Archiv štítku: hard rock

The Darkness – Last of Our Kind

The Darkness - Last of Our Kind
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / glam rock
Datum vydání: 2.6.2015
Label: Canary Dwarf

Tracklist:
01. Barbarian
02. Open Fire
03. Last of Our Kind
04. Roaring Waters
05. Wheels of the Machine
06. Mighty Wings
07. Mudslide
08. Sarah O’Sarah
09. Hammer & Tongs
10. Conquerors
11. Messenger [bonus]
12. Always Had the Blues [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

S jistou dávkou nadsázky by se dalo říct, že letos jsou tomu již čtyři roky, co se do britské mainstreamové rockové scény vrátila zpět teatrálnost a pompézně arénový přístup. Právě před čtyřmi roky se totiž na scénu vrátili britští glam rockeři The Darkness, kteří se v té době vzpamatovávali z nucené pauzy, jež byla zapříčiněna drogovou závislostí frontmana Justina Hawkinse, a o rok později vydali velmi povedenou placku „Hot Cakes“, která dokázala se vztyčenou hlavou navázat na první dva počiny „The Permission to Land“ a „One Way Ticket to Hell… and Back“.

The Darkness se v období své několikaleté oficiální nečinnosti přetvořili na Stone Gods, Justin Hawkins zase paběrkoval pod hlavičkou Hot Leg, přičemž obě kapely stihly vydat po jedné desce, nicméně s úspěchem, který přinesl návrat v původní sestavě, se dalo čekat, že nástupce na sebe nenechá dlouho čekat, a výsledkem je tak „Last of Our Kind“. Nahrávka jako taková v podstatě pokračuje na cestě, již The Darkness započali před dvanácti lety svým debutem, ovšem s přibývajícími léty se jejich nablýskané hadříky a kalhoty pokryté flitry stávají čím dál civilnějšími a právě „Last of Our Kind“ jde v tomto ohledu zatím nejdál. Album je stále prostoupeno mocným Justinovým falzetem, který si nelze splést, avšak kytary Dana Hawkinse jsou zemitější a rockové rytmy jednodušší, ačkoli rukopis kapely zůstal v jádru nezměněn, takže převratné stylové přeměny nečekejte.

S oněmi rockově jednoduššími rytmi je nutné zmínit, že s příchodem „Last of Our Kind“ se v kapele udály menší personální změny, protože novinka je vůbec prvním albem, které nenabouchal zakládající člen Ed Graham, jenž se před nástupem do studia pakoval. Náhradou se překvapivě stala sympaťačka Emily Dolan Davies. Ta do nahrávacího procesu zapadla na jedničku, ačkoli mám pocit, že dostala za úkol hlavně držet rytmus a nijak moc se nepředvádět. Na společných fotkách křehká blondýna vedle Frankieho Poullaina a Justina Hawkinse, kteří spolu snad soupeří v disciplíně o nejpodivnější knírek, příliš nezapadá, ovšem její účelná hra splnila potřeby a svým způsobem je škoda, že těsně před vydáním novinky řady The Darkness opustila, aby její místo zaujal Rufus Tiger Taylor, tedy syn Rogera Taylora z oblíbené kapely bratrů Hawkinsů, britské legendy Queen.

Teď ale něco málo k albu samotnému. O nějaké dílčí změně oproti předešlým počinům již pár slov padlo, ale co je u The Darkness hlavní, je, že ani novinka nestrádá co do počtu povedených skladeb, a přestože oproti minulejšku je na ƒ„Last of Our Kind“ ke slyšení hluchých míst přeci jen o trochu víc, tak není problém desku o deseti písních bez újmy na zdraví vyslechnout. Jak už je u bratrů Hawkinsových zvykem, to nejlepší nacpali na úvod desky, který je předčasným vrcholem díky trojici „Barbarian“, „Open Fire“ a hybné skladbě titulní. „Barbarian“ je asi největším překvapením této placky. Hlavně díky nezvykle hutným kytarám v úvodu a refrénu této vikinskou tématikou inspirované písně baví, a když se k tomu s ohromnou dávkou charismatu přidá Justin v chytlavém refrénu, tak není pochyb o tom, že předešlý počin nebyl dílem náhody, ale že The Darkness stále umí psát skvělé písně, které se hodí na velká pódia. Totéž mě napadlo zejména u poslechu „Mighty Wings“, jež díky syntezátorům probouzí 80. léta, případně u klipové “Open Fire”. Ta se ihned po vydání stala terčem obvinění z plagiátorství The Cult a jejich klasiky „She Sells Sanctuary“, ale co na tom záleží, když sborové halekání v refrénu a parádní vokální melodie s útočným riffem z této položky činí jeden z nejsilnějších momentů „Last of Our Kind“.

S přibývajícími minutami se lehce polevuje a The Darkness si vybrali s dvojicí „Mudslide“ a „Hammer & Tongs“ slabší chvíli. Proti přímočaře orientované „Mudslide“ jsem zprvu neměl výhrad, ale tato jednoduchá halekačka, která zní jako dítě pomyslného vztahu AC/DC a Queen, mi velmi rychle zevšedněla a ztratila svůj lesk, díky čemuž jsem ji v pozdější fázi náslechu alba tak nějak vypouštěl. „Hammer & Tongs“ je naproti tomu taková nijaká hned od prvního poslechu a nebýt alespoň trochu nápadité sólové kytary, jež celou písní prostupuje, tak mi z ní v hlavě nic neuvízne. Dojem vylepšuje rytmicky výrazná „Sarah O’Sarah“, což je další z písní, jež jsou přímo stvořené k pódiové prezentaci. Slabší závěr je pak ještě umocněn při poslechu limitované edice, kdy po závěrečné baladě „Conquerors“, která je mimochodem vážně skvělá, následuje dvojice bonusů „Messenger“ a „Always Had the Blues“, přičemž ani jedna z nich není z těch nezapomenutelných kusů, takže své místo ve skupině skladeb navíc si tak akorát zaslouží.

Je fajn, že jsou The Darkness zpět. Jejich hudba má v sobě ohromnou porci energie a zábavy na rozdávaní, a přestože pánové opustili životní krédo ve stylu sex, drogy a rock’n’roll a jejich hudba je tomu lehce podřízena a ubylo takové té bláznivé teatrálnosti z prvních počinů, tak nemám důvod otáčet se k této čtveřici zády, protože si až na pár drobných přehmatů drží svůj po-návratový standard. Ten sice první dvě alba sleduje z bezpečné vzdálenosti, ale dokud budou Hawkinsové sypat z rukávu skladby jako „Open Fire“, „Mighty Wings“ a „Conquerors“, tak můžu pořád ještě spokojeně pokyvovat hlavou tak jako v případě „Last of Our Kind“.


Tremonti – Cauterize

Tremonti - Cauterize
Země: USA
Žánr: hard rock / thrash metal
Datum vydání: 9.6.2015
Label: Fret12

Tracklist:
01. Radical Change
02. Flying Monkeys
03. Cauterize
04. Arm Yourself
05. Dark Trip
06. Another Heart
07. Fall Again
08. Tie the Noose
09. Sympathy
10. Providence

Odkazy:
facebook / twitter

Kapela Tremonti, jak už název napovídá, je vlastně sólovým působištěm Marka Tremontiho, což je kytarista, který je znám především jako bývalý kytarista a zakladatel amerických post-grungerů Creed a věhlasem ne tak slovutných, ovšem co hudebních kvalit o několik tříd lepších Alter Bridge. Ti plánují nahrávání svého pátého alba až na příští rok, a protože má Myles Kennedy, tedy druhá hlavní persóna Alter Bridge, pravidelně napilno jakožto zpěvák Slashovy doprovodné kapely, tak Mark Tremonti se již podruhé rozhodl zužitkovat nápady, jež se mu do rendlíku s nápisem Alter Bridge nehodí. Před třemi lety tak učinil prostřednictvím debutového alba „All I Was“, které nebylo úplně špatné, a letos nahrál hned dvojici alb, z nichž to první jménem „Cauterize“ je už nějaký týden venku a tomu se taky budeme věnovat, protože druhá placka jménem „Dust“ ještě nemá ani předběžný termín vydání.

Přestože Mark Tremonti vystupuje s Tremonti jakožto s kapelou, jež pouze nese jeho příjmení, tak vězte, že se jedná o sólový projekt se vším všudy. Mark se sice obklopil sestavou, která čítá Erica Friedmana s kytarou v ruce, Garretta Whitlocka za bicími a nově Wolfganga Van Halena (to jméno není jenom náhoda, jedná se o syna slavnějšího otce Eddieho) u baskytary, ovšem nikoho nenechává na pochybách v otázce, kdo že je v řadách Tremonti hlavním kápem. Mark se pod všechny skladby podepsal výlučně sám, obstarává si všechny vokály a samozřejmě hlavní kytarové linky, takže pro člověka, jenž jeho kapely sleduje pravidelně, by nemělo být směřování Tremonti žádným obrovským  překvapením. Tremonti opět dostává svému tvrzení, že pro své sólové projekty si bude schovávat zejména tvrdší písně, které se občas pohybují až na hranici thrash metalu a které se pro Alter Bridge nehodí, protože „Cauterize“ je hodně kytarově orientovaná nahrávka s mocně rezonující rytmikou, nicméně ty jeho melodie už jsou natolik profláknuté, že si je těžko spletete s někým jiným, a duch Alter Bridge tak je cítit i zde.

Ve výsledku je tak „Cauterize“ opět o hodně tvrdším albem Alter Bridge, jen s tím rozdílem, že za mikrofonem chybí charisma jménem Myles Kennedy, čímž na druhou stranu netvrdím, že by se jednalo o špatné album. Je to prostě takový ten zámořský rockový nadstandard, který se díky skladatelskému a hráčskému rukopisu od běžného průměru odlišuje, ale zase ne tak moc, abych měl potřebu o „Cauterize“ psát domů. Mark Tremonti jako by se pořád nemohl rozhodnout, jestli chce udělat čistokrevně metalové album, k čemuž svádí třeba úvodní „Radical Change“ či nářezová „Arm Yourself“, nebo příjemné hard rockové album, jež by dalo naplno vyniknout jeho melodickému vokálu. Do té druhé skupiny patří „Flying Monkeys“, „Tie the Noose“, skvělá semi-balada „Dark Trip“ nebo první singl „Another Heart“, který má díky vzletnému refrénu ze všech písní k Alter Bridge asi nejblíže a zároveň se tak stává jedním z top momentů „Cauterize“.

Právě díky takové té rozháranosti, na jejímž základě jsem několik skladeb rozdělil na dvě pomyslné skupiny, kdy nelze zcela jednoznačně poznat, co tím chtěl Tremonti říct, je „Cauterize“ takřka na stejné kvalitativní laťce jako její předchůdce „All I Was“. Ony ty písničky jako takové nejsou vůbec špatné a třeba jen ten explozivní zvuk z rukou producenta Michaela BaskettaTeda Jensena (mastering), je opravdu fantastický, ale jako celku „Cauterize“ chybí semknutost a jednotná atmosféra, jež by desítku písní spojovala v něco víc než jen v kolekci náhodně poskládaných kompozic, které jsou dohromady vylisované na jednom kotoučku. Tím, že Tremonti od minula dokázal album zkrátit na pouhých deset položek, tak se deska poslouchá celkem v pohodě a nebýt nevýrazné dvojice „Fall Again“ a „Providence“ ze samého závěru, tak neobsahuje „Cauterize“ jediný vyloženě slabý článek. Ovšem, jak už jsem řekl, jako celku tomu pořád něco chybí.

Od minula je cítit, že se Tremonti jako zpěvák o něco málo zlepšil a v některých momentech dokázal přidat na naléhavosti, s čímž měl na „All I Was“ občas problém, protože zněl ve všech částech dané skladby takřka stejně. V tomto ohledu potěší předposlední „Sympathy“, již zdobí jeho nejlepší vokální výkon na „Cauterize“. Kdybych měl novinku postavit přímo vedle „All I Was“ a vybrat lepší zářez v diskografii této party, tak sáhnu určitě po letošním dílku, avšak stejně bych si nejvíc přál, aby se pro příště Mark Tremonti dokázal rozhodnout, jakou cestou se vydá, a osobně doufám spíše v cestu většího odporu a tvrdších kytar, protože právě v těchto momentech, tedy mocně riffujícího a s nohou opřenou o odposlech, si jej představuji jako rybu ve vodě a o upřímnosti těchto písní netřeba pochybovat. Tak snad zase příště…


Doga – Detox

Doga - Detox
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1.4.2015
Label: Petarda

Tracklist:
01. Detox
02. Černá vdova
03. Od soumraku do úsvitu
04. Gravitace
05. Čistej jako líh
06. Málo vím
07. Ten, co pozoruje mraky
08. Až jednou slunce nevyjde
09. Bílej sníh
10. Vlk samotář
11. Alea lacta est
12. Kotvy
13. Ocelová síla [bonus]

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Všechen ten hejt ohledně nového alba karvinské Dogy mi není úplně po srsti. Nevím, jestli všichni čekali české album ro(c)ku nebo úplně zapomněli na podstatný fakt, že psí muzika je v první řadě zábavová a přímý poslech z cédéčka není obvykle nic extra. Minimálně poslední dvě desky (jmenovitě „Karikatury“ a „Hoď si to“) strká „Detox“ hravě do kapsy.

Celý tento článek jsem nakonec částečně pojal jako takovou úvahu nad současným stavem české rockové produkce. Samozřejmě, každý máme svůj náhled a své důvody. Jen mi přijde, že v případě naší rockové scény je dnes v módě prezentovat se co možná nejvíce negativním názorem. Vše je špatně. Oblíbené skupiny nejsou, co bývaly. Všechny hudebně zakrněly v dobách svých starších alb. Písničky nedávají smysl, jsou jednoduché a blbé. Kapely se ani nesnaží s tím něco dělat. Ale proč by měly?

Když jde takový běžný človíček na koncert Dogy (nebo třeba Alkeholu, Harleje, Škworu, Kabátu a tak podobně), chce slyšet klasiku, protože ví, do čeho jde. Nové písničky většina lidí stejně nezná a naopak přidat pár aktuálních vypalovaček a počkat, zda se chytí, nikoho ještě nezabilo. Když se nelíbí, je to fuk, prostě příště hrajete osvědčené věci. Nečekáte, že se na vás lidi přišli podívat, protože jste kytaroví mágové nebo zpíváte jako Elvis Presley. Víte moc dobře, že se na vás všichni přišli pobavit a podle toho se také chováte.

Proč byste tedy, sakra, měli vůbec důvod nahrávat inovativní a umělecké desky, když víte, že by vám to stejně nikdo nežral? Proč skládat složité a hodnotné texty, když by je cílová skupina nechápala a nebyly by okamžitě uchopitelné? Lidi na vás chtějí pařit a ne snášet móresy typu „hrajeme to, co nás baví, takže jsme po mnoha letech zásadně změnili vše, co se vám na nás líbilo“. Tohle může projít možná tak Metallice, ne českým kapelkám. Ještě byste nakonec dostali od kritiky zjebáno, že se serete do věcí, do kterých se srát nemáte.

Jasně, existuje hromada kapel, od kterých tak nějak čekáte, že se budou vyvíjet a svou hudbu držet na vysoké úrovni. Ale jsou to některé z výše zmíněných? Slyšeli jste třeba poslední počin slavného Alkeholu? Dost hrůza. Čekáte na novinku Kabátu a doufáte, že bude skutečně dobrá? S největší pravděpodobností jste zcela mimo. Těm kapelám je úplně jedno, jak jejich novinky veřejnost nebo kritika přijme. O žádné fanoušky nepřijdou a s trochou štěstí naopak získají nové. Dávno jsou pryč doby, kdy nebylo na pivko. Teď je potřeba jen držet lajnu dokud to půjde.

Experimentování s novátorstvím nebo skutečným hudebním posunem není prostě třeba. Nikdo se jim nemůže divit, dnes letí jednoduchá a instantní produkce. Dokud tomu tak bude a koncertní sály budou plné lidí (jako že jsou), nemůže snad nikdo očekávat, že by se naše rocková skvadra mohla hnout z místa a případně natočit další průlomové desky. Ty kapely přeci hrají jen to, co od nich fanoušci žádají, tak nač si stěžovat? Tímhle vším rozhodně nechci tento přístup obhajovat či jakkoliv schvalovat. Spíš to celé berte jen jako malé téma k zamyšlení.

To by byla malá odbočka a nyní zpět k ústřednímu tématu článku. Je jasné, že má za sebou Doga několik opravdu povedených fošen, které si sám rád sem tam sjedu. Mluvím například o „Jsem trochu divnej“ nebo „Když chlapi tančí“. Jenže doba těchto legendárních nahrávek je již dávno v prachu a jestli dnes někdo očekává, že se Izzi zblázní a nahraje další hity typu „Nejsi nevinná“, tak by si měl možná cvičně amputovat palec levé nohy. Prostě jen tak.

Pokud si dobře pamatuji, poslední dvě desky mě až na pár čestných výjimek svým obsahem nezaujaly, kdežto u „Detoxu“ se i přes jeho zjevnou jednoduchost docela bavím. Ano, všiml jsem si, že některé rýmy mají blízko k dementním říkačkám pětiletého osazenstva sídlištních pískovišť. Ano, jsem si vědom toho, že Doga celkově zvolnila a „Detox“ není tak „tvrdý“ jako jeho předchůdci. A do třetice ano, vím o tom, že hudebně to také není žádná sláva. Přesto tvrdím, že jsem od „Detoxu“ dostal přesně to, co jsem od něj čekal. Nenáročnou muziku vhodnou k odpolední relaxaci nebo na koncert, kde je mým cílem se prostě jen dobře bavit.

Kdybychom měli na tvorbu Dogy pohlížet jakousi uměleckou pseudooptikou, kapela i s celou svou diskografií by samozřejmě brutálně propadla. Její síla spočívá v živé produkci, jež je obvykle živelná a vtipná, což splňuje představy běžných zábavychtivých rockerů. Tuhle funkci plní „Detox“ na jedničku. Písně jako například „Černá vdova“, „Gravitace“, „Bílej sníh“ nebo „Alea lacta est“ jsou jasně zábavové hity. Taková „Málo vím“ zase potěší manželky u sporáků. Spokojeni budou též fanoušci třineckého hokejového klubu, jimž je věnována bonusová písnička „Ocelová síla“.

Takže sečteno a podtrženo: patříte-li mezi současnou valnou kritickou většinu, nová Doga se vám líbit prostě nebude. Nemá čím. Hudebně nepřináší nic nového, brzdí zajeté tempo a písničky nejsou kdovíjak úžasné. Fanoušci a lidé vyhledávající pohodovou koncertní zábavu budou nadšeni, protože Doga hraje až na pár nepatrných změn pořád to, proč ji tahle sorta lidí poslouchá. Přesně jak jsem se snažil naznačit v úvodních odstavcích. Pokud se ani do jedné ze skupin neřadíte, prostě zkuste a uvidíte. Sám za sebe jsem spokojen, od „Detoxu“ jsem nečekal nic zvláštního. Dostal jsem typickou porci Dogy a to mi stačí. Tuhle hudbu až tak nežeru a ani mi nevadí, jak “Detox” vypadá. Takoví poslední Škwoři byli předloni mnohem, mnohem horší.


Papa Roach – F.E.A.R.

Papa Roach - F.E.A.R.
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / hard rock
Datum vydání: 17.2.2015
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Face Everything and Rise
02. Skeletons
03. Broken as Me
04. Falling Apart
05. Love Me Till It Hurts
06. Never Have to Say Goodbye
07. Gravity
08. War Over Me
09. Devil
10. Warriors

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jsou tomu již téměř tři roky, kdy jsem hodnotil album “The Connection” a udělil mu průměrných pět bodů. Dnes už si na číselná hodnocení nehrajeme, ale s odstupem času mohu zodpovědně prohlásit, že jsem tehdy byl ještě hodně mírný. Momentálně u mě “The Connection” na žebříčku oblíbenosti desek Papa Roach trůní až někde dole ve sklepě a považuji jej za absolutní žumpu.

Na “F.E.A.R.” jsem se kdovíjak netěšil. Nějak jsem přestal věřit, že by mi mohli Papa Roach ještě něco předat. Doby, kdy mě tahle muzika oslovovala, odešly společně s vědomím nenávratnosti mládí. K poslechu jsem přistupoval střízlivě a bez jakýchkoliv předsudků. Nečekal jsem nový “Infest” a ani druhé “The Connection”. Pokusil jsem se oprostit od předchozích počinů a pojmout hodnocení desky “F.E.A.R.” co možná nejnestranněji. Jak to dopadlo?

Nakonec jsem se samozřejmě porovnávání nevyhnul. Pokud patříte mezi čtenáře, kteří si vychutnávají předběžná hodnocení, tak vězte, že lepší materiál jsem od Papa Roach neslyšel dobrých devět let, kdy vyšlo “The Paramour Sessions”. Ale aby bylo jasno – rozhodně nejde o pochvalu. V porovnání s posledními třemi deskami se “F.E.A.R.” totiž ani nemusí moc snažit, aby své předchůdce kvalitativně předehnalo.

Takže vkládáme “F.E.A.R.” do přehrávače, nasazujeme sluchátka a jdeme na to. Na prvních pár poslechů písničky energické, ale spíše průměrného střihu. Nic vyloženě špatného, prostě taková klasika. Vlny energie, řízné riffy a na první pohled půvabné refrény. Typičtí Papa Roach. Baví tohle ještě dneska vůbec někoho?

Po několika dalších protočeních už mám ale v merku alespoň pár zajímavějších kousků. Patří mezi ně úvod v podobě “Face Everything and Rise”, jež mi silně evokuje největší fláky kapely z počátků kariéry. Coby titulní singl funguje báječně a je škoda, že ostatní písně se drží spíše v jeho stínu. Songu dominuje technická kytarová linka a zejména výborný vokál frontmana Jacobyho Shaddixe. Přijde mi, že jeho hlas je rok od roku na lepší a lepší úrovni. Na rozdíl od jeho vzezření – většího strašáka byste v hudebním průmyslu (promiň, Coopere) těžko našli. Ale proti Gustovi…no však to znáte.

“Skeletons” nabízí hutný kytarový zvuk podepřený mohutnými basovými party a refrénem přesně ve stylu starších Papa Roach. “Falling Apart” mi zvukem ze všeho nejvíce připomíná doby “The Paramour Sessions” kombinované s proslulými refrény desky “Lovehatetragedy”. Neurazí “Gravity” s rapovým rozjezdem a skvělým vokálem hostující Marie BrinkIn this Moment. A tím to tak hasne.

Na ploše 36 minut se Papa Roach vytasili se čtyřmi lepšími a šesti průměrnými kusy (ani není potřeba je vyjmenovávat), bonusy nepočítaje. Kdyby byla novinka celá jen o písni “Face Everything and Rise”, prosil bych rockové bohy, aby zapomněli na má rouhačská vyjádření ohledně Papa Roach a neposlali mě za mé hříchy do diskotékového pekla. Naneštěstí jeden singl desku nedělá a titulní skladba tak působí spíše dojmem šťastné náhody než promyšleného postupu.

Zpětně jsem si o “F.E.A.R.” přečetl několik promo článků a zaujala mě na nich především zmínka o použití djentových prvků při nahrávání kytar. O Papa Roach a jejich využití djentu se teď na těch pořád ještě nezakázaných internetech hodně diskutuje. Zlí jazykové mluví o snaze vyčpělé kapely svézt se trochu na popularitě moderního směru a oživit tak vlastní lehce vyčichlou tvorbu, která byla moderní naposledy před deseti lety. Zase tak daleko od pravdy nejsou.

Kromě tradiční kompozice sestávající z rychlých a chytlavých písní jsem po technické stránce na “F.E.A.R.” ale nenašel nic špatného a příklon k technicky komplexnějšímu a hutnějšímu zvuku kvituji. Mezi námi, zase o takové terno ale nejde – spíše jen o příjemné osvěžení zaběhlého stylu.

Tak, podesáté dojíždí poslední skladba a nezbývá už nic jiného než vyslovit závěrečný verdikt. Ačkoliv jde o veskrze průměrnou desku, poslouchá se “F.E.A.R.” v pohodě a jako muziku na relax si ji umím představit. Je ucelenější a zábavnější než poslední tři desky, ale na původní tvorbu zdaleka nemá. Jde o dobře řemeslně zvládnutou práci, bohužel opět s převahou průměrného materiálu. Ten navíc trpí klasickým neduhem novodobé tvorby Papa Roach – je prvoplánový a strašně rychle se oposlouchá. Oživení v podobě djentových vlivů je spíše jen krokem kosmetickým nežli definujícím.

Vrátím se znovu na začátek k pochybnosti, zda mi může současná tvorba Papa Roach ještě vůbec něco nabídnout. Nemá. Je zábavná a energická, ale to už mi ke spokojenosti dávno nestačí. Potřebuji písně, které nejenže pobaví, ale dokážou nabídnout také rozmanitost a chytrý přístup ke kompozici. To Papa Roach ale většinou nesplňují. “Infest” zůstane navždy nepřekonán a mám pocit, že případné další počiny této kapely půjdou kolem mě velkým obloukem.


Jørn Lande & Trond Holter – Dracula: Swing of Death

Jørn Lande & Trond Holter - Dracula: Swing of Death
Země: Norsko
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 21.1.2015
Label: Avalon Online

Tracklist:
01. Hands of Your God
02. Walking on Water
03. Swing of Death
04. Masquerade Ball
05. Save Me
06. River of Tears
07. Queen of the Dead
08. Into the Dark
09. True Love Through Blood
10. Under the Gun

Odkazy:
facebook

První pohled (Kaša):

Příběh o hraběti Drákulovi z pera Brama Stokera asi netřeba nijak obšírně představovat, protože alespoň jakési obecné povědomí o této upírské legendě má každý, koho zasáhla školní docházka. Záměrně bych nezačínal letmým výletem do literární historie, kdyby to nebyl právě známý hrabě s Transylvánie, kdo povstává ze své rakve a ožívá prostřednictvím alba Dracula: Swing of Death” projektu kytaristy Tronda Holtera a Jørna Landeho. Ačkoliv je jméno prvně uvedeného širšímu posluchačstvu zřejmě nepříliš povědomé, tak vězte, že o úplně neznámého týpka se nejedná. Trond Holter působil třináct let (až do loňského rozpadu) v norské formaci Wig Wam, která sice velkou díru do světa neudělala, ale zkušenosti se počítají. A jak že se spolu s Jørnem dal dohromady? Pánové se znají z nahrávání poslední sólové desky norského pěvce, “Traveller”, takže o tak překvapivé spojení se z personálního hlediska nejedná, ovšem z toho kvalitativního už Dracula: Swing of Death” překvapilo o poznání více.

Když v loňském roce dvojice oznámila, že chystá pod záštitou Frontier Records rockovou operu o Drákulovi, byl jsem přesvědčený, že dostanu do uší nálož melodické rock/metalu, jenž bude plný zvučných hostů, preludií, meziher, inter, rozmluv a kdo ví čeho všeho. Prostě ve všech ohledech pokus o čistokrevnou rockovou operu, které sice bude vládnout Jørn Lande se svým nezaměnitelným vokálem, ale kde forma zvítězí nad obsahem a výsledek tak skončí daleko za možnostmi zúčastněných. Hudební náplň, která je mocně zakořeněna v hloubi klasického hard rocku a melodického heavy metalu, až na několik momentů nepřekvapí, ale absence jakýchkoli “operních” prvků je potěšující. Hlavní skladatel Drákuly, Trond, se nepokouší o operu ve smyslu epické masturbace a velikášství, ale deska je pojata sympaticky písničkově a lyricky koncepčně, takže Jørn, coby hrabě Drákula, prostřednictvím desítky písní představuje posluchačům svůj příběh.

Není na to pochopitelně sám a ústřední dvojici, pod jejichž jmény Dracula: Swing of Death” vychází, doplňuje neznámá norská zpěvačka Lena Fløitmoen, jež se ujala role Miny z původní literární předlohy. Lena disponuje velmi příjemným vokálem a funguje jako protiklad vypjatého Jørna, jenž se pohybuje ve vodách jemu tolik známých ze sólové tvorby, takže působí velmi sebejistě. Dokonce bych se nebál říct, že tak dobře jako v Dracula mu to už dlouho nezpívalo. Určitě je to dáno barvitostí materiálu, který na rozdíl od jeho vlastních alb není tak jednodimenzionálně zaměřený a potvrzuje se již dříve známý fakt, že mu sluší víc, když zpívá materiál jiných skladatelů, kteří dávají jeho vokálu lepší šanci vyniknout, než tomu činí on sám. No, a abychom byli kompletní, tak pro úplnost z povinnosti dodám, že rytmickou sekci obstarává dvojice Bernt Jansen (drtil basu již na “Traveller”) a neznámý bubeník Per Morten Bergseth, známý jako Orbweaver. Pokud pokukujete po zástupech známých jmen, tak vězte, že to je celá sestava. Žádní hvězdní vokalisté nebo instrumentalisté. Dracula: Swing of Death” stojí hlavně na Jørnovi.

A platí to zejména v prvních několika skladbách, v nichž jsou veškeré pěvecké otěže pevně v rukou tohoto norského vokalisty. Úvodní “Hands of Your God” je nečekaně poklidná, až baladická záležitost stojící hlavně na Jørnově charismatu a postupně připravuje náladu pro singlovou “Walking on Water”. Ta volně plyne ve sférách blízkých Jørnově sólovým počinům a doslova exploduje ve skvělém refrénu. Přestože je to ze všech položek na albu jeden z hudebně méně překvapivých kusů, tak příjemnou písničkovou strukturou a skvělou sólovou kytarou v druhé polovině nepřipouští pocit nudy. “Walking on Water” končí a přichází jeden z vrcholů “Swing of Death”, jímž je titulní píseň. Ve slokách překvapí swingově folkovým nádechem, kdežto v refrénu propukne odlehčená popová melodie, když se k Jørnovi přidají ženské sbory. “Masquerade Ball” pokračuje v rozvernosti svého předchůdce, a přestože se nebojí trošku víc hrábnout do strun, tak nejsilnějším motivem je španělsky palčivá akustická kytara.

Pokud byl až dosud hlavní postavou Jørn Lande, kterého s kytarou v ruce doplňoval Trond Holter, tak ve čtvrté “Save Me” přichází na scénu Lena a rozehrává s Drákulou teatrální duet, kde jeden druhého melodicky doplňují. Píseň překypuje skvělými momenty na poli vokálních soubojů a dost určitě se jedná o jeden z největších hitů, jež jsou na desce k nalezení. Snad jediná skladba, která mi nijak nepřirostla k srdci a jíž považuji za vyloženě zbytečnou, je “True Love Through Blood”, což je instrumentální věc, která je na albu jen proto, aby bylo zřejmé, že hlavní postavou není jen Jørn, ale i jeho kytarový parťák, jenž se zde pořádně vyřádil. Jiné opodstatnění pro ni totiž nemám.

Druhá polovina za tou první nijak nepolevuje a přes chytlavou “River of Tears” a vypjatou “Into the Dark” se skvělou kytarou pokračuje až k “Under the Gun”. Ta plna emocí a aranžérské barvitosti uzavírá album víc než obstojně a právě v této kompozici je spojení Jørna a Leny asi nejsilnější. Opomněl jsem ještě skvělou “Queen of the Dead”, jež za přehledné stavby plyne pod tíhou těžkého kytarové riffu a vzdušné vokální melodie, aby se v závěrečné minutě utrhla z řetězů a Trond nám ukázal ještě něco málo ze své instrumentální zručnosti, čímž tuhle jinak podmanivou skladbu trochu kazí, protože mi ta závěrečná pasáž přijde uměle vešroubovaná, ale to je jen drobná piha na jinak dokonalé tváři Dracula: Swing of Death”.

Je škoda, že se na první album spojenectví jménem Dracula nepodařilo propašovat víc temnější nálady, která by byla skvělým protikladem k většinou optimistickým skladbám, ale hlavní je, že se Dracula: Swing of Death” poslouchá v celé své délce úplně bez obtíží. V rámci možností se jedná o skvělý mix metalu, rocku a obrovského množství melodií, díky kterým je album jako celek ve výsledku daleko barvitější, než by se na první poslech mohlo zdát. Nenechte se zmást singlovou záležitostí, jež všechny, kdo nemá rád sólovou tvorbu Jørna Landeho, nejspíš moc neosloví, ale za oponou Dracula: Swing of Death” se skrývá opravdu působivá kolekce slušných kompozic, takže svou šanci si určitě zaslouží.


Druhý pohled (H.):

Jørn Lande umí zpívat jak král, o tom žádná, ale to, že někdo umí skvěle zpívat nebo hrát, ještě neznamená, že je jeho vlastní hudba skutečně dobrá, což je i trochu případ tohoto norského pěvce. I přes excelentní hlasové schopnosti se pro mě Jørn postupně stal jakýmsi synonymem sice pohodově posluchatelného, ale jinak absolutně neobjevného heavy rocku. O to příjemnější je vidět, že je tenhle chlápek zase jednou podepsaný pod velmi povedenou nahrávkou, navíc když je to v případě, kdy to člověk vlastně vůbec nečeká.

Od spojení Jørna s kytaristou jeho sólové kapely (s níž onu neobjevnou muziku páchá) a navíc s takhle provařeným konceptem jsem nic moc nečekal, ale “Dracula: Swing of Death” je skutečně skvělá power metalová deska, která opětovně dokazuje, že Jørnovi nejvíc sluší, když má k ruce schopného skladatele (který není omezen tím, že se musí vejít do určitého vzorce, jak je tomu nejspíš v Jorn). Tak jako tak, “Dracula: Swing of Death” mě vážně baví a dává mi smysl jak s těmi obyčejnějšími metalovými písničkami jako “Walking on Water” (což je jen tak mimochodem hitovka jak čuně), tak i s těmi menšími experimenty a přesahy do jiných žánrů. A právě to druhé dodává nahrávce takový šmrnc, protože něco navíc oproti klasické formuli melodického metalu je to, co tomuto žánru v posledních zoufale, ale naprosto zoufale chybí – a naopak to, co v tomhle stylu nechutně přebývá, tedy klišé, se na “Dracula: Swing of Death” zas tak moc nenosí, což je také super. Jorn Lande a Trond Holter to ovšem nabízejí a ukazují, že když se chce, tak to prostě jde, a že to může být fakt velká paráda. Nechci nijak přehánět, ale zcela upřímně – hodně dlouho mě žádný melodický metal takhle moc nebavil.


Scorpions – Return to Forever

Scorpions - Return to Forever
Země: Německo
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Sony Music

Tracklist:
01. Going Out with a Bang
02. We Built this House
03. Rock My Car
04. House of Cards
05. All for One
06. Rock ‘n’ Roll Band
07. Catch Your Lucky and Play
08. Rollin’ Home
09. Hard Rockin’ the Place
10. Eye of the Storm
11. The Scratch
12. Gypsy Life

Odkazy:
web / facebook / twitter

Scorpions měli celé to své padesátileté muzicírování dávno pověsit na hřebík a užívat si zaslouženého odpočinku. Ne proto, že by v současnosti hráli tak otřesně a v hudební branži pro ně nebylo místo. Spíše proto, že je tomu již více než pět let od prohlášení, že už nás čeká jen jedna deska, následné několikaleté turné a pak prostě šmitec. A realita? Zatím se očividně nikdo nikam nechystá. Rozumím, že se dědulům ještě nechce opustit koncertní prkna a euforickou přízeň fanoušků, ale dříve nebo později prostě přijde čas skončit. Scorpions tento fakt oddalují co to jde, a důkazem je zbrusu nová deska jménem “Return to Forever”, na kterou logicky navazuje další koncertní turné. Stojí to ještě za to?

Musím říci, že stojí. Je tedy potřeba uvědomit si, že s muzikou Scorpions se to má stejně jako třeba u hard rockových kolegů AC/DC. Je posledních několik desetiletí naprosto totožná, a pokud čekáte obrat o 180 stupňů libovolným směrem, měli byste po loňském Silvestru už konečně vystřízlivět. Přeci jen, proč měnit něco, co dlouhodobě funguje a fanoušci jsou téměř bezvýhradně spokojeni? Komu se tento přístup nelíbí, nemusí Scorpions poslouchat. “Return to Forever” je tedy pravidelnou dávkou škorpioních rockových vypalovaček a především pomalejších balad (co si budeme povídat, právě díky nim se Němci proslavili). Překvapilo mě, jak se Scorpions i po více než pěti dekádách fungování dokázali vypořádat s vlastní bohatou minulostí a nahráli desku, která sice není jejich nejlepším opusem, ale přinejmenším mu šlape na paty.

Když jsme u té minulosti, je potřeba podotknout, že podstatná část “nových” písniček vznikla v době nahrávání alb “Blackout”, “Love at First Sting”, “Savage Amusement” a “Crazy World”. Z různých důvodů se na finální nahrávky nevešly nebo zůstaly nedokončeny a donedávna zapomenuty. Scorpions tedy vzali prastarý odpadkový materiál, pokusili se zachovat jeho zaprášený feeling s tím, že bylo potřeba vymyslet velkou část hudebních partů a dopsat většinu textů. Na to, že jde de facto z velké části o recyklát dříve nechtěného, je výsledek překvapivě dobrý. Osobně si nepamatuji, kdy mě nějaká z posledních nahrávek Scorpions oslovila tolik jako “Return to Forever”. Úroveň zábavnosti by se dala přirovnat k poslechu kultovního “Blackout” z roku 1982, na jehož kvalitu sice “Return to Forever” nedosahuje, ale velmi se jí blíží.

Novinka sestává z dvanácti skladeb o délce necelých 50 minut. Mezi různými edicemi se dá dohledat ještě dalších sedm bonusů, takže výsledné číslo 19 kusů by bohatě vystačilo na dvě nadprůměrné desky. Úvod patří bluesem ovlivněné rychlejší písni “Going Out with a Bang” připomínající klasiku typu “Rock You Like a Hurricane”. Druhé místo si pro sebe zabrala klipová “We Built this House” reflektující více než padesát let existence Scorpions, jejich filozofii a zkušenosti, ke kterým během své kariéry přišli. Obě písně vznikly jako novinky exkluzivně pro “Return to Forever”. “Rock My Car” je první ze staršího výběru a skutečně z něj cítíte staré dobré osmdesátky. Předností tohoto kusu jsou bezesporu odpich a drajv. Přichází první pomalejší píseň “House of Cards” a přiznám se, že od klasiky “Winds of Change” jsem od Scorpions neslyšel lépe postavenou baladu. Následují “All for One” a “Rock ‘n’ Roll Band”, kousky rychlejší a spíše klasického střihu.

Druhá půlka desky začíná výbornou “Catch Your Luck and Play”. Byla napsána pro “Savage Amusement” z roku 1988 a kytarista Rudolf Schenker jen připravil nový refrén. Ten je vynikající, velice chytlavý, a pokud se jedná o střednětempé písně, těžko byste v historii Scorpions hledali lépe napsanou skladbu. Dále je na pořadu dne další balada “Rollin’ Home” a poměrně průměrná “Hard Rockin’ the Place”. “Eye of the Storm” je píseň původně navržená pro album “Humanity: Hour I” z roku 2007, na němž ale nakonec nevyšla, protože podle kapely tehdy prostě neseděla do celkového konceptu. “The Scratch” oplývá bravurní kytarovou linkou a “Gypsy Life” je pomalou tečkou za více než nadprůměrnou deskou.

Abych řekl pravdu, nejdříve jsem k “Return to Forever” přistupoval trochu s despektem a nevěřil jsem, že zkostnatělá padesátiletá banda dokáže ještě nahrát solidní fošnu. Naštěstí mě Scorpions přesvědčili o tom, že do starého železa ještě nepatří a naservírovali mi vyváženou desku plnou promyšleného a zábavného materiálu. Baladické písně nejsou kupodivu moc patetické nebo umělé a rychlejší songy nepostrádají patřičnou šťávu a grády. Ještě vypíchnu excelentní hlasový výkon téměř sedmdesátiletého Klause Meineho, výborné ozvučení a v neposlední řadě i kvalitní songwriting. Lepší symbolické zakončení za úspěšnou kariérou by si nikdo nemohl přát. Paráda.


Lykaion – Heavy Lullabies

Lykaion - Heavy Lullabies
Země: Itálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 6.2.2015
Label: Inverse Records

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Inverse Records

“Heavy Lullaby” je asi nejnaivnější album plné písniček o lásce, jaké jsem kdy slyšel, a to není titul zrovna snadno dosažitelný. Byl to ostatně už první nepozorný poslech, který ve mně vyvolal podezření, že poslouchám kopii Avenged Sevenfold, tedy jakousi druhou kopírovací mocninu dobrých kapel. A v takové situci je třeba se obrnit, podobně jako když víte, že za chvíli šlápnete do něčeho ošklivého, ale již nemáte čas se překážce vyhnout.

Pojďme však popořadě. Už pohled na tracklist napoví, že tihle pánové sice možná vypadají drsně, v hrudi jim však bijí srdce velikosti rugbyových míčů. Texty by nepřekvapily ani na debutu teenagerského boybandu a jejich hudební doprovod je svou přístupností hoden kapely, kterou jsem jmenoval v minulém odstavci. Základem je tak jednoduchý rock s dobře zapamatovatelnou kytarovou linkou, hezky znějící basou a téměř vždy nezajímavou prací bicí sestavy. Do toho přijde zastřený, melancholický hlas zpěváka a máte výsledek, který jako by z oka vypadl hudbě, kterou nechci poslouchat. Jenže je tu jeden problém. “Heavy Lullaby” je prostě chytlavé album, která vás pohladí po srdci, i kdyby mělo velikost tenisáku.

V každé písni je něco, čeho se chytit a proč si ji pustit. Ve “For Love” je to krátká metalová sekce v polovině, “Anthem” má zase nesmírně jednoduché a zábavné sólo a “I Don’t Love You Anymore” zase otravně vlezlý refrén. A tak je to téměř ve všech skladbách. Z “Heavy Lullaby” to sice nečiní album kvalitní či jakkoli umělecky hodnotné, ale přinejmenším povrchně zábavné určitě. Všemu dost napomáhá zpěvák Alessandro Sforza, jehož hlas má k dokonalosti daleko a sem tam mu nějaká ta nota ujede, a právě to je na něm nejlepší. Zpívá sice čistě, ale neustále slyšíte ten pozůstatek hrdelního řevu, který v minulosti určitě v nějaké kapele předváděl.

Upřímně nevím, komu bych druhé album Lykaion doporučil. Fanoušek jednoduchého a romantického rocku, kterému nevadí troška té garážové špíny, by ho měl asi vyzkoušet. Pokud vůbec existuje.


Khaøs – Risen

Khaøs - Risen
Země: USA / Švýcarsko
Žánr: rock / hard rock
Datum vydání: 20.10.2014
Label: MRR / Plastic Head

Tracklist:
01. After the Silence
02. Crisis Factor
03. Exalted
04. Loaded Question
05. End of Daze
06. Merchants of Khaøs
07. Ride the Chain
08. Hung the Moon
09. Imagined Danger
10. Static Windows
11. As Far as We Go
12. The Breathing Room

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Future PR

Myslím, že se všichni shodneme na tom, že klasický rock nebo chcete-li hard rock, a to i ve své stadionové podobě, má nejlepší léta už nějakou dobu za sebou, ale přesto nelze tvrdit, že by upadl v zapomnění nebo dokonce nelibost. Pár klasických interpretů pořád vesele nahrává a koncertuje před vyprodanými halami nebo rovnou stadiony, stovky a tisíce dalších ať už více či méně známých pak dělají to samé, jen s o poznání menším úspěchem. Zkrátka a jednoduše platí, že poctivý rock si najde své publikum i v polovině druhé dekády 21. století a asi ani ten nejnihilističtější black metalista jím sem tam nepohrdne.

Samozřejmě to má pár podmínek – ta muzika musí být uvěřitelná, mít aspoň trochu koule, takovou tu rockovou chytlavost a v ideálním případě taky zpěváka, který svým projevem neodradí, ale naopak přitáhne. Podmínky jsou to vcelku jednoduché, ale právě ony většinou rozhodují, jestli dotyčná kapela stojí alespoň za pochvalné přikývnutí a nějaký ten zájem ze strany posluchače. No, a nejinak je tomu i v případě desky, k níž jsme se konečně dopracovali.

Khaøs jsou služební mladíci. Tahle švýcarsko-americká kapela vznikla někdy v roce 2012 a počin s příznačným názvem “Risen” je jejich řadovým debutem. Klišovitému jménu a zdánlivé nezkušenosti navzdory ale v žádném případě nejde o žádné pologramotné post pubertální nýmandy, co si řekli, že budou hrát rock, aby na to mohli balit ženský, ale přitom by neuměli vzít nástroje do ruky. Naopak je více než zřejmé, že tihle muzikanti už mají něco za sebou, a výsledek jejich transatlantické spolupráce podle toho vypadá. Deska “Risen” by totiž mohla sloužit jako ukázkový případ nesmírně sympatického a úplně pohodového rockového alba.

Khaøs se zkrátka podařilo vzít za své všechny výše uvedené podmínky a přetavit je do podoby nahrávky, jež prostě a jednoduše funguje, i když nepřináší absolutně nic nového nebo neslyšeného. Dvanáctka skladeb je napsaná s příjemnou lehkostí, zahraná zkušeně a odzpívaná přímo výtečně. Ostatně právě vokál je tím prvním, čeho si posluchač na “Risen” všimne, protože hned od začátku první “After the Silence” zpěvák Chandler Mogel dělá ten nejlepší dojem.

Vynikající zpěvák je rozhodně přední devízou “Risen”, ale není na to sám. Khaøs dále výrazně těží ze schopnosti napsat fakt dobré melodie. Opět opakuji – ani v tomto případě nejde o nějakou avantgardu, ale čert vem, že je to v zásadě neoriginální, když to má vážně jiskru a vagón chytlavosti, aniž by to však z člověka dělalo vola a snažilo se to jakkoli podbízet. Dobré melodie naštěstí nejsou nijak nedostatkovým zbožím a v kombinaci s Chandlerovým zpěvem tvoří dost podstatnou část celé desky. V podstatě každá skladba má alespoň jednu svojí povedenou melodii a v kombinaci s přiměřenou zásobou nečekaně dobrých nápadů to má za následek, že “Risen” nenudí a naopak poměrně obstojně baví, i když se jeho stopáž vyšplhala nad hranici jedné hodiny, což je na poměry žánru zatraceně hodně.

Na “Risen” se sešlo fakt hodně příjemné a místy vyloženě skvělé muziky, ale sluší se dodat, že to není až zas taková hitparáda po celou dobu. Docela hodně místa pro sebe zabírá taková oukej rocková výplň, která sice není vyloženě vatovitá, ale člověk se z ní na zadek neposadí. Rovněž mě nijak neoslovila nezbytná balada “Exalted” a je to docela škoda, protože Khaøs umí zvolnit i mnohem zajímavějším způsobem, jak dávají na odiv třeba v nečekaně odlišné “End of Daze”. Jinak je to ale vážně úplně na pohodu – přinejmenším.

Khaøs mě zkrátka velice mile překvapili. Namísto unylého (pod)průměru mi naservírovali album, které jsem si začal velmi záhy a zcela upřímně užívat, i když se ve výsledku nejedná o žádný trhák. “Risen” si na nic nehraje, ale to co dělá, dělá dobře, a výsledkem je nečekaně příjemný zážitek, který dovede vykouzlit dobrou náladu. Pokud máte zrovna chuť na něco odlehčeného, ale přitom ne triviálního, dejte Khaøs šanci. Troufám si tvrdit, že zklamání nepřipadá v úvahu.


Black Veil Brides – Black Veil Brides

Black Veil Brides - Black Veil Brides
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Lava Records / Universal

Tracklist:
01. Heart of Fire
02. Faithless
03. Devil in the Mirror
04. Goodbye Agony
05. World of Sacrifice
06. Last Rites
07. Stolen Omen
08. Walk Away
09. Drag Me to the Grave
10. The Shattered God
11. Crown of Thorns
12. Sons of Night [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jen málokterá – možná vlastně žádná – kapela vyletěla během posledních pěti let v rockovém mainstreamu takovým způsobem, jako se to povedlo právě Američanům Black Veil Brides. Jak však praví známé pořekadlo, popularita – a zvlášť ta, která přijde takovýmhle způsobem takřka přes noc – rozhodně není synonymem pro hudební kvalitu, což je právě tento případ. Black Veil Brides naše přehrávače aktuálně otravují již se čtvrtou dlouhohrající nahrávkou, přesto stále působí dojmem rychlokvašky, která je zrovna teď trendy, ale její trvanlivost nebude příliš velká.

Na druhou stranu, je nutno férově uznat, že Black Veil Brides za těch pět roků a čtyři alba stačili prodělat nějaký posun. Od na první pohled uřvaného, ve skutečnosti ovšem absolutně neškodného homo metalcoru s image, vedle níž i Mötley Crüe z 80. let vypadají docela normálně a civilně, se posunuli k radiovému a stadiónovému rocku pro masy, jejichž rozhled začíná a končí s tím, co jim naservíruje mediální masáž. Taktéž i ona image jistým způsobem zcivilněla – v překladu to znamená, že se gay-level Black Veil Brides snížil asi tak o 50 úrovní. Což ale nic nemění na tom, že i po tomhle zdánlivém odteplení pořád vypadají 50× homosexuálněji než kdokoliv jiný široko daleko.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že mám potřebu si z Black Veil Brides dělat srandu a nadávat na ně jen kvůli tomu, jak vypadají. Upřímně, mně je to fakt u prdele (dobře, u prdele radši ne, když vypadají tak teple), že se při volbě šatníku nejspíš inspirovali u vysloužilých kurev… existuje spousta kapel, jejichž fotky jsou vážně příšerné, ale ničemu to nebrání v tom, aby mě ta hudba mohla oslovit. Jestli mám kvůli něčemu chuť si z téhle skupiny dělat srandu, je to především muzika, která mi připadá absolutně o hovně. Já jsem člověk, který je fakt v muzice pro každou špatnost, a líbí se mi spousta kapel, jež by se mi asi líbit neměly, protože objektivně jsou vyloženě debilní, ale zrovna Black Veil Brides je obsahově tak neskutečně tupá záležitost, že to nejde poslouchat ani po kompletním klystýru mozku.

Změnilo se v tomto ohledu něco s příchodem eponymní nahrávky “Black Veil Brides”? No, už byl zmíněn onen přerod od melodického metalcoru do vyloženě mainstreamově orientovaného rocku. Což o to, v zásadě vlastně nic proti tomu, ale když to uděláte způsobem, že třeba i takoví Avenged Sevenfold vedle vás vypadají jako fakt talentovaní skladatelé, tak je to jednoduše průser. Kromě toho se Black Veil Brides nezbavili (nedokázali? nechtěli? nemohli?) hned několika obecných a vysoce nelichotivých atributů své tvorby. Co mám tím na mysli? Například jednoduše to, že je to pořád tak neskutečně neškodné a hodné, až člověka huba bolí, že v souvislosti s tím vůbec mluví o rockové muzice. Jasně, nikdo od podobné vyloženě komerčně orientované hudby nečeká, že ty kytary budou řezat jak u nějaké thrash metalové brusky, ale tohle prostě… ty vole, vždyť vedle toho zní nabroušeněji pomalu i Lady Gaga.

Ta až nesympatická stravitelnost a okatá snaha se zalíbit co nejvíce lidem však pořád není to nejblbější, co v hudbě Black Veil Brides najdete, protože nade vším ční nehorázná primitivnost a obsahová prázdnota. Naprosto prvoplánová záležitost na první dobrou zahraná tak jednoduše, že by si snad i Forrest Gump řekl, že to je pod jeho úroveň a že radši půjde poslouchat něco sofistikovanějšího… třeba splachování hajzlu. Jeden redakční kolega při poslechu singlu “Heart of Fire” utrousil poznámku, že kdyby omylem převrhnul zapojenou kytaru, vylezl by z toho lepší riff, což sice bylo myšleno jako vtip, jenž ovšem přestává být vtipný v momentě, když si tu písničku pustíte taky a zjistíte, že by to tak fakt mohlo být. A to je pod tím songem podepsáno pět (!) skladatelů… co na tomhle kurva skládali?

O tom, že jsou takřka všechny písničky složené jako přes kopírák, takže kromě pseudo-riffů nesmí chybět ani otravné a vlezlé refrény nebo sborové “oh oh” na každém druhém rohu (to už je skoro trademark, naserou to fakt všude), se snad ani nemá cenu bavit. Jiná struktura než sloka-refrén-sloka-refrén? Neznáme, nevedeme. Zato máme něco jako kytarová sóla, vždyť jsme přece ta rocková kapela! Teda, sóla… taková trochu parodie. Pokud si ovšem říkáte, že ke kompletnímu obrazu rockové skupiny ještě něco chybí, máte samozřejmě pravdu – a je to ta nejhorší možnost. Správný rocker má totiž pod tvrdou koženou slupkou citlivou duši a občas to mezi všemi těmi drsňáckými riffy (ehm) musí dát najevo za pomoci nějaké té oplodňovací balady. Je to přesně tak, jak tušíte – “Goodbye Agony” a “Walk Away” jsou vážně čistokrevné shity a spíš než někoho oplodnit mám chuť se při jejich poslechu poblít…

Asi jediný důvod, proč “Black Veil Brides” není úplná žumpa, je jen ten, že minulé “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” – navzdory své domnělé ambicióznosti (jejíž ambice byly ve skutečnosti přesně takové, jako jsou riffy téhle kapely tvrdé) – bylo ještě o notný kus větší sračka. Tohle mají na svědomí především dvě písničky, jež skrz naskrz vypatlané nejsou a s jistou dávkou tolerance se poslouchat (no, radši spíš: poslechnout) dají. Jmenovitě jde o “Last Rites” a “Stolen Omen”, nicméně třeba druhá zmiňovaná je úplně stejná blbost jako všechno okolo, akorát ji zachraňuje trochu ucházející refrén. Kdybych šel na lobotomii, následně si něčeho šlehnul a přivřel oči, uši i prdel, možná bych (byť stále s velkým sebezapřením) mohl říct, že takové “Faithless” nebo “Drag Me to the Grave” vzdáleně připomínají cosi jako chytlavost. Ale na lobotomii se nechystám a i tak by to bylo furt jen vzdáleně. A zbytek, vážení, zbytek je prostě nefalšovaná píčovina. Nikdo nepolemizuje o tom, jestli ti lidi umí nebo neumí hrát, to jistě umí, ale je to úplně jedno, protože i když bude mít člověk techniku jak Satriani, pořád to bude sračka, když na tu kytaru bude hrát taková hovna, jaká předvádějí Black Veil Brides.

“Black Veil Brides” je rocková muzika tak pro třináctileté holčičky, na které je Nightwish už moc zlý a komplikovaný, ale pořád si připadají jako vyvrhelové společnosti a myslí si, že je svět nechápe, když je máma poslala si uklidit pokoj. Určitě by někdo mohl namítnout, že právě takhle je nutné k tomu taky přistupovat, ale to je blbost, protože podobně by šla obhájit jakkoliv špatná věc. To, že někdo neskrývaně cílí na nesoudné publikum, totiž vůbec není omluva, právě naopak. A právě kvůli tomu je Black Veil Brides skupina, která si od každého jen trochu uvažujícího člověka zaslouží opovržení.


Další názory:

Sám sobě se divím, že jsem se do poslechu eponymního alba Black Veil Brides hrnul, když jsem minulý výtvor “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” stěží doposlouchal, přičemž to bylo jen proto, abych konečně zjistil, co na této partě spousta lidí považuje za zajímavého. To jsem však nezjistil, protože její hudba je tak nechutným způsobem jednoduchá a tupá, že se nehodí pro nikoho jiného než pro rádoby rockery uctívající MTV a stejný názor zastávám i po poslechu “Black Veil Brides”. Dvanáctka skladeb netahá v několika málo případech za uši tak strašným způsobem jako věci z minulé placky (děs jménem “In the End”), ale zase to nechápejte tak, že by se borci pochlapili a přišli s něčím obdivuhodným. Nebudu zastírat, že ze mě mluví i notná dávka odporu, který k této kapele chovám už jen díky tomu, jakým způsobem se prezentuje, ale na druhou stranu uznávám, že některé songy (tedy lépe řečeno jednotlivé pasáže) mi nevadí. Mluvím třeba o slokách v druhé “Faithless”, kterou kazí jen hodně stupidní refrén. Bohužel je i ten záblesk slušných momentů negován hovadinami jako “Walk Away”, “Last Rites” či závěrečnou “Sons of Night” s hlubokomyslným halekáním. Jasně největším problémem “Back Veil Brides” je jeho kolovrátkovost a předvídatelnost materiálu, takže už po půl minutě víte, jak celá skladba o čtyřech minutách bude probíhat. Neříkám, že i já si občas neodpustím hloupé komerční hovadiny a ještě se u nich bavím, ale Black Veil Brides to zcela určitě nebudou, protože to bych se musel jóóó nudit, abych na takovou povrchní sračku bez nápadu dostal chuť.
Kaša


AC/DC – Rock or Bust

ACDC - Rock or Bust
Země: Austrálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 28.11.2014
Label: Columbia

Tracklist:
01. Rock or Bust – 03:03
02. Play Ball
03. Rock the Blues Away
04. Miss Adventure
05. Dogs of War
06. Got Some Rock & Roll Thunder
07. Hard Times
08. Baptism by Fire
09. Rock the House
10. Sweet Candy
11. Emission Control

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na rockové scéně se pohybuje spousta kapel, o jejichž tvorbě se dá říct, že je s každým dalším albem méně překvapivá. Samozřejmě, s přibývajícími alby a odslouženými léty se úspěšným partám opouštějí jejich vyšlapané stopy čím dál složitěji, ale jsou případy, kdy to po nich nikdo ani nevyžaduje, protože to, co dělají, dělají zatraceně dobře. Dovolím si tvrdit, že asi nejukázkovějším případem jsou australští hard rockeři AC/DC, jejichž tvorba je trnem v oku všem, kteří mají rádi hudební vývoj, protože tyhle legendy jsou ukázkou toho, kdy člověk může říct, jak jejich nové album bude znít ještě daleko před tím, než se vůbec kapela zavře do zkušebny a začne skladatelský proces. AC/DC jsou prostě hudební kolos, který ten svůj přímočarý hard rock drhne s takovou přesvědčivostí a finesou, až se zdá, že jej nemůže nic zastavit.

A platí to i o jejich šestnácté řadovce “Rock or Bust”, s jejímž blížícím se vydáním se kapela musela potýkat hned s několika nepříjemnostmi. Vůbec poprvé v dlouhé historii AC/DC se nahrávání alba neúčastnila jedna polovina bratrského dua Youngů. Malcom Young byl ze zdravotních důvodů na počátku loňského roku nucen kapelu opustit, jelikož mu byla diaknostikována demence. Na rozjetý vlak mimo něj naskočil synovec Stevie Young, který po strýčkovi převzal kytarové povinnosti při nahrávání materiálu, na jehož komponování se Malcolm ještě podílel.

Druhou nepříjemností, díky které se “Rock or Bust” dostalo spíše negativní reklamy, jsou problémy bubeníka Phila Rudda se zákonem, který byl obviněn z držení drog a v jednu dobu čelil obvinění z plánování vraždy. Druhé obvinění bylo pro nedostatek důkazů staženo, ale nechme se překvapit, jak se jeho pozice v kapele bude vyvíjet, protože ačkoli jedenáctku skladeb nabouchal s pečlivostí sobě vlastní, tak natáčení videoklipu k “Play Ball” se stejně jako focení neúčastnil. No, nechme bulvárních informací, o nichž máte jistě všichni povědomí, a pojďme přímo k “Rock or Bust”.

Co o něm říct… jsou to prostě AC/DC. Přesně ti AC/DC, kteří od počátku kariéry hrají úderný stadiónový hard rock postavený na jednoduchých čtyřakordových riffech a lehce zapamatovatelných refrénech, které si budou borci v džínových bundách davově prozpěvovat a u toho mocně hrozit. Kapele to samozřejmě vyčítat nehodlám, protože proti pracovitosti a koncertnímu nasazení, díky nimž si již před lety získali status legend, nelze nic namítat.

Menší problém však nastává, když se začneme bavit o kvalitě songů, které “Rock or Bust” tvoří. Je pravda, že navázat na předchozí (musím říct, že mimořádně povedené) “Black Ice” není jednoduché, ale přestože měla kapela všechny trumfy v ruce, když se rozhodla natočit druhé nejkratší album v historii, od něhož by člověk čekal minimum vaty, tak výsledek je bohužel trochu nevyrovnaný. Na “Rock or Bust” se totiž nachází jak fantastické pecky, tak bohužel i několik přinejmenším průměrných skladeb, které album jako lehce celek sráží. Dá se oponovat, že takhle je to s takřka každým albem Australanů, ale při pohled na stopáž jsem před prvním poslechem čekal přeci jen větší uragán.

Začnu těmi lepšími vály, jichž je naštěstí víc a mezi něž patří určitě první dvě záležitosti v podobě titulní palby a již zmíněné “Play Ball”. “Rock or Bust” zní jako přímý pokračovatel předešlého alba a okamžitě na vás dýchne masivní kytarová hra a ústřední kytarový riff, který se za pochodového rytmu vrývá pod kůži stejně silně jako starší záležitosti z 80. let. O výkonu skvělého Briana Johnsona snad netřeba pochybovat, protože tenhle pardál, který se blíží k 70. jubileu svého života, je stejně uvěřitelný jako před lety a jeho nakřáplý vokál podporován sborovými vokály je stále pořádně vitální. “Play Ball” je oproti titulce učesanější a spolu s následující “Rock the Blues Away” v sobě skrývá asi nejvíce hitových ambicí ze všech. Skvělá je i “Dogs of War” s gradující atmosférou, která exploduje ve fantastickém refrénu, jenž nese patentovou značku AC/DC a který je jedním z nejpamětihodnějších momentů celého “Rock or Bust”. Z dalších skladeb mě baví bluesově laděné “Rock the House” a “Emission Control”, z nichž je stále cítit rockový duch AC/DC, ale bluesový feeling jim nelze upřít a dost jim sluší.

Synonymem pro slabší skladby z “Rock or Bust” je pro mě hlavně trojice nevýrazná trojice “Got Some Rock & Roll Thunder” počínaje a “Baptism by Fire” konče. Právě u těchto písní se totiž nemůžu zbavit domu, že za silným úvodem vyloženě zaostávají a připomínají nějaké zbytky z minulého počinu. Ani jim se sice nedá upřít dostatek dřevní kytarové atmosféry, která je na “Rock or Bust” všudypřítomná, ale třeba v odrhovačkách “Hard Times” a “Baptism by Fire” to dohromady nefunguje a mnou i po mnoha posleších jen tak propluly, aniž by ve mně zanechaly nějaké emoce. Totéž platí i pro “Sweet Candy”, jíž chybí silnější kytarová linka, protože ačkoli v refrénu je to pořádná jízda, tak sloky jsou bezduché a nezáživné.

Samozřejmě na jednu stranu smekám, že i v takovém věku a po tolika letech jsou AC/DC schopni natočit album, které jejich slovutné jméno nijak nehaní, a věřím, že nadcházející turné bude zatraceně úspěšné, ale že bych si z “Rock or Bust” sedl na zadek tak, jako před šesti lety z “Black Ice”, to říct nemůžu. Když se na novinku podívám co nejvíce střízlivým pohledem, tak můžu říct, že je vše při starém, takže fanoušci můžou být z aktuální formy svých miláčků maximálně spokojeni a odpůrci, kterým se nelíbí poslouchat stále jednu a tutéž formulku, “Rock or Bust” nijak neobměkčí. Já jsem ve výsledku vlastně i spokojený, ačkoli se nemůžu zbavit dojmu, že i přes nepříjemnou situaci, jíž si loni AC/DC prošli, mohl být výsledek mnohem lepší, protože ten potenciál v těchto starých bardech pořád je.