Archiv štítku: CAN

Kanada

Kafirun – The Worship and Glorification of Holy Death

Kafirun - The Worship and Glorification of Holy Death

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.2.2016
Label: Mara Records

Tracklist:
I. Death Worship
01. Beyond the Flesh Vessel
02. Killer of All Man
03. Thousand Spears

II. Glorification of Holy Death
04. Wings of Malevolence
05. Salvation Through Sin
06. Destruction of the Divine Self
07. Chaos Magnum Opus
08. Open Veins

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mara Records

Když se řekne kanadský black metal, tak se většině lidí vybaví buď atmosférická větev z Quebecu, anebo zběsilosti v čele s Revenge, Weapon a samozřejmě Blasphemy, máme-li jmenovat ty nejznámější. Tím však portfolio této rozlehlé severoamerické země samozřejmě ani zdaleka nekončí a dnes si představíme jednu z těch méně známých záležitostí místní provenience.

Kafirun by dle všeho mělo znamenat Nevěřící v arabštině, a dokonce se takto jmenuje i jedna súra Koránu. Což nejspíš docela sedí, jelikož tato smečka pocházející z Vancouveru se netváří, že by zrovna oplývala sympatiemi k jakýmkoliv bohům. Ale co si budeme povídat, na téhle scéně by spíš opak byl překvapením. Zajímavá je rovněž zakuklená image kapely s hadry kolem hlavy, což na fotkách vypadá docela hustě (bez ironie). Nicméně, hlavním předmětem našeho zájmu je samozřejmě hudební produkce Kafirun, tak směle do toho…

Kafirun prozatím nepatří mezi zavedené formace; jejich vznik se datuje do roku 2013, z čehož tak nějak vyplývá, že pokud se nejedná o takové ty střelce, co vydávají 15 demáčů do měsíce, pak jejich diskografie nebude příliš početná. No, a Kafirun mezi takové střelce s šílenou nadprodukcí nepatří, takže v roce 2014 vydali debutové EP „Death Worship“, po němž o rok později následovalo další minialbum s názvem „Glorification of Holy Death“. My se ovšem podíváme na jejich třetí počin, který se jmenuje „The Worship and Glorification of Holy Death“.

Že se vám ty názvy zdají nějak moc podobné? Inu, dobrý postřeh, ona to totiž není náhoda. Stejně jako 1 + 2 = 3, i zde platí, že „Death Worship“ + „Glorification of Holy Death“ = „The Worship and Glorification of Holy Death“. Je to tak, třetí počin je jednoduše jen kompilace nabízející obě předešlé nahrávky na jednom nosiči. Jen pro pořádek ještě dodejme, že Kafirun svou sbírku nosičů čerstvě rozšířili o jeden další zářez, a sice sedmipalcové splitko s rakouskými Transilvania.

I navzdory tomu, že se „The Worship and Glorification of Holy Death“ skládá ze dvou samostatných počinů, soudržnost disku to nijak zvlášť nenarušuje, jelikož se Kafirun během oné roční prodlevy stylově nijak zvlášť neposunuli. Kanaďané drhnou čistokrevný black metal agresivního střihu a nijak nevybočují z nastavených žánrových mantinelů. Touhle větou jsem vlastně řekl vesměs vše, co potřebujete vědět stran projevu skupiny. Podstatná část hracího času se nese ve vysokém tempu, čiší z toho řádná zloba a nasranost a veškeré zvolnění tempa slouží jen k nastolení temnější atmosféry. Nutno ale dodat, že to není bezhlavý kulomet po celou dobu a ony přechody do středních temp se dějí pravidelně a relativně často. Tak či onak, snad jediné, co trochu vybočuje ze stylového standardu, je vokál, jelikož zpěvák Luzifaust nedisponuje oním charakteristickým krákorákem a snaží se o trochu variabilnější hrdelní běsy.

Předchozí odstavec asi vyzněl poněkud negativně a mohl vzbudit dojem, že Kafirun jsou jen další průměrnou blackovkou, jež nijak nevystupuje z bezejmenného davu podobně laděných formací. Ona je to do jisté míry asi i pravda, jelikož Kanaďané fakt nepředvádějí nic výjimečného, a pokud jejich produkci neuslyšíte, rozhodně váš život nebude ochuzen o nějaký hluboký transcendentální zážitek. Nicméně, i navzdory tomuto je vcelku zjevné, že Kafirun nějaké schopnosti mají. Popravdě řečeno, nečekal jsem od „The Worship and Glorification of Holy Death“ mnoho a byl jsem připraven spíše na těžkou nudu, ale i přesto jsem na nahrávce dokázal najít nějaký potenciál. Hudba je sice pevně sevřena v relativně úzkých stylových mantinelech, ale i s nimi dokážou Kafirun pracovat vcelku zručně. Některé riffy jsou dost solidní, pár pasáží lze považovat za povedené, docela se mi líbí slyšitelná baskytara, která taktéž předvede několik slušných výjezdů, plus ani onen již zmiňovaný vokál není vůbec špatný.

Kafirun - The Worship and Glorification of Holy Death

Samozřejmě, muzika Kafirun není ani omylem žádný extrémní zázrak a skutečně nemohu tvrdit, že by na mě zapůsobila v tom pravém slova smyslu. Přesto je výsledek po poznání lepší, než jsem očekával, a nebál bych se tvrdit, že Kanaďané to černěmetalové umění na rozdíl od mnoha jiných vocasů hnětou důstojně a nedělají svému žánru ostudu. Až bych si skoro dovolil prohlásit, že ten lehký nadprůměr tam je, protože zejména ty novější skladby z „Glorification of Holy Death“ mě docela baví. Tak jako tak, poslechu budoucích počinů Kafirun se bránit nebudu, protože pokud bude kapela pokračovat ve vzrůstající kvalitě, mohlo by to být dobré. A to rozhodně nemohu prohlásit o každé začínající blackmetalové smečce, již tu recenzuju…


Sorcier des glaces – North

Sorcier des glaces - North

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Passage au-delà des glaciers noirs
02. (To the) Snow-Crowned Mountains
03. La noirceur éternelle
04. Storming from Beyond
05. Dawn of the Apocalypse
06. North
07. Witchcraft [Obtained Enslavement cover]
08. Rites of the Black Moon

Hrací doba: 53:19

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Kanadský projekt Sorcier des glaces jsem měl v paměti vždycky zaškatulkovaný jako kvalitní kapelu, která má v rámci undergroundu vybudované nějaké jméno a která nedělá ostudu proslulé frankofonní blackmetalové líhni v Quebecu, odkud pochází. I přesto jsem však tuhle bandu vždycky víc ignoroval, než sledoval. Měl jsem tohle kanadské duo v povědomí, něco málo jsem slyšel a již v minulosti jsem tedy měl představu, o čem jejich muzika cca je, ale že bych jejich fošny nějak zodpovědně protáčel a znal tu tvorbu podrobněji… to vážně ne.

Vlastně to tedy bylo až předcházející album „Ritual of the End“ z března 2014, jemuž jsem dopřál nějakou zvýšenou pozornost. Nebudu vám kecat – od doby, co jsem tu nahrávku odložil po napsání tehdejší minirecenze, jsem „Ritual of the End“ už nikdy znovu neslyšel, takže zas až taková šleha, abych měl potřebu se k tomu vracet, to zjevně nebyla. Přesto to mám v paměti uložené jako vcelku povedenou desku, jež nabízela poctivý syrový black metal lehce nadprůměrných kvalit s několika horšími momenty, ale i několika velmi dobrými momenty. Jinými slovy, zanechalo to ve mně dojem, který mě nijak neodrazoval od dalšího poslechu Sorcier des glaces. Když si tedy quebecké duo na letošek připravilo další počin s všeříkajícím názvem „North“, neměl jsem důvodu si to neposlechnout…

Člověk nemusí být zrovna génius, aby dokázal odhadnout, oč půjde v tvorbě kapely, jejíž název zní Sorcier des glaces a jejíž debut nese název „Snowland“ – ostatně, i proto jsem název novinky „North“ označil jako všeříkající. Samozřejmě je hlavní tematickou náplní tvorby Sorcier des glaces zima – ne však zima z pohledu sáňkování, aby bylo jasno. Asi by bylo naivní očekávat něco jiného než blackmetalový chlad a mrazivé vichřice. S tímhle jsem do poslechu „North“ vlastně šel i já sám, a tudíž mohu potvrdit, že tento předpoklad je jistě správný. Jeho splnění však ještě nezaručuje i to, že výsledek bude kvalitní.

Abych řekl pravdu, trochu jsem očekával, že „North“ bude ještě mrazivější a hlavně syrovější. V některých chvílích je totiž nahrávka relativně melodická, ale s tím žádný velký problém nemám. Jakkoliv mi sice mráz po zádech neběhal, ta zima z toho cítit pořád je a třeba hned druhá skladba „(To the) Snow-Crowned Mountains“ onu tezi bezesporu potvrzuje. S takovou by to mohlo vypadat, že prohlášení, že je ta deska chladná, ten výsledek chválí, nicméně bohužel musím říct, že „North“ je chladné i v tom negativním slova smyslu – nechává mě docela chladným a nevzbuzuje ve mně žádné velké emoce.

Sorcier des glaces

Hudebně je „North“ jistě příjemné, o tom se nijak nepřu. Poslouchá se to vesměs v pohodě, úroveň to má a sem tam vykoukne i dost slušný nápad. Dobrými momenty disponuje především titulní „North“, jež překvapí i vkusně provedenými čistými zpěvy, a finální „Rites of the Black Moon“. Vzato kolem a kolem se ovšem nejedná o nic zvláštního. Originality to také příliš nepobralo a očekávat od Sorcier des glaces nějaký specifický sound je poměrně zbytečné. Jednoduše, jde o poslouchatelnou, leč nepříliš výraznou nahrávku, která se snaží posluchače zmrazit, ale ani zdaleka se jí to nedaří s takovou silou, aby byl člověk ochoten odpouštět nedostatky.

Aby toho náhodou nebylo málo, ony nedostatky se nenesou jen v té abstraktní pocitové rovině, že „to prostě není tak dobré“ – vidím zde jeden velký neduh, jenž v mých očích „North“ sráží ještě níž. Nemůžu si pomoct, ale místy mě strašně sere blackmetalový vokál. Nepamatuji si, že bych měl takový problém na „Ritual of the End“, ale co se novinky týče, tak v některých momentech je to z mého pohledu fakt na hraně. Možná vám to bude znít divně, ale způsob, jímž Sébastien Robitaille krákorá, mi strašně připomíná „zpěv“ z nějaké YouTubové parodie na black metal. Což někomu může vůči Sorcier des glaces připadat nefér, ale mě to při poslechu fakt krutě iritovalo.

Nechci zase vzbudit dojem, že je „North“ nefalšovaná sračka. To není a tvrdit něco takového by realitě úplně neodpovídalo. Na druhou stranu, nehodlám chválit něco, co mě nijak zvlášť nezaujalo, jen kvůli tomu, že je pod tím podepsaná v rámci undergroundu relativně známá kapela. Jak jsem již řekl, na předcházející počin mám vcelku pozitivní vzpomínku, ale co se novinky týká, nemohu na stůl vyložit lepší verdikt než – obyčejný průměr.


The Visit – Through Darkness into Light

The Visit - Through Darkness into Light

Země: Kanada
Žánr: neofolk
Datum vydání: 9.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Without This Flesh
02. Offering
03. Cast Off the Veil
04. Through Darkness
05. Into Light

Hrací doba: 55:04

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Visit

Dnešní recenzi nemohu začít jinak než dvěma slovy: Musk Ox. Jestliže tápete a nevíte, kam mířím, vězte, že jde – krom anglického výrazu pro pižmoně – o kanadskou kapelu vyjadřující se skrze tóny na pomezí neofolku a komorní hudby. Několik měsíců nazpět se na našich stránkách objevila recenze, poté i rozhovor, tudíž chcete-li, podívejte se, případně poslechněte, je to vážně fajn muzika. Ovšem zpět ke dnešnímu dni a tomuto textu. Ten patří debutové desce „Through Darkness into Light“ z pera kanadského dua The Visit, které s spojuje Musk Ox nejen země původu, ale spousta dalších atributů.

Hlavním propojovacím článkem obou kapel je osoba violoncellisty Raphaela Weinroth-Browneho. Zatímco v rámci Musk Ox má hlavní slovo především kytarista Nathanaël Larochette a náš milý cellista se ke kapele přidal až postupem času, The Visit jsou o něčem jiném. Jde totiž právě o projekt Browneho, s nímž v sestavě kapely figuruje ještě vokalistka Heather Sita Black. V takovémto složení Kanaďané fungují již od svých počátků v roce 2012, přičemž doposud vydaného materiálu není přespříliš. Ke dnešnímu datu jsou na světě dva singly a loňská dlouhohrající deska, jež si jednu ze singlových skladeb vypůjčila a přidala k ní další čtyři nové. I hudebně ona paralela s Musk Ox do jisté míry funguje. V základu se bavíme o neofolku založeném na energickém podání smyčců, v případě The Visit na již zmíněném violoncellu. Nicméně zatímco projekt kolem pižmoně Larochetta se spokojil s hlasy svých nástrojů, „Through Darkness into Light“ přichází ještě s ženským vokálem navíc. Jestliže jste tudíž chtěl někdo vědět, jak by Musk Ox zněli v jiné než ryze instrumentální podobě, kanadští krajané by mohli posloužit jako částečná odpověď.

Jak padlo výše, album sestává z pěti kompozic. Takřka všudypřítomným základem budiž energická hra na violoncello. Žádný minimalismus či dlouhé pasáže na vydechnutí, bavíme se primárně o ostrých dramatických přeletech smyčcem, o neskutečné intenzitě a bezpočtu dílčích harmonických vrcholů. I když dojde k výměně smyčce za prsty a Browne spustí jemné pizzicato, je záhodno se chystat na další dramatické záchvaty plné rytmicky rozdováděných pasáží, jež pokaždé vyústí v táhlé rozmáchlé výjezdy využívající celý hmatník. Přestože jako instrumentální základ slouží Kanaďanům jediný nástroj, díky všudypřítomné rozmáchlosti nepůsobí chudým dojmem. I tak by ale jedna výhrada byla. Vzhledem k tomu, že Browne sází jeden dramatický vrchol za druhým, člověk se ve druhé polovině alba cítí trochu přesycen, povedené gradace už zůstávají spíše bez povšimnutí a třeba závěrečnou „Into Light“ zanechávám napospas mé nepříliš vysoké koncentraci. Vyjma této výtky je to však instrumentálně paráda.

The Visit

Doposud jsem trochu nevděčně nechal stát opodál vokál The Visit, za kterým stojí jistá Heather Sita Black. Vězte však, že jeho opomenutí nebylo náhodné. Po celou stopáž dominuje smyčcová hra a zrovna v tomto případě lze vokál pokládat až za sekundární složku hudby. Jestliže Browne předvádí silně dynamický projev, přednes zpěvačky a její východ evokující, nepříliš náročné melodie působí jako zmírňující kontrast. Nálada zpěvu zůstává takřka neměnná, jemná jako nejtenčí struny violoncella. K technicky propracované hře Browneho zatraceně ostrý kontrast. V některých pasážích propojení hlasu a cella funguje, v mnoha bohužel ne. Na vině většinou není ani tak náladový protipól obou složek, ale samotný pěvecký výkon a až příliš jednoduchá, popěvková povaha jinak také nepříliš vynalézavých melodií. Nefunkčnost hlásí například (až otravná) druhá část „Through Darkness“, hapruje i jí předcházející „Cast Off the Veil“.

Pakliže The Visit chtějí vokál udržet ve hře a zároveň nepůsobit nejistě, jak se tomu na „Through Darkness into Light“ nejednou děje, mělo by se s ním šetřit. V současné době v něm totiž zoufale postrádám nápaditost i emoce. Ty naopak nechybí hravému violoncellu, jež je jasným vévodou celého dění na albu. Místy sice působí Browneho hra trochu zbrkle a každou chvíli se honí za vrcholem, aniž by si postupu k jeho nalezení stihl posluchač vůbec stihl vážit, nápadů je ale tolik, že musíte být za dobráka a dostat (respektive vrátit) se konečně k pochvalám.

Vnímejme „Through Darkness into Light“ především jako debutovou desku kapely, která je na světě pár let. V případě debutů jde v prvé řadě o hledání potenciálu a ten nemusíte z The Visit nikterak dolovat – k nalezení je hned po prvních minutách poslechu. Ačkoliv čas s deskou strávený ukáže nedostatky, Kanaďané začali rozhodně slibně a nadprůměrně. Album se příjemně poslouchá, nechybí mu atmosféra ani velký počet parádních momentů. Na personálně spřízněné a kompozice rozvážněji skládající Musk Ox to sice nestačí, ale není kam spěchat. Žánrovou deskou roku se přece kariéra otvírat nemusí.


Blood Ceremony – Lord of Misrule

Blood Ceremony - Lord of Misrule

Země: Kanada
Žánr: psychedelic / occult rock / doom metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. The Devil’s Widow
02. Loreley
03. The Rogue’s Lot
04. Lord of Misrule
05. Half Moon Street
06. The Weird of Finistère
07. Flower Phantoms
08. Old Fires
09. Things Present, Things Past

Hrací doba: 44:14

Odkazy:
facebook

Jsou kapely, které mají skutečně originální sound – a takové obdivujete a klaníte se jim. Pak jsou kapely, které naopak znějí tuctově a zaměnitelné – a takové nesnášíte a dissujete to na každém kroku. Nicméně, role se mohou také obrátit. Jsou i kapely, které znějí originálně, ale v honbě za vlastním ksichtem došly do stádia, kdy forma a násilná snaha najít něco, co tu ještě nebylo, vítězí nad obsahem, jenž tam být musí stůj co stůj, ať už hrajete cokoliv. Jsou ovšem i kapely, které znějí neoriginálně a vlastně si jen berou již dávno vymyšlené – a přesto jsou strašně moc super, žerete jim to a ten poslech si užíváte tak moc, až tomu skoro sami nevěříte, že vás to tak baví. A přesně do té poslední sorty patří Blood Ceremony.

Upřímně, tahle čtyřčlenná parta z Toronta nevymýšlí nic nového – ani náhodou ne. Lze ji zařadit do stejné sorty jako třebas Blues Pills či Spiders, tedy takových těch retrorockových skupin uctívajících dekády patřící hluboké minulosti. Vzhledem k psychedelii a výrazně okultnímu zaměření není problém vidět velké paralely i s formacemi jako Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones, Mount Salem, Avatarium na posledním albu, s přivřenýma očima třeba i The Devil’s Blood pro mě za mě… a tuny dalších. Tím netvrdím, že Blood Ceremony od právě jmenovaných opisují, spíš že prostě patří do podobného ranku.

Co je ovšem hlavní inspirací a z té Kanaďané fakt nevykecají ani omylem – samozřejmě Coven. Tato legendární psychedelicrocková formace těžící okultismu je jedním ze základních kamenů téhle hudební odnože, ať už se jedná o inspiraci přímou anebo nepřímou, o tom se tu se mnou snad žádný vocas hádat nebude. Jenže aby toho nebylo málo, „Krvavá ceremonie“ do své tvorby přidala ještě jednu perličku, byť ani ta není zrovna původní a lze docela s jistotou tvrdit, že ji kapela odkoukala od další rockové legendy vzniknuvší na konci 60. let. Ano, mám tím samozřejmě na mysli flétnu po vzoru samotných Jethro Tull.

Nicméně abychom si fakt rozuměli, pojďme si vyjasnit jednu důležitou věc. Dle dosavadního vývoje recenze to může vypadat, že Blood Ceremony jsou vlastně jen kompilátem prověřených postupů rockové psychedelie v okultním balení. Pche, leda tak formálně. V reálu je tahle skupina vážně skvělá a jakkoliv k tomu můžete objektivní výhrady, klidně si je strčte za klobouk, protože mě to brutálně baví. Všechna tři předchozí alba jsem si kurevsky užil a o letošní čtvrté desce „Lord of Misrule“ to platí jakbysmet.

Důvod je nasnadě a rozhodně tentokrát nemám na mysli skutečnost, že rocková psychedelie je moje krevní skupina, a když ji navrch zalijete okultismem, už mě máte napůl v hrsti. Tak to sice je a nestydím se zato (někdo má rád holky, druhý zase vdolky… a třetí zase psychedelii), ale oním důvodem jsem myslel něco jiného – Blood Ceremony jsou jednoduše tak vysoko po kompoziční stránce, že je strašně, strašně těžké nepodlehnout. A vlastně ani není důvod, proč se bránit a odolávat – není ostuda si to užít, když je to taková paráda.

Alespoň já si tedy nedokážu stěžovat, když Blood Ceremony vybalí takové skladby jako „Loreley“ či „The Rouge’s Lot“. Jasně, zrovna v těchto dvou písničkách se nacházejí motivy, které jsou člověku tuze povědomé, ale v podání Blood Ceremony to má kouzlo. Anebo třeba titulní „Lord of Misrule“, „Half Moon Street“, „Flower Phantoms“ a „Old Fires“ – to jsou naprosto regulérní hity. Hity v tom dobrém, ba přímo v tom nejlepším možném slova smyslu. První dvě zmiňované jsou esence rokenrolu, krásná psychedelická atmosféra, výtečné motivy, skvělá flétna a samozřejmě v neposlední řadě – úžasná Alia O’Brien. Na korzetové princezny v symfonickém metalu jsem už alergický, ale okultní holky v rokenrolu zbožňuju a uctívám a zrovna tahle může s klidem posloužit jako jeden z důkazů, proč tomu tak je. O tom, že má tuze podmanivý vokál a charisma až na půdu, snad není sporu.

Blood Ceremony

Pozor ale – Blood Ceremony to ohromně sluší i v pomalém tempu a minimalističtějším provedení. „The Weird of Finistère“ je výtečná a její konejšivá atmosféra nemá chybu, taktéž finální „Things Present, Things Past“ s folkrockovým nádechem bezesporu stojí za hřích. Nejedná se však o obyčejné povinné balady, toho je „Krvavá ceremonie“ daleka. Spíše se připravte na potemnělou náladu, melancholii a drogový opar. A když už jsem se pustil do vyjmenovávání písniček, tak samozřejmě nemohu zapomenou ani na tu poslední, byť ta se na „Lord of Misrule“ nachází vlastně hned na první pozici. Jistěže mám na mysli „The Devil’s Widow“, jež ze zbytku vystupuje svou délku, která správně napovídá cosi o propracovanější struktuře. A snad vás nepřekvapí, když prohlásím, že i zde jsou Blood Ceremony přesvědčiví bez sebemenšího zaváhání.

Jasně, klidně mi můžete vpálit něco o neobjektivnosti nebo snad dokonce nesoudnosti, to vám nikdo zakázat nemůže. Já ale nijak nepopírám ani nezastírám fakt, že tohle je takříkajíc můj šálek čaje a že tyhle věci to u mě mají předem ulehčené. Ale až si „Lord of Misrule“ pustíte, tak si teprve něco povíme. Je to skvělá deska, plná výborných skladeb, silných nápadů, parádní atmošky, uvěřitelná a charismatická. Tečka.


Voivod – Post Society

Voivod – Post Society

Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Post Society
02. Forever Mountain
03. Fall
04. We Are Connected
05. Silver Machine [Hawkwind cover]

Hrací doba: 30:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím jak vy, ale já bez ostychu přiznám, že jsem čekal, že smrt Denise „Piggyho“ D’Amoura v roce 2005 položí Voivod na lopatky a že se tato kanadská smečka z této pozice již nezvedne. Aniž bych nějak chtěl pochybovat o výjimečnosti této skupiny, kterou považuji za jednu z nejosobitějších thrashmetalových kapel vůbec, tak jsem se v období kolem vydání alba „Katorz“ obával, že dalšího počinu se již nedočkám. A vidíte, uplynulo více než 10 let, Voivod jsou stále tady a dokazují, že i bez svého kytarového tahouna můžou nadále zásobovat fanoušky sci-fi thrashem té nejvyšší kvality.

Vezmu to trochu retrospektivně a zeširoka, abych si mohl připravit půdu pro přiblížení aktuální pozice, v níž se kanadští vizionáři nacházejí. Dvojice alb „Katorz“ a „Infini“ byla ještě „handicapována“ omezenými možnostmi, kdy se kapela rozhodla dokončit rozpracované nápady Piggyho, které nahrál před svou smrtí a ačkoli obsahují nemálo dobrých momentů, tak obě alba zpětně vnímám spíš jako poctu zesnulému kamarádovi. Proti tomu nelze samozřejmě nic namítat, ale minimálně v případě „Infini“ mi toho ke spokojenosti scházelo dost. Pojďme ovšem kupředu. Nenahraditelného Piggyho nahradil Daniel „Chewy“ Mongrain a již s jeho přispěním nahrané „Target Earth“ bylo trefou do černého a dle mého skromného názoru před třemi lety vydali Voivod své nejlepší album od dob „The Outer Limits“.

A tím se pomalu dostáváme do současnosti, tedy k vydání EP „Post Society“, jímž Voivod krátí fanouškům čekání na regulérní řadovou desku. Od vydání poslední placky se v sestavě Voivod objevil Dominique „Rock“ Laroche, jenž nahradil starého známého Blackyho, a v současnosti tak sestavu Kanaďanů tvoří dvojice Snake a Away, které doplňují Chewy a Rocky. A že jim to šlape, to se nám snaží dokázat prostřednictvím čtveřice nových songů, jež na „Post Society“ doplňuje předělávka „Silver Machine“. Stařičký to hit spacerockerů Hawkwind z dob, kdy v jejich sestavě ještě působil Lemmy, jenž tuto nesmrtelnou pecku taky v původní verzi nazpíval.

Přestože jsem si před prvním poslechem říkal, že spojení Hawkwind a Voivod nemůže dost dobře fungovat, tak teď smekám a říkám, že lepší předělávku jsem dlouho neslyšel. Pojetí Voivod možná nijak nemění původní strukturu písně, protože čtveřice ji jen trochu zhutnila a zrychlila, ale Snake Lemmyho part válí famózně a závěrečné kytarové sólo, které dostalo trošku jiný rozměr, je taktéž parádní. Chewy ctí v kytarových partech historii, ovšem vkládá do ní i něco svého, což platí nejen pro zmíněnou předělávku, ale hlavně pro písně nové. Jeho hra v jistých momentech připomíná tu Piggyho, avšak těžko mluvit o okatém napodobování.

Co se čtveřice autorských kompozic z pera Voivod týče, tak lze říct, že se pánům daří udržet vysokou laťku, již si na sebe upletli s vydáním „Target Earth“. Dvojice „Forever Mountain“ a „We Are Connected“ sice není úplně nová, jak by se mohlo zdát, protože pochází ze splitek s Napalm Death a At the Gates z let nedávných, celkově vzato však do sebe všechny písně zapadají a tvoří jeden celek, byť na kratší ploše, než bych si přál.

Vrchol „Post Society“ přichází právě s jednou ze „starších“ písní. Jmenovitě mám na mysli „We Are Connected“. Tato rychlejší položka zní v dílčích momentech jako naprosto klasičtí Voivod, ovšem nejedná se o prostou thrashovou rychlovku s ksichtem kanadských průkopníků. Voivod její strukturu natáhli za hranici sedmi minut a vystavěli z ní progmetalovou pecku, v níž se několikrát změní tempo a hlavní motiv. Především odlehčená pasáž v prostředku hrací doby nemá chybu. Líbí se mi, jak se po úvodní jízdě vše zklidní a začnou se pomalu zpět nabalovat všechny nástroje a končí se už zase za kvapíkového tempa. A přitom ani vteřina z hrací doby „We Are Connected“ není navíc. Bravo.

Voivod

To úvodní titulka „Post Society“ je spolu s další novou písní „Free“ svým způsobem spíše opak, protože obě míří hlavně na posluchačovy animální pudy a co do rychlosti a neurvalosti si minimálně titulní palba nic nezadá se starými klasikami, kterých mají Voivod na kontě mnoho. Jasně, i v ní přijde na řadu krátké zpomalení, její dopad jako celku je však oproti „We Are Connected“ drtivější, jestli chápete, jak to myslím. Skvělý Snakeův refrén a vokální přednes vůbec jsou jednou z předností kapely, ale zrovna tady předvádí parádní práci, hlavně pak v pomalejších, psychotičtějších pasážích.

Nemá smysl zdržovat dalšími plky, protože je zřejmé, že Voivod se mi s „Post Society“ trefili do noty. Jestli tohle má být jen taková malá ochutnávka a předzvěst další plnohodnotné řadovky, tak můžu říct, že už teď se zatraceně těším. Což o to, těšil bych se i tak, ale Voivod dokazují, že triumf „Target Earth“ nebyl jen náhodná shoda okolností a na „Post Society“ důrazně prohlašují, že se máme na co těšit i v budoucnu.


Brazen Serpent – Perditions Call to Prayer

Brazen Serpent - Perditions Call to Prayer

Země: Kanada
Žánr: neofolk / ritual / dark ambient
Datum vydání: 2014
Label: Bunkier Productions

Tracklist:
01. Perditions Call to Prayer
02. Sanctus sanguis sanctus
03. Vacuous Cyclone
04. The Luciform
05. Befallen
06. Silencing Aeons
07. Imperishable Emptiness

Hrací doba: 37:20

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Mara Records / Bunkier Productions

V dnešní recenzi se podíváme na jednu záležitost už trochu staršího data, ale věřte tomu, že v tomhle případě to za pozornost stojí. Můžu hned na začátek prozradit, že prahnete-li po silné sugestivní atmosféře, jste u Brazen Serpent na správné adrese.

Způsob, jakým jsem se k tomuhle albu dostal, je však vlastně docela zábavný. Nebudu vám věšet bulíky na nos – není to tak, že bych toto kdesi ve svém doupěti schraňoval jako zapadlou lahůdku, o níž moc lidí neví, a nyní jsem se rozhodl se s vámi milostivě o jeden z klenotů svých archívů podělit. Vůbec ne. Popravdě řečeno, CD „Perditions Call to Prayer“ jsem dostal, aniž bych o tom vůbec tušil a aniž bych o to vlastně stál. To se tak člověk domluví s někým, že přijme jedno album na recenzi, a oni mu toho bez ptaní naposílají mnohem víc, i když to jsou kolikrát úplně odlišné věci. Možnost, že ty další nahrávky recenzenta vůbec nemusejí zajímat a že se na to vydlabe a nezrecenzuje to, případně to zrecenzuje jako učiněné prase, jen aby nějaký článek vyšel, to zjevně nikoho netankuje.

Možná se budete divit, ale tohle se děje docela často a zas až tak výjimečná praxe to není. Osobně to přímo nesnáším, protože to jsou v podstatě vždycky sračky… člověku se to nechce poslouchat a psát o tom, ale zase nejsem až tak cynický parchant, abych se jim na to vysral, jelikož prozatím stále ještě uplatňujeme pravidlo, že fyzické nosiče zrecenzujeme všechny. Nicméně, Brazen Serpent jsou snad prvním případem, kdy jsem nakonec rád, že to dotyční poslali navíc, protože je to mnohonásobně lepší a zajímavější než to, na čem jsme byli původně domluvení (a to nás jen tak mimochodem taky v dohledné době bude čekat).

Nyní už ale konečně k samotné muzice, protože je na čase, abychom si řekli, co je tedy na Brazen Serpent tak zajímavého. Tento projekt pochází z kanadského Vancouveru a prezentuje se něčím, co by šlo nazvat rituálním neofolkem se znatelnými vlivy dark ambientu. Onen dark ambient se na některých místech projevuje skutečně znatelně, především v titulní „Perditions Call to Prayer“ a ve „Vacuous Cyclone“, které se nacházejí hned na začátku alba (první a třetí kus), což může zpočátku budit dojem, že oba žánry budou hrát rovnocennou partii. Z celkového hlediska má ovšem navrch jednoznačně neofolk a je to tak správně, jelikož právě v téhle poloze jsou (je?) Brazen Serpent nejvíc sugestivní.

Právě v neofolkových kompozicích se totiž daří tvořit nádhernou atmosféru, která dokáže skutečně pohltit. Je v tom cítit hloubka a jistý přesah, díky němuž to není jen další plochá hudba jako každá jiná, dýchá z toho osudovost ne nepodobná té, již lze nalézt na nahrávkách Death in June, byť obě formace znějí trochu jinak. Brazen Serpent navíc přidává jakýsi „duchovní rozměr“, sakrální náladu. Vedle nezbytné akustické kytary se ozývají i zastřené údery (zní to skoro jak nějaké kotle nebo tympány, ale nedokážu říct přesně, neboť booklet nástrojové obsazení neuvádí) a vokál je na způsob gregoriánských chorálů. S takovou atmosférou pak zcela věrně koresponduje i grafická stránka, při níž si člověk vzpomene na díla jako „Božská komedie“ (a především Peklo) nebo „Ztracený ráj“.

Ten neofolk je v podání Brazen Serpent natolik silný, že hravě zastiňuje i onu darkambientní polohu. Ta se tím pádem zdá slabší, i když špatná ve skutečnosti není. Avšak díky tomuhle pocitu je mnohem působivější druhá část „Perditions Call to Prayer“, jelikož ony darkambientní písně se nacházejí hned na začátku a mezi ně je vklíněna jen jedna neofolková věc „Sanctus sanguis sanctus“. Nechci říkat, že je ten začátek nějaký špatný, protože i tady se pořád bavíme o vysokém nadprůměru (ostatně, minimálně „Sanctus sanguis sanctus“ proti pozdějším skladbám nijak nezaostává), ale ta pravá pastva pro uši přichází od čtvrté „The Luciform“ a dál. Absolutní vrchol se pak nachází na páté pozici v podobě majestátního desetiminutového opusu „Befallen“, za nějž by se nemusel stydět takřka nikdo z první neofolkové ligy. Což se vlastně dá říct i o celém „Perditions Call to Prayer“.

Brazen Serpent - Perditions Call to Prayer

Nemůžu si pomoct, ale v tomhle případě bych se pomalu nebál mluvit i o nadšení, protože zde máme co do činění s vážně působivým dílem. Důkazem toho, o jak dobré album se jedná, vlastně může být i to, že jsem k poslechu – z důvodů popisovaných na začátku – přistupoval se značnou skepsí, ale i navzdory nevýhodné výchozí pozici si mě nahrávka dokázala získat. Nebudeme to dále prodlužovat – přestože se nejedná o aktuální kousek, „Perditions Call to Prayer“ za slyšení rozhodně stojí.


Ego Depths – Dýrtangle

Ego Depths - Dýrtangle

Země: Kanada / Ukrajina
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 15.12.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. The Angleshifter
02. Wheel of Transmigration
03. The Onward Tide
04. Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death
05. Vitrification, Ineludible Meditation

Hrací doba: 79:24

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Není to zas až tak dlouho, co jsem si říkal, že jsem už nějakou dobu nenarazil na parádní extrémní doom metal, jaký bych do té doby neznal. Nyní ale mohu s klidem začít počítat zase od nuly, jelikož deska s prapodivným názvem „Dýrtangle“ je rozhodně povedená, a hned na začátek si dovolím prozradit, že za slyšení stojí.

Nejprve ale několik málo slov k samotnému projektu, jenž je pod touhle nahrávkou podepsaný. Ego Depths, někdy též roztomile stylizováno jako OᎮƎDepths, je jednočlenná formace pod palcem jistého Stigmatheista (pro pořádek ale zmiňme, že „Dýrtangle“ je prvním počinem, na němž se podíleli i nějací hosté, například bubeník). Ten, podle všeho, pochází z Ukrajiny, avšak aktuálně sídlí v Kanadě, což je pěkný kus cesty. A pěkný kus cesty je to také do Tibetu a Mongolska, kde Stigmatheist sice nebydlí, ani se tu nenarodil, ale právě do těchto oblastí, jak sám tvrdí, směřuje jeho zájem a také právě odsud prý čerpá inspiraci – což mimo jiné vysvětluje i onen asijsky vypadají přebal. Takové poněkud netradiční tematické zaměření může nechat vzpomenout kupříkladu na Ea.

Co se týče hudebních inspirací, tak těmi se Stigmatheist také nijak zvlášť netají a právě jmenovaná formace se mezi nimi nenachází. Těmi hlavními jsou prý Finové Unholy a Italové Urna a dále padají jména jako Dolorian, Thergothon a posléze i Esoteric či Evoken, což jsou samá esa na funerálně doommetalovém poli, není-liž pravda? Jistě, všechny tyhle vlivy jsou v muzice Ego Depths tu více, tu méně slyšet, ale to, hádám, málokoho překvapí – tohle je přece jen konzervativní styl, většina kapel zní relativně podobně a najít zde někoho, u něhož by nebyl slyšet dozvuk třeba Thergothon, kteří patří k těm, kdo všem ostatním doomovým pohřebákům vlastně vyšlapali cestičku, je docela oříšek.

Nicméně jestli předchozí odstavec vyzněl takovým způsobem, že Ego Depths je jednoduše další obehranou variací na šnečí riffy, chtěl bych říct, že to zas tak úplně pravda také není. Základní forma, jakési podhoubí je jasné, pevně dané, neměnné – funeral doom metal ve své čistokrevné podobě. I přesto však Stigmatheist dokázal najít skulinku v neprostupné funerální hradbě, kudy tam propašovat i elementy, jež „Dýrtangle“ staví o kousíček (byť jen o malinký) vedle v porovnání se žánrovým průměrem. Nicméně i to – samozřejmě ruku v ruce s nějakým talentem, feelingem, citem pro doom, skladatelskými kvalitami atp. – je v takto monolitickém stylu nakonec plně dostačující k tomu, aby šlo o podařenou záležitostem.

Muziku Ego Depths totiž táhnou skvělé melodie, v nichž se znatelně ozývá ona oblast inspirace Stigmatheista. Nejedná se ovšem o něco explicitního, nečekejte nějaké vysloveně orientální rytmy, hudební čakry, nirvány a tyhlety věci, projevuje se to spíše nenápadně, ale ten feeling v tom je a je velice příjemný. Vedle toho se na „Dýrtangle“ – a opět v rozumném provedení – uplatňuje i hrdelní zpěv a místy bych dokonce řekl, že jsou tam slyšet i brumle (pokud se tedy nejedná jen o samply, které tento nástroj napodobují). A ve finále to vše podtrhuje ještě povedená majestátní atmosféra, jež nahrávce rovněž hodně sluší.

Dovolím si tedy tvrdit, že příznivcům funeral doom metalu by „Dýrtangle“ mohlo stát za slyšení, protože je to výborné dílko znějící o něco málo svěžeji, než je v tomto zatuchlém žánru zvykem. Abychom si ale rozuměli, obecně vzato se pořád o hodně těžkou (a taky zatěžkanou) záležitost, tím spíš pro obyčejného smrtelníka, jenž extrémní formě doom metalu běžně neholduje. Přece jenom „Dýrtangle“ dosahuje téměř 80 minut, a to na ploše pouhých pěti skladeb, z nichž dvě čtyřminutovky „The Angleshifter“ a „The Onward Tide“ působí vedle okolních kolosů jako drobečci (ačkoliv je nutno zdůraznit, že i tito drobečci jsou hudebně stále výživní). Do největšího extrému byla vyhnána finální kompozice „Vitrification, Ineludible Meditation“ trvající bezmála půlhodiny. Taková „Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death“ si ovšem s dvacetiminutovou hranicí taktéž poradila velice hravě a s více jak tříminutovou rezervou.

Ego Depths

I navzdory těmto mamutím délkám je ale „Dýrtangle“ parádní záležitost a já osobně jsem se u ní s chutí bavil. U spoustu funeraldoomových alb, obzvlášť takto dlouhých, kolikrát mívám problém, že v poslední třetině už prostě pozornost díky nekonečnému omílání bahenních riffů a neměnnému umíráčku uvadá. Při poslechu „Dýrtangle“ jsem takovou potíž neměl a Stigmatheist si dokázal mou pozornost udržet až do samotného závěru, což nebývá úplná samozřejmost a rozhodně je nutno to vyzdvihnout. Nechci to zase přechvalovat, kecy o geniálním kousku na místě nejsou, ale i tak mě novinka Ego Depths (možná by mělo padnout, že je to celkem čtvrté album) baví a jsem z jejích kvalit příjemně překvapen. A doporučit to mohu.


Éohum – Ealdfaeder

Éohum - Ealdfaeder

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Mycelium Networks

Hrací doba: 31:10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Já osobně miluju netradiční nástroje v metalu – upřímně ano. Už jen z podstaty je mi sympatické, když se nějaká kapela pokusí do kytarové hudby zapracovat prvek, jaký zde není obvyklý, a pokud se to navíc potká s dobrými skladatelskými schopnostmi, lezou z toho super věci. Naopak mě ale velice mrzí situace, kdy nějaká skupina vezme krásně netradiční nástroj, ale svým neumětelstvím veškerý jeho potenciál pohřbí. Smutné je, že mám na stole (resp. v přehrávači) už druhý takový případ za krátkou dobu.

Nedávno jsem tu přesně z toho důvodu dissoval Italy Foret d’orient, kteří používají tak nádherný nástroj jako harfa, a přesto jim z toho vylezla těžce podprůměrná nuda. Něco podobného se nově povedlo i kanadské formaci Éohum, v jejíž šestičlenné sestavě se nachází i slečna obsluhující flétnu a především, považte, lesní roh. Jaký spojení takového nástroje s black metalem skýtá potenciál? Obrovský! Kolik jej Éohum na svém debutovém ípku „Ealdfaeder“ dokázali zužitkovat? V podstatě vůbec žádný…

Na rozdíl od zmiňovaných Italů se kanadské formaci musí nechat alespoň to, že v jejich muzice je onen netradiční nástroj slyšet. Když si „Ealdfaeder“ pustíte, tak to pouhým uchem poznáte, že tam hraje lesní roh a flétna. Naneštěstí však tímhle veškerá zajímavost počinu končí. Tohle je to totiž něčím, na čem by Éohum měli stavět (a že by toho šlo postavit hodně!), ale realita vypadá tak, že nic jiného už tam pochválit nelze. A na vině je metalová složka. I navzdory lesnímu rohu jsou totiž Éohum stále blackmetalovou kapelou, avšak kámen úrazu tkví v tom, že jejich podání žánru je zoufale, ale naprosto zoufale blbé.

Leckdo by si mohl pomyslet něco o přehnaně tvrdém hodnocení, když jde o skupinu, jež má čerstvě na kontě debutové ípko, ale při vší úctě, začínáním nelze omluvit vše. Muzika Éohum je hluboko, velmi hluboko pod průměrem a co je horší – je to tak špatné, že tu prostě necítím ani náznak potenciálu, který by šlo do budoucna rozvíjet. Když něco stojí za hovno, tak to ani lesní roh z těch sraček nevytáhne, sorry…

Stran Éohum mě ovšem ohromně zaráží ještě jedna věc. Ze zvědavosti jsem proklikal několik recenzí na „Ealdfaeder“ a řeknu vám, že jsem byl jak v Jiříkově vidění. Netuším, jak je to možné, ale všude je ta nahrávka nechutně přechválená a na Kanaďany se sype jedna nadšená kritika za druhou. V jedné recenzi se dokonce nachází taková perla, že si to dovolím ocitovat: „Éohum has one of the most distinct and unique sounds in metal right now.“ Nechápu, absolutně nechápu… ti lidi snad poslouchají prdelí, ne ušima. Co se mě týče, tak roh neroh, flétna neflétna – tohle je regulérní kravina a od téhle kapely se do budoucna budu držet dál. A vám doporučuji to samé.


Musk Ox

Musk Ox - Woodfall
Country: Canada
Genre: neofolk / chamber music

Questions: Skvrn, H.
Answers: Nathanaël Larochette
Number of questions: 23

ČESKÁ VERZE ZDE

Links:
web / facebook / bandcamp

Hello Nathanaël! How are you? What are you up to lately?

Hello and thank you for taking the time to interview me! I have been hard at work lately finishing my new solo album as well as the second album from my instrumental metal band The Night Watch. They are both sounding great and I am excited to release them. I am also working on writing the new Musk Ox album.

You found Musk Ox in 2005 strongly influenced, as stated on the band’s website, by Ulver, Empyrium, Tenhi and October Falls. Did you have a concrete idea which musical direction you would like to follow from the very beginning? In hindsight, could you tell us what exactly did you take from the works of the above-mentioned artists?

When I first started creating music, I wanted to take the listener away to another world in the way these artists do for me. The way they approached acoustic guitar playing greatly inspired me to start playing the classical guitar. Since these artists were driven more by atmosphere than technicality, I was able to learn their pieces as a beginner guitarist. I used to record cover versions of songs by Empyrium and Ulver which taught me a lot about how they structure and arrange their songs. When it was time to create the first Musk Ox album, I wanted to create music inspired by these artists but I wanted the songs to be longer. At this time I began discovering post rock bands like Mogwai, Mono, and Explosions in the Sky so I wanted to hear what it would sound like to blend these genres. My vision was to create long compositions full of rich acoustic atmospheres that built to climaxes over time.

Beside your liking for Ulver, Empyrium or October Falls, i.e. bands which are somehow tied to the metal scene, and for metal music in general, there are apparently a lot of connections between Musk Ox and metal such as sharing stage with some metal musicians or guest appearances on the albums of some metal bands. Do you see any links between neofolk genre and metal music? Anyway, what kind of metal and what metal bands do you like (except those three)?

There is definitely a connection between neofolk and metal music because lot of metal bands use acoustic guitars in a similar way to how neofolk bands use them. I always refer to the song “Battery” by Metallica when someone asks me how to describe the connection between metal and neofolk. The song begins with some beautiful acoustic playing and when they play the exact same riff distorted with drums it sounds so heavy. I think metalheads recognize that feeling when they here acoustic guitars played in a heavy way. I also believe that a single acoustic guitar can be just as emotionally heavy as a wall of distortion.

I listen to lots of different metal bands. Artists like Agalloch and Opeth were a huge influence on me when I started playing guitar because of the way they used acoustic guitars. I absolutely love the band Kauan. Their last two albums “Pirut” and “Sorni Nai” are amazing. I also highly recommend the Canadian band Gris. They’re last double album “À l’âme enflammée, l’äme constellée…“ is incredible. I also really enjoy a lot of instrumental and progressive metal which was a big influence on the last Musk Ox album “Woodfall” actually. Bands like Scale the Summit, Animals as Leaders, Intervals and Cloudkicker are doing really great work. I’ve recently been listening to the new Dream Theater album which is awesome. I listen to and am inspired by lots of other non-metal stuff as well. There’s so much good music out there!

As for those guest appearances… probably the most notable ones are those on “Woods 4: The Green Album” by Woods of Ypres and “The Serpent & the Sphere” by Agalloch. How did it happened that you appeared on those records? How did you get in touch with the bands?

When I was first mailing out the debut Musk Ox album as a CDR I made contact with Adrian Bromley from Unrestrained! Magazine. He loved the album and offered to review it and help me properly re-release it. He shared my album with David Gold from Woods of Ypres and Don Anderson from Agalloch so it’s thanks to him. After being in touch with David and doing some shows with him, he expressed interest in having me compose an interlude for him. As for Agalloch, I was in touch with Don for a while and then eventually met John Haughm. After seeing me perform he asked me to open some shows for them on their upcoming tour in 2011. While I was doing merch for them during their 2012 North American tour he expressed interest in having me write some interludes for their upcoming album so that’s how it happened.

Musk Ox

Especially your contribution to “The Serpent & the Sphere” is quite big since you created three acoustic interludes there. I have to ask – how do you personally like this album in general? Despite loving Agalloch’s previous works, I have to confess that this effort was disappointing for me and I consider it to be the weakest album in their career. Actually, your intermezzos are probably the most interesting songs on the record…

Thank you for the kind words. I personally love the album and think it fits perfectly into their amazing discography. Each of their albums offers something different which I feel is what makes them all so good. I think “The Serpent & The Sphere” was exactly the album they needed to create. After “Marrow of the Spirit” came out they started touring more than they ever had and I feel “The Serpent & The Sphere” really represents Agalloch as the powerful live band that they’ve become over the years. It offers something musically, structurally and sonically which stands alone in their discography while still sounding like Agalloch. I love when bands can do something different with each album while still retaining their sound and I feel they achieved that with this album. I think the reason why many people were hard on that record was because they already had their favorite album in the discography so they likely had certain expectations. “The Mantle” will always be my favorite but I love all their albums for different reasons.

Anyway, are there any other interesting collaborations in the works?

I have a collaboration in mind that I am currently developing but I can’t say what it is.

Musk Ox - Woodfall

Beside the guest appearances, have you ever regularly played in any metal band? Do you have any plans for eventual metal project?

I actually have a instrumental metal band called The Night Watch which also features Evan Runge, the violinist from Musk Ox. We formed in 2008 just around the time that the first Musk Ox album was self-released. The Night Watch has released one full-length album and we are currently completing our second album. While we are heavily influenced by metal, we are also influenced by the progressive rock bands of the 1970s and the way they explored different genres and styles within their music. Our first album has everything from folk, black, progressive, and post metal elements to jazz, swing, classical and neofolk moments.

Before we get to “Woodfall”, I would like to ask a few questions about the band’s line-up and some other things. At the time of the eponymous debut’s release, you were the sole member of Musk Ox. Why exactly did you decide to expand the line-up? Was it the desire to perform live, or to share your musical ideas with other musicians, and therefore to augment Musk Ox by other instruments as well?

Although I never planned on collaborating with other musicians for Musk Ox, it really happened on its own. When I did the first album I never thought about performing it live. After it was released I started playing with some musicians and we began working on music that sounded like Musk Ox. This music we created eventually ended up on “Woodfall”. When we did out first show it made sense to keep the name, and since the album had just been released, it was perfect timing to start playing live. Being able to perform live as well as share musical ideas with other musicians has had a huge a impact on Musk Ox.

Musk Ox

The music of Musk Ox apparently requires a great instrumental skill. How difficult it is to find new bandmates for a project like Musk Ox when someone leaves the band?

I was really lucky because after the first musicians I collaborated with in Musk Ox left in 2009, I met cellist/multi-instrumentalist Raphael Weinroth-Browne because he was working on an album at the same studio where I recorded the debut Musk Ox in 2007. The engineer suggested that we meet but it wasn’t until 2009 that we did. We are both classical musicians who love metal so we understood each other immediately and have been playing together since. I already knew violinist Evan Runge because we were playing in The Night Watch together and had played in another band before that. Both of them are such incredible musicians. I was extremely lucky that I didn’t have to go far to search for them.

When you first welcomed new members in Musk Ox, they played cello and oboe. However, oboe was later replaced with violin. Why? Do you wish to bring oboe back to the sound of Musk Ox in the future?

After the oboe player left, I met a violinist and we started playing together. She was playing the oboe melodies on the violin and they worked well as the range was similar for both instruments. It wasn’t a conscious decision, it just happened that way. I love the sound of the oboe and would love to find a way to incorporate it into something in the future.

Your music is purely instrumental. Have you ever thought about incorporating vocals, or do you find your instruments are “singing” enough?

I actually sang a bit on the debut album but it was mostly chanting and choir style vocals. I am currently very happy with the way our instruments are communicating to listeners but I may one day decide to write lyrics. I can see myself creating a separate project with singing before introducing lyrics to Musk Ox.

It seems to me that you do not perform live with Musk Ox too often… Is that correct? How many concerts do you usually do during a year? Do you intentionally want to preserve the uniqueness of Musk Ox shows, or are there just some regular issues (financial, lack of free time) that make longer touring unfeasible?

Our cellist was living in a different city finishing school for two years so that made it a bit more difficult to do shows. I wouldn’t say that there is any specific reason, we just play shows when opportunities present themselves. We do want to tour eventually but I think we’ll wait until the next album is released. Our cellist recently released the debut album from his cello/voice duo The Visit so he is currently busy promoting that project. The album is called “Through Darkness Into Light” and it is a stunning piece of art.

Musk Ox - Musk Ox

Anyway, is there any chance of seeing Musk Ox playing in Europe? I know that you performed on our continent once so far – at Wave-Gotik-Treffen Festival 2012 in Germany. Are there any plans of returning to Europe?

There are no set plans at the moment but it is definitely something I am envisioning for the future. I am planning to do some touring in Europe when my new solo album is released. Raphael and The Visit are actually performing at Wave Gotik-Treffen this year!

Alright, let’s finally talk about your latest album “Woodfall” for a while. The record was self-released without contribution of any label. Why did you decide to do it like this? One could guess that there would be some offers from labels to release the second album when the self-titled debut received quite a nice response… Or did you want to release it yourself without involving anyone outside the band?

I did contact some labels before the album was released but no one seemed to be interested so I decided to self-release it. I was contacted by some labels after the album came out but have not signed anything. Now that I see how well “Woodfall” was received, I think it makes sense for us to remain independent. I am always open to considering offers from labels however.

Musk Ox - Woodfall

“Woodfall” was released seven years after “Musk Ox”. There is written on your website that you completed the material for “Woodfall” in 2011 and started with the recordings in early 2012. Why did it take so long – more than two years – until the album was actually released?

The album was recorded throughout 2012 and was mastered in 2013. In 2013 we released the debut album from The Night Watch so my energy was focused there. During 2013 we finished the album layout for “Woodfall” and I recorded the interludes for Agalloch at the end of that year. Since I was appearing on the new Agalloch album in 2014, I thought it would be good to wait until that album was out before I released “Woodfall”. The timing was right.

When we mentioned the website… I really like that Musk Ox’s official site is often updated, nicely designed, and that it fits in the band’s spirit. However, this seems to be an exception nowadays because most underground bands have abandoned the concept of their own website and focus mostly on social networks. What do you think is the reason so many bands are on Facebook, Twitter etc. and do not use own websites anymore? Why did you decide to keep this, let’s say, “old fashioned” online presentation for Musk Ox beside profiles on Facebook and Bandcamp? Do you think that it is still important to have own website?

I think it’s important to have a proper band website because so many people only focus on Facebook or Twitter, etc. so it does make it special. However, with so many great social media tools available, many bands are doing fine without one. It can also be expensive to design a proper website. There are many different ways to promote music depending on who you ask, I just knew I wanted to have a website for Musk Ox.

Do you consider Musk Ox to be a regular band, or rather your personal project? How much are the other members involved in the songwriting process? Were there any distinctive differences between creation of the debut album and “Woodfall”?

When I started Musk Ox it was definitely a personal project but since working with Raphael and Evan I consider it a band. While the first album was entirely written and recorded by me (except for the guests on “Lullaby for Ghosts”), “Woodfall” was an deeply collaborative project. The first piece “Earthrise” was written with the original cello and oboe player while the rest of the album was a collaboration between myself and Raphael. I basically gave him the songs and structures and he created the string arrangements as well adding some guitar parts. Raphael is such and amazing musician and person so I fully trusted his input. I knew his participation would take the album to another level.

Recently, you announced the re-release of “Woodfall” on both tape and LP. When should we expect both versions to be available? Will be there any differences between those re-editions and the original CD release?

There won’t be any bonus material on these formats. The cassette is currently available on the bandcamp page thanks to Into the Night Records who helped put it all together and the LP will be available sometime this year.

Musk Ox - Musk Ox

Anyway, do you plan to make any re-editions of “Musk Ox” as well? I know there already was one re-release of “Musk Ox” on CD with different artwork but what about LP or MC?

I do plan on re-releasing the debut album as a special edition with the early EPs. My first EP was released ten years ago in 2006 so the timing is right to properly release this material.

“Woodfall” was originally made available as a standard CD and a limited edition. If I understand it correctly, the only difference between those two versions is that the limited one is hand-numbered and signed… is that right? Wouldn’t it be better to make the limited version as a digipack or something like that? Anyway, there are 300 copies of the limited edition – how many of them are still available?

Correct, the only difference is that one version is signed and hand-numbered. I wanted to make this version of the album for collectors but I didn’t have the budget to make digipaks as well. There are currently about 70 left.

Nathanaël Larochette

Some time ago, you announced that “writing sessions for the new album have begun”. How has the work moved forward so far? Are there any complete songs written already? Do you have any idea when the album could be released?

We have completed one song and the rest are still being developed. I have a clear idea of the atmosphere of each piece and I have enough riffs to work with, we just need to spend time exploring and arranging. I would ideally like to release the album either late this year or early next year but I am patient and don’t mind taking the time needed to get it right.

The music and the whole presentation of Musk Ox feels like it is strongly influenced by nature. However, you come from Ottawa which is quite big city, and big cities usually do not belong among places devoted to nature. Is it complicated for you to get away from the daily routine, leave the city and spend some time miles away in the countryside? Or do you live somewhere in a suburb with nature around?

Ottawa is actually quite a small city surrounded by nature. There is a large river a short walk from my house and a large provincial park a short drive away. I grew up in small towns surrounded by nature and close to the ocean so staying close to nature is important to me. I’m thankful that there is so much nature accessible to me in this city.

So far, we have been talking about Musk Ox only. However, what about all musk oxen? Is it possible to ordinarily meet these majestic creatures in the wilderness? Have you ever met a musk ox in person?

I have not had the chance to meet a Musk Ox yet but hopefully one day I will get to travel to the Canadian arctic and see one. They are such fascinating and mysterious creatures.

Thank you very much for your time and for your answers!

Thank you for all of your great, in-depth questions and for continuing to support Musk Ox. Stay tuned for more music!

Musk Ox Links:
www.muskoxmusic.com
www.muskoxofficial.bandcamp.com
www.facebook.com/muskoxofficial

Other Projects:
www.thenightwatch.bandcamp.com (cinematic instrumental metal)
www.thevisit1.bandcamp.com (haunting cello/voice duo)

Musk Ox - Woodfall


Musk Ox

Musk Ox - Woodfall
Země: Kanada
Žánr: neofolk / chamber music

Otázky: Skvrn, H.
Odpovědi: Nathanaël Larochette
Překlad: H.
Počet otázek: 23

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Ahoj, Nathanaëli! Jak se máš? Co poslední dobou děláš?

Ahoj a děkuji, že jste si udělali čas mě vyzpovídat! Poslední dobou pilně pracuji na dokončení svého nového sólového alba a také na druhé desce mé instrumentálně metalové kapely The Night Watch. Oboje zní skvěle a těším se na jejich vydání. Dále ještě pracuji na skládání nového alba Musk Ox.

Musk Ox jsi založil v roce 2005 ovlivněn, jak je psáno na stránce kapely, Ulver, Empyrium, Tenhi a October Falls. Měl jsi hned od začátku nějakou konkrétní představu, jakým hudebním směrem by ses chtěl vydat? Mohl bys s odstupem říct, co přesně sis vzal z tvorby výše jmenovaných interpretů?

Když jsem poprvé začal tvořit muziku, chtěl jsem vzít posluchače pryč do jiného světa stejným způsobem, jako tihle interpreti berou mě. Způsob, jakým přistupují k akustické kytaře, mě hodně inspiroval, abych začal hrát na klasickou kytaru. Vzhledem k tomu, že jsou tyto skupiny zaměřeny spíše na atmosféru než techničnost, zvládl jsem se jejich skladby jako začínající kytarista naučit. Nahrával jsem cover verze písniček od Empyrium a Ulver, což mě hodně naučilo o tom, jak formují a aranžují své songy. Když nadešel čas na tvorbu prvního alba Musk Ox, chtěl jsem vytvořit muziku inspirovanou těmito interprety, ale s delšími skladbami. V téhle době jsem začal objevovat i post-rockové kapely jako Mogwai, Mono nebo Explosions in the Sky, takže jsem chtěl slyšet, jak to bude znít, když se tyto žánry spojí. Mojí představou bylo stvořit dlouhé kompozice plné bohaté akustické atmosféry, které postupně gradují ke svému vrcholu.

Kromě tvojí obliby Ulver, Empyrium nebo October Falls, tj. kapel nějakým způsobem spojených s metalovou scénou, a obliby metalové muziky obecně tu zjevně je hodně dalších spojitostí Musk Ox s metalem jako třeba sdílení pódia s metalovými muzikanty nebo hostování na deskách některých metalových kapel. Vidíš nějaké souvislosti mezi neofolkovým žánrem a metalovou hudbou? Mimochodem, jaké druhy metalu a jaké metalové kapely máš rád (vyjma těch tří)?

Určitě tu je spojitost mezi neofolkem a metalovou muzikou, protože spousta metalových skupin používá akustické kytary podobným způsobem, jakým je používají i neofolkové kapely. Když mi někdo řekne, abych popsal spojitost mezi metalem a neofolkem, vždycky vytáhnu „Battery“ od Metallicy. Píseň začíná krásnou akustickou hrou, a když začnou hrát ten úplně stejný riff zkreslený bicími, zní to fakt tvrdě. Myslím, že metalisti znají ten pocit, když někdo hraje tvrdě na akustiku. Mimoto věřím tomu,  že akustická kytara dokáže být emočně stejně hutná jako zkreslená stěna [zvuku].

Poslouchám spoustu různých metalových kapel. Interpreti jako Agalloch nebo Opeth na mě díky způsobu, jakým používají akustické kytary, měli velký vliv, když jsem začínal hrát na kytaru. Naprosto miluju skupinu Kauan. Jejich poslední dvě desky „Pirut“ a „Sorni nai“ jsou úžasné. Taky hodně doporučuji kanadskou kapelu Gris. Jejich poslední dvojalbum „À l’âme enflammée, l’âme constellée…“ je neuvěřitelné. Také si opravdu užívám hodně instrumentálního a progresivního metalu, který měl popravdě velký vliv i na „Woodfall“, poslední album Musk Ox. Formace jako Scale the Summit, Animals as Leaders, Intervals a Cloudkicker dělají vážně skvělou práci. Nedávno jsem poslouchal nové album Dream Theater, které je úchvatné. Rovněž poslouchám a nechávám se inspirovat spoustou nemetalových věcí. Všude okolo je strašně moc dobré muziky!

Co se týče těch hostování… ty asi nejvýraznější jsou na „Woods 4: The Green Album“ od Woods of Ypres a „The Serpent & the Sphere“ od Agalloch. Jak se to seběhlo, že ses na těch nahrávkách objevil? Jak ses dostal do kontaktu s těmi kapelami?

Když jsem kdysi rozesílal CD-R debutu Musk Ox, dostal jsem se do kontaktu s Adrianem BromleymUnrestrained! Magazine. Album se mu hodně líbilo a nabídl mi, že jej zrecenzuje a pomůže mi jej pořádně znovuvydat. Desku předal Davidu GoldoviWoods of Ypres a Donovi AndersonoviAgalloch, takže to bylo díky němu. Potom, co jsem byl nějakou dobu v kontaktu s Davidem a odehrál s ním nějaké koncerty, vyjádřil zájem, abych pro něj stvořil nějakou mezihru. Co se Agalloch týče, byl jsem chvíli v kontaktu s Donem a pak jsem ještě setkal i s Johnem Haughem. Poté, co mě viděl hrát, se mě zeptal, jestli bych pro ně neotvíral koncerty na jejich chystaném turné v roce 2011. Když jsem pak pro ně prodával merch na severoamerickém turné v roce 2012, projevil zájem, abych napsal pár meziher pro jejich nadcházející album, takže takhle se to stalo.

Musk Ox

Zejména tvůj příspěvek na „The Serpent & the Sphere“ je docela velký, protože jsi tam stvořil tři intermezza. Musím se zeptat – jak se tobě osobně tohle celé album líbí? Já se musím přiznat, že ačkoliv mám starší věci Agalloch hodně rád, tenhle počin byl pro mě docela zklamání a připadá mi to jako nejslabší deska v celé jejich kariéře. Popravdě řečeno, tvoje mezihry jsou nejspíš nejzajímavější skladby na nahrávce…

Díky za tvoje milá slova. Já osobně to album miluju a řekl bych, že dokonale pasuje do jejich úžasné diskografie. Každá jejich deska nabízí něco jiného, díky čemuž jsou podle mě tak dobří. Myslím, že „The Serpent & the Sphere“ je přesně tím albem, které museli vytvořit. Po vydání „Marrow of the Spirit“ začali koncertovat víc než kdykoliv předtím a podle mě „The Serpent & the Sphere“ představuje Agalloch jako silnou živou kapelou, jíž se v průběhu let stali. Nabízí něco hudebně, strukturálně i zvukově, čímž v jejich diskografii vystupuje, ale pořád zní jako Agalloch. Mám hodně rád, když kapely dokážou na každém albu přijít s něčím jiným, ale pořád si zachovat svůj sound, a mně přijde, že se jim tohle s tou nahrávkou povedlo. Myslím, že důvod, proč byla spousta lidí na tuhle desku tak tvrdá, je ten, že už měli v diskografii svůj favorizovaný kousek, takže pravděpodobně měli určitá očekávání. Mým favoritem bude vždycky „The Mantle“, ale jinak miluji všechna jejich alba a každé z jiného důvodu.

Mimochodem, nejsou na obzoru nějaké další zajímavé spolupráce?

Mám v hlavě jednu kolaboraci, na níž aktuálně pracuji, ale nemůžu říct, co to je zač.

Musk Ox - Woodfall

Když nepočítáme ta hostování, hrál jsi někdy nastálo v metalové kapele? Máš nějaké plány na případný metalový projekt?

Ve skutečnosti mám instrumentální metalovou kapelu s názvem The Night Watch, v níž hraje i Evan Runge, houslista Musk Ox. Vznikli jsme v roce 2008, zrovna v období, kdy samonákladem vycházelo první album Musk Ox. S The Night Watch jsme vydali jednu dlouhohrající desku a aktuálně dokončujeme druhou. I když jsme silně ovlivněni metalem, jsme také ovlivněni i progressive rockovými kapelami ze 70. let a způsobem, jakým ve své hudbě prozkoumávaly odlišné žánry a styly. Na naše prvním albu je všechno od folku, blacku, progrese a post-metalu až po jazz, swing, klasiku a neofolk.

Než se dostaneme k „Woodfall“, ještě bych se chtěl zeptat na pár otázek ohledně sestavy a dalších záležitostí. V období vydání první desky jsi byl jediným členem Musk Ox. Proč přesně ses rozhodl rozšířit sestavu? Byla to touha hrát živě, anebo touha sdílet své hudební vize s dalšími muzikanty a tím pádem i rozšířit Musk Ox o další nástroje?

Ačkoliv jsem nikdy neplánoval spolupracovat na Musk Ox s dalšími hudebníky, přišlo to nějak samo. Když jsem dělal první album, vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že bych to někdy hrál naživo. Potom, co to vyšlo, jsem začal hrát s několika hudebníky a začali jsme pracovat na muzice, která zněla jako Musk Ox. Tahle hudba posléze skončila na „Woodfall“. Když jsme pak hráli náš první koncert, dávalo smysl si to jméno nechat a vzhledem k tomu, že deska zrovna vyšla, byl to ten nejlepší čas začít hrát živě. Možnost hrát živě a sdílet hudební vize s dalšími muzikanty měla na Musk Ox obrovský dopad.

Musk Ox

Muzika Musk Ox zjevně vyžaduje nemalé instrumentální schopnosti. Jak je těžké najít nové spoluhráče pro projekt jako Musk Ox, když někdo kapelu opustí?

Měl jsem velké štěstí, že poté, co v roce 2009 odešli první hudebníci, s nimiž v Musk Ox spolupracoval, jsem potkal cellistu / multiinstrumentalistu Raphaela Weinrotha-Browneho, protože pracoval na jednom albu ve stejném studiu, kde jsem v roce 2007 natáčel debut Musk Ox. Místní technik navrhl, abychom se sešli, ale to se povedlo až v roce 2009. Oba jsme klasičtí muzikanti, kteří milují metal, takže jsme si okamžitě porozuměli a od té doby spolu hrajeme. Houslistu Evana Runge jsem už znal, protože jsme spolu hráli v The Night Watch a ještě předtím jsme hráli v jedné další skupině. Oba jsou to neuvěřitelní muzikanti. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem nemusel jít nijak daleko, abych je našel.

Když jsi prvně přivítal nové členy v Musk Ox, hráli na cello a hoboj. Nicméně, hoboj byl později nahrazen houslemi. Proč? Hodláš někdy v budoucnu hoboj do zvuku Musk Ox vrátit?

Když hráčka na hoboj odešla, potkal jsem houslistku a začali jsme spolu hrát. Hrála melodie hoboje na housle, což fungovalo, protože rozsah obou nástrojů byl podobný. Nebylo to nějaké úmyslné rozhodnutí, prostě se to tak stalo. Miluju zvuk hoboje a rád bych našel způsob, jak jej v budoucnu do něčeho včlenit.

Tvoje muzika je čistě instrumentální. Nepřemýšlel jsi někdy o tom, že bys zapojil i vokály? Anebo myslíš, že nástroje „zpívají“ dostatečně samy o sobě?

Vlastně jsem trochu zpíval na debutovém albu, ale šlo hlavně o nápěvy a sborový druh zpěvu. V současné době jsem spokojený s tím, jak naše nástroje s posluchači komunikují, ale je možné, že se někdy rozhodnu napsat texty. Dokážu si představit, že bych někdy udělal nový projekt se zpěvem ještě předtím, než bych přidal slova do Musk Ox.

Zdá se mi, že jako Musk Ox živě nevystupujete moc často… je to tak? Kolik koncertů do roka obvykle uděláte? Chcete úmyslně zachovat unikátnost vystoupení Musk Ox, anebo je intenzivnější koncertování nerealizovatelné kvůli běžným problémům (finanční, nedostatek času)?

Náš cellista žil během dokončování školy dva roky v jiném městě, což hraní koncertů trochu ztěžovalo. Neřekl bych, že to má nějaký specifický důvod, prostě hrajeme koncerty, když se naskytne nějaká příležitost. Případně bychom chtěli udělat i turné, ale myslím, že s tím počkáme, dokud nevyjde další deska. Náš cellista nedávno vydal debutové album svého cello/vokálního dua The Visit, takže aktuálně je zaneprázdněný propagací tohoto projektu. Nahrávka se jmenuje „Through Darkness into Light“ a je to ohromující kus umění.

Musk Ox - Musk Ox

Mimochodem, je nějaká možnost, že bychom viděli Musk Ox i v Evropě? Vím, že jste na našem kontinentu vystoupili zatím jen jednou – na festivalu Wave-Gotik-Treffen 2012 v Německu. Neplánujete návrat do Evropy?

Aktuálně nic konkrétního, ale určitě je to něco, co do budoucna předpokládám. Plánuji Evropu trochu procestovat, až vyjde moje nová sólová deska. A RaphaelThe Visit bude hrát na Wave-Gotik-Treffen tento rok!

Dobrá, pojďme si konečně na chvíli popovídat o vašem posledním albu „Woodfall“. Nahrávka vyšla samonákladem bez přispění jakéhokoliv labelu. Proč jste se rozhodli pro tento způsob? Člověk by řekl, že na vydání druhé desky budou nějaké nabídky od firem, když měl eponymní debut dost pěknou odezvu… Anebo jste si to prostě chtěli vydat sami bez zapojení někoho mimo skupinu?

Kontaktoval jsem před vydáním alba nějaké labely, ale vypadalo to, že o to nikdo nemá zájem, tak jsem se rozhodl to vydat sám. Potom, co deska vyšla, jsem byl kontaktován několika firmami, ale nic jsem nepodepsal. Když teď vidím, jak dobře bylo „Woodfall“ přijato, tak si myslím, že dává smysl zůstat nezávislý. Nicméně jsem stále otevřený zvážit nabídky labelů.

Musk Ox - Woodfall

„Woodfall“ vyšlo sedm let po „Musk Ox“. Na vaší stránce je napsáno, že materiál pro „Woodfall“ jste dokončili v roce 2011 a s nahráváním začali na začátku roku 2012. Proč to trvalo tak dlouho – více jak dva roky – než album skutečně vyšlo?

Deska byla natočena v průběhu roku 2012 a zmasterována byla v roce 2013. V roce 2013 jsme vydali debutové album The Night Watch, takže jsem svou energii soustředil na tohle. Během roku 2013 byla dokončena grafická úprava „Woodfall“ a na jeho konci jsem nahrál ony mezihry pro Agalloch. Vzhledem k tomu, že jsem se měl objevit na nové desce Agalloch v roce 2014, říkal jsem si, že by bylo dobré počkat, až to bude venku, než vydám „Woodfall“. A načasování bylo správné.

Když už jsme zmínili váš web… Vážně se líbí, že je stránka Musk Ox často aktualizovaná, hezky zpracovaná a že se hodí k duchu kapely. Vypadá to však, že tohle je dnes spíš výjimka, protože většina undergroundových skupin opustila koncept svého vlastního webu a soustředí se jen na sociální sítě. Co myslíš, že je ten hlavní důvod, proč je dnes tolik kapel na Facebooku, Twitteru atd. a už nepoužívají vlastní stránky? Proč ses rozhodl si vedle profilů na Facebooku a Bandcampu pro Musk Ox zachovat i tuto řekněme „staromódní“ formu online prezentace? Myslíš, že je pořád důležité mít vlastní web?

Myslím, že to je důležité mít pořádnou kapelní stránku, protože už je to něco extra, když se tolik lidí zaměřuje jen na Facebook nebo Twitter atd. Nicméně sociální média mají mnoho skvělých funkcí, takže si dost kapel v pohodě vystačí i bez ní. Kromě toho to může být docela nákladné vytvořit pořádný web. Je spousta způsobů, jak propagovat muziku, přijde na to, na koho míříš; já jen věděl, že chci mít pro Musk Ox vlastní stránku.

Pokládáš Musk Ox za regulérní kapelu, anebo spíš za svůj osobní projekt? Jak moc se ostatní členové podílejí na skladatelském procesu? Byly nějaké významné rozdíly mezi tvorbou debutové desky a „Woodfall“?

Když jsem s Musk Ox začínal, tak to byl určitě osobní projekt, ale od doby, co spolupracuji s Raphaelem a Evanem, to pokládám za skupinu. První album jsem kompletně napsal a natočil sám (vyjma hostů na „Lullaby for Ghosts“), na „Woodfall“ už probíhala intenzivní spolupráce. První kus „Earthrise“ byl složen ještě s původními hráči na cello a hoboj, ale zbytek alba už je spolupráce mezi mnou a Raphaelem. V podstatě jsem mu dal skladby a struktury a on vytvořil strunné aranže a případně přidal nějaké kytarové party. Raphael je úžasný muzikant a osobnost, takže jsem jeho vkladu plně věřil. Věděl jsem, že jeho účast posune desku na další úroveň.

Nedávno jste oznámili znovuvydání „Woodfall“ na audiokazetě a na LP. Kdy bychom měli obě verze očekávat? Budou nějaké rozdíly mezi těmito reedicemi a původním CD vydáním?

Na těchto vydáních žádný bonusový materiál nebude. Kazeta je už aktuálně k dispozici na Bandcampu díky Into the Night Records, kteří to celé dali dohromady; LP bude k mání někdy během tohoto roku.

Musk Ox - Musk Ox

Mimochodem, neplánuješ také udělat nějakou reedici „Musk Ox“? Vím, že jedno znovuvydání „Musk Ox“ na CD s jiným obalem už proběhlo, ale co LP nebo MC?

Určitě mám v plánu debutovou desku znovuvydat jako speciální edici s ranými EPčky. Moje první EP vyšlo před deseti lety, v roce 2006, takže je správný čas tenhle materiál vydat znovu a pořádně.

„Woodfall“ původně vyšlo jako standardní CD a jako limitovaná edice. Pokud tomu správně rozumím, jediný rozdíl mezi těmi dvěma verzemi je ten, že limitovaná edice je ručně číslovaná a podepsaná… je to tak? Nebylo by lepší udělat limitovanou verzi třeba jako digipack nebo tak něco? Mimochodem, limitovaná edice čítá 300 kopií – kolik jich je ještě k mání?

Správně, jediný rozdíl je ten, že ta jedna edice je podepsaná a ručně číslovaná. Chtěl jsem udělat takovou verzi alba pro sběratele, ale už jsem neměl rozpočet na to, abych vyrobil i digipacky. Aktuálně jich zbývá přibližně 70.

Nathanaël Larochette

Před nějakou dobou jste oznámili, že „skládání nového alba započalo“. Kam se práce na novince zatím posunula? Jsou už nějaké skladby hotové? Máš nějakou představu, kdy by deska mohla vyjít?

Dokončili jsme jednu píseň a na zbytku stále pracujeme. Mám jasnou představu o atmosféře každého kusu a také mám dostatek riffů, s nimiž můžu pracovat, jen potřebujeme čas na jejich prozkoumání a aranžování. Ideálně bych to rád vydal buď koncem tohoto roku nebo začátkem příštího, ale jsem trpělivý a nebude mi vadit, když to zabere víc času, bude-li třeba.

Hudba a celková prezentace Musk Ox působí, že je silně ovlivněna přírodou. Pocházíte však z Ottawy, což je docela velké město a velká města obvykle nepatří k místům zasvěceným přírodě. Je pro tebe obtížné se odpoutat od denní rutiny, opustit město a strávit nějaký čas kilometry daleko na venkově? Nebo žiješ někde na předměstí, kde je okolo příroda?

Ottawa je popravdě docela malé město obklopené přírodou. Kousek od mého domu je větší řeka a chvilku jízdy daleko se nachází venkovský park. Vyrostl jsem v maloměstech obklopených přírodou a blízko oceánu, takže zůstat na blízku přírodě je pro mě důležité. Jsem vděčný za to, že je pro mě v tomto městě příroda lehce dostupná.

Zatím jsme se bavili jen o Pižmoňovi [Musk Ox]. Nicméně, co dělají pižmoňové [musk oxen]? Je možné tyhle majestátní tvory běžně potkat v divočině? Setkal ses někdy s pižmoněm osobně?

Zatím jsem ještě neměl možnost potkat pižmoně osobně, ale doufám, že někdy budu moct zajet do polární oblasti Kanady a nějakého spatřit. Jsou to skutečně fascinující a záhadní tvorové.

Díky mockrát za tvůj čas a za tvoje odpovědi!

Díky vám všem za skvělé a důkladné otázky a probíhající podporu Musk Ox. Těšte se na další muziku!

Odkazy Musk Ox:
www.muskoxmusic.com
www.muskoxofficial.bandcamp.com
www.facebook.com/muskoxofficial

Další projekty:
www.thenightwatch.bandcamp.com (cinematic instrumental metal)
www.thevisit1.bandcamp.com (haunting cello/voice duo)

Musk Ox - Woodfall