Země: Řecko / Česká republika Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient Datum vydání: 11.9.2016 Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB
Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate
II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World
Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.
To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.
Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.
To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.
Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.
Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!
Země: Řecko Žánr: dark electro / EBM Datum vydání: 11.11.2016 Label: Alfa Matrix
Tracklist:
01. To The Light
02. Daylord
03. Apocalypsis
04. The Dead Walk the Earth [John Murphy cover]
05. Twenty Eight [feat. Boog, G. Diamantopoulos; John Murphy cover]
06. Transcendence
07. High on Low
08. The False Prophet
09. Superstition (2K16 Edit)
10. Forever
11. Until Death Reunites Us [feat. G. Diamantopoulos]
12. The Messenger [feat. G. Diamantopoulos]
„Dawn of Days“ je deska, na níž jsem čekal nedočkavě a vlastně i relativně dlouho – celých pět let uběhlo od vydání předchozího počinu – a také jsem toho od ní dost očekával. Důvody, jak už tomu tak bývá, je nutno hledat v minulosti. Dřívější tvorba Siva Six je totiž výtečná, především našlapané „Black Will“ z roku 2006 a majestátní „The Twin Moons“ z roku 2011. Právě díky nim se tihle Řekové zařadili k mým nejoblíbenějším formacím z oblasti temnější taneční elektroniky.
Nefalšovaně stupidní přebal „Dawn of Days“ mě ovšem rychle zchladil – oproti jednoduchému, leč elegantnímu artworku „The Twin Moons“ to je bolestivá změna. I ona kreatura na „Black Will“ od Setha ze Septicflesh, který ty svoje příšerky seká jak Baťa cvičky a všechny na jedno brdo, byla lepší než tohle. Dokonce i nové promo fotky jsou víc homoušské než kdykoliv v minulosti a to zrovna Siva Six na fotkách vypadali vždycky trochu jako buzničky. Ale nakonec – hlavní slovo má pořád hudba!
„The Twin Moons“ byl majstrštyk, který se povede jednou za život. Řekové zde měli vysokou skladatelskou formu, již navíc (stejně jako na „Black Will“) vyšperkoval orchestracemi Christos Antoniou ze Septicflesh a Chaostar (tedy ano, Siva Six nějakým způsobem spolupracovali s oběma bratry), a tato kooperace vyústila v nahrávku s neopakovatelnou osudovou atmosférou, jakou jsem nikde jinde na poli dark electra, EBM, aggrotechu a podobných žánrů doposud neslyšel.
Bylo tedy na co navazovat, ale ruku na srdce – nedoufal jsem, že by Siva Six mohli svůj pět let starý triumf dorovnat nebo snad dokonce překonat. Přesto jsem věřil, že „Dawn of Days“ bude dobré a že když se hodně zadaří, tak by Řekové mohli atakovat laťku „Black Will“. No, nestalo se, i „Black Will“ se mi zdá lepší (a klidně si tomu říkejte nostalgie, je mi to úplně volný). Čímž ovšem neříkám, že by „Dawn of Days“ bylo špatné, poněvadž se pořád jedná o dobrou a vysoce zábavnou placku s několika kurevsky skvělými skladbami.
Popravdě řečeno, povedená je většinová část stopáže „Dawn of Days“. Vůbec není problém v tom, že by Siva Six na novince nedokázali přijít s poutavým materiálem; jde jen o to, že posledně a předposledně to jednoduše bylo „ještě víc“ a celkový dojem z počinu trhal koule o poznání mocněji. Přesto není problém si „Dawn of Days“ užít.
Hned začátek to nakopne ve velkém stylu. Otvírák „To the Light“ možná trochu překvapivě není vysloveně energická pecka a nese se spíš ve středních tempech, ale to neznamená, že by tu chyběl tah na bránu. Svým způsobem je to vcelku standardní song Siva Six, ale nic proti tomu, protože to je pořád super a všechno do sebe zapadá. „Daylord“ se zpočátku tváří poněkud nevýrazně, ale nakonec není problém si oblíbit i ji, především díky parádnímu refrénu, jehož nařvané pronesení názvu písně mi napoprvé znělo divně, nicméně hodně rychle se z toho stal jeden z oblíbených momentů. Jeden z největších hitů „Dawn of Days“ ovšem přichází hned vzápětí – „Apocalypsis“ nabízí přesně to, kvůli čemu jsem si duo Z / U-RI tak oblíbil. Počínaje neodolatelně taneční rytmikou, výraznými syntezátorovými melodiemi a konče bombastickým refrénem, v němž se mísí chytlavost s epickou náladou.
Následující „Twenty Eight“ (včetně intra „The Dead Walk the Earth“ v samostatné stopě) je předělávka ústřední skladby filmu „28 Days Later“ (v české distribuci „28 dní poté“) od skladatele Johna Murphyho. Jenže pozor, Siva Six covery umějí, však už na „The Twin Moons“ se blýskli excelentní „Blade Runner (Stardust)“ (filmový původ asi uhádnete i bez nápovědy). To se potvrzuje i tentokrát, protože jejich interpretace „Twenty Eight“ si z originálu bere především klaustrofobickou klávesovou linku, kolem níž staví úplně novou píseň. Atmosféra stříká na všechny strany a vygradovaný výbuch s extrémním vokálem v závěru má sílu jako svině. O jeden z vrcholů „Dawn of Days“ je postaráno.
Úroveň však nepolevuje i nadále, byť skok zpět do tanečnější roviny prostřednictvím „Transcendence“ je velký. Stejně tak „High on Low“ je dobrá záležitost, i když k těm nejlepším nepatří. Po dalším intru „The False Prophet“ následuje hitovka „Superstition“ v lehce pozměněném provedení (nazvaném „2k16 Edit“), která je známá už dlouho díky stejnojmennému EP z roku 2013. To mě ale vůbec nesere, poněvadž minialbu jsem příliš pozornosti nevěnoval, pouze vzal na vědomí jeho vydání a dal mu jen nutné minimum poslechů. Na desce však „Superstition (2k16 Edit)“ šlape jedna báseň a refrén „God is a superstition, god is a super freak“ je prostě nářez.
Až do této chvíle panuje naprostá spokojenost i s vědomím, že na předcházejících dvou řadovkách byli Siva Six ještě lepší. A kdyby novinka po „Superstition (2k16 Edit)“ skončila, tak bych větších výtek neměl. Jenže závěr „Dawn of Days“ dojem mírně sráží. „Forever“ obsahuje i pár dobrých motivů a vlastně se poslouchat dá, ale už to není úplně ono a navíc mě tu mocně vysírá jedna kýčovitá klávesová melodie, jakou by klidně mohl složit i Tobias Sammet do nějaké balady Avantasie. A to si teda kurva pište, že tohle jako pochvalu nemyslím. Finální dvojice se opět snaží o atmosféru, jenže „Until Death Reunites Us“ je strašně utahaná a nezáživná, tudíž se namísto náladotvornosti dostavuje hlavně nuda. To finální „The Messenger“ funguje oproti své kolegyni mnohem uspokojivěji a lehce experimentálnější a rituální nádech jí jenom svědčí.
Ve finále jsou na „Dawn of Days“ vlastně jen dvě slabé písničky, „Forever“ a „Until Death Reunites Us“, což je při počtu dvanácti kusů ne přímo zanedbatelné, ale shovívavě se s tím dá žít. Přesto není sporu o tom, že závěr nahrávky mohl dopadnout lépe, a kdyby tam zůstalo 9-10 skladeb, rozhodně by to lepší bylo. Ale vzato kolem a kolem je „Dawn of Days“ pořád dobrá deska, která mě baví a za koupi mi stojí. I navzdory tomu zkurvenému přebalu, jejž považuji za regulérní přešlap.
Aeanon v roce 2014 uskutečnili druhé dlouhohrající povstání a do éteru vypustili přímočarý progresivně blackový materiál s neskutečným spádem a tunami energie na rozdávání. Vyšel pod jménem „Extance“ a superlativy se kolem něj jen hemžily. Ani já neskrýval nadšení a tenhle zjev co možná nejhlasitěji doporučoval k poslechu. Následné měsíce sice s deskou udělaly své a třeba nyní bych již blažeností nevzdychal, ale i tak jde o silně nadprůměrnou libůstku, k níž se stojí za to vracet. Následník „Hypnosophy“ přichází brzy, po dvou letech od vydání alba, které se v kontextu dalšího počínání kapely stane pravděpodobně přelomové. Aenaon se totiž na novince výrazně neposouvají, žijí si v duchu představeném minule a zároveň drží kvalitu příjemně vysoko. Svět přesto nebývává černobílý.
Jak dění na „Hypnosophy“ nejlépe popsat bez odkazů k minulému albu a bez následného srovnávání? Stěží. Tyhle světy se vzájemně proplétají a společné vlastnosti stojí v drtivé většině vůči odlišnostem. Ale dobrá, pokusím se. „Hypnosophy“ lze bez jakýchkoli potíží označit za progresivně blackmetalovou desku. Převedeno do názornějších kontur, blackmetalovou intenzitu a riffy doplňují častá sóla, vše oplývá pestrostí a hravostí – vokální stejně jako instrumentální. Zmíněné ingredience pak zastřešuje vysoká rychlost, všudypřítomná energie a touha strhnout, klidně i na první dobrou.
Navzdory pestrosti (snad až hyperaktivitě) Aenaon nekladou vysoké posluchačské nároky. Struktura skladeb je srozumitelná, přestože nesklouzává k odsouzeníhodné předvídatelnosti. Žádné laciné refrény, Aenaon vymýšlejí chytlavé motivy bez přestání, s vytrvalostí hodnou obdivu. Snadný poslech usnadňuje také silná melodičnost doprovázená širokou paletou vokálů. Ty jsou servírovány v duchu celého alba. Krom oné pestrosti je jejich důležitou vlastností znovu jednoduchost, schopnost strhnout okamžitě, avšak – a to připomínám opětovně – nikoli za cenu laciné podbízivosti.
Náladově tíhnou Aenaon mnohem víc než k black metalu k rozšafnému, koketujícímu progu, kde převažuje hravost nad pěstní hrozbou. Doklady lze hledat v instrumentální složce, ještě čitelněji pak ve vokálech. V nich je album šponováno do vod teatrálnosti, do oblasti, která mi je bytostně cizí. Naštěstí je tu nadhled, díky jehož přítomnosti necítím patos, a tudíž se s tím dá žít. K mání jsou zpěvy čisté, ušpiněné, kabaretní, objeví se i punková ledabylost. Nechybí ani ženské vokály, mluvené slovo či zjištění, že Dødheimsgard dokážou silně ovlivňovat. Také nástrojová složka neváhá koketně odpovídat, především upovídaný saxofon, který k Aenaon bude patřit doufejme i nadále. Zde má svůj smysl a nefunguje jen jako vstupenka do klubu vyvolených, kteří to dělají jinak a rádi o tom dávají vědět.
Přestože sedmero skladeb působí uceleně, dojde rovněž na kolísání dynamičnosti a bohužel i zajímavosti. Dvojnásob dlouhá štreka na úplný konec, to nedělává dobrotu. „Phronesis – Psychomagic“ vybočuje, jako jediná nevede za ruku, naopak se vzpouzí. Výsledný efekt je zřejmý, celou dobu projíždíte jako nůž máslem a na závěr vás čeká udolávání ztvrdlého pecnu. Nechce se vám. Pravdou je, že ani závěrečný dílek nepostrádá nápady, ale v kontextu alba jde o nežádanou náladovou změnu, která vyžaduje naprosto rozdílný styl spolupráce. Paradoxně i tak působí novinka ucelenějším a promyšlenějším dojmem než předchůdce. Zákaz vycházení totiž kapela vystavila mozaikovitým útržkům, jež sice „Extance“ pomáhaly v zajímavosti, ale nedělaly jej nerozlepitelně celistvým.
Aenaon plynule pokračují v dosavadní práci a stojí před námi s deskou, která důstojně navazuje také po stránce kvalitativní. „Hypnosophy“ už není překvapením a nevyvolává udivené výrazy obličejového svalstva, ale svou sílu má, překvápko nepřekvápko. Kapela je dějově k nezastavení, rychlost nadále v roli alfy a omegy. Směrem kupředu se posunula práce s vokály, emoce se ještě razantněji vydaly pryč od blackmetalových dogmat. Aenaon pokračují ve výborné formě, přes drobný posun nelapají po dechu a neservírují nápady po troškách.
Na první pětku roku to každopádně nevidím. Rád trpím, pracuji, bádám, nerad si zážitky odnáším zadarmo. Často poté nemohu sáhnout hloub. Byl to případ „Extance“ a u „Hypnosophy“ začínám podobný nedostatek pociťovat taktéž. Čistě osobní problém, nebo slabina světa Aenaon? Popravdě nevím. I proto poslední věty odděluji novým odstavcem, jenž může posloužit ke konfrontaci i uklidnění, že v tom nejste sami.
„Swallow Matewan“ nabízí na poměry split alb docela nadstandardní porci muziky. V tomto případě se totiž nejedná o splitko, kde se dvě kapely spojí na sedmipalcovém vinylu a obě přispějí několika málo minutami hudby, aby byl dodržen formát malého asfaltu. Spojení zámořské formace Torrid Husk s řeckými End patří k těm splitům, které jsou pojaty v epičtějším duchu. Obě skupiny nabízejí něco přes dvacet minut materiálu, takže dohromady se pod vcelku zajímavou malovanou obálkou nachází porce muziky v délce normální dlouhohrající desky.
Vedle toho by možná stálo za zmínku, že vydání „Swallow Matewan“ nebylo ošizeno nejen co do množství obsahu, ale i co do formy. Grimoire Records (jeden ze dvou majitelů labelu se jen tak mimochodem v minulosti podílel na zvukové stránce nahrávek Torrid Husk) totiž do světa pustili CD i audiokazetu a label Arcane Angels pak přidal také dvanáctipalcový vinyl. Má-li tedy někdo zájem, rozhodně nemusí strádat z hlediska absence svého oblíbeného formátu – tedy v případě, pokud zrovna nejste extrémisté, kteří vyžadují pouze pásky pro kotoučák, haha.
Samozřejmě ale stojí za to se zeptat, jestli je „Swallow Matewan“ natolik zajímavé, aby měl člověk mít chuť si to koupit, ať už na jakémkoliv formátu. Jak jistě správně tušíte, přesně tomuhle se na následujících řádcích budeme věnovat – já se pokusím něco vyblít na papír a v ideálním případě si to třeba přečtete. Pojďme na věc!
Jako první se slova ujímají Američané. Torrid Husk mají doposud na kontě jedno album, jednom EP a jeden split s krajany Myopic, tudíž „Swallow Matewan“ je čtvrtým počinem, pod nímž je kapela podepsána, což mimo jiné znamená, že právě oni jsou na nahrávce tou méně zkušenou formací. Metal-Archives u nich hlásí vtipnou škatulku depressive sludge (což je ovšem furt lepší než nějaká smyšlená sračka, kterou si Torrid Husk napsali na Facebook), ale v případě tohoto splitu bych byl s takovým pojmenováním trochu opatrnější. Asi bych se nehádal do krve, pokud by mi někdo tvrdil, že tam lze vliv sludge tu a tam zaslechnout, přesto dle mého hraje hlavní roli black metal. Sice zdaleka ne ortodoxní devadesátky, ale však všichni víme, že tento žánr může nabývat rozličných podob.
Trochu nerozhodný jsem však co se kvalit vlastní hudby týče. Torrid Husk nehrají vůbec špatně a formálně je to vlastně dobré. Skupině nelze upírat, že některé nápady jsou kvalitní a že zjevně vládne schopností víceméně smysluplně složit skladby i relativně delšího rázu (zde se pohybují v rozmezí od šesti do osmi minut). Jenže subjektivně mě jejich produkce nedokázala zasáhnout, a i když proti ní nemám žádných konkrétních výtek, prostě mi to nic moc nedalo a necítím „to“ tam. Ve snaze přijít tomu na kloub jsem navíc po nějaké zjistil, že se mi dvacetiminutovka Torrid Husk dost ohrála, aniž by došlo k onomu kýženému prozření, a nadto se mi mnohé motivy začaly poněkud zajídat. To se týká zejména baskytary, přestože by jinak šlo ocenit, že je v mixu hezky slyšitelná. Některé momenty jsou možná vcelku příjemné, to nepopírám, ale zdaleka to nestačí k tomu, aby mě Torrid Husk při dnešní konkurenci zaujali jakkoliv výrazněji nebo abych měl po poslechu „Swallow Matewan“ potřebu jít zkoumat starší tvorbu.
Zato řečtí kolegové mě zaujali o něco víc. Ale to při pohledu na sestavu End není zas takovým překvapením, jelikož zde působí ostřílení borci. Strunné nástroje obstarává bývalý člen Enshadowed, za bicími sedí John Votsis z Ravencult, Thou Art Lord a donedávna i Dodsferd, zatímco současným americkým zpěvákem není nikdo jiný než Aaron Carey z Nechochwen, které jste jistě všichni zaznamenali nejpozději v loňském roce s deskou „Heart of Akamon“.
Středobodem strany End je více jak jedenáctiminutová kompozice „Virga“. Ta se zpočátku rozjíždí trochu „cheesy“ pasáží, ale po dvou minutách přijde krátký předěl, od něhož už se skladba začne odvíjet o poznání zajímavěji. End dokážou budovat příjemné napětí i atmosféru, a i když „Virga“ až do svého konce projde ještě několika proměnami (aby také ne při takové stopáži), kvalitativní laťku už se daří držet nahoře a jedná se o výborný poslech. Velmi dobře pokračuje i další „Existential Litany“, která se již odklání od black metalu a působí mírně experimentálnějším dojmem. Smysl mi to ale dává a vlastně by to klidně mohlo být i delší než dvě minuty, protože takhle „Existential Litany“ působí spíš jako předěl k finální „Winter“, což je ve skutečnosti předělávka od kultovní crust/punkové smečky Amebix. Abych byl ale upřímný, tak předlohu bych v tom tedy nepoznal, ani kdyby mě mučili, a pokud bych si danou informaci nepřečetl, ani by mě nenapadlo, že je to předělávka a navíc zrovna od Amebix. Vnitřně to tedy beru spíš jako další song End, a jestli to vezmete stejně, pak se vám dostane důstojného zakončení celé nahrávky.
„Swallow Matewan“ ve finále není hloupé splitko. End jsou dobří a jejich strana je zajímavá. Torrid Husk mě zaujali méně, ale do jisté míry to může být čistě jen subjektivní záležitost, protože jistou kvalitu Američané také mají. Navíc si cením i toho, že z muziky (obou skupin) mám podobné pocity jako z přebalu „Swallow Matewan“, což je věc, která člověka potěší snad vždy.
Nakonec bych to uzavřel svou odpovědí na otázku, již jsem vyřkl výše někde zkraje recenze. „Swallow Matewan“ určitě není tak dobré, abych byl ochoten platit šílenou dopravu z Marylandu, kde sídlí Grimoire Records, protože poštovné na Bandcampu vychází dvakrát dráž než samotné CD (u MC rovněž). Pokud bych ale na splitko narazil v nějakém evropském distru za rozumný peníz (což cena sedmi amerických dolarů, kolik si říkají Grimoire za CD, po mém soudu splňuje), nakonec bych si to klidně vzal. Protože prostě proč ne, minimálně tu stranu End si nejspíš ještě někdy pustím.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 30.4.2016 Label: Iron Bonehead Productions
Hrací doba: 16:06
Odkazy: –
Ithaqua je sice nová skupina v tom smyslu, že nefunguje příliš dlouho, ale rozhodně není nová v tom smyslu, že by snad byla moderní a její hudba byla současná. V tomto ohledu je to přesně naopak, jelikož Ithaqua páchne starobou a tradicemi nejstaršího helénského black metalu. Kapelu tvoří dvojice řeckých muzikantů, kteří spolu hráli již v několika projektech (tím nejznámějším – resp. tedy jediným, o němž jsem já slyšel – je Caedes Cruenta). Jedním z této dvojice pak je současný baskytarista Kawir.
Ithaqua v loňském roce vydali MC demosnímek „Initiation to Obscure Mysteries“, na nějž letos navázali sedmipalcem „The Black Mass Sabbath Pulse“. Letošní EP přináší dvě nové skladby a také o poznání menší porci hudby v porovnání s půlhodinovým demíčkem. Na „The Black Mass Sabbath Pulse“ se totiž nachází jen 16 minut muziky. Tak se pojďme podívat, jestli za to těch 16 minut stojí…
Co přesně tedy od Ithaqua čekat? To je vcelku jednoduché – myslete na kapely jako Varathron či Rotting Christ, konkrétně tedy na rané kousky z jejich diskografií. Ithaqua jdou proti proudu času a svou tvorbou míří do hloubi 90. let, do časů alb jako „His Majesty at the Swamp“ či „Thy Mighty Contract“. Těšte se tedy na syrový black metal s majestátními momenty, z nichž pramení ona pověstná helénská atmosféra.
Tenhle retro výlet v podání Ithaqua má ovšem jednu nevýhodu a zpátečnictví to není. Nijak mě netrápí, že vlastní forma je ve své podstatě docela jednoduchá. Vadí mi však, že Ithaqua jdou v té jednoduchosti tak daleko, až jsou některé riffy regulérně jalové a primitivní. Což o to, primitivnost sama o sobě nemusí být myšlena v negativním slova smyslu – naopak, v jistém ohledu to může plus, protože to podpoří animálnost, jaká k takovémuhle black metalu jaksi patří. Zde je ovšem primitivnost myšlena v tom nelichotivém smyslu.
Zejména v úvodním titulním tracku „The Black Mass Sabbath Pulse“ mi některé riffy přijdou až zbytečně ohlodané na kost a bez jakékoliv snahy zahrát cokoliv nad rámec úplně základního kytarového hoblování. Dvojka „Walpurgis, The Flight of Spectral Witches“ z toho naštěstí vychází o něco lépe, byť i zde je několik pasáží, z nichž jsem se na prdel úplně neposadil. Naopak lze v obou písních pochválit atmosférické motivy, jelikož plíživé tóny kláves v pozadí nebo dokonce tympány (?) v závěru titulního songu fungují velice dobře. Stejně tak je nutno dodat, že ani to blackmetalové rouhání není v podání Ithaqua špatné skrz naskrz, kritika míří jen vůči nějakým konkrétním momentům. V jiných se totiž daří vyvolávat ducha starých Rotting Christ docela obstojně.
Mé pocity jsou ve finále trochu rozporuplné. Rozhodně nemohu výskat nadšením, ale v jistém ohledu je mi počínání Ithaqua sympatické i navzdory zmiňovaným neduhům. Asi bych to ukončil prohlášením, že k „The Black Mass Sabbath Pulse“ se již vracet nebudu, ale jméno kapely si zapamatuji a případné další počiny nejspíš zkusím.
Upřímně mám docela rád takové ty tajemné projekty, o nichž nelze dohledat příliš informací. A tím rozhodně nemám na mysli takovou tu pseudo anonymní okázalou pózu typu Ghost (a to říkám, i když mě ta kapela baví); spíš jsem mluvil o skutečném podzemí, kdy prostě víte jméno kapely, občas zemi původu a jinak lautr nic. K mání je jenom muzika. Goetic Equivalent patří také k takovým. S výjimkou toho, že zemí původu je Řecko, toho příliš dohledat nejde… nebo přinejmenším mně se to tedy nepodařilo. Když se k tomu přidala výborná obálka a příslib black metalu, tak jsem začal být docela zvědavý, co to bude zač…
Než se pustíme do vlastní hudby, zastavme se ještě na chvilku u pár formálních drobností. Tento eponymní počin Goetic Equivalent je dlouhohrajícím debutem projektu, a pokud je mi známo, tak předtím ani potom se (aspoň zatím) jakékoliv jiné nahrávky neobjevily. Proč říkám i potom? Jednoduše proto, že tohle album není žádná novinka. Počin totiž původně vyšel již v dubnu 2014 v digitální podobě. Zhmotnění na fyzickém nosiči se deska dočkala až letos, takřka přesně o dva roky později, a to na audiokazetě. Což je také ten zlomový moment, díky němuž jsem se ke Goetic Equivalent dostal i já.
Řekové (anebo Řek… kdo ví) hrají hrubší a špinavější black metal, který mi hudebně (zvukově už méně) trochu připomíná Mayhem na „De mysteriis dom Sathanas“ v animálnější formě. Sem tam se sice na nahrávce objeví i letmý vliv death metalu, ale vesměs se jedná jen o drobnosti; ta hlavní inspirace je myslím docela zjevná. To by v zásadě samozřejmě nemusel být problém, kdyby debut Goetic Equivalent dokázal posluchače strhnout, což se, co se mě týče, tak úplně nepovedlo.
Z desky je vcelku zřejmá snaha a vytvoření ošklivého díla, které nebude patřit k odpočinkovým poslechům. Výsledek však, zdá se mi, zůstal stát tak na půl cesty ke svému cíli. Nacházejí se zde dobré momenty s patřičně zvěrskými riffy, což lze Goetic Equivalent rozhodě přičíst k dobru. Celkově vzato mi ovšem k úplnému pohlcení cosi schází. Svým způsobem se jedná o poměrně zajímavou věc, bohužel však ne až tak zajímavou. Z jistého úhlu pohledu si to kapela trochu kazí i sama, když třeba na kvalitně vystavěný kus „Psychonaut“, v němž se nehezké pomalejší momenty střídají s výbuchy nekompromisní sypací agrese, navážou s „Illuminatory Index“, která začíná odpichovým, skoro až chytlavým riffem.
Kolem a kolem tu jistý potenciál určitě je. Počin má svoje mouchy, ale pokud někdy zaregistruji vydání dalšího počinu, asi si jej ze zvědavosti poslechnu, jelikož u Goetic Equivalent cítím nějaké rezervy, po jejichž naplnění by mohlo jít o slušný blackmetalový hnus. V současné době to však na vynášení do nebes není a kecy o veledíle, jak jsem se dočetl v jedné zahraniční recenzi, na místě vážně nejsou.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 12.2.2016 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. In nomine dei Nostri
02. זה נגמר
03. Ἐλθὲ κύριε
04. Les litanies de Satan (Les fleurs du mal)
05. Ἄπαγε Σατανά
06. Του θάνατου [Nikos Xylouris cover]
07. For a Voice Like Thunder
08. Konx om pax
09. देवदेवं
10. The Four Horsemen [Aphrodite’s Child cover]
11. Lok’tar Ogar [bonus]
Rotting Christ si sami na sebe upletli bič – v jednu chvíli prostě byli až příliš dobří. Se „Sanctus Diavolos“ z roku 2004 chytili cosi jako druhý dech, který následně pokračoval dalšími dvěma excelentními nahrávkami „Theogonia“ (2007) a „Aealo“ (2010). Navázat na takový albový triumvirát samozřejmě není jen tak nějaká sranda, protože ta laťka skutečně nebyla nastavena nízko, a hned následující počin „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ z roku 2013 to poznal na vlastní kůži, jelikož – přinejmenším já mám z toho takový pocit – byl mnohými přijat trochu chladněji díky argumentu, že minule to bylo lepší.
Stejný osud, zdá se, potkal i na letošní novinku „Rituals“, která od svého vydání taktéž sklízí poměrně rozporuplnější reakce, s nimiž jsou někteří nadšeni, jiní už o poznání méně. Tím pádem stojí za to se zeptat, zdali si „Rituály“ něco takového zaslouží. Mám-li mluvit za sebe, nejsem si tím úplně jistý – někdy bych řekl, že ano, někdy bych řekl, že ne. Hodně záleží na tom, jaká pasáž na desce zrovna hraje…
Abychom to měli z krku, tak hned na rovinu – ano, srovnáme-li „Rituals“ s novější tvorbou Rotting Christ, určitě zde najdeme hned několik lepších desek. Bezesporu výše zmiňovaná trojice „Sanctus Diavolos“, „Theogonia“ a „Aealo“, také „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ myslím bylo o chlup lepší. Nicméně, i přesto „Rituals“ obecně vzato nepovažuji za špatnou nahrávku – ať už v dalších řádcích padne cokoliv, svůj standard si tahle řecká parta v čele s bratry Tolisovými stále drží a tento standard v jejich případě není malý.
Určitě se nedá tvrdit, že by snad Rotting Christ na „Rituals“ postrádali nápady anebo že by s nimi vyloženě šetřili. Vlastně je deska prošpikovaná poměrně solidním množstvím povedených momentů, mezi něž já v tomto případě řadím především ty, které se nesou v epičtějších náladách a v nichž to Řekové tlačí do atmosféry – takové jsou skutečně výborné. Právě tohle mě na současných Rotting Christ hodně baví, a když to helénská parta vybalí, tak to pořád funguje přímo parádně a já se nepokrytě bavím.
Na druhou stranu, jakkoliv mám k Rotting Christ úctu a jejich tvorbu mám docela rád, nelze zastírat fakt, že se na „Rituals“ nacházejí i pasáže, které jsou regulérně slabší. Poslouchatelné? Bezesporu stále ano. Dokonce i v takových chvílích je v tom stále cítit ten charakteristický rukopis Hnijícího Krista, což také samozřejmě není k zahození, ale občas to prostě nemá takové kule a je znát, že by tyto momenty ještě stály za nějaké to domyšlení.
Leckdy se pak tyto dva extrémy – tedy od výtečných pasáží k těm slyšitelně slabším – střídají i v rámci jednoho songu. Jako nejhezčí příklad těchto skoků mi připadá třetí „Ἐλθὲ κύριε“, jejíž sloky jsou prostě… na poměry Rotting Christ tuze obyčejné. Dá se to poslouchat, ale jednoduše to posluchače nechá dočista chladného. To, co však tuhle skladbu drží nad vodou, je jednoznačně výtečný majestátní refrén, v němž epická nálada propukne naplno a ze vteřiny na vteřinu jsou to přesně ti Rotting Christ, jaké chci já osobně slyšet. Kytarové sólo je rovněž úplně v klidu a pozorné ucho potěší i etno prvky v pozadí těsně před sólem; jenže ty sloky jsou tak slabé, že takový potenciální hit jednoduše degradují. Nicméně, někde skladbu nedokáže vytáhnout ani snaha o rituálnější náladu, což je případ třeba „Ἄπαγε Σατανά“. V jádru je ten nápad, s nímž Rotting Christ tuhle píseň vystavěli, vlastně dobrý, avšak první půle poněkud pokulhává a je to až vygradované finále, kvůli němuž se vyplatí nepřeskakovat.
Obecně se mi zdá, že „Rituals“ – podobně jako „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, jen tak mimochodem – postrádá jednoznačné hity. Nějakou tu vyslovenou šlehu, jíž byla třeba „Athanati Este“ na „Sanctus Diavolos“ nebo „Keravnos Kivernitos“ na „Theogonia“. Na takové se zdánlivě snaží aspirovat třeba „In nomine dei Nostri“ či „For a Voice Like Thunder“, což jsou tracky úplně v pohodě, ale na ty jmenované echt pecky prostě nemají a v jádru se nejedná o nic jiného než standardní kousky od Rotting Christ posledních let, jakkoliv se to stále poslouchá příjemně, o tom žádná. A když už Řekové přijdou s nějakou povedenou skladbou („זה נגמר“, „देवदेवं“), jedná se o ty atmosféričtější věci vhodné spíš k domácímu poslechu anebo covery („Του θάνατου“, „The Four Horsemen“).
Když někdo bude tvrdit, že Rotting Christ na „Rituals“ nejsou diplomaticky řečeno ve vrcholné formě, nebudu proti tomu mít protiargument – ona je to totiž pravda, protože skutečnost, že Řekové mají ve svém portfoliu už i mnohem silnější nahrávky, je dle mého názoru nesporný. Na druhou stranu, mě osobně to pořád baví. Jasně, na rovinu říkám, že zpětně bude sahat po jiných kouscích z diskografie téhle stálice helénského black metalu, ale i u „Rituals“ jsem teď těch pár poslechů dal s chutí.
Druhý pohled (Kaša):
Vlastně ani nevím, jak začít. Byl jsem totiž skálopevně přesvědčený, že v souvislosti s „Rituals“ řeckých neznabohů Rotting Christ budu mluvit o albu, které prodlužuje sérii skvělých alb, již tahle parta započala nejpozději na „Theogonia“ z roku 2007, což je placka, díky které jsem se k Rotting Christ dostal. Správně chápete, že bych takhle nezačínal, kdyby s „Rituals“ bylo všechno v pořádku přesně tak, jak jsem to taky čekal.
Papírově je novinka silným představitelem aktuální formy Rotting Christ, ovšem při poslechu jsem se nedokázal zbavit dojmu, že poslouchám unavenou kopii (byť je „Rituals“ co do obsahové formy rozmanitější počin) předešlých děl a místo barevnosti na mě dýchá spíš jen šeď, která má do silnou atmosférou a skvělými nápady nacpaných předchůdců daleko. Na jednu stranu se mi líbí, že „Rituals“ dostává svému jménu a některé z písní znějí opravdu mysticky a tajuplně, což je případ druhé „זה נגמר“ či „देवदेवं“, které i přes táhlou rytmiku baví. Na tu druhou je však nutno říct, že pokusy o folkově epické nálady nad vcelku nudnými kytarami získává „Rituals“ pachuť nepříjemně repetivivní nahrávky.
Rotting Christ se nedaří udržet napětí hned v několika písních, které svým zaměřením připomínají „זה נגמר“ a které mi znějí spíš jako nějaké nepovedené experiementy. Mluvím teď hlavně o předlouhé „Konx om pax“, zbytečné výplni „Ἄπαγε Σατανά“ a „Ἐλθὲ κύριε“ s hostujícím vokálem, jenž z této skladby dělá pro mě takřka neposlouchatelnou záležitost. Zrovna v posledním případě je to ovšem škoda, protože majestátní refrén se mi naopak líbí dost. „Του θάνατου“ je další z nevyrovnaných záležitostí, jíž ta náklepová sloka posílá do věčných lovišť ještě předtím, než se Rotting Christ pustí do epického refrénu.
Z takových těch klasičtějších písní, díky jejichž kombinaci s etničtějšími kusy nezní „Rituals“ tak soudržně, jak by mělo, se mi líbí „For a Voice Like Thunder“ a skvělá atmosférická záležitost „The Four Horsemen“, což je předělávka z kuchyně Aphrodite’s Child. U toho zbytku nevím, co přesně si myslet, protože tam, kde Rotting Christ minule překvapovali nápady, valivostí a atmosférou, tak aktuálně jako by neměli co nabídnout a znějí, jako kdyby tápali na místě a snažili se to zakrýt jakýmsi uměleckým závojem halícím aktuální placku do záhadné mlhy.
Osobně si radši ujíždím na Rotting Christ s jejich primitivně přímočarou skladatelskou formulkou z „Aealo“, takže možná i proto na mě „Rituals“ nezapůsobilo a je na mě až příliš sofistikovaný pokus o něco víc. Ve všech ohledech jej však vidím jako zklamání a pořádný držkopád z magických výšin někam do hlubin průměrnosti. Byť z té průměrnosti vyčnívají díky vlastnímu ksichtu.
Je to pouhý rok, co se řečtí veteráni Varathron blýskli excelentní deskou „Untrodden Corridors of Hades“. V jejím rámci tahle zkušená smečka okolo zpěváka Stefana Necroabyssiouse stvořila prvotřídní materiál s výtečnou helénskou atmosférou, kterou umocňovaly skutečně brilantní nápady. Ne nadarmo jsem na tohle album před nějakými těmi měsíci sepsal poměrně nadšenou recenzi – a i s ročním odstupem mohu s klidným srdcem prohlásit, že byla zcela oprávněná, jelikož „Untrodden Corridors of Hades“ si s chutí pořád sem tam pustím. Když nic jiného, tak skladby jako „Kabalistic Invocation of Solomon“ nebo „Death Chant“ jsou síla jako prase a skutečně stojí za to se k nim pořád vracet.
Na druhou stranu, po takovéhle skvělé nahrávce mají Varathron sakra na co navazovat. S oním navazováním však Řekové příliš dlouho neotáleli a jen rok po „Untrodden Corridors of Hades“ se opět hlásí ke slovu s dalším počinem, byť se tentokrát nejedná o záležitost dlouhohrajícího rázu. „The Confessional of the Black Penitents“ je totiž jen minialbum, jehož přebal – to jen tak pro zajímavost – zdobí obraz „L’onda“ od švýcarského malíře Carlose Schwabeho (1866-1926).
„The Confessional of the Black Penitents“ na první pohled disponuje poměrně ambiciózní stopáží na ípkové poměry – trvá totiž celých 40 minut. Počin je ovšem rozdělen na dvě části, z nichž mně osobně připadá zajímavá jen jedna. Tu tvoří úvodní tři písně a zároveň úvodních bezmála 20 minut. Jedná se totiž o zbrusu nové kompozice. Tyto zcela evidentně navazují na styl „Untrodden Corridors of Hades“, takže po rituálním titulním intru následují dva rozmáchlé kusy, jež představují helénský black metal v jeho plné síle. Opětovně nechybí mocné epické melodie a zhmotnělá mystická atmosféra této jihoevropské země. Nicméně i navzdory tomu, že jsou obě písně obecně vzato výtečné a obsahují velice povedené momenty, musím přece jenom říct, že na úroveň vrcholných věcí z „Untrodden Corridors of Hades“ jim ještě cosi schází. Přesto se mi to i tentokrát líbí, baví mě to a dle mého názoru to jistě stojí za poslech.
Oproti tomu druhá půle „The Confessional of the Black Penitents“ mi již přijde poměrně nezajímavá. Jedná se totiž o živé záznamy čtyř starších písniček. Svoje příznivce si to asi najde, ale já jsem živákům nikdy nepřišel moc na chuť, takže i tohle jde tak trochu mimo mě a subjektivně to vnímám spíše jako docela zbytečný bonus ke třem novým skladbám. Popravdě řečeno jsem si to vlastně poslechnul jen asi dvakrát kvůli recenzi, protože bez ní bych to rovnou okázale ignoroval, a dál už jsem na to dlabal a poslech končil po dohrání třetí „Utter Blackness“. Každopádně, zvukově je to v pohodě, samotná muzika je samozřejmě parádní, ale jaksi nevidím žádný důvod k tomu, proč bych měl upřednostnit tyhle živé verze před studiovými originály, tím spíš když jsou takto vytrženy z albového konceptu. Ale jak říkám, vnímám to spíš jako bonus, takže to moc neřeším…
Země: Řecko Žánr: death / black metal Datum vydání: 7.11.2014 Label: Nuclear War Now! Productions
Tracklist:
01. Of Morbid Existentialism & Unholy Sorrow
02. Sons of Fire & Brimstone Levitate!
03. My Hermetic Quest for Thy Blackest Temple
04. Darkness Impenetrable
05. Erect Bloodstained Totems
06. At the Antipodes of Chastity (Hail the Sons of Cain)
07. I Die Therefore I Exist
08. Charon’s Ride Over Wasteland
09. Der grausame Aspekt der menschlichen Wirklichkeit
10. Aiwass Arisen
Promo fotky Embrace of Thorns jsou sice trošku vtipné, ale i tak jsem se na poslech nejnovějšího alba téhle řecké smečky relativně těšil – přestože nesoudná vizuální prezentace bývá jednou z věcí, které mě obvykle dokážou od poslechu úspěšně odradit a přestože jsem jméno těchto neznabohů až doposud neznal. Nicméně, helénský black metal mám obecně vzato v docela solidní oblibě a navíc se v Embrace of Thorns angažuje bubeník (zde působící pod nádherným pseudonymem Nuctemeron Bestial Ravisher of the Divine Harmony) z Burial Hordes, jejichž poslední fošna „Incendium“ se mi poměrně líbila, a také ze skvělých Heretic Cult Redeemer. A aby toho nebylo málo, hrají zde i další borci z řeckých formací, jejichž jména mi neznámá nejsou (z toho, co jsme zde už někdy recenzovali, lze zmínit War Possession), a v minulosti se zde mihnul i člen Dead Congregation. A to už je vcelku ucházející portfolio.
Kromě toho ve prospěch očekávání slušné úrovně hraje i dostatek zkušeností Embrace of Thorns – Řekové totiž stihli vzniknout ještě v 90. letech a vyjma početné řádky neřadových nosičů mají na kontě i čtveřici dlouhohrající záseků. A právě na ten poslední, jehož název zní „Darkness Impenetrable“, si v dnešní recenzi posvítíme.
Předně je ale nutné zlehka poupravit stylovou škatulku, kterou jsem výše nahodile zmínil. Ono je totiž trochu zavádějící nazývat Embrace of Thorns prostě black metalovou kapelou, jelikož na „Darkness Impenetrable“ hraje nezanedbatelnou roli i další extrémně metalový žánrový chlípník s krycím jménem death. A to do takové míry, že bych se skoro nebál Embrace of Thorns označit jako death / black metal, nikoliv black / death metal, čili vlastně říct, že death metal má mírně navrch, ačkoliv prezentace, stylizace i rouhačsky-okultní textová stránka spadají spíše do black metalového hájemství.
Anebo by to šlo ekvivalentně vyjádřit i tak, že je ten black metal v podání Embrace of Thorns hodně hrubou a neurvalou zběsilostí, což je z jistého úhlu pohledu možná i hezčí definice, neboť tahle nám zároveň říká, jak „Darkness Impenetrable“ ve skutečnosti zní. Z muziky Embrace of Thorns smrdí na sto honů špína a uctívání starých pořádků – což se ostatně dalo vcelku očekávat, když je pod vydáním „Darkness Impenetrable“ podepsána firma jako Nuclear War Now! Productions, u níž by bylo bláhové očekávat něco jiného než kurevsky zlý metal.
Je tedy asi zřejmé, že o nějakou vysloveně originální věc u Embrace of Thorns nepůjde. Nicméně i tenhle druh skupin, které vás na místě umlátí svými nábojovými pásy a tunou pyramid za rouhačství, když před nimi zmíníte, že klávesy v metalu taky občas nemusejí být špatné, mají jisté kouzlo. Samozřejmě to neplatí ve všech případech, ale s klidem mohu prohlásit, že zrovna v případě Embrace of Thorns to dle mého skromného názoru platí. Řekové vlastně nepředvádějí nic výjimečného nebo unikátního a „Darkness Impenetrable“ rozhodně není deska bez chyby, ale ta atmosféra, jež z muziky Embrace of Thorns vyvěrá, je opravdu dokonale hnusná a zlá – a to takovým způsobem, že na tom kapela těch necelých 40 minut s naprostým přehledem utáhne.
Minulá věta – konkrétněji tedy ta poznámka o atmosféře a jejím vyznění – byla důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát, protože přesně tohle je tím důvodem, proč stojí za to si „Darkness Impenetrable“ poslechnout. Že je to docela málo? Pro někoho možná ano, ale mně osobně to v tomto konkrétně tady ke spokojenosti stačí, jelikož ten hnus je prostě parádní. Ono co si budeme nalhávat… o samotných skladbách toho zas tolik k povídání není, protože díky té jednotně špinavé auře poměrně splývají (ačkoliv při pozorném poslechu se rychle ukáže, že bezhlavé hoblovačky to taky nejsou), ale i tak to má takovou sílu, že mě „Darkness Impenetrable“ prostě baví mnohem víc, než bych sám čekal. A tím pádem to za sebe rozhodně mohu doporučit k propláchnutí ušního ústrojí. Jestli zrovna hledáte nečistý a nekompromisní black / death (anebo death / black?), který se s ničím nesere, ale primitivní také není, tak tady máte kandidáta.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 15.3.2015 Label: Floga Records
Tracklist:
01. Cosmic Nightmare
02. Symphony des gravens
03. Adoration of Darkness
04. Eosforou katavasis
05. Visions of the Misty Night
06. Order of Dogblood
07. Mater tenebrarum
08. Virgin Blood
09. The Chariot of Emperor
Na první pohled by se snad i mohlo zdát, že dnes budeme mít co do činění s nějakou začínající smečkou. Ostatně, svědčí tomu i fakt, že Katavasia vznikli teprve v loňském roce a letos na jaře vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Sacrilegious Testament“. Jenže chyba lávky! Za Katavasia totiž nestojí žádní zelenáči, ba právě naopak. Nebál bych se říct, že se v tomto projektu dohromady sešla smetánka řecké black metalové scény…
U formace jako Katavasia prostě nelze vynechat povídání o tom, kdo zde hraje, protože to je jednoduše sestava jako kráva. Když jsem na jméno kapely narazil poprvé, tak jsem tyto okolnosti neznal, ale jakmile jsem zjistil pravdu, okamžitě mě „Sacrilegious Testament“ začalo setsakra zajímat. Tak pojďme na věc…
Mikrofonu se neujal nikdo jiný než Stefanos Karasavvas známější spíše pod jménem Necroabyssious – veterán řecké metalové scény, má vlastní label, fušuje do novinařiny, kdysi se mihl v Kawir, ale hlavně je to lídr nikoho menšího než Varathron (jejichž je posledním aktivním zakládajícím členem). Kytary se ujal další velmi činorodý člověk Astrous, jenž rovněž vlastní label (a co je zajímavé – kazetový), věnuje se designu a v neposlední řadě hraje v Aenaon a od nedávné doby se angažuje v dalším novém projektu Agos. Druhou kytaru a baskytaru obsluhuje Achilleas C., jenž hraje ve dvou již jmenovaných skupinách – Varathron a Aenaon. Ještě nemáte dost? Inu, pokračujme. Klávesy dostal v Katavasia jistý Haris, což není nikdo jiný než jeden ze tří členů Hail Spirit Noir alias jedné z nejzajímavějších skupin, které se z řeckého black metalového rybníčku za poslední roky vynořily. Sestavu pak uzavírá co do věhlasu asi nejmenší bourák, bubeník Foivos, jenž aktuálně působí v Agnes Vein. A to ani nemluvím o tom, že jako hosté se mihnou i Sotiris Vayenas ze Septicflesh (kytara ve „Virgin Blood“) a Sakis Tolis z Rotting Christ (zpěv v „The Chariot of Emperor“).
Jistě sami uznáte, že takovéhle složení muzikantů se neschází hned tak každý den. Jenže co si budeme povídat, silná sestava budí i velká očekávání a zrovna od spojení členů kapel Varathron, Aenaon a Hail Spirit Noir jsem toho já osobně čekal skutečně dost. Nicméně mohu hned z fleku prozradit dobrou zprávu – „Sacrilegious Testament“ je vážně skvělou nahrávkou, jež jménům svých tvůrců v žádném případě nedělá ostudu. A to u podobných „superskupin“ určitě není automatickým pravidlem, protože se v minulosti objevilo hned několik příkladů, kdy to mělo být papírově silné, ale realita jaksi pokulhávala (jako na jeden z nejkřiklavějších případů si vždy okamžitě vzpomenu na Ov Hell, kdy to byli Norové, kdo dal dohromady hvězdnou black metalovou sestavu, až z toho oči přecházely, ale nakonec z toho vylezl takový rozpačitý a ničím nevýrazný průměr). Tohle se však naštěstí netýká Katavasia, protože tenhle projekt si smysluplnost své existence bez sebemenších problémů obhájil hned na první pokus.
Nechci zase tvrdit, že snad „Sacrilegious Testament“ překonává vše, co kdy výše jmenované kapely natočily, to jistě ne – ostatně, Varathron, Aenaon i Hail Spirit Noir mají na kontě několik excelentních počinů, jež nelze pokořit jen tak lehce. Nicméně i tak si dovolím prohlásit, že se s nimi debut Katavasia může mnohdy srovnávat – a to i navzdory tomu, že sám o sobě je trochu jinde než tvorba zmiňovaných formací.
Ačkoliv… je a není trochu jinde. Ono totiž zase nelze říct, že by se pánové v rámci Katavasia vrhli do nějakých úplně odlišných vod. Na „Sacrilegious Testament“ je stále znatelně cítit, kdo že to nahrál. Na desce tím pádem zcela jistě uslyšíte takový ten typický oldschoolový helénský black metal, mezi jehož čelní představitele patří právě Varathron – aby také ne, když do mikrofonu huláká sám Necroabyssious. Zároveň je však počin vybaven i lehkým nádechem black metalové progrese z vod Aenaon a navrch se tu a tam objeví i náznak avantgardy ve stylu Hail Spirit Noir. Druhé dva zmiňované vlivy jsou však spíš takovým kořením, byť i to se na výsledném dojmu ze „Sacrilegious Testament“ podílí nezanedbatelnou měrou. Kdybych měl ovšem zvolit, ke které z domovských stájí mají Katavasia nejblíže, ukázal bych přece jen na Varathron.
Tak či onak, hlavní je fakt, že je „Sacrilegious Testament“ super deska. Katavasia na ni narvali úctyhodné množství parádních riffů a společně s nimi diktuje hlavní ksicht nahrávky ještě Necroabyssious se svým charakteristickým hrubým řevem. Tento recept pak Řekové zalili střídmě dávkovanými, avšak v drtivé většině případů bravurními kytarovými melodiemi (třebas hned v úvodním válu vytáhnou „Cosmic Nightmare“ jednu vážně odzbrojující. Do toho odněkud zezadu vystupují ještě klávesy, jež na nahrávce v žádném případě nemají hlavní slovo, ale přesto je tam v pozadí cítíte – jinak řečeno, odvádějí takovou tu černou práci, kdy výslednému dojmu notně pomáhají, ale nejsou moc na očích (resp. uších). Nicméně tu a tam se také dostanou ke slovu a umějí toho obratně zužitkovat, jako je tomu kupříkladu v předposlední „Virgin Blood“, která je pro mě možná úplným vrcholem celého „Sacrilegious Testament“. Rytmika rovněž nezaostává, ač žádné velké vylomeniny nepředvádí… hraje spíše účelně, nikoliv však nudně. A když nic jiného, i ta baskytara je na nahrávce hezky slyšet.
K tomu už stačí přidat jen fakt, že celá devítka skladeb působí vyrovnaným dojmem. Sice jsem výše nazval „Virgin Blood“ vrcholem, ale nenechte se zmýlit, protože žádný song tu není navíc. Počin drží pohromadě, ale zároveň není jednotvárný, protože Katavasia zvládnou v pravou chvíli vytáhnout i velice poutavá, folklórem zavánějící intermezza „Eosforou katavasis“ a „Mater tenebrarum“, anebo se rovnou blýsknout osmiminutovým opusem „The Chariot of Emperor“.
A když tohle všechno sečtu dohromady, vychází mi z toho, že mám před sebou jedno z doposud nejvýraznějších black metalových alb letošního roku. Možná, že mě „Sacrilegious Testament“ sebralo trochu víc, protože mě řecká black metalová scéna vždycky hodně bavila a mám ji rád, ale nemůžu si pomoct – jsem z debutu Katavasia nadšen. A upřímně doufám, že s takhle excelentním matrošem Řekové vyrazí i koncertovat a také že se Katavasia nestane jen jednorázovou záležitostí, jelikož tohle by si podobně kvalitního nástupce bezesporu zasloužilo.
