Archiv štítku: dark ambient

Forndom – Flykt

První pohled (Skvrn):

Forndom - Flykt
Země: Švédsko
Žánr: dark ambient / neofolk
Datum vydání: 19.6.2015
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. För världarna nio
02. När Alvkungens rike faller samman
03. Bäckahästen
04. Flykt
05. Återkomst

Hrací doba: 24:48

Odkazy:
facebook

Není to tak dávno, kdy jsem v recenzi na album kanadských Musk Ox poukázal na letošní neofolkovou bídu. Od té doby sice nějaký ten měsíc uplynul, ale situace nedoznala výraznějších změn. V prvé řadě nevyšla žádná deska žánrových klasiků. Na nové Tenhi, Empyrium, Wardruna či na :Of the Wand & the Moon:, na ty všechny se musí nadále čekat. A doufám, že ne dlouho, protože méně známý závěs toho letos příliš nepředvedl.

Za jakous takous zmínku stojí třeba finští Nest. Ačkoliv se kapela vrací s novou desku po dlouhých osmi letech, „Mietteitä“, jak se novinka jmenuje, příliš pozornosti nezískala, a abych byl upřímný, ani mě to nepálí. První poslech mi dal totiž jasně najevo, že zde se mi do hlubšího objevování nechce. Mnohem zajímavěji na mě zapůsobilo rakouské těleso Jännerwein, ovšem i tady to není bez výhrad. „Eine Hoffnung“ z pera Rakušanů se příjemně poslouchá, ale stoprocentnímu prožitku brání pro změnu jazyková bariéra. Instrumentální složka zde hraje spíše druhé housle, a i když je fajn slyšel němčinu i v nepoznané ladnější podobě, jako tímto jazykem nevybavenému mi zůstává podstatná část jinak slušného materiálu skryta. Ještě jedno další jméno však v rukávu mám a u něj už pro zbytek textu zakotvíme. Řeč přijde na švédský projekt Forndom (původně Heathen Harnow), za nímž stojí osoba jistého H. L. H. Swärda.

Tradiční recenzentské výlety do hudební historie zainteresovaných utněme hned v zárodku, neb první hudební rašení tu je až spolu s letoškem, kdy na svět přichází studiový debut – minialbum „Flykt“. A vychází hned na labelu Nordvis, který vydal třeba některé verze nahrávek Summoning, Skogen či Panopticon. Tudíž tam, kde to u jiných začíná u na koleni dělaných demáčů, je Forndom o krok dál. Nebo spíš o dva. Nejenže se „Flykt“ dočkalo soudě dle obrázků krásného „ápětkového“ zpracování, ale taktéž svého vyprodání. A ono není divu. Swärd užívá obdobných vyjadřovacích prostředků jako vzdálení předci a funguje to. Nebojí se střídmosti a může jít příkladem folk metalovým spolkům, které i přes svá velkohubá prohlášení o tradicích prásknou na obal západ slunce osvětlující nespecifikovaný počet trpaslíků po nespecifikovatelném počtu photoshopových plastik.

Teď ale hudba. I přesto, že jsem Forndom zařadil do toho širokého žánrového rance jménem neofolk, minimálně jednou nohou jsme vedle. Neofolk, to jsou kytary, housle, klávesy, tradiční nástroje. Přestože nevylučuji, že na albu se nějaký ten lidový nástroj objevuje, ústřední roli hrají klávesy cílící na jedinou věc – atmosféru. Logicky tak není záhodno očekávat instrumentální komplikovanost, ale zadumanou ambientní temnotu. Právě v ní je však ukryt onen folklórní nádech. Síla tradic, pára vypařující se ze švédských lesů, temný rituál ve jménu nordických božstev. O tom „Flykt“ je. Nikoliv o rozverných housličkách a přizvukující kytaře, ale o skromně podané a zdánlivě minimalistické temnotě. Skrz podobné pocity vzpomínám třeba na Wardrunu. Ano, Norové jsou možná nástrojově i skladatelsky bohatší, ale výsledný dojem je velmi podobný, temný a do pradávných věků odesílající.

Navzdory nástrojové skromnosti nezní Forndom lacině, a pakliže bychom měli hledat jeden z hlavních klíčů, zastavil bych se zde. Zásadní službu vykonává vokální práce, která počin odesílá do úplně jiných sfér, a není na škodu říct, že bez ní by „Flykt“ bylo sotva poloviční. Stejně jako instrumentálně, tak ani vokálně Swärd neexhibuje, rozsah nechává rozsahem být a potichu buduje celý příběh. Hrátky s vícehlasy a ozvěnami zní naprosto přirozeně a organicky. Ctí celek, nekřičí.

I přesto, že někomu může styl Forndom připadat monotónní, opakující se až do zblbnutí a mnou zmíněná skromnost je pouhou nouzovkou, věřte, je tomu jinak. „Flykt“ není ani tak monotónní jako skvěle ucelené a zároveň se nebojí melodií. Jsou jednoduché, folkově zpěvné, ale zaměříte-li se na ně, zjistíte, že jich je dosyta a i díky nim je ona atmosféra natolik uhrančivá. Melodická jednoduchost ale nese své zápory. Garantuji vám, že první poslechy vážně nebudete mít dost a těch 25 minut s radostí sjedete klidně několikrát za sebou, ale postupně nejspíš zjistíte, že to chce brzdu. „Flykt“ totiž není úplně nejtrvanlivější, a pokud jej budete sjíždět den co den, už vám to nepřijde ani zdaleka tak silné jako prvně.

Forndom

Nicméně trvanlivost je snad jediným záporem, navíc ne nijak enormním, neboť i přes deset otočení se nahrávka dostala bez zásadní ztráty kytičky. Výsledek velmi dobrý, atmosféra nesmírně přesvědčivá, lepší soundtrack do odpařujícího lesa letos neslyšen. Stále však berme v potaz, že jde o 25minutové EP, o předkrm, jenž na své volné pokračování v podobě hlavního chodu nebude dlouho čekat. Dlouhohrající debut má již své jméno, datum vydání (začátek příštího roku) a před sebou úkol porvat se s delší stopáží. Pár týdnů a budeme moudřejší. Do té doby naslouchejte „Flykt“.


Druhý pohled (H.):

Zdá se mi, že projekt Forndom si hned od svého začátku získal poměrně slušnou pozornost na to, že v polovině tohoto roku vydal teprve svoje debutové EP. Na druhou stranu, musí se nechat, že ona pozornost není nezasloužená, jelikož „Flykt“ představuje toto jméno ve velice sympatickém světle.

Takováhle minimalistická atmosféra je vždy trochu ošemetná disciplína, protože je hodně tenká hranice mezi tím, kdy je to ještě kouzelná náladotvorná nahrávka a kdy to nemá na víc než jen být příjemně plynoucí kulisou (a to ještě v tom relativně lepším případě). Naštěstí je to u Forndom ta lepší možnost, jelikož i navzdory debutovému statusu je ta hudba na vysoké úrovni.

Síla „Flykt“ tkví ve vcelku prostém faktu, že ten počin funguje přesně takovým způsobem, jakým by takováhle náladotvorná hudba fungovat měla – skutečně tu náladu tvoří. Pokud někdo touží si do svého obýváku pustit trochu toho potemnělého a mlhou opředeného severského lesa, třeba právě „Flykt“ to dokáže, čehož si osobně cením, jelikož přesně tohle je tím, co od projektů jako Forndom chci a očekávám.

Úspěšně mohu minialbu vytknout vlastně jen jednu věc, a sice že je místy cítit slušně velký vliv norských sousedů Wardruna. Naštěstí to ale není nic zas tak strašného, co by jinak skvělý dojem z „Flykt“ zkazilo. Když se totiž objeví taková nádhera jako třeba „Bäckahästen“, tak si prostě nejde moc stěžovat, protože je v tom ukrytá atmosféra, síla i hloubka.

Tak jako tak, „Flykt“ jsem si docela oblíbil, takže jsem rozhodně zvědavý, co Swärd předvede na chystaném dlouhohrajícím debutu „Dauðra Dura“, jenž bude za měsíc akorát vycházet. Prvotní neřadový nástřel je skvělý a ukazuje, že je ve Forndom skrytý nemalý potenciál, tak snad se v případě klasické desky také potvrdí…


Thaw – St. Phenome Alley

Thaw - St. Phenome Alley
Země: Polsko
Žánr: dark ambient / experimental
Datum vydání: 1.10.2015
Label: Unquiet Records

Tracklist:
01. n/a/k
02. p/m/g

Hrací doba: 47:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Nutno uznat, že polští Thaw skutečně nezahálejí, činí se opravdu pilně a svou diskografii rozšiřují docela slušným tempem. Poprvé na sebe výrazněji upozornili na jaře 2013, kdy do světa vypustili svůj eponymní debut, na němž předvedli skvělý black metal s hojně dávkovanými vlivy noisu a obecně dalšího experimentu. O rok a půl později, tedy na podzim 2014, jim pak vyšla druhá dlouhohrající deska s názvem „Earth Ground“. Na té Thaw svůj zvuk trochu vyčistili a až na několik experimentálních záchvěvů představili svou spíše black metalovou tvář, byť se jinak stále jednalo o parádní záležitost.

Uplynul sotva rok a Poláci se hlásí o slovo znovu se svým třetím zářezem do řadové diskografie, který byl pojmenován „St. Phenome Alley“. A s nadsázkou by šlo říct, že se s ním Thaw skoro snaží zpátky umravnit to black metalové směřování předchůdce, protože tentokrát se jedná o experimentální záležitost. Ve skutečnosti však obě přítomné skladby vznikly ještě předtím, než bylo natočeno „Earth Ground“, pouze vycházejí se značným odstupem.

Než se ale pustíme do samotné muziky, určitě bude stát za to ztratit ještě několik málo slov o pár zajímavostech okolo „St. Phenome Alley“. Tou asi nejdůležitější je fakt, že obě kompozice, tedy „n/a/k“ a „p/m/g“, jsou produktem čistokrevné improvizace. Vedle toho je také (v tom dobrém slova smyslu – podle mě) zvláštní, že „St. Phenome Alley“ vyšlo pouze na audiokazetě a navíc ve velmi limitovaném nákladu. Bylo totiž vyrobeno pouhých 120 kopií, z nichž 80 bylo na černé kazetě a 40 na bílé kazetě. Pokud byste však o tuhle raritku měli zájem, asi vás moc nepotěší, že už je to rozebráno do posledního kousku.

Minimálně dvakrát už jsem vlastně naznačil, oč na „St. Phenome Alley“ půjde – to když jsem řekl, že se tentokrát jedná o experimentální záležitost a že jde o dílo improvizace. Ačkoliv jsou Thaw přece jen považováni především za black metalovou skupinu, na jejich novince se žádný metal nenachází. Jde o čistě dark ambientní nahrávku, již provází až na dřeň ohlodaný minimalismus. Skutečně není na místě očekávat jakékoliv melodie, kytarovou agresi nebo cokoliv na tenhle způsob. Náplní „St. Phenome Alley“ je takové to pověstné „skoro-ticho“, plíživý šum a tajemné (pa)zvuky. V obou skladbách však k nějaké gradaci přece jen dojde, když se do všudypřítomného minimalismu začnou přidávat bicí, a v obou případech jde o vrcholné momenty nahrávky, a to ať už se bavíme o 13. – 15. minutě „n/a/k“ nebo 19. – 20. minutě (kam se ale postupně směřuje už někdy od 15. minuty) „p/m/g“. A ve druhé jmenované se v oné nejnátlakovější chvíli dokonce přidají i hutnější kytary.

Z výsledné podoby „St. Phenome Alley“ mám ovšem poněkud rozporuplné pocity. Výše zmiňované pasáže jsou rozhodně výborné. Dále se mi obecně líbí hodně temná, skoro až dusivá atmosféra, již se Thaw podařilo zhmotnit a ještě vyšperkovat skvělou obálkou, která k vyznění alba určitě sedí. Na jeden pokus je tohle všechno dost na to, abych si „St. Phenome Alley“ regulérně užil. Nicméně při dalším poslechu se ten účinek kolikrát nedostaví a deska se víceméně zvrhne jen v potemnělou kulisu, která si o pozornost nedokáže říct. A tyhle dva protichůdné názory se ve mně trochu mlátí a pořád se vlastně nedokážu rozhodnout, zdali mě „St. Phenome Alley“ baví, anebo spíš nebaví. A i když je mnohdy pravda uprostřed, tady to neplatí, protože zde je pravda jednou tam a podruhé na úplně opačné straně.

Thaw jsou určitě hodně zajímavou kapelou a ani „St. Phenome Alley“ na tom nic nemění. Přesto se ale nemůžu ubránit dojmu, že jsem doufal, že ta deska bude víc strhující. Hodně jsem se na novinku těšil, protože představa čistě experimentálních Thaw mě lákala, ale do té vyložené spokojenosti mi tam ještě ždibec schází. Když to srovnám s tím, co Poláci předvedli ve svém předchozím experimentu, uhrančivě rytmické „Earth Grounded“ (která navzdory názvu nepochází z desky „Earth Ground“, nýbrž ze splitu s kolegy Echoes of Yul), pak „St. Phenome Alley“ bohužel prohrává. A budu-li srovnávat čistě jen s řadovými deskami, pak „Thaw“„Earth Ground“ si s odstupem pustím asi radši a debut stále zůstává nesesazen ze svého trůnu. Navzdory tomu všemu by však bylo trochu neférové označit „St. Phenome Alley“ za špatnou věc, protože do toho má zase daleko, a aby to nevyznělo jen jako srabácké couvání před koncem recenze, můžu tenhle názor podložit prohlášením, že jsem stále upřímně rád, že jsem si stihl uzmout jednu z oněch 120 kazet pro sebe.

Thaw - St. Phenome Alley


Druhý pohled (Atreides):

Thaw potřetí během tří let, opět docela jinak a opět na výbornou. Precizní, úderný buchar z černého kovu tentokrát vystřídaly nebývale rozměrné ambientně-dronové plochy, čímž se „St. Phenome Alley“ postavila do přímého protikladu „Earth Ground“. Dvě skladby, každá natažená do délky více než dvaceti minut, ukazují posluchači odlišnou tvář kapely, která byla prozatím nejvíce patrná na eponymním debutu, ale ani zdaleka v jeho rámci nedostala takový prostor jako na letošním počinu.

Jak to bývá v žánru zvykem, obě rozsáhlé kompozice postupně bobtnají a nabalují na sebe vrstvu za vrstvou. Úvodní ruchy ozvýající se do nicotného prázdna prvních minut „n/a/k“ střídá naříkání kytary a následný nástup monotónních bicích čarujících hypnotickou atmosféru. Stupňující se napětí však jen poleví v oblouk vyskládaný z hluku a ruchů, které překlenou klidnou část mezi první a druhou skladbou, přičemž plynule navazující „p/m/g“ se noří ještě hlouběji do vod drone ambientu. Omamný úvod alba přechází ve fyzicky nepříjemnou paranoiu a depresi, které se během poslechu nelze zbavit. Kytara na pozadí čím dál víc skřípe a lomozí, zatímco bicí tepou v rytmu skomírajícího srdce, aby následně prolnuly s hlukovými výjezdy a nakonec umlkly docela. Vrchol doprovází vědomí, že již brzy nastane konec, zánik, že nezbude nic než prázdnota, hlubina, do níž se vše vybudované zpět propadne a nevyjde zpět. Katarze a střízlivění.

Thaw

Pokud „Earth Ground“ bylo spalující slunce, které sežehlo půdu se vším živým, co po ní kráčelo, „St. Phenome Alley“ je vodní masou. Pohlcující objetí, z něhož se člověk nevymaní, dokud jsou Thaw u slova, je již nepsanou samozřejmostí, na kterou je člověk u Poláků zvyklý, jen tentokrát je mnohem méně destruktivní… tedy, alespoň fyzicky. Zároveň však přináší rozmazané kontury a nejasný směr, kterým se ubírá, a tedy i poněkud nejisté uchopení nahrávky, pro jejíž hlubší obsažení je potřeba více poslechů. Přesně ten moment, kdy album dohraje, a člověk si řekne: „Bylo to dobré, ale…“

Ale. Něco tomu chybí. Nebo snad přebývá. Ale co? Smysl? Význam? Nedostatek instrumentů? Nápadů? Nelidského řevu? Většina takových pověstných „ale“ se vyjasnila s důkladným seznámením, které zabralo mnoho hodin. Nicméně i tak si myslím, že nějaký výraznější, možná agresivnější, ničivější závěr by rozhodně slušel a dal tak posluchači něco, nač celou dobu čeká a k čemu podvědomě směřuje. Ale i přesto mě „St. Phenome Alley“ uchvátila – především prostorem, který poskytuje pro vlastní běsy posluchačovy. A pokud se takhle zapsala skupina, jejíž hlavní doménou budiž především industriální black metal, rozhodně to není vůbec, vůbec špatné. Podobě jako v případě Progenie terrestre pura a jejich ambientně-vesmírného ípka „Asteroidi“ mi tedy nezbývá než doufat, že se Thaw podobným směrem vydají v budoucnu znovu, protože jak je vidět, na výborné nápady tahle kapela rozhodně nestrádá.


Diablerets / Inner+Black – split

Diablerets / Inner+Black - split
Země: Švýcarsko
Žánr: drone / noise / dark ambient
Datum vydání: 4.5.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 08:16

Odkazy Diablerets:
facebook / bandcamp

Odkazy Inner+Black:

K recenzi poskytl:
Aesthetic Plague Agency

Je hudba, která prostě není pro měkké sráče. A věřte mi, že tím rozhodně nemám na mysli heavy metal. Dnes se zaměříme na jeden počin, který je určen těm z vás, kdo si libují ve zvukové depresi a mají rádi, když se je hudba snaží terorizovat…

Tento bezejmenný počin je splitkem (vydání jen tak mimochodem proběhlo na sedmipalcovém vinylu v limitaci 100 kopií) dvou prapodivných formací. Začněme třeba u Diablerets, což je projekt operující někde mezi Velkou Británií a Švýcarskem. Tohle duo má prozatím na kontě jednu desku s úsporným názvem „I“ a na aktuální split přispělo skladbou „Soul Adrift“. Jedná se o mrazivý dark ambient, do něhož se postupně zanoří i další dronově-noisová vrstva pazvuků, nad níž se stále vznáší ústřední monotónní hypnotická melodie. Je nutno zmínit také to, že k tomuto Diablerets navrch přihazují i maniakální extrémní vokály, nad nimiž by asi neohrnul nos ani sám Attila Csihar, který je v tomto oboru hlasivkového šílenství vyhlášeným mistrem.

To druzí Inner+Black jsou, jak se zdá, ještě větší výtečníci. O téhle skupině, formaci, projektu nebo co že to ksakru je nelze zjistit vůbec. Pomineme-li strohou informaci, že zemí původu je Švýcarsko, pak nic jiného dohledat nejde… dokonce ani nevím, jestli má tohle na kontě nějaké nahrávky z minulosti, anebo je účast na tomhle sedmipalci prvním sonickým hnusem, jaký pod značkou Inner+Black vyšel.

Tak či onak, přístup „Merkelig kinesisk skrikende på maling“ je v lecčems obdobný jako u „Soul Adrift“… opět je se jedná o pomalou a záměrně nepříjemnou záležitost, která se nemilosrdně zařezává pod kůži. Rozdíl je snad jen v tom, že příspěvek Inner+Black postrádá i ten náznak melodie a že jde o ještě o kus hnusnější a depresivnější záležitost, jejímž jediným záměrem je znechutit posluchači život. Tentokrát už jde o čistě drone / noise / industriální zlo, jemuž nechybí obrovská porce působivosti.

V průběhu textu jsem používal slova jako hnus, deprese, nepříjemnost, šílenství… Nicméně, ve všech případech to bylo myšleno v „pozitivním“ slova smyslu. Tohle splitko trvá pouhých osm minut, ale i tak je velice pohlcující a není sebemenší problém se v něm utopit a strávit s ním větší množství poslechů, než by člověk od osmiminutové nahrávky vůbec čekal. „Soul Adrift“„Merkelig kinesisk skrikende på maling“ nabízejí lehce odlišné pojetí akustického extrému, ale i přesto k sobě obě skladby atmosférický pasují, dohromady fungují a tvoří ucelený počin. Pokud vám podobné žánry nejsou cizí, tak tohle rozhodně stojí za slyšení a podle mě i za koupi.


Vowels – Seasonal Beast

Vowels - Seasonal Beast
Země: Itálie
Žánr: dark jazz / dark ambient
Datum vydání: 12.12.2014
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Harvest
02. Magnificat
03. As Seasonal Beasts
04. Here Comes San Zampanò
05. Thiudareik
06. Until Kingdoms Come

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Jakkoliv nám to může nevonět, pořád jsme klasifikováni jako stránka primárně o tvrdé hudbě. Rozličné žánry sice ukrajují z prostoru věnovaném metalu čím dál víc, avšak je to stále hudba kovu, která Sicmaggotu dominuje. Není tak divu, že jsme zásobeni nahrávkami dotýkajících se především tvrdšího hudebního spektra. O to je příjemnější, tedy mluvím-li za sebe, když si k nám najde cestu deska, která ze zajetých kolejí vybočuje. Důvod, proč jsem na recenzování novinky italských Vowels před (nepublikovatelně dlouhou) dobou kývnul, byl právě takovýto. Žánrové zařazení „dark jazz“ přece jen slibovalo něco víc než nás týden co týden navštěvující power metal. A jak že se k nám „Seasonal Beast“ zatoulalo? Ne náhodou. I Vowels v minulosti drtili metal, konkrétně jeho odnož vybarvenou do atmosféricky černé.

Italové na scéně působí již sedmým rokem a i za toto relativně krátké období evidentně urazili dlouhou cestu. Až po aktuální řadovku mi sice byli pečlivě utajováni, nicméně onen postupný vývoj lze zpětně bez problémů odvodit. První vydané nahrávky, převážně dema a minialba ukazují zcela jasně na black metal. Hádám, že i v jeho vodách jižané nestáli na místě, což vykrystalizovalo až v plnohodnotný debut „Hooves, Leaves & the Death / As December Nightingales“ z před tří let. V jeho souvislosti už nevídám jen zmínky o black metalu, skloňovány jsou již také slůvka jako ambient či noise. „Seasonal Beast“ jde ještě dál. Vowels zde dali black metalu jasné sbohem a vyrukovali s dark jazzovou deskou se vším všudy.

Takovouhle muziku si nechávám líbit stále víc. Pomalé tempo, nikam se nespěchá, ne nadarmo slýchávám i spojení doom jazz. U „Seasonal Beast“ jsem však hned s prvními tóny ostře narazil. Způsobem, kterým rozhodně nenarážím každý druhý den. První tóny ukázaly, že je to blízko, mnohdy až tísnivě blízko a dávkám poslechů jsem se zdráhal. V některých momentech jsem měl pocit, že Vowels mluví za mě a místy to byla muzika, kterou bych snad v nějakých utopických představách sám produkoval. A i proto jsem „Seasonal Beast“ raději okamžitě umlčel. Desku jsem pokaždé odložil, snad že to bude příště slavnější, a hleďme, nakonec přece slavím dílčí vnitřní úspěch. Jde to, „Seasonal Beast“ doposlouchávám poprvé, podruhé i posedmé. Pes byl zakopán v songu „As Seasonal Beasts“, v němž (křečovitě řečeno) slyším kus sebe samého. Ta trubka má takové zvláštní kouzlo, které jsem nebyl schopen či spíš ani nechtěl absorbovat. Ve zbytku hrací plochy to ve mně už tak nehrkalo a trocha té objektivity snad bude k nalezení.

Vowels album vystavěli na souhře kytary a klavíru, přičemž ani ostatní nástroje nezůstávají pozadu. Tu a tam se objeví trubka, občas to zezadu jistí bicí. Italům nejsou cizí ani polohy směřující k ambientu, jenž se umně proplétá celou deskou. V pomalejších klavírních pasážích Vowels odkazují třeba na geniální Bohren & der Club of Gore, ke kterým je to pravděpodobně úplně nejblíž. O opisování ale rozhodně nejde. Italové si častěji vypomáhají akčnějšími party, které celou desku kouskují, a ačkoliv samy o sobě nepatří k tomu horšímu z „Seasonal Beast“, celistvosti materiálu zrovna nenapomáhají. Ačkoliv hraje instrumentální složka prim, i vokály se občas chopí slova. Zřídka, ale s jistotou, podobně jako u Godspeed You! Black Emperor.

Přestože se o „Seasonal Beast“ nedá bavit jako o nedělitelném monolitu, důraz byl jistě kladen na celkové vyznění. A právě v tomto ohledu Vowels za žánrovými špičkami ztrácí. Ať poslouchám, jak poslouchám, po vyslechnutí celé desky nijak očarován nejsem. Spoustu momentů se nebojím označit za strhující, ale většinou nesměřují ke zdárnému cíli, vrcholu. Jen se rozutečou do kamsi a člověk z nich ve finále nic nemá. Tak tomu bohužel je a další poslechy mě v tom jen utvrzují. Točit mohu „Seasonal Beast“ hned několikrát za sebou. Spíš než kvůli toužebným návratům je to kvůli hledání něčeho, co deska patrně vůbec neobsahuje. Konkrétní příčinu lze přitom hledat jen velmi obtížně. Vždyť na papíře je vše, jak má být. „Seasonal Beast“ je skladatelsky i instrumentálně rozmanité a hlavně z něj sálá upřímnost. Desku nejspíš brzdí nejjemnější pasáže, které nejsou špatné, ale je jich možná až příliš. Excelentní kousky jako „Here Comes San Zampanò“ (byť velice podobný kanadským Gris) či „Until Kingdoms Come“ pak posluchače nachází v rozespalém rozpoložení, což je bez debat škoda.

Ve chvíli, kdy deska hraje, je neustále co objevovat, materiál je to opravdu vrstevnatý, hledám však jiskřičku, která by mě přinutila otočit znova. Mrzutý jsem už jen kvůli tomu, že z počátku to vypadalo zcela opačně. Zkoušet to budu rád dál, ale prvotřídní požitek je stále v nedohlednu. Velký potenciál do budoucna zde přesto vidím, a další kroky Vowels tak bude záhodno sledovat. Třeba se Italové v dark jazzových kolbištích usadí a příště už nebudu muset jen potěšeně hledat, ale také nerušeně naslouchat.


Svart1 – Ardat Lili

Svart1 - Ardat Lili
Země: Itálie
Žánr: dark ambient / noise / ritual
Datum vydání: 17.11.2014
Label: Mask of the Slave Records

Tracklist:
01. Abu Fihama
02. Al-Gaylani
03. Nergal (feat. Uncodified)
04. Ardat Lili
05. Ardatu
06. Ashakku Marsu
07. Lamashtu
08. Clisma Bissau (feat. LCB)
09. Milcom
10. Mujina
11. Alu (feat. Tsidmz)
12. Utukku
13. Oni

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Hluk. Pro někoho odpudivý a nesnesitelný lomoz, pro jiné fascinující forma očistce, meditativní cesty ke svému nitru či brány do jiných dimenzí. Těžko uchopitelný žánr se častěji setkává s první, odmítavou reakcí, vždy se ale pojil především s reprodukcí průmyslových ruchů a dalšího technického bordelu za hlubším účelem, který mě naprosto uchvátil, což není asi dále třeba nějak zvlášť rozebírat. Co tu však rozebírat chci a co vlastně chci říct – je to pěkně dlouho, co jsme tu naposledy recenzovali nějakou hlukařinu, a je na čase s tím něco udělat. To něco nese název Svart1 a jen dokazuje, že underground kvete všude, nehledě na geografickou polohu. Pod krátkým názvem se totiž skrývá projekt Itala Raimonda Gaviana, jehož počátky sahají na Sardinii kamsi do roku 2009. Bohatá diskografie čítá na devět nahrávek nejrůznějšího charakteru, ke mně se však zatím dostala pouze loňská deska „Ardat Lili“, jež je cílem dnešní recenze.

Dlouho jsem přemýšlel, jak ji vlastně v recenzi pojmout, protože nahrávka sama je dost obtížně uchopitelná. Svart1 na ploše 68 minut míchá hlukový rituál zarámovaný dark ambientní rytmikou a o čistokrevném výplachu nemůže být řeč – deska je to stravitelná a pokud máte z žánru něco naposloucháno, zhltnete ji vcelku snadno. Pokud ji ovšem zvládnete zbaštit celou a neodložíte talíř v polovině. Protože ať se na „Ardat Lili“ dívám z jakéhokoliv úhlu, kolem a kolem mě po většinu času spíše nebaví, než baví. Připomíná mi nacpaný talíř parádně nastrojeného jídla, na které se krásně dívá, ale jakmile se do něj pustíte a začnete jej prozkoumávat blíže, přichází brzké vystřízlivění.

Album totiž „zdobí“ několik neduhů, které jsou poměrně znatelné hned na první, nejpozději druhý poslech. V první řadě je to délka. Ne, že by víc než hodinová stopáž byla v rámci žánru něčím neobvyklým, nicméně to ještě neznamená, že nemůže být záporem. Paradoxně však je tím nejmenším záporem – protože pokud by nahrávka nebyla tolik roztříštěná, s její konzumací bych neměl zdaleka takový problém. Svart1 se pokouší navodit atmosféru monotónními motivy, jež postupně bobtnají do pohlcující šíře, jenže s každou další stopou jako by se pokoušel o totéž od začátku. To je zčásti dáno i tím, že se na albu nachází několik kolaborací s jinými interprety, které jsou rozprostřeny po celé ploše alba a zároveň jsou výrazně odlišené od tvorby samotného tělesa a kontrastní přechody mezi skladbami jsou sice tu a tam efektní, ve výsledku však kvality alba výrazně sráží. Nezbývá totiž než sledovat, jak Svart1 pokaždé buduje rituální atmosféru od píky a na konci několikaminutového celku ji nekompromisně utne a nahradí jinou, zcela odlišnou. Je to jako nořit se znovu a znovu do bahna strojového hluku podtrženého tribal prvky a pokaždé být nemilosrdně vytažen zpět na hladinu. Skladbám zkrátka docela chybí jakýkoliv jednotící prvek, a každá tak na mě působí docela jinak… což je upřímně to poslední, co od nahrávky, jež je prezentována v podstatě jako noisový rituál z arabského světa, očekávám.

A přitom pokud bych měl hodnotit samotnou hudební (hlukovou?) stránku věci, rozhodně nemohu být tak negativní, protože řada nápadů je docela dobrá a skladby samy o sobě dávají smysl. Titulní skladba a následující „Ardatu“ tvoří jedinou sevřenější dvojici rostoucího nátlaku, jenž v druhé skladbě doroste do pohlcujícího, kontinuálního rytmického hukotu. Již další skladba „Ashakku Marsu“ je však pomalu gradující monotónní hluk protkaný zvoněním a v druhé polovině přeroste díky bubnům v hypnotický rituál. „Clisma Bissau“, kolaborace s LCB, je naopak naprosto bestiální záležitostí vypalující mozek z hlavy a něco podobného se dá tvrdit i o paranoidní a nepříjemné (tím správným způsobem) atmosféře „Alu“, na níž má podíl další italská formace TSIDMZ. Problémem však je, že takhle bych mohl pokračovat celou dobu, než bych postihl celé album. Každá skladba je sama o sobě nějakým způsobem originální, jenže pestrost způsobuje, že hlubší ponor do samotné hudby takřka není možný. Namísto toho zůstává pocit klouzání po povrchu jednotlivých skladeb, které když chci prozkoumat hlouběji, musím pouštět odděleně a nikoliv spolu se zbytkem alba, protože v jeho kontextu mi zkrátka nedávají smysl.

Nutně tak vyvstává otázka, co přesně může Svart1 na „Ardat Lili“ nabídnout. Odpověď rozhodně není jednoznačná – koneckonců, zrovna noise, dark ambient a další podobné žánry jsou víc o tom, jak dotyčnému posluchačovi sednou, jak se mu trefí do nálady, aktuálního rozpoložení. Jenže zároveň je i o atmosféře a tu tenhle počin… má, avšak rozsekanou na třináct kousíčků do třinácti skladeb a odnést si z poslechu tak rozdrobené desky trvalejší, hlubší pocit zkrátka nedokážu. Nemohu tvrdit, že by mě tohle svébytné dílo nezaujalo a věřím, že zejména živě by to mohl být super zážitek, nicméně oproti jiným noisařinám, které mám velmi rád, mi na “Ardat Lili” přece jen chybí hlubší, širší rámec a jednotící myšlenka.


Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Abysmal Grief / Runes Order - Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
Země: Itálie
Žánr: dark ambient / atmospheric / experimental
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Italian Doom Metal Records

Odkazy Abysmal Grief:
web

Odkazy Runes Order:
facebook

K recenzi poskytl:
Italian Doom Metal Records

Prvním účastníkem splitu, o němž si dnes budeme povídat, jsou okultní Italové Abysmal Grief, kteří fungují již pěknou řádku let, přestože na svém kontě mají doposud pouze tři dlouhohrající alba (poslední „Feretri“ vyšlo v únoru 2013). Ve své obvyklé tvorbě předvádějí poměrně dřevní, okultními klávesami podepřený doom metal, nicméně na téhle nahrávce, na niž přispěli pozitivně pojmenovanou skladbou „Hymn of the Afterlife“, se představují v docela jiném světle. Snad pod vlivem druhých kolegů, k nimž se ještě dostaneme níže, se totiž Abysmal Grief v tomto téměř čtvrthodinovém opusu pohybují v mnohem experimentálnější rovině.

Na „Hymn of the Afterlife“ mají Abysmal Grief blíže spíš k jakémusi dronu a podobným záležitostem. Po temném intru postaveném především na klávesových nástrojích hodí Italové své posluchače do neutěšeného pomalého bahna, jemuž vládnou především mohutné údery bicích, mohutná baskytara a působivé sbory. Tu a tam se pak přidávají další zvuky a pazvuky, v pozadí opětovně promlouvají klávesy nebo velmi nenápadná kytara, jejíž role je však spíše minoritní. V tomto monotónním a neměnném duchu Abysmal Grief vedou „Hymn of the Afterlife“ v celé její délce až do úplného závěru, přesto jim to však funguje naprosto bravurně a dokážou posluchače chytit pod krkem a nepustit jej.

Jenže jakkoliv je „Hymn of the Afterlife“ skvělou skladbou (vážně), to skutečně hlavní, proč tomuto splitu věnovat pozornost, přichází až vzápětí v podobě osmnáctiminutové kompozice „Snuff the Nun“ od Runes Order. Abych pravdu řekl, tato dark ambientní záležitost, jež pochází rovněž z Itálie, pro mě byla až do nynějška absolutní neznámou, nicméně potom, co jsem si ze „Snuff the Nun“ opravdu sednul na prdel, si na další tvorbu posvítím hodně rychle.

Runes Order totiž vytvořili skutečně fantastickou skladbu, která je rozdělena do celkem pěti aktů, nicméně dark ambientní atmosféra je dechberoucí po celou dobu a zejména v třetí a čtvrté části „The Witch Nun“ a „Electroshock Torture“ jsem beze srandy sbíral čelist pod stolem. Především ty klávesy jsou neskutečně působivé, a ačkoliv se jedná vlastně o formálně jednoduché melodie, ta atmosféra je tak hypnotická, že to snad ani nejde říct. Runes Order jsou tedy jasným vítězem – navzdory faktu, že i příspěvek Abysmal Grief je výtečný. „Snuff the Nun“ je akorát bez přehánění fenomenální.

Nikdy jsem se netajil tím, že splity a obecně neřadové nosiče příliš nemusím a muziku nejradši dávkuji po dlouhohrajících deskách. Tím pádem je docela nepřekvapivé, že jsem si za svůj život cíleně koupil jen opravdu malý počet split alb… buďte si však jistí, že „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“ se do téhle elitní sorty hodně rychle zařadí, poněvadž i přes nedlouhohrající formát je tohle kus excelentní muziky, a to od obou přítomných formací. Není co řešit – velké doporučení, tohle rozhodně stojí za slyšení!


Mare di Dirac – Tupilaq

Mare di Dirac - Tupilaq
Země: Itálie
Žánr: ritual dark ambient / experimental
Datum vydání: 10.4.2014
Label: Greytone

Tracklist:
01. Umlat
02. Thecomposition
03. Unhz
04. Sintensi Aborigena
05. Granular Rite

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Ambient je, stejně jako další žánry, skutečně bohatý na nejrůznější kapely, nicméně sám o sobě není tolik žánrem, jako spíš formou vyjádření, protože není vázán konkrétními výrazovými prvky, na rozdíl od většiny jiných žánrů. Díky tomu se dá pod škatuli ambientu zařadit kde co, od konvenčnějších autorů vycházejících z post-rocku až po experimenty, které se snaží zhudebnit samotné prázdno a jejichž hudbu je často docela těžké pobrat. Letošní nahrávka Mare di Dirac se řadí do té druhé kategorie, takže dnes tu budeme mít co do činění s ambientem hloubavým, temným a především silně rituálním.

“Tupilaq” je v inuitské mytologii vyobrazení nebezpečné bestie sloužící tamním šamanům při rituálech, které se Mare di Dirac pokouší co nejlépe zhudebnit a přenést do nitra posluchače. Tomu odpovídá široká paleta nástrojů, zvuků a vůbec celá atmosféra díla. Zvony, tibetské mísy, didgeridoo, smyčce vytvářející téměř hororové napětí, náhodně hrající trubka, bubny a celá škála hluků, kde nahrávané člověk nedokáže pořádně rozlišit od syntetizovaných. Jen těžko tenhle organický celek popsat, Mare di Dirac totiž jdou až na dřeň a z hudby nechávají naprosté minimum. Minimalismus je cítit odevšad, a kdybych měl jejich hudbu vizualizovat, představil bych se bílou plochu, tu a tam porušenou, tu a tam naprosto chorobnou. Obraz čistě vypolstrované stěny blázince se střídá s ledovcovou jeskyní a snad i dusivým pocitem sněhové závěje. Nikdy jsem ani jeden z těchhle výjevů na vlastní kůži nezažil, takže nezbývá než popouštět uzdu vlastní fantazii.

Do “Tupilaq” není paradoxně tak těžké se dostat, člověk za první tři, čtyři poslechy zjistí na čem je, začne vstřebávat onu tajemnou, hypnotickou atmosféru a pak pečlivě probádává všechny detaily, které mu tenhle výlet mezi šamanské rituály nabídne. Mnohem těžší je přijmout ten moment, kdy už nic dalšího nenásleduje, zbývá jen nekonečně prázdný prostor, který přímo vyzývá k doufání, že se za ním vynoří něco víc. A ono ne. Už tolik nezáleží na tom, jestli se dokopete ke konci alba, nebo rozkryjete všechny jeho vrstvy a sáhnete si do samého nitra, zjištění je to skoro stejné. Nechtě to připomíná doufání, že po smrti přece něco musí existovat a lidský život nemůže skončit jen tak.

Jako většina podobných ambientů je i tohle album Mare di Dirac především o pocitech, o samotném zážitku z poslechu, než o samotné hudbě, která tu hraje spíš roli prostředníka k výletu do vlastní hlavy. To z “Tupilaq” rozhodně nedělá záležitost pro každého. Když přihlédnu k hudební stránce, tak to platí dvojnásob. Chtělo by se říct, že svým způsobem je tahle deska krásná, svým minimalistickým charakterem snad uklidňující, to by ale v sobě nesměla skrývat něco, co mě neustále drží ve střehu, a to ani nemluvím o závěrečné skladbě “Granular Rite”, při které mám ještě teď zježené chlupy na zátylku. Pokud chcete nevšední poslech a zážitek, který vás svým charakterem dalece přesáhne a přitom v zásadě vychází z lidských pudů a přirozenosti, tak je “Tupilaq” deska přesně pro vás. Hádám, že ostatním příliš mnoho neřekne.


Hradby samoty V

Hradby samoty V
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: 777 Babalon, Abandoned Asylum, Paprsky inženýra Garina, Sui Generis Umbra

Sobota: Blahosklonnost a shovívavost, Hluková sekce, In Slaughter Natives, Lamia Vox, Svartsinn, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

Rosický zámek přivítal industriální festival Hradby samoty již podruhé. Když se dark ambientní tóny rozléhaly prostorami zámku před dvěma lety poprvé, nebyl jsem u toho – na rozdíl od loňského ročníku, jenž se odehrál na hradě Veveří, kam mě dotáhlo především zvučné jméno neofolku, :Of the Wand and the Moon:. I letošní ročník pro mě nachystal podobného osobního headlinera, po desetileté nečinnosti se z komatu probral polský dark ambientní skvost Sui Generis Umbra a jedním ze dvou vystoupení, která uskupení pro letošní rok ohlásilo, poctilo právě i Hradby samoty. Vyjma Sui Generis Umbra se pak objevil i slušný zástup dalších zvučných jmen: In Slaughter Natives, Lamia Vox, nebo Svartsinn.

Do Rosic naše výprava dorazila někdy po čtvrté odpolední a po krátké, zato však nutné prohlídce merche (kde jsem ukořistil aktuální CD Oranssi Pazuzu a Falkenbach) rozbalila ležení v přilehlém kempu. Po obhlídce okolí následovalo seznámení s programem a občerstvení v zámecké hospodě. Ta se ukázala být v porovnání s loňskem velmi dobře vybavena, minimálně já jsem za celou dobu nenarazil na jedinou frontu na pivo. Což byla změna sice příjemná, nicméně zbytečná, neboť čepovaný Vyškov se dal pít jen s notnou dávkou sebezapření a mnohem lepší volbou bylo opuštění areálu a návštěva nějakého blízkého napajedla. Naproti tomu mi kuchyně několikrát dobře posloužila dobrým jídlem, který sice byl typicky hospodský (klobása, hermelín, guláš), to ale na chutnosti a rychlosti obsluhy nijak neubralo.


Pátek:

Ale k hudbě. Festival měl otevřít polský dark ambientní projekt Abandoned Asylum a já se ještě notnou chvíli před jeho začátkem přesunul do Divadla, hlavní stage letošních Hradeb samoty. Musím se přiznat, že některé mé požadavky, které na tento atmosférický žánr kladu, splnil na výbornou. Táhlé, ponuré zvukové stěny mě poměrně spolehlivě unesly kamsi mimo realitu. Konkrétní kontury hudby mi sice v hlavě nezůstaly (ono jich stejně moc nebylo), jako spíše výsledný dojem, který zůstává veskrze kladný. Jediné, co bych vytkl, je umístění v programu, neboť něco takového bych si klidně dal na samý závěr dne a nikoliv na rozjezd. V jeden moment jsem se přistihl, že mě hudba Łukasze Czajky téměř dokázala odeslat až do říše snů a to rozhodně není stav, který na úvod festivalu vyhledávám.

Další uskupení Paprsky inženýra Garina bylo pravým opakem. Zprvu jsem vůbec netušil, oč má jít, nicméně vše se ukázalo během tahání nástrojů na pódium. Vedle bicích a šestistrunky tu byly rezavé sudy, trubky a další hromady šrotu a nástroje jako kladiva nebo bruska. “Zvučení” způsobilo v programu zhruba hodinovou sekeru, výsledek ale rozhodně nebyl marný. Zběsilý industrial založený na hluku mučeného kovu byl něčím skutečně ojedinělým, především i díky tomu, že celé vystoupení nebylo jen o hudbě, ale o celém dění na pódiu, které svým způsobem nemělo kdovíjak daleko k performanci. Po Paprscích inženýra Garina jsem se rozhodl ve jménu další regenerace vynechat slovenský projekt Phragments, nicméně se neočekávaně protáhl a z následujících Italů Bad Sector jsem viděl sotva konec.

Zato následující vystoupení jsem si rozhodně ujít nenechal – došlo totiž na uhrančivou eLL, Maciela a nově i Joannu, která se k Sui Generis Umbra připojila se svým cellem teprve nedávno. Očekávání byla nemalá, vystoupení polského uskupení je však pohřbilo hluboko pod sebou. K tříčlenné sestavě přibyla pro potřeby koncertu slečna sekundující Macielovi u kláves, bubeník a tanečnice. Celý set navíc Sui Generis Umbra pojali velkolepě a musím říct, že tohle byl návrat na pódia ve velkém stylu. Set začal skladbou “No Sun” z první desky “Ater” a v podobném, silně dark ambientním a atmosférickém duchu se nesla celá první polovina vystoupení. Změna přišla s “Heta Rae” z posledního, deset let starého alba “Amok”, a spolu s ní i madam psychedelie. Následovala směsice neskutečná směsice nenávisti a perverzu, přímý útok na nejniternější lidské pudy a touhy. “Psychomania” s neskutečným závěrem, volně se přelévajícím do “Virtuoso of Perversity”.

Když kladiva temné elektroniky udeřily nejhlasitěji, z deklamující eLL se stal černý přízrak, zmítající se v křečích zběsilých rytmů. Silné deklamace střídal šílený šepot a ještě šílenější jekot. Skladbám hodně přidal živý buben, vystoupení zase bílá, přízračná víla, která se doplňovala s eLL oděnou v rudý šat. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ani jednou pořádně neslyšel cello, od kterého jsem si sliboval, že skladby posune ještě o kus dál oproti albu. Sui Generis Umbra nicméně pokračovali novou skladbou (a příslibem nové desky) a celý set uzavřeli “Ritus “Sacer Militaris”, během níž eLL pochodovala na pódiu s rudou vlajkou ozdobenou jednoduchým logem kapely. Pro mě vrchol festivalu.

Následující 777 Babalon sice byli dobří a rovněž odvedli parádní výkon, pořád se ale pohybovali ve stínu Sui Generis Umbra a lidé se z jejich setu pozvolna vytráceli. To ale mohlo být způsobeno více než hodinovým zpožděním, díky kterému Slováci začali hrát někdy kolem půl třetí, tedy v době, kdy už dávno měli skončit. Nicméně jsem rád, že jsem vytrval a zůstal, ačkoliv tělo už si žádalo odložení do spacáku: hutný dark ambient se na pódiu setkal s noisem, black metalovou kytarou a blastbeaty. Celá směsice měla vážně sílu, a to i přesto, že jsem ji pozoroval ze zadní části Divadla, kde bylo v jednom z výklenků několik míst k sezení. 777 Babalon ve mně zanechali velmi dobrý dojem a rozhodně se s tímhle jménem nesetkávám naposledy. Po skončení jejich setu následovala už jen cesta do stanu a vydatný spánek.


Sobota:

Probuzení, mírná kocovina a stále nedostatek spánku. Na Hradby samoty jsem přijel s notným deficitem, který se díky zpoždění programu ještě podařilo prohloubit, a proto jsem většinu dne suverénně prospal s tím, že do začátku programu je času dost. A vyplatilo se – ze sobotního programu jsem stihl mnohem víc položek, než jsem původně očekával, že by se mi mohlo podařit. Sic to zčásti opět bylo díky několika zádrhelům v programu. Stejně jako první den jsem se i v sobotu zdržoval především v prostoře Divadla a do stage umístěné v atomovém krytu téměř nezavítal. Možná je to škoda, nicméně si myslím, že hlavní scéna nabízela více než zajímavý a pestrý program, a pokud člověk zůstal jen u ní, rozhodně neprohloupil.

Sobotní večer začalo české duo Blahosklonnost a shovívavost. Instalace pódiové scény opět přinesla, stejně jako v případě Paprsků inženýra Garina předchozí den, zpoždění, ačkoliv tentokráte pouze půlhodinové. Nicméně i tentokrát se vyplatilo počkat, co tahle dvojice přinese. Na pódiu se objevil obrácený kyberkříž poskládaný ze starého hardwaru a hromady drátů, hlavní protagonista se pak zaopatřil maskou posetou knoflíky, kterými upravoval produkovaný bordel, v přímém kontrastu s ním fungovala pohledná slečna, která prznila své elektrické cello. Tomu všemu vévodila úchylná videoprojekce poskládaná z jakéhosi japonského filmu. Čtyřicetiminutová vlna hluku a drsného ambientu byla výborná a večer skvěle otevřela.

Naproti tomu další jméno v programu jsem nadšeně vyhlížel a kladl na něj nemalá očekávání. Ruská kráska vystupující pod jménem Lamia Vox přivezla do Rosic svůj okultní ambient, a ačkoliv celou dobu byla schovaná za pultem, odkud ovládala svoji hudbu a těšila publikum zpěvem, její set díky tomu na uhrančivosti nijak neutrpěl. Sibiřští šamani se střetli s nitrem lidské mysli a elektronikou, a pokud je Lamiina hudba z alba především zádumčivá, v živém podání zatraceně ožila a dostala ten správný rituální nádech. Naproti tomu norský one man projekt Svartsinn sice měl nepopiratelné kvality, ale tolik jako dvě předchozí vystoupení mě neoslovil. Nebylo to špatné, ale pokud Lamia byla celou dobu zakleta do světel notebooku a hudebních hraček, pro Svartsinn to platilo dvojnásob. J. R. Pettersen sice předvedl pěkný ambient, oproti Lamia Vox a Blahosklonnosti a shovívavosti poněkud zaostával. V jiném kontextu by možná vynikl víc, ale takhle jen “docela dobrý”.

Po Svartsinn jsem se tedy rozhodl navštívit bunkr, neboť jsem zjistil, že nejen hlavní stage zpoždění provází. Atomový kryt se rovněž potýkal s časovou dilatací a díky tomu jsem tak tak stihl začátek Hlukové sekce, která tak budiž jediným setem, který jsem v krytu zhlédl od začátku do konce. Set téhle hlukové kolaborace nelze komentovat jinak než parafrází popisku kapely: Noise, noise, noise! Tohle bylo po zatěžkaném, pomalém ambientu přesně to, co jsem potřeboval a bylo to kurva povznášející. Nevím, co víc dodat, snad jen, že přesně v duchu tradice “v nejlepším se má skončit” se tomuhle ukrutnému bordelu podařilo v naprosté extázi vyhodit pojistky dobrých pět, deset minut před koncem setu. Snad to jen dokládá, jak kulervoucí to bylo.

Díky krátkému občerstvení, během kterého jsem se trochu oklepal z Hlukové sekce, jsem dorazil do Divadla zhruba deset minut po začátku The Devil & the Universe. Na tenhle dark wave/ambient z dílny ikony rakouské scény, Ashleyho Dayoura, který je světu známý spíše díky goth rockové kapele Whispers in the Shadow, jsem měl políčeno už delší dobu a tak mě trochu zamrzelo, že jsem přišel o něco později, než jsem chtěl. K mému překvapení postrádalo duo typické kozí masky a hudba to byla zatraceně živelná. Dvoje perkuse, samply, klávesy a baskytara skýtaly v režii Ashleyho a jeho spoluhráče Stefana Elsbachera pěkně našlápý a energický set. Hrálo se z obou desek, debutové “:Imprint Daath:” i loňské “:Evoking Eterninty:” a rituál podmázlý velmi podařenou projekcí přímo vybízel k tanci. The Devil & the Universe mě tak velmi příjemně potěšili a vystoupení v rámci Hradeb samoty mi bylo příjemným odčiněním za promeškaný koncert z loňského listopadu.

Po vydařeném rituálu přišli In Slaughter Natives. Mě, coby nepolíbeného jejich tvorbou, naprosto s přehledem rozštípali svým martial industrialem na kaši. Hrubé deklamace, pochodové rytmy a temné dunění zarývající se hluboko pod šedou kůru mozkouvou. Sakra, to aby se člověk skoro styděl, že něco tak skvělého neznal dřív, než to slyšel prvně. Věřím, že bych si jejich set pak užil ještě o něco víc, protože už takhle to bylo skvělé a pro mě parádní zakončení večera. Ačkoliv bych možná délku setu uvítal trochu kratší, rozhodně na mě udělali stejně dobrý dojem, jako předchozí dvě vystoupení. Jeden z vrcholů už tak vydařeného večera.

Už už jsem byl rozhodnut, že po In Slaughter Natives se odeberu na kutě, neboť po dosti vyčerpávajícím programu jsem byl utahaný jako pes, tu jsem ale z prostor Divadla zaslechl něco, co znělo, jako když člověk mučí psa. Když jsem krátce nahlédl, zjistil jsem, že zvučí poslední kapela večera, My Live Evil, což vypadalo zhruba tak, že na pódiu stáli dva muzikanti (?) se saxofony, náhodně do nich foukali a ještě náhodněji mačkali jejich klapky, to vše přes samplovanou vážnou hudbu. Ačkoliv podobnou avantgardu bych jindy neskonale uvítal, protože to bylo fakt divné (sice ne tolik jako Asuna, ale pořád dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost), usoudil jsem, že něco takového bych už asi nedal a raději se do stanu skutečně odebral. To jsem však netušil, že i v kempu bude slyšitelnost tohohle sboru chorých slůňat pořád velmi dobrá a tu půlhodinku hodnou blázince si vyslechnu sakumprásk celou. Co tak říkali moji kolegové, v průběhu vystoupení to bylo ještě o něco šílenější, nejen díky slečně s proklatě zařízlými pysky v legínách. Pokud na tuhle zběsilost ještě někdy v životě narazím, upřímně doufám, že v trochu lepší kondici, protože tohle je přesně věc, kterou bych někdy rád zažil na vlastní kůži.

Ale k festivalu. Z pátých Hradeb samoty jsem si odvezl veskrze pozitivní dojmy. Ačkoliv hlavním tahákem pro mou maličkost byla především Sui Generis Umbra (na Castle Party do Polska, kde se odehraje jejich druhé vystoupení, se mi vážně příliš táhnout nechtělo), rozhodně nelituji. Oproti loňsku mi line-up sedl podstatně víc a přišlo mi, že hlavní scéna byla podstatně pestřejší a barevnější (jakkoliv duší stále černá), co do výčtu žánrů, ale i co do performancí, projekcí a vůbec pódiové prezentace kapel. Upřímně mě mrzí, že jsem si nenašel více času, který bych strávil na druhé stagi, ale jak jsem již jednou zmínil, i ta hlavní nabízela dost skvělé hudby, která za to stála i v těch mně neznámých případech. Co mi ale na Hradbách samoty bylo sympatické ze všeho nejvíc, to byla téměř rodinná atmosféra. Sice bych uvítal o něco větší počet návštěvníků, letošní ročník na druhou stranu nabídl ještě komornější prostředí než loňské Veveří. Možná právě výběrem prostoru. Tak či onak, i přes pár neduhů se páté Hradby samoty rozhodně vyvedly a nezbývá než se těšit na příští ročník.


Dancing Deadlips – Song of the Flight

Dancing Deadlips - Song of the Flight
Země: Polsko
Žánr: dark ambient / experimental / minimal
Datum vydání: 26.2.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Prologue
02. Desolate, Abandoned
03. Song of the Flight
04. It Is Pure Jade
05. In Vain I Was Born
06. You, Azure Bird
07. A Brief Moment in This Form Is the House of The Flowers of the Song
08. Epilogue
09. Tribute to the Author

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dancing Deadlips

Projekt Dancing Deadlips je v podstatě jednou velkou neznámou. Stojí za ním polská dívčina vystupující buď pod tímto pseudonymem nebo coby Dee RJ, a ať jej posuzuji z jakéhokoliv úhlu pohledu, je to underground jako prase. Mezi lidmi v podstatě neznámý. Informací pomálu nebo ještě lépe téměř žádné. Hudebně se tahle pohledná slečna pohybuje hluboko v experimentální tvorbě a myslím, že pokud se alespoň trochu hrabete v nekonečných pokusech, dark ambientu, minimalismu a poesii, měli byste zbystřit a věnovat tomuhle článku alespoň trochu pozornosti.

Poměrně nedávno jsme tu recenzovali reunionový počin Lux Occulta, který experimenty a hudebními hrátkami přímo překypoval. Na první pohled není porovnání s těmito protřelými Poláky zcela namístě, neboť “Kołysanki” nabízí tisíc a jeden dechberoucí moment a posouvá hudbu do zcela nových dimenzí. Dancing Deadlips naproti tomu ořezává podstatu hudby až na kost a vlastně se o hudbě ani pořádně mluvit nedá a v příměru k ukolébavkám nabízí krásný kontrast toho, jakými cestami se experimentální (ne)hudba může ubírat.

Projekt spatřil veřejně světlo světa roku 2012, kdy Dee RJ vypustila do světa čtyřskladbové eponymní EPko, následované v říjnu dalšího roku ještě kratším EPkem “The Scarlet of Arrogance” (či spíše singlem, neboť obě skladby mají dohromady sotva pět minut). “Song of the Flight” je první plnohodnotnou řadovkou a její délka se přehoupla přes hodinu. A jaká že tedy je? To je dost těžké popsat. Nejlépe bych desku vystihl, pokud bych ji popsal jako směsici minimalismu a špinavého, městského ambientu. Skutečně, “Song of the Flight” je v podstatě hypnotické nic postavené na nenápadném, dronovém či dark ambientním základu, který si pro sebe cosi mručí v pozadí a občas nechá ze stínů vystoupit ostřejší kontury jasnější elektroniky, kytar, píšťal či zastřeného vokálu.

Motiv alba se odkazuje kamsi k Mexiku v době, kdy mu vládl indiánský kmen Toltéků – konkrétně vládce jménem Nezahualcoyotl, který v mládí napsal báseň, podle níž je album pojmenováno a jejíž přeložené části jsou náplní většiny textů. I z toho důvodu se čas od času objeví píšťaly, jejichž zvuk je toliko charakteristický právě středoamerickým indiánům. V titulní, nejdelší písni můžete zaslechnout i zpěv ptáků, řev opic a další zvuky živoucí džungle. V přímém kontrastu s těmito folkovými prvky a přírodou žije deska druhým, industriálním životem. Rádiový šum, troubící vlak projíždějící kdesi v dáli, dronové stěny i náznaky noisu. Na kytaru vypomáhá hostující Piotr Łapcik a dodává některým skladbám hrubší, rozeznatelnější tvar. Proti ostrému zvuku strun pak Dee RJ deklamuje zastřeným hlasem indiánskou báseň z 15. století.

Hodina za přítomnosti Dancing Deadlips utíká až překvapivě rychle. Na to, že se celou hodinu v podstatě nic neděje a mnoho z vás by mohlo říct, že deska přešlapuje na místě, mnohdy končí dřív, než bych chtěl, aby končila. I přes zdánlivé nicnedělání má za správné konstelace hvězd “Song of the Flight” velmi podmanivou atmosféru. V mnoha ohledech mi připomíná “II” od Kajkyt, se kterým jsme tu před nějakou dobou měli tu čest, Dee RJ však minimalismus dotáhla ještě o pár úrovní dál a oholila strukturu skladeb skutečně až na dřeň – zůstal jen syrový základ, jenž ponechává spoustu místa vaší představivosti. Pokud se vám podaří najít vhodné prostředí k tomu, abyste mohli album opravdu vnímat a ponořit se do něj (takže v noci, ideálně když jste sami s trochou alkoholu), jistě vás díky tomu příjemně odmění. Tedy pokud disponujete alespoň trochou představivosti. V tomto ohledu je “Song of the Flight” buď a nebo. Buď se mu povede ve vás něco vyvolat, anebo, což je hádám pravděpodobnější, vás nechá naprosto chladnými a neřekne vám vůbec nic. Mezistupně mezi těmito dvěma stavy prakticky neexistují.

Jen je občas škoda, že “Song of the Flight” není více průrazné a nesnaží se více útočit na vaše uši, neboť některé industriální části k tomu potenciál rozhodně mají, na druhou stranu si říkám, kolik by v takovém případě ztratilo z onoho tajuplného nic, které tolik přitahuje mojí zvědavost pokaždé, když si desku pustím. Nejen z toho důvodu u mě dojem z alba utěšeně roste. Vůbec nejlepší vlastností podle mě je, že nezáleží ani tolik na hudbě, jako spíše na okolnostech a jen málokdy se mi stalo, že by ve mně dva různé poslechy desky zanechaly identický výsledek – a to i přesto, že album samo se skutečně nijak výrazně nevyvíjí. Coby debut tak hodnotím “Song of the Flight” jako opravdu povedenou desku. Netvrdím, že se Dancing Deadlips nemá co učit nebo co zdokonalovat, ale zvládnout první větší desku na tak vysoké úrovni, to je velká paráda.


Další názory:

Dancing Deadlips je ukrutně divná muzika… což není žádné velké překvapení, protože snad všechny kapely, které se hudebně pohybují v dark ambientu a podobných záležitostech, jsou divné jen ze své podstaty, takže v tomto ohledu vlastně polská slečna se svou nahrávkou “Song of the Flight” nijak nevybočuje. Přesně jak už řekl kolega v recenzi nade mnou, tohle je naprostý minimalismus, až by někdo mohl říct, že ta deska je “nic”, že to přece vůbec není hudba. Svým způsobem možná není, také existuje nepřeberné množství případů, kdy si autoři s podobnou zvukovou formou doslova namlátí hubu, ale na druhou stranu něco podobného může i velmi dobře fungovat a dost často vlastně i funguje. U Dancing Deadlips bych o nějakém namlácení ústní dutiny rozhodně nemluvil, ale je pravda, že i do uhrančivého veledíla tomu kousek chybí. Přesto všechno je “Song of the Flight” ve své podstatě docela zajímavá deska, která – navzdory tomu, že se na ní s nadsázkou řečeno nachází jen šum a trochu mluveného slova – má své momenty, a když si ji pustím, rozhodně nemám nutkání ji nudou vypínat (byť uznávám, že lehké zkrácení stopáže by možná prospělo). Samozřejmě se v tomhle stylu nacházejí i o kus zajímavější věci, ale to nic nemění na faktu, že “Song of the Flight” rozhodně není marné album (zvláště uvážíme-li to, že jde o dlouhohrající prvotinu) a že potenciál v Dancing Deadlips zcela jistě je…
H.


Sunn O))) & Ulver – Terrestrials

Sunn O))) & Ulver - Terrestrials
Země: USA / Norsko
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 4.2.2014
Label: Southern Lord Records

Hodnocení:
Atreides – 7/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy Sunn O))):
web / bandcamp

Odkazy Ulver:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Atreides):

Podobně jako kolega pode mnou nemůžu říct, že bych měl k oběma jménům srovnatelný vztah. Mám sice rád jak Sunn O))), tak Ulver, ovšem s tím rozdílem, že hudba prvních jmenovaných je mi přece jen o něco blíž než mírně chaotičtí Ulver – a to i přesto, že má znalost diskografie Sunn O))) je podstatně slabší, neb si bohatě vystačím s hypnotickou brutalitou “Monoliths & Dimensions”. A když jsem tak u poslechu posledních alb obou uskupení přemýšlel, co z téhle kolaborace může vylézt, vlastně jsem se nakonec až tak moc nespletl.

Paradoxně navzdory názvu “Terrestrials” je tahle deska kdekoliv jinde, jen ne Zemi. Přinejmenším o nějakých pětatřicet tisíc kilometrů výše na její orbitě, ale spíš ještě dál. Celé to je v podstatě jedno velké, hypnotické nic, které se pohybuje někde na hraně obou uskupení. Minimalismus posledních Ulver smíchaných se vzdálenými, tajuplnými hloubkami, které slibují rozmáchlé, monotónní plochy, jaké znám od Sunn O))). Všechny tři kompozice nejsou nijak složité, velmi snadno však vytváří hutnou, napjatou atmosféru. Rozsáhlé, pomaličku gradující plochy snadno budí strach z prázdna a osamění. Z nepoznaného, co leží před člověkem. Trip za hranice mysli a sluneční soustavy, jehož přesnější název by zněl spíše “Exterrestrials”.

Osobně ani nevím, kam bych “Terrestrials” zařadil, hudebně snad dark ambient, nicméně opravdu ambient a nikoliv jeho agresivnější polohy, jaké můžeme znát třeba od Deutsch Nepal. Ačkoliv album staví spíše na tajuplnosti, což mu vážně sluší, rozhodně bych se nebránil, kdyby bylo trochu naléhavější. Rozhodně není špatné, samo o sobě mě ale tolik nesebralo, jako se to daří třeba samotným Sunn O))). Pořád mám však dojem, že tam někde v hloubce je něco, nač jsem doposud nepřišel a co čeká, až to něco objevím. Pokud tahle předtucha nelže, dřív či později k tomu za správné konstelace planet a hvězd dojde, zkrátka to chce jen čas a vhodnou příležitost. A třeba pak budu hodnotit výše, než za sedm bodů.


Druhý pohled (Zajus):

Na EP “Terrestrials” se setkávají kapely, ke kterým mám hodně rozdílné vztahy. Zatímco Ulver bych bez váhání označil za jednu ze svých oblíbených kapel, k Sunn O))) jsem si cestu nikdy nenašel. Ostatně vlastní tvorba obou formací je hodně rozdílná, a tak zatímco Ulver pátrají po hudebním nebi nekonečným střídáním žánrů, Sunn O))) jsou přeci jen mnohem více zakotveni v jednom žánru a spíše než do šířky svá zkoumání směřují do hloubky. “Terrestrials” není prvním setkáním těchto legend. Prvním společným počinem byla skladba “CUT WOODeD” z reedice alba “White1” od Sunn O))) a šlo v zásadě o brutální hlukovou stěnu.

Otázka, kam bude směřovat spolupráce Sunn O))) a Ulver na “Terrestrials”, se tak nabízela zcela přirozeně. K mému potěšení je výsledek o něco blíže běžnému pojetí hudby (jinými slovy blíže k Ulver), ovšem i tak za převládající žánr lze označit dark ambient. Půlhodina materiálu začne velice pozvolna, první polovina “Let There Be Light” je v podstatě jen pomalu narůstající hluk. V druhé půli ovšem skladba vygraduje do kombinace bicích salv, dunících kytar a řvoucích trubek. “Western Horn” je jednodušší, nijak výrazně se nevyvíjí, mění se však její zabarvení a v druhé polovině z pozadí roste jakýsi neutuchající křičící hlas. První dvě skladby tak spadají spíše do teritoria Sunn O))) a Ulver jim spíše vypůjčili svou barvitost, ovšem pokud hudbě Sunn O))) neholdujete, spíše vás nezaujmou.

Pozornost se tak upírá na třetí, nejdelší a poslední píseň. “Eternal Return” je více Ulverovská, prvky z prvních dvou skladeb doplňují smyčce a kytary jsou čitelnější. Vše se ovšem zlomí přibližně v polovině, kdy se rozezní typický elektricky pulzující zvuk Ulver a poprvé uslyšíme hlas Kristoffera Rygga. “Eternal Return” jako jediná působí kompletně, s výraznými prvky obou kapel. Není o mnoho lepší než její (solidní) předchůdci, posluchače po pětadvaceti minutách dronů však probere z letargie. “Terrestrials” tak jako celek funguje velmi dobře.