Archiv štítku: FRA

Francie

Belenos – Kornôg

Belenos - Kornôg

Země: Francie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Kornog
02. Sklosenn ur vag
03. E donder ar mor
04. Lidkerzh an anaon
05. Treizhadenn-noz
06. Armorika
07. D’an usved
08. Sord-mor
09. Lusenn an Ankou

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Belenos je formace, která existuje již dlouho a jisté jméno si vcelku po právu vybudovala. I navzdory tomu, že má tenhle francouzský projekt pod vedením Loïca Celliera již sedm dlouhohrajících nahrávek na kontě, až doposud jsem mu věnoval méně pozornosti, než by si asi zasloužil. Vlastně znám jeho tvorbu spíše povrchně (čti: kdysi jsem nějaká alba slyšel a mám představu, oč se jedná, rozhodně bych si však nedovolil tvrdit, že mám naposloucháno). S vydáním loňského, sedmého řadového počinu „Kornôg“, jenž na svět přišel celých šest let od předchozího „Yen sonn gardis“, jsem si ovšem řekl, že si na Belenos konečně vyhradím trochu více soustředěnějšího času, abych zjistil, jak to s tou kvalitou doopravdy je.

Zase se jednou musím veřejně pochválit (co se divíte – nikdo jiný to za mě neudělá!), protože pod výbornou obálkou (snad jen to logo by tam nemuselo tolik zavazet), na níž se pere rozbouřené moře se skalisky na pobřeží (jedná se o výřez obrazu od francouzské malíře Théodore Gudina), se ukrývá hudba, jakou jsem očekával. „Kornôg“ nabízí hymnický pohanský black metal, jenž dokáže nabídnout jak agresivnější momenty, tak i epické pasáže s chóry. Ta druhá jmenovaná složka je trochu výraznější a snad i častější, protože i navzdory mnohdy rychlejšímu tempu v nejedné písni bývá „Kornôg“ skutečně agresivní jen výjimečně. Tak výjimečně, až skoro vůbec, protože Belenos má přece jenom dost daleko do surové bestiální vzteklosti war metalu. A snad i proto si posluchač z „Kornôg“ odnese spíše dojem oné epičnosti. Což nechci prezentovat ani jako pozitivum, ani jako negativum, jen říkám, jak to vidím, respektive slyším.

Ke cti Belenos ovšem slouží, že tu pagan-blackmetalovou hymničnost dokážou (nebo lépe řečeno dokáže – na pódiu jsou sice čtyři lidi, ale na studiových nahrávkách si Loïc jede ortodoxní sólo a vše skládá i nahrává komplet na vlastní pěst) předat bez zbytečného patosu a kýče. Právě tohle bývá jeden z největších problémů obdobně laděné muziky a já osobně tohle nemůžu skousnout, patetickou hudbu vysloveně nenávidím, tudíž cením, že je podání Belenos důstojné a seriózní.

Tohle samo o sobě činí z „Kornôg“ přinejmenším poslouchatelné a vcelku příjemné album. Jenže aby šlo o opravdu výlučné dílo, je nutno jít ještě víc a přidat něco navíc. Nebudu z toho dělat drama – o výjimečné a zásadní album se skutečně nejedná. Což o to, v některých skladbách je skladatelský skill dost vysoko a je znát, že Loïc není žádný cucák, naopak že má dost zkušeností a svou hudební vizi. Což je zcela v pořádku a lze to kvitovat s povděkem. Abych se jen neplácal v obecnostech, tak konkrétně se mi líbí třeba hned úvodní titulní kousek „Kornôg“ nebo předposlední „Sord-mor“. Zajímavá je i bezmála třináctiminutová (na albu nejdelší) „D’an usved“, již bych sice za vrchol neoznačil, ale na třetí flek bych ji už asi dal, protože některé její momenty jsou bezesporu skvělé.

Belenos

Bezchybné však „Kornôg“ není. Předně si myslím, že by nahrávce slušelo lehce ubrat na stopáži. Z jistého úhlu pohledu se dá pochopit, že Loïc chtěl po šestileté přijít s dostatkem materiálu, ať už pro potěchu svých posluchačů nebo z důvodu tvůrčího přetlaku. Každopádně nahrál své doposud nejdelší album. Zatímco všechny předcházející desky se se slušnou rezervou vešly pod 50 minut, „Kornôg“ sahá po rovné hodině – magická hranice 60×60 vteřin unikla jen o minutu a půl.

Když ale novinku poslouchám, mám pocit, že by to chtělo o nějakých 10-15 minut méně. Některé písně mezi sebou poněkud splývají, zejména ve středu nahrávky, kde vybočuje jen mezihra „Treizhadenn-noz“. Nejsou to sice špatné kusy, ale v rámci placky nejsou nijak zvlášť zásadní. „E donder ar mor“ či „Lidkerzh an anaon“ alespoň nabízejí nějaké solidní pasáže, takže kdybych měl vyhazovat, klidně bych si odpustil druhou sedmiminutovku „Sklosenn ur vag“, která vesměs nic neřeší a snad s výjimkou poslední minuty a půl nepředvede nic, bez čeho by se posluchač v pohodě neobešel.

Nechci však Belenos kritizovat víc, než je nezbytně nutné, abych nevyvolal dojem, že je „Kornôg“ špatné. Je to povedená nahrávka, poslouchá se parádně a dokáže nabídnout kus výpravné atmosféry, aniž by musela sahat po laciných pohodlných prostředcích, což se cení. Rozhodně se bavíme o nadprůměru, nehledě na skutečnost, že je mi to album něčím sympatické. A když „Kornôg“ srovnáme třeba s pagan-blackovým hnojem německé provenience, je naprosto zřejmé, že Belenos je kvalitativně na úplně jiné (vyšší) úrovni. Pouze říkám, že to má své mušky, byť ani ony naštěstí nedokážou zabít dobré dojmy.


Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones

Deathspell Omega - The Synarchy of Molten Bones

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. The Synarchy of Molten Bones
02. Famished for Breath
03. Onward Where Most with Ravin I May Meet
04. Internecine Iatrogenesis

Hrací doba: 29:12

Odkazy:
bandcamp / bandcamp

První pohled (H.):

Vliv, jaký ta která kapela má či měla na scénu, se dá posuzovat i podle toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích a kolik ostatních se snaží její styl napodobit. V aktuálním tisíciletí není moc skupin, které by v tomto ohledu mohly na blackmetalovém kolbišti konkurovat francouzským Deathspell Omega. Tvorba této formace se v průběhu let stala etalonem toho, jak by měl znít moderní avantgardní black metal – aby také ne, když to jsou právě Deathspell Omega, kdo měl lví podíl na spuštění současné vlny chaotické odnože žánru.

Dříve Deathspell Omega pouštěli do světa nové počiny docela pravidelně, ale v posledních jednotkách let se trochu odmlčeli – doposud poslední nahrávkou bylo minialbum „Drought“ z roku 2012. V mezičase sice vyšlo hned několik vinylových reedic staršího materiálu, ale co do nové muziky bylo čtyři roky sucho. Už nějakou dobu se ovšem dalo tušit, že se něco blíží a že je cosi na spadnutí – ono něco se jmenuje „The Synarchy of Molten Bones“ a nakonec vyšlo ve třetině listopadu. Mohlo by se zdát, že novinka nabízí poměrně chudou stopáž vzhledem k tomu, kolik let uplynulo od „Drought“, ale podle mě nevadí, že „The Synarchy of Molten Bones“ trvá pouhopouhých 29 minut. Za mě to problém není – vždy jsem tvrdil, že je lepší strhující krátký počin než násilně natahovaná hodina s hluchými místy.

No, hluchá místa zrovna na „The Synarchy of Molten Bones“ nehrozí – prostě na ně není čas ani prostor. Předkládaná půlhodinka je ohromně intenzivní a natlakovaná až do extrému. Ve své podstatě je to stále charakteristické pojetí black metalu, jak jej Deathspell Omega zavedli již před lety, ale tentokrát je vše nahuštěné na malý prostor, skoro až co nejmenší možný prostor. Deska polevuje jen minimálně po hudební stránce (ačkoliv po většinu hrací doby se pořád pálí z ostrých), atmosférou však vůbec.

Z tohoto ohledu by klidně šlo tvrdit, že je „The Synarchy of Molten Bones“ nejintenzivnější nahrávka Deathspell Omega. Přijde mi ovšem zbytečně nadhodnocující pasovat album do pozice vrcholu celé tvorby skupiny, jak už jsem na několika místech četl. Nechápejte mě zle, „The Synarchy of Molten Bones“ je skvělá nahrávka, jejíž kvalitativní laťka je setsakra vysoká a s níž Deathspell Omega ponižují drtivou většinu svých následovníků a napodobitelů. I mě to svádí vytáhnout okřídlené prohlášení, že se ukázalo, kdo je ve svém ranku králem. Ale hej… „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“„Paracletus“ jsou dle mého skromného mínění ještě o kus působivější záležitosti.

Deathspell Omega

Tímhle prohlášením ale samozřejmě nechci rozporovat kvality „The Synarchy of Molten Bones“, poněvadž se stále jedná o desku hodnou mnoha poslechů a hodnou prostoru na polici vedle dalších nahrávek Deathspell Omega. Stejně tak jde o album, k němuž se člověk bude sem tam vracet, a rovněž nepopírám, že tu jsou i elementy hodné obdivu.

Jedním z nich je právě ona už jmenovaná intenzita a nahuštěnost. Plocha se citelně zmenšila, přesto „The Synarchy of Molten Bones“ nechybí nic, co je pro Deathspell Omega typické. Zběsilé pasáže promyšleného avantgardního chaosu se snoubí s fantastickými melodiemi. Skladatelský level kapely je jako vždy ohromně vysoko, což je ostatně poznat i na skutečnosti, že navzdory extrémnosti materiálu a jeho jednolitosti jsou všechny čtyři skladby jasně rozpoznatelné a vlastně i dobře zapamatovatelné. Deathspell Omega jednoduše umí napsat tak silné pasáže, že se vám vryjí do paměti, přestože je to ve své podstatě docela peklíčko. Jakkoliv se ale „The Synarchy of Molten Bones“ na první poslech tváří ohromně agresivně a nepřístupně, hodně rychle člověk přijde na to, že sladká odměna v podobě božských melodií, silné atmosféry a nezaměnitelné aury nechybí.

„The Synarchy of Molten Bones“ je rozhodně silná a výrazná nahrávka, která je působivá ve své zběsilosti a nátlaku. Je to album potvrzující výlučnost Deathspell Omega a je hodno jména svých autorů. Což je prohlášení, jež samo o sobě říká, že „The Synarchy of Molten Bones“ patří do ranku skvělých věcí. Přesto všechno zůstaňme nohama na zemi a zbytečně nenadhodnocujme – žánrové vrcholy roku jsou tentokrát někde jinde. Spokojenost však na místě je, o tom žádná.


Druhý pohled (Onotius):

Pokud na minulé desce francouzských blackmetalových vizionářů Deathspell Omega byla slyšet poněkud menší živelnost na úkor zádumčivé atmosféry, pak novinka je kouskem pro všechny pochybovače, kteří by si snad naivně mysleli, že ve prospěch avantgardy jejich blackové já postupně vymizí. „Žádné takové,“ vysmívají se Frantíci a perou do nás v mohutné razanci na koncentrované jednohubce „The Synarchy of Molten Bones“ muziku stejně tak experimentálně nesvázanou jako drtící a vážící si fundamentů černěkovového žánru. A je to hukot od prvního do posledního tónu.

Deathspell Omega - The Synarchy of Molten Bones

Jakkoliv první poslechy ještě probíhají trochu s nedůvěrou, jakmile se člověk do hudby patřičně ponoří, je lapen a ani z jejích spárů nechce být propuštěn. Větší apel na syrový neprostupný zvuk je slyšet, hned jak spustí první skladba, v níž silné orchestrální dechy zadují vrstvící se disonantní harmonii a jsou záhy vystřídány mocnými údery bicích a kytar. Ona disonantní orchestrace nahrávku zároveň monumentálně uzavírá, tudíž působí celistvě – což koneckonců potvrzuje i jednotný styl hutné a propracované muziky. Oproti v mých očích vrcholnému dílku „Paracletus“ je zde o špetku méně různorodosti. Novinka disponuje méně melodickými pasážemi a atmosféra je zde jednotvárnější. O to víc je však při správné náladě pohlcující. Ona nespoutanost, špinavost a nekompromisnost je totiž celkem slušně podmanivá. Ať už ničivá dvojka „Famished for Breath“ či rozmáchlá desetiminutovka „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ disponující brilantní instrumentací i napínavou strukturou, album jako celek představuje jedinečnou salvu plnou zdánlivě chaotických, ale v důsledku neskutečně poutavých nápadů.

Deathspell Omega

Očekávání, jež jsem do novinky vkládal, tedy rozhodně nevyšla vniveč. Deathspell Omega se sice po skladatelské stránce nehnuli ani o píď – což při kvalitě jen stěží nazývat nějakou významnou slabinou. Co se týče celkového vyznění, nahráli něco, co dovádí mnohé aspekty předchozích desek do extrému. Sice by možná neuškodilo trochu vyrovnanější dávkování nápadů, jak tomu bylo na na „Paracletus“ nebo skladatelsky přehlednějším „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“, ale nahrávka má svou tvář – pevnou, suverénní a něčím velmi přitažlivou. Zkrátka to funguje tak, že tu máme dalšího aspiranta na desku roku.


Sordide – Fuir la lumière

Sordide - Fuir la lumière

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. L’incendiaire
02. Révolte
03. L’ombre
04. Trop tard
05. Salis par la haine
06. Fuir la lumière
07. Sans regrets

Hrací doba: 49:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sordide / Lost Pilgrims Records

Sordide se před dvěma lety blýskli povedeným debutem „La France a peur“. Nejednalo se o nějakou fenomenální či snad dech beroucí záležitost, ani nešlo o nějaký skrytý klenot, taková tvrzení by byla jistě přehnaná, přesto šlo o počin, jenž za koupi stál. Prostě to byla sympaticky nenápadná, leč kvalitní nahrávka s povedenou atmosférou. Sordide nevymýšleli druhé kolo, stavěli na poměrně osvědčených blackmetalových postupech s četnými změnami tempa, výbornými riffy a krásně nahulenou baskytarou. Recept to byl vcelku jednoduchý, ale nešla mu upírat funkčnost. Mě osobně „La France a peur“ v době vydání opravdu bavilo a vlastně i s odstupem jsem si jej tu a tam pustil, takže i dnes jsem ochoten si stát za dobou recenzí, která se nesla v dosti pozitivním duchu.

Když se objevily zprávy o tom, že Sordide letos nabídnou druhou dlouhohrající placku „Fuir la lumière“, tak mě to ze židle úplně nenadzvedlo, rozhodně nemohu tvrdit, že bych nedočkavostí nemohl dospat. Věděl jsem však, že si novinku určitě pustím a že budu doufat v další povedený kousek. Bohužel ale musím říct, že „Fuir la lumière“ za svým předchůdcem zaostává. I když se ani v tomto případě nebavíme o nějaké podprůměrné sračce, nemohu se zbavit pocitu lehkého zklamání, že jsem prostě od tohohle francouzského tria čekal o něco víc.

Nepochybujte o tom, že Sordide určitě umí skládat. Ostatně to už dokázali na „La France a peur“, navíc ani nemluvě o skutečnosti, že jeden člen dále působí v Ataraxie a Void Paradigm. I na „Fuir la lumière“ najdete kvalitně vystavěné skladby. Popravdě řečeno, když se na poslech soustředím a začnu přemýšlet, co konkrétního mi vadí stran úrovně vlastního materiálu, příliš negativ nenacházím. Naopak dojdu k závěru, že je na „Fuir la lumière“ spousta pasáží, které lze objektivně označit za dobře složené a povedené.

Jenže i navzdory tomu novinka nedokáže jako celek strhnout a dost často člověka uvrhne do nechvalně proslulé posluchačské letargie, při níž deska bezproblémově plyne, neruší, ale levým uchem vytéká z hlavy ven stejnou rychlostí, jakou do hlavy pravým uchem natéká. Asi největší slabinou jsou rychlejší a agresivnější songy. Třeba „Révolte“ je vesměs jen průhledné cvičení na téma provařených blackmetalových riffů, bezmála tříminutová vypalovačka „Trop tard“ je zcela zbytečná, a dokonce bych si dovolil říct, že je bez pořádného nápadu. „Salis par la haine“ alespoň přijde s jednou dobrou melodií, ale jinak to také není žádné terno a přechody do pomalejšího tempa jsou takové obyčejné a očekávatelné,

Jestli „Fuir la lumière“ něco drží nad vodou, tak to jsou především delší skladby. Ještě úvodní „L’incendiaire“ žádný velký zázrak není, ale nelze jí upírat povedené momenty v poslední čtvrtině. Tím pádem je to až „L’ombre“, jež ukazuje, že to stále jde, když se chce. Právě zde se Sordide asi nejvíce přiblíží debutu, a jak vidno, jejich síla netkví v komplikovanosti. Stačí vesměs jednoduchá struktura jen s několika málo zvraty, jedovatá kytarová práce a drnčící baskytara – a jeden ze dvou vrcholů „Fuir la lumière“ je na světě. Tím druhým pak je titulní kompozice, a to především díky skvělé druhé půli s dobře vygradovaným finále. Závěrečná „Sans regres“ disponuje povětšinou středním tempem a také patří do středu pomyslné tabulky alba – není nejlepší, ale rozhodně funguje o poznání uvěřitelněji než rychlejší kolegyně.

Sordide

„Fuir la lumière“ vlastně v mnohém navazuje na „La France a peur“ a je tam cítit jasná kontinuita. Novinka je na tom podobně jak zvukově, tak i stavbou písní. A přesto byl debut o poznání působivější a obsahoval strhující skladby, které mi na „Fuir la lumière“ trochu scházejí. Z toho se snad dá soudit, že na předchozím albu byla prostě lepší skladatelská forma a příznivější konstelace hvězd, díky nimž to tam bylo. Pokud by novinka nemusela být srovnávána se svým předchůdcem, asi by bylo hodnocení smířlivější, neboť sama o sobě špatná není. Když si ovšem vzpomenu na kusy jako „Gloire“ či „L’innocence“, tak mě smířlivost začne trochu opouštět. To mě staví do poněkud nerozhodné situace – „Fuir la lumière“ nechci zmrdat, protože vím, že je to pořád natolik v cajku, aby si nahrávka tak příkré hodnocení nezasloužila; kdybych ale chválil, lhal bych sám sobě do kapsy. Vyberte si z toho, co chcete, a poslouchejte, jak sami uznáte za vhodné. Pokud jste ovšem „La France a peur“ neslyšeli, je dost dobře možné, že se vám novinka bude hodně líbit.


Ceremonia – La existencia humana debe ser un error

Ceremonia - La existencia humana debe ser un error

Země: Francie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 31.10.2015
Label: LCRecords

Hrací doba: 44:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ceremonia

Ceremonia není žádným skrytým klenotem metalové scény, ani vycházející hvězdou, ani skupinou, která by znenadání začala sbírat nadšené ohlasy z řad nezávislých pozorovatelů undergroundu. Je to prostě mladá začínající kapela, jež toho za sebou mnoho nemá – vlastně pouze debut „La existencia humana debe ser un error“, o němž si nyní zlehka popovídáme.

Formálně již mají Ceremonia na kontě pět let fungování, ale během této doby se Francouzi potýkali s klasickými problémy začínajících formací – rotující sestava a podobné věci, však to jistě znáte. Důležité je, že Ceremonia tuhle éru překlenuli a v loňském roce se dopracovali k již jmenovanému dlouhohrajícímu debutu.

„La existencia humana debe ser un error“ se tváří relativně ambiciózně. Hrací doba 45 minut sice není nijak zvlášť závratná či dokonce astronomická, ale je zajímavé, že jí Ceremonia dosahují jen v rámci čtyř písní. První tři kusy se pohybují v rozmezí 12-13 minut a jen poslední „Existencia humana“ trvá necelých sedm minut. To je docela slušná nálož, nicméně lze říct, že vzhledem ke zvolenému žánru takové stopáže nejsou zas až tak neobvyklé. Francouzi se totiž vrhli na doom metal s hlubokým chroptěním. Ten doplnili aurou posledních dnů – však se stačí podívat jen na přebal desky nebo název skupiny mnohdy stylizovaný jako † Ceremonia † – a pustili jej mezi lidi.

Co do technických kvalit na tom Frantíci nejsou nijak špatně, své nástroje zvládají naprosto v pohodě, samotné album hraje rovněž bezproblémově, v tomto ohledu není na místě vytahovat omšelou hlášku o dětských nemocích. Skladatelská stránka už je ovšem poněkud diskutabilní. Ceremonia dokážou přijít s hutnými riffy a leckdy muziku příjemně zahustit a tím vytvořit zdání nějakého nátlaku. Dále cením, že nesklouzli ke kýčovité uplakanosti, k níž se v tomto žánru sklouzává velice snadno. Odhadoval bych, že bylo cílem vytvořit tíživou tryznu, nikoliv rádoby melancholické zpívánky v pomalém tempu, což mi naprosto vyhovuje.

Přesto všechno nemůžu „La existencia humana debe ser un error“ jako celek vychválit. Ceremonia sice umí tu a tam přijít se slušným momentem, ale těch je minimum, jinak je ta jejich produkce docela prázdná. Je to jednotvárné, únavné, nezáživné, nedokáže to zapůsobit a vtáhnout posluchače do atmosféry, což je u doom metalu docela zásadní potíž. Problém mám i s délkou písní. Což o to, já mám dlouhé kompozice rád, ale jejich stopáž musí dávat smysl… a to mi tady nedává. Všechny ty tři dlouhé kusy mi přijdou zbytečně natahované a nezdá se mi, že by se toho v nich dělo tolik, aby bylo oněch 12+ minut obhajitelných. A co 12+, ono to vlastně platí i o té sedmiminutovce…

„La existencia humana debe ser un error“ jsem na chuť skutečně nepřišel. Zkoušel jsem to, ale prostě jsem na albu nenašel nic zvláštního ani pozoruhodného, ani zábavného. Jestli jsou v něčem Ceremonia dobří, tak pouze ve schopnosti člověka uvrhnout do posluchačské letargie. Ale to není zrovna pozitivní vlastnost…


Celeste, Dirge, Esazlesa

Celeste, Dirge, Esazlesa

Datum: 11.11.2016
Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Celeste, Dirge, Esazlesa

Čas od času neuškodí ponořit hlavu do obstojné dávky černého bahna. Mám tím samozřejmě na mysli sludge / black metal a narážím tím na pražské vystoupení Francouzů Celeste, o jejichž koncertu po boku Dirge a Esazlesa v rámci festivalu Alternativa už na našich stránkách padla nejedna zmínka. Tahle událost, jež se odehrála v Divadle Ponec, si vysloužila první příčku v našem redakčním eintopfu; konkrétně v mých očích byla dost očekávaná a mohla svou intenzitou pokořit nejednu letošní akci. Bezprostředně před dnem D, kdy jsem ještě měl čas si znova poslechnout fenomenálně pohltivou poslední dvoudesku „Animale(s)“, jsem měl pocit, že tohle bude bezkonkurenční nářez. Výsledný dojem byl nakonec fajn, čekal jsem však ještě o špetku lepší zážitek.

Ale pěkně po pořádku. V Divadle Ponec se moc koncerty tohohle formátu nedějí a i co se týče nehudebních kulturních akcí, tento prostor se mi do nynějška vyhýbal. Místo sympatické – se šatnou, nekuřácké, samotný sál je pak relativně rozlehlý prostor, jenž má vzadu tribunovité schodiště. Prostředí tedy pěkné, nicméně nejsem si jist, jestli úplně pasující k temnotě a špinavosti hlavní hvězdy večera. Vzhledem k tomu, že večer spadá pod zmiňovaný festival, se mimo fandů daných kapel zřejmě počítalo i s nějakým tím procentem zvědavců s permanentkou, tudíž byl zvolen sál opravdu mohutný. Proto kontakt s hudebníky nepůsobil tak osobně.

Do divadla přicházím s asi čtvrthodinovým předstihem, tudíž stíhám obhlédnout merch, navštívit stánek s Bernardem i posedět v sále u zvukaře a nasát atmosféru za zvuků tajemného ponurého jazzu, který při čekání na první kapelu tvoří velmi příjemnou kulisu. V zadní části pódia je promítáno logo festivalu a na něm se připravují poslední náležitosti před koncertem. A nějakých deset minut po plánovaném začátku zaburácí první tóny Dirge. Čtveřice civilně působících chlápků navodí velmi slušnou atmosféru. Hutné a postupně nahlodávající rytmy, táhlé impozantní hudební plochy a velký cit pro napětí, tvrdost i atmosféru. I jen samotné údery bicích nutí člověka rituálně pokyvovat hlavou a užívat si každou vibraci. Zvuk byl dobře čitelný, což u této muziky asi až zas tak nepřekvapí. Nejmonumentálněji na mě působí monolit „Hyperion Under Glass“ z poslední desky. Jednalo se o velmi příjemný set, který sice neměl sílu takových Neurosis ani Cult of Luna, ale svou upřímností byl schopen velmi solidně zabavit.

Hudbu Esazlesa znám stále relativně vágně, ale pár věcí mě od nich celkem baví a především naživo jsem čekal, že by to mohla být slušná divočina. Což se celkem potvrdilo. Nečekejte zase nějaké apokalyptické řádění, ale jejich set byl zahrán se solidním nasazením. Své české texty do toho svého atmosférického hardcoru křičí s fanatickou razancí, zatímco především rytmika slušně zabíjí. Líbí se mi celistvý koherentní projev, i když jak jsou skladby dynamické, tak v porovnání s dlouhými táhlými kompozicemi Dirge působí víc jako sbírka jednohubek. Tento pocit nabourává až gradující závěrečná skladba. Největší nářez jsou asi „životy“, drtička „paměť“ a notoricky známá klipovka „průměrný děti historie“. Navzdory pár detailům, jako je padání činelu bubeníkovi, byl jejich výkon velmi povedený.

„Drásavá neprostupná temnota protkaná chlípností, rozkladem a smrtí,“ hlásá anotace organizátorů – a lépe snad uvést Celeste ani nejde. Pionýři vzmáhající se sludge/blackmetalové vlny po boku krajanů Regarde les hommes tomber či Švýcarů Rorcal. Kapela ztělesňující syrovost a upřímnost. Čekání je, jak to tak bývá zvykem, delší než na předkapely, a tak člověk stihne zaběhnout mimo areál pro něco k pití (neboť značnou část koncertu probíhala „suchá hodinka“, kdy zásobovatelé prý zapomněli přivést pivo). Nakonec se na scéně konečně setmí, rozsvítí se rudé čelovky a spouští první vál. Kupodivu zvuk nevraždí tolik, jak jsem čekal, ale i tak se velmi rychle dostávám na vlnu ponuré hutné muziky. Skladba střídá skladbu a publikum je čím dál tím fascinovanější a vychutnává si to. Přesto mi chybí větší živočišnost. Vizuál je, jak již bylo nepřímo zmiňováno, patřičně minimalistický, siluety se rýsují v mlze, jež je občas proříznuta blikáním světel stroboskopů.

Celeste

Kytaristé Guillaume a Sébastien, vokalista a basák Johan i bubeník Royer působí sehraně a s patřičnou vehemencí prostřednictvím svých nástrojů mísí energii s ponurostí, napětí s temnotou a tvrdost s atmosférou. Drtí, meditují a při občasných záblescích světla působí sebejistě a soustředěně. Jenomže člověk pocitově cítí, že bychom mohli být tak v půlce času, a najednou bum – kapela odchází z pódia. Po chvíli se vrací s jedním přídavkem, ale beztak si stále připadám hladový po hutných riffech. Nevím, je to mou nenasytností, tím, že jsem se tak dobře bavil, až mi to zoufale rychle uteklo, nebo snahou Celeste koncentrovat svůj projev do kratšího času?

Celkově se jednalo o super akci, jenomže v porovnání s očekáváním, jaká jsem v tenhle večer vkládal, mohla být ještě o špetku víc pohlcující. I když pominu pár technických detailů (skluz, zaseknutý dovoz zásob piva), což jsou z mého pohledu marginality, pořád jsem čekal větší živelnost. Zřejmě na tom měl zásluhu i velký prostor, jenž vybudoval bariéru mezi fandy a muzikanty – v nějakém menším klubu by to možná působilo lépe. K akcím introvertnějšího charakteru by mi zkrátka seděl komornější prostor. Dále pak na mě působilo, že hlavně hvězda večera mohla dostat delší hrací čas. Nu, občas si možná člověk vytváří až moc velká očekávání. Jinak ale se jednalo o povedenou akci a jsem rád, že jsem se do Ponce vydal.

Kai Reznik – Scary Sleep Paralysis

Kai Reznik - Scary Sleep Paralysis

Země: Francie
Žánr: electronica
Datum vydání: 30.6.2015
Label: Atypeek Music

Hrací doba: 24:05
(38:51 se skrytým bonusem)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Jméno by k tomu mohlo svádět, ale Kai Reznik není žádný velký hudební řezník a už vůbec nemá nic společného s Řezníkem. Alespoň tedy ve své aktuální podobě, již prezentuje na loňském EP „Scary Sleep Paralysis“, nehraje žádná zvěrstva. Což ale neznamená, že by šlo o špatnou záležitost, protože opak je pravdou a jistou zajímavost v minialbu rozhodně slyším – a vlastně je natolik očividná, že nebyl žádný problém ji odhalit.

Kai Reznik není na hudební scéně žádným nováčkem. Ve skutečnosti je aktivní již od konce 80. let a od té doby prošel hned několika kapelami. Na konci 90. let se ovšem osamostatnil a začal tvořit pod vlastním jménem. Nemám tušení, kolik dal dohromady oficiálních nahrávek, protože se mi to nepodařilo dohledat (na Bandcampu jich tedy moc není), ale prý vytvořil třeba hudbu k nějakým krátkým snímkům a podobné věci.

Na „Scary Sleep Paralysis“ se dal Kai Reznik dohromady se zpěvačkou Sashou Andrès z pařížské noiserockové kapely Heliogabale. Tato se ale nepodílí na všech skladbách, jež se na „Scary Sleep Paralysis“ nacházejí, ve skutečnosti je ke slyšení jen v „Post“ a „Nails & Crosses“. Zbylé tři – „Zero Kill (Oll Korrect)“, „The Recognizer“ a „Monster5“ – jsou tedy čistě ve znamení Reznikovy elektronické produkce s výraznými syntezátory. Místy se zachází až někam k ambientu nebo třeba k synthpopu, zatímco „Monster5“ se s trochou fantazie blíží i někam k hájemství synthwave. Hlavní je však to, že atmosféra je velice příjemná, nahrávka se poslouchá tuze lehce a vlastně je dost zábavná. Sice by se dalo polemizovat, zdali její nálada skutečně odpovídá spánkové paralýze, na niž název EP odkazuje, ale i s tím se dá nakonec žít. Nakonec si v tom posluchač může najít, co sám uzná za vhodné (zvláště když je to povětšinou instrumentální), že ano. Třeba já osobně jsem si v tom něco najít dokázal a baví mě to, a to nejen v oněch instrumentálních kusech, ale i v oněch písních s éterickým vokálem Sashy Andrès.

Středobodem nahrávky se na první pohled zdá být „Nails & Crosses“, ale pozor, tady asi člověk narazí. Ve skutečnosti ten song nemá přes dvacet minut, jak ukazuje přehrávač, nýbrž necelých pět jako všechny ostatní. Poté následuje předlouhé ticho, na jehož konci se nachází skrytý bonus „Monsters“, což je ve skutečnosti alternativní verze „Monster5“. To je za mě asi jediný přešlap „Scary Sleep Paralysis“, protože poslouchat deset minut úplné ticho mi prostě nepřipadá moc rajcovní, zvlášť když je odměnou jen lehce pozměněná písnička, již jsem poslouchal před chvílí. Zbytečnost, poslech se vyplatí utnout s normálním koncem „Nails & Crosses“.

Čistě hudebně mě ovšem „Scary Sleep Paralysis“ baví a třeba při ranní cestě do práce se nahrávka stala velmi příjemným společníkem. V brzce ranní melancholii, kdy člověk oknem autobusu sleduje do mlhavé tmy ponořenou ubíhající krajinu, to má něco do sebe. Ale nejen tehdy, osvědčil se i domácí poslech. Líbí se mi a rád si od Kaie Reznika pustím i něco v budoucnu.


Fange – Purge

Fange - Purge

Země: Francie
Žánr: sludge / hardcore / black metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Throatruiner Ṙecords / Lost Pilgrims Records

Tracklist:
01. Cour martiale
02. Mâchefer
03. Roy-Vermine
04. Étouffoir
05. De guerre lasse
06. Girone della merda

Hrací doba: 37:54

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Lost Pilgrims Records

Francouzští Fange na sebe doposud upozornili dvěma minialby „Poisse“ a „Skapheusis“, která vyšla v letech 2014 respektive 2015. V kadenci jedné nahrávky za rok pak pokračují i letos, nicméně tentokrát už se nejedná o pouhé EP, nýbrž o dlouhohrající fošnu. Byť zůstává paradoxem, že řadový debut „Purge“ je asi o dvě minuty kratší než první ípko „Poisse“.

Rozhodně je tu jedna skutečnost, jež napovídá, že by Fange mohli být vítaným hostem v přehrávači těch posluchačů, kteří si libují v nehezké hudbě. Mám tím na mysli jméno, jaké se nachází v kolonce vydavatele „Purge“. Throatruiner Ṙecords totiž nejsou žádné vyměklé moče – fakt, že ve svém portfoliu mají skupiny typu Cowards či Plebeian Grandstand, jasně ukazuje, že se toho tenhle francouzský label nebojí. A nebudu vás napínat – Fange takový předpoklad bez větších problémů naplňují. Kdybych si měl rovnou odbýt i nějaké srovnání se zmiňovanými stájovými kolegy, tak se připravte na něco, co není zas tak vzdáleno od Cowards.

Na Fange mě docela baví jedna věc. Nehrají to nijak progresivně, avantgardně nebo experimentálně; je to prostě fašírka, jejímž jediným smyslem existence je rozcupovat vás na kousíčky a navrch ty kousíčky ještě pochcat. Přesto jsou ale Francouzi žánrově ne úplně jednoznační, výsledkem čehož je stylové kombo v info boxu. Pojďme si to tedy rozebrat o něco podrobněji, ale až v novém odstavci:

Řekl bych, že tím nejzákladnější, z čeho Fange na „Purge“ vycházejí, je sludge. Z tohoto žánru si čtveřice francouzských rabiátů bere hutnost a zatěžkanost. Některé riffy jsou heavy jako svině, a jestli někdo tvrdí opak, tak je to prašivý plantážník! Hardcore je tu reprezentován agresí a neurvalostí. Což je svým způsobem docela zajímavé, jelikož „Purge“ ve své podstatě není rychlá deska. Jistě, jsou tu i momenty, v nichž se Fange utrhnou ze řetězu a sešlápnou rychlostní pedál k podlaze, ale rozhodně se nejedná o většinovou náplň alba. Naopak majorita stopáže se nese ve středním až pomalém tempu, které však agresivnímu vyznění zjevně nijak nebrání. Právě díky téhle (ne)rychlosti lze leckde potkat i škatulku doom metalu, jíž Fange rovněž bývají častování, ale zrovna s tímhle žánrem bych já osobně byl dost opatrný, protože doomové „Purge“ skutečně není. Ne všechno, co se nese ve středním či pomalejším tempu, je automaticky doom!

Se škatulkami jsme však stále neskončili, jelikož sludgová těžkost a hardcorová nasranost je navrch zalita blackmetalovou misantropií a nenávistí. Nehledě na fakt, že „Purge“ z black metalu nezřídka čerpá i po stránce atmosféry. Jako třešničku na dortu si pak dosaďte, že Fange to tu a tam proříznou i noisovým „zapísknutím“, což dojem z alba posouvá ještě o kousek dál směrem k ošklivosti. Když všechny ty jmenované atributy a škatulky dáte dohromady, začne se už pomalu rýsovat výsledek. Asi netřeba dodávat, že se nejedná o záležitost pro pohodové poslouchání. S roštěnkou si na to ploužák fakt nezatančíte, ale pokud plánujete někomu rozpárat břicho a zauzlovat mu střeva, „Purge“ může být velmi vhodným soundtrackem. S tímhle v zádech se vám ty vnitřnosti třeba povede smotat do stejné koláže, jaká se nachází na obalu desky.

„Purge“ sice zdobí vysoká intenzita a nepřátelskost, ale do pozice poslechu-hodné nahrávky ji povyšuje ještě jiná věc. Fange totiž nezapomínají ani na to, že i extrémní hudba potřebuje kvalitní skladatelské nápady, aby se z bezhlavého náseru na vymlácení palice přelila do alba, jaké stojí za koupi. Tohle je třeba to, co mi trochu chybělo na posledním počinu výše jmenovaných kolegů Cowards. Fange ovšem nápady nepostrádají a dali dohromady počin, který dává smysl i po kompoziční stránce. Výbuchy animální agrese se střídají s hnusnými táhlými pasážemi, které zní, jako by vás někdo pomalu řezal žiletkou, nechybí ani opravdu působivé momenty, ale i v nich vám budou uvřískané vokály neustále připomínat stěžejní poselství desky – že máte chcípnout jak prašiví psi.


Perturbator – The Uncanny Valley

Perturbator - The Uncanny Valley

Země: Francie
Žánr: synthwave
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Blood Music

Tracklist:
01. Neo Tokyo
02. Weapons for Children
03. Death Squad
04. Femme Fatale [feat. Highway Superstar]
05. Venger [feat. Greta Link]
06. Disco Inferno
07. She Moves Like a Knife
08. Sentient [feat. Hayley Stewart]
09. Diabolus ex machina
10. Assault
11. The Cult of 2112
12. Souls at Zero [feat. Astronoid]
13. The Uncanny Valley

Hrací doba: 67:58

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

James Kent a.k.a. Perturbator je jméno, které v posledních měsících začalo na metalové scéně – a obzvláště na té v České republice – docela rezonovat, ačkoliv samotná muzika tohoto projektu neviděla metal ani z rychlíku. Na vině jsou hned dvě skutečnosti. Tou první je koncertní činnost, protože Perturbator se objevil dvakrát po sobě na slovutném festivalu Brutal Assault – nejprve loni na menším třetím pódiu a pak i letos na právě skončivším ročníku, kde už roztancoval plochu před hlavním pódiem. Ani nemluvě o tom, že se v mezičase mezi oběma Brutal Assaulty objevil i v pražském Rock Café, kde mu koncert uspořádali Obscure Promotion, tedy promotér spojený výhradě s tvrdě-kytarovou muzikou.

Druhou skutečností pak je Kentův vydavatel, jehož jméno pomohlo k propagaci projektu zase v zahraničí. Perturbatora se totiž ujali finští Blood Music, kteří se sice již od svých počátků (label vznikl v roce 2011) nebojí zabrousit i do experimentálnějších vod a těch mimožánrových věcí ve svém portfoliu mají jistě více, přesto jsou napojeni především na metalovou hudbu.

Nicméně samotný Perturbator – ačkoliv prý kdysi dávno hrával v nějakých blackmetalových kapelách – produkuje taneční elektroniku. K onomu přívlastku je ovšem nutno přihodit dodatek, že se tak děje ve formě, která dokazuje, že ani taneční hudba nemusí být tupým výplachem, na nějž se jen dobře kroutí zadkem na vesnické diskošce, ale nic navíc. Perturbatorova tvorba je skladatelsky dostatečně zmáknutá na to, aby fungovala i při domácím poslechu a jako deska. Což platí i o letošním „The Uncanny Valley“ – které je jen tak mimochodem koncepčním sci-fi příběhem.

Vedle toho má Perturbatorova hudba ještě výrazný znak – znatelný retro nádech (což si znalci hudebních žánrů jistě domysleli už jen ze zařazení do škatulky synthwave, která toto rovnou říká). Synťáky jako by kolikrát vypadly z naivních osmdesátek, takže jestli jste vyrůstali na kultovních béčkách z této dekády, vaše srdíčko musí při poslechu Perturbatora zjihnout nostalgií. A patříte-li mezi mladší ročníky, pak vás Perturbator potěší třeba v případě, že jste královsky bavili u loňského hitu „Kung Fury“ a také jeho ústřední skladby „True Survivor“, již nazpíval David Hasselhoff. Ale pozor – na rozdíl od Hasselhoffova hitu není Pertubator jen nostalgické nadsazené retro, jeho hudba je pořád současná a dává smysl i dnes.

Měl-li bych ukázat na největší hity „The Uncanny Valley“, tak mi nebude činit problém něco vybrat – spíš budu mít problém se rozhodnout, co vybrat dřív. Skvělá pecka je třeba hned úvodní „Neo Tokyo“, ale mí osobní favorité jsou ještě jinde. Triumvirát toho nejlepšího na desce pro mě tvoří „Death Squad“, „Assault“ a „The Cult of 2112“. Nicméně uznávám, že ten výběr toho nejzábavnějšího je jistě subjektivní a pro někoho jiného mohou ty vrcholy vězet v jiných písničkách, protože i tracky jako „Disco Inferno“, „She Moves Like a Knife“ či „Diabolus ex machina“ jsou dozajista parádní.

Perturbator

Jak již ovšem nepřímo padlo, „The Uncanny Valley“ není jen o nakažlivě chytlavé elektronice, která vás roztancuje, ať už se vám to líbí nebo ne. Nachází se zde i několik pomalejších skladeb, jež tomu dodávají onu potřebnou variabilitu a díky jejichž přítomnosti si nelze stěžovat na jednotvárnost. K takovým patří „Femme Fatale“, „Venger“ či „Sentient“. Druhé dvě jmenované – ačkoliv je Perturbatorova hudba jinak čistě instrumentální – navíc ozvláštňují hostující ženské vokály, což je také příjemné zpestření.

Další klidnější kusy se pak nacházejí v samotném závěru nahrávku, nicméně „Souls at Zero“, kde si zahostovali američtí Astronoid (kolegové ze stejného vydavatelství), je jediným slabým článkem „The Uncanny Valley“. „Air“, debutové album téhle skupiny, u nás v recenzi před nedávnem dostalo hejt, a ač jsem článek nepsal, tak jen dle ukázek mi bylo jasné, že je jejich tvorba na můj vkus moc gay. No, a jejich vklad je v „Souls at Zero“ dost cítit, takže nijak nepřekvapí, že je tenhle song nudný. A bohužel se jedná o takovou zívačku, že to zabije i následující titulní věc, která je jinak sama o sobě docela zajímavá, jenže posluchačovu pozornost už se po šedesáti minutách stopáže nedaří zas nakopnout zpátky.

Jeden vyloženě slabý kus se však dá nakonec odpustit, protože jinak je „The Uncanny Valley“ skvělá jízda, jež dokáže nabídnout mocně hitové tracky se stejnou přesvědčivostí jako svěží závany a změny. Ve finále tedy nijak nevadí ani poměrně ambiciózní délka – tedy alespoň mně nevadila. Pokud jste na Perturbatora zodpovědně trsali na Brutal Assaultech, určitě si „The Uncanny Valley“ poslechněte, protože je natolik dobré, že vás bude bavit i při domácím poslechu. Kdo nechová vůči elektronice nějakou zášť, neměl by váhat.


Glorior Belli – Sundown (The Flock That Welcomes)

Glorior Belli - Sundown (The Flock That Welcomes)

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Lies-Strangled Skies
02. World So Spurious
03. Rebels in Disguise
04. Thrall of Illusions
05. Sundown (The Flock That Welcomes)
06. Satanists Out of Cosmic Jail
07. Upheaval in Chaos Waters
08. We Whose Glory Was Despised

Hrací doba: 48:11

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Glorior Belli rozhodně nelze upírat vývoj. I když nebudeme počítat experimentálnější mezihru v rámci vedlejšího projektu 11 as in Adversaries (jehož jediná deska původně měla být normální řadovkou Glorior Belli), tak i v rámci samotné hlavní skupiny proběhl citelný progres. Po syrových počátcích se do hudby pomalu začaly vkrádat vlivy southern metalu a Billy Bayou a.k.a. Infestvvs si to se svou družinou namířil k docela ojedinělému zvuku.

Avšak letošní deska „Sundown (The Flock That Welcomes)“ jako by tento vývoj popírala. V jejím případě je totiž na místě ponechat v příslušné žánrové škatulce pouze – black metal. Jižanské riffy a feeling, které se prvně objevily na „Meet Us at the Southern Sign“ a jejichž význam postupně narostl na „The Great Southern Darkness“ a „Gators Rumble, Chaos Unfurls“, tentokrát ustoupily do pozadí. „Sundown (The Flock That Welcomes)“ je jednoznačně blackmetalovější a tyhle chuťovky se zde objevují maximálně pocitově. Snad jedinou skladbou, jež tuto tvář Glorior Belli na novince stále prezentuje, je třetí „Rebels in Disguise“.

Jakkoliv se však zbytek stopáže nese v čistokrevně blackmetalovém duchu, nejedná se o návrat ke kořenům. Když totiž člověk srovná „Sundown (The Flock That Welcomes)“ s prvními dvěma deskami „Ô laudate dominvs“ a „Manifesting the Raging Beast“, je to znatelný rozdíl. Novinka totiž stále reflektuje, že se hudba Glorior Belli v poslední dekádě nějakým způsobem vyvíjela, tudíž se nejedná o oživování již dávno řečeného. Navíc je v tom i navzdory ústupu jižanského feeling stále cítit rukopis Glorior Belli, což je samozřejmě pozitivní.

Bezchybné však „Sundown (The Flock That Welcomes)“ zdaleka není, jelikož v jedné věci na „Gators Rumble, Chaos Unfurls“ přímo navazuje – a v tomto případě bohužel. Předchozí album trochu bojovalo s tím, že navzdory formálním kvalitám se ani zdaleka nejednalo o tak poutavou záležitost, jak byl člověk od Glorior Belli zvyklý. „Sundown (The Flock That Welcomes)“ je na tom naštěstí o něco lépe, obsahuje dobré nápady i kvalitní skladby, ale i přesto mám z desky jako celku pocit, že to není úplně ono a že Billy Bayou má na víc.

Bavme se ovšem ještě chvíli o tom, co se povedlo. Líbí se mi otvírák „Lies-Strangled Skies“, jehož některé motivy jsou povedené a hlavně výborně vypointovaný závěr má šťávu. Podobně dobře vygradovaná je i nejdelší „Thrall of Illusions“, jejíž druhá půle není vůbec špatná, a i v té první se pár slušných nápadů najde. V neposlední řadě je tu pak ještě „Rebels in Disguise“, která z celku vystupuje již diskutovanými southern dozvuky.

Glorior Belli

Písně „World So Spurious“, „Sundown (The Flock That Welcomes)“, „Satanists Out of Cosmic Jail“, „Upheaval in Chaos Waters“ a „We Whose Glory Was Despised“ taktéž nejsou špatné a vlastně v každé se dá najít nějaká pasáž, jež by snad za zmínku stála. V titulním tracku je to třebas hned úvodní motiv, ve „We Whose Glory Was Despised“ se jedná o skvělou pomalejší pasáž, „Satanists Out of Cosmic Jail“ má zase slušný odpich. Ono co si budeme povídat – zkušenosti a talent jsou u Glorior Belli na takové výši, že i v těch slabších místech diskografie si to stále drží úroveň, jakou by mnozí záviděli. Jenže i navzdory tomu, že objektivně lze jen těžko něco vytýkat, necítím u „Sundown (The Flock That Welcomes)“ ani zdaleka takovou uhrančivost, jako když jsem svého času poprvé slyšel „Manifesting the Raging Beast“, ani takové zaujetí, jako když jsem poprvé slyšel „In Every Grief-Stricken Blues“„Meet Us at the Southern Sign“.

Asi je znát, že mám ze „Sundown (The Flock That Welcomes)“ poměrně rozporuplné dojmy. Počínání Glorior Belli je mi stále poměrně sympatické a svým způsobem mám tuhle kapelu rád, ačkoliv mezi mé nejvyšší favority nepatří. Novinka mě vlastně relativně baví, popravdě jsem jí věnoval dost slušný počet poslechů a nemohu tvrdit, že by mě to sralo (ačkoliv se zvyšujícím se počtem otočení už některé riffy začaly působit ohraně, ale nic zásadního). Pokud však budu upřímný sám před sebou, tak vím, že se k „Sundown (The Flock That Welcomes)“ už nevrátím.

Jaké je tedy resumé? Hádám, že fandům Glorior Belli to není nutno doporučovat, jelikož ti už mají „Sundown (The Flock That Welcomes)“ dávno naposlouchané. Pro nováčky v tvorbě téhle francouzské skupiny může být novinka dobrým odrazovým můstkem, protože si dokážu představit, že kdo nezná starší věci, může být i nadšen. Kdyby však po mně někdo takový chtěl, abych mu doporučil rovnou vrcholné dílo Glorior Belli, vím jistě, že bych ukázal jinam (a nejspíš na „Manifesting the Raging Beast“). Nicméně o ostudu nebo pošramocení pověsti se nejedná ani v nejmenším, takže z tohoto pohledu lze vlastně mluvit o střízlivé spokojenosti.

Glorior Belli