Archiv štítku: dark ambient

Forndom (part 1)

Forndom - Dauðra dura
Country: Sweden
Genre: neofolk / dark ambient

Questions: Skvrn, H.
Answers: H. L. H. Swärd
Number of questions: 18/30

ČESKÁ VERZE ZDE

THE SECOND PART OF THE INTERVIEW HERE

Links:
facebook

Swedish neofolk / dark ambient act Forndom gained wider publicity last year after the official release of EP “Flykt” – deservedly, since the record’s atmosphere is quite captivating. The first effort was recently accompanied by the full-length album “Dauðra dura” which was a proper reason to contact H. L. H. Swärd, the mainman behind the band, and ask him a few questions.

The interview is split into two parts. The first one, which focuses on music and other related subjects, follows below. The second one will be published in a few days…


Hello! The very first question will not be much original but it is probably still worth asking – despite I am aware of the fact that you have already answered these things somewhere else. Initially, you started doing music under Heathen Harnow monicker. Why did you decide to change the name to Forndom? And could you also describe the background behind the word “forndom” – its meaning, how did you find it, and how does it fit to the concept and atmosphere of your music?

I started this project firstly as a blog on Tumblr, and the name Heathen Harnow was nothing more than a nickname based upon one of my Danish family names – Harnow. As time went by, this project also got more and more serious and in the end I felt the need to change it into something else. I wanted it to truly have a meaning of what I did and who I was, but yet with a neutral meaning, so I ended up with Forndom. This name is based upon the old Scandinavian word “Fordom” which basically means “Of old”. But we also have another word in Swedish – forn, which means “Ancient” and which often is used in Swedish to mark something that is from the pre-Christian era. So I took this word and ended it with the suffix –dom, creating a word with the meaning “Of what is ancient”.

Can you tell us which instruments exactly are present in the Forndom’s music? Are there any differencies between the “instrumental cast” of “Flykt” and “Dauðra dura”? Do you use any samples, or do you prefer the attitude that everything has to be recorded with real instruments?

It totally depends on if you mean the current instrumental cast or the cast that was used on the last album. On “Flykt” all the instruments was virtual instruments. But in the same time I never recorded this with any thoughts of that it would get so popular. It was simply music written for myself, music that would connect to the many photos I took at the time. But since then I started to take the music more serious, and I started to learn other real instruments. In the last album all the percussion and instruments except for the background ambient drone was recorded with real instruments such as Tagelharpa, Shamandrum, percussion of various kinds, acoustic guitar and näverlur. But this album was also recorded during the summer and some instruments that I actually play, was not included with the songs. If one is to put up the full instrumental cast that I have for the time being it would be:

Forndom

– Tagelharpa
– Näverlur
– Various Percussion
– Frame drum
– Shaman drum
– Flutes
– Jews Harp
– Vevlira
– Various Ambient sounds

How many instruments are you able to play in total? Are there any instruments whose sound you would like to have in your music but was not able to do so till now? Is there anything you would like to enrich the Forndom’s sound with in the future?

Actually I can’t give an exact number of how many instruments I play. As long as you know how an instrument works, you are able to play it. The more practice you put into it, the better you will become. At least that is how it has always been for me. So I guess it would be easier to answer what instruments I actually use within my music, which I already did. I always strive to have as many old instruments as possible in my music, and even if I told in the last question what instruments I use for the time being, it will certainly be even more until the next release. I’m a big fan of horns of various kinds. Until the next release I will certainly enrich my collection with more birch bark lures (Näverlur) and natural horns.

Forndom

How did you get involved with the music? Is it possible to say which instrument is “the” first one for you? Can you reveal your first musical experiences? Speaking in terms of music, did you do anything before Forndom (Heathen Harnow)?

My father is a cellist so classical music has always been with me as I grew up. My fathers father had a background in a classical orchestra and jazz-band as a contra-bass and piano player. My mother’s father was self taught and could play a number of various folk-instruments. My first instrument to learn was the trumpet, in the age of 7-8. I also learned flute in the same time. My first musical experiences have without doubt been my father playing concerts of Bach, Beethoven, Haydn, Mozart and everyone else of the big composers for me as a child. Without doubt it certainly made me aware of the atmospheres within music, which is of greatest importance for me today. As I were about 12 I started to learn Piano by myself and I also took a few lessons in classical guitar. During the same time I also came in contact with metal-music and during a school-project about Satanism, my teacher told me to take a look at the Black metal scene. I truly enjoyed this music and especially the great atmosphere. I bought myself an electric guitar and started to record some own songs that I uploaded to myspace. It never got any serious though. When I came up into the high-school age I applied to a music-gymnasium in Norrköping where I also got in. For the first time I found friends with an equal taste in music and after some year I created a band called “Eingana” with them. I did the vocals and wrote about half of the songs, but it was all based upon a sound that was to fit all in the band. But within time I felt that it got more and more progressive and lesser and lesser atmospheric. Yet I felt that I was the driving force in the band. So in the end I left. Around this time was also where I started the blog. I left music for some time, later to take it up again.

Forndom is surely connected with your person. Do you do literally everything just on your own? Are there any persons who eventually helped you somehow during composing, recording, or creating the visual form of Forndom?

Yes I do everything on my own. I do have a broad vocal-register, which certainly have made people believe that there are more people involved in this project. But so far it has only been myself doing everything. I do however have plans to include some friends on the vocal part for the next release. Doing everything on your own has its good sides, but it also has its bad sides. Recording and writing everything on your own often makes you very self-critic.

If I am not mistaken, you have not performed live with Forndom so far. However, if I understood one of your recent Facebook statuses correctly, you plan to change that and bring Forndom onstage – is that right? You stated that you will try to solve the necessary circumstances around live playing in the summer. When do you think you will be able to perform live with Forndom?

Yes, that is correct. But I don’t want it to be a performance where I simply stand and perform the regular songs that I’ve written. I want it to be an experience out of the ordinary and this is also why it demands preparation of various kinds. I will certainly be ready to play live during the late autumn/winter of 2016.

Forndom - Dauðra dura

What will be your approach to live playing – do you wish to do a regular tour, or do you want to focus rather on occasional single-shot concerts? Actually, I would personally bet on the second option… however, wouldn’t this way bound you to play just in Sweden or eventually in the nearby countries because the expenses for promoters from longer distance would be too high?

I will certainly not tour, but rather focus on single-shot concerts. The plan so far is to write a special live-piece, which will only be performed live and not be bound into the songs I have written so far. The plan is also to perform on my own (with pre-recorded material) and without anyone else included. So I don’t think it would be that very expensive for promoters and arrangers worldwide to make me come and play.

The presentation of Forndom is full of primitive (not in the negative sense of the word), simple, and abstract symbols – which is something I honestly like, way more than some cheesy and kitschy fantasy cartoons. What do the symbols (in general) represent for you? Do you think that the abstraction of primordial symbols is still relevant in the 21st century and today’s society?

The artwork of Forndom is very much based upon Norse religion. But it is not only based upon the myths and saga’s but also upon the mind of old. To understand the mind of old one also has to have a wider understanding for religions of old. When I do my artworks I want them to be simple, but with a deeper meaning. Some people look at them and see what is to be seen, but fail to understand the meaning of it as a whole. I would like to see my artwork as a kind of “Kenning-paintings”. If one knows a lot, one also knows how to interpret what is to be seen. Single symbols might not be relevant into today’s society, but the full context and the thoughts of the human mind, is something that I consider timeless.

Forndom

Both “Flykt” and “Dauðra dura” have highly positive response (at least it seems to me like that) which, I guess, is surely quite enjoyable for you. On the other hand, nothing but positive response may cause resting on laurels. Do you have anyone who gives you critical and impartial feedback? And have you ever noticed any negative feedback from the listeners or critics?

Yes, I often send out ideas to the ones closest to my heart. But this is merely just to get the thoughts of somebody else as I often work completely on my own. But in the depth I do not care that very much for what other people think of my work. What I do is simply my own expression and I never do my work to satisfy anyone else than myself. I’m very glad for the great responses I’ve got and it truly means a lot. But it is very seldom that it makes me lesser critic towards myself. So the answer to your question, if good critic makes myself feel more at peace – is no. But ofcourse it is always great to hear that people appreciate what you do and take the music towards them on a very personal level. Because ofcourse this gives you even more motivation. I’ve received some minor negative critics yes and it would in my opinion be strange if I wouldn’t. But people are different, people think different and like different things.

I am sorry to ask so inappropriately but I cannot help myself – your music resembles the works of Norwegian act Wardruna a lot from my point of view. Does this band have any influences on you?

Ofcourse, isn’t that obvious? Wardruna and the music of Einar Selvik had the same impact on me just as bands like Venom and Bathory had a huge impact on the Norwegian black metal scene in the 90’s. Especially when it comes to the use of the many old instruments. But in the same time one also have to have a deeper understanding for why it ended up that way. As I have told already, I have always been into atmospheric music, both classical and black metal. I have since a very young age also had a huge interest for early middle-ages, Vikings and Scandinavian folklore overall. When I created this project under the name of Heathen Harnow, the main idea was to take atmospheric pictures inspired by Scandinavian nature, folklore and myth. After seeing the ritual-ambient act “Draugurinn” on the Swedish festival “Arosian black mass” in 2012, I also decided to contribute the atmosphere of the pictures with music. The foundation of the music was found in the Scandinavian folk tunes, which, except of the regular folkmusic, also can be heard in many of the Swedish lullabies and children-songs, and with other words, it is something that you have with you since a very low age if you are Scandinavian. So to conclude I think one have to see to the big picture to understand why my music also resembles the works of Wardruna. We have the same background and share the same culture.

If I am not mistaken, an early version of “Flykt” released under the old Heathen Harnow name should exist – is that correct? Are there any musical differencies between this early version and the latter editions issued by Nordvis?

Yes that is correct, and this was released digitally during the autumn of 2013 and later physically released on my own during 2014 if I remember it correctly. It was limited to 50 ex and I don’t even have a copy of it myself. The only difference with this edition compared to the one released by Nordvis was that this had two extra tracks which I did the months after releasing it digitally. One of the tracks was named “Skogsrået” and is to be found on YouTube. The other one was an instrumental song called “Minnen ur askan”. But I hope in consideration for the ones who bought it, that it will stay away from the digital world.

The first Nordvis edition of “Flykt” was made as a limited A5 digipack CD (500 copies) which is now out of print. „Dauðra dura” was, among others, released as a limited boxset (150 copies) which is already sold out as well. Are you a fan of such very limited releases which might (and probably will) become rare? Aren’t you afraid of a situation when someone buys it now and then puts it on eBay for enormously high price after some time?

Ofcourse I like limited editions as it put more worth to it. Why should one else have a physical copy of something in the digital world we live in? It is indeed sad that a few people tend to buy limited things just to sell it for a higher price later and I’ve already heard of such cases when it comes to my own releases. But in the same time that is how the market looks for rare works out of artists in general. Paintings tend to be expensive for a reason.

Forndom

This might be a cliché question but – are there any plans to release “Flykt” and/or “Dauðra dura” on vinyl?

Yes, as announced during the last weeks, DD is coming out on vinyl.

The next question will have a simple form but I guess its answer might not be really plain. The main theme of “Dauðra dura” is death – why did you decide to focus on death?

Death is a natural part of life. Death is not merely something that happens when the body dies, but rather something that goes on continuously throughout our lives. We change and go through passage-rites. We kill the old self to give place for something else, and enter a new part of our lives. But death is also connected with wisdom and learning. In the very darkest stages of our lives we also learn the very most. During the year I was writing this album I learned so many things, both on a physical and psychical level. But I also felt truly bad from time to time because of several reasons, but in the end it was all worth it. My focus upon death was to show that is more to it than just grief and sorrow. Out of every bad thing there is always something good as well.

Despite the fact that “Dauðra dura” is centered around death, there are two songs dealing with different subjects, namely “Svitjod” and “Jag vet ett tempel stå”. Why did you decide to include them on the record instead of having the whole album mono-thematic?

The album is monothematic as these songs are to be connected to the dead and death as well. “Svitjod” is a tribute to the people who lived and died, who sowed and harvested this country in the ages before my own. “Jag vet ett tempel stå” is to be connected with the Uppsala-temple myth, where humans, among many other creatures, were sacrificed to secure a better life for the living.

“Jag vet ett tempel stå” does not contain any vocals but it still has lyrics. Why did you decide not to include any vocals in the track? It may seem a little bit strange, especially when you stated in the liner notes of “Dauðra dura” that one day, you might re-record it with vocals…

The reason for this is simply that I wrote the lyrics after recording everything else of the song, but once recording was to take place, the singing melody I had in mind was too hard to sing in the key it was played in. I tried to make some changes but was never happy enough with the result. By the time I was also about to start my studies again, reading two courses at once that I had to put my focus upon. I was also in general very tired of being in the studio and in the end I decided to leave it as an instrumental song. Though, for coming releases I will probably not sit in sessions writing and recording a whole album as I did here, but rather work on it for shorter sessions.

Forndom

In the above-mentioned liner notes, you also wrote that you decided not to share English translations or explanation of the album’s lyrics in the booklet. Why? Will you do it some day anywhere else?

I could have translated it word by word, but it would in my opinion not have been a fair result of the lyrics as a whole as it would then exclude rhymes and other things that I find important. But we’ll see, I might post some word-by-word translations via my Tumblr page in the future.

I have also a little question about the fifth song on “Flykt“. Since its name differs on the back cover and on the CD, I would like to know if it is called “Återkomst” or “Återkomsten”?

Hehe, this is probably some minor mistake on Nordvis part then, but it doesn’t matter as it has the same meaning – “Return”. Återkomst is Singular-Undecided-nominative, while Återkomsten is Singular-Decided-nominative. The correct title is “Återkomst”.

THE SECOND PART OF THE INTERVIEW WILL BE PUBLISHED ON 12TH MARCH

Forndom - Flykt


Forndom (část 1)

Forndom - Dauðra dura
Země: Švédsko
Žánr: neofolk / dark ambient

Otázky: Skvrn, H.
Odpovědi: H. L. H. Swärd
Překlad: H.
Počet otázek: 18/30

ENGLISH VERSION HERE

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU ZDE

Odkazy:
facebook

Švédský neofolk/darkambientní projekt Forndom získal větší pozornost v loňském roce po oficiálním vydání EP „Flykt“ – a nutno říct, že zaslouženě, protože atmosféra nahrávka byla dost pohlcující. První počin nedávno doplnila dlouhohrající deska „Dauðra dura“, což byl vhodný důvod k tomu, abychom kontaktovali H. L. H. Swärda, stěžejní postavu skupiny, a položili mu několik otázek.

Rozhovor je rozdělen na dvě části. Ta první, která se soustředí především na muziku a s ní související záležitosti, následuje níže. Druhá část vyjde během pár dnů…


Ahoj! Úplně první otázka nebude příliš originální, ale pořád stojí za to se na ni zeptat – ačkoliv jsem si vědom toho, že už jsi na tyhle věci odpovídal někde jinde. Původně jsi začal dělat hudbu pod názvem Heathen Harnow. Proč ses rozhodl změnit jméno na Forndom? A mohl bys také vylíčit pozadí slova „forndom“ – jeho význam, jak jsi k němu přišel a jak pasuje ke konceptu a atmosféře tvojí hudby?

Nejprve jsem tento projekt začal jako blog na Tumblr a jméno Heathen Harnow nebylo ničím víc než jen přezdívkou založenou na jednom z mých dánských rodinných jmen – Harnow. Jak plynul čas, tento projekt se stával víc a víc seriózní a já ucítil potřebu to změnit na něco jiného. Chtěl jsem, aby to skutečně mělo význam toho, co dělám a kdo jsem, ale zároveň aby to byl neutrální význam, a tak jsem skončil s Forndom. Toto jméno je založeno na starém skandinávském slově „Fordom“, jež v podstatě znamená „of old“ [volně přeloženo jako „v dávných dobách“]. Ve švédštině ale máme ještě další slovo – „forn“, které znamená „prastarý“ a které se ve švédštině často používá k označení něčeho, co pochází z předkřesťanské doby. Takže jsem vzal toto slovo a zakončil jej příponou –dom, z čehož vzniklo slovo s významem „Of what is ancient“ [„toho, co je prastaré“].

Můžeš nám říct, jaké nástroje přesně jsou přítomny v hudbě Forndom? Jsou nějaké rozdíly mezi nástrojovým obsazením „Flykt“ a „Dauðra dura“? Používáš nějaké samply, anebo dáváš přednost tomu přístupu, že vše musí být natočeno s opravdovými nástroji?

To zcela záleží na tom, jestli myslím současné nástrojové obsazení, anebo obsazení, které bylo použito na posledním albu. Na „Flykt“ byly pouze virtuální nástroje. Nicméně jsem jej nenahrával s jakýmkoliv vědomím toho, že by mohlo mít takový úspěch. Jednoduše to byla muzika, kterou jsem natočil jen pro sebe, hudba, která by se propojila se spoustou fotek, jež jsem v té době pořídil. Ale od doby, kdy jsem začal brát hudbu vážněji, jsem se začal učit na skutečné nástroje. Na posledním albu jsou všechny perkuse a instrumenty s výjimkou ambientního šumu pravé, například tagelharpa, šamanský buben, perkuse různého druhu, akustická kytara nebo näverlur [březová trouba]. Avšak aktuální deska byla natočena v létě a některé instrumenty, na něž ve skutečnosti hraji, se ve skladbách neobjevují. Pokud bych měl předložit kompletní nástrojové obsazení, jímž v současnosti disponuji, vypadalo by to následovně:

Forndom

– tagelharpa
– näverlur
– různé perkuse
– rámový buben
– šamanský buben
– flétny
– brumle
– niněra
– různé ambientní zvuky

Na kolik nástrojů celkem umíš hrát? Jsou nějaké instrumenty, jejichž zvuk bys rád měl ve své hudbě, ale zatím se nepovedlo je tam dostat? Je něco, s čím bys chtěl zvuk Forndom do budoucna obohatit?

Vlastně nedokážu říct přesné číslo, na kolik nástrojů umím hrát. Jakmile víš, jak nástroj funguje, jsi schopen na něj hrát. Čím víc procvičování tomu věnuješ, tím lepší v tom budeš. Alespoň takhle to vždycky fungovalo u mě. Myslím tedy, že by bylo jednodušší říct, jaké ve své muzice skutečně používám, což už jsem udělal. Pořád se snažím mít ve své hudbě pokud možno co nejvíc starých nástrojů, a i když jsem v minulé otázce pověděl, jaké instrumenty v současné době používám, do příštího počinu jich bude rozhodně víc. Jsem velký příznivec rohů různého druhu. Do další nahrávky svou sbírku určitě obohatím o víc trubek z březové kůry (näverlur) a přírodních rohů.

Forndom

Jak ses dostal k muzice? Je možné říct, který nástroj je pro tebe „ten první“? Mohl bys prozradit svoje první hudební zkušenosti? Co se muziky týče, dělal jsi něco ještě před Forndom (Heathen Harnow)?

Můj otec je cellista, takže klasická hudba tu se mnou vždycky byla, když jsem vyrůstal. Otec mého otce se angažoval v klasickém orchestru a jazzové skupině jako hráč na kontrabas a piáno. Otec mé matky byl samouk a dokázal hrát na množství různých folkových nástrojů. Mým prvním nástrojem, na nějž jsem se naučil, byla trumpeta ve věku 7-8 let. Ve stejné době jsem se učil i na flétnu. Mé první hudební zkušenosti bezesporu byly, když mi otec jako dítěti hrával koncerty Bacha, Beethovena, Haydna, Mozarta a všech dalších velkých skladatelů. Nepochybně mi to pomohlo si uvědomit, jakou atmosféru v sobě hudba má, což je pro mě dnes nejdůležitější. Když mi bylo 12 let, začal jsem se sám učit na klavír a také jsem chodil na lekce klasické kytary. Ve stejné době jsem se také setkal s metalovou muzikou a při mém školním projektu o satanismu mi učitel řekl, abych se zkusil podívat na blackmetalovou scénu. Muzika se mi skutečně líbila, hlavně její skvělá atmosféra. Koupil jsem si elektrickou kytaru a začal jsem natáčet nějaké vlastní songy, které jsem pak nahrál na MySpace. Nicméně to nebylo moc seriózní. Když jsem se dostal do středoškolského věku, přihlásil jsem se na hudební gymnázium v Norrköpingu, kam jsem se také dostal. Poprvé jsem našel kamarády se stejným hudebním vkusem a po pár letech jsme společně založili kapelu s názvem Eingana. Udělal jsem vokály a napsal asi polovinu skladeb, ale vše vycházelo ze soundu, který musel vyhovovat všem ve skupině. Postupem času jsem ale začal cítit, že je to víc a víc progresivní a méně a méně atmosférické. Přesto jsem pořád cítil, že jsem hlavním hnacím motorem v kapele. Takže jsem nakonec odešel. Tohle také byla doba, kdy jsem začal se svým blogem. Na nějaký čas jsem muziku opustil, abych se k ní pak zase vrátil.

Forndom je dozajista spojeno s tvojí osobou. Děláš naprosto vše jen ty sám? Jsou nějací další lidé, kteří ti případně nějak pomáhají během skládání, nahrávání nebo tvorbě vizuální stránky Forndom?

Ano, dělám úplně vše sám. Mám široký vokální rozsah, díky čemuž si podle všeho někteří lidé myslí, že se v projektu angažuje víc osob. Prozatím jsem ale vše dělal jen já sám. Nicméně mám v plánu zapojit několik přátel do vokální složky na příští nahrávce. Dělat všechno sám má svoje výhody, ale také některé nevýhody. Nahrávat a psát sám tě často nutí k velké sebekritičnosti.

Pokud se nemýlím, doposud jsi s Forndom nevystupoval živě. Nicméně, jestli jsem správně pochopil jeden z tvých posledních statusů na Facebooku, tak se to chystáš změnit a přivést Forndom na pódia – je to tak? Prohlásil jsi, že se pokusíš všechny vyřešit nezbytné okolnosti ohledně živého hraní v létě. Kdy myslíš, že budeš schopen s Forndom živě vystupovat?

Ano, to je správně. Nechci ale, aby to bylo vystoupení, kde se jen postavím a normálně zahraju skladby, které jsem napsal. Chci, aby to byl neobyčejný zážitek, což je ten důvod, proč jsou nutné přípravy různého druhu. Určitě ale budu schopen hrát živě někdy během podzimu / zimy 2016.

Forndom - Dauðra dura

Jaký bude tvůj přístup k živému hraní – chceš vyjet na klasické turné, anebo se chceš radši soustředit na občasná jednorázová vystoupení? Popravdě, já osobně bych si vsadil na tu druhou možnost… nicméně, nesvazovala by tě ta tahle k hraní jen ve Švédsku a případně okolních zemích, protože výdaje pro promotéry ze vzdálenějších míst by byly příliš vysoké?

Zcela jistě nebudu jezdit na turné, radši se soustředím na jednorázové koncerty. Prozatím je plán takový, že napíšu speciální živou kompozici, kterou budu hrát jenom živě, abych nebyl omezený jen na písně, jež jsem zatím složil. Dále plánuji hrát jen sám (s přednahraným materiálem) bez účasti kohokoliv dalšího. Takže nemyslím, že to pro promotéry a pořadatele z celého světa bude tak moc drahé, abych nemohl přijet a zahrát.

Prezentace Forndom je plná primitivních (ne v negativním slova smyslu), jednoduchých a abstraktních symbolů – což je něco, co se mi upřímně líbí, mnohem víc než nějaké laciné a kýčovité fantasy omalovánky. Co pro tebe takové symboly (obecně) znamenají? Myslíš, že má abstrakce primitivních symbolů stále svůj význam i ve 21. století a dnešní společnosti?

Vizuální stránka Forndom je silně založena na nordickém náboženství. Nejedná se ale jen o mýty a ságy, ale i o starodávné přemýšlení. Aby člověk takové dávné myšlení pochopil, musí mít širší znalosti dávného náboženství. Když tuto vizuální stránku vyrábím, chci, aby byla jednoduchá, ale aby měla hlubší význam. Někteří lidé se na ni podívají a vidí jen to, co je vidět, ale nedokážou porozumět celému významu. Chtěl bych, aby má výtvarná díla byla něčím jako „Kenning-obrazy“ [kenning je cosi jako jako metaforický opis – viz]. Pokud toho člověk hodně ví, pak také ví, jak interpretovat to, co vidí. Jednotlivé symboly už v dnešní společnosti nemusejí být relevantní, ale celkový kontext a myšlení lidské mysli je něco, co považuji za nadčasové.

Forndom

„Flykt“ i „Dauðra dura“ měly velice pozitivní ohlasy (alespoň mně to tak připadá), což, předpokládám, pro tebe bude poměrně příjemné. Na druhou stranu, nic než pozitivní ohlasy může vést k usínání na vavřínech. Máš někoho, kdo ti poskytuje kritickou a objektivní zpětnou vazbu? Zaregistroval jsi někdy nějaké negativní ohlasy ze strany posluchačů nebo kritiků?

Ano, často posílám svoje nápady těm, kteří jsou mému srdci nejbližší. Ale to jen abych dostal pohled někoho dalšího, protože jinak často pracuji pouze sám. V nitru se ovšem zas tak moc nezajímám o to, co si ostatní lidé o mé práci myslí. To, co dělám, je jednoduše sebevyjádření a svoje dílo nevytvářím, abych uspokojil kohokoliv jiného než sám sebe. Mám velkou radost ze skvělých ohlasů a opravdu to hodně znamená. Ale opravdu jen zřídkakdy jsem kvůli tomu vůči sobě méně kritický. Čili abych odpověděl na tvou otázku, jestli mě pozitivní kritika ukonejší – ne. Je však samozřejmě skvělé slyšet, že lidé si cení toho, co děláš, a berou tu hudbu na velmi osobní úrovni. Protože tohle ti samozřejmě dodává ještě víc motivace. Dostal jsem i něco málo negativní kritiky, to ano, ale podle mě by bylo divné, kdyby se tak nestalo. Lidé jsou různí, přemýšlejí různě a mají rádi různé věci.

Omlouvám se, že se zeptám trochu nevhodně, ale nemůžu si pomoct – tvoje hudba podle mě skutečně hodně připomíná tvorbu norské formace Wardruna. Měla na tebe tato skupina nějaký vliv?

Samozřejmě, není to snad očividné? Wardruna a hudba Einara Selvika na mě měla stejný dopad, jako měly kapely typu Venom či Bathory na norskou blackmetalovou scénu v 90. letech. Hlavně co se týče používání mnoha starých nástrojů. Zároveň je ale nutné si hlouběji uvědomit, proč tomu tak je. Jak už jsem řekl, vždy mě bavila atmosférická hudba, klasická i blackmetalová. Už od dětství jsem se hodně zajímal o raný středověk, vikingy a obecně skandinávský folklór. Když jsem stvořil tento projekt pod názvem Heathen Harnow, stěžejní myšlenkou bylo vytvořit atmosférické obrazy inspirované skandinávskou přírodou, folklórem a mýty. Poté, co jsem viděl rituálně-ambientní formaci Draugurinn na švédském festivalu Arosian Black Mass v roce 2012, jsem se také rozhodl podpořit atmosféru obrazů hudbou. Základy muziky se nacházejí ve skandinávských folkových melodiích, které se vedle obvyklé folkové hudby objevují i v ukolébavkách a dětských písničkách, takže jinými slovy je to něco, co s sebou máš od velice mladého věku, pokud pocházíš ze Skandinávie. Abych to uzavřel, myslím, že se na to člověk musí dívat z širšího hlediska, aby pochopil, proč má muzika tolik připomíná tvorbu Wardruny. Máme stejné zázemí a sdílíme stejnou kulturu.

Pokud se nemýlím, tak by měla existovat raná verze „Flykt“ vydaná ještě pod jménem Heathen Harnow – je to tak? Jsou nějaké hudební rozdíly mezi touto prvotní verzí a pozdějšími edicemi vydanými u Nordvis?

Ano, je to tak, tahle byla vydaná digitálně během podzimu 2013 a později fyzicky na vlastní náklady během roku 2014, pokud si správně pamatuji. Byla limitována na 50 kusů, a dokonce ani já sám nemám žádnou kopii pro sebe. Jediný rozdíl u téhle edice oproti té vydané u Nordvis je to, že tato měla navíc dvě skladby, které jsem udělal několik měsíců po digitálním vydání. Jedna z písniček se jmenuje „Skogsrået“ a lze ji najít na YouTube. Druhý byl instrumentální song s názvem „Minnen ur askan“. Ale s ohledem na ty, kdo si to koupili, doufám, že si tento udrží odstup od digitálního světa.

První edice „Flykt“ u Nordvis vyšla jako limitované A5 digipack CD (500 kusů) a je nyní vyprodaná. „Dauðra dura“ byla, mimo jiné, vydána jako limitovaný boxset (150 kusů), který je už také vyprodaný. Máš rád taková podobná hodně limitovaná vydání, která se mohou stát (a pravděpodobně i stanou) vzácnými? Neobáváš se situace, že si to někdo koupím a pak to za nějaký čas dá na eBay ze enormně vysokou částku?

Samozřejmě, že mám rád limitované edice, protože to jim přidává na hodnotě. Proč by jinak v tomhle digitálním světě, v němž žijeme, někdo měl kupovat fyzické kopie čehokoliv? Je samozřejmě smutné, že někteří lidé rádi kupují limitované věci, aby je později prodali za vyšší cenu, a už o takových případech slyšel i u mých vlastních počinů. Na druhou stranu, takhle prostě trh s raritními věcmi vypadá u všech umělců obecně. Obrazy bývají drahé z dobrého důvodu.

Forndom

Tohle může být docela klišé otázka, ale – jsou nějaké plány na vydání „Flykt“ a/nebo „Dauðra dura“ na vinylu?

Ano, jak bylo potvrzeno během posledních týdnů, „Dauðra dura“ vyjde i na vinylu.

Následující otázku bude jednoduchá, ale hádám, že její odpověď tak přímočará být nemusí. Hlavním tématem „Dauðra dura“ je smrt – proč ses rozhodl se soustředit právě na smrt?

Smrt je přirozenou součástí života. Smrt není jen něčím, co se stane, když umře tělo, je to spíš něco, co nepřetržitě probíhá napříč našimi životy. Měníme se a procházíme přechodovými rituály [viz]. Zabíjíme své staré já, abychom udělali prostor pro něco nového a vstoupili do nové etapy našich životů. Smrt je ovšem spojena i s moudrostí a učením. V těch nejtemnějších obdobích našich životů se toho naučíme nejvíc. Během roku, kdy jsem toto album skládal, jsem se naučil hodně věcí, jak na psychické, tak i na fyzické úrovni. Občas jsem se ale cítil i opravdu špatně z různých důvodů, avšak nakonec to za to stálo. Mé zaměření na smrt mělo ukázat, že je v ní víc než jen trápení a zármutek. Z každé špatnosti vždy vzejde i něco dobrého.

Přestože se „Dauðra dura“ točí okolo smrti, jsou zde dvě skladby, které se zabývají jinými tématy, konkrétně „Svitjod“ a „Jag vet ett tempel stå“. Proč ses rozhodl je na nahrávku zahrnout a nemít radši celé album monotématické?

Deska je monotématická, protože i tyto písně jsou spojeny s mrtvými a smrtí. „Svitjod“ je pocta lidem, kteří žili a zemřeli, kteří zaseli a sklízeli tuto zemi věky dávno přede mnou. „Jag vet ett tempel stå“ se zabývá mýtem chrámu v Uppsale, kde byli lidé, společně s dalšími tvory, obětováváni, aby zajistili lepší život pro žijící.

„Jag vet ett tempel stå“ neobsahuje žádné vokály, ale i přesto má text. Proč ses rozhodl nezapojit do skladby i zpěv? To může vypadat trochu zvláštně, obzvlášť vzhledem k tomu, že v autorských poznámkách u „Dauðra dura“ jsi napsal, že jednoho dne ji možná znovunahraješ s vokály…

Důvod je ten, že jsem text jednoduše napsal až po natočení všeho ostatní ve skladbě, a když jsem chtěl začít nahrávat, vokální melodie, kterou jsem měl v hlavě, byla příliš těžká na zazpívání v tónině, v jakém to bylo zahráno. Pokusil jsem se udělat pár změn, ale s výsledkem jsem nikdy nebyl dostatečně spokojen. V té době jsem se také měl opět vrátit ke studiu a studovat naráz dva kurzy, na něž jsem se musel soustředit. Kromě toho jsem už byl obecně velmi unaven z toho být pořád ve studiu, a tak jsem se nakonec rozhodl tu píseň nechat instrumentální. Nicméně, u dalších počinů pravděpodobně nebudu celé album skládat a natáčet na jeden zátah, jako jsem to udělal zde, a radši na tom budu pracovat v kratších intervalech.

Forndom

Ve výše zmiňovaných autorských poznámkách jsi také napsal, že ses rozhodl se v bookletu nepodělit o anglické překlady nebo vysvětlivky textů. Proč? Uděláš to někdy v budoucnu někde jinde?

Mohl jsem to přeložit slovo od slova, ale podle mého názoru by výsledná podoba textů jako celku nebyla moc dobrá, protože by se tím zničily rytmy a další věci, které považuji za důležité. Ale uvidíme, možná bych v budoucnu mohl publikovat nějaké doslovné překlady na své Tumblr stránce.

Mám také jednu malou otázku ohledně pátého songu na „Flykt“. Vzhledem k tomu, že se jeho název liší na zadním obalu a na CD, chtěl bych vědět, jestli se jmenuje „Återkomst“ nebo „Återkomsten“?

Hehe, to bude pravděpodobně chybka na straně Nordvis, ale to nevadí, význam je pořád stejný – „Návrat“. Återkomst je neurčitý nominativ [1. pád] čísla jednotného, Återkomsten je určitý nominativ čísla jednotného. Správný název je „Återkomst“.

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU VYJDE 12. BŘEZNA!

Forndom - Flykt


Forndom – Dauðra dura

Forndom - Dauðra dura
Země: Švédsko
Žánr: neofolk / dark ambient
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Nordvis

Tracklist:
01. Nio nätters led
02. Den grymma hästen
03. Resan
04. När gudarna kalla
05. Svitjod
06. Jag vet ett tempel stå
07. I hels sköte

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Švédský jednočlenný projekt Forndom výrazně zaujal již svou krátkohrající prvotinou „Flykt“ z loňského roku. 25minutové EP vcelku jasně řeklo, že se v tomhle případě jedná o skupinu, jejíž tvorbu nebude radno ignorovat a míjet. H. L. H. Swärd, ústřední a jediná postava Forndom, hned se svým prvním počinem prokázal, že mu nechybí jasná hudební vize a ani schopnosti, jak tuhle vizi uvěřitelně přenést i do akustické kulisy a takříkajíc ji „zhmotnit“.

Prvotní nástřel se tedy Forndom povedl na výtečnou – vlastně až takovým způsobem, že jsem příliš nevěřil tomu, že by to byla jen náhoda, a nepochyboval jsem o tom, že i na svých budoucích počinech Swärd dokáže laťku nastavenou pomocí „Flykt“ udržet. A bez zbytečných průtahů a dramat můžeme hned zkraje říct, že první dlouhohrající deska „Dauðra dura“, přicházející vlastně relativně nedlouho po první vlaštovce, očekávání splnila a sebejistě pokračuje ve spanilé náladotvorné krasojízdě.

Avšak pro případné nezasvěcence mezi vámi trochu zpomalme náš vstříc konci tohohle textu a vraťme se o kousek zpátky k tomu, co jsem v prvním odstavci možná lehce pateticky nazval vizí téhle formace. Ono je to vlastně svým způsobem docela zřejmé, skoro až přímočaře jasné, oč v muzice Forndom běží. Gró téhle záležitosti totiž vězí v sugestivní atmosféře chladného lesa opředeného mlhou, v zhudebnění severských nálad, přírody a pohanství. Nicméně fakt, že je cíl očividný a evidentní, rozhodně neimplikuje, že by i samotné provedení mělo být průhledné nebo snad dokonce povrchní. Ačkoliv tu je i něco, co lze Forndom vcelku úspěšně vytýkat (a ještě se k tomu samozřejmě dostaneme), pořád je z toho cítit hloubka a velká síla. A když na to přijde, tak právě tohle je pro mě osobně tím hlavním měřítkem, podle něhož (nepopírám, že hodně subjektivně) posuzuji případné (ne)kvality podobně laděných kapel.

Řekneme-li to docela zjednodušeně a vágně, pak je hudební recept Forndom přibližně následující: Deskou prostupuje darkambientní pozadí, nad nímž Swärd buduje působivé neofolkové motivy. Jemné, leč mnohdy nefalšovaně krásné melodie, šamanská rytmika, tiché procítěné vokály, tu a tam i zvuk bouřky v pozadí… nikam se nespěchá, čas pozvolna plyne a hudba se kupředu posouvá stejně rozvážně, jako se ta mlha nad ránem vine mezi stromy. Všechny motivy jsou až primordiálně primitivní (nikoliv v negativním slova smyslu), ale v nemalé míře tkví právě v tomhle jejich nesporné kouzlo a především je tohle vyjádření zcela adekvátní tomu, co se H. L. H. Swärd ve své tvorbě snaží předat.

Svým způsobem je „Dauðra dura“ ještě o něco „tišší“ a minimalističtější než „Flykt“. Ostatně už jen proto se jedná o nahrávku, u níž je nutno se na chvíli zastavit a, jak se říká, dát jí trochu času a prostoru, aby měla možnost vyrůst a dostat se člověku pod kůži. A může to znít jako to největší klišé, ale v tomhle případě se to bezesporu vyplatí, jelikož účinek té atmosféry je pak veliký. A rozhodně to nelze plně vstřebat (to abychom si dali další klišé), když to budete poslouchat po cestě autobusem. Některá alba takhle prostě nefungují a ani fungovat nemohou a zrovna „Dauðra dura“ k takovým patří. Naopak klid, tma a soustředění jsou více než vhodné

Nicméně i navzdory tomu, že „Dauðra dura“ možná na první poslechy vyznívá ještě o kousek minimalističtěji než předchozí počin, nemusíte se obávat, že by zde byla nouze o působivé momenty. Naopak, takových je tu spousta a i ty mnohdy jen letmé melodie nebo snad pouhé zvuky mají v podání Forndom účinek. A jak už tomu tak bývá, nemá smysl vypichovat konkrétní skladby, protože všech sedm jich drží nastolenou atmosféru a dokáže nabídnout výtečné motivy – a je jedno, zdali se jedná o pětici, která se točí okolo ústředního tématu smrti, anebo o dvě tematicky mírně vystupující písně „Svitjod“ a „Jag vet ett tempel stå“.

Forndom

Opravdu jediné, co je možno označit za slabinu Forndom, je nezanedbatelná podobnost s dalším severským folkovým solitérem ze sousedního Norska. Mám tím samozřejmě na mysli Kvitrafna a jeho magický projekt Wardruna. Jeho stín v muzice Forndom cítím takovým způsobem, až bych si klidně i vsadil na to, že jistá část inspirace proudí právě z norského Bergenu. Ale na druhou stranu, H. L. H. Swärd s tou atmosférou dokáže pracovat natolik odzbrojujícím způsobem, že mu to člověk milerád odpustí. „Dauðra dura“ je totiž pořád tak nádherná deska, že jde jen těžko odolat a nenechat se unášet její vpravdě úchvatnou náladou.


Druhý pohled (Atreides):

Narazit na rituální ambient vycházející z kořenů dávných věr, či na heathen / pagan (neo)folk bez nadbytku patosu či nacionalismu je kumšt. Samozřejmě, nelze minout jména jako Hagalaz’ Runedance, Ostara, :Of the Wand and the Moon: či domácí Tábor radosti. Sloučit obé v jeden hypnotický celek se ale povedlo až Kvitrafnovi v rámci jeho Wardruny a osobně jsem po vydání její druhé desky doufal, že by se mohlo zjevit těleso podobného, avšak více ambientního ražení. A hle, povedlo se. Jen je s podivem, že jsem se k Forndom dostal až teď, v době vydání řadovky, ačkoliv už má na svědomí jedno ípko z loňského roku. Ale co už – lepší pozdě než nikdy.

H. L. H. Swärd, jediný představitel Forndom, vychází z podobných základů co Wardruna (tomu srovnání se zkrátka nelze vyhnout). Užívá různých technik zpěvu, autentických vikinských nástrojů i dark ambientu. Jistá příbuznost je tak zřetelná na první poslech, stejně tak je ale zřejmé, že Forndom kráčí trochu jinou cestou, která víc staví na hypnotických repetetivních pasážích, monotónnosti, střídmosti a minimalismu. Zatímco v zemském lůně dříme (dark)ambientní masiv, na vrcholcích do rytmu nejrůznějších perkusí drnkají strunné nástroje zahrnující archaickou podobu lyry či hardanger fiddle. Mezi kmeny stromů se ozvěnou nese pestrá paleta vokálů – táhlý, neartikulovaný zpěv „Resan“ či masivní zvuk sborů v „När gudarna kalla“, prostor je i pro obřadní odříkávání či polohlasné hrdelní mumlání.

„Dauðra dura“ se nevyznačuje žádnou do očí bijící vlastností – kratičké album vás na první dobou nepřimrazí do křesla, nespálí vás záští, ani neprokleje na tři pokolení dopředu. Namísto toho vás zahalí do neurčitého závoje tajemna a (ne)jistoty rituálu, jímž jen pomalu a nenápadně vzlíná vůně ohně, jehličí a století dávno minulých, která v kontextu Swärdovy hudby chtě nechtě dostávají nový rozměr. Budete-li chtít, jednoduché, avšak netriviální kompozice vás zanesou daleko mimo hranice reality. Album vám ovšem nepodá pomocnou ruku – namísto toho vám nechá velmi štědrý prostor pro vaše vlastní představy a myšlenky, což je vlastnost, které se mi třeba od výše nepřímo zmiňovaného „Yggdrasilu“ od Wardruny dostávalo spíše poskrovnu.

Forndom - Dauðra dura

Jakkoliv ale „Dauðra dura“ nedělá nic špatně, pořád by mohla některé věci dělat lépe. Nemusela by se bát rozvinout motivy na větší plochu a prokreslit je víc do hloubky, přidat na drobných detailech, aby se posluchač tak snadno nevyškrábal zpět do skutečného světa. Půlhodina a tři minuty jsou možná až moc skromné na to, co hudba podobného charakteru může skýtat, a osobně jsem si pro vybudování silnější, konzistentnější atmosféry pouštěl album zároveň spolu s předchozím EP „Flykt“. S tím souvisí absence silnější vodící linky, která by se linula napříč celým albem a skladby spojovala do většího, komplexnějšího celku. Ačkoliv „Dauðra dura“ funguje dost dobře i bez takového pojiva, větší míra celistvosti a návaznosti skladeb by mu určitě prospěla – zejména pustí-li se Forndom do rozmáchlejších kompozic.

I přesto jsou tyto dvě výtky spíše minoritní, kladné stránky alba výrazně převažují a „Dauðra dura“ mě ve svých sítích zachytila tak, jak se to povedlo jen pár albům. Jsem osobně zvědavý, kam dál nás Swärd na své hudební výpravě zavede, protože jak jeho debut, tak i předcházející EP jsou nesmírně zajímavé počiny, které si vaši pozornost rozhodně zaslouží.


Třetí pohled (Skvrn):

Debutové ípko „Flykt“ mi ještě doteď rezonuje hlavou. Na první vydanou nahrávku bylo překvapivě dobré, disponovalo silnou atmosférou i povedeným zvukem. Musím však přiznat, že jsem se Forndom dosti přejedl a ve skutečnosti bylo těch poslechů z mé strany možná až zbytečně moc. Vydání „Dauðra dura“ pak přišlo záhy, v době, kdy jsem se chtěl se švédskými projektem na pár měsíců v dobrém rozejít. Ale zvědavost chtěla jinak. Pídila se po tom, do jaké míry se co změnilo, a já nakonec kývnul a dlouhohrajícímu debutu neodolal.

Rozdíl mezi oběma nahrávkami není příliš velký. Forndom vše znovu vystavil na temné atmosféře nordického lesa, kterýžto připomínají hypnotické plochy kdesi na pomezí ambientu a neofolku. Také obřadní nápěvy setrvaly ve svých pozicích a čekají na příležitost k vhodnému doplnění zádumčivého vyznění. Právě mírná obměna Swärdem servírované zádumčivosti je snad jedinou vysledovatelnou změnou. „Dauðra dura“ tepe ještě minimalističtěji a meditativněji než předchůdce. Je pomalejší, přemítavější a především má opět co nabídnout. Snad bych se jen zasadil o zasazení delších celků – s průměrnou délkou jednotlivých skladeb se nic nestalo a znovu se pohybuje někde kolem (v tomto ranku) podprůměrných pěti minut. Což je i vzhledem k větší meditativnosti materiálu poměrně překvapivé.

Forndom

I přesto, že novinka kvalitativně následuje výborné „Flykt“, Forndom jsem momentálně zkrátka přeposlouchaný a pocitově nejsem „Dauðra dura“ schopen docenit. Jsem si vědom uvěřitelné atmosféry i celkových kvalit a nemám příliš důvodů takovouto desku nedoporučit. Na druhou stranu, já „Dauðra dura“ na čas odkládám a budu jen doufat, že tenhle Švéd nějakou chvíli nic nevydá. Zvědavost by se vzhledem k přitažlivosti materiálu totiž opět zajisté ozvala.


A.H.P. – Against Human Plague

A.H.P. - Against Human Plague
Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 21.2.2016
Label: Via Nocturna

Tracklist:
01. Against Human Plague
02. Down Here
03. Unleashed the Storms
04. Dungeon of Rotting Corpses
05. Homines in igne morti
06. Decay
07. Satan’s Millenium [War cover]
08. Crawling Shadows
09. Drowned
10. Emotional Ecstasy [Beherit cover]

Hrací doba: 38:57

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Via Nocturna / Dewar PR / Against PR

A.H.P., což předpokládám bude zkratka Against Human Plague, je poměrně nový projekt. Dle všeho byl sice založen již roku 2011, to jest před celými pěti lety, ale až doposud o něm nebylo vůbec slyšet a ty první roky vlastně byly při pohledu zvenčí úplně neviditelné. Důležitější informací však pro nás bude to, kdo za touhle kapelou stojí. Hlavním hybatelem A.H.P. je totiž jistý Gulnar, původem polský muzikant, který aktuálně bydlí v Norsku. Jeho stěžejním působištěm a také suverénně nejznámější kapelou jsou Illness, s nimiž už tím podzemním blackmetalovým rybníčkem brázdí pěkných pár roků a pod jejichž hlavičkou (samozřejmě i za pomoci ostatních kolegů z kapely) vydal čtyři dlouhohrající desky.

Další členové A.H.P. jsou tak nějak na úrovni záskoků nebo krátkodobého působení, ale asi se sluší zmínit, že úplně jednočlenný projekt to není a že se na tom podílejí i další lidé. Třeba baskytaru na debutové album „Against Human Plague“ nahrál Aro, což je sezónní člen Illness a vedle toho také hraje u polských deathmetalistů Masachist, což také není úplný noname.

Jak vidno, zkušenosti v pozadí A.H.P. dozajista jsou. Je tedy otázka, s čím formace na „Against Human Plague“ přichází. V boxu napravo už jste si určitě povšimli žánru black metal / dark ambient. Pokud jste se ovšem těšili na to, že od A.H.P. dostanete kombinaci obou těchto stylů, pak vás asi budu muset trochu zklamat. Jak je to možné a proč jsem to tam pak napsal? Inu, je to velmi jednoduché. A.H.P. nehrají kombinaci black metalu a dark ambientu. A.H.P. hrají buď black metal, anebo dark ambient. Buď tak, nebo tak, ale nikdy ne dohromady.

Ve výsledku tedy „Against Human Plague“ vypadá takovým způsobem, že se zde blackmetalové a darkambientní skladby střídají s železnou pravidelností. Každá lichá pozice patří velmi agresivnímu sypacímu černému kovu, zatímco sudé pozice v tracklistu okupuje minimalistické darkambientní šumění. To na jednu stranu samozřejmě ještě nemusí být špatně, ale kosa na kámen dopadne v momentě, kdy se začneme bavit o tom, jak jsou na tom A.H.P. s vlastní kvalitou obou nabízených žánrů.

Abychom byli úplně upřímní, ani v jednom případě to není žádná velká sláva. Sračka to sice také není, ale při vší úctě ke Gulnarovi, u „Against Human Plague“ bych se docela zdráhal mluvit o nějakém nadprůměru. Tenhle týpek nějaké skladatelské schopnosti určitě má, což v rámci Illness už prokázal, protože muzika téhle kapely je – alespoň soudě dle toho, co jsem měl zatím tu čest slyšet – pohodová a nelze jí upírat jistou úroveň. Přijde mi však, že v rámci A.H.P. se pustil do vcelku nezáživného hoblování, jehož hlavním smyslem i cílem je nezřízená agrese. To se svým způsobem povedlo, protože ten blackmetalový matroš je skutečně neurvalý. Ale to je asi tak všechno, protože nějakých nápadů nebo momentů, které by posluchače zaujaly, jde zde pomálu. Jedním z takových je finále prvního songu „Against Human Plague“ a druhým pak je celá píseň „Drowned“, jež se na rozdíl od zbytku blackmetalové části alba nese v pomalejším a atmosféričtějším tempu, což je po předchozím výplachu hned zábavnější.

Asi právě díky tomu jednostrannému zaměření je onen black metal prokládán minimalistickým dark ambientem, což mi z jistého úhlu pohledu dává smysl. A vlastně to lze i považovat za docela chytrý tah, jelikož díky tomuhle pravidelnému střídání dvou žánrů se „Against Human Plague“ stále dá vyslechnout bez sebemenších obtíží. Na druhou stranu, ani ten dark ambient není v podání A.H.P. až tak sugestivní, jak tenhle styl dokáže být u mistrů řemesla, takže ani tady vlastně nemohu mluvit o něčem, co by člověka usadilo. Přesto však nepopírám, že ta ambientní část „Against Human Plague“ mě baví o něco víc než ta metalová.

Pro pořádek se ještě sluší dodat, že se na „Against Human Plague“ nacházejí i dva covery. Prvním je „Satan’s Millenium“ původně od Švédů War. Dalším je poslední track „Emotional Ecstasy“ od kultovních Finů Beherit. Druhá jmenovaná smečka je předělávaná fakt hodně, ale většinou jde o štychy z „Drawing Down the Moon“; A.H.P. ovšem sáhli po skladbě z jejího experimentálního období, jmenovitě z alba „H418ov21.C“ (1994).

A.H.P.

Celkově vzato se „Against Human Plague“ dá poslouchat a to jeho pojetí ve střídání black metalu a dark ambientu není v jádru blbé. Ve finále je dokonce tím jediným, co tu nahrávku drží nad vodou, jelikož kdyby A.H.P. hoblovali celých cca 40 minut tak, jak to předvádějí v blackmetalových kusech, tak by u toho člověk asi zhebnul nudou. Nicméně i tak nemůžu tvrdit, že by mě placka nějak výrazněji zaujala. Vlastně jsem si docela jistý tím, že se stane jedním z té spousty alb, na něž dost rychle zapomenu. Jednoduše proto, že „Against Human Plague“ ve své podstatě nenabízí nic zajímavého…


The Devil & the Universe – Benedicere

The Devil & the Universe - Benedicere
Země: Rakousko
Žánr: darkwave / dark ambient / ritual
Datum vydání: 8.12.2015
Label: Rustblade

Tracklist:
01. Ascension
02. Dei Genetrix
03. Immaculata
04. Hail! Mary
05. Ora pro nobis Deum
06. Elousa
07. Mater dolorosa
08. Nikopoia
09. Road to Damascus

Hrací doba: 34:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rakušan Ashley Dayour zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří jsou prostě k nezastavení a nové nahrávky sypou s dosti úctyhodnou kadencí. Nicméně, loňský rok byl hodně plodný i na jeho poměry, a to i navzdory faktu, že tentokrát nevydal žádný počin v rámci svého hlavního a také nejznámějšího působiště, gothicrockové kapely Whispers in the Shadow. Co si ale budeme povídat, na loňské studiové úrodě se velkou měrou podílel i fakt, že si Ashley do svého portfolia připsal zbrusu nový projekt…

Inu, dokažme si to řečí čísel. Zatímco v roce 2014 Dayour vydal „jen“ jednu řadovku s Whispers in the Shadow („Beyond the Cycles of Time“), jednu řadovku s The Devil & the Universe („Haunted Summer“) a dvě relativně krátká EPčka s druhými jmenovanými, v roce 2015 stihnul hned tři dlouhohrající desky a jedno EP. Na jaře vypustil ípko „Walpern II – The Blocksberg Sessions“The Devil & the Universe, posléze se společně s Artaudem SethemMerciful Nuns pustil do nového projektu Near Earth Orbit, s nímž pánové stihli v prvním roce fungování vyplodit dokonce dvě plnohodnotná alba „End of All Existence“ a „Trans Neptunian Objects“, a nakonec to v prosinci završil s „Benedicere“, třetím řadovým počinem The Devil & the Universe. A to ani nemluvě o tom, že „Benedicere“ provází i přídavný „B Sides“ počin (původně vyšel jen v rámci luxusního, na 50 kusů limitovaného boxu alba, později i samostatně digitálně), na němž se nacházejí další tři nové tracky, dva covery a prodloužená verze jedné písně z vlastního alba.

Inu, dle všeho se Ashley Dayour nerad nudí a rád své posluchače zásobuje novou tvorbou. Nakonec – proč ne, má-li na to dostatek nápadů, což až doposud platilo. Tedy z toho, co jsem měl možnost slyšet, jelikož zrovna Whispers in the Shadow mi k srdci prozatím nijak zvlášť nepřirostli (ačkoliv je pravda, že až doposud jsem tomu zas až tak velké úsilí nikdy nevěnoval – třeba by mě to taky chytlo, kdybych tak učinil), zato The Devil & the Universe jsem si oblíbil a počínání Near Earth Orbit mě taky bavilo (což je vždycky docela usměvné, když u člověka vyhrávají vedlejší projekty nad hlavní kapelou). Tím pádem jsem vlastně neměl důvod pochybovat o tom, že by na tom „Benedicere“ mělo něco změnit, pročež jsem se těšil…

Nicméně však musím říct, že tentokrát nejsem spokojen úplně na sto procent a nechrochtám u poslechu blahem jako svého času u „Haunted Summer“, které jsem jednu dobu nemohl vyndat z přehrávače. Nechci tvrdit, že je „Benedicere“ vyloženým zklamáním nebo snad dokonce nepovedeným počinem, protože za The Devil & the Universe přece jen stojí zkušení a hodně dobří muzikanti a skladatelé, kteří tomu dokážou dát nějakou fazónu, díky čemuž má ta deska pořád svoje kvality. Jen mi připadá, že už bylo i líp a že na „Benedicere“ se nachází několik opravdu skvělých skladeb a okolo nich se vznáší trochu soundtrackové atmosféření, které však nemá až takovou sílu, byť se o to usilovně snaží.

Tak či onak, „Benedicere“ patří mezi ta alba, pro jejichž pochopení je záhodno znát koncept, který je obepíná. The Devil & the Universe totiž i svou nejnovější nahrávku vybavili zajímavou tematickou stránkou – zatímco „Haunted Summer“ se točilo okolo léta, které spolu v roce 1816 strávilo několik spisovatelů (mj. básníci Lord Byron, Percy Shelley nebo Mary Shelley, pro niž se toto léto stálo základem k slavnému dílu „Frankenstein“) a které se z filozofického diskutování tak trochu zvrhlo v závody ve fetování a souložení, v rámci „Benedicere“ se Rakušané vydávají do vod křesťanské mystiky s ústřední postavou v podobě Panny Marie.

Se znalostí konceptu člověka jistě nepřekvapí, že „Benedicere“ zní takovým způsobem, jakým zní. Desku totiž obepíná jakási sakrální chrámová atmosféra, jež se nejvíce projevuje právě v oněch poklidnějších písních, jimž nechybí bez přehánění soundtrackový přístup. Takové tvoří největší část „Benedicere“ – a právě v tomto duchu album i začíná s pomocí „Ascension“ a druhé „Dei Genetrix“, jíž nelze upřít temný nádech. Dále se jedná třeba o svátostně nabubřelou „Hail! Mary“, minimalistickou „Mater Dolorosa“ nebo postupně gradující kusy jako „Elousa“ či „Road to Damascus“.

The Devil & the Universe

To je formálně v pořádku a vzhledem k tematickému zaměření „Benedicere“ takovéhle ladění materiálu plně chápu. Na druhou stranu, mně osobně tenhle druh jakoby náboženské muziky nikdy moc neseděl, na čemž nic nezmění ani fakt, že do ní pustili okultní kozlíci z Rakouska. Neříkám, že je to kompletně o ničem, to zase ne, protože jak už padlo, za The Devil & the Universe přece jen stojí talentovaní skladatelé, díky čemuž jsou i některé takovéhle písně zajímavé. Mě osobně z této sorty nejvíce baví dark ambientní „Mater dolorosa“ a především působivá „Nikopoia“, v nichž tu hloubku, jakou od kapely typu The Devil & the Universe chci a očekávám, rozhodně slyším. Stejně tak nemám problém třeba ani s „Dei Genetrix“, která je taktéž líznutá dark ambientem. Nicméně ten zbytek je takový, že mi sice nedělá problém jej poslouchat, ale i navzdory tomu, že je v něm cítit snaha o působivost, na mě zas tak extrémně nezapůsobil.

Nechci ale vzbudit dojem, že je to špatné, protože pořád se to poslouchá příjemně a některé momenty bezesporu silné jsou. Vedle „Nikopoia“ a „Mater dolorosa“ to jsou určitě obě skladby hozené do elektroničtějšího hávu – když nic jiného, právě ty nejvíce vybočují a při prvních posleších tvoří velké záchytné body. Zejména třetí „Immaculata“ se svým skoro až tanečním rytmem působí po pomalejším začátku jako polití živou vodou. O již trochu rozvážnější „Ora pro nobis Deum“ to ovšem do jisté míry platí taktéž, protože ta přichází těsně po „Hail! Mary“, což je nakonec asi jediná věc, jež mi na „Benedicere“ opravdu nesedla. Naštěstí se ale jedná jen o dvouminutovou záležitost.

Tak jako tak, „Benedicere“ je svým způsobem zvláštní deska, jíž nejde upřít velká porce zajímavosti, vlastní tvář, několik ohromně silných momentů (zejména v případě „Nikopoia“ a „Immaculata“), zajímavé téma ani zajímavou vizuální stránku (už třeba jen promo fotky kapely jsou výtečné). Z tohoto ohledu je to rozhodně super – takovéhle atributy lze u hudebního počinu hodnotit jenom a pouze kladně. Přesto musím upřímně říct, že navzdory všem kvalitám „Benedicere“ i navzdory tomu, že nedokážu říct, co přesně bych si představoval jinak, jsem se třeba u „Haunted Summer“ bavil prostě víc. Ačkoliv je pravda, že velký počet poslechů dojem z novinky hodně zlepšil, protože nyní mě to baví o poznání víc než těsně po vydání, tak kdo ví, jak se to vyvine s odstupem měsíců. Nicméně abychom to už nějak uzavřeli – „Benedicere“ je pořád dost nad průměrem, to je bez debat, a za pozornost rozhodně stojí, už jen díky těm několika bez přehánění excelentním momentům.


Zalys – Reminiscences

Zalys - Reminiscences
Země: Francie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 10.3.2015
Label: Arecibo Records

Hrací doba: 39:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Zalys

Zalys je na první pohled vcelku nenápadný jednočlenný projekt, jehož zemí původu je Francie. Jistou zajímavostí, kterou by se však asi slušelo zmínit, je to, že onen jeden člen vlastně není člen, nýbrž členka­… ono to totiž jen dle jména není moc poznat, protože si říká jednoduše M

Dobrá, oč se tedy jedná? Popravdě řečeno, onen žánrový popis toho, co pod hlavičkou Zalys vychází za muziku, není ve své podstatě nijak zvlášť obtížný. Stačí jen zmínit klíčové pojmy – dark ambient, vesmír. Kdo není úplný hudební začátečník, měl by už pomalu mít představu, jak produkce Zalys asi bude znít, protože… prostě vesmírem prostoupený dark ambient, přesněji to snad ani popsat nelze.

Vraťme se však ještě o kousek zpátky k představování Zalys, abychom měli ponětí o tom, jakou pozici má v diskografii projektu deska „Reminiscences“, jíž se nyní máme věnovat. Jak už tomu u mnohých jednočlenných projektů z oblasti podobně experimentálních žánrů bývá, i Zalys totiž provází poměrně dost vysoká kadence vydávání nových počinů. První nahrávky se začaly objevovat v roce 2013 a od té doby už se na kapelním Bandcampu stihlo nashromáždit celkem 14 obálek. Pravda, část z toho tvoří dva singly, nějaké splity, nějaká minialba, pořád to ale máme pět desek, jestli správně počítám. A jen loni se objevilo pět různých nahrávek. Konkrétně „Reminiscences“ vyšlo v březnu.

Deska nabízí necelých 40 minut minimalistické temné atmosféry (takovouhle větu jste po prohlášení, že jde o space dark ambient, jistě čekali), přičemž na finálním výsledku si cením především dvou věcí. Tou první je to, že onen vesmír je z „Reminiscences“ skutečně cítit a přinejmenším tedy na mě ta muzika tou proklamovanou kosmickou náladou vážně působí. Možná si řeknete, co to jako má být za blbost, ale chtěl jsem tím naznačit, že to není vesmír jen co do grafické stylizace a tím, co si skupina napíše do biografie, ale že ta atmosféra je v tom opravdu schovaná, což je samozřejmě super.

Druhé pozitivum s tím pak souvisí a vlastně právě z něj plyne to první. M. totiž umí velice hezky pracovat s takovými těmi temnými táhlými (pa)zvuky a minimalistickým šumem, z nějž pak všechen ten hvězdný prach a mlhoviny plynou. Řečeno jinými slovy, je v tom ukryta taková ta majestátní a respekt budící hloubka nekonečného prostoru. A toho si docela cením, neboť právě tohle u podobné hudby hledám a vyžaduji.

„Reminiscences“ je tím pádem velice příjemný počin, jenž milovníky dark ambientních hloubek bavit určitě bude. Na druhou stranu, není zase třeba z toho dělat nějaké veledílo, protože s nějakou výjimečnou hudební formou nebo výjimečnou kvalitou Zalys zase nepřichází. Nicméně i navzdory tomuto se mi „Reminiscences“ líbí, jeho poslech mě poměrně bavil a klidně si dokážu představit i to, že bych si od tohohle projektu zcela dobrovolně pustil i nějaký další počin. Jenom se trochu bojím, aby se to díky velkému množství nahrávek nezvrhlo v jeden šumící stereotyp…


Forndom – Flykt

První pohled (Skvrn):

Forndom - Flykt
Země: Švédsko
Žánr: dark ambient / neofolk
Datum vydání: 19.6.2015
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. För världarna nio
02. När Alvkungens rike faller samman
03. Bäckahästen
04. Flykt
05. Återkomst

Hrací doba: 24:48

Odkazy:
facebook

Není to tak dávno, kdy jsem v recenzi na album kanadských Musk Ox poukázal na letošní neofolkovou bídu. Od té doby sice nějaký ten měsíc uplynul, ale situace nedoznala výraznějších změn. V prvé řadě nevyšla žádná deska žánrových klasiků. Na nové Tenhi, Empyrium, Wardruna či na :Of the Wand & the Moon:, na ty všechny se musí nadále čekat. A doufám, že ne dlouho, protože méně známý závěs toho letos příliš nepředvedl.

Za jakous takous zmínku stojí třeba finští Nest. Ačkoliv se kapela vrací s novou desku po dlouhých osmi letech, „Mietteitä“, jak se novinka jmenuje, příliš pozornosti nezískala, a abych byl upřímný, ani mě to nepálí. První poslech mi dal totiž jasně najevo, že zde se mi do hlubšího objevování nechce. Mnohem zajímavěji na mě zapůsobilo rakouské těleso Jännerwein, ovšem i tady to není bez výhrad. „Eine Hoffnung“ z pera Rakušanů se příjemně poslouchá, ale stoprocentnímu prožitku brání pro změnu jazyková bariéra. Instrumentální složka zde hraje spíše druhé housle, a i když je fajn slyšel němčinu i v nepoznané ladnější podobě, jako tímto jazykem nevybavenému mi zůstává podstatná část jinak slušného materiálu skryta. Ještě jedno další jméno však v rukávu mám a u něj už pro zbytek textu zakotvíme. Řeč přijde na švédský projekt Forndom (původně Heathen Harnow), za nímž stojí osoba jistého H. L. H. Swärda.

Tradiční recenzentské výlety do hudební historie zainteresovaných utněme hned v zárodku, neb první hudební rašení tu je až spolu s letoškem, kdy na svět přichází studiový debut – minialbum „Flykt“. A vychází hned na labelu Nordvis, který vydal třeba některé verze nahrávek Summoning, Skogen či Panopticon. Tudíž tam, kde to u jiných začíná u na koleni dělaných demáčů, je Forndom o krok dál. Nebo spíš o dva. Nejenže se „Flykt“ dočkalo soudě dle obrázků krásného „ápětkového“ zpracování, ale taktéž svého vyprodání. A ono není divu. Swärd užívá obdobných vyjadřovacích prostředků jako vzdálení předci a funguje to. Nebojí se střídmosti a může jít příkladem folk metalovým spolkům, které i přes svá velkohubá prohlášení o tradicích prásknou na obal západ slunce osvětlující nespecifikovaný počet trpaslíků po nespecifikovatelném počtu photoshopových plastik.

Teď ale hudba. I přesto, že jsem Forndom zařadil do toho širokého žánrového rance jménem neofolk, minimálně jednou nohou jsme vedle. Neofolk, to jsou kytary, housle, klávesy, tradiční nástroje. Přestože nevylučuji, že na albu se nějaký ten lidový nástroj objevuje, ústřední roli hrají klávesy cílící na jedinou věc – atmosféru. Logicky tak není záhodno očekávat instrumentální komplikovanost, ale zadumanou ambientní temnotu. Právě v ní je však ukryt onen folklórní nádech. Síla tradic, pára vypařující se ze švédských lesů, temný rituál ve jménu nordických božstev. O tom „Flykt“ je. Nikoliv o rozverných housličkách a přizvukující kytaře, ale o skromně podané a zdánlivě minimalistické temnotě. Skrz podobné pocity vzpomínám třeba na Wardrunu. Ano, Norové jsou možná nástrojově i skladatelsky bohatší, ale výsledný dojem je velmi podobný, temný a do pradávných věků odesílající.

Navzdory nástrojové skromnosti nezní Forndom lacině, a pakliže bychom měli hledat jeden z hlavních klíčů, zastavil bych se zde. Zásadní službu vykonává vokální práce, která počin odesílá do úplně jiných sfér, a není na škodu říct, že bez ní by „Flykt“ bylo sotva poloviční. Stejně jako instrumentálně, tak ani vokálně Swärd neexhibuje, rozsah nechává rozsahem být a potichu buduje celý příběh. Hrátky s vícehlasy a ozvěnami zní naprosto přirozeně a organicky. Ctí celek, nekřičí.

I přesto, že někomu může styl Forndom připadat monotónní, opakující se až do zblbnutí a mnou zmíněná skromnost je pouhou nouzovkou, věřte, je tomu jinak. „Flykt“ není ani tak monotónní jako skvěle ucelené a zároveň se nebojí melodií. Jsou jednoduché, folkově zpěvné, ale zaměříte-li se na ně, zjistíte, že jich je dosyta a i díky nim je ona atmosféra natolik uhrančivá. Melodická jednoduchost ale nese své zápory. Garantuji vám, že první poslechy vážně nebudete mít dost a těch 25 minut s radostí sjedete klidně několikrát za sebou, ale postupně nejspíš zjistíte, že to chce brzdu. „Flykt“ totiž není úplně nejtrvanlivější, a pokud jej budete sjíždět den co den, už vám to nepřijde ani zdaleka tak silné jako prvně.

Forndom

Nicméně trvanlivost je snad jediným záporem, navíc ne nijak enormním, neboť i přes deset otočení se nahrávka dostala bez zásadní ztráty kytičky. Výsledek velmi dobrý, atmosféra nesmírně přesvědčivá, lepší soundtrack do odpařujícího lesa letos neslyšen. Stále však berme v potaz, že jde o 25minutové EP, o předkrm, jenž na své volné pokračování v podobě hlavního chodu nebude dlouho čekat. Dlouhohrající debut má již své jméno, datum vydání (začátek příštího roku) a před sebou úkol porvat se s delší stopáží. Pár týdnů a budeme moudřejší. Do té doby naslouchejte „Flykt“.


Druhý pohled (H.):

Zdá se mi, že projekt Forndom si hned od svého začátku získal poměrně slušnou pozornost na to, že v polovině tohoto roku vydal teprve svoje debutové EP. Na druhou stranu, musí se nechat, že ona pozornost není nezasloužená, jelikož „Flykt“ představuje toto jméno ve velice sympatickém světle.

Takováhle minimalistická atmosféra je vždy trochu ošemetná disciplína, protože je hodně tenká hranice mezi tím, kdy je to ještě kouzelná náladotvorná nahrávka a kdy to nemá na víc než jen být příjemně plynoucí kulisou (a to ještě v tom relativně lepším případě). Naštěstí je to u Forndom ta lepší možnost, jelikož i navzdory debutovému statusu je ta hudba na vysoké úrovni.

Síla „Flykt“ tkví ve vcelku prostém faktu, že ten počin funguje přesně takovým způsobem, jakým by takováhle náladotvorná hudba fungovat měla – skutečně tu náladu tvoří. Pokud někdo touží si do svého obýváku pustit trochu toho potemnělého a mlhou opředeného severského lesa, třeba právě „Flykt“ to dokáže, čehož si osobně cením, jelikož přesně tohle je tím, co od projektů jako Forndom chci a očekávám.

Úspěšně mohu minialbu vytknout vlastně jen jednu věc, a sice že je místy cítit slušně velký vliv norských sousedů Wardruna. Naštěstí to ale není nic zas tak strašného, co by jinak skvělý dojem z „Flykt“ zkazilo. Když se totiž objeví taková nádhera jako třeba „Bäckahästen“, tak si prostě nejde moc stěžovat, protože je v tom ukrytá atmosféra, síla i hloubka.

Tak jako tak, „Flykt“ jsem si docela oblíbil, takže jsem rozhodně zvědavý, co Swärd předvede na chystaném dlouhohrajícím debutu „Dauðra Dura“, jenž bude za měsíc akorát vycházet. Prvotní neřadový nástřel je skvělý a ukazuje, že je ve Forndom skrytý nemalý potenciál, tak snad se v případě klasické desky také potvrdí…


Thaw – St. Phenome Alley

Thaw - St. Phenome Alley
Země: Polsko
Žánr: dark ambient / experimental
Datum vydání: 1.10.2015
Label: Unquiet Records

Tracklist:
01. n/a/k
02. p/m/g

Hrací doba: 47:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Nutno uznat, že polští Thaw skutečně nezahálejí, činí se opravdu pilně a svou diskografii rozšiřují docela slušným tempem. Poprvé na sebe výrazněji upozornili na jaře 2013, kdy do světa vypustili svůj eponymní debut, na němž předvedli skvělý black metal s hojně dávkovanými vlivy noisu a obecně dalšího experimentu. O rok a půl později, tedy na podzim 2014, jim pak vyšla druhá dlouhohrající deska s názvem „Earth Ground“. Na té Thaw svůj zvuk trochu vyčistili a až na několik experimentálních záchvěvů představili svou spíše black metalovou tvář, byť se jinak stále jednalo o parádní záležitost.

Uplynul sotva rok a Poláci se hlásí o slovo znovu se svým třetím zářezem do řadové diskografie, který byl pojmenován „St. Phenome Alley“. A s nadsázkou by šlo říct, že se s ním Thaw skoro snaží zpátky umravnit to black metalové směřování předchůdce, protože tentokrát se jedná o experimentální záležitost. Ve skutečnosti však obě přítomné skladby vznikly ještě předtím, než bylo natočeno „Earth Ground“, pouze vycházejí se značným odstupem.

Než se ale pustíme do samotné muziky, určitě bude stát za to ztratit ještě několik málo slov o pár zajímavostech okolo „St. Phenome Alley“. Tou asi nejdůležitější je fakt, že obě kompozice, tedy „n/a/k“ a „p/m/g“, jsou produktem čistokrevné improvizace. Vedle toho je také (v tom dobrém slova smyslu – podle mě) zvláštní, že „St. Phenome Alley“ vyšlo pouze na audiokazetě a navíc ve velmi limitovaném nákladu. Bylo totiž vyrobeno pouhých 120 kopií, z nichž 80 bylo na černé kazetě a 40 na bílé kazetě. Pokud byste však o tuhle raritku měli zájem, asi vás moc nepotěší, že už je to rozebráno do posledního kousku.

Minimálně dvakrát už jsem vlastně naznačil, oč na „St. Phenome Alley“ půjde – to když jsem řekl, že se tentokrát jedná o experimentální záležitost a že jde o dílo improvizace. Ačkoliv jsou Thaw přece jen považováni především za black metalovou skupinu, na jejich novince se žádný metal nenachází. Jde o čistě dark ambientní nahrávku, již provází až na dřeň ohlodaný minimalismus. Skutečně není na místě očekávat jakékoliv melodie, kytarovou agresi nebo cokoliv na tenhle způsob. Náplní „St. Phenome Alley“ je takové to pověstné „skoro-ticho“, plíživý šum a tajemné (pa)zvuky. V obou skladbách však k nějaké gradaci přece jen dojde, když se do všudypřítomného minimalismu začnou přidávat bicí, a v obou případech jde o vrcholné momenty nahrávky, a to ať už se bavíme o 13. – 15. minutě „n/a/k“ nebo 19. – 20. minutě (kam se ale postupně směřuje už někdy od 15. minuty) „p/m/g“. A ve druhé jmenované se v oné nejnátlakovější chvíli dokonce přidají i hutnější kytary.

Z výsledné podoby „St. Phenome Alley“ mám ovšem poněkud rozporuplné pocity. Výše zmiňované pasáže jsou rozhodně výborné. Dále se mi obecně líbí hodně temná, skoro až dusivá atmosféra, již se Thaw podařilo zhmotnit a ještě vyšperkovat skvělou obálkou, která k vyznění alba určitě sedí. Na jeden pokus je tohle všechno dost na to, abych si „St. Phenome Alley“ regulérně užil. Nicméně při dalším poslechu se ten účinek kolikrát nedostaví a deska se víceméně zvrhne jen v potemnělou kulisu, která si o pozornost nedokáže říct. A tyhle dva protichůdné názory se ve mně trochu mlátí a pořád se vlastně nedokážu rozhodnout, zdali mě „St. Phenome Alley“ baví, anebo spíš nebaví. A i když je mnohdy pravda uprostřed, tady to neplatí, protože zde je pravda jednou tam a podruhé na úplně opačné straně.

Thaw jsou určitě hodně zajímavou kapelou a ani „St. Phenome Alley“ na tom nic nemění. Přesto se ale nemůžu ubránit dojmu, že jsem doufal, že ta deska bude víc strhující. Hodně jsem se na novinku těšil, protože představa čistě experimentálních Thaw mě lákala, ale do té vyložené spokojenosti mi tam ještě ždibec schází. Když to srovnám s tím, co Poláci předvedli ve svém předchozím experimentu, uhrančivě rytmické „Earth Grounded“ (která navzdory názvu nepochází z desky „Earth Ground“, nýbrž ze splitu s kolegy Echoes of Yul), pak „St. Phenome Alley“ bohužel prohrává. A budu-li srovnávat čistě jen s řadovými deskami, pak „Thaw“„Earth Ground“ si s odstupem pustím asi radši a debut stále zůstává nesesazen ze svého trůnu. Navzdory tomu všemu by však bylo trochu neférové označit „St. Phenome Alley“ za špatnou věc, protože do toho má zase daleko, a aby to nevyznělo jen jako srabácké couvání před koncem recenze, můžu tenhle názor podložit prohlášením, že jsem stále upřímně rád, že jsem si stihl uzmout jednu z oněch 120 kazet pro sebe.

Thaw - St. Phenome Alley


Druhý pohled (Atreides):

Thaw potřetí během tří let, opět docela jinak a opět na výbornou. Precizní, úderný buchar z černého kovu tentokrát vystřídaly nebývale rozměrné ambientně-dronové plochy, čímž se „St. Phenome Alley“ postavila do přímého protikladu „Earth Ground“. Dvě skladby, každá natažená do délky více než dvaceti minut, ukazují posluchači odlišnou tvář kapely, která byla prozatím nejvíce patrná na eponymním debutu, ale ani zdaleka v jeho rámci nedostala takový prostor jako na letošním počinu.

Jak to bývá v žánru zvykem, obě rozsáhlé kompozice postupně bobtnají a nabalují na sebe vrstvu za vrstvou. Úvodní ruchy ozvýající se do nicotného prázdna prvních minut „n/a/k“ střídá naříkání kytary a následný nástup monotónních bicích čarujících hypnotickou atmosféru. Stupňující se napětí však jen poleví v oblouk vyskládaný z hluku a ruchů, které překlenou klidnou část mezi první a druhou skladbou, přičemž plynule navazující „p/m/g“ se noří ještě hlouběji do vod drone ambientu. Omamný úvod alba přechází ve fyzicky nepříjemnou paranoiu a depresi, které se během poslechu nelze zbavit. Kytara na pozadí čím dál víc skřípe a lomozí, zatímco bicí tepou v rytmu skomírajícího srdce, aby následně prolnuly s hlukovými výjezdy a nakonec umlkly docela. Vrchol doprovází vědomí, že již brzy nastane konec, zánik, že nezbude nic než prázdnota, hlubina, do níž se vše vybudované zpět propadne a nevyjde zpět. Katarze a střízlivění.

Thaw

Pokud „Earth Ground“ bylo spalující slunce, které sežehlo půdu se vším živým, co po ní kráčelo, „St. Phenome Alley“ je vodní masou. Pohlcující objetí, z něhož se člověk nevymaní, dokud jsou Thaw u slova, je již nepsanou samozřejmostí, na kterou je člověk u Poláků zvyklý, jen tentokrát je mnohem méně destruktivní… tedy, alespoň fyzicky. Zároveň však přináší rozmazané kontury a nejasný směr, kterým se ubírá, a tedy i poněkud nejisté uchopení nahrávky, pro jejíž hlubší obsažení je potřeba více poslechů. Přesně ten moment, kdy album dohraje, a člověk si řekne: „Bylo to dobré, ale…“

Ale. Něco tomu chybí. Nebo snad přebývá. Ale co? Smysl? Význam? Nedostatek instrumentů? Nápadů? Nelidského řevu? Většina takových pověstných „ale“ se vyjasnila s důkladným seznámením, které zabralo mnoho hodin. Nicméně i tak si myslím, že nějaký výraznější, možná agresivnější, ničivější závěr by rozhodně slušel a dal tak posluchači něco, nač celou dobu čeká a k čemu podvědomě směřuje. Ale i přesto mě „St. Phenome Alley“ uchvátila – především prostorem, který poskytuje pro vlastní běsy posluchačovy. A pokud se takhle zapsala skupina, jejíž hlavní doménou budiž především industriální black metal, rozhodně to není vůbec, vůbec špatné. Podobě jako v případě Progenie terrestre pura a jejich ambientně-vesmírného ípka „Asteroidi“ mi tedy nezbývá než doufat, že se Thaw podobným směrem vydají v budoucnu znovu, protože jak je vidět, na výborné nápady tahle kapela rozhodně nestrádá.


Diablerets / Inner+Black – split

Diablerets / Inner+Black - split
Země: Švýcarsko
Žánr: drone / noise / dark ambient
Datum vydání: 4.5.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 08:16

Odkazy Diablerets:
facebook / bandcamp

Odkazy Inner+Black:

K recenzi poskytl:
Aesthetic Plague Agency

Je hudba, která prostě není pro měkké sráče. A věřte mi, že tím rozhodně nemám na mysli heavy metal. Dnes se zaměříme na jeden počin, který je určen těm z vás, kdo si libují ve zvukové depresi a mají rádi, když se je hudba snaží terorizovat…

Tento bezejmenný počin je splitkem (vydání jen tak mimochodem proběhlo na sedmipalcovém vinylu v limitaci 100 kopií) dvou prapodivných formací. Začněme třeba u Diablerets, což je projekt operující někde mezi Velkou Británií a Švýcarskem. Tohle duo má prozatím na kontě jednu desku s úsporným názvem „I“ a na aktuální split přispělo skladbou „Soul Adrift“. Jedná se o mrazivý dark ambient, do něhož se postupně zanoří i další dronově-noisová vrstva pazvuků, nad níž se stále vznáší ústřední monotónní hypnotická melodie. Je nutno zmínit také to, že k tomuto Diablerets navrch přihazují i maniakální extrémní vokály, nad nimiž by asi neohrnul nos ani sám Attila Csihar, který je v tomto oboru hlasivkového šílenství vyhlášeným mistrem.

To druzí Inner+Black jsou, jak se zdá, ještě větší výtečníci. O téhle skupině, formaci, projektu nebo co že to ksakru je nelze zjistit vůbec. Pomineme-li strohou informaci, že zemí původu je Švýcarsko, pak nic jiného dohledat nejde… dokonce ani nevím, jestli má tohle na kontě nějaké nahrávky z minulosti, anebo je účast na tomhle sedmipalci prvním sonickým hnusem, jaký pod značkou Inner+Black vyšel.

Tak či onak, přístup „Merkelig kinesisk skrikende på maling“ je v lecčems obdobný jako u „Soul Adrift“… opět je se jedná o pomalou a záměrně nepříjemnou záležitost, která se nemilosrdně zařezává pod kůži. Rozdíl je snad jen v tom, že příspěvek Inner+Black postrádá i ten náznak melodie a že jde o ještě o kus hnusnější a depresivnější záležitost, jejímž jediným záměrem je znechutit posluchači život. Tentokrát už jde o čistě drone / noise / industriální zlo, jemuž nechybí obrovská porce působivosti.

V průběhu textu jsem používal slova jako hnus, deprese, nepříjemnost, šílenství… Nicméně, ve všech případech to bylo myšleno v „pozitivním“ slova smyslu. Tohle splitko trvá pouhých osm minut, ale i tak je velice pohlcující a není sebemenší problém se v něm utopit a strávit s ním větší množství poslechů, než by člověk od osmiminutové nahrávky vůbec čekal. „Soul Adrift“„Merkelig kinesisk skrikende på maling“ nabízejí lehce odlišné pojetí akustického extrému, ale i přesto k sobě obě skladby atmosférický pasují, dohromady fungují a tvoří ucelený počin. Pokud vám podobné žánry nejsou cizí, tak tohle rozhodně stojí za slyšení a podle mě i za koupi.


Vowels – Seasonal Beast

Vowels - Seasonal Beast
Země: Itálie
Žánr: dark jazz / dark ambient
Datum vydání: 12.12.2014
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Harvest
02. Magnificat
03. As Seasonal Beasts
04. Here Comes San Zampanò
05. Thiudareik
06. Until Kingdoms Come

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Jakkoliv nám to může nevonět, pořád jsme klasifikováni jako stránka primárně o tvrdé hudbě. Rozličné žánry sice ukrajují z prostoru věnovaném metalu čím dál víc, avšak je to stále hudba kovu, která Sicmaggotu dominuje. Není tak divu, že jsme zásobeni nahrávkami dotýkajících se především tvrdšího hudebního spektra. O to je příjemnější, tedy mluvím-li za sebe, když si k nám najde cestu deska, která ze zajetých kolejí vybočuje. Důvod, proč jsem na recenzování novinky italských Vowels před (nepublikovatelně dlouhou) dobou kývnul, byl právě takovýto. Žánrové zařazení „dark jazz“ přece jen slibovalo něco víc než nás týden co týden navštěvující power metal. A jak že se k nám „Seasonal Beast“ zatoulalo? Ne náhodou. I Vowels v minulosti drtili metal, konkrétně jeho odnož vybarvenou do atmosféricky černé.

Italové na scéně působí již sedmým rokem a i za toto relativně krátké období evidentně urazili dlouhou cestu. Až po aktuální řadovku mi sice byli pečlivě utajováni, nicméně onen postupný vývoj lze zpětně bez problémů odvodit. První vydané nahrávky, převážně dema a minialba ukazují zcela jasně na black metal. Hádám, že i v jeho vodách jižané nestáli na místě, což vykrystalizovalo až v plnohodnotný debut „Hooves, Leaves & the Death / As December Nightingales“ z před tří let. V jeho souvislosti už nevídám jen zmínky o black metalu, skloňovány jsou již také slůvka jako ambient či noise. „Seasonal Beast“ jde ještě dál. Vowels zde dali black metalu jasné sbohem a vyrukovali s dark jazzovou deskou se vším všudy.

Takovouhle muziku si nechávám líbit stále víc. Pomalé tempo, nikam se nespěchá, ne nadarmo slýchávám i spojení doom jazz. U „Seasonal Beast“ jsem však hned s prvními tóny ostře narazil. Způsobem, kterým rozhodně nenarážím každý druhý den. První tóny ukázaly, že je to blízko, mnohdy až tísnivě blízko a dávkám poslechů jsem se zdráhal. V některých momentech jsem měl pocit, že Vowels mluví za mě a místy to byla muzika, kterou bych snad v nějakých utopických představách sám produkoval. A i proto jsem „Seasonal Beast“ raději okamžitě umlčel. Desku jsem pokaždé odložil, snad že to bude příště slavnější, a hleďme, nakonec přece slavím dílčí vnitřní úspěch. Jde to, „Seasonal Beast“ doposlouchávám poprvé, podruhé i posedmé. Pes byl zakopán v songu „As Seasonal Beasts“, v němž (křečovitě řečeno) slyším kus sebe samého. Ta trubka má takové zvláštní kouzlo, které jsem nebyl schopen či spíš ani nechtěl absorbovat. Ve zbytku hrací plochy to ve mně už tak nehrkalo a trocha té objektivity snad bude k nalezení.

Vowels album vystavěli na souhře kytary a klavíru, přičemž ani ostatní nástroje nezůstávají pozadu. Tu a tam se objeví trubka, občas to zezadu jistí bicí. Italům nejsou cizí ani polohy směřující k ambientu, jenž se umně proplétá celou deskou. V pomalejších klavírních pasážích Vowels odkazují třeba na geniální Bohren & der Club of Gore, ke kterým je to pravděpodobně úplně nejblíž. O opisování ale rozhodně nejde. Italové si častěji vypomáhají akčnějšími party, které celou desku kouskují, a ačkoliv samy o sobě nepatří k tomu horšímu z „Seasonal Beast“, celistvosti materiálu zrovna nenapomáhají. Ačkoliv hraje instrumentální složka prim, i vokály se občas chopí slova. Zřídka, ale s jistotou, podobně jako u Godspeed You! Black Emperor.

Přestože se o „Seasonal Beast“ nedá bavit jako o nedělitelném monolitu, důraz byl jistě kladen na celkové vyznění. A právě v tomto ohledu Vowels za žánrovými špičkami ztrácí. Ať poslouchám, jak poslouchám, po vyslechnutí celé desky nijak očarován nejsem. Spoustu momentů se nebojím označit za strhující, ale většinou nesměřují ke zdárnému cíli, vrcholu. Jen se rozutečou do kamsi a člověk z nich ve finále nic nemá. Tak tomu bohužel je a další poslechy mě v tom jen utvrzují. Točit mohu „Seasonal Beast“ hned několikrát za sebou. Spíš než kvůli toužebným návratům je to kvůli hledání něčeho, co deska patrně vůbec neobsahuje. Konkrétní příčinu lze přitom hledat jen velmi obtížně. Vždyť na papíře je vše, jak má být. „Seasonal Beast“ je skladatelsky i instrumentálně rozmanité a hlavně z něj sálá upřímnost. Desku nejspíš brzdí nejjemnější pasáže, které nejsou špatné, ale je jich možná až příliš. Excelentní kousky jako „Here Comes San Zampanò“ (byť velice podobný kanadským Gris) či „Until Kingdoms Come“ pak posluchače nachází v rozespalém rozpoložení, což je bez debat škoda.

Ve chvíli, kdy deska hraje, je neustále co objevovat, materiál je to opravdu vrstevnatý, hledám však jiskřičku, která by mě přinutila otočit znova. Mrzutý jsem už jen kvůli tomu, že z počátku to vypadalo zcela opačně. Zkoušet to budu rád dál, ale prvotřídní požitek je stále v nedohlednu. Velký potenciál do budoucna zde přesto vidím, a další kroky Vowels tak bude záhodno sledovat. Třeba se Italové v dark jazzových kolbištích usadí a příště už nebudu muset jen potěšeně hledat, ale také nerušeně naslouchat.