Archiv štítku: black metal

Satanic Warmaster – Nachzehrer

Satanic Warmaster - Nachzehrer
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.8.2010
Label: Werewolf Records

Tracklist:
01. Intro
02. Satan’s Werewolf
03. Vampires
04. Warmaster Returns
05. One Shining Star
06. Bestial Darkness
07. Rotting Raven’s Blood
08. Utug-Hul

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Největší kouzlo a zároveň i nevýhoda hudby Werwolfa a jeho Satanic Warmaster (ano, chápete správně, tady máme co do činění s jednočlenným projektem) tkví v tom, že je to čistokrevný a ničím neředěný podzemní black metal s těžce garážovým zvukem, a pokud na tuhle hru nejste ochotni přistoupit, držte se od „Nachzehrer“, potažmo i od všech počinů Satanic Warmaster pěkně daleko. Zároveň je však pro případné nezasvěcence nutno zdůraznit, že právě tento projekt patří ve svém specifickém hudebním subžánru mezi absolutní špičku.

Musím se přiznat, že na Satanic Warmaster mi vždy vadila jedna věc, a sice že se jedná o kapelu, která svůj talent rozmělňuje v nepřeberném množství splitek, EPček a podobných neřadových kraťasů. Kdyby se tak nedělo, nemám pochyb o tom, že by Satanic Warmaster mohl mít na kontě minimálně o jedno dlouhohrající album více. Jak je ale známo, žádné „kdyby“ neplatí a „Nachzehrer“ je tudíž čtvrtou řadovkou za nějakých 12 let fungování, navíc řadovkou, která přichází až dlouhých pět let od minulého opusu „Carelian Satanist Madness“, který určitě nejeden příznivec tvorby Satanic Warmaster (mě nevyjímaje) považuje za vrchol celé kariéry tohoto projektu. „Nachzehrer“ však místo aby navazovalo na „Carelian Satanist Madness“, tak se spíše otáčí ze předchozími dvěma počiny, zejména pak k debutu „Strength and Honour“.

Co to ale znamená? Za prvé je to cítit na opravdu hodně UG produkci, kde není nouze o garážový sound plný různých chyb (jako je například praskání techniky v některých písních apod.). Nahrávky, jako je tato, se však neposlouchají pro nějaký dokonalý zvuk, který byl rozdrtil reproduktory vaší soustavy na prach. Obdobné záležitosti člověk poslouchá jenom z toho důvodu, aby si užil tu neopakovatelnou nenávistnou atmosféru, které s digitálně vyleštěnou produkcí prostě nedosáhnete, ani kdybyste se posrali. A co si Satanic Tyrant Werwolf může připsat k dobru, je fakt, že ani jeho nejnovější počin „Nachzehrer“ v tomto ohledu nezklamává.

Byť – a klidně to řeknu rovnou – „Nachzehrer“ kvalit svého takřka dokonalé předchůdce „Carelian Satanist Madness“ nedosahuje, pořád se jedná o desku, kterou by si dle mého názoru neměl žádný fanoušek černého kovu nechat ujít. Z počátku se mi nahrávka zdála jaksi nenápadná, ale jak jsem to párkrát poslechl, člověka to prostě chytne. Zvláště pak čím víc se album blíží svému konci, tím víc nabírá na síle a například taková předposlední „Rotting Raven’s Blood“ je skvost jako poleno.

Satanic Werwolf Tyrant svou tvorbu rozhodně netvoří bezhlavě a bezmyšlenkovitě za účelem vypadat „co nejvíce trve“, ale přestože se jedná o materiál opravdu hodně syrový, pořád jsou jednotlivé kompozice vystavěné velice citlivě tak, aby posluchačsky nenudily. To byste se divili, kolik toho zvládnou lehké dotyky kláves v úvodní (nepočítáme-li intro „Intro“) „Satan’s Werewolf“. Nebo veskrze hitový refrén v hned následující „Vampires“ budiž dalším příkladem.

Satanic Warmaster

Nejsou výjimkou UG kapely, jež za záměrně špatnou produkcí skrývají nedostatečnou schopnost ovládat své nástroje, to ale ani v nejmenším není případ Satanic Warmaster. Vezměte si takovou „Warmaster Returns“. Ne, že by to byl takhle špatný song, je to zlo jak sviňa a mně se to opravdu líbí, ale speciálně u tohoto kousku je cítit, že kdyby to někdo nahrál s pořádnou produkcí, tak by to byla tak maximálně kulervoucí pecka, že by se sousedi divili. Jak říkám, je to rozhodně výborné i v téhle podobě, Satanic Werwolf Tyrant by se však neztratil, ani kdyby měl nahrát „normálně“ znějící desku. V případě Satanic Warmaster tak naschvál špatný zvuk není ničím menším než uměleckým záměrem. Ale jak jsem již podotkl na začátku, musíte mít na podobnou věc prostě „buňku“, abyste to dokázali ocenit.

Minimálně od páté „One Shining Star“„Nachzehrer“ naprosto zabíjí a až do konce jede v neuvěřitelně zběsilé kvalitě. Zatímco „One Shining Star“ splňuje do puntíku význam slova „hitovka“ (ehm… v rámci žánru, samozřejmě), „Bestial Darkness“ je oproti tomu těžká naklepávačka, která vás bez milosti zdrtí. Za vrchol nahrávky já osobně považují již zmiňovanou předposlední „Rotting Raven’s Blood“, což je opravdu nádherný kousek, který naprosto přesně ukazuje, proč že je Satanic Warmaster na podzemní scéně takovou veličinou. Však si to poslechněte, protože to vážně stojí za hřích. Decentní melodická linka sedne do pomalého tempa jak pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec, a když Werwolf začne „krákorat“ jednotlivá slova, nedokážu si představit blackmetalistu, jehož by tohle nebralo.

Možná je to mou sympatií k podobným undergroundovým projektům, ale mně se „Nachzehrer“ prostě líbí. A to natolik, že jsem se rozhodoval mezi sedmičkou a osmičkou. K té nižší variantě jsem se přiklonil především z důvodu porovnání s předchozím majstrštykem „Carelian Satanist Madness“, který přece jenom zůstal nepokořen. Nezastírám však, že je výsledná sedma silná.


Demonic Resurrection – The Return to Darkness

Demonic Resurrection - The Return to Darkness
Země: Indie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Candlelight Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Demonic Resurrection je kapela pocházející z Indie. Z Indie, říkáte si? Tam něco jako metal vůbec znají? Ano, znají. Sice není tak rozšířený, ale je tam. A navíc, konkrétně od této kapely vzniká poměrně kvalitní. “The Return to Darkness” už je třetí prací této party. První album s názvem “Demonstealer” vyšlo roku 2000, vydala si jej sama kapela . O pět let později už se ale dostal ven “A Darkness Descends”, tentokrát přes plnohodnotný label, který založil sám zpěvák a kytarista Sahil Makhija. Pojmenoval ho právě jako svou první desku. Aktuální nahrávka už ale přešla částečně pod Candlelight, kteří zajistili vydání po celém světě a ne jen po Indii.

Demonic Resurrection se letos podívali i do Čech a okusili atmosféru velkého festivalu. A jak jste se mohli dočíst v reportu, kapela z toho byla nadšená. Na svém Facebook profilu se o tom ještě častokrát zmiňovali a celkově je to tu velice bavilo a při své budoucí evropské tour na Prahu nezapomenou.

Kapela hraje death/black metal doplněný o trošku symfonie, kterou zajišťují klávesy. Album otevírá “Between Infinity and Oblivion”, je to ale v podstatě intro a deska se plnohodnotně rozjede až v další “Where Dreams and Darkness Unite”. Všechny songy jsou poměrně dlouhé. Nejkratší, pokud nepočítáme intro, je pátá “The Unrelenting Surge of Vengeance”, která má pouze pět minut. Možná proto na ni byl natočen i videoklip. Mně osobně se nejvíce líbí “Lord of Pestilence”, skoro dvanácti minutové dílo. Ze začátku je poměrně nenápadná, nedočkáte se ani growlu, ale jen čistého zpěvu doprovázeného pomalým tempem bicí a kytary. Po třech minutách to ale vypukne, dlouhý řev a začne jízda, která se až do konce nezastaví.

“The Return to Darkness” je poměrně zajímavá deska. Spojení symfonie s death/blackem je dobrý nápad. Kapela určitě hodně těží z toho, že je odněkud z Indie, než kdyby byla ze Švédska, protože každý si radši pustí neokoukanou indickou scénu. Nicméně když pomineme tento fakt, jedná se jen o další album do řady dalších, protože nepřináší zas tak nic přelomového. Poslouchá se velice dobře, přesto tam ale něco málo chybí. Doufejme, že to dopilují do další desky.


Další názory:

Deska “The Return to Darkness” má jeden zásadní problém, a sice že se snaží vzbudit dojem, že je v ní něco víc, než tomu ve skutečnosti je. Pokud se totiž nenecháte strhnout epickou a bombastickou produkcí (která je jen tak mimochodem na můj vkus možná až moc pompézní) a nahlédnete pod povrch, zjistíte, že hudba Demonic Resurrection je vlastně docela prázdná. Měřeno šuplerou v podstatě ani není co vytknout, měřeno pocitem už je to o poznání horší. Nechápejte mě špatně, deska obsahuje pár opravdu silných momentů, ale na takovou stopáž je jich sakra málo a ztrácejí se mezi spoustou vaty. Kapela tak může lákat posluchače maximálně na svůj exotický původ, na samotnou muziku však nikoliv. Pouze lehounký nadprůměr a hodně slabá 6. Na druhou stranu, pochvalu si zaslouží velice pěkný artwork.
H.


Watain – Lawless Darkness

Watain - Lawless Darkness
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.6.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Death’s Cold Dark
02. Malfeitor
03. Reaping Death
04. Four Thrones
05. Wolves Curse
06. Lawless Darkness
07. Total Funeral
08. Hymn to Qayin
09. Kiss of Death
10. Waters of Ain

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Watain v roce 2007? Watain v roce 2007 nemají obdoby. Tenkrát totiž vydali opus „Sworn to the Dark“, nenapodobitelné veledílo, na němž bylo zhmotněno samotné peklo, monument, který nejenže pohřbil vše, co kdy Watain udělali v minulosti, ale nechal daleko za sebou i drtivou většinu desek, jež onen rok vyšly (a že konkurence malá rozhodně nebyla). „Sworn to the Dark“ je přesně ten typ nahrávky, jaká rozděluje kapely výjimečné od těch „jenom“ dobrých.

A Watain v roce 2010? Rok 2010 je pro fanoušky Watain rok očekávání, neboť právě letos vychází (resp. už vyšel) přímý nástupce „Sworn to the Dark“„Lawless Darkness“. Hlavní mozek Erik Danielsson nešetří superlativy, promo materiály čítající prohlášení jako „Black Metal shall be reborn“ nebo „The return of Black Metal“ působí až troufale… člověk musí mít opravdu kuráž propagovat svůj výtvor takhle, anebo doopravdy mít v kapse materiál, který bude bořit světy. A jaké tedy „Lawless Darkness“ ve skutečnosti je? Abych řekl pravdu, první poslech mě zklamal. A to hodně. Tohle že má být pokračování té bestiality, kterou bez zaváhání považuji za jedno z nejlepších blackmetalových alb vůbec? Není to špatné, ale nástupce takřka dokonalé desky? Uff…

Naštěstí mám stále ještě v paměti, jak se mi na prvních pár poslechů jevilo „Sworn to the Dark“. Řečeno diplomaticky, rozhodně ne tak kvalitní, jako se mi jeví teď. Rovněž mají noví Watain štěstí i v tom, že já nejsem někdo, kdo by alba zahazoval po prvním ochutnání, zvláště pak jedná-li se o záležitost, na niž jsem tak dlouho čekal a od níž jsem toho i hodně očekával. A tak jsem dal „Lawless Darkness“ šanci, nechal si odstup (ještěže jsem recenzi nepsal hned po vydání!)… a kurva, ono to tam je! Síla jak hovado! Ještě před měsícem jsem to tam neslyšel a teď mi přijde, že jsem asi byl hluchý. Watain rozhodně nezklamali. Veřejně se přiznávám, že je mi hanba, že jsem o nich pochyboval. Watain stvořili opus, který prostě potřebuje čas, ale věřte mi, vyplatí se to, protože pak je to orgasmus pro uši. Těžko to popsat, nevím, co byste chtěli slyšet, a tím pádem ani nevím, co napsat. Snad jen… je to prostě nářez. Znáte ten pocit, kdy dvě kapely hrají relativně to stejné, stejný styl, ale zatímco u jedné to zavání průměrem, u druhé ty riffy dýchají něčím speciálním? Tak to druhé je přesně případ Watain, akorát ještě minimálně dvakrát znásobené.

Nelehké je porovnávat desky „Lawless Darkness“ a „Sworn to the Dark“. Zatímco jednu poslouchám už celé tři roky a znám ji takřka zpaměti i pozadu, druhá mi leží v uších teprve něco málo přes dva měsíce. I z tohoto důvodu si u mě zatím na o něco vyšším stupínku stojí právě ten o tři léta starší kousek, což je i důvod, proč ve výsledném hodnocení nakonec dávám „Lawless Darkness“ o jeden bod méně, než by ode mne dostal jeho předchůdce. I když, kdo ví, jak budu aktuální počin hodnotit v době, kdy jej budu mít možnost poslouchat nějakých pár let. Nevím, uvidíme, zeptejte se za těch pár let.

V jednom oboru však, a to s jistotou mohu prohlásit už dnes, dává „Lawless Darkness“ svému staršímu pekelnému bratříčkovi přece jenom na frak – jsou to kytarová sóla. Dvěma slovy: naprostá nádhera. A nemám tím na mysli jednu konkrétní skladbu, ale všechny, každé sólo na „Lawless Darkness“ do jednoho je absolutní lahůdka pro posluchačovo ušní ústrojí. Víte, já nejsem člověk, který by se v poslouchání kytarových masturbací nějak vyžíval, ale když to stojí za to, jsem ochoten kdykoliv a bez meškání smeknout svůj pomyslný klobouk. A tady to za to stojí. Smekám!

Watain

(Zde bych si dovolil menší vsuvku, která se sem zdánlivě nehodí. Při psaní recenze samozřejmě „Lawless Darkness“ poslouchám, právě hraje předposlední píseň „Kiss of Death“, pasáž okolo třetí minuty s dech beroucím sólem. Umírám. Promiňte, ale muselo to ven…)

Nerad bych se dostal do situace, kdy bych měl vypíchnout nějaké jednotlivé kompozice nad ty ostatní. Shrňme to obligátním rčením, že každý kousek „Lawless Darkness“ má své pevné místo a smysl. Ale přece jenom… přijde mi, že to Watain snad dělají schválně, že jejich beztak už kvalitní nahrávky neuvěřitelně kulminují ve svém závěru. Zatímco „Sworn to the Dark“ působivě zakončovala uhrančivá hymna „Stellarvore“, novinka na svém konci ukrývá absolutní nádheru, pro níž už snad ani neznám dostatečná superlativa. Zcela vážným aspirantem na post možná té nejlepší kompozice Watain vůbec je kolosální „Waters of Ain“. Nemám ponětí, kde Erik na ty nápady chodí, tohle opravdu musel vytáhnout ze samotného Pekla. Zcela vážně, komu se tohle nelíbí, nemá uši! Snad to budou hrát i živě. Ze zajímavosti můžeme dodat, že si v tomto opusu zahostoval i Carl McCoyFields of the Nephilim.

Před samotným závěrem recenze je bezpodmínečně nutné zmínit ještě jednu věc, která taktéž tvoří nedílnou součást „Lawless Darkness“. Mám na mysli přenádhernou grafickou podobu alba. Nenapadá mě nic jiného, než jenom skvost, skvost a ještě skvost.

Nebudu zastírat fakt, že Watain přece jenom patří k mým velkým oblíbencům, což mi možná lehce kalí úsudek, ale nemůžu pomoct, „Lawless Darkness“ si ke mně i přes počáteční nedůvěru cestu našlo. Je to skvělá deska, já jsem plně spokojen, a nemám tak jiné možnosti než jít s hodnocením vysoko, z mého pohledu však zcela zaslouženě. A fakt, že se nahrávka neotevře hned s prvním poslechem, jí v konečném důsledku ještě zvedá kredit.

(P. S. Právě teď se pomalu chýlí ke konci závěrečná „Waters of Ain“. Opravdový klenot.)


Nefarium – Ad discipulum

Nefarium - Ad discipulum
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.5.2010
Label: Agonia Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem poprvé doposlouchal novou fošnu italské hordy Nefarium, zůstal jsem stát s otevřenou hubou. Reference na “Ad discipulum” jsem ze všech stran zaznamenal veskrze jen kladné, přičemž ještě ty nadšené převažovaly, neváhal jsem tudíž s aplikováním desky do svých vlastních sluchovodů a… kurva jo, doopravdy je to tak skvělé. Pěkný čas jsem neslyšel takhle kulervoucí materiál. Že by mě nějaká čistokrevně black metalová fošna hned napoprvé takhle odstřelila, to pamatuji naposled u Poláků Besatt a jejich “Demonicon” (a že to je pořádné peklo!).

Pomalé tempo? Nízká rychlost? Neznáme, nevedeme. Pomalu se špatně drtí křesťanská chátra! Nefarium do toho šlapou na plný plyn (a když čistě náhodou na pár vteřin rychlost poklesne, je to jen nádech před dalším nářezem), avšak s bravurou zvládají to, co umí jen několik málo vyvolených – i v těch nejvyšších obrátkách bez problému udržet posluchačovu pozornost od začátku do konce. Nefarium na to jdou chytře. Ano, je to nářez, a jaký, ale je rozdíl mezi “nářez” a “nářez bez mozku”. A to druhé “Ad discipulum” rozhodně není. Hudba je to rychlá, smrtící, nekompromisní a bez servítek, zároveň však do detailu promyšlená a vymakaná. Nějaká bezmyšlenkovitá satanic hoblovačka? Rozhodně ne! Satanic hoblovačka s myšlenkou? Jednoznačně ano!

Důkazem budiž hned první zásek “Tongue of the First Pope (Simon Peter)” – žádné sraní intrem či něco podobného, Nefarium pálí ostrými hned od začátku. Klepačka jak prase, drtivé riffy, vymakaná kytarová melodika a jedovatý vokál, kapela je bez jakýchkoliv otázek připravená zadupat vás do země hlavou dolů… a přitom, když se zaposloucháte… to v pozadí jsou opravdu smyčce? A co to luxusní sólo? Takových chuťovek je po celé desce “poschovávaných” mnohem, mnohem více. To u průměrných smeček rozhodně nenajdete.

To mi věřte, že ta pětatřicetiminutová nálož uběhne pokaždé jak voda, aniž by nudila. Byť to zní možná trochu divně, popis inteligentně pojaté (a to prosím i v textech, které tentokrát tvoří koncept, stačí si prohlédnout jen tracklist) neředěné agrese a nenávisti “Ad discipulum” vystihuje asi nejlépe. Z každé vteřiny přímo cítíte tu absolutní zběsilost. Extrémní a brutální, avšak chytré a promyšlené. Navíc ve skvělém (drtícím) zvukovém hávu a se strhující grafickou stránkou. Osmičkové hodnocení je minimum, cokoliv menšího dát prostě nejde. Jednoznačně prozatím ten nejlepší materiál od téhle smečky!


Istapp – Blekinge

Istapp - Blekinge
Země: Švédsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 8.6.2010
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Vinterriket
02. Köldens union
03. 1160 (Miovik)
04. I väntan på den absoluta nollpunkten
05. Evig köld koncentrerad
06. Snö
07. Fjällhöga nord
08. Bortgång af alvrödul, ljusets förfall
09. –
10. Blekinge

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Istapp jsou relativně nová akvizice na blackmetalové scéně. Říkám „relativně“, protože v podstatě fungují už deset let, první demosnímky však přišly až o pět let později a první oficiální dlouhohrající debut „Blekinge“ až nyní. Z podzemí si je vytáhl jeden z největších vydavatelských hráčů na metalovém poli – firma Metal Blade, díky čemuž se Istapp dostává značné pozornosti, vyvstává tudíž ale otázka, čím to, že vlastně neznámá kapela dostala důvěru od tak velkého labelu? Odpověď bude samozřejmě nejlepší hledat právě v čerstvé desce „Blekinge“

Sluší se hned z kraje podotknouti, že Istapp potenciál opravdu mají. Předně je nutné mít na paměti, že kapela neprodukuje žádné extrémní peklo, ale pohybuje se v mantinelech melodického a ve své podstatě vlastně i „hitového“ (byť se mi tento výraz ve spojitosti s jakoukoliv formou žánru příčí) black metalu. Přílišnou originalitou sice Istapp neoplývají, se samotnou kvalitou je to už ale o poznání lepší (a to je v mnoha případech lepší než originální, ale na hranici poslouchatelnosti vyhnaná muzika).

Základním atributem, na němž je atmosféra „Blekinge” vystavěna, je zimní období. Spíše než k pojetí zimy, kterým se vyznačuje kupříkladu tvorba nedávno recenzovaných Forest Silence, mají Istapp blíže k vyjadřovacím prostředkům legendárních norských sousedů Immortal, avšak v omnoho melodičtějším pojetí a méně riffovějším podání. Tempo nahrávky je po většinu času kvapíkové, kytary do něj kouzlí jednu vyhrávku za druhou, tu a tam je to proložené nějakou patřičně mrazivou vybrnkávačkou, většinou využitou jako intro/outro jednotlivých skladeb. Chybět nemůže ani obligátní krkavčí vokál.

Za těch deset let si Istapp na svůj debut nastřádali hezky vyrovnaný materiál, který postupným obrušovaným vypilovali do té evidentně nejlepší podoby. Rovnou osm skladeb z „Blekinge“ se již dříve objevilo na demo počinech (popř. kompilaci „Köldens union“) v o něco hrubších verzích. Pokud se pustíme do srovnání těchto písní v podobě z „Blekinge“ s podobou dřívější, jasně – alespoň u mne tomu tak je – vítězí ty současné verze, které jsou přece jenom viditelně nabroušenější a (nejen zvukově) propracovanější.

Vypíchnout jsem se rozhodl celkem čtyři kompozice, které já osobně považuji za stěžejní momenty nahrávky. Nejprve musím rozhodně zmínit druhou „Köldens union“, již rozjíždí ukázkově mrazivé intro přecházející v bezesporu poslechuhodný kousek. Kytara v předrefrénové části doslova perlí vskutku výtečnou melodii, která připravuje půdu na efektní nástup sborů.

Mým osobním favoritem „Blekinge“ je skladba „I väntan på den absoluta nollpunkten“, které k dokonalosti stačí jediná věc – refrén. Ze začátku na posluchače sice číhá velice rychlá pasáž, která se však brzy strhává právě v onen zmiňovaný, nádherně čistě odzpívaný (!!!) refrén. Jedna z částí desky, při jejímž poslechu nepokrytě „umírám“.

Jako jasná koncertní tutovka se mi jeví lehce agresivnější halekačka (v tom dobrém slova smyslu) „Snö“, kde opět musím vyzdvihnout povedený refrén, jehož neustálé vyřvávání titulního slovíčka „snö“ (ke konci obměněné na „död“) se člověku prostě nemůže nevrýt napevno do mozkovny.

Další zajímavý kousek se ukrývá pod prazvláštním názvem „–“. Skladbu načíná lehce hororové intro, jež se zvrhává v jednu z nejtvrdších pasáží na „Blekinge“, která se bez uzardění otírá až o hájemství čistokrevného true black metalu, o přítomnost ukázkově mrazivých melodií však posluchač nezůstane ochuzen ani tentokrát, což je jedině dobře. Hodně silný vál.

Plný počet bodů Istapp musí získat za grafické provedení nejen alba, ale i všech věcí okolo. Stačí se podívat na obálku „Blekinge“ nebo promo fotky, radost pohledět.

Istapp

Takže, jak si tedy Istapp, potažmo jejich album „Blekinge“ stojí? Pokud to z předchozích řádků dostatečně nevyplynulo… dobře. Hodně dobře, zvláště vezmeme-li v potaz, že se jedná o debutový dlouhohrající materiál kapely (i když je pravda, že nebýt kapela schopná po desetileté existenci vydat něco kvalitního, bylo by to na pováženou). Silných momentů je dostatek, přičemž některé jsou opravdu až skvostné (refrén „I väntan på den absoluta nollpunkten“… umírám… vzpomínáte?) a těch hluchých míst je opravdu poskrovnu. Nezbývá mi nic jiného než tasit opravdu hodně, hodně silnou sedmičku, avšak zcela vážně jsem uvažoval i o jeden stupeň vyšším kalibru. Každopádně si dovolím tvrdit, že se jistě vyplatí pohlídat si i budoucí aktivity téhle zajímavé chásky. Jen bych se u případného pokračování „Blekinge“ opravdu hodně přimlouval o hojnější využití onoho výtečného čistého vokálu (přece jenom Istapp hrají melodický black, tudíž by to dle mého názoru nebylo rušivé). A do té doby by je mohl mezitím někdo dotáhnout na koncert k nám, protože nevím jak vy, ale já bych si dal u téhle muziky klidně říct i naživo.


Forest Silence – Winter Ritual

Forest Silence - Winter Ritual
Země: Maďarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 8.3.2013
Label: Panik Terror Musik

Tracklist:
01. The Symbol
02. Winter Ritual
03. The Eternal Winter
04. I Feel the Claws of Darkness
05. Silence

Hodnocení: 8/10

Odkazy:

Jsou prostě kapely, které jsou výborné, ačkoliv je téměř nikdo nezná. Forest Silence patří mezi ně. Jsou kapely, které jsou prostě a jednoduše zvláštní. Forest Silence jsou jedna z nich. Jsou kapely, které se vymykají v podstatě všemu, co si představíte pod pojmem „kapela“. A Forest Silence takoví jsou.

Jelikož dnes máme co dočinění s formací, jež není široké posluchačské obci moc známa, podíváme se nejdříve do její historie. Kořeny Forest Silence musíme hledat u Sear Bliss, vedle kultovních Tormentor (v nichž si jen tak mimochodem brousil hlasivky i legendární Attila CsiharMayhem) zřejmě nejznámějších vývozců black metalu z Maďarska. Pokud se podíváme do dob jejich začátků, konkrétně na tehdejší sestavu, najdeme za klávesami jistého Wintera. A to je náš člověk, protože právě on stojí i za Forest Silence, původně jen ambientním, v roce 1996 založeným projektem. Z tohoto období pocházejí dvě dema „The 3rd Winter“ (1997) a „Winter Circle“ (2000). Ta však nikdy oficiálně nevyšla („Winter Circle“ by ovšem mělo být do konce letošního vydáno), neboť je Winter stvořil jenom pro své potěšení a poskytl pouze svému nejbližšímu okolí.

Zlom nastává až se třetím demem „The Eternal Winter“, kde se Winter poprvé rozhodl vydat směrem k pomalému black metalu v kombinaci s ambientem. Cesty se opět protínají se Sear Bliss (Winter od nich v roce 1997 odešel), když k Forest Silence nastupuje vůdčí persóna Sear Bliss, kytarista András Nagy. V této dvoučlenné sestavě pak projekt přesně po deseti letech existence nahrává svůj debut „Philosophy of Winter“ (a bicí tam samozřejmě nenahrál nikdo jiný než tehdejší bubeník Sear Bliss, Zoltán Schönberger) a od té doby se nad Forest Silence zavřela voda. Čtyři roky nečinnosti však nejsou u podobných tajemných projektů nikterak ojedinělé, takže bylo jen otázkou času, kdy se jméno Forest Silence opět vynoří z maďarských lesů a vypustí další dávku zimní atmosférou opředeného ambientního black metalu. A ten čas nadešel právě teď s minialbem „Winter Ritual“.

Nejedná se však úplně o nový materiál. Nové skladby jsou na „Winter Ritual“ dvě – „The Symbol“ a titulní „Winter Ritual“. Zbylé tři pocházejí z již zmiňovaného dema „The Eternal Winter“, které ale oficiálně rovněž nikdy nevyšlo, takže, ač jsou to kompozice staré osm nebo devět let, vycházejí teď vlastně vůbec poprvé.

A co tedy od „Winter Ritual“, potažmo od celé produkce Forest Silence očekávat? Celé to vystihuje pouze jedno jediné slovo – zima. Nejchladnější období roku, země pokrytá vrstvami sněhu, rampouchy visící z nechybných větví, pomalu se vznášející vločky i sněhové bouře, to vše je alfou i omegou hudby Forest Silence. Jen co nejvěrnější zachycení zimní atmosféry. Nic víc, nic míň. To je vše, oč Winterovi v tomto projektu jde. A daří se mu to na výbornou, to je to, v čem jsou Forest Silence jedineční – v přesném zachycení té unikátní atmosféry mrazivé zimy, zasněženého lesa a hor, kam lidská noha ještě nevkročila. Není to nic veselého, ani to není relaxační hudba a přistupovat takto k Forest Silence by bylo tou největší hloupostí. Něco podobného člověk neposlouchá, aby byl baven, ale aby se na několik desítek minut přenesl do jiného světa.

Forest Silence - Winter Ritual

Všech pět sáhodlouhých kompozic se pohybuje ve středním až pomalém, monotónním tempu, vydechnout vám však nedají. Mrazivé kytary a krkavčí vokál se pomalu ale jistě zadírají pod kůži a jak vás jednou chytnou do svých chladných drápů, už není cesty zpět. Mně osobně těch pět ledových střepů „Winter Ritual“ poslední dobou nedá spát. Ne, není to muzika pro každého a málokdo ji zřejmě vůbec pochopí, mnozí ani nebudou ochotni to zkusit, pro těch několik málo posluchačů, kterým obdobná hudba něco říká, jsou (budou?) však Forest Silence dozajista klenotem.

Důležitým atributem Forest Silence jsou rovněž klávesami tvořené ambientní zvuky prostupující celou nahrávkou a rovněž dotvářející velký díl atmosféry. Svými výrazovými prostředky nemají Maďaři (i když teď už spíš jenom Maďar) daleko například k Burzum z období desky „Filosofem“. Byť jsou obě alba svým konečným vyzněním trochu jinde, styčné body v používání ambientních prvků se dají najít. A i na tom se dá poznat, že Forest Silence rozhodně není věc, již by bylo záhodno přehlížet, když snese srovnání i s takovou veličinou.

Rozdíl mezi dvěma novými kompozicemi „The Symbol“ a „Winter Ritual“ a staršími skladbami nespatřuji v nějaké rozdílné atmosféře, protože i když je dělí téměř deset let, vyznívají velice kompaktně, ale spíše ve stylu použití jednoho nástroje – baskytary. Někdy se až nechce věřit, co se s ní dá všechno udělat. Pravda je taková, že celkový výsledek sice neposouvá jinam, ale notně atmosféru prohlubuje, a už jen to vlastně stačí. Zatímco u staršího materiálu zas tak velkou roli nedostává, u novinkových písní si s jistotou bublá v pozadí a tvoří v podstatě celou jednu další vrstvu hudby. Radost poslouchat.

Konečné hodnocení nemůže být i přes svou nepřístupnost jiné než jednoznačně kladné. A když k tomu připočtu nádherně vyvedenou grafiku digipacku a hlavně bookletu (což při vzpomínce na ne moc povedený booklet „Philosophy of Winter“ obzvláště potěší), nelze vytáhnout menší hodnocení než hodně silnou osmičku. Nebudu vám lhát, velmi reálně jsem přemýšlel i o 9, na tak vysoké hodnocení si však pro jistotu ještě nechám nějaký čas, že „Winter Ritual“ ale stojí za to, to vám s jistotou mohu potvrdit už teď.

Forest Silence - Winter Ritual

Recenzi o takto mrazivé hudbě by se slušelo ukončit stylově tak, že Forest Silence teď opět ulehnou na pár let k zimnímu spánku, než se po čase zase vynoří s novou porcí nevšední hudby zajišťující nevšední zážitky, ale není tomu tak. Jak již bylo naznačeno výše, Winter slibuje, že do konce letošního roku ještě zpětně vyjde druhý demosnímek „Winter Circle“ s dosud neupřesněným bonusovým materiálem. To však není všechno, v přípravě je totiž už i druhá dlouhohrající deska, takže rozhodně je na co těšit.


Keep of Kalessin – Reptilian

Keep of Kalessin - Reptilian
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 10.5.2010
Label: Indie Recordings / Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Dragon Iconography
02. The Awakening
03. Judgement
04. The Dragontower
05. Leaving the Mortal Flesh
06. Dark as Moonless Night
07. The Divine Land
08. Reptilian Majesty

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I když to sám nemám moc rád, dáme si dnes na začátek recenze menší opáčko z historie kapely. Důvod je vcelku jednoduchý – jsem holt prase líné a nemám teď náladu vymýšlet kolosální, sáhodlouhé a album do posledního šroubku rozebírající recenze, proti nimž je „Vojna a mír“ čtivo pro předškolní omladinu. Tak pojďme na to…

První nosiče Keep of Kalessin vznikly v druhé půlce 90. let a nějaký vodvaz to, alespoň pro mě, není. Asi na tom vážně ale něco bude, neboť kapela stadióny bořit nezačala, spíš jen po problémech se sestavou vyšuměla a konec… jenže hlavní tahoun Obsidian Claw to jen tak nenechal a po několika letech formaci obnovil. Pro comebackové minialbum „Reclaim“ ukecal opravdu reprezentativní sestavu (kolikrát na jedné placce slyšíte Attilu Csihara a Frosta?) a o skupinu se začalo zajímat více lidí. Následovalo obstarání nové sestavy (včetně navrátivšího se bubeníka Vyla) a jelo se nanovo – vyšla „Armada“, která Keep of Kalessin opravdu vyšvihla. Určitě nebudu jediný, kdo tuhle fošnu považuje za dosavadní vrchol celé tvorby Keep of Kalessin.

Následující „Kolossus“ však ubral na blackmetalovosti a řezavosti a jaksi nám to celé změkčilo. Ale což, nevadí, protože špatné album to rozhodně není. A tady se z lekce dějepisu dostáváme do žhavé současnosti prezentované pátým dlouhohrajícím počinem „Reptilian“, jenž nedávno vyšel. Tentokrát to takový skok není a novinka spíše pokračuje v cestě nastolené „Kolossus“. Je to dobře či špatně? To záleží na úhlu pohledu každého posluchače. Pokud chcete slyšet můj osobní názor (a netvařte se, že vás to nezajímá!), tak mně to nevadí. Na zadku z toho zrovna nesedím, to tvrdit nemohu, ale že by „Reptilian“ bylo špatné album? To myslím, že určitě ne. Není to nic převratného, co by člověku přeházelo jeho vnímání hudby (a že takové desky se už letos objevily!), ale jako bezproblémová necelá hodinka pohodové muziky, která je tu a tam riffovější, tu a tam zase epičtější, to funguje.

To, že z „Reptilian“ na zadních kapsách kalhot nesedím, však neznamená, že jde o nějaký klystýr. Pravda, některé songy mě spíše více otravují než baví (např. „Judgement“), ale stejně tak jsou na nahrávce skladby dost povedené. Pojďme se tedy podívat, co tracklist ve svých útrobách ukrývá…

Úvod obstarává „Dragon Iconography“ (aneb dráčci nevládnou jen obalům, ale také textům). Tady musím říct, že rozjezd je celkem nic moc, ale píseň v druhé polovině nabere na síle a otvírák je to nakonec povedený, hlavně závěr songu je hodně dobrý. Jen musím zmínit, že některé motivy mi dost silně připomínají titulní věc minulého alba „Kolossus“. Ještě lepší je následující „The Awakening“, která patří mezi jednoznačné vrcholy alba, hlavně ten refrén se povedl

Keep of Kalessin

Za zmínku jistě stojí „The Dragontower“, a to určitě už jen díky faktu, že s ní Keep of Kalessin soutěžili v Eurovizi. Proč si kapela zvolila do komerční soutěže právě tenhle kousek, není moc těžké odhadnout – pecka je to svižná, lehce zapamatovatelná, taková blackmetalová vyřvávačka, na kterou se dá solidně zabékat. Že by mě však nějak štvala, to jistě ne, je to pohodový song. Prostě hitovka.

Druhá polovina „Reptilian“ mi přijde o chlup lepší než ta první. „Leaving the Mortal Flesh“ mi opět dost nápadně připomíná některé pasáže z předchozí nahrávky, zato hned následující „Dark as Moonless Night“, to je jiná káva. U téhle pecky si opravdu chrochtám blahy. Možná by nebylo úplně od věci ji označit jako „baladu“ to však berte s rezervou. Každopádně se jedná o pomalejší, avšak opravdu vyvedenou a procítěnou věc. Nejlepší kus „Reptilian“? Možná, prozatím je ve vedení, jenže další dvě písničky jsou pořád před námi, a jak se za pár minut ukáže, Keep of Kalessin ještě jeden opravdový trumf v rukávu mají – je jím závěrečná rozmáchlá kompozice „Reptilian Majesty“ o délce téměř čtvrt hodiny. Spousta zajímavých pasáží (hlavně ta začínající v čase čtyř minut je hodně dobrá a svým způsobem překvapující, takových částí bych si nechal líbit i víc), hudební vypravěčství, prostě epická skladba, jak má být. Takhle si to líbit nechám.

Keep of Kalessin

Nuže, zbývá nám ještě nějaké to závěrečné hodnocení a máme to pro dnešek za sebou. „Reptilian“ Keep of Kalessin kredit jistě nesníží, spíše naopak. Lidi se chytnou na dobré promo, prďácký obal (i když mně se fakt nelíbí) a halekačku „The Dragontower“, která, jak se zdá, má potenciál natáhnout i nemetalové publikum (v domácím Norsku se skupina umístila na 2. příčce žebříčku prodejnosti… a pochybuji, že by to skupovala místní blackmetalová frakce). Summa summarum, s tímhle matrošem u mě Keep of Kalessin mají pěknou sedmičku, ale (a vím, že teď budu trapný) „Armada“ to prostě není, tu už zjevně nepřekonají.


Enochian Crescent – NEF.VI.LIM

Enochian Crescent - NEF.VI.LIM
Země: Finsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 28.4.2010
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Lyijysiipi
02. Mato Musta Maanalainen
04. Muisto Sorkasta
05. Golgotha
06. Omega Nefilim

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Jsou kapely, jejichž muzika je prostě výjimečná. Nejsou třeba známé, nemají podporu velkých labelů, nejezdí dlouhá turné po celém světě, ale samotná hudební produkce vyráží člověku dech. A Finové Enochian Crescent mezi ně bezesporu patří. Již od svých počátků produkují neotřelý a netuctový black metal, jaký se hned tak neslyší. To se ale změnilo v roce 2006 s třetím albem „Black Church“ (resp. 2005 se split albem „O.B.C“), kdy se Enochian Crescent vydali do progresivnějších vod s naprosto famózním výsledkem, který mě ani po těch několika letech nepřestává udivovat. Opravdový klenot.

Čtyři roky však byla kapela – co se vydávání jakýchkoliv počinů týče – zticha. V roce 2009 nejdřív ohlásila tvorbu nového materiálu a teď, právě po oněch čtyřech letech, máme před sebou výsledek – minialbum „NEF.VI.LIM“, jež má kromě představení současného vyznění skupiny za úkol rovněž navnadit na čtvrtou dlouhohrající desku, jejíž datum vydání i nahrávání jsou však prozatím ve hvězdách. Než se tak ale stane, pojďme se podívat, jaká překvapení skýtá šestiskladbové „NEF.VI.LIM“

Nahrávka se rozjíždí s „Lyijysiipi“ a začátek je to bez jakýchkoliv pochyb naprosto úžasný. Propracovaná kompozice s mnoha změnami, různými odstíny a čistě odzpívaným refrénem jasně ukazuje, kde tkví největší síla současných Enochian Crescent – v chytrosti. Zdánlivě jednoduché nápady v sobě skrývají mnohá zákoutí, díky nimž se hudba kapely prostě nedá oposlouchat. Díky chytře vystavěné struktuře s mnoha dynamickými přechody píseň nabírá síle a graduje, aby skončila v působivém finále.

Druhá „Mato musta maanalainen“ je o něco málo ostřejší věc, Enochian Crescent však vědí, do čeho píchnout, aby se to nějak nezvrhlo, a do klíčových momentů skladby zasadili lehkou sólovou kytaru, která se nad čistě blackmetalovým základem přímo vznáší, aby nakonec vybuchla v nádherném melodickém sólu. Pak opět zpátky jedna zemitější pasáž, refrén a konec dalšího povedeného songu.

Absolutní supernova se ukrývá pod položkou číslo 3 – „Muisto sorkasta“. Jediná starší skladba na „NEF.VI.LIM“, jejíž původní verze se objevila na již jednou zmiňovaném split albu s O a The True Black Dawn. Znovunahrání však písni jednoznačně prospělo, dočkala se prohloubení všech motivů a rovněž značného prodloužení hrací doby (o celou minutu a půl). Jedná se o pomalý, melodickými refrény protkaný žalm s místy až psychedelickým nádechem. Zatímco původní verze byla více zlověstnější, ta nová je spíše smutnější, mně osobně se však líbí o kousek více.

Rozebrali jsme zatím tři songy, čili přesně polovinu nahrávky, má cenu v tom pokračovat? Tak jen namátkou, jak zní následující „Ystävämme nukuu“. Oproti „Muisto sorkasta“ Enochian Crescent opět znatelně zrychlí, ale skvělé nápady zůstávají a jeden vyvedený moment střídá druhý. Zkráceně bych mohl říct, že celá šestice skladeb na „NEF.VI.LIM“ stojí za to, každá má to svoje.

Enochian Crescent tentokrát nahráli dosti různorodý materiál, což ovšem není na škodu, protože kapela formátu Enochian Crescent si to může dovolit, neboť i přes různorodost nahrávka drží pohromadě. Já osobně jsem s výsledkem opravdu spokojen, mé sluchovody prahnoucí po náročnější muzice jsou rovněž ukojeny. Takovéhle věci si opravdu nechám líbit. Jedinou chybičkou na „NEF.VI.LIM“ tak je pouhá půlhodinová stopáž, ale na druhou stranu, přece jenom je to minialbum, takže to se dalo čekat. Každopádně nezbývá nic jiného než netrpělivě vyčkávat další dlouhohrající počin. A právě poslechem „NEF.VI.LIM“ se ten čas bude krátit nejlépe.


1349 – Demonoir

1349 - Demonoir
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.4.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Tunnel of Set I
02. Atomic Chapel
03. Tunnel of Set II
04. When I Was Flesh
05. Tunnel of Set III
06. Psalm 7:77
07. Tunnel of Set IV
08. Pandemonium War Bells
09. Tunnel of Set V
10. The Devil of the Desert
11. Tunnel of Set VI
12. Demonoir
13. Tunnel of Set VII

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mezi těmi, jejichž kořeny neleží na přelomu 80. a 90. let v období druhé vlny black metalu, patřili 1349 vždy mezi nejlepší zástupce v rámci subžánru true norwegian black metal. Tento fakt se však otřásl v základech po vydání čtvrté desky kapely – minulého počinu „Revelations of the Black Flame“, v jehož rámci se 1349 na svůj blackmetalový základ rozhodli naroubovat obrovské množství experimentů. Což o to, já osobně proti experimentům nic nemám, a zvláště pak v black metalu, který svou filozofií přímo vyzývá zkoušet také něco nestandardního… jenže obdobné záležitosti se prostě musí umět a stvořit experiment tak, aby měl hlavu i patu a byl lákavý jak pro svého autora, tak pro posluchače, to není jen tak… a 1349 patří mezi ty, kteří si při svém pokusu nabili hubu.

Pravda je taková, že s odstupem času už mi „Revelations of the Black Flame“ nepřijde jako vyložený shit, jak tomu bylo těsně po jeho vydání, a některé momenty opravdu nebyly marné (viz například na desce jediná opravdu výborná „Uncreation“), což svým způsobem mohlo naznačovat, že 1349 se možná nevydali tak úplně na špatnou cestu, jak se mohlo zpočátku zdát, jen na ni vykročili levou nohou. A ten důvod, proč tu o tom vůbec mluvím, je takový, že pouhý rok od „Revelations of the Black Flame“ norští černokněžníci přicházejí s další dlouhohrající nahrávkou „Demonoir“.

A teď tu vyvstává celkem logická otázka – kudy se vydají? Budou pokračovat dál po cestě vytyčené „Revelations of the Black Flame“, čili po cestě experimentu? Nebo se otočí na podpatku těžké boty a hurá zpátky na prošlapanou stezku pekelného nářezu? Silácká oficiální prohlášení toho moc neříkala a mě osobně spíše odrazovala. Na jednu stranu skupina (label) slibovala návrat k nekompromisním kořenům, na druhou stranu však ve zprávě byla taková lehce nevinná větička, že se chystají „šokovat a dále prozkoumávat žánr“. Takže jak tedy?

Internetoví „fanoušci“ po poslechu prvních 30 vteřin úvodní „Atomic Chapel“ hlásí: „1349 jsou zpátky,“ a dál to neřeší. Opravdu je ale tomu tak? Ano, na první pohled (poslech) se zdá, že ano. Jenže… samozřejmě je tu jedno malé „ale“. Pokud se totiž dostanete dál než k povrchnímu poslechu, není těžké odhalit, že 1349 se své chuti po experimentu zas tak docela nevzdali. Důkazem budiž hned právě ona „Atomic Chapel“, která sice začíná absolutním zlem, ale celkem brzy vystrčí růžky touha po progresivitě a posunutí se dál, avšak veškeré tyto „vylomeniny“ jsou více zastrčené a lépe zapuštěné do celku (rozuměj do black metalu). Že by 1349 zvolili metodu „vlk se nažere a koza zůstane celá“? Proč by ne? Možná, že právě tohle je to možná nejlepší řešení, jak ukojit (udobřit si?) fanouškovskou základnu navyklou na pekelné marše „Liberation“ & spol. a zároveň ukojit i své skladatelské choutky. Faktem ale zůstává, že „Demonoir“ má přece jenom více než ke svému předchůdci blíže k předešlým album, neboli kulantněji řečeno – je tam víc toho black metalu.

Co ale zůstalo zachováno od minula – a to nepovažuji zrovna za šťastné – je onen prapodivný pokus o ambient, který se na „Demonoir“ vyskytuje ještě ve větší míře než minule. Nějaké ty (pracovně tomu třeba říkejme) mezihry se vyskytují každou ob-stopu a je to vážně úlet. Čistě jen proto, že jsou tvořeny v podstatě jen tichem, někdy (a to je vrchol invence!) šumem. Nechápu. Možná tam jsou jen na natáhnutí hrací doby na 50 minut, jiný důvod mě nenapadá. Jediná tato mezihra, která má nějaký smysl, je „Tunnel of Set III“, kde akustická kytara navnazuje a pomalu přechází ve skladbu „Psalm 7:77“. Ale jinak jsou ony „Setovy tunely“ úplně o ničem.

1349

Otázku, co že tedy 1349 na „Demonoir“ vlastně hrají, jsme již obšírně vyřešili, zbývá nám však ještě jeden důležitý bod před koncem recenze – v jaké kvalitě to hrají. A v tomto případě už musím být lehce skeptický. Nevím, jestli je to uzpůsobeno mojí částečnou ztrátou důvěry v hudbu 1349 díky „Revelations of the Black Flame“, ale novinka na mě i přes ten vlastně uskutečněný návrat ke kořenům stále působí tak trochu roztříšněným a značně nevyrovnaným dojmem. Nejedná se o špatnou desku, to ne, a se svým předchůdcem si „Demonoir“ bez sebemenšího problému vytře řitní otvor jen to čvachtne, ale pořád tam stále necítím tu drtivou sílu, jíž byli 1349 pověstní do alba „Hellfire“. Nejedná se o zklamání, v porovnání s „Revelations of the Black Flame“ mě album spíše těší, ale prostě to ještě pořád není ono, něco málo tam stále chybí, i když cesta nastolená „Demonoir“ je zjevně ta správná (ono řešení s vlkem a kozou). Nezbývá nám však nic jiného než vyčkat další nahrávky, abychom dostali tu správnou odpověď. To je ale ještě hudba budoucnosti. A současnost v podobě „Demonoir“? Té prozatím dávám lepší 6 a uvidíme, jak mi to bude znít za delší čas…

P. S. Nejlepší skladby: „Atomic Chapel“ a „The Devil of the Desert“.


Besatt – Demonicon

Besatt - Demonicon
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.3.2010
Label: Undercover Records

Tracklist:
01. Exordium
02. The Leader of Fallens (Azazel)
03. The Ninth Spirit (Paimon)
04. Holding the Seal (Forneus)
05. Ruthless Warrior (Moloch)
06. Born in Flames (Asmodeus)
07. Demon of Destruction (Agares)
08. Master of Ceremonies (Mephistopheles)
09. Warden of Hell (Belzebub)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Besatt, kteří již dlouhé roky platí za jedny z čelních představitelů polského blackmetalového podzemí, se po pár letech zase rozhoupali a vrhli do lačně rozevřených chřtánů hord posluchačů nový pekelný kotouč. A že to tentokráte stojí za to, jen co pravda! Ale to trochu předbíhám… čtěte však dále…

Hned od začátku „Demonicon“ kromě oparu síry z podzemních hlubin smrdí také… změnou. Ano, takhle na mě novinka Besatt působila, ještě než jsem si ji vůbec poprvé pustil. Hlavně – a to člověka přímo buší do očí – se jedná o obálku, která je vůbec poprvé za celých 19 let od založení smečky a 14 let od vydání pilotního dema barevná! Vůbec poprvé se Besatt oprostili od černobílých zlo obrázků a artwork „Demonicon“ tak v jejich diskografii doslova svítí. Velice zajímavě rovněž působí tracklist, kde je už jen podle názvů jednotlivých skladeb jasné, že každý song pojednává o jednom z pekelných démonů.

Pln očekávání tedy vrážím placku do přehrávače a čekám, co se bude dít. A že má očekávání nejsou malá, vždyť Besatt už jsou jistou zárukou kvality, přestože minulé „Triumph of Antichrist“ mě i přes své nesporné kvality oproti svému předchůdci „Black Mass“ zas tak moc nechytlo. To, co se však na mě z reprobeden vyvalilo tentokrát, mě sestřelilo a odrovnalo úplně maximálně. Řeknu to tu hned a na rovinu, tohle je dle mého názoru vrchol celé tvorby Besatt a zcela jistě ta nejlepší fošna, kterou kdy tito raraši zplodili!

Všechny atributy, všechna poznávací znamení, která byla pro Besatt vždy určující, jsou na „Demonicon“ vypilována do absolutní dokonalosti. Všechno je tam, kde má být, každá puzzle je na svém místě a dohromady tvoří celek, který drtí. Rytmika, melodika, riffy, vokál, prostě všechno. Besatt to tentokrát vyhráli na všech frontách, a jestli toho nebyli schopni nikdy předtím, tak teď s „Demonicon“ můžou tvrdě konkurovat první blackmetalové lize (a tím nemyslím pouze underground, ale celou scénu včetně velkých severských kapel) a v nejednom ohledu jí to i natřít. A to jak v oblasti hudby samotné, tak i ve zvuku, který je rovněž na úrovni a celému tomuhle matroši dodává ty správné koule!

Besatt na „Demonicon“ s lehkostí předvádějí něco, co jen tak někdo nedokáže – po celou dobu nahrávky jet v tom nejostřejším tempu, kdy sypačka začne s prvním songem a končí až po dohrání alba, aniž by však posluchačova pozornost měla šanci byť i na chviličku opadnout. Kolik kapel tohle o sobě může s klidem prohlásit? Zas tolik jich nebude, ale Besatt mezi ně patří. Vymakali kytarové melodie na nejvyšší úroveň, nasázeli jednu vražednou pasáž za druhou, na nic se nečeká a kapela pálí ostrými hned od první vteřiny. A výsledek? Nebojím se říci – famózní!

A chcete vědět, které pecky jsou na desce nejlepší? Oukej, nalistujte si tracklist a celý si jej pročtěte. Vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Každý song na „Demonicon“ je absolutní hitovka, to je bez debat.

Besatt - Demonicon

Možná si říkáte, že jsem zase jednou někoho přechválil. Možná ano, zeptejte se za půl roku, ale v současné době se mi placka točí v přehrávači každý den (a to mnohdy i víckrát) a pořád mě to rozbíjí. Nemám tedy sebemenší důvod šetřit s body a nedat naprosto suverénní osmičku. Pokud s oblibou holdujete pořádnému true black metalu, okamžitě si „Demonicon“ pořiďte, jen těžko byste mohli být zklamaní.