Země: Nizozemsko Žánr: black metal / ambient Datum vydání: 28.10.2016 Label: Ván Records Tracklist: 01. Meditatum I 02. Meditatum II 03. Meditatum III 04. Meditatum IV 05. Meditatum V 06. Meditatum VI Hrací doba: 43:05 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nechtěl bych vzbudit dojem, že jistá část recenzí, které píšu, je mi u prdele. Tak to není; dokud to jde, tak se vše snažím psát nejlépe, jak jsem v dané chvíli schopen, přestože mě samotné album třeba nebaví, byť je asi jasné, že ne vždy se všechno píše s lehkostí a občas to nebohý recenzent láme trochu přes koleno. Nicméně jsou články, které mají trochu specifické postavení a člověk si na nich chce dát echt záležet. Pak ale konečně nadejde soudná hodina, kdy by bylo záhodno recenzi vyplodit, a najednou neví, odkud začít a co psát, ačkoliv by toho šlo říct tolik.

A přitom psát o Urfaust by zdánlivě mělo být lehké. Tahle formace je výjimečná a její muzika jakbysmet. Jistě, papírově je to pouze špinavý black metal s klávesami, ale kurva, ta atmosféra! Urfaust ve své tvorbě v podstatě ztělesňují vše, co mám na hudbě obecně rád, a navíc to nabízejí v extrémně koncentrované podobě. Prim samozřejmě hraje právě ona atmosféra, která je v případě této nizozemské dvojice skutečně pohlcující, ale je tu i spousta dalších věcí, jaké lze Urfaust přičíst k dobru. Syrovou autentičností počínaje, konče schopností posouvat se v rámci zdánlivě úzkých mantinelů pořád dál a na každém albu znít trochu jinak, aniž by se vytratil charakteristický zvuk. Kolik skupin tohle dokáže?

Urfaust bych osobně vytknul snad jen jedinou věc – že svůj nesporný talent ředí obrovským množstvím neřadových počinů, z nichž by šlo poskládat minimálně jedno další album, možná i dvě. Nicméně na spekulace se nehraje a realita je taková, že se IX a VRDRBR docela vyžívají v kraťasech. Důsledkem tohoto počínání pak je nízký počet dlouhohrajících desek a velké mezery mezi nimi. Těsně po sobě vyšla jen první dvě alba „Geist ist Teufel“ (2004) a „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“ (2005)… na pokračování „Der freiwillige Bettler“ už se čekalo pět let a na letošní „Empty Space Meditation“ dokonce šest roků. Na druhou stranu, o to víc se člověk těší, byť i ta mezičasová „výplň“ v podobě krátkohrajících počinů je leckdy zajímavá – z období před vydáním „Empty Space Meditation“ bych vyzdvihl především singl „Die erste Levitation“ (2013) a EP „Apparitions“ (2015).

Na druhou stranu – a to zase všechna čest! – když už Urfaust jednou za uherský rok desku vydávají, tak je to fantastická záležitost. A s obrovskou radostí mohu říct, že „Empty Space Meditation“ to opětovně do puntíku potvrzuje. IX–VRDRBR si opětovně udržují svůj nezaměnitelný sound, jejž provází nihilistická aura a opiátový psychedelický opar, a přitom jsou zase o kousek jinde a novinka dýchá trochu jinou náladou než minulé „Der freiwillige Bettler“ nebo ještě starší věci. Předně ale nechybí hypnotická atmosféra, která patří k největší přednostem Urfaust, na čemž „Empty Space Meditation“ (naštěstí!) nemění zhola nic.

Úvodní ambientní „Meditatum I“ znalce tvorby Urfaust nepřekvapí, jelikož Nizozemcům nebyl ambient nikdy cizí. Nicméně i ten má v jejich podání svou zvláštní náladu a většinou je dobrý, takže nijak nevadí, že se i zde taková skladba nachází, zvlášť když jako intro funguje docela uspokojivě (ačkoliv menší zeštíhlení by mu možná slušelo). Naopak „Meditatum II“ je nejspíš nejagresivnější písní na „Empty Space Meditation“. Primitivní zběsilou pasáž s animálním řvaním IX (skloňovat to moc nejde) však stále podbarvují skvělé ambientní klávesy. Po několika minutách ovšem přijde božská pasáž ve středním tempu, v níž Urfaust předvedou další ze svých největších zbraní – fenomenální čistý vokál. I ten se v průběhu let proměnil a už to není čirý manifest nihilismu jako v dobách „Geist ist Teufel“, ale stále je to ohromně působivé.

Desetiminutová „Meditatum II“ nastaví laťku vysoko, nicméně ani zbylé skladby nezaostávají. Možná úplně nejvyšším vrcholem je pro mě „Meditatum IV“, jejíž atmosféra je neskutečně hustá, tempo je po celých devět minut pomalejší, ale výsledek je pohlcující. Rozvážné riffy, předoucí baskytara, minimalistické, leč vysoce funkční přechody bicích, plíživé klávesy a jako vždy fantastické vokály dohromady tvoří strhující psychedelický monument, jemuž lze jen stěží nepodlehnout. Vysoce zajímavé je rovněž baladičtější finále „Meditatum VI“, které se dočista obejde bez blackmetalových riffů. Jenže i v téhle poloze si Urfaust udržují svou nezaměnitelnou ztrápenou fazónu, takže za mě vše v pořádku – další uhrančivá věc do sbírky.

Nicméně ono tvrzení o vrcholech berte s jistou dávkou rezervovanosti. „Empty Space Meditation“ není písničková nahrávka, „Empty Space Meditation“ je deska a právě jakožto jednolitý monolit je její účinek nejvyšší. I doposud nejmenované „Meditatum III“ (tryzna jako svině!) a „Meditatum V“ si hravě udržují nejen vlastní ojedinělý výraz v rámci alba, ale hlavně i vysokou úroveň, o níž většina kapel okolo pouze sní.

Nechoďme dále kolem horké kaše, už by to konečně mělo zaznít naplno – „Empty Space Meditation“ patří mezi nejsilnější nahrávky roku a patří k žhavým adeptům pro titul nejlepší desky letošní sezóny. I kdybych se však za pár měsíců při sestavování žebříčku rozhodl jinak a novinku Urfaust nedal na úplný vrchol, tak jedno mohu říct už nyní – své místo v první pětce mají Urfaust vlastně jisté. IX a VRDRBR opětovně stvrdili svůj status formace, jež je živoucím důkazem toho, že i ve špinavém raw black metalu lze tvořit působivá díla.

Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Z fleku: Nový Urfaust je super, ALE… Je tu šest skladeb a já mám po pár týdnech tendenci si pouštět pouze tři. Fanoušci (ne)prominou, ale nemám pocit, že by Urfaust měli svou ryze ambientní stránku tak dobře zvládnutou jako tu metalovou, a proto považuji třeba úvodní pětiminutovou skladbu (intro) za zbytečnou. Druhá meditační „sýpka“ na mne také nepůsobí tak poutavě, jak bych chtěl, a synťákový „ambient“, co zabírá třetinu skladby, mě vlastně taky neba. Poslední song rovněž patří k těm, co mě subjektivně příliš neoslovily, ale to už je z důvodu, že trojka, čtyřka a pětka jsou takřka „dokonalé“ a ona pomyslná laťka asi nemůže donekonečna jen stoupat. Ani v případě Urfaust ne.

Věřím, že kolega se k některým konkrétním magickým místům desky vyjádřil a já z toho důvodu vypíchnu druhou půlku „Meditatum V“, kde Blitzer rozjede za škopky jednoduchou, ale jinak naprosto kulervoucí jízdu, u které jsem si oživil své skoro-zapomenuté přání zhlédnout Urfaust živě s napůl vychlemtanou flaškou lihu. Ale podtrhnout by se toho dalo více.

No, a když jsem teda komentář otevřel poměrně kriticky, tak proč jej nezakončit pochvalněji? Skalní fanoušci si budou dozajista chrochtat blahem. „Empty Space Meditation“ je Urfaust do morku kostí, ale onu „clochard“ esenci představuje zase trochu jinak. Asi méně plačtivě a ne tak intoxikovaně, ale vznešeněji. Holt už nechlastáme levnou pálenku někde u rozbořených budov kousek od lesa, ale transcendovali jsme trochu jinam. Mohl jsem si ještě pofňukat, že deska nenabízí více skladeb a že kapela zbytečně tříští svůj materiál mezi krátké tituly, ale o to větší by pak mohla být motivace si starší, i ty krátké tituly opatřit, protože „Empty Space Meditation“ vskutku po sobě zanechává jakési prázdné místo, jež je třeba nějak zaplnit (a proč ne rovnou dalším Urfaustem).