Archiv štítku: FRA

Francie

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Země: Francie
Žánr: sci-fi

Originální název: Valerian and the City of a Thousand Planets
Český název: Valerian a město tisíce planet

Rok vydání: 2017
Režie: Luc Besson
Hrají: Dane DeHaan, Cara Delevingne, Clive Owen

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: ValerianMovie.com

Klidně se přiznám, že jsem se na „Valeriana a město tisíce planet“ docela těšil, možná až zbytečně moc. Nicméně už dopředu bylo jasné, že přinejmenším co do vizuálu bude film hodně vysoko – jenom upoutávky lákaly takovým způsobem, že jsem příliš nepochyboval o tom, že výsledná podoba snímku bude stát za to, aby ji člověk viděl na velkém plátně v kinosále.

Jenže všichni víme, že pěkný vizuální kabátek dobrý film ještě nedělá, a když se pod hezkými obrázky skrývá slátanina, tak dojem prostě dobrý nebude. Osobně jsem očekával, že „Valerian a město tisíce planet“ nabídne klasickou báchorku o záchraně světa / galaxie / vesmíru, a během sledování to dost dlouho vypadá, že tomu tak bude. Snímek sice nějakou dobu před koncem uhne trochu jiným směrem, ale přesto příběh patří k jeho největším slabinám, nevyvaroval se klišé a hromadě patetických keců o lásce, moralitě a podobné sladkobolné sračinky, které na mě ve filmu vždycky působí strašně trapně.

Z tohoto pohledu je nakonec možná i dobře, že se „Valerian a město tisíce planet“ o příběhovou linku zas až tak nestará a radši se soustředí na množství epizodek, které s hlavním dějem nemají nic moc společného, a kdyby tam nebyly, vlastně by ten samotný příběh nijak zvlášť neutrpěl. Ve skutečnosti to vypadá tak, že se „Valerian a město tisíce planet“ pokouší dějové manko dohnat spoustou vysvětlování ve finální půlhodině, rádoby šokujícím způsobem odhalí, kdože vlastně je ten hlavní záporák (ačkoliv snad každý divák, jenž při sledování neměl vypnutý mozek, si to domyslel už desítky minut předtím), a dokulhá do předvídatelného rozuzlení.

Z makro-hlediska tedy snímek nepřesvědčí a do určité míry vlastně i selhává. Bez jednotící linky a bez výrazného antagonisty se z „Valeriana a města tisíce planet“ stává pouze sled scének. Z mikro-hlediska je na tom snímek o mnoho lépe, protože když se zaměříme na konkrétní jednotlivosti, tak nelze nevidět, že mnohé scény jsou samy o sobě skvělé, hravé, plné fantastických (myšleno od slova fantazie) nápadů. Třeba pasáže na vesmírném tržišti, začátek ukazující postupný růst vesmírné megalopole a seznamování různých kosmických ras nebo vzájemné zachraňování ústřední dvojice jsou parádní.

Podobně je nutno pochválit i vizuální stránku, poněvadž zde se režisér Luc Besson utrhnul ze řetězu a dal volný průchod fantazii. Sice mě mírně zklamalo, že mnohé ty krásné záběry z trailerů jsou ve finálním snímku stejně dlouhé jako v těch upoutávkách, ale i tak vše vypadá skvěle a je radost na to koukat. Pokud se těšíte na tuny mimozemských příšerek, zde si rozhodně přijdete na své, protože jich uvidíte přehršel, ačkoliv drtivá většina z nich ve filmu žádnou zásadní roli nehraje.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

„Valerian a město tisíce planet“ totiž stojí především na ústřední dvojici, která sice na scénu nenastoupí hned, ale jakmile se tak stane, už z plátna téměř nesleze. Toho jsem se před zhlédnutím trochu bál, jelikož dle fotek mi připadalo, že se Dane DeHaan, představitel Valeriana, do role elitního intergalaktického agenta a lamače dívčích srdcí, vedle něhož by pomalu i Eso Rimmer zblednul závistí, příliš nehodí. Naštěstí mě ale nakonec nijak zásadně neštval, takže dejme tomu.

Žít se s ním dá tím spíš, že po boku má kolegyni Laureline v podání modelky Cary Delevigne, jež – ač by to mnozí z nás možná nečekali – patří k ozdobám snímku a jeho největším přednostem a svého parťáka jasně strká do kapsy. Nicméně nepopírám, že do tohohle názoru se v určité míře jistě promítla i skutečnost, že se na ni moc hezky kouká, jestli si rozumíme. Ale s tím, jak moc se „Valerian a město tisíce planet“ soustředí na vizuální aspekt, to nakonec není zas tak nerozumný důvod si tuhle postavu oblíbit. Rozhodně ústřední dvojice dopadla lépe než již zmiňovaný nijaký záporák, který je navíc do role špatné postavy stylizován poněkud násilně, aby tam nějaký hajzl prostě byl.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Ne snad, že by tedy „Valerian a město tisíce planet“ neměl žádné kladné stránky – určitě má. Jednou z nich je například i to, že film na mě i přes své ladění nepůsobil jako bezduchá přehlídka CGI, čehož jsem se trochu bál. Navíc nemůžu zastírat, že navzdory všem nedostatkům jsem se během sledování prostě nenudil. Nicméně i tak jsem doufal, že výsledek bude o mnoho lepší. Pokud budeme předpokládat, že by měl každý film svou kvalitou odpovídat rozpočtu, pak si „Valerian a město tisíce planet“ své mamutí náklady (bezmála 200 miliónů Euro, což z něj činí nejdražší nezávislý film všech dob!) neobhájil. Na to mu totiž chybí silnější příběhová linka a větší odvaha uhnout ze zajetých kolejí space oper.

Obrazově se jedná o skvělou záležitost, o tom žádná, a z tohoto ohledu „Valerian a město tisíce planet“ za vidění jistě stojí, avšak jen jednou, víckrát asi není nutno. Sice se při sledování nudit (nejspíš) nebudete, ale nic zvláštního vám snímek nedá a nic zásadního ve vás nezanechá. Přes veškerou péči a navzdory skutečnosti, že se jedná o Bessonův vysněný projekt a adaptaci kultovního francouzského komiksu, je to totiž v jádru jen popcornovka – snad byl přístup stravitelnosti pro široké publikum zvolen, aby existovala alespoň nějaká šance extrémní rozpočet zaplatit, ale čistě z pohledu skutečného fanouška science fiction je to spíš škoda a promarněná šance na krásné sci-fi, jež se mohlo dočkat podobně kultovního statusu jako Bessonův „Pátý element“.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)


Mudbath – Brine Pool

Mudbath - Brine Pool

Země: Francie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Third I Rex

Tracklist:
01. Burn Brighter
02. End Up Cold
03. Seventh Circle
04. Zone Theory
05. Rejuvenate
06. Fire

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Mudbath jsou jedním z těch případů, které si člověk zkusí poslechnout úplně naslepo. Kapela je relativně mladá a funguje teprve pár let, ale letošní „Brine Pool“ debutem není – vstup do dlouhohrajícího světa si tihle Francouzi odškrtli již před dvěma lety prostřednictvím počinu „Corrado Zeller“ a ještě z dřívějška mají v portfoliu i jedno minialbum „Red Desert Orgy“. Já osobně jsem však o této pětici z Avignonu doposud neslyšel a „Brine Pool“ je tím pádem mým prvním setkáním s tvorbou Mudbath. V sestavě také žádné známé ksichty nevidím, vydavatelství je sice oukej, ale rovněž žádný vyslovený trhák, na jehož vkus bych mohl pravidelně sázet, obálka mě taky nijak zásadně nerozrajcovala (byť ta ještě patří k nejvýraznějším atributům nahrávky). Jednoduše po všech směrech – náhodná hudební známost. Ale když nic jiného, název kapely alespoň slibuje, že vás ta muzika vykoupe v bahně…

Ale nakonec proč ne. I z takových setkání mnohdy vylezou zajímavé objevy, vždyť už nejednou se mi stalo, že jsem něco pustil úplně náhodně a spíš jenom z nudy, abych posléze zjistil, že se jedná o parádní záležitost a danou skupinu začala sledovat i nadále. A zrovna v případě Mudbath se něco takového… nestalo.

Především teda musím říct, že jsem zklamán, že mi „Brine Pool“ nedalo to, co název formace slibuje. Mudbath sice hrají nějaký jakože sludge, ale pokud byste podobně jako já chtěli, aby vám Francouzi vymáchali držku v ohavných bahenních sračkách, budete zklamáni taktéž. Mudbath hrají spíš mírnější a usedlejší formu žánru, což… na jednu stranu nic proti tomu, ale na tu druhou si říkám, jaký to má vlastně smysl, když sludge metal většinou člověk poslouchá právě kvůli tomu, aby dostal zabrat pořádně hutným temným riffováním. Zde je to takové obyčejné, kapela neumí svého posluchače dostatečně uzemnit a ukázat mu, kdo je tady pánem.

Nějakou silnější atmosféru rovněž postrádám, byť mnohé pasáže napovídají, že se o ni Mudbath nejspíš snažili. Ještě třeba vybrnkávání v první půlce úvodní osmiminutovky „Burn Brighter“ je docela v pohodě, ale prostě nic zvláštního nebo pamětihodného. Ačkoliv uznávám, že různé kytarové vyhrávky jsou ještě tím lepším, protože zejména v riffech mi Mudbath přijdou strašně slabí – úplně standardní práce, často se to zvrhává do čisté nudy, obzvlášť když se Francouzi pokusí zpomalit do šnečího tempa, a když to ani po zvukové stránce nenakope do břicha, tak se prostě ptám, proč bych měl takový rádoby sludge poslouchat…

Jistě, kdybych tvrdil, že je „Brine Pool“ skrz naskrz píčovina jak mraky a nedá se to poslouchat, tak bych byl vůči Mudbath přespříliš příkrý. Takhle špatné to určitě není, ve skutečnosti asi dosavadní průběh recenze vyznívá mnohem hůře, než na jaké úrovni skupina skutečně je. Vzato kolem a kolem je „Brine Pool“ relativně neurážející muzika a není problém ji strávit. Předešlé věty ovšem neberte tak, že chci dosavadní ostrou kritiku nějak zjemnit. Jako celek to sice lze poslouchat, ale nelze přehlížet, že tu jsou celé hluché minuty, a například kvazi-atmosféra první třetiny „Seventh Circle“ nebo celá brnkací „Rejuvenate“ jsou prostě čistokrevná nuda.

Jinými slovy, máme tu co do činění s typicky průměrným počinem, jehož náplň za větší pozornost nestojí. Mudbath mě na svém druhém albu nedokázali zaujmout vůbec ničím a za chvíli už ani nebudu vědět, jak to vlastně znělo. Oukej, vyzkoušel jsem to, ale tím to pro mě hasne a druhou šanci už Mudbath ani v budoucnu dávat nebudu, protože jaksi necítím, že by tu byl potenciál na víc, než co se na „Brine Pool“ nachází…


Les raisins de la mort (1978)

Les raisins de la mort

Země: Francie
Žánr: horor

Český název: Hrozny smrti

Rok vydání: 1978
Režie: Jean Rollin
Hrají: Marie-Georges Pascal, Félix Marten, Serge Marquand, Brigitte Lahaie, Mirella Rancelot

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Francie, třeba na rozdíl od sousední Itálie, jejíž žánrová škola je vyhlášená, nepatří k úplně tradičním baštám hororové produkce. Přesto má i tato země velmi zajímavé žánrové tvůrce, mezi něž jistě patří i Jean Rollin. Tenhle již zesnulý režisér po sobě zanechal hned několik hezky ujetých filmů, v nichž se nebál krve ani nahoty a o nichž bych tu rád postupem času také něco málo sepsal. Dnes ale začneme Rollinovým hororem, který ještě patří k těm poměrně normálnějším. Byť ani zde nechybí pár gore scének a trocha nahoty. Pod čímž si představte nějaké ty kozénky a jeden full frontal, což je ještě vcelku v normě.

„Les raisins de la mort“, což v češtině znamená „Hrozny smrti“ (film v České republice oficiálně nevyšel, ale byl zde pod tímto názvem promítán na festivalu), je v základě „zombie“ záležitost, akorát místní zdroj hororového prvku ve skutečnosti zombies nejsou, jde o nakažené lidi. Způsob, jímž se nakazili, je krásně francouzský. Za všechno totiž může víno respektive nově použité pesticidy při jeho pěstování. Shodou náhod se zrovna konal vinařský festival, kde se samozřejmě (skoro) všichni Frantíci široko daleko nachlemtali, v důsledku čehož se jim pak udělalo trochu nevolno. A tentokrát důsledkem není kocovina, ale hnití zaživa a neodolatelná chuť zabít souseda.

Jenže nic z toho naše hlavní hrdinka Élisabeth zatím netuší. Ta jen jede do vinařské provincie za svým snoubencem (jak se ukáže, je to přesně ten frajer, co vymyslel srandu s pesticidy). Do prázdného vlaku ale přistoupí nějaké prapodivný buran s nepříliš vábnou vyrážkou na ksichtě a zabije její kamarádku. Zde přichází úprk z vlaku a začíná putování Élisabeth francouzským venkovem, kde chodí od farmy do vesnice a z té do další vesnice a všude naráží na lidi s ošklivě ošklivými boláky, vyrážkou a strupy po těle.

„Les raisins de la mort“ má jistě své klady, ale i nepopiratelné zápory. Začněme tou druhou kategorií. Film je to hodně starý a je to na něm docela vidět, je poměrně naivní a dnes už působí poněkud ošuntěle. Příběh je v zásadě nijaký, herci jsou ve většině případů dost špatní a postavy se chovají hodně nelogicky, leckdy dokonce přímo dementně. A to prosím včetně těch nakažených, kteří občas jen tak blbě stojí, čumí a neútočí, i když by s klidem mohli, což jsem trochu nepochopil. S tím vším by se ale s jistou dávkou tolerance a vědomím, že jde o starou a béčkovou záležitost, žít ještě dalo. Nejvíc totiž dojem zkazí dost pitomý a dle mého odfláknutý závěr. Je vcelku jedno, zdali si jej divák vysvětlí tak, že hlavní hrdinka je rovněž nakažená (téhle verzi fandím já), anebo se jen začne chovat jak kardinální píča, protože v obou případech je konec prostě blbý.

Les raisins de la mort

Přejděme však k pozitivům, která tu jsou taktéž. Zápletka mi přijde docela neokoukaná a dobrá. Taktéž mě pobavilo, že se neotrávili pouze ti, kdo radši pijí pivo, což se dá vykládat, že poselstvím snímku je sdělení, že pivo vám zachrání život, haha. Ale teď vážně. Dobře zvolené je prostředí francouzského venkova a vesniček, což se ukazuje jako perfektní místo pro podobně laděný horor. „Les raisins de la mort“ má také místy vyvedenou tísnivou atmosféru, jež ale není nejsilnější tehdy, kdy se Élisabeth střetává s nakaženým obyvatelstvem, poněvadž zde hraje prim krvavá podívaná, nýbrž v momentech, kdy osamocena putuje opuštěnou (místy nečekaně hezky nasnímanou) krajinou za doprovodu až překvapivě dobré hudby.

V neposlední řadě pak „Les raisins de la mort“ boduje i krvavými efekty. Nakažení jsou patřičně oškliví, sice je to takový ten oldschool-hororový make-up, jak jej jistě budete znát třeba ze zombie filmů téhle doby, ale má něco do sebe a někteří z nich vypadají jako dobří hnusáci. Stejně tak se objeví i pár povedených gore záběrů a kvalitně udělaných mrtvol. Snad jediným nepovedeným momentem z tohoto ranku je usekávání hlavy sekyrkou, kde je příliš okatě vidět, že se jedná o umělou figurínu, v důsledku čehož se efekt vytrácí a krvavá scéna je poněkud degradována.

Les raisins de la mort

Jak se tedy k „Les raisins de la mort“ postavit? Ačkoliv má snímek nepochybně své klady, vzato kolem a kolem je to vlastně docela průměrná záležitost. Nicméně je to ten druh průměru, jenž neřekne nic většinovému divákovi, ale pořád má dost potenciálu na to, aby potěšil nadšence. Pokud tedy fandíte starým béčkovým hororům, neváhejte do toho jít. Já se navzdory všem výtkám bavil a klidně se na „Les raisins de la mort“ někdy podívám znovu. Film má totiž určité kouzlo hororů, které se už dnes netočí a ani točit nemohou, jelikož doba pokročila a žádá si jiných výrazových prostředků. Nicméně mně dává větší smysl se podívat na takovýhle horůrek s krásnou archaickou aurou, než se dívat na nudná moderní vyvražďovací pseudo-jatka pro teenagery. Takovéhle bijáky jsou mi jednoduše něčím strašně sympatické a „Les raisins de la mort“ není výjimkou.


Mils – We Fight / We Love

Mils - We Fight / We Love

Země: Francie
Žánr: pop rock / trip-hop
Datum vydání: 17.5.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:41

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Čtete-li náš dementní plátek dlouhodoběji a máte-li paměť jako slon, možná byste v ní mohli vyštrachat i jméno Mils. Je to téměř tři a půl roku, co se zde objevila recenze na album „Man Is a Lonely Soldier“, jemuž se dostalo velice přívětivého hodnocení. Vzpomínám si, že jsem se tenkrát do nahrávky dost zbláznil a jednu dobu ji poslouchat skutečně intenzivně, a ve svém nadšení jsem to vnutil i několika redakčním kolegům, jejichž hudební jemnocit to rovněž neuráželo a vesměs jen potvrdili, že šlo o nadstandardně dobrou věc.

Mils tehdy přišli s ohromně podmanivou kombinací pop rocku a trip-hopu. Některé melodie možná byly trochu povědomé, ale Francouzi ten koktejl namíchali chytře, s neskutečnou lehkostí a uvěřitelností, až do neodolatelné formy. To jsou všechno silná slova, ale ta deska byla vážně skvělá a hlavně obstála i ve zkoušce časem. Vracel jsem se k ní i zpětně, baví mě dodnes. Přesuňme se však do přítomnosti. Nějak jsem si nevšiml, že by od té doby Mils něco vydávali – až doteď, když Francouzi natočili nové EP „We Fight / We Love“, které jsem si vzhledem k oblibě „Man Is a Lonely Soldier“ odpustit nemohl. Tak se pojďme podívat, jak pětipísňový kraťas dopadl a jestli se mu podařilo udržet laťku nastavenou krásným debutem.

„Come Home“ minialbum otevírá v příjemném duchu, nicméně na úvodní poslech se nejedná o nějak nápadnou věc,  jež by dokázala chytnout na první dobrou. Nicméně o pár pokusů později prokoukla a ukázala, že něco do sebe má. Cením si především druhé půle, kde se song povedlo vyhrotit do hezky napjaté pasáže. Jakmile se v čase dvě a půl minuty rozjede parádní kytarová linka, k níž se posléze přidá zpěvačka Melodie (její výkon mě jen tak mimochodem dost baví), tak to opravdu maká. Zato druhou „No Body“ považuji za veliký přešlap. Mils zde sklouznou k triviálnímu, snad až podbízivému pop rocku, což není nic, co bych chtěl od téhle kapely slyšet.

Náladu naštěstí vyspraví „Escape“, což je jednoznačně největší hitovka „We Fight / We Love“, která se může bez obav poměřovat s čímkoliv z debutu. Refrén je naprostá pecka, přesně nějak takhle jsem si to představoval, takže super. Následující dvě písničky „Strange Night“ a „Casus Belli“ už nic zvláštního nenabízejí, jsou v pohodě poslouchatelné a relativně příjemné, o něco lepší je ta druhá a obě jsou s přehledem lepší než „No Body“, ale v celé tvorbě Mils vcelku zapadnou, protože Francouzi mají na kontě množství povedenějších kousků.

Bilance „We Fight / We Love“ je tedy asi taková, že nabízí jednu špičkovou věc, jednu dobrou, dvě standardní a jednu nepříliš povedenou. To z EP dělá záležitost, po jejímž poslechu v budoucnu nebudu nějak zásadně toužit. Rozhodně si však dokážu představit, že si z počinu vyzobnu ty dvě povedené skladby a občas si je s chutí pustím. Počin jako celek však nevnímám jako něco zásadního a doufám, že příště to bude lepší.


Svart Crown – Abreaction

 Svart Crown - Abreaction

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Golden Sacrament
02. Carcosa
03. The Pact: To the Devil His Due
04. Upon This Intimate Madness
05. Khimba Rites
06. Tentacion
07. Orgasmic Spiritual Ecstasy
08. Transsubstantiation
09. Emphatic Illusion
10. Lwas
11. Nganda

Hrací doba: 54:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Z lůna francouzského Nice vyhřezla roku 2004 bestie nápadná svou vervou a nepopiratelným potenciálem. Jistě, zprvu byla malá a její krůčky byly nesmělé, ale postupně rostla, sílila a trpělivě putovala vytyčeným směrem, aby po devíti letech stanula v plné velikosti na vrcholu pomyslného black/deathmetalového Olympu. Řeč je pochopitelně o kapele Svart Crown a oním vrcholem její emancipační cesty je čtyři roky stará deska „Profane“, již bych se neostýchal označovat slovy „vybroušený žánrový klenot“. Na stylovém základu polské školy v čele s Behemoth, se špetkou pravé deathmetalové říznosti, za niž by se nemuseli stydět ani Morbid Angel, opředeno mrazivou tajemnou atmosférou i nepředvídatelností svých blackmetalových krajanů z Deathspell Omega, vykrystalizovalo vskutku povedené dílo. Jako na zavolanou ve chvíli, kdy jsem začínal po dlouhé době zase „Profane“ mohutně oprašovat a libovat si nad organickým mixem svých oblíbených ingrediencí, přibyla do diskografie Francouzů další položka „Abreaction“, jež bude předmětem dnešní recenze.

Od posledního zářezu se skupině nevyhýbaly změny – ať už na bázi globální, jakou je přechod od labelu Listenable Records k molochovi Century Media Records, tak na bázi personální, kde nastala změna hned na dvou pozicích. Shodou náhod se tak z kapely s nula Keviny stala během pár let kapela hned s dvěma nositeli tohoto jména. Prvním z nich je bubeník Kevin Paradis, druhým pak kytarista Kevin Verley (přezdívaný také někdy Asscaroth). Což jinak řečeno znamená, že hned půlka sestavy se protočila, a bylo by bláhové si myslet, že se to na zvuku nijak nepodepíše. Jistě, podepsalo. A koneckonců i styl kapely se posouvá – přiklání se k rozmáchlosti, exotičnosti a rituálnosti. Mluvím moc obecně? Pusťte si „The Pact: To the Devil His Due“ a bude vám snad jasné, o čem mluvím.

Pokud jsem si na předchozí nahrávce pochvaloval právě rozvážné a organické spojení všech dílčích elementů, pak novinka v téhle rovině poněkud pokulhává. Kompozice na předchůdci působily jako kompaktní celky, oproti tomu nová deska, ačkoliv překvapuje nepřeberným množstvím překvapivých elementů, jichž si vážím, působí roztříštěně a zkrátka mě tolik nebaví. Prvky etnické hudby a splašené bicí i melodie kytar mi místy evokují pokus přiblížit se americkým egyptologům z Nile, což ale v dané produkci nějak nepůsobí uvěřitelně a nepřináší kýžený výsledek.

Co na desce bez problému funguje, to jsou kratší stopy, například úvodní dvojice „Golden Sacrament“ a „Carcosa“. Obě barvité a různorodé, a přesto drží pěkně pohromadě a disponují smysluplným vývojem bez poškození kontinuity skladeb a bez rozpačitějších momentů, které se snaží o pomyslné „něco navíc“, i když vlastně neví jakým směrem se vydat. Takový problém slyším až ve zmiňovaném následujícím sedmiminutovém eposu „The Pact: To the Devil His Due“. Ten nabídne několik nadstandardních motivů, ale uprostřed je přerván atmosférickou částí, která chce využít dynamických nuancí, ale zapomíná na to, že k požadovanému efektu pouhé střídání hlasitostí nestačí. Z toho, co má znít rituálně a mysteriozně, by mělo mrazit – a mě zde bohužel nemrazí. Mám rád kapely, které se vyvíjí, ale na druhou stranu ne každý krok jinam je automaticky dobrý.

Svart Crown

Z delších kompozic je jako povedenou ještě nutné vypíchnout „Transsubication“ – tam je vše, jak má, ani zvolnění uprostřed nepůsobí samoúčelně, ale umně buduje atmosféru, jež posléze krásně vygraduje. Dále celkem obstojně fungují „Upon This Intimate Madness“ se skvělým začátkem a pečlivě vyrovnaná „Nganda“. Na druhou stranu zase „Khimba Rites“ mě vysloveně nudí, zatímco „Orgasmic Spiritual Ecstasy“ tak napůl (tu částečně zachraňuje povedený klip) a takhle bych mohl pokračovat. Ostatní skladby tak nějak balancují mezi střípky dobrého a vycpávkami mezi tím.

Obecně mi přijde škoda, že z vybroušeného semknutého zvuku předchůdce, v němž všechny elementy působily krásně celistvě, se mi novinka i po opakovaných posleších neustále trochu rozpadá pod rukama. A to prosím říkám po dvou měsících relativně pravidelných poslechů.

Přes všechny již dříve zmiňované výtky ale nová deska rozhodně není nějaký sestup Svart Crown mezi kapely druhé kategorie. Po technické stránce člověk nemůže říci ani popel, bubeníkovy paličky i kopáky létají jako čamrda a o kytaristech též nelze říct, že by se nečinili. Album disponuje nejedním skvělým motivem a některé struktury skladeb jsou výborně vymyšlené, jenže taky je tu spousta nemastných neslaných momentů, které desku srážejí k průměru. Svart Crown jsou stále prvotřídní kapelou, čistě technicky možná i dokonalejší než kdy dřív, jen se vydali na pole, na němž jim to podle mě tolik nesluší. Poprali se s tím sice se ctí, ale na nějaké medaile to není. Pokud těhotná žena z obalu „Profane“ byla personifikovanou skupinou a její zaoblené břicho ilustrovalo kreativní plodnost, obal novinky znamená jen takový výlet do dalekých krajin západní Afriky. Do těch, které budete zvědavě pozorovat, ale bydlet byste tam nechtěli.


Diapsiquir – 180°

Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire


Le pacte des loups (2001)

Bratrstvo vlků - Hon na bestii

Země: Francie / Kanada
Žánr: dobrodužný / akční

Český název: Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Rok vydání: 2001
Režie: Christophe Gans
Hrají: Samuel Le Bihan, Mark Dacascos, Vincent Cassel, Émilie Dequenne, Jérémie Renier

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Francouzi občas natáčejí takové pseudo-historické akční výplachy. „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ (podtitul byl docela zbytečně přidán jen v lokální distribuci) přesně do téhle sorty spadá. Bylo by naivní od toho čekat nějakou intelektuální zábavu, protože ta zjevně ani nebyla cílem. Přesto se jedná o docela pohodovou výpravnou kravinku, v podstatě takové akční dobrodrůžo odehrávající se v minulosti. Naoko se sice snaží tvářit seriózně a nějaké komediální vsuvky nebo kruťácké hlášky tu nejsou, ale vidět v „Bratrstvu vlků“ něco hlubšího by bylo nerozumné a vlastně i nežádoucí. V takovém případě by vám to totiž připadalo jako nebetyčná hovadina.

Pomalu nejzajímavější je historické pozadí, na němž „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ staví. Předmětem zájmu je totiž Gévaudanská bestie, což bylo zvíře (anebo zvířata?), které v 60. letech 18. století v jedné provincii jižní Francie zabilo několik desítek lidí a další desítky zranilo. Přesný počet obětí není znám, ale některé odhady hovoří i přes sto hlav. Stejně tak není známo, co za tvora má celé krveprolití na svědomí, teorie se různí a mluví o všem od smečky vlků až po z Afriky dovezeného lva. Jednu z těchto teorií si samozřejmě přisvojilo i „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale k téhle základní lince přimíchá hromadu dalších věcí, aby to bylo pořádné vzrůšo

V kraji řádí Bestie, počet mrtvých narůstá a nedaří zatím se ji ulovit. Na místo přijíždí frajer Grégoire de Fronsac z Paříže i se svým indiánským kámošem Manim, což jsou samozřejmě největší arci-borci, jimž máte fandit. Grégoire ovšem není lovec, spíše vědec, takže to celé jen pozoruje z dálky a ještě u toho stíhá balit místní roštěnku. Indián předvádí kung-fu mlátičky, jakmile k tomu dostane sebemenší záminku. Navrch nechybí ani nějaké politické čachry, které nakonec tvoří gró celého rozuzlení příběhu, takže o tom nebudu příliš mluvit, pokud se chci držet pravidla, abych při psaní o filmech nevyzrazoval pointu, kdyby se na to chtěl někdo náhodou podívat. A to platí i pro záležitosti, jako je tato…

Na rovinu, „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ je ve skutečnosti jen efektní výplach na jedno podívání. Je to docela jednoduchý film postavený na atraktivním tématu a pěkném vizuálním kabátku, ale v rámci nenáročné zábavy je to vcelku pohodovka. Na rozdíl od mnohé jiné mainstreamové produkce neurážející – pokud tedy přežijete skutečnost, že indián při soubojích skáče pomalu jak Jackie Chan, a přivřete oči nad několika hloupějšími momenty. To když už něco, tak mě spíš iritovaly nepříliš dobré digitální triky, mnohem lepší by bylo, kdyby se ve filmu nesnažili Bestii ukázat celou v nějakém tom souboji.

Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Tím chci říct, že „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ rozhodně není bezchybné. Nicméně při sledování o tom není moc čas uvažovat, protože Frantíci sypou jednu stylovou akci za druhou, tempo je vysoké, bitek je po celém filmu dost, navrch se na to dobře kouká – výprava je suprová, postavy sympatické a holky pěkné. A to vlastně bohatě stačí k tomu, aby se člověk nenudil, lépe řečeno dokonce nestíhal nudit, když má náladu na nenáročnou podívanou.


Pryapisme – Diabolicus felinae pandemonium

Pryapisme - Diabolicus felinae pandemonium

Země: Francie
Žánr: avantgarde metal / electronica / chiptune / breakcore
Datum vydání: 3.2.2017
Label: Apathia Records

Tracklist:
01. Un max de croco
02. La Boetie stochastic process
03. 100 % babines, pur molossoïde !
04. A la Zheuleuleu
05. Tau Ceti Central
06. Tête de museau dans le boudoir ( Intermezzo )
07. Myxomatosis against architektür vol IV
08. Carambolage fillette contre individu dragon non-décortiqué
09. C++
10. Totipotence d’un erg

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Světy svojských hudebních těles jsou jen velmi těžko definovatelné. Přesahují doposud zažité, mnohdy útočí polytematičností, žánrovými kotrmelci, akrobacií. Takových formací sice není – zákonitě – příliš, ale když už se zjeví, dokáží posluchačům i psavcům motat po měsíce hlavy. Do sorty kapel, jež na věc nahlížejí jinak než žánrová masa, spadají i Pryapisme, francouzský excentrický export.

O čemže tahle kapela sakra celá vůbec je, můžeme debatovat dlouhé večery. Má ráda kočičky (moc kočiček), má ráda ďáblíka. Kouká vpřed, vizionářsky, přesto zůstává věrna digitálnímu kostičkování a arkádnictví Maria s obráceným křížem na čepici. Vychází z metalu, ale jeho klasické hodnoty popírá a dělá si z nich dobrý den stejně jako ze všeho kolem. A krom toho ví, co je zač. Tvrdil jsem, že je problém něco takového definovat? Ale jděte. „We are Pryapisme and we play rococo-core. 666 miaou!“ Oblíznout, zavrnět a hurá za hudbou.

Sebeprezentace Francouzů patří k silným, nápaditým, nezaměnitelným, avšak není důmyslnou zástěrkou, protože je v hudbě prázdno. Kdepak, kočičky se dokázaly bez poskvrnky rozdvojit – nejenže jsou parádně koukatelné, ale rovněž se dají s potěšením poslouchat. Na třetí dlouhohrající desce „Diabolicus felinae pandemonium“ těží Pryapisme z obdobných receptů jako v minulosti, šáhlost a znásilňování metalových stereotypů zde jsou už od sedm let starého debutu. Tvrdý kytarový podklad na sebe váže nepřeberné množství dalších vlivů, převážně elektronických, vzájemně se tu ale potkává takřka vše, jediným pravidlem je šílenství a nemožnost spočinout.

Bizarní spolek tedy stejně jako v minulosti staví na tvrdě kytarovém základu, jenž jakkoliv je všudypřítomný, není tím prvkem nejklíčovějším a nejpozoruhodnější motivy tvořícím. Od toho tu máme elektroniku promlouvající v těch nejextremnějších podobách, v duchu absolutního zvrhlictví. K charakteristickým můžeme započítat breakcorové kouskovačky, které podporují vtip a zároveň přináší dostatečný počet zaznamenání hodných momentů. Igorrrr je občas zatraceně blízko. Se vzpomínaným Mariem přichází chiptune, tedy výlevy počítačového oldschoolu, v podání Pryapisme samozřejmě sežvýkané, strávené a vyvrhnuté zpátky na povrch v komplexní elektronické kašičce. Chutná výtečně.

Písně se nedrží jednoho tématu, servírováno je naopak epileptické množství střihů a nesourodého sousedství. Chcete mlátit v paneláku na bicí, zároveň hrát devadesátkové hry, vedle řve dítě a do toho vám buší na strop ohledně půlnoci a spaní. Všechno jde, až na to spaní, takové slovo ve světě Pryapisme není, jen neřízená střela. Přestože se na povedený motiv občas čeká až přespříliš dlouho a mezitím se jen naprázdno variuje, spád je neustálý, což snům nepřeje. Ale zpátky k oněm prázdným místům, nač jen chválit. Zmíněné „střihy naprázdno“ registruji zvláště v druhé polovině, kdy má člověk neustálými změnami v mozku už řádně vymeteno. Takřka hodina hudby je v tomto případě moc. Nadprůměrné kousky nechybí, ale posluchačova koncentrace a touha po semletí kolážemi klesá.

Pryapisme

Vyznění „Diabolicus felinae pandemonium“ je humoristické a záměrně střípkovité, Pryapisme nedokáží posedět na místě a rozvíjet, svou těkavost však dokáží zužitkovat. Možná že v poslední třetině Francouzům dochází síla a posluchač si proti šoku dokáže vytvořit protilátky, přesto jde o slušné album, které neboduje pouhou okázalostí formy. K ní přidává širokou paletu povedených momentů, jež vyzývají k posluchačským návratům. Milé myšky, nechtějte být chyceny.


Au champ des morts – Dans la joie

Au champ des morts - Dans la joie

Země: Francie
Žánr: (post-)black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Nos décombres
02. Après le carnage
03. Le sang, la mort, la chute
04. Contempler l’abîme
05. Dans la joie
06. L’étoile du matin
07. La fin du monde

Hrací doba: 52:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Au champ des morts formálně stojí na začátku své cesty, přesto jejich jméno budí jistou pozornost, a to hned ze dvou důvodů. Za své samozřejmě hovoří už skutečnost, že již od prvního nosiče se Francouzům dostává podpory elitního labelu Debemur Morti Productions, jenž platí za jedno z nejzajímavějších současných vydavatelství na poli metalu. Druhým stěžejním důvodem pak je sestava, v jejímž čele nestojí nikdy jiný než zpěvák / kytarista Stéphane Bayle, někdejší člen Anorexia Nervosa, které ani dekádu po jejich konci stále nikdo nedokázal sesadit z trůnu nejlepší symphonic blackmetalové skupiny.

Loni v červnu na sebe Au champ des morts upozornili poprvé prostřednictvím sedmipalce „Le jour se lève“, na němž se nacházela jedna exkluzivní píseň (titulní) a jedna další, „Le sang, la mort, la chute“, která se nyní objevuje znovu na (již tehdy chystaném) dlouhohrajícím debutu „Dans la joie“. V dobové minirecenzi jsem „Le jour se lève“ nakonec ocenil a nechal se slyšet, že řadovku si rád pustím, abych zjistil, zdali byl naznačený potenciál skutečně naplněn. Zamlčel jsem však tehdy jednu věc, jež není úplně nedůležitá. Přestože sedmipalec trval jen čtvrthodinku, docela jsem se s ním pral a trvalo mi to poměrně dlouho, než jsem se v něm zorientoval a než materiál prokoukl…

„Dans la joie“ je na tom úplně stejně a rovněž se nejedná o záležitost na první poslech, ani na ten druhý ne. A to mi do jisté míry připadá poměrně zvláštní, jelikož Au champ des morts ve své podstatě nehrají nijak zvlášť nestravitelnou formu černého umění. Přesto jsem měl – jak u „Le jour se lève“, tak v případě „Dans la joie“ – velký problém se na hudbu zpočátku soustředit. Jistě ten pocit znáte – když se cíleně soustředíte, tak slyšíte, že ta kapela hraje kvalitně a že to má nápady, ale sama o sobě si hudba vaši pozornost uzmout nedokáže.

V některých případech se tento stav i navzdory případným formálním kvalitám zlomit nedá, ale u „Dans la joie“ mi podobně jako u předcházejícího EP vyšší počet poslechů nakonec pomohl hradbou nepřístupnosti proniknout. A teprve tehdy se ukáže, že tušení, že kvalita v případě Au champ des morts není malá, bylo správné.

Hudbu Au champ des morts bych si asi nedovolil označit jako originální či nevídanou. Přesto je jejich přístup k black metalu zajímavý a nelze mu upřít vlastní tvář. Francouzi kombinují staré s novým, v jejich tvorbě se snoubí post-blackové melodie s úctou ke staré školy, což dohromady dává zvláštní kontrast zasluhující určité ocenění. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že post-black metal se v podání Au champ des morts nerovná blackgazovým homo-zpívánkám. Jinak obecně kytarová práce je na „Dans la joie“ vysoce povedená a nahrávku táhne dopředu. Především právě z ní vyvěrá zvláštní potemnělá nálada patřící k největším přednostem skupiny. Au champ des morts ovšem nehrají černočernou temnotu, jejich hudební jazyk je spíše šedavý a sychravý. Jisté kouzlo mu však rozhodně nechybí.

Au champ des morts

Chcete-li slyšet, v jakých skladbách „Dans la joie“ projevuje největší sílu, pak bych určitě zmínil již známou „Le sang, la mort, la chute“, která funguje velmi dobře i na řadové desce, a k ní bych přidal další dvě dlouhé písně, druhou „Après le carnage“ a titulní „Dans la joie“ na páté pozici. Právě rozmáchlejší písně, kde Au champ des morts mají k dispozici delší plochu na hraní si s náladami, se daří budovat nejpřesvědčivějším způsobem. Povedené momenty se ale najdou i v „Nos décombres“ či „L’étoile du matin“ a skvělý je rovněž závěr „La fin du monde“, byť ten z vyznění nahrávky vybočuje a působí spíše jako delší outro. Slabší se mi zdá pouze „Contempler l’abîme“, kde se Francouzi asi nejvíce blíží k tomu, co si dnes většina lidí představí pod pojmem post-black metal, což mi dle očekávání nevyhovuje. Na druhou stranu, Au champ des morts zde balancují na hraně, ale do propasti ještě nespadli, takže se to dá vydržet bez větších problémů. Nicméně zamrzí, že výborná půlminutka v samém závěru písničky nebyla rozvedena do větší šíře.

Celkové dojmy z „Dans la joie“ jsou však jednoznačně kladné. Nebylo to zadarmo a musel jsem debut Au champ des morts nechat patřičně uzrát. Ale možná je to tak v pořádku, nejspíš právě tímhle je myšlena ona obligátní formulka, že něco potřebuje svůj čas. Asi není na místě skutečné nadšení a hluboká poklona, „Dans la joie“ je stále „jenom“ dobré a nadprůměrné album, ale doporučit jej rozhodně lze.