Archiv štítku: dark ambient

Hradby samoty V

Hradby samoty V
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: 777 Babalon, Abandoned Asylum, Paprsky inženýra Garina, Sui Generis Umbra

Sobota: Blahosklonnost a shovívavost, Hluková sekce, In Slaughter Natives, Lamia Vox, Svartsinn, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

Rosický zámek přivítal industriální festival Hradby samoty již podruhé. Když se dark ambientní tóny rozléhaly prostorami zámku před dvěma lety poprvé, nebyl jsem u toho – na rozdíl od loňského ročníku, jenž se odehrál na hradě Veveří, kam mě dotáhlo především zvučné jméno neofolku, :Of the Wand and the Moon:. I letošní ročník pro mě nachystal podobného osobního headlinera, po desetileté nečinnosti se z komatu probral polský dark ambientní skvost Sui Generis Umbra a jedním ze dvou vystoupení, která uskupení pro letošní rok ohlásilo, poctilo právě i Hradby samoty. Vyjma Sui Generis Umbra se pak objevil i slušný zástup dalších zvučných jmen: In Slaughter Natives, Lamia Vox, nebo Svartsinn.

Do Rosic naše výprava dorazila někdy po čtvrté odpolední a po krátké, zato však nutné prohlídce merche (kde jsem ukořistil aktuální CD Oranssi Pazuzu a Falkenbach) rozbalila ležení v přilehlém kempu. Po obhlídce okolí následovalo seznámení s programem a občerstvení v zámecké hospodě. Ta se ukázala být v porovnání s loňskem velmi dobře vybavena, minimálně já jsem za celou dobu nenarazil na jedinou frontu na pivo. Což byla změna sice příjemná, nicméně zbytečná, neboť čepovaný Vyškov se dal pít jen s notnou dávkou sebezapření a mnohem lepší volbou bylo opuštění areálu a návštěva nějakého blízkého napajedla. Naproti tomu mi kuchyně několikrát dobře posloužila dobrým jídlem, který sice byl typicky hospodský (klobása, hermelín, guláš), to ale na chutnosti a rychlosti obsluhy nijak neubralo.


Pátek:

Ale k hudbě. Festival měl otevřít polský dark ambientní projekt Abandoned Asylum a já se ještě notnou chvíli před jeho začátkem přesunul do Divadla, hlavní stage letošních Hradeb samoty. Musím se přiznat, že některé mé požadavky, které na tento atmosférický žánr kladu, splnil na výbornou. Táhlé, ponuré zvukové stěny mě poměrně spolehlivě unesly kamsi mimo realitu. Konkrétní kontury hudby mi sice v hlavě nezůstaly (ono jich stejně moc nebylo), jako spíše výsledný dojem, který zůstává veskrze kladný. Jediné, co bych vytkl, je umístění v programu, neboť něco takového bych si klidně dal na samý závěr dne a nikoliv na rozjezd. V jeden moment jsem se přistihl, že mě hudba Łukasze Czajky téměř dokázala odeslat až do říše snů a to rozhodně není stav, který na úvod festivalu vyhledávám.

Další uskupení Paprsky inženýra Garina bylo pravým opakem. Zprvu jsem vůbec netušil, oč má jít, nicméně vše se ukázalo během tahání nástrojů na pódium. Vedle bicích a šestistrunky tu byly rezavé sudy, trubky a další hromady šrotu a nástroje jako kladiva nebo bruska. “Zvučení” způsobilo v programu zhruba hodinovou sekeru, výsledek ale rozhodně nebyl marný. Zběsilý industrial založený na hluku mučeného kovu byl něčím skutečně ojedinělým, především i díky tomu, že celé vystoupení nebylo jen o hudbě, ale o celém dění na pódiu, které svým způsobem nemělo kdovíjak daleko k performanci. Po Paprscích inženýra Garina jsem se rozhodl ve jménu další regenerace vynechat slovenský projekt Phragments, nicméně se neočekávaně protáhl a z následujících Italů Bad Sector jsem viděl sotva konec.

Zato následující vystoupení jsem si rozhodně ujít nenechal – došlo totiž na uhrančivou eLL, Maciela a nově i Joannu, která se k Sui Generis Umbra připojila se svým cellem teprve nedávno. Očekávání byla nemalá, vystoupení polského uskupení je však pohřbilo hluboko pod sebou. K tříčlenné sestavě přibyla pro potřeby koncertu slečna sekundující Macielovi u kláves, bubeník a tanečnice. Celý set navíc Sui Generis Umbra pojali velkolepě a musím říct, že tohle byl návrat na pódia ve velkém stylu. Set začal skladbou “No Sun” z první desky “Ater” a v podobném, silně dark ambientním a atmosférickém duchu se nesla celá první polovina vystoupení. Změna přišla s “Heta Rae” z posledního, deset let starého alba “Amok”, a spolu s ní i madam psychedelie. Následovala směsice neskutečná směsice nenávisti a perverzu, přímý útok na nejniternější lidské pudy a touhy. “Psychomania” s neskutečným závěrem, volně se přelévajícím do “Virtuoso of Perversity”.

Když kladiva temné elektroniky udeřily nejhlasitěji, z deklamující eLL se stal černý přízrak, zmítající se v křečích zběsilých rytmů. Silné deklamace střídal šílený šepot a ještě šílenější jekot. Skladbám hodně přidal živý buben, vystoupení zase bílá, přízračná víla, která se doplňovala s eLL oděnou v rudý šat. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ani jednou pořádně neslyšel cello, od kterého jsem si sliboval, že skladby posune ještě o kus dál oproti albu. Sui Generis Umbra nicméně pokračovali novou skladbou (a příslibem nové desky) a celý set uzavřeli “Ritus “Sacer Militaris”, během níž eLL pochodovala na pódiu s rudou vlajkou ozdobenou jednoduchým logem kapely. Pro mě vrchol festivalu.

Následující 777 Babalon sice byli dobří a rovněž odvedli parádní výkon, pořád se ale pohybovali ve stínu Sui Generis Umbra a lidé se z jejich setu pozvolna vytráceli. To ale mohlo být způsobeno více než hodinovým zpožděním, díky kterému Slováci začali hrát někdy kolem půl třetí, tedy v době, kdy už dávno měli skončit. Nicméně jsem rád, že jsem vytrval a zůstal, ačkoliv tělo už si žádalo odložení do spacáku: hutný dark ambient se na pódiu setkal s noisem, black metalovou kytarou a blastbeaty. Celá směsice měla vážně sílu, a to i přesto, že jsem ji pozoroval ze zadní části Divadla, kde bylo v jednom z výklenků několik míst k sezení. 777 Babalon ve mně zanechali velmi dobrý dojem a rozhodně se s tímhle jménem nesetkávám naposledy. Po skončení jejich setu následovala už jen cesta do stanu a vydatný spánek.


Sobota:

Probuzení, mírná kocovina a stále nedostatek spánku. Na Hradby samoty jsem přijel s notným deficitem, který se díky zpoždění programu ještě podařilo prohloubit, a proto jsem většinu dne suverénně prospal s tím, že do začátku programu je času dost. A vyplatilo se – ze sobotního programu jsem stihl mnohem víc položek, než jsem původně očekával, že by se mi mohlo podařit. Sic to zčásti opět bylo díky několika zádrhelům v programu. Stejně jako první den jsem se i v sobotu zdržoval především v prostoře Divadla a do stage umístěné v atomovém krytu téměř nezavítal. Možná je to škoda, nicméně si myslím, že hlavní scéna nabízela více než zajímavý a pestrý program, a pokud člověk zůstal jen u ní, rozhodně neprohloupil.

Sobotní večer začalo české duo Blahosklonnost a shovívavost. Instalace pódiové scény opět přinesla, stejně jako v případě Paprsků inženýra Garina předchozí den, zpoždění, ačkoliv tentokráte pouze půlhodinové. Nicméně i tentokrát se vyplatilo počkat, co tahle dvojice přinese. Na pódiu se objevil obrácený kyberkříž poskládaný ze starého hardwaru a hromady drátů, hlavní protagonista se pak zaopatřil maskou posetou knoflíky, kterými upravoval produkovaný bordel, v přímém kontrastu s ním fungovala pohledná slečna, která prznila své elektrické cello. Tomu všemu vévodila úchylná videoprojekce poskládaná z jakéhosi japonského filmu. Čtyřicetiminutová vlna hluku a drsného ambientu byla výborná a večer skvěle otevřela.

Naproti tomu další jméno v programu jsem nadšeně vyhlížel a kladl na něj nemalá očekávání. Ruská kráska vystupující pod jménem Lamia Vox přivezla do Rosic svůj okultní ambient, a ačkoliv celou dobu byla schovaná za pultem, odkud ovládala svoji hudbu a těšila publikum zpěvem, její set díky tomu na uhrančivosti nijak neutrpěl. Sibiřští šamani se střetli s nitrem lidské mysli a elektronikou, a pokud je Lamiina hudba z alba především zádumčivá, v živém podání zatraceně ožila a dostala ten správný rituální nádech. Naproti tomu norský one man projekt Svartsinn sice měl nepopiratelné kvality, ale tolik jako dvě předchozí vystoupení mě neoslovil. Nebylo to špatné, ale pokud Lamia byla celou dobu zakleta do světel notebooku a hudebních hraček, pro Svartsinn to platilo dvojnásob. J. R. Pettersen sice předvedl pěkný ambient, oproti Lamia Vox a Blahosklonnosti a shovívavosti poněkud zaostával. V jiném kontextu by možná vynikl víc, ale takhle jen “docela dobrý”.

Po Svartsinn jsem se tedy rozhodl navštívit bunkr, neboť jsem zjistil, že nejen hlavní stage zpoždění provází. Atomový kryt se rovněž potýkal s časovou dilatací a díky tomu jsem tak tak stihl začátek Hlukové sekce, která tak budiž jediným setem, který jsem v krytu zhlédl od začátku do konce. Set téhle hlukové kolaborace nelze komentovat jinak než parafrází popisku kapely: Noise, noise, noise! Tohle bylo po zatěžkaném, pomalém ambientu přesně to, co jsem potřeboval a bylo to kurva povznášející. Nevím, co víc dodat, snad jen, že přesně v duchu tradice “v nejlepším se má skončit” se tomuhle ukrutnému bordelu podařilo v naprosté extázi vyhodit pojistky dobrých pět, deset minut před koncem setu. Snad to jen dokládá, jak kulervoucí to bylo.

Díky krátkému občerstvení, během kterého jsem se trochu oklepal z Hlukové sekce, jsem dorazil do Divadla zhruba deset minut po začátku The Devil & the Universe. Na tenhle dark wave/ambient z dílny ikony rakouské scény, Ashleyho Dayoura, který je světu známý spíše díky goth rockové kapele Whispers in the Shadow, jsem měl políčeno už delší dobu a tak mě trochu zamrzelo, že jsem přišel o něco později, než jsem chtěl. K mému překvapení postrádalo duo typické kozí masky a hudba to byla zatraceně živelná. Dvoje perkuse, samply, klávesy a baskytara skýtaly v režii Ashleyho a jeho spoluhráče Stefana Elsbachera pěkně našlápý a energický set. Hrálo se z obou desek, debutové “:Imprint Daath:” i loňské “:Evoking Eterninty:” a rituál podmázlý velmi podařenou projekcí přímo vybízel k tanci. The Devil & the Universe mě tak velmi příjemně potěšili a vystoupení v rámci Hradeb samoty mi bylo příjemným odčiněním za promeškaný koncert z loňského listopadu.

Po vydařeném rituálu přišli In Slaughter Natives. Mě, coby nepolíbeného jejich tvorbou, naprosto s přehledem rozštípali svým martial industrialem na kaši. Hrubé deklamace, pochodové rytmy a temné dunění zarývající se hluboko pod šedou kůru mozkouvou. Sakra, to aby se člověk skoro styděl, že něco tak skvělého neznal dřív, než to slyšel prvně. Věřím, že bych si jejich set pak užil ještě o něco víc, protože už takhle to bylo skvělé a pro mě parádní zakončení večera. Ačkoliv bych možná délku setu uvítal trochu kratší, rozhodně na mě udělali stejně dobrý dojem, jako předchozí dvě vystoupení. Jeden z vrcholů už tak vydařeného večera.

Už už jsem byl rozhodnut, že po In Slaughter Natives se odeberu na kutě, neboť po dosti vyčerpávajícím programu jsem byl utahaný jako pes, tu jsem ale z prostor Divadla zaslechl něco, co znělo, jako když člověk mučí psa. Když jsem krátce nahlédl, zjistil jsem, že zvučí poslední kapela večera, My Live Evil, což vypadalo zhruba tak, že na pódiu stáli dva muzikanti (?) se saxofony, náhodně do nich foukali a ještě náhodněji mačkali jejich klapky, to vše přes samplovanou vážnou hudbu. Ačkoliv podobnou avantgardu bych jindy neskonale uvítal, protože to bylo fakt divné (sice ne tolik jako Asuna, ale pořád dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost), usoudil jsem, že něco takového bych už asi nedal a raději se do stanu skutečně odebral. To jsem však netušil, že i v kempu bude slyšitelnost tohohle sboru chorých slůňat pořád velmi dobrá a tu půlhodinku hodnou blázince si vyslechnu sakumprásk celou. Co tak říkali moji kolegové, v průběhu vystoupení to bylo ještě o něco šílenější, nejen díky slečně s proklatě zařízlými pysky v legínách. Pokud na tuhle zběsilost ještě někdy v životě narazím, upřímně doufám, že v trochu lepší kondici, protože tohle je přesně věc, kterou bych někdy rád zažil na vlastní kůži.

Ale k festivalu. Z pátých Hradeb samoty jsem si odvezl veskrze pozitivní dojmy. Ačkoliv hlavním tahákem pro mou maličkost byla především Sui Generis Umbra (na Castle Party do Polska, kde se odehraje jejich druhé vystoupení, se mi vážně příliš táhnout nechtělo), rozhodně nelituji. Oproti loňsku mi line-up sedl podstatně víc a přišlo mi, že hlavní scéna byla podstatně pestřejší a barevnější (jakkoliv duší stále černá), co do výčtu žánrů, ale i co do performancí, projekcí a vůbec pódiové prezentace kapel. Upřímně mě mrzí, že jsem si nenašel více času, který bych strávil na druhé stagi, ale jak jsem již jednou zmínil, i ta hlavní nabízela dost skvělé hudby, která za to stála i v těch mně neznámých případech. Co mi ale na Hradbách samoty bylo sympatické ze všeho nejvíc, to byla téměř rodinná atmosféra. Sice bych uvítal o něco větší počet návštěvníků, letošní ročník na druhou stranu nabídl ještě komornější prostředí než loňské Veveří. Možná právě výběrem prostoru. Tak či onak, i přes pár neduhů se páté Hradby samoty rozhodně vyvedly a nezbývá než se těšit na příští ročník.


Dancing Deadlips – Song of the Flight

Dancing Deadlips - Song of the Flight
Země: Polsko
Žánr: dark ambient / experimental / minimal
Datum vydání: 26.2.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Prologue
02. Desolate, Abandoned
03. Song of the Flight
04. It Is Pure Jade
05. In Vain I Was Born
06. You, Azure Bird
07. A Brief Moment in This Form Is the House of The Flowers of the Song
08. Epilogue
09. Tribute to the Author

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dancing Deadlips

Projekt Dancing Deadlips je v podstatě jednou velkou neznámou. Stojí za ním polská dívčina vystupující buď pod tímto pseudonymem nebo coby Dee RJ, a ať jej posuzuji z jakéhokoliv úhlu pohledu, je to underground jako prase. Mezi lidmi v podstatě neznámý. Informací pomálu nebo ještě lépe téměř žádné. Hudebně se tahle pohledná slečna pohybuje hluboko v experimentální tvorbě a myslím, že pokud se alespoň trochu hrabete v nekonečných pokusech, dark ambientu, minimalismu a poesii, měli byste zbystřit a věnovat tomuhle článku alespoň trochu pozornosti.

Poměrně nedávno jsme tu recenzovali reunionový počin Lux Occulta, který experimenty a hudebními hrátkami přímo překypoval. Na první pohled není porovnání s těmito protřelými Poláky zcela namístě, neboť “Kołysanki” nabízí tisíc a jeden dechberoucí moment a posouvá hudbu do zcela nových dimenzí. Dancing Deadlips naproti tomu ořezává podstatu hudby až na kost a vlastně se o hudbě ani pořádně mluvit nedá a v příměru k ukolébavkám nabízí krásný kontrast toho, jakými cestami se experimentální (ne)hudba může ubírat.

Projekt spatřil veřejně světlo světa roku 2012, kdy Dee RJ vypustila do světa čtyřskladbové eponymní EPko, následované v říjnu dalšího roku ještě kratším EPkem “The Scarlet of Arrogance” (či spíše singlem, neboť obě skladby mají dohromady sotva pět minut). “Song of the Flight” je první plnohodnotnou řadovkou a její délka se přehoupla přes hodinu. A jaká že tedy je? To je dost těžké popsat. Nejlépe bych desku vystihl, pokud bych ji popsal jako směsici minimalismu a špinavého, městského ambientu. Skutečně, “Song of the Flight” je v podstatě hypnotické nic postavené na nenápadném, dronovém či dark ambientním základu, který si pro sebe cosi mručí v pozadí a občas nechá ze stínů vystoupit ostřejší kontury jasnější elektroniky, kytar, píšťal či zastřeného vokálu.

Motiv alba se odkazuje kamsi k Mexiku v době, kdy mu vládl indiánský kmen Toltéků – konkrétně vládce jménem Nezahualcoyotl, který v mládí napsal báseň, podle níž je album pojmenováno a jejíž přeložené části jsou náplní většiny textů. I z toho důvodu se čas od času objeví píšťaly, jejichž zvuk je toliko charakteristický právě středoamerickým indiánům. V titulní, nejdelší písni můžete zaslechnout i zpěv ptáků, řev opic a další zvuky živoucí džungle. V přímém kontrastu s těmito folkovými prvky a přírodou žije deska druhým, industriálním životem. Rádiový šum, troubící vlak projíždějící kdesi v dáli, dronové stěny i náznaky noisu. Na kytaru vypomáhá hostující Piotr Łapcik a dodává některým skladbám hrubší, rozeznatelnější tvar. Proti ostrému zvuku strun pak Dee RJ deklamuje zastřeným hlasem indiánskou báseň z 15. století.

Hodina za přítomnosti Dancing Deadlips utíká až překvapivě rychle. Na to, že se celou hodinu v podstatě nic neděje a mnoho z vás by mohlo říct, že deska přešlapuje na místě, mnohdy končí dřív, než bych chtěl, aby končila. I přes zdánlivé nicnedělání má za správné konstelace hvězd “Song of the Flight” velmi podmanivou atmosféru. V mnoha ohledech mi připomíná “II” od Kajkyt, se kterým jsme tu před nějakou dobou měli tu čest, Dee RJ však minimalismus dotáhla ještě o pár úrovní dál a oholila strukturu skladeb skutečně až na dřeň – zůstal jen syrový základ, jenž ponechává spoustu místa vaší představivosti. Pokud se vám podaří najít vhodné prostředí k tomu, abyste mohli album opravdu vnímat a ponořit se do něj (takže v noci, ideálně když jste sami s trochou alkoholu), jistě vás díky tomu příjemně odmění. Tedy pokud disponujete alespoň trochou představivosti. V tomto ohledu je “Song of the Flight” buď a nebo. Buď se mu povede ve vás něco vyvolat, anebo, což je hádám pravděpodobnější, vás nechá naprosto chladnými a neřekne vám vůbec nic. Mezistupně mezi těmito dvěma stavy prakticky neexistují.

Jen je občas škoda, že “Song of the Flight” není více průrazné a nesnaží se více útočit na vaše uši, neboť některé industriální části k tomu potenciál rozhodně mají, na druhou stranu si říkám, kolik by v takovém případě ztratilo z onoho tajuplného nic, které tolik přitahuje mojí zvědavost pokaždé, když si desku pustím. Nejen z toho důvodu u mě dojem z alba utěšeně roste. Vůbec nejlepší vlastností podle mě je, že nezáleží ani tolik na hudbě, jako spíše na okolnostech a jen málokdy se mi stalo, že by ve mně dva různé poslechy desky zanechaly identický výsledek – a to i přesto, že album samo se skutečně nijak výrazně nevyvíjí. Coby debut tak hodnotím “Song of the Flight” jako opravdu povedenou desku. Netvrdím, že se Dancing Deadlips nemá co učit nebo co zdokonalovat, ale zvládnout první větší desku na tak vysoké úrovni, to je velká paráda.


Další názory:

Dancing Deadlips je ukrutně divná muzika… což není žádné velké překvapení, protože snad všechny kapely, které se hudebně pohybují v dark ambientu a podobných záležitostech, jsou divné jen ze své podstaty, takže v tomto ohledu vlastně polská slečna se svou nahrávkou “Song of the Flight” nijak nevybočuje. Přesně jak už řekl kolega v recenzi nade mnou, tohle je naprostý minimalismus, až by někdo mohl říct, že ta deska je “nic”, že to přece vůbec není hudba. Svým způsobem možná není, také existuje nepřeberné množství případů, kdy si autoři s podobnou zvukovou formou doslova namlátí hubu, ale na druhou stranu něco podobného může i velmi dobře fungovat a dost často vlastně i funguje. U Dancing Deadlips bych o nějakém namlácení ústní dutiny rozhodně nemluvil, ale je pravda, že i do uhrančivého veledíla tomu kousek chybí. Přesto všechno je “Song of the Flight” ve své podstatě docela zajímavá deska, která – navzdory tomu, že se na ní s nadsázkou řečeno nachází jen šum a trochu mluveného slova – má své momenty, a když si ji pustím, rozhodně nemám nutkání ji nudou vypínat (byť uznávám, že lehké zkrácení stopáže by možná prospělo). Samozřejmě se v tomhle stylu nacházejí i o kus zajímavější věci, ale to nic nemění na faktu, že “Song of the Flight” rozhodně není marné album (zvláště uvážíme-li to, že jde o dlouhohrající prvotinu) a že potenciál v Dancing Deadlips zcela jistě je…
H.


Sunn O))) & Ulver – Terrestrials

Sunn O))) & Ulver - Terrestrials
Země: USA / Norsko
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 4.2.2014
Label: Southern Lord Records

Hodnocení:
Atreides – 7/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy Sunn O))):
web / bandcamp

Odkazy Ulver:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Atreides):

Podobně jako kolega pode mnou nemůžu říct, že bych měl k oběma jménům srovnatelný vztah. Mám sice rád jak Sunn O))), tak Ulver, ovšem s tím rozdílem, že hudba prvních jmenovaných je mi přece jen o něco blíž než mírně chaotičtí Ulver – a to i přesto, že má znalost diskografie Sunn O))) je podstatně slabší, neb si bohatě vystačím s hypnotickou brutalitou “Monoliths & Dimensions”. A když jsem tak u poslechu posledních alb obou uskupení přemýšlel, co z téhle kolaborace může vylézt, vlastně jsem se nakonec až tak moc nespletl.

Paradoxně navzdory názvu “Terrestrials” je tahle deska kdekoliv jinde, jen ne Zemi. Přinejmenším o nějakých pětatřicet tisíc kilometrů výše na její orbitě, ale spíš ještě dál. Celé to je v podstatě jedno velké, hypnotické nic, které se pohybuje někde na hraně obou uskupení. Minimalismus posledních Ulver smíchaných se vzdálenými, tajuplnými hloubkami, které slibují rozmáchlé, monotónní plochy, jaké znám od Sunn O))). Všechny tři kompozice nejsou nijak složité, velmi snadno však vytváří hutnou, napjatou atmosféru. Rozsáhlé, pomaličku gradující plochy snadno budí strach z prázdna a osamění. Z nepoznaného, co leží před člověkem. Trip za hranice mysli a sluneční soustavy, jehož přesnější název by zněl spíše “Exterrestrials”.

Osobně ani nevím, kam bych “Terrestrials” zařadil, hudebně snad dark ambient, nicméně opravdu ambient a nikoliv jeho agresivnější polohy, jaké můžeme znát třeba od Deutsch Nepal. Ačkoliv album staví spíše na tajuplnosti, což mu vážně sluší, rozhodně bych se nebránil, kdyby bylo trochu naléhavější. Rozhodně není špatné, samo o sobě mě ale tolik nesebralo, jako se to daří třeba samotným Sunn O))). Pořád mám však dojem, že tam někde v hloubce je něco, nač jsem doposud nepřišel a co čeká, až to něco objevím. Pokud tahle předtucha nelže, dřív či později k tomu za správné konstelace planet a hvězd dojde, zkrátka to chce jen čas a vhodnou příležitost. A třeba pak budu hodnotit výše, než za sedm bodů.


Druhý pohled (Zajus):

Na EP “Terrestrials” se setkávají kapely, ke kterým mám hodně rozdílné vztahy. Zatímco Ulver bych bez váhání označil za jednu ze svých oblíbených kapel, k Sunn O))) jsem si cestu nikdy nenašel. Ostatně vlastní tvorba obou formací je hodně rozdílná, a tak zatímco Ulver pátrají po hudebním nebi nekonečným střídáním žánrů, Sunn O))) jsou přeci jen mnohem více zakotveni v jednom žánru a spíše než do šířky svá zkoumání směřují do hloubky. “Terrestrials” není prvním setkáním těchto legend. Prvním společným počinem byla skladba “CUT WOODeD” z reedice alba “White1” od Sunn O))) a šlo v zásadě o brutální hlukovou stěnu.

Otázka, kam bude směřovat spolupráce Sunn O))) a Ulver na “Terrestrials”, se tak nabízela zcela přirozeně. K mému potěšení je výsledek o něco blíže běžnému pojetí hudby (jinými slovy blíže k Ulver), ovšem i tak za převládající žánr lze označit dark ambient. Půlhodina materiálu začne velice pozvolna, první polovina “Let There Be Light” je v podstatě jen pomalu narůstající hluk. V druhé půli ovšem skladba vygraduje do kombinace bicích salv, dunících kytar a řvoucích trubek. “Western Horn” je jednodušší, nijak výrazně se nevyvíjí, mění se však její zabarvení a v druhé polovině z pozadí roste jakýsi neutuchající křičící hlas. První dvě skladby tak spadají spíše do teritoria Sunn O))) a Ulver jim spíše vypůjčili svou barvitost, ovšem pokud hudbě Sunn O))) neholdujete, spíše vás nezaujmou.

Pozornost se tak upírá na třetí, nejdelší a poslední píseň. “Eternal Return” je více Ulverovská, prvky z prvních dvou skladeb doplňují smyčce a kytary jsou čitelnější. Vše se ovšem zlomí přibližně v polovině, kdy se rozezní typický elektricky pulzující zvuk Ulver a poprvé uslyšíme hlas Kristoffera Rygga. “Eternal Return” jako jediná působí kompletně, s výraznými prvky obou kapel. Není o mnoho lepší než její (solidní) předchůdci, posluchače po pětadvaceti minutách dronů však probere z letargie. “Terrestrials” tak jako celek funguje velmi dobře.


Synsophony – Rabbit Hole

Synsophony - Rabbit Hole
Země: Velká Británie
Žánr: experimental dark ambient
Datum vydání: 5.1.2014
Label: Acephale Winter Productions

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Synsophony

O minirecenzi výše jsem u Synsophony zmiňoval, že projekt již stihl vytvořit dvě minialba… tím druhým po “Karmic Existence” je počin s názvem “Rabbit Hole”. Možná – a osobně bych tipoval, že tomu tak bude – se jedná o narážku na králičí noru z “Alenky v říši divů”… pokud ano, tak chudák Alenka, protože jakkoliv byla nora v původní britské knize fantaskní a podivuhodná, “Králičí nora” v podání Synsophony je… možná ne fantasknější, ale zcela jistě depresivnější a více nepříjemná.

Po hudební stránce “Rabbit Hole” více či méně navazuje na “Karmic Existence”, jenže i když jsou základní ingredience vesměs stejné a ve výsledku jde o podobné “nic”, stále je “Rabbit Hole” docela jiné…

Z obecného hlediska se opětovně jedná o záležitost značně nestravitelnou a strašně divnou, pošahanou a takovou… co si budeme povídat, většina lidí vám řekne, že tohle není hudba. V kontextu tvorby Synsophony a po porovnání obou dostupných počinů je to ovšem právě “Rabbit Hole”, které je tou přístupnější nahrávkou… i když tohle byste asi měli brát docela s rezervou…

Ona “přístupnost” totiž pramení ze dvou věcí – jednak je “Rabbit Hole” o celých deset minut kratší a jeho hrací doba činí 13 minut, což pro nepřipraveného posluchače, jenž není zvyklý na takovýhle druh věcí, není taková vražda jako 23 minut; jednak “Rabbit Hole” na rozdíl od “Karmic Existence” obsahuje cosi, co bychom s přivřenýma očima mohli nazvat nějakým motivem skladby – navzdory monotónnosti i navzdory tomu, že oním “motivem” opět není nic jiného než jakýsi abstraktní “zvuk”.

Kromě toho lze také říct, že “Rabbit Hole” na rozdíl od prvotiny rovněž někam spěje, a to i přesto, že zde není žádná noisová vsuvka… když se totiž člověk do té pahudby zaposlouchá, zjistí, že tam je cosi jako náznak gradace… ale i tohle berte s rezervou, protože to znamená jen to, že se v závěru skladby šum trochu zesílí.

Když si mám vybrat, které z obou EP si pustit, tak “Rabbit Hole” z mého pohledu vede. Jestli chcete hudbu Synsophony zkusit, doporučoval bych začít právě s tímhle…


Synsophony – Karmic Existence

Synsophony - Karmic Existence
Země: Velká Británie
Žánr: experimental dark ambient
Datum vydání: 13.8.2013
Label: Acephale Winter Productions

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Synsophony

Synsophony je britský projekt, který vznikl na počátku roku 2013 a za dobu své existence již stihl vytvořit dvě EP, z nichž to první se jmenuje “Karmic Existence” a vyšlo v srpnu. Kapela sama sebe častuje dost obsáhlou a poměrně nepředstavitelnou škatulkou doom drone/dark ambient/black metal, což jsou všechno žánry, které v její hudbě ve větší či menší míře jistě uslyšíte (byť třeba poslední zmiňovaný styl je tam přítomen opravdu jen minimálně… no, spíš vůbec), nicméně pokud jde o mě, já bych se s tím vůbec nesral a vystačil si s tím, že Synsophony nazveme experimentální hudbou, protože takováhle škatulka dle mého skromného názoru počínání této britské dvojice plně vystihuje…

Abych to rozvedl do trochu pochopitelnější podoby… “Karmic Existence” obsahuje 23 minut (ne)hudebního čehosi, co se žánrově ani pocitově dost dobře nedá zařadit – a když je samotná muzika takhle abstraktní, vůbec bych se ji nebál označit i abstraktním žánrem, pořád lepší než vyjmenovávat padesát stylů, které jsou tu a tam ve stopových prvcích přítomny.

Stejně jako je muzika na “Karmic Existence” nezařaditelná, je ve své podstatě i nehodnotitelná. Inu, posuďte sami… drtivou většinu hrací doby “Karmic Existence” tvoří dark ambientní “ticho”, jedná se o záležitost, pro niž je snad i výraz “minimalismus” příliš košatý. Produkce Synsophony je ohlodaná až na morek kosti, není tam v podstatě “nic”, ale když to poslouchám, stejně jaksi nemám potřebu to vypínat, vždycky to nechám dohrát, a přestože se tam – až na jednu výjimku – “nic” neděje, nějaký neurčitý pocit v člověku zůstane – a ten pocit je stejně abstraktní jako ta hudba. Zmiňovanou výjimkou je krátká noisová vsuvka, jež se vynoří někdy ve třetině skladby. Jestli je tohle dostatečná náplň na 23 minut, to už ponechám na vašem uvážení…


Neronoia – Sapore di luce e di pietra

Neronoia - Sapore di luce e di pietra
Země: Itálie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: prosinec 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. XXI
02. XXII
03. XXIII
04. XXIV
05. XXV
06. XXVI
07. XXVII
08. XXVIII
09. XXIX
10. XXX

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Jeden industrialový počin z Itálie jsme tu před nedávnem měli – projekt Naxal Protocol si svojí prvotinou vydobyl velmi solidní hodnocení sedmi a půl bodu. Na rozdíl od něj však Neronoia není reinkarnací mrtvého uskupení, nýbrž levobočkem milánských Canaan, jež se pohybují kdesi na pomezí metalu, gotiky a ambientu. A právě v rámci “vedlejšáku” si bývalí i stávající členové vybíjejí všechny své dark ambientní chutě a tužby, které si v hlavním úvazku musí či museli nechat od cesty. Výsledkem jejich postranních úmyslů je již sedm let existence a třetí album, které vám chci v dnešní recenzi představit.

Sapore di luce e di pietra” ve volném překladu může znamenat něco jako “Chuť světla a kamení”, první slovo názvu však skýtá více významů – příchuť, ale v jistém smyslu i pachuť. Přiznám se, že předchozí dvě nahrávky jsem neslyšel, nemůžu tedy posoudit, jestli je novinka chutnější než předešlé počiny, dopředu vás však mohu ujistit, že kvalitativně tady o pachuti nemůže být řeč. Ještě jsem vás k poslechu nenavnadil? Mě už jen silně abstrahující název lákal k nakousnutí. Jak šmakuje kamení, si můžete rychle zjistit snadným experimentem, pokud jste to nestihli v té části dětství, která je toliko charakteristická otázkou “proč”. Světlo už je ale oříšek i pro zkušené degustátory. Co s ním? Na jazyku vám odhalí leda kousanec od včerejšího oběda, v tom horším případě nepěkný povlak. Pokud však “Sapore di luce e di pietra” proženete sluchovody, možná nějakou představu získáte. Pořád nic? Tak pokračujeme dál.

Album začíná špinavým, industrialovým beatem a po celou první skladbu jako by představovalo posluchači přibližné mantinely tajemna, kterými se hodlá ubírat po zbylých zhruba čtyřicet minut. Náznaky noisových prvků odkudsi zdáli a velmi klidné pasáže, do nichž se vkrádá mluvené slovo v rodné italštině a klavír. Jenže jak se brzy ukáže, je to jen malá část arsenálu, jenž v rukou třímá šestice muzikantů. Je logické, že klidné pasáže tu hrají prim, jinak by to snad ani nebyl ambient, jejich podoba je ovšem různá, rozhodně bych na “Sapore di luce e di pietra” v mnoha případech s označením “dark” šetřil. Klavírní pasáže jsou sice velmi univerzálním výrazivem, vesmírné plochy vyloženě positivně laděných synťáků už ale do dark ambientu příliš nespadají. Že by právě to byla ona abstraktní (pří)chuť světla? Na druhé straně barikády pak celkový obraz dotváří plnohodnotná sestava kytara-basa-bicí, která některým pasážím dodává vážnosti temného nádechu a dává vám ochutnat onoho kamene. Ve výsledku je posluchači servírován spíše šerosvit, nežli čistokrevný dark ambient, jaký umí třeba Kajkyt nebo Tábor radosti. Žánrová škatulata hejbete se jsou však v případě “Sapore di luce e di pietra” mimo, protože zastoupení různých vlivů není vůbec škodu. Neronoia presentuje na ploše bezmála tři čtvrtě hodiny poměrně pestré album, které zároveň nepostrádá ani hloubku, ani snivou, hloubavou atmosféru.

Největší ironií na tom celém je, že onu neznámou příchuť světla si nejvíce vychutnáte tehdy, když zhasnete všechny jeho zdroje a ponoříte se do hávu naprosté tmy. Podkres pro noční bloumání je sice charakteristikou velké části (dark) ambientu, v tomto případě to však platí dvojnásob. Jen mě mrzí, že nerozumím textům. Tomu by možná napomohl nechvalně pověstný překladač od Googlu, přesto jsem si jist, že kdybych rozuměl mluvenému slovu, které doprovází a dokresluje některé skladby, dokázal bych se do díla ponořit ještě hlouběji. Namísto toho jazyková bariéra způsobuje pocit, že občas jen kloužu po povrchu věci a nerozumím poselství alba, což výsledný dojem poněkud rozmělňuje. Nic to ale nemění na tom, že hudební stránka, které naopak rozumím dokonale, je opravdu velmi příjemná na poslech. Chtělo by se možná až říci, že jde výrazivem o “standardní” ambient, výše uvedený výčet ale tvrdí opak. Tak co myslíte, již jsem vás k poslechu navnadil dostatečně, nebo vám ani veskrze pozitivní recenze nestačí?


Naxal Protocol – The Guilty Should Get What They Deserve!

Naxal Protocol - The Guilty Should Get What They Deserve!
Země: Itálie
Žánr: noise / dark ambient
Datum vydání: prosinec 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. Naxal in the Air Tonight
02. A Welcome Intrusion
03. Cosmounaut Cunnilingus
04. May You Rot in Hell
05. Shanghai Cocaine Nights
06. The Fear of Infection as an Infection of Fear
07. Tied Down
08. The Permanent Delirium of the Reactionary Mind
09. Degradation
10. The Despot Dies Smiling

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Dlouho jsme tu neměli žádné dark ambientní či noisové dílko a myslím si, že je nejvyšší čas to napravit. Naxal Protocol je projekt původem ze slunné Itálie, pokrevně i hudebně navazující na cirka deset let mrtvou power-noisařinu Cazzodio. O té jsem v rámci zjišťování informací o kapele slyšel prvně, nicméně pokud bude tvorba pod hlavičkou bývalého uskupení kvalitativně srovnatelná (anebo lepší) s aktuální deskou “The Guilty Should Get What They Deserve!” vydanou pod Eibon Records, jistě se po ní v nejbližší době podívám.

Naxal Protocol nechodí kolem horké kaše a již od začátku novinky dává najevo, že označení power noise není pro srandu králíkům. Nebo se o to přinejmenším snaží. Špinavý zvuk a věčně brnící uši jsou jen dvě z docela dlouhého výčtu charakteristik alba. Nekončící příval ruchů, šumu, vazbení a doslova chorobné rytmiky se vám po hodinu, čtyři minuty a jedenáct vteřin budou pokoušet udělat ze života peklo. Vedle přímočarého teroru hlukové divočiny sice dojde i na klidnější, temně ambientní planiny, kontrasty mezi těmito dvěma polohami jsou však ve většině případů ostré, jasné a především hrubé. Nedivte se tedy, pokud budete mít při cestě z pláně do pralesa pocit, jako by vám řezali uši pilkou na železo, v opačném případě dlouhé rezonování šumu ocelových hájů uvnitř hlavy.

I přes značnou agresivitu je nahrávka podle mého soudu pro posluchače poměrně přístupná. Ano, spojovat přístupnost a noise je pro většinu posluchačstva podobné, jako spojování masochismu a příjemných pocitů, ale za tímto názorem si stojím. Pokud je zavilý metalista zvyklý na death metalové výplachy nebo blackové cirkulárky, poslech “The Guilty Should Get What They Deserve!” by mu v tomto ohledu neměl dělat příliš velký problém, tím spíš, že k industrial/ambient blacku to je jen pouhý krok od tvrdé elektroniky. Navíc se Naxal Protocol nesnaží o kdovíjaký hudební experiment, na hlukařinu se projekt drží relativně konvenčních vyjadřovacích prostředků, takže pokud jste s nějakým tím bordelem v uších (a ne, není řeč o ušním mazu) již měli co do činění, máloco vás může na albu vyložené překvapit. Randál a zvonění ušních bubínků na poplach je tu prostě až na prvním místě a celková podoba desky je mu uzpůsobena. Přirovnal bych to ke zběsilému ataku teroristické úderky na nic netušící civilní obyvatelstvo, které je po krátkém varování, které pochopitelně nikdo nebere vážně, náhle zasypáváno přívalem kulek, granátů a tralaláčků ověšených trhavinami. Nic co by nebylo známo z extrémních metalových žánrů. Ostatně názvem to nemá projekt k terorismu tak daleko – původ hledejte v indické vesnici Naxalbari, podle níž bylo pojmenováno silně radikální levicové hnutí označované coby Naxal či Naxalite. Potom už snad nikoho nepřekvapí ani agresivně působící obal, ani fakt, že vám Naxal Protocol nadělá ve sluchovodech bengál, jak zákon káže.

Alespoň první půle desky takovým dojmem působí. Ta druhá vám ke konci již může přijít poněkud unavená – problémem však není kvalita, nýbrž délka. Nastavenou laťku drží album po celou dobu, o tom nemůže být řeč, větší problém může být s tím, že ne každý snese bezmála pětašedesát minut výplachu v kuse. Občas se najdou výjimky, nicméně do těch Naxal Protocol nepatří a abych si dokázal desku užít od začátku do konce, vyžaduje poslech poměrně specifickou náladu vůči světu či lidem kolem vás. Když už však taková chvíle nastane, “The Guilty Should Get What They Deserve!” je docela trefou do černého a dokáže spolehlivě ulevit, ať už jste nasraní na cokoliv nebo kohokoliv. Bezpečně vám vyrube mozek z hlavy a mysl odešle kamsi do post-apokalyptických dimenzí, kde lidstvo takřka neexistuje a světem zmítají pozůstatky jaderné (či ještě smrtonosnější) války. Z takového úhlu pohledu je škoda pouze toho, že deska není o těch pár minut kratší, aby mohla nabídnout ještě intenzivnější a komplexnější prožitek namísto rozpačitého poslechu, který utnete po sedmé, osmé skladbě z deseti, že to pro dnešek stačilo.


Další názory:

Pokud nejste člověk, který automaticky považuje za neposlouchatelnou píčovinu každý hlukový počin, ale řadíte se mezi lidi, kteří dokážou noise strávit a pochopit, pak už jen z podstaty toho žánru a také kvůli jeho povaze dost dobře nemůžete říct, jestli je nějaké noisové album dobré nebo špatné… spíš je to zaujalo/nezaujalo… a dost často je to také záležitost spíš subjektivního rozpoložení a nálady než samotné hudby. V případě “The Guilty Should Get What They Deserve!” jsem trochu na hraně, a jestli mám některé z oněch dvou možností blíž, tak by to na rozdíl od kolegy nade mnou bylo spíš k “nezaujalo”. Ne, že by deska pod hlavičkou Naxal Protocol nebyla extrémním zvukovým útokem, který vaše sluchové ústrojí bez milosti semele – v tomto ohledu nahrávka “The Guilty Should Get What They Deserve!” do puntíku splňuje očekávání a svého posluchače bude týrat, aniž by mu dala jakoukoliv šanci se bránit. I přesto jsem se do téhle hlukové katarze, která mi z obecného hlediska dost chutná, tentokrát nedokázal úplně ponořit. Na druhou stranu, některé kusy se dost povedly, což je případ především trojice “May You Rot in Hell”, “Shanghai Cocaine Nights” a “Tied Down”, ale jako celek mě to zas až tak brutálně nezničilo, byť předpoklady tam k tomu bezesporu jsou, jelikož “The Guilty Should Get What They Deserve!” je album stejně extrémní jako jeho obálka.
H.


Kajkyt – II

Kajkyt - II
Země: Rakousko
Žánr: dark ambient / experimental / minimal / ambient
Datum vydání: 10.10.2013
Label: God Records

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
God Records

Jestli jsem si kdy nějak představoval, jak by mohla znít zhudebněná prázdnota, máloco k ní má tak blízko jako “II”. Těžko shrnovat dojmy, které ve mně nové album z dílny Slobodana Kajkuta zanechalo, protože co si budeme povídat, ono popsat vaše pojetí prázdna tak, aby to pochopili i ostatní, je docela kumšt. Nicméně i přesto se o to v následující recenzi pokusím.

Předpokládám, že většině z vás nic moc neřekne ani jméno projektu, ani pravé jméno umělce z bývalé Jugoslávie, který za tímto projektem stojí, proto by bylo vhodné si jej trochu představit a přiblížit. Slobodan Kajkut, narozen roku 1983 ve městě Banja Luka na území současné Bosny a Hercegoviny, je poměrně činorodá postava na poli undergroundové muziky, obzvláště co se experimentální a dark ambientní scény týče. Zaslechnout jste o něm mohli již před třemi lety, kdy vydal pod hlavičkou svého projektu Kajkyt své první album “Krst” a od té doby spolupracoval na počinech od Automassage nebo The Striggles. Kromě toho se na undergroundové tvorbě nejrůznějších těles se podílí zhruba deset let. Že “Krst” není nějakým bezvýznamným počinem, může potvrdit i Oktopus z industriálně-horrorcorové formace Dälek, který se postaral o mixáž alba, nebo o rok mladší deska remixů skladeb z “Krst” pocházejících od nejrůznějších umělců a uskupení – a ani tady nemluvíme o malých jménech, když mezi autory jsou i legendární Lustmord. Tolik k úvodu, nyní by bylo vhodné alespoň nastínit, jak se to s “II” vlastně má.

Debutové album je založeno na čtyřech dlouhých ambientních skladbách dokreslených hlukovými a dronovými stěnami, přičemž celá hodina a čtvrt je plná meditativní atmosféry se snahou přesáhnout mozkové kapacity většiny populace. Přesto má album nějaký vývoj a směrem ke konci graduje. “II” jde ovšem trochu jiným směrem, nezůstalo totiž jen u meditativního nádechu. Pokud na předchozím počinu bylo k nalezení cosi na způsob melodií nebo hutnějšího podmazu, na “II” už ve většině skladeb nenajdete ani náznaky. Album stojí pouze na velmi pomalé, minimalistické rytmice, téměř vzduchoprázdných pasážích a uhrančivém, čistém vokálu, až by se občas chtělo říct, že se vlastně nic neděje, hudba nikam nesměruje a jen tak se převaluje sem a tam. Jenže ono děje. Ne přímo v hudbě, ale děje. Ačkoliv celá nahrávka vyloženě vybízí k pohroužení se do meditativnímu stavu, považuji za nemožné se do něj za poslechu “II” dostat. I přes všechno vesmírno, prostor plný mlhovin, rodících se hvězd, zářících sluncí i skomírajících supernov tu je pořád něco, co vás nenechá v klidu, i když máte dojem, že v tom není vůbec nic, co by vám mělo drásat nervy. Celá atmosféra je opravdu schizofrenní. Na první poslech je – i přes všechny noisové a dronové ruchy velice klidná – na ten druhý ale začne pomalu odhalovat onu znepokojivou nijakost, která se do vás poslech za poslechem zarývá a nutí se do hudby Slobodana Kajkuta nořit znovu a znovu, aniž by vám kdy dopřála vytouženého klidného zážitku, který neustále visí tam kdesi nedosažitelně v dáli, jakkoliv se zdá na dohled. Alespoň dokud si nedopřejete vedle hudby i trochy tvrdého alkoholu, jako jsem to jedné hluboké noci udělal já s věrnou žitnou přítelkyní. Pak vše znepokojivé usedne na svá místa, odstrčí veškeré obavy i neurózy stranou do vzduchoprázdna a s klidem vás semele nevybíravým, přesto neskutečně přitažlivým způsobem.

“II” je pro mě skutečnou mantrou prázdnoty. Pokud dáte albu šanci, dokáže vás vytrhnout z reality takovým způsobem, že se vám dlouho nebude chtít zpět. Tohle všechno prostě nejde dost dobře popsat, tohle se musí slyšet a prožít. Můžu vám sáhodlouze popisovat, že špinavé industriální rytmy podkreslují občasné hlukové stěny, ruchy nebo dronové výjezdy, obtěžovat vás takovými detaily, jako že album trvá hodinu a obsahuje osm zhruba stejně dlouhých písní (jako by na tom nějak záleželo). Merita věci bych se stejně nedobral a vám by se dostalo pouze suchopárného popisu, což je to poslední, o co usiluji. Vězte však, že takhle uhrančivý výlet do hudebníkovy duše jen tak nezažijete. Pro příznivce žánru jasná povinnost.


Další názory:

Ale jo… vlastně hodně jo! Sám sobě se divím, jak moc mě ta deska pohltila. Záležitost jako “II” se už jen ze své podstaty popisuje velice špatně… je to takové hypnotické experimentální “nic” v pomalém tempu, formálně asi někde na pomezí industrialu, ambientu, náznaků noisu, experimentu a místy i zastřeného deklamujícího vokálu, ale i tohle “nic” jednoduše dokáže hodně silně zapůsobit. Vlastně vám ani nějak konkrétně nedokážu říct, jaké “II” je, ale pokud se budeme bavit čistě o pocitové stránce, pak mohu s klidem prohlásit, že jde o nahrávku přinejmenším velmi zajímavou, a pokud na podobné vyloženě okrajové žánry máte pochopení, tak i nahrávku velice poutavou a doslova uhrančivou. Mě osobně si ale naprosto získala. Nutno ovšem dodat, že zatímco pro jednoho bude “II” skvělou deskou, druhý v tom bude slyšet jen neurčitý nehudební šum, ale to už je na každém zvlášť, jak se k tomu postaví. Pokud jste přesvědčeni, že hudba nutně musí mít melodie, pak se s Kajkyt ani neobtěžujte, pokud však sami o sobě smýšlíte jako o posluchači s otevřenou myslí, pak “II” za zkoušku rozhodně stojí.
H.


Kave – Dismal Radiance

Kave - Dismal Radiance
Země: Itálie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 26.2.2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. Tombs of the Black Sand
02. Corridors Under the Sea
03. Vault of Mysticism and Desolation
04. Encombassing Emptiness
05. Bleak Phantasm
06. Dismal Radiance
07. Laatste Shemering
08. Dark Monoliths Rising

Hodnocení:
Zajus – 6/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Pokud mě má paměť nešálí, neměli jsme zde na Sicmaggotu plnohodnotnou recenzi ambientního alba nikdy. Debut “Dismal Radiance” Italů Kave tak bude v jistém smyslu premiérou. Je také částečnou premiérou pro mně, jelikož ambient zdaleka nepatří mez mé nejoblíbenější žánry. Steven Wilson, klíčová postava prog rockových Porcupine Tree a také sólový autor ambient/drone projektu Bass Communion, v jednom starším rozhovoru správně podotkl, že “pro většinu lidí není hudba bez rytmu a harmonií vůbec hudbou”. Je tedy pouze nemuzikálním hlukem a to je případ i dnes recenzovaných Kave.

Ti na albu “Dismal Radiance” vytvořili velice temnou, ovšem také nesmírně těžkopádnou a posluchačsky náročnou (a tak trošku nevděčnou) hudbu. Padesátiminutová délka alba je rozdělena do osmi stop (nerad bych zde využíval termín skladby, neb je z výše uvedeného důvodu poněkud zavádějící), mezi kterými lze i přes značnou podobnost znát najít množství odlišností. Kave svou hudbu staví na zvucích, které běžně slýcháme a jen těžko bychom v nich hledali hlubší smysl. Ty jsou ovšem natolik počítačově zdeformované, že není jednoduché určit jejich původ. Například hned na počátku úvodní skladby “Tomb of the Black Sand” opakovaně zazní zvuk zvonu. Mohou to ovšem být také kola vlaku drhnoucí o bočnice kolejí či kompletně počítačově vytvořený zvuk, pod kterým si již naše mysl představí, co jí zrovna připadá vhodné. Tyto prvky na “Dismal Radiance” tak nabízí posluchačově mysli příležitost k vytvoření své vlastní interpretace hudby.

Pokud bychom však měli slyšet pouze jeden zvuk roztahaný po mnohaminutových kompozicích, těžko by šlo “Dismal Radiance” považovat za zajímavý počin. Kave tak tyto zvuky vrství či různě prolínají. Základem bývají hluboké tóny, které se mění jen zřídka a velmi pomalu. Často využívaným prvkem jsou pak různé přírodní zvuky, ať už jde o déšť, bouřící moře, tekoucí potůček či hluky, kterým nasloucháme zpod vodní hladiny. Album navíc střídá překvapivé množství nálad, a tak zatímco úvodní skladba je pochmurná a její minimalismus vytvoří pocity stísněnosti, následná “Corridors Under the Sea” působí (alespoň v prvních dvou třetinách) rozmáchleji, skoro bych řekl až epicky.

Každá stopa ve mně evokuje jiné místo, občas poněkud v rozporu se svým názvem. Během poslechu se tak ocitám pod mořskou hladinou, v zatopené jeskyni, v hlubokém pralese či v tisíce let starých chrámech. Tato místa v hudbě samotné nejsou nijak obsažena, promítá je do ní moje mysl na základě mých znalostí či vzpomínek. To je zkušenost, kterou vám hudba ve svém tradičním pojetí jen těžko nabídne.

Potud tedy všechno dobré. Problém nastane, když na “Dismal Radiance” pokusíte nasadit tradičnější měřítka. Album vcelku nepřekvapivě postrádá rozmanitost, a pokud bych měl vyjmenovat momenty, které si snadno vybavím z hlavy, dal bych dohromady jen dva. Hlasitý závěr “Black Phantasm” a některé velice tiché, o to však více melodické momenty “Laastse Schemering”. Album tak funguje výborně jako podkladová hudba. Jeho nenápadnost a absence chytlavých prvků je ideální, když chcete jednoduše něco poslouchat při činnostech vyžadujících větší část mozkové kapacity. Právě při těchto příležitostech má mysl občas utíkala relaxovat do skrytých zákoutí, která si na základě “Dismal Radiance” sama vytvořila. Pokud se však albu chcete věnovat na sto procent, nejspíš jen těžko vydržíte více než patnáct minut.

Tichost a nenápadnost alba pak poměrně jasně omezuje možnosti poslechu. V životě jsem nezažil, abych přes okolní ruch neslyšel hudbu hrající do sluchátek, například v hromadné dopravě. S “Dismal Radiance” šlo naopak o naprosto běžnou situaci, a přitom právě odstínění rušivého okolí by mi přišlo jako dokonalé využití hudby, kterou Kave tvoří. V hodnocení bych samozřejmě měl zohlednit, že Kave možná tak úplně nejsou můj šálek kávy a některý zarytý ambientista by album ocenil víc. Na druhou stranu však i já mám své favority na poli ambientní hudby a směle tak albu “Dismal Radiance” přiřknu rovných šest bodů, jakožto průměr slabé čtyřky, které si album vysloužilo při pozorném naslouchání, a mnohem lepší osmičky, kterou jsem mu chtěl udělit po několika úvodních nesoustředěných posleších. A pak že je recenzování složité.


Další názory:

Pokud bych měl reagovat na první kolegův odstavec, mně Kave jako nemuzikální hluk rozhodně nepřijde, vlastně mi podobné ambientní “ticho”, ale i třeba noise a různé podobné prasárny přijdou jako mnohem víc hudba než kdejaké sluníčkové hovadiny plné melodií, protože hudba je z mého pohledu o sdělení, hlavní je obsah, nikoliv forma. Přesto se třeba konkrétně Kave hodnotí velice špatně, neboť se jedná o naprosto specifické záležitosti mimo rámec běžných tabulek. Když řeknu, že při poslechu kolem mě nahrávka “prošumí”, pak je to myšleno naprosto doslovně, protože většinu stopáže tvoří jen těžce znatelný monotónní ruch a o tom, že by si člověk nějaký moment opravdu zapamatoval, se dá mluvit asi jen stěží. Přesto tak nějak nemohu tvrdit, že bych měl tendence to při poslechu vypínat nebo že bych už nikdy neměl mít chuť si to pustit znova… ne, že bych věřil tomu, že si to někdy budu přehrávat pravidelně, ale kdyby na to přišlo, rozhodně by mi nebylo proti srsti tomu někdy dát další poslech. Vlastně mi “Dismal Radiance” přijde mnohem záživnější než spousta té “normální” hudby. Na druhou stranu ale ani nemohu tvrdit, že by se mi to vyloženě líbilo… ostatně, za těch téměř 50 minut se nestane téměř nic a celá nahrávka je jen o málo znatelnější než úplné ticho. Ani si nejsem jistý, jestli se jedná o počin, který bych měl někomu doporučovat… anebo naopak nedoporučovat. Vlastně ani tak úplně přesně stále nevím, co si o “Dismal Radiance” sám myslím. Díky tomuhle schizofrennímu přístupu tedy nemám jinou možnost, než nehodnotit, přestože v jádru na albu Kave nic zlého nevidím… i když bych zase lhal, že neznám i o hodně působivější dark ambientní desky…
H.


Hradby samoty IV

Hradby samoty IV
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Allerseelen, Deutsch Nepal, Instinct Primal, Raison d’être, Tábor radosti

Sobota: Bocksholm, Einleitungszeit, Hluková sekce, Lazy Bastards, Ľahká múza, :Of the Wand and the Moon:, Teatro Satanico, Yarrdesh

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

První pohled (Stick):

Navštívit festival Hradby samoty s pořadovým číslem čtyři, to byl pro mě skutečný žánrový experiment, protože pod svými křídly shromažďuje hudební (či zvukové?) spolky, o kterých jsem až na výjimky ještě snad neslyšel. Po loňských Rosicích tentokrát padla volba na brněnský hrad Veveří, jehož hradby skvěle dokreslovaly atmosféru a umocňovaly dojmy z událostí nadcházejících. Prostory hradu byly pro festival dostatečně vděčné, takže jsme se dočkali dvou “scén”. Na té první, hlavní, vystupovaly po oba večery kapely a projekty. Na té druhé, dá se říct klubové, se střídali různí DJs, valící všechny druhy klubové hudby, od techna až k nějakému breakcoru. V podstatě si každý přišel na své, koho nebavilo interpretační umění pozvaných umělců, mohl se vyřádit u techna. Co se týče občerstvení, výdejní okénka s pivem byla první den největší slabinou festivalu díky ohromně dlouhým frontám. K dispozici však bylo i nealko nebo nějaké to jídlo (včetně vegetariánského guláše). Přes den běžel na hradě běžný provoz, tudíž byly otevřené klasické hradní putyky. Bylo dost zajímavé pozorovat pohledy běžných návštěvníků, když zmerčili návštěvníky festivalu. Nutno říct, že vše ale proběhlo v nejlepším pořádku a atmosféra byla většinu času velice uvolněná.

Pátek:

V pátek bylo první vystoupení plánováno na půl osmou, avšak došlo ke zpoždění a začalo se o něco později. Prvním vystupujícím byl český ambientní projekt Instinct Primal. Ten předvedl ambient, při němž využívá všemožných zdrojů zvuku, včetně nahrávek ze svého okolí, z města i přírody. Vystoupení bylo doplněno o prapodivný filmový snímek, který při těch zvucích působil dost zvráceně. K jeho smůle však po čase selhal systém Windows, a tím pádem bylo po projekci. I přesto šlo ale o docela příjemné vystoupení na úvod, na kolena jsem z toho sice nepadal, ale bylo vidět, že pán za notebookem pracuje s citem.

Dalším vystupujícím měl být Deutsch Nepal švédského umělce Petera Anderssona. Ten se ale opozdil, tudíž jej nahradili rakouští Allerseelen se svou militantní vizí elektronické hudby. Popravdě na mě působili dost rozpačitým dojmem. Zvláštní melodie a prapodivný projev zpěváka Kadmona nezachránila ani sličná rytmická sekce a záhy jsem propadl těžké letargii a nudě. Tohle se mi teda do vkusu dalece netrefilo a mám takový dojem, že jsem nebyl úplně jediný a kapela se nemohla chlubit zrovna silným diváckým obsazením. Dorazivší Deutsch Nepal se nakonec musel obejít bez svého vybavení, které se cestou někde ztratilo. Přesto vystoupil a předvedl další z působivých představení, své ambientní plochy doplňoval o zvláštně hypnotické vokály a i přes omezené možnosti, které mu nakonec zbyly, rozhodně nezklamal.

Po tomto vystoupení však přichází vrcholný dvojblok celého večera v podobě dark ambientního projektu Raison d’être, jehož hudební plochy podbarvovaly sugestivní záběry polorozbořených domů a jiných ne zrovna pozitivní náladu navozujcích prostor. Své vystoupení doplňoval využíváním netradičních “nástrojů”, tudíž bylo i co pozorovat, nejen vnímat, že tam někde za počítačem sedí pán, který pouští muziku a obrazy. Stejně tak český Tábor radosti, který u nás už několik let patří ke špičce elektronické experimentální hudby, nezklamal. Předvedl možná nejatmosféričtější vystoupení na celých Hradbách samoty. Vše bylo na svém místě, včetně padnoucích strašidelných masek, projekce a temného takřka rituálního ambientu. Naprosto všeobjímající kombinace, která vtáhla a do svého konce nepustila. Pak už nebylo moc na co čekat, únava si nemilosrdně řekla o slovo.

Sobota:

Pohodová sobota utekla a opět přišla půl osmá a byl čas vyrazit na noisovou kolaboraci Hluková sekce. Pětice se s tím nesrala a valila do lidí absolutní hlukový bordel, vytvářený všemi možnými způsoby, z nichž nejzajímavěji působila tenisová raketa, na které docházelo k prznění plyšáka mikrofonem. Nechyběla ani vojenská helma, skleněná láhev od vína a jiné hlukové libůstky. Výsledkem byla naprostá stěna, která vyčistila hlavu od veškerého bordelu a na další interprety bylo možné nastoupit s čistým štítem. Jak jsem doma noise nikdy neposlouchal, tak z výkonu Hlukové sekce jsem byl jednoduše unešen.

Nadšení mě trochu opustilo při vystoupení Ľahké múzy. Členové kapely se promenádovali v prapodivných oblečcích po areálu už notný čas před vystoupením a na mé tváři při pohledu na ně panoval spíše pobavený úsměšek. Ale možná tomu jenom nerozumím. Nicméně jsem byl zvědavý na jejich hudební produkci. Nu, musím říct, že v mých očích na plné čáře prohráli. Pseudoatmosférická hudba s rádoby gotickým nádechem, kytarou opakující dokola jeden motiv, statická “tanečnice”, která měla asi vytvářet gotický dojem, ale působila spíše směšně. A jako bonus zpěvačka. To bylo skutečné strašidlo, a i když se jí nedá upřít jistý hlasový rozsah, to co předváděla do této hudby… to bylo něco příšerného. No, tohle se mi do vkusu víc než netrefilo. Ale věřím tomu, že své fanoušky si to najde, ale tohle asi nikdy ocenit nedovedu.

Naštěstí byl čas na hlavní představení soboty i celého festivalu. Dánští :Of the Wand and the Moon: byli velkým příslibem napravení zkažené chuti po šílenství se jménem Ľahká múza. Ovšem pánové to trochu přepískli se zvučením, takže se poněkud natahovala časová propast. To však bylo zapomenuto ve chvíli, kdy spustili první skladbu “Sunspot”. Bylo vidět, že na kapelu se tu těšilo opravdu nejvíce lidí, prostor u první scény se takřka zaplnil a celé publikum si vychutnávalo neofolkový um Kima Larsena. Jedinou kaňkou na celém vystoupení byla zpětná vazba, která trápila nástroj Kima Larsena a kterou se nedařilo po celý čas vystoupení osdstranit, tudíž občas nepříjemně do skladeb vskočila. Doprovázeli ho hráč na elektrickou kytaru a klávesovou foukací harmoniku a bubeník. I ve třech lidech však předvedli silné vystoupení. Zazněly zásadní skladby, i skladby z novinky, a všechny fungovaly skvěle. Parádní momenty přišly ve chvíli, kdy se zapnul efekt na elektrické kytaře a písně dostaly skoro až post-rockový kabátek, který jim nesmírně slušel. Už tak vydatná atmosféra totiž díky tomu vždy vyletěla až někam do stratosférických výšek. Že vystoupení bylo úspěšné, dosvědčoval i vytoužený přídavek v podobě překrásné “Watch the Skyline Catch Fire”. Pro mě osobně nejlepší vystoupení z celého dne i celého festivalu.

Dánský zážitek mě tak vyšťavil, že poté mi švédská kolaborace Bocksholm (Peter AnderssonRaison d’être a Peter AnderssonDeutsch Nepal) nějak nedokázala proniknout do palice. Přesto si vybavuju, že nešlo o duchaprázdný ambient, ale o vcelku zajímavou kolaboraci s výbornými závěry a demonstrativním postojem s kazetou jako symbolem. Já se však spíše těšil na na Teatro Satanico z Itálie. Vlastně ale nějak nedokážu posoudit, jestli se mi to vystoupení líbilo, nebo ne. Prazvláštní úvod, kdy Devis Granziera odzpíval a capella jakýsi tradicionál, ve mně vyvolával prazvláštní dojmy. A ty v podstatě přetrvávaly po celou dobu, co jsem se vystoupení účastnil. Chvílemi nadšení, chvílemi rozpaky, nějak jsem se nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se odebral na Stage 2, kde se chystal k vystoupení pražský ujetec Yarrdesh. Jeho experimentální avantgardní jazz death metal, který odehrál společně s basákem za asistence počítače, neměl chybu. Totální ujetost a hráčská ekvilibristika naprosto učarovaly a vůbec nevadilo, že nás tam bylo jenom pár, vskutku toto vystoupení stálo za to a já doporučuji každému, kdo by měl možnost tuto performance vidět, ať se tomu určitě nebrání. Po živém aktu pak přišel elektronický set, což bylo to nejtvrdší a neujetější elektro, co jsem kdy slyšel, absolutní šílenost.

Však bylo na čase jít se podívat na (pro mě) poslední kapelu, kterou jsem byl schopen plně vnímat. Tím byl slovenský elektronický akt Einleitungszeit. Úvod působil dost prapodivně, ale když už se oba pánové konečně dostavili na pódium a spustili svou performanci, bylo co sledovat a co vnímat. Elektronické zvuky byly totiž doplňovány flexou používanou na desku na podlaze, ale i na zpěvákově těle. Měl na sobě totiž oblečenou zvláštní vestu, kterou měl ke všemu z nehořlavého materiálu. Vyexponovaný závěr vystoupení bylo završeno menší ohnivou show, což bylo svého druhu jediné vystoupení na letošních Hradbách. Hodně temné elektro podbarvené temným vokálem. Celé vystoupení mělo zvláštní odlidštěnou atmosféru a musím říct, že jsem se nenudil ani chvíli. Chtěl jsem se následně podívat i na Opening Peformance Orchestra, ale vzhledem k velmi pokročilé hodině, která vznikla díky průtahům v průběhu večera, jsem zjistil, že už nejsem jakkoliv schopen ten hluk vnímat, a tak jsem se odebral s prvními paprsky světla na lože.

S tímto se v podstatě blížím ke konci letoších Hradeb samoty, které se dají považovat za další úspěšný ročník. Věřím, že i na příští rok organizátoři vyberou působivé místo konání a přizvou neméně zajímavé projekty z celého spektra zvukové i hlukové tvorby. Když to bude v mých silách, určitě bych se jel podívat znovu.


Druhý pohled (Atreides):

Letošní již čtvrtý ročník undergroundových Hradeb samoty byl mou osobní premiérou. Ačkoliv jsem některá jména znal, celý festival pro mě byl tak trochu krokem do neznáma a docela jsem nevěděl, co čekat, poněvadž více než dvě třetiny jmen mi byly záhadou až do doby, kdy se ukázaly na pódiu. Páteční večer sliboval slušnou nadílku kvalitního nášupu a snad vše, nač jsem se těšil, dostálo očekáváním. Instinct Primal jsem prvně zmerčil v pražském Chapeau Rouge, kde se mi dostalo velmi příjemného zážitku, a nejinak tomu bylo i v případě úvodního vystoupení celého festivalu. Velmi příjemný začátek ovšem zazdili na můj vkus až nechutně fádní Allerseelen, spravit hořkou pachuť tak musel až Peter Andersson se svým projektem Deutsch Nepal. Vzhledem k technickým problémům se nám dostalo nevídaného vystoupení, které než co jiného připomínalo improvizaci z toho, co zrovna bylo po ruce – a ačkoliv šlo o vystoupení velice krátké, pocity z něj byly zatraceně silné, až vstávaly chlupy na zátylku. Ambientní Raison d’être jsem nakonec vychutnal během polehávání před budovou – a i tak šlo o velice příjemný zážitek, během kterého jsem čerpal síly na vystoupení pátečního headlinera, Táboru radosti. Jejich kombinace dark ambientu a pódiové prezentace plné masek, psychedelické projekce a neprostupného moře umělé mlhy bylo hypnotizující, uchvacující a do jisté míry nepopsatelné, to se prostě musí prožít. Jeden z vrcholů festivalu. Po skončení jejich setu byly na programu ještě Alfarmania a Napalmed, nicméně vzhledem k neznámosti jmen jsme spokojeni po předchozím vystoupení nakonec zvedli kotvy směr Brno a zamířili do postelí.

Sobotní večer začal mírným zpožděním, díky kterému naše výprava nestihla set Hlukové sekce. Podle ohlasů, včetně kolegy nademnou, to vypadá na promarněný zážitek, takže můžu jen litovat, že jsem jejich noisově-experimentální set minul. Ľahká múza, která patřila do skupiny jmen, o kterých jsem sem tam zaslechl, tak začala můj večer dosti prapodivně. Ačkoliv instrumentální směska goth rocku a industrialu zněla docela dobře, pěnice, na kterou se s trochou štěstí dalo koukat, se zcela určitě nedala poslouchat, aniž by sluchovému ústrojí nehrozila újma na zdraví. Set Ľahké Múzy jsme proto strávil na druhé stagi pařením na Aidana Zaala, jehož set i projekce stála za to a pařilo se na ni téměř samo. Po něm jsme se přesunul za ostatními a vyčkávali setu legendárních :Of the Wand and the Moon: v čele s Kimem Larsenem, kterému se za těch téměř patnáct let na neofolkové scéně podařilo vydobýt nemalého jména. Ačkoliv vystoupení provázely technické obtíže se zvukem, víc jak hodinový set utekl jako voda – a že to stálo za to. Kimův hluboký hlas a akustická kytara byla doprovázena skromnou bicí soupravou a uhrančivým pánem svírajícím elektrickou kytaru (nebo jakési prapodivné foukací klávesy, bylo-li toho za potřebí), která dodávala celému vystoupení post-rockový háv posouvající celé vystoupení docela jinam. Fungovaly jak staré věci, tak i mně podstatně bližší skladby z posledního alba “Lone Descent“, geniální závěr právě v podobě titulky “Lone Descent” zakončené sebevražednou noisovou pózou a následnou poklidnou “Watch the Skyline Catch Fire” pak byl skvělým rozloučením s publikem. Silnému dojmu z celého setu napomohla i neskutečná skromnost všech hudebníků, která se nejvíc projevila právě při závěrečných ovacích. Bylo však vidět, že pánové si své vystoupení užili stejně jako nadšené publikum.

Zbytek večera jsme pak strávili především kolem druhé stage, která v tu dobu byla v režii Lazy Bastards. Jakkoliv by si čtenář mohl myslet, že po relativně klidném neofolkovém prožitku je nálož breakcoru, tekna a hardcoru doslova pěstí na oko (a takhle zpětně bych mu dal za pravdu), onoho večera to docela fungovalo a obé jsem si dokázal užít. Kupodivu i bez drog. Závěrem? Festival považuji za výsostně podařený, a ačkoliv by se našlo několik much (takhle namátkou třeba špatně zvládnutá organizace u výčepu, především v pátek), nic to nemění na tom, že hudebně jsou Hradby samoty jedním z nejlepších hudebních zážitků letošního léta – a že jich zatím nebylo málo, jakkoliv je teprve půle července. Mimochodem, volba místa konání, totiž hradu Veveří, byla rovněž skvělá a jen podtrhla tajemnou atmosféru celého festivalu.