Archiv štítku: CAN

Kanada

Raw – From the First Glass to the Grave

Raw - From the First Glass to the Grave

Země: Kanada
Žánr: haunted blues from hell
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Death Waltz
02. Chopped Em’ Up
03. Slowly But Surely
04. I’m a Shell (But I’m Your Man)
05. Mine
06. From the First Glass to the Grave

Hrací doba: 39:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Formací s názvem Raw běhá či běhala po celém světě celá řádka. Jedna z nich je ostatně i česká a nyní působí v Praze. Dle Metal-Archives jsou ovšem nejagilnější němečtí Raw, kteří mají na kontě několik alb, z nichž to aktuální „Battalion of Demons“ vyšlo letos. Dnes se ovšem budeme bavit o docela jiných Raw, jaké na zmiňované metalové encyklopedii (aspoň v současné době) nenajdete, a to i navzdory skutečnosti, že jejich produkce dýchá blackmetalovými vlivy.

Tihle Raw pocházejí z Kanady a prezentují se něčím, co musí potěšit každého příznivce neobvyklých hudebních forem – netradiční žánrovou kombinací. Ta základní myšlenka je ve své podstatě jednoduchá, jelikož se – hodně vágně řečeno – jedná o skloubení dvou v základě temnějších žánrů, jejichž míchání se však vidí jen zřídka. Možná vám napoví, když prohlásím, že s jistou dávkou nadsázky a cynismu by šlo říct, že Raw vlastně dotáhli k dokonalosti to, co svého času lehce načrtli francouzští Glorior Belli.

Raw nasáli black metal a blues, které smíchali do jednoho celku a navrch to okořenili dalšími přísadami, z nichž asi nejvíce vystupuje psychedelický rock. Nicméně pozor, tyhle Kanaďany není radno chápat jako blackmetalovou skupinu s bluesovými vlivy! Na debutové desce „From the First Glass to the Grave“ totiž hrají oba styly zcela vyrovnanou partii. Bluesovým black metalem by to šlo nazvat úplně stejně jako blackmetalovým blues, Raw jsou jednoduše přesně na půl cesty mezi oběma světy. A právě díky tomu se jedná o tak zajímavou a poutavou nahrávku.

Hlavní náplní „From the First Glass to the Grave“ jsou ve skutečnosti spíše bluesové či bluesrockové postupy. Momenty, kdy by šlo říct, že tohle je regulérní black metal, tu vlastně – nejsou. Ona přítomnost esence černého kovu pramení jednak ze zvuku „From the First Glass to the Grave“, jednak i z celkového feelingu desky. Jako by to byl spíš pocit mezi řádky, ukrytý v té hlubší sféře, jež není slyšet, ale je cítit. Přesto je tento pocit natolik silný a hraje natolik důležitou roli, že debut Raw prostě nelze nazvat bluesrockovou nahrávkou, přestože i nálady tohoto žánru do portfolia „From the First Glass to the Grave“ bezesporu patří. Asi ne nadarmo Raw svůj styl označují jako „haunted blues“ nebo „blues from hell“, což docela i sedí.

Navrch pak už jen přihoďte, že Raw jsou na výši i co do skladatelské stránky a nemají sebemenší problém s tvorbou silné a působivé atmosféry, která rezonuje ve všech přítomných písních. Daří se gradaci (a to i v kratších kusech), sluší tomu špinavost i chraplavý vokál ošlehaný litry levné kořalky. Na albu se vlastně nachází jen jediný moment, jenž mi k srdci úplně nepřirostl, a ten se objevuje ve čtvrtém songu „I’m a Shell (But I’m Your Man)“ (k němuž paradoxně vznikl i videoklip). Naštěstí se však jedná jen o detail, jelikož i sama píseň jinak nabízí hodně dobrého k poslechu.

Kdybych měl volit svoje osobní vrcholy z šestiskladbového tracklistu, asi bych volil opojnou a opilou „Chopped Em’ Up“ a titulní „From the First Glass to the Grave“, jež z desky viditelně vystupuje. Jedná se totiž o čtvrthodinový opus v samém závěru desky, a jak už tomu v takových případech bývá, u takto vysoké stopáže se otevírá ještě větší prostor pro budování atmosféry a pomalé gradování – což jsou ostatně věci, s nimiž Raw bodovali již v kratších písních – a nakonec i pro výše zmiňované psychedelicky rockové koření. A snad není překvapující, že Kanaďané dokázali zužitkovat i bezmála 16 minut a připravili si na závěr svého debutu lahůdku, jež předchozímu vývoji nahrávky nasazuje pomyslnou korunku. Nicméně pozor, rozhodně je zde co poslouchat po celou dobu, dvě právě zmiňované věci nejsou tím jediným, co je na albu dobré. Třebas „Mine“, která postupně vybuchne do neurvalého stoner rocku, je taktéž důkazem, že Raw mají v rukávu nejedno eso.

Raw

„From the First Glass to the Grave“ je vysoce zajímavou deskou, jejíž kvality i neotřelost jsou nepopiratelné. Oč obyčejnější název si Kanaďané zvolili, o to neobyčejnější je jejich hudba. Já osobně jsem nadšen a počínání Raw budu rád sledovat i nadále. Stojí za poslech i za koupi.


Neige et noirceur – Les ténèbres modernes

Neige et noirceur - Les ténèbres modernes

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2016
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Si vis pacem, para bellum
02. Battlespirit
03. Walpurgis 1917
04. La saison des morts
05. La mécanique de Lucifer
06. Post mortem
07. Ciel d’acier
08. Felgrau
09. Des spectres
10. Adieux

Hrací doba: 39:55

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Jméno Neige et noirceur snad není nutno nějak zdlouhavě představovat. Jednak se jedná o formaci, která si již za dobu svého působení (byť je to aktuálně jen lehce přes jednu dekádu) stihla vydobýt nějaký status v rámci undergroundového black metalu; nehledě na skutečnost, že tento projekt navíc patří k pověstné quebecké žánrové líhni. Druhak se pak jedná o formaci, s níž se na našich stránkách rozhodně nesetkáváme poprvé, naopak jsme se Neige et noirceur zabývali v nejedné recenzi…

Jedna z těchto recenzí se týkala třeba donedávna poslední desky „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“, jež vyšla v březnu roku 2014. Nebudu napínat vaši paměť, protože je mi jasné, že jistě máte všichni důležitější věci na zapamatování, než abyste nosili v hlavě, co jsem zrovna já napsal v jaké recenzi před dvěma lety, takže rovnou připomenu, že tenkrát se jednalo o velice kladnou kritiku. No, a i vzhledem k tomuto faktu – tedy že všechna má dosavadní setkání s muzikou Neige et noirceur byla pozitivní – jsem se samozřejmě nijak nerozpakoval ani nad poslechem letošní novinky, jejíž název zní „Les ténèbres modernes“ neboli „Moderní temnota“.

Není však třeba lekat se názvu, Neige et noirceur model 2016 rozhodně neznamená odklon k nějakému modernímu pojetí metalu. Stále se jedná o blackmetalovou syrovost. Nicméně i navzdory tomu „Les ténèbres modernes“ jisté změny přináší. A hned mohu prozradit, že se z mého pohledu se bohužel nejedná o trefu do černého.

Jakousi změnu ostatně věští už samotná obálka „Les ténèbres modernes“. Ta je na první pohled náladově docela jinde než artwortky předešlých alb, z nichž byla cítit nevlídná mrazivost, tedy jeden z těch stěžejních prvků dosavadní tvorby Neige et noirceur. A právě tohle mi na „Les ténèbres modernes“ poněkud schází, protože jakkoliv se i tentokrát jedná o black metal špinavějšího rázu, postrádám onen misantropický nádech, jenž byl na starších deskách dávkován plnými hrstmi. Novinka tím pádem působí trochu obyčejněji, což dozajista není zrovna pozitivní zjištění, zvláště vezmeme-li v úvahu, že ani dříve Neige et noirceur nezdobil vybroušeně originální sound.

Vedle toho mi na „Les ténèbres modernes“ vadí značná nevyrovnanost materiálu. A to zamrzí i z toho důvodu, že nahrávka je už jen dle názvů skladeb zcela zjevně tematicky sevřena. Nicméně několik povedených písní se přece jenom najde. Baví mě hned úvodní „Si vis pacem, para pellum“, jež zaujme naléhavým vyzněním předpovídajícím zlé časy. Podobně zajímavě na mě působí taktéž „La saison des morts“, „Post mortem“ nebo „Des spectres“. A vlastně i kusy, které se již vzdalují black metalu a blíží se více k dronu, nejsou špatné, což se týká „Felgrau“ a závěrečné „Adieux“, v níž velkou roli hrají samply a zvuky války.

Na druhou stranu je tu třeba nepříliš záživná vypalovačka „Walpurgis 1917“ nebo taktéž poměrně obyčejná „Ciel d’acier“, byť v té se ještě pár slušných riffů najde. „La mécanique de Lucifer“ zaujme leda tak postupným zpomalováním, díky němuž hutný závěr vyznívá slušně vygradovaně, ale první půle skladby není ničím jiným než standardním blackmetalovým riffováním. Naopak „Battlespirit“ zase nutí posluchače takřka po celou dobu přemýšlet, kde už něco takového slyšel, protože některé obraty s veškerou úctou k Neige et noirceur vyznívají poměrně nepůvodně. Ani nemluvě o tom, že jisté motivy téhle písně se mi zdají trochu tupé.

Neige et noirceur

Nicméně když člověk srovná počet povedených skladeb a počet songů, k nimž lze mít výhrady, pak nám čistě z převahy té první jmenované množiny vyjde, že „Les ténèbres modernes“ není špatným albem. Tak to skutečně je, protože ačkoliv jsem byl po prvním poslechu dost zklamaný, s postupem času deska prokoukla a odhalila, že se na ní nacházejí i kvalitní nápady. Stále si ovšem nemůžu pomoct, že starší nahrávky na mě zapůsobily o něco silnějším dojmem. Navzdory tomu je „Les ténèbres modernes“ albem, jaké bych si byl ochoten za nějakou rozumnou cenu koupit (a nutno dodat, že cena necelých €7, za niž Sepulchral Productions CD aktuálně prodávají, rozumná skutečně je).


Sig:Ar:Tyr – Northen

Sig:Ar:Tyr - Northen

Země: Kanada
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Hammerheart Records

Tracklist:
01. Helluland
02. Crownless
03. Runarmal
04. Markland (The Hammer Fades)
05. Skraeling
06. Krossanes
07. Vinland
08. Northen
09. Last Ship Sails

Hrací doba: 63:49

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Kanadské Sig:Ar:Tyr na scéně registruji již nějaký ten pátek. Sice pouze zpovzdálí, ale registruji. Jen z těchto vět zřejmě nepřímo vyplývá, že k samotné poslechové zkušenosti nikdy nedošlo, byť jakési povědomí, oč v případě Kanaďanů hudebně jde, jsem měl. Změna přišla až spolu s letošní řadovkou, kdy jsem se prvně uvolil k poslechu. „Northen“ mělo úkol velmi náročný – přesvědčit mě o tom, že roky bez poslechů Sig:Ar:Tyr byly chudší než s nimi.

Těm, kteří Sig:Ar:Tyr dlouhodobě zanedbávali tak jako já, ba dokonce ani netuší, co by mohli čekat, ještě věnuji několik seznamovacích řádků. Přestože v kapele momentálně působí hned čtyři členové, na hlavní persónu lze ukázat velmi spolehlivě. Byl to jistý Daemonskald, kdo Sig:Ar:Tyr v roce 2003 sám zakládal a dlouhodobě jej koncipoval jako jednočlenný projekt. Samotce odzvonilo až po dlouhých devíti letech, tedy v momentě, kdy měl Daemonskald na triku již trio dlouhohrajících nahrávek. Od zmiňovaného roku Kanaďané pokračují ve čtyřech a první řadový výkaz spolupráce přinášejí až letos, na „Northen“.

Jak padlo v úvodu, matné představy o tom, co kapela ráčí hudebně produkovat, jsem měl. Ještě jsem však nenakousl, jaké ony představy byly. Žánrové škatulky útočily ze všech stran a i já jsem nabyl přesvědčení, že Sig:Ar:Tyr hrají folk metal. Na některých stránkách hráli pagánoš, jinde folk/blackoš a onde zas vikingoš. Tak či onak, byl jsem připraven na fúzi něčeho takového s kupou staromilské esence bez cingrlátek a klávesových umělin. A světe div se, já něco takového dostal. Pocit, že (už dvakrát zmíněné) matné představy někdy ani nemusí být příliš matné, není vůbec zlý…

K tomu, abyste si udělali obrázek o tom, čím se Sig:Ar:Tyr na novince prezentují, postačí už jen přehrání prvního songu. Tradičně pojaté paganmetalové kytary, nekomplikované bicí rytmy, šeptavý hrdelní vokál, nepřekvapivé skladatelské postupy, hevíkové sólo. Poslech pohodlný na první dobrou, úplně stejný i na tu třetí či šestou. Ano, skladby na „Northen“ disponují solidní trvanlivostí, nicméně ani o tom, že by deska s poslechy zázračně rostla, nemůže být řeč. Důvody hledejte výše – spíše nepřekvapivost než překvapivost, spíše jistota než komplikace nebo snad novátorství.

Za tradici ale není třeba věšet. Mimoto, že hudba Sig:Ar:Tyr není žádná věda a přehlídka doposud neslyšeného, je třeba uznat, že jednotlivé písně (ano, jednotlivé, k celku se pak dostaneme) jsou – ač nepřekvapivě – obstojně složené. Kapela necílí ani tak na vypravěčství plné pomalu se překrývajícího dění, ale spíše směřuje do kytarových sól. Přesto cítím, že Sig:Ar:Tyr na plochách atakujících pravidelně sedm, osm minut dokáží s hudebními motivy obstojně pracovat, a i když je nestaví do neokoukaných podob, hned hrst momentů lze označit za lepší než průměrnou. Především zapojení akustických kytar působí v případě Kanaďanů velmi svěže a přirozeně, tedy aniž by bylo třeba násilně bourat metalový celek.

Plejáda skladeb působí vyrovnaně a každý dílek alba má svůj jistý vrchol, což lze jedině kvitovat. Bohužel, i kvůli ambiciózně zvolené délce přesahující hodinu hracího času z „Northen“ víc a víc cítím šablonovitost, s jejíž pomocí se Sig:Ar:Tyr do vrcholů kompozic dostávají. Právě proto nemá člověk potřebu slyšet album celé. Ano, solidních momentů je, jak jsem zmínil, celá řada, ale nejenže jsou Kanaďané předvídatelní ve vztahu k ostatním tělesům, ale brzy také vůči sami sobě.

„Northen“ jsem pojal jako příležitost seznámit se s tvorbou poměrně etablovaného projektu, jehož tvorba mi doposud unikala. Občas člověk zalituje, že se k tvorbě té či oné kapely dostal až po tak dlouhé době, jindy naopak ví, že jeho ignorance nebyla vůbec špatným nápadem. Pak jsou i případy uvízlé kdesi napůl cesty. A právě v polovině téhle léta vyšlapávané klikatice uvízli Sig:Ar:Tyr. Novému albu se nedají upřít jisté kvality, spousta posluchačů v něm může nalézt možná i velké potěšení. Já ale zůstávám spíš rezervovaný. Osobního objevení kapely nelituji, avšak rozhodně nemohu tvrdit, že by mě „Northen“ přesvědčilo natolik, abych zahájil pečlivé sondování v diskografii. Na to novinka nemá výraznější sílu, postrádá invenci a co především – také zásadní přesvědčující element.


Kafirun – The Worship and Glorification of Holy Death

Kafirun - The Worship and Glorification of Holy Death

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.2.2016
Label: Mara Records

Tracklist:
I. Death Worship
01. Beyond the Flesh Vessel
02. Killer of All Man
03. Thousand Spears

II. Glorification of Holy Death
04. Wings of Malevolence
05. Salvation Through Sin
06. Destruction of the Divine Self
07. Chaos Magnum Opus
08. Open Veins

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mara Records

Když se řekne kanadský black metal, tak se většině lidí vybaví buď atmosférická větev z Quebecu, anebo zběsilosti v čele s Revenge, Weapon a samozřejmě Blasphemy, máme-li jmenovat ty nejznámější. Tím však portfolio této rozlehlé severoamerické země samozřejmě ani zdaleka nekončí a dnes si představíme jednu z těch méně známých záležitostí místní provenience.

Kafirun by dle všeho mělo znamenat Nevěřící v arabštině, a dokonce se takto jmenuje i jedna súra Koránu. Což nejspíš docela sedí, jelikož tato smečka pocházející z Vancouveru se netváří, že by zrovna oplývala sympatiemi k jakýmkoliv bohům. Ale co si budeme povídat, na téhle scéně by spíš opak byl překvapením. Zajímavá je rovněž zakuklená image kapely s hadry kolem hlavy, což na fotkách vypadá docela hustě (bez ironie). Nicméně, hlavním předmětem našeho zájmu je samozřejmě hudební produkce Kafirun, tak směle do toho…

Kafirun prozatím nepatří mezi zavedené formace; jejich vznik se datuje do roku 2013, z čehož tak nějak vyplývá, že pokud se nejedná o takové ty střelce, co vydávají 15 demáčů do měsíce, pak jejich diskografie nebude příliš početná. No, a Kafirun mezi takové střelce s šílenou nadprodukcí nepatří, takže v roce 2014 vydali debutové EP „Death Worship“, po němž o rok později následovalo další minialbum s názvem „Glorification of Holy Death“. My se ovšem podíváme na jejich třetí počin, který se jmenuje „The Worship and Glorification of Holy Death“.

Že se vám ty názvy zdají nějak moc podobné? Inu, dobrý postřeh, ona to totiž není náhoda. Stejně jako 1 + 2 = 3, i zde platí, že „Death Worship“ + „Glorification of Holy Death“ = „The Worship and Glorification of Holy Death“. Je to tak, třetí počin je jednoduše jen kompilace nabízející obě předešlé nahrávky na jednom nosiči. Jen pro pořádek ještě dodejme, že Kafirun svou sbírku nosičů čerstvě rozšířili o jeden další zářez, a sice sedmipalcové splitko s rakouskými Transilvania.

I navzdory tomu, že se „The Worship and Glorification of Holy Death“ skládá ze dvou samostatných počinů, soudržnost disku to nijak zvlášť nenarušuje, jelikož se Kafirun během oné roční prodlevy stylově nijak zvlášť neposunuli. Kanaďané drhnou čistokrevný black metal agresivního střihu a nijak nevybočují z nastavených žánrových mantinelů. Touhle větou jsem vlastně řekl vesměs vše, co potřebujete vědět stran projevu skupiny. Podstatná část hracího času se nese ve vysokém tempu, čiší z toho řádná zloba a nasranost a veškeré zvolnění tempa slouží jen k nastolení temnější atmosféry. Nutno ale dodat, že to není bezhlavý kulomet po celou dobu a ony přechody do středních temp se dějí pravidelně a relativně často. Tak či onak, snad jediné, co trochu vybočuje ze stylového standardu, je vokál, jelikož zpěvák Luzifaust nedisponuje oním charakteristickým krákorákem a snaží se o trochu variabilnější hrdelní běsy.

Předchozí odstavec asi vyzněl poněkud negativně a mohl vzbudit dojem, že Kafirun jsou jen další průměrnou blackovkou, jež nijak nevystupuje z bezejmenného davu podobně laděných formací. Ona je to do jisté míry asi i pravda, jelikož Kanaďané fakt nepředvádějí nic výjimečného, a pokud jejich produkci neuslyšíte, rozhodně váš život nebude ochuzen o nějaký hluboký transcendentální zážitek. Nicméně, i navzdory tomuto je vcelku zjevné, že Kafirun nějaké schopnosti mají. Popravdě řečeno, nečekal jsem od „The Worship and Glorification of Holy Death“ mnoho a byl jsem připraven spíše na těžkou nudu, ale i přesto jsem na nahrávce dokázal najít nějaký potenciál. Hudba je sice pevně sevřena v relativně úzkých stylových mantinelech, ale i s nimi dokážou Kafirun pracovat vcelku zručně. Některé riffy jsou dost solidní, pár pasáží lze považovat za povedené, docela se mi líbí slyšitelná baskytara, která taktéž předvede několik slušných výjezdů, plus ani onen již zmiňovaný vokál není vůbec špatný.

Kafirun - The Worship and Glorification of Holy Death

Samozřejmě, muzika Kafirun není ani omylem žádný extrémní zázrak a skutečně nemohu tvrdit, že by na mě zapůsobila v tom pravém slova smyslu. Přesto je výsledek po poznání lepší, než jsem očekával, a nebál bych se tvrdit, že Kanaďané to černěmetalové umění na rozdíl od mnoha jiných vocasů hnětou důstojně a nedělají svému žánru ostudu. Až bych si skoro dovolil prohlásit, že ten lehký nadprůměr tam je, protože zejména ty novější skladby z „Glorification of Holy Death“ mě docela baví. Tak jako tak, poslechu budoucích počinů Kafirun se bránit nebudu, protože pokud bude kapela pokračovat ve vzrůstající kvalitě, mohlo by to být dobré. A to rozhodně nemohu prohlásit o každé začínající blackmetalové smečce, již tu recenzuju…


Sorcier des glaces – North

Sorcier des glaces - North

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Passage au-delà des glaciers noirs
02. (To the) Snow-Crowned Mountains
03. La noirceur éternelle
04. Storming from Beyond
05. Dawn of the Apocalypse
06. North
07. Witchcraft [Obtained Enslavement cover]
08. Rites of the Black Moon

Hrací doba: 53:19

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Kanadský projekt Sorcier des glaces jsem měl v paměti vždycky zaškatulkovaný jako kvalitní kapelu, která má v rámci undergroundu vybudované nějaké jméno a která nedělá ostudu proslulé frankofonní blackmetalové líhni v Quebecu, odkud pochází. I přesto jsem však tuhle bandu vždycky víc ignoroval, než sledoval. Měl jsem tohle kanadské duo v povědomí, něco málo jsem slyšel a již v minulosti jsem tedy měl představu, o čem jejich muzika cca je, ale že bych jejich fošny nějak zodpovědně protáčel a znal tu tvorbu podrobněji… to vážně ne.

Vlastně to tedy bylo až předcházející album „Ritual of the End“ z března 2014, jemuž jsem dopřál nějakou zvýšenou pozornost. Nebudu vám kecat – od doby, co jsem tu nahrávku odložil po napsání tehdejší minirecenze, jsem „Ritual of the End“ už nikdy znovu neslyšel, takže zas až taková šleha, abych měl potřebu se k tomu vracet, to zjevně nebyla. Přesto to mám v paměti uložené jako vcelku povedenou desku, jež nabízela poctivý syrový black metal lehce nadprůměrných kvalit s několika horšími momenty, ale i několika velmi dobrými momenty. Jinými slovy, zanechalo to ve mně dojem, který mě nijak neodrazoval od dalšího poslechu Sorcier des glaces. Když si tedy quebecké duo na letošek připravilo další počin s všeříkajícím názvem „North“, neměl jsem důvodu si to neposlechnout…

Člověk nemusí být zrovna génius, aby dokázal odhadnout, oč půjde v tvorbě kapely, jejíž název zní Sorcier des glaces a jejíž debut nese název „Snowland“ – ostatně, i proto jsem název novinky „North“ označil jako všeříkající. Samozřejmě je hlavní tematickou náplní tvorby Sorcier des glaces zima – ne však zima z pohledu sáňkování, aby bylo jasno. Asi by bylo naivní očekávat něco jiného než blackmetalový chlad a mrazivé vichřice. S tímhle jsem do poslechu „North“ vlastně šel i já sám, a tudíž mohu potvrdit, že tento předpoklad je jistě správný. Jeho splnění však ještě nezaručuje i to, že výsledek bude kvalitní.

Abych řekl pravdu, trochu jsem očekával, že „North“ bude ještě mrazivější a hlavně syrovější. V některých chvílích je totiž nahrávka relativně melodická, ale s tím žádný velký problém nemám. Jakkoliv mi sice mráz po zádech neběhal, ta zima z toho cítit pořád je a třeba hned druhá skladba „(To the) Snow-Crowned Mountains“ onu tezi bezesporu potvrzuje. S takovou by to mohlo vypadat, že prohlášení, že je ta deska chladná, ten výsledek chválí, nicméně bohužel musím říct, že „North“ je chladné i v tom negativním slova smyslu – nechává mě docela chladným a nevzbuzuje ve mně žádné velké emoce.

Sorcier des glaces

Hudebně je „North“ jistě příjemné, o tom se nijak nepřu. Poslouchá se to vesměs v pohodě, úroveň to má a sem tam vykoukne i dost slušný nápad. Dobrými momenty disponuje především titulní „North“, jež překvapí i vkusně provedenými čistými zpěvy, a finální „Rites of the Black Moon“. Vzato kolem a kolem se ovšem nejedná o nic zvláštního. Originality to také příliš nepobralo a očekávat od Sorcier des glaces nějaký specifický sound je poměrně zbytečné. Jednoduše, jde o poslouchatelnou, leč nepříliš výraznou nahrávku, která se snaží posluchače zmrazit, ale ani zdaleka se jí to nedaří s takovou silou, aby byl člověk ochoten odpouštět nedostatky.

Aby toho náhodou nebylo málo, ony nedostatky se nenesou jen v té abstraktní pocitové rovině, že „to prostě není tak dobré“ – vidím zde jeden velký neduh, jenž v mých očích „North“ sráží ještě níž. Nemůžu si pomoct, ale místy mě strašně sere blackmetalový vokál. Nepamatuji si, že bych měl takový problém na „Ritual of the End“, ale co se novinky týče, tak v některých momentech je to z mého pohledu fakt na hraně. Možná vám to bude znít divně, ale způsob, jímž Sébastien Robitaille krákorá, mi strašně připomíná „zpěv“ z nějaké YouTubové parodie na black metal. Což někomu může vůči Sorcier des glaces připadat nefér, ale mě to při poslechu fakt krutě iritovalo.

Nechci zase vzbudit dojem, že je „North“ nefalšovaná sračka. To není a tvrdit něco takového by realitě úplně neodpovídalo. Na druhou stranu, nehodlám chválit něco, co mě nijak zvlášť nezaujalo, jen kvůli tomu, že je pod tím podepsaná v rámci undergroundu relativně známá kapela. Jak jsem již řekl, na předcházející počin mám vcelku pozitivní vzpomínku, ale co se novinky týká, nemohu na stůl vyložit lepší verdikt než – obyčejný průměr.


The Visit – Through Darkness into Light

The Visit - Through Darkness into Light

Země: Kanada
Žánr: neofolk
Datum vydání: 9.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Without This Flesh
02. Offering
03. Cast Off the Veil
04. Through Darkness
05. Into Light

Hrací doba: 55:04

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Visit

Dnešní recenzi nemohu začít jinak než dvěma slovy: Musk Ox. Jestliže tápete a nevíte, kam mířím, vězte, že jde – krom anglického výrazu pro pižmoně – o kanadskou kapelu vyjadřující se skrze tóny na pomezí neofolku a komorní hudby. Několik měsíců nazpět se na našich stránkách objevila recenze, poté i rozhovor, tudíž chcete-li, podívejte se, případně poslechněte, je to vážně fajn muzika. Ovšem zpět ke dnešnímu dni a tomuto textu. Ten patří debutové desce „Through Darkness into Light“ z pera kanadského dua The Visit, které s spojuje Musk Ox nejen země původu, ale spousta dalších atributů.

Hlavním propojovacím článkem obou kapel je osoba violoncellisty Raphaela Weinroth-Browneho. Zatímco v rámci Musk Ox má hlavní slovo především kytarista Nathanaël Larochette a náš milý cellista se ke kapele přidal až postupem času, The Visit jsou o něčem jiném. Jde totiž právě o projekt Browneho, s nímž v sestavě kapely figuruje ještě vokalistka Heather Sita Black. V takovémto složení Kanaďané fungují již od svých počátků v roce 2012, přičemž doposud vydaného materiálu není přespříliš. Ke dnešnímu datu jsou na světě dva singly a loňská dlouhohrající deska, jež si jednu ze singlových skladeb vypůjčila a přidala k ní další čtyři nové. I hudebně ona paralela s Musk Ox do jisté míry funguje. V základu se bavíme o neofolku založeném na energickém podání smyčců, v případě The Visit na již zmíněném violoncellu. Nicméně zatímco projekt kolem pižmoně Larochetta se spokojil s hlasy svých nástrojů, „Through Darkness into Light“ přichází ještě s ženským vokálem navíc. Jestliže jste tudíž chtěl někdo vědět, jak by Musk Ox zněli v jiné než ryze instrumentální podobě, kanadští krajané by mohli posloužit jako částečná odpověď.

Jak padlo výše, album sestává z pěti kompozic. Takřka všudypřítomným základem budiž energická hra na violoncello. Žádný minimalismus či dlouhé pasáže na vydechnutí, bavíme se primárně o ostrých dramatických přeletech smyčcem, o neskutečné intenzitě a bezpočtu dílčích harmonických vrcholů. I když dojde k výměně smyčce za prsty a Browne spustí jemné pizzicato, je záhodno se chystat na další dramatické záchvaty plné rytmicky rozdováděných pasáží, jež pokaždé vyústí v táhlé rozmáchlé výjezdy využívající celý hmatník. Přestože jako instrumentální základ slouží Kanaďanům jediný nástroj, díky všudypřítomné rozmáchlosti nepůsobí chudým dojmem. I tak by ale jedna výhrada byla. Vzhledem k tomu, že Browne sází jeden dramatický vrchol za druhým, člověk se ve druhé polovině alba cítí trochu přesycen, povedené gradace už zůstávají spíše bez povšimnutí a třeba závěrečnou „Into Light“ zanechávám napospas mé nepříliš vysoké koncentraci. Vyjma této výtky je to však instrumentálně paráda.

The Visit

Doposud jsem trochu nevděčně nechal stát opodál vokál The Visit, za kterým stojí jistá Heather Sita Black. Vězte však, že jeho opomenutí nebylo náhodné. Po celou stopáž dominuje smyčcová hra a zrovna v tomto případě lze vokál pokládat až za sekundární složku hudby. Jestliže Browne předvádí silně dynamický projev, přednes zpěvačky a její východ evokující, nepříliš náročné melodie působí jako zmírňující kontrast. Nálada zpěvu zůstává takřka neměnná, jemná jako nejtenčí struny violoncella. K technicky propracované hře Browneho zatraceně ostrý kontrast. V některých pasážích propojení hlasu a cella funguje, v mnoha bohužel ne. Na vině většinou není ani tak náladový protipól obou složek, ale samotný pěvecký výkon a až příliš jednoduchá, popěvková povaha jinak také nepříliš vynalézavých melodií. Nefunkčnost hlásí například (až otravná) druhá část „Through Darkness“, hapruje i jí předcházející „Cast Off the Veil“.

Pakliže The Visit chtějí vokál udržet ve hře a zároveň nepůsobit nejistě, jak se tomu na „Through Darkness into Light“ nejednou děje, mělo by se s ním šetřit. V současné době v něm totiž zoufale postrádám nápaditost i emoce. Ty naopak nechybí hravému violoncellu, jež je jasným vévodou celého dění na albu. Místy sice působí Browneho hra trochu zbrkle a každou chvíli se honí za vrcholem, aniž by si postupu k jeho nalezení stihl posluchač vůbec stihl vážit, nápadů je ale tolik, že musíte být za dobráka a dostat (respektive vrátit) se konečně k pochvalám.

Vnímejme „Through Darkness into Light“ především jako debutovou desku kapely, která je na světě pár let. V případě debutů jde v prvé řadě o hledání potenciálu a ten nemusíte z The Visit nikterak dolovat – k nalezení je hned po prvních minutách poslechu. Ačkoliv čas s deskou strávený ukáže nedostatky, Kanaďané začali rozhodně slibně a nadprůměrně. Album se příjemně poslouchá, nechybí mu atmosféra ani velký počet parádních momentů. Na personálně spřízněné a kompozice rozvážněji skládající Musk Ox to sice nestačí, ale není kam spěchat. Žánrovou deskou roku se přece kariéra otvírat nemusí.


Blood Ceremony – Lord of Misrule

Blood Ceremony - Lord of Misrule

Země: Kanada
Žánr: psychedelic / occult rock / doom metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. The Devil’s Widow
02. Loreley
03. The Rogue’s Lot
04. Lord of Misrule
05. Half Moon Street
06. The Weird of Finistère
07. Flower Phantoms
08. Old Fires
09. Things Present, Things Past

Hrací doba: 44:14

Odkazy:
facebook

Jsou kapely, které mají skutečně originální sound – a takové obdivujete a klaníte se jim. Pak jsou kapely, které naopak znějí tuctově a zaměnitelné – a takové nesnášíte a dissujete to na každém kroku. Nicméně, role se mohou také obrátit. Jsou i kapely, které znějí originálně, ale v honbě za vlastním ksichtem došly do stádia, kdy forma a násilná snaha najít něco, co tu ještě nebylo, vítězí nad obsahem, jenž tam být musí stůj co stůj, ať už hrajete cokoliv. Jsou ovšem i kapely, které znějí neoriginálně a vlastně si jen berou již dávno vymyšlené – a přesto jsou strašně moc super, žerete jim to a ten poslech si užíváte tak moc, až tomu skoro sami nevěříte, že vás to tak baví. A přesně do té poslední sorty patří Blood Ceremony.

Upřímně, tahle čtyřčlenná parta z Toronta nevymýšlí nic nového – ani náhodou ne. Lze ji zařadit do stejné sorty jako třebas Blues Pills či Spiders, tedy takových těch retrorockových skupin uctívajících dekády patřící hluboké minulosti. Vzhledem k psychedelii a výrazně okultnímu zaměření není problém vidět velké paralely i s formacemi jako Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones, Mount Salem, Avatarium na posledním albu, s přivřenýma očima třeba i The Devil’s Blood pro mě za mě… a tuny dalších. Tím netvrdím, že Blood Ceremony od právě jmenovaných opisují, spíš že prostě patří do podobného ranku.

Co je ovšem hlavní inspirací a z té Kanaďané fakt nevykecají ani omylem – samozřejmě Coven. Tato legendární psychedelicrocková formace těžící okultismu je jedním ze základních kamenů téhle hudební odnože, ať už se jedná o inspiraci přímou anebo nepřímou, o tom se tu se mnou snad žádný vocas hádat nebude. Jenže aby toho nebylo málo, „Krvavá ceremonie“ do své tvorby přidala ještě jednu perličku, byť ani ta není zrovna původní a lze docela s jistotou tvrdit, že ji kapela odkoukala od další rockové legendy vzniknuvší na konci 60. let. Ano, mám tím samozřejmě na mysli flétnu po vzoru samotných Jethro Tull.

Nicméně abychom si fakt rozuměli, pojďme si vyjasnit jednu důležitou věc. Dle dosavadního vývoje recenze to může vypadat, že Blood Ceremony jsou vlastně jen kompilátem prověřených postupů rockové psychedelie v okultním balení. Pche, leda tak formálně. V reálu je tahle skupina vážně skvělá a jakkoliv k tomu můžete objektivní výhrady, klidně si je strčte za klobouk, protože mě to brutálně baví. Všechna tři předchozí alba jsem si kurevsky užil a o letošní čtvrté desce „Lord of Misrule“ to platí jakbysmet.

Důvod je nasnadě a rozhodně tentokrát nemám na mysli skutečnost, že rocková psychedelie je moje krevní skupina, a když ji navrch zalijete okultismem, už mě máte napůl v hrsti. Tak to sice je a nestydím se zato (někdo má rád holky, druhý zase vdolky… a třetí zase psychedelii), ale oním důvodem jsem myslel něco jiného – Blood Ceremony jsou jednoduše tak vysoko po kompoziční stránce, že je strašně, strašně těžké nepodlehnout. A vlastně ani není důvod, proč se bránit a odolávat – není ostuda si to užít, když je to taková paráda.

Alespoň já si tedy nedokážu stěžovat, když Blood Ceremony vybalí takové skladby jako „Loreley“ či „The Rouge’s Lot“. Jasně, zrovna v těchto dvou písničkách se nacházejí motivy, které jsou člověku tuze povědomé, ale v podání Blood Ceremony to má kouzlo. Anebo třeba titulní „Lord of Misrule“, „Half Moon Street“, „Flower Phantoms“ a „Old Fires“ – to jsou naprosto regulérní hity. Hity v tom dobrém, ba přímo v tom nejlepším možném slova smyslu. První dvě zmiňované jsou esence rokenrolu, krásná psychedelická atmosféra, výtečné motivy, skvělá flétna a samozřejmě v neposlední řadě – úžasná Alia O’Brien. Na korzetové princezny v symfonickém metalu jsem už alergický, ale okultní holky v rokenrolu zbožňuju a uctívám a zrovna tahle může s klidem posloužit jako jeden z důkazů, proč tomu tak je. O tom, že má tuze podmanivý vokál a charisma až na půdu, snad není sporu.

Blood Ceremony

Pozor ale – Blood Ceremony to ohromně sluší i v pomalém tempu a minimalističtějším provedení. „The Weird of Finistère“ je výtečná a její konejšivá atmosféra nemá chybu, taktéž finální „Things Present, Things Past“ s folkrockovým nádechem bezesporu stojí za hřích. Nejedná se však o obyčejné povinné balady, toho je „Krvavá ceremonie“ daleka. Spíše se připravte na potemnělou náladu, melancholii a drogový opar. A když už jsem se pustil do vyjmenovávání písniček, tak samozřejmě nemohu zapomenou ani na tu poslední, byť ta se na „Lord of Misrule“ nachází vlastně hned na první pozici. Jistěže mám na mysli „The Devil’s Widow“, jež ze zbytku vystupuje svou délku, která správně napovídá cosi o propracovanější struktuře. A snad vás nepřekvapí, když prohlásím, že i zde jsou Blood Ceremony přesvědčiví bez sebemenšího zaváhání.

Jasně, klidně mi můžete vpálit něco o neobjektivnosti nebo snad dokonce nesoudnosti, to vám nikdo zakázat nemůže. Já ale nijak nepopírám ani nezastírám fakt, že tohle je takříkajíc můj šálek čaje a že tyhle věci to u mě mají předem ulehčené. Ale až si „Lord of Misrule“ pustíte, tak si teprve něco povíme. Je to skvělá deska, plná výborných skladeb, silných nápadů, parádní atmošky, uvěřitelná a charismatická. Tečka.


Voivod – Post Society

Voivod – Post Society

Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Post Society
02. Forever Mountain
03. Fall
04. We Are Connected
05. Silver Machine [Hawkwind cover]

Hrací doba: 30:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím jak vy, ale já bez ostychu přiznám, že jsem čekal, že smrt Denise „Piggyho“ D’Amoura v roce 2005 položí Voivod na lopatky a že se tato kanadská smečka z této pozice již nezvedne. Aniž bych nějak chtěl pochybovat o výjimečnosti této skupiny, kterou považuji za jednu z nejosobitějších thrashmetalových kapel vůbec, tak jsem se v období kolem vydání alba „Katorz“ obával, že dalšího počinu se již nedočkám. A vidíte, uplynulo více než 10 let, Voivod jsou stále tady a dokazují, že i bez svého kytarového tahouna můžou nadále zásobovat fanoušky sci-fi thrashem té nejvyšší kvality.

Vezmu to trochu retrospektivně a zeširoka, abych si mohl připravit půdu pro přiblížení aktuální pozice, v níž se kanadští vizionáři nacházejí. Dvojice alb „Katorz“ a „Infini“ byla ještě „handicapována“ omezenými možnostmi, kdy se kapela rozhodla dokončit rozpracované nápady Piggyho, které nahrál před svou smrtí a ačkoli obsahují nemálo dobrých momentů, tak obě alba zpětně vnímám spíš jako poctu zesnulému kamarádovi. Proti tomu nelze samozřejmě nic namítat, ale minimálně v případě „Infini“ mi toho ke spokojenosti scházelo dost. Pojďme ovšem kupředu. Nenahraditelného Piggyho nahradil Daniel „Chewy“ Mongrain a již s jeho přispěním nahrané „Target Earth“ bylo trefou do černého a dle mého skromného názoru před třemi lety vydali Voivod své nejlepší album od dob „The Outer Limits“.

A tím se pomalu dostáváme do současnosti, tedy k vydání EP „Post Society“, jímž Voivod krátí fanouškům čekání na regulérní řadovou desku. Od vydání poslední placky se v sestavě Voivod objevil Dominique „Rock“ Laroche, jenž nahradil starého známého Blackyho, a v současnosti tak sestavu Kanaďanů tvoří dvojice Snake a Away, které doplňují Chewy a Rocky. A že jim to šlape, to se nám snaží dokázat prostřednictvím čtveřice nových songů, jež na „Post Society“ doplňuje předělávka „Silver Machine“. Stařičký to hit spacerockerů Hawkwind z dob, kdy v jejich sestavě ještě působil Lemmy, jenž tuto nesmrtelnou pecku taky v původní verzi nazpíval.

Přestože jsem si před prvním poslechem říkal, že spojení Hawkwind a Voivod nemůže dost dobře fungovat, tak teď smekám a říkám, že lepší předělávku jsem dlouho neslyšel. Pojetí Voivod možná nijak nemění původní strukturu písně, protože čtveřice ji jen trochu zhutnila a zrychlila, ale Snake Lemmyho part válí famózně a závěrečné kytarové sólo, které dostalo trošku jiný rozměr, je taktéž parádní. Chewy ctí v kytarových partech historii, ovšem vkládá do ní i něco svého, což platí nejen pro zmíněnou předělávku, ale hlavně pro písně nové. Jeho hra v jistých momentech připomíná tu Piggyho, avšak těžko mluvit o okatém napodobování.

Co se čtveřice autorských kompozic z pera Voivod týče, tak lze říct, že se pánům daří udržet vysokou laťku, již si na sebe upletli s vydáním „Target Earth“. Dvojice „Forever Mountain“ a „We Are Connected“ sice není úplně nová, jak by se mohlo zdát, protože pochází ze splitek s Napalm Death a At the Gates z let nedávných, celkově vzato však do sebe všechny písně zapadají a tvoří jeden celek, byť na kratší ploše, než bych si přál.

Vrchol „Post Society“ přichází právě s jednou ze „starších“ písní. Jmenovitě mám na mysli „We Are Connected“. Tato rychlejší položka zní v dílčích momentech jako naprosto klasičtí Voivod, ovšem nejedná se o prostou thrashovou rychlovku s ksichtem kanadských průkopníků. Voivod její strukturu natáhli za hranici sedmi minut a vystavěli z ní progmetalovou pecku, v níž se několikrát změní tempo a hlavní motiv. Především odlehčená pasáž v prostředku hrací doby nemá chybu. Líbí se mi, jak se po úvodní jízdě vše zklidní a začnou se pomalu zpět nabalovat všechny nástroje a končí se už zase za kvapíkového tempa. A přitom ani vteřina z hrací doby „We Are Connected“ není navíc. Bravo.

Voivod

To úvodní titulka „Post Society“ je spolu s další novou písní „Free“ svým způsobem spíše opak, protože obě míří hlavně na posluchačovy animální pudy a co do rychlosti a neurvalosti si minimálně titulní palba nic nezadá se starými klasikami, kterých mají Voivod na kontě mnoho. Jasně, i v ní přijde na řadu krátké zpomalení, její dopad jako celku je však oproti „We Are Connected“ drtivější, jestli chápete, jak to myslím. Skvělý Snakeův refrén a vokální přednes vůbec jsou jednou z předností kapely, ale zrovna tady předvádí parádní práci, hlavně pak v pomalejších, psychotičtějších pasážích.

Nemá smysl zdržovat dalšími plky, protože je zřejmé, že Voivod se mi s „Post Society“ trefili do noty. Jestli tohle má být jen taková malá ochutnávka a předzvěst další plnohodnotné řadovky, tak můžu říct, že už teď se zatraceně těším. Což o to, těšil bych se i tak, ale Voivod dokazují, že triumf „Target Earth“ nebyl jen náhodná shoda okolností a na „Post Society“ důrazně prohlašují, že se máme na co těšit i v budoucnu.


Brazen Serpent – Perditions Call to Prayer

Brazen Serpent - Perditions Call to Prayer

Země: Kanada
Žánr: neofolk / ritual / dark ambient
Datum vydání: 2014
Label: Bunkier Productions

Tracklist:
01. Perditions Call to Prayer
02. Sanctus sanguis sanctus
03. Vacuous Cyclone
04. The Luciform
05. Befallen
06. Silencing Aeons
07. Imperishable Emptiness

Hrací doba: 37:20

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Mara Records / Bunkier Productions

V dnešní recenzi se podíváme na jednu záležitost už trochu staršího data, ale věřte tomu, že v tomhle případě to za pozornost stojí. Můžu hned na začátek prozradit, že prahnete-li po silné sugestivní atmosféře, jste u Brazen Serpent na správné adrese.

Způsob, jakým jsem se k tomuhle albu dostal, je však vlastně docela zábavný. Nebudu vám věšet bulíky na nos – není to tak, že bych toto kdesi ve svém doupěti schraňoval jako zapadlou lahůdku, o níž moc lidí neví, a nyní jsem se rozhodl se s vámi milostivě o jeden z klenotů svých archívů podělit. Vůbec ne. Popravdě řečeno, CD „Perditions Call to Prayer“ jsem dostal, aniž bych o tom vůbec tušil a aniž bych o to vlastně stál. To se tak člověk domluví s někým, že přijme jedno album na recenzi, a oni mu toho bez ptaní naposílají mnohem víc, i když to jsou kolikrát úplně odlišné věci. Možnost, že ty další nahrávky recenzenta vůbec nemusejí zajímat a že se na to vydlabe a nezrecenzuje to, případně to zrecenzuje jako učiněné prase, jen aby nějaký článek vyšel, to zjevně nikoho netankuje.

Možná se budete divit, ale tohle se děje docela často a zas až tak výjimečná praxe to není. Osobně to přímo nesnáším, protože to jsou v podstatě vždycky sračky… člověku se to nechce poslouchat a psát o tom, ale zase nejsem až tak cynický parchant, abych se jim na to vysral, jelikož prozatím stále ještě uplatňujeme pravidlo, že fyzické nosiče zrecenzujeme všechny. Nicméně, Brazen Serpent jsou snad prvním případem, kdy jsem nakonec rád, že to dotyční poslali navíc, protože je to mnohonásobně lepší a zajímavější než to, na čem jsme byli původně domluvení (a to nás jen tak mimochodem taky v dohledné době bude čekat).

Nyní už ale konečně k samotné muzice, protože je na čase, abychom si řekli, co je tedy na Brazen Serpent tak zajímavého. Tento projekt pochází z kanadského Vancouveru a prezentuje se něčím, co by šlo nazvat rituálním neofolkem se znatelnými vlivy dark ambientu. Onen dark ambient se na některých místech projevuje skutečně znatelně, především v titulní „Perditions Call to Prayer“ a ve „Vacuous Cyclone“, které se nacházejí hned na začátku alba (první a třetí kus), což může zpočátku budit dojem, že oba žánry budou hrát rovnocennou partii. Z celkového hlediska má ovšem navrch jednoznačně neofolk a je to tak správně, jelikož právě v téhle poloze jsou (je?) Brazen Serpent nejvíc sugestivní.

Právě v neofolkových kompozicích se totiž daří tvořit nádhernou atmosféru, která dokáže skutečně pohltit. Je v tom cítit hloubka a jistý přesah, díky němuž to není jen další plochá hudba jako každá jiná, dýchá z toho osudovost ne nepodobná té, již lze nalézt na nahrávkách Death in June, byť obě formace znějí trochu jinak. Brazen Serpent navíc přidává jakýsi „duchovní rozměr“, sakrální náladu. Vedle nezbytné akustické kytary se ozývají i zastřené údery (zní to skoro jak nějaké kotle nebo tympány, ale nedokážu říct přesně, neboť booklet nástrojové obsazení neuvádí) a vokál je na způsob gregoriánských chorálů. S takovou atmosférou pak zcela věrně koresponduje i grafická stránka, při níž si člověk vzpomene na díla jako „Božská komedie“ (a především Peklo) nebo „Ztracený ráj“.

Ten neofolk je v podání Brazen Serpent natolik silný, že hravě zastiňuje i onu darkambientní polohu. Ta se tím pádem zdá slabší, i když špatná ve skutečnosti není. Avšak díky tomuhle pocitu je mnohem působivější druhá část „Perditions Call to Prayer“, jelikož ony darkambientní písně se nacházejí hned na začátku a mezi ně je vklíněna jen jedna neofolková věc „Sanctus sanguis sanctus“. Nechci říkat, že je ten začátek nějaký špatný, protože i tady se pořád bavíme o vysokém nadprůměru (ostatně, minimálně „Sanctus sanguis sanctus“ proti pozdějším skladbám nijak nezaostává), ale ta pravá pastva pro uši přichází od čtvrté „The Luciform“ a dál. Absolutní vrchol se pak nachází na páté pozici v podobě majestátního desetiminutového opusu „Befallen“, za nějž by se nemusel stydět takřka nikdo z první neofolkové ligy. Což se vlastně dá říct i o celém „Perditions Call to Prayer“.

Brazen Serpent - Perditions Call to Prayer

Nemůžu si pomoct, ale v tomhle případě bych se pomalu nebál mluvit i o nadšení, protože zde máme co do činění s vážně působivým dílem. Důkazem toho, o jak dobré album se jedná, vlastně může být i to, že jsem k poslechu – z důvodů popisovaných na začátku – přistupoval se značnou skepsí, ale i navzdory nevýhodné výchozí pozici si mě nahrávka dokázala získat. Nebudeme to dále prodlužovat – přestože se nejedná o aktuální kousek, „Perditions Call to Prayer“ za slyšení rozhodně stojí.


Ego Depths – Dýrtangle

Ego Depths - Dýrtangle

Země: Kanada / Ukrajina
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 15.12.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. The Angleshifter
02. Wheel of Transmigration
03. The Onward Tide
04. Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death
05. Vitrification, Ineludible Meditation

Hrací doba: 79:24

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Není to zas až tak dlouho, co jsem si říkal, že jsem už nějakou dobu nenarazil na parádní extrémní doom metal, jaký bych do té doby neznal. Nyní ale mohu s klidem začít počítat zase od nuly, jelikož deska s prapodivným názvem „Dýrtangle“ je rozhodně povedená, a hned na začátek si dovolím prozradit, že za slyšení stojí.

Nejprve ale několik málo slov k samotnému projektu, jenž je pod touhle nahrávkou podepsaný. Ego Depths, někdy též roztomile stylizováno jako OᎮƎDepths, je jednočlenná formace pod palcem jistého Stigmatheista (pro pořádek ale zmiňme, že „Dýrtangle“ je prvním počinem, na němž se podíleli i nějací hosté, například bubeník). Ten, podle všeho, pochází z Ukrajiny, avšak aktuálně sídlí v Kanadě, což je pěkný kus cesty. A pěkný kus cesty je to také do Tibetu a Mongolska, kde Stigmatheist sice nebydlí, ani se tu nenarodil, ale právě do těchto oblastí, jak sám tvrdí, směřuje jeho zájem a také právě odsud prý čerpá inspiraci – což mimo jiné vysvětluje i onen asijsky vypadají přebal. Takové poněkud netradiční tematické zaměření může nechat vzpomenout kupříkladu na Ea.

Co se týče hudebních inspirací, tak těmi se Stigmatheist také nijak zvlášť netají a právě jmenovaná formace se mezi nimi nenachází. Těmi hlavními jsou prý Finové Unholy a Italové Urna a dále padají jména jako Dolorian, Thergothon a posléze i Esoteric či Evoken, což jsou samá esa na funerálně doommetalovém poli, není-liž pravda? Jistě, všechny tyhle vlivy jsou v muzice Ego Depths tu více, tu méně slyšet, ale to, hádám, málokoho překvapí – tohle je přece jen konzervativní styl, většina kapel zní relativně podobně a najít zde někoho, u něhož by nebyl slyšet dozvuk třeba Thergothon, kteří patří k těm, kdo všem ostatním doomovým pohřebákům vlastně vyšlapali cestičku, je docela oříšek.

Nicméně jestli předchozí odstavec vyzněl takovým způsobem, že Ego Depths je jednoduše další obehranou variací na šnečí riffy, chtěl bych říct, že to zas tak úplně pravda také není. Základní forma, jakési podhoubí je jasné, pevně dané, neměnné – funeral doom metal ve své čistokrevné podobě. I přesto však Stigmatheist dokázal najít skulinku v neprostupné funerální hradbě, kudy tam propašovat i elementy, jež „Dýrtangle“ staví o kousíček (byť jen o malinký) vedle v porovnání se žánrovým průměrem. Nicméně i to – samozřejmě ruku v ruce s nějakým talentem, feelingem, citem pro doom, skladatelskými kvalitami atp. – je v takto monolitickém stylu nakonec plně dostačující k tomu, aby šlo o podařenou záležitostem.

Muziku Ego Depths totiž táhnou skvělé melodie, v nichž se znatelně ozývá ona oblast inspirace Stigmatheista. Nejedná se ovšem o něco explicitního, nečekejte nějaké vysloveně orientální rytmy, hudební čakry, nirvány a tyhlety věci, projevuje se to spíše nenápadně, ale ten feeling v tom je a je velice příjemný. Vedle toho se na „Dýrtangle“ – a opět v rozumném provedení – uplatňuje i hrdelní zpěv a místy bych dokonce řekl, že jsou tam slyšet i brumle (pokud se tedy nejedná jen o samply, které tento nástroj napodobují). A ve finále to vše podtrhuje ještě povedená majestátní atmosféra, jež nahrávce rovněž hodně sluší.

Dovolím si tedy tvrdit, že příznivcům funeral doom metalu by „Dýrtangle“ mohlo stát za slyšení, protože je to výborné dílko znějící o něco málo svěžeji, než je v tomto zatuchlém žánru zvykem. Abychom si ale rozuměli, obecně vzato se pořád o hodně těžkou (a taky zatěžkanou) záležitost, tím spíš pro obyčejného smrtelníka, jenž extrémní formě doom metalu běžně neholduje. Přece jenom „Dýrtangle“ dosahuje téměř 80 minut, a to na ploše pouhých pěti skladeb, z nichž dvě čtyřminutovky „The Angleshifter“ a „The Onward Tide“ působí vedle okolních kolosů jako drobečci (ačkoliv je nutno zdůraznit, že i tito drobečci jsou hudebně stále výživní). Do největšího extrému byla vyhnána finální kompozice „Vitrification, Ineludible Meditation“ trvající bezmála půlhodiny. Taková „Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death“ si ovšem s dvacetiminutovou hranicí taktéž poradila velice hravě a s více jak tříminutovou rezervou.

Ego Depths

I navzdory těmto mamutím délkám je ale „Dýrtangle“ parádní záležitost a já osobně jsem se u ní s chutí bavil. U spoustu funeraldoomových alb, obzvlášť takto dlouhých, kolikrát mívám problém, že v poslední třetině už prostě pozornost díky nekonečnému omílání bahenních riffů a neměnnému umíráčku uvadá. Při poslechu „Dýrtangle“ jsem takovou potíž neměl a Stigmatheist si dokázal mou pozornost udržet až do samotného závěru, což nebývá úplná samozřejmost a rozhodně je nutno to vyzdvihnout. Nechci to zase přechvalovat, kecy o geniálním kousku na místě nejsou, ale i tak mě novinka Ego Depths (možná by mělo padnout, že je to celkem čtvrté album) baví a jsem z jejích kvalit příjemně překvapen. A doporučit to mohu.