaly davy lidí, skvělý výběr kapel veškerá negativa dokázal zvrátit takovou silou, že je snad ani nejde brát v potaz. Úžasná vystoupení takových uskupení jako Solefald, Primordial nebo kulervoucích Cult of Luna mi v živé paměti ještě nějakou dobu zůstanou.
Zklamání roku:
smrt Chrise Friedricha
Vzhledem k předchozímu odstavci by se mohlo zdát, že o nějakém zklamání letos nemůže být řeč. Jenže chyba lávky, i tak se našlo několik nepříjemností. Možná i to slovo zklamání není tak docela vhodné, vzhledem k charakteru věci. Totiž vzhledem k smrti baskytaristy Caspian, kterého jsem tu již jednou zmínil. Chris Friedrich byl jedním z klíčových členů téhle americké party, kterou toliko chovám v oblibě pro jejich jemný, melancholický post-rock. Vhodnější by tedy bylo říci, že mě jeho ztráta především mrzí, velmi podobným způsobem jako třeba ukončení činnosti legendárních Cathedral. Zkrátka něco končí a naděje na obnovu je v obou případech rovna nule. Téměř by se chtělo říci, že jde o konce v nejlepším, jakkoliv jsou zatraceně hořké…
Zhodnocení roku:
Rok 2013 se pro mě nese především v pozitivním duchu, co se hudby týče. Střetnul jsem velmi pěkný počet kvalitních desek, kterých bylo rozhodně více než těch nekvalitních a vyloženě špatných. Jasně, odpadní materiály by se taky našly, nesnažím se tvrdit opak, ostatně sám jsem jich pár recenzoval a minimálně stejný počet negativních reakcí jsem si přečetl v reakcích kolegů. I tak mi ale v hlavě utkvěly spíše ty světlé okamžiky letošní tvorby (domácí i světové) – a že jich vážně není málo. Rovněž mě velmi těší, že díky promům zasílaným do redakce jsem si rozšířil obzor o několik velmi kvalitních uskupení, ke kterým bych se nejspíše jen tak nedostal. Zažil jsem rovněž solidní kvantum dobrých a výborných koncertů, přičemž vyloženě špatný z těch dvaceti nebyl ani jeden. Totéž můžu v podstatě tvrdit i o navštívených festivalech. Kolem a kolem tedy mohu považovat letošní rok za úspěšný.