Archiv štítku: FRA

Francie

Mortis Mutilati – The Stench of Death

Mortis Mutilati - The Stench of Death

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.1.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Nekro
02. Echoes from the Coffin
03. Crevant-Laveine
04. Regards d’outre tombe
05. Onguent mortuaire
06. Portrait ovale
07. Homicidal Conscience
08. Invocation à la momie
09. L’odeur du mort
10. Ecchymoses

Hrací doba: 50:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mortis Mutilati / Solstice Promotion

Když jsem si před nějakými čtyřmi lety poprvé pouštěl desku „Nameless Here for Evermore“, francouzská formace Mortis Mutilati pro mě byla velkou neznámou. K albu jsem se dostal jednoduše z toho důvodu, že nám ji tehdy vydavatelství Naturmacht Productions poslalo k recenzi, a vzhledem k tomu, že jsme ještě tenkrát došlé věci příliš netřídili a prakticky zrecenzovali vše, co nám dorazilo, pustil jsem se i do poslechu a následně psaní o „Nameless Here for Evermore“, ačkoliv již tehdy šlo o rok starou záležitost.

Počin s ponurým šedivým hřbitovem na obálce mě ovšem příjemně překvapil. Macabre – jenž je mozkem kapely a v její studiové podobě vlastně i jediným členem, který k sobě další lidi přibírá pouze na živá vystoupení – sice nenabízel nijak originální pojetí černého kovu, ale byl to dobře odvedený a sympatický standard se smyslem pro atmosféru a dobře vystavěné skladby.

Vzhledem k tomu, že ani následující „Mélopée funèbre“ z května 2015 nepřineslo žádné velké zklamání, nemusel jsem se nijak zásadně přemlouvat ani k poslechu další řadovky „The Stench of Death“, která je někdy uváděna jako třetí, někdy jako čtvrté řadové album (předmětem sporu je v tomto případě „Sombre neurasthénie“ z roku 2012, jež je někde vedeno jako debut, jinde jako demosnímek… mám dojem, snad ne mylný, že sama kapela se nyní zpětně kloní spíš k tomu, že jde o demo).

I o „The Stench of Death“ lze velmi jednoduše prohlásit, že pokračuje v cestě, již vytyčily oba předchozí počiny. Což asi nepřekvapí, vždyť jen málokterá skupina je skutečně nevyzpytatelná a s každou další nahrávkou uhýbá odlišným směrem. Mortis Mutilati k takovým evidentně nepatří, tudíž se opětovně můžete těšit na lehce zašpiněný black metal ve středních tempech, který znatelně čerpá i ze stravitelnějšího pojetí depressive black metalu (ale nejen odsud).

Což mi připomíná, že by jistě stálo za zmínku, že Mortis Mutilati nehrají žádné velké hnusy nebo divočiny. Jejich black metal je naprosto bezproblémově poslouchatelný i pro lidi, kteří tomuto žánru běžně neholdují, ale zrovna v tomto případě to nemusíte automaticky chápat v pejorativním významu. Přinejmenším já jsem tím nic takového nemyslel. Jednoduše to tak je a já to pouze dávám na vědomí. Vy se k tomu samozřejmě můžete postavit, jak sami uznáte za vhodné.

Osobně si ovšem myslím, že nějaké opovržení si Mortis Mutilati nezaslouží. Je to nakonec dost příjemná muzika. „The Stench of Death“ (a platí to nejen o něm, ale i o jeho předchůdcích) sice nedokáže předat nějaký hluboký zážitek, nezanechá jizvy na duši, ani se nejedná o nahrávku, na niž byste za několik let vzpomínali. Přesto zvládne poskytnout pár poslechů, u nichž se člověk nenudí, a její autoři se za své autorství stydět rozhodně nemusí. V rámci své odnože se jedná o důstojnou práci, která své kvality bezesporu má, stejně jako kousek nějaké té atmošky.

Mortis Mutilati

S onou „stravitelností“ se pojí i melodická stránka. „The Stench of Death“ se melodií skutečně nebojí a hojně jich využívá. Naštěstí se nejedná o nic vlezlého nebo kýčovitého, vše je provedeno vkusně a nenásilně. Navíc v době, kdy žánru vládnou okultní rituály a chaotické znásilňování nástrojů, má takhle melodická blackmetalová nahrávka, která zároveň nesklouzává k symfonickým cajdákům, své kouzlo.

Nechci „The Stench of Death“ prezentovat jako nějaký zázrak, když jím evidentně není. I přesto se ale jedná o solidní počin, u něhož je na místě mírná spokojenost, a to i s vědomím, že nejde o záležitost na dlouhodobé poslechy.


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.


Heir – Au peuple de l’abîme

Heir - Au peuple de l'abîme

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.10.2017
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Au siècle des siècles
02. L’heure d’helios
03. Meltem
04. L’âme des foules
05. Cendres

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Heir jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech jsem se nechal nalákat z trochu „iracionálních“ důvodů. Nepřitáhly mě ukázky, ani znalost starších nahrávek, ani nějaké zajímavé jméno v sestavě. Na jejich debutové desce „Au peuple de l’abîme“ mě prostě zaujal obal a v kombinaci se skutečností, že počin do světa na CD i LP vypustili Les acteurs de l’ombre Productions, mi to prostě stačilo na to, abych počinu věnoval trochu svého sluchu.

Nejprve ovšem několik formálních slov k samotné skupině. Pětičlenná formace pochází z francouzského Toulouse a z minulosti má na kontě minialbum „Asservi“ (jehož obálka se mi jen tak mimochodem také velmi líbí) a splitko s krajany In Cauda Venenum a Spectrale. Což samozřejmě není mnoho, ale to ještě nemusí nic znamenat, protože v dnešní době už jsou hranice mezi kvalitou demo počinů a dlouhohrajících desek vydávaných na oficiální značce dávno smazány, takže i začínající kapely mohou vydávat zajímavá díla. Platí to i o Heir?

Žánrová škatule slibuje kombinaci black metalu a sludge. Nejen díky ní a díky stejnému původu, ale i kvůli jisté podobnosti ve vizuálním pojetí (z obálky aktuálního alba to zas tak nevypadá, ale stačí projet sekci fotek na Facebooku Heir, abyste pochopili) jsem si vzpomněl na Regarde les hommes tomber. To asi zní vcelku lákavě a vlastně mohu hned zkraje říct, že i po hudební stránce jsou Heir svým známějším souputníkům v lecčems podobní, ale na jejich kvality bohužel leccos ztrácejí.

„Au peuple de l’abîme“ ve skutečnosti patří k těm albům, na nichž formálně vzato není špatně vůbec nic. Heir pojímají metalový extrém se zapnutým mozkem, své (nutno dodat, že relativně delší) skladby budují rozvážně a dokážou v nich nabízet i zajímavé nápady. Což nemusíte brát jako povinnou floskuli, kterou je nutno prohlásit, aby se někomu nešláplo na kuří oko příliš silně. Některé pasáže na desce jsou skutečně dobré, a to nejen z formálního hlediska. Osobně se mi zdá, že tento pocit narůstá s tím, jak se blíží konec alba, protože nejpovedenější mi přijdou dvě závěrečné písně „L’âme des foules“ a „Cendres“.

Přesto nemohu říct, že bych byl z poslechu „Au peuple de l’abîme“ opravdu na větvi. Emoční dopad nahrávky není nijak zásadní, a jakkoliv mě její společnost neobtěžovala, neslyším žádný zásadní důvod, proč bych se k ní měl v budoucnu (myšleno v horizontu let) vracet. Je nadprůměrná? Přinejmenším lehce zcela jistě ano. Dokonce víc, než by se dle dosavadního vývoje recenze mohlo zdát, protože těch několik hluchých minut, především v rychlých momentech, které Heir moc od ruky nejdou, se dá přežít vcelku v pohodě a to povedenější nad nimi převažuje. Je však „Au peuple de l’abîme“ čímkoliv víc než „jen“ další dobrou deskou z mnoha? Zcela jistě ne.

Heir

A právě v tom tkví její největší svízel. Že zde neslyším nijak zásadní vliv slibované sludge, to mi nevadí. Když ale muziku Heir srovnám s plus mínus podobnými skupinami, mezi něž lze kromě již zmiňovaných Regarde les hommes tomber zařadit i třeba věci jako The Great Old Ones, vím, že v tomhle ranku najdeme i lepší věci.

Zatracení si ovšem „Au peuple de l’abîme“ nezaslouží, pořád jde o poměrně fajnové album. Musím mu přiznat, že postupně se mu podařilo dojmy výrazně spravit, protože zatímco zpočátku mě to nijak nebralo (na čemž se nejspíš podepsala i skutečnost, že úvodní minuty první stopy „Au siècle des siècles“ patří k tomu nejnudnějšímu, co Heir na svém debutu nabídnou), s dalšími poslechy jsem v tom začal nacházet víc oněch pozitiv.

Shrnul bych to tedy tak, že „Au peuple de l’abîme“ stojí někde na půl cesty ke skvělé desce. Heir vykročili správným směrem a z mnohých momentů na jejich debutu je znát, že potenciál rozhodně mají, ale vyhráno ještě není. Případné další album si ovšem rád pustím, což je nakonec také pozitivní znamení.


Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Milkilo – Atlas

Milkilo - Atlas

Země: Francie
Žánr: alternative / progressive / sludge
Datum vydání: 25.11.2017
Label: Vox Project / Wooaaargh / Dullest Records / Nooirax Producciones / Atypeek Music

Tracklist:
01. Atleast
02. Caravelles
03. Voda
04. Athome
05. Kamet
06. Styx
07. Atoms
08. Coma Cluster
09. Memoires
10. Atlast

Hrací doba: 35:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Vox Project

Popravdě řečeno už si ani nevzpomínám, čím a proč mě Milkilo zaujali. Nějaký důvod se však asi našel, protože jsem dospěl k názoru, že bych si měl poslechnout nějakou ukázku. Když jsem si ji poslechl, usoudil jsem, že bych mohl chtít slyšet i celé album. A tak se nakonec také stalo. A mohu říct, že to byl dobrý nápad, poněvadž jde o povedenou záležitost. Ani nemluvě o tom, že představovat v recenzích zajímavou muziku je vždycky přece jenom příjemnější než dissovat sračky stvořené (byť neplánovaně, ale o to je to lepší!) pouze k výsměchu.

Milkilo je francouzské duo pocházející z města Saint-Étienne. Dvojice Anto a Gab funguje už nějaký ten pátek, ale až doposud vydávala jen neřadové nosiče a brázdila koncertní pódia. Na první dlouhohrající pomník přišlo až na podzim loňského roku, po sedmi letech od vzniku skupiny. To se může zdát jako poměrně dlouhá doba, ale výsledná podoba „Atlas“ jasně ukazuje, že cesta, kdy se kapela nejdřív pořádně vyhraje a na své debutové desce se představí už jako vyzrálá formace, je správná a může přinášet zajímavé posluchačské zážitky.

Předně je nutno zmínit, že Milkilo vyznávají především rytmiku. Co to znamená? Je to vcelku jednoduché – Anto hraje na baskytaru, Gab na bicí. Toť vše. Jen baskytara bicí. Dokonce i zpěvu je na „Atlas“ naprosté minimum a album je ve své podstatě instrumentální až na předposlední a poslední píseň „Memoires“ a „Atlast“, v nichž dojde i na nějaký ten vřískot. Samozřejmě, že kapely bez kytar nejsou ničím, co by hudební svět v životě neviděl, a nejspíš každý z nás dokáže z hlavy vypálit hned několik takových, jejichž doménou byla dejme tomu „rocková“ muzika, ale kytara nikde. Nicméně i přesto se nejedná o vyloženě standardní věc a takový případů je rozhodně menšina, tudíž dává smysl to zde explicitně zdůraznit.

A stejně tak dává smysl upozornit na to, že zdánlivá nástrojová jednoduchost a absence vokálu nemusejí implikovat jednoduchost zvukovou – což je přesně tenhle případ. Muzika Milkilo je členitá pulzující masa, v jejíchž útrobách triviální řešení nenajdete. Dokonce bych řekl, pro někoho možná paradoxně, že skladby, v nichž Milkilo přistoupí ke zpěvu, jsou asi tím nejméně zajímavým, co „Atlas“ nabízí. Především tím mám obyčejnější „Atlast“ se sludgovým nádechem, jelikož u „Memoires“, která je s necelými sedmi minutami nejdelší stopou na počinu, se vokál ozve až na samotném konci.

Trochu horší je to s určením toho, co že to vlastně Milkilo hrají za žánr. Nebál bych se použít slovo progresivní… ale progresivní co? Sami Francouzi na svých stránkách uvádějí škatuli noise / sludge kraut, ale jejich produkce dle mého sluchu nezní vyloženě blízce ani jednomu ze zmíněných stylů a jejich eventuální kombinaci bych si taky vyfantazíroval v trochu jiném hávu. Možná nejblíže z těch tří mají Milkilo k tomu krautu díky výrazné rytmické stránce, nicméně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že je „Atlas“ psychedelicky rockové album. Nezanedbatelné paralely lze nakonec najít i s tím sludgem, jak už ostatně nepřímo naznačil předchozí odstavec, ale mluvit o noisu je v tomhle případě úplně vedle.

Milkilo

Nakonec se tedy asi budeme muset spokojit s tím, že je to prostě parádní muzika. Když na to přijde, mohu vás alibisticky odkázat na přiložený přehrávač, abyste alespoň kousek „Atlasu“ sami ochutnali. Já mohu jen dodat, že skladby jako „Voda“, „Atoms“ nebo „Come Cluster“ jsou jednoduše skvělé a mají v sobě dost invence na to, abychom mohli s klidným srdcem hovořit o netuctové záležitosti. A to třeba „Atoms“ trvá pouhých 66 vteřin. Výborné nápady lze ovšem slyšet i třeba v „Caravelles“, „Kamet“ či „Styx“.

Z makro-hlediska pak lze pochválit, že kvalitních nápadů a dobrých momentů je po celé nahrávce dost na to, aby se dalo chválit. Mušky jsou jen marginální a člověk je milerád přehlédne ve světle těch nejsilnějších pasáží. V důsledku se tedy jedná o desku, již rozhodně mohu doporučit k poslechu. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat i ty méně záživné momenty, které tu a tam objeví, pak už to bude hodně vysoko.


Chaos Echœs – Mouvement

Chaos Echoes - Mouvement

Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.1.2017
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Embodied by Perfidious Curls in the Innervated Flux
02. As an Embraceable Magma Leading the Subliminal
03. Surrounded and Amazed by These Unplumbed Abysses of the Inverted Sea
04. Through Kaleidoscopic Haze of Unexpected Extents
05. Shine On, Obsidian! Ego! Ego! Echo Back to the Yearning of the Self!
06. Alas! Here Is the Feebles’ Assent, Exalted by Your Mouth Full of Flies

Hrací doba: 32:50

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

V lednovém eintopfu jsem psal, že nové album francouzských Chaos Echœs musíte slyšet. Proč takové tvrzení? Protože kapelu velice respektuji a přijde mi děsně nedoceněná. Alespoň si myslím, že ji v záplavě kopírek Gorguts, Ulcerate a Portal nejde příliš vidět, čímž ovšem nechci říci, že by Frantíci patřili mezi nějaké napodobitele. Spíše bych si je dovolil postavit oněm zmíněným kapelám naroveň, alespoň z toho důvodu, že k žánru přistupují originálním až vizionářským způsobem a podílejí se tak na jeho dalším smysluplném růstu.

První EP „Tone of Things to Come“ mě zaujalo svou temnou, psychedelickou atmosférou a regulérní full-length „Transient“ už kapelu definoval jako deathmetalové unikum. Psychedelie zdánlivě ubylo, ale skladby stále otevíraly okna do prapodivných krajin a zvlášť „Advent of My Genesis“ a „Kyôrakushugi“ byla fakt neskutečná ZLA. Kromě těchto regulérních nahrávek Chaos Echœs následovali i cestu ryzí improvizace, která dala za vznik bočním titulům „The Unfathomable“ a „Duo Experience / Spectral Affinities“. Ty jednoduše řečeno nabízí materiál ve stylu „Interzones“, tedy ambientních drone ploch, které sloužily jako předěly mezi „normálními“ skladbami na „Tone of Things to Come“ a „Transient“.

Než se začnu pořádně věnovat desce nejnovější, snad by se pro doplnění kontextu hodilo pár slov ke kapele samotné. S předchozí inkarnací v podobě Bloody Sign nejsem příliš obeznámen. „Chaos Echoes“ bylo jméno jejich poslední desky, poté však Ilmar a Kalevi Uibovi zatoužili posunout výrazivo mnohem dál. Info, jak bráchové hrají v různých nemetalových projektech s rozsahem od středověké hudby, po progrock a psychedelický jazz rock, případně že prošli hudebním vzděláním, může působit jako triviálnost, ale jsou to střípky, kterou uměleckou mozaiku Chaos Echœs nezanedbatelně doplňují. Stejně jako fakt, že basista Stephan Thanneur je zároveň výtvarníkem, jehož díla zdobí desky Svart Crown, Stargazer nebo Dirge. Vizuální stránku své domovské kapely má samozřejmě pod palcem on a musím říct, že zvuky se s obrazy doplňují až nevídaně dobře. Sám Thanneur se například vyjádřil, že při skládání „Transient“ vytvořil pár obrazů, aby členové mohli nasát jejich atmosféru a po dokončení kompozic byly tyto obrazy přepracovány pro booklet. Když čumím na cover „Mouvement“, tak mě napadá, že něco podobného se dělo i tady. Sestavu na této nahrávce uzavírá dnes již bývalý člen, kytarista Fabien W. Furter (Wheelfall, ex-Phazm).

„Mouvement“ sice přímo navazuje na „Tone of Things to Come“ a „Transient“, ale zároveň se od nich v několika ohledech liší. Za prvé zde chybí „Interzones“ a za druhé je novinka o šest a půl minuty kratší než prvotní ípko a skoro o polovinu než dlouhohrající debut. Nedostatek nápadů? Nikoliv, Chaos Echœs svou esenci do těch necelých třiatřiceti minut nekompromisně natlakovali, ovšem bez toho aby se uchylovali k frenetickému honění notiček. První skladba je sice slušný námrd, ale ty ostatní nabízejí každá něco jiného. Pryč jsou rozmáchlé a postupné výstavby motivů a uhrančivé repetice. Riffy se nacházejí v trvalém stavu proměny, kytary v levém a pravém kanálu se neustále plazí a větví jako magma deroucí se na povrch zemskými puklinami. Avšak basa i bicí zde hrají roli zcela zásadní a to nikoliv výhradně ve formě, kterou nabízí například druhá skladba, kdy rytmická sekce vystoupí do popředí, zatímco kytary vytváří abstraktnější atmosférické plochy. Původně jsem si pohrával s myšlenkou představit všechny skladby zvlášť, protože každá představuje základní koncept dostatečně jinak, ale to by nemělo valného smyslu, když se jedná se o natolik kompaktní dílo, které je nutno brát jako celek.

Chaos Echoes

O Chaos Echœs mohu s klidným svědomím napsat, že se jedná o spolek opravdu nezaměnitelný, ale s novinkou mě v rámci progresivního extrémního metalu jedna spřízněná kapela přeci jen napadá, a to Aluk Todolo. „Mouvement“ by teoreticky mohlo představovat mezistupeň mezi hypnózou „Occult Rock“ a chaosem „Voix“, i když je zdejší hudební výrazivo převážně (death)metalové. Obě veličiny dynamicky rozvíjejí své skladby, na čemž mají výrazný vliv bubeníci, jelikož i se svými nástroji hrají komplexní riffy. A navíc, „Mouvement“ je téměř instrumentální záležitost. S výjimkou úvodních výkřiků a pár šepotů album k posluchači promlouvá až do poslední skladby primárně skrze kytary a bicí; příležitostně zvukovou koláž doplňují i další nástroje, jejichž úplný výčet naleznete na Bandcampu kapely. Je jich hodně a některé ani neznám. Konec patří „zmetalizované zeuhlovské invokaci“, která je v úplném závěru již ryze vokální, avšak nevím, zda hrdla členů interpretují slova v existujícím lidském jazyce. Nejen v této pasáži vysvítá vliv legendárního francouzského avant-progu Magma.

Je samozřejmě příliš brzo plácat o desce roku, i když ji poslouchám skoro dva měsíce a jsem kurva nadšen. Není to hudba pro každého, ale docenění přítomné originality a hlavně kvality jistě nebude příliš náročné. „Mouvement“ je radost poslouchat, analyzovat i prožívat a určitě se vyplatí ho aspoň párkrát prohnat sluchátky za plného soustředění.


Cult of the Horns – Chapter I – Domination

Cult of the Horns - Chapter I - Domination

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.6.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Ira Militias Productions
Původní vydání: 13.9.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Intro – March of the Tyrants
02. Mass Destruction Supremacy
03. World Conspiracy
04. Domination
05. Revolts (The Final Uprising)
06. Betrayal
07. Divide & Conquer
08. Worship of the Idol
09. Eradication
10. Outro – A New Order…

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Při ohromném množství kapel, které se na posluchače valí ze všech stran, a to i v rámci undergroundových žánrů, není možné nevynechat jediné album. Poslouchat vše není v silách jednoho konkrétního jedince, dokonce ani poslouchat byť i jen polovinu z toho nemůže jeden člověk zvládnout, a tak našinec nemá jiného východiska, než alba prosévat přísným filtrem, aniž by z nich slyšel jedinou notu, aby se mu do přehrávače dostalo pouze ta deska, u níž existuje nějaká rozumně vysoká pravděpodobnost, že by mohla oslovit.

Jedním z dobrých filtrů bývá kombinace žánru a země původu. Empirické zkušenosti hovoří jasně: v některých státech se ten a ten styl prostě hrát umí, zatímco o dvě země dál se zas vyplatí hrabat se v odlišných žánrech. Poté mohou nastupovat další faktory jako obal desky, obecně vizuální stránka kapely a nakonec i třeba letmý poslech krátké ukázky, jenž mnohdy také dokáže dost napovědět.

Samozřejmě, že ne vždy je takový filtr dokonalý, a může se stát, že jím neprojde povedené album, a naopak se také stává, že se skrze něj dostane nahrávka, která dobrá prostě není. A právě k takovým patří i „Chapter I – Domination“ od Cult of the Horns.

Nemůžu tvrdit, že bych od „Chapter I – Domination“ čekal nějaké obrovské zázraky. Nicméně tím spíš je smutnější, že i tak album dokázalo zklamat. Když jsem ale viděl, že má jít o black / death metal z Francie, navíc s takhle agresivní rudou obálkou, myslel jsem si, že by to mohlo být nějakou úroveň a že by se přinejmenším mohlo jednat o pořádnou řezačku.

Což o to, agresivní „Chapter I – Domination“ skutečně je. Většina alba se nese v rychlém tempu, a když už z něj Cult of the Horns sleví, tak maximálně jen do valivého středního tempa. Nějaké atmosférické vsuvky nebo vybrnkávací intermezza? Jebat, my jen hoblujem! Proti tomu samozřejmě v zásadě vůbec nic, ale Mephisto, lídr kapely, prostě nemá dostatek nápadů a invence, aby s takovým modelem dokázal utáhnout stopáž dlouhohrajícího počinu.

Riffování je na „Chapter I – Domination“ prostě nanejvýš průměrné, což je u takto laděné nahrávky zásadní problém. Vizuálně a feelingem je Cult of the Horns víc black metal, ale hudebně dostává v mnohých písních větší prostor death metal. Velká část riffů je ryze deathmetalových, ale také ryze průměrných. Abych slyšel něco takového, tak fakt nepotřebuju hledat kapely z Francie, na to mi stačí si příště zajít do místního rokáče, až tam zas jednou bude „def metl najt“, a vyjde mi to nastejno. Těch pár výjimečných motivů, na nichž by se teoreticky dalo něco stavět, se v celkové stopáži stejně rozpustí, podobně jako se dokonale ztratí, když se na dovolené tajně vychčijete do moře.

Deska hodně dojíždí i na ohromnou předvídatelnost a neschopnost čímkoliv překvapit nebo alespoň výrazněji zaujmout. Vše se odehrává dle dávno slyšených žánrových šablon, z nichž si na prdel nemůže sednout snad nikdo, kdo metalovou muziku poslouchá déle jak půlrok. Už po prvním poslechu jsem měl dojem, že o „Chapter I – Domination“ vím vše, co vědět potřebuju, a že už mi to album nemá co dát. Samozřejmě, že před recenzí jsem album z formálních důvodů poslechl vícekrát, ale můj dojem se nezměnil. Je to prostě slabá záležitost.

Cult of the Horns

Cult of the Horns se na své debutové desce představuje jako skupina, jejíž tvorbě nemá smysl věnovat jakoukoliv pozornost. Kdyby to aspoň bylo tak špatné, aby se tomu člověk mohl škodolibě vysmát, ale ani to ne… „Chapter I – Domination“ je jednoduše šedivý podprůměr, který nevzbudí žádné emoce vyjma nudy, nezanechá v člověku ani to znechucení, nedokáže vůbec nic. Jen si tak existuje, aniž by k jeho existenci byl nějaký zásadní důvod. Album vhodné leda tak k tomu, abych zas v jiných recenzích mohl tvrdit, že statistika fakt asi funguje.


Ominous Shrine – Ο δρόμος της αποθεώσεως

Ominous Shrine - O Dromos tes Apotheoseos

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.7.2017
Label: Goathorned Productions

Tracklist:
01. Intro
02. V.I.T.R.I.O.L
03. Katabasis
04. Stase
05. Macrocosme
06. Ascension Extatique
07. Ain soph aur

Hrací doba: 37:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR / Digital Music Force Promotion

Zdá se mi, že francouzská smečka Ominous Shrine vydala svůj debut docela potichu, bez humbuku, bez většího zájmu scény a jejích médií. „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ se objevilo docela nenápadně v červenci letošního roku a osobně jsem si nevšiml, že by počin strhl nějakou lavinu ohlasů či recenzí. Což samozřejmě nemusí znamenat a také neznamená nic o skutečné kvalitě. Právě v takovém případě musí přijít nějaký blb jako já, aby o nahrávce vystříknul pár postižených tlachů na pomyslný digi-papír – třeba se díky tomu deska dostane do hledáčku někoho, koho by mohla zajímat.

Ne snad, že by „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ bylo ukrytým klenotem. Mohu říct rovnou, že až tak dobré album zase není. Rozhodně se však jedná o poctivou a dobře odvedenou práci, která si svůj díl pozornosti i nějaký ten poslech zaslouží. Určitě víc než hromada jiných hovadin, na něž můžete dennodenně narazit snad na každém plátku, jenž se jen trochu otírá o metal.

Nejprve si však pojďme Ominous Shrine letmo představit. Již padlo, že kapela pochází z Francie. V sestavě nenajdeme žádná velká jména, ale při pohledu na line-up je jisté, že všichni členové už nějaké zkušenosti nasbírali, takže se nejedná o začátečníky. Osobně jsem z dalších / dřívějších působišť muzikantů zaznamenal existenci skupin Malepeste a Dysylumn, nicméně ani v jednom případě jsem se nedokopal k nějakému pozornějšímu poslechu, pročež nemohu soudit, jak na tom co do kvality jsou. „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ je venku v podobě CD digipaku, jejž do světa vypustili kolumbijští Goathorned Productions, z jejichž portfolia jsme si zde již představili kapely jako Ignis haereticum, Novae militiae, Horncrowned nebo Aion.

Z právě jmenovaných bych Ominous Shrine mohl s klidem přirovnat k prvním jmenovaným, tedy Ignis haereticum. Mezi dalšími by se daly namátkou zmínit formace jako Mephorash, Missa Mortvm, AcherontasHetroertzen či novější Inferno – všem, kdo holdujete tomuto druhu black metalu, by se mohli líbit i Ominous Shrine. Ono už jen dle obálky „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ je docela evidentní, že se Francouzi budou zabývat okultistem, luciferianismem či stezkou levé ruky. Nedokážu posoudit, nakolik se v případě Ominous Shrine jedná o důsledek nebývalé vlny podobně laděných blackmetalových kapel, nicméně v jejich případě nemám pocit čistého opisování trendů. A to i přesto, že nějaký zásadně originální zvuk se zde stvořit nepodařilo.

Důvod, proč „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ vyznívá jako sympatická a povedená nahrávka, je nasnadě. Ominous Shrine danou žánrovou formu dokázali uchopit v odpovídající skladatelské kvalitě, která je dostatečně vysoká na to, aby nebudila škodolibé posměšky. Prakticky každá skladba na desce dokáže nabídnout dobře vystavěné pasáže, leckdy se daří jednotlivé kompozice i dobře gradovat. Zejména kytarové melodie a různé vyhrávky jsou v podání Ominous Shrine vysoce zábavné a kapela díky nim nemá problém udržet posluchačovu pozornost až do konce. Což je jenom dobře, protože až na samém konci alba se nachází jeho vrchol v podobě majestátní „Ain soph aur“. Jestli by vás měla nějaká píseň o kvalitách „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ přesvědčit, je to právě tato.

Když jsem se do poslechu debutu Ominous Shrine pouštěl, tak jsem popravdě řečeno neočekával příliš. Vyklubalo se z toho ale příjemné překvapení. Vím, že „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ nebude bojovat o nejvyšší příčky v závodu o nejlepší album roku, ale to vůbec nevadí. Deska je dobrá i tak a dle mého skromného názoru stojí i za koupi do sbírky.


Celeste – Infidèle(s)

Celeste - Infidèle(s)

Země: Francie
Žánr: black / sludge metal / hardcore
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Denovali Records

Tracklist:
01. Cette chute brutale
02. Comme des amants en reflet
03. Tes amours noirs illusoires
04. Sombres sont tes déboires
05. À la gloire du néant
06. Sotte, sans devenir
07. (I)
08. Entre deux vagues
09. De l’ivresse au dégoût
10. Sans coeur et sans corps

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Celeste již před dvěma proběhli okolo výročí první dekády od svého založení a letos je tomu přesně deset let od momentu, kdy vyšel jejich první počin s názvem „Pessimiste(s)“. Od té doby se čtveřice z Lyonu nijak neflákala a vysázela do světa celkem pět dlouhohrajících počinů, což v průměru činí jedno album za dva roky. Nicméně lze očekávat, že tenhle poměr poroste vzhledem k tomu, že první desky chodily ven po roce, zatímco postupem času se začaly mezery mezi jednotlivými řadovkami rozšiřovat. Letošní „Infidèle​(​s)“ tedy přichází celé čtyři roky po předchozím dvojalbu „Animale(s)“.

Jinak ovšem novinka dodržuje tradice Celeste, jak se sluší a patří. Což platí nejen o hudbě, ale i o „ženské“ grafice či o názvu desky, jenž jako vždy končí na „(s)“. Podobně Francouzi neuhnuli ani ve vizuální stránce – již roky si libují v tom, že grafiku nahrávek vyplňují fotky dívek. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco v minulosti dávali Celeste přednosti intimnosti v podobě jedné, maximálně dvou žen, „Infidèle​(​s)“ sází na kvantitu, takže tentokrát je to docela hrobeso. Zdá se mi ovšem, že to nebyl úplně šťastný krok, protože „Nihiliste(s)“, „Morte(s) Nee(s)“„Animale(s)“ mi z vizuálního hlediska připadaly zajímavější a působivější. „Infidèle​(​s)“ je v tomto ohledu méně osobní a zejména přední obálka desky nemá ani zdaleka takový náboj jako dřívější počiny. Škoda, protože zrovna grafická stránka nahrávek Celeste mi vždy připadala výborná.

Žádná velká inovace nepřichází ani v hudební rovině. Zdá se mi, jako kdybych tuhle větu poslední dobou psal nějak často, ale nemohu za to, že ji lze aplikovat na tolika místech: i zde totiž mohu bez obav tvrdit, že kdo měl někdy v minulosti s Celeste tu čest, toho „Infidèle(s)“ nemůže nijak zásadně překvapit. Francouzi si pořád drhnou tu svojí, a to se všemi neduhy i duhy (to je jako neduhy, akorát naopak, kdybyste tomu nerozuměli), které se s tím pojí.

Celeste vždy zdobila vysoká intenzita projevu. To platí i na „Infidèle(s)“. Když zkombinujete black metal, sludge a hardcore, tak už papírově to vypadá na sakra hutný kus muziky. Hudebně to kope jak splašený bejk, riffy jsou hrubé až běda, Johan Girardeau ječí, jako kdyby mu sám Satan rval svůj ohnivý ocas do ánusu, v tomhle případě prostě není Celeste za co zjebávat. Pokud se vám líbilo dříve, bude se líbit i nyní.

Na druhou stranu, o dokonalém díle se tu jistě nebavíme. I „Infidèle(s)“ totiž zápasí s obligátním nedostatkem všech desek Celeste, jímž je přílišná jednotvárnost. Muzika je hutná jak svině, fakt že jo, ale album jakožto celek splývá do jedné velké hmoty, z níž se jakákoliv konkrétní skladba tahá popaměti velice těžko. Trochu mi utkvěla snad jedině „(I)“, ale tím to definitivně hasne. A co víc, jednotlivé songy nesplývají mezi sebou jen v rámci jedné nahrávky, ten samý problém tíží i celé počiny. Kdybyste promíchaly písně z posledních tří řadovek včetně té aktuální, tak prostě ani za hovno nepoznám, který track je z které placky. A to jsem všechny, dovolím si tvrdit, svého času poslouchal poměrně zodpovědně.

Jasně, jasně, jednolitost alba a dokonce i celé tvorby nemusí za určitých okolností vadit. Jenže Celeste nejsou kapelou, která by tvořila silnou atmosféru, v níž se člověk utopí. Celeste jsou direkt na bradu. Právě schopnost vtisknout písním (deskám) určité unikum je tím, co mi u téhle skupiny vždy scházelo a schází mi to stále. „Infidèle(s)“ je v zásadě dobrý počin, ale snad i díky tomuhle nakonec dopadne stejně jako jeho předchůdci – teď jsem jej dost valil, ale zpětně se k němu vracet nebudu. Rozhodně ne pravidelně.


Blut aus Nord – Deus salutis meæ

Blut aus Nord – Deus salutis meæ

Země: Francie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 28.10.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. δημιουργός
02. Chorea macchabeorum
03. Impius
04. γνῶσις
05. Apostasis
06. Abisme
07. Revelatio
08. ἡσυχασμός
09. Ex tenebrae lucis
10. Métanoïa

Hrací doba: 33:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Blut aus Nord jsou jedna z nejprogresivnějších kapel v historii extrémně metalové hudby (zkuste mi to vyvrátit), a jelikož mám o čtenářích Sicmaggot dobré mínění, tak předpokládám, že se nemusím zdržovat s jejich představením. Pojďme si raději popřemítat nad něčím jiným. Vindsval je velice produktivní skladatel, který dle svých slov musí komponovat každý den, avšak zásadní je pro něj inspirace „shůry“. Což vysvětluje, proč bývá kvalitativní laťka hudby tak vysoko, ale zároveň to znamená, že z povrchu zemského zmizelo už mnoho potenciálních nahrávek Blut aus Nord. Když jsem o této strategii četl (například zde), nevěděl jsem, zda Vindsvala obdivovat ještě více, anebo raději mlátit hlavou o stůl. Vzpomněl jsem si totiž na cca dvouminutový, výborný (!!!) teaser „Odinist“, který se svého času na chvíli objevil na MySpace. Ten totiž absolutně nezněl jako nic, co na této desce později vyšlo, protože úryvek spíše připomínal „Memoria Vetusta“ ve středním, epickém tempu a ona pasáž se neobjevila ani na pozdějších titulech (uvidíme co „Memoria Vetusta 4: Empyreus“). Jak zní finální „Odinist“, všichni fandové ví. Je mimochodem možné se domnívat, že tato deska pouze přebrala sound druhého CD „MoRT“, které bylo původně plánováno jako double album.

To je malý příklad toho, jak Vindsval mívá mnoho plánů a představ, ale ne vždy se mu je podaří zaznamenat v takové formě, jak by si přál, v čemž možná podle mého názoru hraje roli nedostatek vhodné inspirace, případně příliš svazující nebo naopak přehnaně odvážný konceptuální rámec. Těžko říct, všichni víme, jak se plány mění. To, nebo něco jiného pochopitelně, například vedlo ke zrušení/odsunutí kdysi oznámených splitek s Rebirth of Nefast, Way to End nebo EP „Nam-Khâ“, které jednou bylo ohlášeno jako samostatné EP, jindy jako součást série „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“. V roce 2008 bylo dokonce ohlášeno, že plánovaný díl „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“ zvaný „Lighteater“ se přetransformoval v samostatnou hudební entitu o stejném názvu, kde společně s dalšími umělci Blut aus Nord skládali „nezdravou směs elektroniky, industriální hudby, metalu, abstraktního hip-hopu a dark ambientu“, ale ani zde jsme se nedočkali.

Druhé album The Eye, na němž Vindsval pracoval s Tor-HelgemManes a Manii, je také v nedohlednu a to ani nemluvím o plánovaných odbočkách jako Brumes, Vjeshitza (technický melodický black metal se třemi kytarami) nebo 777 (čistá elektronika a pokračování stejnojmenné trilogie). Snad se aspoň dočkáme těch posledně oznámených Yərûšəlem (navazující na sound splitka s Ævangelist) a hlavně (kurva, kurva moc prosím, ať to vyjde) Ekstasis, jenž má zase pokračovat v dosud nepřekonaném šílenství „MoRT“. Mimochodem na letošek se chystaly desky dvě: „La lumière sous le monde“ a čtvrtý díl „Memoria Vetusta: Empyreus“, který ale vyjde příští rok. Snad.

Blut aus Nord

Dost už bylo nerdění, dovolím si snad jen úvahu, zda se z „La lumière sous le monde“ nakonec jen nestalo „Deus salutis meæ“, a podívejme se konečně, jak nové, v pořadí již dvanácté album Blut aus Nord zní.

Lidé obeznámení s „temnou“ stránkou Blut aus Nord ve formě stěžejní desky „The Work Which Transforms God“, splitu s Ævangelist či prvních dvou dílů trilogie „777“ nebudou novým albem překvapeni. Kapela totiž nijak drastický úkrok stranou nepředvádí, i když je pravdou, že označení black metal zde není tak výstižné jako třeba škatule „death / doom“. Pokud jste si zrovna vzpomněli na bonusový disk re-edice „The Mystical Beast of Rebellion“, kde se Blut aus Nord s primárně doomovým soundem představili poprvé, tak vás zklamu. Atmosféra a hudební postupy jsou dosti jiné, styčný bod by šel nalézt snad v použití čistých vokálů, které příležitostně dotváří atmosférickou tvář skladeb. Novince samozřejmě nechybí ryze blackmetalové pasáže, tedy blackmetalové ve stylu Blut aus Nord, ale můj osobní pocit z těch několika náklepů není příliš pozitivní.

Blut aus Nord

Ovšem jak bylo předesláno, Vindsval se drží především pomalých temp a nechává bezútěšným tónům dostatečně vyniknout. Jsou zde riffy, které mi připomínají zmar obhroublých death / doomů staré školy. Avšak případný „tradicionalismus“ je podladěnými, bezpražcovými kytarami pokroucen natolik, že tyto riffy lze opět těžko nazvat jinak než čistě „blutausnordovskými“. Z tohoto důvodu bych paralelu hledal v „Epitome IV“ ze „Sect(s)“, pokud si z dané skladby odmyslíme polyrytmy. V této písni byly navíc užity i atmosférické klávesové plochy, které se zde s velikou slávou vracejí, a dané pasáže jsou až smrtelně magnetizující.

„Deus salutis meæ“ se pyšní uhrančivě hutným, masivním soundem. A snad nebudu přehánět, když uvedu, že novinku považuji za nejpečlivěji a nejlépe vyprodukovanou nahrávku od dob „MoRT“. S touto korunní deskou, má „Deus salutis meæ“ společný i kreativnější přístup k intrům a vokálům. Ruku na srdce, krátká intra/outra/mezihry jsou na většině desek Blut aus Nord nezajímavé a to samé lze říct, smířlivější formou i o vokálech. Lze říci, že oba aspekty album obohacují a věřím, že jisté zdeformované hlasy dokáží soustředěného posluchače zasáhnout nepříjemně hluboko.

Je sice pravdou, že „Deus salutis meæ“ představuje v diskografii Blut aus Nord malé novum, ale mám pocit, jako by novinka byla až příliš instrumentálně svázaná, a proto se zde nachází šablonovitá vata. Přísný kritik by něco podobného mohl napsat už o dřívějších deskách, ale zde je ona schematičnost patrná příliš. Občasná atonální sóla dokonce považuji za nudná, nucená až zbytečná. Tento nemilý jev je ale stále bohatě vyvážen kytarovými motivy, ze kterých těžkne srdce natolik, až se hlubiny nevědomí familiérně rozechvívají.

„Deus salutis meæ“ není nejlepší deskou, kterou Vindsval stvořil, ani jí nemůže být, ale nelze jí upřít ohromná atmosféra. Blut aus Nord zřetelně ovlivnili a inspirovali mnohé kapely, z nichž některé vnímáme jako současné lídry žánru, avšak nikdo z následovníků, ať se zaklínají jakkoliv hlubokým okultně-muzikálním pátráním, nepředkládá mystiku v tak transcendentní a reálné formě. Hodnota „Deus salutis meæ“ je vysoká i z tohoto důvodu.

Blut aus Nord


Druhý pohled (H.):

Abych řekl pravdu, tak po ukončení fenomenální trilogie „777“Blut aus Nord bavili zejména na splitových počin, ať už šlo o „Triunity“P.H.O.B.O.S. anebo „Codex obscura nomina“Ævangelist. Zato „Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry“ a ípka mě zas až tak nepoložily. „Deus salutis meæ“ je na tom o kus lépe a tentokrát mohu říct, že jsem s výtvorem francouzských vizionářů spokojen.

Na druhou stranu skutečně není těžké slyšet, že „Deus salutis meæ“ opakuje jisté již ověřené postupy. Ačkoliv to nebije do uší tak silně jako třeba v případě EP „Debemur MoRTi“. Rozhodně se tak nejedná o nejinvenčnější dílo Blut aus Nord, ani nepatří k vrcholům jejich tvorby. To je věc, která mne malinko mrzí, poněvadž věřím tomu, že Vindsval a spol. stále mají na to, aby dokázali skutečně překvapit i lidi, kteří mají diskografii Blut aus Nord v malíku.

Blut aus Nord

I přesto je evidentní, že některé momenty „Deus salutis meæ“ jsou extrémně vysoko a mají dostatečnou sílu na to, aby posluchačem zahýbaly. Mám na mysli zejména „Chorea macchabeorum“, „Impius“ nebo „Abisme“, jejíž závěr je myslím třešničkou na dortu aktuální kolekce. Stejně tak je zřejmé, že standard Blut aus Nord je obecně vysoký nadstandard. Jakkoliv jsou tedy určité lámané riffy pro svůj charakteristický rukopis povědomé, jejich poslech jen tak neomrzí.

Nekritické nadšení na místě není, nicméně zbytečně kritizovat se mi rovněž nechce. Blut aus Nord jsou stále výjimečnou skupinou a i na „Deus salutis meæ“ to lze slyšet… možná ještě víc cítit.