Archiv štítku: ritual

Forndom (část 1)

Forndom - Dauðra dura
Země: Švédsko
Žánr: neofolk / dark ambient

Otázky: Skvrn, H.
Odpovědi: H. L. H. Swärd
Překlad: H.
Počet otázek: 18/30

ENGLISH VERSION HERE

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU ZDE

Odkazy:
facebook

Švédský neofolk/darkambientní projekt Forndom získal větší pozornost v loňském roce po oficiálním vydání EP „Flykt“ – a nutno říct, že zaslouženě, protože atmosféra nahrávka byla dost pohlcující. První počin nedávno doplnila dlouhohrající deska „Dauðra dura“, což byl vhodný důvod k tomu, abychom kontaktovali H. L. H. Swärda, stěžejní postavu skupiny, a položili mu několik otázek.

Rozhovor je rozdělen na dvě části. Ta první, která se soustředí především na muziku a s ní související záležitosti, následuje níže. Druhá část vyjde během pár dnů…


Ahoj! Úplně první otázka nebude příliš originální, ale pořád stojí za to se na ni zeptat – ačkoliv jsem si vědom toho, že už jsi na tyhle věci odpovídal někde jinde. Původně jsi začal dělat hudbu pod názvem Heathen Harnow. Proč ses rozhodl změnit jméno na Forndom? A mohl bys také vylíčit pozadí slova „forndom“ – jeho význam, jak jsi k němu přišel a jak pasuje ke konceptu a atmosféře tvojí hudby?

Nejprve jsem tento projekt začal jako blog na Tumblr a jméno Heathen Harnow nebylo ničím víc než jen přezdívkou založenou na jednom z mých dánských rodinných jmen – Harnow. Jak plynul čas, tento projekt se stával víc a víc seriózní a já ucítil potřebu to změnit na něco jiného. Chtěl jsem, aby to skutečně mělo význam toho, co dělám a kdo jsem, ale zároveň aby to byl neutrální význam, a tak jsem skončil s Forndom. Toto jméno je založeno na starém skandinávském slově „Fordom“, jež v podstatě znamená „of old“ [volně přeloženo jako „v dávných dobách“]. Ve švédštině ale máme ještě další slovo – „forn“, které znamená „prastarý“ a které se ve švédštině často používá k označení něčeho, co pochází z předkřesťanské doby. Takže jsem vzal toto slovo a zakončil jej příponou –dom, z čehož vzniklo slovo s významem „Of what is ancient“ [„toho, co je prastaré“].

Můžeš nám říct, jaké nástroje přesně jsou přítomny v hudbě Forndom? Jsou nějaké rozdíly mezi nástrojovým obsazením „Flykt“ a „Dauðra dura“? Používáš nějaké samply, anebo dáváš přednost tomu přístupu, že vše musí být natočeno s opravdovými nástroji?

To zcela záleží na tom, jestli myslím současné nástrojové obsazení, anebo obsazení, které bylo použito na posledním albu. Na „Flykt“ byly pouze virtuální nástroje. Nicméně jsem jej nenahrával s jakýmkoliv vědomím toho, že by mohlo mít takový úspěch. Jednoduše to byla muzika, kterou jsem natočil jen pro sebe, hudba, která by se propojila se spoustou fotek, jež jsem v té době pořídil. Ale od doby, kdy jsem začal brát hudbu vážněji, jsem se začal učit na skutečné nástroje. Na posledním albu jsou všechny perkuse a instrumenty s výjimkou ambientního šumu pravé, například tagelharpa, šamanský buben, perkuse různého druhu, akustická kytara nebo näverlur [březová trouba]. Avšak aktuální deska byla natočena v létě a některé instrumenty, na něž ve skutečnosti hraji, se ve skladbách neobjevují. Pokud bych měl předložit kompletní nástrojové obsazení, jímž v současnosti disponuji, vypadalo by to následovně:

Forndom

– tagelharpa
– näverlur
– různé perkuse
– rámový buben
– šamanský buben
– flétny
– brumle
– niněra
– různé ambientní zvuky

Na kolik nástrojů celkem umíš hrát? Jsou nějaké instrumenty, jejichž zvuk bys rád měl ve své hudbě, ale zatím se nepovedlo je tam dostat? Je něco, s čím bys chtěl zvuk Forndom do budoucna obohatit?

Vlastně nedokážu říct přesné číslo, na kolik nástrojů umím hrát. Jakmile víš, jak nástroj funguje, jsi schopen na něj hrát. Čím víc procvičování tomu věnuješ, tím lepší v tom budeš. Alespoň takhle to vždycky fungovalo u mě. Myslím tedy, že by bylo jednodušší říct, jaké ve své muzice skutečně používám, což už jsem udělal. Pořád se snažím mít ve své hudbě pokud možno co nejvíc starých nástrojů, a i když jsem v minulé otázce pověděl, jaké instrumenty v současné době používám, do příštího počinu jich bude rozhodně víc. Jsem velký příznivec rohů různého druhu. Do další nahrávky svou sbírku určitě obohatím o víc trubek z březové kůry (näverlur) a přírodních rohů.

Forndom

Jak ses dostal k muzice? Je možné říct, který nástroj je pro tebe „ten první“? Mohl bys prozradit svoje první hudební zkušenosti? Co se muziky týče, dělal jsi něco ještě před Forndom (Heathen Harnow)?

Můj otec je cellista, takže klasická hudba tu se mnou vždycky byla, když jsem vyrůstal. Otec mého otce se angažoval v klasickém orchestru a jazzové skupině jako hráč na kontrabas a piáno. Otec mé matky byl samouk a dokázal hrát na množství různých folkových nástrojů. Mým prvním nástrojem, na nějž jsem se naučil, byla trumpeta ve věku 7-8 let. Ve stejné době jsem se učil i na flétnu. Mé první hudební zkušenosti bezesporu byly, když mi otec jako dítěti hrával koncerty Bacha, Beethovena, Haydna, Mozarta a všech dalších velkých skladatelů. Nepochybně mi to pomohlo si uvědomit, jakou atmosféru v sobě hudba má, což je pro mě dnes nejdůležitější. Když mi bylo 12 let, začal jsem se sám učit na klavír a také jsem chodil na lekce klasické kytary. Ve stejné době jsem se také setkal s metalovou muzikou a při mém školním projektu o satanismu mi učitel řekl, abych se zkusil podívat na blackmetalovou scénu. Muzika se mi skutečně líbila, hlavně její skvělá atmosféra. Koupil jsem si elektrickou kytaru a začal jsem natáčet nějaké vlastní songy, které jsem pak nahrál na MySpace. Nicméně to nebylo moc seriózní. Když jsem se dostal do středoškolského věku, přihlásil jsem se na hudební gymnázium v Norrköpingu, kam jsem se také dostal. Poprvé jsem našel kamarády se stejným hudebním vkusem a po pár letech jsme společně založili kapelu s názvem Eingana. Udělal jsem vokály a napsal asi polovinu skladeb, ale vše vycházelo ze soundu, který musel vyhovovat všem ve skupině. Postupem času jsem ale začal cítit, že je to víc a víc progresivní a méně a méně atmosférické. Přesto jsem pořád cítil, že jsem hlavním hnacím motorem v kapele. Takže jsem nakonec odešel. Tohle také byla doba, kdy jsem začal se svým blogem. Na nějaký čas jsem muziku opustil, abych se k ní pak zase vrátil.

Forndom je dozajista spojeno s tvojí osobou. Děláš naprosto vše jen ty sám? Jsou nějací další lidé, kteří ti případně nějak pomáhají během skládání, nahrávání nebo tvorbě vizuální stránky Forndom?

Ano, dělám úplně vše sám. Mám široký vokální rozsah, díky čemuž si podle všeho někteří lidé myslí, že se v projektu angažuje víc osob. Prozatím jsem ale vše dělal jen já sám. Nicméně mám v plánu zapojit několik přátel do vokální složky na příští nahrávce. Dělat všechno sám má svoje výhody, ale také některé nevýhody. Nahrávat a psát sám tě často nutí k velké sebekritičnosti.

Pokud se nemýlím, doposud jsi s Forndom nevystupoval živě. Nicméně, jestli jsem správně pochopil jeden z tvých posledních statusů na Facebooku, tak se to chystáš změnit a přivést Forndom na pódia – je to tak? Prohlásil jsi, že se pokusíš všechny vyřešit nezbytné okolnosti ohledně živého hraní v létě. Kdy myslíš, že budeš schopen s Forndom živě vystupovat?

Ano, to je správně. Nechci ale, aby to bylo vystoupení, kde se jen postavím a normálně zahraju skladby, které jsem napsal. Chci, aby to byl neobyčejný zážitek, což je ten důvod, proč jsou nutné přípravy různého druhu. Určitě ale budu schopen hrát živě někdy během podzimu / zimy 2016.

Forndom - Dauðra dura

Jaký bude tvůj přístup k živému hraní – chceš vyjet na klasické turné, anebo se chceš radši soustředit na občasná jednorázová vystoupení? Popravdě, já osobně bych si vsadil na tu druhou možnost… nicméně, nesvazovala by tě ta tahle k hraní jen ve Švédsku a případně okolních zemích, protože výdaje pro promotéry ze vzdálenějších míst by byly příliš vysoké?

Zcela jistě nebudu jezdit na turné, radši se soustředím na jednorázové koncerty. Prozatím je plán takový, že napíšu speciální živou kompozici, kterou budu hrát jenom živě, abych nebyl omezený jen na písně, jež jsem zatím složil. Dále plánuji hrát jen sám (s přednahraným materiálem) bez účasti kohokoliv dalšího. Takže nemyslím, že to pro promotéry a pořadatele z celého světa bude tak moc drahé, abych nemohl přijet a zahrát.

Prezentace Forndom je plná primitivních (ne v negativním slova smyslu), jednoduchých a abstraktních symbolů – což je něco, co se mi upřímně líbí, mnohem víc než nějaké laciné a kýčovité fantasy omalovánky. Co pro tebe takové symboly (obecně) znamenají? Myslíš, že má abstrakce primitivních symbolů stále svůj význam i ve 21. století a dnešní společnosti?

Vizuální stránka Forndom je silně založena na nordickém náboženství. Nejedná se ale jen o mýty a ságy, ale i o starodávné přemýšlení. Aby člověk takové dávné myšlení pochopil, musí mít širší znalosti dávného náboženství. Když tuto vizuální stránku vyrábím, chci, aby byla jednoduchá, ale aby měla hlubší význam. Někteří lidé se na ni podívají a vidí jen to, co je vidět, ale nedokážou porozumět celému významu. Chtěl bych, aby má výtvarná díla byla něčím jako „Kenning-obrazy“ [kenning je cosi jako jako metaforický opis – viz]. Pokud toho člověk hodně ví, pak také ví, jak interpretovat to, co vidí. Jednotlivé symboly už v dnešní společnosti nemusejí být relevantní, ale celkový kontext a myšlení lidské mysli je něco, co považuji za nadčasové.

Forndom

„Flykt“ i „Dauðra dura“ měly velice pozitivní ohlasy (alespoň mně to tak připadá), což, předpokládám, pro tebe bude poměrně příjemné. Na druhou stranu, nic než pozitivní ohlasy může vést k usínání na vavřínech. Máš někoho, kdo ti poskytuje kritickou a objektivní zpětnou vazbu? Zaregistroval jsi někdy nějaké negativní ohlasy ze strany posluchačů nebo kritiků?

Ano, často posílám svoje nápady těm, kteří jsou mému srdci nejbližší. Ale to jen abych dostal pohled někoho dalšího, protože jinak často pracuji pouze sám. V nitru se ovšem zas tak moc nezajímám o to, co si ostatní lidé o mé práci myslí. To, co dělám, je jednoduše sebevyjádření a svoje dílo nevytvářím, abych uspokojil kohokoliv jiného než sám sebe. Mám velkou radost ze skvělých ohlasů a opravdu to hodně znamená. Ale opravdu jen zřídkakdy jsem kvůli tomu vůči sobě méně kritický. Čili abych odpověděl na tvou otázku, jestli mě pozitivní kritika ukonejší – ne. Je však samozřejmě skvělé slyšet, že lidé si cení toho, co děláš, a berou tu hudbu na velmi osobní úrovni. Protože tohle ti samozřejmě dodává ještě víc motivace. Dostal jsem i něco málo negativní kritiky, to ano, ale podle mě by bylo divné, kdyby se tak nestalo. Lidé jsou různí, přemýšlejí různě a mají rádi různé věci.

Omlouvám se, že se zeptám trochu nevhodně, ale nemůžu si pomoct – tvoje hudba podle mě skutečně hodně připomíná tvorbu norské formace Wardruna. Měla na tebe tato skupina nějaký vliv?

Samozřejmě, není to snad očividné? Wardruna a hudba Einara Selvika na mě měla stejný dopad, jako měly kapely typu Venom či Bathory na norskou blackmetalovou scénu v 90. letech. Hlavně co se týče používání mnoha starých nástrojů. Zároveň je ale nutné si hlouběji uvědomit, proč tomu tak je. Jak už jsem řekl, vždy mě bavila atmosférická hudba, klasická i blackmetalová. Už od dětství jsem se hodně zajímal o raný středověk, vikingy a obecně skandinávský folklór. Když jsem stvořil tento projekt pod názvem Heathen Harnow, stěžejní myšlenkou bylo vytvořit atmosférické obrazy inspirované skandinávskou přírodou, folklórem a mýty. Poté, co jsem viděl rituálně-ambientní formaci Draugurinn na švédském festivalu Arosian Black Mass v roce 2012, jsem se také rozhodl podpořit atmosféru obrazů hudbou. Základy muziky se nacházejí ve skandinávských folkových melodiích, které se vedle obvyklé folkové hudby objevují i v ukolébavkách a dětských písničkách, takže jinými slovy je to něco, co s sebou máš od velice mladého věku, pokud pocházíš ze Skandinávie. Abych to uzavřel, myslím, že se na to člověk musí dívat z širšího hlediska, aby pochopil, proč má muzika tolik připomíná tvorbu Wardruny. Máme stejné zázemí a sdílíme stejnou kulturu.

Pokud se nemýlím, tak by měla existovat raná verze „Flykt“ vydaná ještě pod jménem Heathen Harnow – je to tak? Jsou nějaké hudební rozdíly mezi touto prvotní verzí a pozdějšími edicemi vydanými u Nordvis?

Ano, je to tak, tahle byla vydaná digitálně během podzimu 2013 a později fyzicky na vlastní náklady během roku 2014, pokud si správně pamatuji. Byla limitována na 50 kusů, a dokonce ani já sám nemám žádnou kopii pro sebe. Jediný rozdíl u téhle edice oproti té vydané u Nordvis je to, že tato měla navíc dvě skladby, které jsem udělal několik měsíců po digitálním vydání. Jedna z písniček se jmenuje „Skogsrået“ a lze ji najít na YouTube. Druhý byl instrumentální song s názvem „Minnen ur askan“. Ale s ohledem na ty, kdo si to koupili, doufám, že si tento udrží odstup od digitálního světa.

První edice „Flykt“ u Nordvis vyšla jako limitované A5 digipack CD (500 kusů) a je nyní vyprodaná. „Dauðra dura“ byla, mimo jiné, vydána jako limitovaný boxset (150 kusů), který je už také vyprodaný. Máš rád taková podobná hodně limitovaná vydání, která se mohou stát (a pravděpodobně i stanou) vzácnými? Neobáváš se situace, že si to někdo koupím a pak to za nějaký čas dá na eBay ze enormně vysokou částku?

Samozřejmě, že mám rád limitované edice, protože to jim přidává na hodnotě. Proč by jinak v tomhle digitálním světě, v němž žijeme, někdo měl kupovat fyzické kopie čehokoliv? Je samozřejmě smutné, že někteří lidé rádi kupují limitované věci, aby je později prodali za vyšší cenu, a už o takových případech slyšel i u mých vlastních počinů. Na druhou stranu, takhle prostě trh s raritními věcmi vypadá u všech umělců obecně. Obrazy bývají drahé z dobrého důvodu.

Forndom

Tohle může být docela klišé otázka, ale – jsou nějaké plány na vydání „Flykt“ a/nebo „Dauðra dura“ na vinylu?

Ano, jak bylo potvrzeno během posledních týdnů, „Dauðra dura“ vyjde i na vinylu.

Následující otázku bude jednoduchá, ale hádám, že její odpověď tak přímočará být nemusí. Hlavním tématem „Dauðra dura“ je smrt – proč ses rozhodl se soustředit právě na smrt?

Smrt je přirozenou součástí života. Smrt není jen něčím, co se stane, když umře tělo, je to spíš něco, co nepřetržitě probíhá napříč našimi životy. Měníme se a procházíme přechodovými rituály [viz]. Zabíjíme své staré já, abychom udělali prostor pro něco nového a vstoupili do nové etapy našich životů. Smrt je ovšem spojena i s moudrostí a učením. V těch nejtemnějších obdobích našich životů se toho naučíme nejvíc. Během roku, kdy jsem toto album skládal, jsem se naučil hodně věcí, jak na psychické, tak i na fyzické úrovni. Občas jsem se ale cítil i opravdu špatně z různých důvodů, avšak nakonec to za to stálo. Mé zaměření na smrt mělo ukázat, že je v ní víc než jen trápení a zármutek. Z každé špatnosti vždy vzejde i něco dobrého.

Přestože se „Dauðra dura“ točí okolo smrti, jsou zde dvě skladby, které se zabývají jinými tématy, konkrétně „Svitjod“ a „Jag vet ett tempel stå“. Proč ses rozhodl je na nahrávku zahrnout a nemít radši celé album monotématické?

Deska je monotématická, protože i tyto písně jsou spojeny s mrtvými a smrtí. „Svitjod“ je pocta lidem, kteří žili a zemřeli, kteří zaseli a sklízeli tuto zemi věky dávno přede mnou. „Jag vet ett tempel stå“ se zabývá mýtem chrámu v Uppsale, kde byli lidé, společně s dalšími tvory, obětováváni, aby zajistili lepší život pro žijící.

„Jag vet ett tempel stå“ neobsahuje žádné vokály, ale i přesto má text. Proč ses rozhodl nezapojit do skladby i zpěv? To může vypadat trochu zvláštně, obzvlášť vzhledem k tomu, že v autorských poznámkách u „Dauðra dura“ jsi napsal, že jednoho dne ji možná znovunahraješ s vokály…

Důvod je ten, že jsem text jednoduše napsal až po natočení všeho ostatní ve skladbě, a když jsem chtěl začít nahrávat, vokální melodie, kterou jsem měl v hlavě, byla příliš těžká na zazpívání v tónině, v jakém to bylo zahráno. Pokusil jsem se udělat pár změn, ale s výsledkem jsem nikdy nebyl dostatečně spokojen. V té době jsem se také měl opět vrátit ke studiu a studovat naráz dva kurzy, na něž jsem se musel soustředit. Kromě toho jsem už byl obecně velmi unaven z toho být pořád ve studiu, a tak jsem se nakonec rozhodl tu píseň nechat instrumentální. Nicméně, u dalších počinů pravděpodobně nebudu celé album skládat a natáčet na jeden zátah, jako jsem to udělal zde, a radši na tom budu pracovat v kratších intervalech.

Forndom

Ve výše zmiňovaných autorských poznámkách jsi také napsal, že ses rozhodl se v bookletu nepodělit o anglické překlady nebo vysvětlivky textů. Proč? Uděláš to někdy v budoucnu někde jinde?

Mohl jsem to přeložit slovo od slova, ale podle mého názoru by výsledná podoba textů jako celku nebyla moc dobrá, protože by se tím zničily rytmy a další věci, které považuji za důležité. Ale uvidíme, možná bych v budoucnu mohl publikovat nějaké doslovné překlady na své Tumblr stránce.

Mám také jednu malou otázku ohledně pátého songu na „Flykt“. Vzhledem k tomu, že se jeho název liší na zadním obalu a na CD, chtěl bych vědět, jestli se jmenuje „Återkomst“ nebo „Återkomsten“?

Hehe, to bude pravděpodobně chybka na straně Nordvis, ale to nevadí, význam je pořád stejný – „Návrat“. Återkomst je neurčitý nominativ [1. pád] čísla jednotného, Återkomsten je určitý nominativ čísla jednotného. Správný název je „Återkomst“.

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU VYJDE 12. BŘEZNA!

Forndom - Flykt


Forndom – Dauðra dura

Forndom - Dauðra dura
Země: Švédsko
Žánr: neofolk / dark ambient
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Nordvis

Tracklist:
01. Nio nätters led
02. Den grymma hästen
03. Resan
04. När gudarna kalla
05. Svitjod
06. Jag vet ett tempel stå
07. I hels sköte

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Švédský jednočlenný projekt Forndom výrazně zaujal již svou krátkohrající prvotinou „Flykt“ z loňského roku. 25minutové EP vcelku jasně řeklo, že se v tomhle případě jedná o skupinu, jejíž tvorbu nebude radno ignorovat a míjet. H. L. H. Swärd, ústřední a jediná postava Forndom, hned se svým prvním počinem prokázal, že mu nechybí jasná hudební vize a ani schopnosti, jak tuhle vizi uvěřitelně přenést i do akustické kulisy a takříkajíc ji „zhmotnit“.

Prvotní nástřel se tedy Forndom povedl na výtečnou – vlastně až takovým způsobem, že jsem příliš nevěřil tomu, že by to byla jen náhoda, a nepochyboval jsem o tom, že i na svých budoucích počinech Swärd dokáže laťku nastavenou pomocí „Flykt“ udržet. A bez zbytečných průtahů a dramat můžeme hned zkraje říct, že první dlouhohrající deska „Dauðra dura“, přicházející vlastně relativně nedlouho po první vlaštovce, očekávání splnila a sebejistě pokračuje ve spanilé náladotvorné krasojízdě.

Avšak pro případné nezasvěcence mezi vámi trochu zpomalme náš vstříc konci tohohle textu a vraťme se o kousek zpátky k tomu, co jsem v prvním odstavci možná lehce pateticky nazval vizí téhle formace. Ono je to vlastně svým způsobem docela zřejmé, skoro až přímočaře jasné, oč v muzice Forndom běží. Gró téhle záležitosti totiž vězí v sugestivní atmosféře chladného lesa opředeného mlhou, v zhudebnění severských nálad, přírody a pohanství. Nicméně fakt, že je cíl očividný a evidentní, rozhodně neimplikuje, že by i samotné provedení mělo být průhledné nebo snad dokonce povrchní. Ačkoliv tu je i něco, co lze Forndom vcelku úspěšně vytýkat (a ještě se k tomu samozřejmě dostaneme), pořád je z toho cítit hloubka a velká síla. A když na to přijde, tak právě tohle je pro mě osobně tím hlavním měřítkem, podle něhož (nepopírám, že hodně subjektivně) posuzuji případné (ne)kvality podobně laděných kapel.

Řekneme-li to docela zjednodušeně a vágně, pak je hudební recept Forndom přibližně následující: Deskou prostupuje darkambientní pozadí, nad nímž Swärd buduje působivé neofolkové motivy. Jemné, leč mnohdy nefalšovaně krásné melodie, šamanská rytmika, tiché procítěné vokály, tu a tam i zvuk bouřky v pozadí… nikam se nespěchá, čas pozvolna plyne a hudba se kupředu posouvá stejně rozvážně, jako se ta mlha nad ránem vine mezi stromy. Všechny motivy jsou až primordiálně primitivní (nikoliv v negativním slova smyslu), ale v nemalé míře tkví právě v tomhle jejich nesporné kouzlo a především je tohle vyjádření zcela adekvátní tomu, co se H. L. H. Swärd ve své tvorbě snaží předat.

Svým způsobem je „Dauðra dura“ ještě o něco „tišší“ a minimalističtější než „Flykt“. Ostatně už jen proto se jedná o nahrávku, u níž je nutno se na chvíli zastavit a, jak se říká, dát jí trochu času a prostoru, aby měla možnost vyrůst a dostat se člověku pod kůži. A může to znít jako to největší klišé, ale v tomhle případě se to bezesporu vyplatí, jelikož účinek té atmosféry je pak veliký. A rozhodně to nelze plně vstřebat (to abychom si dali další klišé), když to budete poslouchat po cestě autobusem. Některá alba takhle prostě nefungují a ani fungovat nemohou a zrovna „Dauðra dura“ k takovým patří. Naopak klid, tma a soustředění jsou více než vhodné

Nicméně i navzdory tomu, že „Dauðra dura“ možná na první poslechy vyznívá ještě o kousek minimalističtěji než předchozí počin, nemusíte se obávat, že by zde byla nouze o působivé momenty. Naopak, takových je tu spousta a i ty mnohdy jen letmé melodie nebo snad pouhé zvuky mají v podání Forndom účinek. A jak už tomu tak bývá, nemá smysl vypichovat konkrétní skladby, protože všech sedm jich drží nastolenou atmosféru a dokáže nabídnout výtečné motivy – a je jedno, zdali se jedná o pětici, která se točí okolo ústředního tématu smrti, anebo o dvě tematicky mírně vystupující písně „Svitjod“ a „Jag vet ett tempel stå“.

Forndom

Opravdu jediné, co je možno označit za slabinu Forndom, je nezanedbatelná podobnost s dalším severským folkovým solitérem ze sousedního Norska. Mám tím samozřejmě na mysli Kvitrafna a jeho magický projekt Wardruna. Jeho stín v muzice Forndom cítím takovým způsobem, až bych si klidně i vsadil na to, že jistá část inspirace proudí právě z norského Bergenu. Ale na druhou stranu, H. L. H. Swärd s tou atmosférou dokáže pracovat natolik odzbrojujícím způsobem, že mu to člověk milerád odpustí. „Dauðra dura“ je totiž pořád tak nádherná deska, že jde jen těžko odolat a nenechat se unášet její vpravdě úchvatnou náladou.


Druhý pohled (Atreides):

Narazit na rituální ambient vycházející z kořenů dávných věr, či na heathen / pagan (neo)folk bez nadbytku patosu či nacionalismu je kumšt. Samozřejmě, nelze minout jména jako Hagalaz’ Runedance, Ostara, :Of the Wand and the Moon: či domácí Tábor radosti. Sloučit obé v jeden hypnotický celek se ale povedlo až Kvitrafnovi v rámci jeho Wardruny a osobně jsem po vydání její druhé desky doufal, že by se mohlo zjevit těleso podobného, avšak více ambientního ražení. A hle, povedlo se. Jen je s podivem, že jsem se k Forndom dostal až teď, v době vydání řadovky, ačkoliv už má na svědomí jedno ípko z loňského roku. Ale co už – lepší pozdě než nikdy.

H. L. H. Swärd, jediný představitel Forndom, vychází z podobných základů co Wardruna (tomu srovnání se zkrátka nelze vyhnout). Užívá různých technik zpěvu, autentických vikinských nástrojů i dark ambientu. Jistá příbuznost je tak zřetelná na první poslech, stejně tak je ale zřejmé, že Forndom kráčí trochu jinou cestou, která víc staví na hypnotických repetetivních pasážích, monotónnosti, střídmosti a minimalismu. Zatímco v zemském lůně dříme (dark)ambientní masiv, na vrcholcích do rytmu nejrůznějších perkusí drnkají strunné nástroje zahrnující archaickou podobu lyry či hardanger fiddle. Mezi kmeny stromů se ozvěnou nese pestrá paleta vokálů – táhlý, neartikulovaný zpěv „Resan“ či masivní zvuk sborů v „När gudarna kalla“, prostor je i pro obřadní odříkávání či polohlasné hrdelní mumlání.

„Dauðra dura“ se nevyznačuje žádnou do očí bijící vlastností – kratičké album vás na první dobou nepřimrazí do křesla, nespálí vás záští, ani neprokleje na tři pokolení dopředu. Namísto toho vás zahalí do neurčitého závoje tajemna a (ne)jistoty rituálu, jímž jen pomalu a nenápadně vzlíná vůně ohně, jehličí a století dávno minulých, která v kontextu Swärdovy hudby chtě nechtě dostávají nový rozměr. Budete-li chtít, jednoduché, avšak netriviální kompozice vás zanesou daleko mimo hranice reality. Album vám ovšem nepodá pomocnou ruku – namísto toho vám nechá velmi štědrý prostor pro vaše vlastní představy a myšlenky, což je vlastnost, které se mi třeba od výše nepřímo zmiňovaného „Yggdrasilu“ od Wardruny dostávalo spíše poskrovnu.

Forndom - Dauðra dura

Jakkoliv ale „Dauðra dura“ nedělá nic špatně, pořád by mohla některé věci dělat lépe. Nemusela by se bát rozvinout motivy na větší plochu a prokreslit je víc do hloubky, přidat na drobných detailech, aby se posluchač tak snadno nevyškrábal zpět do skutečného světa. Půlhodina a tři minuty jsou možná až moc skromné na to, co hudba podobného charakteru může skýtat, a osobně jsem si pro vybudování silnější, konzistentnější atmosféry pouštěl album zároveň spolu s předchozím EP „Flykt“. S tím souvisí absence silnější vodící linky, která by se linula napříč celým albem a skladby spojovala do většího, komplexnějšího celku. Ačkoliv „Dauðra dura“ funguje dost dobře i bez takového pojiva, větší míra celistvosti a návaznosti skladeb by mu určitě prospěla – zejména pustí-li se Forndom do rozmáchlejších kompozic.

I přesto jsou tyto dvě výtky spíše minoritní, kladné stránky alba výrazně převažují a „Dauðra dura“ mě ve svých sítích zachytila tak, jak se to povedlo jen pár albům. Jsem osobně zvědavý, kam dál nás Swärd na své hudební výpravě zavede, protože jak jeho debut, tak i předcházející EP jsou nesmírně zajímavé počiny, které si vaši pozornost rozhodně zaslouží.


Třetí pohled (Skvrn):

Debutové ípko „Flykt“ mi ještě doteď rezonuje hlavou. Na první vydanou nahrávku bylo překvapivě dobré, disponovalo silnou atmosférou i povedeným zvukem. Musím však přiznat, že jsem se Forndom dosti přejedl a ve skutečnosti bylo těch poslechů z mé strany možná až zbytečně moc. Vydání „Dauðra dura“ pak přišlo záhy, v době, kdy jsem se chtěl se švédskými projektem na pár měsíců v dobrém rozejít. Ale zvědavost chtěla jinak. Pídila se po tom, do jaké míry se co změnilo, a já nakonec kývnul a dlouhohrajícímu debutu neodolal.

Rozdíl mezi oběma nahrávkami není příliš velký. Forndom vše znovu vystavil na temné atmosféře nordického lesa, kterýžto připomínají hypnotické plochy kdesi na pomezí ambientu a neofolku. Také obřadní nápěvy setrvaly ve svých pozicích a čekají na příležitost k vhodnému doplnění zádumčivého vyznění. Právě mírná obměna Swärdem servírované zádumčivosti je snad jedinou vysledovatelnou změnou. „Dauðra dura“ tepe ještě minimalističtěji a meditativněji než předchůdce. Je pomalejší, přemítavější a především má opět co nabídnout. Snad bych se jen zasadil o zasazení delších celků – s průměrnou délkou jednotlivých skladeb se nic nestalo a znovu se pohybuje někde kolem (v tomto ranku) podprůměrných pěti minut. Což je i vzhledem k větší meditativnosti materiálu poměrně překvapivé.

Forndom

I přesto, že novinka kvalitativně následuje výborné „Flykt“, Forndom jsem momentálně zkrátka přeposlouchaný a pocitově nejsem „Dauðra dura“ schopen docenit. Jsem si vědom uvěřitelné atmosféry i celkových kvalit a nemám příliš důvodů takovouto desku nedoporučit. Na druhou stranu, já „Dauðra dura“ na čas odkládám a budu jen doufat, že tenhle Švéd nějakou chvíli nic nevydá. Zvědavost by se vzhledem k přitažlivosti materiálu totiž opět zajisté ozvala.


The Devil & the Universe – Benedicere

The Devil & the Universe - Benedicere
Země: Rakousko
Žánr: darkwave / dark ambient / ritual
Datum vydání: 8.12.2015
Label: Rustblade

Tracklist:
01. Ascension
02. Dei Genetrix
03. Immaculata
04. Hail! Mary
05. Ora pro nobis Deum
06. Elousa
07. Mater dolorosa
08. Nikopoia
09. Road to Damascus

Hrací doba: 34:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rakušan Ashley Dayour zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří jsou prostě k nezastavení a nové nahrávky sypou s dosti úctyhodnou kadencí. Nicméně, loňský rok byl hodně plodný i na jeho poměry, a to i navzdory faktu, že tentokrát nevydal žádný počin v rámci svého hlavního a také nejznámějšího působiště, gothicrockové kapely Whispers in the Shadow. Co si ale budeme povídat, na loňské studiové úrodě se velkou měrou podílel i fakt, že si Ashley do svého portfolia připsal zbrusu nový projekt…

Inu, dokažme si to řečí čísel. Zatímco v roce 2014 Dayour vydal „jen“ jednu řadovku s Whispers in the Shadow („Beyond the Cycles of Time“), jednu řadovku s The Devil & the Universe („Haunted Summer“) a dvě relativně krátká EPčka s druhými jmenovanými, v roce 2015 stihnul hned tři dlouhohrající desky a jedno EP. Na jaře vypustil ípko „Walpern II – The Blocksberg Sessions“The Devil & the Universe, posléze se společně s Artaudem SethemMerciful Nuns pustil do nového projektu Near Earth Orbit, s nímž pánové stihli v prvním roce fungování vyplodit dokonce dvě plnohodnotná alba „End of All Existence“ a „Trans Neptunian Objects“, a nakonec to v prosinci završil s „Benedicere“, třetím řadovým počinem The Devil & the Universe. A to ani nemluvě o tom, že „Benedicere“ provází i přídavný „B Sides“ počin (původně vyšel jen v rámci luxusního, na 50 kusů limitovaného boxu alba, později i samostatně digitálně), na němž se nacházejí další tři nové tracky, dva covery a prodloužená verze jedné písně z vlastního alba.

Inu, dle všeho se Ashley Dayour nerad nudí a rád své posluchače zásobuje novou tvorbou. Nakonec – proč ne, má-li na to dostatek nápadů, což až doposud platilo. Tedy z toho, co jsem měl možnost slyšet, jelikož zrovna Whispers in the Shadow mi k srdci prozatím nijak zvlášť nepřirostli (ačkoliv je pravda, že až doposud jsem tomu zas až tak velké úsilí nikdy nevěnoval – třeba by mě to taky chytlo, kdybych tak učinil), zato The Devil & the Universe jsem si oblíbil a počínání Near Earth Orbit mě taky bavilo (což je vždycky docela usměvné, když u člověka vyhrávají vedlejší projekty nad hlavní kapelou). Tím pádem jsem vlastně neměl důvod pochybovat o tom, že by na tom „Benedicere“ mělo něco změnit, pročež jsem se těšil…

Nicméně však musím říct, že tentokrát nejsem spokojen úplně na sto procent a nechrochtám u poslechu blahem jako svého času u „Haunted Summer“, které jsem jednu dobu nemohl vyndat z přehrávače. Nechci tvrdit, že je „Benedicere“ vyloženým zklamáním nebo snad dokonce nepovedeným počinem, protože za The Devil & the Universe přece jen stojí zkušení a hodně dobří muzikanti a skladatelé, kteří tomu dokážou dát nějakou fazónu, díky čemuž má ta deska pořád svoje kvality. Jen mi připadá, že už bylo i líp a že na „Benedicere“ se nachází několik opravdu skvělých skladeb a okolo nich se vznáší trochu soundtrackové atmosféření, které však nemá až takovou sílu, byť se o to usilovně snaží.

Tak či onak, „Benedicere“ patří mezi ta alba, pro jejichž pochopení je záhodno znát koncept, který je obepíná. The Devil & the Universe totiž i svou nejnovější nahrávku vybavili zajímavou tematickou stránkou – zatímco „Haunted Summer“ se točilo okolo léta, které spolu v roce 1816 strávilo několik spisovatelů (mj. básníci Lord Byron, Percy Shelley nebo Mary Shelley, pro niž se toto léto stálo základem k slavnému dílu „Frankenstein“) a které se z filozofického diskutování tak trochu zvrhlo v závody ve fetování a souložení, v rámci „Benedicere“ se Rakušané vydávají do vod křesťanské mystiky s ústřední postavou v podobě Panny Marie.

Se znalostí konceptu člověka jistě nepřekvapí, že „Benedicere“ zní takovým způsobem, jakým zní. Desku totiž obepíná jakási sakrální chrámová atmosféra, jež se nejvíce projevuje právě v oněch poklidnějších písních, jimž nechybí bez přehánění soundtrackový přístup. Takové tvoří největší část „Benedicere“ – a právě v tomto duchu album i začíná s pomocí „Ascension“ a druhé „Dei Genetrix“, jíž nelze upřít temný nádech. Dále se jedná třeba o svátostně nabubřelou „Hail! Mary“, minimalistickou „Mater Dolorosa“ nebo postupně gradující kusy jako „Elousa“ či „Road to Damascus“.

The Devil & the Universe

To je formálně v pořádku a vzhledem k tematickému zaměření „Benedicere“ takovéhle ladění materiálu plně chápu. Na druhou stranu, mně osobně tenhle druh jakoby náboženské muziky nikdy moc neseděl, na čemž nic nezmění ani fakt, že do ní pustili okultní kozlíci z Rakouska. Neříkám, že je to kompletně o ničem, to zase ne, protože jak už padlo, za The Devil & the Universe přece jen stojí talentovaní skladatelé, díky čemuž jsou i některé takovéhle písně zajímavé. Mě osobně z této sorty nejvíce baví dark ambientní „Mater dolorosa“ a především působivá „Nikopoia“, v nichž tu hloubku, jakou od kapely typu The Devil & the Universe chci a očekávám, rozhodně slyším. Stejně tak nemám problém třeba ani s „Dei Genetrix“, která je taktéž líznutá dark ambientem. Nicméně ten zbytek je takový, že mi sice nedělá problém jej poslouchat, ale i navzdory tomu, že je v něm cítit snaha o působivost, na mě zas tak extrémně nezapůsobil.

Nechci ale vzbudit dojem, že je to špatné, protože pořád se to poslouchá příjemně a některé momenty bezesporu silné jsou. Vedle „Nikopoia“ a „Mater dolorosa“ to jsou určitě obě skladby hozené do elektroničtějšího hávu – když nic jiného, právě ty nejvíce vybočují a při prvních posleších tvoří velké záchytné body. Zejména třetí „Immaculata“ se svým skoro až tanečním rytmem působí po pomalejším začátku jako polití živou vodou. O již trochu rozvážnější „Ora pro nobis Deum“ to ovšem do jisté míry platí taktéž, protože ta přichází těsně po „Hail! Mary“, což je nakonec asi jediná věc, jež mi na „Benedicere“ opravdu nesedla. Naštěstí se ale jedná jen o dvouminutovou záležitost.

Tak jako tak, „Benedicere“ je svým způsobem zvláštní deska, jíž nejde upřít velká porce zajímavosti, vlastní tvář, několik ohromně silných momentů (zejména v případě „Nikopoia“ a „Immaculata“), zajímavé téma ani zajímavou vizuální stránku (už třeba jen promo fotky kapely jsou výtečné). Z tohoto ohledu je to rozhodně super – takovéhle atributy lze u hudebního počinu hodnotit jenom a pouze kladně. Přesto musím upřímně říct, že navzdory všem kvalitám „Benedicere“ i navzdory tomu, že nedokážu říct, co přesně bych si představoval jinak, jsem se třeba u „Haunted Summer“ bavil prostě víc. Ačkoliv je pravda, že velký počet poslechů dojem z novinky hodně zlepšil, protože nyní mě to baví o poznání víc než těsně po vydání, tak kdo ví, jak se to vyvine s odstupem měsíců. Nicméně abychom to už nějak uzavřeli – „Benedicere“ je pořád dost nad průměrem, to je bez debat, a za pozornost rozhodně stojí, už jen díky těm několika bez přehánění excelentním momentům.


Forndom – Flykt

První pohled (Skvrn):

Forndom - Flykt
Země: Švédsko
Žánr: dark ambient / neofolk
Datum vydání: 19.6.2015
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. För världarna nio
02. När Alvkungens rike faller samman
03. Bäckahästen
04. Flykt
05. Återkomst

Hrací doba: 24:48

Odkazy:
facebook

Není to tak dávno, kdy jsem v recenzi na album kanadských Musk Ox poukázal na letošní neofolkovou bídu. Od té doby sice nějaký ten měsíc uplynul, ale situace nedoznala výraznějších změn. V prvé řadě nevyšla žádná deska žánrových klasiků. Na nové Tenhi, Empyrium, Wardruna či na :Of the Wand & the Moon:, na ty všechny se musí nadále čekat. A doufám, že ne dlouho, protože méně známý závěs toho letos příliš nepředvedl.

Za jakous takous zmínku stojí třeba finští Nest. Ačkoliv se kapela vrací s novou desku po dlouhých osmi letech, „Mietteitä“, jak se novinka jmenuje, příliš pozornosti nezískala, a abych byl upřímný, ani mě to nepálí. První poslech mi dal totiž jasně najevo, že zde se mi do hlubšího objevování nechce. Mnohem zajímavěji na mě zapůsobilo rakouské těleso Jännerwein, ovšem i tady to není bez výhrad. „Eine Hoffnung“ z pera Rakušanů se příjemně poslouchá, ale stoprocentnímu prožitku brání pro změnu jazyková bariéra. Instrumentální složka zde hraje spíše druhé housle, a i když je fajn slyšel němčinu i v nepoznané ladnější podobě, jako tímto jazykem nevybavenému mi zůstává podstatná část jinak slušného materiálu skryta. Ještě jedno další jméno však v rukávu mám a u něj už pro zbytek textu zakotvíme. Řeč přijde na švédský projekt Forndom (původně Heathen Harnow), za nímž stojí osoba jistého H. L. H. Swärda.

Tradiční recenzentské výlety do hudební historie zainteresovaných utněme hned v zárodku, neb první hudební rašení tu je až spolu s letoškem, kdy na svět přichází studiový debut – minialbum „Flykt“. A vychází hned na labelu Nordvis, který vydal třeba některé verze nahrávek Summoning, Skogen či Panopticon. Tudíž tam, kde to u jiných začíná u na koleni dělaných demáčů, je Forndom o krok dál. Nebo spíš o dva. Nejenže se „Flykt“ dočkalo soudě dle obrázků krásného „ápětkového“ zpracování, ale taktéž svého vyprodání. A ono není divu. Swärd užívá obdobných vyjadřovacích prostředků jako vzdálení předci a funguje to. Nebojí se střídmosti a může jít příkladem folk metalovým spolkům, které i přes svá velkohubá prohlášení o tradicích prásknou na obal západ slunce osvětlující nespecifikovaný počet trpaslíků po nespecifikovatelném počtu photoshopových plastik.

Teď ale hudba. I přesto, že jsem Forndom zařadil do toho širokého žánrového rance jménem neofolk, minimálně jednou nohou jsme vedle. Neofolk, to jsou kytary, housle, klávesy, tradiční nástroje. Přestože nevylučuji, že na albu se nějaký ten lidový nástroj objevuje, ústřední roli hrají klávesy cílící na jedinou věc – atmosféru. Logicky tak není záhodno očekávat instrumentální komplikovanost, ale zadumanou ambientní temnotu. Právě v ní je však ukryt onen folklórní nádech. Síla tradic, pára vypařující se ze švédských lesů, temný rituál ve jménu nordických božstev. O tom „Flykt“ je. Nikoliv o rozverných housličkách a přizvukující kytaře, ale o skromně podané a zdánlivě minimalistické temnotě. Skrz podobné pocity vzpomínám třeba na Wardrunu. Ano, Norové jsou možná nástrojově i skladatelsky bohatší, ale výsledný dojem je velmi podobný, temný a do pradávných věků odesílající.

Navzdory nástrojové skromnosti nezní Forndom lacině, a pakliže bychom měli hledat jeden z hlavních klíčů, zastavil bych se zde. Zásadní službu vykonává vokální práce, která počin odesílá do úplně jiných sfér, a není na škodu říct, že bez ní by „Flykt“ bylo sotva poloviční. Stejně jako instrumentálně, tak ani vokálně Swärd neexhibuje, rozsah nechává rozsahem být a potichu buduje celý příběh. Hrátky s vícehlasy a ozvěnami zní naprosto přirozeně a organicky. Ctí celek, nekřičí.

I přesto, že někomu může styl Forndom připadat monotónní, opakující se až do zblbnutí a mnou zmíněná skromnost je pouhou nouzovkou, věřte, je tomu jinak. „Flykt“ není ani tak monotónní jako skvěle ucelené a zároveň se nebojí melodií. Jsou jednoduché, folkově zpěvné, ale zaměříte-li se na ně, zjistíte, že jich je dosyta a i díky nim je ona atmosféra natolik uhrančivá. Melodická jednoduchost ale nese své zápory. Garantuji vám, že první poslechy vážně nebudete mít dost a těch 25 minut s radostí sjedete klidně několikrát za sebou, ale postupně nejspíš zjistíte, že to chce brzdu. „Flykt“ totiž není úplně nejtrvanlivější, a pokud jej budete sjíždět den co den, už vám to nepřijde ani zdaleka tak silné jako prvně.

Forndom

Nicméně trvanlivost je snad jediným záporem, navíc ne nijak enormním, neboť i přes deset otočení se nahrávka dostala bez zásadní ztráty kytičky. Výsledek velmi dobrý, atmosféra nesmírně přesvědčivá, lepší soundtrack do odpařujícího lesa letos neslyšen. Stále však berme v potaz, že jde o 25minutové EP, o předkrm, jenž na své volné pokračování v podobě hlavního chodu nebude dlouho čekat. Dlouhohrající debut má již své jméno, datum vydání (začátek příštího roku) a před sebou úkol porvat se s delší stopáží. Pár týdnů a budeme moudřejší. Do té doby naslouchejte „Flykt“.


Druhý pohled (H.):

Zdá se mi, že projekt Forndom si hned od svého začátku získal poměrně slušnou pozornost na to, že v polovině tohoto roku vydal teprve svoje debutové EP. Na druhou stranu, musí se nechat, že ona pozornost není nezasloužená, jelikož „Flykt“ představuje toto jméno ve velice sympatickém světle.

Takováhle minimalistická atmosféra je vždy trochu ošemetná disciplína, protože je hodně tenká hranice mezi tím, kdy je to ještě kouzelná náladotvorná nahrávka a kdy to nemá na víc než jen být příjemně plynoucí kulisou (a to ještě v tom relativně lepším případě). Naštěstí je to u Forndom ta lepší možnost, jelikož i navzdory debutovému statusu je ta hudba na vysoké úrovni.

Síla „Flykt“ tkví ve vcelku prostém faktu, že ten počin funguje přesně takovým způsobem, jakým by takováhle náladotvorná hudba fungovat měla – skutečně tu náladu tvoří. Pokud někdo touží si do svého obýváku pustit trochu toho potemnělého a mlhou opředeného severského lesa, třeba právě „Flykt“ to dokáže, čehož si osobně cením, jelikož přesně tohle je tím, co od projektů jako Forndom chci a očekávám.

Úspěšně mohu minialbu vytknout vlastně jen jednu věc, a sice že je místy cítit slušně velký vliv norských sousedů Wardruna. Naštěstí to ale není nic zas tak strašného, co by jinak skvělý dojem z „Flykt“ zkazilo. Když se totiž objeví taková nádhera jako třeba „Bäckahästen“, tak si prostě nejde moc stěžovat, protože je v tom ukrytá atmosféra, síla i hloubka.

Tak jako tak, „Flykt“ jsem si docela oblíbil, takže jsem rozhodně zvědavý, co Swärd předvede na chystaném dlouhohrajícím debutu „Dauðra Dura“, jenž bude za měsíc akorát vycházet. Prvotní neřadový nástřel je skvělý a ukazuje, že je ve Forndom skrytý nemalý potenciál, tak snad se v případě klasické desky také potvrdí…


The Magik Way – Curve sternum

The Magik Way - Curve sternum
Země: Itálie
Žánr: atmospheric / gothic rock / occult rock / ambient
Datum vydání: 11.5.2015
Label: Sad Sun Music

Tracklist:
01. I corpi pesanti
02. La mano raccoglie
03. A curva di sterno
04. Yod-He-Vau-He
05. Nel tempo restare
06. L’orrore
07. Scuotiti, oh vita!
08. In alto come in basso

Hrací doba: 40:16

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Co si budeme povídat, recenze by měly stavět především na aktuálnosti – a ty vycházející na online médiích obzvláště. Je ovšem pravda, že s tímhle tu míváme trochu problémy, protože pořádná disciplína zrovna nepatří mezi naše největší přednosti. Nicméně, jsou případy, kdy rozhodně stojí za to se trochu zastavit a ohlédnout se i několik měsíců dozadu za nahrávkou, která je již vlastně neaktuální. A „Curve sternum“ patří k albům, o nichž se vyplatí si popovídat i v prosinci, přestože vyšla třeba v květnu…

Italové The Magik Way jsou vůbec docela zajímavá formace. Jejich kořeny sahají až hluboko do půli 90. let, a když dojde na řeč o motivaci k založení skupiny, začne se to hemžit slovy jako alchymie, hermetismus a obecně esoterika. Dobře, dejme tomu. Jedná věc je ovšem jistá – The Magik Way v dalším průběhu let nefungovali jako klasická hudební skupina, vlastně ani nic nevydávali, jen si spíš tak nějak existovali sami pro sebe a kdo ví, co tvořili nebo netvořili. Co se nějakých nahrávek týká, tak vznikla nějaká (nejspíš) dvě dema, ale záměrně říkám jen „vznikla“, protože to ještě neznamená, že byla i vydána, což zjevně vůbec nebyla. Někdy v této době také vznikl také hudební doprovod k jakémusi Draculovi, ale popravdě řečeno ani nevím, zdali to byl film, nebo něco jiného, jelikož se mi to moc nepodařilo dohledat… vypadá to, že by asi mohlo jít o divadelní hru, ale fakt nevím jistě.

Každopádně, na sklonku 90. let se za The Magik Way dle dostupných zdrojů zavřela voda úplně a formace přestala existovat. Obživnutí přišlo vlastně až poměrně nedávno, kdy začátkem roku 2013 vyšla kompilace „Materia occulta 1997-1999“, na níž se objevil starý a nevydaný materiál z 90. let. A odsud už je jen krůček k letošnímu květnu, kdy se objevilo „Curve sternum“, vlastně asi formálně první dlouhohrající deska The Magik Way

Určitě bude zajímavé se trochu zastavit u toho, co The Magik Way vlastně hrají. I když, možná bude jednodušší si říct, co The Magik Way nehrají. Kapelu najdete i třeba Metal-Archives a zde i kdekoliv jinde se můžete dočíst, že se jedná o kombinaci black metalu a dark ambientu. Nevěřte však tomu, jelikož s black metalem a vlastně s metalem obecně nemají Italové nic co do činění. A co se dark ambientu týká, tam je to také s poměrně slušnou dávkou fantazie, ale jinak bych „Curve sternum“ také neoznačil za dark ambientní nahrávku. To už radši ambient.

Pak je ale otázkou, cože to tedy je. Osobně bych řekl, že The Magik Way mají spíš blíže k takové okultní gotice, byť čistokrevný gothic rock nebo darkwave to také není… rozhodně to k nim má ale blíže než k black metalu. Paradoxně to zrovna v tomhle případě asi nejlépe vystihuje taková ta abstraktní škatulka, jaké si občas skupiny samy sobě vymýšlejí – The Magik Way se totiž prezentují jako ritualist occult music, což dost sedí.

Ale na rovinu – vlastně tu jenom slovíčkaříme, protože nějaká podstata je někde trochu jinde. To důležité, co by měla recenze sdělit, se totiž nachází v prohlášení, že jde o velice poutavou hudbu a že „Curve sternum“ je skutečně brilantní nahrávka, s níž se dá strávit obrovské množství poslechů. The Magik Way hrají povětšinou pomalu a jejich hlavní síla tkví především v čarovné atmosféře. Ta je bezesporu temnějšího rázu, ale nesnaží se o vyslovenou depresi. Je v tom hojně cítit onen tolikrát omílání okultismus, tříští se tu tajemno s jistou posmutnělostí, zároveň je v tom však jakýsi aristokratický majestát a (v tom dobrém slova smyslu) elitářství.

Za vysoce důležitou dále považuji ještě jednu věc – „Curve sternum“ je sice pomalejšího rázu a staví zejména na atmosféře, ale jestli jste si představili nějakou vyloženě monotónní a minimalistickou produkci, tak to není úplně správná představa. I navzdory tomuto ladění se totiž stále jedná o jakousi písničkovější desku, která funguje jako jeden homogenní celek, ale rozhodně se neslévá v jednu masu zvuku, v níž je těžko se zorientovat, a jednotlivé kompozice jsou mezi sebou jasně rozpoznatelné a i samy o sobě velice silné. Zářným příkladem budiž třeba „La mano raccoglie“, rituální „Yod-He-Vau-He“ nebo magická „L’orrore“, což jsou všechno obrovsky působivé skladby. Nicméně, ani ten zbytek vůbec v ničem nezaostává.

The Magik Way

„Curve sternum“ je dle mého excelentní deska, a aniž bych chtěl přehánět, mám pocit, že na tomhle místě mohu prohlásit, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos slyšel. Do elitní top 5 sice nepatří, ale do první desítky by se The Magik Way možná i dostali (ačkoliv, musel bych o tom popřemýšlet). Tak či onak, rozhodně se jedná o natolik dobrou věc, že stojí za to se u ní pozastavit a nějaký čas s ní strávit. Velice podmanivá nahrávka.


Svart1 – Ardat Lili

Svart1 - Ardat Lili
Země: Itálie
Žánr: dark ambient / noise / ritual
Datum vydání: 17.11.2014
Label: Mask of the Slave Records

Tracklist:
01. Abu Fihama
02. Al-Gaylani
03. Nergal (feat. Uncodified)
04. Ardat Lili
05. Ardatu
06. Ashakku Marsu
07. Lamashtu
08. Clisma Bissau (feat. LCB)
09. Milcom
10. Mujina
11. Alu (feat. Tsidmz)
12. Utukku
13. Oni

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Hluk. Pro někoho odpudivý a nesnesitelný lomoz, pro jiné fascinující forma očistce, meditativní cesty ke svému nitru či brány do jiných dimenzí. Těžko uchopitelný žánr se častěji setkává s první, odmítavou reakcí, vždy se ale pojil především s reprodukcí průmyslových ruchů a dalšího technického bordelu za hlubším účelem, který mě naprosto uchvátil, což není asi dále třeba nějak zvlášť rozebírat. Co tu však rozebírat chci a co vlastně chci říct – je to pěkně dlouho, co jsme tu naposledy recenzovali nějakou hlukařinu, a je na čase s tím něco udělat. To něco nese název Svart1 a jen dokazuje, že underground kvete všude, nehledě na geografickou polohu. Pod krátkým názvem se totiž skrývá projekt Itala Raimonda Gaviana, jehož počátky sahají na Sardinii kamsi do roku 2009. Bohatá diskografie čítá na devět nahrávek nejrůznějšího charakteru, ke mně se však zatím dostala pouze loňská deska „Ardat Lili“, jež je cílem dnešní recenze.

Dlouho jsem přemýšlel, jak ji vlastně v recenzi pojmout, protože nahrávka sama je dost obtížně uchopitelná. Svart1 na ploše 68 minut míchá hlukový rituál zarámovaný dark ambientní rytmikou a o čistokrevném výplachu nemůže být řeč – deska je to stravitelná a pokud máte z žánru něco naposloucháno, zhltnete ji vcelku snadno. Pokud ji ovšem zvládnete zbaštit celou a neodložíte talíř v polovině. Protože ať se na „Ardat Lili“ dívám z jakéhokoliv úhlu, kolem a kolem mě po většinu času spíše nebaví, než baví. Připomíná mi nacpaný talíř parádně nastrojeného jídla, na které se krásně dívá, ale jakmile se do něj pustíte a začnete jej prozkoumávat blíže, přichází brzké vystřízlivění.

Album totiž „zdobí“ několik neduhů, které jsou poměrně znatelné hned na první, nejpozději druhý poslech. V první řadě je to délka. Ne, že by víc než hodinová stopáž byla v rámci žánru něčím neobvyklým, nicméně to ještě neznamená, že nemůže být záporem. Paradoxně však je tím nejmenším záporem – protože pokud by nahrávka nebyla tolik roztříštěná, s její konzumací bych neměl zdaleka takový problém. Svart1 se pokouší navodit atmosféru monotónními motivy, jež postupně bobtnají do pohlcující šíře, jenže s každou další stopou jako by se pokoušel o totéž od začátku. To je zčásti dáno i tím, že se na albu nachází několik kolaborací s jinými interprety, které jsou rozprostřeny po celé ploše alba a zároveň jsou výrazně odlišené od tvorby samotného tělesa a kontrastní přechody mezi skladbami jsou sice tu a tam efektní, ve výsledku však kvality alba výrazně sráží. Nezbývá totiž než sledovat, jak Svart1 pokaždé buduje rituální atmosféru od píky a na konci několikaminutového celku ji nekompromisně utne a nahradí jinou, zcela odlišnou. Je to jako nořit se znovu a znovu do bahna strojového hluku podtrženého tribal prvky a pokaždé být nemilosrdně vytažen zpět na hladinu. Skladbám zkrátka docela chybí jakýkoliv jednotící prvek, a každá tak na mě působí docela jinak… což je upřímně to poslední, co od nahrávky, jež je prezentována v podstatě jako noisový rituál z arabského světa, očekávám.

A přitom pokud bych měl hodnotit samotnou hudební (hlukovou?) stránku věci, rozhodně nemohu být tak negativní, protože řada nápadů je docela dobrá a skladby samy o sobě dávají smysl. Titulní skladba a následující „Ardatu“ tvoří jedinou sevřenější dvojici rostoucího nátlaku, jenž v druhé skladbě doroste do pohlcujícího, kontinuálního rytmického hukotu. Již další skladba „Ashakku Marsu“ je však pomalu gradující monotónní hluk protkaný zvoněním a v druhé polovině přeroste díky bubnům v hypnotický rituál. „Clisma Bissau“, kolaborace s LCB, je naopak naprosto bestiální záležitostí vypalující mozek z hlavy a něco podobného se dá tvrdit i o paranoidní a nepříjemné (tím správným způsobem) atmosféře „Alu“, na níž má podíl další italská formace TSIDMZ. Problémem však je, že takhle bych mohl pokračovat celou dobu, než bych postihl celé album. Každá skladba je sama o sobě nějakým způsobem originální, jenže pestrost způsobuje, že hlubší ponor do samotné hudby takřka není možný. Namísto toho zůstává pocit klouzání po povrchu jednotlivých skladeb, které když chci prozkoumat hlouběji, musím pouštět odděleně a nikoliv spolu se zbytkem alba, protože v jeho kontextu mi zkrátka nedávají smysl.

Nutně tak vyvstává otázka, co přesně může Svart1 na „Ardat Lili“ nabídnout. Odpověď rozhodně není jednoznačná – koneckonců, zrovna noise, dark ambient a další podobné žánry jsou víc o tom, jak dotyčnému posluchačovi sednou, jak se mu trefí do nálady, aktuálního rozpoložení. Jenže zároveň je i o atmosféře a tu tenhle počin… má, avšak rozsekanou na třináct kousíčků do třinácti skladeb a odnést si z poslechu tak rozdrobené desky trvalejší, hlubší pocit zkrátka nedokážu. Nemohu tvrdit, že by mě tohle svébytné dílo nezaujalo a věřím, že zejména živě by to mohl být super zážitek, nicméně oproti jiným noisařinám, které mám velmi rád, mi na “Ardat Lili” přece jen chybí hlubší, širší rámec a jednotící myšlenka.


The Devil & the Universe, Subpop Squeeze

The Devil and the Universe
Datum: 21.3.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Subpop Squeeze, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Po loňském festivalovém vystoupení na Hradbách samoty se letos okultní kozlíci The Devil & the Universe, v jejichž čele nestojí nikdo jiný než Ashley DayourWhispers in the Shadow, vrátili opětovně do Prahy, navíc se skvělou podzimní deskou „Haunted Summer“ v zádech. Zatímco posledně Rakušané vystupovali v klubu Final za doprovodu dark ambientního Táboru radosti, tentokrát vyrazili na strahovskou Sedmičku, kde jim dělal společnost projekt Subpop Squeeze

A právě Subpop Squeeze se samozřejmě ujal slova jako první. Tenhle projekt má na svědomí veterán domácí experimentální scény Vladimír Hirsch, na jehož jméno už musel narazit každý, kdo se jen trochu zajímá o industriální muziku. Já osobně o jeho existenci samozřejmě vím také, nemůžu však tvrdit, že bych měl jeho tvorbu nějak podrobně nastudovanou, tudíž jsem neměl úplně přesnou představu o tom, co se bude dít. Inu, dělo se asi následující: Vladimír Hirsch se postavil za klávesy a začal do ještě nepříliš početného hloučku postávajících hustit poměrně dost hutný a nátlakový industrial. Právě to slovo „tlak“ se na to, co se ozývalo z reproduktorů, hodí asi nejvíce, protože Subpop Squeeze posluchače takřka doslova presoval neprostupnou industriální stěnou. Při vystoupení jsem si vzpomněl třeba na projekt Author & Punisher – a rozhodně ne jen proto, že tento vystupoval na úplně tom samém místě měsíc a půl zpátky.

Čistě po hudební stránce to tedy za mě bylo skvělé, byť mi přišlo, že to většinu lidí okolo moc nebralo, protože Subpop Squeeze byla přece jen trošku extrémnější muzika než The Devil & the Universe. Co se týče samotné performance, ta byla doslova statická, jelikož Vladimír Hirsch stál schovaný za svým nástrojem, do publika se takřka ani nepodíval a veškerou svou pozornost směřoval pouze ke tvorbě vlastní audio masáže. Hlavně první půlka koncertu byla super, protože Subpop Squeeze mě dokázal zabavit jen samotnou hudbou, ale později už mi přišlo, že to trvá už o kousek déle, než by mělo, a ke konci už jsem se tu a tam na hodinky podíval. Ačkoliv jsem si z vystoupení odnesl jednoznačně kladné dojmy, být to tak o skladbu či dvě kratší, bylo by to v podstatě bez chyby.

Netrvalo to dlouho (ostatně ani nemohlo, když se na Sedmičce musí končit nejpozději v deset hodin) a ozvalo se intro „Satan Is Real“, které zvěstovalo příchod kozlů. A skutečně – rakouské trio se záhy objevilo ve svých typických kozlích maskách a pustilo se do díla. The Devil & the Universe mají v repertoáru jak pomalejší zamyšlenější skladby, tak i hybnější songy, které mnohdy obsahují téměř až EBM beaty. Začátek vystoupení se však možná trochu překvapivě nesl právě v tom pomalejším a atmosféričtějším duchu – možná zcela záměrně, aby v kombinaci s atmosférou vynikly masky, které (podle mě bohužel) letěly dolů hned po první písni.

Setlist The Devil & the Universe:
01. Evoking Eternity
02. Cloak of Dispersion
03. Stygian
04. Danaus plexippus
05. Iblis
06. It Is Our Will
07. Parvati’s Lament
08. Womb of the Night
09. NOD
10. Haunted Summer
11. What Time Is Love? [The KLF cover]
12. Gipfelrausch

Na druhou stranu, když posléze The Devil & the Universe začali tahat i ty trochu chytlavější věci, které zvláště v živém podání zněly ještě živelněji, stejně by ty masky dlouho nevydržely, protože zejména Ashley Dayour při muzice místy šílel takovým způsobem, že by to člověka při poslechu desek ani nenapadlo, že se dá podobnou hudbu takhle moc pařit. Jakmile však Rakušané rozjeli excelentní dvojici tracků „Stygian“ a „Danaus plexippus“, Ashley všem přítomným předvedl, že se to rozhodně dá. Nechci, aby to znělo způsobem, že zbylí dva kolegové dělali jen křoví, protože to zase není pravda, že právě Ashley Dayour byl tím hlavním tahákem pro oči a táhl celou show kupředu, střídal perkuse s klávesami a s kytarou a se všemi nástroji doslova blbnul. Hlavně na perkusích mnohdy s paličkami praktikoval docela slušná pekla – třeba již zmiňovaná „Stygian“ budiž důkazem.

Ačkoliv mají The Devil & the Universe venku (stále ještě) novou desku, setlist nestál jen na ní a Rakušané svorně hráli jak z „Haunted Summer“, tak i z předcházejícího „:Imprint Daath:“ nebo z EP „:Evoking Eternity:“. V závěru však zazněla třeba i parádní předělávka „What Time Is Love?“ původně od The KLF, což byla také jediná píseň, při níž došlo i na vokál, jehož se samozřejmě ujal opětovně Ashley Dayour s kytarou v zadní části pódia. Právě v tomhle momentě – při výbušném kytarovém refrénu obzvláště – byla také podle mě nejpůsobivější projekce, kterou jsem jinak nestačil příliš vnímat (takový už holt jsem – poslouchám hudbu, sleduju kapelu a projekci už mnohdy nestíhám).

Podobně jako set začal v pomalejším duchu, stejně i skončil – po zmiňované „What Time Is Love?“ zařídila finále závěrečná kompozice z „Haunted Summer“, tedy „Gipfelrausch“. V její rytmické pasáži ve třech čtvrtinách začal Ashley třískat do bubnu vší silou, dokud se nástroj nezhroutil (což se jen tak mimochodem stalo podruhé – poprvé to bylo u „Danaus plexippus“, kdy buben stavěl zpátky na nohy kdosi v prvních řadách), načež muzikant s paličkami seknul a utekl z pódia, takže jeho kolegové museli skladbu dotáhnout sami, aby se pak i oni beze slova vytratili. Jenže The Devil & the Universe patří k těm skupinám, jež slova na koncertech nepotřebují, protože komunikují hudbou – a v jejich případě to funguje na jedničku a naprosto perfektně to fungovalo i na Sedmičce.

Vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že jsem se během vystoupení bavil od začátku do konce, a dovolím si tvrdit, že jsem určitě nebyl sám. Podporováni vydařeným zvukem (což je v tomhle klubu standard – nepamatuji, že bych si někdy na Sedmičce musel stěžovat na ozvučení) totiž The Devil & the Universe předvedli excelentní koncert, který musel strhnout snad každého, kdo se dostavil. Za mě rozhodně vydařená akce.


Mare di Dirac – Tupilaq

Mare di Dirac - Tupilaq
Země: Itálie
Žánr: ritual dark ambient / experimental
Datum vydání: 10.4.2014
Label: Greytone

Tracklist:
01. Umlat
02. Thecomposition
03. Unhz
04. Sintensi Aborigena
05. Granular Rite

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Ambient je, stejně jako další žánry, skutečně bohatý na nejrůznější kapely, nicméně sám o sobě není tolik žánrem, jako spíš formou vyjádření, protože není vázán konkrétními výrazovými prvky, na rozdíl od většiny jiných žánrů. Díky tomu se dá pod škatuli ambientu zařadit kde co, od konvenčnějších autorů vycházejících z post-rocku až po experimenty, které se snaží zhudebnit samotné prázdno a jejichž hudbu je často docela těžké pobrat. Letošní nahrávka Mare di Dirac se řadí do té druhé kategorie, takže dnes tu budeme mít co do činění s ambientem hloubavým, temným a především silně rituálním.

“Tupilaq” je v inuitské mytologii vyobrazení nebezpečné bestie sloužící tamním šamanům při rituálech, které se Mare di Dirac pokouší co nejlépe zhudebnit a přenést do nitra posluchače. Tomu odpovídá široká paleta nástrojů, zvuků a vůbec celá atmosféra díla. Zvony, tibetské mísy, didgeridoo, smyčce vytvářející téměř hororové napětí, náhodně hrající trubka, bubny a celá škála hluků, kde nahrávané člověk nedokáže pořádně rozlišit od syntetizovaných. Jen těžko tenhle organický celek popsat, Mare di Dirac totiž jdou až na dřeň a z hudby nechávají naprosté minimum. Minimalismus je cítit odevšad, a kdybych měl jejich hudbu vizualizovat, představil bych se bílou plochu, tu a tam porušenou, tu a tam naprosto chorobnou. Obraz čistě vypolstrované stěny blázince se střídá s ledovcovou jeskyní a snad i dusivým pocitem sněhové závěje. Nikdy jsem ani jeden z těchhle výjevů na vlastní kůži nezažil, takže nezbývá než popouštět uzdu vlastní fantazii.

Do “Tupilaq” není paradoxně tak těžké se dostat, člověk za první tři, čtyři poslechy zjistí na čem je, začne vstřebávat onu tajemnou, hypnotickou atmosféru a pak pečlivě probádává všechny detaily, které mu tenhle výlet mezi šamanské rituály nabídne. Mnohem těžší je přijmout ten moment, kdy už nic dalšího nenásleduje, zbývá jen nekonečně prázdný prostor, který přímo vyzývá k doufání, že se za ním vynoří něco víc. A ono ne. Už tolik nezáleží na tom, jestli se dokopete ke konci alba, nebo rozkryjete všechny jeho vrstvy a sáhnete si do samého nitra, zjištění je to skoro stejné. Nechtě to připomíná doufání, že po smrti přece něco musí existovat a lidský život nemůže skončit jen tak.

Jako většina podobných ambientů je i tohle album Mare di Dirac především o pocitech, o samotném zážitku z poslechu, než o samotné hudbě, která tu hraje spíš roli prostředníka k výletu do vlastní hlavy. To z “Tupilaq” rozhodně nedělá záležitost pro každého. Když přihlédnu k hudební stránce, tak to platí dvojnásob. Chtělo by se říct, že svým způsobem je tahle deska krásná, svým minimalistickým charakterem snad uklidňující, to by ale v sobě nesměla skrývat něco, co mě neustále drží ve střehu, a to ani nemluvím o závěrečné skladbě “Granular Rite”, při které mám ještě teď zježené chlupy na zátylku. Pokud chcete nevšední poslech a zážitek, který vás svým charakterem dalece přesáhne a přitom v zásadě vychází z lidských pudů a přirozenosti, tak je “Tupilaq” deska přesně pro vás. Hádám, že ostatním příliš mnoho neřekne.


Hradby samoty V

Hradby samoty V
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: 777 Babalon, Abandoned Asylum, Paprsky inženýra Garina, Sui Generis Umbra

Sobota: Blahosklonnost a shovívavost, Hluková sekce, In Slaughter Natives, Lamia Vox, Svartsinn, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

Rosický zámek přivítal industriální festival Hradby samoty již podruhé. Když se dark ambientní tóny rozléhaly prostorami zámku před dvěma lety poprvé, nebyl jsem u toho – na rozdíl od loňského ročníku, jenž se odehrál na hradě Veveří, kam mě dotáhlo především zvučné jméno neofolku, :Of the Wand and the Moon:. I letošní ročník pro mě nachystal podobného osobního headlinera, po desetileté nečinnosti se z komatu probral polský dark ambientní skvost Sui Generis Umbra a jedním ze dvou vystoupení, která uskupení pro letošní rok ohlásilo, poctilo právě i Hradby samoty. Vyjma Sui Generis Umbra se pak objevil i slušný zástup dalších zvučných jmen: In Slaughter Natives, Lamia Vox, nebo Svartsinn.

Do Rosic naše výprava dorazila někdy po čtvrté odpolední a po krátké, zato však nutné prohlídce merche (kde jsem ukořistil aktuální CD Oranssi Pazuzu a Falkenbach) rozbalila ležení v přilehlém kempu. Po obhlídce okolí následovalo seznámení s programem a občerstvení v zámecké hospodě. Ta se ukázala být v porovnání s loňskem velmi dobře vybavena, minimálně já jsem za celou dobu nenarazil na jedinou frontu na pivo. Což byla změna sice příjemná, nicméně zbytečná, neboť čepovaný Vyškov se dal pít jen s notnou dávkou sebezapření a mnohem lepší volbou bylo opuštění areálu a návštěva nějakého blízkého napajedla. Naproti tomu mi kuchyně několikrát dobře posloužila dobrým jídlem, který sice byl typicky hospodský (klobása, hermelín, guláš), to ale na chutnosti a rychlosti obsluhy nijak neubralo.


Pátek:

Ale k hudbě. Festival měl otevřít polský dark ambientní projekt Abandoned Asylum a já se ještě notnou chvíli před jeho začátkem přesunul do Divadla, hlavní stage letošních Hradeb samoty. Musím se přiznat, že některé mé požadavky, které na tento atmosférický žánr kladu, splnil na výbornou. Táhlé, ponuré zvukové stěny mě poměrně spolehlivě unesly kamsi mimo realitu. Konkrétní kontury hudby mi sice v hlavě nezůstaly (ono jich stejně moc nebylo), jako spíše výsledný dojem, který zůstává veskrze kladný. Jediné, co bych vytkl, je umístění v programu, neboť něco takového bych si klidně dal na samý závěr dne a nikoliv na rozjezd. V jeden moment jsem se přistihl, že mě hudba Łukasze Czajky téměř dokázala odeslat až do říše snů a to rozhodně není stav, který na úvod festivalu vyhledávám.

Další uskupení Paprsky inženýra Garina bylo pravým opakem. Zprvu jsem vůbec netušil, oč má jít, nicméně vše se ukázalo během tahání nástrojů na pódium. Vedle bicích a šestistrunky tu byly rezavé sudy, trubky a další hromady šrotu a nástroje jako kladiva nebo bruska. “Zvučení” způsobilo v programu zhruba hodinovou sekeru, výsledek ale rozhodně nebyl marný. Zběsilý industrial založený na hluku mučeného kovu byl něčím skutečně ojedinělým, především i díky tomu, že celé vystoupení nebylo jen o hudbě, ale o celém dění na pódiu, které svým způsobem nemělo kdovíjak daleko k performanci. Po Paprscích inženýra Garina jsem se rozhodl ve jménu další regenerace vynechat slovenský projekt Phragments, nicméně se neočekávaně protáhl a z následujících Italů Bad Sector jsem viděl sotva konec.

Zato následující vystoupení jsem si rozhodně ujít nenechal – došlo totiž na uhrančivou eLL, Maciela a nově i Joannu, která se k Sui Generis Umbra připojila se svým cellem teprve nedávno. Očekávání byla nemalá, vystoupení polského uskupení je však pohřbilo hluboko pod sebou. K tříčlenné sestavě přibyla pro potřeby koncertu slečna sekundující Macielovi u kláves, bubeník a tanečnice. Celý set navíc Sui Generis Umbra pojali velkolepě a musím říct, že tohle byl návrat na pódia ve velkém stylu. Set začal skladbou “No Sun” z první desky “Ater” a v podobném, silně dark ambientním a atmosférickém duchu se nesla celá první polovina vystoupení. Změna přišla s “Heta Rae” z posledního, deset let starého alba “Amok”, a spolu s ní i madam psychedelie. Následovala směsice neskutečná směsice nenávisti a perverzu, přímý útok na nejniternější lidské pudy a touhy. “Psychomania” s neskutečným závěrem, volně se přelévajícím do “Virtuoso of Perversity”.

Když kladiva temné elektroniky udeřily nejhlasitěji, z deklamující eLL se stal černý přízrak, zmítající se v křečích zběsilých rytmů. Silné deklamace střídal šílený šepot a ještě šílenější jekot. Skladbám hodně přidal živý buben, vystoupení zase bílá, přízračná víla, která se doplňovala s eLL oděnou v rudý šat. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ani jednou pořádně neslyšel cello, od kterého jsem si sliboval, že skladby posune ještě o kus dál oproti albu. Sui Generis Umbra nicméně pokračovali novou skladbou (a příslibem nové desky) a celý set uzavřeli “Ritus “Sacer Militaris”, během níž eLL pochodovala na pódiu s rudou vlajkou ozdobenou jednoduchým logem kapely. Pro mě vrchol festivalu.

Následující 777 Babalon sice byli dobří a rovněž odvedli parádní výkon, pořád se ale pohybovali ve stínu Sui Generis Umbra a lidé se z jejich setu pozvolna vytráceli. To ale mohlo být způsobeno více než hodinovým zpožděním, díky kterému Slováci začali hrát někdy kolem půl třetí, tedy v době, kdy už dávno měli skončit. Nicméně jsem rád, že jsem vytrval a zůstal, ačkoliv tělo už si žádalo odložení do spacáku: hutný dark ambient se na pódiu setkal s noisem, black metalovou kytarou a blastbeaty. Celá směsice měla vážně sílu, a to i přesto, že jsem ji pozoroval ze zadní části Divadla, kde bylo v jednom z výklenků několik míst k sezení. 777 Babalon ve mně zanechali velmi dobrý dojem a rozhodně se s tímhle jménem nesetkávám naposledy. Po skončení jejich setu následovala už jen cesta do stanu a vydatný spánek.


Sobota:

Probuzení, mírná kocovina a stále nedostatek spánku. Na Hradby samoty jsem přijel s notným deficitem, který se díky zpoždění programu ještě podařilo prohloubit, a proto jsem většinu dne suverénně prospal s tím, že do začátku programu je času dost. A vyplatilo se – ze sobotního programu jsem stihl mnohem víc položek, než jsem původně očekával, že by se mi mohlo podařit. Sic to zčásti opět bylo díky několika zádrhelům v programu. Stejně jako první den jsem se i v sobotu zdržoval především v prostoře Divadla a do stage umístěné v atomovém krytu téměř nezavítal. Možná je to škoda, nicméně si myslím, že hlavní scéna nabízela více než zajímavý a pestrý program, a pokud člověk zůstal jen u ní, rozhodně neprohloupil.

Sobotní večer začalo české duo Blahosklonnost a shovívavost. Instalace pódiové scény opět přinesla, stejně jako v případě Paprsků inženýra Garina předchozí den, zpoždění, ačkoliv tentokráte pouze půlhodinové. Nicméně i tentokrát se vyplatilo počkat, co tahle dvojice přinese. Na pódiu se objevil obrácený kyberkříž poskládaný ze starého hardwaru a hromady drátů, hlavní protagonista se pak zaopatřil maskou posetou knoflíky, kterými upravoval produkovaný bordel, v přímém kontrastu s ním fungovala pohledná slečna, která prznila své elektrické cello. Tomu všemu vévodila úchylná videoprojekce poskládaná z jakéhosi japonského filmu. Čtyřicetiminutová vlna hluku a drsného ambientu byla výborná a večer skvěle otevřela.

Naproti tomu další jméno v programu jsem nadšeně vyhlížel a kladl na něj nemalá očekávání. Ruská kráska vystupující pod jménem Lamia Vox přivezla do Rosic svůj okultní ambient, a ačkoliv celou dobu byla schovaná za pultem, odkud ovládala svoji hudbu a těšila publikum zpěvem, její set díky tomu na uhrančivosti nijak neutrpěl. Sibiřští šamani se střetli s nitrem lidské mysli a elektronikou, a pokud je Lamiina hudba z alba především zádumčivá, v živém podání zatraceně ožila a dostala ten správný rituální nádech. Naproti tomu norský one man projekt Svartsinn sice měl nepopiratelné kvality, ale tolik jako dvě předchozí vystoupení mě neoslovil. Nebylo to špatné, ale pokud Lamia byla celou dobu zakleta do světel notebooku a hudebních hraček, pro Svartsinn to platilo dvojnásob. J. R. Pettersen sice předvedl pěkný ambient, oproti Lamia Vox a Blahosklonnosti a shovívavosti poněkud zaostával. V jiném kontextu by možná vynikl víc, ale takhle jen “docela dobrý”.

Po Svartsinn jsem se tedy rozhodl navštívit bunkr, neboť jsem zjistil, že nejen hlavní stage zpoždění provází. Atomový kryt se rovněž potýkal s časovou dilatací a díky tomu jsem tak tak stihl začátek Hlukové sekce, která tak budiž jediným setem, který jsem v krytu zhlédl od začátku do konce. Set téhle hlukové kolaborace nelze komentovat jinak než parafrází popisku kapely: Noise, noise, noise! Tohle bylo po zatěžkaném, pomalém ambientu přesně to, co jsem potřeboval a bylo to kurva povznášející. Nevím, co víc dodat, snad jen, že přesně v duchu tradice “v nejlepším se má skončit” se tomuhle ukrutnému bordelu podařilo v naprosté extázi vyhodit pojistky dobrých pět, deset minut před koncem setu. Snad to jen dokládá, jak kulervoucí to bylo.

Díky krátkému občerstvení, během kterého jsem se trochu oklepal z Hlukové sekce, jsem dorazil do Divadla zhruba deset minut po začátku The Devil & the Universe. Na tenhle dark wave/ambient z dílny ikony rakouské scény, Ashleyho Dayoura, který je světu známý spíše díky goth rockové kapele Whispers in the Shadow, jsem měl políčeno už delší dobu a tak mě trochu zamrzelo, že jsem přišel o něco později, než jsem chtěl. K mému překvapení postrádalo duo typické kozí masky a hudba to byla zatraceně živelná. Dvoje perkuse, samply, klávesy a baskytara skýtaly v režii Ashleyho a jeho spoluhráče Stefana Elsbachera pěkně našlápý a energický set. Hrálo se z obou desek, debutové “:Imprint Daath:” i loňské “:Evoking Eterninty:” a rituál podmázlý velmi podařenou projekcí přímo vybízel k tanci. The Devil & the Universe mě tak velmi příjemně potěšili a vystoupení v rámci Hradeb samoty mi bylo příjemným odčiněním za promeškaný koncert z loňského listopadu.

Po vydařeném rituálu přišli In Slaughter Natives. Mě, coby nepolíbeného jejich tvorbou, naprosto s přehledem rozštípali svým martial industrialem na kaši. Hrubé deklamace, pochodové rytmy a temné dunění zarývající se hluboko pod šedou kůru mozkouvou. Sakra, to aby se člověk skoro styděl, že něco tak skvělého neznal dřív, než to slyšel prvně. Věřím, že bych si jejich set pak užil ještě o něco víc, protože už takhle to bylo skvělé a pro mě parádní zakončení večera. Ačkoliv bych možná délku setu uvítal trochu kratší, rozhodně na mě udělali stejně dobrý dojem, jako předchozí dvě vystoupení. Jeden z vrcholů už tak vydařeného večera.

Už už jsem byl rozhodnut, že po In Slaughter Natives se odeberu na kutě, neboť po dosti vyčerpávajícím programu jsem byl utahaný jako pes, tu jsem ale z prostor Divadla zaslechl něco, co znělo, jako když člověk mučí psa. Když jsem krátce nahlédl, zjistil jsem, že zvučí poslední kapela večera, My Live Evil, což vypadalo zhruba tak, že na pódiu stáli dva muzikanti (?) se saxofony, náhodně do nich foukali a ještě náhodněji mačkali jejich klapky, to vše přes samplovanou vážnou hudbu. Ačkoliv podobnou avantgardu bych jindy neskonale uvítal, protože to bylo fakt divné (sice ne tolik jako Asuna, ale pořád dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost), usoudil jsem, že něco takového bych už asi nedal a raději se do stanu skutečně odebral. To jsem však netušil, že i v kempu bude slyšitelnost tohohle sboru chorých slůňat pořád velmi dobrá a tu půlhodinku hodnou blázince si vyslechnu sakumprásk celou. Co tak říkali moji kolegové, v průběhu vystoupení to bylo ještě o něco šílenější, nejen díky slečně s proklatě zařízlými pysky v legínách. Pokud na tuhle zběsilost ještě někdy v životě narazím, upřímně doufám, že v trochu lepší kondici, protože tohle je přesně věc, kterou bych někdy rád zažil na vlastní kůži.

Ale k festivalu. Z pátých Hradeb samoty jsem si odvezl veskrze pozitivní dojmy. Ačkoliv hlavním tahákem pro mou maličkost byla především Sui Generis Umbra (na Castle Party do Polska, kde se odehraje jejich druhé vystoupení, se mi vážně příliš táhnout nechtělo), rozhodně nelituji. Oproti loňsku mi line-up sedl podstatně víc a přišlo mi, že hlavní scéna byla podstatně pestřejší a barevnější (jakkoliv duší stále černá), co do výčtu žánrů, ale i co do performancí, projekcí a vůbec pódiové prezentace kapel. Upřímně mě mrzí, že jsem si nenašel více času, který bych strávil na druhé stagi, ale jak jsem již jednou zmínil, i ta hlavní nabízela dost skvělé hudby, která za to stála i v těch mně neznámých případech. Co mi ale na Hradbách samoty bylo sympatické ze všeho nejvíc, to byla téměř rodinná atmosféra. Sice bych uvítal o něco větší počet návštěvníků, letošní ročník na druhou stranu nabídl ještě komornější prostředí než loňské Veveří. Možná právě výběrem prostoru. Tak či onak, i přes pár neduhů se páté Hradby samoty rozhodně vyvedly a nezbývá než se těšit na příští ročník.


Fyrnask – Eldir Nótt

Fyrnask - Eldir Nótt
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2013
Label: Temple of Torturous

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Německý jednočlenný projekt Fyrnask se pro mě stal jednou z těch záležitostí, které si seženete jen tak náhodou a čekáte, co se z toho vyklube… a ono se z toho vyklube něco, co vás doslova posadí na prdel. Pod obalem s hejnem bílých holubic na černém pozadí, což je na poměry black metalu motiv poměrně nezvyklý, se totiž ukrývá neuvěřitelně silná deska, již bych se rozhodně nebál označit za skvost.

Úvod “Eldir Nótt” obstarává bezejmenné intro, které se stupňuje hodně pozvolně, ale velice dobře graduje a člověka opravdu dokáže navnadit na to, co se má dít v následujících 50 minutách. Hned s první regulérní skladbou “Vigil” pak Fyrnd, jediný člen Fyrnask, zcela zřetelně ukazuje, proč ode mě jeho dílo dostává tak vysoké hodnocení. Pokud občas řeknete, že vás některé album doslova pohltí, tak zde je to přesně ten případ. Jakmile nastoupí úvodní mohutná zvuková stěna a s ní různé atmosférické prvky v pozadí, posluchač hned začne tušit, že zde rozhodně nepůjde o nic triviálního. A ještě než “Vigil” poprvé dospěla do konce, ta deska už mě měla. A všechny následující písně na “Eldir Nótt” mi bezezbytku potvrdily, že je to zcela právem. Ať už se Fyrnd pustí do dlouhých opusů jako “Jarðeldr” či “Síaða”, nebo nasadí nemetalová intermezza jako “Suonnas sedir” či “Samas stígr”, vždy se jedna o skoro dech beroucí zážitek.

Největší předností “Eldir Nótt” je zcela bezesporu neskutečně hutná, silná a hluboká atmosféra prastarého šamanismu a primitivních pohanských rituálů. Nemůžu si pomoct, ale přesně takto na mě “Eldir Nótt” působí, byť třeba obálka tomu neodpovídá… tma osvětlená jen otevřeným ohněm, jeskyně, kosti… a obrovsky působivý zážitek.

Tak jako tak je “Eldir Nótt” doslova lahůdkovou záležitostí pro všechny black metalové fajnšmekry. Nemůžu si pomoct, ale pod hlavičkou Fyrnask vyšel opus, který považuji za jednu z nejkvalitnějších žánrových nahrávek tohoto roku, a už teď vím, že “Eldir Nótt” bude o místo v top5 2013 minimálně bojovat – s reálnými šancemi se tam dostat.