Archiv štítku: FRA

Francie

Regarde les hommes tomber – Ascension

Regarde les hommes tomber - Ascension

Země: Francie
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 28.2.2020
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. L’ascension
02. A New Order
03. The Renegade Son
04. The Crowning
05. Stellar Cross
06. La tentation
07. Au bord du gouffre

Hrací doba: 46:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

S francouzskými Regarde les hommes tomber jsem se poprvé setkal na jejich bezejmenném debutu a od té doby poslušně poslouchám každé jejich album. Ne snad, že by to byl až takový problém, když letos přicházejí teprve se svou třetí deskou, protože mezi aktuálním „Ascension“ a předešlým „Exile“ si dali docela luxusní pauzu pěti let. Přesto nemůžu tvrdit, že by mi tahle formace nějak zásadně přirostla k srdci…

Pokusím se to trochu vysvětlit. První placku bych zařadil k docela fajn nahrávkám. Měla svou atmosféru, skvělý biblický přebal a pár výborných momentů. Regarde les hommes tomber uměli přiložit pod kotel a udělat dost intenzivní pasáž. Třeba nástup v podobě úvodní instrumentálky „Prelude“ má sílu, o tom prostě žádná. Navzdory nepochybným kvalitám mě to ale jako celek úplně nestrhlo, a přestože mám tu desku doma na vinylu, vracet se k ní nepotřebuju a taky to nedělám. „Exile“ pořád jelo na vlně nastavené debutem, dokázalo si zachovat podobnou náladu a opět se mohlo chlubit výbornou vizuální stránkou. Hudebně už ale druhé album bylo o trochu níž, tudíž asi nepřekvapí, že z dlouhodobého hlediska dopadlo stejně jako prvotina.

Regarde les hommes tomber si poté dali už zmiňovanou pětiletou přestávku, během níž se přestěhovali od Les acteurs de l’ombre Productions k větším Season of Mist. Hodně mě zamrzel především posun v grafice alba, protože jak se mi minulé obálky líbily, tak „Ascension“ se mi naopak fest nelíbí. Ani ne tak samotným motivem jako spíš stylem, jenž se mi zdá takový příliš „komiksový“ a vůbec mi nesedl.

Výše jsem mluvil o tom, že i navzdory svému chladnějšímu vztahu ke kapele její nahrávky poslouchám poslušně, ale popravě to zas až tak poslušně není. K poslechu „Ascension“ jsem němel přílišnou motivaci a původně jsem plánoval desku vynechat. Pustil jsem si ji spíš náhodou, když jsem zrovna přemýšlel, co bych si měl narvat do přehrávače, a tohle na mě vyzvracel YouTube. K většímu počtu poslechů mě přinutila jen touha napsat recenzi, protože o Regarde les hommes tomber tu ještě nemáme článek, který by se dal číst.

Dle řečeného je asi jasné, že „Ascension“ vnímám docela vlažně. Přijde mi, že Regarde les hommes tomber se během prodlevy nikam neposunuli a i na své třetí řadovce servírují variaci toho, co předváděli už na té první. Můžu se samozřejmě mýlit, protože najeté zpaměti to nemám, už je to nějaký ten pátek, co jsem „Regarde les hommes tomber“ a „Exile“ slyšel, a jsem líný si to teď pouštět. Možná, že nějaké nuance a pičovinky, ale nemůžu sloužit, pocitově mi to prostě přijde prakticky to samé.

Regarde les hommes tomber

Není pochyb o tom, že „Ascension“ je nahrané po všech stránkách profesionálně. Ale to není ekvivalentem vysoké kvality. Ze skladatelského hlediska mě fošna moc nezaujala. Regarde les hommes tomber jako kdyby zapomněli, jak stvořit nějakou skutečně natlakovanou pasáž, které zdobily jejich debut. Muzika samozřejmě formálně pořád hrne, ale to spíš vyplývá z podstaty žánrové kombinace sludge a black metalu, nikoliv z vlastního materiálu. Strhnout to pořádně neumí.

Světlými momenty budiž třetí „The Renegade Son“ a pátá „Stellar Cross“, které se mi zdají trochu melodičtější a/nebo prostě mají výraznější motivy, takže se od zbytku nějak odlišují. Což mi vlastně připomíná další problém „Ascension“. Zvukové ošetření alba se mi moc nezdá, celé to zní tak nějak stejně, necharismaticky a slévá se to do akustické koule, v níž zanikají eventuální záchytné body. Nicméně vzhledem k tomu, jak je tato koule zvukově čistá a relativně nekonfliktní, nejsem to schopen ani ochoten tolerovat.

Jak vidno, pro „Ascension“ jsem měl schovanou především kritiku. Nehodlám to v posledním odstavci žehlit, abych někoho nenaštval, protože bych tím popřel, že mě počin skutečně nezaujal. Jen chci vyjasnit, že se nejedná o neposlouchatelnou zoufalost. Jde „pouze“ o desku, která trpí na přílišnou všednost, ačkoliv se může snažit vzbuzovat opak. Vnímám to jako řemeslně dobře udělané nic. V tomhle ohledu si „Ascension“ může klidně podat ruku třeba s poslední řadovkou The Great Old Ones, s níž ostatně sdílí i vydavatelskou stáj.


Satan – Toutes ces horreurs

Satan - Toutes ces horreurs

Země: Francie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Confiture pour cochons
02. La guerre lente
03. Le sang du poète
04. Caveau familial
05. Faux-amis
06. Triste sœur
07. Zone d’inconfort
08. L’ennemi déclaré
09. Peinture au plomb
10. Le sang des bêtes
11. Toutes ces horreurs
12. Lève-toi et rampe

Hrací doba: 33:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords

Můj přístup ke koncertům se v posledních letech dost proměnil. Zatímco kdysi jsem na ně chodil rád a obzvlášť poté, co jsem se svého času přestěhoval do Prahy, jsem si jich užíval dosytosti. Postupně ale můj zájem opadl a ne nutně kvůli tomu, že jsem se z Prahy zase odstěhoval. Úplně vždycky, nyní i v minulosti, když jsem koncertům holdoval víc, mě na akcích nepokrytě srala jedna věc – lidi.

Samozřejmě chápu, že kapely i pořadatelé nezbytně potřebují, aby jim na to živé hraní někdo chodil, ale pro mě jako pro návštěvníka jednoznačně platí, že čím méně lidí okolo mě, tím lépe. Ne náhodou jsem si vždycky nejvíc užíval takové ty pořadatelské výbuchy, kdy přijde jen hrstka platících diváků, což sice asi organizátorům nadělalo nějaké vrásky, ale mě osobně to tam mimořádně bavilo. Nejspíš právě proto mi takové obskurní koncerty, kde prakticky nikdo není, uvízly v paměti nejvíc a s odstupem na ně vzpomínám nejraději.

Jednu takovou malou akci jsem kdysi zažil i s francouzskými Satan (anebo také Sataŋ, chcete-li) a od té doby mám s touhle kapelou spojenou právě tuto vzpomínku. Vše se odehrálo v roce 2015 v dnes již nefunkčním klubu Exit-Us. Na místo jsem dorazil především kvůli druhé francouzské formaci toho večera, 202project, a kromě mě už přišlo jen dalších dvacet lidí. Jak už to tak ale bývá, atmosféra byla parádní a na ten večer vzpomínám rád.

Samotní Satan a jejich hudba mě ale jinak nikdy úplně nezajímali. Ze vzpomínaného koncertu jsem si odnesl dojem, že se jedná o zběsilý powerviolence / grind / crust námrd, což je věc, která mi sice nevadí, ale nepotřebuji ji doma poslouchat. Novou desku „Toutes ces horreurs“ jsem se rozhodl recenzovat primárně kvůli oné vzpomínce a kvůli zajímavému švankmajerovskému obalu. A jak jsem zjistil, muzika Satan je ve skutečnosti – přinejmenším tedy na „Toutes ces horreurs“ – zajímavější, než jsem očekával.

Základem je samozřejmě grindcore jak noha, ale Satan naštěstí nepatří k žádným tupa-tupa srandičkám, ani k bezhlavým rychtám, kde touha řezat nesmyslně do nástrojů výrazně převyšuje touhu hrát alespoň trochu zajímavou muziku. „Toutes ces horreurs“ určitě nechybí náboj ani agrese, ale je na té desce poznát, že tady se někdo obtěžoval se skutečným skládáním a že skladby s největší pravděpodobností nevznikaly pouhým znásilňováním instrumentů ve zkušebně v S/M oblečcích.

Vedle základního grindového výraziva postaveného na punkové nazlobenosti a místy i powerviolence agresi se na „Toutes ces horreurs“ projevují rovněž vlivy black metalu (viz třeba „Triste dœur“). Nebudu lhát, s nimi se to hned poslouchá příjemněji. Tu a tam vykouknou i letmé avantgardnější tendence. Ty jsou samozřejmě nejznatelnější ve výborném (!) intru „Confiture pour cochons“. Docela by se mi líbilo, kdyby někdy Satan udělali album celé v tomhle stylu (pokud už něco takového mají, tak o tom nevím a doufám, že znalí mě v komentářích na příslušné nahrávky odkážou). Potěší ale i noisový dojezd „Zone d’inconfort“, jenž vyústí v samotnou minutovou hlukovou stopu „L’ennemi déclaré“. Ambientní outro „Lève-toi et rampe“ zní popravdě řečeno lépe než povinné ambientní šolíchání u spousty okultních BM pozérů.

Satan

Písně v primárním stylu Satan taky nejsou blbé. Zábavné pasáže a riffy se najdou v už zmiňované „Zone d’inconfort“ a dále třeba „Caveau familial“, „Faux-amis“, „Peinture au plomb“ nebo titulní „Toutes ces horreurs“. Některé další tracky jsou třeba standardnější agrese, ale i ta v nastavené míře nepostrádá význam a na albu má své místo.

Nebudu vás samozřejmě vodit za nos. Nikde netvrdím a ani nehodlám tvrdit, že mě „Toutes ces horreurs“ naprosto smetlo a že nic jiného už poslouchat nechci, ani nejde o album, k němuž se budu muset pravidelně vracet. Teď se mi ale líbilo, nějakou chvíli mě bavilo a vlastně jsem ho poslouchal i docela rád. Jednak šlo o příjemnou změnu a jednak mi přijde v rámci svého žánru nejen kvalitní, ale také trochu kreativní. A to je za mě dost v cajku.


Cénotaphe – Monte verità

Cénotaphe - Monte verità

Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Myosis
02. Aux cieux antérieurs
03. L’oeuf de mammon
04. De mon promontoire astral
05. Intolérante thébaide
06. Ne m’oubliez
07. Emersion
08. Monte verità

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Na jméno Cénotaphe pravidelně narážím už nějakou dobu, přestože francouzské duo aktuálně vydalo teprve svou první dlouhohrající desku, jež nese název „Monte verità“. Obaly jejich starších neřadových nahrávek „Horizons“, „Empyrée“ a splitu se Circle of Ouroborus totiž na člověka čumí prakticky v každém větším německém blackmetalovém distru. Tedy alespoň v těch, odkud pravidelně objednávám jako Amor Fati nebo Iron Bonehead.

Musím říct, že první ukázka z „Monte verità“ (tuším, že šlo o skladbu „Aux cieux antérieurs“, ale nejsem si jistý) mě nijak zvlášť nezaujala. Přesto jsem se rozhodl dát Cénotaphe šanci, abych zjistil, jestli to teda za něco stojí, když na skupinu narážím tak často…

Cénotaphe tvoří zkušení borci, jejichž dřívější aktivity jste určitě mohli zachytit a věřím, že v některých případech i stoprocentně zachytili. Zpěvák Khaosgott se třeba podílel na Frozen Graves, jejichž bezejmenný debut z roku 2017 byl výborný. Instrumentalista Fog toho má na triku ještě víc. Z projektů, s nimiž jsem se já osobně potkal (myšleno, že jsem skutečně zkoušel poslouchat jejich muziku, ne že jsem se k nim někdy proklikal na Metal Archives), můžu zmínit Aum nebo Rêx mündi.

Především se ale oba muzikanti dříve setkali v řadách Nécropole, kde působili v rané éře demosnímků „Atavisme…“ a „Ostara“ (obě nahrávky nejspíš budete znát hlavně díky kompilaci „Nécropole“ vyšlé na značce Northern Heritage Records). Asi ne náhodou tvorba Cénotaphe dost připomíná právě Nécropole, a to nejen hudebně, ale i graficky. Docela paradoxně má ale „Monte verità“ nejblíže k „Solarité“, tedy prvnímu full-length Nécropole, na němž se ani Khaosgott, ani Fog už nepodíleli. Bohužel pro CénotapheNécropole mi z tohoto srovnání vychází výrazně lépe.

Těch podobností a asociací by se ovšem dalo nalézt mnohem více. Cénotaphe v lecčems připomenou i některé kanadské kapely à la Cantique lépreux. Chcete-li zůstat ve Francii, můžu zmínit například Véhémence, Aorlhac anebo Belenos, vzpomněl jsem si i na italské Flamen. Kdyby na mě někdo vytáhnul Departure Chandelier, taky mi to bude dávat smysl. Posluchači jakékoliv z právě jmenovaných formací mohou dát „Monte verità“ poslech, třeba vás deska zaujme více než mě.

Cénotaphe se každopádně na „Monte verità“ prezentují syrovějším melodickým black metalem; někdo by to také mohl nazývat atmospheric black metalem a osobně bych proti tomu nic neměl. Nějak mě ale jejich podání víc nudí než baví. Výrazných momentů nacházím málo, jedná se spíš o výjimky, mezi něž mohu zařadit třeba hymnický začátek „De mon promontoire astral“ nebo závěrečnou čtvrtinu téže skladby. Po většinu času ale „Monte verità“ kolem mě jen neškodně pluje kolem, aniž by mě výrazněji zaujalo. Absenci nápadů a pasáží, které by mi připadaly zajímavé, pak nedokáže vyvážit ani celková aura nahrávky, protože ani tady u mě Cénotaphe nezabodovali.

Cenotaphe

Naopak se najdou melodie, které se mi vlastně nelíbí a občas mi dokonce přijdou až moc „pohádkové“. Naštěstí jsem si jich všímal, jen když jsem se na poslech cíleně soustředil, protože většinou „Monte verità“ prohučí bez takového zájmu, že příliš nevnímám ani to horší. Ve finále se mi tedy na albu nejvíc líbí obálka, jež v našinci probudí záchvěv národní pýchy. Cénotaphe totiž použili obraz „Meditace“ z roku 1899 od českého malíře Františka Kupky (kapelu trochu „omlouvá“, že Kupka většinu života strávil právě ve Francii).

Hádám, že mnozí se mnou nebudete souhlasit, protože jsem si všiml, že hned několik z vás už v komentářích psalo, že „Monte verità“ považujete za jeden z prozatímních vrcholů black metalu letošního roku. Mě osobně ale tahle nahrávka minula velikým obloukem, a jakmile dopíšu tuhle větu a vypnu ji, už nikdy se k ní nehodlám vrátit, natožpak vracet.


Amnutseba – Emanatism

Amnutseba - Emanatism

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Abstinence
02. Ungrund
03. .
04. Dislumen
05. Tabula

Hrací doba: 36:12

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Recenzi na „Emanatism“, debutovou desku francouzských Amnutseba, ani nemohu začít jinak než vzpomínkou na jejich demosnímky. „Demo“ z roku 2017 mi svého času připadalo zajímavé, ale něco mu scházelo, aby se při jeho poslechu dostavilo plné uspokojení. Musím nicméně říct, že s odstupem času si nahrávka svou smysluplnost dokázala obhájit a zejména na pozdější vinylové kompilaci „I-VI“ jsem ji nakonec docela docenil.

Tím se dostávám k druhému demáči originálně pojmenovanému „Demo II“ z roku 2018 („I-VI“, jak jste si domysleli, zkompilovalo obě původně kazetová dema na jednu gramofonovou desku). To už mi přišlo opravdu dobré. Dost na to, abych si rád objednal audiokazetu ze zámoří (původní vydání proběhla u amerických Caligari Records) a následně také už zmiňovanou kompilaci pocházející z téhož roku jako „Demo II“.

Vzato kolem a kolem tedy mohu říct, že na první řadovku „Emanatism“, již zaštiťují němečtí Iron Bonehead Productions, jsem se dost těšil. A s radostí mohu říct, že nezklamala. Amnutseba zde plně dotáhli vysoký potenciál naznačený na demosnímcích a naservírovali výborný debut plný zlovolných nálad, který, pevně věřím, bude patřit k tomu (nej)zajímavějšímu, co letošní rok přinese / přinesl na poli chaotického black metalu.

„Emanatism“ oproti demosnímkům dle očekávání přináší profesionálněji udělaný sound. Na tento posun většinou v recenzích plivu, protože mi v drtivé převaze případů víc vyhovuje špinavější demo sound. „Emanatism“ budiž čestnou výjimkou. Sound desky má totiž v sobě pořád dost ohně a navíc se tato úprava k přednesu Amnutseba hodí snad ještě o trochu víc. V tomhle ohledu tedy vše v pořádku.

Plnější zvuk plně odhaluje jednu zásadní inspiraci. Bylo to samozřejmě cítit již na demech, ale nejpozději nyní už nemůže být sebemenších pochyb o tom, že Amnutseba čerpají z odkazu svých krajanů Deathspell Omega. Například hned z rozjezdu úvodní skladby „Abstinence“ ta podobnost s novějšími počiny Deathspell Omega bije do uší. Nejedná se ovšem o jedinou asociaci. Při poslechu jsem si dále vzpomněl třeba na kanadské Thantifaxath a vystopovat lze i vlivy australských Portal. Patříte-li tedy k příznivcům francouzského avantgardního kultu nebo jiné ze zmiňovaných formací, „Emanatism“ by vás rozhodně mělo zajímat.

A to tím spíš, že Amnutseba se nepasují do role pouhé neinvenční kopírky. Jistý odstup od díla mistrů tam je patrný, a to jak v hudební, tak i v náladové rovině. Platí to o kytarové práci, ale i o trochu jiném koření užívaném nad rámec blackmetalového základu. V případě „Emanatism“ lze poukázat například na industriální tendence v „Dislumen“ nebo „noisové“ náznaky v „Tabula“, které jsou ovšem – na rozdíl třeba od „VI“„Demo II“ – organičtěji zapuštěny do blackmetalového celku namísto zpracování do konkrétnější hlukové pasáže. Obecně lze také ocenit kreativitu, s jakou hlas(y?) Amnutseba nezřídka týrají své hlasivky.

Amnutseba

Kompoziční úroveň Amnutseba je také vysoko. Na „Emanatism“ se nachází dostatek zajímavých momentů, přičemž se nutně nejedná pouze o ty jmenované v předešlém odstavci. Francouzi zvládnou nasypat kvalitní nápady tak0 do riffových pasáží a udržet si posluchačovu pozornost i zde, aniž by se museli spoléhat pouze na všeobecnou atmosféru, což paradoxně u mnoha extrémních metalových kapel bývá trochu problém. Zlozvyk schovávání slabších chvilek za celkovou auru alba však „Emanatism“ naštěstí netrápí.

Všehovšudy se tedy jedná o skvělé album, na němž jsou sice patrné inspirační vlivy, ale Amnutseba s nimi naštěstí nakládají dost invenčně a zajímavě. Asi není třeba dodávat, že vzhledem k určitě náročnosti materiálu si „Emanatism“ zaslouží (plnou) pozornost a snad i čas, ale námaha se v tomto případě vrátí.


Burzum – Thulêan Mysteries

Burzum - Thulêan Mysteries

Země: Francie / Norsko
Žánr: ambient / dungeon synth
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Byelobog Productions / Back on Black

Tracklist:
Disc I:
01. The Sacred Well
02. The Loss of a Hero
03. ForeBears
04. A Thulêan Perspective
05. Gathering of Herbs
06. Heill auk Sæll
07. Jötunnheimr
08. Spell-Lake Forest
09. The Ettin Stone Heart
10. The Great Sleep
11. The Land of Thulê
12. The Lord of the Dwarves
13. A Forgotten Realm
14. Heill Óðinn, Sire
15. The Ruins of Dwarfmount
16. The Road to Hel
17. Thulêan Sorcery

Disc II:
01. Descent into Niflheimr
02. Skin Traveller
03. The Dream Land
04. Thulêan Mysteries
05. The Password
06. The Loss of Thulê

Hrací doba: 89:46 (50:01 / 39:45)

Odkazy:
web / bandcamp

Jsem přesvědčen, že představovat zde Burzum je něco jako nosit dříví do lesa nebo nosit black metal do Norska. Nepochybuji o tom, že každý z čtenářů moc dobře ví, co je tohle jméno zač, a ti největší ignoranti přinejmenším tuší. Kdo vůbec neví, měl by si doplnit vzdělání, ale takových myslím bude minimum. Přesto pojďme v rychlosti zrekapitulovat alespoň hudbu posledních deset let, tedy éru poté, co Varg Vikernes vylezl z vězení…

Staré věci z devadesátých let jsou samozřejmě arci-kulty, jejichž genialitu ani význam pro svůj žánr jim už nikdo nikdy neodpáře, a to včetně jejich autora, byť by se mohlo zdát, že se o to Vikernes občas skoro i snaží. Osobně si nicméně myslím, že návrat Burzum svého času smysl měl, přinejmenším tedy zpočátku. Desky „Belus“ a „Fallen“ na někdejší tvorbu navázaly se ctí. A čas ukázal, že skutečně jde o dobrá alba. Alespoň tedy já se k nim docela rád vracím.

Potom už to ale začalo jít z kopce. Nejprve vyšlo nudné „Umskiptar“, které dodnes vnímám jako docela nedůstojnou tečku za metalovou tvorbou Burzum, a potom už se Varg Vikernes začal topit v nepříliš záživném ambientu. „Sôl austan, Mâni vestan“„The Ways of Yore“ jsem přešel bez většího zájmu; poslechnul jsem je jen letmo a spíš z povinnosti. Nyní už si z nich nevybavím vůbec nic, což třeba o „Dauði Baldrs“ a „Hliðskjálf“, tedy starých ambientních nahrávkách Burzum, říct nemůžu. Když se tedy následně Varg Vikernes hudebně odmlčel, nijak mi nová muzika Burzum nescházela. Když v roce 2018 oznámil, že činnost Burzum skončila, vlastně jsem si říkal, že bylo načase.

Navzdory oficiálnímu ukončení Burzum ale Varg Vikernes přesto začal pracovat na nové muzice, z čehož jsem tedy trochu zmatený, poněvadž nečinnost hudební skupiny si představuji trochu jinak než jako tvorbu nové hudby. Ale dejme tomu. Výsledkem je každopádně dvojalbum „Thulêan Mysteries“, které ovšem není primárně zamýšleno jako deska, nýbrž jako soundtrack k Vargově deskové hře „MYFAROG“. Což mi z nějakého důvodu přijde strašně vtipné. Obzvlášť když se Vikernes nechal slyšet, že jeho skutečnou vášní nikdy nebyla hudba, nýbrž právě deskové hry. Hahaha! Každopádně se nejedná o první nahrávku Burzum zamýšlenou jako hudební doprovod – podobnou roli plnilo již „Sôl austan, Mâni vestan“, jež sloužilo jako soundtrack k filmu „ForeBears“ od Vargovy staré.

Já osobně mám nicméně deskovky v piči a tu Vikernesovu dvojnásob. Pro mě je „Thulêan Mysteries“ především hudebním albem a jako takové moc neobstojí. Myslím si ovšem, že ani jako ten doprovod to nebude žádná velká sláva. Ale co já vím, u deskovky bych zdechnul nudou, ať už by k ní hrálo cokoliv. Anebo i kdyby bylo ticho.

Tak či onak, „Thulêan Mysteries“ má podle mého názoru několik zásadních problémů. Za ten největší považuji skutečnost, že to je prostě ty vole strašná nuda. Obsah většiny skladeb tvoří jen nezáživné omílání ambientních zvuků. Což o to, samozřejmě jsem od Varga nečekal nějaké propracované kompozice. Hudba Burzum byla vždy o minimalismu, takže by bylo hloupé jí nyní minimalismus vyčítat. Je nicméně rozdíl mezi minimalismem a nudou. „Thulêan Mysteries“ má mnohem blíž k tomu druhému.

Což o to, v některých písních atmosféra probleskuje. Občas lze cítit, že na tom Vargovi prostě něco je a že při větší péči a s větší sebereflexí by byl stále schopen vypotit fakt zajímavé nahrávky. Poměrně dobré jsou třeba „The Lord of Dwarves“, „The Road of Hel“ (v nichž obou se dokonce objevují kytarové náznaky) nebo „A Forgotten Realm“. Oukej se mi zdá také recitál „The Great Sleep“, i když bych si v předstihu zrovna na tenhle druh písně nevsadil. Nějaké další stopy také ujdou anebo přinejmenším neurazí, i když třeba nic skutečně zajímavého nenabídnou.

Burzum

Pak se tu ale nacházejí i songy, které mi přijdou hloupé až směšné. „A Thulêan Perspective“ nebo „The Loss of Thulê“ jsou prostě kýče jak prase. „Heill auk Sæll“ nebo „Descent into Niflheimr“ jsou strašné blbosti. „Spell-Lake Forest“ zní jako totálně basic dungeon synth, co dělá nějaký amatér doma u compu na koleně (vlastně nejspíš přesně takhle to i vzniklo). Pazvuk v „The Ruins of Dwarfmount“ u mě vzbuzuje spíš trapný úsměv. Další stopy jako třeba „The Dream Land“ připomínají spíš vakuum.

„Thulêan Mysteries“ ovšem provází ještě jeden zásadní nedostatek, jenž spolehlivě naředí i to málo ucházející, co se na albu nachází. Samozřejmě tím mám na mysli obrovskou délku prakticky devadesáti minut. Seru na to, jestli to bylo myšlené jako doprovod ke hraní nějaké deskovky, protože z hlediska desky jde o mnohem větší stopáž, než kolik by „Thulêan Mysteries“ dle svojí náplně mělo mít. Zbytečně dlouhé, roztahané a rozplizlé, minuty se táhnou jak trollí pšouk… anebo jak roky Vargovi v lochu, haha. Prostě se tam toho děje strašně málo na to, aby byla taková délka obhajitelná, a tím nemyslím jen počet motivů a melodií, ale i hustotu atmosféry. Ta je velmi řídká. Co do nálady má mnohem větší dopad obálka, pro niž byl použit obraz „Nøkken“ od norského malíře Theodora Kittelsena (jehož práce se ostatně objevila již na „Hvis lyset tar oss“ nebo „Filosofem“).

Ohromná porce nepříliš záživné hudby dává nelichotivý výsledek – „Thulêan Mysteries“ působí příliš prázdně, fádně, nezajímavě a především zbytečně. Pár konkrétních stop jistou úroveň má, ale je toho strašně málo a ani v jejich případě nejde o takový zázrak, aby dávalo smysl tolerovat „Thulêan Mysteries“ v přehrávači déle než na pár povinných poslechů z úcty ke starým deskám a ke jménu, které kdysi znamenalo to nejlepší, co black metal nabízel. A i tak je silně diskutabilní, zdali si novinka Burzum zaslouží i těchto pár poslechů. Jedna věc je jistá – kdyby tohle nevyšlo, o nic bychom nepřišli. Což asi hovoří za vše.


Mike Patton, Jean-Claude Vannier – Corpse Flower

Mike Patton, Jean-Claude Vannier - Corpse Flower

Země: USA / Franice
Žánr: alternative / chanson / pop
Datum vydání: 13.11.2019
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Ballade C.3.3.
02. Camion
03. Chansons d’amour
04. Cold Sun, Warm Beer
05. Browning
06. Hungry Ghost
07. Corpse Flower
08. Insolubles
09. On Top of the World
10. Yard Bull
11. A Schoolgirl’s Day
12. Pink and Bleue

Hrací doba: 41:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Spolupráce Mikea Pattona a Jean-Claudea Vanniera se začala rodit při příležitosti koncertního připomenutí francouzského zpěváka Serge Gainsbourga, s nímž jeho krajan Vannier v dobách největší slávy úzce spolupracoval. Mezi zpěváky, kteří v roce 2011 jeho tvorbu předvedli živě v Hollywood Bowl, byl vybrán také Patton. Jejich následná spolupráce se však nerodila nijak lehce. I takový pěvec jako Patton totiž dostával pěkně za uši. Pravidelný céres mu perfekcionista Vannier uděloval jak za zpěv samotný, tak i za ne zcela dokonalou francouzštinu. Jak ale čas ukázal, tito dva si nakonec sedli a oba zpětně o dávné zkušenosti mluví jako o přínosu do svých kariérních, ale i osobních životů.

Deska „Corpse Flower“ v lecčems reflektuje dosavadní tvorbu obou protagonistů, přesto se nedá zcela jednoznačně přirovnat. Vannierův přínos je citelně znát ve skladatelské rovině a jeho letitým zkušenostem se symfonickou a filmovou hudbou. Ostatně složil všech dvanáct kompozic. Rovněž Patton se v posledním desetiletí výrazně věnoval filmové hudbě. Z jeho pohledu ale vnímám „Corpse Flower“ jako návrat ke klasickému písničkovému stylu. Na album přispěl především texty, anglickými i francouzskými. Stejně tak ale dokázal přidat skladbám aranže, tak typické pro Pattona. Tím jejich kolaborace dostává i nádech experimentálnějších projektů jako Fantômas. Jak tvrdí Vannier, Patton jeho skladbám vdechl život, což přesně potřeboval.

Zajímavé je sledovat, jak se na jednom albu prolnuly oba světy. VannierPattonem se během procesu skládání ani jednou nesetkali ve studiu. Vše proběhlo na dálku. Jeden v Paříži, druhý v Los Angeles. Obklopili se zkušenými jmény, na „Corpse Flower“ se objevují členové z Magma nebo ze sólové kapely Becka. Mohlo by se zdát, že takováto spolupráce nemůže fungovat, ale zadařilo se. Deska oplývá zvláštní tajemnou atmosférou čerpající z obou lokací a zázemí. Některé skladby zní jako ideální doprovod k noirovkám z padesátých let, kdy je velice snadné představovat si Jamese Stewarta se zápisníčkem v ruce, snažíc se rozlousknout zapeklitý případ, jiné zase navozují vůni přístavu v Marseille, kde se nad ránem v rytmu ospalého šansonu rozjímá za zvuku akordeonu, a pak jsou tu ujetější, ale rovněž i popovější kousky, které by zapadly i do repertoáru Faith No More nebo Mr. Bungle.

„Corpse Flower“ je tak plné protikladů, a to i mezi hudbou a texty. Když se například v poslední stopě „Pink and Bleue“ ozve do zvuků krásně znějících smyčců „když se moc nachlastám, tak se zeseru“, působí to vtipně, ale přitom nijak rušivě. Podobná vulgarita, ale i zvukové koláže na pozadí dávají nahrávce potřebný nadhled. „Corpse Flower“ bych nakonec dokázal přirovnat k „Mondo cane“. Zjednodušeně se dá říci, že Itálii střídá Francie, ale změna se týká i atmosféry, kdy prosluněné a pozitivní „Mondo cane“ střídá temné a nevyzpytatelné „Corpse Flower“. Každopádně obě desky se mi líbí tak nastejno, i když v současnosti ta nová asi vede.

Velice výstižný je obal a název „Corpse Flower“. Obrovská masožravka také láká na svoji krásu a vůně, a jen co dostane možnost, sežere vás zaživa. Stejnými protiklady srší také zdejší hudba. Šansony nebo nabubřelý chytrý pop opravdu často neposlouchám, ale tohle mě baví. Hlavně atmosféra žene tuhle desku kupředu. Je dobré slyšet Pattona dělat zase něco trochu normálního. Pro jiné by i tohle bylo vysokým experimentem, avšak v jeho ranku se jedná spíše o navrácení se do klidnějších vod. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, každopádně „Corpse Flower“ je dost povedená záležitost.


The Great Old Ones – Cosmicism

The Great Old Ones - Cosmicism

Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.10.2019
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Cosmic Depths
02. The Omniscient
03. Of Dementia
04. Lost Carcosa
05. A Thousand Young
06. Dreams of the Nuclear Chaos
07. Nyarlathotep

Hrací doba: 50:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp 2 / instagram

The Great Old Ones už nějaký ten pátek prozkoumávají svět Howarda Phillipse Lovecrafta. To pro metalovou kapelu není zrovna originální téma, ale tahle francouzská pětice se úkolu zhostila svědomitě – na Lovecrafta přísahá již od první desky „Al Azif“ z roku 2012 a nic jiného pro svůj život nepotřebuje. Řekl bych, že od té doby věhlas The Great Old Ones dost narostl a dnes, při vydání čtvrté řadové nahrávky „Cosmicism“, už se jedná o zkušenou partu, na jejíž novinku asi dost lidí čekalo.

Až doposud se The Great Old Ones prezentovali dobrou muzikou. „Al Azif“ ještě vykazovalo dětské nemoci, ale následující dvě alba již ukázala, že v kapele talent skutečně vězí. Pro mě osobně se Francouzi nikdy nestali skutečně oblíbenou nebo snad dokonce srdcovou záležitostí, což v překladu znamená, že nemám potřebu si jejich hudbu pouštět nad rámec standardních poslechů v době vydání každé nahrávky. Přesto si dovolím tvrdit, že „Tekeli-li“„EOD: A Tale of Dark Legacy“ jsou docela povedená díla, s nimiž jsem nějakou chvíli strávil a vzpomínám na ně v dobrém.

Nebyl důvod se domnívat, že by tomu mělo být u „Cosmicism“ jinak. Zvlášť když The Great Old Ones album opět vybavili skvělou obálkou. V tomhle ohledu skupina vždycky uměla. Stejně jako u hudby platí, že debut byl ještě takovým nástřelem, ale artworky u další počinů jsou super, a to jak ty základní, tak i ty alternativní, protože „Tekeli-li“„EOD: A Tale of Dark Legacy“ měly jiné obaly pro CD a LP vydání. „Cosmicism“ na tom není jinak, a i když mě tentokrát o něco víc baví CD verze (vyobrazena zde), i abstraktnější matlanice na vinylu má svoje kouzlo.

Audio náplň „Cosmicism“ už mě ale tolik nepotěšila. Netvrdím, že se deska vyloženě nepovedla nebo že by snad zásadně zklamala… ona totiž vlastně ani moc zklamat nemohla, protože zní přesně tak, jak se dalo v předstihu čekat, a bez jakéhokoliv překvapení nabízí variaci toho, co již The Great Old Ones předvedli v minulosti.

To máte tak. Až doposud jsem měl pocit, že se kapela vždycky někam posouvala. „Tekeli-li“ byl oproti debutu velký posun, a když The Great Old Ones album zakončili bezmála 18minutovým opusem „Behind the Mountains“, bylo zřejmé, že dosáhli svého dosavadního vrcholu. Tato skladba dodnes zůstává nejpůsobivější kompozicí skupiny, ale „EOD: A Tale of Dark Legacy“ bylo jako celek vyrovnanější a představilo ucelenější podobu vize The Great Old Ones. Lze tedy říct, že až doteď se Francouzi s každým albem posunuli o kus dál obrousili další nedostatky.

The Great Old Ones

Růst nicméně nelze donekonečna a „Cosmicism“ toho může být důkazem. The Great Old Ones nyní jen pohodlně udržují nastavený standard. Bez většího zaváhání natočili důstojnou desku moderního atmosférického black metalu. Jakože dobrých pasáží má poměrně dost. Strhující moment nicméně ani jeden. Nejblíže k němu má poslední „Nyarlathotep“, ale přijde mi, že je spíš jen o trochu zajímavější než ten zbytek, než že by byla skutečně tak úžasná. Jinak je to celé vesměs jenom ok. The Great Old Ones nedělají nic moc špatně a ani mně nedělalo problém to poslouchat; formálně to mají všechno posichrované. Jen tomu chybí jakýkoliv přesah.

Zkusím to vysvětlit na příkladu. Osobně jsem měl vždycky v oblibě dlouhé písně. Když se na jakémkoliv albu nějaká taková objeví, těším se na ni a doufám ve vrchol. To samé bylo i u bezmála dvanáctiminutové „A Thousand Young“, ale v zážitek jsem tentokrát doufal marně. Snaha tam je, ale stejně jako celé „Cosmicism“ jsem ji naposlouchal, aniž by se mi někdy skutečně zalíbila. Papírově tam ty jakoby kvalitní nápady jsou, ale schopnost skutečně zaujmout, neřkuli rovnou pohltit, schází.

Za mě osobně je tedy „Cosmicism“ krokem zpět a jen řemeslně odehraný standard. Pokud někomu vyhovuje, že dostane svoji klasiku, tedy v tomto případě jen variaci na „EOD: A Tale of Dark Legacy“, ten může být spokojen. Mě to tentokrát moc neuspokojilo.


Fange – Punir

Fange - Punir

Země: Francie
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Ceinturon
02. Chien de sang
03. Les boyaux de la princesse
04. Opinel
05. Il reconnaîtra les siens
06. Maintien de l’ordre
07. Second soleil

Hrací doba: 37:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords

S francouzskými Fange jsem se poprvé setkal na jejich první dlouhohrající fošně „Purge“ z roku 2016. Nejsem úplně obrovský fanda sludge metalu nebo agresivních míchanic black metalu s hardcorem a/nebo sludgem, což jsou v obou případech věci, které Fange nejsou úplně cizí, i když ta druhá o něco méně, přesto se mi „Purge“ vcelku líbilo.

Nevyhledávám tuhle odnož extrémního metalu nějak intenzivně a nemám úplně potřebu tomu věnovat enormní množství svého času, ale tu a tam se stane, že na něco takového dostanu náladu a pak si to pustím docela s chutí. Anebo ještě lépe řečeno, nestává se to zrovna často, abych měl chuť si tyhle věci cíleně pustit, ale občas k nějaké kapele přičuchnu, a protože tenhle styl poslouchám spíše sporadicky, přijde mi ten hutný agresivní koktejl docela k duhu. A přesně tohle se svého času stalo i s Fange. Nicméně neplatí, že bych vzhledem k nízkému dávkování spolykal každé hovno, tudíž nějakou úroveň ta produkce stále musí mít. A Fange tuhle podmínku na „Purge“ splnili.

Na druhou stranu mě to ale nepoložilo na lopatky takovým způsobem, abych měl potřebu si zpětně dohledávat starší minialba „Poisse“ (2014) a „Skapheusis“ (2015). Dokonce jsem se ani neobtěžoval s poslechem druhé řadové placky „Pourrissoir“, která vyšla pouhý půlrok po „Purge“, ačkoliv jsem její vysrání se do světa tehdy zachytil. Jednoduše jsem to na to královsky hodil bobek.

Jméno Fange jsem si ovšem pamatoval a nad skupinou jsem hůl rozhodně nelámal. Když letos vyšla třetí velká deska „Punir“, usoudil jsem, že tentokrát mám na to docela náladu a mohl bych si tenhle styl zase jednou chvíli nadávkovat. Fange naštěstí nezklamali a posloužili k tomuhle účelu dost uspokojivě.

Když budu chtít popsat základy, na nichž „Punir“ staví, asi nepůjde o nic moc objevného, protože se v určité míře jedná o popis sludge metalu obecně. Ta muzika má v sobě velikou hutnost a zatěžkanost; ačkoliv tempo nemusí být úplně rychlé, hudba působí agresivně, nasraně a nihilisticky. Navzdory striktnímu rytmu se nejedná o nic chytlavého. Dalším faktorem, na nějž nemůžeme zapomenout, je samozřejmě intenzita přednesu.

To všechno Fange splňují prakticky bezezbytku, ale z průměru je vyčleňuje několik dalších prvků navíc. Francouzi to třeba pocukrovali trochou hluku. Nejedná se o nic obrovského, takže noise byste od „Punir“ očekávat rozhodně neměli, ale ten jemný hlučivý / industriální feeling tam občas prostě vykukuje. Musím nicméně dodat, že se projevuje spíš „po okrajích“, než aby jej Fange používali přímo v samotných skladbách, ale i tak se jedná o vítané zpestření. Nejcitelněji se tyto vlivy projevují v mezihrách „Opinel“ a „Maintien de l’ordre“.

Fange

Kromě toho se Fange můžou pochlubit také poměrně dobrým kompozičním skillem a odvahou použít i melodii. Určitě si nepředstavujte, že by snad „Punir“ mělo být melodickým albem, protože to v žádném případě není. Je-li to ale vhodné, Fange umějí nějakou linku na příhodných místech vytáhnout a posunout tím píseň o krok kupředu. Jako příklad mohu uvést vygradovanou pasáž v „Les boyaux de la princesse“ anebo závěrečnou stopu „Second soleil“.

Dokonce ani proti životnosti alba nemůžu říct něco vyloženě negativního. Určité pasáže se sice postupem času ohrají, ale stalo se tak až po sympaticky vysokém počtu poslechů, plus ani poté mě nezačaly vyloženě srát. Naopak jiné momenty mě pořád baví a ani s delším časovým odstupem neztratily na přitažlivosti.

Všehovšudy si tedy Fange stojí hodně dobře. Vím, že „Punir“ nebudu nadále nijak intenzivně poslouchat, ale spíš než kvalitou desky je to dáno tím, že co do stylu mám jiné favority. Avšak i s takovým přístupem jsem si na docela dlouhou dobu dokázal „Punir“ užívat. Každopádně, jestli máte rádi třeba Celeste nebo hnusnější momenty Jucifer, tak byste mohli dát Fange šanci.


Sordide – Hier déjà mort

Sordide - Hier deja mort

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Prelude
02. La peur du noir
03. Hier déjà mort
04. Le cadavre ou l’offrande
05. La chute
06. Carapace
07. La saveur de la fièvre
08. Postlude

Hrací doba: 39:21

Odkazy:
facebook. / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords / Sordide

Určitě jste už někdy slyšeli takové to ohrané klišé, že třetí album s konečnou platností rozhoduje o životaschopnosti té či oné skupiny. Sám jsem to sice v průběhu let už několikrát v recenzi jako berličku použil, ale jinak si myslím, že je to docela píčovina. Obecně. Nicméně zrovna u francouzských Sordide jsem měl tak trochu pocit, že to bude právě třetí dlouhohrající počin, jenž konečně rozsekne, jakým způsobem bych měl na kapelu nahlížet.

To máte totiž tak… debutový počin „La France a peur“ z roku 2014 se mi líbil, dokonce bych i řekl, že poměrně dost. Když si tu nahrávku dneska pustím, nemám dojem, že by se jednalo jen o nadhodnocenou vzpomínku zastřenou nějakou nostalgií nebo tak něco. Pořád se jedná o poměrně zajímavé album, a byť nejde o skutečnou extratřídu, rozhodně jde o důstojný počin, jenž v přehrávači obstojí se ctí i s takovým časovým odstupem.

To samé ovšem nemohu říct o druhé desce „Fuir la lumière“ z roku 2016, kterou vnímám prakticky opačně – jako nepříliš zajímavou nahrávku. Nijak zásadně mě nebavila už v době svého vydání a s odstupem už vůbec nevidím jediný důvod, proč by jí člověk měl věnovat čas. Nepamatuji si z ní prakticky nic s nečestnou výjimkou v podobě dojmu, že to za moc nestálo.

Od třetí fošny „Hier déjà mort“ jsem si sliboval, že si ujasním celkový názor na Sordide, respektive že se ukáže, zdali bylo „La France a peur“ výsledkem náhodného povyražení s múzou, anebo jestli naopak bylo „Fuir la lumière“ náhodným klopýtnutím kapely, která jinak může být dobrá.

„Hier déjà mort“ tuto otázku do určité míry víc komplikuje než objasňuje, protože svůj zvuk stáčí jiným směrem než předešlá alba. Už mezi „La France a peur“ a „Fuir la lumière“ byl cítit určitý posun, když Sordide upozadili baskytaru, ale kontinuita v tom byla. „Hier déjà mort“ nicméně ze zvukového hlediska představuje docela skok… Francouzi značně zpřístupnili ladění kytar a opustili dřívější syrové vyznění. Novinka zní plněji, sytěji a asi i blíže metalovému standardu.

Na druhé straně ale musím říct, že jsem se své odpovědi přece jenom dočkal. Ze skladatelského hlediska totiž „Hier déjà mort“ navazuje spíš na nezajímavost „Fuir la lumière“. Ale svým způsobem je to docela diskutabilní. Bylo by totiž příliš příkré tvrdit, že Sordide nejsou schopni přijít s žádným rozumným nápadem. Jejich black metal je poměrně variabilní a různých momentů, které by teoreticky měly posluchačovy dojmy šoupnout trochu nahoru, se tu nechá najít vlastně vcelku dost…

Sordide

Přesto je to trochu k ničemu. Album se moc neumí prodat a i ty lepší nápady vesměs zapadnou do celku, aniž by se staly tím stěžejním, co desku potáhne kupředu. Není tu nic strhujícího, žádná gradace, nic, nad čím by se člověk pozastavil. Ve finále tedy „Hier déjà mort“ působí příliš nevýrazně, obyčejně a jednotvárně, což je s podivem s ohledem na to, že se tu prakticky pořád něco děje a Sordide rozhodně neždímají jeden riff x minut.

Kritika může vyznívat docela tvrdě, ale skutečným průserem „Hier déjà mort“ samozřejmě není. Vyloženě špatná alba přece jenom znějí a vypadají jinak. Sordide si nějakou rozumnou úroveň kvality pořád drží a jde o příliš zkušené borce (v sestavě se nacházejí členové formací jako Ataraxie, Void Paradigm nebo Monarch) na to, aby pustili ven nějaký klystýr. Desce ale schází větší charisma a schopnost zaujmout, neřkuli strhnout.


Triste Terre – Grand œuvre

Triste Terre - Grand oeuvre

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2019
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Hrací doba: 65:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

„Grand œuvre“ patří k nahrávkám, které jsou po formální stránce na vysoké úrovni a jen těžko na nich hledáte nějaké zásadní nedostatky. A přesto vás prakticky vůbec nebaví. Věřím, že tenhle pocit znáte, určitě jsme jej všichni nejednou zažili. Osobně tohle nemám rád, protože člověk prostě slyší, že neposlouchá vylízanou pičovinu, ale stejně je mu to tak trochu u zadku. Nahrávka jen plyne okolo bez většího zaujetí a po většinu času se dostavuje nechvalně proslulá letargie.

„Grand œuvre“ lze určitě nazvat ambiciózním dílem. Francouzi Triste Terre svůj styl postupně pilovali na třech minialbech, takže pro debut se nebáli si vyšlápnout na hrací dobu 65 minut při šesti skladbách. Hned čtyři stopy překračují hranici deseti minut, přičemž některé z nich dost výrazně. Je tedy evidentní, že se kapela nedržela při zemi a pokusila se stvořit velké dílo.

Možná, že se v tom někde ten kus mistrovského umu nachází, ale já osobně jsem jej nenašel a vlastně mě ani nebavilo jej hledat. Mohli bychom se přít o tom, zdali jsem „Grand œuvre“ neměl věnovat ještě větší šanci a víc prostoru k tomu, aby deska mohla říct svoje, ale nemyslím, jestli by další pokusy udělaly nějaký zásadní rozdíl. Kdybych si to totiž myslel, zkoušel bych hledat dál. Na druhou stranu mě to ale nijak nesere. Občas se mi stává, že když si k nějaké objektivně dobré nahrávce nedokážu najít cestu, tak mě to trochu štve, ale zrovna u „Grand œuvre“ je mi to tak docela jedno. Což ale taky o něčem vypovídá.

Dokážu si představit, že se mezi vámi najde někdo, komu se muzika Triste Terre líbit bude. Dokonce se možná i najdou tací, komu se bude líbit fakt hodně. Nic proti tomu. Formálně je tady všechno v pořádku. Skladby jsou propracované, nezdají se být bez nápadů, takže pro fandy atmosférického / okultního black metalu v řekněme poněkud stravitelnější formě se může jednat o zajímavou záležitost. Mě osobně to ale minulo a za pár dnů už si ani nevzpomenu, že jsem někdy něco takového poslouchal.