Archiv štítku: FRA

Francie

Herrschaft – Les 12 vertiges

Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: Francie
Žánr: industrial / electro metal / EBM
Datum vydání: 7.10.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Gates to Dreams
02. Kimi Ga Yo
03. Disorder Mind Mechanics
04. Seducing Dementia
05. Rat in Cage
06. Endlessly Revolving
07. Whispering Clouds
08. Bloodpulse
09. Virtual Medication
10. Allmighty
11. Thirty-Six
12. Mephedrontrip

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Byly doby, kdy metal byl prostě metalem, čistokrevný a neředěný, a jeho kombinování s jakýmkoliv jiným žánrem bylo považováno za něco jako kacířství. Jasně, pořád se najdou lidi, kteří vám budou tvrdit, že do metalu nepatří žádné klávesy, ženské za mikrofonem nebo nedejbože míchání s jinými žánry, třeba s jazzem nebo dokonce nějakou nechutnou elektronikou, kterou přece poslouchají jenom smažky a feťáci. Podle mě je ovšem dobře, že se nejpozději po roce 2000 (přece jenom v 90. letech šlo spíše o konkrétní výstřelky a obecně nešlo mluvit o nějakém proudu) stalo experimentování a křížení žánrů standardem a že se už dnes asi málokdo pozastaví nad kombinací extrémního metalu a tvrdé elektroniky jako nad něčím výjimečným. Ono se to k sobě ostatně i docela hodí, protože podle mého skromného názoru mají obě tyto hudební scény – tedy metalový i elektronický underground – svým pojetím a filozofií společného víc, než jsou si fanoušci obou stran možná ochotni připustit… ale asi ne všichni, když podobných kříženců existují mraky a své příznivce si to najde. A Herrschaft z Francie právě takovouhle kombinaci nabízejí – a snad hned dopředu je možné prozradit, že komu míchanice ostrých kytar, ostrých beatů a ostrého vokálu chutnají, na “Les 12 vertiges” by si rozhodně mohl přijít na své.

Jak již bylo zmíněno, Herrschaft pocházejí z Francie, jejich aktuální album “Les 12 vertiges” je celkově jejich třetím počinem a druhým dlouhohrajícím. Pokud v sestavě čekáte nějaká jména ze známějších projektů, moc nepochodíte, pouze kytarista, baskytarista a “elektrikář” Zoé H. hraje v dalších kapelách, například jej najdete v aktuální sestavě žánrově ne zas tak vzdálených The CNK, dříve v živé sestavě Alcest, jako zvukař se také podílel na loňské desce “1994” black metalového projektu Glaciation, která svým absolutním zpátečnictvím docela zahýbala black metalovým podzemím. Herrschaft ovšem vždy byli hlavním projektem nejen jeho, ale i ostatních zúčastněných, jimiž jsou BzD (vokály) a MaX (elektronika, bicí).

Co vlastně člověk od kombinace metalu a elektroniky může čekat? Víceméně jsou vlastně dva způsoby, jakým to lze pojmout… tím prvním je nasazení chladně odlidštěné industriální atmosféry a hrát to na depku, tím druhým je pak zvolit spíše tanečnější beaty a postavit muziku na koňské dávce energie. Herrschaft se vydali tou druhou cestou. Jenže kdy už zkoušíte něco takového, ta muzika musí mít prostě koule, na nic se vás nemůže ptát, ale ať chcete nebo ne, sama vás chytne za prdel a roztancuje končetiny do všech stran. Což o to, živě to až zas takový problém není, protože tam i mnohem méně ostřejší (sice obrat jak stehno, ale říkat “tupější” se mi fakt nechtělo) kapely znějí tvrději, na koncertech ty beaty v podstatě vždycky duní. Ale namíchat ten koktejl tak, aby hudba zabíjela i studiově, to už je jinačí kumšt. Tohle byl třeba důvod, proč mi například v nedávné minirecenzi nesedli domácí Minority Sound, protože to na vkus člověka, který naprosto běžně poslouchá i techno nalejvárny, bylo moc hodné. Herrschaft ovšem v tomto ohledu na rozdíl od svých českých kolegů dopadli mnohem lépe.

Klidně to můžu říct na rovinu, u podobného industriálního metalu je pro mě osobně jedním z hlavních měřítek to, jak moc je to lidově řečeno rachot. A právě v tomto ohledu je “Les 12 vertiges” rozhodně super deska, jelikož právě tohle Herrschaft splnili a po téměř celou hrací dobu jedou ve vysokém tempu parádního tanečního metalu. Vlastně je ta “tucavá” složka v případě Herrschaft natolik výrazná, že bych se rozhodně nebál tvrdit, že “Les 12 vertiges” už není metal s elektronickými vlivy, nýbrž že jsou na té nahrávce obě složky – tedy ta metalová i ta elektronická – rovnocennými partnery.

Oukej, takže Herrschaft na “Les 12 vertiges” pálí chytlavé elektro-metalové hitovky plné energie, ale… nebude to za chvíli nuda? Vždyť ta fošna trvá přes 50 minut… Určitě to záleží na osobním vkusu a je jasné, že pokud se čehokoliv elektronického štítíte jak jeptiška pánského přirození, “Les 12 vertiges” vás nebude bavit už po pěti minutách. Jinak to ovšem zvládnout jde bez problémů, tedy alespoň v mém případě, ale nebudu zastírat fakt, že já jsem běžně zvyklý poslouchat hodinová alba čistého aggrotechu nebo EBM, takže mám školu. Na druhou stranu, “Les 12 vertiges” zároveň rozhodně není tuc-tuc v jednom rytmu po celou svou hrací dobu, Herrschaft totiž občas podpoří i rozmanitost desky nějakou pomalejší pasáží. Ne vždy to sice vyjde na jedničku, třeba jako v nic moc refrénu “Thirty-Six” nebo nepříliš záživných a s nadsázkou popových zpívaných kousků v “Allmighty”, ale jindy to zase funguje moc dobře, například v “Endlessly Revolving”, kde klidnější momenty efektivně vybuchují do chytlavého kytarového kusu. I taková “Whispering Clouds”, jež je v porovnání se zbytkem “Les 12 vertiges” celá umírněnější, je hodně dobrá. Co se týče rozvernějších kousků, výtečný je hned rozjezd placky – první pět songů mě osobně okamžitě chytlo hned na první poslech, což si myslím, že přesně takhle by to mělo vypadat. Z druhé poloviny “Les 12 vertiges” pak drtí hlavně našlapaná “Virtual Medication”. Mimoto, nejen vyloženě klidnějšími momenty si Herrschaft pomáhají k variabilitě, ono ani v těch rychlejších válech vlastně není nouze o nějaké změny tempa, různé motivy a nápady. Tím tedy byla záporně zodpovězena otázka, jestli to nebude nuda z důvodu malé proměnlivosti.

Uznávám, že by mi úplně nevadilo, kdyby to Herrschaft zabalili hned po “Virtual Medication” a “Les 12 vertiges” nechali jako čtyřicetiminutový nášleh, protože finální trojice “Allmighty”, “Thirty-Six” a “Mephedrontrip” už závěr desky malinko rozmělňuje. Sice i zde jsou dobré nápady, ale ve všech třech písničkách se nachází něco, co mi ne tak úplně sedí, což se v žádném z předcházejících songů neděje – ve dvou jsem to již zmiňoval, v té třetí se jedná o kytarové sólo, jež mi do projevu Herrschaft moc neštymuje. Jenže tohle už je spíš trochu hnidopišství, protože se ani v jednom případě nejedná o nic, co by velmi dobrý dojem z “Les 12 vertiges” nějak pokazilo nebo pohřbilo, vždy jde víceméně o pár vteřin, takže nemůžu tvrdit, že by mě to vyloženě otravovalo. A samozřejmě, rozhodně je možné, že někomu dalšímu to zase vadit vůbec nebude.

Jestli nám ještě před zakončením recenze něco zbývá, pak je to zcela jistě finální verdikt, který dnes bude docela jednoduchý – ačkoliv úplný závěr bych si dokázal představit ještě o chlup lepší (kdyby tomu bylo, neváhal bych zvednout hodnocení ještě o půl bodu), stále se jedná o výbornou věc, která mě dost baví. A pokud elektronický metal baví i vás, určitě se po vydání (album vychází 7. října) nebojte si “Les 12 vertiges” sehnat.

Herrschaft


Peste noire – Peste noire

Peste noire - Peste noire
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.6.2013
Label: La mesnie herlequin

Tracklist:
01. La retour de la peste
02. Démonarque
03. La bêche et l’épée contre l’usurier
04. Niquez vos villes
05. Le clebs noir de Pontgibaud
06. Ode
07. La blonde
08. Moins trente degrés Celsius

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
bandcamp

Je to už sice trochu klišé, vlastně je to klišé jak prase to pořád dokola opakovat, ale co se hudební produkce týče, Francie je do jisté míry opravdu výlučná země a její kapely prostě mají specifický a ojedinělý zvuk. A do čím hlubšího undergroundu se člověk svým sluchem noří, tím je to markantnější, až se dostane někam do avantgardních vod, kde Francouzi už vážně tvoří muziku, u níž se prostě nejde splést, odkud že to pochází. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž šílenci Peste noire, jejichž do jisté míry unikátní produkce se už doopravdy vymyká všemu okolo. Ne nadarmo se tato kapela v jistých kruzích stala doslova kultovní a záležitostí uctívanou jako cosi naprosto neotřelého, protože v tomto případě je to zcela právem.

Mohlo by se zdát, že jakýkoliv počin od podobné skupiny bude mít u příznivců black metalové alternativy už předem na růžích ustláno, nicméně není tomu tak. Aktuální eponymní deska “Peste noire” totiž přece jenom měla neuvěřitelně těžkou pozici – z velmi jednoduchého důvodu. Tím bylo předcházející album “L’ordure à l’état pur”, s nímž již Peste noire vystoupali takřka k naprosté dokonalosti. Ten počin byl prostě fenomenální, míchal black metal se vším od punkového nádechu přes dech beroucí atmosféru až po elektronický podmaz; šlo o naprostý vodopád neskutečně oslnivých nápadů, které většina skupin nemá za celou svou kariéru, ale Peste noire je dokázali vměstnat do jedné jediné hodiny a ještě z toho nesourodého koktejlu vytvořit naprosto přirozenou a uhrančivou avantgardní mozaiku, jež si jen stěží hledá nějaké obdoby. A je asi vcelku jasné, že na veledílo s takovýmto portfoliem se asi bude navazovat setsakra těžce…

Přesto snad můžeme hned zkraje prohlásit, že je “Peste noire” pokračováním přinejmenším důstojným, byť hudební orgie “L’ordure à l’état pur” nebyla překonána ani náhodou. Kapela zcela znatelně kráčí po obdobné cestě jako minule, přesto vlastně jinak. Co je tím myšleno? Na jednu stranu je “Peste noire” opět pološílenou směsicí všeho možného a v porovnání s většinou okolní produkce je nová deska taková avantgarda, že ostatní můžou jen závidět. Na druhou stranu je však “Peste noire” ve světle “L’ordure à l’état pur” přece jenom tím konvenčnějším albem, jakkoliv to někomu, pro nějž bude aktuální počin prvním setkáním s kapelou, může znít spíš jako vtip, když se u téhle muziky zmiňují nějaké konvence. Zároveň s tím také Peste noire jednotlivé songy znatelně zkrátili do té míry, že “La bêche et l’épée contre l’usurier”, která je nejdelším kusem novinky, je pořád kratší než nejkratší song “Cochon carotte et les sœurs crotte” z předchozí nahrávky. Žádné více jak dvacetiminutové vypalováky jako “J’avais rêvé du nord” se již tentokrát nekonají. S tím se trochu pojí i to, že byla rovněž zkrácena délka samotné desky.

Co si však “Peste noire” od své starší sestřičky půjčuje zodpovědně, to je obrovská hravost té hudby. Že se vám to zdá jako divná vlastnost zrovna u black metalu? Ale právě o tom současná tvorba Peste noire je! U téhle kapely je naprosto normální, když se black metal začne proplétat s rozverným akordeonem, vlastně to člověku ani nepřijde divné, spíš naopak. Jednou z největších devíz Peste noire je ovšem to, že za veškerých okolností znějí neskutečně francouzsky a jakási francouzská nacionální atmosféra doslova stříká z téměř každého tónu, který kapela na “Peste noire” zahraje. V jistých momentech to Peste noire ženou do takové míry, že místy pracují až s kýčem a lacinými popěvky. Ale samozřejmě je v tom háček, protože Peste noire jsou skupinou, u níž nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá. Kýč je opravdu věc, kterou já osobně v hudbě doslova nenávidím, že tihle Francouzi jsou snad jediným případem, kdy si to zaslouží obrovský potlesk, protože Peste noire s ním pracují citlivě a pro potřeby celku, slouží jim k tomu, aby celou tu atmosféru podtrhl a nasadil jí korunu. Navíc jej kapela podává takovým způsobem, že v podstatě vyznívá ironicky.

Peste noire

Nicméně nejen na black metalu a střídmě využívaném kýči “Peste noire” stojí. Francouzi toho mají v rukávech mnohem více a postupně ukazují, že je to jedno eso vedle druhého. V podstatě v každé skladbě čeká nějaké opravdu nečekané překvapení a vlastně se nestává, že by v nějakém songu to překvapení bylo jenom jedno. Řečeno jinými slovy, “Peste noire” patří k těm albům, u nichž si minimálně na první poslech opravdu nemůžete být jisti, co bude hrát za pár vteřin, jelikož téhle skupině není svaté vlastně nic. A i když to na první pohled může z dálky ještě před poslechem vypadat jako něco ortodoxního, při samotné muzice člověk ne zrovna malou část desky přemýšlí, jestli to označení black metal není náhodou vtip…

Konkrétní skladby vezmeme spíše heslovitě, protože popisovat, co všechno se tam děje, vážně nemá cenu a vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych to dokázal. Původně jsem tedy chtěl pouze zmínit názvy tří songů, které mě osobně zaujaly nejvíce, jenže když jsem začal s výběrem, zjistil jsem, že nezvládnu ani to. Celý střed nahrávky – tedy “La bêche et l’épée contre l’usurier”, “Niquez vos villes”, “Le clebs noir de Pontgibaud”, “Ode” a “La blonde” – je totiž naprosto výborný a každý song je absolutně skvělý, nabízí extrémně silné momenty, netradiční nápady a nechybí mu nemalý moment překvapení. Ovšem zbývající “La retour de la peste” (která plní spíše funkci vygradovaného intra), “Démonarque” a “Moins trente degrés Celsius” jsou také výtečné, jen o kousek méně dobré než zbytek a minimálně “Moins trente degrés Celsius” rovněž nabízí pár úžasných motivů.

Peste noire

Co dodat víc? “L’ordure à l’état pur” sice překonáno nebylo, ale i tak je “Peste noire” deskou, jakou může Frantíkům drtivá většina jakýchkoliv jiných kapel jen tiše závidět, protože se jedná o ojedinělé dílko, které fantastickým způsobem balancuje kdesi na hranici ironie a vážnosti. Ve výsledku se tak jedná o parádní avantgardní kus, který musí položit na lopatky kohokoliv, kdo k hudbě přistupuje s otevřenou myslí. Přesně tak totiž podle všeho smýšlejí i samotní Peste noire nad svou tvorbou a i díky tomu ukazují, že i dnes lze stále tvořit muziku, jaká se hned tak neslyší…


Alizée – 5

Alizée - 5
Země: Francie
Žánr: french pop
Datum vydání: 25.3.2013
Label: Sony Music

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zná ji asi každý, kdo se okolo přelomu tisíciletí nachomýtl k nějakému hudebnímu TV pořadu. Půvabná Korsičanka Alizée tehdy kradla spánek statisícům pubertálních mladíků a mnozí z nich by i po letech uznali, že pro ni mají slabost. Tohle šílenství je sice už třináct let stará historie, jenže Alizée na rozdíl od různých jiných bývalých teen hvězdiček stále zpívá a letos v březnu navíc přišla s pátou řadovou deskou, takže se nabízí otázka – žije jen ze zašlé slávy, nebo má stále co říct i hudebně?

Popravdě, krom kultovní klipovky “Moi, Lolita” jsem celé ty roky milou Alizée okázale ignoroval a dokonce netušil, že vůbec ještě zpívá. Proto nevím, jestli je to vývoj a nebo snad sledování trendu, který se v posledních letech docela rozmohl, každopádně deska “5” místy dost výrazně připomíná klasický french pop i další žánry, které frčely v padesátých a šedesátých letech. Je tam toho dost. Místy vyloženě surf rocková kytara, jindy skoro až šansonová vokální linka, decentní a nekomplikované bicí nebo umírněné smyčce na pozadí… “5” je zkrátka jedno velké retro a ještě že tak, protože tahle poloha Alizée evidentně sluší.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že “5” je album co song, to hit, ale na druhou stranu je fakt, že deska neobsahuje ani jednu skladbu, která by se mi vyloženě nelíbila. Samozřejmě, někde se zadařilo méně a jinde zase více, ale i tak je “5” vyrovnaným počinem, ze kterého tu a tam vyčnívají skvělé kousky jako “10 ans”, “Le dernier souffle” nebo “Si tu es un homme”. Deska navíc těží z perfektně srozumitelné francouzštiny a pochopitelně také příjemného vokálu samotné Alizée. Jistě, už jí není patnáct a její hlas zní jinak, dospěleji, ale zpívat rozhodně nezapomněla.

“5” je nesmírně sympatické dílko a komu není pop úplně proti srsti, jeho poslechem určitě nic nezkazí. V záplavě místy dost křečovitého modernismu jde o příjemné pozastavení a Alizée mě jeho prostřednictvím jasně přesvědčila, že i třináct let od debutu stále umí nabídnout hodnotný materiál.


Fir Bolg – Towards Ancestral Lands

Fir Bolg - Towards Ancestral Lands
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2013
Label: Schwarzdorn Production

Tracklist:
01. Intro
02. Behind the Great Oppidum
03. Blood Heritage
04. Banshees
05. King of Wallachia
06. Strong Old Megalith
07. Final Battle on the Frozen Lake
08. Mag Tuired
09. Dun Aengus

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Fir Bolg je kapela nebo spíš projekt z jižní Francie a jeho jediný stabilní člen Dagoth skrze něj ventiluje svoji posedlost keltskou kulturou a historií ve formě black metalu. Nalijme si čistého vína – obzvláště v poslední dekádě to není nikterak ojedinělý fenomén, ale na druhou stranu je fakt, že podobné jednočlenné projekty nezřídka kdy produkují hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, na co se dá v daném žánru narazit. Co se prvního dojmu týče, Dagothovi navíc hraje do karet jeho francouzský původ, protože jak známo, black metal francouzské provenience si v obeznámených kruzích dovedl svou jedinečností vybudovat takřka neotřesitelnou pozici. Dovede z toho však deska “Towards Ancestral Lands” vytěžit dostatek kvalit? Na to se pokusím odpovědět v následujících řádcích.

Tak předně, ačkoli je “Towards Ancestral Lands” přese všechny pohanské vlivy vlastně dost čistý black metal, není to rozhodně žádná garáž. Produkce je perfektně čitelná, ale přesto přirozená a dostatečně špinavá, a to je pro pagan blackovou desku prakticky ideální stav. Při takové konstelaci pak kvalita “Towards Ancestral Lands” závisí prakticky výhradně na tom, jestli pro ni Dagoth dovedl složit dostatečně dobrý materiál, jenže právě tohle je kamenem úrazu, se kterým se deska potýká… Tedy, abych byl fér, on to není kdoví jaký balvan, spíš takový kámen, který ještě udržíte v jedné ruce, ale už to není moc pohodlné. “Towards Ancestral Lands” na mě zkrátka dělá dojem, jako by ho složil někdo, kdo sice umí přijít s dobrým nápadem, ale na to, aby se z toho vyklubal skutečně působivý výsledek, mu chybí zejména více takových nápadů a dost možná také dostatek zkušeností s komponování.

Jak to funguje v praxi? Asi tak, že to člověk poslouchá a říká si, že to není špatné, ale doufá, že několik dalších poslechů odhalí něco, co by ospravedlnilo prohlášení, že jde o skutečně dobrou muziku se vším všudy. Jenže poslechy míjí a kýžené něco se stále nedostavuje, takže místo očekávání nakonec nastupuje otrava. Větší část kytarových partů, které celou desku určují, se potácí někde na pomezí poslouchatelné vaty a opravdu dobré muziky s občasnými přesahy na obě strany spektra. Vnitřní kontinuita skladeb a návaznost jednotlivých motivů sice fungují na úrovni, ale právě některé motivy jsou vyloženě primitivní, obehrané až hrůza a celkový dojem dost degradují. Vcelku v pohodě působí různé akustické vložky, které spolu melodickými vyhrávkami a celkovou melodikou pomáhají zdůrazňovat pohanský charakter alba, ale ani tady nehledejte žádný extra trhák, protože ačkoli tato složka patří k tomu lepšímu, co “Towards Ancestral Lands” nabízí, pořád nejde hovořit o něčem, co by její úroveň nějak drasticky zvedalo nebo snad obstálo samo o sobě.

Skutečně hodnotné aspekty desky je tedy zapotřebí hledat v jejích konkrétních momentech a tady už se přeci jen dá něčeho dobrat. V paměti si mi sice usadil akorát refrén k “Behind the Great Oppidum”, ale napříč albem je toho rozhodně víc. Nejvyšší koncentrace takových momentů se mi zdá být přítomna v circa první polovině desky a pak v samém závěru, kde skladby “Mag Tuired” a “Dun Aegnus” přeci jen přináší víc radostí než strastí. A z těchto fragmentů je jasně znát, že to jde, když se chce, takže mi přijde jako velká škoda, že je album jako celek tak rozmělněno značně nevýrazným materiálem, který na sebe poutá většinu pozornosti.

Ačkoli se celá recenze nese v kritickém tónu, “Towards Ancestral Lands” vážně není špatné album, jen se potýká se skutečností, že celkově vzato není ani vyloženě dobré, a proto je dost dobře možné, že mu trochu křivdím, jelikož jsem čekal víc. Přesto ale patří k žánrovému nadprůměru a takovou známku také dostane. Pokud do budoucna nemá zůstat u jediné řadovky, která jméno Fir Bolg ponese, příště rád zjistím, jestli Dagoth úroveň své tvorby pozvedl, protože přese všechny výhrady, které k “Towards Ancestral Lands” mám, je to dílko svým způsobem sympatické, a i když si ho už asi dobrovolně nepustím, obsahuje prvky, které by stály za rozmnožení a zintenzivnění. Nezbývá tedy než doufat, že tak pan kapelník skutečně učiní. Pokud se tak stane, mohlo by to být velmi zajímavé.


Další názory:

Já osobně jsem čistě podle obálky upřímně očekával, že samotná muzika bude spíše o hodně folkovější, ale “Towards Ancestral Lands” je v konečném důsledku vlastně čistokrevný black metal s trochou pohanského nádechu. Ani náhodou se nejedná o něco nějak zvlášť unikátního, spíš je to takový standard, jak po stránce skladatelské, tak i co do atmosféry, místy je hodně cítit, že Dagoth, jediný člen Fir Bolg, možná až trochu okatě cituje žánrové velikány (dost pravděpodobně své vzory), například z takové třetí “Blood Heritage” páchnou Immortal na sto honů a jen těžko se dá neslyšet, odkud Dagoth minimálně v případě tohoto kousku čerpal. Ve výsledku ale nic z toho vůbec nevadí, protože “Towards Ancestral Lands” je hodně fajnová deska i tak, velice příjemně se poslouchá, a ačkoliv nenábízí nějaký extrémně hluboký intelektuální prožitek, pořád má na to, aby pár těch poslechů docela solidně zabavila. Nic výjimečného, ale poctivá a slušná práce, která svojí úroveň zcela jistě má.
H.


Dagoba – Post mortem nihil est

Dagoba - Post mortem nihil est
Země: Francie
Žánr: groove / industrial metal
Datum vydání: 27.5.2013
Label: Verycords

Tracklist:
01. When Winter…
02. The Realm Black
03. I, Reptile
04. Yes, We Did
05. Kiss Me Kraken
06. Nevada
07. The Great Wonder
08. The Day After the Apocalypse
09. Son of a Ghost
10. Oblivion Is for the Living
11. By the Sword

Hodnocení:
Skvrn – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (Skvrn):

Francouzi Dagoba si za několik let píle vydobyli slušného renomé nejen na industrial/groovové scéně, které už dvě dekády nevévodí nikdo jiný než Amíci Fear Factory. Rozhodně však není mým záměrem, aby se recenze na “Post mortem nihil est” zvrhla v pouhé srovnávání, jak se tomu mnohdy děje. A proto vám hned na začátek garantuji, že vás neustálým porovnáváním unavovat nebudu. Nicméně vůbec ne kvůli tomu, že k Američanům necítím respekt (ba naopak) jako k legendě tohoto žánru. Dagoba je však uskupení, které má již více než desetiletou tradici a bylo by právě vůči nim i trochu nefér, kdybychom jejich nový počin nesrovnávali s jejich starší tvorbou, ale se slavnějšími Američany.

Nuže, kam se za ty roky Dagoba vůbec posunula? I když se jedná o menší změny, přece jen tihle Francouzi nestojí úplně na místě. Zatímco se dvě premiérová alba nesou v duchu agresivní groovové jízdy s výrazným industriálním zabarvením, ovlivněné mladickou touhou hrát co nejrychleji a nejintenzivněji, zažité skladatelské pořádky se postupně mění. Ne, že by se hudba Dagoby nějak drasticky změnila nebo se dokonce hodně zkomplikovala, to ani náhodou. Řekl bych, že se Francouzi čím dál víc snaží do každé té rytmické sypačky přidat něco navíc nebo ono “něco” alespoň zdokonalit. Sem tam trochu symfoniky, támhle máknout na atmosféře a výsledek zní po přidání či vylepšení těchto drobných ingrediencí docela odlišně. Záměrně neříkám lépe nebo hůře, zůstaňme u slova odlišně. Tato myšlenka nese své ovoce na albu “Poseidon” z roku 2010. Letos tu je “Post mortem nihil est”. Pokračuje kapela v nastoleném trendu?

První skladbu “When Winter…” načíná kraťoučké klavírní intro s operním zpěvem. Nenechte se vyvést z míry, Dagoba se nedala na žádný bombastický symphonic metal, jízda teprve začíná. Dobré kytary, ovšem takový nemastný neslaný refrén opatřený čistým vokálem mě moc nechytl… Dál bych to nerozváděl, aby se za mnou fanoušci hned nehnali s vidlemi v ruce. Dvojka “The Realm Black” se mi zalíbila mnohem víc, ačkoli je její první polovina vystavěna na triviálním schématu sloka-refrén-sloka-refrén-sloka-refrén. Pro Dagobu jsou zde v některých polohách až nezvykle melodické kytary, trochu zabrat na té výstavbě skladby a bylo by to přesně podle mého gusta. “I, Reptile” je pro změnu jedna z tvrdších a slušno dodat také jedna z těch nejlepších, které těží na výborném základu kytary plus bicí. Škoda jen té přehnané stopáže… “Yes, We Did” může posloužit jako důkaz, jak precizně si ve studiu pohráli se Shawterovým hlasem. Před poločasem je výsledek pro mě až překvapivě výborný. Po klasickém Dagobském průměru “Kiss Me Kraken” následuje nárok na odpočinek v polovině stopáže v podobě skladby “Nevada” s exotickým nádechem.

Krátké uklidnění následuje zřejmě největší hit “The Great Wonder”, u kterého se sluší dodat, že se opravdu povedl. “The Day After the Apocalypse” a “Oblivion Is for the Living” se svými agresivními pasážemi míří i do jiných hudebních sfér, u druhé jmenované mě však nepříjemně zaskočil takový “teplý” refrén. Ten vybízí k otázce, zda Francouzi nechtěli nechat své fanynky zkrátka a na desku ho zařadili. Vše finišuje nepříliš klasickou “By the Sword” se sborovými zpěvy, a hurá na konečné zúčtování.

I když jsem na “Post mortem nihil est” vysledoval několik much, jednoznačně mluvíme o žánrovém nadprůměru, který stojí především na síle sehranosti kytar a bicích. Plusové body si tedy určitě zaslouží bicman Franky Costanza a taky pánové na produkci, protože si s finálním výsledkem rozhodně dali záležet. Díky těmto okolnostem je to dnes za sedm z deseti.


Druhý pohled (H.):

Ačkoliv podobným žánrům příliš neholduji, zrovna Dagoba je pro mě úplně v pohodě kapela, a přestože tyhle Francouze rozhodně neposlouchám nějak zvlášť často, čas od času jejich placku do přehrávače s chutí vrazím, protože když na to člověk dostane chuť, je to vážně zábava. Sice se mi zdá, že by chlapcům neuškodil nějaký posun, alespoň se pokusit se někam ve své tvorbě pohnout, jelikož se mi zdá, že si pořád hrají to svoje a nijak zvlášť se napříč jednotlivými deskami nemění, což vzhledem k faktu, že je “Post mortem nihil est” už pátá řadovka, začíná být na hraně. Na druhou stranu, přece jenom muziku Dagoba poslouchám spíš sporadicky, takže to zvládnu přežít, a navíc to té kapele pořád dost slušně šlape.

Líbí se mi, že ta jejich hudba opravdu bouchá a že dokážou vytvořit solidní tlak – a to, ač řečeno obecně, platí i o novince. Obzvláště bych vypíchnul práci bubeníka Frankyho, jenž prostě umí a řeže do toho dost solidně, zejména v těch rychlých pasážích je to pěkně slyšet. Co se jednotlivých songů týče, jako vrcholy bych asi volil “Yes, We Did” a hlavně “I, Reptile” s výtečným závěrem. Celkově je “Post mortem nihil est” deska, která se poslouchá bez sebemenších problémů, ale abych to řekl na rovinu… když na to dojde, stejně si vždycky v budoucnu pustím radši “What Hell Is About”, které mám jednoduše nejraději…


Aosoth – IV: An Arrow in Heart

Aosoth - IV: An Arrow in Heart
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.4.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. An Arrow in Heart
02. One with the Prince with a Thousand Enemies
03. Temple of Knowledge
04. Under the Nails and Fingertips
05. Broken Dialogue 1
06. Broken Dialogue 2
07. Ritual Marks of Penitence

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Aosoth je jedno z těch jmen, o nichž se zdaleka nedá tvrdit, že by byla nějak zvlášť známá, ale o co menší mají věhlas (z obecného hlediska), o to větší mají kvalitu. A konkrétně na Aosoth se to dá vztáhnout více než dobře, protože jejich muzika má v sobě opravdovou uhrančivou sílu, která z této skupiny dělá víc než jen další obyčejnou black metalovou kapelu. To se ukázalo nejpozději na předcházejícím opusu “III – Violence & Variations” a nejnovější dílo z tábora těchto Francouzů to více než potvrzuje…

Důležitá je v tomto případě právě zmínka o původu Aosoth. Francouzské hudební kapely – a o těch black metalových to platí obzvláště – v sobě prostě mají cosi zvláštního, co je odlišuje od všech okolo. Díky tomuto čistě pocitovému prvku, díky oné ojedinělé dekadentní atmosféře prostě francouzský black metal zní jasně identifikovatelně a odlišně od zbytku Evropy, což se dá pochopit u země, jež je geograficky izolovaná od ostatních (nádherným příkladem může být třeba Island nebo Irsko, protože místní skupiny taktéž znějí naprosto specificky), ale u Francie je to o zajímavější, že leží (obrazně řečeno) ve středu Evropy. Zároveň je ovšem nutné zmínit i fakt, že i přes jednotný nádech dekadence znějí francouzské kapely jasně odlišitelně i mezi sebou. Ani náhodou však dnes není naším cílem tu rozjímat a diskutovat o tom, proč tomu tak je a proč se takový jev děje zrovna ve Francii, plně si vystačíme s tvrzením, že tomu tak je a že vše právě vyřčené naprosto beze zbytku platí i pro Aosoth.

Už na “III – Violence & Variations”Aosoth uhranuli neskutečně chorobným black metalem, kolem něhož se vznášela jakási abstraktní aura hnusu. Výsledkem byla hutná a neprostupná hypnotická atmosféra, jež tu desku posunula do diametrálně odlišných sfér, než v jakých se pohybuje obyčejný black metal. Co ale čekat od “IV: An Arrow in Heart”? Pokud nějaká skupina vydá opravdu fenomenální desku, většinou člověk bývá ohledně pokračování trošku skeptický, jenže u Aosoth jsem tak nějak věřil, že když ne překonat, tak alespoň vyrovnat laťku možné je. A jsem velice rád, že Aosoth mou důvěru ani v nejmenším nezklamali, protože jsem od “IV: An Arrow in Heart” dostal – myšleno co do kvality materiály – přesně to, v co jsem doufal – uhrančivý opus, jehož atmosféra je zhoubná jako nádor.

Muzika Aosoth je jednoduše nemocná, přičemž všechna ta chorobnost z “III – Violence & Variations” na “IV: An Arrow in Heart” ještě kulminuje a – aniž bych chtěl byť i náznakem tvrdit něco o méněcennosti “III – Violence & Variations”, protože tak to rozhodně není – nabývá ještě obludnějších rozměrů. A to do takové míry, že bych si i dovolil tvrdit, že laťka nakonec nebyla jen vyrovnána, ale dokonce i překonána. Již první vteřiny titulní skladby “An Arrow in Heart” člověka chytnou pod krkem a nepustí, protože hned s prvním úderem se na vás vyvalí ona již několikrát zmiňovaná uhrančivá nálada. Aosoth přitom fungují v nejklasičtějším možném nástrojovém obsazení a nepomáhají si žádnými berličkami. Jenže jejich riffy jako by poháněla sama morová nákaza, protože ten kytarový zvuk je prostě obludný. To samé platí i o rytmice s vysoko vytaženou baskytarou, i o vokálu.

Zároveň s tím mi však “IV: An Arrow in Heart” přijde o něco rozmanitější než “III – Violence & Variations”, které bylo jednolitým masivem, zatímco novinka dokáže přicházet s obrovskou škálou neuvěřitelně silných nápadů a momentů, aniž by se však stávala posluchačsky jednodušší či přívětivější. Nicméně, jako příklad může posloužit asi minutová pasáž perkusí ve středu úvodní “An Arrow in Heart”, která přinese zvolení tempa mezi změtí riffů, přesto se nedá tvrdit, že by šlo pocitově o zvolnění. Stejně tak může působit třeba i až dark ambientní pasáž v “Temple of Knowledge”. Mimoto se Aosoth v žádném případě nebojí silných melodií, které se tu a tam vyskytují téměř ve všech skladbách, ale naprosto nádherně jsou slyšet třeba v “Under Nails and Fingertips”. Jenže ani ty nejsou žádným odlehčením a směle se mohou měřit s uhrančivostí samotných riffů.

Ačkoliv je však “IV: An Arrow in Heart” neuvěřitelně silné již od prvních vteřin, do opravdu monstrózních rozměrů roste ve svém závěru. Nejprve je to dvojdílný předěl “Broken Dialogue”, z jehož obou částí až mrazí v zádech. Naprosto fenomenální tečka pak přichází s mocným posledním opusem “Ritual Marks of Penitence”, jenž je dost dobře možná absolutním vrcholem celé dosavadní tvorby Aosoth a je doslova ztělesněním toho, o čem tato skupina je. Čtvrt hodina naprosto sugestivní black metalové dokonalosti v silně koncentrované podobě – jestli má zbytek desky atmosférou tak silnou, že by se dala krájet, v případě “Ritual Marks of Penitence” jde již natolik do tuhého, že to ani krájet nelze. Jednoduše nesmírně fantastický kus umění.

Upřímně mohu říct, že jsem v případě “IV: An Arrow in Heart” očekával, že se bude jednat o extrémně silnou věc, a Aosoth mé očekávání do puntíku splnili. Oni patří mezi ty skupiny, v jejichž počínání vidím přesně to, jak by měl současný čistokrevný black metal znít – naprosto jasně, nesmlouvavě a bez kompromisů, aby bylo stále znát, že člověk poslouchá extrémní umění, ale žádné kopírování starých klasik nebo opakování již stokrát vyřčeného, silná působivost, okultní aura a (ne)mocná atmosféra. A to všechno Aosoth mají v míře naprosto vrchovaté.


Hacride – Back to Where You’ve Never Been

Hacride - Back to Where You've Never Been Abyss
Země: Francie
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 19.4.2013
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hacride se na scénu výrazně uvedli fenomenálním albem “Amoeba”, na němž tito progresivní Francouzi přišli s fúzí technických riffů, agresivní rytmiky a atmosférickými pasážemi, což už je dnes běžné, ale tehdy mě toto album úplně smetlo. O co víc jsem se těšil na pokračování, o to víc jsem byl následníkem “Lazarus” zklamán. To bylo sice na poměry konkurence slušný průměr, ale po “Amoeba” prostě kvalitativní pokles. Po čtyřech dlouhých letech je tak čas na reparát v podobě nového alba “Back to Where You’ve Never Been” a já jsem rád, že můžu prohlásit, že borci jsou zpět v plné parádě.

Milovníci Gojira nebo Textures by si “Back to Where You’ve Never Been” neměli nechat ujít, protože neotřelou rytmiku a drtivé krkolomné riffy mají Hacride zmáknuté na jedničku, přestože to oproti zmíněným spolkům dělají trošku jinak a do jisté míry víc přímočaře. Pouhých 40 minut udeří jako ničivý pravý hák Vladimira Klička, a i když přibylo atmosférických instrumentálních pasáží, nijak to kapele neubralo na naléhavosti, která minulému počinu trošku chyběla. Úvodní “Introversion” možná zpočátku působí jako z jiného světa, ale vězte, že po dvou minutách se spustí ta pravá bouře, která v následujících písních utichne jen tak sporadicky, jako například v instrumentální “Synesthesia”, jež začíná opět uvolněně, ale v polovině přijde na řadu ostřejší výraz. Nejlepší a zároveň nejreprezentativnější kousek se však nachází na konci a nese jméno “Ghost of the Modern World”. Progresivní řežba s melodickým prokladem v jejím středu charakterizuje aktuální rozpoložení Hacride víc než ostatní kompozice na tomto počinu.

Po “Lazarus” jsem s očekáváními šel docela nízko, ale o to víc jsem spokojený s aktuální formou Hacride, kteří svůj pomyslný reparát zvládli, a můžu tak opět v klidu mluvit o předním představiteli technického metalu v moderním střihu.


Regarde les hommes tomber – Regarde les hommes tomber

Regarde les hommes tomber - Regarde les hommes tomber
Země: Francie
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Prelude
02. Wanderer of Eternity
03. Ov Flames, Flesh and Sins
04. Sweet Thoughts and Visions
05. Regarde les hommes tomber
06. A Thousand Years of Servitude
07. The Fall

Hodnocení:
Licee – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Licee):

Pro většinu z vás, stejně jako pro mě, jsou sludge-blackoví Regarde les hommes tomber úplná novinka, leč svou aktivitu započali již v roce 2011. První album se však poprvé nadechlo tohoto roku, a tak není překvapením, že o těchto Francouzích se dozvídáme teprve nyní. Možná vás samotné už jen fakt, že jde o francouzskou kapelu, navnadil dostatečně a musím říct, že po právu, ale pro ty, co si přeci jen něco málo rádi počtou o jejich novince, mám také dobrou zprávu. Rozhodně stojí za to.

Na první pohled se Regarde les hommes tomber jeví jako obyčejná tuctová kapela, která nepřinese nic nového a je jen další rybou v už tak přeplněném rybníce. Není to ale úplně pravda. Mezi oněmi rybami totiž figurují jako ty barevnější, šťavnatější a taky s pěkně ostrými zoubky, aby si mohli pochutnat na svých méně dobrých kolezích. Na druhou stranu jsou ale pořád sami snadnou kořistí větších a dravějších ryb. To ovšem neznamená, že se jimi jednou nestanou také. Koneckonců, je to jejich první album a pokud jako úplní nováčci naservírovali desku, kterou naservírovali, pak musím říct, že jednou nám všem vyrazí dech.

Bohužel ale nemůžu vychvalovat do nebes. První věc, která mne trochu více zklamala, byly texty, a sice jejich obsah. Celé album se totiž nese v biblickém duchu a poukazuje na nedostatky křesťanské víry a samotné Bible. Jistě, mnozí z vás to nejspíše ocení, ale pro mě osobně to není nic převratného, ba dokonce bych se odvážila tvrdit, že procento kapel, jejichž texty jsou podobného rázu, není zrovna malé. Ačkoliv musím na druhou stranu konstatovat, že některé slovní obraty mě hodně potěšily a zasáhly mé metaforické srdce.

Druhý závažnější problém byl už trošku nastíněn výše. Regardes les hommes tomber je výborná kapela a zároveň i výborné album, ale po těch několika protočení se pořád ne a ne zarýt hluboko pod kůži. Takže i když si je ráda poslechnu a album si užiju, tak chvíli poté, co skončí, už o něm skoro nevím.

Regarde les hommes tomber zní jako smutnější a nostalgičtější Němci Odem Arcarum a nebýt jen jednolitého vokálu, myslela bych si, že No Hand Path mají novou desku. Zvukově zní album velice dobře, také je koncepčně celistvé, tudíž na sebe skladby plynule navazují a nesou se v podobném duchu. V každé z nich se najde něco zajímavého a příjemného, proto je tady jednotlivě vypisovat nebudu a zmíním jen ty nejlepší. Zaprvé je to “Ov Flames, Flesh and Sins”, nejdelší skladba na albu, nádherně vygradovaná od začátku do konce. Přechodová instrumentální skladba “Regarde les hommes tomber” mi atmosférou dost připadá jako Cult of Luna. Je smutná a zasněná, silně jí dominují táhlé kytarové linky a výrazná basa. Navazující tóny “A Thousand Years of Servitude” proto působí velice silně, smutek dosti prohlubují a kladou na něj velký důraz. Skladba samotná ale zanedlouho přejde spíše do agresivnější nálady, o čemž také vypovídá i text. Na celé desce mě velice baví bicí. Nápadité přechody tak všechny skladby umocňují a dávají jim ten správný říz, který by tam měl být.

Abych to tedy nějak shrnula… sami máte asi už nějakou přibližnou představu o tom, kdo vlastně Regarde les hommes tomber jsou a pevně věřím, že je to obrázek pozitivní. Do velikánů mají sice ještě trošku daleko, ale myslím, že vykročili správným směrem a pevným krokem, proto se velice těším na další dílo a doufám, že svou laťku posunou ještě o něco výš.


Druhý pohled (H.):

Z mého pohledu až překvapivě silná záležitost! Původně pro mě byli Regarde les hommes tomber jen dalším black metalovým projektem z mnoha, avšak jen do té doby, než jsem se konečně z nudy dokopal k tomu, abych si pustil jejich stejnojmenný debut, který disponuje opravdu mohutnou a působivou atmosférou. Regarde les hommes tomber ve svých kompozicích staví monumentální zvukové stěny, které v sobě mají sludgové i black metalové cihly, jejichž maltou je vysoko vytažená baskytara, jejíž mocné dunění dokáže ušní bubínky rozvibrovat vskutku mocně.

Už jen úvodní instrumentálka “Prelude” člověka doslova pohltí a z mého pohledu je mnohem víc než jen obyčejné intro, protože bych si bez ní “Regarde les hommes tomber” asi nedokázal představit, což se o většině inter rozhodně říct nedá. Zde se jedná o nedílnou součást celku, který hned ze začátku posluchači do uši nasadí masivní nálož, jež nepolevuje tařka až do závěrečné “The Fall”. Pokud byste si pomysleli, že by se tím pádem mohla dostavit nuda, v žádném případě to není pravda, ba právě naopak, jelikož s přibývající minutami se už tak velké napětí spíše stupňuje. Možná mi jen malinko vadí zvuk, v němž obzvláště bicí místy znějí trochu ploše, nicméně samotný materiál a atmosféra, která z něj pramení, jsou natolik silné, že ani v nejmenším neváhám udělit opravdu vysokou známku.


Netra – Sørbyen

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz
Datum vydání: 29.9.2012
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Part I – Différends
01. A Dance with the Asphalt
02. Crawling
03. Sørbyen
04. A Kill for a Hug
05. Streetlamp Obsession
06. Emlazh

Part II – When the Time Is Right
07. Wish She Could Vanish
08. My Ill-Posed Life
09. It’s Kicking In
10. Concrete Ocean
11. Strange Bliss at Dusk
12. I Shall Slay the Monkeys

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Ohledně nahrávek, které nám chodí na recenzi a nejsou od interpretů, s nimiž už jsem se v minulosti seznámil, povětšinou nemívám nějaká přehnaná očekávání. Nicméně o to příjemnější je to občas překvapení, když se takhle člověk dostane k dobrému albu, o nějž by jinak nejspíš ani nezavadil. Čas od času se ovšem přihodí i to, že se mezi podobnými věcmi vyskytne deska, která není jen dobrá, nýbrž mnohem lepší než dobrá… mnohem lepší. A jsem opravdu rád, že dnes tu máme na stole právě takovou záležitost, protože v tomto případě se z na první pohled poměrně nenápadného počinu postupem času vyklubalo naprosto fenomenální a velmi svojské dílko, na které člověk nenarazí každý den. Vezměme to ale od úplného počátku…

Netra je jednočlenný francouzský projekt, za nímž stojí jistý hudebník Steven Le Moan, někdy též vystupující pod stejným jménem jako samotná skupina, čili Netra. Vznik Netra se podle všeho datuje už do roku 2003, následovala nějaká demíčka a posléze první deska “Mélancolie Urbaine” v roce 2010. Tu jsem doposud bohužel neslyšel, nicméně se to po zkušenosti se “Sørbyen”, které je druhým albem Netra, chystám co nevidět napravit, neboť mě tato nahrávka doslova pohltila. Avšak než se pustíme do samotné hudební stránky, možná by za ztrátu slova stálo objasnění názvu, jenž příliš francouzsky nezní – Sørbyen je předměstí norského města Gjøvik, kde Steven Le Moan nějakou dobu pobýval. A pokud jej místní klima inspirovalo k nahrání takto fantastické desky, pak je to z pohledu posluchače jedině dobře, že zde byl…

Hned na první pohled je hudba Netra zajímavá v tom, že v sobě snoubí žánry, které toho spolu na první pohled příliš společného nemají, nicméně ve výsledku se tak děje v naprosto přirozené a organické formě. “Sørbyen” se pohybuje někde na pomezí stylů jako depressive black metal, trip-hop, jazz nebo ambient, avšak dělá to takovým způsobem, že ve finále vlastně všechny přítomné žánry dalece přesahuje a je s nimi spojena víceméně pouze co do formální stránky věci. Pokud vezmeme například zmiňovaný depressive black metal, tak s ním má “Sørbyen” společný ve své podstatě jen takový ten mrazivý syrový zvuk kytary v riffových pasážích, co do atmosféry se však jedná o záležitosti diametrálně odlišné, jelikož hudba Netra vyloženě depresivní není (což bych já osobně netvrdil vlastně ani o většině depressive black metalu, ale to sem teď nepatří), spíš taková posmutnělá, neveselá a do jisté míry možná i melancholická, ale trošku jiným způsobem, než co si pod tímto slovem asi primárně představíte. Ovšem právě atmosféře, která je na “Sørbyen” bez přehánění ojedinělá a tvoří jeden z nejvýraznějších prvků muziky, se budeme ještě věnovat, proto zpátky k žánrům. O něco blíže má “Sørbyen” k onomu trip-hopu, avšak ani onen zmiňovaný jazz nezůstává zkrátka a z některých momentů jeho vlivy znějí vskutku nepřeslechnutelně; jindy zase do dění promluví až rocková kytara, tuhle se ozve elektronický podklad. Jistě se mnou ale budete souhlasit, že spíš než podobná pitva toho, co všechno za žánry je kde ke slyšení, pro nás bude mnohem důležitější fakt, že i tento na první pohled možná nesourodý koktejl funguje naprosto bravurně a organicky, jako by ty styly k sobě patřily odjakživa. Netra mezi nimi přechází bez mrknutí oka, přesto vždy plynule a nenásilně.

Již zmiňována byla atmosféra, a jak už jsem si dovolil naznačit, jedná se o atmosféru bez přehánění fenomenální. “Sørbyen” dýchá poměrně zvláštní náladou, jež jako by v sobě mísila atmosféru města zahaleného v mlze za brzkého rána, atmosféru melancholie, deprese, únavy a nudy z dnešního světa, klaustrofobie z ubíjejícího stereotypu každodenního života, ale i kousek dekadence nebo surrealismu. Že to opět vypadá jako nesourodá směska všeho a ničeho pořádně? Asi ano, ale jen dokud si tu nahrávku člověk nepustí a nepřesvědčí se o tom, že se v drážkách disku ukrývá atmosféra, která všechny tyto emoce obsahuje, přesto je stále naprosto kompaktní a zejména – a to je to, oč tu běží především – neuvěřitelně hluboká, silná a uhrančivá. Ani si nejsem tak úplně jistý, jestli vše, co jsem vyjmenoval, tam ve skutečnosti objektivně opravdu je, jelikož s každým poslechem zde cítím kousek něčeho trochu jiného, jednou je tam o něco víc dekadence, na druhý den zase té melancholie, kolikrát dle aktuálního rozpoložení mysli nebo i počasí za okny. Možná tam někdo z vás uslyší zase něco jiného a po tom, co jsem v tom vnímal já, tam nenajde ani památky, nicméně pokud toto domyslíte do konečného důsledku, pak zjistíte, že je to vlastně něco naprosto úžasného a že něco takového dokáže opravdu málokterá hudba. Jedno vám ovšem mohu říct naprosto přesně a naprosto jistě – ať už jsem ten či onen den vnímal “Sørbyen” tak či onak, vždy se jednalo o působivý zážitek, který byl – a vlastně pokaždé stále je – natolik silný, že mě i po přibližně měsíci v podstatě každodenního (!) poslechu stále nepřešla chuť se do té desky zahloubávat znova a znova.

Co se jednotlivých skladeb týče, zde asi budu muset vytáhnout něco, co se k natolik ojedinělé desce vůbec nehodí, a sice recenzentské klišé, že na albu není slabé písně, jenže si nemůžu pomoct a na celé ploše rovných 70 minut neslyším jakékoliv nedostatky. Výjimkou byla zpočátku krátká “My Ill-Posed Life”, v níž mi trochu neseděla sólová kytara, ale i tak šlo o nějaký bratru 10 vteřin, které v porovnání se zbylými 70 minutami takřka geniálního hudebního prožitku byly jako nic. Nicméně i na tuhle skladbu jsem si po čase bez problémů zvyknul, díky čemuž se v mých uších “Sørbyen” dostalo do pozice, v níž se nebojím mluvit o v podstatě dokonalém hudebním skvostu, jenž si jen těžko hledá sobě rovného. Byť jsem to totiž až doposud explicitně nezmínil, možná to už z předchozích řádků vyplynulo samovolně – ačkoliv je tohle vlastnost, na níž v dnešní době narazíte opravdu těžce, Netra produkuje muziku, která je dle mého skromného názoru vážně originální. To si dovolím tvrdit čistě na základě empirické zkušenosti, kdy jsem za svůj život dokázal poslechnout určitě čtyřciferný počet alb (přičemž první cifra rozhodně není jednička) mnoha rozličných stylů a žánrů, ale stále si nedokážu v paměti vybavit něco, co by se co do celkového pojetí blížilo hudbě, jaká je ke slyšení na “Sørbyen”.

Netra

Tím jsme se ale zase trochu vzdálili od samotných konkrétních písní, jimž jsem se ve svém původním záměru věnovat opravdu chtěl, neboť je na desce poschovávaná spousta a spousta dech beroucích momentů, které si přímo říkají o to, aby na ně někdo ukázal a řekl, že přesně takhle to zní, když zrovna hraje geniální hudba. Ve výsledku jich je ovšem tak obrovské množství, že nevím, jaký bych měl říct dřív a jaký vůbec zmínit, protože všechny dost dobře vyjmenovat nejde a zároveň vypíchnutím jen některých bych vlastně automaticky snižoval význam těch ostatních, které z mého pohledu nejsou o nic horší. Už jsem měl čistě o samotných skladbách napsané další čtyři rozsáhlé odstavce textu, když jsem zjistil, že jsem teprve někde v půlce desky a že stejně jednoduše jmenuji každou kompozici do jedné a u žádné z nich nešetřím přívalem superlativů. To by myslím bylo asi nudné čtení, proto si to dovolím vynechat a namísto toho jen zopakuji, že na “Sørbyen” vlastně není jediná vteřina špatně. A to myslím zcela vážně…

Že to všechno zní až moc dokonale? Uznávám, že asi ano, když se ale podíváte dolů na výsledné hodnocení, jistě vám už definitivně dojde, že bych nic z toho nepsal, pokud bych o tom nebyl přesvědčen. Ačkoliv jsem tomu sám ze začátku nechtěl úplně věřit, “Sørbyen” opravdu je TAK dobré, a pokud bych neměl dát 10/10 téhle desce jako ilustraci toho, jak moc mě uhranula, pak nemám tušení, jaké jiné bych měl. Zcela upřímně říkám, že do tohoto alba jsem se neuvěřitelně zažral a jeho atmosféra mě pohltila takovým způsobem, že už jsem to dlouho u žádné jiné nahrávky nezažil. Z mého pohledu je tedy to nejvyšší hodnocení, jaké lze vůbec udělit, zcela adekvátní. Možná se mnou někteří souhlasit nebudou, protože nejde o záležitost, která by výrazně promluvila do dění na hudební scéně (ostatně jestli by k tomu mělo dojít, už by se tak stalo – “Sørbyen” totiž vyšlo již v září loňského roku), ale to je mi naprosto jedno, protože hudba Netra pro mě naplnila definici dokonalé muziky, což je pro mě mnohem přednější a také mi je to mnohem bližší. Ono stejně by se něco jaké široké uznání k takto introvertní záležitosti příliš nehodilo, neboť se jedná o muziku doslova pro fajnšmekry s otevřenou myslí. Kdo ji ovšem má, ten určitě pochopí, proč je v případě Netra hodnocení 10/10 na místě.

Netra


Aluk Todolo, Lussuria

Aluk Todolo, Lussuria
Datum: 18.5.2013
Místo: Praha, K4
Účinkující: Aluk Todolo, Lussuria

První pohled (H.):

Koncert francouzských black metalových psychedeliků Aluk Todolo jsem vyhlížel už dlouho dopředu a asi bych ani moc nepřeháněl, kdybych tvrdil, že jejich vystoupení z mého pohledu patřilo mezi ta nejvíce očekávaná v letošním roce. Už jen aktuální deska, fenomenální uhrančivá drogová jízda “Occult Rock” z loňského roku, dávala do hry naději, že by mohlo o zážitek doslova nezapomenutelný. Má očekávání k tomu, co se bude dít 18. května ve sklepních prostorách studentského klubu K4 v Praze, tedy byla více než velká. Dokázali je Francouzi naplnit?

Akce chytila docela slušnou sekeru, takže se klubem první tóny rozezněly až ve čtvrt na jedenáct, kdy se na scéně objevil zámořský projekt Lussuria, jehož set se co do formy nesl v poměrně triviálním duchu. Jeden člověk za pultem bombardoval posluchače samply a ruchy někde z hájemství dark ambientu, možná místy s lehounkým přesahem do industrialu. Některé pasáže byly opravdu až skvělé, zejména hned v první kompozici s agresivnější rytmikou. Vokál se ozýval jen minimálně a navíc v podobě dost brutálně prohnané efektem, díky čemuž zněl víc jako další ruch než jako lidský hlas. Společníkem a zároveň jediným nasvícením Lussuria byla relativně zajímavá projekce, která ovšem dost ztrácela na tom, že byla promítána na zeď z kamenů, díky čemuž byla poměrně nejasná; navíc se mi zdálo, že se i místy zasekává. To bych samozřejmě ještě přežil, nicméně mnohem více mě rozptylovalo dění mimo pódium, když hned na začátku setu Lussuria kdosi vedle pódia roztřískal půllitr s pivem – následné odklízení střepů a vytírání podlahy na atmosféře opravdu nepřidávalo, jen co je pravda, stejně tak jako když se někdo v půli vystoupení rozhodl začít s baterkou v ruce kontrolovat všechny bedny okolo pódia. Nehledě na kolegu Ježuru, jenž mě po pár minutách od začátku začal tahat zpátky na pivo. Možná si řeknete, že to jsou blbosti, což do jisté míry asi i jsou, ale v takhle komorním prostoru a při takovéhle hudbě to bohatě stačilo k tomu, abych se na samotnou muziku nedokázal soustředit tak, jak by si asi zasloužila. Díky tomu ve mně Lussuria zanechala spíše rozporuplnější pocity, i když zase na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by ten set neměl něco do sebe.

V případě Aluk Todolo se už podobné nemístné rozptylování naštěstí nekonalo, vlastně spíš naopak. S výjimkou toho, když se při rituálním počátku koncertu kdesi v zadní části klubu ozvalo cinkání sklenic a pár jedinců se nesměle zasmálo, už totiž až do konce nikdo nevydal ani hlásku, protože Aluk Todolo dokázali své publikum natolik uhranout, že to snad ani nebylo možné. Dokonce i potlesk mezi skladbami se konal pouze jednou jedinkrát, protože jinak Aluk Todolo nedávali posluchačům vydechnout ani v mezerách mezi jednotlivými kompozicemi – ty totiž byly vyplněny neustálým týráním nástrojů. Dovolím si tvrdit, že všichni měli dost práce s tím, aby stačili vnímat pouhé hraní francouzského tria, neboť to, co Aluk Todolo předváděli, bylo daleko za hranicí pouhého hudebního vystoupení. Z pódia se doslova linula neuvěřitelně konsternující aura s takovou intenzitou, že to člověk zažije vskutku málokdy. Trojice osvětlená jen žárovkou visící ze stropu, která se svítila podle toho, s jakou intenzitou Shantidas Riedacker mučil svou kytaru, předvedla výkon na hranici transu – a v případě bubeníka Antoine Hadjioannou dost dobře i za ním, jelikož jeho přednes se dost dobře dal jen těžko nazvat pouhou hrou na bicí.

Aluk Todolo se jali přehrávat kompletní opus “Occult Rock” v celé jeho délce… nebo přinejmenším většinu z něj. Během koncertu jako by se zastavil čas, tlak, který Aluk Todolo vytvářeli, se postupně neustále navyšoval, díky čemuž jsem po “IV” přestal brát zřetel na konkrétní kompozice a měl dost práce s pouhým vnímáním neopakovatelné atmosféry, která v klubu vládla. Nicméně i tak mě tento přístup kapely neskutečně potěšil – každý, kdo měl tu čest slyšet “Occult Rock” v jeho studiové podobě, mi jistě potvrdí, že se jedná nedělitelný monolit, jehož síla s přibývajícími minutami roste takřka geometrickou řadou. Díky volbě formátu vystoupení tento monument neztratil nic ze své uhrančivosti a i v živém provedení se jednalo o ohlušující (doslova!) záležitost, které se vyrovná máloco.

S tím se pojí i další věc, a sice samotný zvuk, jakým Aluk Todolo disponují. Ten je totiž sám o sobě unikátní a ani naživo nikterak neztrácel, naopak byl možná ještě silnější. Jen tak se nevidí, aby někdo v pouhých třech lidech dokázal vytvořit takto masivní zvukovou stěnu, před níž by nebylo úniku. Aluk Todolo zaplnili každou skulinku v klubu, že po dobu vystoupení snad nic jiného než oni opravdu neexistovalo. Nezměrně přehulená baskytara Matthieu Canaguiera, která jako by u Aluk Todolo hrála spíše roli kytary, duněla naprosto mocně. Šílený Antoine Hadjioannou za bicími převáděl, jak to vypadá, když někoho posedne hudba. Jeho výkon byl neuvěřitelný, i mnohaminutové extrémně rychlé pasáže bez jediné změny dokázal přednést bez sebemenší chyby. Shantidas Riedacker s kytarou si neustále pohrával s efekty a pedály tvořil jen stěží popsatelnou masu zvuku. Všichni tři dohromady pak na pódiu působili jako zjevení z jiného světa, a to jim stačilo “jen” hrát. Rozhodně bych rád vyzdvihnul i naprosto dech beroucí sehranost, kdy všichni dokázali na vteřinu přesně zároveň změnit tempo i po několikaminutové monotónní pasáži beze změn. Díky tomu všemu bylo živé provedení skladeb z “Occult Rock” minimálně stejně dech beroucí jako poslech samotné desky, možná však ještě o trochu více, neboť koncert navrch přidával bezprostřednost a obrovskou intenzitu.

Každá skladba, kterou Aluk Todolo zahráli, by mohla být sama o sobě vrcholem večera a jeho fenomenální tečkou. Ta však přišla až za dlouho v podobě nesnesitelně (v tom dobrém slova smyslu) natahovaném závěru, kdy kapela stále přítomné napínala, když tato závěrečná agonie skončí. Jenže když všichni čekali konec, Aluk Todolo přidali další hrábnutí do strun, další úder do bicích… a další a další, několik minut…. Po definitivně posledním tónu se pak spustil naprosto hromový aplaus, který trval ještě dlouho po tom, co Francouzi zmizeli v útrobách klubu. Nejednalo se ovšem o laciné vyvolávání přídavku, jenž by byl v tomto případě snad nemístný, nýbrž jen adekvátní uznání kapele za to, že předvedla vystoupení, na které se jen tak nezapomíná.

Dojmy z Aluk Todolo jsou stále ještě až příliš čerstvé, takže bych se nerad uchyloval k nějakým ukvapeným závěrům, přestože aktuálně mám chuť říct, že to byl možná ten nejlepší koncert, jaký jsem viděl, a že si vlastně vzpomínám jen na jeden, který by se dal s Aluk Todolo srovnávat. I tak bych si ale už teď s jistotou dovolil tvrdit, že se jednalo o zážitek, který si s sebou člověk ponese ještě delší dobu, protože tam, kde jiné koncerty končí, Aluk Todolo teprve začínají…


Druhý pohled (Ježura):

Já jsem se k tomuto koncertu nachomýtnul vlastně úplně náhodou, ale když už jsme s H. do klubu dorazili, zkrátka jsem se nechal ukecat k zaplacení vstupu s příslibem, že jestli Aluk Todolo naživo dovedou zprostředkovat atmosféru alespoň vzdáleně podobnou té, jaká se line z jejich poslední desky, půjde o nezapomenutelnou událost, která by se už nemusela opakovat. “Occult Rock” jsem do té doby sice neslyšel, ale příležitost zjistit, jestli jsou jeho tvůrci opravdu tak geniální, jak je odevšad slyšet, se nakonec ukázala být dostatečně motivující k vysázení poctivě vydělaných třech stovek na stolek u vstupu.

Výkon prvního vystupujícího – Američana, skrývajícího se za jménem projektu Lussuria – kolega vystihl velmi přesně, takže já jen dodám, že i přes nesporné hudební kvality jsem v sále vydržel nějakých deset minut a pak dal raději přednost přesunu na bar. Zkrátka to nebylo nic pro mě a vůbec mě to nebavilo, i když musím uznat, že pro příznivce podobných hudebních kreací mohlo jít o velice působivý zážitek. Ovšem Aluk Todolo, to byla jinačí káva. Od prvních tónů až do samého konce totiž šlo o neuvěřitelně masivní stěnu zvuku, která i přes svůj v jádru velmi prostý charakter doslova drtila všechny přítomné neskutečně koncentrovanou atmosférou, jaká je na koncertech velmi vzácná. Samotné hudbě ale velmi pomáhala i vizuální stránka věci. Žádné blikající barvičky nebo stroboskopy, jen geniálně prostá žárovka s proměnlivou intenzitou svitu; žádné true pózy kapely, jen tři muzikanti zcela oddaní své hudbě a svému vystoupení. Svojí roli nepochybně sehrál i samotný prostor, protože raně novověké sklepy, které K4 obývá, mají velmi svérázný genius loci, který tomu všemu nemálo přidal. Dohromady se pak jednalo o tak vytříbenou kombinaci vizuálních a hudebních vjemů, že mohu bez váhání označit pražský koncert Aluk Todolo za hudební událost minimálně druhého čtvrtletí letošního roku, a i když jsou koncerty, které jsem si užil ještě víc, tento mi v paměti zůstane určitě velmi dlouho. Skvělý zážitek!