Země: Řecko Žánr: EBM / dark electro Datum vydání: 19.5.2015 Label: Infacted Recordings
Tracklist:
01. Coat of Arms [Sabaton cover]
Quest for The Golden Fleece: A Heroic Epos in Five Acts
02. Act I: Epos of the Argonauts
03. Act II: The Clashing Rocks
04. Act III: Slain of the Hydra
05. Act IV: Medea’s Threnody
06. Act V: The Death of Talos
07. Anthropophagus [feat. Black Altar]
08. Invertebrate Terror
09. Cosmic Key
10. Coat of Arms [German Version feat. Endanger; Sabaton cover]
11. Act I: Epos of the Argonauts [Italodisco Remix By Syrian]
S muzikou řecké EBM smečky PreEmptive Strike 0.1 jsem se poprvé zevrubněji setkal prostřednictvím loňského EP „Pierce Their Husk“, z něhož jsem byl – nebál bych se říct – takřka nadšen i navzdory jeho povaze. Obecně jsem totiž nikdy nebyl fanouškem remixů a remixových počinů obzvláště… já vím, že se to na téhle scéně hodně praktikuje, ale jednoduše mě příliš nerajcuje představa poslouchání jednoho songu v padesáti různých úpravách – osobně si vždy vystačím s originální podobou skladby, která mě beztak skoro vždy baví nejvíce. Možná do toho časem dorostu a změním názor, ale zatím to vidím takhle. Nicméně i navzdory tomuto přístupu mě „Pierce Their Husk“ docela složilo, ačkoliv bylo postaveno především na remixech, jelikož to byla skvělá agresivní jízda.
Tak či onak, výsledek byl takový, že jsem si jméno PreEmptive Strike 0.1, jež kolem mě do té doby jen zdálky kroužilo, aniž by se naše cesty proťaly, zafixoval a jal jsem se prozkoumávat starší tvorbu a v neposlední řadě také čekat na další studiovou fošnu. Její název zní „Epos V“ a vyšla v květnu… a oč víc jsem na ní byl zvědavý, o to víc jsem nakonec narazil.
Starší alba PreEmptive Strike 0.1 jsou dobrá… s předcházejícím „T.A.L.O.S.“ jsem sice měl zčásti stejný problém, jaký mám v mnohem větší míře i s „Epos V“, nicméně k tomu se ještě zanedlouho dostaneme. Avšak desky, které PreEmptive Strike 0.1 vydali předtím, jsou dobré… netvrdím, že jde o nějaké ultimátní majstrštyky, po jejichž poslechu člověk sbírá čelist pod stolem, ani nepopírám, že v Řecku jsou z oblasti tvrdé elektroniky stále o poznání lepší kapely, ale svoji kvalitu ty nahrávky určitě měly a líbily se mi.
S předchozím „T.A.L.O.S.“ se ovšem PreEmptive Strike 0.1 začali odklánět od svého původního textového zaměření na různá sci-fi a hororová témata a namísto toho se vydali do vod řecké mytologie. S tímhle a ani s faktem, že této transformaci plně odpovídá i vývoj vlastní hudební stránky, samozřejmě principiálně problém není. Vlastně možná naopak – antické mýty ožívající v EBM rytmech je formálně vzato docela zajímavá představa. Problém však tkví v provedení a tím pádem i výsledné kvalitě.
Způsob, jakým se do toho PreEmptive Strike 0.1 pustili, totiž dost zapáchá kýčem a nevkusem. Už na „T.A.L.O.S.“ mě to dlabalo, ale až na pár imbecilních výjimek (třeba titulní song) se to ještě dalo překousnout a bylo zde i několik dobrých kusů (jejichž asi nejkřiklavějším případem je „Pierce Their Husk“, která se posléze stala i hvězdou výše propíraného ípka). „Epos V“ jde však v tomto ohledu ještě mnohem dál a onu snahu o něco, co asi má být epickým EBM s mytologickou tematikou, dotahuje až nadoraz ještě větší náloží homosexuálních synťáků. Ve finále to pak vypadá tak, že „Epos V“ je – proč už to konečně neříct na plnou hubu – jen stěží poslouchatelné.
Středobodem „Epos V“ by asi měl být pětidílný cyklus s názvem „Quest for the Golden Fleece“, v jehož rámci má ona nablblost nejvyšší koncentraci. Jako příklad stačí uvést třeba „Act II: The Clashing Rocks“, což je naprostá příšernost a úvodní sluníčková melodie je pocitově na úplně stejné úrovni jako dementní power metalové trylkování, do něhož tu již roky tepu. Není důvod PreEmptive Strike 0.1 jakkoliv omlouvat – tohle je prostě stejně debilní a fakt, že Řekové pocházejí z úplně jiné scény a disponují extrémním vokálem, na tom nezmění zhola nic.
Netvrdím, že se kombinace temné elektroniky a epického nádechu nedá udělat dobře – naopak, lze to, a když se to povede, je to naprostá bomba. Stačí vzpomenout třebas krajany Siva Six a jejich poslední opus „The Twin Moon“, který rovněž kombinoval dark electro s orchestracemi a řeckým feelingem – a výsledek byl zcela vážně naprosto fenomenální. PreEmptive Strike 0.1 a „Epos V“ má však svým pojetím spíš blíže k vymaštěným elektro-templářům Heimatærde z Německa. A to si pište, že tohle rozhodně nemyslím jako pochvalu, protože tahle kapela nechutným způsobem míchá pseudo-středovek, germánskou disko-dupačku a kýč, který místy zavání až typickým šlágrem z Reichu. A přesně na tohle zvěrstvo jsem si během poslechu „Epos V“ hned několikrát vzpomněl.
V kontextu všeho řečeného se na album vlastně i docela hodí předělávka od Sabaton – a věřte, že ani tohle v žádném případě není myšleno jako pochvala. Vrána k vráně sedá, chtělo by se říct – na imbecilní desku asi cover od imbecilní kapely typu Sabaton skoro i patří. Posledním hřebíčkem do rakve budiž fakt, že do taneční podoby převedená melodie „Coat of Arms“ celý počin dokonce otvírá.
Abych byl trochu férový, uznávám, že závěr „Epos V“, tedy ta část nahrávky po konci „Quest for the Golden Fleece“ a před další zbytečnou verzí Sabatonu a remixem, se už strávit dá. „Anthropophagus“ s hostovačkou polského black metalového projektu Black Altar dokonce po onom pětidílném utrpení působí skoro jako polití živou vodou, především díky ostřejší kytarové patině, jež tomu konečně dodá aspoň nějaké koule. Nicméně žádná ze závěrečných skladeb není tak dobrá, aby dokázala hodně špatný dojem z „Epos V“ napravit.
O tom, že se „Epos V“ zrovna nepovedlo, svědčí i nepříliš dobré ohlasy. Sama kapela na svém Facebooku hned několikrát plakala, že album nemá ani zdaleka takový úspěch, jaký byl očekáván, a dokonce PreEmptive Strike 0.1 vyhrožovali i ukončením činnosti. To si nakonec rozmysleli, ale nechali se slyšet, že končí mytologickou kapitolu svojí tvorby a na dalších počinech se hodlají vrátit k dřívějšímu tvrdšímu soundu a textovému zaměření. Nedovolím si odhadovat, nakolik je to chuť tak hrát, nakolik výsledek sebereflexe, že toto pojetí asi nebylo to pravé ořechové (tohle ale pokládám za nejméně pravděpodobnou možnost), a nakolik prachsprostá otočka stylem „kam vítr, tam plášť“, když si Řekové uvědomili, že tohle směřování se s příliš velkým nadšením nesetkalo. Ať je jakákoliv z variant pravdivá, já osobně to vítám, protože ve stylu alb od „The Kosmokrator“ dozadu to PreEmptive Strike 0.1 slušelo mnohonásobně více.
Nicméně zpátky k „Epos V“, abychom už tuhle mizérii nějak ukončili. Nemá cenu to nějak diplomaticky zaobalovat – tohle má prostě povážlivě blízko k nefalšované sračce a jedná se o to suverénně nejhorší, co kdy PreEmptive Strike 0.1 vydali. Obrovské zklamání, bolestivý kvalitativní propad oproti staré tvorbě a regulérní ztráta času.
Země: Řecko Žánr: technical death metal Datum vydání: 18.5.2015 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Echoes of Divinity
02. Invictus
03. The Passage
04. Aeons of Burning Galaxies
05. Shall Rise / Shall Be Dead
06. Voices
07. Treasures of Nemesis
08. Apocalypse
09. Epitaph
10. Through Empty Eyes of Light
11. Buried Under the Flames
Hned v úvodu recenze přiznám, že na sólovou prvotinu řeckého bicmena George Kolliase z řad egyptologů Nile jsem se docela dost těšil. První ukázky jeho vlastní tvorby, které zveřejňoval v uplynulých letech prostřednictvím YouTube videí zachycující jeho bubenické umění, nezněly vůbec špatně, a když tedy na konci letošní zimy ohlásil, že první album se bude jmenovat „Invictus“ a vyjde v květnu, věděl jsem, že to je událost, kterou si nesmím nechat ujít. Uplynulo pár měsíců a album jednoho z nejobdivovanějších bubeníků extrémní metalové scény je venku. A jaké je? Jedním slovem: skvělé.
Ten, kdo zná Nile a průběžně sleduje jejich tvorbu, ví, čeho všeho je George Kollias se svými čtyřmi končetinami schopný a jakým směrem se jeho hra ubírá. V tomto ohledu Řek nepřekvapí. Co ovšem „Invictus“ mírně odlišuje, je fakt, že se nejedná o běžné sólové album bubeníka, na němž by svému kamarádovi pomohli kumpáni z řady spřízněných kapel, ale Kollias se předvedl jako nadaný multi-instrumentalista, který si na svém debutu obstaral snad úplně vše, na co si vzpomenete. Pokud pominu hostovačky několika kytaristů, kteří si střihli pár sól, a vokalisty Efthimise Karadimase v alternativní verzi skladby „Voices“, tak si Kollias„Invictus“ udělal vyloženě po svém a je to znát. Perfekcionalistický přístup k death metalovému řemeslu, jak jej známe od Nile, posouvá jeho hudbu k až profesorsky přesnému technickému death metalu, ale bez absence řádné dávky energie, bez níž tuhle hudbu dělat nelze.
George Kollias se tak logicky ukázal jako vynikající bubeník, což nikoho nepřekvapí, a exceluje v množství předvedených zběsilých pasážích, klasických sypaček a všemožných výplní, z nichž jde člověku hlava kolem. Na starost si vzal rovněž kytary, které nejsou špatné, ačkoli příklon k větší barvitosti by nahrávce určitě neuškodil. Přestože preferuji trochu jiný sound s krystaličtější povrchovou úpravou, tak vlastně splňují to, co od nich člověk očekává a vedle masivních kytarových riffů se sóluje vcelku často. Když už jsem načal ty kytary, tak si nemůžu pomoct, ale z kytarových melodií cítím letmý východní orientální nádech, ačkoli nic ve stylu Orphaned Land či Melechesh se nekoná. Na své si ale určitě přijdou fanoušci jmen jako Rotting Christ či Behemoth, k jejichž metalové vizi má ta Kolliasova hodně blízko.
Přestože jsem říkal, že si hlavní mozek nahrával vše sám, tak mám takový dojem, že při nahrávání basy zapomněl zapnout to správné tlačítko zaznamenávající zvuk, protože basa je klasicky neslyšitelná a buď chybí úplně, nebo je umně schovaná za hradbou kytarových riffů a hrubého Kolliasova vokálu, který není nijak odzbrojující svou originalitou, ale do až epicky vzhlížejícímu death metalové nářezu padne úplně přesně a tento nedostatek nahrazuje nasazením. Jakmile skončí krátký úvod „Echoes of Divinity“ a rozjede se titulní „Invictus“, což je nejlepší skladba na desce, a Kollias začne po počátečním nabalování jednotlivých nástrojů kázat své texty, tak už vás ze svých spárů nepustí. „Invictus“ se skládá vlastně ze dvou hromovitých kytarový riffů, jež jsou doplňovány melodickými vyhrávkami a bicími smrštěmi, které táhnou skladbu neúnavně vpřed. A to navzdory delší hrací době. Následující „The Passage“ je jako direkt do obličeje. Rychlá, technicky vytříbená jízda na death metalovém povozu taženém tím nejdivočejším stádem koní. Přesně takhle si představuji sólovou desku bubeníka Nile.
Již po prvních dvou skladbách je jasné, jakým směrem se Kollias bude na své prvotině ubírat, takže když spustí dynamická „Aeons of Burning Galaxies“, v níž hlavní persóna protáhne své ruční svalstvo, tak nemůže být nikdo překvapen. A dalo by se říct, že tímto stylem se pokračuje až k závěru, protože jakkoli jsou „Shall Rise/Shall Be Dead“, „Epitaph“ a třeba „Buried Under the Flames“ dobře vystavěné skladby, tak těch 50 minut zběsilých temp a brutálních kytarových riffů, jejichž hlavním cílem je nemilosrdný atak, je tak akorát, aby se člověk nezačal dívat na hodinky častěji, než je zdrávo. Tomu napomáhá i nejdelší položka “Voices”, která v půli stopáže vyčnívá díky hostujícímu Karlu Sandersovi a Kolliasovu vokálu, jenž právě v této písni zní asi nejlíp. Přestože se Kollias představil jako velmi zručný kytarista, tak kytarové sólo kolegy z Nile je přeci jen o třídu výš. S blížícím se závěrem zpomalí nesmlouvavou desku instrumentální „Apocalypse“, která by se jako jediná hodila Sandersovi na jeho sólová alba a nemá v sobě ani špetku metalové agrese, jíž je všude kolem až dost, takže proč neodlehčit sluchovému aparátu.
Pro milovníky rozšířených verzí je k dispozici čtveřice bonusů, což jsou alternativní verze skladeb z předchozích minut, kdy za vypíchnutí stojí hlavně již zmíněná „Voices“ s Efthimisem Karadimasem z Nightfall u mikrofonu, jež je ještě démoničtější než v „originále“, a „Aeons of Burning Galaxies“ s několika kytarovými vsuvkami z rukou Rustyho Cooleyho navíc. Zbylé dva kusy už nestojí za zmínku a spíše jen natahují stopáž pro opravdového masochistu, který si podobné kytarově-bubenické žně vychutnává v pořádně chlapské porci.
„Invictus“ je sólovým albem, jak má být. Cítím z něj tu volnost, kterou George Kollias ve skládání měl, a že si utvořil dohromady desítku písní dle svého vlastního rukopisu, který není zrovna variabilní a upřímně si nedokážu představit, že by měl vydávat alba každý rok, ale napoprvé mu to vyšlo na jedničku. Z výsledného mixu, kde jsou bicí stopy vytaženy poměrně dost do popředí, je cítit, že album není produktem běžné kapely, protože ta dominance je do uší bijící. Ovšem pokud si myslíte, že „Invictus“ si neužijete za předpokladu, že nejste bubeník, který studuje, jestli je daná skladba zahraná v takovém či makovém tempu, tak to v žádném případě nehrozí. George Kollias cílí na posluchače technického death metalu, ale celé je to podané takovým zvláštně chytlavým způsobem, že jsem neměl problémy se do alba pořádně ponořit hned na druhý poslech. Doporučuji!
Při poslechu některých desek mám občas pocit, jako bych se dostával do konfliktu sám se sebou. Zatímco někdy je to zapříčiněno čistě ambivalentním vztahem k materiálu, jindy se jedná o kontrast mezi objektivními aspekty v konfrontaci se subjektivním pocitem, jenž tu více, tu méně našeptává, že tomuhle něco chybí. V případě debutové desky řecké kapely Kevel se ocitám spíš ve druhé zmíněné situaci, a to především kvůli tomu, že ačkoliv zde slyším jistý potenciál především co se týče instrumentálních výkonů hráčů, popřípadě dílčích nálad, samotný materiál působí jako celek tak trochu jednotvárně. A co teď? Shodit snažení hudebníků, ačkoliv mám pocit, že si to vlastně tak úplně nezaslouží. Dobrá, trochu objasním situaci.
Žánrové území, na němž se tito hudebníci ocitají, leží někde na pomezí post a sludge metalu s progresivním způsobem vrstvení kompozic a hraním si s nástroji. To, co by ovšem nemělo být zamlčeno, je jednoznačaně fakt, že se jedná o čistě instrumentální hudbu. A vzhledem k tomu, že v rámci zmiňovanných škatulek reprezentují Kevel zrovna tu syrovější složku oproštěnou o přídavné aranže, člověk se v průběhu poslouchání nemůže zbavit pocitu, že zde jaksi chybí nějaký sjednocující aspekt, jenž by nápady vedl a skladby trochu zhierarchizoval, udělal je přehlednějšími a nějak výrazněji rozlišil roli jednotlivých dílčích motivů. Místy skladby totiž skoro působí jako dlouhé jamování, kde jsou riffy a motivy skládány za sebe bez ladu a skladu, což samozřejmě vzhledem k častým změnám rytmů nemůže být pravda, ovšem nediverzifikovaný zvuk k této představě svádí.
Jakým směrem se deska bude ubírat, prozradí hned úvodní „Pavlova“. Syrový riff v pozvolném tempu a výrazná baskytara, příjemný sludgový příběh nás však brzy dovede ke zjištění, že k nějakým skutečně nosným partům nás tato mozaika nedovede. V trochu zadumanějším duchu pokračuje dvojka „Eod (Edward on Death Row)“, ovšem jako celek se opět ztratí v riffových a rytmických propletencích, jež tradičně končí v navzájem dost podobné poloze. Výjimku v mých očích tvoří možná tak polední desetiminutová „Hz of the Unheard“, kde se dostavuje alespoň jakási gradace a návrat nálad a motivů díky tomu, že skladba začíná i končí v o poznání melancholičtější pozici, než jak je tomu v průběhu alba zvykem.
Jakkoliv však mohu znít otráveně, nejedná se rozhodně o žádný průšvih, nýbrž zkrátka o příjemně šlapající desku, jež se ale díky svému čistě instrumentálnímu charakteru slévá v jednu dlouhou riffovou a proměnlivě rytmickou šňůru. Myslím, že by dost pomohlo nalézt nějaký prvek, jenž by pomohl nějak kompozice vést, a ano, zpěv by asi byl tím nejjednodušším řešením. Ne však jediným, samozřejmě.
Nigredo je čerstvé jméno na řecké black metalové scéně, za nímž stojí jistý A. (zpěv, kytara, baskytara) a Maelstrom (bicí). Zatímco ten první má za sebou jen vokální povinnosti u nepříliš znamé thrashové sebranky Exarsis, portfolio kolegy na bicí sesli je zajímavější, jelikož tenhle týpek v současnosti hraje i u jmen jako Thou Art Lord, Dodsferd či Ravencult. Duo v půlce února vydalo svůj debutový počin v podobě EP “Facets of Death”, tak se pojďme podívat na to, jak výsledek dopadl…
Chtěl-li bych být demagogický, suše bych prohlásil, že “Facets of Death” není žádný velký zázrak. Protože je to však tvrzení dosti vágní a může znamenat takřka cokoliv od naprostého průseru až lehký nadprůměr, trochut to ještě rozviňme, protože předpokládám, že lidé, kteří se obtěžují se čtením recenzí, se s vágními výkřiky do tmy úplně nespokojí…
Tak tedy… Nigredo hrají cosi, co bychom mohli nazvat moderním čistokrevným black metalem. To v překladu znamená, že Řekové produkují black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale dělají to ze současného úhlu pohledu. “Facets of Death” je tedy black metal modelu 21. století, nikoliv black metal modelu Norsko začátku 90. let. Muzika je to řádně nasraná a uhání kupředu jak blázen, místy se však Nigredo nebojí přiložit pod kotel i náznakem chaosu nebo naopak mírně upustit vliv pomocí vyhrávek a melodií. To vše dělají poměrně zručně, a co do formální stránky toho lze jejich prvotině vytýkat vlastně málo. Technická i hráčská úroveň je vysoko, skladatelská vlastně svým způsobem taky, neboť se v hudbě neustále něco děje, Nigredo nestojí na místě a i nějaké povedené nápady se jim v hlavách vylíhly, o tom žádná.
Celé EP se svými 19 minutami tím pádem ubíhá poměrně rychle. Prozatím pozitivní bilanci však hatí fakt, že Nigredo chybí větší míra osobitosti, díky čemuž je jejich hudba vlastně docela zaměnitelná, což je dle mého skromného názoru trochu problém. Další neduh bych pak viděl v tom, že jakkoliv se “Facets of Death” na první pohled může tvářit jako poměrně ambiciózní počin, v reálu nemá na víc, než abyste si u jeho poslechu podupávali nohou společně s bubeníkem, případně si trochu zaházeli hlavou.
Vzato kolem a kolem však “Facets of Death” není jalová nahrávka. Ta muzika je solidní a ukazuje, že v Nigredo nějaký kousek potenciálu určitě vězí. Na debutové EP se určitě jedná o slušnou práci, o tom není sporu, ale k tomu, aby šlo o skutečně dobrou záležitost, ještě něco chybí…
Mívám poněkud špatně zkušenosti s kapelami, které hrají nějakou tu přístupnější odnož death metalu a za mikrofonem se jim střídá chrčícího řvoun s něžnou slečnou. V podstatě existují dva scénáře. Buď se tyto kapely snaží tvářit vážně a výsledkem je gotikou zavánějící kýč, nebo se snaží tvářit přístupně, přičemž vše skončí jako bezduchá diskotéka v metalovém hávu. Jak asi tušíte, Caelestia má směřuje kamsi do popsaných vod, je tu však jedno ale: mladé řecké kapele se podařilo najít jakousi střední, sympatičtější cestu.
V čem tkví jejich recept? V diverzifikaci. I když základ je žánrem daný, rozhodně nesázejí na jednu kartu. Na jedné straně máme onen gotický konec (“Mi ultima vida”), který v těch tvrdších chvílích opravdu šlape a v měkčích ( = když zpívá slečna) se dá docela dobře snést. Někdy zacházejí až tak daleko, že si ve velkém půjčují od jiné řecké kapelky, totiž Septicflesh (“Beneath Abyss”). Jindy sázejí na odsýpající chytlavost melodeathu (“Lake of Decay”) či si postavy tohoto žánru přímo půjčují (v “Blessing of Tragedy”, možná nejlepší skladbě alba, hostuje Björn Strid ze Soilwork). A nejlepší jsou, když to vše tak nějak kombinují. Třeba v úvodní “Malleus maleficarum ‘The Secret Cult'” dokonce přidají lehké orientiální vlivy a výsledek je vyloženě povedený.
Že bychom tudíž měli konečně nějakého zástupce chytrého death metalu s dívčím zpěvem? Bohužel, tak jednoduché to nebude. V první řadě je tu Dimitra Vintsou, která sice zpívá dobře, ale zejména když sklouzne k opernějším polohám, je její hlas tařka generický a jen těžko ho odlišíte od tuny dalších v branži. Ani skladatelské schopnosti zatím nemá kapela zrovna vytříbené, pomáhá si sice množstvím různých inspirací, díky čemuž album jen tak nezačne nudit, ale originalita se ne a ne dostavit. Výsledek je tak kdesi na půli cesty. Rozhodně mohlo být i hůř.
Před dvěma lety se v Praze odehrála jedna akce, pro niž by sice označení festival (ve smyslu opravdu klasického festivalu) bylo asi příliš honosné, přesto zde byl cítit jasný dramaturgický záměr – jak už přímo z názvu Hellenic Darkness plyne, šlo o koncert řeckých kapel. Tehdy se tu představili Rotting Christ po boku smeček Dead Congregation a Ravencult plus nějaký ten český support k tomu. A právě po dvou letech se tato akce dočkala svého pokračování se vcelku nepřekvapivým názvem Hellenic Darkness 2015, jehož hlavním tahákem byli opětovně Rotting Christ, tentokrát ovšem v doprovodu Varathron a Kawir – a samozřejmě i toho českého supportu navrch.
Rozjezd večera obstarávaly dvě domácí kapely, přičemž tou první z nich byli Desire for Sorrow, kteří v loňském roce vydali svůj velký debut “At Dawn of Abysmal Ruination”, jímž vzbudili poměrně slušný rozruch a také poměrně protichůdné reakce od těch hodně nadšených až po ty absolutně odmítavé, které kapelu označovaly za sice solidně hrající a profesionálně se tvářící, přesto pořád jen kopírku muziky Cradle of Filth. Nemám důvod nějak tajit, že se řadím spíš do toho druhého tábora a živé provedení na mém názoru nezměnilo zhola nic – až doposud jsem se totiž koncertnímu počínání Desire for Sorrow vyhýbal a na Hellenic Darkness jsem je viděl poprvé. Jasně, rozhodně kapele neupírám, že umí hrát, že se snaží, aby to na tom pódiu k něčemu vypadalo, obecně je z jejich počínání cítit sebejistota a sebedůvěra, jenže ani cool plachty nebo vlajky na pódiu podle mě průměrnou muziku prostě nezachrání. Navíc ať si říká kdo chce co chce, ta Krejdl of Filcka z toho fakt smrdí tak mocným způsobem, že mluvit o obšlehu je prostě na místě. Proti samotnému koncertnímu přednesu nemám víceméně nic, protože je na tom vidět, že se chlapci fakt snaží, ale je asi jasné, že když člověku ta hudba přijde jako kravina, ani ty koncerty jej nebudou moc bavit. Vydržet se to dalo, někoho to možná i bavilo, mě osobně to však moc nebralo…
Oproti tomu Secret of Darkness jsem živě viděl snad stokrát. Skupina aktuálně vydala novou placku “Neotericus universum”, z níž se ten večer hrálo především, ale něco málo z předchozího “(In)Humanity” taktéž zaznělo. Osobně jsem novinku v její studiové podobě ještě neslyšel, nicméně mi přišlo, že Secret of Darkness svou muziku posunuli ještě kousek víc k death metalu a možná i trochu k technice (ale samozřejmě zase ne tolik, aby z toho byl technical death metal… to jen aby si někdo nemyslel), každopádně mě to docela bavilo. Samotný koncert byl tak dost povedený, a i když jsem Secret of Darkness viděl fakt mnohokrát, přišlo mi, že tohle bylo jedno z nejpovedenějších setkání. Poprvé jsme se potkali v době, kdy ještě ani neměli venku svoje první ípko, a tehdy to byla taková obyčejná lokálka… nyní bylo znát, že se Severočeši stačili za tu dobu vyhrát, na pódiu jim to dost šlapalo a zejména zpěvák Vojta docela řádil a publikum pořád hecoval. Lidé naštěstí reagovali a připravili Secret of Darkness více než slušnou odezvu. Jasně, do nějakého výjimečného koncertu to pořád mělo hodně daleko, ale i tak jsem se poměrně bavil a vyhrazený čas uběhl příjemně rychle (na čemž se ale jistě podepsal i fakt, že Secret of Darkness stačili zahrát snad jen pět nebo šest písniček včetně jednoho přídavku).
Nyní už nastal čas, aby akce dostála svého názvu, protože konečně mělo dojít na onu helénskou temnotu o třech chodech. Jako první se slova ujímají Kawir a klidně se vsadím, že na začátku jejich koncertu si úplně všichni v sále pomysleli jednu a tu samou věc. Jakmile na pódium přišel polonahý baskytarista, všem, kdo sledovali i zvukovou zkoušku, nejspíš bleskla hlavou humorná myšlenka, že snad do půl těla nepřijde i ten kytarista. Když o pár vteřin později kytarista do půl těla skutečně přišel, humor se změnil na zděšení. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, že má nějaké to kilo navrch, ostatně já sám taky nejsem extrémně vysportovaný atlet, ale ty vole – když vážím 200 kilo a mám takovou vanu, že by i Halina Pawlowská mohla jen tiše závidět, tak se přece nesvlíkám na veřejnosti. A nejhorší na tom bylo, že ani tak to nebyl nejvtipnější muzikant na pódiu, protože tenhle titul si u mě odnesl zpěvák Phaesphoros – ten sice zpívat uměl a hlavně čistý vokál byl skvělý, o tom žádná, akorát u toho zpívání tak neskutečně přehrával a dělal takové ksichty, až jsem měl místy co dělat, abych se nezačal chlámat. Nevím, jestli to měl být jakože rituál, čemuž by odpovídalo i to, že byl na rozdíl od svých polonahých kolegů oblečen do kutny, ale připadalo mi to spíše směšné.
Hudebně se mi Kawir líbili… upřímně se přiznám, že ze všech tří přítomných řeckých skupin znám jejich tvorbu nejméně, vlastně spíš jen okrajově, ale živě mě to určitě zaujalo, mělo to povedené momenty (třeba zmiňovaný čistý zpěv velká paráda), dokonce to mělo i kvalitní atmosféru, akorát jen v případě, že člověk zavřel oči a pouze poslouchal. Hudebně super, vizuálně spíš nepovedený vtip.
Večer se definitivně přehoupnul do své druhé půle a slova se ujímají Varathron. Většina lidí ten den nejspíš dorazila kvůli samotným Rotting Christ a v tomhle jsem byl asi výjimka, protože já jsem byl skutečně nejvíc zvědavý právě na Varathron – ani ne tak kvůli tomu, že Rotting Christ už jsem viděl několikrát a Varathron ani jednou, jako spíš kvůli setsakra povedené loňské desce “Untrodden Corridors of Hades”. S takhle kvalitním materiálem v zádech jsem toho od nich čekal fakt hodně, bohužel ale musím, že realita zůstala za mým očekáváním. Možná to bude i tím, že jsem si z novinky nevšiml snad jediného tracku a to jsem si myslel, že ji znám opravdu dobře… jenže starší nahrávky jsem neslyšel tak strašně dlouho, že už se nedá tvrdit, že bych je znal, a skutečně žádná písnička mi nebyla moc povědomá. Samozřejmě nechci vzbudit dojem, že jsou starší věci hovadina, ale živě to znělo možná až moc přímočaře a třeba to, co mě na aktuálním albu tak bavilo (atmosféra), jsem tam nějak moc neslyšel.
Nedá se tvrdit, že by snad Varathron dělali něco vyloženě špatně – hoblovali poměrně solidně, image v kapucích byla dostatečně metal, ale nebyla nijak přehnaná (a tudíž spíš úsměvná) jako v případě Kawir, muzikanti se snažili a hlavně vokalista Stefan Necroabyssious byl správný zloun. Kdybyste ho potkali v noci na ulici a on se na vás takhle zatvářil, okamžitě položíte peněženku na zem a utíkáte. Jednoduše nedokážu říct, co přesně se na tom setu nepovedlo, protože formálně to bylo všechno v pořádku, jen jsem z toho neměl nějak zvlášť kulervoucí pocit a nedokázalo mě to strhnout. Nicméně uznávám, že problém mohl být i v tom, že jsem od Varathron jaksi čekal vrchol večera a ono nic… kdo k jejich koncertu přistupoval bez větších očekávání s tím, že se nechá překvapit, asi měl oproti mně tentokrát výhodu.
Sice ještě nejsme na konci celé akce, pojďme si však už nyní trochu zabilancovat. Ze čtyř dosavadních vystoupení prozatím vedou Secret of Darkness, jejichž vystoupení však bylo stále jen slušné. Desire for Sorrow mě nijak nebavili a Kawir s Varathron se zkouknout dali, v obou případech to však bylo trošku zklamání. Zatím ta bilance nevypadá nějak zvlášť pozitivně, což? Inu, bylo to tedy na samotných Rotting Christ, aby čest večera zachránili a výsledný dojem alespoň nějak vylepšili. A víte co? Ono se jim to vlastně povedlo…
Smečka s jedním Tolisem vepředu u mikrofonu a druhým Tolisem vzadu za bicími totiž živě vážně umí a opětovně to potvrdila. Setlist byl takový standardní a nepřekvapivý – pár kousků z poslední desky “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jako “In Yumen – Xibalba”, “Χ ξ ς'” nebo “Grandis Spiritus Diavolos”, něco málo ukázek z předchozích dvou alb (“Nemecic” a “Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)” z “Theogonia” a z “Aealo” bohužel jen “Noctis era”), novodobá hitovka “Athanati este” a pak samozřejmě pár starých válů jako “Non serviam”, “The Sign of Evil Existence” nebo “King of a Stellar War”, což jsou věci, jež Rotting Christ hrají pořád dokola. Tohle je ovšem asi tak jediná věc, již lze vytýkat, protože jinak to byla paráda.
Setlist Rotting Christ:
01. Χ ξ ς’
02. P’unchaw kachun- Tuta kachun
03. Athanati este
04. Κατά τον δαίμονα εαυτού
05. Nemecic
06. King of a Stellar War
07. The Sign of Evil Existence
08. Transform All Suffering into Plagues
09. Societas Satanas [Thou Art Lord cover]
10. In Yumen – Xibalba
11. Grandis Spiritus Diavolos
12. Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)
13. Noctis era
– – – – –
14. Non serviam
Kapela jela na plné obrátky a řečtí nezmaři to rozhodně nešidili – ať už šlo doprovodné hudebníky, Themise Tolise, jenž zpoza bicích hnal koncert neúnavně kupředu, nebo Sakise Tolise, což je prostě parádní frontman, který rozhodně umí s publikem pracovat. Co si budeme povídat, koncert ubíhal jedna báseň, a i když se hrálo přes hodinu, rozhodně jsem se nenudil. Základní set zakončený pomocí “Noctis era” byl vtahu jak nic a Rotting Christ už se klidili z pódia, aby se na něj za chvilinku mohli samozřejmě zase vrátit a zakončit svůj výstup s kultovkou “Non serviam”. Během ní se k Rotting Christ připojila i většina členů Varathron a Kawir a společně celý večer dotáhli do konce – celé to působilo jako parta dobrých kámošů, kteří jsou rádi, že měli možnost vyjet tisíc kilometrů daleko a spolu zahrát spolu trochu toho svého řeckého metalu. Žádné hvězdné manýry se nekonaly, a i když se ten večer hrál black metal, což by přece jen měla být zlá muzika, v tenhle moment bylo vidět, že samotní muzikanti jsou za tuhle akci vážně rádi a užívají si ji.
Úplný závěr akce tedy proběhl ve velkém stylu, o tom žádná, ale jinak mám pocit, že jsem toho od samotných účinkujících čekal o malinko víc. Rotting Christ byli výborní (ačkoliv vlastně odváděli jen svůj standard), ale druhou nejlepší kapelou byli Secret of Darkness, což není zrovna věc, jakou by člověk očekával na oslavě řeckého metalu (což samozřejmě není nic proti Secret of Darkness!). Alespoň zvukově se však podnik povedl a naštěstí nenastalo situace, kdy by nějakému účinkujícímu podrazil nohy sound (kolegové Inquisition & spol., kteří si na Chmelnickém ozvučení vylámali zubu měsíc nazpět, by mohli povídat) a snad s výjimkou uřvaného začátku Desire for Sorrow (což se ale velmi rychle spravilo) jsem nezaznamenal žádný problém – na rozdíl od kolegy ani u Rotting Christ.
Přes všechny výtky k výkonu některých skupin je ovšem koncept a myšlenka celého Hellenic Darkness nadmíru sympatická a upřímně se mi líbí, že taková věc probíhá – zvlášť s tematickým zaměřením na Řecko, protože já jsem měl řecký metal vždy rád a místní scéna je podle mě velmi silná. Pokud se tedy někdy uskuteční třetí Hellenic Darkness (klidně už s jiným headlinerem, aby nebyli furt ti Rotting Christ), bude to jenom dobře – ostatně v Řecku je těch skvělých kapel mraky (a není nutné zůstávat jen u obligátních Septicflesh, kteří napadnou většinu lidí… namátkou třeba Necromantia, Nightfall, Acherontas, Devathorn, Deviser a tuny dalších), takže stačí jen vybírat…
Druhý pohled (Ježura):
Pokud si dobře vzpomínám (kecy, jasně, že si vzpomínám, to já jen tak pro větší drama), na prvním Hellenic Darkness se Rotting Christ svým prvním vystoupením, které jsem viděl, postarali o suverénně nejlepší koncert roku 2013, k němuž jsem měl tu čest se nachomýtnout. Jejich návrat pod hlavičkou stejné akce tak pro mě byl jasným signálem k uskutečnění další výpravy na akci svým pojetím minimálně u nás velmi ojedinělou, a i když jsem s výjimkou headlinera o vystupujících kapelách slyšel maximálně letmo, očekávání byla stejně dost vysoko. V mainstreamu nepříliš provařená řecká scéna mě totiž už vícekrát přesvědčila, že skrývá nejednu mimořádně vypečenou smečku, a nebyl tedy důvod předpokládat, že by Varathron a Kawir měli činit výjimku.
Vezměme to ale popořadě. Desire for Sorrow respektive jejich debut “At Dawn of Abysmal Ruination” šli doposud úplně mimo mě, a tak jsem byl poměrně zvědavý, nakolik mě to osloví, i když jsem vzhledem k páně šéfredaktorovu informačního servisu nečekal žádné přehnané zázraky. Výsledek? Zázraky se rozhodně nedostavily a Desire for Sorrow měli co dělat, aby mě vůbec udrželi v sále. Navzdory vší (dlužno dodat opravdu zřetelně viditelné a nestrojené) snaze o co nejlepší dojem mě to totiž po hudební stránce dost ukrutně nudilo. Prostě jakože-black metalová hoblovačka plná kláves, pod jejichž příkrovem se ale prakticky nic nedělo. Neříkám, že to bylo vyloženě zlé a v závěru jsem pár solidnějších motivů nakonec přeci jen zachytil, ale vzato kolem a kolem prostě slabý průměr, z něhož jsem si neodnesl vůbec nic.
To druzí Secret of Darkness se předvedli v o poznání příznivějším světle. Jejich vystoupení mě chytlo v podstatě okamžitě, a to jak živelností, s jakou se muzikanti projevovali, tak nečekaně zajímavou muzikou. Mělo to pořádné koule, ale Secret of Darkness přitom působili dost odlehčeně a přirozeně, takže když po čtyřech písničkách přišla stopka, docela mě to rozladilo. Sice jsme se dočkali ještě přídavku, ale i tak to bylo vzhledem podanému výkonu kapely dost málo. Jak se ale říká – dobrého pomálu a v tomhle případě to určitě platilo. Zábava to byla vážně solidní a já doufám, že to nebylo naposledy, co mě Secret of Darkness takhle potěšili.
O existenci Kawir jsem se poprvé dozvěděl ze soupisky Hellenic Darkness, ale po příjemné zkušenosti s předloňskými řeckými předkokany jsem stejně čekal přinejmenším uspokojivý zážitek – a Kawir nakonec nezklamali. Na pohled to vážně bylo poměrně ujeté, ale samotná muzika mně naštěstí pomohla na to divadýlko přistoupit, díky čemuž jsem si to celé užil. Mělo to atmosféru, mělo to dokonce i nějaký ten vlastní ksicht a především z toho byla do daleka cítit poctivost, s jakou to Kawir drhnou už déle než dvacet let, takže ve výsledku z toho vzešla alespoň z mé strany naprostá spokojenost a velice příjemný hudební zážitek.
Jsa namlsán recenzí na “Untrodden Paths of Hades”, jsem si od Varathron sliboval rozvážný a působivý black metal plný nápadů a atmosféry – a v tomto mě milí Řekové poměrně zklamali. Z jejich setu se totiž vyklubala přímočará a agresivní hoblovačka, která byla mým představám na hony vzdálená. Jakmile jsem se ale smířil s tím, že to zní jinak, než jsem čekal, začalo mě to bavit. Varathron tlačili na pilu opravdu příkladně a byl to vážně solidní nářez, při němž se v předních řadách sálu hned několikrát rozjel solidní mosh pit. Varathron se takhle prohoblovali celým setem, lidé se jim za to náležitě odvděčili a já byl také spokojený. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že posledně byl řecký support o kus lepší, a tak jsem raději vložil své naděje na opravdu kulervoucí vystoupení v Rotting Christ, kvůli kterým jsem se na Chmelnici vydal a od kterých by bylo cokoli slabšího než opravdová šleha povážlivým zklamáním.
Protože jste si o výkonu hlavních hvězd večera stejně přečetli v kolegově části reportu, nemá smysl to uměle natahovat, a můžu tedy bez obalu prohlásit, že Rotting Christ ani tentokrát nezklamali a naopak potvrdili, že jim to naživo šlape jako málokomu. Kýžená šleha se totiž opravdu dostavila a tohle vystoupení mohlo posloužit jako učebnicový příklad stoprocentního výkonu. Ohromné nasazení všech muzikantů však publikum oplácelo stejnou měrou, a podařilo se tak vytvořit opravdu výtečnou atmosféru, kdy kapela sypala do lidí jednu bombu za druhou a lidi zase hnali kapelu k ještě odevzdanějšímu výkonu. Ačkoli ale byli Rotting Christ opravdu famózní a za jejich výkon před nimi musím smeknout až ke kotníkům, musím se přiznat, že posledně mě to sebralo ještě o kus víc. Určitě se na tom podepsala skutečnost, že před dvěma lety to bylo poprvé, co jsem tyhle řecké veterány viděl, a tehdy to pro mě byl tak trochu splněný sen, ale hlavní důvod vězí jinde – ve zvuku. Ne, že by to nešlo poslouchat, to určitě netvrdím, ale i když se to ke konci zlepšilo, naprostou většinu koncertu jsem si musel z velké části domýšlet kytary, a to je při charakteru muziky Rotting Christ poněkud problém. Zamrzelo to o to víc, že všechny čtyři předcházející kapely měly zvuk jak víno, a je vážně k vzteku, že si to musela odskákat zrovna ta, na kterou jsem se těšil zdaleka nejvíc. Na zcela brilantním výkonu Rotting Christ to ale samozřejmě nemění vůbec nic stejně jako na skutečnosti, že jsem si to vážně užil a nelituji jediné koruny, které jsem do tohoto podniku vrazil.
Shrnutí? Hellenic Darkness ve svém druhém vtělení potvrdila, že akce takového formátu má nejen smysl, ale je také přitažlivá pro fanoušky. Nová Chmelnice sice rozhodně nebyla vyprodaná, ale v pozdějších fázích večera už rozhodně nebylo od věci hovořit o plném klubu a to se na výsledném dojmu nakonec podepsalo alespoň z mého pohledu opravdu příznivě. Publikum se totiž ukázalo v dobrém světle a de facto všem kapelám přichystalo takovou odezvu, že si nikdo z vystupujících nemohl stěžovat – ba naopak. A výkony tomu (až na jednu výjimku) rozhodně zavdaly důvod, takže celkově vzato u mě panuje naprostá spokojenost a už teď jsem zdravě zvědavý, jaká sestava se urodí na příštím ročníku, který nás nejpozději do dvou let (alespoň doufám) čeká.
Agos (anebo také ΑΓΟΣ, chcete-li) je úplně nové jméno na řecké black metalové scéně, přesto však není bez zajímavosti – a není to jen proto, kdo za tímto projektem stojí. Agos totiž nemají na svědomí žádná ucha – všech nástrojů i vokálů se ujal Van Gimot z kapely Virus of Koch (dříve působil i třeba v Acherontas), zatímco celý koncept kapely a texty obstarává Astrous, zpěvák Aenaon a jinak také majitel kazetového labelu Archetapes Industries. Dvojice koncem ledna vydala své debutové EP “Irkalla Transcendence”, jehož nemalé ambice potvrzuje i zajímavý způsob vydání – žádné CD, ale jen na černém LP v limitaci 200 kusů a barevném LP v limitaci 50 kusů.
Agos nabízejí black metal se znatelnou death metalovou patinou. Tento žánr v jejich podání není vyloženě chaotický, to zase ne, ale na několik prvních poslechů je ta hudba poměrně nepřehledná, jelikož Řekové nenabízejí nějaké chytlavé velké záchytné body. Přesto je v tom materiálu hned od začátku cítit vysoká kvalita, a když má člověk trochu trpělivosti a dá těm dvaceti minutám víc jak jednu nebo dvě šance, záhy se ukáže, že to o té kvalitě “Irkalla Transcendence” nebyl jen pocit. Sice je to klišé, ale rozhodně platí, že jakmile se ta muzika trochu usadí v uších a prokoukne, hned tam začnete slyšet spoustu zajímavých a chytrých nápadů. Toto vše platí zejména o prvních dvou skladbách “Akkadian Cenotaph” a “Of Salt and Blood: The Rabisu’s Rebellion”, jelikož třetí “Irkalla Transcendence” na to jde malinko jinak. Hudebně se sice pohybuje ve stejných mezích jako dvě předešlé kolegyně, přidává ale navíc ještě větší důraz na atmosféru, díky čemuž je na začátek trochu stravitelnější.
Tak jako tak, Agos se na svém prvním počinu představují jako docela zajímavá záležitost, jejíž případnou dlouhohrající desku si rád poslechnu. Skutečné kvality se totiž ukážou právě až na delším formátu, nicméně už jen tímhle minialbem si Řekové pozornost zaslouží – alespoň tedy mě “Irkalla Transcendence” dost baví, takže na další tvorbu budu dost zvědavý.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 21.11.2014 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Kabalistic Invocation of Solomon
02. Realm of Obscure
03. Arcane Conjuring
04. Leprocious Lord
05. The Bright Trapezium
06. Death Chant
07. Delve into the Past
Pokud něčemu Řekové dali základ, pak je to jistě současná západní civilizace, která v nemalé míře dodnes staví na tom, co začalo kdysi dávno právě v antickém Řecku, nicméně se rozhodně nejedná o jedinou oblast, v níž mají tito jihoevropané silnou tradici. Ačkoliv se to může zdát trochu troufalé nebo rovnou dokonce blbé (a ono to blbé trochu je, ale vymýšlejte pořád dokola chytré úvody recenzí!) srovnávat hodnoty jako demokracii nebo kritické myšlení s extrémním metalem, právě ten metal jsem měl na mysli… což bylo asi docela jasné vzhledem k tomu, na jaké stránce se nacházíte.
Každopádně, šlo mi jen o vytvoření oslího můstku k tvrzení, že právě extrémní metal a právě Řecko k sobě prostě patří… sice se zde nenacházejí ty největší a nejzářivější žánrové hvězdy, ale to nic nemění na tom, že tu metalové podhoubí bují již desítky let a dalo světu tvrdých kytar již mnoho zajímavých kapel. Jednou z těch skupin, jež potvrzují jak tu dlouhověkost, tak i tu zajímavost, jsou dozajista Varathron, o jejichž aktuální desce “Untrodden Corridors of Hades” si nyní v krátkosti povíme.
“Untrodden Corridors of Hades” je pátou dlouhohrající deskou Varathron, což na první pohled není žádné závratné číslo, přesto však tato smečka funguje již od konce 80. let – pouze svými nahrávkami poněkud šetří. Novinka kupříkladu vychází po pěti letech od svého předchůdce “Stygian Forces of Scorn”, přičemž tohle není ani zdaleka nejdelší mezera mezi řadovými alby. Zkušeností však Varathron mají i tak dost a je to sakra znát, protože “Untrodden Corridors of Hades” je deska jak víno – to lze prozradit rovnou.
Varathron hrají něco, co bychom mohli pracovně nazvat třeba helénským black metalem… co si budeme povídat, tento přívlastek pro svou tvorbu používá poměrně dost řeckých kapel, nicméně u spousty z nich to je vlastně jen takové pozlátko na ozdobu, neboť ve skutečnosti je to úplně normální metal (byť ten třeba může být kvalitní, to neříkám). V případě Varathron však toto neplatí – jakmile se totiž rozjede úvodní opus “Kabalistic Invocation of Solomon”, hned od úvodních vteřin na posluchače dýchne pradávná pohanská atmosféra jižní Evropy. A to myslím skutečně doslova, jelikož si stále pamatuji, jak to vypadalo, když jsem si “Untrodden Corridors of Hades” pustil poprvé – deska se rozjede působivým chórem, k němuž se záhy přidá rituální rytmika… stačí minuta a už mají Varathron vaši pozornost zajištěnou. A když se zanedlouho skladba zlomí do metalu, pozornost neopadne ani náhodou, protože i zde lze nalézt množství zajímavých detailů jako třeba skvělé kytarové melodie nebo předoucí baskytaru. Nemusíte se však bát, ona helénská atmosféra se z nahrávky nevytratí po odeznění onoho krátkého intra – spousta lahůdek podobných té, s níž se “Untrodden Corridors of Hades” rozjede, bude ke slyšení i dále.
Je pravda, že s “Kabalistic Invocation of Solomon” otevřou Varathron svou novinku ve velkém stylu a hned na úvod nabídnou jedno ze svých největší es, přesto se nedá tvrdit, že by snad Řekové po úvodní devítiminutovce vystříleli veškerou munici. I následující skladby jsou totiž výtečné – v některých případech dokonce excelentní, že si nic nezadají ani s otvírákem. Mezi takové patří třeba třetí “Arcane Conjuring”, která v sobě – mimo jiné, samozřejmě – ukrývá jednu (dvakrát opakovanou) neskutečně působivou pasáž, která je silná jako hovado. Dalším vrcholem je dozajista “Death Chant”, jež se v mnohém podobá právě “Kabalistic Invocation of Solomon”, neboť nabízí další porci ohromné atmosféry a nemetalových vsuvek – důkazem budiž jak rozjezd, tak i mocně vygradovaný moment ve dvou třetinách písně.
Jiné písně jsou možná tradičnější v tom smyslu, že jsou převážně metalové, nicméně vám je myslím jasné, že kdyby v těchto Varathron nudili, nesl by se dosavadní průběh recenze v poněkud kritičtějším duchu. Řekové jsou však po čertech zábavní i tady a stále posluchači předkládají množství výtečných nápadů, zvratů, silných momentů, skvělých melodií a samozřejmě i stále výborné atmosféry. Ono to sice může vyznívat všelijak, když jsem songy na “Untrodden Corridors of Hades” nepřímo jakoby rozdělil do dvou kategorií na klasické “metalovky” a songy, které nabízejí něco víc, ale takhle blbě jsem to nemyslel, protože Varathron jsou výteční na celé ploše nahrávky, a i když mám na desce své osobní vrcholy (viz předchozí odstavec), realita je taková, že Řekové povedené pasáže sypou z rukávu takřka celou a že slabou píseň tu nenajdete. Řečeno jinými slovy, obyčejné a nudné black metalové hoblovačky tu nenajdete – Varathron se pohybují spíš ve středním tempu a black metal v jejich podání bych se nebál nazvat poměrně sofistikovanou záležitostí.
Odpovídat v závěru recenze na otázku, jestli je “Untrodden Corridors of Hades” dobrým či špatným albem, je myslím trochu zbytečné, protože jestli jste četli předchozí řádky, asi je vám jasné, jaká možnost je ta správná. Varathron se na svém pátém albu představují v ohromně silné formě, výsledkem čehož je deska, jež si rozhodně zaslouží, aby s ní člověk “ztrácel” čas. Hledáte-li chytrý black metal s výtečnou atmosférou, který má své kořeny hluboko v undergroundu a přesto je stravitelný (bez jakéhokoliv negativního zabarvení tohoto slova) a otevřený, pak s poslechem neváhejte…
Pokud internetové zdroje nelžou, tak Insaniter je řecká čtveřice, která vznikla v roce 2011, na svém kontě má prozatím řadu EP a na debutovou desku zatím čeká. Nicméně vzhledem k tomu, jakou hudbu tito neurvalí thrasheři hrají, si myslím, že těch několik skladeb, které dají dohromady na alespoň neřadový počin, bohatě stačí. Zvlášť s přihlédnutím k jejich kvalitě.
“Initium” navazuje na předchozí EP “Alley of Fear”, “Raise the Deads” a “Mind of Evil” z let předešlých. Šest skladeb, nářezový thrash metal bez příkras a postupy jako ukradené z těch nejklasičtějších počinů, jen zahrány s notnou dávkou naivity. Nemůžu si pomoct, ale na všechny strany z Insaniter cítím až nezdravý amatérismus. Samozřejmě můžu jen těžko posuzovat kvalitu hudbu na základě vlivu dané kapely, ale “Initium” zní, jako by nějaká středoškolská parta vzala do rukou nástroje, naposlouchala svoje oblíbené thrashové party a zavřela se do zkušebny. Tuctové a neoriginální je to až běda, takže ani ta nezdolná agrese a přímočarost, které jsou z Insaniter slyšet, nepomáhají.
Tohle je bohužel jeden z těch případů, kdy recyklace osvědčeného nemusí vždy fungovat. Kdybych musel, tak bych dokázal snést úvodní skladbu “Ancient Believed”, v níž zní zpěvák oproti ostatním skladbám zatraceně nabroušeně a pohání thrashový uragán, který produkují jeho kolegové. Bohužel ten lehce podprůměrný dojem často ničí otřesný vokál, který se snaží o něco, co připomíná melodii, ale výsledek je dosti tristní. A tak to pokračuje do konce. Slušnou “Face Back” střídají slabé “End of Insanity” či “Alley of Fear” (ten pokus o halfordovský ječák na konci třetí minuty je otřesný).
Neříkám, že se to nedá poslouchat, ale v dnešní době, kdy je thrashových kapel všude jako hub po dešti, nemám to nutkání pouštět se do objevování tajů podprůměrné kapely, která kvalitativně nemá na víc než lokální zábavy.
K recenzi poskytl: Odium Records / Sonic Hell Records
PreEmptive Strike 0.1 je řecká dark electro sbíječka, která má za sebou už tři dlouhohrající fošny, s nimiž jsem až doposud bohužel neměl tu čest. V létě však Řekové do světa vypustili nové EP s názvem “Pierce Their Husk”, které s k mým uším už dostalo – a hned se mi chce dodat, že jsem za to rád, protože i když se v rámci minialba nacházejí v podstatě jen remixy, ta placka mě baví takovým způsobem, že jakmile budu mít chvíli čas, hned si půjdu sehnat i dlouhohrající tvorbu PreEmptive Strike 0.1.
Hlavní položkou EP je titulní kus “Pierce Their Husk”, v němž hostuje Niklas Kvarforth ze švédských Shining, přičemž tahle pecka se zde vyskytuje hned dvakrát – jednou v originální podobě, jednou v remixové. Po ní následují další tři písničky v pěti verzích (“Interstellar Threat” zremixované hned třikrát).
Ačkoliv obecně stále ještě stále nemám potřebu poslouchat jeden song v xx remixech (i když se musím přiznat, že poslední dobou mi to vadí čím dál tím méně, čehož je důkazem i zalíbení, jaké jsem si našel v tomto EP), “Pierce Their Husk” mě opravdu baví. Všechny remixy jsou udělané opravdu kvalitně, každý z nich má co nabídnout, což platí i v případě, že jde v tracklistu dvakrát stejná písnička za sebou. Vyjma titulního kusu, který se zde nachází i v originální verzi, bohužel neznám původní podoby písniček, ale to, jak znějí tady na “Pierce Their Husk”, se mi fakt strašně líbí. Celá půlhodina jede v nekompromisním rytmu harsh elektroniky, která nepostrádá ani extrémní vokál a do níž tu a tam promluví i brutálně zkreslená kytara. Výsledek je pak tak drtivý a návykový, že mi bude dělat velké problémy tu placku vyndat z přehrávače.
Za normálních okolností podobné počiny neboduji, ale “Pierce Their Husk” mě baví tak moc, že tomu hodně dobrou známku s radostí plácnu. Muzika PreEmptive Strike 0.1 (i když v zremixované podobě) je totiž vážně nářez, který kope takovým způsobem, že si o tom metalové rádoby extrémní kapely můžou nechat jen zdát.
