Archiv štítku: FRA

Francie

Fange – Purge

Fange - Purge

Země: Francie
Žánr: sludge / hardcore / black metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Throatruiner Ṙecords / Lost Pilgrims Records

Tracklist:
01. Cour martiale
02. Mâchefer
03. Roy-Vermine
04. Étouffoir
05. De guerre lasse
06. Girone della merda

Hrací doba: 37:54

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Lost Pilgrims Records

Francouzští Fange na sebe doposud upozornili dvěma minialby „Poisse“ a „Skapheusis“, která vyšla v letech 2014 respektive 2015. V kadenci jedné nahrávky za rok pak pokračují i letos, nicméně tentokrát už se nejedná o pouhé EP, nýbrž o dlouhohrající fošnu. Byť zůstává paradoxem, že řadový debut „Purge“ je asi o dvě minuty kratší než první ípko „Poisse“.

Rozhodně je tu jedna skutečnost, jež napovídá, že by Fange mohli být vítaným hostem v přehrávači těch posluchačů, kteří si libují v nehezké hudbě. Mám tím na mysli jméno, jaké se nachází v kolonce vydavatele „Purge“. Throatruiner Ṙecords totiž nejsou žádné vyměklé moče – fakt, že ve svém portfoliu mají skupiny typu Cowards či Plebeian Grandstand, jasně ukazuje, že se toho tenhle francouzský label nebojí. A nebudu vás napínat – Fange takový předpoklad bez větších problémů naplňují. Kdybych si měl rovnou odbýt i nějaké srovnání se zmiňovanými stájovými kolegy, tak se připravte na něco, co není zas tak vzdáleno od Cowards.

Na Fange mě docela baví jedna věc. Nehrají to nijak progresivně, avantgardně nebo experimentálně; je to prostě fašírka, jejímž jediným smyslem existence je rozcupovat vás na kousíčky a navrch ty kousíčky ještě pochcat. Přesto jsou ale Francouzi žánrově ne úplně jednoznační, výsledkem čehož je stylové kombo v info boxu. Pojďme si to tedy rozebrat o něco podrobněji, ale až v novém odstavci:

Řekl bych, že tím nejzákladnější, z čeho Fange na „Purge“ vycházejí, je sludge. Z tohoto žánru si čtveřice francouzských rabiátů bere hutnost a zatěžkanost. Některé riffy jsou heavy jako svině, a jestli někdo tvrdí opak, tak je to prašivý plantážník! Hardcore je tu reprezentován agresí a neurvalostí. Což je svým způsobem docela zajímavé, jelikož „Purge“ ve své podstatě není rychlá deska. Jistě, jsou tu i momenty, v nichž se Fange utrhnou ze řetězu a sešlápnou rychlostní pedál k podlaze, ale rozhodně se nejedná o většinovou náplň alba. Naopak majorita stopáže se nese ve středním až pomalém tempu, které však agresivnímu vyznění zjevně nijak nebrání. Právě díky téhle (ne)rychlosti lze leckde potkat i škatulku doom metalu, jíž Fange rovněž bývají častování, ale zrovna s tímhle žánrem bych já osobně byl dost opatrný, protože doomové „Purge“ skutečně není. Ne všechno, co se nese ve středním či pomalejším tempu, je automaticky doom!

Se škatulkami jsme však stále neskončili, jelikož sludgová těžkost a hardcorová nasranost je navrch zalita blackmetalovou misantropií a nenávistí. Nehledě na fakt, že „Purge“ z black metalu nezřídka čerpá i po stránce atmosféry. Jako třešničku na dortu si pak dosaďte, že Fange to tu a tam proříznou i noisovým „zapísknutím“, což dojem z alba posouvá ještě o kousek dál směrem k ošklivosti. Když všechny ty jmenované atributy a škatulky dáte dohromady, začne se už pomalu rýsovat výsledek. Asi netřeba dodávat, že se nejedná o záležitost pro pohodové poslouchání. S roštěnkou si na to ploužák fakt nezatančíte, ale pokud plánujete někomu rozpárat břicho a zauzlovat mu střeva, „Purge“ může být velmi vhodným soundtrackem. S tímhle v zádech se vám ty vnitřnosti třeba povede smotat do stejné koláže, jaká se nachází na obalu desky.

„Purge“ sice zdobí vysoká intenzita a nepřátelskost, ale do pozice poslechu-hodné nahrávky ji povyšuje ještě jiná věc. Fange totiž nezapomínají ani na to, že i extrémní hudba potřebuje kvalitní skladatelské nápady, aby se z bezhlavého náseru na vymlácení palice přelila do alba, jaké stojí za koupi. Tohle je třeba to, co mi trochu chybělo na posledním počinu výše jmenovaných kolegů Cowards. Fange ovšem nápady nepostrádají a dali dohromady počin, který dává smysl i po kompoziční stránce. Výbuchy animální agrese se střídají s hnusnými táhlými pasážemi, které zní, jako by vás někdo pomalu řezal žiletkou, nechybí ani opravdu působivé momenty, ale i v nich vám budou uvřískané vokály neustále připomínat stěžejní poselství desky – že máte chcípnout jak prašiví psi.


Perturbator – The Uncanny Valley

Perturbator - The Uncanny Valley

Země: Francie
Žánr: synthwave
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Blood Music

Tracklist:
01. Neo Tokyo
02. Weapons for Children
03. Death Squad
04. Femme Fatale [feat. Highway Superstar]
05. Venger [feat. Greta Link]
06. Disco Inferno
07. She Moves Like a Knife
08. Sentient [feat. Hayley Stewart]
09. Diabolus ex machina
10. Assault
11. The Cult of 2112
12. Souls at Zero [feat. Astronoid]
13. The Uncanny Valley

Hrací doba: 67:58

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

James Kent a.k.a. Perturbator je jméno, které v posledních měsících začalo na metalové scéně – a obzvláště na té v České republice – docela rezonovat, ačkoliv samotná muzika tohoto projektu neviděla metal ani z rychlíku. Na vině jsou hned dvě skutečnosti. Tou první je koncertní činnost, protože Perturbator se objevil dvakrát po sobě na slovutném festivalu Brutal Assault – nejprve loni na menším třetím pódiu a pak i letos na právě skončivším ročníku, kde už roztancoval plochu před hlavním pódiem. Ani nemluvě o tom, že se v mezičase mezi oběma Brutal Assaulty objevil i v pražském Rock Café, kde mu koncert uspořádali Obscure Promotion, tedy promotér spojený výhradě s tvrdě-kytarovou muzikou.

Druhou skutečností pak je Kentův vydavatel, jehož jméno pomohlo k propagaci projektu zase v zahraničí. Perturbatora se totiž ujali finští Blood Music, kteří se sice již od svých počátků (label vznikl v roce 2011) nebojí zabrousit i do experimentálnějších vod a těch mimožánrových věcí ve svém portfoliu mají jistě více, přesto jsou napojeni především na metalovou hudbu.

Nicméně samotný Perturbator – ačkoliv prý kdysi dávno hrával v nějakých blackmetalových kapelách – produkuje taneční elektroniku. K onomu přívlastku je ovšem nutno přihodit dodatek, že se tak děje ve formě, která dokazuje, že ani taneční hudba nemusí být tupým výplachem, na nějž se jen dobře kroutí zadkem na vesnické diskošce, ale nic navíc. Perturbatorova tvorba je skladatelsky dostatečně zmáknutá na to, aby fungovala i při domácím poslechu a jako deska. Což platí i o letošním „The Uncanny Valley“ – které je jen tak mimochodem koncepčním sci-fi příběhem.

Vedle toho má Perturbatorova hudba ještě výrazný znak – znatelný retro nádech (což si znalci hudebních žánrů jistě domysleli už jen ze zařazení do škatulky synthwave, která toto rovnou říká). Synťáky jako by kolikrát vypadly z naivních osmdesátek, takže jestli jste vyrůstali na kultovních béčkách z této dekády, vaše srdíčko musí při poslechu Perturbatora zjihnout nostalgií. A patříte-li mezi mladší ročníky, pak vás Perturbator potěší třeba v případě, že jste královsky bavili u loňského hitu „Kung Fury“ a také jeho ústřední skladby „True Survivor“, již nazpíval David Hasselhoff. Ale pozor – na rozdíl od Hasselhoffova hitu není Pertubator jen nostalgické nadsazené retro, jeho hudba je pořád současná a dává smysl i dnes.

Měl-li bych ukázat na největší hity „The Uncanny Valley“, tak mi nebude činit problém něco vybrat – spíš budu mít problém se rozhodnout, co vybrat dřív. Skvělá pecka je třeba hned úvodní „Neo Tokyo“, ale mí osobní favorité jsou ještě jinde. Triumvirát toho nejlepšího na desce pro mě tvoří „Death Squad“, „Assault“ a „The Cult of 2112“. Nicméně uznávám, že ten výběr toho nejzábavnějšího je jistě subjektivní a pro někoho jiného mohou ty vrcholy vězet v jiných písničkách, protože i tracky jako „Disco Inferno“, „She Moves Like a Knife“ či „Diabolus ex machina“ jsou dozajista parádní.

Perturbator

Jak již ovšem nepřímo padlo, „The Uncanny Valley“ není jen o nakažlivě chytlavé elektronice, která vás roztancuje, ať už se vám to líbí nebo ne. Nachází se zde i několik pomalejších skladeb, jež tomu dodávají onu potřebnou variabilitu a díky jejichž přítomnosti si nelze stěžovat na jednotvárnost. K takovým patří „Femme Fatale“, „Venger“ či „Sentient“. Druhé dvě jmenované – ačkoliv je Perturbatorova hudba jinak čistě instrumentální – navíc ozvláštňují hostující ženské vokály, což je také příjemné zpestření.

Další klidnější kusy se pak nacházejí v samotném závěru nahrávku, nicméně „Souls at Zero“, kde si zahostovali američtí Astronoid (kolegové ze stejného vydavatelství), je jediným slabým článkem „The Uncanny Valley“. „Air“, debutové album téhle skupiny, u nás v recenzi před nedávnem dostalo hejt, a ač jsem článek nepsal, tak jen dle ukázek mi bylo jasné, že je jejich tvorba na můj vkus moc gay. No, a jejich vklad je v „Souls at Zero“ dost cítit, takže nijak nepřekvapí, že je tenhle song nudný. A bohužel se jedná o takovou zívačku, že to zabije i následující titulní věc, která je jinak sama o sobě docela zajímavá, jenže posluchačovu pozornost už se po šedesáti minutách stopáže nedaří zas nakopnout zpátky.

Jeden vyloženě slabý kus se však dá nakonec odpustit, protože jinak je „The Uncanny Valley“ skvělá jízda, jež dokáže nabídnout mocně hitové tracky se stejnou přesvědčivostí jako svěží závany a změny. Ve finále tedy nijak nevadí ani poměrně ambiciózní délka – tedy alespoň mně nevadila. Pokud jste na Perturbatora zodpovědně trsali na Brutal Assaultech, určitě si „The Uncanny Valley“ poslechněte, protože je natolik dobré, že vás bude bavit i při domácím poslechu. Kdo nechová vůči elektronice nějakou zášť, neměl by váhat.


Glorior Belli – Sundown (The Flock That Welcomes)

Glorior Belli - Sundown (The Flock That Welcomes)

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Lies-Strangled Skies
02. World So Spurious
03. Rebels in Disguise
04. Thrall of Illusions
05. Sundown (The Flock That Welcomes)
06. Satanists Out of Cosmic Jail
07. Upheaval in Chaos Waters
08. We Whose Glory Was Despised

Hrací doba: 48:11

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Glorior Belli rozhodně nelze upírat vývoj. I když nebudeme počítat experimentálnější mezihru v rámci vedlejšího projektu 11 as in Adversaries (jehož jediná deska původně měla být normální řadovkou Glorior Belli), tak i v rámci samotné hlavní skupiny proběhl citelný progres. Po syrových počátcích se do hudby pomalu začaly vkrádat vlivy southern metalu a Billy Bayou a.k.a. Infestvvs si to se svou družinou namířil k docela ojedinělému zvuku.

Avšak letošní deska „Sundown (The Flock That Welcomes)“ jako by tento vývoj popírala. V jejím případě je totiž na místě ponechat v příslušné žánrové škatulce pouze – black metal. Jižanské riffy a feeling, které se prvně objevily na „Meet Us at the Southern Sign“ a jejichž význam postupně narostl na „The Great Southern Darkness“ a „Gators Rumble, Chaos Unfurls“, tentokrát ustoupily do pozadí. „Sundown (The Flock That Welcomes)“ je jednoznačně blackmetalovější a tyhle chuťovky se zde objevují maximálně pocitově. Snad jedinou skladbou, jež tuto tvář Glorior Belli na novince stále prezentuje, je třetí „Rebels in Disguise“.

Jakkoliv se však zbytek stopáže nese v čistokrevně blackmetalovém duchu, nejedná se o návrat ke kořenům. Když totiž člověk srovná „Sundown (The Flock That Welcomes)“ s prvními dvěma deskami „Ô laudate dominvs“ a „Manifesting the Raging Beast“, je to znatelný rozdíl. Novinka totiž stále reflektuje, že se hudba Glorior Belli v poslední dekádě nějakým způsobem vyvíjela, tudíž se nejedná o oživování již dávno řečeného. Navíc je v tom i navzdory ústupu jižanského feeling stále cítit rukopis Glorior Belli, což je samozřejmě pozitivní.

Bezchybné však „Sundown (The Flock That Welcomes)“ zdaleka není, jelikož v jedné věci na „Gators Rumble, Chaos Unfurls“ přímo navazuje – a v tomto případě bohužel. Předchozí album trochu bojovalo s tím, že navzdory formálním kvalitám se ani zdaleka nejednalo o tak poutavou záležitost, jak byl člověk od Glorior Belli zvyklý. „Sundown (The Flock That Welcomes)“ je na tom naštěstí o něco lépe, obsahuje dobré nápady i kvalitní skladby, ale i přesto mám z desky jako celku pocit, že to není úplně ono a že Billy Bayou má na víc.

Bavme se ovšem ještě chvíli o tom, co se povedlo. Líbí se mi otvírák „Lies-Strangled Skies“, jehož některé motivy jsou povedené a hlavně výborně vypointovaný závěr má šťávu. Podobně dobře vygradovaná je i nejdelší „Thrall of Illusions“, jejíž druhá půle není vůbec špatná, a i v té první se pár slušných nápadů najde. V neposlední řadě je tu pak ještě „Rebels in Disguise“, která z celku vystupuje již diskutovanými southern dozvuky.

Glorior Belli

Písně „World So Spurious“, „Sundown (The Flock That Welcomes)“, „Satanists Out of Cosmic Jail“, „Upheaval in Chaos Waters“ a „We Whose Glory Was Despised“ taktéž nejsou špatné a vlastně v každé se dá najít nějaká pasáž, jež by snad za zmínku stála. V titulním tracku je to třebas hned úvodní motiv, ve „We Whose Glory Was Despised“ se jedná o skvělou pomalejší pasáž, „Satanists Out of Cosmic Jail“ má zase slušný odpich. Ono co si budeme povídat – zkušenosti a talent jsou u Glorior Belli na takové výši, že i v těch slabších místech diskografie si to stále drží úroveň, jakou by mnozí záviděli. Jenže i navzdory tomu, že objektivně lze jen těžko něco vytýkat, necítím u „Sundown (The Flock That Welcomes)“ ani zdaleka takovou uhrančivost, jako když jsem svého času poprvé slyšel „Manifesting the Raging Beast“, ani takové zaujetí, jako když jsem poprvé slyšel „In Every Grief-Stricken Blues“„Meet Us at the Southern Sign“.

Asi je znát, že mám ze „Sundown (The Flock That Welcomes)“ poměrně rozporuplné dojmy. Počínání Glorior Belli je mi stále poměrně sympatické a svým způsobem mám tuhle kapelu rád, ačkoliv mezi mé nejvyšší favority nepatří. Novinka mě vlastně relativně baví, popravdě jsem jí věnoval dost slušný počet poslechů a nemohu tvrdit, že by mě to sralo (ačkoliv se zvyšujícím se počtem otočení už některé riffy začaly působit ohraně, ale nic zásadního). Pokud však budu upřímný sám před sebou, tak vím, že se k „Sundown (The Flock That Welcomes)“ už nevrátím.

Jaké je tedy resumé? Hádám, že fandům Glorior Belli to není nutno doporučovat, jelikož ti už mají „Sundown (The Flock That Welcomes)“ dávno naposlouchané. Pro nováčky v tvorbě téhle francouzské skupiny může být novinka dobrým odrazovým můstkem, protože si dokážu představit, že kdo nezná starší věci, může být i nadšen. Kdyby však po mně někdo takový chtěl, abych mu doporučil rovnou vrcholné dílo Glorior Belli, vím jistě, že bych ukázal jinam (a nejspíš na „Manifesting the Raging Beast“). Nicméně o ostudu nebo pošramocení pověsti se nejedná ani v nejmenším, takže z tohoto pohledu lze vlastně mluvit o střízlivé spokojenosti.

Glorior Belli


Haiku Funeral – Hallucinations

Haiku Funeral - Hallucinations

Země: Francie
Žánr: experimental
Datum vydání: 11.5.2016
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
01. The First Amphetamine Kiss
02. Hallucinations
03. Разграждане
04. Гласът
05. Suicide Organ
06. Servants of Fire
07. Darkest Day of the Year
08. Faith’s Black Orgasm
09. The Final Amphetamine Kiss
10. The Last Hallucination of Christ

Hrací doba: 53:41

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Některá muzika je taková… jednoznačná. Nemám tím na mysli, že by měla být nutně jednoduše stravitelná, ale prostě víte, co od ní očekávat. Pak jsou tu ovšem interpreti, jejichž produkce je přesným opakem – je divná. Někdy je to plus, jindy je to negativum, ale takřka vždy je to přinejmenším zajímavé, když se to aspoň nějak vymyká tomu, co je standardní.

Haiku Funeral divní bezesporu jsou. A to dost hodně. Popravdě řečeno si nevzpomínám, kdy naposledy jsem se setkal s nahrávkou, jež by byla žánrově tak těžce zařaditelná a neurčitá, nějakou chvilku už to bude. Tahle formace, jejíž domovinou je Francie, ale z ústředního dua jeden člen pochází z Bulharska a druhý z USA, nepatří k začínajícím jménům a už má několik počinů na kontě. Já osobně jsem se ovšem s Haiku Funeral poprvé setkal až letos prostřednictvím alba „Hallucinations“, tudíž jsem nebyl úplně připraven na to, co se zde nachází. Což ale není myšleno ve zlém – slíben mi byl experiment a v tomto ohledu si nemám nač stěžovat, jelikož tento předpoklad splněn jednoznačně byl.

Dost matoucí je už začátek desky, neboť úvod „Hallucinations“ příliš nevystihuje to, co se bude dít dále. Po intru „The First Amphetamine Kiss“ totiž nastoupí titulní skladba, jež nabídne takový… no, řekněme, že hodně znásilněný black metal bez kytar. Vesměs se jedná jen o hutnou rytmiku (zejména baskytara je ničivá!), atmosférické klávesy a vokál. Nicméně ten „riff“ je kurevsky heavy a vlastně bych se nebál říct, že to má regulérní tah na bránu a je to fakt „chytlavé“ – a nemyslím to ve zlém. Nicméně další podobně hutná píseň už je na nahrávce jen jedna – šestá „Servants of Fire“. Ačkoliv ta není zas až tolik in-your-face, ale vyvažuje to v rámci alba dost ojedinělou melodií cca v půli songu.

Po titulní jízdě album začne jakoby zpomalovat a začíná se směřovat spíš do atmosféry. Ve třetí „Разграждане“ stále hraje výraznou roli rytmika, ale je to o poznání rozvážnější a nastupují sjeté melodie trochu připomínající Blut aus Nord. A zajímavé je, že obdobně jako „Hallucinations“„Разграждане“ poněkud metalový feeling, ačkoliv formálně se o metal nejedná (byť jsem dost často viděl, že se v souvislosti s tímhle počinem mluví o black metalu, ale tomu fakt nevěřte, protože to je dost mimo). „Гласът“ v nastoleném trendu pokračuje a zase se jedná o ještě hororovější kus, kde se sice stále ozývá rytmika, ale už v takové anti-groovy podobě.

Nakonec je to vlastně až s pátou skladbou „Suicide Organ“, v níž se poprvé ozve čistokrevná podoba stylu, k němuž má celé „Hallucinations“ možná nejblíže – dark ambientu. Tento stav má na svědomí zejména závěr desky a konkrétně finální trojice „Faiths Black Orgasm“, „The Final Amphetamine Kiss“ a „The Last Hallucination of Christ“. S takovou tracklistovou dotací se může zdát trochu přehnané tvrdit, že má na albu navrch dark ambient, takže se pro obhajobu takového prohlášení sluší dodat, že jen „Faiths Black Orgasm“ a „The Last Hallucination of Christ“ mají dohromady bezmála 20 minut z celkových 53.

Haiku Funeral

Když to tedy shrnu, tak by se kompozice na „Hallucinations“ daly rozdělit do několika kategorií. Jednu tvoří ona darkambientní čtveřice (s „The First Amphetamine Kiss“ vlastně pětice), v další se nachází „hitovější“ (ty uvozovky jsou hodně velké) dvojice „Hallucinations“ a „Servants of Fire“; nakonec tu pak je dvojice písní někde na půl cesty mezi dvěma předchozími kategoriemi, tj. „Разграждане“ a „Гласът“. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak je tu ještě „Darkest Day of the Year“, která se vymyká úplně. Opět je na poměry nahrávky „chytlavější“, skoro až zvráceně rocková, ale provází ji i letmý orientální pel a divné melodie. Od zbytku se značně liší, ale i přesto lze nalézt společné jmenovatele, takže ne, že by snad na album nepatřila. A jen tak mezi námi, kdybych měl zvolit fakt jen jednu písničku jako vrchol „Hallucinations“ asi bych ukázal právě na „Darkest Day of the Year“.

Velmi důležitá je ještě jedna věc, která zaznít musí. Divnost, nezařaditelnost a rozmanitost nejsou jedinými plusy „Hallucinations“. Haiku Funeral na tom nejsou dobře jen co do hudebního rozsahu, ale i co do skladatelské stránky. Jinými slovy, společnou vlastností všech skladeb napříč všemi vlivy a stylovými příslušnostmi (byť mnohde pocitovými) je kvalita a schopnost nevyčichnout i po větším množství poslechů.

Vzato kolem a kolem je „Hallucinations“ jistě těžší album, což už asi nepřímo vyplynulo z předchozích řádků. Rozhodně je velmi zajímavé, ale abychom zas zůstali nohama na zemi, bezchybné taktéž není. Trochu paradoxně vzhledem k variabilitě náplně i kvalitativní výši mnohých nápadů se mi kolikrát stávalo, že nahrávka bezbolestně vplula do pozice jen kulisního poslechu a nedokázala si tu pozornost urvat sama. Což ve výsledku vstřebání ještě víc komplikuje. Na druhou stranu je tohle největší a vesměs jediné zmínky-hodné negativum. Pozitivní pocity zcela jistě převládají a celým tím přístupem a snahou znít jako celek trochu jinak je mi „Hallucinations“ velmi sympatické.


Gojira – Magma

Gojira - Magma

Země: Francie
Žánr: progressive groove metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Shooting Star
02. Silvera
03. The Cell
04. Stranded
05. Yellow Stone
06. Magma
07. Pray
08. Only Pain
09. Low Lands
10. Liberation

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Jestli se v případě francouzské Gojiry dá před vydáním nového alba něco říct s takřka železnou jistotou, tak je to fakt, že tato parta se snaží nestát na místě. Pánové již minule na „L’enfant sauvage“ ukázali, že se nebojí evoluce a do své tvorby, která v případě prvních počinů stála spíš na přísunu tlaku a agresivních kytarových linek s nezaměnitelnou aurou, přimíchali špetku melodií a přichystali tak své nejpřístupnější album. A nejinak je tomu nyní. O čtyři roky později „Magma“ prezentuje, že melodičtější příklon na předchůdci nebyl nikterak náhodný a Gojira během té doby ušla pěkně dlouhou cestu, protože skladatelská forma, již aktuálně přináší, ukazuje, že Duplantierovic hoši jsou někde jinde.

„L’enfant sauvage“ mělo všechny aspekty, jak zaujmout i širší posluchačstvo, aniž by se při skladatelském procesu muselo sklouznout do sfér lacině podbízivých refrénů a trendových postupů. Přesto však překvapilo zdánlivých zjednodušením jednotlivých kompozic a tedy i celkového výrazu. „Magma“ jde v tomto ohledu ještě dál a dalo by se tak říct, že Gojira stojí s novým albem na samém začátku nové epizody svého fungování. Hlavní změnou je, že na aktuální placce se nikam nespěchá a ubylo drtivých kytarových výjezdů, jež jsou nyní nahrazeny matematicky přesnými, místy velmi hypnotickými riffy. Další výraznou změnou, již je nutno v souvislosti s „Magma“ vyzdvihnout, je změna výrazu Joea Duplantiera, který do svého rejstříku čím dál častěji zařazuje melodický vokál.

Pokud si vy, kteří jste ještě s albem neměli tu čest, říkáte, že Gojira vyměkla a směřuje si to vstříc metalovému střednímu proudu, tak bych vás v tomto místě rád uklidnil. Přestože budou přívlastky jako melodický, atmosferický a jim podobné padat v textu recenze častěji, než by si posluchač odkojený na „The Link“ nebo „From Mars to Sirius“ na první dobrou připustil, tak vězte, že ona melodičtější forma Gojiry má řadu poznávacích atributů, na které jsme byli zvyklí v minulosti. Joe Duplantier umí pořád hezky hrubiánsky zařvat a tvrdých kytar se borci taktéž nezřekli, jen nehrají prim, jako tomu bývalo kdysi. Naproti tomu se při evidentní snaze změnit skladatelský přístup zaměřila čtveřice na celkovou atmosféru a celistvost alba, protože v tomto ohledu „Magma“ nijak nezklamala a byl jsem po několika posleších dost mile překvapen tím, jak navzdory své jednoduchosti (myšleno v porovnání s předchozí tvorbou) roste.

Asi nejlíp všechny ty změny vyjadřuje hned první skladba „The Shooting Star“. Právě tahle záležitost by se na pozici prvního singlu hodila ze všech nejlépe. Nic proti „Silvera“ a „Stranded“, které se dočkaly vizuálního ztvárnění, ovšem snad žádná jiná píseň (no, možná ještě titulní vál) by posluchače nepřipravila na všechny ty změny lépe. Pozvolný nájezd hypnoticky se opakujícího kytarového motivu, pomalá tempa, přesná a nikterak zdrcující rytmika a konečně ponuře, avšak melodicky pějící Joe Duplantier. „The Shooting Star“ je na úvod jako pěst na oko a možná i proto jsem si ji z celé kolekce oblíbil ze všech nejvíc. Její dopad je v atmosféře, kterou na posluchače přenáší, a jakkoli mám agresivní Gojiru rád, tak tahle nová tvář kapely má hodně co do sebe. Následuje zmíněný singl a tentokrát již trochu tradičnější záležitost „Silvera“. V této písni se poklidnější plochy podbarvené zajímavou kytarovou melodií střídají s explozivními výjezdy, v nichž si příznivci Duplantierovic agrese přijdou alespoň částečně na své.

Pokud je na „Magma“ přítomna skladba, o níž se dá říct, že by bez menších problémů zapadla na starší počiny, jejichž postupy evokuje, tak je to „The Cell“. Rychlá, technicky přesná jízda na pozadí nápadité rytmiky a hlavně skvělé bicí linky mladšího z bratří Duplantierů, Maria. Ony by se celkově daly písně rozdělit na dvě základní skupiny dle jejich celkového vyznění. „Only Pain“ a „Stranded“, jež by doplnily zmíněné „The Cell“ a „Silvera“, jsou kusy, kde agresivní elementy přeci jen trochu převládají a na poměry zbylých písní je lze označit jako více tradiční kompozice. Zejména „Stranded“ se dle mého názoru povedla a sekaný kvílivý riff, jenž prostupuje takřka celou písní, je jeden z momentů, který se mi do paměti zanořil hned na první poslech. Jedná se o skladbu, jež by se na poměry Gojiry dala označit za velmi přímočarou, až jednoduchou, ale neznamená to, že by byla špatná. Melodický nápěv Joea v závěrečné čtvrtině hrací doby je znamenitý, a pokud takhle bude vypadat budoucnost jeho dítka, tak bych se s těmi melodiemi nebál ještě víc přitlačit na pilu.

No, a protože jsem v předchozím odstavci mluvil o první skupině písní, té agresivnější, tak je vcelku logické, že „Magma“, „Pray“ a „Low Lands“ jsou spolu s „The Shooting Star“ představitelé pokroku, který Gojira během posledních čtyř let prodělala. Právě v těchto skladbách spatřuji umělecký vrchol desky a je jedno, jestli budu mluvit o úvodní krasojízdě nebo o některém ze zbylých třech kousků. Gojira mi v této podobě zní zatraceně uvěřitelná. Úplně nejsilnější chvíle přichází s titulní „Magma“, což je velmi podmanivá kompozice, jež po celou dobu plyne naprosto nenásilně, skoro až nezajímavě, ale ani na vteřinu jsem se při jejím poslechu nenudil. Takovou její umírněnější sestrou je předposlední „Low Lands“, která velmi pomalu, až post-rockově spěje v dynamicky závěr upletený z heavy kytar a explozivního Joeova vokálu. „Liberation“, jež album uzavírá už je „jen“ tříminutová ethno akustická záležitost, bez níž by se „Magma“ obešlo. „Liberation“ si ale cestu na desku našla a tak pomalu doznívá a alespoň nechá posluchači čas na to, aby právě skončivší nahrávku vstřebal a ucelil si názor.

Gojira

„Magma“ je jiná. O tom není sporu. Gojira se rozhodla, že se svou tvorbu posune odlišným směrem a musím říct, že jim to vyšlo na jedničku. Nebudu zastírat, že alba „From Mars to Sirius“ nebo „The Way of All Flesh“ mám přeci jen radši, protože ta technicky groove/deathmetalová podoba je něco, na co jsem už jsem po těch letech a stovkách poslechů navyklý, ale jen díky tomu nelze „Magma“ zatracovat. Naopak. Velice si cením odvahy, s jakou do toho Gojira šla, a že nehraje na jistotu. Jsem zvědavý, čeho se ještě můžeme dočkat v budoucnu. Za mě rozhodně palec nahoru, protože jestli má takhle vypadat budoucnost moderně střiženého metalu s melodickými ambicemi, tak není důvod se věcí příštích obávat.


Druhý pohled (Onotius):

Francouzské progressive/groovemetalové Gojiře se v posledních letech podařilo něco, co není tak úplně snadné. Svůj projev se jim totiž podařilo dopracovat do formy, jež má potenciál zaujmout jak náročné posluchače-fajnšmekry, tak široké masy. Jenomže se slávou přichází i zodpovědnost. Proto když se začalo mluvit o novince „Magma“ byla v desku vkládána velká očekávání. Začaly se však množit i obavy, aby album nezabřehlo v jistotách a nenabízelo jen slabší variaci na dříve vyřčené. Když pak vyšel první singl „Strangled“, ukázalo se, že Gojira přestává tolik tlačit na pilu a začíná být uvolněnější – rockovější, ale i melancholičtější. Naštěstí však na desce nesměřuje ani tak do přijatelné rockovosti, jako do vod atmosféry a specifického napětí. Obecně je novinka klidnější a experimentálnější.

Na jednu stranu je škoda, že Gojira už tolik nedrtí, neboť jí to vždy šlo naprosto fantasticky, nicméně novinka má kouzlo jinde. Je tím zmiňovaná atmosféra evokující vodní hladinu, která je čechrána dynamickými nárazy, což nejlépe ilustruje samotná skladba „Magma“ (mimochodem jedna z nejpovedenějších na albu). Kytary zde nedrží tolik spodky, a tak vyniknou i zajímavé aranže. Klasicky precizní rytmika pojme větší prostor pro dynamiku. Také je deska různorodější. Zatímco monumentální až hymnická „Silvera“ je vlastně takovou epičtější klasikou od Gojiry, podobně tak „The Shooting Star“ je meditativnější, ale nápady tradiční, taková „Pray“ začíná atmosférou, flétnami a transformuje se v relativně neoposlouchaný kousek, jenž mi evokuje až post-metal. Občas víc mluví samotná rytmika a basa. U takové „Only Pain“ má člověk pocit, jako by se jednotlivé atributy hudby Gojiry rozpojovaly a pak zase v refrénu spojovaly. „Low Lands“ je šikovná precizní a zároveň co se týče dílčího nápadu velmi minimalistická záležitost. V závěru potěší meditativní akustická kytara, která pak pokračuje v outru „Liberation“ s tajemnými bubny jako doprovodem.

Gojira - Magma

Novinka je s výjimkou singlů paradoxně méně přístupná, zase ale na ní lépe fungují rozdíly v průběhu alba – což dělá celek přehlednější a kompaktnější. Problém ovšem tkví v nápadech. Občas má člověk pocit, jako by se kapela snažila těžit silnou atmosféru z naprostého minima („Low Lands“). Na první poslechy to funguje, na ty další však člověk přijde na to, že by asi ocenil trochu promyšlenější nápady. Na druhou stranu zase taková epická „Silvera“ je zatraceně silný kousek.

Nu, co se týče nápadů, byly na tom poslední tři nahrávky jednoznačně lépe, avšak co se týče konceptu a atmosféry, předvedla novinka celkem zajímavý progres. A proto i když chápu, že ji někdo může odsuzovat, mě stále relativně baví. Pořád je tu několik velmi solidních kousků („The Shooting Star“, „Silvera“, „Stranded“, „Magma“), pár klasických („The Cell“) i těch slabších („Only Pain“, „Low Lands“). Celkově „Magma“ beru jako lehký nadprůměr, s tím že první půlka alba je silnější na nápady, ta druhá pak invenčnější co se týče formy.


Covariance – L0VE (((oBLIVION

Covariance - L0VE (((oBLIVION

Země: Francie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 28.5.2016
Label: Firefly Prod

Tracklist:
01. Suffered
02. Soulless
03. Dreamed
04. Erased
05. Timeless
06. Hopeless
07. Lost
08. Broken

Hrací doba: 20:53

Odkazy:
bandcamp

cov(X,Y) = E[(X – E[X])(Y – E[Y])]

Kovariance je pojem ze statistiky, který popisuje, jak se vzájemně mění dvě náhodné veličiny. Jak vidno ze vztahu výše, kovariance přímo souvisí se středními hodnotami náhodných veličin a dále (a to už ze vztahu výše nevykoukáte, ale nepochybuji o tom, že to víte) i s mírami jako korelace nebo rozptyl. Nicméně vedle toho je Covariance – tedy anglický výraz pro kovarianci – i blackmetalová formace, již si představíme v dnešní recenzi.

Jsou lidé, kteří jakmile uvidí cokoliv, co jen trošku připomíná matematiku, tak panikaří (a to i v případě takto jednoduchých a základních záležitostí). Patříte-li k takovým, vězte, že název Covariance ani zdaleka není tím nejhorším, co na vás u tohoto jednočlenného projektu čeká. On už jen název letošní desky „L0VE (((oBLIVION“ nebo obal, na němž je zkombinováno srdíčko a obrácený kříž na křiklavě růžovém pozadí, věští, že tohle asi nebude nudný metalový mainstream. A skutečně tomu tak je – ostatně právě to je také důvodem, proč jsem se rozhodl tady tuhle věc představit. Pokud však do poslechu „L0VE (((oBLIVION“ půjdete s tím, že chcete slyšet něco zajímavého a ne zcela normálního, pak věřím, že nebudete odcházet zklamáni.

Z oficiálních zdrojů toho o Covariance moc vypátrat nelze, nicméně všemocné metalové archivy tvrdí, že projekt existuje již od konce 90. let. Úplně mimo to asi nebude, protože i stránky rádoby labelu Firefly, který je zjevně nějakým způsobem spojen s Matthiasem Declosmenilem, tedy jediným členem Covariance, hovoří o splitku z roku 2000. Co se však dlouhohrajících počinů týče, je „L0VE (((oBLIVION“ teprve druhým zářezem, přičemž ten první, „The Dark War“, pochází z roku 2013 (resp. tedy pochází z let 2004 a 2005, ale vyšel až v roce 2013).

Na druhou stranu, mluvit v případě „L0VE (((oBLIVION“ o dlouhohrající desce je možná trochu nadnesené, byť je nahrávka evidentně považována za full-length. Samotná stopáž se zastavila lehce pod hranicí pouhých 21 minut, což vskutku není mnoho. Vlastní obsah ale toho i tak nabízí poměrně dost a snad žádné dva songy nejsou stejné. Po osmivteřinovém zašumění „Suffered“ přijde ledva minutová avantgardně blackmetalová jízda s neúnavným bicím automatem. S něčím podobným dále přicházejí i „Erased“ a „Timeless“, ale ty už obě přinášejí i vývoj a množství dalších prvků, ať už je to větší melodičnost v případě té první nebo deathmetalový nádech a dlouhé šibnuté sólo ve druhé. Vše ovšem trvá vždy jen chvíli, protože k překotným změnám dochází i v rámci jednotlivých stop.

Vedle toho je tu ovšem i „Hopeless“, která s nadsázkou zní jak staří Cradle of Filth na tripu, kteří se koukají přes rameno My Dying Bride (to hlavně díky vokálu ve druhé půli písně)… a hrají bez kytar. „Dreamed“ a „Lost“ jsou zase chytřeji stavěné skladby, kde se klade větší důraz na atmosféru a oproti zbytku alba možná působí trochu konvenčněji (to se týká hlavně „Lost“). Nicméně jak v nich, tak i ve všech zbylých se objevuje i spousta dalších divných prvků, které desku také hodně tahají nad rámec obyčejného black metalu… i nad rámec obyčejného avantgardního black metalu. Takže nakonec nejnormálnějším dojmem působí čistě klavírní dojezd „Broken“.

Covariance

Výhodou „L0VE (((oBLIVION“ je, že se pořád něco děje a že se tam toho děje hodně. A na velmi malé časové ploše, takže není čas na vatu, nápady jsou nahuštěné a není prostor pro nudu. Popravdě řečeno, klidně bych si nechal líbit i větší porci muziky, neboť vzhledem k tomu, o jak zábavný počin se jedná, je těch 21 minut fakt docela málo.

Naopak pro mnohé může být nevýhodou, že „L0VE (((oBLIVION“ místy zní trochu amatérsky. Mně osobně ale přijde, že tohle je jeden z případů, kdy je to spíš plus, protože ono to nakonec perfektně sedí k takové ujeté auře, jež se okolo celého alba prostírá… jakási neohrabanost té auře vlastně i dost přispívá. Tím pádem v konečném důsledku třeba nijak neotravuje ani bicí automat, který je sám o sobě docela hovadský, ale k celkovému rázu „L0VE (((oBLIVION“ jednoduše padne. Možná, že na první poslech se to tak zdát nemusí, ale hodně rychle si člověk zvykne a začne to dávat smysl. Ve finále mi neleze pod čumák jenom jedna agresivní pasáž v první minutě „Timeless“, ale těch všehovšudy 50 vteřin se dá přežít úplně v klidu.

„L0VE (((oBLIVION“ je první řadě zvláštní nahrávka. Ale to lze dle mého považovat jedině za plus, protože mi přijde mnohem záživnější, když má něco růžový obal a zní to jak soundtrack ze sanatoria, než když kapela hraje zoufale neoriginálně, zaměnitelně a nudně. Těch druhých je o poznání víc, takže tím spíš je záhodno bavit se u kravin jako Covariance. Mně se to líbí.


Plebeian Grandstand – False Highs, True Lows

Plebeian Grandstand - False Highs, True Lows

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Throatruiner Records

Tracklist:
01. Mal du siècle
02. Low Empire
03. Tributes and Oblivions
04. Volition
05. Mineral Tears
06. Oculi Lac
07. Tame the Shapes
08. Eros Culture

Hrací doba: 35:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

S francouzským bincem v podání Plebeian Grandstand jsem se poprvé dostal do kontaktu před dvěma lety, kdy kapela vydala svou druhou dlouhohrající desku „Lowgazers“. Šlo o náročnou blackmetalovou temnotu stojící na chaotickém vyznění a čerpající letmé vlivy i z dalších extrémních žánrů. Tyto vlivy mi ovšem nikdy nepřišly natolik výrazné, aby bylo nutné v souvislosti s Plebeian Grandstand mluvit o mathcoru či powerviolence, jak se často děje (však vono je to napsané na Metal-Archives, tak to všichni vopíšeme jak nic, že jo). To ovšem nemyslím jako výtku vůči samotné skupině. Naopak mě „Lowgazers“ bavilo takovým způsobem, že zanedlouho do mé sbírky z Francie připutoval vinyl i audiokazeta.

„False Highs, True Lows“ nebyla nahrávka, před jejímž vydáním bych nemohl dospat – takové tvrzení by z mojí strany bylo tuze přehnané. Ale docela jsem se těšil, protože pořádný zlo-humus nikdy neodmítnu (oukej, někdy jo, ale to jsou jen výjimky). A nutno dodat, že novinka nezklamala, jelikož Francouzi stále produkují náročnou audio-deviaci, která je určena k ušní inhalaci těm, kdo nespokojí s něčím triviálním a jednoduše stravitelným.

Plebeian Grandstand na novince na první pohled převlékli barevný kabát. Zatímco „Lowgazers“ bylo oblečeno do temné černi a nějakých odstínů šedi (nepočítal jsem ovšem, jestli bych bylo padesát), „False Highs, True Lows“ je ošklivě rudé, přičemž ze základní barvy opětovně vystupuje výrazný symbol. Černá je zlo a temnota, nicméně takto řvavá červená není o nic méně metal – je to agrese, zloba a nenávist. A přesně taková vlastně samotná deska i je. Nekompromisní atak, bez slitování a bez odpočinku.

„False Highs, True Lows“ je bezesporu intenzivní. Přesně tohle slovo celé album vystihuje asi nejlépe. Plebeian Grandstand tvoří konstantní nátlak, v němž se není moc čeho chytit. Chaotická blackmetalová avantgarda posluchače terorizuje po celou dobu, a když náhodou pomine neuspořádaný kytarový bordel, také to není zrovna výhra, protože v takovém případě Francouzi nabídnou stejně trýznivě umíráky jako první půle „Volition“ anebo doslova bahenní „Tame the Shapes“.

Samozřejmě, můžete mi oponovat, že podobným způsobem působilo „Lowgazers“ – a máte pravdu. Jednu změnu ovšem „False Highs, True Lows“ přece jen přináší. Zdá se mi, že je letošní deska ještě čistší (avantgardní) black metal a ty vlivy vnějších žánrů jsou ořezány na minimum. Sem tam se na pár vteřinek ozve kytarová vazba, ale není to nic velkého; ani ledva minutová „Mineral Tears“ není pádným argumentem k tomu, aby šlo hovořit o power electronics. Jsou zde momenty, v nichž lze vycítit stavbu melodií blížící se spíše k post-hardcorovým šablonám; najdou se i pasáže, v nichž nátlak připomene black/hardcore pekla. Nicméně prim hraje jednoznačně blackmetalová avantgarda. A možná i proto je na „False Highs, True Lows“ ještě patrnější vliv Deathspell Omega – jistě, ten zde byl už posledně, ale nyní je to o něco znatelnější.

Plebeian Grandstand

O tom, zdali se jedno o plus nebo mínus, si již musíte rozhodnout sami, ale já s tím žít dokážu, dokud má vlastní materiál sílu a zvládá to, k čemu byl stvořen – anihilaci. A nutno dodat, že z tohoto ohledu lze Plebeian Grandstand vytýkat jen máloco, jelikož „False Highs, True Lows“ skutečně je fašírka, jak se na podobné záležitosti sluší a patří. Sluší se ovšem dodat, že Plebeian Grandstand nehrají samoúčelný extrém pro extrém a ukazují, že i v takto zvěrských záležitostech je možné si uchovat myšlenku.

Nestravitelnost je (samozřejmě!) vysoká, ale to je snad možno brát automaticky, protože podobné formace si člověk nepouští kvůli hitovým refrénům. Ale je to tak správně – někdo to rád horké a někdo to rád náročné. A patříte-li do druhé jmenované množiny, pak vám skupiny typu Plebeian Grandstand musejí dělat radost. Nejsou-li vám cizí zmiňovaní Deathspell Omega nebo třeba dále The Axis of Perdition, Dodecahedron nebo cokoliv dalšího na tenhle chaotický způsob, tak bych si snad i dovolil tvrdit, že „False Highs, True Lows“ je albem, jaké chcete slyšet. Na vrcholná díla již několikrát jmenovaných krajanů sice Plebeian Grandstand nemají, vysoká kvalita však přítomna rozhodně je.


Rïcïnn – Lïan

Rïcïnn - Lïan

Země: Francie
Žánr: neoclassical / experimental
Datum vydání: 16.6.2016
Label: Blood Music

Tracklist:
01. Uma
02. Onde
03. Orchid
04. Sïen Lïan
05. Little Bird
06. Orpheus
07. Drima
08. Lumna
09. Ohm
10. Laid in Earth

Hrací doba: 56:43

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Amygdala Agency

Položme si jednoduchou otázku – je lepší poslouchat průměrné skupiny, kterých je všude hromada a jejichž tvorba se nijak zásadně neliší od bezpočtu jim podobných, anebo je lepší věnovat svůj čas interpretům, jejichž produkce je něčím zvláštní a vybočuje z dávno okoukaných standardů? Věřím tomu, že jsme si v duchu odpověděli všichni stejně a že ta odpověď je natolik zřejmá, že snad ani není nutné ji vyslovovat. Mohu vám však říct, že pokud jste si odpověděli stejně jako já, pak Rïcïnn je projektem, na nějž byste svou pozornost měli zaměřit. Jak už tomu tak bývá u věcí, které znějí trochu po svém, není zde záruka, že se vám to bude líbit. To je riziko, s nímž je asi nutno počítat. Ale ten pokus za to rozhodně stojí.

Co jsou Rïcïnn vlastně zač? Nebo ještě lépe – co je Rïcïnn zač? Nejedná se totiž o název skupiny, nýbrž o jméno zpěvačky, jež je ústřední postavou desky „Lïan“. Tahle dáma, vlastním jménem Laure Le Prunenec, pochází z Francie a její hlas už jste zaznamenat mohli. Je součástí metalových Öxxö Xööx, objevila se i na posledních nahrávkách v ultrašíleném (v tom nejlepším slova smyslu) projektu Igorrr a ještě se podílela i na dalších vysoce zajímavých formacích Ele Ypsis a Corpo-Mente.

Rïcïnn je ovšem jejím hlavním a nejdůležitějším působištěm, což lze asi očekávat, když se tento projekt jmenuje po ní samotné. Na „Lïan“ se však podíleli i další hudebníci a asi nebude žádným velkým překvapením, když prozradím, že se jedná o lidi, s nimiž se Rïcïnn zná z výše jmenovaných skupin. Především se tedy jedná o členy Corpo-Mente a hlavní mozek Öxxö Xööx. Nicméně ti všichni nahrávce „jen“ dodávají koření, byť nesporně chutné, protože stěžejní postavou stále zůstává samotná Rïcïnn. „Lïan“ je pak debutovou nahrávkou pod jejím vlastním jménem, ale nutno dodat, že deska byla v přípravě roky.

Vzhledem k tomu, co vše má Rïcïnn za sebou (a že z oněch výše zmiňovaných formací, na nichž se podílela, stojí za poslech všechny) a kdo s ní na „Lïan“ spolupracoval, bylo na místě očekávat docela dost i navzdory debutovému statusu. A je vysoce potěšující, že tato očekávání byla, přinejmenším tedy v mém případě, nejen naplněna, ale dokonce i překonána. „Lïan“ v sobě mísí elementy vlastně všech projektů, ve kterých se Rïcïnn v minulosti objevila. Tu a tam se ozve i metalová kytara, s Igorrrem lze najít paralelu ve vysoké nadžánrovosti (byť takový ultimátní zvěřinec to není, což se dá chápat, jelikož dosáhnout šílenství úrovně Igorrra není jen tak… přesto je „Lïan“ žánrově nejednoznačné a těžce zařaditelné), na Ele Ypsis si lze vzpomenout v jemnějších momentech a pasáže připomínající Corpo-Mente se taktéž tu a tam objeví. Ale tím nekončíme, protože zpozornět by mohli i třeba příznivci interpretů jako Chaostar.

Nicméně pozor – rozhodně jsem tím nechtěl naznačit, že by „Lïan“ mělo být prachobyčejným kompilátem postupů z jiných kapel. Atmosféra Rïcïnn (nyní myšleno jakožto projektu) je přece jenom svá a svébytná, rozeznatelná od ostatních a sama o sobě také tuze zajímavá. Vedle toho je tu i cosi navrch. Například barokní prvky, které se ozývají napříč celým počinem. I to je ale jen jeden element z mnoha, přičemž mezi ty další patří třeba smyčce, akordeon, soundtrackové momenty, ambientní zvuky, již zmiňovaná kytara a dost často až nečekaně výrazná rytmika tepající v rituálním marši. Perličkou pak je, že v předposlední písni „Ohm“ se ozve i nahrávka sondy obíhající Saturn, kteroužto uvolnila NASA. A nad tím vším samozřejmě poletuje zpěv.

Rïcïnn

Extrémně vybroušená vokální stránka jistě nepřekvapí vzhledem k faktu, že Rïcïnn je především zpěvačka. Její projev je vysoce expresivní, barvitý, mnohdy se vrství více vokálních linek přes sebe a její hlas na „Lïan“ hraje bezesporu důležitou – a rovněž i poutavou! – úlohu. Je ovšem potěšující, že album i přesto není pouhopouhou vokální onanií a dovednostním cvičením na téma co všechno dokážu. I navzdory tomu, že je na hlavní protagonistku logicky kladen velký důraz, stále je její hlas přirozenou součástí celku. Nehledě také na fakt, že hned v úvodní kompozici „Uma“ ji v duetu doplní i Laurent LunoirÖxxö Xööx, a byť se nejedná o takové souboje hlasivek, jako když se oba předvádějí u Igorrra (což je v pořádku, „Lïan“ není o tom být nutně největší magořinou široko daleko), rozhodně je to nadmíru skvělé.

Na závěr už stačí přihodit jen prohlášení, že i co do hudební stránky je to celé složeno prostě výtečně. Skladby jsou stavěny chytře, pečlivě budované napětí se daří držet až do konce hrací doby. Najdete tu minimalističtější nervní pasáže, skoro až sakrální momenty, rituální rozjímání i vypjaté výbuchy. Neoklasika se mísí s experimentem a atmosférou, výsledkem čehož je deska, již není radno přehlížet. Není však určena fanouškům žánrů – je určena otevřeným posluchačům hledajícím sugestivní, netriviální a intelektuální umění. Patříte-li k takovým, pak nemáte nad čím váhat.


Aluk Todolo, Sum of R

Aluk Todolo, Sum of R

Datum: 13.6.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: Aluk Todolo, Sum of R

Když se Aluk Todolo před třemi lety vydali zabarvit Prahu do té správně černé, pokoncertním výsledkem byly de facto jen ódy. Jenže já v tu dobu tvorbu Francouzů neznal, a pořádání chvalozpěvů se tak muselo obejít bez mé účasti. Na začátku letošního roku mi ale cestu zkřížila novinka „Voix“. Neodolal jsem, průzkumy krautblackových vrstev započaly; neodolal jsem, nelitoval a s napětím počal sledovat plánovaná evropská zastavení. Praha čekala až do června, ale co je hlavní, dočkala se. Čest hostit Aluk Todolo dostal pražský Žižkostel, tedy budova francouzskému běsnění atmosféricky a – v některých ohledech – možná i ideologicky blízká. Inu, těšil jsem se vám nemálo, bez jakýchkoliv obav a strachu z eventuálního nezdaru.

Kvitoval jsem i zjištění, že hlavní aktéři večera neponechali nic náhodě a přibalili k sobě také vlastní support. Jméno švýcarských Sum of R mi sice nebylo povědomé, avšak v rámci důvěry, kterou jsem po vydání „Voix“ směrem k Aluk Todolo nabyl, ani zde nebyl důvod ke strachování se. Již dopředu bylo avizováno, že obě kapely přijely s dlouhými sety. Dění v Žižkostele – konkrétně na vrchním pódiu, na němž se hrálo – pak toto tvrzení do puntíku potvrdilo.

Sum of R dorazili v počtu dvou, kytarista-krabičkář a bubeník. A k tomu ještě jeden účastník, skromná svíce, jejíž plamen srdnatě bojoval s pronikajícími zbytky slunečního svitu. Hudebně Sum of R pracovali s táhlými, postupně gradujícími, přesto srozumitelnými plochami kdesi na pomezí dronu a sludge metalu, zřídkakdy se ozvaly i tóny typické pro black. První půlhodina byla jedním slovem skvělá, později se přece jen začala projevovat obdobná gradační formulka. Švýcaři si ale hlavně díky intenzitě posluchačstvo udrželi, napomohl taky parádní zvuk. Kupa hlasitých efektů dokázala solidně zacloumat se zdmi budovy, přesto vše vyznělo maximálně zřetelně a pochvala na zvuk zkrátka nemůže vyznít nemístně. Povedený set.

Následovaly minuty vyhrazené přestavbě pódia. Došlo k odhalení pod plachtou spočívajících bicí s proklatě vysoko umístěnými činely. Světelně se pódium posunulo na časové ose směrem k nám – svíčku nahradila majestátní žárovka osvětlovaná o poznání menším majestátem zespoda. Prostor za pódiem pak začalo osvětlovat tajemné logo slibující jediné – Aluk Todolo, chaosu dedikovaný psychedelický obřad.

Začalo se hrát. V porovnání s již tak hlasitými Sum of R spustili Aluk Todolo opravdu řádný rachot. První minuty tudíž patřily rozkoukávání se, hledání výšek a snaze jasně identifikovat mně povědomé. Mnohdy se to nedařilo, ačkoli jsem s něčím takovým počítal. Každopádně živé songy (alespoň z „Voix“, s jinými deskami jsem doposud neměl tu čest) byly o něčem jiném než ty studiové. Byly agresivnější, intenzivnější, temnější. Přesto samozřejmě nesměřovaly k přihlouplému metalovému jančení, rituální charakter zůstal zvukovou proměnou nepoznamenán. Dočista všechno se podřídilo obřadnosti – pauzy žádné, slova žádná, jen Aluk Todolo, tajemné žárovkové odrazy a odolné stěny Žižkostela. Ten toho večera zakusil hodně.

Aluk Todolo

Francouzi byli zničující po celou dobu, přesto některé momenty nemohu nezmínit. Číselně vyjádřeno, parádně zapůsobil především konec „5:01“, víceméně celá plíživá „7:01“ a taky třeba první polovina „5:34“. Číslo, číslo, číslo. To největší beztak sedělo za bicími. Antoine Hadjioannou má nejen vzezření, ale především samotnou hru hodnou nejvyššího démona. Už jen tohle stálo za vidění, ty řádně neřádné psychorytmy, ta totální šlapací hyperaktivita na hajtce, všechno navíc s omračující jistotou. A zvrácené grimasy a oči v sloup? Moc milý bonus k tomu. Hlavní zlo holt pro jednou sedělo za oltářem z bubnů a činelů.

Aluk Todolo hráli něco málo přes hodinu. Původně to sice vypadalo na zapíchnutí již po nějakých 50 minutách, ale bouřlivý potlesk se ukázal být dostatečně přesvědčivým a pokračovalo se až do začátku nočního klidu. Možná škoda takové pauzy, na druhou stranu stále lepší možnost, než kdyby to Francouzi zabalili až nečekaně brzy. Ve dvaadvacet tedy vše ztichlo a přítomní se začali rozcházet. Někteří bez zastávky u merche, jiní s ní. Výběr byl parádní, kupy cédéček, vinylů i hadrů, to všechno šlo na místě sehnat. Navíc ceny v Žižkostele rozhodně nepatřily k nekřesťanským…

Odchod a čas na závěrečný sumář. Mimo výkon kapel potěšilo taky slušné dodržování časového harmonogramu i samotná volba místa. K němu se pojí snad jen jedna výtka. Letní slunovrat je tu co nevidět, a tudíž ještě kolem deváté pronikalo směrem dovnitř vzhledem k povaze hudby až příliš světla. Zatemnit vysoko umístěná okna by asi nebylo lehké, ale především u Sum of R mi přišlo oné jedné utopené svíčky trochu líto. Obě vystoupení však měla i přes tuhle drobnou nepřízeň skvělý náboj. Sum of R splnili úkol naladit publikum na hlavní chod a ještě k tomu přidali nemálo navíc, Aluk Todolo pak stvrdili očekávání a předvedli totálně uzemňující set, jenž jen tak nevyprchá. A věřte, že za tím nestojí jen decibely.