Archiv štítku: black metal

Arckanum – Helvítismyrkr

Arckanum - Helvítismyrkr
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.9.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Helvitt
02. Myrkrin vinna hefnt
03. Ór djúpum
04. In svarta
05. Nifldreki
06. Svartr ok Þursligr
07. Þrúðgelmis hlaut
08. Sísoltinn
09. Outro

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

No, pěkně se nám ten Shamaatae poslední dobou rozjel. Evidentně si dlouhé mlčení mezi obdobím z 90. let a současností vynahrazuje opravdu vydatně. Novinka “Helvítismyrkr” je už čtvrtou řadovkou za čtyři roky – a to ještě nepočítám několik neřadových počinů. Pokud se nebudeme zabývat těmi starými deskami (pro mě osobně naprostý kult!, minimálně “Kostogher” a “Kampen” jsou prostě dodnes excelentní nahrávky), ale čistě tím, co pod hlavičkou Arckanum vychází nyní, je kvalita jednotlivých alb dosti kolísavá. Po trochu slabším “Antikosmos” přišla až nečekaně řízná a výborná věc “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ”, po ní (to bylo už vloni) ne tak dobrá, ale stále velice kvalitní “Sviga læ” a teď konečně “Helvítismyrkr”. Jak ona dopadla, to je právě naším úkolem zjistit.

Je docela zajímavé sledovat vývoj těch novějších nahrávek Arckanum. Nejdříve animálně primitivní (to není myšleno hanlivě) “Antikosmos”, poté rychlejší, dravější a o něco techničtější “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s překvapivě průrazným zvukem, pak opět špinavější “Sviga læ”, která sázela především na atmosféru. Čili co album, to změna. A právě z tohoto pohledu mám u “Helvítismyrkr” takový problém, jelikož zde k žádnému výraznějšímu posunu jaksi nedošlo. A to mi sice přijde trochu škoda, ale dejme tomu. Avšak i tak…

Řeknu to na rovinu, “Helvítismyrkr” je sice docela slušný počin a dobře se poslouchá, nese se v typickém duchu Arckanum, ale něco mu prostě chybí. Rozhodně to není tak dobrá deska jako “Sviga læ”, o “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” ani nemluvě (a ještě více nemluvě o období 90. let), spíše tak na úrovni docela slabšího “Antikosmos”, možná ještě lehce pod ní. Ale proč si to myslím, to vám dost dobře nedokážu vysvětlit. Víte, on přece jenom black metal nikdy nebyl hudbou o technické dokonalosti, dobrém zvuku nebo hráčských výkonech, je to muzika postavená spíše na atmosféře a pocitech (ano, mnohdy i na úkor zvuku nebo hráčské technice)… a u “Helvítismyrkr” ten pocit, že poslouchám něco opravdu skvělého, nemám, což jsem třeba u minulého “Sviga læ” měl, ačkoliv jsem mu tehdá dal “jenom” 7,5 bodů.

Problém bych asi viděl v tom, že skladby na “Helvítismyrkr” jsou ve většině případů skladatelsky nenápadité a nevýrazné. I na onom ne tak dobrém “Antikosmos” se našly písně, které byly vážně dobré (viz závěrečná “Formála” – ta je dokonce přímo skvělá), ne však “Helvítismyrkr”. Vše dobré a zapamatováníhodné se totiž odehrává ne v rámci celých kompozic, ale pouze jejich částí. To ve výsledku znamená, že přestože i “Helvítismyrkr” obsahuje i opravdu výborné momenty, v té samé písní jim předcházejí (případně je následují) hluchá místa. Zvláště začátek desky je docela takový nijaký, možná tak závěrečný kousek třetí “Ór djúpum” by stál za zmínku, ale první opravdu zajímavý song se skrývá až na čtvrté pozici – “In svarta”. Nejpozději už na předchozím “Sviga læ” Shamaatae pomocí “In følva felr” ukázal, že opravdu fantastické “balady” mu nedělají problém. I v případě novinkového alba platí, že pomalejší “In svarta” patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí, byť o tak silný kousek jak “In følva felr” zdaleka nejde.

Každopádně druhá polovina “Helvítismyrkr” je zcela výrazně lepší. Taková “Svartr ok Þursligr” mě docela baví, především díky několika velice povedeným pasážím, například ta, která začíná cca po minutě a čtvrt má fakt něco do sebe, překvapí i závěr s využitím houslí (tedy… snad to jsou housle, přirození do ohně bych za to nedal…). Pokud mě paměť nešálí, tak se tento nástroj v tvorbě Arckanum vyskytnul naposledy na “Kostogher”, čili v roce 1997. Ani následující “Þrúðgelmis hlaut” není nejhorší, ačkoliv o nic objevného se nejedná. Naopak mezi ty nejzajímavější kusy “Helvítismyrkr” patří poslední pořádný song “Sísoltinn”, jehož druhá půle má opravdu silnou atmosféru.

Avšak celkově je i přes několik velice dobrých momentů můj dojem z “Helvítismyrkr” spíše rozporuplný. Abych řekl pravdu, je to tak trochu zklamání. Abychom si rozuměli, není to nějaký neposlouchatelný průser, poslouchat se to dá bez problému, ale na poměry Arckanum, jejichž tvorbu řadím dost vysoko, je to dle mého názoru docela málo. Upřímně, po “Antikosmos” jde o druhý počin kapely, který je v diskografii tohoto švédského projektu jen do počtu. Snad to příště (příští rok?) bude o hodně lepší…


Wolves in the Throne Room – Celestial Lineage

Wolves in the Throne Room - Celestial Lineage
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 13.9.2011
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Thuja Magus Imperium
02. Permanent Changes in Consciousness
03. Subterranean Initiation
04. Rainbow Illness
05. Woodland Cathedral
06. Astral Blood
07. Prayer of Transformation

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Desky Wolves in the Throne Room se přikradou vždy nenápadně, prosty jakéhokoliv většího proma či reklamy, přesto se – alespoň v některých kruzích – jedná vždy o počin, na nějž se netrpělivě čeká a od něhož se i hodně očekává. Zajímavé, že se do tohoto stavu dostali hned po dvou albech a při tom aktuálním, čtvrtém, už pomalu platí za ikony současného inteligentního black metalu pro intelektuály. Jenže když tu muziku člověk slyší… ono se ani není co divit. Wolves in the Throne Room je totiž kapela do jisté míry opravdu výjimečná. Americkou odnož metalové hudby (obecně, ne konkrétního žánru) mnozí chápou jako synonymum pro povrchní hudbu, s čímž bych osobně do jisté míry i souhlasil – až na absolutní výjimky! A právě tito záhadní ekologové z amerického severozápadu, kteří jsou svými názory a svou ideologií vzdálení klasickému pojetí black metalu jak jen to jde, mezi takové výjimky bezesporu patří.

A přitom klíč, kterým si Wolves in the Throne Room odemkli neotřesitelné místo v současné scéně, je až hrozivě jednoduchý. Ale v jednoduchosti je síla a ne všechno, co jednoduše vypadá, je také jednoduché stvořit. Tím klíčem je totiž atmosféra. Ale ne jen tak ledajaká – atmosféra s velkým A, naprosto specifická a nenapodobitelná. Ta je alfou i omegou jejich tvorby, ale v tomto případě je sázka na jeden trumf opravdovou výhrou. Wolves in the Throne Room doslova hypnotizují, paralyzují; nikam nepospíchají, namísto toho radši pečlivě a s jistotou malují své rozsáhlé kompozice paletou sugestivních nálad a pocitů. Kapela ten svůj hudební chrám buduje rozvážně a stranou všeho dění, ale o to je pak výsledek unikátnější. A právě vydané “Celestial Lineage” v žádném případě není výjimkou.

Hned úvod první skladby “Thuja Magus Imperium” posluchače doslova ze vteřiny na vteřinu vtáhne dovnitř, když se rozezní pomalé intro, v němž se do muziky Wolves in the Throne Room opět vrací podmanivý ženský vokál, jehož majitelkou je Jessika Kenney, která svým uměním před čtyřmi lety okořenila přelomový opus “Two Hunters”. A ono obecně je to právě “Two Hunters”, nikoliv předchozí “Black Cascade”, k němuž se vyznění “Celestial Lineage” stáčí. Wolves in the Throne Room se totiž vrátili k používání uhrančivých poklidnějších pasáží, z nichž přímo tryskají tuny atmosféry, což je dle mého názoru skvělé, protože ty jsem na “Black Cascade” malinko postrádal (i když je pravda, že tamto pánové řešili trochu jiným způsobem). Na “Celestial Lineage” jsou sice tyto hypnotické pasáže kratší, na druhou stranu jich je ale víc, což ve výsledku budí jakýsi “písničkovější” (s velkou nadsázkou) dojem – jako příklad kromě již zmiňovaného intra “Thuja Magus Imperium” můžeme jmenovat třeba pasáž okolo sedmi minut v té samé písni, část přibližně ve třech čtvrtinách “Subterranean Initiation”, celou “Woodland Cathedral” apod. Nahrávka však samozřejmě nepostrádá ani opravdu rychlé pasáže a mimo jiné právě v nich se ukazuje ta neotřelost Wolves in the Throne Room. I v tom nejrychlejším momentu jejich muzika stále vyzařuje jakousi zvláštní auru, jež má k jakékoliv agresi na míle daleko, spíš ještě dál, stále to totiž působí spíše meditativním dojmem, někdy možná až očišťujícím, relaxačním.

Wolves in the Throne Room

Na “Celestial Lineage” se oproti předchozím deskám dostávají ke slovu opravdu velice výrazné kytarové melodie – mnohdy tak výrazné, až by se v některých případech daly považovat dokonce za klasická sóla. Každopádně jsou to právě ony, kdo má povětšinou na svědomí jakousi třetí formu, jíž se Wolves in the Throne Room na “Celestial Lineage” představují. Jedná se o neuvěřitelně extatické momenty, někde na pomezí dvou výše zmiňovaných, ale ještě mnohem více úžasnějších, někdy se jedná dokonce až o takové perly, že se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti. Jedním příkladem za všechny budiž třeba druhá polovina skladby “Astral Blood”.

Úplnou novinkou na “Celestial Lineage” je však celková kompozice písní v rámci celé desky. Vůbec poprvé Wolves in the Throne Room na svém dlouhohrajícím počinu opustili formát čtyř monumentálních skladeb a jejich počet navýšili o tři, dalo by se říct vcelku netypické (jen do jisté míry, z pohledu oné kompozice, ne hudebně). Dvě z nich jsou krátké, tajemné mezihry – šamanskou náladou opředená “Permanent Changes in Consciousness” a “Rainbow Illness”, v níž se dostává ke slovu ambient ne nepodobný Burzum (resp. jednomu motivu z písně “Han som reiste”), podbarvený “šumivou” kytarou. Onou třetí lehce netradiční věcí je již zmiňovaná “Woodland Cathedral”, která je na poměry Wolves in the Throne Room hodně krátká (“pouze” pět a půl minuty – s výjimkou oněch dvou intermezz nejkratší věc skupiny). Svou strukturou, provedením i samotnou hudební složkou dost připomíná jedinou další podobně krátkou písničku kapely, “Dea Artio”“Two Hunters”.

Pokud Sicmaggot nějakou dobu sledujete, jistě jste si už všimli, že já si v recenzních rozhodně nepotrpím na otrocké vyjmenovávání nejlepší momentů alba. U nahrávek jako “Celestial Lineage”, které se mohou pochlubit takto rozsáhlými songy, to platí dvojnásob. Mohu vás ale ubezpečit v tom, že těch nádherných a zapamatováníhodných pasáží je zde rozhodně o poznání více než ta hrstka, kterou jsem tu vyjmenoval. Ale to už si s prominutím musíte objevit sami. Ode mě uslyšíte už jen to, že tady to objevování stojí zato a odměnou vám bude počin tak skvělý, že se k němu budete s chutí vracet ještě hodně dlouhou dobu.

Minimálně se jedná o věc, na níž si při bilancování letošního roku člověk určitě vzpomene jako na jednu z prvních. Osobně netuším, jestli se “Celestial Lineage” dostane na můj naprostý vrchol, který skončí v každoročním Vánočním eintopfu, vím však jistě, že o tato místa bude přinejmenším bojovat. Tohle jsou už samozřejmě vcelku nedůležité poznámky, mnohem důležitější je totiž něco jiného, možná to úplně nejlepší na tom všem. Ačkoliv už mají za sebou Wolves in the Throne Room několik skvostných opusů, které by jiným skupinám vystačily na celou kariéru, jsem si naprosto jistý, že tito hudebníci zdaleka neřekli své poslední slovo a že až za nějaké dva roky opět potichu přijde jejich další nahrávka, opět to bude klenot. Už jen proto, že horské lesy v samém rohu USA, z nichž Wolves in the Throne Room čerpají svou inspiraci, jsou opravdu hodně hluboké…

Wolves in the Throne Room


Gorath – Apokálypsis – Unveiling the Age That Is Not to Come

Gorath - Apokálypsis - Unveiling the Age That Is Not to Come
Země: Belgie
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 2.9.2011
Label: Twilight Vertrieb

Tracklist:
01. Before the Throne of the Demiurge
02. The Seven Seals
03. Wrath of God
04. Le porteur de lumière
05. Beasts from the Earth and the Sea
06. Whore of Babylon
07. Millenium (Thousand Years of Darkness)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Belgičtí Gorath patří do té sorty kapel, které nejsou celosvětově proslulé, neobjevují se na obálkách metalových časopisů, ani pravidelně nehrají na velkých festivalech, přesto by si svým způsobem zasloužily mnohem více pozornosti než ty skupiny, jež tohle všechno splňují. A pro důvod, proč tomu tak je, nemusíme chodit příliš daleko – je jím totiž to, co by u hudebních kapel mělo být to hlavní: hudba. Gorath se nedá upřít jedna věc, a sice že jsou velice pracovití a od roku 2005, kdy vyšel debut “Elite” přicházejí už s pátou dlouhohrající nahrávkou, a co víc, je tomu pouze rok a půl, co se ven dostala předchozí, výborná deska “MXCII”. Zatímco tento minulý počin zaujal hodně krátkým názvem, u novinky “Apokálypsis – Unveiling the Age That Is Not to Come” je to přesně naopak, protože její jméno je delší než názvy všech předchozích alba Gorath. Ale o jméno nám nejde (vlastně svým způsobem jde, protože nám pomůže k objasnění tématu nahrávky, k tomu se dostaneme hned vzápětí, ale víte, jak to myslím), zajímá nás především ta hudební stránka. A nutno hned na začátek předeslat, že s tímhle u Gorath není problém, protože i přes vysokou aktivitu jsou jimi natáčená alba rozhodně kvalitní.

Jak jsem již nakousl o něco výše, nejdříve se podíváme na zoubek tématu “Apokálypsis – Unveiling the Age That Is Not to Come”, neboť je to věc rozhodně zajímavá. Jak jste již jistě uhádli, jedná se o koncept. Ten se týká poslední, 27. knihy Nového zákona, známé jako Zjevení Janovo, nebo také Apokalypsa. Jde zřejmě o nejkontroverznější část Nového zákona, jejíž výklady se značně liší (co si budeme povídat, každý si je vykládá tak, jak se mu to hodí do krámu) a v níž se nacházejí mnohé známé výjevy, například Čtyři jezdci apokalypsy, objevuje se zde i označení čísla 666 jako čísla Antikrista apod. Která bije, vám bude rovněž asi jasné i z toho, že apokalypsa je dnes přeneseně vnímána jako konec světa. Nutno dodat, že Gorath mají látku zjevně nastudovanou pečlivě a v textech “Apokálypsis – Unveiling the Age That Is Not to Come” lze bez problému najít mnohé odkazy na původní text (stačí zmínit například skladbu “The Seven Seals”, která přímo odkazuje na první verše šesté kapitoly Zjevení Janova), ale není se co divit, protože to není první nábožensky zaměřená látka, kterou Belgičané zpracovávají (viz album “Misotheism”, které se zabývalo obecně kacířstvím). Shrňme to tak, že v tomto případě máme co dočinění s kapelou, jejíž lyrika není jen bezduchým plácáním do větru, tvářícím se zaručeně hluboce, ale něčím, co svůj význam opravdu má. A to se cení! Jedinou nevýhodou pro našince tak může být jen to, že některé skladby jsou kromě angličtiny také ve francouzštině (“Le porteur de lumière”, začátek “Before the Throne of the Demiurge”) a latině (“Whore of Babylon”), takže asi ne všichni budou schopni porozumět všemu.

Teď už však k samotné muzice. Pokud jste si ke čtení pustili jako kulisu přiložený videoklip “The Seven Seals”, je vám už nejspíš jasné – ačkoliv zrovna “The Seven Seals” je asi tím nejpřímočařejším a nejpřístupnějším kouskem alba -, že tady se budeme pohybovat na poli progresivně laděného black metalu. Nemusíte však očekávat nějaké zběsilé stylové veletoče i bezbřehé experimentování, ona progresivnost u Gorath je podána spíše způsobem vysoké pestrosti hudby na poměry žánru, velice proměnlivé struktury skladeb a schopnosti vyjadřovat poměrně rozmanitou škálu nálad bez pomoci jakýchkoliv nadžánrových berliček. Pokud by se vám tento popis nelíbil, lze onu progresivitu popsat ještě jinak – na první poslech totiž možná Gorath budou znít tak trochu jako “normální” black metal, ale když se člověk do jejich muziky zaposlouchá a začne vstřebávat kompletní desku, už to s tou obyčejností není zas až tak žhavé. Devízou “Apokálypsis – Unveiling the Age That Is Not to Come” (a hudby Gorath obecně) je to, že zní inteligentně. Nehledejte v tom žádnou nadsázku nebo ironii, prostě je to tak. A nejeden moment na nové desce to dokazuje.

Gorath

Vezměme si například už jednou zmiňovanou “Le porteur de lumière”. Začátek se nese v pomalém, naléhavém tempu, které na posluchače vyvíjí tlak, zanedlouho kapela ještě zpomalí, do skladby začnou promlouvat sugestivní melodie a v pozadí k tomu neustále hraje skvělá kytarová vyhrávka. Přibližně po dvou a půl minutách se ale kompozice láme do vyklidněného, možná snad až relaxačního kousku, který může vzdáleně připomenout takové Alcest. Když to skončí a nastoupí napjatá rytmická pasáž, jsme teprve v polovině téměř devítiminutové písně. A takhle bychom to mohli rozebírat minutu po minutě, song po songu, ale to je, jak sami jistě uznáte zbytečné. A protože “Apokálypsis – Unveiling the Age That Is Not to Come” obsahuje pouhých sedm kousků, z čehož dva – “Wrath of God” a “Whore of Babylon” – jsou relativně krátké mezihry (minuta a půl a tři minuty), nemá možná ani cenu vyjmenovávat ty nejlepší položky tracklistu. V každé písničce totiž najdeme opravdu skvělé momenty. Jako vrchol se sice na první pohled bude nejspíše jevit rozsáhlý epos “Beasts from the Earth and the Sea” (zejména ten její závěr je vážně výtečný), ale nemusíte mít obavy, i ostatní kousky rozhodně mají něco do sebe. A není toho málo.

Když už jsem výše nakousl přirovnání k jiným formacím, nemohu si odpustit ještě jedno jméno. A tahle podobnost mě, abych pravdu řekl, hodně překvapila, neboť na předchozí “MXCII” jsem nic podobného necítil. Zdá se mi totiž, že Gorath na své novince používají obdobné rejstříky kytarové práce, jakou předvedli na svém loňském opusu “No God, No Satan” démoni Otargos. Jenže zatímco francouzští kolegové vsadili čistě na chorobnou, nemocnou atmosféru (a což o to, vyšlo jim to parádně, protože “No God, No Satan” je vážně majstrštyk!), Gorath jsou mnohem rozmanitější. Už jen z toho důvodu lze jen těžko mluvit o nějakém kopírování, spíše to zní jako kdyby se obě kapely postupně dopracovali k podobným postupům. Ale čert vem takovéhle pitvání, zvláště když se jedná jenom o pár momentů. Hlavní je fakt, že obě alba jsou moc kvalitní poslech.

Celkově vidím “Apokálypsis – Unveiling the Age That Is Not to Come” jako počin opravdu hodně kvalitní a povedený. Gorath pečlivě a trpělivě budují atmosféru, což se jim bezesporu daří, má to myšlenku a v neposlední řadě to má rozhodně i co říct. Ne, rozhodně se nejedná o album roku, ale o 50 minut velice dobrého materiálu zcela určitě. Jestli tohle stojí za slyšení? Dle mého skromného soudu jednoznačně ano! Zcela jistě se jedná o mnohem hodnotněji stávených 50 minut, než je tomu u spousty kapel, které na vás koukají z obálek metalových magazínů a z hlavních pódií velkých festivalů…

Gorath - Apokálypsis - Unveiling the Age That Is Not to Come


Chthonic – Takasago Army

Chthonic - Takasago Army
Země: Taiwan
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 6.7.2011
Label: ULoud Music / Spinefarm Records

Tracklist:
01. The Island
02. Legacy of the Seediq
03. Takao
04. Oceanquake
05. Southern Cross
06. Kaoru
07. Broken Jade
08. Root Regeneration
09. Mahakala
10. Quell the Souls in Sing Ling Temple

Hodnocení:
H. – 8/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Bezesporu nejznámější taiwanská metalová skupina Chthonic tentokrát své příznivce nenechala na novou desku čekat dlouhé čtyři roky, jako tomu bylo v případě poslední “Mirror of Retribution”, tentokrát těmto vyslancům exotické metalu stačila jen polovina této doby, aby dali dohromady nový materiál pod souhrnným názvem “Takasago Army”. Co nás teď nás nejvíce zajímá, je samozřejmě to, jak se kapele ta jejich novinka vyvedla.

Úvod obstarává klidné a velice povedené intro “The Island” s patřičně asijskou náladou, což je, myslím si, jenom dobře, protože právě v exotice (z našeho pohledu) spatřuji jeden z hlavních důvodů, proč Chthonic věnovat svou pozornost. Hned poté se rozjede první klasický song “Legacy of the Seediq”. Zasvěcené ihned kopne podobnost názvu s šest let starou deskou “Seediq Baale”, což samozřejmě není náhoda, jelikož “Takasago Army” je závěrečnou částí trilogie, jež započala právě se “Seediq Baale”.

Co se týče samotné hudební náplně, “Legacy of the Seediq” jasně ukazuje, že Chthonic nehodlají ponechat cokoliv v náhodě a sází přesně na to, co od nich většina lidí asi očekává – chytlavý black metal melodičtějšího ražení a s využitím kláves a samozřejmě i exotických nástrojů. I když by se možná podle tohoto výroku mohlo zdát, že Chthonic jen kopírují to, co předváděli v minulosti, není to tak úplně pravda. Čtveřice pánů a jedna děvčica jsou naštěstí natolik chytří, že i přes nevybočování z nastolené cesty nepřešlapují na místě. Tu svou formulku, do níž vklouzli nejpozději s v jejich kariéře přelomovým “Relentless Recurrence” z roku 2002, neustále pilují a obrušují do co nejlepší podoby a nejlepšího tvaru. Dalo by se také říct, že nahrávky Chthonic tím pádem nepřinášejí progresi po stránce stylu, nýbrž posun dopředu co do kvality. A to také ve své podstatě není špatný přístup, protože díky tomu posluchač ví, co na něj čeká a co také dostane, tudíž se nemusí obávat žánrových kotrmelců, které by mu třeba nemusely být po chuti, avšak zároveň se nestane, že by alba Chthonic byla všechna na jedno brdo a kapela se tím pádem nestává plagiátem sebe sama.

Chthonic mají tu schopnost, že dokáží pro singly vyhmátnout ty nejzajímavější položky na albech. Stačí připomenout jen hitovou fofrovačku “Forty-Nine Theurgy Chains”“Mirror of Retribution”. Ani “Takasago Army” není výjimkou. Jako první byla vypuštěna “Takao”, která – kromě svých hudebních předností – zaujme především použitím vlastního jazyka v refrénu (pokud mám správně informace, mělo by se jednat o mandarínštinu) – a to hlavně díky tomu, že tomu tak je i na anglické verzi “Takasago Army”. Všechny desky Chthonic totiž vycházejí ve dvou jazykových verzích – mandarínsky (= čínsky) pro asijský trh a anglicky pro Evropu a Severní Ameriku. Právě tento refrén v “Takao” patří mezi vrcholné momenty nahrávky, především díky tomu, že jde o velice oživující prvek. A když už jsme u těch jazyků… já osobně bych byl radši, kdyby se i v Evropě dala sehnat rovněž čínská verze, protože mi přijde mnohem zajímavější. Někde pokoutně v hlubokých vodách internetu jsem si ji sehnal a baví mne o dost více. Zpěvák Freddy Lim (alias Left Face of Maradou, upřednostňujete-li umělecká jména před občanskými) přece jenom řve dostatečně srozumitelně, tudíž je ten rozdíl opravdu patrný (samotná muzika je ale na chlup stejná, nebojte).

To už jsme však docela hodně odbočili, takže rychle zpátky k tématu singlů. Tím druhým se stal v případě “Takasago Army” song “Broken Jade” (tak mě napadá, že když pořád poslouchám tu čínskou verzi, měl bych tu i názvy alb a písniček psát v těch jejich klikyhácích, ale vzhledem k tomu, že čínsky opravdu neumím a prohlížeče většiny z nás by to stejně nerozluštily, zůstaneme přece jenom u anglických názvů). Oproti zbytku nahrávky jde tenhle kousek s rychlostí dolů, za to však sbírá body na své rozmáchlosti a epičnosti (bez známky patosu!), zejména začátek zní opravdu mocně. Za nutné rovněž považuji pochválit excelentní, docela originální a velice zajímavé zpracování klipu. Jednoznačně nejlepší video kapely!

Z dalších skladeb si dle mého skromného názoru zaslouží vypíchnout “Oceanquake”, která obdobně jako “Broken Jade” nabízí tu epičtější polohu hudby Chthonic. Po pomalejším úvodu se sloky nejdříve tváří docela náklepově, ale nebojte se, klávesy a melodie nastoupí vcelku brzy. Ve své druhé polovině se písnička zvrhává v opravdu majestátní kus a musím uznat, že to zní opravdu skvěle. Za zmínku dále dozajista stojí předposlední “Mahakala” s výtečným chytlavým refrénem.

Vzato kolem a kolem je “Takasago Army” počinem, jenž opět posouvá snažení svých tvůrců o kousek dopředu. Když si pustíte nahrávky Chthonic po sobě, zjistíte, že kapela se postupem času zbavuje všech neduhů, jaké jejich starší tvorba měla, snaží se (a vcelku úspěšně) rezignovat na přítomnost hlušších míst a naopak postupně vyzdvihává to, co je na její muzice zajímavé, a umně to rozvíjí. Výsledkem je další výborné album. Co chtít víc? Můžeme s klidným srdcem prohlásit, že Chthonic už dnes patří na špici klávesového melodického black metalu. A to je, myslím si, velice pěkné uznání.


Další názory:

Taiwanské bouři Chthonic se opět podařilo překonat se a tentokrát přinesli desku, která mi dokázala nakopat prdel ještě víc než jejich předchozí “Mirror of Retribution”. Nebojím se říct, že žádná skladba není slabá a už vůbec ne nudná. Je tu všechno, co už jsme od nich mohli slyšet – výtečné a dynamické vokály, geniální riffy, skvělá atmosféra (už jenom intro “The Island” ve mně spustilo vlnu extáze) – ale ještě mnohem lepší než kdy dřív. A nemůžu zapomenout ani na tradiční a orientální prvky. Možná je to jen zdání, ale myslím, že se tu těch asijských zvuků nachází ještě o něco víc než na minulých albech. Mezi nimi jednoznačně vede moje oblíbené er-hu, čínský dvojstrunný smyčcový nástroj, každopádně orientálním hitmakerem se tu stal čínsky zpívaný refrén v klipovce “Takao”. Prostě úžasná záležitost. A takové perličky doplňující atmosféru se objevují ve více skladbách – například mluvené slovo nebo ženský vokál. O tom se ale nedá jen tak klábosit, to prostě musíte slyšet. Trochu lepší devítka.
Earthworm


The Konsortium – The Konsortium

The Konsortium - The Konsortium
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2011
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Gasmask Prince
02. Lik ulven
03. Under the Black Flag
04. Decomposers
05. Knokkeklang
06. Slagens barn
07. Onwards! Onwards!
08. Tesla

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Je to velice zvláštní, kolik výborných – nebo alespoň přinejmenším zajímavých – skupin se vyskytuje v pouze čtyřapůlmiliónovém Norsku. Dalším adeptem na rozšíření řad těch velice zajímavých kapel je poněkud obskurní formace The Konsortium, která koncem června vydala svůj stejnojmenný dlouhohrající debut.

Pánové se sice ukrývají za anonymitou jakýchsi škrabošek nebo, chcete-li, masek a sami sebe neoznačují jmény, ale čísly (členové 001-004), ale ví se, že za projektem stojí mimo jiné Teloch, člověk, který působí například v Nidingr nebo Umoral, ale mihnul se třeba i v Gorgoroth, Ov Hell či 1349, nově dokonce nastoupil jako koncertní kytarista k samotným legendárním Mayhem. Už jen z toho výčtu je patrné přinejmenším to, že The Konsortium budou mít dozajista cosi společného s black metalem. Což sice mají, ale přece jenom je to až moc široký pojem, tudíž si ho pojďme trochu zúžit…

Myslím, že můžeme bez ostychu prohlásit, že black metal v podání The Konsortium je velice silně načichnutý řezavými thrash metalovými riffy. Mnohdy je kapela označována i jako avantgardní black metal, což také není daleko od pravdy. Je to především z toho důvodu, že “The Konsortium” obsahuje opravdu požehnaně “vyhulených” pasáží, magořinou stižená sóla a vyhrávky, ale i – a to především – neskutečně vyjetý vokál.

Je to právě vokál, který já osobně považuji za jeden z nejvýraznějších prvků “The Konsortium”. Můžu vám prozradit to, že rozhodně nemusíte očekávat klasický black metalový krákorák. Ale to je asi tak všechno, co ze mě dostanete, jelikož vážně nejsem s to popsat ty šílenosti, co tam se svým hrdlem předvádí onen neznámý, pod nicneříkající bílou maskou ukrytý chlapík. Protože netuším, jaké číslo je mu přiděleno (ani s nástrojovým obsazením se The Konsortium neobtěžovali, prostě jen čísla), říkejme mu tedy prozatím pro naše potřeby Pan X. Pan X na “The Konsortium” převádí snad veškerou škálu extrémního vokálu, která se vám vybaví při vyslovení slovního spojení “zpěv jak na tripu”. Čekejte různorodé skřeky, výkřiky, chrapláky, jakési mečivé blázniviny, ale i temnotou opředené čisté chóry. Popisovat to snad ani nemá cenu. Mohu říct jen to, že minimálně po vokální stránce je “The Konsortium” něco excelentního.

Možná je až škoda, že jsou pod tíhou neuvěřitelně jebnutých vokálních kreací na první poslech trochu upozaděny ostatní nástroje. Respektive, abych byl přesnější, ne upozaděny (v mixu), myslím to tak, že zpěv je natolik výrazný, že prvních pár poslechů vám sebere takřka veškerou pozornost. Když se však pozorněji zaposloucháte, pod hrdelní exhibicí lze i u ostatních nástrojů nalézt vskutku velice povedené linky. I když jsou The Konsortium do jisté míry opravdu avantgardní muzikou, nehledejte u nich žádné klávesy, housle, cimbály, fujary nebo triangly, kapela si vystačí s klasickým nástrojovým obsazením, aby ze sebe dostala i chutí po experimentu načichlé nápady.

The Konsortium

Hlavní slovo má – jak již bylo výše naznačeno – zejména black/thrash metalová riffová masáž. Právě v těchto chvílích má hlavní úlohu “avantgardnosti” zpěv. I přesto však každá skladba nabízí nějaké pekelné instrumentální momenty. Například hned otvírák “Gasmask Prince” se zpočátku tváří jako vcelku ordinérní rubačka (nebýt těch sjetých skřeků, samozřejmě), ale před koncem se zlomí nejprve do psychotropní pomalé pasáže, poté do neskutečně drtivého kousku. Ale to jsme teprve na začátku, ještě větší kolotoče mají teprve přijít…

Druhá “Lik ulven” je neustále podbarvena sólováním v pozadí a ke slovu se poprvé výrazněji dostává i baskytara, zejména v závěru písničky. Právě sóla jsou jen tak mimochodem dalším sakra zajímavým atributem “The Konsortium”. Byť jsou povětšinou krátká a ještě k tomu “zastrčená” za riffy (na takové ty klasické metalové onanie na kytaře, kdy sólo přebírá v dané části písně hlavní slovo, The Konsortium opravdu nehrají), ale mají koule… sakra velké koule.

Z povětšinou rychlé desky se docela vymyká čtvrtý opus “Decomposers”, jenž nabízí pomalejší tvář The Konsortium. Agonický zpěv a atmosféra zralá na ústav však zůstává, ba možná naopak, v pochodovém tempu je snad ještě výraznější. Nějak takhle zní marš do blázince!

The Konsortium - The Konsortium

Po vypalovačce “Knokkeklang” s velice zajímavou a povedenou pomalejší pasáží ve středu přichází další pochodovka “Slagens barn”. Ta může trochu více připomenout klasické pojetí černého kovu, akorát v bláznivém hávu The Konsortium. A když už neustále omíláme ten vokál, právě v tomhle songu se dočkáte jedněch z nejujetějších kreací na celém “The Konsortium”.

Velice mocný opus přichází v samotném závěru. “Tesla” začíná plíživou pomalou předehrou, do níž promlouvá jedno z nejvýraznějších sól (ano, hned na začátku písničky), aby vás pak The Konsortium zalili další klepačkou s oním pověstným úchyl-zpěvem. Jednou z hlavních zbraní “The Konsortium” je to, že se neustále něco děje. Pokud bychom očekávali, že poslední skladba by náladu nahrávky měla shrnout, “Tesla” to v tomto ohledu plní dokonale. Závěr v podobě krátkého a mrazivého outra budiž třešničkou.

S jistotou myslím můžeme na závěr prohlásit jednu věc, kterou jsem předeslal již na samotném začátku – muzika The Konsortium je přinejmenším velice zajímavá. Jestli i opravdu dobrá, to už samozřejmě nezáleží na ničem menším než na osobních preferencích. Sám za sebe mohu říct, že v mých očích a uších je “The Konsortium” ne jenom zajímavá deska, ale i opravdu dobrá deska. Rozhodně je to věc, která podle mě má co říct.


Mater Monstifera – Na zrcadlech lží

Mater Monstifera - Na zrcadlech lží
Země: Česká republika
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 20.6.2011
Label: Pařát Magazine

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Co tak již delší dobu zaznamenávám ohlasy na tvorbu jihočeských Mater Monstifera, takřka všichni považují tuhle kapelu za stálici domácí scény, s čímž bych i souhlasil, která tvoří kvalitní muziku, o čemž už bych však já osobně docela polemizoval. Nemám samozřejmě nic proti samotné skupině, ale musím předeslat, že mi jejich hudba nikdy moc nelezla do uší a nešmakovala mi. I když, ono je nejspíš říct, že mi tahle hudba nikdy moc nejela, trochu přehnané, protože Mater Monstifera vydali za nějakých těch deset roků, co fungují, prozatím jen jedno velké album “Zrozen z hříchu” v roce 2005. Tím chci říct, že jsem k aktuálně vydávané novince “Na zrcadlech lží” nepřistupoval s nějakým despektem nebo s očekáváním něčeho vyloženě špatného. Bral jsem to tak, že debut mě nebral, takže dvojka mě může jenom překvapit.

Jenže se stalo to, že i “Na zrcadlech lží” na mne působí jaksi rozpačitě. Poslouchal jsem desku mnohokrát, pečlivě, tam i zpátky, ale za celých 35 minut jsem nenašel nic, co by mě zbavilo dojmu, že je tenhle melodický klávesový black metal zkrátka průměrná záležitost.

Jediné plus “Na zrcadlech lží” je to, že je o mnoho lepší než předchůdce “Zrozen z hříchu”. Zvuk je o poznání čistší a čitelnější, což je zrovna u téhle odnože black metalu dobře, a kompoziční postupy a celkové vyznění jsou “dospělejší”, jestli mi rozumíte. Toliko k porovnání s debutem. Vezmu-li však “Na zrcadlech lží” v obecném kontextu, stále na mne muzika Mater Monstifera působí tak trochu naivně a jaksi nijace.

Ze všech nástrojů, co jich na “Na zrcadlech lží” je, mě v podstatě nezaujala práce ani jednoho z nich, vokálu nevyjímaje. Veškeré melodie, ať už kytarové nebo klávesové, vyznívají nezajímavě a do ztracena. Nebude tedy asi žádné překvapení, když řeknu, že jsem si na albu nevšiml žádné vyloženě dobré skladby. Nechci tvrdit, že je muzika Mater Monstifera skrz naskrz špatná, jenže z mého pohledu ani dobrá ne, spíše… průměrná.

Což o to, čert vem zvuk, ať už je jakýkoliv, nezajímají mě ani nějaké excelentní výkony. Za ten nejdůležitější atribut hudby – a zrovinka u black metalu to platí minimálně dvojnásob – já osobně považuji především atmosféru. Pokud ta je silná a působivá, jsem ochoten bez váhání odpouštět jakékoliv jiné nedostatky. Problém “Na zrcadlech lží” je však ten, že ani tu atmosféru jsem tam nikde nenašel. Nějaké zajímavější nápady vykukují opravdu sporadicky, takřka vůbec. Jinak album až na jednu mezihru a jedno outro plyne v naprosto stereotypním tempu.

Nechci samozřejmě nijak hatit něčí úsilí, ale “Na zrcadlech lží” je prostě jedna z těch desek, které mi vůbec nic neříkají. Možná tak grafika se povedla, zejména přebal, ale upřímně řečeno, ani pěkný design hudbu nezachrání. “Na zrcadlech lží” tak skončí mezi těmi alby, které sice mám doma na originálním nosiči, nikdy je však z police nevytáhnu…


Noctem – Oblivion

Noctem - Oblivion
Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.6.2011
Label: Rising Records

Tracklist:
01. Popol Vuh
02. The Arrival of the False Gods
03. Universal Disorder
04. Abnegation and Brutality
05. Invictus
06. Sons of Hun-Vucub
07. Seeking the Ruin of Souls
08. Unredemption
09. Q’uma’rka’aa’j
10. A Borning Winged Snake
11. Oblivion

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přijde mi, že z téhle kapely je spousta lidí na větvi, ale já osobně jsem doposud nedokázal pochopit proč. Debut “Divinity” z roku 2009 mi to neřekl a aktuálně vydaná novinka “Oblivion” taktéž ne. Prostě nevím… to, že někdo pochází ze země, která nemá moc silnou metalovou základnu, a že někdo během své krátké existence dokázal odjet hned několik evropských koncertních šňůr, přece neznamená, že ten někdo taky dobře hraje. Noctem sice v rozhovorech rozhodně nešetří sebevědomím, grafickou stránku a promo mají propracované do detailu, pódiové vystupování rovněž, metalové magazíny se vzájemně předhání, kdo skupině udělí vyšší hodnocení, ale celé to má jeden velký háček, ba co to říkám, přímo hák jak noha…

…a tím je samotná hudba. Noctem se žánrově pohybují na hranici mezi black metalem a death metalem, sem tam to lehce nakopnou nějakým tím thrashujícím riffem, samozřejmostí jsou extrémní vokály. V tom bych samozřejmě problém neviděl, možná právě naopak – je-li takovýto stylový koktejl na patřičné úrovni, s radostí se do něj svými ušisky zabořím a nechám se ovívat masáží tvrdých kytar, bubenické palby a brutálního řevu; sem s tím! Jenže v případě Noctem to má tu chybu, že v tom jejich koktejlu chybí právě ta nejdůležitější ingredience – ona patřičná úroveň.

Nechápejte mě špatně, po technické stránce je vše stoprocentní. Pánové hrát (a řvát) umějí, což je na “Oblivion” cítit neustále, že album nenahrávali žádní neumětelové. Zvuk je rovněž skvělý – dynamický, sytý sound, který vám, když jej nasolíte na správnou hlasitosti, rozboří barák. Ale celá ta pěkná naleštěná placička postrádá to úplně nejhlavnější, kvůli čemu hudbu vůbec posloucháme (tedy alespoň já) – atmosféru, pocit, emoce, sdělení, cokoliv podobného. To tam prostě, ať poslouchám jak poslouchám, není. Fakt sorry, ale prostě ne. “Oblivion” se na první pohled tváří strašně tajemně a mysticky, to je však klamání tělem, žádné pozadí jsem v tom neobjevil. Možná tak jenom intro “Popol Vuh” a mezihra “Q’uma’rka’aa’j” mají nějakou atmošku, ale řekněte sami – co s nahrávkou, jejíž intro strčí do kapsy všechny regulérní písničky?

Což o to, čert to vem, kdyby to byl alespoň pořádný rachot, ale to jaksi také není. Noctem v prvním opravdovém songu “The Arrival of the False Gods” nasadí ostré tempo a až na několik výjimečných momentů nohu z plynu nesundají, ale k čemu to je? Ono totiž když chcete udělat rychlou muziku, nestačí vám do toho bušit, co to dá, ale chce to mít také nějaké nápady. Noctem jsou evidentně velice spořiví, takže nějakými osvěžujícími nápady opravdu šetří a ty, které sem tam vykouknou, nejsou žádný zázrak. A navíc je takřka okamžitě zase zalije omáčka s vatou. Jediný opravdový klad “Oblivion” bych viděl ve velice povedených kytarových sólech, což je sice pěkné, ale považte sami, kolik času na dlouhohrající nahrávce zabírají sóla, zvláště když ještě nejsou v každé písni.

Nemohu si pomoct, ale ať se jakkoliv snažím, nedokážu v “Oblivion” najít něco, co by tu nahrávku v mých očích povýšilo nad průměr. I když debutový počin také nebyl zrovna oslnivý skvost, obsahoval alespoň světlý moment v dobře podaném a hlavně hitovém titulním songu “Divinity”, novinka se však nemůže pyšnit ani tímhle. Naději jsem upínal k závěrečnému titulnímu kousku “Oblivion” – ne snad z důvodu, že bych čekal, že titulní skladba bude opět ta nejlepší, ale spíše díky třináctiminutové stopáži, která slibovala nějakou tu epičnost či rozvinutí nápadů do větší šířky. Bohužel. Její první čtyři minuty jsou úplně stejně jako zbytek nahrávky, pak nastane čtyři a půl minuty ticha, a pak další čtyři minuty té samé muziky podle toho samého mustru.

Kde nic, tu nic. Průměr je průměr, to se nedá nic dělat. Chvílemi se mi zdá, že Noctem je kapela, která se více stará o to, jak moc cool bude vypadat na fotkách a jak moc cool bude mít obal, než aby se starala o kvality své hudby. A přitom si nemyslím, že by Noctem neměli vůbec žádný potenciál, ba právě naopak, jsem přesvědčen, že mají rozhodně na víc, než co předvádějí. Ale uznejte sami, že za nevyužitý potenciál, jehož výsledkem je průměr, lze udělit jenom průměrné hodnocení.


Крода – Чорнотроп

Крода - Чорнотроп
Země: Ukrajina
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: květen 2011
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
01. Чорнотроп I (Перший сніг)
02. Чорнотроп II (Витоки всесвіту)
03. Чорнотроп III (Висельників батько)
04. Чорнотроп IV (Heil Ragnarok!)
05. Чорнотроп V (Зимне сяйво)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pevně věřím, že každý znalec mezi vámi mi jistě dá za pravdu, když řeknu, že v rámci folk/black metalu lze jen těžko někde hledat kvalitnější skupiny, než ve východní Evropě. A mezi nejvýznačnější zástupce tohoto sub-žánru patří bezesporu právě ukrajinská Крода, která si svou reputaci vydobyla třemi excelentními deskami, na nichž umně zkombinovala black metalovou nespoutanost s nádhernou pohanskou atmosférou a libozvučnými folklórními nástroji. Zvláště minulý počin “Похорон сонця” z roku 2007 je dle mého skromného osobního názoru absolutní klenot, jemuž navíc nasazuje korunu skvostná mrazivá grafika (i když zrovna krásné artworky byly u téhle kapely vždy samozřejmostí a mohu předeslat, že novinka “Чорнотроп” není výjimkou – stačí si prohlédnout jen přebal).

Jenže v roce 2010 nastala uvnitř skupiny povážlivá trhlina. Крода vždy znamenala dva lidi, Eisenslava a Viterzgira, jenže druhý jmenovaný formaci vloni nečekaně opustil, načež se tvůrčí duo smrsklo na jednočlenný projekt. A z tohoto pohledu je první vydaný počin po této události, právě recenzovaná novinka “Чорнотроп”, známá spíše pod německým přepisem “Schwarzpfad”, opravdu očekávaným počinem. Očekávaným z toho důvodu, že veškeří příznivci byli zvědaví, jak si Eisenslav povede bez svého dlouholetého kolegy a jestli se mu podaří udržet ducha kapely.

Poslouchám už “Чорнотроп” nějaký ten pátek (deska se objevila v květnu) a můj názor je asi takový, že ano, je to stále Крода. Eisenslav podle mě na starší tvorbu dokázal navázat opravdu důstojně a zároveň se ještě posunout o kousek vpřed. Na první poslech zní “Чорнотроп” jako nejmetalovější materiál skupiny od debutu “Поплач мені, річко…” z roku 2004. A vlastně ne jen na ten první, neboť jsem se toho dojmu stále ještě nezbavil, tudíž vcelku logicky předpokládám, že na tom něco bude. Folkové elementy jsou samozřejmě neustále přítomny – vždyť to jsou z velké části právě ony, jejich zvuk a nenapodobitelná atmosféra, díky čemu je Крода považována za jednu z předních formací svého druhu – jen jaksi trochu ustoupily do pozadí a přenechaly hlavní slovo kytarové práci; jsou tentokráte mnohem více zapuštěny do celku a jakoby “v pozadí” a dotvářejí takovou tu spodní vrstvu, kterou sice posluchač primárně nevnímá, ale cítí její náladu a právě díky ní hudba (obecně) získává specifické vyznění. Hlavní melodické linky, jako tomu bylo například v případě alba “До небокраю життя…”, si folklór na “Чорнотроп” přebírá spíše sporadicky a nikdy ne jako úplně ten nejhlavnější atribut skladby, ale pouze její části, což je ovšem vzhledem k délce jednotlivých kompozic pochopitelné.

Asi nejvíce folkovým dojmem na mě dýchá “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)”, kterou zdobí působivý začátek, v němž se fičení větru pomalu přelévá do nádherně baladické akustické pasáže, jež se ve finále láme do mocného black metalového riffu. Později se ukáže skvěle vymyšlená kytarová vyhrávka, které Крода vždy uměla, a nakonec se několikrát ozve i vcelku jednoduchá, ale zaručeně patřičně fungující flétna. Ono se podobné střídání nálad se zachováním jednotné atmosféry sice objevuje ve všech skladbách na “Чорнотроп”, ale právě ve “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)” mi to přijde nejcitelnější. Její kraťoučký popis nám však může pomoci k demonstrování ještě jedné věci – rozmanitosti “Чорнотроп”. Žádná písnička rozhodně nekončí stejně jako začínala, naopak se vyvíjí a postupně roste. Já osobně tomu říkám, že skladby “vyprávějí”, jestli mi rozumíte, jak to myslím. Každopádně mým nejoblíbenějším kouskem z novinky je velice působivá “Чорнотроп III (Висельників батько)”, která je na rozdíl od svých tří kolegyň (poslední “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” je ambientní outro, tudíž trochu jiná kategorie) zcela oproštěna od rychlých black metalových pasáží. Plyne spíše ve středním tempu opět se záblesky flétny, aby se v polovině zlomila do lehké mezihry a následné rychlejší (ale ne vyloženě rychlé) části, jež se až dokonce prolíná s hutným středním tempem ze začátku skladby.

Ony samozřejmě i ostatní dvě nezmiňované “Чорнотроп I (Перший сніг)” a “Чорнотроп IV (Heil Ragnarok!)” jsou moc dobré a obsahují některé vyloženě excelentní pasáže, ale nemá dle mého názoru smysl rozebírat všechny písně, zvláště v případě, že se jedná o tak dlouhé kompozice. Závěrečná “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” má na desce, jak už jsem výše nakousl, výsadní postavení, vybočující od ostatních songů, jelikož jde o čistě ambientní kousek. Tím spíš překvapí, že navzdory všem očekáváním, nikoliv však ku škodě, právě na něj vznikl videoklip… i když, videoklip… samotná Крода to nazývá “atmosférickou vizualizací”, což možná sedí více vzhledem k tomu, že ke klasickému pojetí metalové klipu to má opravdu daleko. Ostatně, podívejte se výše sami.

I přes nepříjemné personální změny si “Чорнотроп” udržuje vysokou kvalitu desek Крода. Nezastírám, že oba předchozí počiny se mi zamlouvaly o něco více, přesto i novinku poslouchám s chutí. Skupinu sice obepíná velká dávka kontroverze (viz například nedávná kauza okolo festivalu Northern Lights… pokud někdo neví, oč se jedná, nechť se doptá v komentářích, tam to případě dovysvětlím), ale v tom já osobně nevidím důvod, proč si neužít opravdu dobrou muziku, která má člověku co říct. A právě takovou definici lze bez obtíží vztáhnout právě i na “Чорнотроп”.


Enslaved – The Sleeping Gods

Enslaved - The Sleeping Gods
Země: Norsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 10.5.2011
Label: Scion Audio Visual

Tracklist:
01. Heimvegen
02. Alu Misyrki
03. Synthesis
04. Nordlys
05. The Sleeping Gods

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vypadá to, že Norové Enslaved skutečně nezahálí a zásobují své fanoušky stále další skvělou hudbou. Necelého tři čtvrtě roku po vydání zatím poslední řadovky “Axioma Ethica Odini” tak můžeme požívat krás EP “The Sleeping Gods”, které se kapela rozhodla uvolnit k volnému stažení. Doufám, že nedělám chybu, když hned na začátku přiznám, že bych byl za tohle dílo ochoten i zaplatit. Tak moc se mi dostalo pod kůži…

Sám se tomu ještě pořád divím, ale je to tak. “The Sleeping Gods” je první počin Enslaved, který mi otevřel dveře do magického světa hudby téhle kdysi blackové kapely a tím uzmul tento titul právě “Axioma Ethica Odini”, kterou jsem marně zkoušel pobrat někdy před půl rokem. Popravdě, nejsem schopen definitivně určit nějaký fatální rozdíl mezi oběma díly, který by mohl mít zmíněné prozření na svědomí. Nejblíže se mu ale asi blíží skutečnost, že i přes typicky atypický zvuk kytar, nezpochybnitelnou příslušnost k současnému stylu kapely a páně Bjørnsonův skladatelský rukopis je celé album tak neuvěřitelně rozmanité a jednotlivé skladby v žádném případě nelze zaměnit.

Ale podívejme se na ně blíže – úvodní “Heimvegen” působí na posluchače podobně jako “Ethica Odini” z poslední řadovky. Nevědět, odkud “Heimvegen” pochází, směle bych ho zařadil právě na “Axioma Ethica Odini”. Proti ní však působí střídměji a posluchač se nemusí dlouhé hodiny trýznit skládáním a dohledáváním jednotlivých melodických obratů, tady to má všechno pěkně pohromadě, pochopitelné, organicky pospojované a přitom o nic méně působivé! Po lehce zasněné “Heimvegen” začíná přituhovat. Přímočará vypalovačka “Alu Misyrki” se může pochlubit nesmírně energickou slokou až black’n’rollového charakteru, která se rovnoměrně střídá se zdánlivě klidnějšími, pod povrchem však stále bouřícími pasážemi, které vkusně definuje trademarkový čistý vokál…

Uklidnění přichází záhy s třetí skladbou, nesoucí jméno “Synthesis”. I při zachování zřetelných poznávacích znamení kapely jde o něco diametrálně odlišného než předchozí (a vlastně i následující) dvě skladby. “Synthesis” ve mně asi nejvíce evokuje snění jakéhosi androida, kterého pronásledují matné vzpomínky na zbytky lidských vjemů… Není bez zajímavosti, že mi části skladby nápadně připomínají (mimochodem brilantní) soundtrack ke kyberpunkové herní legendě “Deus Ex”, obzvláště jejímu plánovanému třetímu dílu. Zbývá jen dodat, že high-tech dojmem působící název “Synthesis” k šest minut a devatenáct vteřin trvající meditaci sedí naprosto dokonale…

Procitnutí z elektronického sna zprostředkovává instrumentálka “Nordlys”. Nemám bližšího přirovnání než k jízdě na horské dráze. Různá tempa, rytmy a motivy se za pět a tři čtvrtě minuty stihnou vystřídat několikrát a je skutečná radost je se zavřenýma očima sledovat a nechat se jimi unést. Za mimořádně atmosférický zážitek ručím! Stejně tak dám ruku do ohně za finální skladbu, titulní “The Sleeping Gods”. Hypnotický rytmus, nezaměnitelně deklamovaný text skladby a další, atmosféru starověkého chrámu dotvářející prvky ve výsledku působí, jako mantra, odříkávaná šamanem nebo spíše veleknězem. Dopad na posluchače je skutečně mocný představivost se rozbíhá na plné obrátky. A to je asi jeden z hlavních důvodů, proč po 345 vteřin trvající mantře posluchač touží po další a další a další skladbě. Finále “The Sleeping Gods” totiž působí dokonale otevřeným dojmem a nechává opařeného posluchače v bezbřehém teoretizování, čím Enslaved navážou příště…

Na závěr by se slušelo něco dodat, ale ono není moc co. Enslaved stvořili neuvěřitelně silný materiál, na kterém není k nalezení žádná slabší skladba. Materiál, který mě uchvátil natolik, že jsem se s chutí a ochotou pustil do starší tvorby a nelituji toho. Neříkám, že by to nemohlo být o maličko lepší, na druhou stranu prostoru pro zlepšení je na tomhle EP tak zanedbatelně málo, že vůbec zmínka o něm se dá považovat za něco takřka hanebného. Z celého srdce Enslaved za “The Sleeping Gods” děkuji a doufám, že do budoucna si neuvěřitelnou tvůrčí formu přinejmenším udrží. Pokud ano, následující roky nebudou až tak temné, jak si můžeme domýšlet z denního zpravodajství. A ještě poslední věc – tuhle recenzi jsem napsal jedním dechem a bez zdlouhavého přepisování odstavců – tak moc mě EP inspirovalo. To svědčí o mnohém, tak to mějte na paměti…


Další názory:

Vždy jsem dával přednost spíše starší tvorbě Enslaved, deskám z 90. let, kdy Enslaved tvořili opravdové klenoty, které mě pokaždé dostanou i dnes. Například takové “Eld” z roku 1997, to je prostě nádhera. Cesta, na níž se skupina vydala v novém tisíciletí, sice není špatná, to vůbec netvrdím, právě naopak – jde o excelentní, chytré a přemýšlivé věci; přesto mi víc seděly ty starší nahrávky. Nemám to jak vysvětlit, prostě čistě ze subjektivního hlediska mě dřívější věci oslovují více. Z těch novějších mě opravdu dostane jen sem tam něco (naposledy asi “Ruun”), ty ostatní se mi sice líbí a považuji je za velmi dobré, ale s odstupem času radši sáhnu po těch osvědčenějších kouscích. Nejnovější minialbum “The Sleeping Gods” je však opět ten počin, kterým mě Enslaved dostali, asi jak tomu bylo naposledy u “Ruun”. Možná to bude i tím, že některé skladby lehce připomínají tu rannou tvorbu, například takový začátek “Alu Misyrki”. “Heimvegen” a “Nordlys” spadají opět do toho novějšího období, avšak zejména druhá jmenovaná je neuvěřitelně uhrančivou záležitostí, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Vrcholem EP je však bezesporu závěrečná “The Sleeping Gods” s hypnotickou šamanskou atmosférou. Ačkoliv dávám přednost starým Enslaved, pořád je to kapela, kterou uznávám jako velice kvalitní a hlavně vizionářskou; EP “The Sleeping Gods” jen bezezbytku potvrzuje, že je mé mínění naprosto opodstatněné. Tím spíš, že se po pěti letech opět jedná o materiál, který neuznávám jen z objektivních důvodů, ale i čistě z těch subjektivních.
H.


The Axis of Perdition – Tenements (of the Anointed Flesh)

The Axis of Perdition - Tenements (of the Anointed Flesh)
Země: Velká Británie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2.5.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. The Sleeper
02. Unveiled
03. Unbound
04. Sigils and Portents
05. The Flesh Spiral
06. The Dark Red Other
07. The Changer
08. Disintegration
09. Ordained
10. Awakenings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
bandcamp

Už dlouho jsme tu neměli recenzi na nějakou totální šílenost, co říkáte? Nemám teď na mysli nějaký obyčejný extrémní metal jako death, black, doom apod., ale absolutní hudební magořinu vyhnanou do největšího maxima. Přesně takoví jsou Britové The Axis of Perdition. Všichni posluchači kdejakých těžko stravitelných obskurností, k nimž se jen tak mimochodem hrdě hlásím, už tuhle záležitost mají jistě dávno zafixanou jako mistry svého oboru – a zcela právem, což dokazuje i nedávno vydaná čtvrtá dlouhohrající deska s názvem “Tenements (of the Anointed Flesh)”

Abychom si pro dnešek lépe rozuměli, pojďme si nejprve zadefinovat pojem “extrém v hudbě”. Je například takový grindcore extrémní? Jak se to vezme. Z jistého úhlu pohledu určitě ano, ale například pro mě je to až na neuvěřitelně vzácné výjimky jen bordel bez většího smyslu, navíc díky tomu, že se ve většině případů jedná jenom o srandovní záležitosti, nevidím na tom pranic extrémního, a to i přes očividnou “tvrdost” té hudby (čímž však grindu, aby bylo jasno, neupírám právo na existenci – nechť si každý poslouchá co uzná za vhodné). Já pojem “extrémní” v oblasti hudby chápu docela jinak – na tom, jak ta muzika je nebo není tvrdá, rychlá apod., to vůbec nestojí, to jsou v případě určování extrémnosti až druhotné atributy. Já osobně extrémní hudbu chápu jako hudbu, kterou je opravdu těžké poslouchat a chápat a kterou necvičený posluchač nedokáže vydržet; muziku, která je natolik silná, aby si pohrála s vašimi nervy; útok na vaši psychiku; něco totálně zničujícího, depresivního a velice těžko vstřebatelného. Jsem přesvědčen, že Sicmaggot navštěvují inteligentní lidé, tudíž snad ani nemusím zdůrazňovat, že The Axis of Perdition patří právě mezi podobně extrémní záležitosti.

Samozřejmě nám tu ve vzduchu visí jeden velký otazník, který nelze nechat bez povšimnutí – proč vůbec někdo něco tak chorého tvoří a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá? Nevypovídá to snad něco o ne zrovna dobrém duševním stavu obou stran, hudebníků i posluchačů? Dle mého mínění nikoliv, právě naopak – abych řekl pravdu, za ty roky, co metalovou scénu sleduji, čím dál tím více nabývám dojmu, že čím zvrácenější je hudební produkce, tím inteligentnější jsou její autoři. Už jen z toho důvodu – pokud člověk není opravdový blázen s papíry na hlavu (a že takovým se moc hudebních nástrojů do rukou nedostane – výjimky se ovšem jako vždy najdou) – to chce opravdu vysokou dávku intelektu, aby byl někdo schopen stvořit tak šílené dílo. Důvod, proč to vůbec dělá, pak můžeme nazvat obligátní potřebou umělecky se vyjádřit. A proč něco takového poslouchat? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i přes všechny zdánlivě špatné a odpudivé vlastnosti se totiž v jádru jedná o velice pozoruhodné a svým způsobem vzrušující záležitosti, které v konečném důsledku i přes zjevnou chorobnost a snahu o vyvolání depresivních stavů působí neskutečně očišťujícím dojmem. Je to hudba, nad níž se člověk musí v dnešní hektické době zastavit, přemýšlet nad ní a musí opravdu vynaložit snahu, když ji chce pochopit. A to je přesně to, o čem by hudba měla být a čeho je na dnešní scéně plné bezduchých rádoby skupin, jež nemají co říct, bolestivě málo. To je jen tak mezi námi důvodem, proč kapely jako The Axis of Perdition považuji za opravdu kvalitní muziku, zatímco takový metalcore (například – abychom zůstali na poli metalu) povětšinou ne.

Vše, co jsem výše napsal, se dá samozřejmě beze zbytku vztáhnout i na “Tenements (of the Anointed Flesh)”. Jedná se o těžko stravitelný “humus”, který vám při poslechu zaskočí jako rybí kost v krku. Celou nahrávkou prostupuje nenávistná a nemocná atmosféra, pocity nejvyššího zmaru a hnusu. Vaše smysly budou masírovány nekompromisní hradbou krkolomných riffů, v návalových dávkách uvolňovanou čirou agresí, maniakálním vokálem, industriálními a ambientními pazvuky, disharmonickými kopanci. Nějakou melodii zaslechnete jen výjimečně, a co je nejlepší (nejhorší?), ty melodie jsou tak dočista “jebnuté”, že ani nepřinášejí nějaké světlo na konci tunelu, ale jen vrství a umocňují depresi. Až na výjimky. Pokud se totiž nerozsypete pod nekontrolovanými dávkami neředěného šílenství, odmění vás The Axis of Perdition za vaši trpělivost a vytrvalost i několika snad by se dalo říct i pěknými melodickými momenty, které, pravda, stále znějí, jako kdybyste byli na tripu, ale alespoň u nich nemáte chuť spáchat sebevraždu. Tyto okamžiky jsou však velice vzácné (opravdě si vybauji dva) – několik takových párvteřinových pasáží se objeví v “Sigils and Portents”, kde probleskují mezi všudy přítomným depresivním bahnem; jediná snad vyloženě “lehčí” (velké uvozovky!) je až předposlední, snová “Ordained”.

The Axis of Perdition

Nebudu vám tvrdit, že se vám “Tenements (of the Anointed Flesh)” bude líbit. Nebude. Alespoň většině z vás ne. Není to deska pro každého a není to deska ke každé příležitosti. Já sám, příznivec podobných úchylností a taktéž příznivec tvorby The Axis of Perdition, jsem měl co dělat, abych album po prvním poslechu – po němž jsem se cítil, že se mi hlava snad rozskočí – nezavrhnul. Je to síla. “Tenements (of the Anointed Flesh)” však není nahrávka, kterou byste si měli pustit k jízdě autem, kterou byste si pustili v hospodě k pivu nebo jako podklad, aby vám šla práce lépe od ruky, vůbec; The Axis of Perdition si člověk pustí, když chce být deptán. Do jisté míry je poslech i masochistickou záležitostí… zadívejte se na trnitou spirálu na obálce desky a představte si, že do ní skočíte, každou vteřinou vás trny drásají a ničí, přesto ale nechcete přestat padat, protože musíte zjistit, co se skrývá na jejím konci… a ani nemáte jistotu, že někdy jejího dna dosáhnete a tím “Tenements (of the Anointed Flesh)” pochopíte. Jestli jste ochotni skočit, to už se musíte rozhodnout sami…